Lukáš Hrdlička – Studna života

1. kapitola

Andreas Simonsen neměl rád, když mu někdo narušil denní program. Nesnášel to. Každou hodinu pracovní doby měl pečlivě naplánovanou, jednotlivé kroky na sebe navazovaly a díky tomu mohlo vše bez problémů fungovat. Řád zaručoval klid a jistotu. Jakákoli neočekávaná změna pro něj proto představovala katastrofu. Téměř cítil, jak se mu celé řízení rozpadá pod rukama. Najednou musel změnit plány, které tak pracně vymyslel a vypiloval k dokonalosti. Simonsen proto svůj denní program měnil jen velmi zřídka a musel k tomu mít opravdu vážný důvod. Jeff Woodall mu před několika málo minutami tvrdil, že takový vážný důvod má. Jeho hlas zněl velmi naléhavě, a proto mu Simonsen uvěřil. Zrušil naplánované kontroly a vyrazil na setkání s ním.

Jasné sluneční světlo padalo skrz obrovskou průhlednou kopulí, která kryla celou kolonii před nehostinnou atmosférou planety. Zatímco venku se proháněl ostrý studený vítr, který zvedal prach vysoko do výšky, ve městě byla udržována stálá teplota dvacet tři stupňů Celsia a vzduch upravovaly recyklační jednotky umístěné na konstrukci kopule. Tohle město bylo jediným příjemným místem na Jarvisu 5, pusté planetě v odlehlé části Galaxie. Kdyby se zde nenacházely bohaté zásoby cenných surovin, pravděpodobně by tu nikdy žádná kolonie nevznikla. Rozsáhlá naleziště však přilákala hned osmnáct těžařských společností, které dolovaly na různých místech planety. Obřími vznášedly potom získaný materiál převážely do města, protože pouze zde stál vesmírný přístav, odkud startovaly nákladní lodě do všech koutů známého vesmíru.

Jarvis 5 byl po ekonomické stránce zlatý důl a jeho správa byla čím dál tím složitější. Simonsen to pozoroval na každém kroku. Spěchal obytným sektorem a nestačil se divit, kolik nových budov zde vyrostlo. A všechny přetékaly životem.

Každý den zde vznikly desítky nových společností, které byly plné obchodníků toužících po zisku. Každá loď jich přivážela tisíce. Toužili po bohatství, ale jejich sny se záhy rozplynuly. Nebylo snadné dostat se na zdejší trh, a proto mnozí volili stále tvrdší metody. Během posledního roku zde vzniklo několik zločineckých skupin, proti kterým vedly bezpečnostní složky neustálý boj. Simonsen proto netušil, co může být ještě naléhavějšího než právě tento problém. Woodallovi ale věřil, protože ho znal třicet let a věděl, že by ho nezavolal bezdůvodně.

Simonsen obešel poslední blok a dostal se na náměstí, které bylo navrženo v retro stylu Země druhé poloviny devatenáctého století. Z důvodu úspory místa nemohly být budovy nízké, a proto ke stropu kopule stoupalo dvacet pět pater imitujících architekturu staré Země. Ve středu náměstí se nacházel malý park plný listnatých stromů, dlážděných cestiček a laviček, na kterých odpočívali obyvatelé kolonie. Simonsen však nemířil do parku, ale na druhou stranu náměstí, kde se na rohu nacházela Kavárna starého světa. Malé proutěné stolky stály na ulici pod velkými červenými slunečníky, na tabuli byla křídou napsána nabídka specialit a z reproduktorů se linula pomalá hudba, která narušovala atmosféru, protože zaručeně nepocházela ze Země. Simonsen se domníval, že se jedná o boktarské symfonie.

Interiér kavárny také kazily dvě holografické obrazovky, jinak byl dojem Země druhé poloviny devatenáctého století dokonalý. Simonsen procházel mezi stoly a hledal svého kolegu. Téměř všechna místa byla obsazena, což svědčilo o velké oblibě tohoto zařízení. Nízký servírovací robot jezdil mezi zákazníky a vytahoval ze svého nitra jeden nápoj za druhým. Simonsem konečně spatřil Woodalla sedícího u stěny a rychle se k němu prodral. Usedl naproti němu, ale Woodall na něj nereagoval, zaujatě pozoroval skupinu mimozemšťanů u velkého stolu.

„Tak o co se jedná?“ zeptal se Simonsen. „Proč jsi chtěl, abychom se sešli tady?“

Woodall neodpověděl, dál se díval k vedlejšímu stolu. Seděl naprosto nehybně, takže připomínal sochu. Šedé vlasy měl střižené nakrátko stejně jako upravenou bradku. Ve vedení kolonie zastával vysoké postavení jako jeho kolega, neměl však na starosti bezpečnost, ale sociální záležitosti.

„Nemám čas posedávat v kavárně,“ prohlásil Simonsen. „Kvůli tobě jsem musel zrušit důležité schůzky. Tak o co se jedná?“

Woodall pomalu pootočil hlavu a podíval se na kolegu bystrýma hnědýma očima. Pozvedl pravou ruku a prstem ukázal na skupinu mimozemšťanů, kterou předtím pozoroval. U stolu sedělo mlčky pět humanoidů se světle fialovou pokožkou. Zadní část lebky měli protaženou a vytvarovanou do podoby jehlanu, lícní kosti zvýrazněné a oči jasně žluté, jako dvě malá slunce. Simonsen se na skupinu krátce podíval, ale nepřišlo mu na nich nic zajímavého.

„Co je s nimi? Dělají nějaké problémy?“

„Podívej se na ně pořádně!“

Simonsen na ně opět vrhl krátký pohled, ale nic neobvyklého nezaznamenal. Skupina seděla klidně a nezdálo se, že by zde nabízeli nelegální látky.

„Podle mě jsou v pořádku,“ řekl. „Buď mi pověz, co tak strašně důležitého pro mě máš, nebo odcházím. Opravdu nemám čas.“

„Oni jsou ten důvod, proč jsem tě sem zavolal. Scházejí se tu takhle už asi tři týdny.“

„No dobře, ale to není nic nezákonného. Co je s nimi? Připravují tady nějaké útoky?“

Woodall se znovu podíval na skupinu mimozemšťanů a levou rukou si pohrával s bradkou.

„Víš, ke které rase patří? Ze které hvězdné soustavy pocházejí?“

Simonsen zavrtěl hlavou. „To takhle z hlavy nevím. Tady v kolonii máme obyvatele z planet Pozemské aliance, z hvězdných soustav spřátelených světů a dokonce i z oblastí, se kterými máme uzavřené smlouvy volného pohybu osob. Je to několik stovek ras, nemůžu si je všechny pamatovat.“

„Ale schválně, zkus je identifikovat!“

„Nechceš mi radši říct, o co tu jde? Dnes na tyhle hry nemám čas.“

„Zkus to, zabere ti to jen pár minut!“

Simonsen si podrážděně vyhrnul rukáv a stiskl na multifunkčním náramku několik tlačítek. Objevilo se před ním malé trojrozměrné holografické menu, na kterém aktivoval program identifikace osob. Miniaturní kameru na náramku namířil na skupinu mimozemšťanů a zapnul vyhledávání. Kamera zachytila základní charakteristické rysy, které potom začala porovnávat s databází.

„Nelegálně se nikdo na planetu dostat nemůže,“ vysvětloval Simonsen, zatímco program pracoval. „Bioskenery ve vesmírném přístavu zachytí všechny živé tvory, kteří se nacházejí na lodích. Pasažéři potom musí projít odbavením, kde si je naskenujeme do databáze obyvatel kolonie. Když sem přiletí, víme o nich všechno.“

„Já ten postup znám,“ přikývl Woodall, „ale právě proto jsem tě zavolal.“

Ozvalo se pípnutí a na malé holoprojekci se zobrazil nápis: původ neznámý.

Simonsen udiveně zíral na výsledek hledání a snažil se utřídit si myšlenky. Když před patnácti lety sloužil na průzkumné vesmírné lodi, tento výsledek hledání byl zcela běžný. Během své práce zde v kolonii se mu však neobjevil ani jednou. Zmateně se podíval na kolegu a potom znovu na skupinu mimozemšťanů sedících u stolu. Jeden z nich k němu obrátil svou velkou hlavu a jejich pohledy se setkaly. Simonsenovi přeběhl mráz po zádech. Díval se do jasně žlutých očí a snažil se bojovat s narůstajícím strachem, který ho ochromoval. Jeho pečlivě vybudovaný systém selhal. Kolonie přišla o svou bezpečnost.

„Byl jsem stejně překvapený jako ty, když se mi objevil na displeji stejný výsledek,“ připustil Woodall. „Provedl jsem další skenování a vždy to dopadlo stejně.“

„To není možné,“ prohlásil Simonsen a konečně se přinutil odtrhnout oči od mimozemšťana. „Musí jít o chybu v databázi. Program jen špatně vyhodnotil parametry.“

„Program je v pořádku. Provedl jsem kontrolu a ta žádnou chybu neobjevila. Potom jsem si prošel trojrozměrné projekce všech ras, které se podařilo Pozemské alianci získat, a ani tam jsem žádnou shodu nenašel.“

Simonsena opustil prvotní šok a nahradil ho zmatek. Snažil se uvažovat racionálně a jeho mozek začal třídit získaná fakta. Potřeboval nějaké vysvětlení, které by mu dalo pevnou půdu pod nohama. Ať se ale díval na problém ze všech stran, žádné řešení nenacházel.

„Takže je to nějaký mimozemský druh, se kterým jsme se ještě nikdy nesetkali?“

„Přesně tak,“ přikývl Woodall. „Je to jediné možné vysvětlení.“

„Ale jak se dostali na planetu?“

„To je právě důvod, proč jsem tě sem zavolal. Máš přece na starosti bezpečnost.“

Simonsen zmateně přikývl. „Ano, ano. Tohle bych měl vyřešit já. Máš pravdu. Když se nad tím zamyslím, je to vlastně velké ohrožení bezpečnosti města. Neuvěřitelně velké. Vypadají nebezpečně, klidně by někomu mohli ublížit.“

„To se mi nezdá,“ oponoval mu Woodall. „Už je takhle pozoruji delší čas a nikdy se nestalo, že by došlo ke konfliktu. Je to vlastně dost uzavřená skupina. Straní se ostatních.“

„Kolik jich tu asi je?“

„Zatím jsem napočítal sto dvacet dvě osoby. Tohle jsou muži, ženy vypadají podobně.“

„Sto dvacet dva! To snad ne. To je ještě horší, než jsem myslel.“

„A všichni bydlí v jedné obytné budově v tomto sektoru. Několik dnů jsme je s kolegou nepřetržitě sledovali. Je to výjimečná událost, málokdy se naskytne příležitost pozorovat úplně nový druh.“

„Událost to je, ale nic výjimečného na ní nevidím. Tohle se musí objasnit.“

Simonsen svěsil ramena. Už teď mu bylo jasné, že ho čeká několik dlouhých týdnů bez fungujícího denního programu.

 

2. kapitola

Řízení kolonie vyžadovalo dobré organizační schopnosti, znalost prostředí a v neposlední řadě umění komunikovat se společnostmi, které na planetě těžily. James Fonte, guvernér Jarvisu 5, všechny tyto schopnosti měl a v té poslední přímo vynikal. Pečlivě vážil každé slovo a vždy řekl přesně to, co chtěli jednatelé těžařských společností slyšet. Pokaždé dokázal rozptýlit jejich obavy a ujistit je, že těžba nebude ohrožena. Kdyby se přestaly dobývat suroviny, kolonii by do pár měsíců zavřeli. Nikdo by tu nezůstal. Z Jarvisu 5 by se stala jen další nezajímavá planeta ve vzdálené části vesmíru. V nejlepším případě by zde postavili nápravné zařízení.

A proto když mu Simonsen vylíčil problém s neznámým druhem mimozemšťanů a žádal karanténu, guvernér se zamyslel, do jaké míry by to narušilo těžbu. Návrh během několika málo minut zamítl. Pravý důvod svého rozhodnutí však Simonsenovi nesdělil, protože si nechtěl pokazit dobré vztahy se svým šéfem bezpečnostního resortu. Místo toho mu vylíčil, nakolik by karanténa rozhodila celou kolonii, což by zcela nepochybně vedlo k drastickým změnám denního programu šéfů všech resortů. Simonsen po krátké úvaze dospěl k tomu, že karanténa vlastně ani potřebná není, a kancelář guvernéra opustil.

Kolonie žila dál svým poklidným životem postaveným na obchodování s vytěženými surovinami a nikdo nevěnoval sebemenší pozornost neznámému mimozemskému druhu, který Woodall nazval podle tvaru jejich lebky Genus Pyramidis, rasa Jehlaňanů. Resort bezpečnosti úzce spolupracoval s resortem sociálních záležitostí na sledování tohoto neznámého druhu. Vše bylo drženo v tajnosti. Nikdo se nesměl o nové rase dozvědět, aby se předešlo případným nepokojům. Sledování probíhalo nenápadně. Jednotlivé týmy se střídaly a po celý den mapovaly pohyb a zvyky Jehlaňanů. K žádným konfliktům nedošlo, mimozemšťané se většinou zdržovali v obytném domě a pohybovali se jen v jeho blízkém okolí. Ke kontaktům s jinými rasami nedocházelo, celá skupina sto dvaceti dvou osob se ostatních stranila.

Woodall vedl se svým speciálním týmem výslechy nejvýše postavených členů jednotlivých rodin. Ze začátku docházel přímo k nim domů a pracoval na překladu, po pěti dnech počítač přišel s prvními kostrbatými překlady jednotlivých slov a během dalších šesti dnů docházelo ke korekcím a rozšiřování databáze, což vedlo k úplnému pochopení jazyka cizinců. Od té doby již univerzální překladač plynule tlumočil téměř všechna slova, která Jehlaňané vyslovili.

V dalších dnech už Woodall vedl rozhovory s cizinci v centrále vlády Jarvisu 5, která se nacházela přímo pod stropem obří kopule. Dvacetipatrový komplex byl spojen se zemí masivním sloupem prohlodaným výtahovými šachtami. Z nejvýše postaveného místa měla vláda celé město jako na dlani a nabízel se nádherný pohled na každodenní ruch a starty nákladních lodí z vesmírného přístavu za městem.

Hlavním tématem rozhovorů byl původ Jehlaňanů. Woodall chtěl zjistit, odkud tato neznámá rasa pochází. Připadal si jako objevitel, který se dostal na nezmapované území. Chtěl o této rase zjistit co nejvíce a v koutku duše už pomýšlel na zisk Brandtovy ceny za studium mimozemského života. Už na začátku však narazil na problém – cizinci mu tvrdili, že nevědí, kde se nachází jejich domovský svět. A nejhorší na tom bylo, že Woodall jim věřil. Jehlaňané byli svou současnou situací stejně zaskočeni jako on. Říkali, že si vzpomínají na města a na své známé, ale kde se nachází jejich domovská planeta, to říci nedokázali.

Nově získané poznatky se vůbec nelíbily Simonsenovi, který většinu rozhovorů sledoval na holografické projekci ve své kanceláři jen o tři patra výše. Simonsena nezajímal domovský svět Jehlaňanů, chtěl vědět, jak se jim nepozorovaně podařilo proniknout do kolonie. Po třech týdnech od zahájení sledování se proto sám aktivně zapojil do výslechů. Jeho týmy zjistily, že v obytném domě jsou stále hlášeni k trvalému pobytu lidé ze Země, kteří na Jarvis 5 přijeli těžit. Jednalo se o členy společnosti Skarabeus, kteří v domě bydleli a zároveň zde měli kanceláře. Společnost provozovala důl na opačné straně planety a lidé tam každý měsíc jezdili, aby vystřídali své kolegy. Podle záznamů se jedna skupina vrátila a další tam opět odjela. Lidé, kteří se vrátili, však nebyli nikde k nalezení. Místo nich tu byli Jehlaňané.

Simonsenovi se nově získané výsledky šetření vůbec nelíbily, a proto svolal poradu, která měla určit další postup.

Konferenční místnost v posledním patře vládní budovy zaplnili členové vyšetřovacích týmů a zástupci ostatních resortů, které Simonsen pozval, aby byli informováni o současném stavu pátrání a případně mohli přispět do diskuze. Woodall přišel jako posledním s pětiminutovým zpožděním a usedl vedle třímetrové holografické projekce Jehlaňana.

„Situace je kritická,“ prohlásil Simonsen, když se sál utišil. „Doposud se nám nepodařilo zjistit, jak se cizinci dostali do města. Roboti zkontrolovali celý vnější plášť, ale nikde nenarazili na trhlinu. Jehlaňané se sem tedy museli dostat normálními vchody, které máme ovšem perfektně monitorované, a to včetně bioskenerů, které odhalí každý živý organismus. Přesto o nich nikde není záznam a o chybu systému nejde.“

V sále to ihned zašumělo, jak si jednotliví posluchači začali vyměňovat otázky a navzájem se dělit o své úvahy.

„Stopa nás však zavedla sem,“ ukázal Simonsen na holografickou projekci, kde se zobrazilo logo společnosti Skarabeus a potom obytný dům, ve kterém členové společnosti bydleli. „Do města se vrátilo sto dvacet dva pracovníků této firmy, kteří však během několika dnů zmizeli. Nikde ve městě nejsou a nemáme ani záznam, že by město opustili.“

Woodall se zvedl ze židle a přešel před holografickou projekci, která nyní zobrazovala záznamy z kamer umístěných u obytné budovy. Chopil se slova.

„Záběry ukazují, že pracovníci společnosti několik dnů normálně chodili ven. Potom náhle dva dny nikdo z budovy nevyšel.“ Na obrazovce byl vidět vchod domu a zavřené dveře. „Třetího dne odpoledne vyšla ven skupina Jehlaňanů a z jejich chování je patrné, že jsou překvapeni tím, kde se ocitli.“

Reakce posluchačů se dostavila téměř okamžitě a ze všeho nejvíce připomínala mohutné vlnobití při bouři. Všichni nevěřícně vrtěli hlavami, zatímco sledovali čtyři Jehlaňany, kteří vyšli před budovu a opatrně zkoumali okolí.

„Své překvapení mi ostatně i sami potvrdili během našich četných rozhovorů,“ pokračoval Woodall. „Nikdo z nich neví, jak se zde ocitli. Popisují svůj život v nějakém městě na planetě, která má zelenou oblohu, ale zatím se nám to místo nepodařilo identifikovat. Budeme však v pátrání pokračovat dál.“

„Nicméně zpátky k bezpečnostnímu riziku,“ vzal si zpět slovo Simonsen. „Pokusili jsme se spojit s těžební stanicí společnosti Skarabeus, ale neuspěli jsme. Stanice se přestala ozývat. Poslední zpráva od nich dorazila před pěti dny. Vznášedla s vytěženými nerosty měla od nich dorazit včera, ale nestalo se tak. Vše nasvědčuje tomu, že v těžební stanici došlo k mimořádné události, která má přímou spojitost s Jehlaňany. Aby naše práce vedla k úspěchu, musíme prozkoumat těžební kolonii. Času není nazbyt, nemůžeme vědět, kdy se přestane ozývat další kolonie. Vyšleme tam speciální tým.“

Všichni přítomní v sále uznale přikyvovali. Do vzduchu vylétlo hned několik paží. Woodall pokynul ženě v první řadě, která měla na starosti jeden z jeho výzkumných týmů.

„Co to bude znamenat pro naši práci zde? Budeme dál pokračovat v pozorování a rozhovorech?“

„Budeme,“ odpověděl Woodall. „Je potřeba získat co nejvíce poznatků o Jehlaňanech, abychom měli nad vzniklou situací kontrolu. Výzkum bude rozhodně pokračovat.“

„Ovšem za přísnějších podmínek,“ dodal rychle Simonsen. „Je důležité si uvědomit, že tito cizinci možná stojí za vraždou sto dvaceti dvou lidí.“ Schválně protáhl pomlku, aby svým slovům dodal dostatečný důraz. V sále se rozhostilo hrobové ticho, všichni s obavami hleděli na holoprojekci Jehlaňana. „Tuto variantu musíme brát v úvahu, a proto od tohoto okamžiku budou na každý rozhovor dohlížet ozbrojení členové bezpečnostního odboru.“

„Budou si ale držet odstup, aby nenarušovali průběh výzkumu,“ doplnil Woodall a přísně se podíval na Simonsena, který mu pohled oplatil, ale nic dalšího už neřekl.

 

3. kapitola

Vznášedlo bezpečnostních sil Pozemské aliance letělo nad promrzlou pustou krajinou, kterou bičoval silný déšť. Nikde ani náznak života. Před deseti minutami prokličkovali rozsáhlým pohořím a nyní už stačilo jen překonat osm set kilometrů dlouhou poušť a dostanou se na místo určení. Na malé holoprojekci v přední části pilotní kabiny se na modelu planety zobrazovala poloha vznášedla, malá červená tečka, která se líně pohybovala ke žlutému bodu, jenž představoval těžební stanici společnosti Skarabeus. Město se nacházelo na druhé straně planety, čtyři hodiny letu. Nejbližší těžební stanice, se kterou měli kontakt, byla potom vzdálena padesát minut letu.

Kapitán Samantha Bennettová seděla v pilotním křesle a pozorovala ubíhající popraskanou zem pod vznášedlem. Plně se soustředila na misi. Po dlouhých měsících, kdy se nic nedělo, konečně přišla akce. Konečně pořádný úkol, který by jí mohl pomoct uniknout z této zapadlé části vesmíru. Téměř se už viděla na křižníku Pozemské aliance při řešení napjatých vztahů na hranicích. Ještě pár týdnů a velení by mohlo poznat potenciál, který v ní doutná. Během této mise by se mohly naplno ukázat její schopnosti, a proto bylo potřeba, aby měla vše do nejmenšího detailu pod kontrolou. Před odletem si několikrát prošla informace a osobně zkontrolovala veškeré vybavení. Nechtěla žádné chyby.

Vznášedlo se rychle přibližovalo k místu určení. Bennettová přepnula taktické znázornění na záběr ze satelitu. Všude byl klid. Za některými okny se svítilo, ale satelit nezaznamenával žádný pohyb. Do nitra stanice však senzory proniknout nedokázaly, po vstupu do komplexu je tedy mohlo čekat cokoli. Vznášedlo zpomalilo a v bezpečné vzdálenosti kroužilo okolo budov, které se tísnily pod vysokou horou. Déšť ustal, ale viditelnost zůstávala stále špatná, protože oblohu zakrývaly těžké mraky plné jedovatých plynů. Hlavní hangár zůstal otevřen, takže mohli sledovat nákladní vznášedla, která měla poloprázdný nákladový prostor. Pokusili se navázat spojení, ale nikdo neodpovídal.

Byl čas k akci. Bennettová cítila, jak se jí adrenalin rozlévá do těla.

„Připravte se!“ vykřikla. „Jdeme na to. Postupujte podle útočného vzorce alfa!“

Všech dvacet vojáků vstalo, zaklaplo hledí svých taktických přileb a přesunulo se do přechodové komory. Bennettové se zdálo, že přešli na pozice pomalu, ale rozhodla se, že je nebude napomínat. Už tak byly její vztahy s mužstvem napjaté. Ne každý bral tuto práci vážně, dobrá polovina mužů si zvolila Jarvis 5 jako své poslední odpočinkové místo před důchodem a vůbec se jim nelíbil styl velení ambiciózní Bennettové.

Vznášedlo přistálo v hlavním hangáru a ihned se otevřely dveře přechodové komory. Vojáci pohotově vyskákali do náruče nevlídné atmosféry planety a vyrazili ke vchodu do komplexu. Bennettová počkala, až všichni opustí vznášedlo, a potom sama zaujala pozici na pravé straně. Dva vojáci přistoupili ke dveřím a připojili dekódovací zařízení. Nikde se nic nehýbalo, pouze ostrý vítr zvedal prach vzadu za nimi vysoko do výše. Blížila se bouře. Vznášedlo se zvedlo a začalo prudce stoupat. Pilot měl podle pokynů monitorovat celou těžební stanici z výšky tří kilometrů a být připraven kdykoli je opět vyzvednout.

Dveře se rozevřely a objevila se šedivá přechodová komora. Za prosklenými dveřmi na druhé straně je vítala světla spojovací chodby. Senzory nehlásily žádný pohyb, ale Bennettová přesto nařídila, aby postupovali s největší opatrností. Jakákoli chyba by se špatně vyjímala v jejích služebních záznamech. Vojáci prohledali nejprve přízemí a potom se pustili do horního patra. Neobjevili nikoho. Pokoje vypadaly, jako kdyby je někdo ve spěchu opustil. Neustlaná postel, věci rozházené po podlaze, nedojedené jídlo. Dostali se do řídící místnosti celé stanice, ale ani tam na ně nikdo nečekal. Holografické obrazovky zůstaly zapnuté a dál znázorňovaly dění v celé stanici.

„Vnější plášť je nepoškozen, takže si můžeme sundat přilby,“ oznámil poručík Mansel, který zkoumal údaje hlavního počítače.

„Nikdo si přilbu nesundá,“ reagovala ihned Bennettová. „V celé oblasti budeme postupovat s maximální obezřetností. Může se jednat o nákazu, která se přenáší vzduchem.“

„Mám tu pohyb ve spodních patrech,“ ohlásil desátník Odubajo, který prohlížel detailní holografické znázornění celé stanice.

„Ukažte mi to!“ rozkázala Bennettová.

Odubajo vyvolal celkový pohled na komplex. Na povrchu se nacházela pouze dvě podlaží, pod úrovní terénu však dalších sto padesát, která se rozlézala kilometry daleko podle toho, jak postupovali těžební roboti během své práce. Všechna podlaží spojoval obrovský tunel, kterým se vyvážely vydolované suroviny na povrch, kde se potom zpracovávaly a nakládaly do vznášedel. Okolo něj se chodby rozvětvovaly jako chapadla obří chobotnice. Odubajo musel celé zobrazení velmi zmenšit, aby dostal celkový pohled na celý důl. Senzory hlásily pohyb v západním a jižním sektoru v podlažích sto třicet pět až sto padesát. Na prostorovém modelu se objevilo pět set dvacet osm červených bodů. Všechny zobrazovaly pohyb.

„Možná bychom měli přehodnotit náš plán a zavolat posily,“ navrhl Mansel. „Na tohle sami nestačíme.“

Bennettová na sobě nedala znát překvapení. Rychle se snažila vymyslet, jak zachránit misi. Kdyby zažádala o posily, přiletěl by sem někdo s vyšší hodností a převzal by velení. Úspěch mise by byl poté připsán jemu a ne jí. Tohle rozhodně nechtěla. Potřebovala se zde udržet a zároveň neztratit kontrolu nad týmem.

„Můžou senzory zaznamenávat i pohyb důlních robotů?“ zeptala se.

„Je to možné,“ přisvědčil Odubajo. „Pokud stále pracují, budou tam. Budu se ale muset dostat do jejich počítače, abych to ověřil. Zatím máme jen tenhle přehled.“

„Dobře. Pusťte se do toho. Potřebujeme co nejvíce informací.“

„Klidně je ale možné, že všechny ty body představují nepřátele,“ namítl Mansel. „I s touto variantou musíme počítat.“

„Já s ní počítám,“ ujistila ho Bennettová. „Situace je ale kritická, celá kolonie je v ohrožení. Sjedeme dolů a postupně zkontrolujeme všechna místa, kde nám to hlásí pohyb. Odubajo nám bude shora předávat údaje o těžebních robotech. Jdeme!“

Bennettová vyrazila k výtahu a chvíli to vypadalo, že ji nikdo nebude následovat. Potom se líně zvedli dva mladí vojáci a k nim se postupně přidal i zbytek týmu. Mansel šel poslední a držel si odstup.

Výtah zastavil ve sto čtyřicátém čtvrtém podzemním podlaží, dveře se rozevřely a přivítal je široký tunel, který osvětlovalo pouze několik lamp rozmístěných po dvaceti metrech.

Bennettová rozdělila tým na dvě skupiny. První se pod jejím velením vydala do západního sektoru a druhá zamířila v čele s Manselem do jižního. Bennettová chtěla prozkoumat co největší plochu a zároveň co nejméně ohrozit své lidi. Dvě skupiny se jí zdály ideální. Velení té druhé svěřila Manselovi záměrně. Doufala, že ho tato činnost dostatečně zaměstná, a proto nebude mít čas na podvracení její autority.

Procházeli labyrintem tunelů a hledali ztracené těžaře nebo nepřítele. Podle údajů senzorů se v tomto patře mělo nacházet třicet pohybujících se objektů. Stále však nevěděli, kolik z nich je těžařských robotů, protože Odubajo se zatím nedostal do hlavního počítače. Všechny tunely se lišily pouze zabarvením horniny. Jediným vodítkem při orientaci v tomto bludišti pro ně byla mapa, kterou si každý voják vyvolal na displeji své taktické přilby.

Po dvaceti minutách neúspěšného pátrání se skupina Bennettové dostala k hlavní křižovatce, která spojovala deset tunelů. Pomalu se přibližovali k velkým těžebním robotům, kteří čekali na svou další práci. Stáli přímo uprostřed křižovatky v podzemní kruhové hale o průměru sto metrů a nejevili žádné známky aktivity. Každý byl dlouhý dvacet metrů, široký pět metrů a vysoký také pět metrů. Obří rypadla měla na špici plazmové zářiče, které dokázaly prorazit všechny známé druhy hornin.

Bennettová dala pokyn, aby se tým zastavil a zaujal obrannou pozici. Potom přepnula zobrazení své přilby na infračervený mód a pomalu přejížděla po celé oblasti. Žádný zdroj tepla neobjevila. Nařídila vojákům, aby postupovali vpřed a přepnula zobrazení zpět na klasický noční režim, který dodával snímaným prostorám světle zelenou barvu. Nechala přeběhnout své muže až k robotům a potom je sama následovala. Vojáci se rozdělili na dvojice a začali prohledávat nákladové prostory jednotlivých robotů. Bennettová vyčkávala v pozadí a střídavě se snažila sledovat všechna ústí tunelů. Byli tu na ráně, nepřítel na ně mohl zaútočit ze všech možných stran.

„Něco tu máme,“ ozvalo se ve vysílačce. „Na tohle byste se měla jít podívat!“

Vojáci přestali s prohledáváním a jako jeden muž se obrátili k poslednímu těžařskému robotu, kde muž, který právě promluvil, ukazoval do nákladového prostoru stroje.

„Nikdo se ani nehne!“ nařídila Bennettová. „Zaujměte obranné postavení!“

Počkala, až vojáci splní rozkaz a potom se poklusem přesouvala k místu nálezu. Tlukot srdce cítila až v krku. Vojáci blíže nespecifikovali, co objevili, ale jejich hlas zněl velmi naléhavě. Možná už teď odhalí tajemství cizinců. Možná už teď zaznamená první úspěch své kariéry. Doběhla k těžařskému robotovi a s puškou připravenou k výstřelu nahlédla dovnitř.

Chvíli jí trvalo, než se zorientovala. Její pohled padl nejdříve na tuny vydolovaného materiálu, potom na muže jejího týmu a úplně nakonec na pět velkých otevřených kontejnerů, které zcela určitě nepocházely z této těžební stanice. Vyrobeny byly ze šedofialového materiálu a pokrývaly je znaky, které jí na první pohled nic neříkaly.

„Univerzální překladač to písmo neidentifikoval,“ oznámil voják, který kontejnery snímal multifunkčním náramkem. „Určitě nepochází ze světů Pozemské aliance.“

„To znamená, že by mohly patřit cizincům,“ prohlásila Bennettová a kdyby jí obličej nekrylo hledí přilby, všichni by viděli, jak se usmívá. Konečně má výsledky. Propustka z Jarvisu 5 je na dosah ruky.

„Podíval jsem se dovnitř, ale nic tam není,“ informoval ji voják.

Bennetová nahlédla do nejbližšího kontejneru, aby se sama přesvědčila. Prostor byl prázdný a dokonale čistý. Podle tvaru se nedalo poznat, k čemu slouží.

„Objevily něco skenery?“ zeptala se.

„Ještě jsem žádné měření nedělal.“

Bennettová pozvedla ruku s multifunkčním náramkem a nasměrovala malý skener do kontejneru. Nad zápěstím se jí objevila malá holografická obrazovka, na které se zobrazovaly naskakující údaje. Domnívala se, že výčet naměřených hodnot bude krátký, ale tabulka se během pěti sekund znatelně rozrostla. Kontejner mohl vypadat, že je prázdný, ale získaná data říkala pravý opak.

„Pohyb v severním Umelu!“ vykřikl jeden z vojáků.

Bennetová se rychle otočila a namířila pušku k danému místu. Na chvíli zahlédla postavu, která běžela zpátky do tunelu. Byl to jen zlomek vteřiny, ale přesto by přísahala, že se jednalo o humanoida. Pozorovala ústí a čekala, zda se postava nevrátí.

„Nějaký další kontakt?“

V odpověď přišlo jen ticho, které se v daný moment poslouchalo sladce.

„Byl to jen jeden objekt,“ hlásil voják. „Určitě humanoid, ale nezdálo se mi, že by se jednalo o člověka. Jakmile jsem ho zahlédl, dal se na útěk. Máme ho pronásledovat?“

„Ne, nepronásledujte ho! Spojíme se s Manselem a budeme ho informovat o situaci. Musíme postupovat koordinovaně.“

Než zadala spojení s druhou skupinou, ještě jednou se podívala na kontejnery. Naměřené údaje se jí vůbec nelíbily. Skener rozlišil mnoho látek, avšak počítač je nedokázal identifikovat. Podle získaných údajů se tam také nacházely mnohočetné zdroje energie. Bennettová prohlédla vnitřek kontejnerů všemi zobrazovacími módy, které měla k dispozici, ale stále nic neviděla. Začínala z toho mít velmi nepříjemný pocit. Připadalo jí, že vlezla do chřtánu příšery, která ji co nevidět uvězní ve svých útrobách. Nesnášela, když neměla věci pod kontrolou.

„Tady Mansel,“ zarachotilo z vysílačky. „Byli jsme napadeni! Opakuji: byli jsme napadeni!“ V pozadí se ozývala palba.

„Jak jste na tom?“ téměř křičela. „Kdo vás napadl? Jaká je vaše pozice? Máte ztráty?“

Z reproduktoru se však místo odpovědi nesla palba ze zbraní. Pušky Pozemské aliance.

„Mansele!“

Ještě další tři vteřiny poslouchala kvílení zbraní a potom reproduktor oněměl. Pokusila se znovu navázat spojení, ale to se již nepodařilo. Počítač nedokázal Manselovu vysílačku lokalizovat a stejné to bylo i s ostatními členy druhé skupiny. Přestali existovat. Její tým se během několika vteřin zmenšil na polovinu. Náhle se dostala do situace, kterou vůbec nepředpokládala. Všechny její plány se zhroutily jako domeček z karet. Zbyly jen trosky. Žádná úspěšná mise. Žádné převelení. Doživotní služba na Jarvisu 5 nebo jiné zastrčené díře.

 

4. kapitola

Woodall spěchal chodbami vládního centra kolonie. Utíkal. Bez skrupulí narážel do lidí a odstrkoval je stranou. Právě byl uprostřed rozhovoru s vůdcem Jehlaňanů, když se dozvěděl poslední události. Rozkrývání složitého písma cizinců muselo v ten moment počkat. Dostali se velmi daleko a počítač dokonce identifikoval několik podobných znaků v jiných kulturách. Stačilo určit pár symbolů a mohli by získat přibližnou polohu domovského světa mimozemšťanů. Nově vzniklou situaci však nešlo odkládat. Woodall musel jednat.

Výtah ho vyhodil přímo před bezpečnostním resortem kolonie. Naštvaně odstrčil dva policisty, kteří kontrolovali všechny příchozí, a pokračoval přímo ke kanceláři šéfa. Celý rudý v obličeji vtrhl dovnitř a namířil prstem na Simonsena, který právě něco probíral se svým asistentem.

„Co to má znamenat?“ vykřikl Woodall. „Proč to se mnou nikdo nekonzultoval? Okamžitě to celé odvolej! Tohle přece – nejde. Zničil jsi celou naši práci.“

„Hlavně klid,“ mírnil ho Simonsen. „Všechno má své důvody, které ti hned vysvětlím, Jeffe.“

„To taky doufám, Andreasi. Pevně v to doufám, jinak je naše přátelství minulostí.“

Simonsen si nepamatoval, kdy naposledy viděl kolegu takto vyvedeného z míry. Woodall se vždy projevoval jako mírný člověk, který má pro každého pochopení. Naslouchající muž, který nezvyšuje hlas. Díky těmto vlastnostem se ideálně hodil pro práci v sociální sféře. Z míry ho dokázalo vyvést pouze to, když někdo ničil jeho práci, na které mu velmi záleželo. A k tomu došlo právě nyní.

„Kroky, které jsem podnikl, byly naprosto nezbytné,“ vysvětloval Simonsen. „Situace si žádala rychlou reakci, protože jsem dostal špatné zprávy.“

„Jaké špatné zprávy? Co tak strašného ses dozvěděl, že jsi poslal policisty, aby okamžitě zatkli všechny Jehlaňany? Naše bádání už je téměř u konce. Ještě pár hodin a mohl jsem zjistit, kde se nachází jejich planeta. Měl jsem jejich důvěru. Chápeš to?“

„Jen klid,“ řekl Simonsen a postavil vedle přítele židli. „Nechceš se posadit? Není třeba to probírat ve vzteku.“ Woodall odsunul židli tak razantně, že spadla na nohu Simonsenova asistenta. Ten vyjekl a rychle se klidil ze scény.

„Kašlu na klid!“ křičel Woodall. „Tohle je necitelný a barbarský zásah do mojí práce. Naprosto ohavně tam ti policajti přišli a všechny odvedli. Dokonce jim i nasadili pouta. Proč to udělali? Proč jsi to zatraceně nařídil?“

Simonsen pochopil, že veškerá snaha o uklidnění bude marná. Jeho plán na šetrné vysvětlení celé situace selhal. Bude muset příteli sdělit vše naráz a doufat, že ho to nesloží.

Zhluboka se nadechl a řekl: „Protože Jehlaňané napadli náš tým v těžební stanici. Polovina vojáků je mrtvá.“

Woodall se zarazil. S otevřenou pusou zíral na přítele a vůbec se nehýbal. Dokonce ani nedýchal. Změnil se v sochu, v dokonalé umělecké ztvárnění zděšení. Jeho oči stále mířily na Simonsena, ale ten si byl jistý, že ho nepozorují. Woodall se díval skrz něj na vzdálené místo na druhé straně planety. Myšlenkami byl s vojáky bojujícími o holý život v dolech. Bylo těžké odhadnout, jak dlouho celá tato situace trvala. Mohlo to být několik vteřin, ale klidně také minut. Woodall se pak náhle uvolnil a bezvládně se sesul na podlahu.

Simonsen k němu poklekl a začal jím třást. „No tak, Jeffe. Prober se! Musel jsem to udělat. Je dost možné, že se jedná o útok na celou kolonii. Jehlaňané můžou všechno jen hrát, abychom jejich plán neodhalili. Musel jsem je dát zatknout. Chápeš?“

Woodall pomalu otevřel oči a začal přerývavě dýchat. Chvíli mu trvalo, než zaostřil zrak na kolegu. Potom si na něco vzpomněl a obličej se mu znovu zkroutil zděšením.

„Víš, kdo z vojáků je mrtvý? Víš, jestli… jestli…“

„…jestli je Samantha v pořádku?“ doplnil Simonsen. „Můžeš být v klidu. S ní jsem mluvil. Nic se jí nestalo.“

„Aspoň že tak,“ vydechl Woodall a pomalu začal vstávat. „Tohle mění celou situaci. Udělal jsi to správně. Jestliže je napadli, neměl jsi na vybranou. Musel jsi je dát zavřít. Co s nimi ale uděláme teď? Chceš je vyslýchat?“

„Je to standardní postup,“ přikývl Simonsen. „Musíme zjistit, jaký mají plán útoku. Všichni zůstanou zavření, dokud to nevyřešíme.“

Woodall přikývl a potom se zamyslel. „Už jste zavřeli i toho Jehlaňana, se kterým jsem právě luštil symboly?“

„Ještě ne. Mí muži jsou tam s tebou, takže to nebylo nutné. Postarali jsme se o ty, kteří se volně pohybovali ve městě. Ti by mohli být nebezpeční. Proč se ptáš?“

„Napadlo mě, že bych ten rozhovor ještě mohl dokončit. Už jsme opravdu blízko.“

„V tom nevidím problém. Jak jsem už řekl, mám tam své muže. Budeš v bezpečí. Klidně to dokonči, třeba nás to posune dál. Já zatím začnu s výslechy ostatních.“

Woodall přikývl a potom se loudavým krokem vydal zpět do prostor svého resortu.

Simonsen vypracoval speciální plán výslechů. Čas byl proti nim, a proto museli v co nejkratší možné době vyslechnout co největší počet Jehlaňanů. Nejlépe všechny. Sestavil tým zkušených vyšetřovatelů, kteří potom podle detailního harmonogramu vyslýchali cizince. Na vyšetřování vyhradil polovinu všech místností vládního komplexu, protože počet zadržených několikanásobně překračoval počet míst v resortu bezpečnosti. Každého Jehlaňana dal zavřít do samostatné místnosti, aby se navzájem nemohli domlouvat. Klinické testy neodhalily schopnost telepatie, takže pro výslechy měli ideální podmínky. Simonsen předpokládal, že první výsledky se dostaví už během první hodiny výslechů.

Zklamání bylo veliké. Po pěti hodinách nepřetržitých a intenzivních výslechů nezjistili nic nového. Nikdo o chystaném útoku nevěděl. Informace o Jehlaňanech v dole na druhé straně planety byly pro všechny cizince novinkou. Odpovědi všech vyslýchaných byly totožné, takže se dalo předpokládat, že mluví pravdu. Simonsen přesto odmítal výslechy zastavit. Nechtěl se smířit s tím, že Jehlaňané o útoku nic nevědí. Zdálo se mu to nemožné.

Masivní zatýkání mezitím přivábilo zástupce médií, kteří nyní v houfech okupovali vestibul vládního komplexu a chtěli informace. Zprávy o vyšetřování prosákly na veřejnost a nálada ve společnosti se rychle zhoršila. Obliba vedení kolonie klesala. A to byl přesně ten okamžik, kdy do celého vyšetřování vstoupil guvernér James Fonte. Klesající preference stály úplně na vrcholu jeho žebříčku nepříznivých událostí, a proto se rozhodl jednat.

Ihned si zavolal Simonsena a nařídil mu, aby výslechy zastavil. Potom sám vystoupil před novináře a oznámil jim, že šéf bezpečnosti se unáhlil. Na dotaz, zda uvažuje o odvolání Simonsena, odpověděl kladně.

Následovala rychlá porada, při které guvernér požadoval důkladný rozbor vyšetřování, které vedl společně bezpečnostní a sociální resort. Woodall a Simonsen mu celou situaci vysvětlili a snažili se zdůraznit, jak moc je vyšetřování důležité z hlediska zájmů těžebních společností. Guvernér s nimi musel souhlasit. Zároveň si byl vědom faktu, že pro uklidnění situace bude potřeba nakrmit movité investory i nějakými výsledky. Simonsenova práce žádné nepřinesla, ta Woodallova naštěstí ano.

Woodall pozval guvernéra a zástupce ostatních resortů kolonie do konferenční místnosti, aby jim zde demonstroval své objevy. Doufal, že během této akce se mu podaří získat guvernérovu přízeň.

Světla mírně pohasla, aby se zvýraznila obří holoprojekce visící uprostřed konferenční místnosti. V krátkých intervalech se na ní objevovaly znaky, kterými Jehlaňané psali. Jednalo se o série koleček, které byly střídavě pospojovány rovnými čarami nebo vlnovkami. Fonte seděl v křesle v první řadě zpoloviny zaplněné konferenční místnosti, ale symboly nepozoroval. Nezajímaly ho. Svou pozornost plně soustředil na Jehlaňana, který seděl vedle Woodalla a jmenoval se Arturo. Byl to muž, který měl světle fialovou kůži na prodloužené části lebky vrásčitou, z čehož Fonte usuzoval, že je starší. Jehlaňan zachytil guvernérův pohled a jejich oči se setkaly. Fonte hleděl do jasně žlutých očí a pokoušel se v nich něco vyčíst. Jeho snaha však byla marná.

„Jak jistě všichni víte, situace se během několika posledních dní dramaticky zkomplikovala,“ pronesl Woodall. „Během výslechů se nám nepodařilo prokázat, že Jehlaňané žijící v tomto městě vědí o Jehlaňanech v dole Skarabeus. Jsou stejně zmatení jako my. Stále si také nevzpomínají, kde se nachází jejich domovský svět, kde bychom mohli získat další informace. Náš výzkum dlouho nepřinášel žádné výsledky, úspěch jsme zaznamenali až během pečlivého rozboru písma. Podle typu znaků se nám podařilo určit sektor, ve kterém by se mohla nacházet domovská planeta cizinců.“

Woodall se na chvíli odmlčel, aby mohla jeho slova patřičně zapůsobit na všechny v místnosti. Přizvaní členové bezpečnostního a výzkumného týmu ho pozorovali s nadšením, pouze guvernér Fonte se mračil.

„Písmo Jehlaňanů se skládá ze tří tisíc čtyř set padesáti pěti znaků,“ pokračoval Woodall. „Všechny jsme je dali analyzovat počítačem, který našel shodu u bezmála jednoho tisíce znaků. Nejedná se o úplně stejné symboly, ale podle tvaru je jasně vidět, že základ je stejný.“

Woodall pomocí multifunkčního náramku změnil zobrazení hologramu. Vedle písma Jehlaňanů se ukázaly už na první pohled velmi podobné znaky. Rozdíly bylo možné pozorovat pouze ve tvaru spojnic mezi jednotlivými kolečky.

„Jedná se o písmo civilizace Arta, která žila v soustavě MX-213 před zhruba jedním milionem let. Archeologické vykopávky tam provedl výzkumný tým Maudranské říše před třiceti lety.“

Woodall opět změnil zobrazení hologramu a vyvolal na něm hvězdnou mapu. Soustava MX-213 se nacházela za hranicemi Pozemské aliance a byla od Jarvisu 5 vzdálena 4 122 světelných let. Jednalo se o neutrální prostor, který oficiálně nebyl v držení žádné známé civilizace. Soustava byla velmi daleko od všech pozemských kolonií, které na mapě zářily jako zelené body.

Výraz v guvernérově obličeji se změnil. Lidé, kteří ho dobře znali, ihned poznali, že se v něm zrcadlí rozhořčení.

„Chcete říct, že ti cizinci pocházejí z této planety?“ zeptal se Fonte.

„Přesně tak,“ prohlásil vítězoslavně Woodall.

„To je sice skvělá zpráva, ale já pořád nevím, jak nám to pomůže,“ pravil Fonte. „Ta soustava je od nás velmi daleko. A navíc je ta planeta mrtvá. Nebo je tomu jinak?“

„Podle záznamů od Maudranů na ní skutečně nebyl nalezen život,“ přiznal Woodall. „Pouze trosky staré civilizace.“

„Takže je nám to opravdu na nic. Místo archeologie se musíme starat o to, co se děje teď a tady. Společnost je nervózní.“

Woodall se Simonsenem si vyměnili zklamané pohledy.

„Poznání identity našeho možného nepřítele je zásadní,“ zdůraznil Simonsen. „Pokud se nám podaří rozkrýt jejich původ a motivy, potom snáze porozumíme situaci a vyřešíme ji.“

„Jestli jsou opravdu nepřátelé, tak už řešení máme. A už jste ho dokonce provedl, Simonsene. A bez mého vědomí,“ obrátil se Fonte na šéfa bezpečnosti. „Všechny jste je zavřel a do dolu poslal speciální jednotku. Jestli to je nepřítel, jednal jste správně. Jenže my stále nevíme, zda na nás chtějí zaútočit. Společnost je vnímá jako mírumilovné obyvatele kolonie, které my utlačujeme. Vypadáme jako ti špatní, a to se rychle musí změnit.“

Rozhostilo se ticho, které narušovalo jen slabé vmění filtračního systému, jenž recykloval vzduch. Simonsen svěsil hlavu a díval se do desky stolu.

Místnost prořízl silný hlas, který mluvil v jazyce, kterému nikdo z přítomných nerozuměl. Když skončil, univerzální překladač svým syntetickým hlasem zprostředkoval tento překlad: „My nejsme žádní nepřátelé. Nechceme na vás zaútočit. Vypadá to velmi divně, ale my opravdu nevíme, jak jsme se zde ocitli.“

Fonte se podíval na Jehlaňana, který vstal ze svého křesla a právě promluvil. Z jeho žlutých očí však stále nedokázal nic vyčíst. Zůstával pro něj tajemstvím.

„Jak nám to ale dokážete?“ zeptal se Fonte. Stále se při tom díval Jehlaňanovi do očí. „Jak vám máme věřit? Objevili jste se uprostřed našeho města a tvrdíte nám, že si nic nepamatujete. Stopy vedou do důlní kolonie, kde umírají naši vojáci. Já po vás chci nějaký důkaz. Dokažte nám, že mluvíte pravdu!“

Jehlaňan sledoval guvernéra a naslouchal překladu slov. Potom se zahleděl na hologram, kde se stále zobrazovaly znaky. Všichni přítomní ho pozorovali. Arturo se obrátil zpět ke guvernérovi a začal mluvit. Ještě než si poslechli překlad, z intonace hlasu poznali, co jim Jehlaňan řekl.

„Nic ze svých slov vám dokázat nemohu. Chápu vaši situaci, a kdybych byl na vašem místě, pravděpodobně bych jednal stejně. Chci vás ale přesvědčit, že vás nechceme obelstít. Než se celá situace objasní, dobrovolně zůstaneme ve vašem vězení. Také vystoupím před novináře a vysvětlím jim celou situaci. Řeknu jim, že jsme si tento postup zvolili sami. Zároveň vás ale žádám, abyste pokračovali ve výzkumu. Pro mne a pro mé lidi je velmi důležité, abychom zjistili, odkud pocházíme.“

Místnost se ponořila do ticha. Všichni vstřebávali proslov, který právě slyšeli, a sledovali guvernéra, který zvažoval možnosti. Nikdo se v tuto chvíli neodvážil promluvit. Fonte se pokoušel odhadnout, jak moc by Arturo zapůsobil na novináře. Stačilo by to na zlepšení veřejného mínění? Stouply by jeho preference? Pro guvernéra to byly samé složité otázky.

Woodall se podíval na Artura a mírně se pousmál. Už dříve si všiml, že je vůdce Jehlaňanů obratným diplomatem. Napadlo ho, že kdysi musel zastávat nějakou velmi vysokou funkci, kdy na něm ležela tíha obrovské zodpovědnosti.

Guvernér konečně prolomil hradbu mlčení: „Není to zrovna řešení, které bych si představoval, ale jsem ochotný to pro vás udělat. Vidím, že jste v těžké situaci a chci vám pomoci. Veškeré detaily ohledně vašeho pobytu ve vládním komplexu vám sdělí Simonsen, který prozatím zůstává ředitelem bezpečnostního resortu kolonie.“

„Jsem si jistý, že se nám podaří vytvořit přijatelné podmínky pro obě strany,“ souhlasil ihned Simonsen a usmál se na guvernéra.

„A co se týče dalšího výzkumu,“ pokračoval Fonte, „s tím se obracejte na ředitele pro sociální oblast. Jaký navrhujete další postup, Jeffe?“

Woodall se na chvíli zarazil, protože nečekal, že po něm bude guvernér chtít plán dalšího výzkumu. V hlavě měl určitý nápad, ale zatím ho s nikým neprobíral. Pomalu vstal a přešel k holografické projekci. Pomocí multifunkčního náramku změnil zobrazení, takže se uprostřed místnosti znovu objevila hvězdná mapa. Zadal další příkaz a na mapě se objevily zelené body znázorňující lodě Pozemské aliance. Jeden bod zářil blízko hvězdné soustavy MX-213.

„Náš výzkum tady na Jarvisu 5 je již téměř u konce,“ prohlásil Woodall. „Pozornost musíme obrátit k pátrání po domovské planetě Jehlaňanů. A s tímto úkolem nám může pomoci Galileo.“

Woodall stiskl na svém multifunkčním náramku tlačítko a u zeleného bodu se objevily informace. Všichni přítomní se zaujetím pozorovali údaje o posádce a určení lodi.

„Galileo je průzkumná loď, která se pohybuje za hranicemi zmapovaného vesmíru. Zabývá se průzkumem dosud neprobádaných oblastí. V současné době se nachází jen 300 světelných let od soustavy MX-213. Je pro nás zcela ideální. Navrhuji, abychom jim poslali zprávu a požádali je o spolupráci.“

Fonte uznale pokýval hlavou. Tento nápad nezněl špatně. Veřejnost by tento krok mohla vnímat pozitivně. Realizace by ovšem mohla být složitá. Loď se nacházela daleko, jen zpráva k nim subprostorem poletí hodiny. Navíc je na nahlášených souřadnicích už nemusí zastihnout. Musí se tím ale trápit?

„To je výborný nápad,“ prohlásil. „Máte celou akci na starosti. Kdyby se s lodí nepodařilo spojit, nebo kdyby kapitán odmítl spolupráci, očekávám další návrh postupu. Dnešní jednání je u konce.“

Guvernér vstal, usmál se na všechny přítomné a vydal se k východu. Simonsen a Woodall se na sebe podívali a oddechli si. Krize byla zažehnána.

 

5. kapitola

Těžké černé mraky zakrývaly oblohu, takže se zdálo, že se den proměnil v noc. Jako kdyby slunce nikdy neexistovalo. Třípatrové domy ve tvaru jehlanů s velkými koulemi na špičkách očekávaly déšť, ten však stále nepřicházel.

Bloudila ulicemi města. Procházela jednotlivá náměstí a snažila se vzpomenout si na cestu ke svému domu. Všechna místa jí byla povědomá, ale přesto se zde cítila jako cizinka. Neměla tu být. Nepatřila sem. Místo hledání se měla obrátit a utíkat pryč. Dostat se z tohoto města. Pryč z tohoto světa. Přesto ale pokračovala v hledání. Něco jí říkalo, že musí pokračovat. Ten příjemný hlas jí radil, aby zůstala a hledala svůj dům. Nedokázala mu vzdorovat.

Na kratičký okamžik se mezi mraky objevila zelená obloha. Kužel světla prorazil do tohoto temného světa a osvětlil dům na druhém konci ulice. Vysoká stavba připomínající pyramidu. Ostré hrany mířící k nebesům. Světlo tančilo na zelenohnědých kamenech a vábilo ji k sobě. Neodolala. Nohy se samy zvedly a nesly ji k budově. Obloha se znovu zatáhla a všechno pohltila temnota.

Těžké dřevěné dveře se otevřely a ona bez váhání vstoupila dovnitř. Ocitla se ve velké hale plné lidí. Všichni ji pozorovali. Žluté oči se vpíjely do těch jejích. Chtěla pozvednout ruce, aby se chránila, ale tělo ji odmítalo poslouchat. Místo toho šla dál do středu haly. Krok za krokem. Obklopena lidmi, které považovala za nepřátele, ale které nějakým podivným způsobem znala. Jejich protáhlé lebky se za ní otáčely.

Dostala se až doprostřed haly, kde stála vysoká žena v bílém plášti. Zdálo se jí, že celá září. Cítila, že s ní bude v bezpečí. Nikdy by jí nedokázala ublížit. Bez váhání by se pro ni obětovala. Věděla to. Navzájem si dlouze hleděly do očí a ji náhle opustil všechen strach. Ty těžké okovy hrůzy z ní spadly a byla volná. Svobodná bytost ve svém přirozeném prostředí.

„Atario,“ oslovila ji ta žena a ona věděla, že se vrátila domů.

„Musíme jít,“ zacloumal s ní voják.

Dívala se na hledí jeho taktické přilby, ve kterém se zrcadlila její tvář. Chvíli jí trvalo, než se poznala. Ty tvary lícních kostí dobře znala, ale přesto se jí zdálo, jako kdyby se dívala na podivnou masku, kterou jí někdo nasadil na obličej. Něco se změnilo. Její pravé já se skrývalo v nitru, to na povrchu byla pouhá iluze.

Bennettová vstala a rozhlédla se po zbytku svého týmu. Všichni vojáci vsedě odpočívali, ale nikdo nespal. Ustrašeně hleděli do ústí tunelu, ze kterého přišli, a pevně svírali zbraně. Bennettová se rozhodla, že bude pronásledovat muže, který se objevil, když prozkoumávali kontejnery. Rychle za ním vyrazili, ale ztratil se jim v labyrintu tunelů. Následujících deset hodin strávili prozkoumáváním celého jižního sektoru dolu. Chtěli najít členy druhé skupiny, protože doufali, že třeba někdo přežil. Naděje byla malá, ale museli to zkusit. Pohybové senzory zaznamenaly aktivitu o pět podlaží níže. Před sestupem si na chvíli odpočinuli a Bennettové se zmocnil spánek. Naposledy usnula ve vojenské výstroji během třídenního kurzu přežití, který absolvovala v severní části planety. Tehdy se po dlouhém vyčerpávajícím pochodu svalila na zem v nějaké jeskyni. Měla v nohách desítky kilometrů a spánek neochutnala dlouhé dva dny. Byla to ale úplně jiná situace než nyní. Teď neměla být proč unavená. Mise teprve začala. Energii měla mít ještě minimálně na dalších dvanáct hodin. Byla ve stejně dobré kondici jako její vojáci, kteří odpočinek nepotřebovali. Problém musel být někde jinde. Něco se s ní dělo. Po celém těle cítila mravenčení, které se střídalo s návaly tepla.

Vydala rozkaz a celá skupina se přemístila k výtahu. Nikdo neprotestoval. Nikdo nechtěl nechat své kamarády napospas nepříteli. Ať už jím byl kdokoli.

Sjeli do další podzemní úrovně, kde je přivítalo podobné bludiště tunelů jako o patro výše. Prozkoumali těžebního robota, který odpočíval u dveří výtahu. Na jeho plášti byly stopy palby. Zásahy vypadaly nahodile. Žádná soustředěná palba, ale zoufalý boj o život.

Skenery zachytily pohyb pět set metrů od jejich pozice. Dva objekty. Podle údajů se nedalo poznat, zda se jedná o pracující těžební roboty nebo o cizince. Bennettová okamžitě vydala rozkaz a všichni ji následovali v sevřeném šiku do tunelu. Rychle postupovali vpřed. Taktické přilby měli nastavené na noční vidění, které perfektně zobrazovalo okolí. Viděli v této temnotě stejně dobře jako za jasného dne na povrchu. Neunikl jim žádný detail. V tom by měli mít výhodu.

Bennettová hnala svůj tým tunelem a už tolik nedbala o bezpečnost svých mužů jako na začátku mise. Styl jejího velení se změnil. V okamžiku, kdy nepřítel zmasakroval polovinu jednotky, jí přestalo záležet na předpisech. Z téhle akce už žádné ocenění nezíská. Sen o převelení na lukrativní místo se rozplynul. Zůstal boj o přežití a touha po pomstě.

Padesát metrů před místem, kde skenery hlásily pohybující se objekty, Bennettová zvolnila a nechala si na displeji umístěném v hledí přilby vyvolat mapu této části dolu. Vojáci na její pokyn také zpomalili a zaujali útočné rozestavení. Podle mapy se před nimi nacházelo překladiště, kde těžební roboti přemisťovali získaný materiál na vznášedla, která potom šachtou stoupala k povrchu. Jednalo se o dvě stě metrů dlouhou a sto dvacet metrů širokou podzemní halu. Objekty se pohybovaly v zadní části, kde se nacházela přistávací plocha pro vznášedla.

„Pokusíme se je rychle zneškodnit,“ promluvila ke svým mužům Bennettová. „Využijeme momentu překvapení a získáme kontrolu nad celou oblastí. Každý máte přidělené místo, které obsadíte.“ Na taktických displejích vojáků se zobrazila mapa a na ní jasně svítící body, u kterých se objevila jména vojáků. „Střílejte bez váhání! Naším cílem je zneškodnit nepřítele, vězně brát nebudeme. Pamatujte na Mansela a jeho skupinu!“

Vojáci mlčky přijali rozkazy a studovali své postavení na mapě. Nikdo neodporoval. Všichni byli připraveni zabíjet.

Bennettová dala povel k útoku. Sama jako první vpadla do obrovské podzemní haly a běžela směrem k nákladnímu vznášedlu, které stálo u zadní stěny. Nad ním zela obrovská šachta, kterou se dalo vystoupat až na povrch. Nikde žádná světla. Nikde žádný nepřítel. Senzory v její taktické přilbě začaly hledat zbraně a potenciální nepřátelské cíle, ale zatím nic neobjevily. Těžební roboti stáli poblíž vznášedla, avšak ani jeden z nich se nehýbal.

Senzory zachytily možné nebezpečí a desetinu vteřiny na to ozářily halu paprsky laserů. Bennettová instinktivně padla na zem a začala zběsile střílet k útočníkům. Proudy ničivé energie se míhaly prostorem. Zásahy do země zvedaly oblaka prachu. Bennettová téměř nic neviděla, ale přesto pálila dál. Zaměřila se na kabinu vznášedla, odkud přicházely výstřely. Pušku měla nastavenou na automatický mod, takže hlaveň nepřetržitě chrlila výboje. A stejně tak stříleli i její vojáci. Plášť vznášedla se pod palbou prohýbal.

Nepřátelská střelba náhle ustala. Vojáci ještě několik vteřin pokračovali v palbě, pak jim Bennettová přikázala, aby přestali. Hala se ponořila do ticha. Bennettová nabyla dojmu, že museli nepřítele zneškodnit. Chtěla dát pokyn, aby vojáci obsadili dohodnutá místa, když se ve vysílačce ozval známý hlas. Zůstala ležet na zemi a nebyla schopná slova.

„Přestaňte střílet a zůstaňte na svých místech. Nechceme vám ublížit,“ pravil Mansel.

Nikdo se nehýbal. Všichni pátrali po muži, který promluvil, ale senzory v taktických přilbách nedokázaly nikoho zaměřit. „Tady Bennettová. Identifikujte se!“

„Žádný strach,“ ozval se Mansel, „jsem to opravdu já. Ztratil jsem dva muže, ale jinak jsou všichni v pořádku. Pomalu vyjdu ven s rukama nad hlavou.“

Bennettová poklekla a namířila pušku k vznášedlu. Z rozstřílené pilotní kabiny pomalu sestupoval muž. Seskočil na zem a obrátil se k ní. Zvedl ruce a udělal pár kroků. Bennettová mu mířila na hlavu, která nyní vyplňovala celý zaměřovač. Taktický oblek, který měl muž na sobě, zcela jistě patřil jednotkám Pozemské aliance. Uvnitř však mohl být kdokoli. Teprve když sjel tmavý filtr hledí, poznala, že je to opravdu Mansel. Díval se na ni a jeho tvář brázdilo znepokojení. Něco bylo špatně. „Moje identifikační číslo je 35-57-19 AS.“

Bennettové naskočily na displeji informace, které potvrzovaly, že je identifikační číslo správné. Vstala a přestala na svého vojáka mířit.

„V pořádku. Co se stalo? Proč jste se přestali hlásit?“ Průběh mise se opět změnil. Bennettová si uvědomila, že by znovu mohla být úspěšná. Ke ztrátám došlo, ale byly mnohem menší, než předpokládala. Začala uvažovat jako předtím.

„Teď vy!“ vyzval ji místo odpovědi Mansel. „Vaše identifikační číslo!“

„Cože? Proč bych se já měla identifikovat vám? To vy jste porušil mé přímé rozkazy a přestal jste se hlásit. Pohřešovali jsme vás.“

„Identifikujte se,“ zopakoval Mansel. „Je nás tu mnohem víc. Předtím jsme vás chtěli jen zastrašit, teď bychom už mířili na vás.“

„To už přeháníte. O co se jedná?“

Senzory zaznamenaly třicet zdrojů možného nebezpečí. U těžebních robotů se objevili muži se zbraněmi. Mířili na ni a na její vojáky.

„No tak dobře,“ řekla a spustila tmavý filtr své taktické přilby, aby jí bylo vidět do obličeje. „Bennettová, identifikační číslo 89-37-61 FH.“

Mansel chvíli počkal, než počítač ověří identifikaci, a potom přikývl. „V pořádku.“

„A kdo jiný by to měl být? Vysvětlíte mi už konečně, co se tu děje? Jdeme k vám.“

Dala pokyn vojákům, aby se zvedli, a sama vykročila rovnou k nákladnímu vznášedlu.

„Stát!“ ozval se hlas, který však nepatřil Manselovi. „Nepřibližujte se, nebo budeme střílet!“

Bennettová se zastavila. Pušky mužů u těžebních robotů na ně znovu mířily.

„Kdo jste?“

„Mé jméno je Kesller. Jsem zástupce ředitele společnosti Skarabeus a mám to tady na povel. Jsme rádi, že sem vedení kolonie někoho poslalo, ale musíte jim vzkázat, že nikdo další už sem nesmí. Tato těžební stanice je v izolaci, vyhlásil jsem zde karanténu.“

„Z jakého důvodu? Co se tady stalo?“

„Mé muže napadl nějaký virus, který začal měnit jejich tkáň. Postupně se nakazili všichni dělníci ze západního sektoru. Začali být agresivní a chtěli se dostat na povrch. Podařilo se nám je zahnat, ale zůstali jsme uvězněni v této části tunelů. Bez možnosti spojení. Dokud nedostaneme situaci pod kontrolu, nikdo nesmí opustit důl.“

„Ten virus může být právě tím, co tady hledáme. Zjistili jste jeho zdroj?“

„Těžební robot něco objevil v posledním podlaží. Záznamy nám chybí, protože robot byl zničen. Přivezl však do vrchních pater kontejnery neznámého původu, které ten virus obsahují.“

„Na ty kontejnery jsme narazili. Nic v nich ale nebylo.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Bennettová pohlédla na Mansela, ale ten uhnul pohledem do země.

Kesller nechal sjet ochranný filtr na hledí své přilby, která nesla znaky společnosti Skarabeus. Jeho tvář byla zarostlá šedými vousy a možná právě proto vypadala vlídně. Z Kesllera vyzařovaly klid a odhodlanost. Působil dojmem člověka, který má věci pevně pod kontrolou. Podíval se Bennettové do očí.

„Jestli jste byli v blízkosti kontejnerů, tak jste se nakazili. Je mi to líto. Pokud se k nám přiblížíte, budeme nuceni střílet. Je to pro naši ochranu.“

Strach z neznámého viru jim zastřel úsudek, uvědomila si Bennettová. Do popředí se dostal instinkt přežití. Opevnili se v této části tunelů a po dlouhé týdny se tu bránili svým nemocným kolegům. Bez jakéhokoli kontaktu s kolonií. Jen oni a všudypřítomný strach. Po celém těle se jí znovu rozlilo teplo. Ruce a nohy ji najednou začaly brnět. Zrak se jí rozostřil.

„To není možné,“ prohlásila zastřeným hlasem. „Celou dobu jsme na sobě měli taktické obleky. Jsme chráněni před vnějším prostředím. Nemohli jsme se nakazit.“

„Obleky vás neochrání. Všichni naši těžaři je mají také a stejně se nakazili. Nějak se to dokáže dostat dovnitř. Budete teď muset odejít zpátky do západního sektoru. Vaše přítomnost je pro nás nebezpečná. Poručík Mansel a jeho lidé mohou zůstat, protože s nákazou nepřišli do styku.“

„To ale není možné,“ opakovala Bennettová. „My jsme se nemohli nakazit. Chápete?“ Snažila se zaostřit na Kesllera, ale všechny barvy se jí spíjely dohromady. Motala se jí hlava. Dech se jí zrychlil a ucítila tlak na prsou. Padla na kolena.

„Okamžitě ji odveďte,“ přikázal Kesller. „Musíte odejít, nebo budeme střílet.“

Bennettová si potom už jen pamatovala, jak ji uchopily ruce vojáků a táhly ji pryč.

 

6. kapitola

Subprostor se zakřivil a v mohutné křeči je vyvrhl ven. Šok ze změny se dostavil okamžitě. Pocit dezorientace a úzkosti. Panika. Trvalo dlouhých dvacet vteřin, než se vyrovnali se změnou reality. Potom se svět okolo nich ustálil a oni se mohli pustit do práce. Dva silné zážehy udaly vesmírné lodi Galileo potřebnou rychlost, která je hnala do srdce hvězdné soustavy MX-213. Senzory začaly s průzkumem oblasti a snažily se v co nejkratší možné době získat všechny dostupné údaje o hvězdě, planetách a dalších tělesech.

Holografické znázornění se v přední části můstku vykreslilo za deset minut. Kapitán Charles Defort se ve svém křesle předklonil a studoval údaje o deseti planetách obíhajících hvězdu ve stadiu rudého obra. Nebylo těžké odhadnout, na kterých planetách mohl kdysi existovat život. Ve správné vzdálenosti od hvězdy se nacházela jen čtvrtá a pátá planeta. Ostatní planety byly buď příliš blízko nebo příliš daleko. Defort vydal rozkaz a kurz lodi se změnil. Nyní mířili přímo k páté planetě.

Soustava MX-213 se nacházela daleko od prostoru Pozemské aliance. Galileo byla patrně první pozemská loď, která sem vstoupila. Když před dvaceti hodinami obdrželi naléhavou zprávu z kolonie Jarvis 5, Defort ani na okamžik neváhal a nařídil subprostorový skok. Nudné mapování bezvýznamných hvězdných soustav bez známek života mohlo počkat. Tohle byly přesně ty mise, které miloval. Pátrání po dávných civilizacích. Řešení záhad.

A situace kolem neznámých cizinců na Jarvisu 5 záhadná rozhodně byla. Ředitel Woodall v dlouhé videonahrávce popsal dosavadní výzkum a zaslal jim i veškerou dokumentaci. Kromě výsledků vlastního bádání přiložil i data z výzkumu maudranské lodi, která zde byla před třiceti lety. Defort si poznatky Maudranů během skoku nastudoval a nyní nechal zobrazit jejich závěry vedle trojrozměrné mapy soustavy. Počítač provedl rychlé srovnání údajů a ohlásil, že k žádné změně pohybu těles v soustavě nedošlo.

Galileo proletěl okolo páté planety, která měla velmi řídkou atmosféru a povrch zjizvený srážkami s meteority. Senzory přinesly stejné údaje jako před třiceti lety – planeta byla pustá. Pokračovali proto ke čtvrté planetě, na které maudranská výprava prováděla vykopávky a našla stopy staré civilizace. Galileo zpomalil a zaujal pozici na vysoké oběžné dráze. Tmavě zelená planeta zabírala téměř celou holografickou pohledovou obrazovku. Během dvou hodin měli k dispozici první mapu povrchu.

„Naše senzory zaznamenaly ruiny měst na všech kontinentech,“ oznámila Susan Karyová, která vstala ze svého křesla navigátora a zblízka sledovala trojrozměrnou projekci znázorňující povrch. „Podle dosavadních naměřených hodnot můžeme usuzovat, že civilizace zanikla před jedním milionem let.“

„Proč se to stalo?“ zeptal se Steven Hanza, pilot lodi. „Nemůže to souviset s tím, že se jejich hvězda proměnila v rudého obra? Intenzita záření se podstatně zmenšila a život na planetě už nebyl možný.“

„Také mě to napadlo, ale podle naměřených hodnot hvězda začala přecházet do stadia rudého obra až dvě stě tisíc let poté, co civilizace zmizela,“ odpověděl Raymond Wilson, šéf vědecké sekce Galilea. „Abychom zjistili příčinu zániku, budeme muset sestoupit na povrch.“

„Tam se vydáme v každém případě,“ potvrdil Defort, „ale tento druh výzkumu není cílem naší mise. My hledáme planetu, kde budou další živí členové rasy, kterou nazvali naši kolegové na Jarvisu 5 Jehlaňané. V tomto směru je pro mě tato soustava zklamáním.“

„Ale je možné, že kdysi tady jejich předkové žili,“ prohlásila Karyová. „To písmo se úplně přesně neshoduje s nálezy maudranské výpravy, ale podobnost je zřejmá. Domnívám se, že písmo Jehlaňanů je moderní forma písma, které našla maudranská výprava zde.“

„A nebo je to něco úplně jiného,“ neodpustil si poznámku Hanza.

„Došel jsem ke stejnému závěru,“ usmál se Defort na Karyovou. „Také mě to napadlo. Je možné, že věděli, že se život jejich hvězdy chýlí ke konci, a proto přesídlili jinam. Naším cílem je jiná planeta, ke které nás snad dovedou nálezy zde.“

„Bude to ale těžké,“ konstatoval Hanza. „Z civilizace zůstaly jen ruiny.“

„Já vím. Budeme doufat, že se něco zachovalo. Počkáme, až sondy dokončí průzkum povrchu a potom určíme místo, kde přistaneme. Maudrané kromě nápisů nic neobjevili, ale my máme k dispozici lepší skenery, třeba budeme mít štěstí. Pošlete zprávu na Jarvis 5, informujte je, že jsme na místě a začali jsme s pátráním.“

Defort potom zkřížil ruce na prsou a sledoval záběry ze sond, které snímaly povrch planety. Vyprahlá půda pod temnou zelenou oblohou.

Kolonii na Jarvisu 5 už před třemi hodinami přikryla noc, ale Simonsen věděl, že výzkumné oddělení bude stále otevřené. A také věděl, že tam bude Woodall. Simonsen procházel mírně osvětlenými chodbami centrály vlády a každou chvíli se zastavil u velkých oken, kterými mohl shlížet na město hluboko dole. Na tančící světla, bary plné lidí, vznášedla minci z jedné strany na druhou. Potřeboval uklidnit a pohled na nocí přikryté město mu pomáhal. Už tak byl rozhozený z toho, jak dnes musel třikrát měnit naplánovaný program, a k tomu ještě tyto nové zprávy. Nejraději by sjel tam dolů a už se nikdy nevrátil.

Když vstoupil do hlavní laboratoře, Woodall ani Arturo si ho nevšimli. Oba byli zabraní do studia symbolů, které měli zobrazeny ve středu místnosti. Simonsenovi se zdálo, že přesně tyto znaky už viděl, ale klidně se mohl mýlit, protože jednotlivé ikony se lišily jen minimálně. Velký trojúhelník spojený tenkou linkou s dalším, který měl uprostřed kolo. Vedle znaku se objevil nápis „řeka“, ten však rychle zmizel a nahradil ho nápis „moře“. Arturo a Woodall o daném symbolu diskutovali a zjevně se nemohli shodnout na jeho významu.

Simonsen si odkašlal: „Dobrý večer, pánové. Můžu na chvíli?“

Nic se nestalo. Mohutný Jehlaňan i o hlavu menší pozemšťan se dál přeli o význam ikony. Simonsen si znovu odkašlal a větu zopakoval. Tentokrát však výrazně hlasitěji.

Jako první k němu otočil svou protáhlou hlavu Arturo. Jeho žluté oči se na něj zmateně podívaly. Woodall dál pokračoval ve své argumentaci o významu znaku a k Simonsenovi se obrátil až ve chvíli, kdy zjistil, že mu Arturo neodpovídá. V očích se mu zračila únava.

„Co se děje?“ zeptal se Woodall. „Máme už nějaké informace od Galilea?“

„Zatím nic nedorazilo. Jsou od nás ale hodně daleko, zpráva k nám putuje deset hodin.“

„Aha. Tak budeme ještě čekat.“

Rozhostilo se ticho. Simonsen civěl na kolegu a sbíral síly. Znovu ho napadlo, že by mohl utéct z vládního centra a do práce se už nikdy nevrátit.

„Chceš ještě něco?“ zeptal se Woodall. „Máme tu totiž dost práce. Chci ty znaky všechny přeložit, aby mohla posádka Galilea hledat konkrétní ikony.“

„Jde o zprávy, které nám přišly,“ vymáčkl ze sebe Simonsen. „Nebo tedy o spojení. Ano, spojení…, to je to správné slovo.“

„Spojení s kým?“

Simonsen se podrbal na hlavě. „S jednotkou v těžařské kolonii. Se Samanthou.“

Woodall se zarazil, jak mu pomalu začalo docházet, co se mu Simonsen snažil naznačit.

„Co se stalo? Je v pořádku? Když se s námi spojila, tak musí být.“

„Spojení je ještě stále aktivní. Chce s tebou mluvit.“ Woodall na Simonsena několik dlouhých vteřin hleděl. Snažil se v jeho očích vyčíst, co ho čeká, až zapne komunikátor. Už tušil, že to asi nebude nic dobrého. Pomalu přešel ke stěně místnosti, aby měl alespoň trochu soukromí, a zmáčkl dvě tlačítka na svém multifunkčním náramku. Objevila se před ním holografická obrazovka s logem Pozemské aliance. Arturo znepokojivě Woodalla sledoval.

Holografická obrazovka ztmavla a potom se na ní objevila tvář ženy za sklem taktické přilby. Woodall ji téměř nepoznal. Rysy mu byly povědomé, ale teprve až po chvíli v nich dokázal identifikovat Samanthu. Lícní kosti měla zvětšené, pokožka dostala mírně fialový nádech a modré oči se výrazně zesvětlily. Dívaly se na něj a odrážela v nich panika. Zdálo se, že ho nepoznává.

„Ahoj, Samantho,“ začal Woodall. „Jak to tam u vás vypadá?“ Samantha otevřela ústa a promluvila. Její hlas se rovněž změnil, nyní byl mnohem hrubší.

„Tati?“ zeptala se ho nevěřícně. „Ty jsi můj otec?“

„Ano, jsem tvůj táta a jsem tu pro tebe. Co se stalo?“ Samantha si chvíli prohlížela jeho tvář a teprve potom pokračovala. „Celá těžební stanice Skarabeus je v karanténě. Nikdo sem nesmí. Je zde virus neznámého původu, který mění všechny lidi, kteří se s ním dostali do kontaktu. Je vysoce nakažlivý. Nějak se dokáže dostat i skrz naše obleky.“ Na chvíli se odmlčela. „Celá moje skupina se virem nakazila. Já jsem nakažená nejvíce.“

„Musíš se hned vrátit,“ reagoval okamžitě Woodall. „Dopravíme tě sem do města a zahájíme léčbu. Budeš v pořádku, zlato. Ničeho se neboj. Vystup na povrch, okamžitě pro tebe pošlu vznášedlo.“

„Já nikam nejdu, nemůžu ohrozit lidi ve městě. Ten virus je velmi agresivní.“

„Když budeme dobře připravení, nikomu se nic nestane. Pošli mi všechna data, která o tom viru máš. Začneme hned s analýzou a výrobou protilátky.“

„Žádná data nejsou. Naše přístroje ho nedokáží ani detekovat. A i kdyby se to podařilo, než se k vám dostanu, bude už stejně pozdě.“

„To neříkej! Vždycky je naděje.“

„Můžu si za to sama. Měla jsem tě poslechnout. Vždycky jsem měla. Říkal jsi mi, že si nemám brát Dereka, ale já to stejně udělala. Dopadlo to špatně. Říkal jsi mi, že nemám letět na tuto misi, a já stejně letěla. Znovu to dopadlo špatně. Můžu si za to sama.“

„To není pravda. Nemohla jsi tušit, jaký Derek je. Stejně tak jsi nemohla tušit, že v těch dolech je nějaký virus. Není to tvoje chyba. Nemůžeš za to, Samantho.“

„Zbývá nám posledních pár hodin života. Chci je využít co možná nejlépe a ještě vám pomoci. Těžební robot našel v posledním podlaží kontejnery neznámého původu. V nich byl ten virus. Pokusíme se najít místo nálezu, musí tam být ještě něco jiného. Možná i protilék.“

Woodall mlčel a sledoval svou dceru. Jeho duše se změnila v nádobu plnou bolesti.

„Mám tě ráda, tati. Já vím, že ty to tady dokážeš napravit.“ Obrazovka zhasla a tvář Samanthy vystřídalo logo Pozemské aliance. Woodall osaměl. Cítil, že ztratil kus sebe sama a už ho nikdy nezíská zpět. Měl v sobě díru, kterou už nic nezacelí. Ta strašná prázdnota ho trýznila. Bolest se rozlévala do celého těla a umrtvovala vše živé. Zůstalo pouze utrpení.

„Je mi to líto,“ pronesl za ním Simonsen. Díval se na kolegu, na přítele, a cítil se stejně špatně.

Arturo přešel k nim a upřel své žluté oči na Woodalla. „Co se stalo?“

Woodall se na něj ostře podíval. „Roznášíte tu vysoce agresivní virus. To se stalo. Už od začátku našim lidem jen škodíte. Já se vám snažím pomoct a moje dcera proto umře.“

Woodall zadal spojení na bezpečnostní službu. „Tady Woodall, potřebuji vojáky do hlavní laboratoře. Okamžitě odveďte subjekt 01 do karantény. Hrozí infekce.“

Arturo na Woodalla zmateně hleděl. „Jaká infekce? Tady žádný virus není.“

Woodall neodpověděl. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupili dva vojáci. Woodall jim ukázal na Artura a přikázal jim, aby ho spoutali a odvedli. Arturo se nebránil. Nechal si nasadit pouta a potom odešel s vojáky.

Simonsen chvíli počkal a potom promluvil na přítele. „Nevím, jestli to bylo nezbytné. Provedli jsme důkladnou lékařskou kontrolu všech Jehlaňanů a u nikoho jsme žádné viry nebo patogeny neobjevili.

Tady žádný virus není a pochybuji, že je i tam v dole. Obleky dokonale chrání před vnějším prostředím. Nic se do nich nedostane.“

„Nějak ale muselo,“ namítl Woodall. „Já své dceři věřím.“

„Budeme to ještě zkoumat. Nechtěl bys…“

„Nechci nic,“ zarazil ho Woodall. „Nech mě prosím o samotě.“

Simonsen přikývl a potichu opustil místnost. Woodall se náhle cítil ještě mnohem opuštěnější. Jeho oči zaplavily slzy.

 

7. kapitola

Tmavě zelená oblaka se rozevřela a pohltila je do svých jedovatých útrob. Kabina člunu potemněla. Počítač zjišťoval údaje o atmosféře, které ihned vypisoval na malé holografické obrazovce nad předním oknem. Samé životu nebezpečné látky, které jen dokreslovaly představu tohoto místa jako království smrti.

Jakmile proletěli zelenou bažinou mraků, naskytl se jim pohled na pustou krajinu. Defort zastavil sestup a nechal člun ve výšce jednoho kilometru nad povrchem. Zpomalil, aby si mohli prohlížet trosky dávno mrtvé civilizace. Dříve jistě vysoké budovy omlel tok času do nepatrných ruin, které pomalu ale jistě pohlcovala vyprahlá zem. Nikde nespatřili náznak života. Ani jedna jediná rostlina, která by se pokusila růst do výše. Žádná voda. Pouze malá šedozelená jezírka se stejnými jedy jako v atmosféře.

„Blížíme se k cíli,“ oznámil Defort Karyové, která seděla vedle něj.

Počítač několikrát varovně zapípal a u stropu se zobrazil holografický model povrchu s vyznačenými jasně červenými body.

„To bude ono,“ téměř vykřikl Wilson. „Přesně tyhle čtyři zdroje energie zachytily skenery Galilea. Jsou tři kilometry od nás. Měli jsme štěstí, že jsme je objevili. Mají totiž velmi malý výkon, nemůžou zásobovat nic velkého.“

„Myslím, že dnes nám budou stačit i malé věci,“ ušklíbl se Defort. „Stačí mi už to, že jsme trumfli maudranskou výpravu.“

Defort před deseti lety bojoval ve válce s Maudrany, a kdyby nenastalo příměří, jeho rodina by zahynula při maudranském útoku. Stačilo jen pár dní. Pár dní, které by dramaticky poznamenaly celý jeho život. Maudrané měli připravenou flotilu a čekali na povel k útoku. Místo něj však jejich velvyslanci přišli s překvapivou nabídkou míru. Defort byl za mír vděčný, ale i tak choval k Maudranům nenávist. Karyová byla jediným člověkem, který jeho postoj chápal. Podle záznamů se nikdy konfliktu s Maudrany nezúčastnila, protože žila se svými rodiči na druhé straně prostoru Pozemské aliance, ale přesto byla její zášť vůči této rase nesmírně silná a hluboká.

„Je to přímo před námi,“ zatajila Karyová dech a naklonila se dopředu.

Člun proletěl nad rozsáhlou oblastí plnou trosek domů a dostal se až k místu určení. Defort zpomalil na rychlost padesát kilometrů za hodinu a nechal všechny skenery zaměřit na místo výskytu energie. Před nimi se však nenacházelo nic, než šedá poušť zvlněná dunami. Žádné ruiny ani jiné známky civilizace. Karyová zklamaně odvrátila zrak od okna a zaměřila se na holografický model. Zdroje energie se nacházely třicet metrů pod povrchem a svými pozicemi tvořily dokonalý čtverec. Jak skenery sbíraly další data, začala se okolo zdrojů energie vykreslovat struktura chodeb a místností.

„Je to rozsáhlý podzemní komplex,“ konstatoval Wilson, když počítač vymodeloval téměř celý obrys. „Vypadá to, že je časem pohřbila poušť.“

„Nebo se takto schovávají úmyslně,“ poznamenal Defort. „Informuj Galilea, já mezitím zaťukám na hlavní dveře. Uvidíme, jestli je někdo doma.“

Defort přeletěl se člunem nad místo, o kterém předpokládal, že by mohlo skrývat vchod do celého komplexu, a zapnul vrtnou soupravu, Sonické vlny se chvíli nato začaly zarývat do šedého písku. Oblaka prachu se zvedla vysoko nahoru a točila se v divokých kruzích okolo proudu sonických vln. Když se znovu usadila, na dně kráteru je přivítaly obrysy budovy ze světle modrého materiálu.

Několik minut počkali, zda jejich činnost nevyvolá reakci, ale údaje ze skenerů zůstaly stejné. Nikdo je nevítal a ani na ně neútočil. Defort sestoupil se člunem dolů a posadil ho doprostřed kráteru, který před chvílí vytvořil. Přímo před nimi zela vrata otevřená do neznáma. Šedý písek pronikl do podzemního komplexu, ale otvor zůstal dost velký, aby se jím mohli protáhnout dovnitř.

Jako první poslali malou sondu vybavenou antigravitačním pohonem, která začala mapovat chodby a hledat případné obranné systémy. Když nic takového neobjevila, vstoupili do objektu i Wilson a Karyová s Defortem. Nohy se jim bořily do písku, který je výrazně je zpomaloval. Chodba byla do poloviny zasypaná šedým pískem, takže museli jít v předklonu. Množství písku se rychle zmenšovalo, a tak po dvaceti metrech chůze spatřili tmavě žlutou podlahu. Jakmile se dostali dál od vchodu, jejich přilby se automaticky přepnuly na noční mód, který zbarvil okolí do světle zelené barvy.

Sonda letěla labyrintem tunelů s náskokem třiceti metrů před týmem. Snímala okolí a posílala jim obraz na displeje přileb. Když narazila na tmavě zelený oblek, který ležel uprostřed chodby, Defort jí dal pokyn, aby se zastavila a provedla průzkum. Oblek podle prvních záběrů zcela určitě patřil člověku podobnému tvorovi. Podle zvrásnění a rozpadajících se vrchních vrstev se dalo usuzovat, že zde leží velmi dlouho.

Karyová opatrně nadzvedla horní část a podívala se dovnitř.

„Je prázdný?“ zeptal se Defort.

„Dokonale. Není v něm vůbec nic.“

Postupovali systémem chodeb, které všechny vypadaly stejně. Na několika místech narazili na znaky vypálené na stěnách, které pravděpodobně označovaly cestu nebo názvy kruhových místností, do kterých nahlédli. Počítač sondy ukládal vše do paměti pro pozdější zpracování. Ve velké místnosti, která sloužila jako rozcestí, skenery zachytily další zdroj energie, který se nacházel v hloubce dvacet metrů přímo pod nimi.

V přesném středu čtverce vytyčeného již dříve zaznamenanými zdroji energie. Podle prvních údajů byl silnější než ty ostatní. Rozhodli se najít cestu dolů.

Široká kruhová chodba, kterou sonda objevila, klesala ve velkých obloucích. Tmavě žlutá podlaha byla zvrásněná a každých třicet metrů se na ní vyjímal jeden znak. Pokaždé jiný. Teplota stoupla o několik stupňů a už zde nebyl vůbec žádný písek.

V polovině sestupu narazili na další zelený oblek. Stejně prázdný jako ten předchozí. Pokračovali dál a obleků začalo přibývat. Ležely rozházené na podlaze, každý v jiné pozici. Ulity bez života. Čím více se přibližovali rozlehlé hale na konci sestupu, tím více obleků zakrývalo zem.

„Ve všech těchto oblecích někdo byl a zahynul tady,“ vyslovil Defort nahlas svoji domněnku. „Snažili se odtud uprchnout, ale smrt je dostihla velmi rychle.“

„Kdyby v něm někdo zahynul, objevili bychom kostru. Není možné, že by v něm nezůstalo vůbec nic,“ oponoval Wilson. „V každém případě vezmu ten oblek na Galilea a udělám detailní rozbor.“

„Z Jarvisu 5 nám přišla zpráva, která nás varovala před možností agresivního viru, který vyvolává mutaci tkání. To by mohla být naše odpověď,“ nadhodil Defort.

„Ale ty tomu moc nevěříš,“ prohlásila Karyová a podívala se Defortovi do očí. Z jeho tónu hlasu už dobře poznala, co si o daných věcech myslí.

„Nevěřím,“ přiznal Defort a usmál se na ni. „Naše skenery jsou schopny zaznamenat jakýkoli virus. A u Jehlaňanů žádný virus neobjevily. Navíc se podle mě nejedná o mutaci tkání. Ti cizinci netrpí žádnými bolestmi ani jinými zdravotními problémy. To, co vidíme před sebou, je něco odlišného.“

„Snad získáme odpovědi tady,“ pronesla Karyová a vstoupila do velké kruhové haly, kterou v ladných obloucích zkoumala sonda.

Tmavě žluté stěny byly pokryté znaky, které se táhly vždy ve dvou sloupcích od stropu dolů. Uprostřed místnosti se nacházela sada zařízení ze světle modrého materiálu, která mohla být podle prvních údajů sondy počítačovým terminálem. U stěn po levé straně od vchodu se nacházely různé boxy a kontejnery. U stěny po pravé straně se vyjímala zhruba tři metry vysoká křesla opatřená úchyty pro hlavu. Na protější straně byla otevřená vrata do ještě větší haly, která však byla ze tří čtvrtin zasypaná šedým pískem. Skenery sondy zjistily, že z haly vede velký tunel přímo k povrchu, a na rozdíl od ostatních částí komplexu zde byla podlaha z černého, vysoce odolného materiálu.

Karyová přešla k počítačovému terminálu, který byl obklopen dalšími čtyřmi prázdnými zelenými obleky. Na světle modré desce se nacházely různé symboly, kterými se dalo pohybovat. Několik jich zkusila, ale žádná odezva se nedostavila. Zamířila proto k levé stěně, kde stály malé boxy a velké kontejnery s šedofialovým povrchem.

Kontejnery ji zaujaly, a proto se u nich zastavila. Byly vysoké necelé dva metry, dlouhé čtyři metry a široké jeden a půl metru. Přední část tvořil velký poklop. Skener nedokázal určit, z čeho jsou kontejnery vyrobeny, ale už na první pohled se lišily od všeho, co zde objevili. Na rozdíl od malých boxů je pokrývalo hned několik sloupců znaků. Tři z nich se neustále opakovaly. Karyová se kontejnerů opatrně dotkla. Hledala mechanismů, který by je otevřel. Výstupky v horní části vypadaly jako tlačítka. Jeden výstupek stlačila.

„Tohle by tě mohlo zajímat,“ zavolal ji Defort, který stál společně s Wilsonem u křesel. „Zdá se, že jejich civilizace byla na mnohem vyspělejší úrovni, než jsme si mysleli. Pokud se nepletu, tak tohle Vypadá na virtuální rozhraní.“

Sonda se vrátila z průzkumu sousední vedlejší haly, který nic zajímavého nepřinesl, a nyní zaměřila své skenery na křesla. Na displeje přileb začala rychle posílat naměřené údaje.

„Měl jsem pravdu,“ prohlásil spokojeně Defort. „Jsou opravdu propojeny s počítačem.“

„To ano, ale celý počítač je nepoužitelný,“ oznámil jim Wilson, když otevřel zadní část jednoho křesla. „Z většiny součástek je už dávno prach.“

Wilson zatlačil na zadní desku křesla, aby se dostal ke kabelům. Deska se mírně prohnula, ale vrátila se na místo. Wilson se zapřel větší silou. Napnul všechny svaly v těle a zapřel se nohama.

Měli jsme si vzít obleky vybavené antigravitačními zvedáky, napadlo ho v okamžiku, kdy deska povolila. Bezmocně rozhodil rukama a dopadl na vedlejší křeslo. Narazil si ruku a spadl na zem. Defort s Karyovou se po něm ohlédli.

„Nic mi není. Jsem v…“

„Oblek narušen!“ ozvalo se varování společně s červeným nápisem na displeji hledí. „Nebezpečí dekontaminace.“

Wilson rychle vstal a začal si prohlížet oblek. Přejížděl rukama po celém těle a hledal trhlinu. Na levém předloktí nalezl dva centimetry dlouhou prasklinu. Ruka pod ní bolela, ale nevěděl, jestli to je od nárazu nebo od cizích látek, které se mu dostaly do skafandru. Přivolal k sobě robotickou sondu, a ta během dvou vteřin trhlinu neprodyšně zacelila. Varovný nápis zmizel. Biofiltry zaznamenaly několik stovek patogenů a ihned je začaly zkoumat.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Defort.

„Jo, nic mi není,“ odpověděl Wilson, ale nebyla to pravda. Bolest v ruce nemizela a nyní ji ještě doplnilo svědění. Pomalu se rozlézalo paží nahoru.

„Pořád jsme nenašli ty zdroje energie,“ poznamenala Karyová.

„Zkusíme je zaměřit,“ řekl Defort a zadal několik příkazů na svém multifunkčním náramku.

Sonda vzlétla ke stropu a začala hledat veškeré zdroje energie v této místnosti. Nejdříve zaznamenala své vlastní baterie, potom akumulátory ve skafandrech a nakonec lokalizovala zdroj energie na druhé straně místnosti. Rychle k němu přeletěla a začala ho zkoumat skenery.

„Je to v těch kontejnerech,“ vydechla Karyová.

„Ale skenery nemohou získat podrobnější údaje,“ řekl Defort, který přešel ke kontejnerům. „Ten materiál je dokonale stíní.“

„Měli bychom je otevřít,“ navrhla Karyová a přistoupila ke kontejneru, na kterém prve zatlačila na jeden z výstupků. Teď se dotkla dalšího.

„Souhlasím, ale vezmeme ho na Galilea,“ rozhodl Defort. „Tam máme dostatečné vybavení. Vsadím se, že Ray se už těší, až bude moct provádět všechny ty své analýzy.“

„To je pravda,“ potvrdil Wilson. „Takhle zajímavý materiál jsme dlouho nenašli. Udělám důkladnou analýzu.“ Ale hlavně zdejšího prostředí, dodal v duchu. Svědění mu nyní přešlo už i do hrudi. Cítil se unavený. Strašně unavený.

 

8. kapitola

Bolest hlavy, která ji začala trápit před dvěma hodinami, začala nyní ustupovat. Namlouvala si, že je to účinkem anestetik, které jí do krevního oběhu napumpovala zdravotní jednotka taktického obleku, ale tušila, že se jedná o něco jiného. Tušila, že to má spojitost se změnou vnímání. I s vypnutým nočním modem nyní rozeznávala v černých tunelech obrysy členů svého týmu. Dříve nepřátelsky vyhlížející okolí se jí nyní zdálo přívětivější. Opustil ji totiž strach, který ji provázel od prvního okamžiku, kdy pronikli do dolů. Strach, který si nepřipouštěla, ale který jí najednou tolik scházel.

Sjeli výtahem až na poslední úroveň dolu a podle mapy se vydali k místu, kde těžební roboti objevili kontejnery neznámého původu. Pustila si na displeji v hledí přilby videozáznam celého nálezu a přesun kontejnerů do vyšších pater. Sledovala dělníky, kteří zkoumali kontejnery a hledali otevírací mechanismus. Detailně označili výstupky, které je třeba stisknout, aby se poklop otevřel. Následovaly záběry z otevírání kontejneru, ty jí však nic nového nepřinesly. Poklop se otevřel a dělníky čekal pohled na prázdný vnitřek.

Bennettová byla přesvědčena, že cíl jejich cesty se musí skrývat někde v místech, kde byly kontejnery nalezeny. Postupovali rychle a ona cítila, že už musí být opravdu blízko. Veškerá únava z ní spadla. Cítila se plná energie. Pouze vzpomínky ji nenechávaly v klidu. Než se vydali na sestup do poslední úrovně dolu, hovořila na dálku s mužem, jehož tvář si nyní sotva dokázala vybavit. Jeho jméno jí bylo cizí. Nevěděla, kdo to je, ani jakou roli zastával v jejím životě. Nic k němu necítila. Postupně upadal do zapomnění a jí to vůbec nevadilo. Začaly se totiž objevovat vzpomínky na úplně jiné lidi. Starší ženu, která si s ní hrála v malé místnosti. Muže, se kterým se procházela alejí stromů, které byly obsypány tagáji. Jedno vzala do rukou a rozlomila tvrdou červenou skořápku. Milovala tu chuť. Vybavovala si, jak snědla plný koš těchto plodů a udělalo se jí špatně.

Na chvíli se zasnila a ztratila kontakt s realitou. Bylo tu tolik nových věcí, které si nyní chtěla vybavovat. Jak čas ubíhal a oni šli stále dál nekonečnými tunely, uvědomila si, že má poslání, které musí splnit. Najít přátele, kterým slíbila pomoc. Podílet se na záchraně. Jejich plán začal získávat jasné obrysy, ale bylo potřeba na něm ještě pracovat.

Najednou se zastavila a podívala se do tunelu, který odbočoval vlevo. Všechny ty tunely jí připadaly stejné. Kam to vlastně jdou? Tady by přece být neměli.

„Daneku!“ zavolala.

Členové skupiny se zastavili a rychle se k ní otočili. Mohutné obleky, které jí nepřipomínaly nic, co znala. V rukou zbraně, které určitě nevyrobili. Podívala se na vlastní ruce a spatřila v nich totéž. Leknutím upustila pušku na zem.

Jeden muž k ní přistoupil, tmavý filtr sjel z hledí přilby dolů. Částečně ho poznávala, ale byl znetvořen. Jeho pokožka měla nezdravou barvu stejně jako oči, které pravděpodobně v důsledku nějaké nemoci ztratily svůj jas a částečně se zbarvily do modra. Neznala nikoho, kdo by měl modré oči. Instinktivně ustoupila. Muž jí něco říkal, ale ona mu nerozuměla. Ta slova se jí zdála strašně cizí.

Otočila se do tunelu vlevo a dala se na útěk. Křičela a prchala. Utíkala a jen občas se ohlédla. Pronásledovali ji. Všichni za ní běželi a vykřikovali něco nesmyslného.

Zabočila do dalšího tunelu a po stech metrech ji do očí udeřilo jasné světlo. Zastavila se a dala si ruce před obličej. Reflektor mířil přímo na ni a oslepoval ji. Začala křičet a ustupovala doprava. Chtěla se vyhnout světlu. Narazila do stěny a schoulila se na zem. Reflektor na ni stále dotíral. Potom se ozval dusot nohou a reflektor se přemístil zpět do tunelu, kterým přiběhla. Ve světelném kuželu se nyní ocitli muži, kteří ji pronásledovali. Hledí jejich přileb ztmavla a všichni pozvedli zbraně. Nemířili však na ni.

Když nyní nebyla oslepená světlem, mohla si prohlédnout skupinu pěti osob, která stála uprostřed malé jeskyně. Všichni měli na obličejích dýchací masky, ale žádné obleky. Jeden držel v ruce velký reflektor, kterým mířil na vojáky. Dívala se na tváře a rychle se jí začala vybavovat jména. Znala je. Každého dokázala pojmenovat.

Voják, který stál v čele skupiny pronásledovatelů, něco vykřikl. Tři slova, která se jí ozvala v reproduktorech. Měla by jim rozumět? Měla pocit, že je znala, ale jejich význam jí unikal. Další voják ukročil směrem k ní. Naznačil jí, aby šla k nim.

„Nechceme vám ublížit,“ promluvil muž s reflektorem. Věděla, že se jmenuje Tarel.

Vstala a sledovala obě skupiny. Vojáci stále mířili puškami na Tarela a jeho lidi. Bylo těžké odhadnout, co udělají, protože jim nerozuměla a jejich tváře zakrývalo hledí. Udělala několik kroků k Tarelovi. Cítila, že u něj bude v bezpečí. Voják, který stál nejblíže, na ni něco zavolal. Tři slova. Dvě neznala, ale to třetí jí bylo povědomé. Mohlo to být její jméno? Zdálo se jí, že ji tak někdo oslovoval.

Neuposlechla volání a došla až k Tarelovi. Chytila ho za ruku a zatlačila na ni, až světlo reflektoru kleslo k zemi. „Myslím, že nás nechtějí zabít. Znám je.“

„Znáš je?“ divil se Tarel a upřel na ni své jasně žluté oči. „Odkud je znáš, Atario?“

„To nevím, ale mám takový pocit.“

Tarel se obrátil dozadu na své lidi, jako kdyby hledal podporu. Potřeboval si něco ujasnit.

„Stejně jsme na tom byli i my,“ prohlásila žena stojící za Tarelem. Ataria věděla, že se jmenuje Nueke a je to její kamarádka. Usmála se na ni.

„Pořád ale nevím, kde jsme,“ řekl Tarel. „Probudili jsme se tady dole a víme jen to, že nejsme v našem světě.“

„Třeba nám odpoví oni,“ navrhla Nueke a ukázala na vojáky, kteří mezitím sklonili zbraně a jejich hledí přestal pokrývat černý filtr. Nyní si mohli prohlédnout jejich obličeje. Zdály se jim povědomé. Zdeformované, ale povědomé.

„Kde to jsme?“ zeptala se jich Ataria a ukázala okolo sebe. Voják, který stál v čele, odpověděl: „Tohle je důl společnosti Skarabeus. Na to se ptáte? Jste v podzemí na planetě Jarvis 5.“ Ataria rozuměla jen posledním dvěma slovům. V minulosti je určitě slýchávala často, ale nyní se jí pomalu vytrácela z paměti. Přesto věděla, že je to označení planety. A také věděla, že toto není jejich domov.

„Jsme na jiné planetě,“ oznámila Tarelovi. Lámaně potom vyslovila: „Ja-r-vi-s 5.“

„To mi nic neříká,“ konstatoval Tarel a podíval se na ostatní, ti však rovněž tento název neznali.

„Ale asi víme, jak jsme se sem dostali. Nikdo z nás si to nepamatuje, ale určitě to patří nám. Narazili jsme na to, když jsme prohledávali tunely.“

Tarel jim pokynul, aby ho následovali. Ataria ihned vykročila za ním dál do jeskyně, vojáci chvíli váhali, ale potom také vyrazili. Šli jeskyní, která mírně klesala dolů. Do cesty se jim postavil malý potok, kterým proudila jasně zelená tekutina. Překročili ho a dostali se do další části, která byla mnohem větší než ta předchozí. Po pěti minutách chůze došli do haly, která měla na šířku minimálně dvě stě metrů a strop se skrýval někde vysoko v temnotě.

U zadní stěny svítilo několik reflektorů, u kterých postávali další lidé. Když došli blíž, Ataria zjistila, že většinu zná. Někteří na ni zamávali a ona jim rovněž pokynula na pozdrav. Její pozornost upoutal trup ze světle modrého materiálu, který vyrůstal ze skály. Otevřené dveře vedly do osvětlené chodby, která mířila do nitra.

„Je to vesmírná loď,“ oznámil jí Tarel. „Naše vesmírná loď. A podle všeho tu leží už velmi dlouho. Teprve nedávno se nám podařilo spustit její zdroj. Hledáme nějaké záznamy, které by vysvětlily, jak se loď dostala sem, hluboko do podzemí. Bohužel všechny počítače jsou nepoužitelné. Jejich součástky se rozpadly v prach.“

Ataria se opatrně dotkla pláště lodi. Materiál jí byl povědomý.

„Mohla tady přistát ještě v době, kdy toto místo bylo na povrchu. Teprve časem nějakými změnami na planetě mohlo dojít k jejímu zasypání.“

„To je možné, ale v tom případě mluvíme o statisících letech, Atario. A pořád nám to nic neříká o tom, proč tu jsme.“

„Snad nám pomůžou oni,“ ukázala na vojáky, kteří si prohlíželi trup lodě. „Jiné možnosti nemáme.“

Tarel přikývl a vydal se k vojákům. Dal ruce vysoko nad hlavu a hluboce se uklonil. Potom začal kreslit znaky do země. Vojáci se k němu přidali a snažili se mu porozumět. Během prvních dvou hodin nedokázali na nic přijít. Vojáci začali být unavení a obrázkům nerozuměli. Postupně se však jejich stav začal zlepšovat a byli plní energie. Čtyři hodiny od prvních pokusů o komunikaci začal jeden voják rozumět jejich řeči. Rysy tváře se mu urovnaly a Tarel poznal, že je to jeho syn Danek.

„Navrhuji, abychom sem nechali přivést Artura,“ zopakoval už potřetí během poslední hodiny Simonsen. Seděl v křesle v konferenční místnosti a sledoval Woodalla, jak se snaží rozluštit znaky zobrazené holoprojektorem.

Okny proudilo do místnosti jasné světlo, protože slunce se nacházelo přesně uprostřed své pouti po obloze Jarvisu 5. Než zapadne za obzor, uběhne ještě dvanáct hodin. Jeden den zde byl o šest hodin delší než pozemský. Když tady Simonsen začal pracovat, trvalo mu dlouhé měsíce, než se přizpůsobil. Situace se zlepšila až v okamžiku, kdy si začal detailně připravovat denní plány, které mu dodaly patřičný klid. Pevnou půdu pod nohama. Během posledních týdnů mu však nevyšel ani jeden jediný. Pokaždé se objevilo něco naléhavého, co denní plán narušilo. Stejně jako dnes.

Ráno jim přišla zpráva od Galilea, která obsahovala data ke zkoumání. Především znaky, které objevili v podzemí planety. Woodall celou noc nespal a vypadal ztrhaně, přesto se ihned pustil do překladu. Sám. Výslovně zakázal, aby mu někdo pomáhal. Od rozhovoru s dcerou se zavřel do svého bytu a s nikým nekomunikoval. Simonsenovi odpověděl, protože doufal, že má nové informace z těžařské kolonie. Simonsen nic nového neměl, ale před třemi hodinami se vrátil Odubajo, člen týmu Woodallovy dcery, který s nimi nešel do tunelů. Měl s sebou údaje z taktických obleků celého týmu. Jejich analýza je mohla posunout dál.

„Myslím, že by nám mohl pomoci Arturo,“ prohlásil Simonsen. Už počtvrté během poslední hodiny.

Simonsen věděl, že ho Woodall slyší, ale schválně ho ignoruje. Přemýšlel, zda by se choval stejně, kdyby jeho dceru napadl neznámý virus a on by musel spolupracovat s někým, kdo to možná způsobil. Došel k závěru, že asi ano. I když děti neměl, byl velmi nerad, když se někdo z jeho přátel ocitl v nebezpečí. Bylo to horší než citelné zásahy do denních programů.

Woodall přestal porovnávat jednotlivé znaky a podíval se na Simonsena. „Už máš výsledky z analýzy taktických obleků?“

„Ještě ne, ale budou tu každou chvíli,“ Simonsen si poklepal na multifunkční náramek. „Jak jde překlad? Nechceš zavolat pomoc?“

„Není třeba. Už to skoro mám. Zbývá posledních dvacet znaků. To bude hned.“

„Přesně tohle jsi říkal už před dvěma hodinami. Posledních dvacet znaků. Nikam jsi nepokročil. Galileo na ty výsledky čeká, musíme mu je poslat. Je naše povinnost využít všechny prostředky, které máme.“

„Všechny prostředky máme tady,“ ukázal Woodall na holoprojekci, kde se míhaly řady znaků. „V databázi. Zvládnu to sám.“

„Neber si to nějak špatně, Jeffe, ale já prostě musím Artura zavolat. Je to moje povinnost. Tady musí osobní věci stranou. Už tak jsme ztratili spoustu času.“

„A co když nás bude vodit za nos?“ vyjel na Simonsena Woodall. „Jak mu můžeme věřit? Jak všem těm zatraceným Jehlaňanům můžeme věřit?“

„To nemůžeme, ale musíme to zkusit. Záleží to na tobě. Klidně odejdi.“

Simonsen zapnul komunikátor a nařídil policistům, aby přivedli Artura. Woodall jeho počínání mlčky sledoval a potom se loudavě vydal ke dveřím. Se svěšenou hlavou prošel okolo Simonsena a ani se na něj nepodíval. Než se však dostal ke dveřím, zabočil doleva a usadil se v rohu místnosti na židli. Pohled upřel na holoprojekci.

Arturo vstoupil do konferenční místnosti za deset minut. Bez pout. Policisté šli volným tempem za ním a dokonce u sebe neměli ani zbraně. Woodall se na ně zamračil, ale nijak jejich počínání nekomentoval. Byl to totiž on, kdo prosadil, aby bylo s cizinci zacházeno co možná nejlépe. Arturo na něj upřel své jasně žluté oči a usmál se. Woodall na něj však vůbec nereagoval.

Arturo se postavil před zobrazené znaky a letmo je přeletěl očima. Potom se znovu obrátil na Woodalla. Čekal, až se k němu připojí. Woodall však stále seděl na svém místě v rohu a předstíral, že si Jehlaňana nevšímá. Arturo se k němu chtěl vydat, ale Simonsen ho zadržel. Ukázal mu na holoprojekci a poprosil ho, zda by nemohl symboly přeložit. Arturo ještě chvíli váhal, ale potom se obrátil a začal si znaky prohlížet.

Nově vytvořená databáze nabídla hned několik možných překladů, ale žádný nedával smysl. Arturo zjistil podle záznamů počítače, že Woodall zkusil všechny možné kombinace, ale ke srozumitelnému překladu se nedostal. Vypnul tedy databázi a chvíli na sebe nechal znaky působit. Cítil, že je zná. Tušil, že je určitě používal. Jejich význam se skrýval někde v labyrintech jeho zaprášené paměti. Stačilo je jen najít. Několik dlouhých minut stál před zobrazenými znaky. Vůbec se nehýbal. Stal se sochou, kterou vytesal neznámý umělec na úsvitu dějin. Vybavoval si podobné znaky a jejich významy. Rozeznával kořeny slov, na které se nabalovaly různé formanty značící změnu významu.

Woodall sledoval jeho počínání. Po patnácti minutách nabyl dojmu, že se Arturo dostal do nějakého tranzu. Přesunul se o několik židlí blíže, aby ho mohl sledovat. Během jejich spolupráce se Arturo ještě nikdy takto nesoustředil. Většinou mluvil nahlas a Woodall ho doplňoval. Teď tam stál sám a veškerý dialog se musel odehrávat v jeho nitru. Woodall se už rozhodl, že k němu vykročí a pomůže mu, když se Arturo náhle pohnul a začal psát na holografické klávesnici. Nechal si vždy přiblížit jeden znak a k němu napsal význam. Bez přestání takto pokračoval, dokud neměl přeložené všechny znaky. Výsledek potom nechal zobrazit vedle sebe. Jednotlivé věty dávaly smysl. Woodall už v ten moment stál vedle něj a hltal každé nově zobrazené slovo. Výsledek ho překvapil.

Simonsen vstal ze své židle a přešel k holoprojekci. Jeho multifunkční náramek jednou krátce pípl, aby mu oznámil, že má novou zprávu. Nevěnoval jí pozornost. Přečetl si přeložená slova a pravil: „Nyní je to srozumitelné, ale stejně mi není jasné, co to znamená.“

Arturo se k němu otočil. „Znamená to něco krásného. Je to odkaz do budoucna, jakýsi pomník naší rasy. Žádný z těch znaků nemluví o hrozbě. Není to nic nebezpečného.“

„Ale co tedy napadlo moje vojáky?“ chtěl vědět Simonsen. „Musí to být v těch kontejnerech. Jste si jist, že to máte přeložené dobře?“

„Ano, je to určitě správně. Vím to. Je to naše dědictví.“

„Mně to ale stejně nedává moc smysl. Co třeba znamenají tato dvě slova? Co je studna života?“ ukázal Simonsen na dva znaky a nechal je zvětšit.

„To přesně nevím,“ přiznal Arturo. „Je to název něčeho, co bylo v těch kontejnerech. Možná nějaké nové látky. Každopádně by to nemělo být nic špatného.“

„Tyto znaky byly na kontejnerech, které našli výzkumníci z Galilea,“ vpadl Woodall a pomocí multifunkčního náramku změnil zobrazení holoprojekce. Nechal vyvolat obraz kontejnerů s jasně viditelnými nápisy. „Stejné kontejnery našla má dcera a ihned potom onemocněla. Naše odpověď je v tom kontejneru. Naše odpověď jsou ta dvě slova. Co to znamená, Arturo? Co je studna života? Musíme to zjistit.“

Arturo přistoupil těsně k holoobrazu. Vypadalo to, jako by se chtěl kontejneru dotknout. Jeho ruka přejela těsně před holoprojekcí. Prsty se téměř dotkl nápisu.

„To jsme my,“ hlesl po chvíli.

„Jak to myslíte?“ chtěl vědět Simonsen.

„To nevím. Je to jen takový pocit. Nerozumím tomu.“ Woodall se podíval na Simonsena a odevzdaně prohlásil: „Všechno to bylo k ničemu. Ty nápisy nám nic neříkají.“

„Potom se budeme muset spolehnout na naši technologii. Mám tu výsledky analýzy taktických obleků. Počítač zpracoval data z obleku desátníka Meyera,“ řekl Simonsen, stiskl dvě tlačítka na multifunkčním náramku a výsledky analýzy se objevily na holoprojekci.

Uprostřed se vykreslil trojrozměrný model lidského těla a okolo naskakovaly údaje o tělesných funkcích a stavu taktického obleku. Záznam běžel od okamžiku, kdy Meyer přišel ke kontejneru. Čas ubíhal zrychleně. Minuty běžely a údaje zůstávaly normální. Biofiltry nezaznamenaly žádné viry ani bakterie, které by pronikly do těla. Třicet pět minut po průzkumu kontejnerů začaly probíhat v těle desátníka Meyera změny. Na modelu mohli sledovat, jak tkáň mutuje! Kosti se protahovaly, některé vnitřní orgány zanikly, jiné změnily svou velikost. Oblek se automaticky napínal, aby se přizpůsobil zvětšenému objemu těla.

Převážně lebky, která se protahovala. Změny nyní probíhaly v celém těle současně. Vše metamorfovalo do zcela nové podoby. Biofiltry však nic nehlásily.

V čase osmnáct hodin a čtyřicet dvě minuty od setkání s kontejnery veškerá aktivita v těle desátníka Meyera ustala. Nesledovali však už tělo člověka, holoprojektor nyní zobrazoval tělo Jehlaňana.

Woodall, Simonsen a Arturo strnule sledovali holoprojekci. Nikdo nebyl schopen slova. Na levé straně se objevila nová tabulka, na které se začaly zobrazovat výsledky analýzy získaných údajů.

„Ty změny nezpůsobil žádný virus,“ vydechl Woodall. „Pořád nevíme, co to je.“

Simonsen stiskl na svém multifunkčním náramku další tlačítko a v tabulce se začaly zobrazovat detailní údaje o stavu taktického obleku. Miniaturní skenery prozkoumaly celý povrch obleku a nyní měly před sebou výsledky. Hned na čtvrtém řádku se objevil červený nápis.

„Tam,“ vykřikl Simonsen. „Tady to je. Tohle jsme celou dobu hledali. Došlo k narušení obleku. Něco se dostalo dovnitř.“

„Všimni si ale těch údajů,“ ukázal na čísla Woodall. „Je to mikroskopické. Naše analýza to málem neodhalila, ale je to tam. Přes milion nepatrných dírek.“

„A prošly taktickým oblekem velmi snadno. To je neuvěřitelné. V podstatě před tím neexistuje ochrana. Jestli se k tomu ještě někdo…,“ Simonsen se zarazil a pohlédl na Woodalla.

„Galileo!“ vykřikli současně.

„Musíme ihned poslat zprávu a varovat je,“ řekl Woodall.

„Zatraceně,“ hlesl Simonsen. „Ta zpráva se k nim ale dostane až za deset hodin.“

 

9. kapitola

V jasném světle vypadal kontejner ještě úchvatněji než v podzemí. Zatímco dříve se zdálo, že převládá šedá barva, nyní to byla fialová, která dominovala. Složité vzorce znaků obepínaly kontejner ze všech stran a dávaly mu nádech tajemna. Už na první pohled představoval něco výjimečného a nyní se tento dojem zesílil. Defort se nemohl dočkat, až kontejner otevře. Za každou cenu chtěl znát jeho tajemství. A stejně tak i Karyová, která stála po jeho boku a mlčky kontejner pozorovala. Téměř nedýchala.

Skenery zjistily, že vnitřek je neprodyšně uzavřen a odstíněn od okolního světa. Provedli všechna možná měření a nezjistili vůbec nic. Obsah jim zůstával utajen. Zaměřili se proto na pátrání po otevíracím mechanismu. Karyová už v podzemí správně předpokládala, že k otevírání slouží výstupky v horní části. Kontejner nyní měli před sebou, ale přístroje zjistily, že zatlačením jednoho výstupku k otevření nedošlo. Začali tedy zadávat různé kombinace a čekali, která bude úspěšná. Čtyři výstupky naštěstí neznamenaly mnoho možností. Jakmile zatlačili první a třetí výstupek, víko kontejneru se odklopilo.

Reflektory zamířily dovnitř. Jasné světlo prohledávalo útroby kontejneru. Defort a Karyová se pozorně dívali, aby jim nic neuniklo. Kontejner měli před sebou jako na dlani. Jeho tajemství se dozvědí jako první.

Reflektory ozářily celý vnitřní prostor, ale nic neobjevily. Vítaly je jen holé stěny.

„Já to tušil,“ poznamenal Hanza, který přešel k nim. „Je to jen obyčejný kontejner.“ „Měli jste místo něho vzít s sebou ta křesla.“

„Něco v něm ale být musí,“ oponovala Karyová. „Skenery zaznamenaly zdroje energie.“

„A stále tam i jsou,“ dodal Defort, který si nechal zobrazit naskakující údaje skenerů. „Ten kontejner je jich plný a všechny ho teď opouštějí.“

Karyová se snažila ve vnitřku kontejneru něco spatřit, ale stále nic neviděla.

„Postupně se dostávají ven,“ hlásil Defort. „A teď se daly do pohybu. Míří k nám!“

„My ale stále nic nevidíme, Charlesi,“ podotkl Hanza a postavil se těsně vedle Karyové. Objal ji kolem pasu a ona ho chytila za ruku.

„Zapnu detekční pole,“ oznámil Defort.

Celý kontejner obklopila modrá jiskřící bublina. Potom už jen stačilo čekat na první kontakt. Technologii detekčního pole získala Pozemská aliance od Ptuagů, rasy obývající hvězdný systém ve středu Galaxie. Zaplatila za ni velkou sumu, ale nikdo proti obchodu neprotestoval. Tato technologie byla totiž zcela unikátní, dokázala během krátké doby identifikovat vše, co polem prošlo, a vytvořit trojrozměrné modely objektů.

Mnohočetné zdroje energie se vzdalovaly od kontejneru a neochvějně mířily přímo k nim. Detekční pole zaznamenalo střety s prvními objekty. Ihned se zobrazily tabulky, na které se začaly vypisovat první informace. Všechny objekty, které prošly polem, byly mikroskopické. I přes svou nepatrnou velikost však v sobě měly silný zdroj energie, který je poháněl. Počítač podle údajů zjistil, že se jedná o roboty. Během dalších dvou minut se před nimi objevil trojrozměrný model, který ze všeho nejvíc připomínal pavouka.

„Nanoboti,“ vydechla Karyová. „Ten kontejner je plný nanobotů. Podívejte se na to vybavení. Mají i senzory, které nás zaměřily. Oni k nám letí cíleně. Měli bychom něco udělat, nebo je ztratíme ve volném prostoru.“

„Jen klid, silové pole je zadrží,“ oznámil jí Defort. „Všechny je zase posbíráme.“

Všichni dál napjatě sledovali holoprojekci na můstku, která zobrazovala v autentické velikosti kontejner umístěný na vysoké oběžné dráze nad planetou. Silové pole napájené sondami dokonale chránilo kontejner před okolním vesmírem. Bylo to stejné jako ve vesmírné lodi, pouze místo pevného pláště vás chránilo neviditelné silové pole.

Galileo se držel v bezpečné vzdálenosti pěti set kilometrů a jeho posádka sledovala holografický obraz. Defort nechtěl vystavit lidi na palubě nebezpečí, a tak zvolil tuto metodu.

„Beru zpět, co jsem říkal,“ prohlásil Hanza. „Udělali jste dobře, že jste vzali kontejner a ne ty zničený křesla. Tohle je náš největší objev.“

„Pokusíme se s nimi spojit,“ řekl Defort a zadal na svém multifunkčním náramku sérii příkazů. „Detekční pole odhalilo jejich počítačovou síť. Bude tam jejich program.“

Komunikační systém Galilea se naladil na frekvenci, kterou používali nanoboti, a začal vysílat. Za dvě minuty se začalo utvářet spojení s neznámou virtuální sítí a za další minutu se můstek zbarvil do ruda. Vzduch pročísl jekot sirény.

„Vnitřní systém lodi narušen!“ ozval se hlas počítače. „Došlo k narušení bezpečnosti. Hlaste se na svých nouzových místech a připravte se k evakuaci!“

„Co to má znamenat?“ vyhrkla Karyová. „Rychle to odpoj!“ Defort se podíval na stav spojení. „To není ta virtuální síť. Naše počítače jsou v pořádku. Něco se ale dostalo na palubu.“

„Nanoboti?“ obrátil se na něj Hanza. „Je možné, že by prošli silovým polem?“

„Ne, polem projít nemůžou. Navíc jsou od nás daleko. Při jejich současné rychlosti by jim trvalo tři dny, než by se dostaly na Galilea. Tohle už je na palubě.“

Karyová nechala zmenšit obraz kontejneru a odsunula ho do pozadí. Místo něj nechala vykreslit vnitřní schéma Galilea. Zelené body znázorňovaly pozice členů posádky. Tři se v současné době nacházely na můstku, dva ve strojovně a pět ve vědecké sekci, kde počítač červeně označil izolované místnosti. V jedné z nich zůstal uvězněn člověk.

„Je to ve vědecké sekci,“ hlesl Defort a obrátil se ke dveřím. Karyová ho následovala.

Běželi stísněnými chodbami lodi a v uších jim zněly sirény poplachu. Hlas počítače stále opakoval upozornění. Vystoupali na poslední palubu, kterou celou okupovala vědecká sekce. Deset velkých laboratoří připravených zkoumat vše, co jen okolní vesmír může nabídnout. Proběhli spojovací chodbou a dostali se až k biologické laboratoři, kterou počítač izoloval. Před prosklenými dveřmi stály dvě ženy z vedlejší laboratoře a zápasily s ovládáním dveří. Za dveřmi, v místnosti zaplavené kouřem, spatřili siluetu muže.

„Je tam Wilson!“ vykřikla žena stojící u ovládání dveří. „Nechal celou místnost izolovat a vyhlásil stav ohrožení. Aktivoval také dekontaminační program.“

„Cože?“ Defort ženy hrubě odstrčil a podíval se přes sklo do místnosti.

Wilson klečel na zemi a celý se třásl. Defort ho sotva poznal. Kůže na jeho obličeji se rozpadala, místy byly dokonce vidět kosti. Oči se roztekly a nyní z prázdných důlků odkapávaly na zem. Neustále plival krev a jen stěží dýchal.

„Rayi!“ zavolal na něj Defort co možná nejhlasitěji, aby překřičel sirény. „Co se stalo? Pusť nás dovnitř! Pomůžeme ti.“ Wilson se obrátil ke dveřím. „Charlesi?“ Při každém slovu mu z úst kapala krev. „Nech mě umřít. Prosím. Já chci umřít!“ Defort stiskl na multifunkčním náramku dvě tlačítka a sirény ztichly. Jasně červená světla však zůstala, a proto laboratoř plná kouře vypadala, jako kdyby ji někdo zaplavil krví. Defort věděl, že kouř vyvěrající z průduchů u stropu má silně dezinfekční účinky. Během tohoto procesu by žádný člověk neměl být uvnitř. Wilsonův stav však zcela určitě nezpůsobila dezinfekční látka, muselo to být něco mnohem horšího.

„Co se ti stalo?“ zeptala se Karyová. „Třeba tě ještě můžeme vyléčit.“

„Ta planeta je celá zamořená,“ vyhrkl Wilson. Ruka se mu zlomila a on spadl na bok. Přesto ještě dokázal mluvit. Stálo ho to nesmírnou bolest, ale mluvil. „Nikdo tam nesmí. Nikdo! Je to ve vzduchu. Je to tam všude a určitě to někdo vyrobil. Rozkládá to všechno živé!“

„Na čem naposledy pracoval?“ zeptal se Defort jedné z žen z laboratoře.

„Na tom obleku, který jste tam našli. Před pěti hodinami toho ale nechal, protože mu nebylo dobře. Zavřel se v této laboratoři a začal na sobě dělat testy.“

„Nemělo by to být jinde než tady,“ téměř vykřikl Wilson. „Slyšíš, Charlesi? Myslím, že jste v bezpečí. Infekční jsem začal být až teď. Nikdo ale na tu planetu už nesmí. Nikdo.“

„O to se postaráme,“ řekl Defort. „Neměj strach. Teď nám ale řekni, jak ti můžeme pomoct. Máš ty testy v počítači?“

„Sbohem,“ zašeptal Wilson a pak vykřikl: „Fáze dvě!“

„Fáze dvě,“ zopakoval počítač a kouř přestal proudit do laboratoře. Místo toho ze stěn vyjely dva velké zářiče.

„To ne,“ vyjekla Karyová. „Zastavte to! Zastavte to!“

„To už nejde,“ odtušil Defort a odtáhl ji od dveří.

Laboratoř pohltily plameny. Šlehaly z obrovských zářičů a nic jim neuniklo, během vteřiny proměnily celou místnost v pekelnou výheň. Teplota byla tak vysoká, že v ní nemohlo nic přežít. Vše se během chvíle zničilo. Když proces dekontaminace skončil, pravá polovina stropu se odsunula a vše bylo vysáto ven do vesmíru. Strop se potom uzavřel a všichni se dívali do prázdné místnosti. Jako kdyby tam nikdo nikdy nebyl.

Defort s Karyovou zůstali několik dlouhých minut stát u prosklených dveří. Potom se přesunuli do vedlejší laboratoře, kde se podívali na výsledky testů, které provedl Wilson. Čas na smutek přijde později, nyní potřebovali zjistit, zda i zbytek lodi není v ohrožení. Zda také nejsou nakažení. Wilson jim řekl pravdu, virus skutečně dokázal rozkládat vše živé. Napadal všechny buňky v těle a ničil je. Proto také nenalezli na planetě žádné stopy života. Biofiltry člunu virus zaznamenaly, ale označily ho jen za další škodlivou látku, která byla součástí nehostinné atmosféry. K proměně viru došlo až při kontaktu s živým organismem. Během několika hodin se rozmnožil a začal vše ničit.

Virus se do vzduchu dostal znovu až v okamžiku, kdy začal tělo oběti rozkládat. V té době už byl Wilson naštěstí v karanténě. Biofiltry lodi potvrdily, že nikde na palubě už virus není.

Na můstek lodi se vrátili jen chvíli poté, co počítač zpracoval poslední údaje z detekčního pole. Před sebou měli zobrazenu do nejmenšího detailu vykreslenou stavbu nanobotů a také strukturu jejich virtuální sítě. Nanoboti byli rozděleni do skupin, které spolu navzájem komunikovaly. Každý z nanobotů měl navíc vlastní paměťové jádro, které neslo informace.

„Máme před sebou přesně pět set milionů, čtyři sta dvacet sedm tisíc nanobotů,“ informoval je Hanza, který stál vedle hologramu a přepínal zobrazení. „Toto číslo už je konečné. Všichni opustili kontejner a nyní je zadržuje silové pole. Jejich senzory zachytily náš zdroj energie, a proto k nám zamířili. Loď však není cílem.“

Karyová se na něj překvapeně podívala. Nic však neřekla, jen sledovala, jak Hanza změnil zobrazení. Nyní měli před sebou rozdělení jednotlivých skupin nanobotů. Skupin bylo dohromady sto třicet a každá měla jiný program.

„Cílem jsme my,“ pravil Hanza. „Každá z těchto skupin má za úkol doputovat se k živé tkáni a potom ji… upravit.“

„Co to znamená upravit?“ chtěl vědět Defort.

„V tomto případě vlastně přestavět. Každá skupina má v paměti určité schéma, podle kterého upraví živý organismus. Pokud je tedy vhodný k přestavbě. Mají neuvěřitelné vybavení, takže dokážou dokonce přepisovat DNA. Tohle je to nejúžasnější, s čím jsme se KDY setkali. Dámy a pánové, tohle jsou architekti života.“

Defort přistoupil blíž k holografickému modelu a prohlížel si specifikace programu nanobotů. Ani on dosud nepoznal nic tak úžasného. Nechal si zvětšit jednu skupinu a ukázal na ni. „Známe cíl jejich práce? Co má za úkol třeba tato skupina?“

„Jejím cílem je toto,“ řekl Hanza a pomocí svého multifunkčního náramku vyvolal výslednou podobu, kterou měli nanoboti uloženou v paměti.

Hlavní holoprojektor vykreslil postavu mladého muže s protáhlou lebkou, kterého počítač podle charakteristických znaků přiřadil k rase Jehlaňanů. Vedle modelu muže se začaly vypisovat detailní informace o struktuře jeho DNA, vzpomínkách a vlastnostech.

„Každá ze skupin má v paměti jiného jedince,“ dodal pro upřesnění Hanza.

„A co se stane s původním živým organismem?“ zeptala se Karyová.

„Ten bohužel přestane existovat. Všechny živé buňky jsou využity pro transformaci v nového jedince.“

„Takže to zase až tak úžasné není,“ podotkla Karyová. „Je to vlastně sobecké. Aby mohli žít, někdo kvůli nim musí zemřít.“

„Je ovšem otázka,“ prohlásil Defort, „jestli jsou tito nově vytvoření jedinci naprosto identičtí s tvory, kteří žili před jedním milionem let.“

„Měli by,“ řekl Hanza. „Paměť nanobotů obsahuje kompletní informace o každém jedinci.“

„Ani to ale nemusí stačit,“ oponoval Defort a dál si prohlížel holografické zobrazení. Po chvíli se obrátil ke své posádce. „Všechna získaná data pošlete na Jarvis 5! Co nejrychleji dokončíme průzkum planety a odletíme.“

Defort poté bez vysvětlení zamířil ke dveřím a opustil můstek. Počítač během následujících hodin zjistí ještě další zajímavé informace o nanobotech, ale on už na ně neměl náladu. Na celou tuhle misi neměl náladu. Zašel do kajuty Raymonda Wilsona, posadil se k jeho pracovnímu stolu a prohlížel si věci, které si tu jeho kolega vystavil. Hledal zde útěchu, ale nakonec to v něm ještě více zesílilo pocity marnosti a samoty.

 

Epilog

Město vřelo životem. Jarvis 5 se stal poprvé za svou krátkou existenci vyhledávaným místem, kam kromě těžařů mířily vědecké kapacity celé Pozemské aliance a dokonce i obyčejní turisté, kteří se svými průvodci procházeli částí města, kde žili Jehlaňané, a vše si natáčeli na holokamery. Zájem celého známého vesmíru jen prospíval obchodu. Během prvních dvou měsíců se zisky všech společností dolujících na planetě ztrojnásobily. O těžební společnost Skarabeus projevilo zájem hned deset velkých korporací a všechny se předháněly ve štědrých nabídkách.

Andreas Simonsen dobře věděl, že za tím velkým zájmem je především snaha získat technologii Jehlaňanů, a proto nechal oblast kolem dolu společnosti Skarabeus uzavřít. Vojenská vznášedla hlídkovala po celém území a k dolu pustila pouze speciální výzkumný tým, který Simonsen osobně schválil. Jednalo se o vyhlášené vědce, kteří se měli pokusit zabezpečit celý důl a vyzdvihnout všechny kontejnery s nanoboty.

Simonsen si přál, aby výzkumnému týmu velel kapitán Defort, ale ten nabídku odmítl, stejně jako jeho posádka. Galileo dokončil průzkum planety MX-213 a vydal se mapovat další vzdálené soustavy.

Simonsen rozhodnutí posádky chápal. I on sám by nejraději na celou záležitost dávno zapomněl. Ale Jehlaňané byli zde, v jeho kolonii, a on cítil povinnost celou věc dotáhnout do konce. Neměl rád nedodělanou práci. Bylo to pro něj stejně frustrující jako narušení denního programu. Vše si navíc mohl dělat podle svého, protože guvernér Fonte mu nechal v celé věci volné ruce.

Sám se vyhříval na výsluní zájmu médií a jeho preference stoupaly k výšinám.

Kromě dohledu nad těžební stanicí společnosti Skarabeus měl Simonsen na starosti ještě další úkol, ten byl však zcela jiné povahy. Už po zveřejnění prvních informací o nanobotech, kteří přestavěli některé lidi na Jehlaňany, dorazily na státní zastupitelství kolonie první žaloby na cizince. Rodinní příslušníci těžařů vinili Jehlaňany z vraždy a žádali trest za smrt svých příbuzných. Soudní proces začal před několika dny a stal se sledovanou událostí číslo jedna. Byl to bezpochyby největší soudní proces, který kolonie zažila. Stovky advokátů a soudních znalců doslova zaplavily vládní komplex kolonie. Stání trvala dlouhé hodiny a zatím se nepodařilo vyslechnout ani čtvrtinu svědků. Situace v soudní síni byla velmi napjatá a nepomohlo ani, když se Arturo za svůj lid omluvil a požadoval trest.

Udržování pořádku během soudu stálo Simonsena mnoho sil. Vše měl přesně naplánované a zatím se nestalo, že by musel změnit denní program. Až do dneška. Od rána probíhal další maratón výslechů a Simonsen najednou cítil silnou potřebu odejít. Alespoň na chvíli zmizet a popovídat si se spřízněnou duší. Zašel do kanceláře ředitele sociálního odboru, ale nikoho tam nenašel. Woodall teď v práci trávil málo času. Soudu se účastnit nechtěl a vyhýbal se jakékoli debatě o Jehlaňanech a hlavně o své dceři. Během posledních měsíců zestárl o několik let. Už to nebyl ten vitální muž, který se těšil na každý nový úkol. Stal se z něj slabý stařec, hledající jen klid.

Bylo to poprvé za kariéru, kdy Simonsen sám porušil svůj denní program. Ke změnám ho vždy donutily vnější okolnosti, ale dnes tomu bylo naopak. Dnes on sám oznámil svým podřízeným, že si bere dovolenou. A to od této hodiny. Všechny úkoly byly v plném proudu, ale pro něj už najednou neměly žádný význam. Ze všeho nejvíc potřeboval pryč.

Procházel ulicemi kolonie a užíval si krásný letní den. Jasné světlo prosvítalo mohutnou kopulí a dávalo domům třpytivý nádech. Za hranicemi města byla teplota stále třicet stupňů pod nulou, ale podle kalendáře teď vládlo léto. A každý to i tak vnímal. Barevné košile, krátké kalhoty, lenošení na umělé pláži. Lidé se uměli bavit za každých okolností. Simonsen si uvědomil, že nezáleží na tom, zda jste u moře na Zemi nebo někde ve vzdálené kolonii. Pokud se chcete bavit, důvod si vždycky najdete.

A Simonsen se teď bavit chtěl. Poslední měsíce pro něj byly vyčerpávající. Cítil únavu a potřeboval doplnit energii. Zašel proto do obchodu a koupil si letní oblečení. Procházel se parkem a pozoroval dění okolo. Ulice města obsadili umělci, kteří svými kousky bavili turisty. Simonsen zapomněl, že jim před měsícem dlouho odmítal dát povolení k činnosti, a užíval si jejich představení. Téměř si ani neuvědomil, že se při své pouti dostal až na náměstí, které bylo zařízeno v retro stylu Země drahé poloviny devatenáctého století.

Kavárna starého světa byla jako vždy celá zaplněná. Dobová hudba dokreslovala uvolněnou atmosféra a zesilovala pohodu, která zde panovala. Bytosti všech různých ras tady seděly u malých proutěných stolků a popíjely kávu nebo jiné nápoje. Simonsen dostal ihned chuť přisednout a také si užít tuto jedinečnou atmosféru. Procházel mezi stolky a hledal volné místo. Nejlépe někde u zdi, aby nebyl příliš na očích. U všech stolků však někdo seděl.

Už chtěl hledání vzdát, když spatřil známou tvář. Muž se šedými vlasy a bradkou seděl v rohu a sledoval dění před sebou. Simonsen na chvíli zaváhal, ale pak přece jen k svému dávnému příteli vykročil.

Woodall se na něj krátce podíval a potom mu pokynul, ať si přisedne. Simonsen zapadl do proutěného křesla a od servírovacího robota si vyžádal alkmeriánský čaj. Ani jeden z nich nepromluvil. Woodall se krátce napil kávy, ale dál věnoval pozornost skupině mimozemšťanů, sedících dva stoly od nich.

Bylo to pět mladých Jehlaňanů, tři dívky a dva chlapci. O něčem diskutovali a každou chvíli se smáli. Pro obyvatele kolonie už Jehlaňané nebyli ničím neobvyklým. Už dávno je přijali mezi sebe, protože se s nimi dalo mluvit o všem možném a také vždy přispěchali s pomocí, když bylo potřeba. Zdejší obyvatelé v nich neviděli vrahy, pro ně to byli přátelé.

Simonsen po několika minutách zjistil, že Woodall nesleduje celou skupinu mladých Jehlaňanů. Díval se pouze na dívku, která k nim seděla nejblíže. Simonsenovi trvalo jen chvíli, než ji poznal. Všichni Jehlaňané si byli velmi podobní, ale přesto se dali jeden od druhého rozeznat. Simonsen se už naučil vnímat všechny ty drobné odlišnosti, a proto nyní věděl, že dívka, kterou Woodall pozoruje, se jmenuje Ataria. Zadní část její protáhlé lebky byla o něco málo delší než u dívky, která seděla naproti ní. Také nyní vypozoroval, že se smála svým jedinečným a nenapodobitelným způsobem. Když se vrátila z těžařské kolonie, mluvil s ní dlouhé hodiny, ale to se ani jednou neusmála. Byla zmatená a bála se budoucnosti. Nechtěla mluvit s ním ani s Woodallem. Přála si být jen se svými lidmi.

Simonsen se napil čaje a hledal odvahu, aby promluvil na přítele, který seděl tiše vedle něj. Už otevřel ústa, aby se ho zeptal, jak se cítí, když se k němu Woodall obrátil a smutně se pousmál. V jeho očích se zrcadlila bolest. Simonsen tedy jen krátce přikývl, aby dal najevo, že s ním soucítí.

Skupina Jehlaňanů se zvedla od stolu a zamířila k východu. Woodall je sklesle pozoroval. Ještě než však vyšli ven z kavárny, Ataria se zastavila a podívala se ke stolu, kde Simonsen a Woodall seděli. Simonsen poznal, že dívka se dívá na Woodalla.

Ataria si k nim proklestila cestu zaplněnou kavárnou a přistoupila až těsně ke stolu. Její tvář rozzářil úsměv. Položila Woodallovi ruku na rameno a podívala se mu do očí.

Potom se obrátila a opustila kavárnu.