Černé mraky byly tak husté, že připomínaly strop temné jeskyně. Táhly se od obzoru k obzoru a nepropustily k povrchu ani jeden jediný sluneční paprsek. Celé to tady dole připomínalo podsvětí, říši mrtvých, ve které neměli co dělat. Přesto se sem dolů vydali, aby ukořistili co možná nejvíce použitelného materiálu. Pomalu procházeli zdevastovanou krajinou a přes hledí skafandrů pozorovali smrt, která se nacházela všude okolo. Dříve bylo toto místo kolébkou života, nyní se stalo jeho rakví. Prázdný pustý svět, který někteří nazývali zkázou, zmarem či zklamáním. Nikdo už o něm nemluvil jako o domovu.
Colin Domansky vstoupil do polorozpadlého domu a zaměřil světlo do velké místnosti, která byla zčásti zasypaná střechou. Na zemi leželo několik zčernalých kostí, které ihned identifikoval jako lidské. Pozůstatky dvou těl, patrně muže a ženy. Jejich lebky se povalovaly na zaprášeném gauči a vypadaly spokojeně jako při idylce po nedělním obědě. Jenže místo idylky přišlo peklo, a než si to mohli uvědomit, byli po smrti. Když okolo nich prošel, měl pocit, že díry, ve kterých dříve byly oči, ho pozorují. Mrtví ho sledovali a záviděli mu, že přežil. A nebo možná nezáviděli, možná ho litovali. Colin se snažil najít nějaké funkční zařízení, ale nic neobjevil. Všechno bylo zničené.
Vyšel ven a rozhodoval se, kam zamíří nyní. Mnoho míst k prozkoumání už nezbývalo. Tahle výprava byla jedna z nejhorších, jaké zažil. Když letěl poprvé, nabrali tolik užitečných věcí, že měli problémy vzlétnout. S každou další výpravou byla ale kořist menší a menší.
Nevybombardovaná místa už prošli a všechno z nich odnesli, teď si museli vybírat lokality stále blíž a blíž ke kráterům. Svou roli zde hrál také čas. Bylo to už deset let a za tu dobu se v těchto nelítostných podmínkách znehodnotilo prakticky cokoli.
Pozoroval postavy ve skafandrech, jak se v šeru přemísťují od budovy k budově a pátrají. Kužely světel slídily po stěnách a hledaly tajné skrýše. Tomu všemu přihlížely stovky koster lidí, které smrt zastihla na ulici. Nevěděl, jak se toto město jmenuje, a ani to vědět nechtěl. Nezáleželo na tom. Došel k závěru, že na další výpravu se už nepřihlásí a raději bude pracovat v dole. Jedna práce horší než drahá, ale alternativou byla pouze smrt. Pokud jste chtěli žít, museli jste pracovat, museli jste být prospěšní společnosti. Jedinci, kteří nebyli schopni a nebo nechtěli pracovat, byli nemilosrdně posíláni do poslední zóny. Krok od smrti. Takový byl svět, do kterého se měl Colin za několik měsíců vrátit.
Bezpečnou dobu pro vystavení radioaktivnímu záření v těchto skafandrech překročili už před čtyřiceti minutami. Bylo to tak na každé výpravě. Hon za důležitým materiálem zastínil strach o vlastní zdraví. V médiích se o tom nemluvilo, ale na nemoc z ozáření zemřela čtvrtina lidí, kteří se výprav zúčastnili. I Colin měl zdravotní problémy, ale přesto se ještě na tuto výpravu přihlásil. Týmy se nyní konečně začaly vracet na loď a nakládaly materiál, který se mohl hodit. Ještě několik desítek minut a konečně tuto zemi plnou zčernalých mrtvol, obřích kráterů a radioaktivního zamoření opustí. Nikdy necítil smutek, když startovali, vždycky to byla pouze úleva. Stejně jako ostatní i on cítil vinu, která ho tlačila tam dolů mezi zuhelnatělé lebky. Všichni byli vinni, ale jen málokdo se s tím dokázal vyrovnat.
Loď se odlepila od země a vzdalovala se od místa, které prohledávali. Colin z okna sledoval potemnělou krajinu připomínající poušť. Kdysi tu podle popisu bývaly lesy, ale obrovský žár je srovnal se zemí a proměnil v prach. Všechno hořlavé v okruhu sta kilometrů od výbuchu vzplanulo a nechalo se spolykat ohnivými jazyky. Loď přeletěla nad obrovským kráterem, který vyhloubila jedna z raket. Vancouver. Rozkvétající velkoměsto bylo zcela srovnáno se zemí během několika minut. Tlaková vlna bortila domy, jako kdyby byly z papíru. Nikdo neměl šanci přežít. Loď zrychlila, ale stále letěla pod černou klenbou mraků, protože ještě museli provést průzkum povrchu a vytipovat místa pro další výpravy. Na zničeném povrchu ale nebylo takřka jediné místo kam další lodě posílat. Země byla zjizvena krátery po atomových explozích. Jeden vedle druhého. Všechno spálené. Všude radioaktivní spad.
Colin si přál, aby už konečně vypadli.
A potom je podsvětí vyvrhlo vzhůru. Ještě ne, ještě nenadešel jejich čas, ještě neprošli očistcem. Prorazili temné mraky, které pokrývaly celou planetu, a ozářilo je slunce. Záře života vlila všem novou energii a dala jim opět důvod žít. Loď se vyšplhala na oběžnou dráhu a potom rychle zamířila pryč. Trysky iontového pohonu udaly lodi potřebnou rychlost a černá planeta se za nimi začala postupně zmenšovat. Při současné rychlosti je čekalo devadesát dva dní, než se dostanou domů. Tolik času je dělilo od okamžiku, kdy přistanou v Novém Londýně, hlavním městě Marsu.
Barman čistil zářivě bílou utěrkou sklenice a přitom zpíval jednu z nejtěžších písní první poloviny dvacátého prvního století. A perfektně. Jeho hlas se nesl místností a jakoby odnikud k jeho zpěvu hrála hudba, která ho výborně doplňovala. Sotva dozpíval rockovou baladu od Alistera Greena, zpěváka ze zlatých čtyřicátých let, pokračoval další baladou od Tapa Reie z roku padesát jedna. Hlas se mu pokaždé změnil a věrně imitoval originál. Nebylo to úplně ono, ale atmosféra byla dokonalá. Klub neměl žádná okna, kterými by sem proudilo světlo, a na stěnách ani na stropě se nenacházely lampy. Přesto tu však tma nebyla. Místnost halilo pološero a dodávalo klubu tu správnou atmosféru. Takovou atmosféra, kterou měl Colin rád.
Seděl ve velkém koženém křesle a před sebou měl sklenici piva. Poslouchal hudbu a odpočíval. U vedlejšího stolu seděl Alister Green se svou kapelou a s pěti modelkami, se kterými v průběhu čtyřicátých let chodil. Bubnoval prstem do stolu a vypadal spokojeně. Stejně tak se tvářili i ostatní návštěvníci tohoto klubu. Tapa Rei seděl na barové stoličce a upíjel svou whisky. U stolu vzadu v rohu seděli členové Tokio Rebels a hned vedle nich Dark Voices ve svých černých kožených kabátech. Lítacími dveřmi se potom dalo jít do říše klasiky, kde hráli na několika kulečníkových stolech Beatles, Queen a Iron Maiden. Colin k nim při každé návštěvě aspoň jednou zašel a dal si s nimi hru. Pustil jim současné hudební výtvory a poslouchal jejich názory. Někdy s nimi polemizoval celou noc a mohl by pokračovat i dál, kdyby nemusel odejít. Miloval to. Miloval to všechno. Tohle byl jeho životní styl. Tohle byl život, který chtěl žít.
Dnes večer ke hře ještě nedošlo a vypadalo to, že ani nedojde. Ve dveřích se objevila postava vysokého muže v elegantním šedém obleku. Trent, tak přece. Rozhlížel se po místnosti, až spatřil Colina. Zamířil k němu a během prvních kroků se jeho podoba rozpíjela. Když dosedl do křesla naproti Colinovi, vypadal opět perfektně ostře. Objevila se servírka s tělem herečky z dvacátých let a Trent si objednal martini. Chvíli vstřebával atmosféru a teprve potom promluvil.
„Koukám, žes to tady vylepšil, Coline. Když jsem tu byl naposledy, zadní stěna vypadala opravdu strašně. Tohle už je mnohem lepší, člověk opravdu zapomíná, kde je.“
„Jsem rád, že se ti to líbí, Trente. Dělal jsem na tom ve chvílích, kdy jsem byl unavený hledáním. Moje snaha nikam nevedla, stále jsem se dostával na stejná místa, která o sobě prohlašovala že jsou cílem, ale vždy to byl jen výtvor nějakýho namyšlenýho magora. A tak jsem poslední týdny trávil tady.“
„Kvalitou se to vyrovná těm místům, která se označují za cíl hledání. Dobrá práce, je to jasná sedmička Takhle daleko já ještě nejsem, moje zahrada je pořád šestka Ale pracuju na tom.“
„Přijdu se podívat. Pokud dnes neuspějeme, zajdu k tobě.“ Colin se naklonil blíž k Trentovi. „Doufám ale, že uspějeme. Máš to?“
Trentova tvář se zdeformovala v obrovský úšklebek. „Mám,“ odpověděl a z rukávů mu vyjely dvě zářící koule, které se vznášely ve vzduchu před Colinem. Jedna byla červená a druhá modrá. V každé se míhaly různé obrazce.
Colin si obě koule prohlížel a luštil obrazce. Nakonec uznale přikývl. „Výborně. Vypadá to velmi dobře, s tímhle bychom měli získat přístup.“
„Testoval jsem to na něčem podobném a prošel jsem bez obtíží.“
„A pověsil se na tebe někdo? Zůstala po tobě stopa?“
„Ne, nikdo po mně nešel. Je to chráněný, budeme úplně neviditelný.“
„Výborně,“ usmál se Colin a dopil zbytek piva „Můžeme vyrazit.“
Oba se zvedli od stolu a zamířili ke dveřím. Barman se s nimi rozloučil a všichni hudebníci je pozorovali. Jakmile se ocitli na chodbě před klubem, Colin si nechal vyjet ovládací panel a zabezpečil přístup dvacetimístným kódem. Dveře se zaklaply, na nich se objevila mříž a přes ni ještě silný ocelový plát. Colin na něj zaklepal a pak se spokojeně vydal za svým kamarádem ven.
Zadali adresu a okolo nich se začalo vytvářet nové prostředí. Nejdříve se načetla textura bledě zeleného pozadí a potom se vynořily portály a nápisy. Všechno se rychle zaostřovalo. Kdyby měli k dispozici rychlejší připojení, načetlo by se celé okolí během několika sekund, takhle čekali téměř půl minuty. Před nimi nyní vířilo několik desítek odkazů, které je mohly poslat dál. Přístup k přímému bankovnictví, informační sdělení, nabídky úvěrů a pořád dokolečka Vlevo se objevila dívka v přiléhavém kostýmu a nabízela jim nový typ půjčky s RPSN sedmdesát procent. Colin její aplikaci zavřel a sledoval, jak se dívka usmála, uklonila a potom zmizela. Trent celé prostředí zmenšil, aby se v něm mohl lépe orientovat, a teprve potom našel to, co hledal – servisní vstup pro správce.
Trent začal zadávat přihlašovací údaje a v rukou mu zářila červená a modrá koule. Colin věděl, že Trent si rád hraje na čaroděje, a proto vizuální podobu veškerého svého softwaru ladí do podoby kouzelnického náčiní. V případě koulí se ve skutečnosti jednalo o dešifrovací program, který se snažil prolomit heslo. Nebylo to nijak snadné, protože zabezpečení na této stránce bylo opravdu na vysoké úrovni. V poli pro zadávání hesla se míhaly obrazce a snažily se trefit do podoby přístupového kódu. S normálními dešifrovacími programy by to trvalo několik dlouhých dní, během kterých by bylo heslo několikrát změněno. S Trentovou magií by to měla být otázka minut. I tak ale hrozilo nebezpečí, že jejich neoprávněný pokus o vstup někdo zaznamená.
Obě koule náhle zajiskřily a zmizely. V poli pro zadávání svítilo přihlašovací jméno a k němu funkční heslo. Colin si text pohybem ruky označil a zkopíroval. Trent potom vstoupil a pole se vyprázdnilo. Colin chvíli počkal a potom zpátky vložil zkopírované údaje a aktivoval vstup. Znovu ho přivítalo bledě zelené pozadí a odkazy vyvedené v podobných fontech jako na hlavní stránce. Všechno se ale načetlo mnohem rychleji. Krátkou kontrolou přes svůj prohlížeč zjistil, že tohle místo má mnohem jednodušší strukturu než hlavní stránka pro klienty. Takhle to bylo vždycky, když někam pronikli. Hlavní stránka zahltila prohlížeč masivním datovým tokem, ale jakmile se dostali do části pro zaměstnance, čekalo je prostředí odpovídající tak maximálně trojce na stupnici vyspělosti virtuální reality od jedničky do desítky. Pro virtuální fajnšmekry, ke kterým se Colin s Trentem řadili, bylo až ponižující v tomto prostoru být. Neměli z návštěvy ten správný požitek, který cítili, když se pohybovali na propracovanějších místech.
Colin svůj klub dokázal naprogramovat v sedmičce, několikrát se dostal do osmičky a jednou dokonce do virtuální reality stupně devět. To byl zatím největší zážitek jeho života. Cítil, jak mu ta složitá data proudí do mozku a ovládají ho. Stačilo několik minut a už se mu nechtělo pryč, toužil tam zůstat věčně. Když ho po několika hodinách uživatel, kterému to místo patřilo, odpojil, další týden nebyl schopen normálně fungovat. V noci se mu nezdálo o ničem jiném než o tom místě. Struktura virtuální reality stupně devět se mu vryla do mozku a stala se jeho nedílnou součástí. Hledal ji potom všude na Síti a nesmyslně i mimo ni. Chtěl se tam za každou cenu vrátit. Chodil ulicemi Nového Londýna a každou chvíli se přistihl, jak se dívá na zeď a hledá v ní datový kód. Chtěl uprchnout zpět, protože reálný svět nebyl ničím ve srovnání s prostorem naprogramovaným ve stupni devět.
Ale místo, které s Trentem hledali, bylo podle legend ještě o stupeň lepší. Byla to desítka Jediné místo, které kdo kdy dokázal takhle vyspěle naprogramovat. Devátý stupeň se plně vyrovnal opravdové realitě a v některých aspektech ji i předčil. Jak musela tedy vypadat desítka? Rozdíly mezi jednotlivými stupni byly exponenciální, takže desítka musela být ještě něco víc. Proto také dostala označení Ráj a stala se cílem mnoha hledačů, kteří se snažili vymanit z podřadnosti obyčejného světa. Kromě jejího tvůrce navštívili tento prostor pouze další dva lidé a ti už byli několik let po smrti. Spekulovalo se, jestli Ráj ještě stále existuje, jestli nebyl vymazán ihned poté, co se jeho tvůrce ztratil. Virtuální realita v této podobě totiž musela zabírat obrovské množství místa. Hledači si ovšem tuto myšlenku nechtěli připustit a hledali dál. Virtuální blogy byly plné kontaktů. Pod jedním z nich by se mohla skrývat cesta k Ráji. Prohledávali celou složku patřící k přezdívce Adam a stahovali do svých počítačů veškerá data. Během několika desítek sekund byli hotovi a mohli odejít. Když se Colin začal odhlašovat, spatřil na druhé straně virtuálního prostoru Okinawa Bank černého rytíře s dlouhým mečem. Zastavoval se u jednotlivých oddělení a každého se dotkl mečem. Čepel na chvíli zazářila a oddělení se otevřelo. Rytíř si prohlédl obsah a potom oddělení ihned zavřel. Přišli na ně. Systém zaznamenal vetřelce a poslal ochránce, aby zajistil síťovou adresu narušitelů. Zatím byli neviditelní, ale kdyby se ochránce dostal až do oddělení evidence klientů, vystopoval by je.
Colin se rychle odhlásil a ocitl se zpět na hlavní stránce Okinawa Bank. Potom zavřel prohlížeč a obklopila ho temnota. Nechal si vyjet seznam nástrojů, který se před ním objevil v podobě modrých nápisů na šedém pozadí, a začal jím listovat. Když se dostal k historii, vymazal veškeré záznamy o své cestě Sítí. Pak restartoval počítač a téměř okamžitě se dostavil pocit ztráty a opuštěnosti. Takhle to vnímal vždy, když do jeho mozku přestala proudit data, když se propojení s počítačem přerušilo. Většina lidí žádný pocit ztráty necítila, pro ně to bylo jen obyčejné odpojení od informačního kanálu, něco podobného, jako když zavřete knihu a zmizí vám před očima písmena. Pro Colina to bylo ale něco víc. Pro Colina to bylo uzavření důležité části jeho osobnosti. Kus jeho identity náhle zmizel. Jako kdyby mu někdo usekl ruku a on jí nemohl hýbat.
Po několika dlouhých vteřinách k němu začala data z počítače opět proudit. Nejdříve jednoduché informace a potom se rychle načetlo úvodní prostředí v podobě jarní louky a bledě modré oblohy. Slunce viselo vysoko na obloze, ale pohled odkazů na Ráj a každý sliboval, že ten jeho vede k tomu opravdovému a ne k nějaké náhražce. Na Síti se totiž nacházely stovky míst, které se za Ráj prohlašovaly, ale jeho dokonalosti nedosahovaly.
Colin s Trentem se při hledání nyní rozhodli jít přímo k původnímu zdroji a chtěli vypátrat adresu Ráje přes osobní údaje jeho tvůrce. A tak se prolomili sem, do Okinawa Bank, do jedné ze tří bankovních společností, které na Marsu existovaly. Trent si nechal vyjet registr klientů a zadal pátrání po uživateli s přezdívkou Adam. To bylo jméno, které autor Ráje na Síti používal. Jeho civilní jméno se nikomu nepodařilo zjistit. Pokud si tvůrce bájného místa zařídil přihlašovací údaje se stejnou přezdívkou i tady, dostanou se k jeho pravým údajům a tím i k cestě k Ráji. Trent projížděl registr a čekal, jestli se požadovaná přezdívka objeví. Legendární jméno po chvíli před nimi zazářilo a Trent rozrušeně otevřel stránku s informacemi k této přezdívce.
„Pavel Konečný,“ hlesl a pročítal údaje. „Tvůrce je Čech stejně jako ty, Coline.“
„Já jsem jen napůl. Můj otec byl Čech, matka byla z Anglie“
„To je jedno, máš to stejně v krvi,“ ušklíbl se Trent. „Třeba taky jednou naprogramuješ něco tak skvělýho jako on.“
„Začni to rychle kopírovat, mám tady z toho blbej pocit, jsme tu už příliš dlouho.“
„Jen klid, nezapomínej, že já jsem kouzelník,“ usmál se Trent a v levé ruce se mu objevila růže. „Na mě si nepřijdou.“
„Ale stejně radši pohni!“
Oba začali ukládat data z Adamova profilu. Kromě adresy v opravdovém světě se zde nacházelo i několik virtuálních kontaktů. Pod jedním z nich by se mohla skrývat cesta k Ráji. Prohledávali celou složku patřící k přezdívce Adam a stahovali do svých počítačů veškerá data. Během několika desítek sekund byli hotovi a mohli odejít. Když se Colin začal odhlašovat, spatřil na druhé straně virtuálního prostoru Okinawa Bank černého rytíře s dlouhým mečem. Zastavoval se u jednotlivých oddělení a každého se dotkl mečem. Čepel na chvíli zazářila a oddělení se otevřelo. Rytíř si prohlédl obsah a potom oddělení ihned zavřel. Přišli na ně. Systém zaznamenal vetřelce a poslal ochránce, aby zajistil síťovou adresu narušitelů. Zatím byli neviditelní, ale kdyby se ochránce dostal až do oddělení evidence klientů, vystopoval by je.
Colin se rychle odhlásil a ocitl se zpět na hlavní stránce Okinawa Bank. Potom zavřel prohlížeč a obklopila ho temnota. Nechal si vyjet seznam nástrojů, který se před ním objevil v podobě modrých nápisů na šedém pozadí, a začal jím listovat. Když se dostal k historii, vymazal veškeré záznamy o své cestě Sítí. Pak restartoval počítač a téměř okamžitě se dostavil pocit ztráty a opuštěnosti. Takhle to vnímal vždy, když do jeho mozku přestala proudit data, když se propojení s počítačem přerušilo. Většina lidí žádný pocit ztráty necítila, pro ně to bylo jen obyčejné odpojení od informačního kanálu, něco podobného, jako když zavřete knihu a zmizí vám před očima písmena. Pro Colina to bylo ale něco víc. Pro Colina to bylo uzavření důležité části jeho osobnosti. Kus jeho identity náhle zmizel. Jako kdyby mu někdo usekl ruku a on jí nemohl hýbat.
Po několika dlouhých vteřinách k němu začala data z počítače opět proudit. Nejdříve jednoduché informace a potom se rychle načetlo úvodní prostředí v podobě jarní louky a bledě modré oblohy. Slunce viselo vysoko na obloze, ale pohled přímo do něj neoslňoval. Colin aktivoval prohlížeč virtuální reality a zadal adresu, na které se měl znovu sejít s Trentem. Okolo něj se vykreslilo prostředí rozlehlé knihovny s velkými dřevěnými regály napěchovanými knihami a mezi nimi desítky pohovek, kde si skuteční uživatelé četli anebo si jen tak povídali. Velkými okny sem proudilo světlo a v dálce se vyjímala Eiffelova věž. Kvalita odpovídala virtuální realitě stupně pět. Nebylo to nic omračujícího, ale svůj účel to splňovalo. Díky jednoduché struktuře se sem neměli problém dostat i návštěvníci s pomalejším připojením.
Colin prošel mezi regály až do rohu sálu, kde se nacházelo oddělení s vědecko-fantastickou literaturou. Jak předpokládal, celé oddělení bylo prázdné, a tak se posadil na pohovku přímo pod sekci s knihami Williama Gibsona a čekal. Měla to být jen otázka několika málo desítek vteřin, než se Trent objeví, protože se odhlašoval chvíli po něm. Uběhlo však několik minut a kamarád nepřicházel. Colina napadlo, jestli si Trent nespletl místo. Už chtěl otevřít jeden z komunikačních programů, když se Trentova postava objevila v oddělení s detektivkami hned vedle busty Raymonda Chandlera a zamířila přímo k němu.
„Kde ses tak zdržel? Všechno v pořádku?“
„Musel jsem se zbavit toho ochránce,“ odvětil Trent. „Než jsem se stačil odhlásit, tak se na mě napojil. Ale nic o mně nezjistil.“
„Opravdu? Vloupali jsme se do banky, to je vážný zločin.“
„Jen klid, mám svůj profil chráněný. Ochránce jsem setřásl v prostoru Živé pouště. Tam mě sledovat nemohl. Teprve potom jsem se odpojil.“
Živá poušť byla sdílená doména několika set lidí žijících v jižní části Nového Londýna. Společně vytvořili místo, kde neplatila normální pravidla, kde si mohli svobodně dělat, co chtěli. Nejstarší část byla naprogramována ve stupni čtyři, ale některá místa dosahovala sedmičky a osmičky. Všechno existovalo v počítačích uživatelů, každý měl na svém disku část Živé pouště a dohromady tak tvořily proměnlivý celek. Když vláda udělala razii a zabavila mašiny několika lidem, další nahráli zálohy ztracených částí a Živá poušť fungovala dál. Počet uživatelů se přitom neustále zvětšoval, takže bylo pro stát těžší a těžší tento virtuální prostor eliminovat. Cílem zakladatelů Živé pouště bylo stále se zvětšovat a zvětšovat, a tak ovládnout celý kyberprostor. Až se jim to podaří, vláda Nového Londýna ztratí svou moc, protože celé rozrůstající se město je řízeno z virtuálního prostoru.
„Tak to jo, tam si ho podají,“ usmál se Colin. „Jdeme na ta data. Zahlédl jsem tam několik zajímavých kontaktních adres.“ Trent před sebou vytvořil obrazovku a na ní se zobrazilo schéma získaných dat. Většinou se jednalo o informace týkající se bankovního účtu, ale pod nimi byla složka obsahující odkazy na virtuální prostor uživatele s přezdívkou Adam. Trent složku otevřel a začal údaje studovat. Po chvílí se dostal k historii adres, ze kterých se Adam do svého účtu přihlašoval. Našli celkem čtyři adresy, které postupně začali zadávat do nově otevřeného prohlížeče. Prostor před nimi se tak rozdvojil, zároveň byli v knihovně a potom na místech, která zadávali. První tři adresy vedly do veřejných míst s připojením a vždy se jim objevila pouze stránka s informacemi o službě. Čtvrtá adresa je ovšem dovedla na místo, které hledali. Oba zavřeli prohlížeč, díky kterému byli v knihovně, a vstoupili do Adamova osobního virtuálního prostoru.
Z oblohy se spouštěly obří energetické provazce, ve kterých se nacházely odkazy pro pohyb zde. Podlaha byla šedá a na ní ornamenty, kterým Colin nerozuměl. Stěny byly hnědé a zdobily je obrazy významných osobností kyberprostora. U posledního obrazu svítilo jméno Adam. Colin si obraz přiblížil a studoval tvář muže, který vytvořil virtuální realitu desáté úrovně. Tvář muže, který stvořil Ráj. Adam měl dlouhé blond vlasy, modré oči a ze všeho nejvíc připomínal manekýna, který vítal lidi při návštěvě pánského oddělení virtuálního domu módy, kde jste mohli koupit software pro vylepšení vzhledu svého profilu. Takhle si Colin Adama nepředstavoval.
„Pokud jste vstoupili až sem,“ ozval se hluboký hlas, „jste Ráji na dosah. Čeká vás však poslední úkol, při kterém budete muset prokázat své schopnosti. Na tomto místě se nachází odkaz k Ráji, najít ho však může jen člověk osvícený.“
„Na můj vkus trochu komedie,“ poznamenal Colin.
„To jo, ale proč by Adam nemohl být komediant. Přes den bavil lidi a po nocích pracoval na Ráji. Podle mě se to nevylučuje,“ oponoval Trent.
„Když už jsme tady, tak to zkusíme.“
Trent vyvolal před sebou červenou síť, kterou postupně roztáhl přes celý tento prostor. Záře energetických provazců mírně poklesla a zeleně se vynořily znaky, kterými byla tato část naprogramována. Odshora dolů se stáčely složité vzorce, které provazce utvářely. Stejně tak se proměnily ve vzorce i obrazy. Podlahu teď také tvořila pouze změť informací. Colin s Trentem se rozhlíželi kolem sebe a četli ve složitém kódu. Hledali strukturu odpovídající odkazům.
„Tam!“ vykřikl dychtivě Trent a ukázal nad sebe ke stropu, kde se vznášelo několik znaků představujících odkaz. Bez Trentova speciálního programu by ho nebylo možno spatřit, neměl totiž žádnou vizuální podobu.
„Jen člověk, který se vyzná v programování, může na tenhle odkaz přijít,“ hlesl Trent. „Nikdo jiný.“
„Ale takových lidí je hodně,“ namítl Colin. „To nebyla nikterak těžká zkouška. Nezdá se mi, že by tohle byla cesta k pravému Ráji. Celý tenhle prostor už může patřit někomu jinému.“
„Ale co když ne, Coline? Co když jsme opravdu u cíle? Stačí jen otevřít tenhle odkaz a čeká nás Ráj. Čeká nás dokonalost.“
„Tak to pojďme zkusit.“
Trent nedočkavě otevřel odkaz jako první a jeho podoba ihned zmizela. Colin chvíli počkal a potom také tajný odkaz k Ráji aktivoval. Rázem ho obklopila temnota. Všude bylo černo, ve kterém se začalo pozvolna něco formovat. Colin cítil masivní datový tok, který k němu přicházel, a nechal se jím strhnout. Prostředí se načítalo pomalu, protože jeho připojení mělo potíže všechna ta data zpracovat. Colina náhle napadlo, jestli Ráj vůbec ve své mašině rozchodí. Dostal strach, byl však potlačován světlem, které nahrazovalo temnotu. Bylo stále jasnější a jasnější. Spatřil oblohu, stromy a moře. Všechno se prosvětlovalo a získávalo barvy. Blankytné nebe bylo kompletní jako první, moře jako druhé a země se ještě skládala. Colin ucítil vítr, jak mu čechrá vlasy, žár slunce na pokožce a vůni soli v nose. Aspoň tak si to jeho mozek myslel, ve skutečnosti to všechno byla data, která do něho proudila. Výjimečně dobře propracovaná data.
Colin stál na pláži a nohy mu omývala mořská voda, která vypadala tak lákavě, že se mu do ní chtělo skočit a nechat se jí unášet. Odolal pokušení a místo toho zamířil k palmám. Písek pod nohama příjemně hřál. Pomalu se mu začaly vracet vzpomínky na toto místo a cítil, že se mu celý Nový Londýn vzdaluje. Trent stál mezi palmami a dotýkal se kmene jedné z nich. Z rysů jeho tváře nebylo možné cokoli vyčíst, protože se jednalo jen o naprogramovaný profil, který nedokázal věrné přenést všechny lidské emoce. Přesto Colin nabyl dojmu, že Trent je zklamaný.
„Devítka,“ vyřkl Trent těžce. „Je to jen devítka, Coline. Zase nás podvedli, zase nás nějaký bláznivý hledač svedl do svého prostoru. Tohle není Ráj.“
„Není,“ konstatoval Colin. „Je to ale to místo, o kterém jsem ti vyprávěl. Někdo ho musel zkopírovat sem. Není to Ráj, ale přesto je nádherné. Je to téměř srovnatelné s opravdovým světem a navíc je tady to, co v opravdovém světě nenajdeš. Je tady nádherný klid. Je tady svoboda.“
„To jo, v tomhle všem máš pravdu, ale pořád je ještě někde desítka Cítím ji, Coline. Cítím, jak asi vypadá. Teď, když jsem tady, tak si to už dokážu představit a je to něco úžasného. Když se tady zaměřím na určitý objekt a dlouho, opravdu dlouho ho zkoumám, tak přijdu na to, že není opravdový. V desítce ne, desítka absolutně není odlišná od reality. Musím se tam dostat. Musím ji najít, Coline.“
„Taky po tom toužím, Trente, ale měli bychom si užít aspoň tady toho místa. Tohle je zatím náš vrchol, tohle je…“
Colin se zarazil, protože mezi stromy se mihlo něco, co sem určitě nepatřilo. Že by sem pronikal další hledač? Listy se rozhrnuly a oni spatřili černého rytíře, který se ihned rozeběhl k nim. A za ním se objevil další a potom ještě tři. Všichni se pohybovali rychle a meče měli připravené k útoku. Colin narychlo aktivoval svůj firewall, ale už předem věděl, že tahle obrana nebude stačit. Na odhlášení nebyl čas. Rytíř máchl mečem a ten zajel do hloubi jeho profilové podoby. Ochránce se na něj napojil a začal stahovat důležitá data. Colin zadal zavírání prohlížeče a virtuální prostor deváté úrovně se začal rozpíjet.
„Vážím si vás,“ pronesl muž, který se nacházel mimo dosah světla lampy. Jeho silueta dávala tušit, že měří přes metr osmdesát a má propracované svaly. „Opravdu. Jste velmi dobrý protivník. Někdo, kdo si zaslouží úctu.“
Lampa byla jediným zdrojem světla v této malé uzavřené místnosti bez oken a veškerou spalující záři vysílala přímo na Colina. Úplný žár, který ho přiváděl k nepříčetnosti, protože na něj nebyl zvyklý.
„Jenže každý musí zaplatit,“ pokračoval muž. „V naší společnosti je zločin něco ještě mnohem nebezpečnějšího, než kdy předtím. Dopady jsou totiž mnohem horší, pane Domansky. Stěží se držíme, naše úsilí stačí s bídou na to, abychom přežili. Každý musí pracovat. Tvrdě dřít.“
Colin zvedl hlavu a snažil se zaostřit na jeho tvář. Oči k němu však nedokázaly proniknout, a tak se pokusil si obličej vybavit podle toho, jak ho zahlédl dnes ráno. Bylo to na krátký okamžik těsně předtím, než ho omráčil paprsek. Ještě stále cítil v místě zásahu mravenčení na zádech. V baru v poslední zóně, kde před šesti hodinami seděl, nebylo o mnoho více světla než tady, ale stačilo to, aby na sebe lidé viděli. Vzduch příšerně páchl, takže každý nádech představoval utrpení. Ventilační systém poslední úrovně totiž pracoval na pouhých třicet procent kvůli úspoře energie. Obyvatelům poslední zóny nikdo nechtěl přilepšovat. Lidem, kteří dostatečně nepřispívali na chod společnosti, patřilo jen to nejnezbytnější. A někdy ani to ne.
Ten muž vstoupil do baru jako první a se zájmem si ho prohlížel. Neměl na sobě uniformu, takže Colinovi nejdřív ne došlo, že je to policista Mohlo mu být něco málo přes padesát, vlasy mu zůstaly už jen po stranách hlavy, byl perfektně oholený a oblek měl čistý. Po chvíli naběhlo do místnosti pět mužů v kuklách a s puškami. Colin ihned věděl, že si jdou pro něho. Pokusil se uprchnout, ale nohy měl těžké únavou. Neudělal ani dva kroky a paprsek ho přišpendlil k zemi. Ten holohlavý muž mu pak něco říkal, ale on si z toho zapamatoval jen to, že se jmenuje Gronig. Zbytek se utopil v zapomnění.
„Přesto i v naší společnosti existují druhé šance,“ pronesl Gronig po chvíli. „Každý si druhou šanci nezaslouží, ale výjimeční jedinci ano. A já věřím, že vy výjimečný jste, pane Domansky. Kdybyste nebyl výjimečný, skončil byste totiž jako ten váš nepotřebný kamarád.“
Po tom co mu nasadili v baru náramky, vyvedli ho ven. Po zásahu paprskem byl paralyzovaný a sotva chodil. Slunce pronikalo ochrannou kopulí města a všechno projasňovalo. Lidé vylézali z chatrčí, aby se podívali, pro koho si policie přijela tentokrát. Nikdo se neodvažoval odporovat. Proti puškám by stejně neměli šanci a hlavně jim za to Colin nestál. Většina lidí se do poslední zóny dostala z jednoho jediného důvodu. Nedokázali totiž myslet na ostatní, pracovat pro ostatní, pro chod města. Starali se jen o sebe a své okolí pouze využívali.
V poslední zóně žádná sounáležitost neexistovala, tohle nebyla jednotná skupina lidí. Každý zde byl z jiného důvodu, každý se staral jen sám o sebe.
„Dostanete druhou šanci,“ řekl Gronig. „Dostanete ji, a pokud s ní naložíte dobře, budete žít. V opačném případě už pro vás v našem městě není místo.“
Colinovi chvíli trvalo, než beznohého muže poznal. Trent. Nebydleli od sebe daleko, ale stýkali se převážně na Síti, v reálném životě si to Trent nepřál. Exploze v dole ho připravila nejen o nohy, ale také o levé oko. Celou levou stranu tváře měl zdeformovanou a neustále ho sužovaly bolesti. Síť se stala jeho životem, reálný svět považoval za něco, co musí strpět. Vojáci Trenta dovlekli až k bráně vedoucí z města. Za dvojitou průhlednou bariérou se nacházela rudá poušť táhnoucí se až k horizontu. Naprostá pustina Vojáci vyhodili Trenta za bránu, kterou potom zavřeli. Trent se nezmohl na protesty, ba dokonce nevydal ani hlásku. Tento svět ho už dávno přestal naplňovat a ani smrt na tom nic neměnila Trentovo zbylé oko pozorovalo Colina. Navzájem na sebe hleděli až do okamžiku, kdy se otevřely vnější dveře a Trentovo tělo bylo vystaveno nelítostným podmínkám Marsu. Colin sledoval jeho strašnou smrt a přemýšlel, jestli aspoň nyní si Trent znovu uvědomil svou existenci v tomto světě. V jednu chvíli se mu zdálo, že Trent pocítil uvolnění a poté naplnění. Dostal se pryč. Konečně natrvalo unikl z tohoto strašného místa.
„Vaše jediné štěstí je, že nehledáte Ráj,“ pokračoval Gronig ve výslechové místnosti. „Vaše záměry byly de facto čistě ekonomické. Ukázal jste, že chcete žít v této společnosti. Váš postup byl nezákonný, ale snahu o zapojení se do společenství v našem městě jste ukázal. A to vás dělí od těch mizerných ubožáků, kteří hledají Ráj. Není to nic jiného než únik, pane Domansky. Jenom únik. Nechtějí se spolupodílet na naší společnosti, chtějí pryč. To je ten pravý důvod. Normální člověk přece nemůže věřit, že na Síti něco takového existuje. Vy tomu věříte?“
Colin mlčel. Chtělo se mu zakřičet z plných plic, že tomu věří a že sám by pro Ráj udělal cokoli, ale raději mlčel. Nejdůležitější bylo přežít.
„Jistě že nevěříte. Jste ekonom, pane Domansky. Lupič, který chce žít v naší společnosti, ale nechce se mu pracovat.
Chce jen vydělávat. Na Zemi to možná šlo, ale tady ne. Chtěl byste se vrátit na Zemi?“
Colin se podíval proti světlu a znovu se pokusil zaostřit na tvář svého věznitele. Marně.
„Nechtěl,“ dostal ze sebe. „Už nikdy ne. Země už není.“
„Přesně tak. Země už není. Správně jste to řekl, další důkaz toho, že vám to myslí. Nějako těm hledačům, kteří jsou stále přesvědčeni, že je ještě něco jiného než Mars. Dávno bych je všechny vyházel ven z našeho města, ale je těžké je najít.
Žijí pouze na Síti a skrývají svou totožnost. Jsou jako balvan, který naše společnost vláčí s sebou. Bez nich bychom mohli být více soběstační, mohli bychom růst. Síť by mohla sloužit jen k nutným věcem a ne k tomu přežívání. Ne k úniku. Souhlasíte se mnou, pane Domansky?“
Colin mlčel. Zdálo se mu, že ve světle, které na něj dopadalo, spatřil vzorce kódu. Nádherná umělecká práce naprogramovaná mistrem ve svém oboru. Chtěl, aby tohle celé byla virtuální realita stupně minimálně devět.
„Síť je třeba vyčistit, pane Domansky!“ zvolal Gronig. „Musíme ji zbavit té pakáže, těch otravných hledačů příživníků. Musíme je vystopovat a potom zlikvidovat. A první část plánu pro mě uděláte vy. Dostanete nejlepší vybavení, které máme k dispozici, a společně vyčistíme celou Síť. S vašimi schopnostmi nebude problém odhalit identitu hledačů. Vy mě nasměrujete a já to vykonám. Za tyto služby dostanete svobodu. Nejsem štědrý, pane Domansky? No, nejsem štědrý?“
Colin jen přikývl. Groniga už ovšem dávno neposlouchal. Jeho mysl přestala vstřebávat informace v okamžiku, kdy se dozvěděl, že dostane to nejlepší vybavení. V tu chvíli opět cítil, že jeho život má smysl. Pouze s nejlepším vybavením totiž může najít Ráj.
Prostředí, ve kterém se nacházel, bylo naprogramováno ve stupni šest a sloužilo jako rozcestí k jednotlivým sálům. Všechny sály byly potom naprogramovány v různých stupních a společné měly jen jedno – boj. Jednalo se o nejrůznější arény, kolbiště, ringy nebo třeba jen o obyčejné ulice, travnaté pláně či horské útesy. Záleželo na fantazii a schopnostech tvůrce. Uživatelé se zde mohli zaregistrovat a potom spolu bojovat. Přicházeli se svými speciálními aplikacemi, které dělaly z jejich postav válečníky, a vybíjeli si zde frustraci z reálného života venku. Tady byli někdo. Tady byli slavní válečníci. Hrdinové. Venku jen obyčejní dělníci.
Colin si prohlížel jednotlivé hráče a doufal, že nalezne svůj cíl. Nyní vstoupil do prostředí ohraničeného neprostupným lesem a spolu s dalšími třemi diváky pozoroval, jak bojovník v černém kimonu svádí tuhý boj s tvorem připomínajícím ještěra. Každého bojovníka ovládal jiný uživatel. Autentičnost boje byla na vysoké úrovni, protože toto prostředí odpovídalo virtuální realitě stupně sedm. Zápasník v kimonu právě udělal salto a zasypal ještěra zezadu sérií kopů. Ještěr se potom otočil a použil speciální útok v podobě ohně, který vyšlehl z jeho tlamy. Uživatel měl svou postavu složitě naprogramovanou a díky těmto útokům byl jedním z nejlepších hráčů na tomto herním fóru. Oheň ubral zápasníkovi v kimonu zbývající energii, která se pro diváky ukazovala v liště nad postavami. Ještěr slavil vítězství.
Na tento herní portál se připojovala řada lidí, kteří hledali Ráj, a to byl také důvod, proč se sem Colin vydal. Hledači zde bojem zaháněli zklamání z toho, že nemůžou Ráje dosáhnout. Byla jich tu spousta. Za pomoci počítače, který Colin dostal k dispozici, si mohl dovolit využít ty nejsložitější postupy a připravit svou postavu na zdolání takřka kohokoli. Ještěra by určitě zvládl, ale on dnes lovil větší rybu. Odešel z bojiště znázorňujícího les a pátral dál. Věděl, že dnes by tu objekt jeho zájmu mohl být. Prošel ještě čtyři ringy, než svůj cíl našel v prostředí naprogramovaném jako oáza uprostřed pouště. Mezi palmami zde zápasila štíhlá žena tmavé pleti s vikingským válečníkem. Z pouště sem vál slabý vánek, který čechral listy palem, ale Colin ho na sobě necítil. I toto bojiště bylo virtuální realita stupně sedm, nebyla to devítka, která myslela i na ten sebemenší detail.
Viking se rozmáchl svým širokým mečem, ale bojovnice se stačila ráně vyhnout. Potom se jí v ruce objevila dýka, kterou zaútočila. Čepel překvapivě hladce projela štítem a zabořila se do hrudi severského náčelníka. Bojovnice uskočila a zabodnutá dýka explodovala. Viking ztratil veškerou zbývající energii a prohrál. Bojovnice se uklonila a zvala do ringu dalšího soupeře. Colin se přihlásil jako první a vstoupil do prostoru vyhrazeného pro boj. Jeho soupeřka, která si říkala Tia, začala zkoumat Colinův profil a on si prohlížel ten její. Už nyní ale věděl, že je to uživatel, kterého hledá. Sám si vytvořil profil nováčka, který má za sebou tři prohrané boje se silnými protivníky. Díky maskovacímu programu skryl většinu aplikací, které se svým prohlížečem používal, takže se okolí jevil jako jeden z uživatelů se standardním domácím připojením. Nikdo neodhalil, že je připojen tou nejrychlejší možnou linkou, která existovala. Tia ho jako soupeře přijala a těšila se na další vítězství.
Colin před ní stál v podobě holohlavého svalovce v černé kožené bundě a černých kožených kalhotách. Boj začal sérií lehkých výpadů, kterými chtěl dát najevo, že se na víc nezmůže. Tyto údery Tie vzaly jen nepatrné množství energie. Bojovnice potom použila dva vysoké kopy, které měly Colinovu postavu téměř zničit. Colin se však ještě předtím, než na toto herní fórum vstoupil, dostal do ovládacích programů soubojů a nyní je měl plně pod kontrolou. Svým blokům dodal větší sílu a energie mu tak nyní klesla jen nepatrně. Tia viděla, že Colin nebude lehký protivník, jak si zprvu myslela, a připravila si svůj speciální útok. Dýka se mihla vzduchem a zabořila se do těla svalovce. V ten okamžik se však z hrudi Colinovy postavy vynořily provazy a Tiu svázaly.
Colin rázem získal přístup do nastavení profilu soupeřky a začal se nabourávat do jejího systému. Tia se chtěla narychlo odhlásit z herního fóra a vypnout svůj prohlížeč, ale nemohla, protože její postava byla stále aktivní ve hře. Nemohla se dostat pryč kvůli neukončenému procesu. Colin během chvíle prolomil její firewall a dostal se k adrese, ze které byla připojena. Její poloha se mu vykreslila na mapě Nového Londýna a vedle ní vyskočilo pravé jméno, věk, povolání a další osobní údaje. Jakmile se k nim dostal, už dál Tiu držet nepotřeboval. Odhodil její postavu na druhý konec ringu a potom se odhlásil. Hledaný objekt číslo dvacet čtyři byl nalezen a identifikován.
Colin věděl, že zítra si pro ni přijdou policisté a potom ji vyhodí za hranice města. Tváře všech lidí, které předal policii, se mu každý večer zjevovaly, když usínal. Trýznily ho. Trestaly ho za to, co udělal. Vždy musel vstát a připojit se na Síť, aby jejich hlasy umlčel v prostředí, které mohl ovládat. Nad svými sny kontrolu neměl, nad Sítí ano. Colin věřil, že až najde Ráj, hlasy zmizí navždy. Věřil také, že navždy zůstane v Ráji, v přirozeném prostředí pro jeho mysl. Až najde Ráj, najde sám sebe. A byl blízko. Velmi blízko. Za poslední dny udělal v hledání neuvěřitelné pokroky. Téměř nespal a jen hledal.
Colin se přesunul do virtuálního prostoru vlády, do sekce, která mu byla přidělena Gronigem. Jednalo se o stupeň číslo tři a Colinovi bylo až protivné v tomto prostoru pobývat. Jeho mozek přijímal data, která ho nebyla schopná nasytit. Bylo to stejné, jako když má člověk hlad a snaží se ho zahnat pojídáním drobků. Pomalu vstřebává jeden malý kousíček za druhým a téměř necítí, že něco pozřel. Ubohá grafika odkazů, ubohé menu nastavení… ubohé všechno.
Virtuální prostor vlády sloužil jen k čistě pracovním účelům. Nebyla zde žádná estetika, nic lidského, nic obohacujícího. Colin věřil, že kdyby to šlo, celý tento prostor by byl vytvořen ve stupni jedna Jenže stupeň jedna se už naštěstí nedal zapojit do Sítě, protože používal tak staré programování, že nebyl kompatibilní. Stupeň číslo dvě na tom byl stejně a při současném rychlém vývoji Sítě nebude za chvíli stačit ani stupeň tři. Už teď bylo těžké dostat se odsud na určitá místa A kupodivu to vadilo i jeho kolegovi, Jonášovi který s ním lovil hledače Ráje.
„Dobrá práce, gratuluji,“ řekl Jonas, jehož virtuální podoba se objevila před Colinem. „Tohle byl velmi dobrý úlovek. Ale na mě nemáš, Coline, já dnes dostal tři.“
Vedle Jonase se vynořily fotografie tří mužů spolu s popisem. Colinovi stačilo krátké projetí údajů, aby zjistil, že se jedná o naprosto bezvýznamné hledače začátečníky, kteří nejsou vládě nebezpeční, protože ani nevědí, jak se nabourat do hlavních systémů.
„To jsi měl dnes napilno,“ odvětil Colin. „Jak dlouho jsi po nich šel?“
„Skoro týden,“ odpověděl Jonas vesele. „Dalo mi to práci.“
Colin věděl, že on by tyhle našel během několika hodin.
Nechtěl se ale hádat, musel svého kolegu trpět. Colin zde byl kvůli dohodě s Gronigem, jinak by už dávno skončil za hranicemi města. Jonas se do této jednotky přihlásil dobrovolně, protože chtěl vyčistit město pro pracovité občany. Věřil v ideály soběstačné společnosti a věřil také všemu, co vláda řekla.
„Tak to tě Gronig pochválí,“ řekl Colin.
„To jo, a jestli prolomím záznamy v modrém sektoru Živé pouště, tak dostanu i prémie. Mohl bych se tak dostat na stopu hledačů, kteří operují už delší čas.“
Colinovi zatrnulo. Modrý sektor Živé pouště používal určitý čas i on sám a záznamy o něm tam pravděpodobně stále budou.
„Potřeboval bych s tím ale pomoct, je to složité. Budeš mi zítra asistovat?“
„Modrý sektor je falešná stopa,“ odpověděl Colin rychle. „Je to ztráta času.“
„To si nemyslím. Podle mě nás to posune dál. Zítra se na to vrhneme.“
„To asi nepůjde, mám už rozjetou jinou akci a musím ji dokončit.“ Colin věděl, že bez jeho pomoci se Jonas do modrého sektoru nedostane. On totiž nevyrůstal připojený k Síti, nevnímal virtuální prostor jako prostředek transcendence. Pro něj to byla jen práce. Práce bez jakéhokoli rozměru. Nebyl tak schopný jako on.
„To určitě nebude tak důležité, Coline. Modrý sektor je priorita.“
Colin se rychle podíval na seznam nejhledanějších uživatelů a pak řekl: „Vím, kde by mohl být Beowulf. Zítra na něj budu čekat.“
„Beowulf? Fakt? Jestli jdeš po našem muži číslo jedna, tak to je něco jiného. To má samozřejmě přednost. Tak tedy někdy příště.“
„Zkusím si na to udělat čas. Ale stejně si myslím, že je to falešná stopa, Jonasi.“
„Uvidíme. Já mizím domů. Měj se.“
Colin se s kolegou rozloučil a potom čekal, až se odpojí od počítače a odejde z práce. Colin si otevřel údaje o hledaných osobách a předstíral, že je studuje. Ve skutečnosti spustil program, který maskoval jeho stopu v systému vlády, a dostal se do její databáze. Kdyby někdo kontroloval pohyb v databázi, viděl by ho jako strážného robota hledajícího viry. Vláda vysílala po svých databázích spousty těchto robotů, protože Gronig byl paranoidní a za vším viděl útok na virtuální prostor vlády. Jeden robot navíc se bez problémů ztratí.
Colin pokračoval v pátrání tam, kde včera přestal. Veškeré údaje o Pavlu Konečném už prostudoval a zjistil, že stále ještě žije. Informace o něm ale byly chráněny speciálním šifrováním a Colinovi trvalo poměrně dlouho, než se k nim dostal. Speciální šifrování ovšem znamenalo, že je pod dohledem vlády, a riziko jeho vlastního odhalení tak opět stouplo. Svědčilo to však také o tom, že je na správné cestě. Použil vyhledávací program, který pročesával celou Síť a snažil se najít shodu s nalezenými daty. Vyskočila mu čtyři místa, kde by se Pavel Konečný mohl nacházet. Colin se na ně postupně napojil a prozkoumával je. První místo byla osobní stránka někoho s podobným jménem, druhé blog hledačů Ráje, třetí se nacházelo zde ve virtuálním prostoru vlády a čtvrté ho přivedlo do systému řízení dopravy. Colina nejvíce zaujalo místo, které se nacházelo zde ve virtuálním prostoru vlády. Místo bylo zcela izolované od okolní Sítě.
Pokusil se na danou adresu připojit, ale nepodařilo se mu to. Kdyby místo bylo chráněno firewallem, mohl by se tam prolomit. Zatím nenarazil na žádný firewall, který by nepřekonal. K tomuto místu ale chybělo jakékoli spojení. Colin si vyvolal mapu budovy vlády a rychle zjistil, že fyzicky se nachází deset pater pod místností, ve které byl nyní připojen k počítači. Vytáhl si patřičné údaje a studoval nákresy. V suterénu se nacházely počítače, které tvořily základní části Sítě. Bylo to srdce celého Nového Londýna. Srdce, bez kterého by toto město mohlo těžko existovat. Každou vteřinu pumpovalo do Sítě ohromné množství příkazů a informací, které držely celou Síť pohromadě.
Podle záznamů se měl v místě, o které se zajímal, nacházet jeden z počítačů. To, co viděl na Síti, se však neshodovalo s údaji v nákresech. Viděl, že se tam nachází nějaký server, ale jeho konfiguraci nedokázal rozpoznat, protože hodnoty byly kolísavé. Stále se měnily, takže to vypadalo, že se jedná o několik počítačů, které se střídavě zapojují a vypojují do jednoho portu, ke kterému ovšem nebylo možné proniknout, protože sám neměl přístup na Síť. Vypadalo to, že jeden z počítačů využívá potenciál počítače s proměnlivými údaji. Colin nikdy nic podobného neviděl. Spousta hledačů si vytvořila vlastní mašiny, aby získali lepší výkon, ale takovéto zapojení se nikomu nepodařilo realizovat.
Zbývala mu jediná možnost. Colin si vyjel schéma budovy a začal studovat její strukturu. Od cíle ho dělilo deset pater, dvacet pět bezpečnostních kamer a patnáct detektorů pohybu.
Kdyby ho chytili, Gronig by ho zcela jistě nechal vyhodit ven z města do nehostinné krajiny Marsu. Dosažení Ráje ale bylo přednější než smrt. Jednalo se o vyšší naplnění. Ráji nesmělo nic stát v cestě.
Velkými kruhovými okny ve stropě pronikalo světlo a dopadalo na podlahu hlavní haly. Díky částečkám prachu ve vzduchu se zdálo, že světlo je živé, pohybuje se a vede svou vlastní bídnou existenci. Stačilo jen natáhnout ruku a uchopit ho. Colin se snažil přečíst kódování světla, protože tak dokonalou práci už dlouho neviděl. Snažil se proniknout do údajů, kterými tohle všechno bylo napsáno.
Po několika dlouhých vteřinách si uvědomil, že se nachází v realitě a ne na Síti. Tohle místo neovládal. Neměl nad ním kontrolu. Ihned na něj dopadl pocit ztráty a měl nutkání připojit se k nejbližšímu počítači. Chvíli mu trvalo, než se uklidnil a mohl se opět soustředit na svůj cíl. Narazil si čepici údržby hlouběji do čela a pokračoval k servisnímu výtahu na druhém konci haly.
Nastala nejkritičtější část celé Colinovy akce. Pokud tohle nevyjde, bude ihned odhalen. Zvedl identifikační kartu a přiložil ji k senzoru. Laser přejel po znacích a na displeji se objevila jeho fotografie a zařazení v servisní četě dvacet tři. Dveře výtahu se otevřely a Colin rychle vešel dovnitř. Navolil požadované podlaží a výtah se rozjel dolů. Jeho identifikační karta fungovala, takže by ho už žádná překážka neměla zastavit. Pro bezpečnostní službu budovy vlády byl nyní Colin Domansky členem servisní čety dvacet tři. Přesně takhle ho viděli na svých monitorech. Trvalo mu několik dnů, než se dostal do správy lidských zdrojů a vytvořil tam patřičné údaje. Další dny mu potom trvalo, než získal identifikační kartu, kterou mohl upravit.
Výtah se otevřel v požadovaném patře a Colin se vydal úzkými chodbami do podzemního labyrintu. Po každých padesáti metrech musel přikládat identifikační kartu k senzoru, který ověřoval, jestli má do dané sekce přístup. Pro toto podlaží si přístup vytvořil všude. Zjistil si, že stejně to mají i ostatní údržbáři, takže to nikomu nemohlo přijít nápadné. Procházel chodbami a jen občas nahlédl za některé dveře. Všude se nacházely počítače. Tiché mašiny udržující v chodu celou Síť, celý Nový Londýn. Stačilo by umístit na tomto podlaží bombu a celá ta noční můra nazvaná život na Marsu by mohla skončit. Bomba by explodovala a srdce Sítě by přestalo vysílat data. Ventilační systém by během několika minut vypověděl službu a všichni by se udusili. Jenže proč? Proč by to měl dělat? Proč by měl ničit Síť? Proč by to měl dělat, když se na ní nachází Ráj? Konečně stanul u dveří označených číslem, které hledal. Ráj byl nadosah.
Colin pomocí identifikační karty otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Na podlaze byl tlustý zelený koberec, který někdo pravidelně čistil. Po stranách se nacházelo několik skříní a v levém koutě byla kuchyňská linka a před ní stůl se židlí. Druhé dveře se rýsovaly na protější stěně. Nikde žádný počítač. Colin si celou místnost prohlížel a zvažoval, zda se nevrátí na chodbu a nezkontroluje značení. Byl si však jistý, že vstoupil do správných dveří. Postoupil do středu místnosti a všechno si důkladně prohlížel. Pohled ke stropu mu odhalil svazky kabelů vedoucí od jedné zdi ke druhé. Colin bezpečně rozpoznal kabely pro přenos dat. Přešel ke druhým dveřím, které se před ním samy rozestoupily. Bez váhání vstoupil.
V místnosti se nacházelo pouze křeslo, nemocniční lůžko a potom několik obrovských počítačů. V křesle seděla starší žena v bílém zdravotnickém kostýmu a s šedými vlasy spletenými do drdolu, která v ruce držela knihu v pevné vazbě. Když Colin vstoupil, zadívala se na něj přes silná skla svých brýlí.
„Přejete si?“ zeptala se otráveně.
Colin jí však nevěnoval pozornost. Zaměřil se na lůžko, na kterém ležel zhruba padesátiletý muž. Z jeho těla vedly nejrůznější hadičky a dráty, které putovaly do počítačů rozmístěných všude po pokoji. Hlava muže byla shora a z levé i pravé strany pokryta třemi destičkami. Colin ihned poznal, že se jedná o připojení k Síti. Pomocí podobného zařízení se připojoval i on sám, ale zde se nacházelo mnohem větší množství kabelů pro přenos dat.
„Už jdete dělat znovu kontrolu? Váš kolega tu byl ani ne před třemi hodinami.“
„Ještě tu musím něco dodělat,“ řekl Colin rychle a vykročil k počítači, do kterého bylo zapojeno vědomí muže na nemocničním lůžku.
„Pořád tady někdo otravuje,“ prohlásila žena. „Každou chvíli tu provádíte nějakou kontrolu. Není tu vůbec klid.“
Colin neodpověděl, studoval zapojení počítače a na monitoru si nechal vyjet základní údaje. Výkon, který díky propojení s lidským mozkem počítač získal, byl jedním slovem fascinující. Dokonalé souznění člověka a Sítě. Data putovala mezi mozkem a Sítí. Každou vteřinu se přeneslo tisíckrát více informací, než by zvládl současný nejvýkonnější počítač. Tohle bylo zařízení, kde se mohla vytvořit virtuální realita stupně deset. Tohle zařízení ji bez problémů zvládlo.
„A nechoďte na mě s tím, že je to nejdůležitější část celého Nového Londýna. Ty řeči o tom, jak je na něm vše závislé, mi už taky lezou krkem. Prosila jsem jen o více klidu.“ Žena vstala a přešla k závěsu na drahé straně místnosti, kde se skrývala koupelna.
„Bude to jen chvíle,“ ujistil ji Colin a začal vytvářet ještě jedno přemostění.
Práce mu netrvala dlouho. Zkontroloval, jestli vše funguje, a potom se vydal na cestu zpět. Tvář muže ležícího na lůžku měl stále před očima. Něco z něj vyzařovalo, něco silného a vše přesahujícího. Colin cítil, že ten muž je nejdůležitějším člověkem na světě. Nemohl s ním zatím komunikovat, ale přesto měl pocit, že se mezi nimi vytvořilo pouto. Spěchal chodbami, aby se co nejrychleji dostal do své kanceláře, k připojení k Síti. Vyjel výtahem a vstoupil do haly. Kruhovými okny ve stropě na něj zářila hvězdná obloha.
V šatně se zbavil overalu servisní čety a také identifikační karty. Byl si jistý, že už ji nebude potřebovat. Konečně dosáhl cíle. Ruce se mu třásly, takže téměř nebyl schopen obléci si svůj civilní oděv. Na chvíli se musel posadit a zhluboka dýchat. Srdce mu bušilo v překotném tempu. Trvalo několik minut, než se uklidnil. Potom si zapnul vrchní část oděvu a spěchal do kanceláře. Na chodbách nikdo nebyl, jen čisticí robot pracoval na podlahách. Vstoupil do kanceláře, zamkl dveře a zamířil k svému křeslu, kde měl zařízení pro přímý přístup na Síť. Jednalo se o helmu, která měla nahoře a po stranách kontakty, díky kterým docházelo k propojení počítače s lidským mozkem. Už si chtěl helmu nasadit, když si uvědomil, že v místnosti není sám.
„Daroval jsi mi ten nejlepší úlovek,“ pronesl Jonas a odstoupil od zdi. Na sobě měl bledě modrý slavnostní oblek a k tomu světle červenou kravatu. „Daroval jsi mi sebe, Coline.“
Colin pozoroval kolegu a mlčel. Čekal, že se každou chvíli ve dveřích objeví Gronig se svými muži. Nic takového se však nestalo. Jonas se na Colina triumfálně díval a užíval si pocit vítězství.
„Nejsi oproti mně nic,“ řekl Jonas. „Jsi jen obyčejný hledač Ráje. Jen flákač, který se snaží za každou cenu na chvíli utéct z tohoto světa, protože je slabý a dokáže ostatní jen využívat.“
Colin stále mlčel a zvažoval své možnosti. Všechno se mu najednou rozplynulo.
„Přečetl jsem si všechno,“ pokračoval Jonas. „Jsem totiž lepší než ty, modrý sektor Živé pouště pro mě nebyl problém. Nežiješ takřka pro nic jiného než pro iluzi, která je v hlavě toho chlápka. Jen pro tu hru, jen pro simulaci reálného světa. A jen tak mimochodem: byl to stejný ubožák jako ty. Znal jsem ho ještě v době, kdy nebyl součástí Sítě. Byl to jen závislák, troska. A teď je na tom ještě hůř.“
„Díky němu ale celé tohle město funguje,“ oponoval mu Colin. „Kdyby jeho mozek přestal pracovat, celá Síť by se zhroutila. Před chvíli jsem si to ověřil. Měli byste mu být vděční.“
„Možná. Ale to je jen vedlejší efekt té jeho závislosti. Stejně jako ten Ráj. Kdyby se nám podařilo vymazat Ráj, Síť by byla mnohem efektivnější. Jenže to nejde. Je to natolik propojené, že bychom ztratili celou Síť. Před dvěma lety jsem se o to pokoušel, ale nakonec jsem to vzdal. Celou dobu vím, kde ten tvůj Ráj je. Musí to být pro tebe docela zábavné zjištění. Celou dobu tajně hledáš cestu k Ráji a ona sedí vedle tebe. Stačilo se mě zeptat, Coline. Možná bych ti to i prozradil.“
„A připojil ses k Ráji?“
„Ne, nepřipojil. A ani mě to nikdy nelákalo. Tohle je opravdový svět. Ráj je jen naprogramované prostředí. Ubohá náhražka.“
„To ano, je to naprogramované prostředí, ale je složeno z tolika dat, že musí být snad ještě opravdovější než tento svět.“
„To je nesmysl, Coline. To prostě nejde. Navíc je to strašně nebezpečné. Jen jediný člověk se připojil k Ráji a to byl jeho tvůrce. A jak sám víš, skončilo to tak, že se už nikdy neodpojil.“
„Protože nechce,“ namítl Colin. „Ráj je víc než tento svět, je to mnohem lepší, a proto se nechce odpojit, Jonasi.“
„A nebo to je tím, že už si neuvědomuje sám sebe. Síť ho pohltila.“
Colin už na to nic neřekl a jen Jonase pozoroval. Čekal, co bude následovat. Gronig však stále nepřicházel.
„Čekáš policajty, Coline? Pořád mě podceňuješ. Pořád vlastně všechno podceňuješ, celý tento svět. Nikoho nepotřebuji, abych tě zatkl.“
Colin otevřel portál do servisní sekce vládní budovy a vstoupil dovnitř. Okolo něj se v řetězcích pohybovaly znaky. Celý tento prostor sloužil jako uzlový bod, přes který se data přesouvala dál. Colin našel ten správný řetězec a napojil se na něj. Cítil ta data přímo uvnitř svého mozku. Postupoval dál a shluk proudících informací byl masivnější a masivnější. Dostával se ke zdroji celé Sítě. Netrénovaný člověk by během pár vteřin ztratil vědomí a počítač by ho automaticky odpojil, kdyby do sebe nechal proudit takové množství dat. Colina však tento příval naopak dostával do varu. Zbožňoval to. Přesně kvůli tomuhle se na Síť připojoval. Přesně tohle zde vyhledával.
Dostal se k hlavnímu zdroji Sítě, který se před ním objevil jako neohraničený prostor s obrovskou zářivě modrou koulí uprostřed. Koule měla na svém povrchu snad tisíce výstupů, ze kterých proudily řetězce dat a rozbíhaly se na všechny strany, aby mohly udržovat a spravovat Síť. Potenciál zdroje byl obrovský. Bylo to něco tak úžasného, jak jen Ráj může být. Colin putoval nad povrchem zdroje a hledal vstup, který sám v reálném světě vytvořil. Orientace mezi jednotlivými řetězci dat mu nedělala potíže, a tak brzy požadovaný vstup našel. Vyzkoušel připojení a zjistil, že je aktivní. Už mu nic nebránilo vstoupit do Ráje. Čekalo na něj něco, co si ani pořádně nedokázal představit. Zdroj nabízel takové možnosti, že všechno v něm muselo být minimálně na stupni deset. Mělo ho to napadnout už dávno. Kde jinde by také Ráj mohl fungovat.
Colin věděl, že jakmile vstoupí dovnitř, jeho vědomí se začne propojovat s celou strukturou Sítě. Do jeho mozku se začnou přenášet i další data nejen ta, která bude chtít přijímat. Tohle byla cena za Ráj. Jestliže se chtěl k Ráji připojit, musel zaplatit. Musel Síti věnovat celé své vědomí, aby ho k Ráji pustila. Váhal ovšem jen chvíli. Bylo jasné, jak se rozhodne. Ráj představoval všechno, po čem vždy toužil. Ráj byl únik pryč, cesta k překonání sebe sama, návrat k absolutnu. V reálném světě ho čekala pouze smrt. Jakmile ráno přijdou zaměstnanci do práce, Gronig najde Jonase uškrceného na podlaze jejich kanceláře. Colinovi tedy nezbývalo nic jiného než utéct sem. Pokud vstoupí do zdroje, Gronig ho už nebude moci ze Sítě odpojit. Nebude ho moci potrestat.
Colin aktivoval vstup a nechal své vědomí přenést dovnitř. Připadal si, jako když stojí pod vodopádem a shora na něj padají tuny vody. Netříštilo se to však o něj a nepokračovalo to dál. Všechna ta data se drala do jeho vědomí. Miliony údajů. Jeho mysl je vstřebávala jako emoce a on nevěděl, jestli cítí smutek nebo radost, zklamání nebo uspokojení. Všechny pocity měl přeházené. Jeho vědomí se změnilo v chaos a Colin cítil, že by v něm mohl ztratit sám sebe. Nestalo se to. Pomalu se začínal s tím přívalem dat sžívat a emoce ztrácely na intenzitě. Zjistil, že Síť nyní vnímá úplně jiným způsobem.
Kyberprostor se náhle stal živým. Uměle vytvořená prostředí, která dříve používal k pobytu, práci nebo zábavě, se stala jeho součástí. Vnímal je jako sám sebe. Celá rozlehlá Síť Nového Londýna se mu otevřela a on viděl do všech jejích částí. Neexistovaly pro něj zablokované sektory, nemusel překonávat bezpečnostní opatření, mohl se dostat úplně všude. Už tohle samo o sobě bylo něco, co mu dávalo svobodu. Colin ale chtěl jít dál, a proto se ponořil ještě hlouběji do zdroje, protože tam na něj čekal Ráj. V samém nitru data kroužila v ladných elipsách a vytvářela dokonalou strukturu, kterou by on sám nebyl schopen naprogramovat ani za tisíc let. Řetězce dat od ní stoupaly, aby vyživovaly celou Síť. Colin se zaměřil najeden z řetězců a pomalu se dostal až ke vstupu. Zbývalo udělat už jen poslední krok. Colinovo vědomí prošlo přeměnou, díky které tento krok mohl udělat. Vrátil se na začátek své existence.
Prostředí se začalo vytvářet přímo v jeho mysli. Obklopovala ho temnota, vyplněná neuvěřitelně hustými řetězci dat. Temnota se začala prosvětlovat a stával se z ní prostor. Záře se objevila všude, aby potom mohla zase pohasnout v temnotu. Nic neviděl. Z dálky k němu však začaly přicházet zvuky. Nejprve tlumené, ale potom stále hlasitější a hlasitější. Pořád nic neviděl. Zjistil však, že může dýchat. Nasál vzduch a ucítil vůni stromů. Vzduch byl jiný než v Novém Londýně, nepáchl a nebyl suchý. Zhluboka dýchal a s každým nádechem si čím dál více uvědomoval prostředí, ve kterém se ocitl. Cítil své tělo, které sedělo v měkkém křesle. Třáslo se vzrušením, protože dosáhl Ráje. Muselo to tak být, musel se dostat do dokonalého světa. Tak dokonalého, jak si jen dokázal představit. Proč ale stále nic nevidí? Otevřel oči, do kterých ho udeřilo jasné světlo.
Colin si prohlížel pokoj, ve kterém seděl. Kromě mohutného křesla se zde nacházela ještě pohovka, dvě skříně a piano.
Naproti němu bylo okno a za ním jasně modrá obloha. Opatrně vstal. Domníval se, že bude mít problémy s koordinací, ale mýlil se. Tělo ho poslouchalo dokonale. Snažil se proniknout do datové struktury věcí v této místnosti, ale nedařilo se mu to. Všechno tady bylo naprosto dokonalé. Reálné. Přešel k oknu a podíval se ven. Pod oknem se nacházel chodník plný lidí a silnice zablokovaná auty, za ní potom park. Obloha byla jasně modrá a zdobilo ji několik mráčků. Vzduch byl teplý, a tak v parku seděli na trávě lidé a odpočívali. Colin věděl, že toto místo zná, ale nemohl si vzpomenout odkud.
Byt, ve kterém se ocitl, měl jen dva pokoje a malou kuchyň. Colin všechny místnosti rychle prošel, ale nikoho v nich neobjevil, a tak zamířil na chodbu a potom po schodech dolů. Otevřel domovní dveře a zalily ho sluneční paprsky, které hřály do tváře. Okolo něj procházeli lidé a jen někteří mu věnovali pohled. Podle automobilů Colin usoudil, že by se mohlo jednat o začátek dvacátého prvního století. Stále ale nevěděl, kde přesně se nachází. Mělo by to být vytvořené představivostí stvořitele, ale přesto tušil, že toto místo není jen pouhým výplodem něčí mysli. Colin popošel trochu dál a rozhlédl se. Vpravo za parkem se nacházela stará budova, která byla patrně postavena jako radnice. Vedle dveří, ze kterých vyšel, se nacházely různé obchody a restaurace. Po levé straně byl kousek dál vstup do nemocnice nebo polikliniky, dále přes ulici stál potom kostel, ze kterého Colin viděl jen přední část.
Počkal, až přejede auto, a přešel silnici do parku. Kráčel po chodníku mezi stromy až doprostřed, kde se nacházela fontána. Na lavičkách seděli lidé a pozorovali vodu. Colin se zastavil u jednoho páru, který si povídal, a zaposlouchal se do jejich řeči. Nemluvili anglicky, jazykem, který se užíval v Novém Londýně, přesto jim ale rozuměl. Hovořili jazykem, který byl vlastní jeho otci. Colin ještě stále česky rozuměl, i když už několik let tento jazyk nepoužíval. Dívka vyprávěla o prožitém dopoledni a chlapec jí navrhoval, že by mohli zajít k Vltavě a půjčit si šlapadlo. Colin si začínal uvědomovat, kde se nachází. Na druhé straně parku také viděl budovy a před nimi jezdila auta a větší dopravní prostředky, které byly připojeny k vedení zavěšenému vysoko nahoře. Nacházel se na náměstí, kam často chodil jeho otec, který bydlel nedaleko odtud v části města, které se říkalo Vinohrady.
Colin byl na Karlově náměstí jen jednou, když byl ještě malý kluk. Přicestoval do Prahy s otcem a s matkou z Anglie, aby navštívili prarodiče, kteří tu tehdy ještě žili. Strávili zde v parku příjemné odpoledne, na které Colin rád vzpomínal. Ve skrytu duše si přál, aby mohl ještě alespoň jednou toto odpoledne prožít. Nejkrásnější odpoledne jeho života. Když se nyní procházel po parku, bylo to, jako kdyby se vrátil zpět v čase. Vzpomínky se zhmotnily a bylo tu vše. Každý detail. Všechno perfektní. Všechno ideální.
Tehdy se schylovalo k válce. Země se měla brzy proměnit v popel a obloha zčernat. To vše se ovšem nyní nestane. Byl nádherný letní den a život kypěl všude okolo. Colin se usadil na volnou lavičku, díval se kolem sebe a vychutnával si svou přítomnost zde. Byl svobodný, mohl tady jen tak sedět a nestrachovat se o to, jestli se nerozbije recyklační zařízení vzduchu a on se udusí, nebo jestli ochranný štít města nezničí meteorit. Nic mu nehrozilo. Mohl se uvolnit a odpočívat. Lidé procházeli parkem, bavili se spolu, smáli se.
Obloha byla modrá.
Colin si uvědomil, že je strašně rád, že je právě zde.
