Můstek potemněl, když se loď dostala do stínu plynného obra, který nyní vyplňoval téměř celé přední okno. Vznášeli se jen sto kilometrů nad mohutným prstencem, který obepínal celou planetu jako obří náramek. Kapitán Defort nechtěl plavidlo vystavovat na vysoké oběžné dráze, kde by je snadno mohly objevit senzory dlouhého dosahu. Nacházeli se několik tisíc světelných let od nejbližší pozemské kolonie v prostoru, kde se to jen hemžilo galorskými pirátskými loděmi. Výzkumná loď Galileo nesla jen lehké zbraně, které sotva mohly uchránit pětičlennou posádku před útokem lépe vyzbrojených pirátských korábů. Pokud by došlo ke střetnutí, mohli pouze doufat, že dokážou včas zmizet v subprostoru.
„Myslím, že nepřiletí,“ poznamenala Susan Karyová na místě navigátora. „Oni nemají nejmenší zájem tu věc vyřešit. Kašlou na nás.“
„Já myslím, že se ukážou,“ oponoval Steven Hanza, sedící v přední části můstku v pilotním křesle. „Nemůžou si to dovolit, ohrozilo by to diplomatické styky. A navíc to vzniklo kvůli nim. Jsou za to zodpovědní.“
„Zodpovědní?“ zopakovala Karyová pochybovačně. „Maudranům někdy záleželo na odpovědnosti? Oni myslí jen na sebe. Dobře jsem se o tom během války přesvědčila.“
„A jak ses o tom mohla přesvědčit? To mi teda vysvětli? Kolik ti bylo před deseti lety? Patnáct?“
„Náhodou už sedmnáct a dost jsem to prožívala.“
„To jo, prožívala jsi to v bezpečí doma na Zemi s kamarádkami na kafi, když vás zrovna přestalo bavit pomlouvat chlapy. Ty nevíš o válce nic, Susan. Vůbec nic.“
„Ne každý je bývalý žoldák jako ty,“ oplatila mu to Karyová. „Nebýt vás, polovina konfliktů by ani nevznikla. Je to ta vaše touha bojovat. Pořád musíte zabíjet. Nemůžete bez toho žít.“
„To jsi přesně celá ty, ani se nedivím, že jsi sama. Co říkáš, Charlesi,“ obrátil se Steven na kapitána, „kdo z nás dvou má pravdu? Já nebo…“
Ozvalo se varovné zapípání a Steven sebou trhl, aby se podíval na hologram, který se vykreslil v přední části můstku.
„Loď na souřadnicích 375-578-15,“ hlásila Karyová. „Právě vystoupila ze subprostoru.“
Kapitán Charles Defort sledoval hologram, na kterém bylo znázorněno postavení planety, jejich pozice a neznámé plavidlo, které se nacházelo 203 000 kilometrů od nich.
„Je to maudranský křižník,“ oznámila Karyová.
„Do háje,“ hlesl Hanza. „Myslel jsem, že podle dohody sem nepřiletí ve válečné lodi.“
„O tom v dohodě nic není,“ poznamenal Defort. „Nejspíš jsou jen opatrní, tahle oblast je opravdu velmi nebezpečná. Zavolejte je a přesuňte nás dál od planety, aby si nás všimli.“
„Rozkaz, šéfe,“ řekl Hanza a zapnul manévrovací trysky. Loď se začala vzdalovat od prstence a opět ji zalila záře hvězdy. Galileo se obrátil přídí směrem do volného prostoru a nádherný výhled na planetu tak zmizel. Vedle taktického hologramu se objevil další, který sloužil jako obrazovka, na které mohli pozorovat zvětšený maudranský křižník. Defortovi v prvním okamžiku přeběhl mráz po zádech. Naposledy tuto loď viděl ještě během války, když střílela na jejich pozice. Byl to přesně ten typ, jasně si vybavoval všechny ty ladné linie, které se tehdy rýsovaly na pozadí planety. Nejdřív si pomyslel, že nikdy neviděl tak nádhernou loď. Tak moc jí byl ohromen. To ohromení ovšem trvalo jen chvíli, jen několik sekund, než dostali přímý zásah. Pak už si přál, aby tu loď nikdy nespatřil. Jeho přání se tedy nevyplnilo.
„Mám spojení,“ hlásila Karyová. „Vysílají k nám dva lidi ve člunu.“
Defort sledoval člun, který se oddělil od křižníku a směřoval k nim. Před očima se mu stále promítaly obrazy z boje, který svedl před deseti lety. Tehdy se od křižníku neodpojil člun, ale šest stíhaček, které zničily stanici, již bránili. Bylo to jen několik dnů před tím, než Pozemská aliance uzavřela s Maudranskou říší mír, který trval dosud. Bylo to strategické rozhodnutí, bylo výhodné pro obě strany. Podle modelů vývoje totiž nemohla vyhrát ani jedna strana, válka by skončila oslabením Pozemské aliance i Maudranské říše a ovládaný prostor by se postupně začal rozpadat pod útoky Galoranů a dalších ras.
„Mám povolit přistání, kapitáne?“ chtěla vědět Karyová.
Defort sledoval přibližující se člun a vzpomínal na všechny mrtvé, které tehdy musel pohřbít. Jeho dceři byly pouhé čtyři roky, když zahynula na stanici.
„Už jsou blízko. Mám povolit přistání?“ Defort zrušil hologram s pohledovou obrazovkou a nechal jen taktické schéma. „Přistání povoleno. Otevřete náš hangár.“
„Otvírám vrata našeho mini hangáru,“ oznámil Hanza. „Snad se tam vejdou.“
„Taky z toho nejsi moc nadšený,“ řekla Karyová a sledovala kapitánovy reakce. „Asi to není dobrý pocit mít na palubě někoho, s kým jsi kdysi bojoval.“
Defort neodpověděl. Věnoval jí zlostný pohled a potom opět zapnul hologram s pohledovou obrazovkou. Jakmile člun přistál v hangáru, křižník se otočil a v prostorovém zakřivení skočil pryč. Galileo znovu osaměl.
„Máš na starosti můstek, Stevene,“ rozkázal Defort. „Já jdu se Susan přivítat naše hosty.“
„Rozkaz, šéfe. A zkuste je nezabít.“
Setkání se uskutečnilo v laboratoři Galilea, což byla největší místnost na lodi, pokud nepočítáme malý hangár pro dva čluny. Posádka se zde scházela pravidelně na porady a nebyl důvod tuto tradici porušit. Na jedné straně stolu seděli Charles Defort, Susan Karyová a Raymond Wilson, šéf laboratoře a uznávaný specialista na subprostor. Na druhé straně stolu se usadila zhruba šedesátiletá žena, která se představila jako Solara, a přibližně třicetiletý muž, který se představil jako Tahar.
Oba měli na sobě černošedé uniformy maudranské armády. Přestože nepocházeli ze Země, vypadali jako jejich pozemští hostitelé. Na planetách s podobnými parametry jako Země se život vyvinul shodným způsobem, a proto mnoho cizích ras vypadalo fyzicky stejně jako pozemšťané. Solara měla nakrátko ostříhané prošedivělé vlasy a jasně modré oči, které pozorovaly kapitána a jeho posádku. Tahar měl hnědé vlasy ostříhané také nakrátko a od vstupu na palubu neustále těkal pohledem všude okolo a snažil se skrýt nervozitu.
„Jsem ráda, že se tato mise uskuteční,“ začala Solara, „a věřím, že společnými silami ji dovedeme ke zdárnému konci. Agorama již delší čas trápí vládu Maudranské říše.“
„Větší starosti ovšem dělá nám,“ zdůraznil Defort a vyvolal nad stůl holografickou projekci, která znázorňovala prostor, v němž se nacházeli. „Rád bych přešel rovnou k plánu mise, protože tato oblast je velmi nebezpečná. Červené body znázorňují místa, na kterých se vaše loď Agorama objevila v posledních měsících.“
„Výborně,“ řekla Solara. „Podle těchto dat bychom měli určit, kde se Agorama objeví příště.“
Tahar vytáhl malý počítač a začal do něj zadávat poslední koordináty.
„Než se k té lodi vypravíme,“ promluvil Defort, „rád bych si celou misi ujasnil. Pokud nebudeme mít od vás dostatečné informace, nikam neletíme.“
„Žádný strach, kapitáne. Naše vlády se dohodly na spolupráci, jsme vám plně k dispozici.“
„Zničení Agoramy je pro nás důležité,“ dodal Tahar. „Konec konců je to náš projekt, který ztroskotal, a teď dělá potíže.“
„Potíže je slabé slovo,“ reagoval Defort. „To vaše experimentální plavidlo zapříčinilo zkázu tří lodí, na kterých zemře lo dvacet pět lidí. To nejsou jen potíže, tohle je vážný problém.“
„Máte pravdu, kapitáne,“ řekl Tahar a sklonil hlavu zpět ke svému počítači. „Je to vážný problém.“
„Pro úspěch mise ale nepotřebujeme vědět víc než jen souřadnice minulé zaznamenané pozice,“ řekla Solara. „Tahar podle nich určí místo, kde se Agorama znovu objeví. My tam poletíme a loď dostaneme pod kontrolu.“
„To ne,“ oponoval Defort. „Tohle v dohodě není. My nad ní nebudeme získávat kontrolu, my ji letíme zničit.“
„Ano, tak zní dohoda,“ řekla Solara. „Myslela jsem ale, že bychom tuto část mohli ještě probrat. Všichni jsme vědci a Agorama je výjimečný experiment, který si zaslouží další šanci.“
„Ta loď je nebezpečná a bude zničena,“ trval na svém Defort. „Dodržíme dohodu.“
„Pravda je, že neznáme všechna fakta,“ vmísil se do sporu Wilson. „Já sám bych nejprve chtěl slyšet všechny dostupné informace a až podle nich se rozhodnout. Podle záznamů, které se nám podařilo získat, vykazuje ta loď zajímavé technické parametry, které by mohly posunout vědu dál.“
„Přesně tak, doktore,“ přisvědčila Solara. „Co všechno o ní víte?“
„To není podstatné,“ řekl Defort. „Já dodržím dohodu.“
„Pak tě musím upozornit, že tato mise je klasifikována jako vědecká,“ připomenul Wilson, „a tím pádem jsem jejím velitelem já, takže rozhodnutí bude na mně.“
Defort se na svého kolegu podíval, ale nic neřekl, věděl, že Wilson má pravdu. V jeho očích navíc spatřil oheň, který se mu tam objevoval vždy, když stáli blízko nějakému velkému objevu. Dobře už věděl, že v tomto stavu se s ním nedá jednat naprosto o ničem. Wilson byl zaslepen svou prací a jí byl schopen podřídit vše.
„Mnoho toho nevíme,“ začal Wilson a obrátil se přímo na Solara. „Vaše loď se objevuje v této oblasti už přinejmenším pět let. Její přítomnost vždy znamená narušení časoprostoru. Dojde k vytvoření prostorového zlomu, jehož je loď původcem, potom dvacet dvě minuty zůstává na místě a zase zmizí v dalším prostorovém zlomu. Objevuje se každých pět dní a nám se nepodařilo zjistit, jaký je její kurz. Jisté je, že se objevuje na oběžných drahách planet a dvakrát už byla zaznamenána v blízkosti pozemských kolonii. Zakřivení časoprostoru je velmi nebezpečné a zničilo už tři lodě. Pokud nebude náhodné cestování Agoramy zastaveno, dojde nejspíš k dalším obětem. Nejhorší by bylo, kdyby se loď dostala k nějaké obydlené planetě. Údaje, které jsme získali, vykazují velmi zajímavé hodnoty při vstupu do subprostoru, a to je právě to, co mě nejvíce zajímá. To je to, co chci, abyste mi objasnili.“
„Řeknu vám všechno, co vím,“ řekla Solara a na svém malém počítači zapnula holografickou projekci, která se zobrazila nad stolem. Jednalo se o technické nákresy Agoramy.
„Agorama je třicet let starý vědecký projekt Maudranské říše, na kterém jsem se podílela. Cílem bylo vytvořit pohon, který by umožňoval cestovat ještě rychleji než subprostorem. Postavili jsme motory, které jsou schopny vytvořit takové zakřivení, které by spojilo dvě místa kdekoli ve vesmíru. Cestování by se pak stalo otázkou minut. Jenže projekt z neznámého důvodu ztroskotal. Agorama vstoupila do prostorového zlomu, ale už se neobjevila. Až nyní.“
„A kde tedy celou tu dobu byla?“ ozvala se Karyová, která zírala na nákresy lodi.
„To právě nevíme. Je možné, že loď provádí skoky neustále a objevuje se kdekoli ve vesmíru. Zjistili jsme podle vašich souřadnic, že za tím pravděpodobně bude původní navigační program lodi. Místa vzdáleně odpovídají naplánovaným bodům, které měla loď před třiceti lety navštívit. Ovšem se značnou odchylkou, kterou zjistil Tahar. Pokud budou jeho výpočty správné, pak zjistíme přesnou pozici, na které se Agorama za čtyři dny objeví.“
„Ale to nejdůležitější jste mi stejně neřekla,“ usmál se Wilson. „Chtěl jsem znát detaily těch motorů. Princip, na kterém loď takto může cestovat.“
„To vám bohužel říct nemůžu, to je přísně tajné.“
„V tom případě bychom měli přistoupit k původnímu plánu a loď prostě zničit,“ řekl Defort. „Obranné systémy by měly být mimo provoz, takže bude stačit i naše malé dělo.“
„Jsem zavázána slibem,“ naklonila se Solara k Wilsonovi, „a sdělit vám to nemůžu. Ale na palubu se samozřejmě podívat můžete. I do strojovny.“
„To by mi stačilo,“ usmál se Wilson. „Agorama se tedy ničit nebude. Pouze v případě ohrožení.“
„Děkuji vám, jste vědec srdcem i duší.“ Řekla Solara.
„Už se mi podařilo zjistit souřadnice, kde se Agorama příště objeví,“ oznámil Tahar a vyvolal holografické znázornění sousedního sektoru. „Hvězdný systém MDS-483. Loď by se měla vynořit na oběžné dráze třetí planety. Máme štěstí, protože tento systém je neobydlený, nehrozí tedy žádné nebezpečí.“
„Výborně,“ řekl Defort. „Takže tam bychom ji klidně mohli zničit a nic by se nestalo.“
„Jenže my ji nebudeme ničit, Charlesi,“ zdůraznil Wilson. „Ještě to uvaž, Raymonde. Máš na to čtyři dny, není dobré dělat ukvapená rozhodnutí.“
Solara chtěla něco poznamenat, ale Defort ještě dodal: „Porada je u konce, vyrážíme na dané souřadnice.“
Galileo si razil cestu vpřed subprostorovým tunelem, který vypadal jako mihotající se modrá mlha. Motory vytvářely zakřivení, kterým mohli cestovat mnohem rychleji než normálním prostorem. Charles Defort musel uznat, že myšlenka cestování do jakéhokoli místa ve vesmíru během minut na něj udělala dojem, a jedna jeho část, která milovala výzkum vesmíru, si přála, aby si loď mohl prohlédnout. Kdyby technologie fungovala, znamenalo by to převrat v mezihvězdném cestování. Ale byla tu také jeho druhá část. Ta část, která byla nucena válčit s Maudrany. I když si sebevíc přál novou technologii poznat, nenávist vůči Maudranům ho svazovala a nedovolovala mu jednat.
Defort se obrátil od okna, kterým sledoval mihotající se sílu subprostoru, a vyvolal holografický obraz, který mu opět zjitřil vzpomínky. Zvukový signál ho upozornil, že je někdo za dveřmi kajuty, ale on dál mlčky stál a pozoroval obraz. Potřeboval ještě pár sekund, aby ovládl své emoce, a potom otevřel dveře. Čekal, že za nimi bude Steven Hanza a Susan Karyová. Když šel do své kajuty na tuto plánovanou schůzku, spatřil je v objetí na ošetřovně. Věděl, že k tomu muselo dojít, během posledních dní se totiž přestali pošťuchovat a začali být k sobě až přehnaně pozorní. Za dveřmi však nestáli oni, ale Raymond Wilson.
Defort mu pokynul, ať jde dál. Wilson se usadil do křesla a chvíli se na sebe mlčky dívali a doufali, že brzy dorazí ostatní, aby je z této trapné situace vysvobodili.
Wilson nakonec promluvil jako první a pozoroval střídavě Deforta a holografický obraz vedle něj. „Vím, že by sis přál, abychom tu loď zničili, Charlesi, ale já své rozhodnutí nezměním. Je to šance, jak poznat novou technologii.“
„Je to nebezpečné,“ oponoval Defort. „Ta loď je nevyzpytatelná.“
„Máme ale dobré informace. Dvacet dva minut tu zůstane a potom skočí pryč. Během té doby v klidu odpojíme reaktor a ona bude neškodná.“
„A co když se vám to nepodaří? Co když zmizí dřív, než stačíte reaktor vypnout? Co pak?“
„To je přijatelné riziko. O to ale tady přece nejde. Jde o to, že to je maudranská loď. Že mám pravdu, Charlesi? Tobě jde o minulost, o to, co se stalo. O válku. Tahle loď ale s válkou nemá nic společného, postavili ji dvacet let před tím, než válka začala. Oprosti se od toho, Charlesi.“
Defort chtěl rychle něco namítnout, ale na poslední chvíli se zarazil a podíval se na holografický obraz. Když se otočil zpět na Wilsona, byl už klidný.
Ozval se signál od dveří.
„Dále,“ vyzval Defort a do kajuty vstoupili Hanza a Karyová.
„Omlouváme se, že jdeme pozdě,“ řekl Hanza. „Kontrolovali jsme navigaci před opuštěním subprostoru. Přišli jsme o něco?“
„Ani ne,“ odpověděl Wilson. „Právě jsem kapitánovi sdělil, že na svém stanovisku velitele této vědecké mise trvám a Agoramu nezničíme. Prozkoumáme ji. Spolu s Maudrany vstoupím na palubu já a vy dva.“
„Takže to nakonec přeci jenom bude zajímavá mise,“ poznamenal Hanza.
„A jste si jistý, že je to bezpečné?“ zeptala se Karyová, která si prohlížela holografický obraz vedle kapitána.
„Není,“ vmísil se do toho Defort. „Existuje zde určité riziko, a proto zůstaneš na lodi a na Agoramu s Raymondem a Stevenem půjdu já.“
„Tak přece jenom si tu loď chceš prohlédnout,“ poznamenal Wilson.
„Hlavně chci bezpečnost své posádky,“ řekl Defort a podíval se na multifunkční náramek na své levé ruce. „Musíme se přesunout na můstek, náš skok se blíží ke konci, za chvíli budeme na místě.“
Karyová, Hanza a Wilson postupně opustili kajutu. Defort se ještě na chvíli zdržel a o samotě si prohlížel holografický obraz. Oči jeho ženy vypadaly jako živé a on se v nich snažil najít odpovědi na otázky, které ho nyní trápily ještě mnohem víc než kdy předtím. Jeho dcera se usmívala a vypadala spokojená. Dnes by jí bylo čtrnáct a obě by na něj čekaly doma, až se vrátí z mise. Kdyby nezahynuly během útoku Maudranů, všechno mohlo být jinak.
Modrá mlha se před lodí rozevřela jako tlama obrovské příšery a odhalila temnotu posetou hvězdami. Loď sebou mírně trhla a vynořila se ze subprostoru. Všichni se museli vyrovnat s pocitem ztráty, který se vždy dostavil, když přecházeli mezi subprostorem a normálním vesmírem. Bylo to jako se znovu narodit. Cestovali z jednoho světa do druhého a v každém platila jiná pravidla. Přestože se během letu subprostorem nacházeli stále uvnitř lodi, jiné dimenze subprostoru na ně působily.
„Hvězdná soustava MDS-483,“ oznámila Karyová. „Blížíme se ke třetí planetě, senzory zatím nedetekují žádné lodě. Jsme tu sami.“
„Výborně, pokračujte dál v senzorovém průzkumu oblasti, mohla by tu být skrytá základna Galoranů.“
„Tento systém je zcela bezvýznamný,“ namítl Tahar. „Proč by zde Galorané měli být?“
„Právě proto, že je tento systém zcela bezvýznamný,“ odtušil Hanza. „Nikdo by je tu nehledal. Byli by tu perfektně skryti.“
Planeta se v předním okně můstku začala zvětšovat, jak se Galileo přibližoval. Svou oranžovou barvou připomínala Mars. Byla také zhruba stejně velká a nebyl na ní život.
„Podle mých výpočtů máme ještě dvě hodiny a tři minuty, než se Agorama objeví,“ oznámil Tahar.
„Můžete určit, kde přesně se objeví?“ zeptal se Defort. „Podle údajů, které mám k dispozici, by to mělo být někde na nízké oběžné dráze. Prostorový zlom patrně zasáhne i povrch a na planetě dojde k rozsáhlému zemětřesení. To nás ale nemusí zajímat.“
„Ta loď se ale už několikrát objevila i na vyšší oběžné dráze,“ oponovala Karyová. „Právě tehdy došlo ke zničení pozemské nákladní lodě. Prostorový zlom zasahuje poměrně velkou oblast, takže i kdyby se vynořila dvacet tisíc kilometrů od nás, stejně by nás to mohlo zničit.“
„Ale mé výpočty…,“ snažil se bránit Tahar.
„… nemusí být přesné,“ přerušil ho Defort. „Stevene, přemístěte nás dál od planety. Budeme orbitu pozorovat zpovzdálí.“
„Tím se nám ale zkrátí čas, během kterého musíme vypnout reaktor,“ namítla Solara, která zatím celou dobu mlčky seděla v zadní části můstku. „Máme jen dvacet dvě minuty a za tu dobu se musíme dostat na palubu a do strojovny.“
„Ve člunu bychom se tam měli dostat za deset minut,“ informoval ji Hanza. „Takže času by i tak mělo být dost.“
Planeta v předním okně zmizela, jak se Galileo obrátil a zamířil do volného prostoru. Hologram v přední části můstku zobrazoval jeho pozici. Současně s varovným signálem ohrožení se na hologramu objevila jasně červená koule, jejíž okraj zasahoval do bodu znázorňujícího Galilea. Loď se mohutně otřásla a v krátkém sledu se ozvalo několik explozí. Osvětlení vypadlo a temnotou můstku probleskovaly pouze jiskřící kabely visící ze stropu. Galileo se rychle otáčel kolem své osy a bezvládně se vzdaloval mimo svůj předem stanovený kurz.
„Ovládání nereaguje!“ křičela Karyová. „Jsme bez energie!“
„Pokuste se nás stabilizovat! Zapněte nouzový zdroj!“ rozkazoval Defort, který se pracně sbíral ze země. Levou ruku měl naraženou a pohmoždil si také žebra.
„Co se stalo? Co se stalo?“ kvílel Tahar.
„Jak jsou na tom manévrovací trysky?“ chtěl vědět Defort. „Stevene?“
Nouzové osvětlení můstku zablikalo a potom je zaplavilo slabé světlo. Na předním okně se míhaly hvězdy, jak se Galileo neovladatelně řítil. Celá pravá stěna hořela. Plameny začaly olizovat strop a hrozilo, že se rozšíří dál. Automatický hasicí systém se zapnul a o chvíli později oheň zneškodnil. Vzniklý kouř se potom rychle začal odsávat, ale i tak je pálily oči. Steven Hanza ležel bezvládně vedle svého místa a celou pravou půlku těla měl ohořelou. Defort se k němu vrhl, ale Karyová byla rychlejší.
„Stevene, Stevene!“ křičela a snažila se ho probudit.
„Zpět na své místo!“ vykřikl Defort. „Ujme se ho medik. My se teď musíme postarat o loď. Vrať se na své místo!“ Defort se sám chopil ovládání kormidla. Nouzový zdroj energie začal fungovat a on se pomocí manévrovacích trysek pokoušel loď stabilizovat. Neměl ponětí, kam je střet odhodil, mohli klidně mířit k planetě a shořeli by v atmosféře. Během několika minut se mu však loď podařilo dostat z nejhoršího. Galileo směřoval stále pryč od místa zásahu, ale už se neotáčel.
„Co se stalo?“ ptala se Solara, která měla otok na čele. „Někdo nás napadl?“
„Ne,“ odpověděla Karyová. „Podle záznamů senzorů nás zasáhl okraj prostorového zakřivení.“
„Agorama,“ hlesl Tahar, který se zdál nezraněn.
„Jo, je to ta tvoje loď,“ potvrdila Karyová a vrhla pohled plný vzteku na Tahara. „Ty tvoje výpočty nestojí za nic. Málem jsi nás zabil. Tohle si odneseš, to ti garantuju.“
„Mé výpočty byly správné,“ bránil se Tahar, „nemůžu za to, jestli došlo…“
„Ale můžeš,“ osočila ho Karyová a probodávala ho pohledem plným nenávisti. „Jestli se někdy setkáme o samotě, je po tobě, zabiju tě.“
„Tak dost!“ zahřímal Defort. „Teď na to nemáme čas. Musíme zjistit poškození lodě. Můžeš to hodit na hologram?“ Karyová ještě chvíli nepřátelsky hleděla na Tahara, ale pak stočila pohled ke svému počítači a začala zjišťovat údaje. Hlavní hologram v přední části zablikal a potom líně zobrazil technický nákres Galilea.
„Celá pravá strana dostala pěkně zabrat,“ konstatovala Karyová. „Měli jsme ale štěstí, že nás zasáhl jen okraj toho zlomu, kdybychom byli uprostřed, okamžitě by nás to rozprášilo na částice. Štíty nefungují a subprostorové motory také ne. Podle rozsahu poškození je sami neopravíme. Zatím máme k dispozici jen manévrovací trysky.“
„A co narušení trupu?“ zeptal se Defort. „Jak jsme na tom s kyslíkem?“
„Všechny poškozené sekce byly odděleny, žádný únik tady nevidím, takže v přímém ohrožení nejsme.“
Defort si ještě chvíli prohlížel technický nákres a potom přepnul zobrazení na trojrozměrnou mapu celého sektoru. Galileo se pomalu vzdaloval od místa střetu, v cestě mu nestálo nic.
Na můstek vstoupil medik a Wilson. Medik ihned přistoupil k Hanzovi a začal ho ošetřovat za bedlivého zájmu Susan Karyové.
„Co se stalo?“ zeptal se Wilson. „Byli jsme napadeni?“ Defort schválně předstíral, že otázka není určena jemu a dál sledoval mapu sektoru.
Po chvíli napjatého ticha odpověděla Wilsonovi Solara. „Agorama se objevila mnohem dříve, než jsme čekali. Zasáhl nás prostorový zlom, který loď vytvořila.“
Wilson se na ni podíval a potom rychle odvrátil oči a sledoval hologram v přední části můstku. „Málem nás to zabilo,“ hlesl udiveně.
„Přesně tak,“ souhlasil Defort. „Ta vaše skvělá loď nás málem zabila. A proto ji hned teď zničíme. Za chvíli by měl opět naskočit hlavní zdroj, potom nás obrátím, dostaneme se k Agoramě a z bezpečné vzdálenosti ji zničíme.“
„I když nás to málem zabilo, plán mise to nenarušilo,“ promluvila Solara, ovšem ne k Defortovi, ale k Wilsonovi. „Stále můžeme postupovat tak, jak jsme si naplánovali. Máme necelých dvacet minut, abychom se tam dostali a reaktor odstavili.“
Wilson se na ni podíval, ale nic neřekl. Přemýšlel o možnostech. Tohle už nebyla jen vzrušující výzkumná mise, tohle bylo něco, co je ohrožovalo na životě.
Galileo se mezitím stočil doleva, jak se zapnul hlavní pohon. Defort mířil s lodí k Agoramě. Na hlavním hologramu se objevila pohledová obrazovka a na ní loď. Nejdříve to byl jen nepatrný bod ve vesmíru, potom ho senzory přiblížily a Agorama vyplňovala polovinu obrazovky. Světlo z hvězdy tančilo na ladných křivkách trupu. Podle údajů senzorů byla Agorama obrovská, dokonce větší než maudranský křižník, kterým přiletěli Solara a Tahar. Design se od křižníku lišil jen částečně. Pokud to ale Defort mohl srovnat, tak tato loď byla ještě krásnější než maudranské křižníky. Skoro by o ní i řekl, že je vznešená. Jenže Maudrani mu vzali rodinu, a proto už žádná jejich loď nebude vznešená. Nikdy.
„Hlavní reaktor lodi běží,“ hlásila Karyová. „Také tam funguje podpora života. Jinak nezaznamenávám žádnou aktivitu. Ochranné štíty jsou dole.“
„Možná bychom to ještě měli zvážit,“ promluvil Wilson, který nemohl od Agoramy odtrhnout oči. „I když nás málem zabila, je to přece jen ukázka dokonalé technologie.“
„Ta loď je nebezpečná a konec,“ rozhodl Defort. „Zaměřím její reaktor a zničím ji. Bude stačit půl minuty soustředěné palby.“
„Nedělejte to!“ zvolala Solara a obrátila se na Wilsona. „Vy jste velitel expedice, zrušte to!“
Wilson váhal. „Já nevím. Charlesi, pojď to ještě probrat.“
„Já už své rozhodnutí nezměním, Raymonde.“
„Na té lodi by ještě mohl být někdo živý,“ argumentovala Solara. „Ta loď letěla s posádkou.“
„Ale před třiceti lety,“ nedal se zviklat Defort. „Nemohli to bez zásob přežít.“
„Nevíme, jestli z jejich pohledu uplynulo třicet let,“ řekla Solara. „Mohlo to být klidně jen třicet měsíců. Nevíme, jak ta technologie funguje, tohle byl prototyp. Byl to zkušební let.“
„Tak je zkusíme zavolat,“ navrhl Wilson. „Jestli se ozvou…“
„Nebudeme je volat,“ přerušil ho Defort. „Mohli se ozvat kdykoli, když se objevili v tomto sektoru. Je to nesmysl. Připrav dělo, Susan!“
„Máme problém,“ ozvala se Karyová. „Už jsem to zkoušela. Dělo na mé pokyny nereaguje. Podle údajů bylo poškozeno během toho střetu.“
Wilson se rychle podíval na Solaru. „Nemůžeme ji tedy zničit.“
„Sakra,“ ulevil si kapitán. „Ta vaše zatracená loď má ale štěstí.“
„Takže původní plán mise je zachován,“ shrnula Solara. „Jdeme tam a vypneme reaktor.“
„Ne, jdeme tam a umístíme k reaktoru nálože,“ nedal se Defort. „Až loď opustíme, odpálíme to.“
„To nemůžeme stihnout,“ ozval se slabým hlasem Tahar. „Od nejbližších spojovacích dveří to je do strojovny nejméně osm minut, nestihneme se vrátit, odletět s člunem do bezpečné vzdálenosti a odpálit to. Mezitím Agorama opět zmizí během dimenzionálního skoku.“
Defort se na Tahara zle podíval. Tohle byla informace, kterou rozhodně nechtěl slyšet.
„Má pravdu,“ potvrdila Karyová, která studovala technický nákres Agoramy na svém hologramu. „Jediná šance je ten reaktor odpojit, a měli bychom vyrazit co nejdříve, aby loď s námi neskočila pryč.“
Defort zíral na pohledovou obrazovku, jako kdyby chtěl Agoramu zničit pohledem. Ostatní ho mlčky pozorovali. Medik mezitím naložil Hanzu na antigravitační nosítka a vezl ho na ošetřovnu. Hanza byl v bezvědomí, ale žil.
„Tak dobře,“ ustoupil Defort. „Susan, nahradíš ve výsadkovém týmu Stevena. Vybavení je již připraveno ve člunu. Vyrážíme.“
Solara krátce přikývla a následovaná Taharem zmizela ve dveřích. Wilson nevěděl, co si má o vzniklé situaci myslet. Byl nadšený, ale zároveň měl strach. Agorama mohla kdykoli neplánovaně provést dimenzionální skok. Dostali by se tak na neznámé místo s mizivou šancí na záchranu.
Wilson se otočil a pomalu se šoural ke dveřím. Defort přivolal druhého pilota a předal mu velení lodi. Dal mu instrukce, ať se vzdálí od Agoramy do bezpečné vzdálenosti, a kdyby jejich mise nebyla úspěšná, měl za úkol loď ukrýt na nízké oběžné dráze planety a vyslat nouzový signál.
Poté, co člun opustil malý hangár lodi, zůstal na Galileu jen druhý pilot, medik, Wilsonova asistentka ve vědecké sekci a těžce zraněný Hanza.
Vzduch zapáchal. Filtrační systém podle všeho pracoval na maximum, ale vzduchem se stejně nesl pach hniloby. Defort se znovu podíval na malou obrazovku multifunkčního náramku, aby se ujistil, že první měření nelhalo a vzduch je opravdu dýchatelný. Jakmile se člun spojil s Agoramou, nechtěli se zdržovat oblékáním skafandrů. Přístroje ukazovaly, že systém podpory života stále běží bez výpadků, a tak nebyl důvod se zdržovat. Nemohli si to dovolit. Defort se rozhlížel slabě osvětlenou chodbou a hledal zdroj zápachu. Nic ale neviděl. Chodby byly čisté, jako kdyby je právě někdo uklidil. Žádná tlející mrtvola. Nic. Ale stejně to viselo ve vzduchu. Zápach smrti.
„Z čeho to může být?“ zeptal se Wilson, který vstoupil na palubu Agoramy jako poslední. „Z posádky už přece dávno musely zůstat jen kostry.“
Nikdo neodpověděl. Defort stál v čele skupiny, ale zatím se do útrob lodi nevydal.
„Je něco, co jste nám o lodi neřekla?“ zeptal se Solary. Solara se na něj podívala, ale potom stočila pohled do chodby. „Nevím, z čeho ten zápach je. Může to být cokoli.“
„Nemůže to být cokoli,“ zdůraznil Defort. „Může to být čerstvá mrtvola. Otázkou ale je, co tady dělá.“
„Na loď se někdo mohl dostat,“ přišel s hypotézou Tahar. „Nevíme, kde všude se objevuje. Dvacet dvě minuty jsou dost dlouhá doba, aby k ní někdo doletěl a dostal se na ni.“
„Ještě se stále můžeme vrátit,“ navrhla Karyová. „Tohle nevypadá dobře.“
„Když už jsme tady,“ řekl Defort po chvíli váhání, „tak to dokončíme.“ Vytáhl z pouzdra pistoli a vyrazil chodbou do nitra lodi.
„Musíme si ale pospíšit,“ informoval je Tahar. „Máme jen sedmnáct minut.“
Nouzová světla jim poskytovala částečný přehled, co je před nimi. Prošli spojovací chodbou a ocitli se na křižovatce. Mrtvolný zápach je svíral ze všech stran a jeho intenzita nepolevovala, spíše naopak. Solara ukázala doprava. Postupovali rychle. Jejich kroky duněly ztichlou lodí. Defort nahlédl do všech odboček, které cestou minuli, ale nikde nic nespatřil. Pouze prázdné chodby. U čtvrté odbočky je Solara zastavila a dala jim pokyn, aby se jí vydali. Krátká chodba je dovedla k výtahu, který se ale nepodařilo aktivovat. Přešli tedy k žebříkům, které se nacházely v šachtě o průměru dva metry.
V celé šachtě byla vypnuta umělá gravitace, takže se stačilo pouze mírně odrazit a občas korigovat svůj let dolů. Defort se u každého patra zastavil a nahlédl do chodby. Vždy jen nakoukl a potom se zase odrazil dolů. Když se takto podíval do chodby ve třetím podlaží, spatřil vzadu postavu. Byl to jen okamžik. Jasně žluté oči. Na zlomek sekundy se jejich pohled střetl. Postava pak rychle zmizela v chodbě mířící doprava.
„Hej!“ vykřikl Defort a zamířil do chodby pistolí. „Kdo je tam?“
„Co se děje?“ chtěl vědět Wilson, který se spouštěl hned za Defortem.
„Nejsme tu sami, někoho jsem viděl.“
„Člověka?“
„Nevím. Byl to humanoid, ale hned zmizel.“
O několik pater výše se ozvalo skřípění. Někdo přemísťoval těžký předmět. Potom se ozvaly tupé rány. Rytmické údery, které narážely na kov. A dusot nohou.
„Senzory pohybu hlásí aktivitu,“ oznámila Karyová, která skupinu uzavírala. Nehybně visela ve vzduchu, dívala se střídavě na svůj multifunkční náramek a do šachty nad sebe, kam mířila pistolí. „Minimálně deset objektů. Jsou nad námi.“
„Měli bychom zmizet,“ hlesl Wilson. „Vypadneme odsud.“
„To nejde, jsou nad námi.“ řekl Defort a potom pohledem vyhledal Solaru. Jejich oči se střetly. Defortovi se zdálo, že Solara je současnou situací stejně zaskočena jako ostatní.
Rány ustaly. Ticho opanovalo paluby Agoramy a bylo snad ještě horší než předchozí hluk. Senzory pohybu přestaly hlásit údaje. Jakoby celá loď byla najednou opět prázdná. Drásající ticho. Nic víc.
„Musíme do strojovny a vypnout reaktor,“ rozhodl Defort. „S tou nezvanou návštěvou si poradíme potom.“
Defort se odrazil a začal klesat dolů. Tentokrát rychleji. Do jednotlivých chodeb na každém patře pouze nahlédl, ale nezastavoval. Chtěl se dostat dolů co možná nejrychleji, aby ho nikdo nestačil napadnout. Zezdola žádné zvuky předtím neslyšeli, byla tedy naděje, že ve strojovně nikdo nebude. Zbytek týmu ho následoval a klesal jen o něco málo pomaleji než on. Karyová se každou chvíli dívala vzhůru a byla připravená střílet. Věděla ale, že její šance na přežití by byla velmi malá, kdyby se na ně někdo rozhodl zaútočit. Stačilo namířit dolů hlaveň a částicový laser by je všechny usmažil. Zbývaly už jen dvě paluby.
Defort se pokusil těsně před dopadem zbrzdit svůj let, ale nepodařilo se mu zachytit se žebříku. Tvrdě narazil na zem. Rychle se však překulil do chodby, aby na něj nespadli ostatní. Vyšel do hlavní chodby a s pistolí připravenou k výstřelu kontroloval prostor. Stěny chodby byly poznamenané palbou. Defort napočítal celkem devět vy škvařených děr. Ta desátá se nacházela v hrudi zhruba třicetiletého muže, který měl na sobě uniformu Maudranské říše. Defort k mrtvole přistoupil a pozorně si prohlédl její sinalou tvář. Zbytek týmu se dostal na chodbu.
Všichni se dívali na mrtvolu. Solara přistoupila k Defortovi, který tělo zkoumal pomocí snímače na svém multifunkčním náramku.
„Podle údajů je mrtvý čtyřicet dvě hodiny,“ oznámil jim a potom přiložil pistoli k hlavě Solary. „Má na sobě uniformu vaší říše. Celou dobu nás vodíte za nos. Vy už jste na téhle lodi byli. Už jednou jste se ji pokusili ovládnout. Co se tady stalo? Co mi tajíte, Solaro?“
Solara se dívala střídavě na Deforta a na mrtvolu. „Nic vám netajím, kapitáne. Když se podíváte na tu uniformu podrobněji, najdete na ní ještě něco mnohem víc znepokpjivého.“
„Na to teď není čas,“ řekl Tahar a postoupil dopředu. Chtěl jít až k mrtvému tělu, ale Karyová mu zastoupila cestu a namířila na něj svou zbraň. „Máme devět minut, než motory Agoramy vytvoří prostorový zlom,“ vysvětlil Tahar. „Musíme vypnout reaktor.“
Z šachty se opět ozvalo skřípění následované rytmickými údery.
„Tak dvě patra nad námi,“ odhadl Wilson.
„Co je na těch uniformách ještě víc znepokojivého?“ zeptal se Defort Solary a začal si pozorně prohlížet mrtvé tělo.
Uniforma se úplně neshodovala s tou, kterou měla na sobě ona. Základní věci zůstaly stejné, ale na uniformě Solary přibylo několik moderních prvků. Solara otočila levou ruku mrtvého muže a odhalila tak označení, které se tam nacházelo. Defort slova několikrát přečetl, aby si byl jistý, že se nemýlí. Potom sklonil zbraň.
„Co je tam, Charlesi?“ chtěl vědět Wilson.
„Agorama,“ odpověděl Defort. „Ten chlap patří k posádce téhle lodi.“
„Cože?“ divila se Karyová a také sklonila pistoli. „Vždyť je to třicet let! To nemůže být někdo z posádky. Někdo si tu uniformu vzal. Našel ji tu a vzal si ji na sebe.“
Nad nimi se ozval dusot nohou. Blížili se a bylo jich hodně.
„Možná,“ řekl Defort. „A možná taky ne. Tohle už dávno není rutinní mise. Jdeme!“
Solara ukázala na spojovací dveře ke strojovně a všichni vyrazili. Defort postupoval obezřetně podél stěny, aby se tak vyhnul případné palbě nepřítele. Dveře se otevřely a odhalily další chodbu poznamenanou palbou. A nejen jí. Na zemi leže lo dalších pět mrtvých těl. Některá nesla zásahy od laserových zbraní, další od nejrůznějších předmětů. V celé chodbě to páchlo stejně jako na horní palubě, kam se dostali ze člunu. Defort si jen zběžně prohlédl mrtvá těla a rychle pokračoval dál.
„Co se tady stalo?“ ozval se Wilson, který stál přede dveřmi a vůbec se mu nechtělo dál.
Karyová ho postrčila vpřed. „Musíme vypnout ten reaktor. Jdeme!“
Defort se dostal ke křižovatce. Solara mu pokynula, aby šel stále rovně. Defort se předtím rozhlédl na obě strany a vpravo v chodbě spatřil postavu v rozdrásané uniformě Maudranské říše. Žluté oči ho pozorovaly. Defort na ni zamířil zbraň a vyčkával. Postava vydala skřek a vyrazila k němu. Křičela a mířila přímo k Defortovi. Jekot se nesl chodbou a každému z něj běhal mráz po zádech. Postava běžela a máchala tyčí, kterou svírala v ruce.
Defort zamířil a vystřelil. Paprsek částicového laseru se mihl chodbou a vypálil v hrudi útočníka díru. Postava se skácela k zemi a znehybněla.
Na krátký okamžik se rozhostilo ticho. Potom se ozval dusot nohou a jekot tu byl znovu. Čtyři křičící postavy se řítily z pravé strany. Běžely k nim a v rukách třímaly nejrůznější předměty.
„Potřebuju pomoc,“ sykl Defort a znovu zamířil a začal pálit.
Solara se vynořila vedle něj a v ruce se jí objevila pistole. Defort si předtím vůbec nevšiml, že by nějakou měla. Připojila se k Defortovi a síť paprsků na chvíli spojila obě skupiny. Když přestali pálit, na zemi zůstala další čtyři mrtvá těla. Pach spáleného masa naplnil chodbu. Dusot nohou se ozval zezadu a také zleva. Karyová se obrátila a zamířila. I Wilson spěšně vytáhl svou pistoli. Blížili se. Dusot nohou byl hlasitější a hlasitější. Bylo jich hodně.
„Jak daleko je to do strojovny?“ zeptal se Defort.
„Ještě tou chodbou rovně a jsme u vstupních dveří,“ řekla Solara.
„Mám jen pět minut,“ oznámil Tahar, který chtěl co nejdříve pryč z této chodby. „Musíme rychle vypnout ten reaktor!“
„Jdeme!“ rozkázal Defort. „Opevníme se ve strojovně. Karyová, Wilsone, kryjte nás zezadu!“
Skupina vyrazila směrem ke strojovně. Dusot nohou se ozýval už ze všech stran. Defort běžel a ostatní ho následovali. Křik se nesl lodí. Šílený jekot, který sděloval pouze jediné – touhu vraždit. Ten strašný rámus se do nich zatínal jako zuby obrovské příšery. Už jen deset metrů a budou ve strojovně. Přes ten křik neslyšeli ani vlastní dech. Postavy se objevily za nimi a Karyová začala pálit. Bylo jich několik desítek. Žluté oči prahnoucí po krvi. Pobledlé obličeje. Paprsek laseru prvnímu z nich ustřelil nohu těsně pod kolenem. Muž padl k zemi, ale i bez jedné nohy se snažil pohybovat vpřed. Plazil se ke strojovně a ječel. Výstřely zlikvidovaly další tři postavy. To už pálil i Wilson.
Defort narazil do dveří strojovny. Zběsile mával rukou před fotobuňkou, ale dveře se ani nehnuly.
„Jsou zamčené!“ křičel na Solaru, která se postavila k ovládacímu panelu umístěnému na pravé stěně a začala s ním zápolit pomocí svého multifunkčního náramku.
Wilson běžel pozpátku a neustále střílel, když se střetl s Taharem, který bezmocně stál přede dveřmi. Jak Wilson padal, stále ještě mačkal spoušť. Poslední paprsek jen těsně minul Taharovu hlavu. Řady útočníků prořídly, ale stále se jich k nim hnalo několik desítek. Defort se postavil vedle Karyové a začal střílet. Muži se k nim řítili a vůbec se nepokoušeli palbě vyhnout. Paprsky částicového laseru se míhaly chodbou a kosily jednoho útočníka za druhým. Wilson poklekl a připojil se k obranné palbě. Útočníci se k nim přesto přibližovali. Mrtvá těla se kupila v chodbě.
Dveře se konečně otevřely a odhalily prázdnou strojovnu. Solara poklepala Defortovi na rameno a ukázala mu, že můžou jít. Útočníci byli od nich už pouze pět metrů. Všichni se rychle přemístili za dveře a Solara dala přes svůj multifunkční náramek příkaz, aby se dveře zavřely. V poslední možnou chvíli se do dveří vecpal jeden z útočníků a máchl po nich tyčí, která zasáhla Karyovou do nohy. Defort vystřelil a hlava útočníka se rozprskla. Další soustředěná palba vypařila horní polovinu trupu a dveře se konečně zavřely. Jekot se výrazně ztlumil. Dveře se prohýbaly pod údery.
„Jak dlouho ty dveře vydrží?“ zeptal se Defort.
„Moc dlouho asi ne,“ odpověděla Solara.
„Máme stejně jen tři minuty,“ informoval je Tahar. „Musím odstavit reaktor.“
Tahar se rozběhl k ovládacímu panelu, který byl na druhé straně strojovny. Defort se rozhlížel po celé této velké místnosti, která sahala před dvě paluby, a hledal další cesty, kterými by se sem mohli útočníci dostat. V obou vyšších patrech byly na každé straně dveře, ale všechny byly zavřené. Společnost jim dělalo pouze deset mrtvol rozesetých po podlaze strojovny. Některé mrtvoly vypadaly normálně, jiné měly žluté oči a ztrhané rysy. Přesunuli se k Taharovi, který nechal před sebe vykreslit hologram znázorňující schéma lodi. Reaktor se nacházel za zdí naproti vstupním dveřím. Byl zcela oddělen od prostoru pro posádku a odstíněn, aby nehrozila kontaminace. „Za jak dlouho ho odstavíš?“ zeptala se Solara.
Taharovy prsty tančily po ovládacím panelu a na holografickém schématu lodi se zvýrazňovaly části, se kterými právě pracoval.
„Hlásí mi to neznámou poruchu,“ oznámil jim nakonec. „Nejde to vypnout.“
„Říkal jste, že to nebude problém,“ osopil se na něj Wilson. „Říkal jste, že máme na vypnutí dost času. Už když jste špatně vypočítal, kdy se Agorama objeví, jsem vám neměl věřit!“ Tahar odstoupil od panelu. „Nevím, co se stalo. Je tady nějaká neznámá chyba. Nedokážu ji obejít.“
„To snad není pravda,“ bědoval Wilson.
„Zbývají dvě minuty,“ podívala se na svůj multifunkční náramek Solara. „Je jiný způsob, jak to vypnout?“
„To už nemůžeme stihnout,“ hlesl Wilson a mimoděk se podíval na Deforta. Pohledem však rychle uhnul, protože cítil vinu za to, v jaké situaci se ocitli. Defort chtěl loď zničit, to on ho přemluvil, aby se na Agoramu vypravili.
Tahar luskl prsty. „Vyřadíme jeden z přívodů. Reaktor bude fungovat, ale na prostorový zlom nebude dostatek šťávy.“
„A stihneš to?“ zeptala se Solara.
„Možná,“ připustil Tahar a rozběhl se na druhou stranu k žebříku. „Vypojit to jde jen ze servisní místnosti!“ křičel na ně. „Zůstaňte tady a odblokujte to!“
Solara se ihned postavila k ovládacímu panelu a začala zadávat příkazy. Na holografickém znázornění se objevil jeden z energetických přívodů. Tahar mezitím vylezl do prvního patra a zmizel ve dveřích.
„Běž za ním, kdyby potřeboval pomoct!“ nařídil Defort Karyové, která se ihned rozběhla za Taharem.
Lodí se rozezvučely sirény a žlutá světla ozářila strojovnu. Kvílení sirén přehlušilo i údery, které dopadaly na dveře. Bylo jasné, že za chvíli se sem útočníci probijí. Dveře byly celkem bytelné, ale ten strašný nápor rozzuřených mužů nemohly vydržet. Syntetický počítačový hlas se nesl lodí. Díky překladači na multifunkčních náramcích rozuměli každému slovu.
„Celé posádce: loď provede dimenzionální skok. Celé posádce: loď provede…“
Na Defortově náramku se ozvala vysílačka.
„Kapitáne,“ ozval se druhý důstojník Galilea, „jak jste na tom? Senzory zaznamenaly masivní nárůst energie na Agoramě. Stihnete ty motory odpojit?“
„Zkomplikovalo se to tady,“ promluvil Defort. „Okamžitě odleťte do bezpečné vzdálenosti! Nemám čas na vysvětlování.“
„Dobře. Kdybychom vám nějak mohli…“
„Odleťte! Okamžitě!“ rozkázal Defort a přerušil spojení.
Zbývalo třicet vteřin. Sirény ječely za doprovodu rytmických úderů na vstupní dveře, které se prohýbaly. Objevila se už malá skulina. Další údery a otvor se zvětšoval. Teď se v něm objevila ruka.
„Jak jste na tom?“ volala Solara přes svůj náramek Taharovi. „Poslední šance to odpojit.“
Patnáct vteřin. Tahar se neozýval.
„Karyová?“ zkusil spojení Defort.
Stále nic.
Deset vteřin. Paluba se začala mírně chvět. Sirény zmlkly. Počítačový hlas oznámil zahájení dimenzionálního skoku. Ze servisní místnosti se ozvala střelba. Podlaha vibrovala čím dál tím víc. Jekot nepřátel náhle ustal. Údery také. V otvoru ve dveřích se objevila sinalá hlava jednoho z útočníků. Žluté oči se dívaly přímo na ně. Zračil se v nich strach.
Prostor se všude okolo zavlnil. Deformoval se. Najednou pocítili strašný tlak, který je začal svírat ze všech stran. Nemohli se hýbat. Čas neplynul. Zastavil se a je náhle přepadla strašná bezmoc. Nemohli nic. Nekontrolovali své pohyby a dokonce ani své myšlenky. Jejich mysl naplnil strach. Rozléval se jako nekonečný oceán a probouzel v nich zoufalství. Celé tělo je pálilo, jako kdyby v nich místo krve proudila láva. Bolest byla stále intenzivnější.
Postupně se přemisťovala k mozku. Všechny vzpomínky se slily v jednu. Jejich minulost tvořila jen beznaděj. Nikdy se nenarodili. Existovali jen v tomto okamžiku, který se roztahoval na celou věčnost. Ten šílený strach. Bolest a strach…
Slunce pokukovalo mezi obláčky a vrhalo paprsky na rozpálenou pláž. Vítr vál od moře a něžně jí čechral vlasy. Hlavu měla položenou na hrudi svého přítele a poslouchala tlukot jeho srdce. Pravidelné údery plné života. Cítila by se nádherně, kdyby ji tak strašně nebolela hlava. Bolest pulzovala a nenechala ji v klidu, aby si mohla užívat idylu na pláži. Nepamatovala si, jak dlouho ji bolí hlava. Nepamatovala si ovšem ani kdy přišli na pláž. Nezáleželo jí na tom. Chtěla jen ležet zde a odpočívat.
Otočila se a začala líbat svého přítele na prsa. Krátkými láskyplnými polibky postupovala nahoru a doufala, že takto zažene bolest. Nedařilo se to. Bolest tu byla stále a nechtěla ustupovat. Steven Hanza se zvedl na předloktí a usmál se na ni. Rázem si rozmyslela laskat tělo krátkými polibky a přešla rovnou k hlavnímu chodu. Lačně přisála ústa na jeho a vášnivě ho líbala. Po několika dlouhých minutách se odtrhla a podívala se k obloze, kterou náhle zahalil temný mrak. Teprve potom se bolest hlavy zmírnila. Nezmizela úplně, ale už se dala snést. Temný mrak zakrýval slunce a postupně pohlcoval celý tento svět. Rychle objala svého přítele. To bylo to jediné, na čem jí záleželo.
Cítila pod sebou jeho tělo, ale zdálo se náhle cizí. Hlava ji stále bolela, ale k tomu se přidal pocit dezorientace. Jako by se všechno změnilo…
Pomalu otevřela oči a podívala se nahoru, aby zjistila, zda mrak stále zakrývá slunce. Místo mraku však spatřila strop, na kterém byla připevněna dvě světla, která ozařovala celou tuto místnost. Pomalu se zvedla a podívala se na muže, který ležel pod ní a kterého před chvílí vášnivě líbala. Zděšeně vykřikla. Zvedla pistoli, která ležela vedle ní na podlaze a namířila ji na mužovu hlavu.
Tahar se pomalu probíral. Jeho oči se snažily rozeznat předměty ve svém okolí. Mamě. Stále ho bolela hlava a jakékoli přemýšlení pro něj bylo utrpením. Nakonec se jeho pohled ustálil na malé černé věci přímo před ním. Jako temné oko na něj zíralo ústí laserové pistole. Ucukl a přimáčkl se co nejvíce k zemi. Pokoušel se promluvit, ale jeho ústa vypustila jen několik nesrozumitelných slov. Zmateně se rozhlížel ve snaze najít pomoc. Jeho oči zakotvily na muži, který ležel jen několik metrů od něj. Jeho pokožka byla výrazně šedá. Žluté oči prázdné.
Karyová si také všimla těla. V hrudi zely dvě díry od zásahu částicovým laserem. Stopy odpovídaly zbrani, kterou nyní držela v ruce. Začala se jí vracet paměť. Před očima se jí míhala zuřivá bitva přede dveřmi strojovny. Potom běžela za Taharem do servisní místnosti. Vylezla po žebříku, utíkala chodbou a dorazila sem. Do této místnosti. Tahar rychle zadával příkazy palubnímu počítači, když se na něj z rohu místnosti vrhl muž v uniformě Maudranské říše. Vydával hrozné skřeky a snažil se Tahara zabít. Prali se spolu. Taharovi se na moment podařilo muže od sebe odrazit a v ten okamžik ho Karyová zastřelila. Na zastavení dimenzionálního skoku už ale bylo pozdě.
Stále mířila na Tahara a uvažovala, zda ho zastřelí nebo ne. Byl by k tomu nyní ideální okamžik. Ostatním by řekla, že to byla nehoda. Vpadl jí do rány, když se pral s tím zmutovaným člověkem. Položila prst na spoušť.
„Já… k nim… nepatřím,“ vysoukal ze sebe Tahar. „Musíme… zachránit loď.“
Karyová držela zbraň pevně v pravé ruce a rozhodovala se. Bolest hlavy jí zatemňovala mysl. Nemohla se soustředit.
„Karyová!“ vykřikl Tahar. „To jsem já! Nepatřím k nim!“
Karyová sklonila pistoli. „Sakra. Strašně mě bolí hlava. Co se stalo?“
„To musí být tím skokem. Podle teorií měl dimenzionální skok způsobit dezorientaci, ale ke ztrátě vědomí dojít nemě lo. Jak je to v praxi jsme se nikdy nedozvěděli, protože Agorama zmizela. Tohle jsou naprosto nové poznatky.“
Karyová zapnula komunikaci na náramku. „Charlesi, jak jste na tom? Já a Tahar jsme v pořádku. Přívod energie se nepodařilo odstavit. Jsi tam, Charlesi?“
Z reproduktoru náramku se však žádný hlas neozval. Tahar zkusil spojení na svém přístroji, ale odpovědi se také nedočkal.
„Ukazuje mi to poruchu,“ řekl. „Je možné, že dimenzionální skok poškodil naše vybavení.“
„Budeme za nimi tedy muset zajít.“
„Nejdřív bychom ale měli dokončit odstavení přívodu energie, aby loď nemohla provést další skok.“
„A nezjistíme napřed, kde jsme? Mohli bychom klidně být na druhé straně vesmíru.“
„To si nemyslím. Loď měla provádět skoky jen v prostoru Maudranské říše. Ale radši se podívám.“
Tahar přistoupil k počítači, zadal několik příkazů a rázem se před ním vykreslila holografická trojrozměrná mapa znázorňující několik desítek hvězdných systémů. Poloha Agoramy se ukázala uprostřed. Tahar zmáčkl další klávesy a objevila se označení. Oba se zarazili, když zjistili, kde se nacházejí. Hvězdná soustava MDS-483.
„Jsme stále ve stejné soustavě,“ hlesla Karyová. „Tak to máme neuvěřitelné štěstí. Teď jen stačí kontaktovat Galilea.“ Tahar zkopměle civěl na holografickou projekci. Nadšení Karyové rozhodně nesdílel.
„To se mi nezdá,“ prohlásil po chvíli. „To musí být chyba navigačního počítače. Podle testů dimenzionálních motorů je možné nejkratší skok provést na vzdálenost 136 světelných let. Kratší skok nelze zrealizovat.“
„Tak ty vaše testy byly špatné,“ namítla Karyová. „Nebylo by to ostatně poprvé. Všechno kolem Agoramy bylo z vaší strany špatně. Nic není tak, jak jste předpokládali.“
Tahar začal mačkat klávesy, aby spustil diagnostiku navigačního počítače. Během deseti sekund se objevila zpráva, že navigační počítač pracuje normálně. Tahar tedy opět nechal zobrazit mapu, ale tentokrát oblast zvětšil, aby byla vidět celá hvězdná soustava MDS-483, a vyvolal souřadnice Agoramy.
„Naše poloha odpovídá přesně té před dimenzionálním skokem,“ konstatoval, když si důkladně prostudoval údaje. Na čele se mu třpytily kapičky potu.
„Co to znamená?“ zeptala se Karyová. „Provedli jsme skok a objevili se na stejném místě? Nebo ke skoku nedošlo?“ Tahar si utřel pot z čela. Čím usilovněji se snažil přemýšlet, tím více ho bolela hlava. Bylo těžké se soustředit. Odpověď měl na dosah, ale nedokázal ji správně formulovat. A nebo nechtěl? Možná si tuto variantu vůbec nechtěl připustit.
„Ke skoku došlo,“ promluvil po chvíli a snažil se udržet hlas klidný. Moc se mu to ovšem nedařilo. „Skok je zaznamenán v počítači a hlavně jsme ho sami na sobě pocítili. Ale na stejném místě být nemůžeme. To není možné. Časoprostorový zlom spojí dvě místa ve vesmíru. Vytvoří mezi nimi most. Není možné vytvořit spojení, kde je startovní a cílový bod tentýž. A ani nyní se to nestalo. Agorama vytvořila spojení mezi dvěma odlišnými body a obávám se, že jsme překonali opravdu velmi dlouhou cestu.“
„Já vám nerozumím. Prostorové koordináty přece odpovídají. Jsme na stejném místě.“
„Nejsme,“ trval na svém Tahar a chvějící se pravou rukou si opět otřel pot z čela. „Podívejte se pozorně na rozestavení planet v soustavě.“
Karyová se zaměřila na planety a pozorně je zkoumala. Snažila se vybavit si postavení planet v okamžiku, kdy se objevila Agorama v soustavě. Pozice si nepamatovala přesně, ale stejně to stačilo.
„Nesouhlasí. Ty planety byly určitě jinak. Co se tedy stalo?“ Zmateně se dívala střídavě na Tahara a na holografickou projekci hvězdného systému.
„To snad ne,“ hlesla nakonec, když si to uvědomila.
„Je to jediné možné vysvětlení,“ pravil Tahar. „Prostorové koordináty zůstaly stejné, ale ten časový se změnil. Agorama vytvořila spojení mezi dvěma body, které od sebe nejsou vzdáleny v prostoru, ale v čase. Víte, co to znamená? Ta loď dokáže mnohem víc, než jsme si mysleli. Její možnosti jsou takřka neomezené.“
Karyová vytrhla pistoli z pouzdra a zamířila na Tahara. Opět pocítila touhu ho zabít. Zabít ho za to všechno, co jí udělal. „Tobě to přijde úžasné? Tak tobě to přijde úžasné? Lidi kvůli tobě umírají. Ta loď je ztělesněná smrt!“
„To není,“ oponoval Tahar. „Ta loď je ta nejskvělejší věc, která kdy…“
Karyová stiskla spoušť a laserový paprsek projel Taharovým čelem. Tahar ještě chvíli stál, jako by mu trvalo, než si uvědomil, že zemřel, a potom se sesunul k zemi. Karyová se na něj dívala a pozvolna se uklidňovala. Hlava ji stále bolela, ale když na ni nikdo nemluvil, dalo se to snášet. Dívala se na Taharovo mrtvé tělo a nic necítila. Žádná vina, žádné výčitky. Jak to, že nic necítím? Proč mi z toho není špatně? Během této zkušenosti zjistila, že při skoku něco ztratila. Část její osobnosti se vypařila a ona teď neměla žádné zábrany. Neměla v sobě nic, co by ji dokázalo zadržet.
Zastrčila pistoli zpět do pouzdra a obrátila se k holografické projekci. Stiskla několik tlačítek, aby se dostala do hlavního počítače, ale systém ji odmítl pustit a ohlásil chybu. Nepoškozen byl patrně pouze navigační počítač. Karyová se pokusila vybavit si přesné postavení všech planet v soustavě, když přiletěli, ale nedařilo se jí to. Kdyby znala přesné souřadnice planet, mohla teoreticky odvodit, jak daleko do minulosti nebo do budoucnosti Agorama skočila.
Karyová vypnula holografickou projekci a vydala se do strojovny. Prošla chodbou a zamířila k žebříkům, když zaslechla řinčení. Znělo to, jako kdyby někdo vlekl těžké věci po podlaze. Po chvíli se ozvala série úderů a skřípění následované nelidsky znějícími výkřiky. Karyová si připravila pistoli a pomalu postupovala podél stěny ke konci chodby, která ústila přímo do strojovny ve výšce dvou pater nad podlahou. Dostat se dolů bylo možné pouze pomocí žebříků, které se tiskly ke stěně strojovny. Karyová se opatrně doplížila až k žebříkům a podívala se dolů. Zadržela dech. Tep se jí znatelně zrychlil.
Dveře strojovny byly rozražené. Po celé spodní části strojovny se pohybovalo několik desítek zmutovaných lidí, kteří zuřivě ničili vybavení. Asi deset jich klečelo a rvalo maso z nehybných těl. Pojídali je. Deforta a zbytek týmu nikde neviděla. Pomyslela na nejhorší. Mrtvá těla, která nyní sloužila jako potrava, byla celá zakryta zmutovanými lidmi, takže je nebylo možné identifikovat. Karyová si snažila vybavit, zda se ve strojovně nacházely nějaké mrtvoly, když tam vstoupili. Nemohla se však rozpomenout. Jestliže ve strojovně žádné mrtvoly nebyly, znamenalo to jen jediné. A na to nechtěla ani pomyslet.
Pomalu se odplazila od okraje a několik dlouhých minut jen ležela a hleděla do stropu. Zvažovala, zda má vůbec cenu pokračovat dál. Defort byl dost možná mrtvý, Steven zraněný a šance, že by se k němu dostala, byla nyní velmi mizivá. Agorama klidně mohla být tisíc let v budoucnosti nebo v minulosti. Všechno, co znala, se buď již dávno proměnilo v prach a nebo ještě vůbec nevzniklo. Připadala si nicotná. Oproti universu, ve kterém se nacházela, nebyla vůbec ničím. Pocit bezmocnosti v ní klíčil a rychleji opanoval. Když už se zdálo, že jí nezbývá vůbec nic a nikde není naděje, pocítila v sobě ještě něco dalšího. Novou sílu, ze které mohla žít.
Vztek.
Karyová se zvedla na nohy a zamířila do chodby. Tentokrát však nešla do servisní místnosti, ale prošla do hlavní chodby. Měla štěstí, nikdo ze zmutovaných lidí ji tam nečekal. Vydala se k můstku.
Temnotu prořízl tmavě zelený paprsek. Postupoval z levé strany na pravou a během své cesty nevynechal ani jeden čtvereční centimetr plochy. Jednalo se o skener, který hledal poškozená vedení. Místo poničených rozvodů energie však narazil na Deforta, který si před paprskem zakryl oči rukou. Tohle už byl druhý servisní robot, kterého potkali. Díky antigravitačním motorům se robot vznášel metr nad zemí a snažil se identifikovat, co má před sebou. Servisní šachta byla úzká, takže je nemohl obletět. První servisní robot nejprve dokončil sken, vyhodnotil situaci a teprve potom se vydal pryč. Defort předpokládal, že nyní je čeká stejná procedura.
Když se vzpamatovali z dimenzionálního skoku, měli jen několik málo vteřin, aby se zachránili před davem zmutovaných členů posádky. Solara dotlačila jeho a Wilsona do nejbližší servisní šachty a zavřela za nimi. Od té doby bloudili labyrintem šachet a snažili se najít východ. Multifunkční náramky fungovaly jen částečně. Byli proto odříznutí od map lodi i komunikace. Museli doufat, že si Solara pamatuje schéma lodi a vede je správně. Nyní využila střetu s robotem a posadila se na zem, aby si odpočinula. Oběma rukama si třela spánky.
„Je vám něco?“ zajímal se Wilson. „Vypadá to, že vás ten skok oslabil víc než mě.“
„Nevím, pořád se cítím, jako kdyby mě do mozku píchalo tisíce jehel.“
„Jsem na tom podobně,“ řekl Wilson. „Snažím se pochopit, co se s námi stalo. Myslel jsem, že došlo k šoku. Ke stejnému šoku, ke kterému dochází, když loď vstoupí do subprostoru. Jenže už bychom se z toho měli dostat,“ vysvětlil a začal pomocí multifunkčního náramku skenovat Solaru. Tyto funkce náramku naštěstí fungovaly.
„Říkal jsem hned, že tu loď máme zničit,“ pronesl Defort. „Vůbec jsme neměli na Agoramu vstupovat.“
„Všechno, co se tu stalo, se dá vědecky objasnit,“ namítl Wilson. „Stačí jen provést důkladná šetření.“ Dokončil sken a na malém displeji se objevily výsledky. Wilson se zarazil. „To snad ne.“
„Co tam máte?“ chtěla vědět Solara. „Co jste zjistil?“
Wilson obrátil skener multifunkčního náramku na sebe a rychle začal kontrolovat i svůj zdravotní stav. Solara a Defort ho netrpělivě pozorovali.
Na displeji vyskočily další výsledky. Wilson si je přečetl, ale nic neřekl. Díval se před sebe. Solaru ani Deforta nevnímal. „To není jen šok,“ vyčetla z jeho výrazu Solara.
Wilson se zhluboka nadechl a obrátil se k ní. „Není. Naše nervová soustava se mění. Došlo k mutaci. Proto nás tolik bolí hlava. Proto jsme dezorientovaní.“
„Dá se to léčit?“ zeptal se Defort.
„S dobrým vybavením snad ano. Ten stav by se zhoršit neměl. Pokud…,“ na chvíli se zarazil, „… pokud nedojde k další újmě.“
„Myslíte ke skoku,“ upřesnila Solara. „Pokud Agorama neprovede další dimenzionální skok. Je to jediné vysvětlení.“ Wilson přikývl: „Nic jiného mě nenapadá. Dimenzionální skoky budou stále více měnit strukturu naší DNA, až se to dostane do bodu, ve kterém už to nebude možné zvrátit.“
„Kolik takových skoků bude potřeba, aby se to už nedalo vyléčit?“
Wilson pokrčil rameny. „Těžko to odhadnout. Podle naměřených informací je stupeň mutace u každého z nás jiný. Odhaduji to tak na čtyři pět skoků.“
Vzadu v šachtě se ozvalo vrzání. Někdo se do ní dobýval. „Musíme jít,“ vyzval je Defort. „Stejně s tím teď nic neuděláme. Doveďte nás na můstek!“
Solara se s námahou zvedla, prodrala se kolem Deforta a vyrazila šachtou dál. Defort s Wilsonem ji následovali. Snažili se pokračovat co možná nejrychleji, ale jejich postup zpomalovalo, jak se jich zmocňovala beznaděj. Místo toho, aby se soustředili na cestu, zaměstnávaly jejich mysl myšlenky na proměnu, která je čekala, pokud se jim nepodaří včas opustit Agoramu. Solara už navíc dávno nevěděla, zda jdou správnou cestou. Všechny servisní šachty vypadaly stejně. Uvědomovala si, že její stav je horší než ostatních. Zbývalo jí nejméně času. Nakonec otevřela první poklop, na který narazila.
Všichni tři vlezli dovnitř a zaujali obranné postavení. Nacházeli se v malé místnosti s počítačem a holoprojektorem, na kterém Solara zobrazila nákres lodi. Dostali se už do přední části Agoramy, ale byli deset podlaží pod hlavním můstkem. Defort opatrně vyšel na chodbu a se zbraní v ruce kontroloval prostor. Všude se zdál být klid. Pokynul ostatním a společně postupovali chodbou k výtahu. Na pravé straně se nacházely pouze jedny dveře. Defort se před nimi zastavil a prohlížel si je. Na rozdíl od ostatních dveří na lodi tyto byly masivní a důkladně zabezpečené. Znaky na nich mu přišly povědomé. Přistoupil k nim, ale neotevřely se.
„Tím výtahem se dostaneme až na můstek,“ ukázala Solara na konec chodby. „Možná budeme mít štěstí a nikdo tam nebude.“
„Co je tady?“ zeptal se Defort a ukázal na dveře.
„Nevím,“ odpověděla Solara. „Asi nějaký sklad. Pojďme na můstek, než proběhne další skok.“
„To nebude sklad,“ řekl Wilson a také se zastavil u dveří. „Co tam je? Vědecká část? Možná bude fungovat nouzové otvírání.“ Přistoupil k panelu vedle dveří a odklopil kryt.
„Radši tam nechoďte. Můžou tam být ty stvůry.“ varovala ho Solara. „A navíc tam nebude nic důležitého.“
„Označení říká něco jiného,“ nedal se Wilson, odklopil panel a zatáhl za páku.
Solara zatajila dech. Očekávala, že se spustí bezpečnostní mechanismus, který Wilsona seškvaří, ale nestalo se tak. Dveře se se skřípěním odsunuly.
Defort vkročil dovnitř a Wilson ho následoval. Ocitli se na plošině, která lemovala velký prostor plný torpéd. Střely byly naskládané v nosnících a připravené k přesunu do torpédometů. Podle odhadu jich tu mohlo být alespoň padesát.
„Přece jen je to důležité,“ řekl Defort, pevně sevřel pistoli a rychle se obrátil.
Paprsek laseru ho zasáhl do levé strany hrudi. Defort klesl na kolena, ale přesto se ještě pokusil pozvednout pistoli a vypálit. Solara byla rychlejší. Druhý výstřel rozmetal Defortovu hlavu na kousky.
Solara potom zamířila na Wilsona, který se rozeběhl po plošině pryč. Paprsek se mu otřel o levé rameno a zasáhl nosník. Wilson padl na zem, ale hned se sbíral na nohy. V ten okamžik se rozezvučely sirény a žlutá světla ozářila prostory lodi.
„Potřebujete mě!“ vykřikl Wilson. „Loď za chvíli provede další skok. Musíme držet při sobě.“
Solara sklonila zbraň a zvažovala své možnosti. Syntetický počítačový hlas oznamoval, že loď provede dimenzionální skok. Jen při té představě se Solaře zvedal žaludek. Další skok, který ještě zhorší její stav. Už teď se dala ta příšerná bolest hlavy snášet jen s vypětím.
Jak bude vypadat po skoku? Možná, že Wilsona opravdu potřebuje. Ale dopustil by, aby jí tohle všechno prošlo? Znovu zvedla zbraň a namířila na něj. Wilson však v tom momentu skočil přes zábradlí k torpédům. Ve skladu byla vypnutá umělá gravitace, aby se dalo snáze manipulovat s torpédy, takže Wilson plachtil vzduchem. Solara po něm chtěla vystřelit, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Mohla totiž zasáhnout hlavice.
Paluba se začala chvět a neosobní strojový hlas odpočítával poslední vteřiny do skoku. Solara si lehla na zem a schoulila se do klubíčka. A potom to přišlo.
Tentokrát se jí zdálo, že padá. Neznámá síla ji tlačila směrem dolů a ona volně plachtila vstříc neznámému. Všude byla samá tma. Nikde žádné světlo, které by jí ukázalo cestu ven z tohoto prokletí. Temnota ji uchopila do náruče a nechtěla ji pustit. Byla uvězněná ve světě, kde neexistovala naděje, která by ji dovedla ke světlu. Všude jen samá bolest a utrpení. Myslela si, že bude padat věčně, ale náhle pod sebou ucítila tvrdou zem. Chvíli nato všude okolo začala stříkat krev. Obrovské gejzíry, které se draly temnotou k ní.
Uvědomila si, že nespí.
Nic se jí nezdálo. Všechno bylo doopravdy!
Hlasitě oddechovala a snažila se zorientovat. Vůbec nic si nepamatovala. Vzpomínky byly jako malé střípky, které je potřeba spojit dohromady, aby vznikl obraz. Pravá strana těla ji bolela po dopadu na zem. Šátrala rukama kolem sebe. Chladný povrch jí byl povědomý, ale podlaha to nebyla. Nacházela se ve velké místnosti, kterou ozařovalo červené světlo sirén poplachu. Rudě pableskovalo a vyplňovalo prostor. Podívala se na svůj multifunkční náramek a zjistila, že většina jeho funkcí nefunguje. Komunikace také ne. Nejprve stejně nevěděla, komu by měla volat, potom jí ale na mysli vytanulo jméno, ve kterém cítila jistotu. Defort. Charles Defort. Byla si jistá, že on ji určitě zachrání.
„Hlášení pro posádku,“ ozval se syntetický počítačový hlas. „Osvětlení bude obnoveno za deset sekund. Zůstaňte na svých místech. V případě zranění kontaktujte medika.“
Po chvíli červené světlo pohaslo a k životu se začalo probouzet standardní osvětlení. Nedosáhlo plné síly, ale bohatě stačilo, aby si Karyová prohlédla místnost, ve které se ocitla. Na zemi se nenacházelo žádné vybavení, pouze několik vstupů někam na spodní palubu. Strop byl vysoko nad ní ve výšce odhadem minimálně třiceti metrů. Z pravé stěny trčely stoly, židle a různé vědecké vybavení. Jeden z holoprojektorů zářil a zobrazoval hvězdnou soustavu, kterou nepoznávala. Zkusila se postavit a zjistila, že jí to jde překvapivě lehce. Gravitace, která ji táhla dolů, měla pouze třetinovou hodnotu pozemské přitažlivosti.
Počítač ohlásil obnovu osvětlení, ale o poruše umělé gravitace taktně pomlčel. Asi je to typický povahový rys umělých inteligencí maudranských lodí, pomyslela si Karyová a pousmála se svému vtipu. Otázkou ovšem zůstávalo, jaká síla ji poutá ke stěně místnosti. Loď musela být přitahována silným gravitačním polem. Modlila se, aby se Agorama právě teď neřítila do středu černé díry. Snažila se vzpomenout si na události posledních minut, ale mozek nedokázal tyto informace dostat z paměti. Mělo by to být jednoduché, ale přesto si téměř nic nedokázala vybavit. Rozčilovalo ji to.
Vysoko nad ní, na současném stropu, se ozval rachot. Karyová se tam podívala, ale nikoho nespatřila.
„Charlesi!“ zavolala. „Jsi to ty?“
Nikdo se neozýval. Došla tedy k současné stěně a vyhoupla se na nejbližší stůl. Něco jí říkalo, že se musí dostat nahoru. Ze stolu se potom odrazila k zabudované skříni, která se nacházela metr a půl nad ní. Díky nízké gravitaci překonala tuto vzdálenost bez potíží. Sotva se však chytila okraje desky, celá loď se otřásla. Karyová se naštěstí udržela. Následovalo několik dalších otřesů, které vyvolaly rachot vysoko nad ní. Cítila změny v přitažlivosti.
Dveře ve stěně, která byla nyní stropem, se rozevřely a do místnosti začala se strašlivým jekotem těla padat. Některá během chvíle proletěla volným prostorem a dopadla dolů na zem do míst, kde ještě před chvílí stála Karyová. Další narážela do vybavení, kterého se snažila zachytit. Jeden padající muž ji minul jen o metr. Jeho podivně znetvořená ruka jí máchla těsně kolem hlavy. Muž tvrdě dopadl na zem a ozvalo se praskání kostí. Na noze se mu objevila otevřená zlomenina. Karyová zděšeně zírala na čouhající kost.
Potom se podívala do žlutých očí a začaly se jí vybavovat scény z nedávné minulosti. Jako zrychlený film zpětně prožívala cestu k Agoramě, vstup na palubu a útok zmutovaných členů posádky. Na okamžik ji ochromila hrůza. Civěla do žlutých očí muže, který nyní už jen opravdu velmi vzdáleně připomínal Maudrana. Kůže na jeho tváři byla zvrásněná a dostala šedý nádech. Nad levým okem měl ránu, ze které prýštila světle červená krev.
Konečně od něj odtrhla oči a dívala se po ostatních zmutovaných Maudranech, kteří se plazili po současné podlaze a snažili se postavit na zlámané nohy. Všichni řvali, takže málem přeslechla rachot nad sebou.
Zmutovaná žena se spustila na stůl tři metry od Karyové. Gravitace se vrátila na úroveň přibližně třetiny pozemské, takže se žena pohybovala velmi lehce. Sešplhala na spodní část stolu. Chytila se za okraj a seskočila na Karyovou. Laserový paprsek vnikl ženě zdola do levé hýždě, prošel celým trupem a ven se dostal pravou lopatkou. Padající tělo se otřelo o Karyovou, ale už ji nezachytilo. Dopadlo na muže, který se právě téměř postavil na nezlomenou pravou nohu.
Karyová ještě několikrát vystřelila dolů a potom začala šplhat nahoru. Chtěla se co nejdříve dostat pryč od těch nestvůr. Jejich řev se dal snášet jen těžko. Většina se jich pokoušela dostat na nohy a lézt za ní. Plazili se ke stěně a polámané končetiny vláčeli za sebou. Karyová se vyhoupla na skříň právě v okamžiku, kdy se loď znovu otřásla. Gravitace se opět na chvíli zvýšila a potom se vrátila na předchozí hodnoty. Karyová chvíli počkala a potom pokračovala dál. Čím výš se dostala, tím byly její skoky nebezpečnější. Kdyby se nezachytila, čekal by ji dlouhý pád mezi ty nestvůry. Podle vybavení, které se na stolech nacházelo, usoudila, že je někde ve vědecké sekci. Když se dostala na poslední stůl, postavila se na jeho postranní desku a zamávala rukou před fotobuňkou dveří.
Dveře se otevřely a naskytl se jí pohled do další, tentokrát kruhové místnosti s velkým holografickým projektorem uprostřed. Loď se opět otřásla. Karyová se naklonila dozadu a měla co dělat, aby udržela rovnováhu. V otevřených dveřích se objevila hlava zmutovaného člena posádky. Zaměřil na ni pohled a chystal se seskočit. Karyová na něj namířila, ale nakonec nevystřelila. Místo toho sklopila zbraň a rychle ustoupila až ke stěně. Muž se spustil dolů a přistál jen metr od ní. Měl problémy udržet rovnováhu. Poklekl a chytil se stolu.
V tom okamžiku Karyová vystřelila. Paprsek prošel hrudí a vypálil do stolu díru. Další výstřel mu rozmetal hlavu. Karyová si stoupla na mrtvé tělo a s pistolí namířenou vzhůru čekala, zda se nevynoří další zmutovaná zrůda. Jestli na ni číhá nahoře, nebude mít šanci ji zneškodnit. Ale nikdo se neobjevil.
Karyová zastrčila pistoli do pouzdra a z mrtvého těla se odrazila vzhůru. Tělo ji o několik centimetrů přiblížilo cíli. Překonala prostor a konečky prstů se chytila okraje dveří. Jestli na ni teď zaútočí, bude se muset pustit a doufat, že dopadne zpět na stranu stolu. Rychle se začala přitahovat nahoru. Díky nižší gravitační síle to pro ni nebylo obtížné. Podařilo se jí dostat nejprve jeden loket na současnou podlahu druhé místnosti a potom i druhý. Pak přitáhla kolena a rychle si klekla. Odvalila se mimo dveře, které se ihned zavřely. Rychle vytáhla pistoli a kontrolovala prostor. Kromě ovládacích panelů, tří mrtvých těl a holoprojektorů zde nikdo nebyl.
Karyová vyšplhala najeden z panelů, který vyčníval ze stěny, a studovala ovládání. Holoprojektor znázorňoval plán trasy letu Agoramy. Hvězdné soustavy nepoznávala, protože měly maudranské označení. Rozuměla však údajům, které na nich byly zobrazeny. Týkaly se počtu planet, měsíců a především gravitačních sil. Stiskla tlačítko posuvu zpět a objevila se jiná soustava. U ní se nacházely časové údaje, kdy do ní Agorama skočila a kdy ji zase opustila. Časový index ukazoval rok 422 třetího pozemského letopočtu. Před deseti lety. Karyová si nejprve myslela, že se jedná o poruchu počítače. Nechala si proto zobrazit ještě dvě další navštívené soustavy. Časová posloupnost seděla.
Postupně se dostala až do výchozího bodu cesty. Agorama provedla svůj první dimenzionální skok třetího července roku 422 třetího pozemského letopočtu. Bylo to přesně dvanáct dní před tím, než bylo uzavřeno příměří mezi Pozemskou aliancí a Maudranskou říší. V době, kdy se ještě bojovalo.
Karyová si začala procházet celý plán mise. Loď provedla celkem pět dimenzionálních skoků podle plánované trasy a dostala se do odlehlé soustavy na okraji Galaxie. Potom provedla ještě další skoky, ale ty již nebyly podle plánu. Po pátém skoku tedy muselo dojít k poškození navigačního počítače. Přesná místa, kam až se Agorama dostala, se jí nepodařilo v počítači objevit. Vrátila se tedy k plánu cesty a nechala si vyvolat soustavy, které měla loď navštívit. Měly se uskutečnit ještě tři skoky. První dvě soustavy jí nic neříkaly, třetí poznala okamžitě.
Holoprojektor vykreslil hvězdnou soustavu čítající osm planet. Agorama měla dokončit svůj dimenzionální skok v blízkosti třetí planety od hvězdy. Planeta se na holoprojektoru zvětšila a vyplňovala tak téměř polovinu místnosti. Z větší části ji pokrývala voda, a proto zářila modrou barvou. Už to byl téměř rok, co Karyová tuto planetu opustila a vůbec by ji nenapadlo, že ji znovu spatří zde, na Agoramě.
Země.
Wilson cítil objetí smrti. Tiskla ho pevně k sobě a vysávala z něj poslední zbytky života. Ze všeho toho zmatku, který mu v hlavě panoval, si nejlépe vybavoval tvář starší ženy. Nedokázal si vzpomenout na její jméno, ale věděl, že to ona je ztělesněním smrti. To ona je smrt. Jejím cílem vždy byla jenom smrt. Na ničem jiném jí nezáleželo. Využila je, aby dokončila své zrůdné poslání. Proto stvořila Agoramu. Jediné místo, kde se skutečně cítila doma. Celá loď byla její svatyní. Svatyní smrti.
Když Agorama dokončila skok, čekal ho dlouhý pád. Jeho tělo naráželo o torpéda zavěšená ve vzduchu. Mlátil se mezi nimi, až konečně dopadl na zem, která byla dříve stěnou. Rána od paprsku laseru na levém rameni ho pálila. Nebylo to však jediné místo na těle, kde cítil bolest. Také pravá noha a žebra na pravé straně hrudi mu pulzovaly bolestí. Ani nemusel použít skener multifunkčního náramku, aby zjistil, že se jedná o zlomeniny. Po levém boku se plazil pryč, aby se dostal co nejdál z dosahu paní smrti. Slyšel ji, jak popochází někde nahoře. Na chvíli ji spatřil mezerou mezi torpédy, ale nepodařilo se mu na ni zaostřit.
Wilson se skryl za jedním torpédem a vyčkával. V tomhle stavu se nebyl schopen s nikým utkat. Nemohl se postavit na nohy. Zbývalo mu jen pokusit se doplazit někam do bezpečí a doufat, že přežije. Na palubě však správně nepracovala gravitace. Vše bylo přitahováno na pravou stěnu, což znamenalo, že se nemohl vrátit ke dveřím, kterými do tohoto skladu torpéd vešel. Ty se nyní nacházely vysoko nad ním. Jedinou dosažitelnou cestou ven tak byly dveře vzdálené pět metrů. Byly v současné podlaze, takže stačilo jen se k nim doplazit. Ani nemusel nikam lézt.
Dveře však neclonila torpéda, takže na ně bylo perfektně vidět shora. Jakmile by se tam doplazil, očití by se krásně na ráně. A také nevěděl, kam vedou. Klidně by se za nimi mohlo skrývat několik desítek těch monster.
Bez hnutí ležel a vyčkával. Pozoroval torpéda, která čekala na vypuštění. Předtím neměl čas zabývat se nápisy, která nesla. Nyní začal zkoumat označení a překládal jeden symbol za druhým. Šlo mu to těžko. Připadal si omámený. Jako kdyby někdo svázal jeho mysl tenkým pevným drátem, který se do ní zařezával. Ještě několik skoků a jeho nervová soustava bude natolik změněna, že si už dost možná ani nebude uvědomovat, kdo je. Konečně se mu podařilo rozeznat i poslední maudranský symbol a zjistil, že se jedná o střely s hlavicemi, které obsahují nervový plyn. Byly tedy určeny pro útok na planety. Po odpálení v atmosféře se plyn rozptýlí do vzduchu a zabíjí po statisících.
Wilson viděl následky těchto útoků. Před deseti lety takto Maudrané několikrát zaútočili na pozemské kolonie. Zůstala po nich prázdná města posetá mrtvolami. Tohle nebyla výzkumná loď. Agorama byla válečná loď určená k vyhlazování celých civilizací. Loď smrti.
Paluba se otřásla a přitažlivá síla, poutající ho k dřívější stěně, na chvíli ztratila na intenzitě. Vysoko nad ním se ozval výkřik následovaný několika údery. Wilson se však neodvažoval podívat nahoru. Nechtěl riskovat. Vyčkával, jak se situace vyvine. Ozvalo se šramocení, jak někdo šplhal vzhůru. Potom zvuk otevíraného nouzového průlezu. Wilson věděl, že teď je nejvhodnější chvíle podívat se nahoru, zamířit a střílet. Přesto to ale neudělal. Strach ho přikoval k současné podlaze. Ani nedýchal. Nehýbal se ještě dlouho poté, co už všechny zvuky utichly.
Teprve po dalších dvou minutách se odvážil podívat nahoru. Pozorně sledoval plošinu, ale jediné tělo, které tam viděl, patřilo jeho kapitánovi. Wilson se začal plazit ke dveřím na současné podlaze. Celé tělo ho bolelo, ale věděl, že musí pryč. Mávl rukou před fotobuňkou, zdravou rukou se chytil za okraj dveří a pomalu se spustil do chodby. Nohama se až na zem nedostal, a tak se musel pustit. Snažil se dopadnout na zdravou nohu, a to se mu podařilo. Vzápětí ale spadl na zem a vykřikl bolestí. Na chvíli se mu zamotala hlava a nemohl popadnout dech. Když se uklidnil, začal se plazit k nejbližším dveřím. V chodbě naštěstí nikdo nebyl.
Agorama se znovu otřásla a opět se projevily výkyvy v přitažlivosti.
Wilson se dostal ke dveřím a otevřel je. Za dveřmi se nacházela malá místnost se dvěma velkými okny, která se rýsovala přesně naproti. Za oknem Wilson viděl ubíhající povrch planety s velmi řídkou atmosférou. Jasně rozeznával obří krátery, které do šedivého povrchu vyhlodaly meteority. Sledoval ubíhající povrch a snažil se vypozorovat, co se s lodí děje. Agorama obíhala planetu, ale neměla dostatečnou rychlost, takže byla postupně přitahována k povrchu. Její oběžná dráha byla stále nižší a nižší.
Planeta musela být podle prvního odhadu větší než Země.
V každém případě měla rozhodně mnohem větší hmotnost. Rychlost, kterou k sobě loď přitahovala, se stále zvyšovala. Manévrovací motory Agoramy musely mít poruchu, protože zabíraly jen na krátké okamžiky. Stejně tak měl poruchu i systém umělé gravitace, protože jedinou přitažlivost nyní vytvářela planeta. Kdyby se nacházeli dál od ní, panoval by zde stav beztíže.
Wilsonovi bylo jasné, že se Agorama řítí do záhuby. Nezbývalo už mnoho času. Bylo to těžké odhadnout, ale Wilson se domníval, že během několika minut loď narazí do povrchu planety. Musel rychle pryč. Spustil se do místnosti a dopadl na okno. Chvíli měl pocit, jako kdyby padal dál vstříc povrchu planety, který se přibližoval. Manévrovací trysky opět na několik sekund spustily, ale proti obrovské gravitační síle planety neměly šanci. Srážka byla nevyhnutelná. Wilson se začal plazit po okně ke stěně, kde se nacházely dveře k záchranným modulům.
Rozezvučela se siréna a celou místnost prozářilo žluté světlo.
„Celé posádce: loď provede dimenzionální skok,“ hlásil počítač. „Připravte se na uskutečnění dimenzionálního skoku.“
Wilson zvýšil své úsilí. Nedbal na bolest a snažil se co nejrychleji dostat k záchranným modulům. Dveře se otevřely a odhalily malou místnost se skafandry a vstupem do jednoho záchranného modulu. Jeden bude stačit, usmál se Wilson. Jeden mi bude bohatě stačit. Sirény dál kvílely a počítač znovu upozorňoval na dimenzionální skok. Wilson přelezl do místnosti. Vstup do záchranného modulu se naštěstí nacházel ve stěně, která nyní představovala podlahu. Doplazil se k modulu a rychle začal otevírat dveře. Nejprve vnější a potom i vnitřní. Cesta do modulu byla volná. Přece jenom bude mít štěstí.
Prolezl dovnitř v okamžiku, kdy se celá Agorama začala otřásat. Počítač odpočítával poslední půlminutu do uskutečnění skoku. Wilson rychle zalezl do jednoho z křesel a začal se poutat. Loď vibrovala čím dál tím víc. Tohle bude těsné, pomyslel si. Těsné, ale vyjde to. Pod ním ubíhal pustý povrch planety. Bude muset doufat, že brzdné motory zvládnou zastavit jeho cestu k povrchu a přistane bez problémů. Potom vyšle nouzový signál a bude čekat. Snad bude mít štěstí. Snad ho někdo najde. Věřil tomu.
Wilson sáhl na ovládací panel ve chvíli, kdy si uvědomil, že zde není sám. Za druhým křeslem se něco hýbalo. Dlouhé zdeformované tělo se vynořilo z úkrytu v temnotě a odhalilo se mu v celé své kráse. Potrhaná uniforma Maudranské říše bylo to jediné, co prozrazovalo, že to kdysi bylo člověkem. Žluté oči zapadlé hluboko do protažené tváře plné výrůstků ho pozorovaly. Wilson v nich viděl konec všech nadějí. Jen smrt. Pokusil se vytáhnout zbraň, ale byl příliš pomalý.
Mutant zaútočil a zakousl se mu do hrdla. Záchranný modul potřísnila krev…
Ze střední části trupu Agoramy se vysunulo šest velkých ramen, která vydávala jasně modré světlo. Veškerá energie z hlavního reaktoru proudila sem, do dimenzionálních motorů. Jakmile motory získaly dostatečné množství energie, modrá záře začala expandovat všemi směry do prostoru, který se začal zakřivovat. Struktura časoprostoru se hroutila a vytvořil se zlom, který sahal hluboko do povrchu planety. Agorama zmizela ve středu zlomu, který se rychle uzavřel. Třetina planety se vypařila a odhalily se tak spodní vrstvy. Žhavé magma tryskalo vzhůru a dopadalo zpět na rozpadající se povrch. Zmrzačená planeta se roztrhla na několik velkých kusů, které se následně tříštily dál.
O deset pozemských let dříve planeta nerušeně putovala po své oběžné dráze a nacházela se na opačné straně hvězdy, když se vytvořil prostorový zlom, který vyvrhl Agoramu zpět do reálného vesmíru.
Šest velkých ramen se takřka okamžitě začalo zasouvat zpět do trupu, kde budou čekat na další skok. Palubní počítač vyhodnotil souřadnice a ihned začal plánovat další dimenzionální přesun. Jeho vzorec zůstával stejný, a proto další cíl určil opět za deset let v budoucnosti, ale tentokrát na jiných prostorových souřadnicích. Až Agorama skok uskuteční, začne ihned zadávat další, který ji vrátí do minulosti na stejné souřadnice. Scénář se vždy opakoval.
Bitevní loď Maudranské říše, která hlídkovala v tomto sektoru, zaznamenala prostorový zlom na svých senzorech. Jen chvíli se posádka domnívala, že se jedná o anomálii. Potom jim počítač zpřístupnil databázi tajných vojenských projektů a všem bylo jasné, že narazili na ztracenou loď. Kapitán ihned nařídil nastavit krátký subprostorový skok, který je během deseti minut dopraví k Agoramě.
Opět padala. Zuřivě máchala rukama a snažila se něčeho zachytit. Na nic však nedosáhla. Všude okolo byl jenom vzduch. Její pád neměl konce. Vteřiny se kupily, ale stále ji nepřivítala tvrdá zem. Byla zmatená a dezorientovaná. Jednu věc však věděla jistě – po tak dlouhém pádu ji čekají trvalé následky nebo možná dokonce smrt. Točila se ve vzduchu. Křičela. Nic jí to však nebylo platné. Nakonec se smířila se smrtí, rozpažila a očekávala nevyhnutelné. Konec však nepřišel.
Karyové se vrátil zrak, a tak mohla konečně rozeznat místnost, ve které se nacházela. Otáčela se ve vzduchu a stěny se kolem ní míhaly jako na nějakém bláznivém kolotoči. Zvedal se jí žaludek. Možná, že by bylo lepší nic nevidět, vytanulo jí v mysli, když začala zvracet. Obsah žaludku z ní vylétl. Očekávala, že se rozprskne po zemi, ale místo toho zůstal viset ve vzduchu. Natrávené zbytky jídla se vznášely kolem a nechtělo se jim spadnout. Umělá gravitace stále nefungovala, ale blízko lodi nyní nebylo žádné silné gravitační pole.
Radost z faktu, že se nezabije při pádu, znechutilo zjištění, že je stále na Agoramě. Bolest hlavy, která ji provázela od prvního dimenzionálního skoku, ustoupila a místo ní se dostavila podivná otupělost. Problémy se soustředěním se znásobily, ale bolest odezněla. Kromě strachu ze smrti ji nic netížilo, všechno bylo náhle mnohem jednodušší. Vpřed ji najednou hnaly nové síly. Cítila touhu zabíjet. Před očima se jí míhaly obrazy plné násilí, ale vůbec jí nepřišly odporné. Zabíjení pro ni teď bylo vlastně velmi přirozené. Změny v uvažování ji znepokojovaly, uvědomovala si, že se mění, ale ta nová otupělost fungovala jako balzám, který ji zbavil veškeré bolesti a starostí. Život byl tak jednoduchý.
Karyové se po několika pokusech podařilo dostat ke stěně a zvažovala další postup. Vznášela se ve spojovací chodbě, ve které se nacházely dvoje dveře. Zvolila jedny a odrazila se směrem k nim. Za dveřmi ji čekal výtah a vedle něj šachta s žebříky. Karyová si nepamatovala, že by zde už jednou byla, a proto se domnívala, že jde správnou cestou. Můstek musel být nahoře. Chytila se žebříku a odrazila se vzhůru. Letěla nahoru a přitom míjela jednotlivá patra. Zachytila se až těsně před posledním podlažím. Zastavila, protože zaslechla podivné vrčení, které vzdáleně připomínalo kvílení zmutovaných členů posádky. Vytáhla pistoli a pomalu se pohybovala nahoru.
V místnosti před můstkem, který byl vidět otevřenými dveřmi, se jeden mutant zběsile točil ve vzduchu. Kdyby už nebyla tak otupělá, přeměna by ji šokovala. Z původního lidského vzhledu totiž téměř nic nezůstalo. Barva pokožky se změnila v tmavě šedivou a po celém těle začaly vylézat kosterní výrůstky, které na některých místech prořezávaly kůži. Obličej byl protažený a dominovala mu obrovská tlama. Se stavem beztíže se nedokázal vyrovnat. Bylo to pro něj něco naprosto cizího.
Trvalo jen několik sekund, než se žluté oči zaměřily na Karyovou. Když ji spatřil, z hrdla se mu vydral nelidský řev. Karyovou by předtím děsil, ale nyní už ne. Teď se jí ten řev líbil. Ba co víc, chtěla se přidat a křičet s ním. V tom řevu totiž byla touha po krvi, primární touha po zabíjení. Karyová na něj namířila pistoli a vystřelila. Paprsek laseru projel mutantovou nohou a jeho řev dostal příchuť bolesti. Vypálila znovu a paprsek odtrhl znetvořenou ruku od těla. Řev zesílil. Karyovou začal ovládat pocit slasti a zběsile střílela dál. Paprsky laseru ohlodávaly tělo a vzduchem se nesl zápach spáleného masa. Její rozkoš se stupňovala. Řev ustal v okamžiku, kdy se hlava oddělila od těla. Karyová byla spokojena. Její tělo zaplavil pocit naplnění, které vzápětí vystřídalo zklamání, že vše trva lo tak krátkou dobu. Tak příšerně krátkou. Měla to utrpení protahovat dál, říkala si. Měla mířit pouze na končetiny. Tyto myšlenky ji dováděly k šílenství, ale nedokázala je zastavit. Nedokázala se ovládnout.
Jakmile se alespoň trochu uklidnila, odrazila se od stěny a proletěla otevřenými dveřmi na můstek, který z větší části halila temnota. Po obvodu můstku, který byl dlouhý dvacet metrů, se nacházela velká okna nabízející nekonečné panorama vesmíru. Křeslo kapitána stálo přesně uprostřed, obklopené stanovišti ostatních členů posádky. Přední části můstku dominovala obří holografická obrazovka a navigační počítač.
Mrtvoly členů posádky se vznášely po celém můstku. Pomalu se pohybovaly v beztížném stavu a jen občas do sebe narazily.
Karyová se odrazila a doplula se ke křeslu kapitána. Zachytila se ho a s prstem na spoušti pistole pátrala po možných útočnících. Když si vzpomněla na konflikt před můstkem, skoro si přála, aby na ni z temných zákoutí někdo vyrazil. Jako by už cítila pach spáleného masa. Ruka s pistolí se jí zachvěla. Zdálo se však, že je na můstku sama. Zklamaně proto zaměřila pozornost na holografickou obrazovku. Nepotřebovala ani rozluštit maudranské symboly, aby poznala, že počítač provádí diagnostiku. Na hvězdné mapě se zobrazoval dosavadní kurz Agoramy. Střídala se označení soustav a rozmístění planet. Když se počítač dostal až k prvnímu skoku, zobrazení zmizelo a vystřídala ho změť maudranských symbolů. Společně s nimi se ozval syntetický počítačový hlas.
„Kontrola navigačního počítače dokončena. Objevena chyba TR2348590058 – navigační program chybně zpracoval vstupní data. Vstupní data neodpovídají standardnímu formátu. Celá sekvence vymazána. Zadejte nové navigační údaje!“
Na obrazovce svítilo několik symbolů, které vyzývaly k zadání nových údajů. Karyová se odrazila od kapitánského křesla a přeletěla k navigačnímu počítači.
Už na první pohled jí bylo jasné, že se nejedná o maudranskou technologii. Počítač měl tvar hnědé polokoule, která vyrůstala z podlahy. Viditelná byla však jen horní část, jádro počítače se nacházelo o patro níž a bylo mnohem větší. Po celém povrchu se jako žíly klikatily šedé kabely, které zalézaly do nitra. Jeden z těchto kabelů byl vysunutý a připojený do stropu, kde se nacházelo propojení s hlavním počítačem lodi. Karyová původ této technologie nedokázala rozpoznat. S ničím podobným se ještě nesetkala.
„Sami bychom to nikdy nedokázali,“ ozval se zezadu hlas. „To musím přiznat.“
Karyová sebou trhla a s pistolí v ruce se otočila ke kapitánskému křeslu. Postava, která se ho držela, byla osvětlena mdlým nouzovým světlem, které na ni dopadalo z levé strany. Oči dostaly žlutý nádech a tvář nesla silné stopy změn. Mutace postupovala rychleji než u ostatních. Stále to však byla ona. Karyová ji poznala a sklonila zbraň.
„Solaro? Tak přece jen někdo žije.“
„Byl to můj první objev na výpravě do hlubokého vesmíru. Loď neznámého původu, která se vynořila z prostorového zlomu blízko naší pozice. Dokonalá technologie. Nádherná věc v rukou ubohých stvoření, která snad ani netušila, jak velký potenciál vlastní. Stvořit Agoramu bylo mé životní dílo. Tato loď je dokonalý nástroj k nastolení pořádku, o který jsme byli připraveni.“
Solara naťukala na ovládacím panelu sérii příkazů a symboly na hlavní obrazovce se změnily.
„Nové navigační údaje zadány,“ ohlásil syntetický počítačový hlas. „Souřadnice 3546-2598-4762.“ Holoprojektor zobrazil hvězdnou soustavu, kam se loď chystala provést skok. „Země, hlavní planeta Pozemské aliance. Primární cíl mise.“ Karyová pozvedla zbraň, ale Solara byla rychlejší. Vypálila ze své malé pistole a jasně rudý paprsek částicového laseru seškvařil Karyové pravou ruku. V šoku pozorovala ohořelý pahýl. Stále se pokoušela zmáčknout spoušť, ale chyběly prsty, které by to udělaly. Po chvíli se dostavila bolest, která ji alespoň trochu probrala z šoku. Přestala racionálně uvažovat. Moc nad ní získalo její zvířecí já. Vykřikla a její řev už nepřipomínal nic lidského. Byl to řev raněné šelmy toužící po krvi. Toužící po zabíjení.
„Jen řvi!“ zvolala Solara. „Řvi a dívej se, jak se k tobě brzy přidají i ostatní. Zničím vás! Všichni do jednoho chcípnete!“
V blízkosti Agoramy se ze subprostoru vynořil maudranský křižník. Za okny můstku vypadal jen jako malý přibližující se bod. Počítač ohlásil pokus o spojení, ale Solara ho ignorovala. Držela se křesla a pozorovala ukazatele značící nabíjení dimenzionálních motorů. Můstek vzplanul žlutým světlem a lodí se rozezvučely sirény. Počítačový hlas ohlašoval dimenzionální skok. Solara zadala další příkazy a uvedla do pohotovosti střely s nervovým plynem. Byla rozhodnutá zaútočit okamžitě, jakmile se loď objeví u Země.
Karyová se dostala do stavu, kdy už necítila nic. Dokonce ani bolest, která ji spalovala. Nahromadila se v ní obrovská energie pramenící ze zlosti a nenávisti. Překypovala touto energií jako časovaná nálož, která musí každou chvíli vybuchnout. Bylo to nevyhnutelné. Odrazila se v okamžiku, kdy se mezi ni a Solaru dostalo vznášející se mrtvé tělo kapitána. Náraz ji zpomalil jen nepatrně. Nabrala mrtvolu a letěla dál na Solaru. Můstek ozářily paprsky částicového laseru. Jednotlivé výboje hladce procházely mrtvým tělem, ale jen jeden zasáhl Karyovou. Otřel se jí o levý spánek.
Kapitánovo tělo zasáhlo Solaru. Síla úderu ji odmrštila, takže přeletěla můstek a narazila na stěnu. Pistole jí vypadla z ruky a letěla ke stropu. Solara se snažila zorientovat a najít Karyovou. Spatřila ji však až v okamžiku, kdy do ní vrazila, a chytila ji rukou. Karyová udělala přesně to, k čemu ji hnaly její zvířecí instinkty. Cítila tu obrovskou sílu, které nemohla a ani nechtěla vzdorovat. Zakousla se Solaře do krku. Ta začala křičet a mlátit do ní, ona se jí však držela pevně a dál ji hryzala. Krev se v malinkých kuličkách vzdalovala od zápasící dvojice. Karyová nepolevovala v útoku. Solara se snažila bránit, ale rychle ztrácela síly. Před očima se jí zatmělo a pohltila ji temnota.
Počítačový hlas opět oznámil, že se blíží dimenzionální skok. Představa skoku vyvolala v Karyové strach. Odvrátila se od bezvládného těla a snažila se srovnat si myšlenky. Obličej měla celý od krve. Srdce jí bilo jako o závod. Zaměřila se na hlavní obrazovku a snažila se soustředit. Věděla, že musí rychle něco udělat, nebo loď skočí k Zemi. Mysl měla náhle čistou a cítila se uvolněně. Odrazila se od zdi a přeletěla zpět ke kapitánskému křeslu. Na hlavní obrazovce naskakovaly údaje o stavu motorů. Energetické články byly již téměř plné. Mnoho času nezbývalo.
„Celé posádce: loď provede dimenzionální skok. Celé posádce: loď provede…,“ hlásil počítač.
Stav signalizace se změnil, motory byly plně nabity. Objevily se nové ukazatele, které zobrazovaly načítání parametrů pro skok. Navigační počítač zpracovával údaje potřebné k vypočítání dimenzionálního skoku.
Karyovou napadlo pouze jediné možné řešení. Odrazila se od podlahy a zamířila ke stropu, kde chytila pistoli, kterou předtím upustila Solara. Pevně ji uchopila a začala střílet. Paprsky laseru se dobývaly do polokoule v přední části můstku. Vedení začalo jiskřit. Karyová pálila dál, dokud se neozvalo varovné pípání oznamující poruchu.
„Chyba ve zpracování navigačních dat,“ ohlásil počítač. „Chyba ve zpracování navigačních dat. Nejsou k dispozici údaje pro dimenzionální skok. Zadejte potřebné údaje!“
Karyová se odrazila rukou od stropu a přeletěla zpět ke kapitánskému křeslu. Agorama se začala otřásat. Všechny kontrolky blikaly jako o závod a počítač dál ohlašoval chybu ve zpracování navigačních dat. Články dimenzionálních motorů překypovaly energií, která potřebovala expandovat. Modrá záře se rozlévala do prostoru, který se zakřivoval. Karyová si sedla do kapitánského křesla a připoutala se. Potom přijala spojení.
V přední části můstku Agoramy se vytvořila holografická projekce kapitána maudranského křižníku. „Zaznamenáváme poruchy vašich dimenzionálních motorů. Jaký je váš stav? Potřebujete pomoc?“
Karyová zapnula kameru, aby maudranský kapitán viděl její podobu. Jakmile se obraz zhmotnil na můstku maudranské lodi, kapitán ucukl a překvapeně ji pozoroval. Agorama se nyní otřásala ještě víc. Hrozilo, že se každou chvíli roztrhne.
„Byly aktivovány nouzové protokoly,“ ohlásil počítač. „Zadávám náhodné souřadnice. Dimenzionální skok proběhne za patnáct vteřin.“
„Prohráli jste!“ vykřikla Karyová. „Váš plán jsme odhalili.“
Kapitán ji chvíli zmateně pozoroval, ale potom mu vše došlo. Obrátil se za sebe, aby vydal sérii rozkazů. Tři vteřiny předtím, než se měl vytvořit prostorový zlom, zasáhl Agoramu paprsek částkového laseru vyslaný z hlavního děla maudranského křižníku. Loď se mohutně otřásla. Paprsek zasáhl jedno rameno dimenzionálního motoru. Modrá záře ochabla. Další energetické výboje bily do trupu Agoramy. Loď skomírala. Štíty byly mimo provoz, takže paprsky hladce procházely skrz a způsobovaly fatální škody.
Karyová zůstala s Agoramou až do konce. Stala se posledním člověkem na palubě. Pevně se chytila podničky a sledovala maudranský křižník chrlící smrt. Netrvalo to dlouho, ale přesto se jí zdálo, že uběhla celá věčnost. V okamžiku zkázy se vše jakoby zpomalilo. Každý nádech trval minuty, každý otřes hodiny.
Konečně jeden paprsek laseru prošel do strojovny a zasáhl hlavní reaktor. Trup Agoramy se v obrovské ohnivé kouli roztrhl a téměř okamžitě byl rozmetán na miliony kusů, které se vzdalovaly na všechny strany.
Vesmírná stanice obíhala okolo Zaretu 3, zelené planety, která byla přibližně stejně velká jako Země. Na povrchu probíhala terraformace, ale zatím tam nebylo možné bez skafandru přežít. Na dvou planetách této soustavy se těžily cenné suroviny, což byl hlavní důvod pro zbudování stanice. Těžařské lodě přivážely náklad a přenášely ho do připravených nákladních lodí, které potom putovaly do všech koutů známého vesmíru. Na stanici bylo proto stále živo. Každý den přilétalo několik plavidel, která se poutalá k obrovským ramenům, jež sahala daleko od stanice jako nohy obřího pavouka.
Když vstoupila do spojovací chodby v rameni C, naskytl se jí pohled na lodě připojené k doku. Jedna vedle druhé tam čekaly a doplňovaly palivo. Hluboko pod nimi zářil povrch planety osvětlený hvězdou. Chodba se táhla až na konec ramene a všude se nacházela okna poskytující tento fantastický pohled. Vydala se chodbou, aby našla muže, kterého hledala. Nedalo jí to mnoho práce. Stál u okna a shlížel dolů na malou loď, kterou opravovali servisní roboti. Kroužili kolem trupu jako otravný hmyz a hledali možné závady. Když narazili na něco, co se jim nelíbilo, začali místo zkoumat a poté opravovat.
„Hlásím se do služby,“ řekla, když ji zaregistroval.
Pomalu se k ní obrátil a usmál se. Vyzařoval z něj klid. „Výborně. Jste Susan Karyová, pokud si dobře pamatuji reference, které jsem na vás dostal.“
„Přesně tak, kapitáne Deforte. Ráda bych sloužila na vaší lodi.“
„Četl jsem vaše doporučení a všichni vás chválí. Budu rád, když se k nám připojíte. Galileo je malá loď, ale jeho mise jsou vždy zajímavé. Pokud vám tedy nevadí průzkum hlubokého vesmíru a delší odloučení od civilizace.“
„To vůbec ne. Těším se na to. Dostala jsem nabídku sloužit na válečné lodi, ale…,“ po tváři jí přeběhl úsměv, „… s válkou nechci mít nic společného.“
„Tak to si budeme rozumět. Já už také nemusím mít s válkou nic společného, ta poslední s Maudrany mi bohatě stačila. Málem jsem při ní přišel o rodinu. Maudranská říše nabídla příměří jen den předtím, než by zaútočili na stanici, kde právě byla má rodina. Těžko říct, co je k tomu tehdy vedlo, ale jsem tomu zatraceně rád. Válce se velkým obloukem vyhýbám.“
Kapitán se vydal chodbou zpět na stanici a Karyová ho následovala.
„Jako váš nový kapitán mám pro vás první rozkaz. Dnes se určitě musíte zúčastnit rozlučkové párty, kterou pořádám. Na stanici se vrátíme nejdříve za tři měsíce.“
„To si určitě nenechám ujít, kapitáne.“
„Charlesi,“ řekl a podal jí ruku „jsem rád, že spolu budeme pracovat.“
