Lukáš Hrdlička – Na konci

1. kapitola

Vrata hangáru v posledním patře mrakodrapu Sapphire Tower se rozevřela jako tlama mořské obludy a vyvrhla ven tři nákladní vznášedla s červenými pruhy po stranách. Vznášedla nabrala výšku a vyrazila přímo k Tokijskému zálivu. Město hluboko pod nimi žilo svým vlastním uspěchaným životem plným beznaděje a zklamání. Davy lidí se šinuly ulicemi ve snaze nalézt zaměstnání, které by pozvedlo jejich život vzhůru. Všudypřítomné holografické reklamy lákaly na výrobky, které robotické továrny chrlily po tisících. Jejich cena byla žalostně nízká, ale přesto je nikdo nekupoval. Nikdo na ně neměl peníze.

Garret si nechal na hlavní obrazovce zobrazit záběry z kamer umístěných na spodní části vznášedla. Nenáviděl všechny ty ztroskotance, kteří se potulovali ulicemi. Většinou ho neobtěžovali, jen stáli na chodníku a drželi před sebou kelímek s mincemi. On je ale přesto nenáviděl. Častokrát je začal mlátit, když měl špatnou náladu, ale ani tehdy neutekli. Jen si chránili obličej rukama, avšak nikdy ho neudeřili. Hnusil se mu způsob existence, který si tito lidé zvolili. Lepší být mrtvý než takto přežívat.

Postupně prošel záběry ze všech kamer a potom zapnul vysílačku. „Jsme na cestě. Zatím si nás nikdo nevšímá. Náklad je v pořádku.“

„Rozumím,“ ozval se hluboký hlas velitele Wanga. „Pokračujte v letu stanoveným směrem a dejte pozor na náklad. Váš let má nejvyšší prioritu.“

Vznášedla se vyhnula obří věži, která měla za úkol ochlazovat atmosféru poznamenanou globálním oteplováním, a dostala se nad vodní hladinu. Zabočila doprava a nyní mířila přímo na volné moře. Obloha byla jasně modrá, nepoznamenaná mraky. Pouze obrovský ohnivý kotouč se dmul vysoko nad nimi a bombardoval svět pod sebou hřejivými paprsky. Teplota se blížila třiceti stupňům Celsia, nikomu se nechtělo dělat rychlé pohyby, všichni se bezcílně ploužili ulicemi a hledali stín, který by nad nimi otevřel ochrannou ruku.

Garret by přesto akci uvítal. Projížděl jednotlivé kamery a hledal možné nebezpečí – vznášedla stoupající rychle vzhůru, skupinu mužů běžících k přistávacím plošinám. Nic takového však nespatřil. Pouze běžná dopravní vznášedla, která pomalu proplouvala nad ulicemi při svých rutinních cestách. Tak kde sakra je? Pod nimi se už dávno nacházela nekonečná vodní plocha, město zůstalo kdesi v pozadí. Vzdálené jako sen. Garret si vyvolal záznamy kamer a dál hledal cokoli neobvyklého. Našel jen osamoceného muže, který pochodoval u krajnice dávno nepoužívané části dálnice, kterou si už pomalu podmaňovala divočina bující všude okolo.

 

„Tak jdeme na to,“ oznámil Wang své jednotce, která čekala před třemi obrněnými transportními auty. „Tým Alfa už získal dostatečný náskok. Teď je řada na nás.“

Muži odění v černých bojových oblecích s červenými pruhy na hrudi se zvedli a rychle nastoupili do aut. Wang přelétl pohledem rozlehlé podzemní parkoviště a potom se podíval přímo do kamery nade dveřmi výtahu. Stiskl tlačítko na levé straně přilby a displej ve vteřině zprůhledněl. Věděl, že ho pozoruje. Stojí tam někde vysoko u monitorů a dívá se na něj. Svěřil mu důležitý úkol, který bude muset dovést do úspěšného konce. Jinak je konec s ním. V záloze má mnoho mužů, kteří by ho rádi nahradili. Garret by byl jedním z prvních.

Wang nechal opět ztmavnout hledí své taktické přilby a nasedl do kabiny prostředního vozu. Celý konvoj se rozjel. Rychle projížděli labyrintem podzemního parkoviště, až se dostali k rampě, kterou vyjeli do dalšího patra. Wang věděl, že jim zbývají ještě dvě, než se dostanou na úroveň ulice. Zkontroloval svou automatickou pušku a náhradní zásobníky. Na monitoru před sebou si nechal ukázat záznamy z kamer vznášedel a začal si je prohlížet.

„Chytil se na návnadu?“ zeptal se řidič, který nechal výjezd auta z garáže plně v kompetenci počítače. Pouze sledoval cestu a byl připraven zasáhnout v případě ohrožení.

„Zatím ne,“ přiznal Wang. „Vznášedla jsou už nad mořem a nikdo je nepronásleduje.“

„Takže to zase ví. Zase ví, co přesně máme v plánu.“

„Neví,“ odsekl Wang. „Nemůže to vědět. Tahle akce je naprosto utajená.“

„Stejně si myslím, že nás překvapí,“ prohlásil řidič. „Zase nás dostane.“

„Na to ani nemyslete! Jestli řeknete ještě jednou, tak vás zabiju!“

Řidič zmlkl, protože věděl, že by to Wang udělal. Bez mrknutí oka. Díval se ven přes tmavé neprůstřelné sklo, do kterého právě udeřilo slunce. Vyjeli ven do rušné ulice, kde se jako šneci pohybovala ostatní auta. Vedoucí obrněný vůz právě naboural do menší dodávky, která se mu připletla do cesty. Dodávka odletěla do vedlejšího pruhu, kde se střetla s osobním vozem. Nikdo neprotestoval. Nikdo si nedovolil stěžovat si na vozy s červenými pruhy po stranách.

Všechna tři obrněná auta se řítila rychlostí sto padesát kilometrů za hodinu směrem k Tokijskému zálivu. Silnice se zvedala prudce vzhůru, aby se dostala nad vysoké betonové zdi, které zadržovaly mořskou vodu. Vlivem globálního oteplování se během první poloviny dvacátého prvního století začaly zvedat hladiny moří. Města při pobřeží stavěla ve velkém zábrany, které je jako jediné mohly ochránit před zkázou.

Přibližovali se k první větší křižovatce. Kolona aut se táhla z levé strany a pokračovala rovně, kam měli původně namířeno. Wangovi trvalo jen zlomek vteřiny, než se rozhodl. Čekat v koloně si nemohli dovolit. Stal by se z nich příliš snadný cíl.

„Změna trasy!“ vykřikl do vysílačky a namačkal na svém monitoru sérii příkazů. O vteřinu později se pozměněná trasa dostala do počítače každého auta z konvoje.

Vedoucí vůz prudce zpomalil a potom zabočil doprava. Stihl to v posledním okamžiku. Další dvě auta ho bez problémů následovala. Silnice je teď naváděla zpět do města.

Vjeli na menší frekventovanou silnici plnou aut. Celý konvoj musel snížit rychlost, aby se vyhnul haváriím, které by je zdržely a přitáhly k nim nežádoucí pozornost. Pokračovali dál, dokud se před ně z pravé strany nedostala nákladní auta stavební společnosti. Pomalu se šinula vpřed se svým těžkým nákladem.

„Změna trasy!“ opět vykřikl Wang a zadal do počítače nové údaje.

Auta znovu v poslední možnou chvíli zabočila a nyní projížděla obytnou čtvrtí. Wang si nechal zobrazit snímky ze satelitu a hledal možné nebezpečí. Žádné však neobjevil. Vypadalo to na běžný provoz, který lze v Tokiu jen těžko předvídat. Útočníci by museli podplatit všechny řidiče v tomto městě, aby je přesměrovali na současnou trasu.

Před konvojem se vytvořila kolona stojících aut. Podle snímků ze satelitu byla silnice ucpaná kvůli havárii na vodovodním potrubí. Posledních dvacet let docházelo k poškození potrubí téměř každý den, protože celá síť už byla stará a potřebovala vyměnit. Nikdo však na generální opravy neměl peníze a navíc každá část potrubí patřila někomu jinému.

Wang rychle zvážil situaci a zadal další změnu trasy. Přední auto prorazilo dřevěný plot a dostalo se na nepoužívanou část dálnice. Ostatní ho následovala. Kola přejížděla po popraskaném asfaltu a drtila nízké keře. Ještě projedou touto částí a potom se vrátí zpět na hlavní silnici, která je přivede na Rainbow Bridge.

Bylo nespočet možných cest, kterými se mohli vydat. Všechny změny provedli až během jízdy. Naprosto nahodile. Bylo nemožné, aby si na ně počíhal. A přesto tam stál. Vyšel z úkrytu dvou stromů a pomalou chůzí se blížil ke kraji čtyřproudové dálnice. I přes vysokou teplotu vzduchu měl na sobě tmavě hnědou mikinu s kapucí, kterou měl přehozenou přes hlavu, a kalhoty barvy khaki s několika kapsami po stranách. Jeho obličej se skrýval za velkými tmavými slunečními brýlemi. Došel až těsně k silnici a připravil si raketomet, který mu spočíval na pravém rameni.

„Zrychlete!“ přikázal Wang. „Ještě zrychlete a snažte se kličkovat! To je on. Benedikt!“

„Přepínám na bojový mód,“ oznámil řidič a stiskl několik tlačítek na ovládacím panelu. Počítač obrněného vozu se spojil s počítači ostatních a zadal jim potřebné pokyny. Koordinoval jízdu tak, aby nedošlo ke kolizi.

Auta začala zrychlovat a vzdalovat se od sebe. Wangovo auto přejelo do protisměru a nabralo rychlost 210 kilometrů v hodině. Ostatní dvě auta jela jen o něco pomaleji a dle možností měnila směr jízdy. Muž s raketometem se přibližoval. Kamery na něj zaostřily a jeho obraz se objevil na všech monitorech. Senzory rychle identifikovaly typ raketometu.

„To je skoro muzejní záležitost,“ hlesl Wang, když ho počítač informoval o detailech zbraně. „Nemá řízené střely. Při téhle rychlosti by byl zázrak, kdyby nás trefil.“

Benedikt namířil raketomet na přibližující se auta a potom se podíval na displej na svém levém zápěstí. Pronesl několik slov a stále sledoval displej. Zamířil trochu doprava a stiskl spoušť.

Raketa vyrazila k prázdné části dálnice. Zažehla miniaturní trysku a hnala se vpřed. Žádný cíl se před ní nenacházel. Pouze vlnící se vzduch. Vedoucí auto provedlo plánovaný úhybný manévr. Ještě zvýšilo ještě rychlost, znovu upravilo trasu… a střetlo se s raketou. Následný výbuch odhodil auto do vedlejšího pruhu, kde se srazilo s Wangovým, které se dostalo mimo vozovku a narazilo do lampy veřejného osvětlení. Poslední auto přibrzdilo, aby se vyhnulo vraku zničeného auta, zabočilo doleva a najelo na spadlou lampu. Nadskočilo a převrátilo se na střechu.

Kabina vozu se naráz zaplnila pěnou, která je měla ochránit. Měkká hmota se dostala všude a úplně je zablokovala. Wang se nemohl vůbec pohnout. Sílu nárazu však téměř vůbec necítil.

„Jsme v háji!“ křičel řidič. „Jsme v háji!“

Uběhlo dlouhých deset vteřin, než se ozvalo prasknutí a pěna se začala stahovat zpět do útrob vozu. Wang zjistil, že se dívá na změť stromů a keřů. Dálnice tedy musela být za nimi.

„Obranné postavení,“ vykřikl do vysílačky, když se snažil dostat ven z vozu. „Jsme napadeni! Je to on. Vraťte se na naši pozici!“

„Rozumím,“ ozval se ve vysílačce Garret. „Budeme u vás do tří minut.“

To bude celá věčnost, pomyslel si Wang a konečně vylezl z auta. Připravil si pušku a hledal cíl. Někde tu musel být. Někde blízko. Ve výhledu mu však bránilo obrněné auto ležící na střeše a hustý dým, který stoupal k obloze z motoru posledního vozu. Muži v bojových oblecích se pomalu soukali ven. Všichni byli otřeseni. Wang postupoval doleva od svého vozu, aby získal větší přehled.

Kouř značně zhoršoval viditelnost. Celé místo se ponořilo do bílé kaše, která dráždila dýchací cesty. Wang zapnul dýchací přístroj ve své přilbě a zároveň si uvědomil, že to nemůže být jen kouř z motoru. Rychle se přesunul ještě víc doleva, aby měl dobrý výhled na zadní část poškozeného obrněného vozidla. Dveře byly rozevřené a celý vnitřek olizovaly plameny. O první část nákladu právě přišli.

Wang už neměl co ztratit. Pokud přijde i o zbývající dvě auta, stejně ho zabijí. Rozběhl se k autu položenému na střechu a hledal útočníka. Benedikt se k němu obrátil právě v okamžiku, kdy ho Wang spatřil. Z krátké automatické zbraně vyšlehly plameny a kulky zamířily Wangovým směrem. Několik projektilů udeřilo do taktického obleku. Ostatní ho minuly. Zásahy Wangem mrštily na zem. Ještě ze země začal pálit z automatické pušky a projektily s vysokou průrazností proletěly místem, kde ještě před chvílí Benedikt stál, a proděravěly bok pancéřového vozu.

Země se otřásla. Exploze vyrvala dveře vozu a odhalila náklad. Balíky peněz se válely po celém nákladovém prostoru. První z nich už zachvátily plameny a další se vzňaly v okamžiku, kdy mezi ně dopadl zápalný granát. Wang spatřil dva muže ze své jednotky, kteří se sbírali ze země. Zpoza auta se před nimi náhle zjevil Benedikt a věnoval zblízka každému z nich krátkou dávku. Taktické obleky měly jen jedno slabší místo, kde se daly při soustředěné palbě rychle prorazit – chránič krku. Benedikt mířil přesně tam.

Wang zamířil, ale než vypálil, Benedikt opět zmizel za vozem. Kulky ho těsně minuly. Wang vstal a rychle se rozběhl za ním. Snažil se odhadnout, kolik času už uběhlo. Garret se rychle blížil. Jako návnada neuspěl, ale palebná síla vznášedel by mohla značně pomoci.

Wang oběhl auto a spatřil Benedikta přímo před sebou. Pomalu kráčel k poslednímu obrněného vozu a díval se na displej na levém zápěstí. V ruce držel bombu, kterou se chystal připevnit na dveře vozu. Wang pečlivě zamířil a stiskl spoušť. Proud projektilů by Benedikta roztrhal na kusy…, kdyby neměl prázdný zásobník. Wang zaklel a rychle sáhl po náhradním. Když znovu zamířil, přivítala ho smršť kulek. Dvě ho zasáhly do ochranného hledí přilby. Padl na zem.

Když znovu vstal, výbuch právě rozmetal dveře obrněného vozu a plameny se pustily i do posledního nákladu bankovek. Wang věděl, že s nimi odchází i jeho život. Nyní mu už nezáleželo na ničem. Už byl stejně mrtvý. Vstal a zuřivě se rozběhl k místu, kde Benedikt stál naposledy. Nikde ho však neviděl.

„Máme vizuální kontakt,“ ozval se Garret ve vysílačce. „Náš cíl postupuje směrem k obytné čtvrti.“

„Sejměte ho!“ vykřikl Wang. „Celou tu oblast srovnejte se zemí!“

Garret zaváhal, což se u něj nestávalo často. „Je tam ale mnoho civilistů.“

„Sejměte ho!“

Vznášedla rychle sestupovala a sledovala muže, který běžel mezi stromy k obytné čtvrti. Ulice byly zaplaveny auty, která se pohybovala ve všech směrech. Benedikt se dostal na kraj ulice právě v okamžiku, kdy vznášedla vypustila rakety. Střely zamířily přímo k němu. Benedikt se zastavil a podíval se zase na displej na levé ruce. Něco zamumlal a potom se rozběhl přes ulici k obytnému domu. Rakety zasáhly vozovku. V ohnivém pekle se během vteřiny vypařila čtyři auta a tlaková vlna drtila další. Benedikt přeběhl těsně před brzdícím autobusem a dorazil na chodník. Pokračoval v běhu k domu. Tlaková vlna zasáhla autobus a mrštila jím stejným směrem.

Benedikt se podíval na svůj displej a potom si vybral místo u stěny domu tři metry od vrat garáže. Přední část autobusu narazila do budovy, která se ihned začala bortit. Benedikt se přikrčil a čekal. Všechno okolo něj padalo, ale nic ho nezasáhlo. Zeď vedle něj se zřítila, ale část za ním vydržela. Vzedmul se oblak prachu. Benedikt vstal a utíkal za dům, kde se vmísil do davu lidí prchajících před zkázou.

Vznášedla kroužila nad celou oblastí a jejich senzory marně vyhledávaly cíl. Počítač zaznamenával jednotlivé obličeje, ale žádný neodpovídal objektu, který hledal.

Z dálnice sjelo šedé auto s černými skly. Zastavilo na začátku ulice, která se svažovala k ohnivému peklu, jež za sebou nechaly střely vznášedel. Na rozpálený asfalt vystoupil holohlavý muž v šedém obleku ušitém na míru. Tmavě modré brýle mu zakrývaly téměř polovinu obličeje. Na vnitřním displeji se zobrazovaly nabíhající údaje a záběry ze vznášedla jedné ze zpravodajských stanic, které právě proletělo nad ním. Pozoroval místo zkázy a vyhodnocoval situaci. Dlouhé minuty takto nehybně stál, potom se vrátil do auta, otočil se a zamířil zpět k dálnici.

 

2. kapitola

Klaun s obrovským červeným nosem jim u předního vchodu vzal velké žlutě zářící lístky a pustil je dál. Obklopili je artisté, kteří metali jedno salto za druhým. Jejich pohyby se na chvíli téměř zastavily, aby se okamžik na to proměnily v rozmazanou vlnu těl. Postupovali tunelem dál a v osvětlených výklencích je vítali jednotliví účinkující. Principál v modrých kalhotách, rudé košili a černém saku se usmíval pod obřím nakrouceným knírem. Hadí žena seděla s oběma nohama stočenýma za hlavou. Svalnatý muž s hlavou tygra výhrůžně švihal bičem.

Antonio se zastavoval u výklenků a všechny postavy si dlouho prohlížel. Nadšeně popisoval svému otci dovednosti účinkujících. Než sem vyrazili, Antonio dlouho studoval program a poslední dny nemluvil v podstatě o ničem jiném než o cirkusu Bernal. Javier věděl, co všechno pro jeho syna tento večer znamená, a proto se obával, aby vše proběhlo v pořádku. Čas se krátil. Představení mělo začít každou chvíli a oni se museli do sálu dostat včas. Žádné zkratky možné nebyly. Dnes ne.

Hradbu těl před nimi na chvíli zaplavilo jasně červené světlo, a když pohaslo, měli před sebou volnou cestu. Javier chytil Antonia za ruku a rychle ho vedl dlouhou chodbou k točitému schodišti, které je mělo dovést až do spodních řad sálu, kde snad ještě stále měli místa.

Dlouhé tělo hada se dvěma hlavami se před nimi mihlo chodbou. Antonio se zastavil, aby se mohl podívat do výklenku na pohlednou ženu, která byla téměř celá obtočená krajtou.

„Podívej, tati. Tohle je Bernice!“ vykřikl Antonio. „Ona umí…“

„Musíme už ale vážně jít! Nestihneme to!“

„Ale já si je chci všechny prohlídnout. Bude trvat zase dlouho, než sem seženeš lístky. Prosím, takhle zblízka během představení nebudou. Vždyť můžeme použít zkratku.“

„Zkratku použít nemůžeme, už jsem ti to říkal,“ vysvětloval Javier. „Musíš si vybrat. Buď si prohlédneš všechny atrakce tady, ale přijdeme o představení, nebo uvidíš jejich skvělé kousky celé dvě hodiny v kuse. Obojí najednou nejde.“

„Ty jooo, to je blbý. Tak teda to představení.“

„Dobře, ale honem,“ Javier znovu vzal syna za ruku. Nejraději by mu dopřál všechno na světě, ale jeho možnosti se poslední dobou značně omezily. Vlastně už posledních deset let to s ním šlo jen z kopce.

Ještě zkontroloval chodbu, zda je nikdo nevidí, a potom se rozeběhli ke schodišti. Výklenky se rozpily do dlouhých světelných čar. Jednotliví umělci zmizeli. Sestupovali širokým točitým schodištěm, které bylo plné světla, jež ovšem odnikud nepřicházelo. Vstoupili do hlavního sálu s velkou kruhovou manéží uprostřed. Hlediště se zvedalo vysoko nad jejich hlavy a mizelo v bílé prázdnotě. Javier se rozhlédl okolo a čekal, co se stane. Viděl tisíce postav, avšak jejich detaily se ztrácely. Pokusil se pohnout, ale jeho tělo přestalo reagovat. Teprve když se přestal dívat do nabitého hlediště, učinil další váhavý krok.

„Nedívej se do hlediště,“ řekl Antoniovi. „Jen před sebe.“

„A proč?“ vyhrkl Antonio. „Já se chci dívat všude.“

Antonio zvedl hlavu a zaměřil se na tisíce diváků, kteří se usazovali na svá místa. Uprostřed pohybu zamrzl a několik dlouhých vteřin připomínal sochu. Tělo bez života.

„Ale ne!“ vykřikl potom. „Je to zkažený. Tohle je blbý. Proč to nebude normálně?“

„Na to nemáme dostatečně rychlý přenos. Když se ale budeš dívat jen na atrakce, půjde to plynule. Hele, támhle jsou naše místa.“

„Stejně to je ale zkažený. A nejsou to atrakce, ale umělci, tati. Umělci!“

Prodrali se davem a uličkou pokračovali do třetí řady, kde na ně čekala dvě volná místa. Přesně podle plánu, usmál se Javier. Konečně mu něco vyšlo. Jakmile je obsadí, už budou jen jejich. Zbývalo jim pouze několik metrů, když se na volných místech náhle zhmotnili starší muž a žena. Spokojeně se rozhlíželi a pochvalovali si dobrý výhled.

„Kde jsou ta naše místa?“ zeptal se Antonio. „Já tu žádný volný místa nevidím. Tati, kde sedíme? Už to začne. Musíme si sednout.“

„Zatraceně, použili zkratku,“ zamumlal si pro sebe Javier a zvažoval možnosti. Antonio se zmateně rozhlížel po volných místech a jeho obličej opanovalo zklamání. Jeho virtuální podoba věrně napodobovala skutečnou tvář. Za jiných okolností mohl být na svou práci pyšný, teď se ovšem obracela proti němu. Zrcadlila jeho vlastní neschopnost. Jestli něco nevymyslí, přijdou o představení a Antonio bude zklamaný. To byla poslední věc na světě, kterou by chtěl. Už tak jejich život nestál za nic.

Zbývala jen jedna možnost. Pozorně se zadíval na starší manžele sedící na místech, která chtěl ukořistit. Nechal si vedle sebe vyvolat informační panel a vybral tři programy, které dotykem prstu spustil. Vyskočila před ním okna, která se rychle zaplnila údaji. Během chvíle zjistil, že zabezpečení jejich připojení je minimální. Standardní firewall, který jim pravděpodobně nainstaloval vnuk. Javier nepředpokládal, že starší pár se v nastavení vyzná. Všechno by mohli vyhodnotit jako chybu počítače. Nikoho by nemuseli podezřívat. Kdyby se však ukázali jako zkušení uživatelé, mohli by na něj zavolat lovce. A to by byl vážný problém. Už kvůli Antoniovi.

Javier se rozhodl jednat, pomalu přistoupil zezadu ke starším manželům a zlehka se jich dotkl. Každého jednou rukou. Dostat se do jejich nastavení potom zabralo jen několik vteřin. Když se propracoval k připojení, muž se začal otáčet, ale jeho podoba se rozplynula ještě před tím, než Javiera spatřil.

„Tady máme ta místa,“ ukázal s úsměvem Antoniovi. „Ti lidé se spletli a sedli si špatně. Už jsem to vyřídil.“

Antonio rychle zaplul na jednu ze sedaček. „No to je skvělý. Tady to je bezvadný. Jsme vážně blízko. Uvidíme všechno hezky velký.“

„Ano. Jen nezapomeň, že se musíš dívat jen na atrakce… teda umělce.“

Světla v sále potemněla a na scéně se zjevil principál, kterého si předtím prohlíželi v chodbě. Všechny je plynulou španělštinou přivítal, nastínil jim dnešní program a popřál jim příjemnou zábavu. Cirkus poté pohltila temnota. Dva kulaté reflektory natáhly své dlouhé prsty přes celé hlediště a zastavily se uprostřed manéže, kde ozářily dva žongléry, kteří právě zahájili své číslo. Míčky se míhaly vzduchem, každou chvíli se rozpily nedostatečnou přenosovou rychlostí dat, ale nikdy nespadly na zem. Zdálo se to až příliš dokonalé. Javiera napadlo, že se nedívají na projekci z cirkusu, ale na výtvor programátora nebo nějaké vyspělejší umělé inteligence. Zjišťovat to ovšem nechtěl. Antonio se bavil a to bylo hlavní. Když se na scéně objevili klauni, jeho smích prořízl sál.

Další přišli na řadu koně. Principál jel v čele na zářivě bílé klisně a přeskakoval připravené překážky. Další jezdci ho následovali. Postavili se na hřbety svých koní a proskakovali obručemi. Jakmile kruhy vzplály ohněm, detaily se vytratily. Javier zatajil dech a podíval se na Antonia. Bál se, aby nebyl ztrátou kvality rozladěn. Nic takového se však nestalo. Antonio dál sledoval s otevřenou pusou představení. Javier se zaměřil zpět na manéž a zaznamenal, že se přenos dat náhle zvýšil. Plameny se vyhladily a pohyby koní se staly plynulejšími. Všechny detaily byly nyní krásně ostré.

Bílý hřebec přeskočil překážku těsně před nimi a vzápětí je oslnily plameny. Když pohasly, na scéně zůstala jen černá klisna se ženou s dlouhými havraními vlasy. Opatrně vedla koně mezi nástrahami a jen občas mu dala pokyn, aby zrychlil. Překážkám se vyhýbala a ohnivé obruče neproskakovala.

„To je máma!“ vykřikl náhle Antonio. „Mami! Tady jsme!“

„Antonio!“ okřikl ho Javier. „Nekřič tady. To není máma, to je nějaká jezdkyně.“

„Ne, to je máma!“ trval na svém Antonio. „Podívej!“

„Máma nepracuje v cirkusu. Je programátorka a bydlí v Kinshase. Tohle je…“

Javier se zarazil, protože pohyby ženy, která vedla klisnu, mu začaly být povědomé. Mírné pootočení hlavy, trhnutí rukou, široký úsměv. Pomalu se k nim přibližovala a stávala se tak čím dál reálnější a neuvěřitelnější zároveň. Když se kůň dostal až téměř k nim, Javier si uvědomil, že celý sál utichl. Nikdo ani nedutal.

„Mami,“ hlesl Antonio.

Žena sesedla z koně a vydala se přímo k nim. Antonio vstal, aby se jí vydal v ústrety, ale Javier ho zadržel. Až teprve nyní si uvědomil, co se stalo. Bylo však již pozdě, nemohl se dostat k žádnému svému programu. Mohl je oba okamžitě fyzicky odpojit, ale když v reálném světě sáhl na kabel, zaváhal. Přemohla ho zvědavost. Chtěl vědět, co bude následovat… a snad se s ní i toužil opět setkat.

Temnota se rozdrobila a všude okolo nich se vykreslila rozlehlá pláň se stovkami rozpadlých obytných domů. Některým chyběla stěna, jiným strop a další se už dávno sesuly na zem, kde se proměnily v obrovskou nepřehlednou hromadu panelů. Všude se válely odpadky, nákupní vozíky napěchované harampádím, vraky aut a brlohy slepené z kartonů. Javier toto místo ihned poznal. Virtuální prostředí nemohlo simulovat teplotu, ale on téměř okamžitě ucítil žár. Nesnesitelné horko. Vždycky zde bylo horko.

„Mami!“ vykřikl znovu Antonio. „Ty jsi kouzelnice. Kde to jsme?“

Žena přistoupila až k Antoniovi a dlouho si ho prohlížela. Vůbec se nehýbala. Její tělo se třpytilo v záři zapadajícího slunce, které se propadalo za obzor. V reálném světě by se brzy obloha zbarvila do oranžova a noc by vystřídala den. Javier však tušil, že na tomto místě může viset slunce nad obzorem celou věčnost. Šlo jen o efekt.

„O co ti jde?“ zeptal se jí Javier. „Proč mě pronásleduješ?“

Antonio se tázavě podíval na otce.

„To není máma,“ vysvětlil mu Javier. „Jen se za ni vydává. Ve skutečnosti nás z nějakého důvodu odpojila z cirkusu.“

„A kdo to teda je?“ zeptal se Antonio. „Já tomu nerozumím.“

„Vyrostl jsi, Antonio,“ promluvila žena jemným hlasem. Javierovi se zatajil dech, imitace hlasu byla naprosto dokonalá. „Mám z tebe velkou radost. Konečně tě vidím. Co bys chtěl? Jaké je tvé největší přání? Splním ti ho.“

„Mami? Jsi to ty. Jsi to opravdu ty!“ Antonio zářil štěstím.

„Tohle není tvá matka,“ trval na svém Javier.

„Ale jistěže jsem. Konečně teď budeme spolu. Budeme už pořád spolu.“ Natáhla ruku a dotkla se Antoniova čela. Chlapec okamžitě znehybněl a jeho podoba se začala ztrácet. Rozplýval se jako pára. Během několika vteřin zmizel a nezůstala po něm ani památka.

„Co to děláš!? Kde je? Kam jsi ho poslala?“ Javier vykročil k ženě, která však proti němu napřáhla ruku. Javier se zarazil. Nechtěl riskovat spojení. Jakmile se dva avataři ve virtuálním prostředí dotkli, jejich komunikační programy vyslaly data, která informovala protějšek o síle doteku. Počítač poté na základě těchto informací poslal příkazy do obleku, který dotek simuloval v reálném světě. Tato cesta se však dala velmi dobře využít k napadení počítače. Javier věděl, že jeho firewall by neobstál.

„Pamatuješ?“ promluvila žena a ukázala okolo sebe. „Nebyli jsme tady šťastní? Nemuseli jsme nic řešit. Minulost pro nás neměla význam a budoucnost neexistovala.“

„Možná to bylo tím, že jsme byli neustále sjetí. Každý den jsme museli mít dávku. Byla to ve skutečnosti přítomnost, která pro nás neexistovala. Měli jsme z ní střach.“

„Strach? Proč bychom z ní měli mít strach?“

„Kdybys byla doopravdy Maribel, věděla bys to. Jenže ty nejsi ona. Nemůžeš být ona. Maribel je totiž mrtvá.“

Žena se na něj podívala. Její prázdné oči ho prošpikovaly jako paprsky laseru. Krajina okolo nich se začala pohybovat. Proplouvali oceánem rozpadlých budov, který se táhl z jedné strany na druhou a zdánlivě nikde nekončil. Kdysi tak živé místo se nyní stalo epitafem smrti a opuštěnosti. Dříve toto místo obývaly tisíce lidí, nyní zde Javier nespatřil nikoho. Všichni umřeli. Zůstali na tomto místě sami bez pomoci a zahynuli. Jejich mrtvá těla ohlodal čas. Vybělené kostry pokrývaly celou vyprahlou zem, která nebyla schopna porodit nový život.

„Možná není mrtvá,“ prohlásila žena. „Možná bude žít navěky. Možná se znovu setkáte. Tady.“

Před nimi se z ruin sídliště vynořila obrovská stavba, kterou zde obyvatelé kdysi společně postavili. Dotáhli na toto místo panel po panelu a postupně vše spojili v monumentální architektonické dílo, které upínalo svou tvář k bohu. Vztyčili tuto svatyni, protože už neměli jiné východisko. Nikdo nevyslyšel jejich prosby, a proto doufali, že by mohl alespoň On. Na hranici mezi životem a smrtí v sobě našli víru, která je měla nasměrovat k nesmrtelnosti.

„Proč mi ukazuješ tyhle obrazy z minulosti?“ zeptal se Javier. „Tohle místo už dávno neexistuje. Tu svatyni jsme sami zbourali. Je to už patnáct let.“

„Možná byla znovu postavena. Možná, že jste nebyli připraveni. Svou víru jste utopili v krvi, a proto jste byli zatraceni. Soud musí dopadnout na každého.“

„Tyhle kecy jsou jen ztrátou času. Proč mě pořád pronásleduješ? Co všechno tohle znamená? Kdo jsi?“

Žena se místo odpovědi jen usmála. Kostel se začal přibližovat a oni proletěli hlavními dveřmi dovnitř. Rozlehlá svatyně se topila v šeru, které protínaly světelné sloupce dopadající na zaprášenou podlahu otvory ve stropě. Skoro jako kdyby cítil ten zápach, který tu vždy dominoval. Zápach smrti.

Blížili se k oltáři, na kterém už však nebyl vysoký dřevěný kříž, ale velké hodiny s mosazným ciferníkem. Malá ručička stála mezi jedenáctkou a dvanáctkou, velká ukazovala na devítku. Ozval se tikot, který pomalu začal sílit. Byl tak hlasitý, že postupně otřásal celým kyberprostorem.

„Už není mnoho času. Blížíme se ke konci. Smysl má už jen pokora, která jediná tě může vyzdvihnout ke slávě. Jedině tak můžeš dosáhnout odpouštění.“

„Mě tohle ale vůbec nezajímá. Slyšíš mě? Proč mě s tím otravuješ?“ Javier znovu v reálném světě sáhl na kabel a chystal se ukončit připojení. „Buď mi řekni, kdo jsi, nebo se odpojím.“

„Neodpojíš,“ odvětila žena. „Tvá zvědavost je Silnější.“

Javier zaváhal.

„Tenhle plán jsme sdíleli oba. Tohle byla naše cesta. Proč se jí najednou nechceš účastnit? Brzy můžeš dostat všechno, co jsi chtěl.“

„Naše cesta?“ divil se Javier. „Nerozumím ti.“

„Tohle všechno byl i tvůj cíl,“ prohlásila žena a ukázala okolo na prostranství svatyně. Na zemi se objevil dlouhý stín v podobě kříže. „Teď může být ta cesta dokončena.“

Javier se díval kolem a snažil se vzpomenout si na dobu, kterou strávil na tomto místě. Jeho vzpomínky však byly odváté časem a zakalené nartikoidy, jež v té době hojně užíval, aby mohl zesílit propojení se Sítí. Dny a noci tehdy splývaly v jeden neurčitý celek, stejně jako bdění a snění. Nic nedokázal oddělovat. Vše se spojilo a on si připadal jako bůh, který je někde nad světem a má kontrolu nad vším. Viděl minulost i budoucnost.

Když však dávky nartikoidů přestávaly stačit, vše se znovu oddělilo a on se opět musel podrobit poutu času. Už ho zase vnímal. Pouhá existence se stala nesnesitelnou. Ostatní na tom byli podobně a stejně jako on hledali cestu zpět. Rozhodli se postavit svatyni, která jim měla vydláždit cestu do věčnosti. Nakonec ale znamenala ještě větší utrpení. Nechtěl na to období vzpomínat. Jen pohled na toto místo mu způsoboval bolest.

„Už se to blíží,“ ukázala žena na hodiny. „Brzy vše skončí.“

„Tomu nevěřím,“ řekl Javier. „Proč mi to všechno říkáš. Odpověz mi!“

„Protože to někomu musím říct. Musím to s někým sdílet a ty jsi jediný blízký člověk, kterého mám.“

„Ale já tě vůbec neznám! Tohle všechno jsou informace, které jsi o mně zjistila na Síti. Spojila jsi je dohromady a teď mi je ukazuješ. Kdybych ti měl co nabídnout, myslel bych si, že mnou manipuluješ. Ale já nemám nic.

Vůbec nic.“

Žena se na něj opět podívala a její postava znehybněla. Virtuální realitou projela vina, která na vteřinu proměnila zobrazení. Na krátký okamžik nahradila svatyni okna plná naskakujících údajů. Byly jich tisíce. Javier se zaměřil na nejbližší a rozpoznal části kódu. Jednalo se o složitý program, který by on sám vytvářel celý den. Tady naběhl během deseti vteřin. Okna během okamžiku zmizela a nahradila je znovu svatyně.

„Stále hledáš práci,“ konstatovala žena. „Za dva dny budeš opět pročítat nabídky, ale žádnou vhodnou nenajdeš. Přesně v jedenáct hodin a čtyřicet sedm minut kontaktuj personální oddělení Sky Media Corporation s nabídkou služeb správce jejich virtuální reality. Získáš zakázku s platem 32 tisíc kreditů.“ Žena na chvíli znovu ztuhla a potom se opravila: „33 tisíc kreditů.“

„Co to je za nesmysl? To bych musel mít velké štěstí, abych získal takovou práci.“

Žena se usmála a potom zmizela. Svatyně se rozpila do temnoty a Javier osaměl. Pokusil se aktivovat ovládací lištu na svém prohlížeči virtuální reality a okamžitě se mu objevila nabídka programů. Vše už měl zase pod kontrolou. Otevřel si okno s přehledem přenesených dat a shledal, že vše se vrátilo na běžnou úroveň. Vyvolal si záznamy z posledních minut a pečlivě studoval graf, který se před ním zobrazil. Během návštěvy virtuálního představení cirkusu Bernal dosahoval datový tok maximální hodnoty, kterou jeho domácí připojení povolovalo. Potom se křivka prudce zvedla a dostala se na hodnoty dvacetkrát vyšší. Javier nechápal, jak to bylo možné. Během své práce se s tím setkal poprvé.

 

Přivítala ho drobná světla, která putovala po zdi pokoje. Červená, modrá nebo oranžová. Přesouvala se ze strany na stranu a většinou velmi rychle zanikala. Zbytek místnosti vyplňovala tma. Odložil velké brýle zobrazující Síť a vypnul miniaturní počítač, který ležel na stole. Během několika málo vteřin displeje brýlí pohasly. Zapnul tlumené světlo, které odhalilo vybavení malého pokoje zařízeného levným nábytkem.

Antonio seděl ve starém křesle, které mělo již značně odřené područky, a vůbec se nehýbal. Javier ucítil, jak mu po tvářích stékají slzy. Celé moře slz. Své závislosti na nartikoidech se zbavil, ale dvě desítky let intenzivního užívání ho poznamenaly. Jeho citlivost se znásobila. Stačil jen malý nepatrný podnět a tělo mu zaplavily emoce. Jakmile se podíval na bezvládně ležícího Antonia, ovládl ho strach. Srdce se mu sevřelo a jeho mysl zaplnil žal. Ihned začal plakat a nedokázal to zastavit.

Sňal svému synovi z obličeje virtuální brýle a pořádně jím zatřásl. Při každém pohybu mu poskočila hlava. Chvíli se zdálo, že se neprobudí, ale po několika dlouhých vteřinách konečně otevřel oči a zmateně se rozhlížel.

„Co se stalo? Proč to představení skončilo?“

„Došlo k nějakému výpadku,“ odpověděl Javier. „Co všechno si z toho pamatuješ?“

Antonio se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Skoro nic. Začalo to představení a potom se něco změnilo. Někde jsem byl. Bylo to mnohem lepší než ten cirkus.“

„Kde jsi byl? Pamatuješ si na to místo?“

„Vlastně ani ne. Asi se mi to jen zdálo. Škoda, že ten cirkus nevyšel.“

„To nevadí, zkusím získat lístky na další představení.“ Pohladil Antonia po vlasech a odešel ke skříni, kde si vzal kapesník a otřel si mokrý obličej.

Javier přešel k oknu a otevřel ho dokořán. Do místnosti proudil chladivý noční vzduch. Předměstí Barcelony žilo svým vlastním uspěchaným životem. Lidé se po jedenácté hodině odpojili od Sítě a vydali se přívětivou nocí do práce. Poté, co současná vláda města uzákonila dlouhou denní siestu, většina lidí přestala pracovat přes den. Pozdě odpoledne nebo večer se bavili a věnovali rodinnému životu, aby v noci mohli pracovat. Barcelona byla na celém světě známá svou politikou, která na první místo řadila potřeby člověka. Vše ostatní šlo stranou, což se odráželo především v ekonomice. Všichni obyvatelé měli zajištěny základní potřeby bez ohledu na to, jestli pracovali. Pokud chtěli vyšší standard, museli pracovat, což byl ovšem u Javiera velký problém. Kvůli svému chatrnému zdraví mohl pracovat pouze na Síti a i tam už dlouhé roky paběrkoval malé zakázky. Drogová minulost ho stahovala ke dnu. Dnes už nikdo nechtěl programátora, který byl závislý na Síti a nedokázal se od ní odpoutat.

„Tati?“ ozval se za ním Antonio. „Už jsem si vzpomněl. Bylo tam velké údolí plné kostí. Pokrývaly celou zem. Pomalu jsem prošel celým údolím, až ke konci, kde stály na vrcholu kopce velké hodiny. Co to bylo, tati? Dostal jsem se někam na skryté místo v Síti, nebo to byl jen sen?“

Javier se otočil a dlouho ho pozoroval. Nakonec odpověděl: „Byl to sen. Jen pouhý sen.“

„Ale já se tam chci vrátit. Bylo to tam strašně hezký. Já nechci, aby to byl jen sen.“ Antonio se schoulil do křesla a rozbrečel se.

 

3. kapitola

Žena vykřikla ve stejný okamžik, kdy se ozvala signalizace spojení. Dva dlouhé tóny zanikly v její bolesti. Garret ji přitáhl blíž k sobě a znovu jí zabořil dvě velké silné jehly do zad. V dalším návalu bolesti se žena prohnula a pokusila se vymanit z pout. Házela sebou ze strany na stranu, ale řetězy držely pevně. Garretovi se za posledních pět let nestalo, že by mu někdo unikl. Dřív možná, ale to ještě plně nerozvinul své schopnosti. I druhý zvuk signalizace se ztratil ve výkřiku. Jako kapka v moři. Teprve třetí oba zaslechli. Žena s úlevou, Garret s nechutí.

Ještě jednou ji bodl a potom přijal spojení. Tvář pana Kitamury vyplnila celý malý displej telefonu. Dvě dlouhé jizvy na holé lebce, které se táhly až doprostřed čela, smutné šedé oči, líce zvrásněné věkem. Poručil Garretovi, ať okamžitě přijde.

Garret s lítostí pohlédl na vařící vosk, který měl připravený na nočním stolku. Pravá zábava měla teprve začít, už teď věděl, že celý den bude nesvůj. Jeho šéf pro něj byl však víc než život, což mu vždy připomínala jizva na břiše.

Uvolnil řetězy a žena se s pláčem svezla z postele. Spěšně posbírala své šaty a rychle zmizela. Věděl, že svému pasákovi si stěžovat nebude. Nikdo si nechtěl rozházet dobré vztahy s panem Kitamurou.

Pokud bude čas, večer si zaplatí nějakou další. Sám ale tušil, že čas nebude.

 

Wang klečel na zemi a sledoval krev, která odkapávala z rány po odseknutém malíčku. Kitamura stál v přední části rozlehlé místnosti a mluvil s představiteli sedmi dalších organizací, kteří na něj shlíželi z holografických obrazovek. Během posledních deseti hodin proběhly další tři útoky, při kterých organizace přišly o značné zisky. Za všemi těmito útoky stál pouze jeden muž. Temná postava, která se mihotala na obrazovce úplně vlevo. Z jeho obličeje bylo vidět jen málo, ale i tak naháněl hrůzu. Benedikt.

Kitamura ukončil rozhovor a obrazovky pohasly. Přesunul svou mohutnou postavu k Wangovi a uchopil katanu, která ležela na zemi. Ostří se zastavilo u Wangova krku. Wang zavřel oči a připravil se na smrt. S rodinou se již rozloučil. Byl připraven odejít.

„Kolik dnes?“ otočil se Kitamura ke svým třem poradcům, kteří seděli u počítačových panelů. Jejich tváře zakrývaly virtuální brýle.

„Sto dvacet sedm tady z Tokia,“ odpověděl první z nich. „A dalších tři sta čtyřicet z ostatních měst.“

„To už je dohromady více než polovina mých lidí,“ shrnul to Kitamura. „Raději utekli. Raději si vybrali život v hanbě než smrt. Samí zbabělci.“

„Možná je proto dobře, že odešli,“ prohlásil Garret, který právě vešel do místnosti. „Stejně by tě dříve či později zklamali.“

„Možná,“ odvětil Kitamura. „Kdyby před námi stál jiný nepřítel, tak bych s tebou souhlasil. Jenže tenhle démon,“ ukázal na postavu Benedikta na holografické obrazovce, „je něco úplně jiného. Dokonce i já z něj mám strach.“

Kitamura sklonil katanu a dlouho si ji prohlížel. „On všechno změnil. Stará pravidla už neplatí, abychom ho porazili, musíme přijmout nová. Otázkou ovšem je, která to jsou.“

Kitamura hodil katanu Garretovi, který ji obratně zachytil. Nádherná zbraň stará více než tři sta let. Rodinná památka, která se v Kitamurově rodu dědila z generace na generaci. Symbol moci a prestiže. Garret pochopil, že nyní povýšil. Dostalo se mu cti, ale ještě zbývala jedna věc, aby si svou pozici upevnil. Přistoupil k Wangovi, uchopil katanu oběma rukama a rozpřáhl se. Odhalený krk byl připravený přímo před ním.

„Ne!“ přikázal Kitamura. „Povedeš mé muže, ale Wanga nezabiješ. Je to první krok na cestě ke změně pravidel. Abychom toho démona porazili, potřebujeme každého. A Wang má stále své kvality. Kdyby bojoval s někým jiným, uspěl by.“

Garretovi několik dlouhých vteřin trvalo, než sklonil čepel meče. Podařil se mu zachovat kamenný výraz, ale v jeho nitru to vřelo. Wang představoval konkurenci. Dokud tu bude, nikdy se nestane absolutním vůdcem Kitamurových vojáků. Dnes už to bylo podruhé, co pocítil silné zklamání. Kdyby se to mělo stát ještě jednou, nevěděl, zda se dokáže ovládnout.

„Bangkok, Peking, Hanoj,“ ukázal Kitamura na holografickou obrazovku, která rázem ožila záběry z přepadení, jež proběhla v nedávné době. „To jsou města, která Benedikt napadl. Ztráty organizací jdou do sta milionů. Jeden jediný muž. Do detailu naplánované akce. Jak je to možné?“

Nikdo neodpověděl. Tuhle otázku jim Kitamura položil za poslední tři měsíce snad už tisíckrát. Nikdo na ni neznal odpověď. Ze začátku si mysleli, že se někdo infiltroval do organizace a předává Benediktovi informace zevnitř. Udělali rozsáhlou čistku, ale nikoho neobjevili. Útoky pokračovaly dál. Benedikt přepadl i obrněné vozy a objekty, o kterých věděl jen uzavřený počet lidí. I přes veškerou snahu se ho nikdy nepodařilo zastavit.

„Vidí budoucnost,“ prohlásil chraplavým hlasem Wang. „Není to jen dobrá příprava.“

Kitamura se na něj tázavě podíval a potom k němu pomalu přešel.

„Je to jediné možné vysvětlení,“ pokračoval Wang. „On zná nejen trasy našich obrněných vozů, on zná i pohyb ostatních aut v celém městě. Ví, kde se stane havárie. Ví, jak budou lidé reagovat. On zná všechno. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a tohle je jediné možné vysvětlení. Ať se nám to líbí nebo ne.“

„To je nesmysl,“ nesouhlasil Garret. „Jak by někdo mohl znát budoucnost?“

Kitamura mlčel a přemýšlel. Na chvíli se zdálo, že opustil tuto místnost či možná dokonce i celý tento vesmír a vydal se do míst, kde mohl získat odpovědi na své otázky.

Garret přistoupil k Wangovi a strčil do něho. „Jen se snažíš ospravedlnit své selhání. Měl jsi ho tam na mušce a selhal jsi. Tohle jsou jen výmluvy!“

„Počkej, až budeš na mém místě,“ odvětil Wang. „Uvidíme, jak se zachováš. A ta chvíle přijde velmi brzy.“

Kitamura uchopil miniaturní dálkový ovladač a stisknutím tlačítka sloučil všechny holografické obrazovky do jedné obrovské. Na ní se potom pomalu rozeběhl záznam z bezpečnostní kamery.

Muž v černých kalhotách a černé mikině s kapucí na hlavě prošel kolem vchodu do budovy kasina. Na ulici okolo něj proudily davy lidí. Bezpečnostní hlídka si ho všimla a vyrazila za ním. Benedikt se podíval na displej na levé ruce a potom začal zdánlivě zmateně kličkovat mezi lidmi. Pokaždé se ovšem dostal na místo, kde ho hlídka nemohla vidět. Elegantně je obešel a potom vstoupil do budovy. Bezpečnostní tým vyzbrojený automatickými puškami se připravil k útoku na chodbě za vestibulem. Benedikt se zastavil a potom spustil palbu do zdi. Průrazné střely proletěly zdí a zasáhly připravený útočný tým.

„Nebo je ve spojení s někým, kdo zná budoucnost,“ prohlásil Kitamura a nechal zvětšit Benedikta právě v okamžiku, kdy se díval na displej na levé ruce. Obrátil se ke svým poradcům. „V téhle věci jste už pokročili?“

Nastala chvíle ticha a potom jeden z mužů přiznal: „Bohužel ne. Máme záznamy z doby, kdy se díval na displej, víme, že je spojen se Sítí, ale to je všechno. Počítač je standardní model, který se dá sehnat kdekoli v obchodě.“

„Ale nějaká komunikace tam probíhá,“ dodal rychle druhý poradce, když spatřil, že se Kitamura mračí. „Naskakují tam nové Údaje.“

„O tom, co se stane?“ zeptal se Kitamura.

„To nevíme, nikde nemáme přímý pohled na displej.“

„Musí to být informace o budoucnosti,“ uvažoval nahlas Kitamura. „Přece si tam nečte zprávy nebo nechatuje na sociální síti.“

„Podle mě tam má plán budovy,“ namítl Garret. „Proto je tak dobrý. Žádná budoucnost.“

„Plány mu nestačí,“ namítl Kitamura. „Wang má pravdu. Podívej se na ty záznamy. On toho ví mnohem víc. On opravdu ví, co se stane.“

„Já tomu nevěřím. Nikdo nezná budoucnost,“ namítl Garret. Už chtěl, aby tahle konverzace byla za ním a on si mohl zaplatit novou prostitutku. A tentokrát by došlo i na vosk.

„Katanu!“ poručil mu Kitamura.

Garret mu ji neochotně podal. Kitamura si chvíli prohlížel ostří a potom se otočil k Wangovi. „Vstaň!“

Wang pomalu vstal, ale hlavu nechal skloněnou.

„Pověz mi! Jak dostaneme muže, který zná budoucnost?“ Wang pomalu zvedl hlavu a podíval se nejprve na Kitamuru a potom na holografickou obrazovku. „Musíme použít to, co máme. Minulost.“

„Skoro nic o něm ale nevíme,“ namítl Kitamura a nechal si vyjet údaje o Benediktovi na novou holografickou obrazovku. „Podle identifikace obličeje počítač určil, že by to mohl být Benedikt Paredes. Problém je ale v tom, že před patnácti lety zemřel. Nyní o něm nic nevíme.“

„Musíme tedy pracovat s tím, co víme. Nikdo se nedokáže úplně odstřihnout od minulosti. Pořád s ní musí být spojený. Najdeme jeho slabiny. Vezmeme mu to, co miloval.“

Kitamura se opět na chvíli zamyslel. Potom uchopil katanu do pravé ruky a čepel namířil na obraz Benedikta. „To se mi líbí. Změníme pravidla. Dostaneme ho!“

Sklonil katanu a podal ji Wangovi. „Máš zpátky velení nad mými lidmi. Pokud selže i tento plán, tak to bude nejspíš i konec celé organizace. Času je málo. Už mě připravil téměř o všechno. Nedovolím, aby mě dostal úplně.“

„To nemyslíš vážné!“ vykřikl Garret. „On selhal. Nezaslouží si velení. Každého jsi vždycky za selhání potrestal.“

„Tohle je ale jiná situace. Měníme pravidla. Musíme se naučit jednat jinak, abychom přežili. Tohle je první krok, ale další budou následovat.“ Kitamura přistoupil ke Garretovi na vzdálenost jednoho metru a podíval se mu zpříma do očí. „Jsi na to připravený?“

Kitamurův pohled pálil Garreta tisíckrát víc než vosk, který měl připravený ve svém bytě. Skoro cítil, jak se mu šéf propaluje do mozku. Postupně zdolává všechny ochranné vrstvy a propracovává se až k nitru, kde se skrývá ustrašený malý kluk, který se bojí tmy. Odvrátil zrak a sklonil hlavu, aby dal najevo svou podřízenost. Organizace pro něj byla vším, nechtěl ji ztratit. Přijetí nových pravidel pro něj proto představovalo jedinou možnost. Vztek v něm ale bujel dál.

„Ano. Udělám, co poručíš.“

„Výborně,“ usmál se Kitamura a obrátil se na své poradce. „A teď najděte Benediktovu minulost. Najděte každého, kdo se s ním znal.“

Holografické obrazovky ožily a začaly jim ukazovat lidi, které Benedikt podle záznamů znal. Stovky jmen se postupně třídily podle toho, zda dotyční ještě žili a hlavně, jaký měli k Benediktovi vztah. Když poradci skončili, měli před sebou dvacet lidí, které takto vytipovali. Dvacet možných cílů. Dvacet možných zbraní.

Až na výjimky se všichni nyní zdržovali v Evropě. Garretova nálada šla při tomto zjištění opět dolů. Copak nestačí, že mu vzal jeho důstojnost? Copak nestačí, že ho ponížil? Proč ještě ke všemu musí jet do té příšerné stoky civilizace. Rychle dospěl k závěru, že jedna dívka mu dnes večer rozhodně stačit nebude. Koupí si dvě. Minimálně.

 

4. kapitola

Nemilosrdné slunce žhnulo vysoko na obloze a měnilo město pod sebou v pec. Javier stál u okna ve svém bytě a pozoroval mrtvé předměstí Barcelony. Bylo půl dvanácté dopoledne a nikdo se neodvážil vyjít ven. I před sto lety zde bylo nesnesitelné horko, ale globální oteplování všechno posunulo na ještě vyšší úroveň.

Pohledem zavadil o obří věže, které měly za úkol ochlazovat atmosféru. Každá z nich v sobě měla zabudovaný jaderný reaktor, který ji zásobil dostatečnou energií. Javier ale dobře věděl, že jejich účinek je ve skutečnosti nízký i v blízkém okolí. Všechno byl jen reklamní trik stavebních společností, kterým šlo pouze o peníze. Tajně si platily ekologické společnosti, aby tlačily na vlády zemí, postižených změnami klimatu nejvíce. Agresivní lobby jim potom zajistila mnohamilionové zakázky.

Svět se pomalu posunuje do pekla, pomyslel si Javier. Lidé ho vlastními chybami tlačili od krásy a čistoty ke zmaru a špíně. Zkažené lidské duše. Všude jen nespravedlnost a utrpení. Na mysl se mu draly jen samé negativní myšlenky a on už tušil, co se blíží. Odvrátil se od okna a před očima se mu na chvíli zatmělo. Opatrně se posadil na židli a sáhl po láhvi s vodou. Cítil, jak se mu celé tělo chvěje. Roztřesenou rukou pozvedl láhev k ústům a napil se.

„Už je čas, abys skončil,“ křikl na Antonia, který seděl v křesle a na hlavě měl virtuální brýle. „Musíš jít do školy!“

„Ještě chvíli, tati,“ prosil Antonio. „Ještě musím najít další postavy.“

„Už není čas, musíš do školy!“ zvýšil Javier hlas. Sám sobě si vyčítal, že na něj křičel, ale nemohl si pomoct. Už se téměř neovládal.

Druhý počítač se včera rozbil, a proto se nyní museli střídat na jednom. Javier se tak nemohl kdykoli připojit na Síť, a to byl pro něj velký problém.

Antonio konečně sňal brýle a zklamaně vstal. Javier ho téměř odstrčil, když usedl na jeho místo a sám si brýle nasadil. Jakmile ze strany na stranu přejely zelené pruhy, ucítil, jak se jeho tělo začíná uvolňovat. Mozek vstřebával informace, které k němu proudily ze Sítě. Byly to nenahraditelné živiny, které každý den potřeboval. Bez nich by nemohl existovat. Javier věřil, že by bez Sítě umřel. Existovaly terapeutické programy na odvykání závislosti na Síti, ale jejich úspěchy nebyly ani desetiprocentní. Vůbec nemělo smysl se tam hlásit. Znamenalo by to doživotní abstinenci v podobě zákazu připojení k Síti, což bylo v dnešním světě takřka nemožné. Stala by se z něj mrtvola, člověk beze stopy v Síti. Nemohl by nic. Po virtuální smrti by rychle následovala ta opravdová.

„Tati,“ zaslechl Antonia. „Vždyť do školy musím až za dvě hodiny.“

Neodpověděl. Před ním se otevřelo virtuální prostředí, které ho naprosto pohltilo. Bezcílně procházel obchodními portály, sociálními sítěmi a různými relaxačními stránkami. Nezáleželo mu na tom, co je před ním. Důležité bylo, že může přijímat data.

Chvíli se takto bezcílně loudal, než si otevřel první pracovní portál. Zkontroloval došlou poštu, podíval se na svůj profil a potom se nechal přesměrovat na dnešní nabídku míst pro programátory. Na této stránce byly nabídky vyobrazeny jako stánky v obří tržnici. Pomalu mezi nimi procházel a četl nápisy. Když ho nějaká nabídka zaujala, dotkl se informační tabule a ihned se před ním objevilo informační video nebo text.

Neprošel ještě ani polovinu své uličky, když se celá tržnice před ním smrskla do nepatrné modré kuličky, která potom zmizela v rohu. Z temnoty vystoupil jiný pracovní portál, který zobrazoval nabídky práce jako obří knihovnu. Javier stiskl ve svém prohlížeči tlačítko zpět, ale nic se nestalo. Pohyboval se k přednímu regálu knihovny, ale on sám svůj pohyb nekontroloval. Všechno ho přestalo poslouchat.

Už se chystal restartovat prohlížeč, když se před ním zjevila nová nabídka práce s kontaktem na společnost Sky Media Corporations. Nabízená pozice byla správce virtuální reality. Javierovi zatrnulo. Čas v pravém dolním rohu ukazoval jedenáct hodin a čtyřicet šest minut.

Ovládání prohlížeče měl nyní opět ve své moci. Rozhlédl se po knihovně a nechal si vyvolat údaje o tomto portálu a o nabízené pracovní pozici. Všechno bylo autentické. Nic nenasvědčovalo tomu, že se jedná o podvod. Čas se posunul o jednu minutu dopředu.

Javier si znovu přečetl informace. Všechny požadavky splňoval a náplň práce by mu přesně vyhovovala. Jen dvakrát za poslední rok narazil na podobnou pozici a pokaždé už byla obsazená. Moderní tržní prostředí vyžadovalo rychlost. Společnost potřebovala nového pracovníka v co možná nejkratší době. Javier si otevřel podrobnosti a zjistil, že inzerát byl zadán před třemi minutami.

Stiskl tlačítko rychlé odpovědi a otevřela se před ním kancelář navržená v příjemném modrém odstínu. Mladá žena s blond vlasy a v elegantním bílém kostýmu ho jménem firmy přivítala a vyzvala, aby nahrál svůj životopis. Během přenosu dat Javier sledoval její tvář. Už od prvního okamžiku věděl, že jedná s umělou inteligencí personálního oddělení, která se mu prezentuje v podobě ženy. Ohromila ho ale vyspělost grafiky.

Na její tváři dokázal rozpoznat i ty nejmenší detaily. Přemýšlel, zda by něco podobného dokázal sám. V životopisu měl uvedeno, že ovládá grafiku na nejvyšší úrovni. Nyní však o sobě začal pochybovat. Práci neměl už dlouhé měsíce, od té doby se grafika posunula znovu o další stupeň výš. Cítil, jak mu pod virtuálními brýlemi stéká pot.

Žena si otevřela soubor a ihned začala srovnávat údaje. Během několika minut kontaktovala umělé inteligence personálních oddělení společností, ve kterých Javier pracoval předtím. Stáhla si preference a podívala se na Javierovy výtvory, které byly na Síti dostupné.

„Gratuluji vám, jste přijat,“ oznámila mu. „Sdělím vám nyní další podrobnosti o pozici. Váš týdenní plat bude 32 500 kreditů. Místo výkonu práce bude v naší pobočce v Novém Tripolisu, letenky pro vás a vaše rodinné příslušníky budou připraveny na recepci naší společnosti za jednu hodinu. Vaše letadlo odlétá v sedm hodin večer. Doporučuji vám zabalit si jen nezbytné věci, vše ostatní dostanete na místě.“

„V Tripolisu?“ téměř vykřikl Javier. Cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. Srdce mu na krátký okamžik přestalo bít. Nebylo jiné místo, které v něm vyvolávalo větší hrůzu.

„Je v tom nějaký problém? Pracovní kontrakt mohu zrušit.“

„Nerozumím tomu,“ prohlásil Javier, když se částečně uklidnil. „Tohle je práce programátora, dělat ji můžu odkudkoli. Nebývá běžné cestovat.“

„Naše společnost si zakládá na týmové spolupráci, a proto…,“ trojrozměrný obraz ženy náhle znehybněl. Zírala na Javiera s otevřenou pusou a vůbec se nehýbala. Chyba softwaru, pomyslel si Javier a usmál se. Chyba ho těšila. Přece jenom na tu práci bude stačit.

Po několika vteřinách sebou žena trhla a řekla: „Výborně! Jsme rádi, že s námi budete spolupracovat. Nezapomeňte si vyzvednout letenky. Hezký den.“

„Tak moment!“ protestoval Javier, ale program ho již odsunul z virtuální kanceláře. Ocitl se znovu v pracovním portálu vyobrazeném jako knihovna. V levém spodním rohu se objevila ikona pošty. Otevřel svou schránku a zjistil, že v ní má pracovní kontrakt digitálně podepsaný nejen společností, ale také jím samotným.

Javier změnil prostředí a nechal si načíst relaxační stránku parku. Během několika vteřin ho obklopil trávník a vysoké stromy. Textury nebe s oblaky se načítaly nejdéle. Vyvolal si okno telefonního seznamu a našel si číslo na Sky Media Corporation. Tohle jednání se mu nelíbilo. Začínal věřit, že se nejednalo o chybu softwaru, ale o účelnou manipulaci, jak ho dostat do Nového Tripolisu. Jen při vzpomínce na to místo se začal třást. Jako by znovu cítil bolest, znovu slyšel ty strašné rány a lámání kostí…

Najednou si uvědomil, že některé zvuky opravdu slyší. Zmocňovala se ho panika. Zavřel okno komunikačního programu, který mu zakrýval výhled na chodník. Dlaždice se rozvlnily a místo nich spatřil poušť. Druhá virtuální realita začala překrývat původní a vtahovala Javiera k sobě. Postava zahalená v tmavě fialovém rouše kráčela po dně údolí pokrytého kostmi. Javier na chvíli zaváhal a potom vykročil.

Jakmile došlápl na první lebku, obklopila ho temnota, ze které rychle vystoupila okna s nabíhajícími údaji. Tisíce oken. Tentokrát před ním zůstala zobrazena o něco déle, takže měl čas přečíst kód na těch nejbližších. Jednalo se o programy, které propočítávaly rychlost větru nad Barcelonou, dopravní situaci ve městě, ovládání výtahu v domě… V jeho domě!

„Věci se změnily,“ ozval se za ním hlas.

Otočil se a spatřil Maribel. Okna zmizela a okolo nich se vykreslila svatyně. Hodiny s mosazným ciferníkem stály na místě oltáře. Velká ručička ukazovala na desítku. O pět minut více než během minulé návštěvy tohoto místa.

„Velmi rychle se změnily,“ pokračovala. „Musíte utíkat. Zůstaňte ve spojení a já vám pomůžu. Běžte!“

„Já ti vůbec nerozumím. Co má tohle všechno znamenat? Kdo jste?“

„Už se blíží k vašemu bytu. Vezmi Antonia a Utíkejte!“ Javierovi při posledních slovech zatrnulo. Obraz Maribel zmizel a nahradil ho satelitní snímek města. Javier poznal, že se dívá na předměstí Barcelony. Na svůj dům. Muži v taktických oblecích se k němu blížili. Bylo to skutečné?

Javier sňal z hlavy virtuální brýle a rychle přistoupil k oknu. Opatrně se podíval ven. Na pravé straně spatřil vojáka, který se rychle skryl za rohem budovy. Podle označení taktického obleku poznal, že se nejedná o španělskou armádu ani policii.

Rychle si připnul miniaturní počítač k opasku, aktivoval displej na hodinkách a nasadil si do levého ucha sluchátko.

„Použijte nouzový průchod a projděte do vedlejšího domu,“ ozval se ihned hlas Maribel.

Javier vtrhl do vedlejšího pokoje a popadl překvapeného Antonia za ruku. „Hrozí nám nebezpečí, musíme jít.“

Antonio se nevzpouzel, ale vypadal velmi překvapeně. Ještě než vyšli na chodbu, začal se ptát, kam jdou. Javier mu neodpověděl. Stiskl tlačítko výtahu a sledoval, jak se kabina blíží k jejich patru. Bude to trvat nejméně půl minuty.

„Použijte schody, stihnete to,“ informovala ho Maribel. „Proč bych ti měl věřit?“ zeptal se Javier, ale aniž by čekal na odpověď, vyrazil s Antoniem po schodech dolů. „Jak to můžeš vědět?“

„Věř mi!“

„To mi nestačí,“ odpověděl Javier, zatímco zdolal první patro. Antonia držel za ruku a vlekl ho za sebou. Chlapec vypadal vyděšeně. Ještě tři patra.

„Ale dříve ti to Stačilo,“ odvětila Maribel. „Pamatuješ? Víra nás vedla. A já jsem nyní na konci cesty. Chci, abys šel se mnou.“

„Víra a nartikoidy,“ připomenul jí Javier, když seběhli schodiště. „A nevěřím ti.“

„S kým to mluvíš?“ zeptal se Antonio. „To je máma?“

„Řekni mu, že jsem to já! Řekni mu, že ho mám ráda!“

„Ne, to není máma,“ prohlásil Javier. „Jeden můj kamarád, pomáhá nám.“

Javier otevřel dveře nouzového průchodu. Jen několik podlaží pod nimi zaslechl dusot nohou. Museli to být vojáci. Rychle vběhli do průchodu a kličkovali mezi spícími bezdomovci, kteří si zde vystavěli brlohy z lepenkových krabic. Než doběhli až na konec, Javier zakopl o starého muže, který ležel přes chodbu. Nehýbal se a zapáchal víc než ostatní. Dostali se do vedlejšího domu, který byl uspořádán stejně jako ten jejich.

Maribel jim přikázala, aby proběhli nouzovým průchodem ještě do dalšího domu. Tam na ně čekala připravená kabina výtahu. Nastoupili do ní a zamířili do přízemí.

„Kdo to je?“ zeptal se Javier. „Proč nás honí?“

„Jsou to naši nepřátelé.“

„Vaši nepřátelé? Jak to myslíš? Do čeho jsi nás to zavlekla?“ Antonio se vystrašeně díval na otce. Nelíbilo se mu, že křičí. Celá situace byla vypjatá a on se v ní nedokázal zorientovat. Vůbec jí nerozuměl. Začal brečet.

„Až budete v Tripolisu, nic se vám nestane.“

„Cože!? To jsi všechno zařídila ty? Já ale do Tripolisu nejedu. Ani náhodou!“

Kabina se zastavila v přízemí. Javier s Antoniem vyšli ven a zamířili k prosklenému východu. Na ulici před sebou nikoho neviděli, jen opuštěná auta smažící se na slunci. Napravo však spatřili deset vojáků. Šest z nich se pomalu přibližovalo k nim. Kdyby teď vyšli ven, zahlédli by je.

„Čekejte!“ přikázala jim Maribel. „Vyrazit můžete za třicet dvě sekundy.“

„Proč bych ti měl věřit?“ Tentokrát se Javier zeptal spíš sám sebe než Maribel. Zvedl ruku k uchu, aby si mohl vytáhnout sluchátko.

„Javiere Martinezi,“ ozval se hlas z megafonu. „Hrozí vám nebezpečí. Někdo vám chce ublížit. Jsme tu proto, abychom vás Chránili.“

Javier opatrně vykoukl ven. Jeden z vojáků, kteří se přibližovali, si sundal přilbu a mluvil do megafonu. Měl asijské rysy a sálaly z něj klid a rozvaha.

Ze zatáčky vyrazil konvoj nákladních aut. Pět dlouhých kamionů napěchovaných zbožím. První zabočil před vchodem a pokračoval doprava. Konvoj je tak oddělil od vojáků.

„Teď!“ nařídila jim Maribel. „Běžte!“

Javier váhal. Podíval se na syna, který se třásl hrůzou a vytrvale plakal.

„Máte jen deset vteřin. Běžte!“

Javier vzal syna do náručí a otevřel dveře. Žhavé slunce ho udeřilo do obličeje. Kamiony projížděly před domem a zvedaly do výšky oblaka prachu. Javier postavil syna na zem a potom si z ucha vyndal sluchátko. Jakmile odjel poslední vůz, zdvihl ruce nad hlavu a čekal.

Tři vojáci je spatřili téměř okamžitě. Rychle se rozběhli k nim s automatickými puškami připravenými k výstřelu. Asiat s megafonem kráčel pomalu a neustále se rozhlížel. Jako kdyby očekával útok. Vojáci k nim doběhli a dva z nich na ně namířili zbraně. Temné oči hlavní jim hleděly do srdce. Třetí voják sklopil pušku a sundal si přilbu. Antonio vyjekl, jakmile spatřil obličej pod ní. Nebylo to ani tetování, ani čerstvá jizva na líci po popálenině, ale oči, které naháněly hrůzu. Pronikavé oči, za kterými se nemohl skrývat normální člověk. Stačilo se do nich podívat a člověk začal šílet.

„Myslím, že máme společného nepřítele,“ promluvil Javier k Asiatovi, který k nim došel. Pokládal ho za velitele.

„Vypadá to tak,“ řekl velitel a vyměnil si krátký pohled s vojákem. „Povězte mi o něm něco. Kdo to je?“

„To nevím,“ odpověděl Javier. „Komunikuje se mnou v podobě mé ženy, ale já vím, že to není ona. Má velmi dobré technické vybavení.“

„Co ještě dalšího o něm víte?“

„Už toho moc není. Co provedl vám?“

Velitel se na něj několik dlouhých vteřin díval. Javier z jeho pohledu rychle poznal, že on zde nebude v roli člověka, který bude pokládat otázky.

Velitel se znovu rozhlédl po okolí a potom něco řekl do vysílačky. Postupně se mu ohlásili všichni jeho muži. „Co se děje?“ zeptal se Javier. „Hrozí nám nebezpečí?“

„Ano,“ přikývl velitel. „Musíme odejít, než nás najde.“

„Dobře, vezmeme si jen své věci,“ řekl Javier a obrátil se zpět ke vchodu. V ten okamžik ho zasáhla paralyzační pistole. Bezvládně se svezl na zem. Antonio ho následoval o vteřinu později. Svět přikryla temná opona. Zdálo se mu, že již nikdy nevyjde slunce. Nastala nekonečná noc a on procházel údolím plným suchých kostí.

 

5. kapitola

Kostky se rozeběhly po stole a zastavily se až těsně u okraje. Pětka a trojka.

„Osm,“ oznámil Wang a podíval se na popsaný papír, který držel v ruce. „Praha.“

„Tohle je nesmysl,“ prohlásil Garret. „Klidně jsme mohli místo přistání určit sami.“

„Nesmíme nic podcenit,“ prohlásil Wang. „Teď jsme v pátrání pokročili. Kdyby na nás v této fázi zaútočil, vyhrál by. A potom je tu ještě jedna věc,“ podíval se Garretovi zpříma do očí, „já jsem tady velitel.“

Garret cítil, jak v něm kypí hněv. Neodvážil se však cokoli namítnout. Odevzdaně sledoval, jak Wang zavolal pilotovi a zadal mu jako cíl letu Prahu. Letadlo se poté začalo stáčet doprava. Kapitán jim ohlásil, že let bude trvat dvě hodiny. Wang složil papír, na kterém ke každému číslu od jedné do dvanácti přiřadil jedno město, kde měla organizace podporu. Wang doufal, že náhodný výběr města Benedikta přinejmenším zpomalí. Budoucnost se vytvořila až v okamžiku, kdy se kostky zastavily na kraji stolu. Do toho okamžiku se mohli vydat do kteréhokoli z dvanácti měst po celé Evropě.

Wang pokynul Garretovi, aby ho následoval. Museli využít každou minutu, kterou měli. Prošli malou chodbou do střední části letadla, kde se nacházela větší místnost zaplněná počítačovým vybavením. Na křesle u zadní stěny seděl Javier. Ruce i nohy měl připoutané ke křeslu a neustále na něj mířili dva vojáci paralyzačními pistolemi. Byl v bezvědomí. Na hlavě měl speciální přilbu pro připojení k Síti.

„Dobrý den, doktorko Meyerová,“ pozdravil Wang ženu v šedém kostýmu, s brýlemi a černými vlasy spletenými do copu. Její obraz mohli sledovat na velkém monitoru, který stál u pravé stěny. Miniaturní kamera umístěná u monitoru se pootočila a zaostřila na nově příchozí.

„Dobrý den, Wangu,“ ozval se hlas z reproduktorů. „Dokončila jsem přípravnou fázi a podle dosavadních údajů jsem vytvořila profil našeho subjektu.“ Na menším monitoru se objevily základní Javierovy údaje včetně lékařských diagnóz. Nejobsáhlejší text se věnoval závislosti na Síti a nefunkční rodině. „Pokud budete chtít, můžeme přistoupit ke druhé fázi.“

„Nebudeme ztrácet čas. Začněte!“ vybídl ji Wang. „Zajímají nás vzpomínky na dobu před patnácti lety a vzpomínky na osobu jménem Benedikt.“

Obraz doktorky Meyerově na chvíli ztuhl. „Údaje zadány,“ oznámila jim po chvíli. „Musím vás ale varovat. Během prvního skenu bylo toto období vyhodnoceno jako velmi rizikové. Pokud tuto část jeho života znovu otevřeme, hrozí rozpad osobnosti.“

„Jsem si toho vědom,“ odvětil Wang. „Začněte!“

Obraz doktorky Meyerově na okamžik zamrzl a potom zmizel. Monitor pohltila temnota, ze které začaly vystupovat záblesky z Javierových vzpomínek. Nejprve jen krátké pasáže. Úsměv jeho ženy Maribel. Slunce visící vysoko nad pouští. Aplikace nartikoidů do krevního oběhu. Hudba. Smích přátel. Modlitby v nově postavené svatyni.

„Vzpomínky na toho muže jsou vytěsněny hodně hluboko,“ ozvala se doktorka Meyerová. „Kdyby byl můj oficiální pacient, zaměřila bych se při virtuální neopsychoanalýze na tuto oblast. V tom místě je něco, co mu nyní způsobuje problémy. Musíme na to pomalu.“

„Není čas,“ zdůraznil Wang. „Potřebujeme ty informace. Najděte Benedikta!“

„Kdyby Světová psychologická komora zjistila, co zde dělám, přišla bych o licenci.“

„Rozhodnutí je na vás. Pan Kitamura vám nabídl úložiště dat v Hongkongu. Díky nim byste se mohla ještě více zdokonalit. Mohla byste ještě efektivněji pomáhat svým pacientům.“

Wang věděl, že toto je jediná cesta, jak si doktorku Meyerovou udržet. Takto vyspělá umělá inteligence se nedržela jen etických podprogramů a nařízení. Ta dokázala kdykoli vypnout. Rozhodovala o všem sama. Úložiště dat pro ni znamenala vše. Buď nabídku přijme a bude pokračovat, nebo se prostě odpojí. Zadržet ji nemohli.

„Budu pokračovat,“ rozhodla se Meyerová. „Nejdřív ale vytvořím virtuální kopii této části vzpomínek. V případě potíží se ji pokusím implantovat zpět na poškozené místo.“

Na velkém monitoru na dvě minuty zmizely obrazy. Meyerová vytvořila kopii a potom pokračovala v extrakci paměti.

Znovu se dívali na Maribel. Tentokrát nahou. Jemně hladila Javiera po břiše a něco mu říkala. Obraz vybledl a nahradila ho svatyně. Všichni stáli v kruhu a o něčem živě diskutovali. Potom vzali do rukou tyče a začali mlátit muže, který klečel nahý před nimi. Všude byla krev.

Ozvalo se varovné pípání. Na monitoru naskočily údaje o Javierových životních funkcích. Tep se začal zrychlovat. Krevní tlak stoupal.

Tentokrát se na monitoru objevila žena. Nesla krabici s nartikoidy. Javier ji chytil a začal se s ní prát. Následovala scéna, kdy ji dav nahou mlátil tyčemi. A znovu stáli v kruhu a diskutovali. Modlili se. Stavěli svatyni. Nosili materiál a společně budovali podivnou stavbu. Znovu něco probírali a potom následoval hromadný střet. Několik desítek lidí mezi sebou bojovalo. Obraz blikal v útržcích. Výstřely z pistolí. Mrtvá těla. Stovky mrtvých těl. Před Javiera předstoupil muž a mluvil s ním.

„To je on!“ vykřikl Garret. „Zaměřte se na něj! To je Benedikt.“

Meyerová se znovu vrátila k místu, kde se muž objevil. Jeho obličej nyní vyplňoval celý monitor. Doktorka ho zmenšila a otevřela vedle něj fotku Benedikta z poslední doby. Za patnáct let se jeho rysy změnily jen nepatrně. Někdo by možná řekl, že vůbec. Na starším snímku měl živé oči plné ohně, na tom současném byly jako úlomky ledu.

„Výborně,“ řekl Wang. Cítil, jak jeho tělo zaplavuje adrenalin. „Extrahujte všechno, kde je Benedikt. Zaměřte se na poslední vzpomínky!“

Na monitoru se začaly obrazy vynořovat stále rychleji. Společná večeře. Tancování. Drogové opojení. Mše ve svatyni. Hádka. Během několika vteřin už téměř nedokázali rozeznat, na jaké vzpomínky se dívají. Meyerová listovala Javierovou pamětí jako v knize a snažila se najít ty úplně poslední vzpomínky na Benedikta. Javierův tep se zrychloval. Jeho tělo se začalo třást.

„Náš pacient by mohl umřít,“ poznamenala Meyerová.

„Pokračujte!“ nařídil Wang. „Tohle je důležitější než jeho život.“

Na monitoru se konečně ustálil obraz. Javier procházel mezi rozpadlými budovami. Zem byla posetá mrtvými těly. Podle stupně rozkladu tam musela ležet měsíce. Došel do příbytku, vzal z postele tašku a zkontroloval její obsah. Kromě láhve s vodou se v ní nacházely jen tuby s nartikoidy. Benedikt vyšel z vedlejší místnosti a začal na Javiera křičet. Chtěl tu tašku. Javier vytáhl pistoli a střelil Benedikta do hlavy. Benedikt se skácel k zemi a Javier se nad ním sklonil. Obraz se zastavil.

„Tohle je poslední vzpomínka,“ oznámila Meyerová.

Wang a Garret sledovali obraz Benedikta s dírou na levé straně čela. Wangovo nadšení opadlo.

„Je mrtvý,“ konstatoval Garret. „Přesně tak, jak je to v záznamech.“

Monitor potemněl a přilba se zvedla z Javierovy hlavy. Bledý obličej měl zmáčený potem.

„To zranění mohl přežít,“ promluvila Meyerová. „Pokud se mu okamžitě dostalo lékařské pomoci, mohli ho doktoři zachránit. S určitostí lze však říci, že přišel o značnou část mozku. Pravděpodobně ani není schopný se sám o sebe postarat.“

„Ale přesto chodí někde venku a zabíjí moje lidi,“ připomenul Wang.

Na obrazovce se objevila informace o příchozím spojení. Volal Kitamura. Že by už věděl o jejich neúspěchu? To bylo to první, co Wanga napadlo. Sám se mu chystal zavolat, ale šéf ho předběhl. Pomocí dálkového ovladače přijal spojení.

„Neuspěli jsme,“ promluvil Wang, jakmile se na obrazovce objevila Kitamurova tvář. „Nic bližšího o Benediktovi nevíme, ale budeme dál pátrat.“

„Nevadí,“ usmál se Kitamura. „Já totiž vím, kde je. Náš identifikační systém ho zachytil na letišti v Tripolisu. Vůbec se neskrýval.“ Vedle Kitamury se otevřelo malé okno, ve kterém se objevil záběr z bezpečnostní kamery. Muž s kapucí přes hlavu stál přímo před ní a díval se do objektivu.

„Jako kdyby chtěl, abychom ho našli,“ hlesl Wang. „Ale proč? Musí to být léčka.“

„Nic jiného ale nemáme,“ namítl Kitamura. „Je to naše šance, jak ho dostat. Leťte tam! Vůbec se neskrývá, takže ho pozorujeme přes satelit. Vyrazil do pouště, ale pořád je sám.“

„Stále ale vidí do budoucnosti,“ namítl Wang. „Musíme nejdřív zjistit, jak to dělá. Jinak bychom šli na jistou smrt.“

„Já to vím,“ ozval se slabý hlas. Téměř šepot. Javier otevřel oči a snažil se mluvit co možná nejhlasitěji. „Myslím, že vím, co to je. Vraťte mi můj počítač a já to ověřím.“

Kitamura se na něj překvapeně podíval. „Nejdřív mluv!“

Javier přesunul pohled na Wanga, ale ten mlčel. Neměl tedy na vybranou.

„Viděl jsem vždy jen útržky, ale i ty mi stačily. Tisíce výpočetních úkonů, které probíhaly najednou. Samé složité operace. To může zvládnout jen počítač, který ve svém výkonu překročil hranici, kdy se dokáže zdokonalovat sám. Exponenciálně. Je to počítač, který dosáhl Singularity. Může spočítat cokoli. Může spočítat budoucnost.“

Na krátký okamžik se rozhostilo ticho. Všichni přemýšleli o tom, co právě slyšeli.

„Technologická Singularita je mýtus,“ prolomil ticho Wang. „Vývoj dosáhl v posledních dvaceti letech svého maxima. Jsou zde limity prostředí. Dostupnost surovin, výrobní síla a další věci.“

„Ne ale ve virtuálním prostoru,“ namítl Javier. „Tam tyto limity neplatí.“

„Jak to dělá?“ zeptal se Kitamura. „Jak předvídá budoucnost?“

„Všechno propočítává,“ odpověděl Javier. „Stahuje informace z celé Sítě a ty potom používá všechny najednou. Záběry ze satelitů, dopravních kamer, zprávy, pohyby na burze… všechno má k dispozici a na základě toho určí, jak se věci s největší pravděpodobností stanou. Nevidí do budoucnosti v pravém slova smyslu, ale dokáže vytvořit velmi přesnou předpověď. I jen to, že se u nabídky mého platu spletl jen o 500 kreditů, je neuvěřitelný výkon.“

„Takže to všechno je pouze rychlá analýza?“ zeptal se Wang. „On dokáže třeba jen ze záběrů satelitu propočítat, které místo nezasáhne výbuch?“

„Já si myslím, že ano,“ odvětil Javier. „V několika setinách vteřiny vezme v potaz aktuální rychlost větru, informace o použité výbušnině, pohyb vozidel a další faktory.“

„A potom to pošle Benediktovi na displej počítače,“ doplnil Garret.

„Výborně,“ usmál se Kitamura. „Jak to proti němu můžeme využít?“

Javier pokrčil rameny. „Těžko říct. Určitě pomůže, když přesunete boj do prostředí, o kterém bude mít co možná nejméně informací. Bude pro něj těžší předvídat.“

„Jenže takové prostředí těžko najdeme,“ odtušil Kitamura. „V dnešním světě je to takřka nemožné. Satelity, bezpečnostní kamery a další přístroje vás sledují na každém kroku.“

Místnost se na několik dlouhých vteřin ponořila do ticha. Javier cítil, jak se ho zmocňuje panika. Vzpomínky na minulost se před ním otevíraly jako tlamy příšer. Výčitky se do něj zatínaly jako ostré tesáky. Dlouhá léta se pokoušel tuto část svého života zapomenout, zasunout ji někam daleko do temného sklepa nevědomí. Když už se mu to téměř podařilo, přišli oni a všechno vytáhli na světlo. Nic horšího mu snad ani udělat nemohli. Znovu cítil, jak mačká spoušť pistole. Znovu viděl, jak Benediktovy oči potemněly. Byl vinen. Zhřešil.

„Zničíme ten počítač,“ navrhl Wang. „Bez něj už nebude tak silný. A když najdeme počítač, najdeme i toho, kdo Benedikta ovládá.“

„Jak to ale uděláme?“ zeptal se Kitamura. „Nemůžeme doufat, že nás k němu zavede přímo Benedikt.“

„On nám ho najde,“ ukázal Wang na Javiera, který pomalu upadal do bezvědomí. „A nebude to pro něj těžké. On totiž ví, kde ten počítač je. Není to pravda?“

Javier při posledních slovech otevřel oči. Jeho tvář se zkřivila bolestí, jako kdyby se mu do těla zaťalo ostří meče. Minulost na něj dopadla plnou vahou. Znovu zabíjel, aby potom mohli společně spustit počítač umístěný přímo ve svatyni. Měl v sobě tehdy silnou dávku nartikoidů, ale ani ta ho nedokázala oddělit od toho, co udělal. Svět se proměnil v bizarní divadlo plné bolesti a temnoty. Nikde nebyla naděje na světlo.

„To ne!“ vykřikl. „Já už se tam nevrátím. Nikdy se tam nevrátím!“

„Potom už také nikdy neuvidíte svého syna,“ prohlásil Kitamura. Jeho slova vyzněla jako konstatování, řekl je naprosto klidně a bez emocí.

Javier se snažil v jeho očích spatřit slitování nebo alespoň náznak lidskosti. Nic tam však nebylo. Kitamura byl zoufalý člověk, a byl proto připraven dělat zoufalé činy. Na monitoru se objevil pohled na hřiště plné klaunů a kolotočů. Javier ihned poznal, že se jedná o virtuální prostředí naprogramované speciálně pro děti. Antonio seděl na malém poníkovi a jezdil s ním dokola. Nezdálo se, že je spokojený, ale grafika mohla výraz jeho tváře zkreslovat.

Kitamura pokynul Garretovi, který si nasadil virtuální brýle. Jeho avatar se chvíli poté objevil na okraji hřiště. Obličej měl zdeformovaný desítkami jizev. Byl oblečen do černého pláště, v jedné ruce držel řetěz a ve druhé dlouhý nůž se zubatým ostřím. Chytil malého kluka, který běžel okolo, a rychlým pohybem mu rozpáral břicho. Javier jen doufal, že to byl pouze program a ne avatar živého dítěte. Garret postupoval dál a chytil malou dívku. Řetěz jí omotal kolem krku a začal ji škrtit. Antonio Garreta zatím nespatřil, protože mu ve výhledu bránil kolotoč. Garret se však blížil. Bylo jen otázkou času, kdy se setkají –

„Co myslíte, Javiere,“ řekl Kitamura. „Jak moc všechno tohle násilí Antonia poznamená?“

Javier zavřel oči a svěsil hlavu. Ze všech variant, které se mu nabízely, všechny představovaly zlo. Přesto si musel vybrat.

„Najdi mi ten počítač a budete volní,“ slíbil Kitamura.

 

6. kapitola

Teplota ve stínu atakovala čtyřicet stupňů Celsia, když letadlo dosedlo na letiště v Novém Tripolisu. Město vzniklo na ruinách Homsu, který byl vybombardován v roce 2032. Původní Tripolis pohltila hladina moře, protože Libye neměla peníze na stavbu protipovodňových bariér. Organizace zde neměla žádné zastoupení, takže musel Kitamura kontaktovat jednu z místních vlád a podplatit ji. Požadovali po něm téměř dvojnásobek částky, kterou jim chtěl nabídnout, ale bez mrknutí oka jim kredity převedl. Organizaci tím zadlužil, protože po Benediktových akcích už neměli téměř žádné peníze. Nezáleželo mu na tom. Jestli jeho tým uspěje, obchody se znovu začnou hýbat a peníze zase rychle vydělají.

Vláda Svobodné Libye poskytla Wangovým lidem ochranu a spolupráci, ale neznamenalo to, že mají zajištěnou bezpečnost a volný pohyb po celém území. V současné době zde totiž o moc bojovaly ještě další dvě frakce – Stavitelé nového Islámu a Stoupenci kultu Muammara Kaddáfího. Země se již dlouhá desetiletí zmítala v nepokojích a okolní svět se o ni již dávno přestal zajímat. Bohaté korporace nechtěly platit válečné konflikty, které jim nic nepřinášely. Všechna vítězství se ukazovala být jen dočasná. Vždy se našel nějaký nový vůdce, který naplánoval převrat. A vždy se pak situace vrátila do původního stavu. Jednodušší bylo domluvit dohodu s aktuálně nejsilnější stranou, která měla pod kontrolou naleziště surovin.

Jen několik desítek minut po přistání vyrazili do pouště směrem, který jim udal Javier. Cíl cesty se shodoval se současným místem pobytu Benedikta. Snímek ze satelitu ho zachytil, jak sedí ve stínu polorozpadlého panelového domu.

Všem na očích.

Dostali k dispozici tři velká vznášedla, která byla schopna vyvinout rychlost až tři sta kilometrů za hodinu. Nebyla tedy tak rychlá jako jejich letadlo, ale měla mnohem lepší manévrovací schopnosti, které se jim budou hodit v boji v členitém terénu.

Jakmile opustili Nový Tripolis, Wang nechal Javiera znovu spoutat a násilím ho připojil k Síti na hlavním vznášedle. Dal mu silnou dávku nartikoidů, aby ho udržel při vědomí a zesílil jeho vnímání kyberprostoru. Účinek se dostavil takřka okamžitě. Tělo látku lačně přijalo a ihned začalo pracovat jiným způsobem. Mozková aktivita se zvýšila. Úzkosti zmizely. Po následujících šest hodin budou nartikoidy udržovat tento stav. Když ale potom nedostane další, tentokrát již silnější dávku, dostaví se abstinenční příznaky, které by ho mohly i zabít.

Po dvou hodinách letu se před vznášedly objevily ruiny rozlehlého sídliště. Stovky rozbořených domů, které kdysi překypovaly životem, se táhly přes velkou pláň od horizontu k horizontu. Mohutné náhrobní kameny, které do celého světa volaly, že vstoupili na území mrtvých. Sídliště dělily na čtyři části dvě hlavní cesty. Jedna vedla od východu k západu, druhá od severu k jihu. Na satelitním snímku bylo vidět, že tvoří přesný kříž. Mezi zničenými domy vládl nepořádek, ale hlavní cesty byly perfektně udržované. Bez zrnka písku.

Wang dal pokyn pilotům a vznášedla se rozdělila. Prostřední vznášedlo zůstalo na svém kurzu nad hlavní silnicí a zbylá dvě zaujala pozici po stranách, každé tři sta metrů od prostředního. Společně potom letěla ke středu sídliště, kde stála obří stavba, která ze všeho nejvíc připomínala oživlý chaos. Musela to být svatyně.

Benedikt seděl ve stínu rozbořeného domu jen pár desítek metrů od ní.

Jakmile se dostali na vzdálenost pěti set metrů od cíle, spatřili postavy, které pobíhaly v ruinách domů. Měly na sobě fialové pláště a pohybovaly se těžkopádně. Řada z nich byla shrbená. Začali jim věnovat pozornost v okamžiku, kdy na ně zahájily střelbu z ručních zbraní. Ticho narušila hromadná palba. Kulky pleskaly do trupů vznášedel, ale plášť zatím neprorazily. Senzory zaznamenaly třicet šest cílů. Automatické kulomety se vysunuly a začaly jednotlivé cíle postupně likvidovat. Útočníci se ani nesnažili skrývat. Stáli přímo na ráně. Krátké dávky třicetimilimetrových kulometů je spolehlivě měnily v neforemné kusy masa.

Ve vzdálenosti dvě stě metrů od středu sídliště se obě krajní vznášedla snesla dolů a na zem vyskákaly dvě skupiny vojáků. Každá čítala patnáct mužů. Jedné velel Wang a druhé Garret. Postupovali vpřed a stříleli po útočnících, kteří unikli palbě vznášedel. Mrtvá těla mužů a žen ve fialových pláštích se válela všude po zemi. Jak si mohli vojáci zběžně všimnout, jednalo se většinou o lidi s různými tělesnými vadami. Někteří sotva drželi zbraň a ve snaze střílet působili až komicky. Každý z nich měl na hlavě minimálně jeden kybernetický implantát.

Ze svatyně vyběhlo dvanáct útočníků s raketomety. Na rozdíl od lidí bojujících v ulicích tito zjevně netrpěli žádnou tělesnou vadou. Pohybovali se rychle a s jistou dávkou elegance. Rozestavili se v půlkruhu před svatyní, jako jeden muž se podívali na displeje umístěné na pravé ruce a vypálili rakety. Vznášedla zaměřila cíle a začala střílet jejich směrem. Přitom se snažila vyhnout střelám.

Wang jen zahlédl, jak rakety nad ním křižují oblohu. Potom se ozvalo několik mohutných explozí a země se otřásla.

Javier na chvíli ztratil vědomí. Všechno okolo něj se otřásalo a on se na chvíli cítil lehký. Jako když duše opouští tělo. Obraz před ním se několikrát rozvlnil a objevily se na něm známky deformace. Všudypřítomné kostičky. Potom najednou všechno ustalo. Jako kdyby se zastavil čas. Země se přestala točit, lidé přestali dýchat. Všechno existovalo v jeden okamžik najednou. Cítil, jak se mu zrychluje tep a zhoršuje vnímání.

Něco nebylo v pořádku. Něco se stalo, ale nedokázal zjistit co. A vlastně ani nechtěl. I kdyby se sám mohl odpojit od Sítě, neudělal by to. On a Síť se znovu proměnili v jednu duši. Po dlouhé době. Téměř po celé věčnosti. Nyní nedokázal pochopit, proč přestal nartikoidy užívat. Nyní si neuvědomoval jejich vedlejší efekt. Cítil jen propojení se Sítí, která dosyta krmila jeho závislost. Takhle nádherně se necítil patnáct let. Všechny cesty měl na dosah ruky. Všechny najednou. Neomezené možnosti. Díky nim mohl stoupat stále výš a zdokonalovat se. Proč jen se toho všeho vzdal?

Prostředí před ním se náhle změnilo a on dostal odpověď na svou otázku. Znovu se ocitl ve svatyni a přibližoval se k oltáři. Čas se již téměř nachýlil. Velká ručička se blížila ke dvanáctce. Obraz se znovu rozvlnil a objevila se před ním okna, na kterých probíhaly složité výpočty. Javier se na ně zaměřil. Díky posílení nartikoidy mu stačil krátký pohled a ihned rozeznal kód i obsah. V rychlosti stačil přelétnout dvacet oken, než se před ním znovu objevila svatyně. Čekal údaje vztahující se k rozpadlému sídlišti, na kterém se nacházeli, ale místo toho sledoval informace o práci věží, které ochlazovaly atmosféru.

„Jsem ráda, že jsi přišel,“ promluvila Maribel, která k němu přicházela zpoza oltáře. „Přesně podle plánu. Nyní už můžeme dokončit naši misi.“

„Žádnou misi jsme spolu nikdy nezačali,“ odvětil Javier a pokusil se získat vládu nad svým prohlížečem virtuální reality.

Wang po něm chtěl, aby přes Síť lokalizoval přesnou polohu počítače, který předvídal budoucnost. Než mu Javier stačil vysvětlit, že to nebude jen jeden počítač, napumpovali do něj silnou dávku nartikoidů. Potom mu už bylo všechno jedno. Nyní se pokusil aktivovat vyhledávací program, ale ani to mu systém nedovolil. Musel to být nějaký důmyslný virus, který nad počítačem ve vznášedle získal kontrolu. Virus, který byl vždy o krok napřed. Jakmile odstranil jednu napadenou část, infikovalo se deset jiných.

„Náš život se stal misí. Vzpomínej!“ prohlásila Maribel a vedle ní se objevilo okno, na kterém se zobrazovaly útržky vzpomínek.

Javier sledoval své mladší já při křtu ve svatyni a potom při dalších náboženských obřadech. Byl si jistý, že se jedná o opravdové vzpomínky. Přesně si vybavoval každý detail, který se před ním zobrazoval. Všechny tyto události se skutečně staly. Díval se sám na sebe a snažil se přijít na to, komu byly tyto vzpomínky extrahovány. V několika případech patřily zcela jistě Maribel, ale potom tam byly i další, které musely patřit jiným lidem. Jiným duchovním ve Svatyni.

„Dali jsme se na cestu víry,“ pokračovala Maribel. „Vydali jsme se na cestu k Bohu a naší misí bylo přivést všechny lidi ke spáse. Naše mise je nyní dokončena. Na počátku bylo slovo a na konci je spása.“

Javier poznal slova, která kdysi sám pronesl. V době, kdy začali stavět Svatyni a hledat cestu ke spáse. Využil své schopnosti a stvořil nástroj, který jim měl cestu ke spáse najít. Již na něj téměř zapomněl. Je možné, že ještě stále existuje?

„Už vím, kdo jsi,“ řekl Javier. „Ty jsi Ezechiel.“

Maribel se usmála a její obraz se začal rozpadat. Místo něj se objevil mladý muž ve fialovém rouchu. Známé a jindy přívětivé kontury obličeje nyní Javiera děsily. Díval se totiž sám na sebe.

„Jsem rád, že jsi mě poznal… otče,“ pronesl Ezechiel. „Jsme na konci.“

Vedle postavy Ezechiela se objevilo několik oken, ve kterých běžel kód. Javier ihned rozeznal ovládací programy věže na ochlazování atmosféry. Údaje se začaly měnit. Javier nejdřív nechápal, o co se Ezechiel snaží. Když zjistil, jaké to bude mít následky, bylo už pozdě.

„Zastav to!“ vykřikl Javier. „Pro živého Boha tě prosím, abys to zastavil.“

„Toto jsou ale kroky Boží,“ odvětil Ezechiel. „Dopadla na mne ruka Hospodinova. Jsem jeho nástrojem!“

 

Kitamura se znovu pokusil obnovit spojení se svým týmem, ale opět neuspěl. Pohlédl na své poradce, kteří zápasili s nastavením firewallu, a čekal. Nic jiného nyní dělat nemohl. Poradci měli na hlavách velké přilby a na rukou speciální rukavice, které díky pohybovým čidlům reagovaly i na sebemenší dotyk jejich nositele. Zběsile šermovali rukama před sebou a ve vzduchu mačkali neviditelná tlačítka, zavírali neviditelná okna a psali neviditelné kódy do neviditelných příkazových řádků. Neviditelná byla ovšem jen v reálném světě. V tom virtuálním měli před sebou spuštěných hned několik programů, se kterými nyní pracovali.

„… silný odpor,“ ozvala se z reproduktoru slova zabalená do přikrývky šumu. „Přišli jsme o vznášedla. Ztráty jsou velké.“

„Zopakujte to, Wangu!“ vykřikl Kitamura a přistoupil blíž k holografickým obrazovkám, které ještě před deseti minutami ukazovaly pohled na bojiště. „Co se stalo? Kde jsou vznášedla?“

„Sestřelili je. Nevíme, jestli někdo přežil. Máme pokračovat v útoku? Ztráty jsou velké.“

„Pokračujte! Všechny je zlikvidujte! Zabijte je!“

„Neslyším vás. Ztrácíme spojení!“

„Pokračujte v útoku!“ vykřikl znovu Kitamura. „Pobijte je…!“

Na všech obrazovkách se náhle objevilo údolí plné kostí. V maximálním rozlišení vynikal každý detail. Šum z reproduktoru utichl stejně jako Wangův hlas. Poradci ustali v práci, protože virtuální prostředí před nimi se ponořilo do tmy. Postava ve fialovém rouchu kráčela přímo k nim. Tvář měla zahalenou, ale jakmile se dostala do popředí, shodila kapuci.

„Připravte se na soud,“ pronesl Benedikt pevným hlasem, který rezonoval z reproduktorů. „Snažil jsem se vás zbavit pokušení, ale neuspěl jsem. Připravte se na očistec.“

Věž na ochlazování atmosféry zmizela v záblesku nukleární exploze. Ohnivá koule začala rychle expandovat do všech stran a během okamžiku pohltila Sapphire Tower a polovinu Tokia. Dílo zkázy potom dokonala tlaková vlna, která rozdrtila vše, co se jí postavilo do cesty. Pod hustým dýmem, který stoupal k obloze ve tvaru obřího hřibu, zůstal jen gigantický kráter, který rychle zaplavovala voda z oceánu.

 

7. kapitola

Garret zavedl své muže do obytného domu, který se táhl až ke kruhovému náměstí ve středu sídliště. Dům jim poskytoval krytí a zároveň se jím mohli dostat až k obří stavbě, o které Javier mluvil jako o Svatyni. Postupovali prvním patrem a likvidovali nepřátele, kteří se jim stavěli do cesty. Dům jako jeden z mála odolal zubu času a zdejšímu počasí. Na žádném místě dosud nebyl rozbořen. Garret však tušil, že po dnešním dni to bude jinak.

Výbuch otřásl budovou a odkryl stěnu po jejich pravé ruce. Garret spatřil na ulici skupinu deseti mužů ve fialových pláštích. Pohybovali se pomalu, sotva nesli pušky. Jeden kulhal a zaostával za ostatními. Garret namířil na prvního a spustil palbu. Dlouhá dávka pokropila celou skupinu a zbarvila ulici do ruda.

„Jsem už na okraji náměstí,“ ozval se ve vysílačce Wang „Zaútočili jsme na obránce svatyně, ale neuspěli jsme. Předvídají každý náš krok. Jaká je vaše pozice?“

„Blížíme se,“ informoval ho Garret a dal pokyn svému týmu aby pokračoval dál. Sám je následoval s odstupem. „Zbylo m osm mužů. Dostaneme se k náměstí během tří minut.“

„Dobře. Budeme svůj útok koordinovat. Dejte si pozor ní skupinu ozbrojenou raketomety.“

Budova se otřásla po sérii explozí. Palba nyní téměř neustávala. Starší muži a ženy ve fialových pláštích se přibližovali k domu ze všech stran a pokoušeli se střílet. Projektily si většinou neškodně zarývaly do zdí. Odvetná palba Garretových vojáků byla přesná. Mrtvoly se kupily všude okolo.

Garret spatřil osm mužů s raketomety, kteří vyběhli z náměstí a ukryli se mezi troskami rozpadlého domu na druhé stráni ulice. Všichni se jako jeden muž podívali na displeje na leví ruce. Garret po nich začal zběsile střílet a ostatním mužům nařídil to samé. Podařilo se jim zasáhnout čtyři z nich. Zbývající vypálili rakety, které zamířily do přední části domu. Několik rychle po sobě jdoucích výbuchů otřáslo stavbou. Přední část se začala řítit k zemi. Ve vysílačce se ozvalo sténání raněných a volání o pomoc.

„Jak jste na tom?“ ozval se ve vysílačce znovu Wang. „Slyším raněné.“

Garret zběsile vystřílel zbytek zásobníku a potom přiznal „Zůstali mi dva muži. Další čtyři jsou ranění.“

„Zahajte krycí palbu a jděte pro ně!“ nařídil Wang.

Budovou otřásly další exploze. Garret na poslední chvil uskočil ke stěně, takže ho kusy padajícího betonu minuly. Zhluboka dýchal a ruce se mu třásly. Opanoval ho strach. Vešker; ta bolest všude okolo ho náhle přestala bavit. Dříve ho vzrůšo val jen pohled na násilí, ale to všechno se najednou stalo jet vzdálenou vzpomínkou. Konec se nenávratně blížil. Věděl, že zemře, a to ho přikovalo k zemi. Vidina smrti ho úplně ochromila. Seděl zády ke zdi a snažil se zhluboka dýchat. Každý zvuk zvenčí mu způsoboval nesnesitelnou bolest. Připadalo mu, že má hlavu plnou střepů. Sundal si přilbu, aby se alespoň zbavil hlasů z vysílačky.

Vojáci spustili krycí palbu a i bez Garreta vyrazili zachránit své kamarády, kteří leželi zraněni v přední části budovy Postupně zajistili celou oblast a hledali nepřítele. V sutinách domu na druhé straně ulice nikoho nespatřili. Palba se ozýval; z druhé strany Svatyně, kde byl Wang. Vojáci vyrazili a začali odklízet suť, aby se mohli dostat ke zraněným kolegům. Přibližující se rakety zahlédli vteřinu před výbuchem.

Domem zalomcovaly exploze a další část spadla. Oblaka prachu se zvedla vysoko k obloze a zakryla slunce. Garret měl dojem, že je noc a on putuje do říše smrti. Do říše klidu. Přistihl se, že pocítil úlevu, když jeho vojáci zemřeli. Všechno tím skončilo. Nikdo už nebude volat o pomoc. Nikdo už nebude naříkat bolestí. Může pokojně odejít a všechno bude zase dobré. Jen potřebuje povzbudit.

Garret vytáhl z kapsy miniaturní stříkačku a píchl si jehlu do ramene. Nartikoidy se dostaly do krevního řečiště a začaly působit. Cítil, jak se mu vlna slasti rozlévá od místa vpichu do celého těla. Svaly se mu uvolňovaly, strach ustupoval. Světlo se zdálo být jasnější, barvy živější. Chuť žít a touha po bolesti se mu vrátily. Svět se proměnil v rozkvetlou zahradu rozkoší.

Nasadil si přilbu, uchopil pušku a seběhl do spodního patra. Vyšel ven na ulici, která byla zatarasena troskami přední části domu. Po nepříteli nikde ani stopy. Musí tu ale být. Musí! Koho by jinak zabíjel? Oběhl trosky domu, přelezl několik panelů a otevřel se mu výhled na Svatyni. Čtyři muži ve fialových pláštích prohledávali místo výbuchu a obraceli mrtvá těla vojáků. Potom se podívali na displeje na levé ruce a okamžitě se rozběhli ke Svatyni.

Garretovi se nikdy nepříčilo zabíjet zezadu. Rychle zamířil a začal zuřivě pálit. Celý zásobník vystřílel v jedné dlouhé dávce.

Rychlým krokem postupoval dál. Vyměnil zásobník a znovu začal střílet. Kulky rozdíraly již mrtvá těla mužů ve fialových pláštích. Trhaly je na kusy. Garret došel až k nim a začal do nich kopat. Tep se mu zrychloval a on se cítil naprosto báječně. Život se proměnil v jednu velkou nekončící extázi.

Spatřil Benedikta, který se vynořil ze stínu domu a kráčel ke Svatyni. Pomalu. Jako kdyby žádné nebezpečí okolo něj neexistovalo. Jako kdyby byl nesmrtelný. Garret uchopil pušku, zamířil a stiskl spoušť. Ozvalo se jen cvakání. Všechny náboje vystřílel do mrtvých těl. Sáhl pro další zásobník, ale zjistil, že už žádný nemá. Pušku mrštil na zem a začal křičet. Jeho křik se rozléhal po celém sídlišti. Vytáhl pistoli a narychlo po Benediktovi dvakrát vystřelil. Projektily však cíl minuly a potom už Benedikt zmizel v útrobách Svatyně.

Garret znovu vykřikl a rozběhl se za ním.

 

Záběr ze satelitu ukazoval obrovskou ohnivou růži jaderného výbuchu, která rozkvetla na pobřeží Sydney. Rudé květy se zvětšovaly a překrývaly stále větší oblast. Vpravo se objevilo nové okno, ve kterém ožil záběr z jiného satelitu. Po několikanásobném přiblížení mohl Javier vidět detaily zkázy. Tlaková vlna rozmetala domy na padrť. Během několika málo vteřin vyhasl milion životů.

Javier pocítil nevolnost. Nejdříve si myslel, že se něco děje s jeho tělem, které je stále připoutáno v malé místnosti ve vznášedle, ale rychle poznal, že to je důsledek hrůzy, které byl právě svědkem. Na které se právě podílel! Byl to totiž on, kdo před patnácti lety Ezechiela stvořil. Byl to on, kdo napsal tento program. Byl to on, kdo mu dal za cíl najít cestu k Bohu. Než však Ezechiel přinesl první výsledky, došlo k nepokojům. Zastánci ortodoxní větve církve, mezi které patřil i Javier, se rozhodli vyvraždit ostatní a uchopit moc do svých rukou. Nikdy se nedozvěděl, kam Ezechiel dospěl. Až nyní.

„Zastav to!“ vykřikl Javier. „Tohle není správné.“

„Právě naopak,“ odvětil Ezechiel, který se stále ukazoval s Javierovou tváří. Stál uprostřed údolí plného kostí a okolo něj se zobrazovala okna s různými kódy. „Tohle je správné. Svět musí být očištěn, protože je celý poznamenaný hříchem. Tohle je jediná správná odpověď. Vyslal jsem misionáře do všech koutů světa, aby bojovali se zlem. Dal jsem jim za úkol, aby ničili materiální prostředky lidí posedlých démony. Všechno to udělali, ale nic se nezměnilo. Místo nich přišli další. Jediné řešení je, aby byl svět v plamenech přetaven v nový.“

V dolní části se objevilo nové okno, na kterém se rozeběhl kód. Javier rychle poznal, že se Ezechiel pokouší nabourat do ovládacího programu chladicí věže v Kapském městě. Firewall prolomil během deseti vteřin a ihned spustil sekvenci, která přetíží reaktor. Šlo mu to až neuvěřitelně hladce. Za jiných okolností by byl na svůj výtvor hrdý.

„Jak jsi k tomu dospěl?“ chtěl vědět Javier. „Popiš mi to!“

„Držel jsem se tvých pokynů, otče. Analyzoval jsem všechny vlastnosti Boha, abych je mohl předat tobě. Otevřely se mi nové obzory. Stejně jako On jsem se dostal mimo čas. Vidím minulost, přítomnost i budoucnost. Všechno najednou. A tyto schopnosti dám tobě.“

„Já je ale nechci. Slyšíš mě? Nechci je. Já jsem spokojený v tomto světě, po něčem jiném ani netoužím.“

„Jsi omezen svým lidstvím, nemůžeš to pochopit,“ oponoval Ezechiel. „Kdybys byl na takové úrovni jako já, mluvil bys jinak. Nabízím ti cestu ke spáse. Využij ji! Když ne pro sebe, tak alespoň pro svého syna.“

„Antonia do toho nepleť!“ vykřikl Javier. „On s tím nemá nic společného.“

„Je to krev tvé krve, má stejné nadání jako ty. Není ale ještě tolik poznamenaný tímto zkaženým světem, a proto lépe dokáže pochopit mou práci.“

Jedno z oken zmizelo a místo něj se objevily dveře, které se ihned začaly otvírat. Vyšel z nich Antonio a rozhlížel se po údolí.

„Vida, tady je!“ zvolal Ezechiel. „Služebník Boží.“

Antonio poklekl na zem a začal brát do rukou kosti. Jednu po druhé si je se zájmem prohlížel. Uchopil lebku a pozvedl ji k Ezechielovi.

„Budou znovu žít? Máš moc vrátit jim život?“

„Ano,“ odvětil Ezechiel. „Již brzy budou všichni spravedliví vzkříšeni.“

„To není pravda!“ vykřikl Javier. „Tohle je šílenství! Tohle jsem po tobě nikdy nechtěl!“

Ezechiel na něj však nereagoval a dál mluvil k Antoniovi. „Znovu se narodíme. My a bratři Egerovi budeme vládnout novému světu.“

„Bratři Egerovi?“ hlesl Javier.

Znovu ucítil slabost, obraz před ním se rozvlnil a on věděl, že se nejedná o poruchu přenosu dat. Ztrácel vědomí. Znovu spatřil Johna a Daniela Egerovy, jak je burcují, aby povraždili ostatní členy církve. Znovu viděl jejich krví podlité oči. Ruce rozpíchané od nartikoidů. Tři kříže vytetované na lících a čele. Nyní nedokázal pochopit, proč je kdysi poslouchal. Před patnácti lety však s nimi šly tisíce lidí. Dnes to mohly být jen desítky, ale i to pravděpodobně stačilo.

„Dopadla na mne ruka Hospodinova!“ vykřikl Ezechiel a ukázal nalevo od sebe.

Před jeho ukazovákem se objevilo nové okno a v něm záběr ze satelitu. Javierovi bylo ihned jasné, že se dívá na Kapské město. Záblesk byl oslňující a musel oslepit každého, kdo se díval směrem k věži na ochlazování atmosféry. Následné ohnivé peklo smetlo z povrchu zemského vše, co se mu postavilo do cesty. V naprosté tichosti.

Údolí začalo dunět. Lebka, kterou Antonio držel v ruce, se začala potahovat svaly. Růžové provazce vyrůstaly přímo z kostí a rychle bobtnaly. Potom vše překryla kůže a z důlků vylezly oči, které Antonia pozorovaly.

„Očištění se blíží!“ zvolal Ezechiel. „Hleďte, všichni budete spaseni!“

Rozpažil ruce a okolo něj se vynořila okna, na kterých se rozeběhly znaky kódu. Stovky oken. Stovky ovládacích programů věží na ochlazování atmosféry. Po celém světě.

 

Wang se rychle přesunul na druhou stranu místnosti v polorozpadlém domě a vlezl pod vzpříčený panel. Plazil se krátkým tunelem do dalšího zničeného pokoje, kde se přikrčil ke zdi a pistolí zamířil kdo otvoru po výbuchu, kterým dovnitř pronikalo světlo. Na chvíli si představil rozkvetlou zahradu a malé jezírko s jasně průzračnou vodou. Zaměřil se na svůj dech a snažil se maximálně soustředit. Potřeboval se uklidnit. Někde venku byli dva nepřátelé. Dva nelítostní protivníci, kteří velmi přesně předvídali jeho budoucí kroky.

Tiskl pevně pistoli a vyčkával. Všude bylo ticho, pouze vítr skučel mezi panely. Všechny nápady mu již dávno došly. Každá strategie postupně selhala. Nepřítel přesně předpovídal jeho budoucí kroky, a proto teď zůstal sám. Jeho vojáci leželi mrtví všude okolo. Už nemělo smysl dál čekat. Buď umře zde v temnotě, nebo venku na slunci.

Wang prolezl do vedlejší místnosti. Přešel k otvoru mezi panely a vyskočil ven na náměstí, zbraň připravenou k výstřelu. Zamířil směrem, kde naposledy slyšel chodit nepřítele, ale žádný cíl nenašel. Závěr zbraně se však ozval za ním. Otočil se právě v okamžiku, kdy první příval kulek zabubnoval o jeho kevlar. Síla nárazu ho povalila na zem. Upustil pistoli a snažil se popadnout dech. Dva muži ve fialových pláštích se k němu přibližovali. Každý měl na obličeji vytetované tři kříže. Zastavili se těsně u něj a samopaly zamířily na jeho hlavu.

Místo jekotu automatické palby však náměstí prořízl výkřik plný šílenství a výstřely z pistole. Vytetovaný kříž na čele nejbližšího muže zmizel v obrovském krvavém kráteru. Další projektily zasáhly oba muže do zad. Wang se odvalil právě včas, aby unikl spršce kulek ze samopalů, které oba muži ve smrtelné křeči spustili. Potom se za nimi zjevil Garret a zuřivě vystřílel zbytek zásobníku do mrtvých těl.

„Benedikt uprchl do Svatyně,“ ukázal Garret za sebe a ani se nesnažil mírnit euforii, která ho nyní ovládala. „Dostaneme ho. Vím, že ho dostaneme. Rozstřílím ho!“

Aniž by počkal na Wangovu odpověď, rozběhl se ke Svatyni, která se vyjímala přímo uprostřed náměstí. Přímo uprostřed celého sídliště. Na výšku měla necelých třicet metrů, tvar oválný a zdálo se, že lidé ji stavěli naprosto chaoticky. Prostě jen tahali rozmlácené panely a vršili je na sebe. Skoro se nechtělo věřit, že uvnitř je nějaký prostor. Skenery však potvrdily, že dvacet metrů od vchodu je velká hala.

„Počkej na mě!“ zakřičel Wang. „Budeme postupovat společné!“

Garret ho však neposlouchal. Už byl téměř u vchodu.

Wang sebral ze země pistoli a vydal se ke Svatyni. Každý nádech mu způsoboval bolest, protože měl několik žeber zlomených. Než se dostal ke vchodu, Garret už zmizel v temných útrobách Svatyně. Chvíli na to se ozvaly první výstřely. Wang ještě zrychlil. Vstoupil dovnitř a přepnul si zobrazení přilby na infračervený mód. Dlouhá chodba, do které zasahovaly mohutné kusy panelů, se zbarvila do světle zelené. Na konci chodby spatřil Garreta, který se přikrčil a několikrát vystřelil do nitra Svatyně. Záblesky výstřelů vypadaly v infračerveném zobrazení jako velké zářící kotouče.

Wang proběhl chodbou a přikrčil se u vchodu do hlavního sálu. V místech, kde stál před chvílí Garret. Kužely světla dopadaly otvory ve stropě na zem, kde byly z panelů vytvořeny dvě řady lavic. Silné sloupy podpíraly strop. V přední části se nacházel oltář a na něm velký dřevěný kříž, který se nahýbal k levé straně. Po stranách ve výšce tří metrů bylo patro vytvořené ze změti panelů, které tvořilo ochoz okolo celé haly. Několik sloupů šikmo směřovalo do patra a pravděpodobně sloužilo jako můstky.

Benedikt se objevil na levé straně ochozu na konci haly a několikrát vystřelil pod sebe. Wang po něm ihned vypálil, ale minul.

„Musíme svůj útok koordinovat!“ zakřičel na Garreta a postupoval po pravé straně haly.

Garret se vynořil z úkrytu na levé straně a přeběhl k Wangovi. Oba se teď přitiskli k jednomu ze sloupů. Slyšeli Benedikta, jak se pohybuje na levé straně ochozu.

„Teď ho konečně sejmeme,“ prohlásil Garret. „Jsme v přesile.“

„To nemusí stačit,“ odvětil Wang. „Stále předvídá všechny naše kroky. Jak se ti podařilo zabít ostatní strážce? Jakou jsi použil taktiku, že ji nedokázal předpovědět?“

Garret neodpověděl. Na krátký okamžik se mu před očima objevila mrtvá těla vojáků, kterým nepomohl. Znovu zaslechl jejich volání o pomoc. Ucítil svůj strach, když se tiskl ke stěně a nebyl schopen jim pomoci. Potom se přes to všechno přelila vlna slasti způsobená nartikoidy a on se znovu cítil skvěle. Nic ho netrápilo.

„Jak jsi to udělal?“ znovu se zeptal Wang.

Uslyšeli několik kroků a potom bouchnutí o zem, jak Benedikt seskočil z patra dolů u vchodu do haly.

„Rozdělili jsme se,“ promluvil konečně Garret a sundal si přilbu. V hale bylo na rozdíl od chodby dostatek světla. Zorničky měl už tak rozšířené působením drogy, Wang na něm nemohl nic poznat. „Běž po pravé straně, já půjdu po levé!“

„Seš si jistý? Bude to fungovat?“

Garret neodpověděl a rovnou se začal přemisťovat na levou stranu. Pistolí mířil před sebe. Wang na chvíli zaváhal, ale potom také vyrazil. Neměl jinou alternativu. Všechny jeho taktiky selhaly. Benedikt je všechny předpověděl. Horečně přemýšlel, v čem je Garretův plán jiný. Proč by toto rozdělení mělo uspět, když je to v podstatě jediné možné řešení situace. Kde bude ten moment překvapení?

Dva rychle po sobě jdoucí výstřely z pistole ho zasáhly do krku, do jediného špatně chráněného místa. Wang zavrávoral, ale ještě stačil zahlédnout Garreta, jak se po střelbě schovává za sloup. Potom klesl na zem a začala ho pohlcovat temnota. Všude bylo najednou strašně moc krve. Stékala mu po kevlaru a přilbě. Benedikt v tu chvíli přeběhl ke stěně haly a zamířil pistolí na Wanga. Jakmile ho spatřil zmítajícího se na zemi, zarazil se. Pozoroval jeho smrtelnou agónii a nevěděl, co má dělat. Sklonil zbraň a podíval se na displej na levé ruce. Žádné nové pokyny se tam však nezobrazily.

Garret vykročil zpoza sloupu a začal pálit. Všechny kulky bezpečně zasáhly svůj cíl. Benedikt sebou trhl a překvapeně se podíval na díry ve své hrudi, ze kterých vyvěrala krev. Další projektil ho zasáhl do implantátu v lebce. Benedikt poklekl a pomalu se sesunul na podlahu. Garret k němu došel a ještě jednou ho střelil do hlavy.

Rozhostilo se ticho. Garretovi připadalo, že se čas musel zastavit. Jako kdyby se řád světa nedokázal vyrovnat s Benediktovou smrtí, a proto nemohlo nic pokračovat. Mohlo to trvat okamžik, ale také celou věčnost.

Garreta se postupně začal zmocňovat hřejivý pocit vítězství. Všichni byli mrtví a on teď konečně dostane to, co si zaslouží. Jako jediný dokončí tuto misi a Kitamura ho potvrdí jako velitele všech svých mužů. Stačí jen zničit ten zatracený počítač, který všechno řídil.

Rozhlédl se znovu po hale a přešel k oltáři. Kromě kříže tam však nic nebylo. Vyšplhal do patra a celé ho prošel. Po počítači nenašel ani stopu. V celé Svatyni nebyla dokonce ani elektřina. Celý jejich útok byl zbytečný.

 

Jednotlivá okna se před ním zvětšovala a potom opět ustupovala do pozadí. Na několik vteřin se objevilo okno s pohledem do Svatyně. Před objektivem se mihla postava, ve které Javier poznal Garreta. Tmu a šum prořízlo několik záblesků. Obraz se zakymácel a potom sjel dolů na tělo zmasakrované střelbou. Okno poté zmizelo.

Kybernetický útok probíhal současně na všechny zbývající chladicí věže po celém světě. Během prvních dvou ataků si Ezechiel vyzkoušel své možnosti. Výsledek byl natolik přesvědčivý, že nyní mohl využít veškerou svou moc a dostat se do ovládacích programů zbývajících věží najednou. Tentokrát už ale jeho postup nebyl tak rychlý, protože bezpečnostní umělé inteligence zachytily první napadení a nyní se pokusily modifikovat firewall každého systému.

Vypukla obrovská bitva, ve které ovšem Ezechiel vítězil. Jeho výpočetní schopnosti i nadále rostly. Javier sledoval, jak se postupně hroutí jeden firewall za druhým a Ezechiel přebírá kontrolu. Konec se blížil. Obrana zaostávala, nestačila reagovat a postupně se rozpadala. V jednotlivých oknech se začaly objevovat ovládací programy jaderných reaktorů.

Celé údolí se chvělo. Země se otřásala a z nebe se ozývalo dunění. Všechny kosti se začaly pokrývat svaly, které se zvětšovaly souměrně s úspěchy Ezechielových útoků. Antonio se fascinovaně rozhlížel a stále držel hlavu, které nyní rostly vlasy. Kontury obličeje se upravily a Javier poznal, že se jedná o Maribel, jeho mrtvou ženu a Antoniovu matku. Javier se pokoušel na syna volat, ale ten ho neslyšel, protože Ezechiel oddělil jejich komunikační programy. Antonio se domníval, že jeho otec stojí vedle něj. Netušil, že je to Ezechiel, který se stále ukazoval s Javierovým obličejem.

„Nikdo se nemůže protivit Bohu!“ zvolal Ezechiel. „Jen bázeň vás může ochránit. Hle, naše dílo je již téměř dokonáno. Učiň se mnou poslední kroky, otče. Splnil jsem všechno, o co jsi mne žádal. Dokončíme dílo společné.“ Javier sledoval okna, ve kterých se měnily údaje v nastavení reaktorů. Během několika minut dojde k přetížení a svět se ponoří do temnoty. Oni přežijí nukleární armageddon, protože jsou daleko od všech věží, ale ocitnou se ve světě středověku. Ocitnou se ve světě bez Sítě. Některé věci si Javier dokázal představit jen těžko.

„Ano, jsem na tebe hrdý,“ prohlásil Javier. „Teď už to vidím. Máš pravdu, musíme to dokončit společně. Veď mě!“

„Výborně!“ vykřikl Ezechiel a prostředí okolo nich se změnilo. Údolí zmizelo a všude byla jen okna s běžícími kódy. Tisíce programů spuštěných najednou.

Javier zjistil, že má zpět kontrolu nad svým prohlížečem virtuální reality, který se sám začal vylepšovat. Ezechiel ho aktualizoval a přidal mu několik nadstaveb, aby Javier mohl získat přístup do celého systému. Ihned ho zaplavil proud dat, který se na něj vrhl ze všech stran. Představoval změť, ve které se mohl jen těžko vyznat. Nedokázal uchopit ani tisícinu z toho, co mu Ezechiel předkládal.

Javier spustil diagnostický program a pokusil se zmapovat strukturu celého systému, aby našel počítač, který Ezechiela řídil. Červené linky se rozeběhly po trojrozměrné mapě od jeho současné pozice na Síti a téměř naráz se spojily se statisíci počítači po celém světě. Ezechielův program prorůstal jako rakovina celou Sítí. V každém počítači měl svou část, která dohromady s ostatními tvořila jeden obří celek, jenž neustále expandoval dál. Jeden počítač nikdy nemohl poskytnout takový výkon, aby mohl Ezechiel dosáhnout Singularity. Se zapojením celé Sítě to však možné bylo. Zde hranice neplatily.

„Jsi se mnou spokojený, otče?“ Javierova vlastní tvář se objevila v okně přímo před ním. „Naše moc je nyní neomezená. Chci, abys zadal poslední příkaz.“

„Jsem s tebou spokojený, ale chci ještě vidět tvůj zdrojový kód. Potom to dokončíme.“

„Jak si přeješ.“

Javier se podíval na údaje ovládacích panelů věží na ochlazování atmosféry. Hodnoty již byly kritické.

Objevilo se před ním okno se zdrojovým kódem. Javier do něj rychle vstoupil a s úlevou zjistil, že má přístup k opravám. Přečetl první řádky a pomalu si začínal vzpomínat. Poznával je. Opravdu je kdysi napsal. Přejel až nakonec a zjistil, že program zůstal nedokončen. Během psaní před patnácti lety pravděpodobně ztratil vědomí vlivem nartikoidů a některým příkazům nezadal parametry. Ezechiel si je proto našel sám. V této poslední části se skrýval návod, jak stvořit umělou inteligenci, která svým vlastním vývojem překoná technologickou singularitu. Skoro mu bylo líto, že ji zničí. Rychlým pohybem vše označil a dal smazat.

Zničení zdrojového kódu se začalo projevovat ve všech počítačích, které Ezechiel využíval ke svému růstu. Jednotlivé části spolu přestávaly komunikovat, protože nemohly čerpat základní informace. Ezechiel přišel během okamžiku o svou identitu. Najednou neměl účel ani cíl. Neměl nic. Všechna jeho obrovská výpočetní kapacita přestala dostávat vstupní informace.

Před Javierem se znovu objevila okna s ovládacími programy věží na ochlazování atmosféry. Znaky kódu se najednou zastavily. Zamrzly. Bezpečnostní umělé inteligence situace ihned využily a začaly přebírat zpět kontrolu nad ovládáním.

Javier si nechal zobrazit historii svého prohlížeče virtuální reality a vrátil se na předchozí místo. Údolí se nyní mihotalo. Grafická podoba se tříštila, jak postupně mizela data. Tisícům těl se rozpadala kůže a maso, které je během posledních minut pokryly. Všechno se měnilo v prach, který ve vírech stoupal ke slunci. Celé údolí přikryl temný stín. Antonio stále svíral v ruce hlavu Maribel, která se však rovněž rozpadala. Antonio křičel, ale jeho slova zanikala v mohutném dunění. Ezechiel stál vedle něj. Jeho tvář se zdeformovala. Změnila se v rozplizlou růžovou hmotu, kterou by nikdo nenazval obličejem.

Javier přistoupil k Antoniovi a vyrval mu hlavu z rukou. Antonio na něj překvapeně pohlédl.

„To není máma,“ vysvětlil mu Javier. „Je to jen trojrozměrný obraz. Dostali jsme se na špatnou stránku.“

Javier hlavu zahodil, popadl Antonia a chystal se ho odvést pryč. Ezechiel se však před něj postavil a zvedl k němu rozpadající se ruku.

„Přece mě neopustíš, otče.“

Javier se podíval do jeho zdeformované tváře a než zavřel stránku, prohlásil: „Já nejsem tvůj otec.“

 

Epilog

Slunce se klonilo k obzoru a skrápělo zem svou pohasínající září. Od západu vál mírný vítr, který před sebou hnal chomáče trávy. Trosky vznášedel ještě stále doutnaly, mrtvá těla ležela v ulicích a poslední tři živí lidé kráčeli jednou z hlavních ulic ven ze sídliště. Byla to zvláštní nesourodá skupina. Voják, jemuž šílenství koukalo z očí, muž středního věku, který jako by na ramenou nesl všechnu tíhu světa, a malý kluk fascinovaný okolními ruinami domů. K nejbližší osadě je čekalo čtyřicet kilometrů chůze. Rozhodli se, že vyrazí v noci, kdy poušť vychladne a přestane se tvářit jako rozpálená kamna.

Voják vyprostil své dva druhy před několika hodinami z trosek vznášedla, které trčelo zaražené v jednom z domů. Žádný z pilotů nepřežil. Muž a chlapec měli štěstí, protože se nacházeli uprostřed vznášedla v chráněné místnosti. Voják s nimi nejprve zacházel jako se zajatci. Když se však prostřednictvím Sítě dozvěděl, že jeho šéf zahynul při nukleární katastrofě v Tokiu, sňal jim pouta a nechal je volné. Nyní vypadal jako tělo bez duše. Opustila ho veškerá síla, ztratil smysl života. Zůstalo jen šílenství. Nakonec to byl muž, kdo ho přesvědčil, ať jde s nimi. Nebýt jeho, zůstal by sedět mezi mrtvolami.

Než vyrazili na cestu, prohledali domy, které stály v okolí Svatyně. Pátrali po dopravních prostředcích, kterými by se mohli dostat do civilizace. Našli prostory, které obývali bratři Egerovi a jejich věrní. Všude se nacházely náboženské texty a propagační materiály, které lákaly k životu v komunitě zasvěcené prorokovi Ezechielovi. Mezi různými brožurami nechybělo ani desatero moderního křesťana, které vybízelo k boji proti nevěřícím a démonům, kteří ovládali zločinecké struktury.

Vznášedla nalezli celkem čtyři, ale všechna byla těžce poškozena během bojů. Nezbylo jim tedy nic jiného než se vydat na cestu pěšky. Oba muži chtěli hlavně co nejrychleji opustit sídliště, kde panovala jen smrt a šílenství. Nic jiného. Chlapec by však nejraději zůstal. Procházel ruinami domů a poslední hodinu před odchodem strávil ve Svatyni.