1.
„Kapitáne! Blíží se!“ křičel muž, ale jeho slova odnášel vítr. Když si uvědomil, že se kapitána nedovolá, pustil se stožáru a dal se do boje s větrem, který se ho pokoušel zastavit. Napínal každý sval. Konečně se mu podařilo udělat první krok.
„Kapitáne!“ muž, který s bouří bojoval u kormidla, se ani neohlédl. Oiroshi se přiblížil o další krok a znovu zakřičel. Prudký vítr odnášel jeho slova, ani Oiroshi sám je neslyšel. Jediný zvuk, který si bouří svou cestu probojoval, byl zvon nepřátelské lodi.
Kapky deště bičovaly jeho vrásčitý obličej jako devítiocasá kočka záda hříšníka. Ke kapitánovi mu zbývalo posledních pár kroků.
„Blíží se! Nezbývá moc času!“ poslední krok.
Chytil kapitána za rameno, ten však padl k zemi. Jeden z blesků, které moře osvětlovaly téměř nepřetržitě, si musel najít ke kapitánovi cestu. Oiroshi zaklel a chopil se kormidla. Loď s rudou vlajkou ho doháněla. Jen na chvilku ztratil pozornost a loď se nebezpečně přiblížila k útesům.
Oiroshi se začal modlit k západnímu bohu moří i ke svým předkům. Další prudký závan větru ho odhodil od kormidla. Jeho let zastavila až hromada lan na pravoboku. Ještě než upadl do bezvědomí, zaslechl křupnutí žebra a útržek veselého popěvku.
První smysl, který přišel k vědomí, byl čich.
Oiroshi se zvedl a vyzvracel. Zápach nebyl podobný klasickému smradu námořníků ani zkaženého jídla. Byl to nasládlý pach krve a hniloby. Otevřel oči. Rozhlédl se po svém vězení a vyprázdnil žaludek podruhé. Jeho společností byly desítky, možná stovky mrtvol. Když si oči přivykly tmě, rozeznal na některých z těl stopy po zubech. Snažil se příliš nerozhlížet, ale i tak jeho oči brzy zavadily o prvního důstojníka. Přesněji řečeno o jeho zbytky. Tentokrát svůj žaludek ovládl.
Tak přece jen měly pověsti pravdu, pomyslel si.
V tu chvíli se v hromadě cosi pohnulo.
Oiroshi sebou trhl. Z hromady těl vystřelila ruka.
Co nejtišeji se vydal ke dveřím. Těla kolem ruky popadala a odhalila zbytek postavy, která k ní patřila. Oiroshi vykřikl a stiskl kliku. Dveře se ani nepohnuly. Postava se blížila. Všiml si, že kusy, které z ní odpadávají, nejsou cáry oblečení, ale kůže. Schoulil se ke stěně a čekal na nejhorší.
Zorami to říkala, napadlo ho.
Zůstaň doma už jsi starý. A svůj poklad už jsi přece našel, nebo ne? Její smích k němu doléhal, jako by tu byla s ním.
Z myšlenek ho vytrhla ruka sápající se mu k očím. Z dotyku hnilobných prstů na tváři se mu znovu udělalo špatně. Naposledy odříkal modlitbu a dveře místnosti se otevřely.
„Dost,“ ozval se chraplavý hlas. „Ten je můj!“
Ruka se z Oiroshiho obličeje neochotně stáhla a postava se dopotácela zpět ke své hromadě. Oiroshiho úleva však příliš dlouho netrvala. Postava ve dveřích totiž nevypadala o moc lépe.
Místo pravého oka jí v obličeji zela černá díra a z nosu zbývala sotva polovina. Ve zbytku té druhé se kroutilo množství různorodě vypasených červů.
„Pojď,“ řeklo to a odtrhlo si to kus kůže, který se zachytil o třísku ve dveřích. Oiroshi se předklonil, ale zjistil, že už v žaludku nic dalšího nemá.
Byl natolik mimo, že povel ani neslyšel. Postava ho nakopla a popadla za límec.
„Nevím, jaký zvyky byly u tebe na lodi, ale tady příkazy posloucháme,“ muž, nebo cosi, co se muži vzdáleně podobalo, si odplivl. Nebo se o to alespoň pokusil. Oiroshi se nezmohl na žádnou odpověď. Nechal se vést podpalubím a po dlouhém schodišti na palubu.
V dálce zahlédl sluneční paprsky, ale kolem lodi stále zuřila stejná bouře jako v okamžiku, kdy ztratil vědomí.
Proč jsem nemohl chcípnout hned? pomyslel si. Myšlenky na to, co ho čeká, si raději ani nepřipouštěl. Loď byla celá rudá a z její vlajky cosi pomalu odkapávalo. Oiroshi si nehodlal přiznat, že by to mohla být krev.
Určitě jen déšť, tak je to, říkal si.
Jeden z mužů zatroubil na něco, co Oiroshimu nepříjemně připomínalo lidskou ledvinu. Zbytek posádky se kolem něho začal pomalu scházet. Muž, asi kapitán, čekal, až se ze svých kajut doplazí i ti nejpomalejší.
Když se konečně sešli všichni, kapitán si odkašlal, přičemž mu z úst vypadl jazyk.
„Ehm, omlouvám se,“ řekl poté, co si ho připevnil zpět.
„Nechť hra započne!“ zakřičel, když jazyk dosedl na své místo. Dav prohnilých postav začal jásat. Kapitán Oiroshimu v nestřežené chvíli podstrčil dýku a shodil ho do díry, která se v podlaze znenadání objevila.
Ještě se ani nestihl vzpamatovat, a už spatřil, jak se na něj řítí tři muži. Oiroshi prvnímu nastavil dýku. Místo toho, aby ho povalil, nabodl nepřítel sám sebe. Oiroshi ji rychle vytáhl a útočník se zřítil na zem. Sotva dopadl, několik přihlížejících tělo s hlasitým mlaskáním odklidilo. Na druhého útočníka zabral stejný trik, třetí muž se však nastavenému ostří vyhnul a zkroutil Oiroshimu ruku s dýkou za záda. Oiroshi však stihl přehodit zbraň do druhé ruky a bodl útočníka do boku. Sevření povolilo až po třetím bodnutí, muž dopadl na zem a místností se znovu rozlehly odporné mlaskavé zvuky. V tu chvíli se Oiroshi rozhodl přežít za každou cenu.
Plížil se tmou a hledal další přeživší. Dospěl až k místu, ze kterého vycházel tlumený, trochu sípavý dech. Přibližoval se. Oiroshi zakopl a natáhl se na podlahu jako rozplácnutá žába. Ve stejný okamžik se po něm válelo cizí tělo. Cítil, jak se mu po krku sápou vlhké ruce. Cukal sebou, jako by mu šlo o život. (V duchu se té myšlence ušklíbl.)
Jeho uzurpátorovi podklouzla noha a stisk povolil. Oiroshi toho využil. Převalil se na záda a napřáhl ruku, ve které stále svíral dýku. Postava uskočila. Oiroshi se zvedl a vrhl nůž po temném obrysu. Trefil se do ramene.
Na to, že mířil na břicho, to zas až tak špatné nebylo. Postava však jen krátce zavrávorala a nezměněným tempem se k němu blížila. Oiroshi přišel o svou jedinou zbraň. Veškerou zbývající silou se vrhl na nepřítele jako první. Zarazil dýku hlouběji do rány. Vytáhl ji a znovu bodl do zraněného místa. Postava se zhroutila k zemi. Zbytek práce za něj vykonala přihlížející posádka.
Nohy se mu podlamovaly a už se chtěl vzdát. Představoval si, jak krásné by bylo se tu jednoduše natáhnout a nechat se sežrat. Myšlenku zavrhl, když pohledem zavadil o kus jednoho ze svých bývalých soupeřů. Přesněji řečeno o kus jeho plíce. Žaludek se mu znovu připomněl v celé své síle. Zakopl. Chtěl se zvednout, ale svaly mu vypověděly službu. Čekal záplavu hnilobných rukou, peroucích se o jeho nejlepší části. A pak na něj padla tma.
Probudil ho veselý smích. Jeho kajuta vypadala jako obvykle a moře bylo dneska klidné. Vzpomněl si na podivný sen a otřásl se.
Kam na to chodím, pomyslel si. S křupáním kloubů se protáhl a vstal. Neudělal ani dva kroky a posadil se zpět na postel. Při každém pohybu měl pocit, jako by mu z těla chtěly utéct všechny kosti.
Divný, řekl si a provedl pokus číslo dva. Když už bolest očekával, nezdála se zase tak hrozná. Otevřel dveře kajuty a smích nabral na intenzitě. Uvědomil si, že mu žádný z hlasů není povědomý. Sotva vyšel na chodbu, kdosi ho plácl přes rameno.
„Gratuluju,“ řekl naprosto cizí hlas.
„Pojď, než si tě někdo splete s večeří.“
Oiroshi ztuhl. Ruka, která se dotýkala jeho ramene, se rozhodně nedala popsat jako živá.
„Na co vejráš, hejbni se,“ řekl muž.
Oiroshi se rozhodl nepřemýšlet. V tom byl beztak obvykle docela dobrý.
Chodba byla temná a až teď si všiml toho odporného zápachu. Na palubě na něj čekalo celé nechutné shromáždění. Několik desítek rozpadajících se mužů se pustilo do děsuplného řevu. Průvodce před sebou Oiroshiho postrkoval, dokud se neocitli na přídi. Po kapitánově boku.
„Vítěz!“ zvolal kapitán a dav se rozjásal.
„Slavnost začne s východem měsíce, pusťte se do příprav,“ řekl a mrtvoláci se rozešli po svých povinnostech.
Oiroshi nevěděl, co se děje, ale usoudil, že je pro tento okamžik v bezpečí. Spolu s tím mu však došlo, že události předchozího večera byly tvrdou realitou.
Dva mrtvoláci, jak jim začal říkat, ho popadli každý z jedné strany a Oiroshi si uvědomil, že má strašný hlad. Jedna z rukou na jeho rameni byla úplně celá prolezlá vypasenými červy. Oiroshi napůl zhnuseně a napůl fascinovaně pozoroval, jak se kůže regeneruje jen proto, aby ji červi mohli znovu pohltit.
Dovedli ho zpět do kajuty, ve které se probudil, a Oiroshi se natáhl. O útěku ani nepřemýšlel. Vlastně se tu zatím měl možná lépe než na Křižáku.
Kdyby věděl, co ho čeká, možná by vzal zavděk raději společností žraloků.
Zranění ze včerejšího večera si vybírala svou daň a Oiroshi se neklidně převaloval. Probudil ho zvuk kakofonické hudby na nástroje, které nepoznával. Brzy ho přišli vytáhnout stejní mrtvoláci, se kterými měl tu čest před pár hodinami. Všude kolem lodi zuřila bouře, ale na palubu dopadalo měsíční světlo. Loď plula naprosto klidně. Na palubě přibylo několik stolů, ale Oiroshi se snažil pohledu na ně vyhnout. Tušil, že by připravené dobrůtky jeho oku příliš nelahodily. Přemítal, proč se zrovna on osudu večeře vyhnul. Usoudil, že mu vlastní vychrtlé tělo poprvé prokázalo dobrou službu. Kdo by se chtěl pro takový kousek masa vůbec namáhat? Procházel společně se svými průvodci uličkou z dalších mrtvoláků. Někteří z nich po něm házeli hladovými pohledy, ale žádný se o nic nepokusil. Když došli na příď, zasedli ke stolům. Oiroshi udělal tu chybu, které se celou dobu snažil vyhnout, a podíval se.
Hlavní ozdobou bylo tělo Bena, lodního poskoka a Oiroshiho dobrého kamaráda. Chyběly mu oči, které byly na podnosu vystaveny jako obloha. A nebyly tam jen Benovy oči. Oiroshi jich napočítal dvanáct párů. Ještě postřehl pár dalších kusů masa, které se už identifikovat nesnažil, a rychle odvrátil pohled. Kapitán schoval předmět, se kterým si dosud hrál.
Oiroshi nevěděl, co ho čeká, ale usoudil, že bude ten pravý čas na další modlitbu. A to na ně ani nevěřil. Dva mrtvoláci Oiroshiho dovedli k prázdnému stolu, stojícímu uprostřed ostatních stolů tak, aby na něj každý pohodlně dohlédl. Třetí mrtvolák ho začal přivazovat. Oiroshi se vzepřel, ale nebylo mu to moc platné. Jeho síla se nemohla rovnat ani tomu nejslabšímu z nich. Hlavní mrtvolák promluvil a šum hlasů ostatních ustal.
Kapitán odříkával slova v jazyce, který Oiroshi ještě nikdy neslyšel. Po několika minutách přešel do obecné řeči.
„Sto let uběhlo od poslední Velké hostiny. Oslavme dnes příchod nového bratra i nového století. Nechť je plné šťavnatější potravy a slavných vítězství!“ provolal a mrtvoláci zajásali. Kapitán pokračoval, až když se všichni uklidnili. Oiroshi měl hlavu plnou vlastních myšlenek a kapitána nevnímal.
Hlavní mrtvolák ho zvedl a znovu přešel do starého jazyka. Když domluvil, Oiroshimu z náhlého ticha přeběhl po zádech mráz.
Kapitán se uklonil a z připravené nádoby vytáhl červa.
Oiroshi se vzpouzel. Snažil se uniknout z mrtvolákova sevření, ale bylo to, jako by chtěl přeprat skálu. Jen sledoval, jak se tlustý, svíjející se červ přibližuje k jeho nosní dírce. Zavřel oči a řval. Cítil, jak mu vniká do těla. Nevěděl, zda mu praskne dřív nos nebo hlava.
Po chvíli, která mu však připadala jako věčnost, ho mrtvolák pustil a pohlédl mu do očí.
„Spi,“ řekl a jeden z mrtvoláků, kterého Oiroshi zatím neviděl, ho provedl kolem stolů, u kterých ostatní slavili jeho ponížení.
Oiroshi si s hrůzou uvědomil, že se mu z pohledu na stoly plné dobrot sbíhají sliny. Mrtvolák ho hodil zpět do kajuty a Oiroshi osaměl. Když se soustředil, mohl cítit pohyby červa, který si propracovával cestičky jeho tělem. Raději usoudil, že si to všechno jen představuje.
2.
Druhý den se cítil jinak. Kdyby se ho někdo zeptal jak, určitě by nedokázal přesně popsat, v čem to ‚Jinak‘ vlastně spočívá. Jediné, čím si byl jist bylo, že má ukrutný hlad. Vybavila se mu včerejší hostina, a tak rychle vyskočil a utíkal na palubu, co mu nohy stačily. Po hostině ani mrtvolácích však nenašel ani stopu.
Skvělé, pomyslel si a začal hledat záchranný člun. Žádný však nenašel a na palubě se objevovali první mrtvoláci.
Dva už zvraceli do moře a Oiroshiho překvapilo, že taková stvoření vůbec můžou zvracet. Podle toho, jak někteří vrávorali, usoudil, že jim ani alkohol není cizí. Pohled na nové kamarády mu stále nedělal příliš dobře, a tak zamířil zpět ke své kajutě.
Už byl u schodů, když ho jeden z nich chytl za rameno.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se.
Oiroshi se podíval na ruku, která ho svírala. Žaludek už byl se situací, do které se dostal, očividně smířen, protože proti tomu pohledu příliš neprotestoval.
„Kapitán tě chce,“ řekl a vedl Oiroshiho kolem jeho kajuty dále do podpalubí. Konečně došli ke kapitánově kajutě.
Mrtvolák zaklepal a otevřel dveře. Kapitán se otočil. V ruce držel štětec.
„To jsi ty,“ řekl místo pozdravu a otočil se zpět ke svému dílu.
„Doufám, že jsi spal dobře. Jaká byla tvoje pozice u těch krys?“ zeptal se a odplivl si.
„Pomocný kuchař,“ vypadlo z Oiroshiho a kapitán se pro sebe zašklebil. Oiroshi si uvědomil, že plátno, na které kapitán maluje, je lidská kůže. Už ho to ani nepřekvapilo. Hlavní mrtvolák se otočil a dlouho si Oiroshiho měřil pohledem.
„No co se dá dělat. Když jsi přežil, tak v tobě asi něco bude,“ řekl nahlas a přemýšlel, zda neudělal chybu. Jeho cit na lidi ho však za celých šest set padesát let (ne) života ještě nezradil.
„Umíš aspoň haggis?“ zeptal se.
Oiroshi místo odpovědi jen cosi zamumlal.
„Výborně, Liam tě vyprovodí do kuchyně, tak se koukej vytáhnout,“ řekl kapitán a otočil se k nim zády.
Oiroshi si cestou do kuchyně sprostě nadával. Vařit rozhodně neuměl. Dokonce ani se škrábáním brambor se příliš nekamarádil. Měl však takové nepříjemné tušení, že říct pravdu by ho stále ještě mohlo stát život.
Liam konečně otevřel dveře do kuchyně a Oiroshi měl znovu co dělat, aby udržel žaludek na uzdě. Hromady vnitřností snad ze stovky těl na tak malém prostoru – na to žádný trénink neměl. A to už si začínal myslet, že si zvykl na všechno. Jen tak tak stihl vyběhnout na palubu a začal dávit, ale zvracet nemohl. Nejedl už několik dní. Trochu se vzpamatoval. Všiml si, že jeho ruka vypadá jinak. Byla bledší a zdálo se mu, že se mu na jednom místě snaží odlepit kůže. Liam ho přetáhl svou hnátou a dotáhl ho zpět do kuchyně.
„Je to na tobě,“ řekl a Oiroshiho v místnosti zamkl.
„To mě to nemohlo napadnout? Jsem debil nebo co?“ nadával vnitřnostem. Na smrad si zvykl docela rychle. Nebo mu na lodi začaly odumírat čichové buňky. Kuchyň nebyla moc dobře vybavená. Kromě vnitřností v ní vlastně nebylo vůbec nic.
Oiroshi si povzdechl a zkusil nalézt alespoň sůl. Brzy byl celý zakrvácený a žádné koření neobjevil.
Se zoufalstvím v očích si hromadu masa znovu prohlédl a začal skládat jednotlivé kusy dohromady. Do něčeho, co vypadalo jako měch, nacpal poslepu jiné kusy masa, které nahmatal (vzpomněl si totiž, že o haggisu slyšel v jednom vtipu o těch bláznivých zrzounech). Poté měch trochu upravil, aby držel jakous takous formu, a zaklepal na dveře.
„Hotovo!“ zakřičel, ale nic se nedělo. Znovu zabušil, žádná odpověď ale nepřicházela.
Odsunul většinu vnitřností na druhou stranu místnosti a posadil se. Znovu ho přepadl ten hlad. Nejprve si lodní zásoby prohlížel se znechucením, ale pomalu začínaly jeho nosu i očím lahodit. S představou, že by to mohl jíst, zuřivě bojoval. Vždyť to mohli být jeho přátelé! Ale Liam nepřicházel a hlad se zvětšoval.
Zavřel oči. Jenom kousíček, pomyslel si a hladově se zakousl. Po pár minutách oči otevřel a zjistil, že v místnosti už moc masa nezbývá. Zaklel. Ve dveřích se objevil kapitán.
„Koukám, že ti nějak vyhládlo,“ řekl.
Oiroshi už přemýšlel, jaký trest si pro něj asi vymyslí, ale mrtvolák nasadil škleb, s trochou fantazie podobný úsměvu.
Oiroshi se náhle sesul k zemi. Svíjel se, jako kdyby mu někdo probodával tělo nažhavenými pohrabáči, a nakonec upadl do bezvědomí.
„Vstávej, tady máš zbraň a ať už tě vidím nahoře,“ zahuhňal mrtvolák a vrazil mu cosi jako halapartnu, které do totálního rozkladu už příliš času nezbývalo. Mrtvoláci běhali po palubě na první pohled zmateně, ale když se Oiroshi rozkoukal, zjistil, že je jejich zmatenost pouhým klamem.
Loď opět obklopovala ta podivná bouře. Moře bylo klidné, ale kolem mrtvolácké lodě, i kolem té, ke které byla zaháknutá, zuřili všichni bohové. Někdo do Oiroshiho strčil a on se ocitl na můstku, který obě lodě spojoval.
Meči, který se přibližoval k jeho krku, se Oiroshi vyhnul úplnou náhodou. Nepřítel, místo toho, aby Oiroshimu sťal hlavu, ztratil na vratkém můstku rovnováhu a spadl do moře. Oiroshi zavrávoral. Další mrtvolák ho před sebou nedočkavě postrkoval, a tak hrdinně vyrazil vpřed.
Na lodi už zuřila divoká bitva. Prodíral se změtí lidských i mrtvoláckých končetin i jiných odkrojených zbytků, a snažil se přitom vyhýbat zbloudilým ranám. Zaslechl zasvištění šípu a mrtvolák, který zrovna probodl muže s páskou přes oko, se zhroutil na palubu. Oiroshi se rychle schoval za bednu, ale nezůstal ukryt dlouho.
„Za tohle tě popravím sám,“ řekl mrtvolák a rozmáchl se.
Oiroshi stačil jeho ránu zastavit v posledním okamžiku. Ve stejnou chvíli mrtvolákovi z břicha vyjel meč, zombík zavrávoral, a pirát, který ho probodl, strčil mrtvolu do moře. Oiroshi akorát zahlédl, jak tělo mizí v žraloci tlamě, a odkutálel se z dosahu ostří. Postavil se s halapartnou připravenou k obraně nebo útoku, ale zdálo se, že na lodi žádný člověk nezůstal. Na zemi leželo pouze pár mrtvoláků, a ještě než ostatní vynosili pirátské mrtvoly, začali se mrtví pomalu zvedat. Oiroshi se otřásl.
„Dobrá práce,“ plácl ho kapitán po rameni.
Oiroshi místo odpovědi jen zavrčel.
„Měl bys slavit, málokdo svou první bitvu přežije,“ řekl.
Oiroshi se mu vytrhl a zamířil do své kajuty. Ležel na posteli, koukal do stropu a nemohl usnout. Myslel na svou ženu. Tolik ho přemlouvala, aby už se do další výpravy nepouštěl. Odměna však byla příliš lákavá.
Necítil se jako mrtvolák, i když pohled na jeho ruce i lidské maso, které mu tolik zachutnalo, ho přesvědčoval o opaku. Po dlouhých hodinách sebelítosti vytrhlo Oiroshiho z myšlenek zabušení na dveře.
Jen se přetočil na druhý bok a předstíral, že nic neslyšel. Když neodpovídal, mrtvolák dveře prostě rozrazil.
„Hostina,“ řekl. „Vstávej, je to na oslavu tvýho přežití,“ škleb, který zalil jeho tvář, se úsměvu rozhodně nepodobal. „Jo a já jsem Ulrik,“ představil se a odešel.
Oiroshimu se vstávat nechtělo, ale s kapitánem chtěl být zadobře, a tak se nedobrovolně vyhrabal z postele. S hrůzou si prohlédl své nohy, které už se lidským ani s trochou snahy nepodobaly. Kůže byla šedá a několik kusů prostě jen volně plandalo. Oiroshimu se zvedl žaludek.
Debil, debil, debil, opakoval si. Poklad, za kterým se se svým starým přítelem (kterého pravděpodobně snědl) vydal, najednou vůbec nevypadal tak lákavě.
Vzpomněl si na krb, ženu a čerstvé prasátko, které ho doma čekalo, a znovu zaklel.
Oslava byla v plném proudu. Někteří mrtvoláci už se ohýbali přes palubu a krmili žraloky přefiltrovanými zbytky lidí. Když si ho kapitán všiml, zakřičel a řev utichl.
„Na Oiroshiho!“ zvolal do ticha, které na lodi nastalo.
Mrtvoláci praštili půllitry do stolu, napili se a znovu se dali do řevu. Oslava pokračovala, dokud se na obzoru neobjevily první paprsky slunce. To pomalu začali jeden za druhým mizet do svých kajut nebo za svými povinnostmi. Oiroshi využil příležitosti a pokusil se vytratit s první skupinkou. Kapitán ho však zastavil.
„Doufám, že ti chutnalo,“ ušklíbl se. „Veškeré nepohodlí by mělo přejít během pár dnů. S trochou štěstí narazíme na další piráty ještě zítra, a to ti taky pomůže přijít na jiný myšlenky,“ řekl a propustil ho.
Oiroshi byl zpět v posteli a přemýšlel o kapitánových slovech. Jiné myšlenky? Nechci jiné myšlenky. Nechci být jeden z nich, opakoval si v duchu a snažil se opečovávat vzpomínku na Zoru. Vrátím se, slibuju, řekl jí v duchu a konečně usnul.
3.
Druhý, třetí a dokonce ani čtvrtý den na žádnou loď nenarazili, ale zásob jídla měli dostatek. Oiroshi se se životem u mrtvoláků pomalu smiřoval, všichni k němu byli docela slušní a kapitán si ho podle všeho oblíbil. Slušnost jim vracel, protože si nechtěl dělat zbytečné nepřátele, ale v myšlenkách se zaobíral plánováním pomsty a návratu k Zoře.
„Loď na obzoru!“ zvolal Liam, který byl na hlídce, akorát když si ostatní plnili žaludky. Jako jeden muž všichni (kromě Oiroshiho) odložili to, co zrovna jedli, a vytáhli zbraně.
Pohled na ně byl tak děsivý, že se i Oiroshi otřásl strachy. Nechtěl by být (znova) na druhé straně.
Kapitán začal vykřikovat rozkazy a na lodi nastal šrumec jako uprostřed městského tržiště. Oiroshi počkal na vhodný okamžik a pokusil se z paluby ztratit, ale neprošlo mu to. Sotva se přiblížil ke schodům, jeden z mrtvoláků mu vrazil do ruky zbraň a otočil ho směrem k novým nepřátelům. Jejich černá vlajka třepetající se ve větru hrozila všem obchodníkům. Oiroshi si pomyslel, že by se měl vzmužit. Vždyť už jako člověk zabil takových lidí, tak proč by mu to mělo začít dělat problémy zrovna teď?
Zvedl šavli a vydal se za mrtvoláky. Bitva na pirátské lodi byla v plném proudu, před obličejem mu akorát prolétla čísi hlava. Odrazil ji svou šavlí těsně před tím, než ho knockoutovala. Proti němu se vyřítili dva piráti, rozmáchl se šavlí, odrazil jejich meče a odskočil. Čirou náhodou se mu podařilo jednoho z mužů probodnout. Druhý se na něj vrhl s ještě větším odhodláním.
„Chcípni, zrůdo!“ zařval pirát a zuřivě se na Oiroshiho rozběhl. Než se stihl přiblížit, rozpadl se pod ranou Ulrikova meče na dvě půlky. Ulrik na Oiroshiho mrkl a rozsekl dalšího piráta, který se na něj řítil zezadu.
Oiroshi spatřil, jak se jeden z pirátů snaží zákeřně probodnout mrtvoláckého kapitána, který s mečem, ze kterého kapala krev, vypadal jako bůh pomsty, a zuřivě se smál. Oiroshi neváhal. Udělal tři skoky a piráta po vzoru Ulrika rozsekl. Bitva se mu začínala líbit. Kapitán už měl kolem sebe z mrtvol úhlednou hromádku. Oiroshi máchal šavlí jako šílenec, dokud nezjistil, že jsou na lodi naživu už jen mrtvoláci.
Tentokrát se obešli beze ztrát, a tak byla následná oslava veselejší. I Oiroshi se začínal upřímně bavit. Mrtvoláci byli oproti jeho předchozí posádce ve skutečnosti příjemnou partou. Alkohol v nich mizel rychleji, než ho stíhali otroci doplňovat, a očí měli dneska víc než za posledních padesát let.
Oiroshi sebral veškerou odvahu a jedno oko také ochutnal. Když skousl, nepříjemně křuplo a do pusy mu vytekla zvláštně chutnající tekutina. Otřásl se a polkl. Hned chtěl další.
„Nech taky pro ostatní,“ začal ho brzdit mrtvolák po jeho pravici, když do sebe Oiroshi ládoval třetí. Hodil po něm omluvný pohled. Oslava pokračovala dlouhé hodiny, dokud kapitán nerozhodl, že nemůžou sníst všechny zásoby hned první večer. Pak se zvedl a odešel do své kajuty. Oiroshi už byl mírně společensky unavený, a tak si šel i on lehnout. V kajutě ho na okamžik zaujal zvláštní zápach, ale nevěnoval mu příliš pozornosti a uložil se k spánku.
4.
Její zlaté vlasy osvětlovaly celou místnost. Vlály v rytmu jejího tance a Oiroshi od ní nedokázal odtrhnout pohled. Její smích mu nepřipomínal nic, co znal – byl příliš veselý a nevinný. Znal jen krutý smích svých kumpánů nebo nucený skřek přístavních děvek.
Ona byla jiná krásná jako první paprsek jarního slunce po tuhé zimě. Hned se do ní zamiloval. Bylo to podruhé za celý jeho život. Táhlo mu na čtyřicet. To, že tu dnes seděl, byl vlastně zázrak.
Rozhodl se. Usadí se teď a tady, čert vem kapitánské místo i honbu za poklady, které ani neexistovaly. Odsunul židli, podlaha se pod ním roztočila a upadl na zem. Ta krásná dívka vykukla a hned k němu přicupitala. Usmál se a začal se zvedat.
„Ne, to nemůžete,“ řekla sladkým hláskem. „Počkejte, pomůžu vám,“ pokoušela se ho zvednout, ale byl na ni příliš těžký. Když se zvedl sám, alespoň se ho snažila podpírat. Zavedla ho do svého pokoje.
„Hned vám přinesu obklad,“ řekla, když ho uložila a přikryla
„To nemusíš,“ řekl a znovu se pokusil o úsměv. Ta nakládačka v přístavu mu dala zabrat víc, než si připouštěl. Potom pár piv a o nehodu bylo postaráno.
Dívka ho neposlouchala a za chvíli přiběhla s mokrým hadrem.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Zora“ odpověděla a Oiroshi usnul.
Svatbu slavili už za měsíc. Oiroshi si na klidný život po jejím boku zvykl rychle. Po vzrušení ani po moři se mu nestýskalo. Pirátství pro něj vždy byla spíš cesta k rychlým penězům než opravdovou vášní. Ale když za ním přišel sám Karhouzl, Oiroshi vidině své poslední cesty za pokladem neodolal.
5.
Probudilo ho zavrzání dveří. Oči nechal zavřené a předstíral spánek. Kradmé kroky se blížily k jeho posteli. Litoval, že si šavli nenechal u sebe. Postava stála nad postelí a v ruce svírala krátkou dýku.
„To máš za Rena,“ zašeptala a udeřila.
Oiroshi se skulil z postele a rychle se kolem postavy prosmýkl. Běžel na palubu, doufal, že tam najde svou zbraň. Za ním se ozvalo sprosté zaklení. Slunce už bylo téměř v polovině své cesty, paluba byla prázdná. Oiroshi se tomu na chvíli podivil, ale údivem se nezdržoval a hledal svou šavli. Konečně ji našel pohozenou na místě, kde seděl při večeři, a vtom se mrtvolák objevil.
„Kde se schováváš?“ vykřikla postava.
Oiroshi se napřímil a spatřil Ulrika.
„Ty?“ vydechl překvapeně.
„Seš zbabělec. Reno umřel jenom kvůli tobě,“ odpověděl Ulrik a vyřítil se s mečem připraveným k útoku. Oiroshi jeho ránu bez problému odrazil a zaútočil sám. Šavle sklouzla Ulrikovi po rameni. Zasmál se.
„Takovej sralbotka jako ty si bude dovolovat na měl To bych se na to podíval,“ zavrčel Ulrik a znovu udeřil. Tentokrát se Oiroshimu ránu vykrýt nepodařilo, a když mu meč projel jeho bokem, vykřikl bolestí a upadl. Šavle mu z ruky vypadla, snažil se pro ni natáhnout, ale bolest byla příliš ostrá.
Ulrik se připravoval k poslední ráně, Oiroshi zavřel oči. Když rána nepřicházela, znovu je otevřel. Z podpalubí akorát vybíhalo několik mrtvoláků, které zvuk souboje probudil. Když spatřili Ulrika, jak stojí s rozpřaženým mečem nad bezbrannou postavou, strhli ho na zem. Dva mrtvoláci ho drželi a třetí doběhl pro provaz. Přivázali ho ke stožáru a zkontrolovali Oiroshiho.
Když byl Ulrik bezpečně přivázán, jeden z mrtvoláků přivedl kapitána.
Ten scénu ospale přelétl pohledem, který se zastavil na Oiroshim.
„Máš pro to nějaké vysvětlení?“ zeptal se nepříjemným tónem. Oiroshi nervózně těkal pohledem z kapitána k Ulrikovi, ke svým zachráncům a zpátky ke kapitánovi.
„Ulrika něco popadlo a snažil se tu zelenáče zakuchnout jak pirátskou slepici,“ pustil se jeden z mrtvoláků do vysvětlování. Ulrik se začal zmítat a křičet.
„To není pravda! Ten zbabělec nechal Rena sprostě chcípnout!“
Kapitán obrátil pohled k Ulrikovi.
„Odkdy ty na lodi rozhoduješ, kdo bude žít?“ zeptal se vztekle.
Ulrik sebou zazmítal, ale provazy byly utaženy na výbornou.
„Někam ho zavřete,“ obrátil se k mrtvolákům, „večer to s ním vyřešíme.“ Podíval se ještě jednou na Ulrika.
„Zklamal jsi mě,“ řekl a odešel zpět do své kajuty.
Oiroshimu sice srdce nebušilo, ale i tak měl pocit, že po prožitém šoku omdlí. Sebral svou šavli a podíval se na ránu, která se začínala přičiněním červíků pomalu hojit. Do kajuty ho vyprovodil jeden z jeho zachránců, protože Oiroshi vypadal, že se bez podpory zhroutí a už nevstane.
Myslel na Ulrika, kapitána, Zoru i na své zachránce, až se mu nakonec těsně před západem slunce konečně podařilo usnout. Zdálo se mu o domově. Slyšel Zořin smích a cítil její dotyky. Plamen z krbu krásně zahříval jejich skromný příbytek a Zora mu zpívala stejně jako už tolikrát předtím. Vše se zdálo tak normální. Jen do okamžiku, kdy ji chtěl pohladit na tváři. Spatřil svou obludnou ruku a iluze se začala bortit, místo aby její buclatou, usměvavou tvář pohladil, začal sápat a trhat. Cítil neovladatelnou touhu po jejím mase. Zděšeně otevřel oči a posadil se. Rychle oddechoval – silou spíše zvyku než opravdovou potřebou.
Byl to jen sen, nikdy bych jí neublížil, říkal si. Stýskalo se mu tak jako ještě nikdy předtím.
Protáhl se, opásal se šavlí a vydal se podívat, jak to vypadá na palubě. Bouře tentokrát neřádila. Loď se klidně houpala na vlnách a palubu osvětloval pouze dorůstající měsíc. Několik mrtvoláků jedlo, někteří uklízeli a kapitán přecházel kolem kormidla sem a tam. Když si Oiroshiho všiml, hned si ho k sobě zavolal.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se.
Oiroshi mu odvyprávěl vše od svého probuzení až k okamžiku, kdy kapitán dorazil na palubu.
„Dobrá,“ řekl kapitán, když Oiroshi domluvil. „Ulrik byl dobrý námořník, ale takové, kteří si sami hrají na soudce, si tu hřát nemůžu,“ řekl a poslal Liama, aby vězně přivedl. Ostatní mrtvoláci ucítili, že se schyluje k zábavě, a začali se shromažďovat kolem prkna, které nevyužili už několik desetiletí.
„Tak ať se projde,“ rozhodl kapitán. „Je mi to líto,“ podíval se na svého prvního důstojníka. „Zavinil sis to sám.“
Mrtvoláci byli na rozpacích. Na jednu stranu byli rádi, že bude jejich milované prkno konečně využité, na druhou stranu byl Ulrik jedním z nejstarších členů posádky. Nebyl zrovna nejoblíbenějším mrtvolákem, ale každému v hlavě blikala výstražná kontrolka, že když se to stalo Ulrikovi, klidně by to mohlo potkat i je.
Ulrik už stál na konci prkna, otočil se a všechny zpražil pohledem. Do vody skočil sám a bez vyzvání. Když se na hladině objevily čelisti, všichni vypukli v jásot.
„Budiž to pro vás ponaučením, že jediným soudcem jsem na této lodi já,“ řekl kapitán.
„Aj aj, kapitáne!“ zvolal mrtvolácký dav a začal se rozcházet po svých povinnostech.
Kapitán se otočil k Oiroshimu.
„A ty,“ řekl, „ty mi taky nechoď na oči. Přišli jsme kvůli tobě o dva dobrý chlapy. Můžeš být rád, že ses neprošel s Ulrikem.“
Když Oiroshi procházel kolem mrtvoláků do své kajuty, mnozí na něj obdivně pokřikovali a plácali ho po ramenou. Jiní si ho měřili pohledy, ze kterých touha po jeho krvi přímo prýštila.
6.
Na další pirátskou loď narazili až po dvou týdnech. Zásoby jim došly už dávno a mrtvoláci začínali být nervózní. Po Ulrikově popravě však k žádným větším hádkám ani šarvátkám nedocházelo. Když loď spatřili, všichni se mohli samým nadšením přetrhnout.
Kapitán je uklidňoval, ale nebylo mu to moc platné. Oiroshi od příhody s Ulrikem šavli nikdy neodkládal. Sám už se těšil, až její ostří znovu ochutná pirátskou krev. Mrtvolácké myšlenky, které jeho mysl ovládaly čím dál více, ho děsily. Stále se cítil být víc člověkem než oživlou mrtvolou, ale učil se s tím žít. Dokonce se mu už ani nezvedal žaludek pokaždé, když dostal hlad.
Když pirátskou loď zahákli, Oiroshi krvežíznivě vyrazil proti nepřátelům jako jeden z prvních. Ozvala se rána a mrtvolák, který běžel před ním, spadl do moře, další rána a žraloky krmil další mrtvolák. Na lodi propukla panika, ale mrtvoláci se drželi svých lety vybroušených instinktů, a tak se nestáhli, zaútočili naopak ještě větší silou. Na lodích panoval zmatek, Oiroshi vnímal okolí zpomaleně. Viděl Liama, jak rozsekl dva piráty a jak mu třetí usekl ruku, ve které držel šavli. Liam se nevzdával a vrazil pirátovi pěstí do spánku, ten se zakymácel. Liam popadl svou ruku, uhodil ho z druhé strany, vytrhl šavli ze sevření odťaté paže a stal pirátovi hlavu.
Další mrtvolák takové štěstí neměl, bojoval sám proti přesile pěti pirátů, z nichž měl jeden i tu hroznou zbraň, o které Oiroshi slyšel jen zvěsti. Pirát střelil svého soupeře do hlavy a dalšímu mrtvolákovi, který se k němu blížil, hlavu usekl.
Podobných scén viděl během deseti sekund nespočet. Rozhodl se pomoci kapitánovi, který zrovna rozsekl dva piráty jednou ranou. Oiroshi usekl hlavu třetímu, provedl příkladnou piruetu a probodl muže, útočícího na Liama. Ozvala se rána a Oiroshi padl. Dostal přímý zásah doprostřed zad. Zůstal ležet, slyšel kovové údery mečů i tupé údery padajících končetin. Zaslechl poslední ránu a přestal vnímat svět kolem sebe.
Když se probral, bitva byla u konce. Přeživší mrtvoláci sklízeli čerstvé zásoby. Každou z mrtvol poctivě prohlédli, zda u sebe nemá tu temnou zbraň, a pokud nějakou objevili, s odporem ji hodili do moře. Oiroshi se chtěl zvednout a být užitečný, ale tělo ho zradilo. Nadechl se (poprvé za poslední týden) a zkusil to znovu. Opřel se o palubu a zavadil o jednu z pirátských zbraní. Sevřel kolem ní prsty a konečně se zvedl. Z nepřátelské lodi už odcházel poslední mrtvolák. Oiroshi stihl doběhnout těsně předtím, než dal kapitán příkaz k odpojení pirátské lodi, na které již byl založen požár.
Stál na můstku a chtěl zbraň hodit do moře. Ale těsně před tím, než ji upustil, spatřil Zoru, a zbraň schoval.
Hostina probíhala v nezvyklém tichu. Ztratili téměř třetinu posádky a ti, co přežili, nebyli zrovna při chuti. Oiroshiho hrudník v sobě stále měl díru velkou jako hlávka zelí. Některým chyběly celé končetiny a ten zbytek, který vyvázl nějakým zázrakem bez zranění, truchlil po kamarádech. Na tak zdrcující vítězství nebyl nikdo z nich zvyklý, ač se většina z nich plavila po mořích a zabíjela piráty už stovky let.
Hlavní mrtvolák dojedl s nepříliš velkou chutí srdce kapitána pirátů a pokynul Oiroshimu, aby přišel blíž. Když k němu dorazil, kapitán vstal a zvedl jeho ruku do vzduchu.
Oiroshimu sevřela hrůza všechny neporušené vnitřnosti.
Kapitán určitě poznal, že propašoval zbraň na loď, srdce mu radilo vytrhnout se a utéct, ale věděl, že není kam.
„Spousta z vás mi slouží už řadu let,“ spustil. „Oiroshi mi dnes zachránil život. Oiroshi odhalil, jaké krysy se ukrývají na naší lodi a nakonec to byl on, kdo způsobil Ulrikův pád,“ pokračoval. „A právě proto ho teď jmenuji svým prvním důstojníkem. To je vše, co jsem chtěl. Můžete pokračovat v hostině,“ řekl a Oiroshiho ruku pustil.
Ten si vydechl nejen úlevou, že zbraň zůstala kapitánovým očím skryta, ale také protože bolest prostřeleného hrudníku začínala s nataženou rukou překračovat hranice únosnosti.
„Aj, aj, kápo,“ ozvalo se pár z nich bez přílišného nadšení. Ostatní po sobě pouze házeli rozpačitými pohledy, ale kapitánovo rozhodnutí si nikdo zpochybnit nedovolil – minimálně ne nahlas.
„Po hostině přijď za mnou,“ řekl mu kapitán a propustil ho.
Hostina byla krátká a zásob jim po ní zbývalo ještě na měsíc a půl. Oiroshi procházel temným podpalubím a měl z toho všeho špatný pocit. Zdálo se mu, že mrtvoláci představou takového zelenáče, jako je on, na místě prvního důstojníka nejsou příliš nadšeni. Ne že by se jim divil. Přemýšlel, zda jeho jmenování není prostě jen kapitánovým způsobem, jak se ho rychle a bez výčitek zbavit.
Někde proběhla myš a Oiroshi nadskočil hrůzou. Utěšoval se, že by se po popravě Ulrika nikdo o takovou sprostou vraždu určitě nesnažil. Došel ke kapitánovým dveřím a bázlivě zaklepal.
„Pojď dál,“ ozvalo se a Oiroshi vstoupil.
„Gratuluju,“ řekl mu kapitán, aniž by se otočil od své malby. Oiroshi si místnost, která s kajutou neměla rozhodně nic společného, prohlížel trochu bázlivě. Nebyl v ní ani kus zdi, který by nebyl zakryt obrazem. Malby byly tolik různorodé, až se zdálo, jako by měl každou na svědomí jiný malíř. Na jednom obrazu byl zachycen láskyplný okamžik loučících se milenců a na dalším scény plné krve. V některých místech obrazy překrývaly knihovny, které byly naplněny téměř k prasknutí. Oiroshi ke knihám ani umění příliš kladný vztah neměl – tedy minimálně do doby, než oboje mohl prodat, a tak v cetkách viděl jen dost zlaťáků na zařízení klidného života, ve kterém by do smrti už na práci nemusel ani pomyslet.
„A teď mi dej prosím svou zbraň,“ řekl a odložil štětec.
Oiroshi ani nezkusil zapírat a zbraň vytáhl. Místo toho, aby ji kapitánovi podal, ji na něj ale klidně namířil. Nevěděl, jak se s něčím takovým zachází, ale předpokládal, že díra by měla mířit spíš na oběť než na útočníka.
„Nedám,“ řekl s předstíraným klidem.
„Přece bys na mě nevystřelil,“ uklidňoval ho kapitán. „Čeho bys tím dosáhl? Akorát by tě ostatní rozcupovali a dali tě žralokům po částech. A určitě by se postarali, aby hlavu odstranili až úplně nakonec.“
„Nemá první důstojník právo převzít velení nad lodí, pokud je kapitán indisponováni“ zeptal se. Vůbec nevěděl, odkud se v něm ta slova yzala. A co to sakra znamená indisponováni pomyslel si, když větu dořekl. Kapitán ze sebe vyrazil sípavý smích.
„Ale no tak,“ řekl. „To si vážně myslíš, že by ti něco takového prošlo?“
Oiroshimu začalo pomalu docházet, jaké hlouposti se to dopouští, a zbraň pomalu pustil.
„Já…,“ začal, ale kapitán ho přerušil.
„Nemusíš se omlouvat. Rozumím, je toho na tebe moc. Jeden den okrádáš poctivé obchodníky a přepadáváš turisty, a druhý den je z tebe ruka spravedlnosti. A navíc taková nezvyklá. Všichni jsme si tímhle obdobím prošli. Teď se jen musíš uklidnit a podat mi ten rouhačský nástroj,“ řekl.
Oiroshi přelétával pohledem ze zbraně na kapitána.
„Proč?“ zeptal se. „Proč zrovna já?“
„Asi protože je to vepsáno v tvém osudu,“ odpověděl kapitán.
Oiroshi si opovržlivě odfrkl. „To vykládejte babám na tržišti,“ řekl.
„Lepší odpověď pro tebe nemám.“
„A proč mám být prvním důstojníkem? Musí být přece i jednodušší způsob, jak se mě zbavit.“
Kapitán se na něj podíval a tázavě pozvedl nadočnicový oblouk, na kterém už nebyla ani vzdálená stopa po obočí.
„Zbavit?“ zeptal se.
„Vsadím se, že to nepotrvá dlouho, než se někdo pokusí dodělat to, co se Ulrikovi nepovedlo,“ odpověděl Oiroshi.
„Ať to zkusí,“ řekl kapitán hrozivě. „Tady jsou tvoje povinnosti, moc toho není, tak ať to kouká být pořádně,“ řekl a hodil po něm kus papíru.
Slova na něm napsaná Oiroshimu přišla stejně záhadná jako čmáranice malého caparta. Přiznat se, že neumí číst, se však neodvažoval. Lehce se kapitánovi uklonil a otočil se ke dveřím.
„A ta zbraň?“ zeptal se kapitán.
Oiroshi se zastavil v půli kroku a položil ji na knihovnu. Loučil se s ní nerad. Než z místnosti vyšel, zkontroloval, zda je alespoň šavle na svém místě.
Mrtvoláci proudili z hostiny do svých kajut. Oiroshi kráčel v protisměru, s pohledem upřeným do země. Zdálo se však, že se mrtvoláci ze šoku z jeho jmenování vzpamatovali docela rychle. Někteří mu dokonce blahopřáli. Oiroshi měl pocit, jako by mu z jeho nebušícího srdce spadla minimálně Zuova skála.
7.
Rána po kulce se hojila měsíc. Na své nové tělo, které už se lidskému podobalo jen počtem končetin a tvarem, si zvykl, ale vzpomínku na domov stále udržoval živou.
„Kapitáne,“ zaptal se jedné zvláště temné noci, „kdy jste byli naposledy na pevnině?“ Oiroshimu se zdálo, že zahlédl v kapitánových očích záblesk strachu.
„Nikdy,“ odpověděl tónem, kterým dal jasně najevo, že se o tomto tématu nechce dál bavit.
Oiroshi se však tak snadno odradit nedal.
„Proč?“ zeptal se.
„Dovedeš si představit, co by se stalo, kdybysme si přijeli s takovouhle lodí do přístavu a chtěli vstoupit do města? Navíc pevná země pod nohama by mým chlapům určitě neprospěla.“
„Přemýšlejte o tom – nekonečné zásoby jídla, rozptýlení, na které jste ještě všichni určitě nezapomněli. Mohli bysme se vylodit někde stranou a na pevninu chodit jen pro jídlo. Už bysme nebyli závislí na zbloudilých pirátech.“
„Ne,“ odpověděl kapitán a otočil se.
Oiroshi jinou odpověď ani nečekal, ale naštěstí měl náhradní plán: zjistit, kdo tu loď sakra řídí, a jak její směr přizpůsobit svým potřebám. I kdyby to mělo být to poslední, co udělá.
Uprostřed odpoledne potichu vstal a opatrně za sebou zavřel dveře kajuty. Rozhlédl se po chodbě, jestli nejde hlídka, a po špičkách se plížil podpalubím, dokud nedorazil ke schodům. Už věděl, že druhý vrže tak, že by vzbudil i mrtvolu (ušklíbl se), a tak se mu vyhnul, jenže noha mu uklouzla a on upadl. Rychle se sebral, rozhlédl se. Žádné dveře se neotevřely.
Vyšel až téměř nahoru, když na palubě zaslechl kroky. Skrčil se. Věděl, že kdyby ho nachytali, mohlo by mu hrozit protažení pod kýlem. A protože mrtvolákům utopení úlevu nepřinášelo, dovedl si představit, jak nepříjemný zážitek by to mohl být. Kroky pomalu odeznívaly, a tak Oiroshi vyhlédl, ale po mrtvolácích nikde ani stopa. Slunce ho trochu pálilo a všichni červi se rychle prokousávali jeho tkání, aby se před paprsky schovali. Už mu to ani nepřišlo divné.
Došel ke kormidlu a prohledával jeho okolí. Věděl, že tu musí být něco, co loď ovládá. Narazil na námořní kompas, jehož střelka se bláznivě otáčela stále dokola, a také na kovovou krabičku velikosti krabičky od zápalek. Ta ho zaujala, prohlížel ji ze všech stran, ale zdála se nedobytná. Ještě jednou se rozhlédl, jestli ho žádný z mrtvoláků na hlídce nemůže spatřit, a strčil krabičku do kapsy své už téměř neexistující košile. Potichu, i když trochu méně ustrašeně, se vrátil do postele a místo spánku (protože co si budeme povídat, mrtvolákům spánek přinášel jen krátkou úlevu od věčného utrpení, ale fyzicky ho rozhodně nepotřebují) si hrál se zvláštním předmětem, dokud se neozvalo cvaknutí a horní část krabičky se neoddělila.
Oiroshiho zalilo prudké světlo. Měl pocit, že mu obličej shoří na uhel, ale nekřičel. Kousal se do jazyku, aby mu z úst neunikl ani jediný zvuk, a nechal se světlem zalévat. Nedokázal říct, zda to trvalo minutu nebo celý den, ale víčko se náhle vrátilo zpět do původní polohy a krabička vypadala opět jako nevýznamný kus kovu. Zrcadlo, do kterého by se mohl podívat, neměl, ale i podle čichu dokázal poznat, jak jeho obličej po setkání se světlem dopadl. Rozumu měl ještě dost, a tak když se krabička zavřela, vrátil ji zpět na její místo. Záhad stále zůstávalo mnoho, ale aspoň trochu se řešení přiblížil. Vsadil by se, že do ovládání lodi má co mluvit podivná nádoba, snad ve spojení s kapitánovou vůlí.
8.
Oiroshi měl plán a cítil se tak plný života jako ještě nikdy předtím. Věděl, jak divně to zní, ale naděje je silnou čarodějkou. S kapitánem o cestě k pevnině už nikdy nemluvil a jeho nové nadšení se mu dařilo úspěšně skrývat.
Bitev se účastnil s radostí a brzy začal trhat rekordy v počtu zabitých pirátů. Jedné noci, po obzvlášť vydařené bitvě a dost dlouho poté, co se kapitána ptal na pevninu, k němu přišel s dotazem znovu.
„Kapitáne,“ pozdravil. „Naučíte mě číst?“
Kapitán si ho zvědavě prohlédl.
„Proč bys chtěl něco takového?“
„Mohla by to být zajímavá zkušenost. Natož jestli tu mám strávit zbytek věčnosti,“ odpověděl s pohledem upřeným ke knihovnám. Přemýšlel, ve které z těch knih se asi skrývá odpověď na jeho otázky. Lekce však byly mnohem složitější, než očekával, a zabralo celý rok, než dovedl přečíst jednoduchou větu. Občas ztrácel trpělivost a chtěl se na to vykašlat, ale před očima se mu vždy objevil velký krb a Zora připravující normální, lidskou večeři. A pak Zora nahá, stojící u postele zahalená jen ve svých předlouhých zlatých vlasech, které dráždivě zakrývaly její bradavky. Po takové vidině se pustil do učení s novou energií.
Za další tři měsíce už četl plynule, ale stále příliš pomalu, vždy si slova musel pomalu přeříkávat po slabikách. Ze čtení knihy Jak to tedy bylo od jakéhosi podivína ho vyrušil zvuk zvonu.
Zaklapl knihu a nahmátl šavli.
Když Oiroshi k nepřátelské lodi doběhl, příliš lidí už na zabití nezbývalo. Byl zklamaný, jeho šavle neochutnala lidskou krev příliš dlouho. Sťal jediného piráta, vydloubl mu oči, aby nepřišli o pochoutku, a jeho hlavu napíchl na kůl, který předtím připevnil k přídi. Když si mrtvoláci nového vylepšení všimli, začali jásat. Kapitán chvílí mrmlal, že takové blbosti nepotřebují a že jsou hroziví sami od sebe, ale nakonec nechal své muže napíchnout kolem lodi i další hlavy.
Slavili tak jako už dlouho ne. Zvuk jejich drsného zpěvu a smíchu musel doléhat snad až k pevnině.
Najednou se jeden značně přiopilý mrtvolák zvedl a vytáhl šavli.
„Tak kdo si to se mnou rozdá!“ vykřikl a začal máchat šavlí kolem sebe, až shodil několik půllitrů a jednomu ze svých kumpánů odstranil vrchní část lebky. Ten se rozzuřeně postavil a také tasil. Ostatní odsunuli své židle z jejich dosahu a dali si pozor, aby si k pokoukání vzali dostatek pochutin (tedy převážně očí).
Oba rozkládající se nepřátelé stáli naproti sobě a prohlíželi se s nenávistí v mrtvých očích. Než však stihl jeden z nich udělat první výpad, vložil se do konfliktu Oiroshi. Pomalu rozzuřené mrtvoláky obcházel. Nevěděli, zda se dívat dřív na něj, nebo si měřit pohledy soupeře. Oiroshi se pomalu přibližoval k menšímu z těch dvou, tomu, který šarvátku vyvolal.
„Hm,“ řekl, a dál ho obcházel, zatímco se k nim pomalu přibližovalo světlo měsíce. Dotkl se jeho šavle a nastavil měsíčnímu světlu svůj prst. „Lidská krev,“ určil.
„Jak to,“ podíval se mu do očí, „že sis ji po boji nevyčistil?“
Mrtvolák se podíval do země. Oiroshi si všiml, že muž při poslední bitvě přišel o pravé ucho, které červi ještě nestihli dát dohromady. Podíval se na kapitána a ten přikývl. Druhý mrtvolák začal pomalu couvat k ostatním divákům. Oiroshi vytáhl šavli a v záblesku světla spatřil hrůzu v mrtvolákových očích.
„Li, provaz,“ přikázal s mečem stále připraveným ke stětí nové hlavy. Mrtvolák, který vypadal spíš jako malé, trochu rozpadlé dítě, mu lano okamžitě podal a pomohl mu mrtvoláka přivázat ke kladce.
Snažil se jim vysmeknout, ale proti Oiroshimu neměl šanci. Strach se objevil i v očích ostatních. Takový trest tu neměli již stovky let. Kapitán na ně byl docela měkký a výtržníků se na lodi nenacházelo příliš mnoho.
Oiroshi začal pomalu lano s provinilcem spouštět do vody. Křičel a prosil o slitování, ale Oiroshi ho nevnímal. Mrtvoláci se jako jeden muž přemístili k zábradlí, aby dobře viděli.
„To je výstraha pro ostatní,“ řekl. „Zbraně si udržujeme v pořádku. A nesekáme svým kumpánům skalpy.“
Když domluvil, spustil Hena pod hladinu. Z vody létalo množství bublin, jak stále prosil o smilování.
I pro smrtelníky bylo protažení pod kýlem tím nejhorším trestem, ale mrtvoláky z něj nemohlo vysvobodit utopení. Dřeli ho z boku na bok a ostré mušle řezaly jeho šedou kůži. Oiroshi pokračoval, dokud si nebyl jist, že trest zahubil i posledního červa v Henově těle, a nakonec jeho pozůstatky vytáhl. Zbytek posádky se vrátil ke stolům. Po zbytek noci nikdo nepromluvil.
Oiroshi se krátce po vykonání trestu vrátil zpět do kapitánovy knihovny k rozečtené knize.
8.
V knihovně trávil všechny volné chvíle. Když jednou za čas vylezl mezi ostatní mrtvoláky, většinou před ním uhýbali pohledem a snažili se mu klidit z očí. I po roce byla vzpomínka na Henův trest příliš živá. Oiroshimu to vyhovovalo a stejně tak i kapitánovi. Na lodi běželo vše bez jediné chybičky. Možná to mohlo být tím, že Henovy pozůstatky stále zůstávaly všem na očích.
Oiroshi se změnil. Zabil tolik pirátů, že by je už ani nespočítal, a knih k přečtení už mu také moc nezbývalo. Vzpomínky na Zoru pomalu bledly, ale snažil se na ni myslet každý den. Nechtěl zapomenout. Musel se vrátit. I když pro něj byl život na lodi přijatelný, nesnášel každého z nich a kapitána nejvíc. Každou minutu jeho nenávist bobtnala. Nenávist za to, že ho odvedli od Zory a že se ho neptali. Byl by radši umřel, než žít jako zrůda, která se krmí lidským masem. Chutnalo mu, ne že ne, ale nenáviděl se.
Zavrtěl hlavou a negativní myšlenky vyhnal. Odložil další dočtenou knihu a zaklel. Všechno to byly pohádky pro děti nebo jiné nesmysly, ale o lodi nebo záhadném předmětu, který ji ovládá, ani slovo. Pro uklidnění se nadechl trochy zatuchlého vzduchu. Necítil ten nádherný pocit, když plíce nasávají každou molekulu kyslíku, a necítil ani úlevu poté, co vydechl.
Natáhl se pro další knihu, když ho vyrušil zvon oznamující novou loď na obzoru. Bitva už pro něj byla rutinní záležitostí, uhnout, seknout, rozseknout, pomoct nějakému ňoumovi, který si neumí poradit sám, naskládat piráty na hromadu, odnosit je a jejich loď potopit. Knihy byly mnohem zajímavější. Po dočtení každé měl pocit, jako by o pár centimetrů povyrostl a zesílil. Byl to nesmysl. Ale přesto se cítil silněji. Rozhodl se, že se po hostině na krabičku podívá znovu.
Začalo se rozednívat a mrtvoláci se už dávno uložili k spánku, ale Oiroshi vyčkával. Když se blížila doba oběda (vybavil si Zořiny pohyby při jeho přípravě), sebral se, odložil knihu, kterou si od kapitána vypůjčil, a tiše se vydal nahoru. Krabička však na svém místě nebyla. Lekl se, to by mohlo znamenat, že kapitán jeho plán prohlédl. Když se zvedl, stál kapitán u dveří do podpalubí a krabičku držel v ruce.
„Dlouho jsem na tuhle chvíli čekal,“ řekl pomalu. Nad lodí se začaly stahovat temné mraky. Kapitán popošel o krok a na loď dopadly první kapky deště.
Oiroshi se rozhlížel, ale jiný způsob útěku než skok přes palubu nenalézal. Tasil šavli.
„To nebude potřeba,“ řekl kapitán, který stál vedle Oiroshiho během jediného mrknutí lidského oka.
„Taky jsem toužil po návratu. Myslíš, že to měl někdo z nás lehký?“ zeptal se.
Oiroshi si ho měřil pohledem, ale neodpovídal. Kapitán natáhl ruku s krabičkou a otevřel dlaň.
„Je tvoje, jestli to tak opravdu chceš.“
Oiroshi zavřel oči a natáhl ruku. Před očima viděl Zoru a na zbytcích kůže cítil teplo domova. Toužil po tom celým svým já.
Sebral tu věc z kapitánovy ruky a najednou se kolem nich rozzářilo jasné světlo. Oiroshi padl na kolena. Jeho tělem zmítala taková bolest, jakou od doby své přeměny ještě nezažil. A možná ani nikdy předtím.
Pak vše přehlušil zvuk hromu. Ostatní mrtvoláci rozespale vylézali za svých kajut, aby se podívali, co se děje. Pohled, který se jim naskytl, přimrazil většinu z nich k palubě. Kapitán a jeho první důstojník se svíjeli na zemi a z těl jim proudilo rudo-bílé světlo. Jejich křik přehlušil i zvuky divoké bouře. Loď se divoce kymácela a mrtvoláci, kteří byli v tranzu z děsivého pohledu, ztráceli rovnováhu.
Světlo, které z obou těl vycházelo, začalo vyhasínat.
Poslední rudý záblesk většinu z přihlížejících oslepil.
Před několika dny
Oiroshi dělal kapitánovi starosti. I když proto si vybral právě jeho. Zasvěcení nových mrtvoláků se neodehrává příliš často, a když už ano, neměl by kapitán mít favorita. Ale on potřeboval zemřít. Stovky let neživota se na jeho vůli „žít“ silně podepsaly. Vše, co chtěl znát, už poznal, všichni, kterým se chtěl pomstít, už zemřeli, většinou stářím. V mládí byl Oiroshimu v mnohém podobný. Také chtěl zpět na pevninu, měl pro posádku spousty plánů, které se rozhodně neskládaly z přežívání na moři o pár pirátech, na které narazí. Posledních sto let je jich aspoň víc, a tak jeho muži tolik nehladoví.
Nikdo nechápal, jaké to je. Být kapitánem mrtvoláků. Každý se vás bál a staré lásky se při pohledu na vás rozbrečely.
Byl stejný jako Oiroshi, jeho jedinou touhou také byl návrat k jeho milé.
Ale na rozdíl od Oiroshiho uspěl. Přesvědčil svého starého kapitána (především za pomoci jednoho krásného nože a pár žraloků) a vydal se za svým srdcem.
Na palubu se však z pevniny vrátil sám. Celá jeho posádka padla pod nenávistí davů, a ženu, kterou miloval, zavraždil vlastníma rukama. Dodnes se z toho nevzpamatoval.
Nevěděl, co to do něj vjelo, ale její maso bylo tak dobré. Nemohl Oiroshimu dovolit, aby udělal stejnou chybu.
Sevřel talisman v ruce a jeho vzpomínky pomalu přetékaly do krabičky.
Po tolika letech se konečně jeho přání vyplní. Konečně zemře. Věděl, že Oiroshi povede ostatní tak, jak by je vedl sám. Poprvé po šesti stech padesáti letech byl šťastný.
Ve stejnou chvíli zmizely i mraky a sluneční paprsky osvětlovaly dvě nehybná těla na přídi. Mrtvoláci se po sobě podívali a jako jeden muž se ke kapitánovi rozběhli.
Oiroshi se probral a otevřel jedno oko. Viděl hromadu nohou motajících se kolem druhého těla, ale jeho si nikdo nevšímal. Hlasy se snažily kapitána budit, někdo si dokonce vytahoval své červy, aby pomohli těm kapitánovým s léčením, ale tělo se ani nepohnulo.
Oiroshi cítil, jak mu tělem proudí nová energie i znalosti. Cítil na sobě tíhu kapitánových staletí.
Pochopil jeho strach vydat se k pevnině.
Pochopil, že teď musí všechny ty nebohé duše nakrmit a ochránit on.
