Lukáš Hrdlička – Manuru

1. kapitola

Něco velkého a slizkého se mu otřelo o levou stranu těla. Vyděšeně uskočil a jeho oči se snažily proniknout temnotou. Něco se tam hýbalo. Udělal tři kroky dozadu a narazil na hrubou zeď, která se ztrácela v šeru. A znovu se to o něj otřelo. Silné kluzké tělo. Pomalu si ho obtáčelo a drtilo. Chtěl vykřiknout, ale nemohl. Chtěl utéct, ale nedokázal se pohnout. Mohl jen stát a trpět.

Nad hlavou se mu rozzářilo jasné světlo a vlevo spatřil volnou chodbu. Jeho tělo se samo dalo do pohybu. Běžel. Chodba se zvětšovala, stěny zmizely ve tmě. Podlaha před ním se vypařila a nahradila ji chladivá náruč vesmíru. Miliony jasně zářících hvězd na dosah. Běžel jim vstříc a chystal se skočit. Dveře přechodové komory se před ním otevřely. Cesta byla volná. Snažil se tomu zabránit, ale tělo ho neposlouchalo. Každé úsilí bylo odměněno spalující bolestí. Dokázal se zachytit okraje dveří, ale neznámá síla ho tlačila ven. Vstříc nekonečnému vesmíru. Vstříc smrti.

Na chvíli se za ním mihl stín. Spatřil svou dceru, jak se ho snaží zachytit a vytáhnout zpět. Její vlídná tvář mu na chvíli dodala sílu. Chytil se její ruky a začal se přitahovat. Už téměř dosáhl na tlačítko ovládající vzduchotěsné dveře, když se něco velkého znovu objevilo v temnotě. Dceru překryl temný stín a on začal padat. Jeho tělo se přetáčelo ze strany na stranu. Hvězdy se slily do dlouhých spirál.

Pomalu otevřel oči a zjistil, že se dívá na trup vesmírné lodi. Na displeji umístěném v přilbě skafandru sledoval údaje o stavu kyslíku, baterií a o své poloze. Počítač v přilbě se spojil s jeho lebečním implantátem a vytvořil přímé propojení s ovládacími prvky skafandru. Oblek se stal jeho prodlouženým tělem a mohl ho nyní ovládat stejně jednoduše jako ruce nebo nohy. Pomocí manévrovacích trysek se otočil, aby se mohl rozhlédnout. Vesmírná stanice Darau-Pula se rozprostírala přímo pod ním na pozadí jasně zelené planety, podle které dostala jméno. Velká centrální část ve tvaru vejce, ze které se rozbíhaly desítky ramen vedoucích k připojeným částem. Sám se nyní nacházel u vnějšího prstence, ke kterému se připojovaly vesmírné lodě. Na sobě měl servisní skafandr vybavený pro opravu vnějšího pláště.

Obrátil se zpět k lodi, k velkému nákladnímu plavidlu určenému k přepravě vytěženého materiálu. K lodi, kterou vlastnil. Zapnul manévrovací trysky a rychle se přesunoval směrem k zadní části, kde se nacházely motory. Blížil se ke spodní straně, když ho zasáhlo prudké světlo hvězdy. Clona na displeji měla záři filtrovat, ale nestalo se tak. Ztrácel vědomí, ale přesto pokračoval dál.

Potom se vše ponořilo do temnoty. Chodil zběsile dokola. Skákal. Běhal. Cítil vodu, která mu stékala po tváři. Červené světlo protrhlo noc jako ostří potřísněné krví. Uši mu drásal křik. Věděl, že zde není sám, ale přesto nikoho neslyšel. Pouze cítil hřejivé tělo pod sebou, jak se zmítá. Ruce se ho snažily zachytit, ale on se jim vymanil. Převalil se a znovu skočil. Všechno se kolem něj točilo. Oči měl zalité krví.

Melodie začala hrát přesně v sedm hodin ráno pozemského času a spolu s ní ožilo i světlo, které pozvolna nabývalo na intenzitě. Edwin Braun otevřel oči a zmateně se díval okolo sebe. Cítil se unavený. Snad ještě víc vyčerpaný než večer, když ulehl ke spánku. Pomalu se posadil na postel a trhl sebou, když spatřil vesmír za oknem. Očekával dlouhou louku, která se svažovala k jezeru. Místo ní se díval do hluboké propasti vesmíru a snažil se utřídit si myšlenky. Cítil se zmatený, v prvním okamžiku vůbec nevěděl, kde se nachází.

Pomalu vstal, přešel k oknu a díval se na rozlehlou vesmírnou stanici a jasně zelenou planetu zářící pod ní. Potom se podíval vzhůru a jeho oči pátraly mezi loděmi, než konečně našel Elizabeth, velké nákladní plavidlo, které mu patřilo. Na chvíli se mu před očima mihl trup lodi. Měl pocit, že okolo něj prolétal, ale nedokázal si vybavit detaily. Takhle rozhozený se necítil už dlouho.

Snažil se rozpomenout na události předchozího dne, ale informace doloval jen těžko. Matně si vybavoval obchodní jednání a večeři s kolegy. Ruch na hlavní třídě… a potom jen prázdno. Možná toho jen hodně vypil, napadlo ho. Řada zdejších nápojů byla na světech Pozemské aliance z bezpečnostních důvodů zakázána. Asi už zjistil proč.

V koupelně použil sprchu a potom se před holografickým zrcadlem oholil. Bylo mu padesát osm, ale když pozoroval svůj odraz v zrcadle, připadal si o dvacet let starší. Rychle se oblékl a vyrazil na schůzku, která začínala za dvacet minut pozemského času v centrální části stanice. Cestou si přes multifunkční náramek nechal před sebe zobrazit program dnešní schůzky a body k projednání. Braunova společnost zde usilovala o zakázku na přepravu vytěženého materiálu z celého sektoru, který měli pod kontrolou Kelurané. Jednalo se o velkou zakázku, a kdyby ji Braun získal, jeho zisky by se zdvojnásobily. Kelurané v současné chvíli jednali s ním a se společností Tanuru, která patřila mezi největší dopravce v Konfederaci volných planet. Ostatní společnosti z konkurzu vypadly, protože neměly dostatek lodí, které by mohly zajistit přepravu.

Braun předpokládal, že zakázku získá. Vlastnil flotilu dvaceti moderních nákladních lodí schopných provádět dlouhé subprostorové skoky. S přepravou nestabilních materiálů jako Berlinium 43 nebo Taktonium 20 měl již značné zkušenosti. Kelurané navíc chtěli obchodovat hlavně se světy Pozemské aliance, takže se dalo předpokládat, že si najmou společnost z této části galaxie. Společnost Tanuru se také předně zabývala sháněním pracovních Sil. Nákladní doprava pro ně byla druhořadá.

Braun přešel koridorem do centrální části, kde se nacházelo velké atrium. Stanici Darau-Pula spravovali společně Kelurané a Pozemská aliance, která se již delší čas snažila Kelurany přesvědčit, aby se k alianci připojili. Svou roli zde hrála bohatá naleziště surovin ve zdejším asteroidovém pásu a na vnějších planetách soustavy. Kelurané si však své bohatství plně uvědomovali a snažili se udělat ze svého světa významnou obchodní křižovatku. Prvním krokem bylo vybudování této stanice, kde měly probíhat veškeré obchody.

Kelurané byli přes dva metry vysocí a připomínali ptáky. Jejich tělo pokrývalo červené, zelené nebo žluté peří podle etnika, ke kterému patřili. Měli velká křídla propojená s malýma rukama a dvě nohy se třemi velkými prsty. Jejich opeřeným hlavám dominoval malý, tmavě hnědý zobák. Ve volném čase létali po velkém atriu a někteří z nich předváděli akrobatické kousky pro pobavení lidí sedících v restauracích dole.

Braun se během svých obchodních cest setkal s mnoha rozličnými druhy a už ho téměř žádné odlišnosti nedokázaly ohromit. Studium cizích kultur mu nic neříkalo, jeho mozek byl orientován čistě na obchod. Pan pracovitý, jak ho jednou pojmenovala jeho dcera. Nebo jedinec trpící extrémní pracovní poruchou, jak ho pro změnu diagnostikovala jedna umělá inteligence poskytující psychiatrické služby. Dceři řekl, že je její označení přehnané, a umělé inteligenci odinstaloval spojení do počítače. Týden nato mu manželka oznámila, že od něj odchází, protože jejich vztah už stejně dávno skončil.

Dnes neměl na poznávání kulturních odlišností už vůbec žádnou náladu. Stále se cítil špatně, měl pocit, že chvílemi neví, kdo vlastně je. Vešel do konferenční místnosti, pozdravil se s kolegy ze svého týmu a probrali hlavní body obchodní strategie. Zástupci společnosti Tanuru dorazili chvíli po něm. Jednalo se o tři muže a dvě ženy. Byli velmi podobní lidem, lišili se jen rozšířeným nosem a šedou hrubou pokožkou. Braunovým kolegům se nepodařilo zjistit, jak se jejich druh jmenuje, a zeptat se jich jim přišlo nezdvořilé.

Braun krátce pokynul Tanakovi, řediteli Tanuru a potom i ostatním. Když se podíval na Daranu, na chvíli znovu ucítil silné kluzké tělo, které ho obtáčí. Trhl sebou a málem rozlil sklenici s vodou. Její oči mu v minulých dnech připadaly vždy chladné, nyní v nich však spatřil život. Na chvíli se mu zdálo, že se dívá do zrcadla a vidí tam sebe sama.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se ho Tanak klidným hlubokým hlasem, který překládal univerzální translátor.

„Ano, ano,“ odvětil rychle Braun. „Jsem jen trochu podrážděný, protože jsem se špatně vyspal.“

„Doufám, že to není výsledek našeho večerního setkání?“ zeptala se Darana.

„Večerního setkání?“ podíval se udiveně na Brauna jeho kolega Denisof. „Myslel jsem, že jednání o uzavření zakázky probíhají jen přes den.“

„To ano,“ odvětila Darana. „Toto setkání se týkalo jiného obchodu. Snažíme se využít čas na Darau-Pule maximálně, a proto nabízíme obchodníkům na stanici i jiné služby.“

Braunovi se vybavila schůzka v apartmánu, který společně obývali Tanak a Darana… a potom ještě někdo další. Ano, určitě tam byl ještě někdo, ale nedokázal si ho vybavit. Ani si nevzpomínal na obsah schůzky, ale doufal, že bude mít poznámky v paměti svého multifunkčního náramku.

„A o jaké služby se jedná?“ chtěl vědět Denisof.

„Přijďte večer a uvidíte. Mimo jiné nabízíme i manarské víno, které je v našich světech považováno za nesmírnou lahůdku.“

„Jeho účinky na lidi jsou však nepředvídatelné,“ podotkl Braun. „Myslím, že jsem ho vypil víc, než bylo zdrávo.“

Tanak s Darunou se na sebe významně podívali.

„Mělo by to rychle odeznít,“ usmál se Tanak. „Na dnešní schůzce vám nabídneme něco jiného. Čas zůstává stejný.“

Denisof se chtěl zeptat na další podrobnosti, ale ve dveřích se objevil zástupce keluranské vlády Ziko následován dvojicí asistentů. Po formálních pozdravech zahájili jednání.

Braun odhadoval, že nyní bylo výběrové řízení zhruba v polovině. Kelurané zjišťovali informace o možnostech obou společností a zajímali se o způsob dopravy. Pokud nenarazí na závažnější problém, jednání se postupně přesunou ke stanovení ceny a platbám. Znamenalo to ještě minimálně týden strávený v této konferenční místnosti bez oken.

Brauna během celého jednání zmáhala únava. Měl problémy se soustředěním, a proto na většinu otázek týkajících se technického stavu lodí nechával odpovídat kolegy. Naštěstí se nejednalo o nic složitého. Stačilo jen předkládat trojrozměrné zprávy. Lodě jejich společnosti na tom byly o něco lépe než plavidla konkurence. Tohle zjištění mu stačilo. Snažil se plně soustředit na promítané holografické modely a co nejméně se dívat na zástupce společnosti Tanaru. Očnímu kontaktu s Daranou se vyhýbal úplně. S postupem času z ní byl stále víc nervózní a vůbec netušil proč. Nestalo se mezi nimi včera něco?

Když se dostali k otázkám bezpečnosti přepravy materiálu, nechal Denisof zobrazit velký trojrozměrný model jedné z nákladních lodí Braunovy společnosti. Ujistil představitele keluranské vlády, že využívají nejmodernější prostředky kontroly a začal popisovat jednotlivé mechanismy. Jakmile se na modelu zobrazila spodní část lodi, Braunovi se zrychlil tep. Před očima viděl servisní šachtu, do které se vešel maximálně jeden člověk ve skafandru nebo opravárenský robot. Něco bylo špatně. Blížilo se něco velmi špatného.

Braun se prudce vztyčil a vteřinu nato otřásla stanicí exploze.

 

2. kapitola

Root3A, umělá inteligence pověřená řízením vesmírné stanice Darau-Pula, se přepnula do bezpečnostního módu jen setinu vteřiny poté, co senzory zaznamenaly výbuch. Okamžitě vztyčila sérii energetických štítů kolem jednotlivých částí stanice, aktivovala těžká laserová děla umístěná na vnějším okruhu, spustila bezpečnostní vrata na všech palubách a povolala příslušné bezpečnostní pracovníky.

Michal Irwin, vyšetřovatel třetí třídy, právě seděl ve virtuální výslechové místnosti a mluvil s potenciálním svědkem krádeže, když Root3A převzala ovládání nad jeho prohlížečem virtuální reality. Místnost se vypařila a místo ní se objevil vygenerovaný portrét mladé ženy s blond vlasy ostříhanými nakrátko. Po levé a pravé straně začaly naskakovat informace o probíhajícím útoku na stanici. Irwin si všiml, že Root3A vyhodnotila ohrožení jako velmi vážné.

„Došlo k teroristickému útoku na stanici,“ promluvila Root3A jasným hlasem, který zněl téměř lidsky. „Hlaste se u bezpečnostního stanoviště V-32! Jakmile se podaří zajistit bezpečnost, začněte ihned s Vyšetřováním!“

Irwin se chtěl zeptat na podrobnosti, ale nedostal šanci. Root3A ho odpojila od virtuální reality, takže ho obklopila temnota. Chvíli zíral do prázdna, potom sňal velké brýle a zamžoural proti silnému stropnímu světlu. Vyšetřovat teroristický útok bylo to poslední, co si nyní přál. Měl za sebou dlouhou směnu, kdy pátral po zlodějích, a těšil se na odpočinek. Ve stavu velmi závažného ohrožení však byla všechna volna zrušena.

Otázkou ovšem bylo, zda se skutečně jednalo o stav závažného ohrožení. Root3A byla umělá inteligence vyvinutá Pozemskou aliancí a modifikovaná Kelurany, aby odpovídala i jejich požadavkům. Byla již třetím ředitelem Darau-Puly od slavnostního otevření stanice před osmi měsíci. Tři měsíce měl Darau-Pulu na starosti kapitán Pozemské aliance, který svou práci dělal dobře. Některá jeho rozhodnutí se však nelíbila keluranské vládě, a proto ho odvolali. Potom převzal vedení jeden z Keluranů, který byl pro změnu o několik měsíců nato odvolán Pozemskou aliancí. Rozhodnutí pověřit vedením Root3A vzniklo jako kompromis měsíčního bezvýsledného jednání. Umělá inteligence měla zajistit nejvyšší možnou míru bezpečnosti a zároveň byla upravena tak, aby rozhodovala přesně podle požadavků Pozemské aliance i keluranské vlády. Irwin však její rozhodování považoval často za zmatečné.

Vydal se k místu, které mu bylo přiděleno, ale nespěchal. Nechal si vyvolat záznam útoku a pozorně ho studoval. Všude okolo něj pobíhali vyděšení obyvatelé stanice, kterým Root3A přes reproduktory sdělovala, že stanice byla napadena. Irwin si přes náramek nechal načíst přesné údaje o explozi a během několika minut měl jasno.

Zapnul komunikátor a spojil se s Root3A. „Můžete vypnout alarm a zrušit stav velmi závažného ohrožení. Nejedná se o teroristický útok, ale o nehodu.“

„Stav velmi závažného ohrožení může být zrušen až po důkladném prošetření a vyloučení teroristického útoku,“ odvětila Root3A.

„To se právě stalo. Prošel jsem záznamy a nic nenasvědčuje tomu, že se jedná o útok. Je to nehoda. Stanice nebyla poškozena a nikdo nebyl zraněn. Vypněte alarm.“

„Důstojníku Irwine, pokračujte na přidělenou pozici a proveďte šetření. Váš návrh postupuje zamítnut,“ rozhodla Root3A a přerušila spojení.

„Nemá smysl se s ní hádat,“ usmála se na něj Inna Caserta, která se vynořila z vedlejší chodby. Její světle modrá pokožka a holá hlava bylo to jediné, co ji odlišovalo od lidí. „Už to ani nezkouším. Prostě jí všechno odsouhlas a budeš mít klid.“

„Jenže to zrovna není můj styl,“ podotkl Irwin a přidal do kroku, aby jí stačil.

„A právě proto nás Root3A asi dala dohromady. Budeme vést vyšetřování společné.“

„Ale velitelkou týmu budeš ty, předpokládám. A to i přesto, že už mám s velením zkušenosti.“

„Co já vím, tak jsi měl velení jen dva týdny. Potom ti ho sebrali pro zneužití pravomoci,“ usmála se Inna a vklouzla do transportní kabiny, která je během několika vteřin odvezla až k vnějšímu okruhu, u kterého kotvily lodě.

Členové zásahové jednotky čekali v přístupovém koridoru, až jim technici povolí vniknout na palubu lodi, na které došlo k explozi. Servisní robot už před několika minutami opustil přechodovou komoru a nyní se blížil k poškozenému plavidlu. Irwin si už předtím zjistil, že se jedná o pozemskou nákladní loď Elizabeth patřící společnosti Braun Transportations. V době výbuchu bylo plavidlo připojeno ke stanici, a proto došlo k otřesu. Jakmile však Root3A vyhodnotila situaci jako teroristický čin, okamžitě uvolnila svorky a gravitačním pulzem loď odmrštila od stanice. Elizabeth se proto nyní vznášela ve vzdálenosti dvou tisíc kilometrů a stále se vzdalovala.

Servisní robot se dostal ke spodní části a zkoumal výbuchem rozervaný plášť. Podle schématu lodi došlo k explozi v bezpečné vzdálenosti od fúzního reaktoru, takže by nemělo dojít ke zničení celého plavidla. Jakmile robot ukončil průzkum, hlavní technik stanice prohlásil loď za bezpečnou a zásahový tým se k ní mohl vydat ve člunu.

„Je to nehoda,“ prohlásil Irwin. „Root3A se sekla jako obvykle. Jdu se konečně vyspat, tohle bude rutinní vyšetřování, které můžeme dokončit zítra.“

„Nikam nejdeš,“ zastavila ho Inna, která si před sebe nechala zobrazit hologram s údaji o poškozeném plavidle. „Mohla to být sabotáž. Braunova společnost se nyní uchází o lukrativní zakázku na přepravu vytěženého materiálu. Kdyby se ukázalo, že jejich lodě nejsou spolehlivé, zakázku by nezískali.“

„To je sice možné, ale určitě to není nic naléhavého. Já jdu, tohle počká,“ odvětil Irwin a zamířil směrem k transportní kabině.

„Nezapomínej, že já jsem velitel,“ prohlásila Inna. „A já jsem tě nepropustila.“ Po tváři jí pohrával úsměv, ale její slova zněla rozhodně.

„No tak,“ rozhodil Irwin rukama. „Necháme na tom pracovat techniky a teprve podle výsledků se rozhodneme“

„Ne, podíváme se na to hned,“ rozhodla Inna a Irwin už věděl, že nemá smysl odporovat. „Ty vyslechneš majitele poškozené lodi a já se podívám na zástupce společnosti Tanuru. Slyšel jsi o nich něco? V databázi nemáme skoro žádné Údaje.“

„Neslyšel,“ odvětil Irwin. „Kdybych nevěděl, že nám šéfuje umělá inteligence, myslel bych si, že si chceš šplhnout.“

„Jsi proti Root3A zaujatý. To je tvůj problém. A Root3A má navíc velmi vyspělé sociální podprogramy. Někdy se spolu bavíme i o osobních věcech,“ usmála se Inna a vyrazila pryč.

Braun seděl na posteli a už hodinu se nepohnul. Tupě zíral před sebe a snažil se zkrotit tornádo myšlenek, které mu devastovalo mysl. Jakmile došlo k výbuchu, ihned věděl, že je to jeho práce. Na okamžik se mu vybavilo, jak vstoupil v servisním skafandru k motorům Elizabeth a povolil vedení na třech místech. Ty obrazy byly velmi jasné, když se jeho pohled setkal s očima Darany. Jako kdyby konferenční místnost na chvíli zmizela a on byl na lodi. Jakmile odvrátil hlavu stranou, všechno znovu překryla mlha… a on vážně pochyboval, že útok spáchal.

Něco s ním nebylo v pořádku. Připadal si, jako kdyby nebyl ve vlastním těle. Vzal si léky na uklidnění, ale ty mu vůbec nepomohly. Nahrál vzkaz své dceři a odeslal ho. Nyní se obrátil k počítači a zkontroloval, zda mu nepřišla odpověď. Už dopředu však věděl, že to není možné. Loď, na které je jeho dcera, zachytí subprostorovou zprávu nejdříve za čtyři hodiny a to ještě za předpokladu, že se stále nachází na zadaných souřadnicích. Odpověď k němu potom bude putovat stejně dlouhou dobu.

Přece jsem nemohl poškodit vlastní loď. Proč bych to dělal?

Prudce vstal a začal přecházet po pokoji. Snažil se rozpomenout. Všechno ale bylo zmatené. Na krátký okamžik si vzpomínal na věci, o kterých věděl, že se nikdy nestaly. Měl pocit, že ho někdo sleduje. Neustále na sobě cítil cizí pohled. Neustále cítil sevření velkého slizkého těla. Možná to byla vina, která na něj dopadala. Vina za činy, kterých litoval. Kéž by mohl vrátit čas a všechno napravit. Kéž by…

Ozval se zvonek u dveří. Zastavil se a obrátil se po zvuku. Všechny vlasy na hlavě se mu zježily. Srdce mu bilo jako o závod.

Před dveřmi se objevila holografická obrazovka s pohledem na chodbu. Braun se díval na zhruba třicetiletého muže v uniformě bezpečnostních složek Darau-Puly. Potřeboval oholit a okolo zarudlých očí měl černé kruhy. Braunovi zatrnulo. Ten muž jako člen personálu rozhodně nevypadal. Připadal mu jako nějaký narkoman na Exface-D. A je vůbec reálný? Není to jen jeho představa?

„Pane Braune, tady je detektiv Michael Irwin z oddělení bezpečnostních složek stanice. Věnoval byste mi několik minut? Chci vám položit otázky týkající se exploze na vaší lodi.“

Braun nereagoval. Obraz muže se mu pomalu začal rozmazávat, až ho překryla mlha. Snažil se zaostřit, ale vůbec se mu to nedařilo. Znovu slyšel, jak k němu mluví, ale slova měla podivnou ozvěnu. Rezonovala mu v hlavě. Na chvíli znovu spatřil servisní šachtu a poškozené vedení. Když se mu konečně podařilo zaostřit na holografickou obrazovku u dveří, viděl na ní jen prázdnou chodbu.

Znovu se posadil na postel. Neměl před sebou žádnou budoucnost. Nevěděl, co bude dělat. Možná se potvrdí, že opravdu má na svědomí výbuch na lodi. Potom by ho čekal soud a trest v keluranském vězení. Nebo možná někde ve vzdálené pozemské kolonii, záleží na tom, jaký soud by ho měl na starosti. Snažil se soustředit na své další kroky a v mysli mu vytanul obraz Darany. Ona jediná odolávala zmatku, který ho drtil. Zářila v jeho mysli jako maják, který mu udával správný směr. Pokud myslel na ni, cítil se dobře.

Počítač mu oznámil, že má za třicet minut schůzku s Tanakem a Daranou. Ani si nevzpomínal, že by upozornění o schůzce zadával do kalendáře. Ještě než zpráva dozněla, věděl, že na schůzku musí jít. Jakmile opustil apartmá a zamířil do jedné z vnějších částí stanice, zmatek v jeho mysli ustal. Pomalu si začal vybavovat detaily ze včerejší večerní schůzky s Daranou. Vzpomínal si na manarské víno, podmanivou hudbu. Věděl podrobnosti o pracovní nabídce, kterou od Tanaka dostal. A také si byl jistý, že uzavřel předběžnou smlouvu. Zvyky Tanaru se však velmi lišily od pozemských. Pracovní uplatnění v sobě neslo mnohem víc než jen nové zaměstnání. Řada výhod se zdála být nekonečná.

Když se dostal až k dlouhé chodbě vedoucí k apartmá Tanaka a Darany, cítil se lépe než kdy předtím. Spatřil Denisofa, jak právě vchází do pokoje. Všechno z něj spadlo. Zrychlil krok a během chvíle se dostal až ke dveřím, které se bez varování otevřely. Žena v uniformě bezpečnostních složek vyšla ven a chvíli si ho zkoumavě prohlížela. Na okamžik se zarazil. Žena ho pozorovala, ale nedokázala ho zařadit. Krátce se usmála a vyrazila k centrální části stanice. Braun ji chvíli pozoroval, jak odchází, a potom vstoupil do apartmá.

Jakmile ucítil nasládlý zápach, který vydávaly vysoké květiny s fialovými listy, vybavil se mu okamžik, kdy vstoupil do tohoto apartmá poprvé. Včera měl strach, který z něj však během několika vteřin opadl. Nyní to byla pro změnu nervozita, co začalo ustupovat, když vešel do rozlehlého obývacího pokoje, kde bylo světlo ztlumeno na poloviční intenzitu. Okna někdo zakryl silnými závěsy, takže zde byli dokonale izolováni od okolního světa.

Darana vstala od stolu a objala ho. Tanak mu jen pokynul, stejně jako ostatní dva členové společnosti Tanaru. Denisof vstal a vydal se mu naproti.

„To je dobře, že jsi přišel,“ chytil ho za rameno. „Snad mi konečně někdo vysvětlí, na jakém principu fungují ty jejich pracovní nabídky. Pořád nerozumím jejich výhodám.“

„Ze začátku to je pro většinu lidí těžko pochopitelné,“ vysvětlovala Darana. „Náš systém získávání lidských zdrojů je značně odlišný od vašeho. V rámci větší efektivity využíváme přímou spolupráci s nadřízenými. Kromě přesné komunikace by to pro vás znamenalo i výhody pro vaši psychickou stránku.“

„Přímou spolupráci snad využíváme i my,“ podivil se Denisof a obrátil se zpět k Braunovi. „No nemám pravdu?“

„Nemáš,“ odvětil Braun. „Tohle je něco naprosto odlišného. Je to mnohem efektivnější.“

Vyslovil ta slova s naprostou samozřejmostí, ale potom se zarazil a přemýšlel o jejich významu. Vůbec nechápal, proč o tom mluvil. Sám totiž neměl o spolupráci jasnou představu. Jen nejasný pocit, který zesílil, když usedl do křesla a podíval se směrem ke dveřím do druhé místnosti.

„Jak jste se dnes cítil?“ zeptal se ho Tanak. „Chvílemi mi připadalo, že není přímá spolupráce ještě plně navázána.“

„Ano, chvílemi jsem se cítil zmatený,“ přiznal Braun. „Poslal jsem vzkaz dceři, a to mi pomohlo.“

„Nemusel jste dceru obtěžovat,“ prohlásil Tanak a vyměnil si krátký pohled s Daranou. „Měl jste jít rovnou za námi. Ostatně není dovoleno sdělovat detaily kontraktu někomu dalšímu.“

„Jaká spolupráce?“ zeptal se Denisof. „Ty už jsi pro ně něco dělal?“

„Ano, a bylo to skvělé,“ odpověděl Braun, ale cítil, že to nejsou jeho slova, která vyslovoval. Chtěl říci svému kolegovi, že je ze všeho jen zmaten, avšak místo toho neustále vychvaloval spolupráci s Tanuru.

„Pokud se vám naše spolupráce líbila a byl jste spokojen,“ řekla Darana a usmála se na Brauna, „můžeme podepsat trvalý kontrakt.“

Braun zaváhal, ale potom krátce přikývl: „To by bylo skvělé.“

Darana mu podala bílý paměťový krystal, který si Braun přiložil k multifunkčnímu náramku, aby mohl smlouvu elektronicky podepsat. Krystal potom vrátil Daraně.

„Ty už nechceš pracovat pro svou společnost?“ divil se Denisof. „Tomu nerozumím. Tohle je opravdu o tolik výhodnější?“

„Nejlepší bude, když vám to řeknou přímo naši nadřízení,“ usmál se na Denisofa Tanak.

„Vaši nadřízení? Já myslel, že jejich šéf jste vy,“ řekl Denisof a ukázal na Tanaka.

„To ne. Celou společnost řídí Manuru,“ konstatoval Braun a zamířil k zadní části místnosti. „Pojď se s nimi seznámit.“

Denisof nejistě vstal a následoval Brauna.

 

3. kapitola

„Už to nevydržím!!!“ vykřikl Ben Guttman, který byl připoután na speciálním zdravotnickém křesle. „Ztrácím nad sebou kontrolu!“

„Ještě minutu,“ uklidňovala ho Julia Braunová. „Potom bude sken kompletní.“

Nacházeli se v biologické laboratoři vědecké lodi Aconit, která prováděla výzkum neznámých druhů nemocí. Putovali po zmapovaných soustavách Pozemské aliance a vyvíjeli vakcíny proti všem chorobám, se kterými se setkali. Nyní obíhali po nízké oběžné dráze nad malou planetou označenou MR-415, kde se nacházela pozemská kolonie čítající sto třicet osob. Třetina obyvatel záhadně zmizela a u třetiny zbývajících se objevily psychické problémy. Ben Guttman byl jedním z nich.

„Dej mi ta sedativa,“ prosil Ben. „Už to zase přichází. Prosííím!!!“

„Ještě vydrž, potřebuju zjistit, jak probíhá ovlivnění kontroly,“ trvala na svém Braunová a zapnula druhou fázi skenování. Z křesla vyjely dvě silné desky, které se zastavily vedle Guttmanova levého a pravého spánku. Počítač ihned začal získávat údaje o mozkové aktivitě. Na holografickém znázornění mozku vyskočilo deset červených bodů v pravé i levé hemisféře. Braunová si odhrnula vlasy barvy písku z čela a zkoumala nová data.

„Měla bys ho ihned uspat,“ promluvil Matsura, který seděl na židli a všechny svoje čtyři nohy měl složené pod sebe. Patřil mezi téměř vyhynulý druh Dalianů, který tvarem těla připomínal velké kraby. „Tohle není psychická nemoc. Bude to virus.“

„To si nemyslím,“ odvětila Braunová. „Potřebuju dodělat ten sken, abychom zjistili, jak ho to ovládá. Hlavně mu nepomáhej s kontrolou, potřebuju čistý záznam.“

Matsura měl silné telepatické schopnosti, díky kterým mohl vstoupit do mysli někoho dalšího a pomoci mu s ovládáním. Tuto schopnost využíval zejména u velmi citlivých pacientů anebo během krizových situací, kdy takto dokázal utlumit trauma. Kdyby se dostal do Guttmanovy mysli, jeho vniknutí by zaznamenal skener a poznamenal by tak měření. Matsura velmi dobře znal svou kolegyni, a proto se jí neodvážil odporovat.

Guttmanovo tělo sebou začalo trhat. U úst se mu objevila pěna. Několikrát vykřikl a potom přetrhl popruhy, které ho poutaly. Vrhl se přímo na Braunovou. Povalil ji na zem a zakousl se jí do levé ruky. Braunová vykřikla ve stejném okamžiku, kdy Matsura vystřelil. Guttmanovo tělo zasažené paralyzačními paprskem se prudce zvedlo a potom bezvládně spadlo na Braunovou.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Matsura, který seskočil na zem a velkými klepety se snažil Guttmana odsunout. „Není ti nic?“ Braunová vztekle odvalila tělo svého pacienta a posadila se. Chytila se za ruku, po které jí stékala krev. „Takhle zběsilý útok jsem ještě nezažila. Je možné, že mě chtěl tím kousnutím infikovat?“

„To si nemyslím,“ prohlásil Matsura, který si se zájmem prohlížel ránu svýma leskle černýma očima. „V okamžiku, kdy na tebe zaútočil, jsem u něj zaznamenal silné emoce. Hnaly ho ty nejzákladnější pudy. V tomto případě hlad. Nevíš, kdy naposledy jedl? Vsadím se, že to bude už dlouhá doba.“

„Hlad? Ty snad chceš naznačit, že mi chtěl tu ruku sníst?“ divila se Braunová. Prudce vstala a vydala se k lékařskému robotovi, který se pomocí antigravitačního pohonu vznesl a vyrazil jí naproti.

„Přesně tak. Ta touha po jídle byla velmi silná. A když nad tím tak přemýšlím, už vím, co se stalo s těmi pohřešovanými obyvateli kolonie. Jejich těla se nenašla, nemám pravdu?“

„To nemyslíš vážně. Chceš říct, že je ti nakažení snědli?“

„Přesně tak. A měla by sis tu ruku nechat rychle vyčistit, myslím, že jsi byla infikována virem, který tu nemoc způsobuje. Nevím, za jak dlouho se nám podaří vyrobit protilátku. Byl bych nerad, kdybys mě omylem snědla. Takto totiž náš druh téměř vymřel. Bohužel máme velmi chutné maso.“

Braunová se pokusila o úsměv, ale potom si uvědomila, že poslední věta možná nebyla míněna jako vtip. U Matsury nikdy nevěděla, zda je to vážně nebo v legraci, když mluvil o svém vlastním druhu. Domnívala se, že humor mu pomáhá, aby se vyrovnal s krutým osudem, který ho potkal. Nikdy nemluvil o tom, jak jeho rodina umřela. Bylo to pro něj příliš bolestné a Braunová po tom nechtěla pátrat. Jeho rasa kdysi sídlila ve hvězdné soustavě velmi vzdálené od prostoru Pozemské aliance. Nyní zůstalo už jen několik stovek Dalianů, kteří se vydali do všech koutů Galaxie.

Julia Braunová se na konci směny vrátila do své kajuty vyčerpaná a zničená. Levé předloktí ji stále svědilo. Lékařský robot jí pro jistotu odstranil i živou tkáň a vše pečlivě vyčistil. Také jí aplikoval sadu antivirových nanobotů, kteří měli za úkol zničit všechny viry, se kterými se v jejím těle setkají. Každá léčebná metoda však může selhat. Braunová to věděla lépe než kdokoli jiný, a proto nyní doufala, že ji ruka svědí důsledkem spojení klonované pokožky s jejím tělem. Pouhá představa, že je infikována virem, který se projevuje záchvaty kanibalismu, ji děsila k smrti.

Počítač ji informoval o nové zprávě z vesmírné stanice Darau-Pula. Od otce. Nejdříve chtěla přehrání zprávy odložit, ale potom ji napadlo, že by ji otec mohl přivést na jiné myšlenky.

„Ahoj, Julie,“ promluvil Edwin Braun, který seděl na posteli ve své kajutě na stanici. Obličej měl ztrhaný a neustále těkal pohledem všude okolo sebe. Do kamery se podíval málokdy. „Chtěl jsem ti nahrát tenhle vzkaz, než bude pozdě. Něco není v pořádku… stále vidím věci, které… nejsou.“

Braun se na chvíli zarazil a naklonil se mírně doleva. Na několik vteřin se přestal hýbat, takže to vypadalo, že došlo k poškození zprávy. Přehrávání však bylo v pořádku.

„Pamatuješ, jak jsme spolu šli tím údolím s velkými černými monolity? A jak jsme se proplétali jeskyněmi? Musíme to znovu zažít. Mám teď nové pracovní nabídky… plno…“

Braun se znovu zarazil. Opět se chvíli nehýbal a potom svěsil hlavu do dlaní. Když se krátce podíval do kamery, Julia viděla, že její otec má v očích strach.

„Stala se nehoda. Došlo k poškození lodě a mám pocit, že jsem to udělal já sám. Je to zmatené, Julie. Nerozumím tomu. Něco se děje. Nemohla bys…“

Braun strnul, ale nyní jen na tři vteřiny. „Jak jsem již řekl, všechno je v pořádku. Měj se krásně. Uvidíme se za dva měsíce.“

Zpráva skončila a holografický obraz potemněl. Julia Braunová si ze svého dětství nepamatovala úplně všechno, ale byla si jistá, že žádným údolím s černými monolity s otcem nikdy nešla. A také s ním nikdy nebyla v žádných jeskyních. Zírala do tmy a svědění ruky už vůbec nevnímala.

Připadalo mu, že může všechno. Okolní realita se proměnila v klidný oceán, kterým pomalu proplouval. Lidé, které míjel, se na něj usmívali. U všech byl oblíbený. Každý se s ním chtěl zastavit na kus řeči nebo ho pozvat na skleničku. Procházel koridory stanice a pomalu si začínal uvědomovat cíl, který měl před sebou. Nejdřív mu to připadalo šílené, ale postupně si dokázal najít dost argumentů, aby realizaci obhájil. Sám před sebou.

Jednání s Kelurany pokračovala i dnes, ale Braun vzkázal kolegům, že se jich nezúčastní. Nikdo to nedokázal pochopit, ale Braun trval na svém. Kelurané chtěli znovu mluvit o bezpečnosti přepravy vytěženého materiálu, protože předběžné závěry techniků se klonily k závěru, že explozi na Elizabeth zapříčinila porucha. Jednání měla být podle všeho dlouhá a výsledek nejasný. Nic pro Brauna, který si chtěl užívat krásného dne.

A navíc měl svůj nový cíl. Na to bylo dobré nezapomínat. Měl úkol, který musel vykonat.

Ráno se s ním spojil ten zfetovaný policista, který se představil jako Michael Irwin, a domluvil si s ním schůzku na deset hodin. To bylo už před dvaceti minutami a Braun na ni nešel. Nechtěl se bavit o výbuchu na své lodi. Ne dnes.

Prošel centrální částí Darau-Puly a zamířil do jedné z vnějších obytných sekcí. Jak se vzdaloval od středu stanice, jeho nálada se zhoršovala. Svět okolo něj už nebyl klidný oceán plný živých barev, nyní představoval spíš jezero plné špíny, na které shlížela temná obloha. Přál si mít vše rychle za sebou a vrátit se. Když dorazil k malé kajutě, kterou mu udal muž ve zprávě, začal pochybovat o svém jednání. Chvílemi vůbec nechápal, co zde dělá. Vzpomněl si na svou společnost a na zakázku, kterou chtěl získat. Není to přednější? Potom se však znovu do popředí dostal úkol, který měl vykonat. Rychle překryl vše ostatní.

Ten muž měl obličej buď tak znetvořený, že nevypadal jako člověk, nebo to opravdu člověk nebyl a jednalo se o mimozemšťana, se kterým se Braun ještě nikdy nesetkal. V každém případě měl věc, kterou po něm požadoval – dezintegrátor. Když převáděl peníze, muž si ho zvědavě prohlížel, ale na nic se nezeptal.

Jakmile měl Braun vše, co potřeboval, rychle zamířil směrem k centrální části stanice. Každým krokem cítil, jak se mu zlepšuje nálada. Špinavé jezero se znovu proměnilo v nádherný oceán. Když procházel rozlehlým atriem a sledoval Kelurany plachtící nad ním, cítil se naprosto uvolněně. Měl svůj cíl a také podporu. Stál za ním někdo, o koho se mohl opřít.

S tímto vědomím zamířil k vnější části stanice, kde kotvila Elizabeth. Technici loď stále prozkoumávali a hledali příčinu exploze. V koridoru u spojovacího tunelu proto hlídkovalo několik robotů a dva policisté. Krátce jim pokynul a identifikoval se pomocí multifunkčního náramku. Policejní robot informace zkontroloval a pustil ho dál. Jako majitel lodě měl vstup volný, nesměl jen do zadní části, kde probíhalo vyšetřování. Tam se však jeho cíl nenacházel. Braun zamířil do obytné sekce, kterou však jen prošel, a pokračoval dál k můstku. Nastoupil do rychlovýtahu a sjel až úplně dolů na první palubu. Počítač provedl sken jeho oční sítnice a potom ho pustil do servisní místnosti, kde se mimo jiné nacházela i přechodová komora. Procházka volným prostorem však nebyla na pořadu dne. Braun pomalu kráčel okolo skafandrů, až se zastavil u posledního. Na manipulačních ramenech byly stopy po zničeném vedení a v úložném prostoru vyjmuté součástky.

Braun položil skafandr na zem a potom k němu přiložil dezintegrátor. Chvíli si hrál s nastavením dezintegračního pole. Když byl s výsledkem spokojen, nastavil odpočet a ustoupil dozadu. Několik vteřin se nic nedělo, ale potom začal celý skafandr žhnout. Místnost zaplavila jasná záře. Neuběhla ani minuta a Braun se díval na prázdné místo na podlaze. Po skafandru nezbylo vůbec nic. Mohl být spokojen.

Nemělo cenu se zdržovat, a proto ihned zamířil k východu z lodi. Když vyšel spojovacím tunelem, střetl se s Irwinem, který si ověřoval nějaké údaje u policejního robota. Irwinovi chvíli trvalo, než ho poznal. Zavolal na něj v okamžiku, kdy už Braun spěchal pryč.

„Pane Braune, jsem detektiv Irwin. Už druhý den vás sháním, můžete mi věnovat chvíli? Týká se to exploze na vaší lodi.“

Braun se na moment zastavil a otočil se k Irwinovi. „Mám hodně práce, detektive. Mohli bychom se sejít zítra? Ozvu se vám.“

Braun znovu pokračoval směrem ke koridoru do centrální části Darau-Puly. Zaslechl, jak se Irwin ptá policejního robota, co bylo cílem Braunovy návštěvy lodi. Zrychlil krok. Jedna jeho část neviděla v Irwinovi nebezpečí, té druhé však naháněl strach. Tohle nebylo v plánu. Měla to být jen nenucená návštěva vlastního plavidla. Přesně tak to mělo vypadat. Cítil, že musí zmizet, ale zároveň nechápal proč. Stačilo si s tím policistou popovídat. Nemusel na sebe poutat pozornost. Věnoval by mu několik minut a byl by klid. Tak proč…

„Zastavte ho!“ rozlehl se chodbou Irwinův hlas. „Zastavte toho muže!“

Policista, který stál u dveří do koridoru k centrální části, udělal dva kroky dopředu a chystal se něco říct.

Braunovi se náhle zatmělo před očima. Vykřikl a vrhl se do útoku. Zasadil policistovi silný úder do spánku. Muž padl na zem a zůstal ležet. Brauna by ani ve snu nenapadlo, že může být takového úderu schopen. Jednal instinktivně. Vytrhl policistovi z pouzdra pistoli a rychle vystřelil na blížícího se Irwina. Jasně červený paprsek laseru prořízl chodbu a jen těsně minul cíl.

Braun ještě naslepo dvakrát vypálil a potom se rozeběhl koridorem k centrální části stanice. Navzdory ohrožení se opět cítil skvěle. Vše mu připadalo nádherné. Cíl splnil. Všichni budou spokojeni.

Irwin se vřítil do rozlehlého tunelu a běžel za Braunem. Braun se divil, proč policista nestřílí, ale potom si uvědomil, že laser by mohl propálit díru do vnějšího pláště nebo zasáhnout ostatní obyvatele stanice, kteří se zde nacházeli. Braun měl a zároveň neměl strach o ostatní lidi. Byl to jeden z těch momentů, kdy se cítil zmatený. Naštěstí těchto chvil ubývalo. Irwin ho rychle doháněl. Braun měl jen jedinou možnost, jak ho zastavit. Otočil se a narychlo dvakrát vypálil. První výstřel těsně minul Irwina a udělal menší kráter ve dveřích do vnější části stanice. Druhý paprsek odťal těsně pod kolenem levou nohu jedné ženě.

„Edwine Braune, ihned se Vzdejte!“ ozval se stanicí hlas Root3A. „Nemáte šanci na útěk!“

Braun však nevnímal. Vtrhl do centrální části a dostal se k atriu. Lidé ho zděšeně pozorovali. Spatřil keluranského policistu, který roztáhl tři patra nad ním křídla a chystal se sletět k němu dolů. Braun na něj vystřelil v okamžiku, kdy vzlétl. Laserový paprsek propálil v křídle díru. Keluran vykřikl a snažil se dokončit let i s poraněným křídlem. S žuchnutím přistál na druhé straně atria.

Braun nastoupil do proskleného výtahu a nařídil počítači, aby ho vyvezl až do posledního, dvanáctého patra atria. Kabina se rozjela, ale v šestém patře se prudce zastavila. Dveře za ním se otevřely a on spatřil na konci chodby trojici policistů, která se k němu pomalu blížila.

„Nemáte kam utéct,“ promluvila Root3A, jejíž obličej se objevil na obrazovce výtahu.

Braun se zběsile otáčel a hledal možnost úniku. Konec se blížil. Překvapilo ho, jak je najednou velmi klidný. Bylo to příjemné, ale vůbec to nechápal. Vystřelil do prosklené stěny výtahu. Střepy s řinčením dopadly dolů mezi lidi.

„Zahoďte zbraň!“ přikázal mu jeden z policistů, kteří se k němu blížili.

Braun se na něj usmál a odhodil pistoli do chodby. Potom skočil do atria.

Cítil, jak jeho tělo proráží vzduch. Přibližoval se k zemi. Jakmile se však dostal na úroveň třetího patra, přestal zrychlovat. Po dlouhých vteřinách konečně doplachtil na podlahu, od které se odrazil a pomalu mířil zpět nahoru. A nebyl sám. I ostatní lidé se začali vzdalovat od podlahy, stoly a židle z restaurace stejně tak.

Irwin se odrazil a v nulové gravitaci ho zachytil, aby mu mohl nasadit pouta.

 

4. kapitola

Darau-Pula dokončila další oblet kolem planety a zalila ji jasná záře hvězdy. Ineanská nákladní loď se odpoutala a zamířila do volného prostoru. V bezpečné vzdálenosti začala zrychlovat a potom provedla subprostorový skok. Pro pozorovatele na stanici to byl jen malý modrý záblesk mezi hvězdami. Od přestřelky v atriu to bylo už desáté plavidlo, které předčasně opustilo stanici. Obyvatelé se zde přestali cítit bezpečně a Irwin věděl, že to není jen dílo Edwina Brauna. Bylo to chování i některých dalších obyvatel stanice, které se začalo vymykat normálu. Během posledních dvanácti hodin stoupla kriminalita o čtyřicet procent. Irwin každou buňkou svého těla cítil, že se něco děje, ale scházely mu důkazy. Kromě svého instinktu neměl nic, s čím by mohl přijít za nadřízenými.

Pouze vyšetřování exploze na Elizabeth se posunulo dál. Technici objevili přerušené vedení, které zapříčinilo nahromadění plazmy, což vedlo k výbuchu. Podle hlavního inženýra stanice to byla velmi důmyslná sabotáž, kterou mohl spáchat jen někdo, kdo loď velmi dobře znal a měl detailní nákresy rozvodů. Irwin zrovna jednoho takového člověka měl v cele, ale nedokázal přijít na to, proč by měl poškodit vlastní loď. Nedávalo to žádný smysl. Braunova společnost usilovala o důležitou zakázku, sabotáž jim pouze zhoršila pozici.

Irwin seděl u počítače ve velitelském centru stanice, vysoko nad centrální částí. Na holografické obrazovce sledoval Brauna umístěného v cele předběžného zadržení. Braun se v jednu chvíli choval naprosto klidně, ležel na posteli a odpočíval. Potom však najednou vyskočil a zmateně běhal ode zdi ke zdi. Vykřikoval nesmyslná slova a chtěl vědět, proč je zadržen.

Do velícího centra přišel zástupce keluranské vlády Ziko. Přehlédl osazenstvo a udělil několik příkazů. Než byl na návrh Pozemské aliance zbaven funkce, velel celé stanici. Se svým odvoláním se těžko smiřoval a vydobyl si alespoň místo druhého velitele Darau-Puly. V případě poruchy počítačového systému a odstavení Root3A by měl stanici na starost on. Irwin doufal, že k tomu nikdy nedojde.

Ziko zamířil k holografické podobě Root3A, která seděla ve své kanceláři a živě diskutovala s Innou. Irwin pochyboval, že nyní probírají pracovní věci. Inna i holografická projekce Root3A se totiž neustále něčemu smály. Když do kanceláře vešel Ziko, Inna se omluvila a vyšla ven. Irwin čekal, že zamíří k němu, ale místo toho se vydala k transportní kabině.

„Můžeš na moment?“ zavolal na ni Irwin.

Inna se k němu otočila a chvíli váhala, zda mu má vyhovět. „Něco důležitého?“ zeptala se, když usedla na židli.

Irwin ukázal na obrazovku, na které byl Braun. „Ano. Myslím, že s ním není něco v pořádku. Proč by sabotoval svou vlastní loď? Neměl motiv to udělat.“

„To si nemyslím. Dříve či později nějaký motiv najdeme. Už vypovídal?“

„Zatím ne. Pořád jen tvrdí, že si nic nepamatuje. Pro mě to je záhada. Z poškození lodi by měla zisk spíš ta společnost Tanuru.“

„Podlé dosavadního vyšetřování s tím ale nemají nic společného,“ odvětila Inna. „O té explozi nic nevědí. Zkontrolovala jsem pohyb všech jejích členů a v době před výbuchem nikdo u té lodi nebyl.“

„Přesto je ale musíme brát jako další možné podezřelé. Mohli si někoho najmout. Zjistila jsi něco o struktuře té společnosti? Mnoho údajů o ní nemáme,“ konstatoval Irwin a na dotykovém hologramu si nechal zobrazit informace o Tanuru. „Ve vlastnické struktuře je uvedeno, že společnost vlastní někdo, kdo se jmenuje… Manuru. Setkala ses s ním?“

„Nesetkala, protože není na stanici. Ta společnost sídlí několik tisíc světelných let odtud, v prostoru Pozemské aliance nepůsobí. Tanuru má dobré renomé v Konfederaci svobodných planet. Není důvod je podezřívat.“

„Já myslím, že je,“ trval na svém Irwin a na displeji si prohlížel dlouhé hnědé plavidlo, kterým zástupci Tanuru přiletěli. „Oni mají jasný motiv. Prohledáme jim loď.“

„Ne, to v žádném případě. Zapomínáš, že já mám velení celého vyšetřování. Já rozhoduji. Jejich loď se prohledávat nebude, nemáme k tomu důvod.“

Prosklené dveře kanceláře se otevřely a Keluran zamířil zpět k výtahu. Dvě vteřiny nato se holografická podoba Root3A zhmotnila vedle Inny.

„Vyšetřování dál pokračovat nebude,“ rozhodla Root3A, která i během rozhovoru se Zikem poslouchala debatu svých policistů přes mikrofony. „Žádnou další loď prohledávat nebudeme. Kvůli včerejšímu incidentu v atriu už nás zažalovalo třináct obyvatel stanice. Budeme rádi, když obhájíme alespoň nouzové vypnutí umělé gravitace, které jsem musela provést na ochranu našeho zadrženého. Další žaloby si nemůžeme dovolit. Teď je potřeba situaci uklidnit.“

„S tím nesouhlasím,“ protestoval Irwin. „Ten případ ještě není u konce.“

„Ten případ je u konce,“ odporovala Inna. „Bylo jasně prokázáno, že Edwin Braun byl na Elizabeth den předtím, než došlo k explozi. Měl potřebné znalosti i vybavení. Navíc kladl odpor při zatýkání a zranil několik lidí.“

„Ale neměl motiv,“ namítl Irwin.

„Důkazy mluví jasně. Případ je uzavřen,“ rozhodla Root3A. „Kelurané chtějí, aby soud proběhl co nejdříve, a my jim nebudeme bránit. Navrhují pro něj trest smrti.“

Holografická podoba Root3A zmizela. Irwin se otočil zpět k obrazovce a podíval se na Brauna. Právě znovu vstal a zmateně chodil po cele. Vypadalo to, že vůbec neví, kde je.

„Tohle je chyba,“ prohlásil Irwin a otočil se k Inně. „Zkus s ní ještě promluvit. Musíme provést u Brauna důkladné psychiatrické vyšetření.“

„Její rozhodnutí už nezměním. A kromě toho s ní souhlasím. Tohle řešení je jediné…,“ Inna se na chvíli zarazila a odvrátila od něj hlavu. Zdálo se, že hledí někam daleko do mezihvězdného prostoru. Potom se otočila zpět. „Zítra mám naplánovaný výslech dalších členů Tanuru, pojď se mnou. Sám se přesvědčíš, že v tom nejsou zapleteni.“

„Jestli nebudeme mít šanci ten soud zastavit, tak to bude jen ztráta času.“

Inna k němu přistoupila a kolenem se dotkla jeho stehna. „Potom bychom mohli jít na večeři.“

Vesmírná loď Aconit dokončila subprostorový skok a zamířila ke keluranské domovské planetě, která se začala na hlavní obrazovce rychle zvětšovat. Velící personál stanice Darau-Pula byl jejich neohlášeným příletem překvapen, ale po rychlém ověření identifikace jim udělil povolení k přistání.

Julia Braunová pozorovala na můstku lodi přibližující se stanici. Její napětí bylo takřka hmatatelné, Matsura by nemusel být ani telepat, aby ho cítil. Od přijetí zprávy od otce se Julia nedokázala soustředit na práci a prosila ho, aby letěli na Dara-Pulu. Matsura nejprve nesouhlasil, protože měli důležitý úkol v jiné soustavě. Potom se však také podíval na zprávu od Edwina Brauna a změnil názor. Nebylo to totiž poprvé, co viděl podobně zmateného člověka. Ještě na svém domovském světě se setkal se skupinou cizinců, kteří se chovali stejně. Dva týdny nato vyvraždili celou vesnici, ve které žil. Potom přišli další a začali zabíjet po celé planetě. Chtěl telepaticky vstoupit do Braunovy mysli, aby mohl potvrdit své domněnky. Bylo to pro něj důležité. Velmi důležité.

V celé Galaxii žilo už jen několik tisíc Dalianů. Matsura dospěl k závěru, že jejich rasa vyhynula pro svou mírumilovnost a neschopnost ublížit druhému. Dar telepatie se pro ně stal prokletím. Dokázali číst v myslích druhých, cítit emoce ostatních. Vstřebávali však do sebe nejen příjemné pocity, ale zároveň i ty bolestivé. Ublížit někomu jinému pro ně znamenalo ublížit zároveň sobě. Proto jejich rasa nikdy nevedla války a místo obrany svých životů umírali během nájezdů ostatních druhů.

Matsura byl cvičený telepat, který okolo své mysli dokázal vytvořit silné bariéry, které ho chránily. Nebyl jako ostatní Daliané. Dokázal se izolovat od pocitů ostatních, a proto přežil. Jako jeden z mála Dalianů se nezříkal násilí a dokonce prahl po pomstě. Nakonec to byla právě zášť, co zvítězilo nad jeho objektivním úsudkem velitele mise. Nenávist, která nasměrovala loď na Darau-Pulu. Julia mu poděkovala, aniž by tušila pravý důvod jeho rozhodnutí.

Aconit se spojil se stanicí a po krátkém odbavení mohli vstoupit. Matsuru překvapilo, jak rychle se dostali na palubu. Prošli pouze okolo zdravotnických senzorů a mohli pokračovat do nitra stanice. Stejně rychle byly odbaveny i posádky ostatních lodí. Keluranská vláda se snažila stanici otevřít co možná největšímu počtu návštěvníků. Jako budoucí důležitá obchodní křižovatka vítala všechny bez rozdílu, což představovalo i velké bezpečnostní riziko.

Procházeli rozlehlými koridory stanice a potkávali obyvatele nejrůznějších světů. Většinu návštěvníků přitom viděli poprvé, protože se nejednalo o druhy obývající prostor spravovaný Pozemskou aliancí. Darau-Pula bylo po dlouhých letech první místo, kde se na Matsurovu fyziognomii nedívali ostatní s údivem. V té obrovské rozličnosti ras si připadal uvolněně a svobodně. A přispívalo k tomu i prostředí, které se lišilo od interiéru pozemských stanic. Kelurané architektuře vtiskli svůj nezaměnitelný rukopis, ale zároveň se nebránili použít i doplňky jiných kultur. Pozemská aliance dodala především technologii.

Došli do rozlehlého atria, ale Matsura neměl čas prohlédnout si jeho krásy. Julia spěchala do velitelského centra stanice. Hned po přistání se pokusila zavolat otci, ale počítač spojení odmítl. Nakonec se jim podařilo kontaktovat Denisofa, který jim sdělil, že Edwin Braun byl zatčen a je v cele předběžného zadržení, kde čeká na soud. Popsal jim celou situaci a zdůraznil jim, že případ se pro jejího otce nevyvíjí vůbec dobře.

Když se konečně dostali k celám předběžného zadržení, policista je informoval, že s podezřelým nemohou mluvit. Sdělil jim pouze obvinění a potvrdil, že otec je skutečně na tomto místě. Julia v tu chvíli připomínala tlakový hrnec, který se chystal vybuchnout. Matsura si vytvořil kolem své mysli ochranné bariéry, aby nemusel přijímat narůstající vztek. Pokusil se Julii zklidnit, ale vůbec ho neposlouchala. Škrábala si místo s implantovanou klonovanou kůží a křičela na policistu, který nakonec zavolal posily a položil ruku na pistoli.

Otevřely se dveře k celám. Matsura očekával kordon policistů, ale místo toho spatřil jen jednoho muže s obličejem zbrázděným únavou. Překvapilo ho, že z něj necítí žádné nepřátelství. Jeho emoce byly směsicí zklamání a zájmu. Zklamání z výslechu Brauna a zájmem o Julii. Matsura rychle poznal, že policista je na jejich straně a možná až moc agresivně vstoupil do Juliiny mysli, aby ji uklidnil. Julia se na něj překvapeně podívala. Ihned poznala, o co se jedná. Tohle bylo poprvé, co na ni Matsura použil své schopnosti. Kdysi jí slíbil, že to udělá pouze ve výjimečných případech.

Věř mi a nech ho mluvit!

Policista si je chvíli mlčky prohlížel a potom je zavedl do malé kanceláře bez oken. Představil se jim jako detektiv Irwin a v krátkosti popsal Braunův případ. Julia se ovládala a mlčky ho poslouchala.

„Nevěřím, že to udělal,“ prohlásila poté. „Celé to zní jako nesmysl. Proč by poškozoval svou vlastní loď? On pro svou společnost žije, tohle by nikdy neudělal.“

On je stejného názoru.

Irwin si ji chvíli prohlížel a potom řekl: „Musíme vycházet z důkazů, které máme, a ty hovoří proti němu. Vyšetřování bylo ukončeno a já už nemohu podniknout další kroky.“

„Dovolíte nám promluvit s ním?“

„To bohužel nepůjde. Keluranský právní řád to nedovoluje. Může s ním mluvit pouze obhájce.“ Na chvíli se odmlčel. „Obhájce také může nařídit dodatečné vyšetřování nebo testy.“

„Jaké testy by třeba mohl nařídit?“ zeptal se Matsura.

Irwin pokrčil rameny. „Například psychiatrické vyšetření, které by mohlo odhalit nějakou nemoc. Obhájce může najmout na testování v podstatě kohokoli, klidně i doktory z Pozemské aliance. Podmínkou pouze je, aby vyšetření neprováděl nikdo z rodiny.“

Matsura se otočil k Julii a pohlédl na ni svýma černýma očima. Lepší něco než nic.

„Děkujeme vám za informace,“ uzavřela setkání Julia. „Předpokládám, že se ještě uvidíme.“

Irwin vstal a rozloučil se s nimi. „Hodně štěstí.“

 

5. kapitola

Na krátký okamžik nad sebou znovu získal kontrolu. Vstal a přešel k zrcadlu nad malým kovovým umyvadlem. Svou tvář poznával. Čím déle se díval na známé rysy, tím víc si připadal sám sebou. Tím víc věděl, kým je.

„Jsem Edwin Braun,“ řekl obličeji v zrcadle. „Edwin Braun… Edwin Braun… Edwin Braun!!!“

Usmál se. Nyní se cítil skvěle, ale věděl, že ho to znovu ovládne. Podvědomě tušil, že se někomu zavázal, a proto už déle nemůže hájit zájmy své firmy. Měl nadějné vyhlídky, ale všechno zkazila ta událost v atriu. Pamatoval si ji, ale nechápal, jak k ní došlo. Proč by úmyslně poškodil svou loď? Snažil se vzpomenout. Přemýšlel o tom a odpovědi přicházely. Všechno se vyjasňovalo. Zároveň však nad sebou ztrácel kontrolu.

Všechno pomalu zaplavovala mlha. Jasné bílé světlo se mu vpalovalo do mysli. Věděl, že to je správná cesta, a proto se jí poddal. Napojil se na světlo a nechal se jím unášet. Potřeboval klid a sílu. Nedokázal jí vzdorovat. Ještě několik vteřin a přestane být sám sebou. Všechno se ale rozjasní a on se bude cítit silný. Neuvěřitelně silný…

„Pane Braune…,“ ozval se neznámý hlas.

Braun sebou trhl a otočil se. Uprostřed cely se mihotala holografická projekce muže středního věku s krátkými černými vlasy. Až nepřirozeně se usmíval.

„Mé jméno je Tobiáš a jsem právní zástupce. Vaše dcera si mne najala, abych vás obhajoval. Přijímáte mne jako obhájce?“

„Julia?“ vydechl překvapeně Braun. „Ona je tady? Julia?“ Každé vyslovení jejího jména mu dodávalo sílu. Cítil však, že dlouho nad sebou kontrolu neudrží. Ten tlak se nyní ještě zvýšil. Bylo těžké se koncentrovat.

„Pane Braune, souhlasíte s tím, abych vás obhajoval? Potřebuji váš souhlas.“

Braun se otočil za hlasem ke stropu a teprve po chvíli si uvědomil, že Tobiáš mluví přes reproduktory umístěné ve stropě. Všechno najednou bylo strašně těžké. Uchvacoval ho silný proud, ke kterému patřil. Nemohl bez něj existovat.

Braun padl na zem a chytil se za hlavu. Z posledních sil ještě vykřikl: „Souhlasím! A teď zmizte! Vypadněte!“

A potom to přišlo. Najednou nebyl sám. Velké slizké tělo se pomalu obtáčelo kolem jeho mysli a dodávalo mu sílu a klid. Věděl, že k němu patří. Teprve s ním byl úplný. Veškeré napětí z něj opadalo. Jedna jeho část chtěla vzdorovat, ale neměla dost síly. Možná později. Nyní se nechal unášet ostatními.

Braun pomalu vstal ze země a vyrovnaným hlasem řekl: „Nesouhlasím. Žádného obhájce nechci.“

V místnosti však už nikdo nebyl.

Servisní robot provedl poslední kontrolu zdravotnického skeneru, který před několika minutami nainstaloval v laboratoři přímo ve velitelském centru. Julia se podívala na displej, aby si ověřila, že skener je správně propojen s hlavním počítačem Darau-Puly. Záleželo na tom všechno. Záležel na tom život jejího otce.

Julia se nemohla zúčastnit testů, ale zástupce keluranské vlády Ziko jí alespoň dovolil sledovat průběh vyšetření. Mohla kontrolovat údaje, ale neměla přístup k ovládání skeneru. Seděla v konferenční místnosti ve velitelském centru a sledovala na obrazovce, jak se laboratoř pomalu zaplňuje. Nejdříve tam byl jen jeden policista, servisní robot a Matsura, který dohlížel na zapojení skeneru. Nyní vešel Ziko a s ním holohlavá žena se světle modrou pokožkou v uniformě bezpečnostních sil. Už zbývalo jen eskortovat otce.

Dveře do konferenční místnosti se otevřely a objevil se v nich Denisof. Julia se s ním znala více než dvacet let, protože byl otcův dlouholetý spolupracovník a přítel. Jestli na něm byly znát známky únavy a nervozity, dobře to maskoval.

Julia mu pokynula na pozdrav. Denisof si stoupl vedle ní a podíval se na obrazovku.

„Brzy to začne,“ informovala ho Julia. „Doufám, že budeme úspěšní a zjistíme, co mu je.“

„A co když nic nezjistíte?“ zeptal se Denisof a prohlížel si na obrazovce Matsura, který se po svých čtyřech nohách pohyboval okolo dva metry vysokého boxu umístěného za křeslem.

„Musíme,“ prohlásila Julia. „Jsem přesvědčena, že je to nějaká nemoc. Musí být! Ty snad ne? Viděl jsi ho každý den, musel jsi zjistit, že se něco děje.“

Denisof se k ní otočil a na chvíli se zamyslel. Vypadalo to, že vůbec nedýchá. „Edwinovo chování se poslední dobou opravdu měnilo, ale neřekl bych, že to bylo nemocí.“

„Některé symptomy se těžko odhalují. Přijde na ně jen odborník nebo důkladný test.“

Denisof ukázal na skener. „Na jakém principu to pracuje?“

„Je to nová technologie, která využívá napojení na virtuální prostředí. Velmi zjednodušeně se dá říct, že skener dokáže přenést obraz mysli do virtuální reality. Potom si můžeme prohlížet jednotlivé segmenty hezky kousek po kousku. Vnímání, inteligenci, paměť…, můžeme najít i padesát let starou zasutou vzpomínku a oživit ji.“

Denisof uznale pokýval hlavou. „Takže by to mělo objevit případnou nemoc.“

„Přesně tak. Jestli s ním něco není v pořádku, najdeme to.“

Denisof se zamyslel a podíval se zpět na obrazovku. „A co kdyby to byl nějaký druh telepatické projekce? Ten by to také dokázalo objevit?“

„Ne, skener by to buď nerozpoznal nebo vyhodnotil jako halucinace. Pro tyhle účely tam ale je můj kolega,“ ukázala na Matsuru. „Je to Dalian a má velmi vyvinuté telepatické schopnosti. Kdyby se jednalo o projekci, on by ji určitě odhalil.“

Denisof pokýval hlavou a pozoroval Matsuru. Dveře v laboratoři se otevřely a dovnitř vešli dva policisté, kteří vedli v poutech Edwina Brauna. Julia zatajila dech, když ho spatřila. Domnívala se, že bude unavený a bude trpět. Místo toho jí přišel až neuvěřitelně klidný.

„Doufám, že to dobře dopadne,“ řekl Denisof a zamířil k východu.

„Ty tu nezůstaneš?“

„Mám nějakou práci,“ odpověděl Denisof a vyšel ven.

Julia se za ním chvíli dívala, ale potom se rychle obrátila k obrazovce. Policisté připoutali otce na křeslo a po obou stranách hlavy mu vyjely dva velké panely.

Matsura ještě jednou zkontroloval zapojení skeneru a potom se zeptal zástupce keluranské vlády, zda může zahájit vyšetření. Tobias ho informoval, že přítomnost Kelurana je pro testování důležitá. Kdyby na vyšetření nedohlížel, soud by se výsledky vůbec nezabýval. Matsura byl rád, že se jim podařilo najmout Tobiáše, který jako právnická umělá inteligence dokonale ovládal keluranský právní řád. Jeho program byl vyvinut Mezihvězdným technologickým institutem, který měl hlavní sídlo na Marsu, takže mu mohli důvěřovat. Najmout právního zástupce z keluranské domovské planety mohlo být nebezpečné, protože by nemusel plně pracovat v jejich prospěch.

Ziko oznámil, že vyšetření může začít, a společně s policistkou Innou Casertou ustoupil o několik kroků dozadu. Matsura spustil skener a na malé obrazovce sledoval výstupní údaje. Desky u Braunovy hlavy začaly snímat mozkovou aktivitu. Braun se díval přímo před sebe a zdálo se, že vůbec nevnímá. Od okamžiku, kdy ho přivedli, vůbec nepromluvil. Většina pacientů sebou začne házet, když se skenování dostane do druhé fáze. Braun však zůstával klidný. Jeho údaje odpovídaly dokonale zdravému člověku. Naměřené hodnoty si jednoznačně odporovaly s Braunovým předešlým chováním.

Matsura se podíval nad sebe, kde byla umístěna kamera. Věděl, že ho Julia pozoruje. Bylo načase, aby přešel k vlastnímu vyšetření. Obrátil se k Braunovi a zaměřil se na jeho obličej. Pomalu uvolnil bariéry chránící svou mysl a zaměřil se na všechny živé bytosti v místnosti. Každé se telepaticky dotkl a čekal, zda to vyvolá nějakou reakci. Kdyby se v místnosti nacházel telepat, poznal by to. Matsura by v tom případě nemohl k telepatickému průniku přistoupit, protože by mohl být odhalen. Již předtím se od Tobiáše dozvěděl, že by zde mohl za nepovolený telepatický průnik dostat až dva roky vězení.

Nikdo na jeho slabý telepatický kontakt nereagoval. U každého na chvíli zachytil silné myšlenky a emoce, pouze u policistky nezachytil nic, což přisoudil odlišnosti jejího druhu. Nyní se mohl věnovat jen Braunovi. Plně se na něj soustředil. Viděl znaky pohybující se ze strany na stranu. Vnímal strohé matematické výpočty. Jednalo se o virtuální prostředí počítače, do kterého se napojil přes zdravotnický skener. Odsunul ho stranou, aby se dostal k Braunovi. Nikde ho však neobjevil.

Matsura přerušil telepatický průnik a provedl ho úplně od začátku. Skenování se dostalo do třetí fáze. Zbývalo mu už jen necelých pět minut. Potom Brauna odvezou a on se na něj nebude moci soustředit. Znovu se pokusil vstoupit do Braunovy mysli, ale opět neuspěl. Nedokázal si to vysvětlit. Cítil před sebou silnou bariéru, která ho nechtěla pustit dál. Byla to ochranná hradba, kterou dokázal vytvořit jen cvičený a velmi silný telepat.

Matsurovi zbývala poslední možnost. Provedl agresivní telepatický útok, který by nechráněného člověka ochromil. Zaměřil se na jedno jediné místo v bariéře a udeřil do něj plnou silou. Snažil se procpat svou mysl dovnitř. Bariéra začala povolovat a on uslyšel hlasy v neznámém jazyce. Bylo tam několik tisíc dalších myslí a všechny obklopovaly tu Braunovu. Ovládaly ji. Matsura cítil, jak se pohybují všude okolo a snaží se ho vytlačit. Vyvolal v sobě vztek a zaútočil s novou silou. Probíjel se přímo do středu. A tam v samotném nitru ho spatřil. Třesoucího se a unaveného. Mučeného a zdeptaného. Spojil se s ním a vytáhl ho ven.

Braun vykřikl. Jeho hlas prořízl laboratoř. Tělo se zmítalo na křesle.

„Už nechci!!!“ křičel. „Jděte pryč!!! Já jsem Edwin Braun… Edwin Braun… Edwin Braun…“

Matsura se postavil vlně, která se řítila proti Braunově mysli. Zesílil své bariéry a pokusil se ji odrazit. Tisíce myslí se jako dravý proud hnaly proti němu. Matsura chtěl znát jejich původ. Pronikl mezi ně a konečně našel spojení mezi Braunovou myslí a někým dalším. Ještě zesílil své bariéry a vydal se proti proudu. Cítil, že dlouho to vydržet nemůže. Stavba bariér ho stála příliš mnoho sil. Zmáhala ho únava.

Blížil se na druhý konec spojení. Z posledních sil zaútočil a dostal se dovnitř. Pronikl do mysli někoho dalšího. Někoho vzdáleného a zcela odlišného od všech živých bytostí, které znal. Cítil sílu tisíce myslí koncentrovanou na jedno místo. Nepřehledný labyrint pocitů, ve kterém bylo těžké se vyznat. Stál proti jednomu z nejmocnějších telepatů, se kterým se kdy setkal. Směřoval k ostatním a živil se z nich. Dohromady tvořili jeden velký mocný celek. Matsura už byl na pokraji kolapsu, ale přesto pronikl ještě dál. Všechno se rozjasnilo a on najednou viděl svého nepřítele. Poznal jeho pravou podstatu.

Matsura se svalil na zem a přerušil telepatické spojení. Měl pocit, že mu hlava musí každou chvíli explodovat. Jeden policista k němu přistoupil a zeptal se ho, zda je v pořádku. Nedokázal odpovědět. Policistka přijala hovor a chvíli s někým mluvila přes komunikátor.

„Provedl telepatický útok!“ vykřikla a ukázala na Matsuru. „Znehybněte ho!“

Ziko se nejprve překvapeně podíval na ni a potom na Matsuru. Policisté čekali na jeho rozkaz, protože měl jako zástupce velitele stanice nejvyšší hodnost.

„Omračte ho!“ nařídil.

Matsuru zasáhl paralyzační paprsek. Začal se propadat do bezvědomí, ale než ho pohltila temnota, vyřkl ještě jedno slovo.

„Manuru!“

 

6. kapitola

Uběhlo dlouhých pět hodin, než se Irwin dozvěděl o zatčení Matsury. Právě se chystal provádět výslechy v jiném případu, když ho kontaktovala Julia Braunová s žádostí o pomoc. Ihned se proto spojil s Root3A a vyžádal si všechny dostupné informace včetně záznamu testů. Root3A mu vyhověla, ale zdůraznila, že případ přidělila Inně. Irwin dostal na starost nové případy, kterých se za poslední den objevilo hned šest. Většinou se jednalo o trestní oznámení na obchodní společníky, kteří přešli k jiným společnostem.

Když se Irwin dostal do velitelského centra, právě probíhal výslech Matsury. Irwin sledoval průběh na holografické obrazovce. Matsura byl spoutaný a na hlavě měl telepatický blokátor, který mu znemožňoval používat mimosmyslové schopnosti. Během výslechu důkladně popsal, proč se rozhodl použít své schopnosti a sdělil, že Edwin Braun se stal obětí telepatické manipulace.

Prohlásil, že Brauna ovládá Manuru. Tobiáš na obranu svého klienta řekl, že Matsura použil telepatické schopnosti pouze za zdravotním účelem. Vznesl námitku a dal podnět k zahájení dalšího vyšetřování. Root3A nechala Matsuru odvézt zpět do cely a svolala mimořádnou poradu vedení, ke které byli přizváni Ziko, Inna a Irwin.

„Máme zde několik závažných obvinění, která by mohla vést k ohrožení bezpečnosti stanice,“ prohlásila Root3A, jejíž holografická podoba seděla v čele dlouhého stolu ve své kanceláři. „Provedla jsem analýzu chování pana Brauna podle několika psychologických modelů. Výsledek je takový, že jeho současné chování nekoresponduje s jeho dřívějším chováním. K podobnému závěru dospěla i jeho dcera.“

„Její závěr ale nemůžeme brát jako směrodatný,“ poznamenal Ziko. „Je zde předpoklad, že bude bránit svého otce. Pro mě jsou důležitá fakta. Mám zde výsledky z testů zdravotním skenerem,“ aktivoval hologram a nechal text a fotografie mozku zobrazit nad stolem. „Všechny údaje se zdají být normální.“

„Zdravotní skener ale nedokáže odhalit telepatickou manipulaci,“ odvětil Irwin. „Právě proto Matsura provedl telepatické vyšetření. Je uznávaným odborníkem, jeho vyšetření můžeme brát za směrodatné. Můj názor je takový, že zde někdo Brauna telepaticky ovládá.“

„Já jsem opačného názoru,“ nesouhlasila Inna. „Podle mě se ten Dalian jen snaží zbavit obvinění. Chtěl nás přesvědčit, abychom ho propustili. Pokud někdo někoho telepaticky manipuloval, byl to právě Matsura.“

Ziko pozvedl obě svoje křídla nad hlavu a potom je zase spustil dolů. Irwin už dříve vypozoroval, že toto gesto používá, když je rozčilený.

„Ať je to, jak chce,“ pronesl Ziko. „Jakákoli telepatická manipulace je v keluranském prostoru nepřípustná. A Darau-Pula je keluranský prostor. Celá věc se musí důkladně vyšetřit. Navrhuji nechat Matsuru v cele, ale také pátrat po někom, koho ten Dalian nazval Manuru. Máte o něm nějaké informace?“

„To máme,“ prohlásil Irwin a podíval se na Innu. „To jsou majitelé té společnosti Tanuru, která usiluje o stejnou zakázku jako Braunova společnost.“

„To by to potom do sebe hezky zapadalo,“ prohlásil Ziko a také se podíval na Innu.

Inna si dala s odpovědí načas. „Na první pohled ano. Manuru jsou vlastníci té společnosti, ale nejsou na palubě stanice. Společnost zde zastupují Tanak Narufu a Darana Kaluma. Oba jsem vyslechla a také jsem prověřila celou společnost. Všechno je v pořádku. Tanak ani Darana navíc nepatří k rase, která ovládá telepatické schopnosti.“

Inna aktivovala dotykový hologram a vyhledala informace o společnosti Tanuru. Trojrozměrná podoba zástupců se objevila nad deskou stolu spolu s informacemi o jejich druhu. Na vedlejší obrazovce se objevily informace o společnosti. Ziko se naklonil a pečlivě zkoumal zobrazené údaje.

„Informace o majitelích chybí,“ konstatovala Root3A a nechala zvýraznit příslušnou kolonku. „Nevíme, jak vypadají, ani o jaký druh se jedná.“

„Myslím, že to pro nás není podstatné,“ řekla Inna. „Pravděpodobně budou stejného druhu jako Tanak a Darana.“

„Jistí si tím ale být nemůžeme,“ zdůraznil Ziko. „Kontrolovala jste údaje senzorů? Nevstoupil s nimi na palubu někdo další?“

„Záznamy senzorů jsem zkontrolovala,“ odvětila Inna. „Nikdo další z jejich lodi na palubu nevstoupil.“

Ziko znovu zvedl křídla nad hlavu a zaklonil se. Celá situace se mu nelíbila. Kdyby byl stále velitelem stanice, všechny podezřelé by jednoduše vyhostil. Měl rád jednoduchá a účinná řešení. Jakékoli pochybnosti nesnášel. Problém byl v tom, že velitelem stanice nebyl. Pohlédl tázavě na Root3A. Její holografická podoba však na jeho pohled nereagovala. Její společenské podprogramy nebyly ještě tak vyvinuté, aby rozpoznaly význam neverbální komunikace. Umělým inteligencím bylo potřeba vše říkat.

„Rozhodnutí je na vás, Root,“ prohlásil Ziko. „Já osobně bych vše ještě prověřil.“

„Už ale není co prověřovat,“ řekla Inna. „Vše už jsem udělala.“

„Budeme celou situaci monitorovat,“ rozhodla Root3A. „Stanice zatím bude v bezpečnostním módu. Budeme dál sbírat informace.“

„Nevím, jestli to ale bude stačit,“ poznamenal Ziko.

Irwin se na něj podíval a řekl: „Myslím, že by tu byla ještě jedna možnost. Inna naplánovala na večer schůzku s Tanakem a Daranou. Mohli bychom zkusit nenápadně zjistit další informace o Manuru. Zkusme je i konfrontovat s podezřelým.“

„Lepší něco než nic,“ prohlásil Ziko. „Chtěl bych se ale té schůzky také zúčastnit.“ Pohlédl na Innu. „Je to možné?“

Inna se k němu obrátila, ale neodpověděla hned. Na chvíli se zarazila a potom řekla: „Myslím, že ano. Můžeme vyrazit ihned po skončení této porady.“

„Výborně. Snad nám to něco přinese.“

Root3A potom uzavřela poradu a všichni opustili kancelář. Irwin zamířil společně s Innou a Zikem na setkání se zástupci společnosti Tanuru.

Matsura se cítil stejně, jako kdyby přestal vidět nebo slyšet. Čím déle měl telepatické schopnosti zablokované, tím více na něj současná situace dopadala. Udělali z něj mrzáka. Vzali mu svobodu a dočasně ho znetvořili. Bez telepatie nebyl úplný. Přišel o část sebe sama. Seděl v malé cele a snažil se zvažovat své možnosti. Tobiášová obhajoba byla bezchybná, udělal pro něj vše, co zdejší právní řád dovoloval. Strach mu ovšem naháněli Manuru. Pronikl do jejich mysli a poznal je. Zjistil, jakými prostředky disponují a jak pracují. Věděl, že pro toto své poznání bude muset zemřít. Dříve či později.

Zámek u dveří povolil a do cely proniklo jasné světlo z chodby, ve kterém se rýsovala vysoká postava vojáka. V ruce držel pušku. Takže dříve, pomyslel si Matsura.

Voják stiskl tlačítko na svém multifunkčním náramku a poté vešel do cely. Dveře se za ním zavřely. Matsura se automaticky pokusil vniknout do jeho mysli, ale narazil pouze na silnou stěnu blokátorů. Mohl tedy jen zvednout svá klepeta před sebe a mluvit.

„Vím, že tam někde uvnitř jste a všechno to pozorujete. Je to jako dívat se na obrazovku. Pozorovat nějaký film, který nemůžete ovlivnit. Zkuste se tomu ale vzepřít! Postavte se jim!“

Voják pozvedl pušku, ale potom na chvíli zaváhal. Jeho tělo se na chvíli otřáslo. Unavenýma očima se podíval na Matsura, který i bez telepatických schopností poznal, jak hodně ten muž trpí.

„Výborně,“ podpořil ho Matsura. „Pokračujte. Pokud je daleko, tak vás nemůže intenzivně ovládat. Pusťte mě ven, než bude pozdě!“

Voják k němu pozvedl ruku, ale potom se jeho tělo znovu otřáslo. Plamen života v očích vyhasl a znovu pozvedl pušku. Namířil ji na Matsurovu hlavu.

„Sdělte mi své rozkazy, seržante!“ ozval se za vojákem syntetický hlas Root3A. Její holografická podoba se objevila uprostřed cely.

Voják zaváhal. Nakonec se však přece jen obrátil.

„Mám rozkaz předvést vězně k dalšímu výslechu,“ odpověděl monotónním hlasem.

„Žádné takové rozkazy nemám v databázi. A požaduji vysvětlení, proč jste vypnul v této cele kameru.“

Voják se zarazil. Znovu se začal třást.

„Ovládají ho!“ vykřikl Matsura. „Poslali ho sem, aby mě zabil!“

Voják se dál třásl. Na chvíli znehybněl a otočil se zpět k Matsurovi. Pomalu začal zvedat pušku. Znovu se ale roztřásl. Postavil se proudu, který se mu rval do mysli. Matsura to všechno opět cítil. Všechno okolo něj se otevřelo a ožilo barvami. Všechno měl zase na dosah své mysli, protože telepatický blokátor byl deaktivován. Ihned pronikl do vojákovy mysli a pokusil se ji chránit. A opět je ucítil. Tisíce hlasů v jednom. Manuru byl na druhé straně telepatického spojení.

Voják znovu pozvedl pušku. Matsura ho nedokázal chránit, protože vytvořit bariéry okolo jiné mysli je mnohem náročnější než okolo své. Zvolil proto jiné řešení a místo obrany zaútočil. Propletl se okolo Manuru, využil slabého místa, které vytvořili, a zasáhl vojáka na citlivém místě. Muž se skácel v bezvědomí na zem.

Matsura se obrátil k Root3A a řekl: „Vypadá to, že máte mnohem větší problém, než jsem si ze začátku myslel. Jako umělá inteligence jste pravděpodobně jediná, která je dokáže zastavit, protože vás nedokážou ovládnout.“

Root3A vyhodnotila situaci během necelých dvou setin vteřiny.

„Jaký postup navrhujete?“ zeptala se a zároveň s jejími slovy se všude rozezvučely sirény poplachu.

 

7. kapitola

„Byl vyhlášen stav závažného ohrožení. Neopouštějte své kajuty a řiďte se pokyny bezpečnostních pracovníků stanice.“

Hlas Root3A vystřídal sirény a nesl se chodbami Darau-Puly. Jeho vážnost byla zdůrazněna nouzovými světly, která zaplavila chodby stanice rudým světlem. Root3A aktivovala laserová děla na vnějším okruhu a senzory začaly hledat možné útočící lodě. Nepřítel však nebyl venku, skrýval se někde uvnitř a pomalu požíral duše obyvatel stanice. Alespoň tak jí to Matsura sdělil.

Root3A kontaktovala bezpečnostní pracovníky a přidělila jim pozice. Každý dostal za úkol vynutit bezpečnost jakýmikoli prostředky. Její program zaměstnával v této chvíli více než padesát procent dostupné operační paměti hlavního počítače, protože Root3A zároveň s koordinací bezpečnostních jednotek prováděla monitorování vnitřních prostor stanice a kontrolovala záznamy senzorů.

Pokusila se spojit s Irwinem, ale ten její žádost o spojení ignoroval. Vyžádala si proto spojení s Innou, která hovor přijala. Ovšem pouze audio.

„Policistko, můžete hovořit v soukromí?“

„Ano, jsem sama,“ ozvala se Inna klidným hlasem. „Můžete mluvit.“

Vnitřní senzory zachytily signál z multifunkčního náramku Inny v apartmá Tanaka a Darany.

„Darau-Pula je v ohrožení. Podezření na telepatickou manipulaci se potvrdilo. Vymyslete si nějakou záminku k ukončení rozhovoru a opusťte místnost. Vaše životy jsou ohroženy.“

„Zde ale vše probíhá v pořádku,“ odvětila Inna. „Pokud někdo někoho ovládá, nejsou to Tanak a Darana.“

„Splňte rozkaz, policistko! Dostaňte do bezpečí zástupce velitele stanice! Do apartmá míří speciální tým.“

Na druhé straně spojení zůstávalo ticho.

„Potvrďte přijetí rozkazu!“

Trvalo dalších pět vteřin, než Inna odpověděla: „Rozkaz přijat, opouštíme apartmá.“

Root3A zkontrolovala rozestavení bezpečnostních pracovníků a rychle zjistila, že osmnáct mužů se nedostavilo na své pozice. Místo toho se přemisťovali do obytné části stanice. Podle prvního odhadu k apartmá společnosti Tanuru. Root3A se dostala do ovládání bezpečnostních přepážek, které byly v každé chodbě, a zadala jejich zavírání. Cílem bylo uvěznit bezpečnostní pracovníky, kteří neplnili její příkazy. Systém jí však ohlásil, že její přístup byl zamítnut.

Root3A se podívala na postavení své útočné skupiny, která se nyní blížila k atriu. Zadala spojení. „K vaší pozici se blíží osmnáct bezpečnostních pracovníků, kteří nereagují na mé rozkazy.“

„Musíme je tedy považovat za hrozbu,“ ozval se Matsura. „Pokuste se je od nás oddělit. Pokud je zabijeme, zemřou jen nevinní lidé a ne ten, kdo je ovládá.“

„Pokusím se je izolovat. Můj přístup je ale blokován z velícího centra, bude chvíli trvat, než nad ním získáme kontrolu.“

„Měli by tam být za pár minut,“ řekl Matsura. „My budeme postupovat podle plánu.“

Root3A ukončila spojení a její holografická podoba se objevila ve velícím centru stanice. Všichni pracovníci byli na svých místech a horečně pracovali u svých počítačových terminálů. Transportní kabina se blížila k velícímu centru. Root3A prošla systém a nakonec našla místo, odkud byl zablokován její požadavek na zvednutí bezpečnostních přepážek.

Těsně předtím, než se dveře transportní kabiny otevřely, Root3A pronesla: „Věnujte mi prosím pozornost.“

Pracovníci se k ní otočili právě v okamžiku, kdy Julia Braunová vyšla ze dveří s paralyzační pistolí v ruce.

„Tenhle,“ řekla Root3A a ukázala na muže stojícího vedle ní.

Julia bez zaváhání vystřelila a muž padl v bezvědomí na zem. Všichni ji zkoprněle pozorovali.

„Všichni pracovníci okamžitě opustí velící centrum,“ nařídila Root3A. „Jedná se o vaši bezpečnost.“

Pracovníci na ni překvapeně zírali, ale žádný se zatím neobrátil k východu. Jeden starší důstojník vykročil a chystal se něco říct. Těsně kolem hlavy se mu však mihl paralyzační paprsek.

„Ven!“ vykřikla Julia. „Vypadněte, nebo vás do jednoho omráčím!“

Nebyla to ani tak pistole v její ruce, jako spíš odhodlaný výraz její tváře, co donutilo pracovníky opustit místnost. Nikdo se nepokusil vzdorovat. Root3A zamkla všechny přístupy do velícího centra, a tím ho oddělila od zbytku stanice. Potom sdělila Julii, že je blokována z počítače omráčeného pracovníka. Julia usedla k počítači a začala procházet systém.

„Všechno jsem odblokovala, měla byste mít přístup,“ oznámila Julia po chvíli.

Root3 A se znovu pokusila zvednout bezpečnostní přepážky, ale opět se jí to nepodařilo. Bezpečnostní pracovníci, kteří nereagovali na její volání, se stále blížili k obytné sekci.

„Pořád nemám přístup,“ konstatovala Root3A.

„Potom vás musí blokovat někdo zvenčí,“ prohlásila Julia. „Někdo s neomezeným přístupem do systému.“

Jakmile se dostali na druhou stranu atria v centrální části stanice, Matsura si uvědomil, že situace je mnohem vážnější, než si myslel. Na vzdálenost dvacet metrů dokázal odhalit živé bytosti, které byly v moci Manuru. Když se před nimi objevil obyvatel stanice, Matsura se s ním pokusil telepaticky spojit a ihned poznal, zda je ovládán.

„Ti tři muži napravo,“ oznámil speciálnímu útočnému týmu a ukázal na skupinu Keluranů, která k nim kráčela z pravé strany.

Dva policejní roboti letící na pravé straně skupiny se oddělili a vyzvali hlasem Root3A muže, aby se ihned vydali k ubikacím. Kelurané na jejich slova nereagovali. Místo toho vytáhli zbraně a chystali se zaútočit. Policejní roboti vypálili ze svých paralyzačních zbraní a zneškodnili je. Potom se znovu vrátili do formace.

Byl to už pátý útok, který museli během cesty řešit. Zdaleka se nejednalo jen o Brauna, Manuru ovládali minimálně desetinu obyvatel stanice. Matsura předpokládal, že o jejich útoku už nepřítel ví a dříve nebo později na ně pošle silnější jednotky. V tom případě by speciální zásahová skupina tvořená osmi těžce vyzbrojenými policejními roboty nemusela stačit. Jejich plán počítal s mnohem menším počtem telepaticky ovládaných lidí. Takovýto rozsah Matsuru překvapil a on znejistěl. Ovládat velké množství lidí mohli jen opravdu velmi silní telepaté. Matsura se s žádným takto mocným do dnešního dne nesetkal.

Nebyl si vůbec jistý, jestli jim dokáže vzdorovat. Možná by se měl obrátit a nechat vše jen na Root3A, kterou nikdo nemohl telepaticky ovládnout. Jeho přítomnost mohla celou akci zmařit. Měl by to nahlásit? Klepetem pevně sevřel laserovou pušku speciálně upravenou pro Daliany. Byla to pomsta, co ho hnalo vpřed. Znovu před sebou viděl masakr svých příbuzných. Trauma zasuté hluboko v jeho mysli se dralo na povrch a přiživovalo jeho vztek. Pokud se pomstí, zbaví se bolesti. Věřil tomu.

Dostali se ke dveřím koridoru směřujícího do vnější části Darau-Puly. Roboti letěli na antigravitačních motorech kolem něho. Každý byl dlouhý sto dvacet centimetrů a na výšku měřil sto pět centimetrů. Chránily je energetické štíty a ve výzbroji měli kromě paralyzačních zbraní ještě čtyři silná laserová děla. Root3A Matsurovi nařídila, aby nyní zůstal vzadu a poslala dopředu dva roboty zkontrolovat koridor. Žádné nebezpečí neodhalili.

Vešli do dlouhé a prázdné spojovací chodby. Čtyři roboti nyní letěli vpředu a čtyři vzadu. Matsura slyšel jen ozvěnu svých kroků a slabé vrnění antigravitačního pohonu. Ticho mu připadalo zlověstné. Když se dostali do poloviny cesty koridorem, dveře na druhé straně se rozevřely a objevili se v nich dva bezpečnostní pracovníci. Byli příliš daleko, aby je Matsura mohl telepaticky skenovat.

Jeden muž pozvedl ruku a zavolal na ně: „Máme rozkaz vám asistovat.“

Root3 A informaci okamžitě popřela a dva roboti letící v čele spustili palbu. Muži dostali čtyři zásahy, ale stále se drželi na nohou. Klesli na zem, až když je zasáhly ještě další dva paralyzační paprsky.

„Jedná se o muže, kteří nereagují na mé rozkazy,“ informovala Matsuru přes komunikátor Root3A. „Byli pod kontrolou Manuru?“

„Na tuto vzdálenost to nemůžu určit. Proto doporučuji omráčit každého.“

„Potvrzuji.“

Ze dveří vyběhli další tři muži a dvě ženy. Podle oblečení se jednalo o civilisty, ale v rukou měli zbraně bezpečnostních sil stanice, ze kterých ihned začali pálit. Ochranné štíty robotů zajiskřily pod zásahy. Jeden jasně modrý paprsek prořízl vzduch těsně vedle Matsurovy hlavy. Roboti spustili odvetnou palbu. Útočníci klesli k zemi až po několika dlouhých vteřinách.

„Paralyzační paprsky nejsou na velkou vzdálenost účinné,“ vysvětlila Root3A. „Pokračujte v útoku! Udržujte kruhovou formaci!“

Roboti mírně zrychlili, aby se dostali ke konci koridoru co nejdříve. Zbývalo jim čtyřicet metrů. Palba z energetických zbraní se znovu opřela do štítů policejních robotů. Další čtyři útočníci stříleli ze dveří, které nyní částečně zasunuli, aby se za nimi mohli krýt. Paralyzační paprsky nedokázaly přes dveře proniknout. Ze země se navíc zvedli dva muži v uniformách bezpečnostních složek a přidali se k útoku. Účinek paralyzačních paprsků dokázali rychle překonat.

Jeden z robotů dostal zásah. Laserový paprsek pronikl přetíženým štítem a zničil jeden z vnějších senzorů. Dva roboti ze zadní řady vzlétli nahoru a přidali se k palbě. Vzápětí se však vrátili zpět na své místo, protože další útočníci zahájili palbu i z druhé strany chodby. Útočníci zásahovou skupinu odřízli. Roboti stříleli nepřetržitě, ale jejich palba nebyla na velkou vzdálenost efektivní. Další dva navíc utrpěli mírná poškození. Několik střel mířilo těsně nad podlahou na Matsuru, ale zatím ho žádná nezasáhla.

Útočníci změnili taktiku a soustředěně začali střílet do jednoho místa v plášti tunelu a zároveň se stahovali pryč z koridoru. Laserové paprsky se prokousávaly stěnou ven. Do volného prostoru. Root3A podle dostupných údajů rychle vypočítala, že k protržení pláště dojde během deseti vteřin. Přesně tolik zbývalo útočné skupině, než je pohltí prázdnota vesmíru. Vyhodnotila situaci a zvolila jediné možné řešení. Člověk by zaváhal, ale umělé inteligenci nebránily žádné pocity v obětování nevinných lidí, které ovládal nepřítel.

Policejní roboti přestali střílet z paralyzačních zbraní a vysunuli laserová děla. Silné jasně zelené paprsky rozzářily koridor. Během tří vteřin zůstaly na obou stranách pouze těžko identifikovatelné seškvařené kusy masa.

Matsura se snažil zadržet dech a nedívat se na beztvaré části organické hmoty, které ještě před okamžikem byly živými bytostmi. Cítil, jak v něm narůstá hněv. Právě zmasakrovali nevinné lidi, které Manuru využili. Jako nějaké loutky. Žádný respekt k lidskému životu. Žádná snaha o hledání vyšších cílů. Snažil se kontrolovat. Potřeboval zůstat klidný, aby se mohl soustředit na své telepatické schopnosti. Zhluboka dýchal, aby znovu nabyl ztracenou rovnováhu. Jeho mysl nyní připomínala rozbouřený oceán, který s ním házel ze strany na stranu.

Postupovali obytnou částí. Dva roboti začali zaostávat za skupinou, protože měli poškozené antigravitační motory. Z chodby vpravo vyšli dva Kelurané a překvapeně se podívali na roboty. Matsura se s nimi pokusil telepaticky spojit, ale nebyl dostatečně koncentrovaný. Pořád jím cloumal hněv.

Roboti Kelurany omráčili dřív, než stačil zjistit, zda jsou ovládáni.

A potom to ucítil. Přítomnost někoho silného. Ta nezměrná telepatická síla mu doslova vyrazila dech. Bylo to jako dívat se přímo do slunce. Na tuto vzdálenost ho nemohli ovládnout, ale už o něm věděli. Matsura cítil, jak jeho hněv opadá a místo toho se ho zmocňuje strach. Znovu viděl ostatní Daliany, kteří umírali rukou neznámých mužů. Viděl před sebou vyprahlou planinu posetou drobnými fialovými skalisky. Nízké budovy byly rozházené všude okolo. Téměř se jich mohl dotknout. Otočil se a spatřil svou matku, která se skláněla nad mrtvým tělem. Všechno to bylo najednou neuvěřitelně realistické. Uvěřil, že je na své domovské planetě.

Až velmi pozdě si uvědomil, že se jedná o telepatickou projekci. Extrahovali z jeho mysli vzpomínky a nechali je ožít. Zaútočili na jeho nejcitlivější místo. Rychle vztyčil bariéry a snažil se odpoutat. Bylo to ale velmi bolestivé. Jako kdyby znovu opouštěl své rodiče. Jako kdyby je znovu nechával umřít.

Zabočili za roh a dostali se na dohled cíli jejich cesty. Apartmá Tanaka a Darany se nacházelo na konci chodby ve vzdálenosti padesáti metrů. Policistka Inna Caserta šla chodbou přímo k nim.

„Jsme v bezpečí, můžete zaútočit,“ oznámila jim, když se přiblížila na tři metry.

„Nestřílejte!“ nařídila Root3A a potom se zeptala na uzavřeném kanále pouze Matsury: „Ovládají ji?“

Matsura však neodpověděl. Jeho mysl se snažila oprostit od projekce. Nyní měl pocit, že se nachází na dvou místech najednou – na domovské planetě a na Darau-Pule. Oba světy se mu prolínaly v jeden. Bojoval s projekcí a snažil se plně soustředit pouze na stanici. Rozmazaně vnímal obrysy ženy, která stála před robotem. A také slyšel hlas. Z velké dálky k němu někdo mluvil. Slova však nerozeznával.

Root3A promluvila k Inně: „Je s vámi i Ziko? Vnitřní senzory nemohou zachytit signál jeho multifunkčního náramku.“

„Zástupce Ziko je v bezpečí,“ odvětila Inna klidným hlasem. „Asi se jedná o poruchu.“

Laserový paprsek se opřel do štítu policejního robota, který uzavíral skupinu na levé straně. Další výstřely rychle následovaly. Zaměřovací senzory robotů našly tři cíle a zahájily palbu z paralyzačních zbraní.

Root3A podle vnitřních senzorů zachytila pohyb dalších deseti bezpečnostních pracovníků, kteří se blížili ke skupině zezadu. Sledovala jejich pohyb a najednou přišla o kontrolu nad vnitřními senzory. Její přístup k ovládání stanice byl postupně omezován. Nařídila zásahové skupině, ať se řídí pokyny Matsury, a předala poslední informace Julii Braunové. Potom ji někdo odpojil od komunikačních kanálů. Někdo se jí snažil zbavit a ona s tím nemohla nic dělat. Její vědomí se propadalo do temnoty zapomnění.

Matsura se konečně plně oddělil od telepatické projekce a vybudoval okolo sebe silné bariéry. Viděl před sebou Innu, ale neměl sílu provést telepatický sken. Kdyby se o to pokusil, pravděpodobně by se znovu ocitl ve spárech projekce své domovské planety. Policejní robot se ho deformovaným elektronickým hlasem zeptal, jak má postupovat dál. Zezadu zněla palba. Útočníci se nyní zaměřili jen na jednoho z robotů, který byl vzadu. Jeho štít byl přetížen. Palba z paralyzačních zbraní nestačila.

„Proveďte útok!“ nařídila jim Inna. „Cesta k apartmá je volná. Root3A mi nařídila, abych koordinovala váš útok.“

Matsura se pokusil spojit s umělou inteligencí, ale systém komunikaci odmítl. Nemohl si ověřit informace, které mu Inna právě sdělila. Zaměřil na ni své telepatické schopnosti, ale chodba se v tom okamžiku začala vlnit a měnit v pláň s fialovými skalisky. Nemohl zároveň držet ochranné bariéry a někoho telepaticky prověřovat. Rozhodnutí bylo na něm. Nepřítel na ně zuřivě pálil. Kdyby Innu nechal omráčit, museli by ji tu nechat a útočníci by ji mohli zabít.

Štít robota zajiskřil a dva energetické jazyky zasáhly jeho přední část. Antigravitační motor vypověděl službu a robot se zřítil na zem. Druhý policejní robot strážící týl se ihned pokusil zablokovat palebnou dráhu na Matsuru. I tak ale několik střel prošlo a jen těsně minulo cíl. Nebyla už jiná varianta.

„Jdeme vpřed!“ přikázal. „Snažte se chránit mě a policistku!“

Roboti se přeskupili a začali rychle postupovat směrem k apartmá. Zbývalo jim necelých třicet metrů. Útočníci si drželi odstup, protože si byli vědomi, že paralyzační zbraně nejsou na velkou vzdálenost účinné. Systematicky stříleli jen na jednoho robota.

Jak se blížili k apartmá Tanaka a Darany, tlak na Matsurovy bariéry sílil. Už dokázal identifikovat, že se jedná o tři velmi silné telepaty, kteří spojili své síly. Tři telepaty, ze kterých však cítil sílu tisíců živých bytostí. Jako kdyby všichni byli spojeni v jeden celek. Nedokázal k nim proniknout, soustředil se tedy na udržení vlastních bariér, aby ho nemohli ovládnout. Nic jiného nyní dělat nemohl.

Další robot dostal několik přímých zásahů a spadl na zem. Zbývali už jen čtyři. Dveře apartmá Tanaka a Darany se otevřely a přivítala je salva od dalších tří mužů. Matsura uskočil nalevo ke zdi, protože několik paprsků si našlo cestu mezi roboty. Prostor okolo něj se znovu začal vlnit. Opět viděl vyprahlou poušť svého domovského světa. Bylo těžké se ovládat.

„Palte z těžkých zbraní!“ vykřikl. Masakr nevinných lidí bylo to poslední, co chtěl, ale nyní neviděl jinou možnost. Vše se zúžilo na boj o holé přežití.

Laserová děla robotů smetla muže v apartmá. Několik útočníků vzadu padlo, ale další se snažili krýt a pokračovali v palbě. Dva policejní roboti z přední části skupiny zamířili směrem k apartmá.

„Zlikvidujte každého, koho tam najdete!“ zařval Matsura. Samotného ho překvapilo, jak hlasitě křičel. Byl pod silným tlakem a chtěl se ho rychle zbavit. Telepatický útok byl stále zuřivější a on měl co dělat, aby udržel ochranné bariéry chránící jeho mysl. Čím blíž se k telepatům dostal, tím silnější útoky byly.

Inna vytáhla pistoli a postupovala za roboty.

Obrátila se k Matsurovi. „Musíme očekávat silný útok. Nařiďte jim, ať převedou všechnu energii do předních štítů. Zadní nebudou potřebovat.“

Matsura krátce přikývl a přikázal robotům, aby vypnuli zadní štíty. Nápad Inny mu zněl logicky. Roboti potvrdili rozkaz a deaktivovali zadní ochranná energetická pole. Přední se naopak nabila na dvojnásobek.

Inna vteřinu poté několikrát vystřelila na oba roboty. Jasně zelené energetické plameny zasáhly zadní nechráněné části a vyřadily hlavní procesory. Roboti zůstali bezvládně viset ve vzduchu. Inna se poté obrátila na Matsuru a namířila na něj pistoli.

Matsurovi zachránil život reflexivní stisk spouště. Jakmile uviděl temnou hlaveň mířící na svou hlavu, sevřel křečovitě pušku, ze které vyšla rána. Laserový paprsek vypařil Inně polovinu levého stehna. Vykřikla a její výstřel udělal díru pouze ve zdi. Matsura ji chvíli zděšeně pozoroval. Potom ji zabil přesnou ranou doprostřed hrudi.

Ohlédl se. Poslední dva roboti se bránili narůstající přesile. Bylo jasné, že dlouho nevydrží. Matsura je nechal, ať ho kryjí, a sám vstoupil do apartmá. Kromě spáleného lidského masa zde cítil i něco nasládlého, co nedokázal identifikovat. V přední místnosti nebyl nikdo, pouze mrtvá těla. Cíl jeho cesty se skrýval ve vedlejší místnosti. Tam cítil tu obrovskou sílu, která na něj stále útočila. Zpevnil své bariéry a několikrát vystřelil na dveře. Poté prošel vzniklým otvorem dovnitř.

Rozlehlá místnost se utápěla v šeru. Své cíle však nemusel dlouho hledat, cítil je přímo před sebou a na levé i na pravé straně. Jako kdyby zářily. Jejich silné mysli se pomalu propalovaly do té jeho. Postupně se prokousávaly přes ochranné bariéry. Nyní si je mohl konečně prohlédnout. Pozoroval je přes zaměřovač pušky a vychutnával si okamžik těsně předtím, než stiskne spoušť. Bude to potom nejen zadostiučinění, ale rázem zmizí i veškerý tlak na jeho mysl.

Tři červi plazící se podél stěn apartmá. Tělo každého z nich mohlo být dlouhé něco málo přes čtyři metry a jejich průměr byl odhadem osmdesát centimetrů. Těla na sobě neměla žádné výrůstky, pouze chřtán v přední části, který se otevíral do tvaru hvězdice. Žádné oči ani jiné smyslové orgány. Jejich jediným spojením se světem byla telepatie. Díky ní se přisáli k ostatním živým tvorům a využili je pro své cíle. Vytvořili dokonalou symbiózu dvou živých bytostí.

Matsurovy oči přivykly tmě a on spatřil mužskou postavu, kterou tělo jednoho červa Manuru téměř celé obtočilo. Udělal krok dopředu a posvítil na něj reflektorem umístěným na pušce. Z této vzdálenosti přece jen spatřil malé nepatrné výstupky, které se nyní přisály na levý spánek policisty Irwina. Červ na Matsuru zlostně otevřel tlamu a ozvalo se slabé zasyčení. Matsura cítil, jak červ ještě zesílil svůj telepatický útok. Nyní ale už věděl, že se ubrání.

Pečlivě zamířil a třikrát vystřelil. Jeden laserový paprsek prošel přímo chřtánem, další dva zasáhly tělo zvenčí v bezpečné vzdálenosti od Irwina. Červ sebou několikrát zaškubal a potom se přestal hýbat. Telepatický útok polevil. Nyní už na něj útočili jen dva Manuru. Irwin klesl na kolena a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Přerývavě dýchal a v očích měl strach. Pomalu se začal plazit pryč. Okolní svět byl pro něj jedna velká otázka.

Matsura se obrátil na dalšího červa, když vtom se otevřely dveře do koupelny. Matsura zamířil na postavu ve dveřích. Když světlo ozářilo její tvář, na chvíli se zarazil. Ve slabém světle stál Braunův kolega Denisof. Matsura sklonil pušku a chystal se k němu promluvit. Až příliš pozdě si uvědomil, že Denisof pozvedl pistoli. Energetická čepel mu odťala jedno z klepet. Bolest ho zasáhla plnou silou. Nebyl už schopen ovládat ochranné bariéry.

Apartmá se rozplynulo a on stál znovu pod dalianským sluncem. Znovu se díval na známé okolí a na své milované rodiče. Přál si, aby tento okamžik mohl trvat věčně.

A Denisof ovládaný Manuru mu toto přání splnil. Laserový paprsek projel Matsurovi hrudí a seškvařil jeho malé dalianské srdce.

 

8. kapitola

Něco se změnilo.

Svět okolo něj se začal rozjasňovat. Už to nebyla změť hlasů, která mu určovala, co má dělat. Nyní opět získal kontrolu sám nad sebou a znovu na něj padlo břímě rozhodování. Neznámá síla se ho stále snažila ovládat, ale nyní již neměla takovou moc jako předtím. Minuty pomalu ubíhaly a tlak stále ustupoval. Cítil se lehčí a lehčí. Přestal mít zábrany a už ho netížila minulost. Začalo ho to znepokojovat.

Edwin Braun prudce vstal z postele a přešel k zrcadlu. Potřeboval vidět svou tvář, aby si vybavil své jméno. Vzpomínky pomalu překrývala mlha zapomnění. Čím víc nad sebou získával kontrolu, tím víc ztrácel sebe sama. Nedokázal si to vysvětlit, ale nebyl to příjemný pocit. Svět okolo něj se měnil v neznámé místo. Slova ztrácela význam a potom úplně zanikala. Tváře blízkých se drolily v prach, který mizel v temnotě. Nic ho už nekontrolovalo, ale byl to ještě stále on?

Symboly na malém kovovém panelu mu nic neříkaly. Po úporném přemýšlení si vybavil, že se nachází v cele. Informace k němu však putovaly z nezměrné dálky. Nevěděl, proč se zde ocitl. Nevěděl, kde se tato cela nachází. Mohl být klidně v jiné galaxii a netušil by to. Chvíli váhal a pak stiskl všechna tlačítka na panelu.

Prostor za ním se zavlnil a objevil se muž v uniformě, kterou neznal.

„Jestli si přejete učinit doznání, začněte mluvit. Vaše výpověď bude nahrána.“

„Doznání?“ Zmateně si ho prohlížel. Po několika dlouhých vteřinách si uvědomil, že se nedívá na opravdového člověka. Jednalo se o projekci, ale její přesný název si nevybavil.

„Chci mluvit s někým opravdovým!“ prohlásil.

„Chcete učinit doznání?“ zopakoval muž.

Braun na něj chvíli hleděl a potom rychle přikývl. „Ano, chci učinit doznání. Ale jen před opravdovým člověkem. Jen před vaším velitelem. Zavolejte ho!“

Hologram přikývl a rozplynul se.

Julia Braunová sledovala na obrazovkách početnou skupinu lidí, která mířila k vnějšímu okruhu stanice. Směrem k dlouhé hnědé lodi, která patřila společnosti Tanuru. Byli to lidé ovládaní Manuru. O tom byla přesvědčena. A nyní už také viděla, jak Manuru vypadají. Uprostřed skupiny, která procházela koridory Darau-Puly, leželi na antigravitačních nosítkách dva velcí červi, kteří se hýbali jen nepatrně a občas otevřeli obrovské tlamy.

Pokusila se je identifikovat, ale v databázi Pozemské aliance žádnou shodu nenašla. Měla před sebou druh, se kterým se ještě žádná pozemská loď nesetkala. Jedinou shodu našla v databázi stanice. Senzory jejich příchod zaregistrovaly před dvěma měsíci, ale v záznamu bylo uvedeno, že se jedná o Daranina domácí zvířata, která nejsou nebezpečná a nemají žádnou nemoc. Jejich vstup schválil bezpečnostní pracovník, který nyní kráčel před nosítky.

Julia osaměla. Program Root3A přestal pracovat, protože ho vypnul někdo s velmi vysokým bezpečnostním oprávněním. Julia systém restartovala a teď čekala, až program znovu načte potřebná data. Věděla, že to bude trvat ještě nejméně třicet minut. Během té doby se mohlo stát takřka cokoli. Než byla Root3A deaktivována, převedla na ni oprávnění řídit stanici. Její možnosti se ale značně omezily, protože někdo se stále snažil získat ovládání celého systému a postupně ji odpojoval od důležitých částí.

Stále měla pod kontrolou komunikaci, vnitřní a vnější senzory, zbraně na vnějším okruhu a také rezervní bojové roboty. Byli čtyři a nacházeli se pod velícím centrem. Julia je aktivovala a vyslala ke skupině chránící Manuru. Už teď ale věděla, že roboti dorazí k cíli pozdě. Pokusila se spojit s první zásahovou skupinou, ale nikdo jí neodpovídal. Pomocí senzorů na chodbě zjistila, že roboti byli zničeni. Na záznamu kamer viděla, jak Matsura zastřelil policistku a vešel do apartmá. Chvíli se nic nedělo a poté se na chodbu doplazil policista Irwin. Zůstal ležet vedle dveří a zdálo se, že omdlel. O několik minut později vešli do apartmá bezpečnostní pracovníci, aby naložili Manuru na antigravitační nosítka a mohli společně vyrazit k lodi. Měli naspěch. Prchali, protože se báli dalšího útoku. Bezvládně ležícího Irwina si během ústupu ani nevšimli.

Matsura byl podle všeho mrtvý. Bylo to jediné logické vysvětlení, které si však stále odmítala připustit. Nechtěla ho rychle odepsat. Byl to její dlouholetý kolega a přítel. Jediná bytost, která dokázala zvládnout její vznětlivou povahu. Bez něj by se celý její svět změnil. Zbyl jí jen Guttman, ten však bojoval s těžkou nemocí, která se projevovala kanibalismem. Uměle vytvořené protilátky začaly účinkovat, ale stále to vypadalo na delší čas, než se plně zotaví.

Na displeji se objevila informace, že jeden z vězňů chce učinit přiznání. Chtěla zprávu ihned zavřít, ale na poslední chvíli si uvědomila, že tím vězněm je její otec. Cely se nacházely v zadní části a ona je podle všeho mohla otevřít. Bylo to však riziko. Root3A nechala otce zavřeného, protože byl stále v moci Manuru. I když s tím bojoval, neměl nad sebou kontrolu.

Na dotykovém hologramu zmáčkla dvě tlačítka a na displeji se objevil pohled do cely. Její otec nervózně chodil od jedné zdi k druhé. V očích zmatený výraz. Julia zaváhala a potom dveře cely otevřela.

„Všem obyvatelům Darau-Puly,“ ozval se z reproduktorů mužský hlas, který nikdy předtím neslyšela. „Hovoří k vám velitel stanice Ziko Andur. Došlo k mimořádné situaci. Umělá inteligence pověřená řízením stanice začala jednat zcela mimo své parametry a použila bojové policejní roboty k útoku na obyvatele. Společně s bezpečnostními pracovníky jsem roboty eliminoval a podařilo se mi umělou inteligenci vypnout. Nevycházejte ze svých ubikací! Po chodbách stanice se pohybují ještě čtyři roboti, které musíme zneškodnit.“

Julia zaměřila zdroj vysílání a zjistila, že Ziko se nachází na vnějším prstenci stanice přímo u rezervního počítačového jádra stanice. Přímo u zdroje ji tak odstřihával od důležitých systémů. Zkontrolovala pozici robotů a jednoho z nich vyslala k rezervnímu počítačovému jádru, aby Zika neutralizoval. Jádro se nenacházelo daleko od místa, kde kotvila loď společnosti Tanuru. Stále ještě měla nad roboty kontrolu, takže ještě nic nebylo ztraceno.

Ukazatel stavu vnější obrany ohlásil změnu. Laserová děla na vnějším okruhu byla deaktivována. Pokusila se je znovu zprovoznit, ale systém na její příkazy nereagoval. Rychleji došlo, o co se nyní Ziko snažil. Jeho cílem bylo v prvé řadě ochránit Manuru. Jakmile se dostanou na loď, policejní roboti se k nim už nedostanou. A bez děl nebude možné loď zastavit.

Vyvolala si pohled na vstup do lodi. Skupina vedoucí antigravitační nosítka s obřími červy právě vstupovala dovnitř. Poslední muž se ještě obrátil ke kameře. Julia zatajila dech, když zjistila, že je to Denisof.

Za ní se ozvaly kroky. Trhla sebou a s paralyzační pistolí v ruce se otočila. Edwin Braun stál jen tři metry od ní. Zmateně na ni hleděl. Jako kdyby vůbec nevěděl, kdo je. Stále je ovládán, došlo Julii a rozhodla se stisknout spoušť.

„Už na mě nemají vliv,“ promluvil Braun. „Už jsem to zase já.“

Julia zaváhala, ale nevystřelila.

„Ustup!“ přikázala mu. „Ustup!“

Braun zvedl ruce nad hlavu a udělal tři kroky dozadu. „Ta síla, která mě ovládala, je nyní velmi slabá. Nevím proč, ale je to teď mnohem lepší.“

„Jak ti mám věřit? Stále můžeš být v jejich moci.“

Braun sklonil ruce a unavenýma očima se na ni podíval. Pokoušel se zaostřit na její tvář. „Ty jsi… Julia?“ zeptal se. „Myslím, že je to tvé jméno. Máme mezi sebou nějaký vztah? Ty jsi má… dcera?“

Když vyslovil poslední slovo, jeho tvář se na chvíli rozzářila.

Julia sklonila pistoli k podlaze. „Ano, já jsem tvá dcera. Jsem tady, abych ti pomohla.“

Ozval se varovný signál, který jí oznámil, že loď s Manuru na palubě odpojila přechodový tunel a vztyčila štíty. Tři policejní roboti se dostali ke vstupu do přechodové komory, ale dál již nemohli. I kdyby je poslala ven do volného prostoru, svými zbraněmi by se přes štíty lodi nedostali. Manuru byli v bezpečí. Nyní se mohli vypořádat s ní.

„Jak to, že na mě najednou nemají takový vliv? Co se stalo?“ zeptal se Braun.

„Nevím. Utekli zpět na svou loď. Nic jiného se nestalo.“

Výkon policejního robota, který se blížil k počítačovému jádru, začal kolísat. Najednou se zastavil a potom se vydal zpět. Už nemířil k rezervnímu počítačovému jádru, ale vracel se k velícímu centru. Julia se ho pokusila kontaktovat, ale systém na její příkazy nereagoval. Ostatní roboti také ztráceli výkon. Ziko nad nimi pomalu získával moc.

Julia vztekle praštila do počítačového terminálu. Dotykový hologram krátce zablikal, ale naštěstí zůstal spuštěný.

„Ovládají zástupce velitele. Ten mě nyní odpojuje od důležitých systémů. Během několika minut získá kontrolu nad celou stanicí.“

Braun udělal několik pomalých kroků dopředu. Julia ho pozorovala, ale znovu na něj už nenamířila. Uhnula mu, když přistoupil k dotykovému hologramu a podíval se na obrazovky. Sledoval prázdné chodby a dlouhou hnědou loď, která nyní nehybně visela jen třicet metrů od vnějšího prstence stanice.

Dveře ve velícím centru se se zasyčením otevřely. Julia poklekla, protože očekávala palbu útočníků. Ve dveřích se však nikdo neobjevil. S pistolí v ruce se k nim vydala.

„Určitě sem posílají lidi, které ovládají,“ křikla na otce a vyhlédla do chodby. Nikoho tam však nespatřila.

„To si nemyslím,“ řekl Braun a dál sledoval přes obrazovky chodby stanice. „Nikdo živý se v této části stanice nepohybuje. Oni nyní nemají vliv jen na mě, ale ani na ostatní.“

Julia se vrátila a tázavě se na něj podívala: „Jak to myslíš? Nemůžou nikoho ovládat?“

„Já nevím. Neovládají mě, ale zároveň si na nic nemůžu vzpomenout. Já se ztrácím. Už znovu nevím tvé jméno.“

Julia se podívala na obrazovky. Policejní robot se k nim blížil. Proletěl atriem a nyní stoupal k velícímu centru. Laserová děla měl vysunutá a připravená k palbě. Už jim mnoho času nezbývalo. Jen několik vteřin.

„Vzdálenost!“ hlesl Braun. „Musí to být vzdáleností. Musíš dostat Manuru pryč!“

Policejnímu robotovi zbývala už jen dvě patra. Dostal se až nahoru a zamířil do chodby. Julia si vyvolala bezpečnostní systémy stanice. Mnoho možností neměla. Děla byla vypnutá, ale stejně by je nemohla použít, protože by exploze lodi zničila stanici. Zbývalo jen jediné řešení. Záleželo na tom, jestli bude možnost ho použít. Robot mezitím vletěl do chodby a blížil se k otevřeným dveřím velícího centra.

„Možná se už neuvidíme,“ řekl Braun.

Julia zaváhala. Podívala se mu do očí a spatřila v nich slzy. Potom se vrátila k ovládání a aktivovala gravitační pulz. Uměle vytvořená gravitační síla odmrštila dlouhou hnědou loď od stanice. Julia na obrazovce sledovala, jak se rychle vzdaluje. Braun ucítil, jak z něj něco vysává veškeré vědomí. Rozhodil rukama a v bezvědomí se skácel na zem.

Julia se obrátila ke dveřím. Policejní robot pokračoval v cestě. Přímo k ní. Doletěl na vzdálenost tří metrů a namířil na ni všechna čtyři laserová děla. Nemělo smysl se bránit.

Vteřiny se protáhly na hodiny. Čas se zdánlivě zastavil. Očekávala chladný příchod smrti. Domnívala se, že umře během minuty, ale nakonec smrt nepřišla vůbec. Robot čekal na příkaz k palbě, ten však nepřišel. Ziko ležel v bezvědomí stejně jako Braun.

 

9. kapitola

Michael Irwin se cítil jako po pořádně dlouhém flámu. Rozdíl byl však v tom, že za poslední dva dny nevypil ani kapku alkoholu a neaplikoval si žádnou dávku Exface-D. Vzpomínky na velké slizké tělo, které ho obtáčelo, nebyly tak strašné jako pocit prázdnoty, který nyní cítil. Jako kdyby mu někdo vypálil do mozku díru. Na některé události si vzpomínal dobře, jiné byly zastřené předivem zapomnění a na některé věci si nevzpomínal vůbec. A netýkalo se to jen vzpomínek. Přestal si být jistý sám sebou. Postrádal informace, které byly důležitou součástí jeho vlastní identity.

Zmateně procházel chodbami stanice a nacházel kromě mrtvých těl i mnoho lidí v bezvědomí. Leželi naprosto nehybně, tep měli pomalý a pouze slabě dýchali. Zdravotničtí roboti je postupně odváželi do nemocnice umístěné ve spodní části stanice. Na Root3A si pamatoval velmi dobře, a proto ihned poznal její syntetický hlas, když se s ním spojila. Zeptala se ho na jeho situaci a pak ho poslala k rezervnímu počítačovému jádru, aby zadržel zástupce velitele Zika. Poté její hlas zněl chodbami Darau-Puly a informoval každého, že má opět velení nad stanicí. Zákaz vycházení z ubikací platil nadále.

Ziko ležel u počítačového terminálu a vypadal stejně jako ostatní – téměř bez života. Když se ho Irwin dotkl, aby mu nasadil pouta, vybavily se mu Zikovy emoce a vzpomínky. Vzpomněl si, že jejich mysli byly několik minut propojené. Stali se součástí něčeho velmi mocného a silného, co všichni nazývali Manuru. Obří červi, kteří ho ochromili a potom násilně vstoupili do jeho mysli. Žádné propojení nyní necítil, ale vzpomínka na jejich vniknutí byla stále živá. Stále velmi nepříjemná.

Irwin se přiměl nemyslet na to. Stanice byla v ohrožení, nemohl si nyní dovolit řešit vlastní problémy. Naložil Zika na antigravitační nosítka, která vysunul zdravotnický robot, a vyrazil s ním do velícího centra. Dorazil tam během deseti minut.

„Mám plnou kontrolu nad stanicí,“ oznámila jim Root3A, jejíž holografická projekce chodila po velícím centru. „Podařilo se mi načíst kompletní zálohu. Kromě zástupce Zika nemá nikdo další oprávnění zasahovat do mého programu.“ Obrátila se k Julii. „Jste si jistá, že Manuru nyní nemůžou ovládat lidi na stanici?“

Julia pokrčila rameny a podívala se na bezvládné tělo svého otce a zástupce Zika. „Zatím to tak vypadá, ale stále nevím, jak přesně telepatická kontrola probíhá. A hlavně nevím, proč jsou všichni v bezvědomí. Pokud jsou Manuru mimo dosah, lidé by měli mít nad sebou kontrolu. Místo toho ale pracuje jen jejich mozkový kmen, který udržuje základní funkce.“

„Všichni v bezvědomí nejsou,“ namítl Irwin, který seděl v křesle u počítačového terminálu. „Já jsem také byl pod jejich kontrolou, ale neztratil jsem vědomí. Akorát se necítím dobře, jako kdyby… mi něco podstatného chybělo. Bude to trvalé?“

„Nevím,“ pokrčila Julia rameny. „Musím vás napojit na skener.“

Ozval se varovný signál a zároveň s ním se v přední části velícího centra objevila velká holografická obrazovka. Ukazovala blížící se velkou hnědou loď.

„Mají zvednuté štíty a nabité všechny zbraně,“ informovala je Root3A.

Julia za sebou zaslechla šramot a ohlédla se. Její otec otevřel oči a pomalu se zvedal. Zmateně se rozhlížel kolem sebe. Ziko byl již v podřepu a chystal se vstát.

Julia na chvíli zaváhala, ale Root3A nikoli. Během vteřiny vyhodnotila situaci a zahájila palbu z laserových děl umístěných na vnějším okruhu. Hned čtyři silné energetické provazce se opřely do předních štítů lodi.

Ziko poklekl a zvedal se na nohy. Na rozdíl od Brauna vypadal odhodlaně. Irwin vstal z křesla a vytáhl z pouzdra pistoli.

Štíty velké hnědé lodi nedokázaly vzdorovat palbě déle než několik vteřin. Jeden paprsek prorazil energetickou bariéru a udělal do trupu plavidla díru, kterou do vesmíru unikal kyslík a všechny nezabezpečené věci.

Loď se přestala přibližovat ke stanici. Obrátila se a zamířila pryč. Jakmile se dostala na původní vzdálenost, Braun i Ziko se svalili v bezvědomí na zem. Root3A přestala pálit z děl, ale nechala zbraně stále zaměřené na cíl.

„Rozhodně je to vzdáleností,“ konstatovala Julia. „Jejich schopnosti mají omezený dosah.“

„Navrhuji zničit tu loď,“ řekla Root3A. „Můžu znovu začít střílet.“

„Ne!“ téměř vykřikl Irwin. „To nesmíte. Oni mají naše vzpomínky. Když se ta loď přiblížila, znovu jsem ucítil, jak se mě snaží ovládat, ale kromě toho se mi vrátily moje vzpomínky a pocity. Chvíli jsem byl zase úplný. Nejdřív nám to musejí vrátit. Musejí nám vrátit naši identitu, a potom je zničíme!“.

„Co tím chcete říct?“ zeptala se Root3A. „Dokážete to vysvětlit, doktorko Braunová?“

Julia vstala a dlouho se dívala na obraz lodi. „Já nevím. Telepatická extrakce je teoreticky možná, ale nikdy jsem se s ní nesetkala. Je to nesmírně komplikované. Musím udělat testy.“ Root3A zaznamenala žádost o spojení přicházející z lodi a po chvíli ho přijala. Vedle obrazovky s lodí se objevila nová obrazovka, která ukazovala muže v malé šedé místnosti se ztlumeným světlem. Julia ihned poznala, že je to Denisof.

„Nechceme s vámi bojovat. Žádáme, abyste nám předali zbylé kolegy. Potom odletíme pryč. Nemůžete je držet na Darau-Pule násilím, oni se sami dobrovolně rozhodli pracovat pro nás. Kopie smluv vám právě posíláme.“

Root3A trvalo jen několik vteřin, než si všechny elektronické dokumenty otevřela a přečetla. Jednalo se o pracovní smlouvy se společností Tanuru, kterou opravdu podepsali Edwin Braun a další lidé. Celkem bylo smluv padesát šest.

„Nikoho vám vydávat nebudeme. Všechny tyto smlouvy byly podepsány, když jste tyto lidi telepaticky ovládali. Přestaňte je kontrolovat, nebo na vás zahájíme palbu!“

„Vycházíte z mylných informací,“ pronesl klidným hlasem Denisof. „Manuru nikoho neovládá. Manuru nabízí spojení, které přináší lepší kvalitu života. Všichni tito lidé se stali součástí Manuru, spojili se s ním. Pokud nás zabijete, zemřou i oni.“

„Pokud jste nám vzali naše vzpomínky, můžete je taky vrátit!“ vykřikl rozhořčeně Irwin. „Klidně postoupím znovu spojení, ale chci zpátky svou identitu. Chci zpátky sám sebe!“

„Můžete být znovu sám sebou,“ odvětil Denisof. „A můžete být dokonce i něco víc. Vaše spojení ještě není úplné, protože bylo přerušeno. Přidejte se k nám a můžeme to dokončit.“

„O žádném dokončování zde nebyla řeč,“ pravila Root3A. „Požadujeme, abyste ten proces obrátili. Vraťte jim zpátky jejich identity!“

„To není možné. Ten proces je nevratný. Oni už jsou naší součástí, jedině tak mohou žít. Vydejte nám je, jiné řešení není.“ Velící centrum se ponořilo do ticha. Všichni zvažovali možnosti a hledali tu nejlepší. Žádná však nebyla.

Nakonec to byla Julia, kdo promluvil. „Nechte nás prozkoumat to spojení. Mám zde přístroje, které to dokážou. Pokud mluvíte pravdu a ten proces je opravdu nevratný, potom necháme na každém, ať se sám rozhodne, jestli se k vám přidá.“

„Dobře,“ přikývl Denisof. „Budeme čekat na vaše instrukce.“

Spojení bylo přerušeno a velící centrum se opět ponořilo do ticha. Nikdo nic nenamítal. Julia přivolala zdravotnického robota, který naložil Brauna na antigravitační nosítka.

Temnotu prořízlo jasné světlo, které se rychle začalo roztahovat do všech stran. Dlouhé zářící čáry se postupně spojovaly do podoby ovládacího panelu a do obrazovek rozmístěných po pravé a levé straně. Julia provedla diagnostiku, která zjistila, že propojení s virtuálním prostředím je stabilní. Potom s pomocí Root3A nastavila vstupní parametry skeneru. Když bylo vše kompletní, aktivovala skener a v trojrozměrném prostředí před sebou sledovala, jak se do paměti počítače načítá vědomí jejího otce.

Fyzicky se Julia a její otec nacházeli v laboratorní místnosti na vnějším prstenci stanice. Braun byl upoután na křeslo a jeho mozek snímal zdravotnický skener. Julia měla nasazené virtuální brýle, aby mohla sledovat průběh akce a kontrolovat práci skeneru. Root3A dala pokyn lodi s Manuru na palubě, aby se pomalu začala přibližovat ke stanici. Dohoda byla taková, že loď se přiblíží na vzdálenost, kterou určí Julia. Pokud by Manuru neuposlechli její pokyny, Root3A by okamžitě zahájila palbu z laserových děl.

V trojrozměrném virtuálním prostředí se objevily první zelené záblesky, které postupně zesílily a zůstaly nehybně viset uprostřed. Skener zachytil aktivitu v mozkovém kmeni, natáhl ji do počítače a zobrazil. Pokračoval ve snímání mozku, ale žádnou další aktivitu neobjevil. Nebylo tam vůbec nic. Žádné vzpomínky, žádné emoce… jen prázdná schránka. Julia proces zopakovala, ale výsledek byl stejný. Dala tedy pokyn Root3A, aby navedla loď s Manuru blíže k Darau-Pule, a znovu spustila proces snímání.

Opět se objevily zelené záblesky, ale tentokrát se k nim přidaly červené a žluté obrazce, které představovaly emoce. Různě sílily a potom zase povadaly. Následovaly je modré koule, které se otevíraly, aby mohly odhalit vzpomínky. Julia se jedné dotkla a spatřila sebe samu, když jí byly čtyři roky a právě krájela narozeninový dort. Struktura otcova vědomí se před ní vykreslovala a ona se jím díky virtuálnímu prostředí mohla probírat. Údaje ze skeneru oznamovaly, že mysl je kompletní, ale oproti normě je její obraz velmi slabý.

Julia spustila další fázi snímání, která měla zobrazit telepatické propojení. Skener nedokázal odhalit, zda je někdo telepaticky ovládán, ale případné propojení odhalit mohl, pokud byl správně nastaven. Julia upravila parametry podle svých odvozených předpokladů a čekala na výsledky. Barvy pohasly, aby mohly postupně znovu vzplanout. Modrá barva nyní zobrazovala část mysli, která přicházela přímo z Braunova mozku. Červená barva vykreslila vnější zdroj.

Julia v reálném prostředí zatajila dech. Modře zůstal zobrazen pouze mozkový kmen, ostatní části svítily červenou barvou. Julia se obrazu před sebou dotkla a zmenšila ho. Potom ho obrátila a prohlédla si dlouhou červenou linii připomínající tělo hada. Spustila přiblížení, aby si mohla prohlédnout druhý konec. Počítač zpracovával data ze skeneru a po chvíli se v dáli objevila velká červená koule. Julia zadala přiblížení a koule se rozprskla všude okolo ní. Začaly se před ní zničehonic otevírat tisíce obrazců. Tisíce emocí a vzpomínek. Tisíce myslí, které se slily v jednu. A uprostřed toho všeho jasně zářil dlouhý pokřivený válec, ke kterému putovalo všechno. Manuru.

Julia by ho nejraději rozdrtila vlastníma rukama. Vše byl ale jen obraz. Nemohla spojení zablokovat. Nic by se nestalo. Jen by se posílily její pocity bezmoci. Řekla Root3A, aby nařídila lodi vzdálit se od stanice. Na jedné z obrazovek potom sledovala, jak plavidlo letí zpět do volného prostoru. Červená záře začala slábnout a najednou pohasla úplně. Telepatické spojení bylo přerušeno. Zůstala zobrazena jen aktivita mozkového kmene. Julia si vyvolala záznamy a nechala analyzovat získaná data. Výsledky měla během několika minut.

Na pokyn Root3A se loď znovu přiblížila ke stanici. Julia znovu nechala načíst zobrazení otcovy mysli a potom otevřela jednu z koulí. Otec z ní vystoupil ven a zmateně se rozhlížel okolo sebe.

„Jsme ve virtuálním prostředí, tati,“ vysvětlila mu Julia. „Tady jsem si jistá, že mluvím jen s tebou. Kdyby za tebe mluvil někdo jiný, počítač by to odhalil.“

Braun krátce přikývl a potom se pokusil usmát. „To je dobře. Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím. Věděl jsem, co se stane, když pošleš tu loď dál od stanice.“

„Ano, zase jsi měl pravdu, tati. Jako už tolikrát. Nevím, proč mě to pořád překvapuje. Zachránil jsi celou stanici. Já bych teď ráda zachránila tebe, ale vůbec nevím jak.“

Cítila, jak jí pod velkými brýlemi stékají slzy.

„Jak to? Nemůžete je zabít? Ovládat lidi je jejich způsob života. Jsou to parazité, kteří sami nic nezmůžou. Využívají ostatní pro svůj prospěch. O nic jiného jim nejde!“

Julia se snažila udržet vyrovnaný hlas, ale vůbec se jí to nedařilo. Najednou měla sucho v ústech. „Když je zabijeme, zemřeš i ty. A také všichni ostatní, které ovládají. Tvoje mysl už žije pouze v nich. Tělo je jen prázdná schránka.“

Zarazil se a chvíli přemýšlel. „Copak neexistuje způsob, jak to zvrátit?“

„Bohužel. Provedla jsem testy. Tvoje mysl už je součástí jednoho velkého vědomí Manuru. Není možné ji oddělit.“

Braun svěsil hlavu, když si uvědomil, co mu jeho dcera právě řekla. Na dlouhé desítky vteřin ani jeden z nich nepromluvil.

„Takže je to volba mezi smrtí nebo životem v otroctví,“ konstatoval Braun.

Julia mlčela. Nemohla najít správná slova, která by popsala její lítost a bezmoc. Strašně moc chtěla něco udělat. Strašně moc chtěla svého otce zachránit, ale věděla, že nemůže.

„Znič je!“ pravil Braun rozhodným hlasem. „Slib mi, že uděláš všechno, abys je zabila. Nehledě na to, jak daleko je jejich domovský svět. Na mně už nesejde, ale udělej to pro ostatní. Slib mi, že využiješ všechno, co bude potřeba! Všechny je…“ Dlouhá čára znázorňující spojení mezi Manuru a Braunem zesílila a její záře nabyla na intenzitě. Spojení se změnilo. Julia se podívala na údaje ze skeneru a hned věděla, že otec už nebude mluvit sám za sebe. Už byl zase v jejich moci.

„Všechny je mám rád,“ pronesl Braun klidným hlasem. „Manuru mi přináší jen samé výhody. Není to nic špatného. Když se k nám přidáš…“

Julia vypnula ovládací program skeneru a celé virtuální prostředí se ponořilo do tmy. Jako kdyby zde nikdy nic nebylo. Sňala z očí virtuální brýle a podívala se na svého otce sedícího na zdravotnickém křesle. Znovu upadl do bezvědomí, protože Root3A nařídila lodi, aby se vzdálila.

„Slibuji.“

 

10. kapitola

Neustále tam byli s ním. Hlasy, vzpomínky a emoce ostatních. Všechno tvořilo jeden velký celek, který mu protékal hlavou jako masivní veletok. Rozbouřená řeka plná dravých ryb. Už nedokázal rozlišit, které vzpomínky patřily jemu a které ostatním. První dny se snažil bránit, ale během dalších setkání s Manuru, kdy ho tito červi znovu obtočili svými silnými těly, už ztratil jakoukoli sílu vzdorovat. Podařila se navázat plná spolupráce, sdělili mu poté ústy Darany. Všechno už z něj extrahovali.

Edwin Braun už nebyl Edwinem Braunem. Přestal jako jedinec existovat a stal se součástí telepatického společenství Manuru. Spal v malé kóji a pracoval podle svých schopností. Manuru ho vždy probudili a dali mu úkol, který bylo potřeba splnit. Jako technik pomáhal s opravami zařízení, poškozeného palbou z laserových děl stanice. Svá zjištění a návrhy nemusel nikomu sdělovat. Stačilo na ně pomyslet a ihned to věděli i ostatní.

Všichni lidé, kteří byli pod kontrolou Manuru, nakonec přešli z Darau-Puly na loď. Root3A nechala na každém, ať se svobodně rozhodne. Po dlouhém váhání se každý rozhodl zkusit život ve společenství. Alespoň nějaký život než žádný, to byl hlavní argument, který převážil. Po krátkém rozloučení se všichni přepravili čluny na loď, která krátce poté zamířila do prostoru Konfederace svobodných planet.

Druh Manuru byl v prostoru Pozemské aliance postaven mimo zákon a každá loď, která by na něj narazila, měla povolení střílet. Pozemská aliance však nebyla jediná, která se takto zachovala. Databáze lodi obsahovala další dvacet šest hvězdných soustav nebo hlídaných sektorů, které představovaly hrozbu. Pouze na několika málo planetách mohli červi v klidu získávat nové členy svého společenství, protože tam nikomu jejich styl života nevadil.

Loď proto z těchto důvodů naplánovala velmi dlouhou trasu k domovskému světu. Každý subprostorový skok musel vést pouze do bezpečného prostoru. Nakonec trvalo čtyřicet dva dní, než se dostali na oběžnou dráhu zelené planety, okolo které obíhaly tři malé měsíce bez života. Všichni nově získaní členové nastoupili do člunů a vydali se na cestu k povrchu, kde měli dostat své nové zařazení.

Na planetě byla přitažlivost pouze o něco větší než na Zemi, ale atmosféra nebyla dýchatelná. Braun proto obdržel dýchací přístroj a vydal se na krátký pochod od přistávací plošiny k vysoké kruhové stavbě z hnědých bloků, která mizela v nízkých hustých oblacích. Dostal malou kóji ve spodní části budovy a společná mysl ho pravidelně vysílala do různých částí stavby, kde mohl uplatnit své znalosti.

Manuru obývali vrchní patra rozlehlé budovy. Červi tam leželi na dlouhých divanech a otáčeli se jen za potravou, kterou jim ovládaní lidé nosili. Mezi sebou komunikovali pouze telepaticky a navzájem své mysli propojovali, aby každý červ mohl ovládat všechny lidi.

Navzájem absorbovali vše. A tak když se u Brauna rozvinula duševní nemoc, pohltili ji také. Nikdy nezjistili, že byl Braun infikován, když byl na stanici mimo dosah Manuru. Nikdy nezjistili, co nakonec stálo za jejich zkázou.

Během dvou dnů se nemoc roznesla mezi všechny červy. Během třetího dne se projevila naplno. Červ, který se nakazil jako první, se zničehonic obrátil a zakousl se do svého druha. Nemilosrdně do něj zabořil zuby a útok opakoval. Jeho základní instinkty ho zcela ochromily. Měl potřebu jíst. Velkou potřebu jíst, které se nedokázal bránit. Další červi se rychle začali chovat stejně a navzájem se začali požírat. Čtvrtého dne nezůstal naživu ani jeden červ Manuru.

Zůstalo po nich jen mnoho lidí v bezvědomí, které čekal stejný osud.