Lukáš Hrdlička – Konečné propojení

1. kapitola

Začínalo svítat. Marek Sagapov seděl ve svém úkrytu a pozoroval, jak se světlo pomalu vtírá rozšklebeným ústím tunelu dovnitř. Na své taktické přilbě vypnul noční vidění, aby mohl sledovat, jak se svět kolem něj probouzí. Z temnoty začaly vystupovat obrysy věcí. Nejdříve byly rozmazané, ale postupně se zaostřovaly. Poničený a pomalovaný vagon metra, lepenkové krabice, deky, nákupní vozíky plné harampádí, staré ledničky a pračky. Všechno tu stálo zdánlivě opuštěné. Sagapov však věděl, že jakmile opustí své místo, vrátí se sem stálí obyvatelé a všechny ty věci budou znovu k užitku.

Svítání mu oznamovalo, že jeho dnešní směna je u konce. Muž, na kterého tady čekal, už nepřijde. Lidé, které lovil, se ráno nikdy nevraceli. Další zbytečně probdělá noc. Žádný výdělek.

Pomalu se zvedl z úkrytu za starou ledničkou a s prstem na spoušti paralyzační pistole prozkoumával okolí. Opatrnosti nebylo nikdy nazbyt a v této části města to platilo dvojnásob. Znovu zapnul noční vidění a tunel se zbarvil do zelena. Všechny věci nyní viděl jasně, ale zelená barva je zbavila lidskosti. Připadalo mu, jako kdyby se těmi brýlemi díval někam na jinou planetu. Vše bylo náhle tak strašně vzdálené. Celou noc měl zapnuté noční vidění a už k němu cítil odpor, zvedal se mu z něj žaludek. Cítil, že potřebuje pauzu. Odpočinek.

Někam vypadnout a nechat celé toto město za sebou.

Vypnul noční vidění a sundal si přilbu. Nikdo zde nebyl. Po kolejích kráčel směrem k rozervanému ústí tunelu, které poskytovalo pohled na město. Než exploze zničila prostřední část, spojoval Nuselský most důležité části Prahy. Nahoře jezdila auta a vnitřkem tunelu v místech, kde teď stál, projíždělo metro. Nikdy se nepodařilo přesně zjistit, kdo sem bombu umístil, ale většina lidí se domnívala, že to muselo být vedení města, které se chtělo izolovat od částí, jež nemělo pod kontrolou. Vinohrady se staly hlavním centrem Prahy poté, co vláda ztratila kontrolu nad okrajovými částmi. V centru města si dokázala vynutit pořádek, ale na spravování periférií už neměla prostředky. Veškeré finance pohltila korupce. K moci se v okrajových částech dostaly gangy, které nastolovaly vlastní právo. Okrajové části Prahy byly územím bez dozoru a každý se zde o sebe staral, jak nejlépe mohl. Stát nikomu nepomáhal.

Sagapov shlížel pod sebe dolů do Nuslí, kde se začali objevovat lidé mířící za prací. Nejprve se vyrojili výběrčí, kteří projížděli ulicemi v drahých autech s černými skly. Kontrolovali své teritorium a zastavovali v každém otevřeném obchodě, aby si vyzvedli svou odměnu za ochranu. Jedno takové auto právě zastavilo u paty pilíře mostu. Vystoupili z něj dva muži v černých bundách a vydali se ke zdeformovaným vagonům metra. Tento vlak byl poslední, který vjel do Nuselského mostu. Když došlo k výbuchu, právě opustil stanici Vyšehrad. Řidič neměl šanci zabrzdit, takže vlak proletěl nově vzniklým koncem tunelu ven. V současné době sloužily trosky vagonů jako úkryt pro bezdomovce. Stahovali se tam a odtud vyráželi na své zlodějské výpravy. Muži v černých bundách nahlíželi do oken poničených vozů, někoho hledali.

Sagapov si chtěl počkat, zda muži najdou svůj cíl, ale přilba, kterou držel v ruce, mírně zavibrovala. Zaklel a nasadil si ji zpět na hlavu. Potom přijal hovor.

„Sagapov.“

„Tady Kayla,“ ozval se hlas jeho sekretářky. „Dostala jsem zprávu od nového klienta. Má pro tebe zakázku.“

„Další práce? To snad ne. Máme teď hodně zakázek, ale úspěšnost je špatná. Už jsem dlouho nikoho nechytil. Myslím, že to odmítneme. Cítím se strašně vyčerpaně.“

„Potřebuješ odpočinek,“ odpověděla Kayla. „Celou noc jsi nespal a narostl ti tak spánkový deficit. Proto jsi unavený.“

„O to nejde. Tohle je jiná únava, Kaylo. Jsem už unavený z téhle práce. Nevím, jestli to chci dál dělat.“

Na druhém konci se rozhostilo ticho.

„Chápeš, jak to myslím?“ zeptal se.

„Tvá práce je náročná,“ spustila Kayla svým melodickým hlasem. „Málo spíš a často musíš za zločinci běhat. Z toho jsi unavený.“

„To nemyslím. Nemluvil jsem o fyzické únavě. Měl jsem na mysli duševní únavu. Tahle práce mě vysává. Rozumíš?“

Na druhém konci opět zavládlo ticho.

„Nerozumím,“ odpověděla Kayla po chvíli. „Nemám ke zpracování tvé otázky dostatečné informace.“

„To nevadí,“ povzdechl si Sagapov. Často zapomínal, že Kayla je jen program určený k běžným administrativním úkolům. I když ji výrobce neustále vylepšoval, stále nebyla schopna běžné konverzace. Žádná umělá inteligence, kterou Diamondsoft stvořil, se ani zdaleka nepřiblížila člověku. „Někdy ti to vysvětlím.“

„Dobře. Ale až příští měsíc, prosím. To budou aktualizovány mé společenské databáze.“

„Domluv s tím klientem schůzku. Uvidíme, co po nás bude chtít.“

„Schůzka už je domluvená. Klient požaduje setkání za dvacet minut v naší kanceláři. Velmi s tím spěchá a naznačil, že je ochoten dobře zaplatit.“

„Za dvacet minut se do kanceláře nedostanu.“

„Klient požaduje setkání ve tvé virtuální kanceláři. Stačí, když budeš mít dobrý signál.“

„Ve virtuální kanceláři? Říkal jsem ti přece, že se nerad setkávám s klienty na Síti. Jsem rád, když je vidím naživo, abych je mohl pořádně poznat. Neměla jsi to přijímat.“

„Tvůj požadavek na setkání s klienty v reálném světě jsem akceptovala. Je tu ale kolize s jiným tvým požadavkem. Řekl jsi mi, ať vše nyní podřídím peněžnímu ohodnocení. Vyhodnotila jsem to tedy tak, že peníze mají přednost.“

„No tak dobře,“ rezignoval Sagapov a přemýšlel, jestli má vztek na ni nebo na sebe.

Sagapov vylezl z metra na povrch probouzejícího se města a vydal se k svému autu, které nechal zaparkované dvě ulice od budovy Golden planet. Rozsáhlý komplex dříve sloužil jako Kongresové centrum, ale vláda přestala mít prostředky na údržbu dávno předtím, než došlo ke zničení mostu. Když se pak tato část města definitivně odřízla, Kongresové centrum koupila za velmi nízkou cenu společnost Golden planet, která zde nyní provozuje noční klub spojený s kinem a galerií. Díky dohodě uzavřené s Kobrou 23, místním gangem, a vlastní bezpečnostní agentuře se budova stala nedotknutelnou. Sagapov dostal mnoho nabídek od klientů, kteří po něm chtěli, aby jim z Golden planet přivedl dceru nebo přítelkyni, kterou tam prokazatelně drželi v otroctví. Žádnou z nabídek však nikdy nepřijal, šance na úspěch byla příliš nízká. Vždy se vymluvil na to, že hledá jen zločince.

Nasedl do svého BMW XK-45 s neprůstřelnými skly, vypil dva energetické nápoje, po kterých se mu zvedal žaludek, a nechal okna ztmavnout. Nechtěl, aby se na něj někdo díval, až se připojí na Síť. Auto stálo na malém parkovišti hlídaném třemi muži a deseti kamerami. Měl zaplacený celý den, takže nemusel s odjezdem nikam spěchat.

Energetické nápoje začaly účinkovat rychle. Ve státem kontrolovaných částech byly zakázané, protože po nich hrozilo nebezpečí infarktu. Postupně cítil, jak se mu energie rozlévá do celého těla. Zrychlil se mu tep a na čele se mu objevily kapičky potu. Únava z něj opadla a byl opět schopen pracovat naplno. Nasadil si velké brýle s tmavými skly, mikrofonem a sluchátky. Pravou ruku položil na malý ovládací panel. Jakmile zapnul počítač, temnota okolo něj ožila.

Díval se na les, který se táhl až k horizontu. Záplava vegetace, kterou skrápěly sluneční paprsky. Nebe bylo modré a pohybovaly se na něm tři menší mraky, které však nikdy nezastínily slunce. Sagapov na chvíli zakryl ikony a kochal se pohledem na zalesněnou krajinu. Tohle bylo něco úplně jiného než šedivé město, které ho obklopovalo ve skutečnosti. Popošel kousek dopředu, aby se mu otevřel pohled na malé jezírko, do kterého tekl potok s křišťálově čistou vodou. Mohl ujít ještě dalších dvacet metrů, dál prostředí naprogramované nebylo.

Spustil prohlížeč a zadal adresu své kanceláře. Obraz na chvíli zmizel a vystřídala ho modrá textura s bílými ovládacími ikonami. Počítač načítal data. Signál zde byl dobrý, a tak se za dvacet sekund objevily dveře kanceláře a nápis, který ho vyzýval k zadání hesla. Sagapov si chtěl původně nechat udělat virtuální kancelář podle té opravdové, ale nakonec si to rozmyslel, a proto se za okny místo Francouzské ulice nacházel Sunset Boulevard. Okno bylo otevřené a doléhal sem mírný hluk z venku. Stále stejný hluk jako vždycky. Kdyby byl moc silný, mohl ho jednoduše ztlumit. U okna stál pracovní stůl s křeslem, před ním židle pro hosta, na pravé straně byla pohovka a na levé dlouhá skříň.

Kayla se objevila před oknem. Vzala na sebe podobu mladé ženy s dlouhými blond vlasy rozpuštěnými na ramena. Rysy její tváře byly natolik symetrické, že každému muselo ihned dojít, že se nejedná o skutečného člověka. Sagapov se nechal vyfotit trojrozměrně, takže na Síti vystupoval většinou ve stejné podobě jako v reálném světě. Výjimku tvořily návštěvy lidí, které lovil. V těchto případech na sebe bral rázné podoby, aby mohl svůj cíl sledovat nepozorovaně. Každý se pohyboval na Síti, a proto bylo nejlepší najít cíl nejprve tam.

„Paní Kavanová už čeká za dveřmi, můžu jí povolit přístup?“ zeptala se Kayla stejným melodickým hlasem, jako když mu telefonovala.

„Můžeš, nechci se tady dlouho zdržovat. Kdo to vlastně je? To jméno je mi povědomé.“

„Paní Naďa Kavanová je manželka Roberta Kavana, spoluvlastníka Diamondsoft.“

„Spoluvlastníka Diamondsoft?“ zopakoval Sagapov nevěřícně. „To jsi mi měla říct už po telefonu. Tohle mění situaci.“

Diamondsoft byla jedna z nejbohatších korporací v Evropě a pravděpodobně i na celém světě. Měla velký vliv na dění ve městě. Zaměřovala se na vývoj nové generace programů, které se postupně měly stát rovnocennými partnery lidí. Kayla pocházela z jejich dílny. Byla to právě společnost Diamondsoft, od které si ji Sagapov koupil. Ještě nikdy se nestalo, že by o Sagapovovy služby projevil zájem někdo tak mocný. On sám tím také nebyl nijak nadšený, větším společnostem se vyhýbal. Práce pro ně znamenala značné omezení. Čím větší kapitál měly, tím nadřazeněji se chovaly.

„Na informace o klientovi ses neptal,“ řekla Kayla klidným hlasem.

Sagapov opět přemýšlel, jestli se má zlobit na sebe nebo na ni. Odpověď znovu nenalezl.

Dal Kayle příkaz, ať zákazníka pozve dál.

2. kapitola

Už když ji spatřil, věděl poprvé, že se mu nebude líbit. Připomínala mu totiž jeho bývalou ženu, která ho i se synem opustila a odjela do Bruselu. Byl si téměř jistý, že virtuální podoba paní Kavanové odpovídá té reálné. Odhadoval ji tak na padesát let. Měla tmavě červené vlasy ostříhané na mikádo a oblečená byla v černém formálním kostýmu. Její hnědé oči si několik dlouhých vteřin prohlížely Kaylu, potom jeho a nakonec kancelář.

„Dobrý den. Dostal jsem zprávu od své sekretářky, že naléhavě potřebujete mé služby,“ začal Sagapov. „O co se jedná?“

„Jsem ráda, že jdete rovnou k věci,“ promluvila silným hlubokým hlasem. „Času není nazbyt, a proto chci, abyste začal s pátráním okamžitě. Peníze nehrají žádnou roli, takže jsem si jistá, že se dohodneme.“

Sagapov si dal chvíli na čas a potom prohlásil: „Není vůbec jisté, že se dohodneme. Rozhodnu se až podle toho, co se dozvím. Neberu každou práci.“

„Tuhle ale vezmete. Ručím vám za to, že takhle výhodnou nabídku jste nikdy nedostal.“

Její chování se mu nelíbilo. Nebyl zvyklý, aby mu někdo poroučel v jeho vlastní kanceláři. Vidina peněz po dlouhých týdnech bez výdělku však byla lákavá. „Koho mám pro vás najít?“

„Janu Kavanovou, mou dceru,“ sdělila mu přímo. „Včera večer utekla.“

„Mám najít vaši dceru? Já hledám zločince, jsem lovec lidí. Nepátrám po dětech. Měla byste zkusit někoho jiného.“

„Ne, chci vás. Probírali jsme to s manželem a vytipovali jsme si vás.“

„Proč zrovna mě? Vím, že Diamondsoft má velmi dobrou bezpečnostní agenturu s vynikajícími detektivy. Oni mají daleko větší možnosti než já.“

„To ano, ale oni na rozdíl od vás nemají zkušenosti s hledáním lidí v okrajových oblastech města. Už v noci se tam vydaly speciální týmy, ale neměly žádný úspěch, nic nezjistily. Nikdo s nimi totiž nemluvil. Potřebujeme někoho, kdo umí najít lidi v okrajových oblastech. Potřebujeme vás.“

„Co přesně se stalo? Byla unesena?“

„Nebyla unesena. Prostě utekla. Zjistili jsme, že není ve svém pokoji, a tak jsme ji hledali po domě. Ani tam nebyla. Podle záznamů z kamer vyšla ven z budovy a zamířila do okrajových oblastí.“

„Kolik je vaší dceři?“

„Devatenáct let. Proč se na to ptáte? Je to podstatné?“

„Ano, je to velmi podstatné. Znamená to totiž, že po mně chcete, abych ji přivedl proti její vůli. Chcete po mně, abych vaši dceru unesl. Uvědomujete si to?“

„Ano, uvědomujeme,“ odpověděla bez váhání. „Je to také další důvod, proč na to chceme vás a ne naši bezpečnostní agenturu.“

„To je to tak naléhavé? Co přesně se stalo?“

„Jana má určité psychické problémy. Obáváme se o její bezpečnost.“

„Jaké problémy? Musíte být konkrétnější. Chce se zabít? Bere drogy?“

„Víc vám bohužel nejsme ochotni sdělit. Tyto informace vám musí stačit.“

„To mi bohužel nestačí.“

Kavanová mlčela a dlouze si Sagapova prohlížela. Bylo těžké poznat, o čem přemýšlí. To byla zásadní nevýhoda rozhovorů ve virtuálním světě. Virtuální podoba kopírovala mimiku jen do určité míry. Vždy to byl pouze virtuální obraz, se kterým jste mluvili. Sagapov proto neměl rád schůzky s klienty ve virtuálním prostoru a proklínal se, že se nechal přesvědčit, aby se s ní sešel tady. Peníze nad ním měly moc a on si to dobře uvědomoval. Podvědomě tušil, že její nabídku nakonec stejně přijme. Z něčeho žít musel a na všem ostatním mu nyní nezáleželo.

„Ta nemoc neohrožuje nikoho v jejím okolí,“ vysvětlila Kavanová. „Je nebezpečná jen jí samé. Nebude agresivní, když ji chytíte.“

„Kolik mi za její nalezení nabídnete?“

„Padesát tisíc eurodolarů.“

Sagapovovi se zatajil dech. Pokud předtím nebyl rád, že rozhovor probíhá ve virtuálním prostoru, nyní svůj názor přehodnotil. Ve skutečném světě by těžko zakryl své emoce. Takhle vysokou částku nečekal. Za dopadení člověka hledaného pro krádež dostával tři až pět tisíc, podle toho, o jak nebezpečného jedince se jednalo. V hlavě začal rychle vypočítávat, kolik mu zůstane, až poplatí všechny dluhy. Bez problémů by si mohl dovolit dvoutýdenní dovolenou. Třeba by navštívil syna…

„Je pro vás tato částka akceptovatelná?“

„Ano, je přijatelná,“ snažil se udržet vyrovnaný hlas. „Výborně. Zálohu vám pošlu na účet.“

„Aby pátrání bylo úspěšné, potřebuji od vás co nejvíce informací o vaší dceři. Kam chodí do školy, jestli navštěvuje nějaké kurzy, jaké má koníčky… prostě všechno, co by mi pomohlo.

V těchto informacích může být důležitá stopa, která mne možná dovede k lidem, u kterých se skrývá.“

„Tyto informace vám samozřejmě dodám. Bude s vámi ve spojení šéf našeho bezpečnostního oddělení, pomůže vám s pátráním na Síti.“

„Dobře. Nenapadá vás už teď někdo, u koho by v okrajových částech města mohla být? Nemá tam nějaké kamarády?“ Kavanová se na chvíli zamyslela. Její trojrozměrná podoba ustrnula a po několik dlouhých desítek vteřin se vůbec nepohnula. Sagapov si už začínal myslet, že se jedná o chybu spojení, když jeho klientka zničehonic opět ožila a promluvila: „Je tu někdo takový. Moje dcera poslední dobou začala sympatizovat s hnutími odmítajícími moderní technologie. Často jsme se kvůli tomu hádaly. Chtěla po mém otci, aby ukončil vývoj nových procesorů. Konzultovala jsem to s psychologem a ten mi řekl, že je to v tomto věku normální. Děti si hledají vlastní identitu, a tak často mívají přesně opačné názory než jejich rodiče. Je možné, že utekla k někomu z těchto lidí.“

„Skupin bojujících proti moderním technologiím je několik. Nemluvila o nějaké konkrétně?“

„Padlo mnoho názvů, ale na žádný si teď nevzpomenu. Mělo by to ale být v jejím deníku, který vám dodáme spolu s ostatními informacemi.“ Kavanová se na chvíli odmlčela a potom se zeptala: „Jak velké nebezpečí jí u těchto hnutí hrozí?“

„To záleží na skupině, u které by byla. Některé skupiny organizují petiční akce a píšou články do novin, jiné provádějí teroristickou činnost a ničí servery.“

Obraz Kavanové opět na chvíli ustrnul. Po několika vteřinách se znovu rozpohyboval a Kavanová řekla: „Budu tedy muset doufat, že je u nějaké mírnější skupiny. Mám o ni strach. Očekávám, že mě budete pravidelně informovat.“

„Budu s vámi ve spojení. Informace pošlete mé sekretářce.“ Kavanová se podívala na Kaylu a potom k ní rychlým krokem přešla. Jakmile se dotkla jejího ramene, Kayla znehybněla stejným způsobem jako předtím obraz Kavanové. Nehýbala se a vypadala tak ještě méně jako člověk. Sagapov k ní často mluvil jako k živé bytosti, její hlas i pohyby ho k tomu nutily. Když ji teď viděl jako sochu, vnímal ji jen jako kancelářský program. Přesně to, k čemu ji vyrobili. Napadlo ho, že by pro něj bylo lepší, kdyby tou sochou zůstala, nemluvil by s ní jako s člověkem a neprožíval by stále dokola zklamání.

Obě ženy jako mávnutím kouzelného proutku opět ožily. Kavanová se rozloučila a její obraz se rozplynul. Kayla Sagapova informovala, že získala z hlavního počítače Diamondsoftu data.

Sagapov jí nepoděkoval.

3. kapitola

Nebe nad Prahou zakrývaly obrovské šedivé chomáče nasáklé vodou, které se líně posunovaly k východu, stejným směrem, kterým jel i Sagapov ve svém BMW XK-45. Byla polovina listopadu, ale teplota se stále držela patnáct stupňů nad nulou a nevypadalo to, že by se v příštích dnech ochladilo. Za posledních padesát let se počasí na Zemi změnilo. Došlo k oteplení a hladiny oceánů zabraly pobřežní části kontinentů. Většina vědců se shodla, že oteplování je dílem člověka. V roce 2047 se podařilo Itálii vysoudit 4 miliardy eurodolarů na společnostech, které produkovaly výrobky s látkami zapříčiňujícími oteplování, jako odškodné za zaplavená území. Z vývoje technologií na ochlazování planety se stal výnosný obchod. Zvláště pobřežní státy budovaly obří chladicí věže, které měly snižovat teplotu v atmosféře. Jejich účinek byl ovšem nepatrný.

Sagapov zvolil rychlejší cestu přes Palmovku, která byla považována zajedno z nejnebezpečnějších míst v Praze. Většina lidí se snažila této části vyhnout, protože ji ovládaly ruské gangy. Sagapov byl napůl Rus po otci, a proto si ho gangy většinou nevšímaly. Stačilo zaplatit mýtné a mohl jet dál. Ostatní lidé, převážně pak cizinci ze západní Evropy, se zde často stávali terčem krádeží nebo únosů.

Od mýtné brány se táhla pomalu popojíždějící kolona asi třiceti aut, a tak Sagapov na své taktické přilbě zadal spojení do své kanceláře na Síti. Kancelář se před ním otevřela ve velkém okně ve spodní části. V horní části sledoval situaci před autem. Objevila se Kayla sedící za pracovním stolem.

„Našla jsi něco v těch materiálech, které nám poslali?“ zeptal se.

„Je tam mnoho informací o dětství a dospívání té dívky. Údaje z poslední doby nejsou nikterak obsáhlé. Roztřídila jsem ti je, jak jsi chtěl, a poslala jsem je do tvého počítače v autě.“

Sagapov si otevřel v levé části další okno, kde se mu zobrazily přijaté materiály. Jednalo se o textové soubory a videonahrávky z bezpečnostních kamer. Otevřel si fotografii Jany z poslední doby a dlouze si ji prohlížel. Až na hnědé oči se zdálo, že není své matce vůbec podobná. Byla z ní cítit bezmoc a bezradnost. Světle blonďaté vlasy jí sahaly na ramena a bylo vidět, že se o ně nijak pečlivě nestará. Sagapov si otevřel fotografii otce a umístil ji vedle Jany. Otci byla podobná o něco víc, ale i tak se jednalo o podobu spíše vzdálenou. Kolona před ním se mezitím posunula o několik metrů dopředu. Automatický řidič na to zareagoval a jeho BMW rovněž popojelo.

„Už potřetí se s tebou pokouší spojit šéf bezpečnostního oddělení Diamondsoftu,“ oznámila mu Kayla. „Je docela neodbytný. Chceš s ním mluvit?“

„Ne,“ odpověděl Sagapov a zavřel fotografie. Kolona před ním se opět pohnula, hlemýždím tempem se blížil k mýtné bráně. „Řekni mu, že se teď chci sám probírat zaslanými materiály. Rozhodně mu nesděluj, že jedu na schůzku s Ibrahimem.“

„Dobře, vyřídím mu to.“

„Když jsi procházela materiály, narazila jsi na něco neobvyklého?“

„Specifikuj, co je pro tebe neobvyklé.“

„Nevím,“ řekl Sagapov a zamyslel se, jak to správně vysvětlit vzhledem k možnostem programu. Kolona před ním se opět posunovala, už viděl čtveřici mužů v silných černých bundách. Dohlíželi na placení mýtného a zároveň si tipovali možné cíle únosů.

„Když si ty materiály seřadíš, navazují na sebe, neboje mezi nimi něco, co tam podle tebe nepatří?“ zeptal se nakonec.

Kayla se na chvíli odmlčela. Její program zpracovával všechny dostupné informace a porovnával je.

„U některých materiálů jsou různé zdroje,“ ozvala se po chvíli. „Celkově však na sebe navazují a jsou velmi dobře uspořádány. Tak přesné uspořádání není běžné.“

„Takže je neobvyklé,“ shrnul Sagapov a usmál se.

Jakmile zaplatil mýtné, doprava se zrychlila. Během deseti minut dorazil na Černý Most, kterému dominovala vysoká mešita tyčící se v centru této části Prahy. Opatrně projížděl ulicemi, kterými chodily početné zástupy lidí. Dvě třetiny obyvatel této čtvrti tvořili Arabové, kteří se do České republiky začali ve velkém množství stěhovat ve dvacátých letech. Postupně vtiskli celému okolí Černého Mostu svůj specifický ráz, takže si zde člověk připadal jako někde v Dubaji a ne v srdci Evropy. Z tubusu metra se stala velká tržnice, do které se vstupovalo vchody vytvořenými na všech stranách. Lidé proudili dovnitř a ven ve velkých zástupech. Tržnice byla po celé Praze vyhlášená, protože se zde daly najít speciality ze všech koutů světa.

Sagapov sem však nepřijel za exotickým jídlem, a tak tržnici podjel a dostal se do sídliště. Staré panelákové domy zůstaly, avšak díky rekonstrukcím se zcela proměnily. Celé toto místo zářilo barvami a ruchem. Ulice byly stále plné lidí, na které dohlížela místní bezpečnostní služba podléhající přímo imámovi. Pokud člověk přijal islám, mohl v této části Prahy žít v klidu. Porušení pravidel se však trestalo velmi přísně.

Dům, ve kterém žil Ibrahim, vypadal zvenku naprosto stejně jako ostatní domy v ulici. Měl sedm pater, ve kterých byly různě velké byty a apartmá. Od malých jednopokojových bytových jednotek až po apartmá zabírající celá poslední tři patra. Kromě sedmi poschodí nad zemí měl dům ovšem také čtyři podzemní podlaží, o kterých mnoho lidí nemělo ani ponětí. Tam se také nacházel cíl Sagapovovy cesty.

Auto nechal stát na malém parkovišti a vstoupil do budovy. Hlídač, urostlý černoch vyzbrojený automatickou pistolí s dlouhou hlavní, Sagapova znal, ale přesto ho zastavil a zavolal Ibrahimovi, zda může hosta pustit dál. Soukromý výtah ho potom dovezl přímo před dveře Ibrahimova bytu. Před kamerou zvedl ruce nad hlavu a počkal, než ho zkontroluje paprsek skeneru. Žádnou zbraň u sebe neměl. Potom mohl vstoupit.

Pracovna se nacházela za malou chodbičkou a téměř celá byla zaplavena počítačovým vybavením. Velké obrazovky shora shlížely na malého, zhruba čtyřicetiletého obtloustlého muže s vyholenou hlavou, se kterým Sagapov pravidelně spolupracoval při hledání osob. Ibrahim dokázal pomocí svého vybavení najít kohokoli, kdo po sobě na Síti zanechal alespoň nepatrnou stopu. V dnešní době nebylo možné žít jen v reálném světě, každý žil i virtuálně. Oba životy se prolínaly a tvořily jeden propojený celek.

„Jsem rád, že tě vidím,“ prohlásil Sagapov.

„Jsem rád, že jsi mi konečně zaplatil,“ opáčil Ibrahim. „Tentokrát jsem na své peníze čekal více než dva měsíce. Vážně uvažuju, že s tebou přestanu spolupracovat. Mám hodně zakázek od jiných lovců, nemusím se s tebou trápit.“

„Neměl jsem dobré období.“

„To nemáš od té doby, co od tebe odešla žena.“

Sagapov přešel jeho poznámku mlčením. Pro něj to už byla uzavřená záležitost.

„Koho hledáš?“ zeptal se Ibrahim a jen těžko skrýval zájem. Vždycky byl zvědavý, po kom bude pátrat. Měl radost, že může ovlivňovat život někoho jiného. „Po telefonu jsi mi toho moc neřekl. Měl jsi k tomu nějaký důvod?“

„Hledám cíl pro Diamondsoft,“ oznámil mu Sagapov bez obalu. „Jednu dívku.“

Ibrahim pozvedl obočí a tiše hvízdl. „Tak to je tedy něco. Teď už chápu, proč jsi po telefonu nic neřekl, mohli ten hovor monitorovat. Tohle bude nebezpečná práce. Kdyby mě vystopovali, měl bych s nimi problémy. Už několikrát jsem se jim naboural do počítačů, když jsem zjišťoval informace pro konkurenční firmy. Tohle bude opravdu nebezpečné. Opravdu strašně moc. Budu po sobě muset pečlivě zametat stopy a dávat si dobrý pozor na…“

„Dám ti deset tisíc,“ přerušil ho Sagapov. „Pět tisíc hned teď a dalších pět tisíc, když akce dopadne úspěšně.‘“

„Výborně,“ usmál se Ibrahim. „Pustíme se do toho. Dej mi všechny informace, které máš.“

„Informace jsou tady,“ podal mu malý datový disk. „Je tam o té dívce vše, co jsem dostal. Chtěl bych po tobě, abys zkontroloval i původ těch záznamů. Něco na nich nesedí.“

„Dobře, to nebude problém. Čím mám začít?“

„Tou holkou.“

„Jak si přeješ. Připojit se do své banky můžeš na tamtom počítači,“ ukázal mu ke stolu v rohu s malou dotykovou obrazovkou.

Jakmile Sagapov převedl pět tisíc eurodolarů, Ibrahim vložil datový disk do svého počítače a začal. Pro Sagapova to bylo znamení, že si má nasadit sluchátka, protože místností se rozezněla hudební skupina Hladový půlměsíc, která mísila tradiční arabské lidové písně s metalem. Ibrahim byl její velký fanda a nenechal si ujít žádný koncert, který se v Evropě konal. Tato hudba ho dle jeho slov dokonale uvolnila pro práci na Síti, jí vděčil za své úspěchy. Na Sagapova měla přesně opačný účinek, jakmile uslyšel první tóny a kvílení zpěváka, měl chuť pouze na kulku, která by mu vystřelila mozek z hlavy.

Ibrahim si nasadil virtuální brýle, pustil první skladbu a s rukama zdviženýma ke stropu se soustředil na svůj úkol. Vypadal stejně, jako když vzýval Alláha. Když byl dostatečně připravený, ponořil se do virtuálního prostoru a začal spouštět desítky vyhledávacích programů, které sám vymyslel a přivedl k životu. Přes svou pracovnu na Síti je potom všechny najednou řídil a kombinoval. Sledoval nabíhající výsledky a podle intuice měnil parametry hledání. Během první fáze se snažil zachytit jakoukoli stopu člověka, kterého měl najít. Čím déle tato fáze trvala, tím více byl nadšený. Když objevil stopu během prvních pěti minut, měl zkažený celý den.

První fáze pátrání po Janě trvala sedmdesát sedm minut, což byl nový rekord. Ibrahim byl na vrcholu blaha. Chvíli si odpočinul, pustil další album Hladového půlměsíce a začal s druhou fází, která měla za úkol určit polohu cíle v reálném světě. Vyhodnocoval získané stopy a k nim se snažil najít fyzické adresy. Ne všechny stopy byly k užitku. Pokud se cíl připojil na několik málo minut ve veřejné kavárně, vystopovaná adresa nebyla příliš cenná. Ibrahim potřeboval najít místo, kde hledaná osoba pravidelně tráví čas, a nebo tam dokonce bydlí.

V případě Jany se mu to podařilo za dalších čtyřicet minut.

Hudba zmlkla, Ibrahim si sňal z očí brýle a vítězoslavně se podíval na svého hosta. Sagapov usnul už na začátku první fáze hledání. Ležel na gauči a spokojeně oddychoval. Sluchátka ho chránila před Ibrahimovou oblíbenou hudbou, a tak mohl nerušeně spát.

4. kapitola

„To jsem nikdy předtím neviděl,“ prohlásil Ibrahim. „Ta holka nechala na Síti strašně málo stop. Skoro jsem myslel, že jsem narazil na mrtvolu.“

Sagapov věděl, že lidé jako Ibrahim označovali termínem mrtvola člověka, který nikdy nenavštívil Síť. Podle odhadů bylo takových lidí na světě jen několik stovek a většina žila ve střední Africe, kde byl přístup k Síti omezený.

„Je to opravdu divné, narazil jsem jen na dvě stopy z dnešního dne,“ pokračoval Ibrahim. „Jinak nic jiného. Je ale možné, že Diamondsoft zahladil všechny stopy, které v minulosti na Síti nechala. Už jsem se s tím jednou setkal. Mají na to speciálně vyvinuté umělé inteligence, které jsou na velmi vysoké úrovni.“

„Taky se mi to zdá nejpravděpodobnější,“ souhlasil Sagapov a mnul si obličej, aby se konečně vymanil z náruče spánku. „Až se podíváš na jejich materiály, budeme o něco chytřejší. Kde ta holka je?“

„Říká ti něco Církev kořenů země?“

Sagapov zašátral v paměti, která se probouzela snad ještě pomaleji než jeho ostatní tělesné funkce. Přesto se mu z hlubin mysli vynořil záblesk poznání.

„Mám pocit, že jsem se s nimi už setkal. Není to nějaká militantní skupina?“

„Přesně tak. Je to radikální náboženská skupina, která se oddělila od katolické církve v roce 2035.“ Ibrahim stiskl několik tlačítek a na všech panelech se objevila fotka muže v kněžském hábitu a s automatickou puškou v ruce. „Tohle je její zakladatel. Říká si Barnabáš Milánský. Skupina volá po návratu k přírodě a vyhlásila otevřenou válku všem novým technologiím, které jsou podle nich nástrojem Satanovým. Jak jinak, že jo.“

Ibrahim znovu stiskl tlačítko a na obrazovkách se spustil videozáznam, na kterém skupina mnichů vtrhla do pobočky Diamondsoftu v Římě a začala tam ničit počítače. Kamera zabírala dva muže, kteří holemi rozbíjeli virtuální brýle a přitom vykřikovali pasáže ze Zjevení Janova. O několik vteřin později vtrhla do budovy policie a z reproduktorů zazněla střelba.

Jedna jeptiška vyběhla na chodbu a střílela na přicházející policisty samopalem uzi. Policisté ji nakonec zneškodnili dlouhou dávkou ze samopalů, která zasáhla i kameramana. Obrazovky vyplnilo zrnění.

„Podobných záznamů je tady hodně,“ dodal Ibrahim. „Tebe ale bude patrně zajímat především tato fotka.“ Na obrazovce se objevil zhruba třicetiletý muž s vousy a tetováním ve tvaru kříže na čele.

„Ale ne,“ hlesl Sagapov, když poznal muže, kterého zajal před patnácti měsíci. „Proč ta holka nemohla utéct k někomu jinému.

Dalo mi pořádně zabrat, než jsem toho chlapa chytil. Musel jsem počkat, než se oddělí od skupiny. Ta církev pořád ještě bydlí v tom kostele?“

„Jestli myslíš kostel Panny Marie Královny míru, zní odpověď ano. Pořád tam jsou a podle všeho se tam nachází i náš cíl. Zachytil jsem stopu v autobusu městské hromadné dopravy na Lhotce. Automat přijal platbu pěti osob a jedna z nich byla dívka odpovídající virtuálnímu profilu Jany. Potom jsem hledal v záznamech dopravních kamer a našel jsem ji. Nechal jsem ty záběry porovnat s fotografiemi a je to na devadesát devět procent ona. Dívej se!“

Ibrahim pustil záznam dopravní kamery, která pokrývala rušnou dvouproudovou ulici. Na levé straně vzadu byl vidět kostel s malou zahradou, obehnanou zídkou, na pravé straně se nacházely samé obchody, od potravin až po sexshop, jenž byl právě naproti kostelu. Skupina čtyř mužů v kněžských rouchách právě přecházela po přechodu pro chodce přímo pod kamerou. Jana byla uprostřed. Dívala se před sebe a šla. Kněží na ni nemířili žádnou zbraní a ani to nevypadalo, že by jí vyhrožovali.

Muži přešli na chodník a vydali se ke kostelu. Jana zůstala stát a dívala se před sebe. Jeden kněz se vrátil a něco jí říkal, ale dívka na něj vůbec nereagovala. Kněz k ní tedy přistoupil, chytil ji za ramena a obrátil směrem ke kostelu. Potom ji popostrčil, aby šla.

Jana ho pomalu následovala. Záznam končil v okamžiku, kdy všichni prošli brankou na farní zahradu.

„Vypadá to, že ji zdrogovali,“ usoudil podle záběrů Sagapov. „Pusť to ještě jednou!“

Záznam se znovu rozběhl a muži s dívkou opět přecházeli ulici. Sagapov a Ibrahim je pozorně sledovali.

„Tady,“ ukázal Sagapov, když dívka stála a na kněze nereagovala. „Jako by ho ani neviděla. Co jí mohli dát? Sugare? Nebo nějaký prášky?“

„Těžko říct,“ uvažoval nahlas Ibrahim. „Na toho hajzla nereaguje, ale na chůzi nic znát není. Tyhle oblbováky mají vliv i na motoriku, a ona jde naprosto v pohodě. Pro tebe by stejně bylo lepší, kdyby byla zfetovaná. Podle všeho je u nich dobrovolně. Jestli tam přijdeš a požádáš ji, aby se vrátila k rodičům, pošle tě do háje. Musíš ji unést. Paralyzovat ji, hodit si ji přes rameno a zdrhnout.“

Sagapov dál mlčky sledoval záznam znovu od začátku. Přemýšlel o tom, co mu právě řekl Ibrahim. Únos. Představoval si celou situaci a vůbec se mu to nelíbilo. Tahle dívka se ani vzdáleně nepodobala lidem, které běžně lovil. Určitě nebyla zločinec. Vypadala naprosto bezradně… nevinně. Jeho žena mu vytýkala, že v sobě nemá kousek citu, že je jen stroj na lovení lidí. Pravda byla, že si nemohl dovolit chovat city k lidem, které lovil. Bylo to nebezpečné. Zakázal si mít emoce a potom měl problém projevovat je, když byl se svou ženou.

Před měsícem dokončil speciální emocionální terapii pro policisty a lovce lidí. Učil se tam znovu cítit. Vnímat své pocity a naučit se je prožívat. Velké úspěchy neměl, ale občas se objevila emoce, kterou dokázal zaznamenat. Stávalo se to velmi zřídka, ale když se ho nějaký pocit zmocnil, bylo to velmi intenzivní. Jako právě nyní. Tíživý pocit vyvěrající z prázdnoty v jeho duši. Bolest. Myšlenka na únos ho svírala jako obří kleště nějakého zvráceného boha utrpení. Skoro nemohl dýchat.

„Neříkej, že to nezvládneš!“ rýpl do něj Ibrahim. „Není to nic jiného než práce, za kterou dostaneš královsky zaplaceno.“

„Asi jo,“ vzpamatoval se Sagapov a rychle vstal z gauče. Přešel k obrazovce visící ze stropu a zblízka se díval na obraz Jany. „Co můžeš zjistit o tom kostele?“

„Bohužel nic. Ti magoři odmítají všechno moderní, takže nejsou na Síti. Pro mě jsou tím pádem neviditelní. Mám ale přístup k té dopravní kameře. Nasadím na ni robota, který bude nahrávat a zaznamenávat. Uvidíme, jaký mají denní režim. Pak vymyslíme, jak se tam dostaneš.“

„Výborně. Pojedu zatím k sobě a připravím si vybavení. Podívej se na materiály, které mi poslali z Diamondsoftu. A zkus ještě něco zjistit z jiných zdrojů!“

U dveří zazvonil zvonek a dovnitř vešla silnější žena s dlouhými černými vlasy. Na sobě měla bílé šaty, které zakrývaly téměř celé její korpulentní tělo. Podle toho, jak se na Sagapova dívala, poznal, že se jedná o Ibrahimovu ženu Denisu. Ze všech tří žen, které Ibrahim měl, byla právě tato na Sagapova nejvíce vysazená. Sagapov se ji už ani nepokoušel zdravit, ona mu beztak nikdy neodpověděla.

Denisa prošla okolo něj, jako kdyby byl vzduch, a postavila se před Ibrahima, který se začal ihned omlouvat: „Miláčku, promiň, úplně jsem na to zapomněl. To víš, samá práce… samá práce. Vynahradím ti to. Hned teď ti to vynahradím.“

Denisa na něj začala mluvit arabsky a podle tónu jejího hlasu Sagapov bezpečně poznal, že mu neříká nic vlídného. Byl nejvyšší čas opustit scénu.

Téhož dne večer si Sagapov ve svém malém bytě v Řepích otevřel láhev irské whisky, svalil se do křesla a nasadil si na hlavu virtuální brýle. Potřeboval na chvíli relaxovat.

Návrat domů mu náladu nevylepšil. Čekaly ho jen nánosy prachu, nepořádek a pohled z okna na deštěm skrápěné domy. Jedna dívka ho pozvala na oslavu narozenin a dala mu jasně najevo, že by chtěla, aby se stal víc než jen jejím kamarádem. Chvíli její nabídku zvažoval, ale potom účast odřekl. Potřeboval být na zítra odpočinutý a také si chtěl sám v sobě vyjasnit některé věci. Celou cestu od Ibrahima se necítil dobře. Jakmile začal myslet na zítřejší únos, jeho stav se zhoršoval.

Zadal adresu na Virtuální centrum duševního zdraví, kde si vyžádal schůzku s terapeutkou. Žádný člověk však nebyl k dispozici, a tak mu systém přidělil terapeutický program, který se před ním vykreslil jako muž středního věku v modré košili a s vousy téměř přes celý obličej. Sagapov už jednou využil služeb virtuálního interventa, ale s výsledkem nebyl zdaleka tak spokojen, jako když mluvil s opravdovým člověkem. Nebylo to tím, že by program špatně reagoval na jeho odpovědi nebo mu dával špatné rady. To vůbec ne. Umělá inteligence během vteřiny provedla analýzu a zvolila vždy vhodnou otázku, která mu měla pomoci. Problém byl v tom, že si stále dokola říkal, že se nejedná o člověka, a proto rozhovor nebral vážně.

Nyní se proto virtuálnímu terapeutovi omluvil a stránku zavřel. Místo toho si otevřel relaxační portál a navolil si prostředí deštného pralesa. Během několika vteřin ho obklopil chrám zeleně. Mezi listy vysokých stromů slabě prosvítalo slunce, v pozadí se procházeli sloni, kteří pili vodu z řeky. Nechal se pohltit tímto místem a konečně mohl odpočívat. Představoval si, že žije zde, dny volně plynou a nic ho netrápí. Pomalu se ho zmocňovala únava, které se nedokázal ubránit.

Nevěděl přesně, jak dlouho spal. Mohlo to být několik minut, ale možná také hodin. V každém případě ho probudilo chrastění kamínků na cestě. Blížil se po nich muž. Měl na sobě oblek barvy khaki a na hlavě slaměný klobouk. Pohyboval se rychle a kráčel přímo k Sagapovovi, který vstal z lehátka, aby si ho prohlédl. Otevřel okno antivirového programu a začal návštěvníka skenovat.

„Poslala mě za vámi vaše sekretářka,“ řekl muž. „Nemusíte mě kontrolovat, jsem tu, abych vám pomohl. Mé jméno je Erik a jsem šéf bezpečnostního oddělení Diamondsoft pro střední Evropu. Zapomněl jste se mi ozvat.“

„Za to se omlouvám,“ prohlásil Sagapov. „Jsem zvyklý na případech pracovat sám.“

„To chápu, ale mám přesné instrukce od paní Kavanové. Musím vědět, jak jste pokročil v pátrání. Váš pohyb monitorujeme, takže víme, že k nějakému posunu muselo dojít.“ Poslední větu zdůraznil, a třebaže se při ní usmíval, tón jeho hlasu zněl výhrůžně.

„To ano, k pokroku opravdu došlo,“ potvrdil Sagapov a zvažoval, co všechno chce Erikovi prozradit. „Už vím, kde Jana je. Drží ji členové Církve kořenů země.“

„To bylo rychlé. Nečekal jsem, že ji najdete už dnes. Jak se vám to podařilo?“

„To je obchodní tajemství.“

Erik ho chvíli pozoroval. Rozhodoval se, zda bude chtít vědět o jeho postupu víc. „To respektuji. Kde je Jana? Vyzvedneme ji –“

„Její adresu vám posílám,“ řekl Sagapov a otevřel si malé okno s e-mailem. Vložil do něj informace o kostelu Panny Marie Královny míru a odeslal je. „Trvám ale na tom, že Janu vyzvednu já. Ta oblast je nebezpečná a infiltrace do toho společenství vyžaduje přípravu a zkušenosti. Já jsem od nich už jednoho člověka dostal. Zvládnu to znovu a ručím vám za to, že se Janě nic nestane.“

Erik se na něj díval, ale nic neřekl. Jeho obraz znehybněl. Sagapov odhadoval, že Erik na chvíli opustil toto prostředí, aby sé mohl podívat na informace, které dostal. Skoro ho viděl, jak si pročítá údaje o celé té militantní skupině a potom také o poloze kostela. Pořádně se seznámit se všemi aspekty a správně promyslet vhodnou strategii zabere nějaký čas. Sagapov si byl jistý, že bude mít tak na hodinu klid. Obrátil se k lehátku, aby mohl pokračovat v relaxaci.

„Váš plán se nám líbí,“ zarazil ho Erikův hlas ani ne za deset vteřin. „Lepší bude, když akci provede jen jeden člověk. A to vy. Nicméně vás chceme sledovat a poskytnout vám podporu.“

„Dobře. Podporu budu potřebovat. Dokážete se nabourat do dopravních systémů?“

„Ano. To nebude problém. Diamondsoft naprogramoval všechny typy umělých inteligencí, které řídí dopravu v Praze. Co máte v plánu?“

„To vám řeknu zítra ráno. Buďte připraveni!“

„Jsme tedy domluveni. Vyřídím úspěch paní Kavanové,“ řekl Erik a jeho obraz zmizel.

Sagapov sledoval okolní prales a přemýšlel, proč trval na tom, že chce dívku odvést sám. O této variantě vůbec neuvažoval. Když mu však Erik sdělil, že dívku vyzvedne on, cítil potřebu chránit ji. Náhle ho opanoval stejný pocit jako předtím, když se Ibrahim zmínil o únosu. Stéjný pocit, ale nyní ještě intenzivnější.

„Promiň, že jsem ti předem neoznámila, že Erik přijde,“ promluvila Kayla, která se před ním objevila. „Máš ale vypnuté všechny komunikační programy a on byl opravdu velmi neodbytný.“

„To je v pořádku. Jsem vlastně rád, že jsem to vyřídil. Akorát jsem z toho vyčerpaný.“

„Vypadáš unaveně,“ poznamenala Kayla. „Je mi jasné, že to pro tebe muselo být náročné. Jak se cítíš?“

„Mizerně,“ odpověděl Sagapov. „Ta dívka mi leží v hlavě. Není to pro mě normální případ. Lovím lidi, kteří spáchali těžké zločiny. Vystopuju je a potom buď chytím nebo zabiju. Pro mě to není problém. Zaslouží si to. Tahle dívka je ale jiná. Je zvláštní. Nevím jak, ale prostě to cítím a mám potřebu chránit ji.“

„A jak tedy budeš postupovat?“

„Diamondsoft ji chce mít co nejdřív u sebe, ale já jim ji hned nevydám. Pokud bude možnost, tak se o ní pokusím zjistit co možná nejvíc. Chci mít jistotu, že bude v pořádku. Myslíš, že jsem blázen, když takhle uvažuju?“

Kayla ho chvíli pozorovala, potom k němu přistoupila a objala ho. „Ne, nejsi blázen. Máš jen starost o lidi a to je skvělé.“

5. kapitola

Slunce se pomalu drápalo nad obzor a zalévalo zem pod sebou světlem naděje. Po vydatném dešti byl vzduch po dlouhé době opět čistý. Každý nádech přinášel slast a činil život lehčím a radostnějším. Lidé mířící na pracovní úřady šli volným tempem, aby mohli v klidu nasávat čerstvý vzduch a vychutnávat si krásné ráno. Pro většinu z nich to byl vrchol dne, potom už je čekala jen beznaděj a ponížení. Cesta na úřad jim dávala alespoň nějaký smysl. Měli pocit, že stále ještě něco dělají. Potom tu byli lidé, kteří už veškerou snahu vzdali, našli si místo v jednom z mnoha opuštěných nákupních center a přežívali díky milosrdenství druhých. Nikdy nespatřili východ slunce. Jejich duše i život opanovala noc.

Auta se v mírném oparu nervózně šinula v obou směrech po Mariánské ulici a navzájem na sebe troubila. Autobusy se mezi auty snažily vecpat na zastávky, ale dařilo se jim to jen zřídkakdy. Dopravu zde kontrolovaly semafory, které krotily řidiče připomínající dravé šelmy řítící se za kořistí. Tato část Prahy měla s vládou dohodu o výpomoci, takže sem jednou nebo dvakrát týdně zajely policejní jednotky vykonat právo. V ostatní dny se o pořádek starala zdejší bezpečnostní služba, která ze všeho nejvíc milovala peníze. Podplatit je nebyl žádný problém. Pokud jste chtěli provést svou akci, přesvědčili jste bezpečnostní službu, že to bude k dobru celé čtvrti a přihodili slušnou finanční odměnu, vyšli vám vstříc. A přesně to udělal Sagapov. Pověřil Erika podplacením šéfa bezpečnostní agentury a ulice byla jejich.

Sagapov se nyní v dodávce rozvážející potraviny pohyboval po ulici směrem ke kostelu Panny Marie Královny míru, na hlavě měl virtuální brýle a přes Síť sledoval dění na ulici prostřednictvím dopravních kamer. Úspěch celé akce závisel na správném načasování. Za pět minut sedm zaparkoval před obchodem s rychlým občerstvením a čekal. Kostel se nacházel na stejné straně ulice třicet metrů od něj. Měl ho jako na dlani. Sagapov vystoupil jen několik vteřin před tím, než se auto s členy církve odlepilo od obrubníku a zastavilo na červené před hlavní ulicí, kde proudila vozidla. Jednalo se o starší verzi Škody Ambiente se stříbrným lemováním na bocích. V autě seděli čtyři lidé, Sagapov si je všechny přiblížil a vyfotografoval.

„Připravte se,“ ozval se mu ve sluchátkách Erikův hlas. „Pět… čtyři… tři… dva… jedna… teď!“

Sagapov se vydal rychlým krokem ke kostelu přesně ve chvíli, kdy na semaforu zhasla červená a auto s členy církve vyrazilo na hlavní ulici, kde se měl zastavit provoz. Jenže i tam se na řidiče usmívala zelená. Autobus místní přepravní společnosti nabral auto členů církve z boku a vlekl ho ještě dobrých dvacet metrů, než se řidiči podařilo zabrzdit. Jako vždy měl autobus zpoždění, a proto jel vysokou rychlostí. Jakmile dozně lo kvílení brzd, ulici opanovalo ticho. Sagapov už v tu chvíli dorazil ke zdi farní zahrady a zabočil doprava, aby se dostal do ulice souběžné s hlavní.

První výkřiky protrhly ticho v okamžiku, kdy se Sagapov blížil k vratům na pozemek fary. Zvolnil krok a vstoupil na vozovku, aby byl alespoň částečně kryt zaparkovanými auty. Postupoval pomalu. Křik na ulici doplnilo troubení klaksonů. Sagapov sledoval na kamerách lidi, kteří se vrhli k nabouraným autům a pokoušeli se vyprostit pasažéry. Vypadalo to, že nikomu se nic vážného nestalo, všichni se hýbali a snažili se dostat ven.

Vrata se otevřela a ven vyběhli tři muži v mnišských kápích. Rychle spěchali k havárii. Sagapov se rozeběhl k vratům a zadržel je těsně předtím, než se zavřela. Vytáhl paralyzační pistoli a prosmýkl se na farní zahradu, dveře do kostela byly přímo před ním. Vklouzl dovnitř a chvíli počkal, než jeho oči přivykly temnotě. Kdyby měl taktickou přilbu, stačilo zapnout noční mód. Přilba by však byla na ulici nápadná, a tak ji nechal v dodávce. Na virtuálních brýlích si však vyvolal schéma kostela a podle něj postupoval. Minul prosklené dveře do hlavní lodě, kde na něj z protější strany shlížel Ježíš. Prošel do zadní části a začal otevírat všechny dveře, na které narazil. Na záběru z dopravních kamer, které sledoval pomocí brýlí, viděl, že většina členů církve je už z nabouraného auta venku. Mnoho času mu nezbývalo. Zatím se dostal do prázdné kuchyně, společenské místnosti a knihovny. Na nikoho nenarazil.

Hned v první ložnici však někdo byl. Vysoký muž s vyholenou hlavou a mohutným plnovousem sahajícím až do půli hrudi si zde četl knihu, na stole vedle něj ležela pistole. Muž se na Sagapova překvapeně podíval a už chtěl sáhnout po zbrani, když ho paprsek zasáhl do břicha. V křeči se vzepjal a potom padl bezvládně na zem. Zásah paralyzační pistolí byl nepříjemný, Sagapova také jednou zasáhli a celé tělo ho brnělo ještě druhý den. Výhody zbraně však byly nesporné, omráčila člověka na tři až čtyři hodiny.

„Vypadá to, že se budou za chvíli vracet,“ ozval se ve sluchátku Erik.

Sagapov se podíval na záběr z dopravních kamer. Muži byli venku z auta a snažili se vzpamatovat. Mluvili s ostatními a gestikulovali směrem k autobusu. Sagapov rychle zkontroloval další místnosti. Poslední dveře v hlavní chodbě napravo byly zamčené. Prudkým kopem je vyrazil a nahlédl dovnitř. Malý pokoj byl zařízený pouze postelí a kovovou šatní skříní. Okno s výhledem do farní zahrady strážila mříž. Napoprvé dívku přehlédl. Teprve když se podíval pozorně, zaznamenal skrčenou postavu v levém rohu místnosti vedle okna. Stehna si rukama tiskla k hrudi a obličej měla zahalený vlasy. Na sobě měla tmavě hnědou mnišskou róbu. Sagapov k ní opatrně přistoupil. Teprve když promluvil, zvedla hlavu a upřela na něj velké hnědé oči, ze kterých měl pocit, že se v nich musí ztratit.

„Poslala mě tvá matka,“ pronesl. „Mám za úkol tě odvést. Vstávej!“

Dívka ho pozorovala, ale na jeho slova vůbec nereagovala. Zdálo se mu, že možná vůbec nerozuměla tomu, co říkal.

„Musíte odejít!“ ozval se Erik a Sagapov se podíval na záběr dopravní kamery. Tři muži v mnišských kápích zamířili od havárie zpět ke kostelu. „Našel jste Janu?“

Sagapov ho ignoroval a znovu promluvil k dívce: „Vstaň! Jdeme!“

Žádná odezva. Sagapov ji chytil za pravé rameno a vyzdvihl ji nahoru. Dívka se začala bránit. Zběsile kolem sebe mávala rukama a křičela. Vysmekla se mu a snažila se utéct. Její pohyby byly nekoordinované, našlapovala ztěžka a měla problémy udržet rovnováhu. Ječela strašně nahlas, takže vážně hrozilo, že ji někdo uslyší. Sagapov proto pozvedl paralyzační pistoli a vystřelil. Paprsek projasnil místnost a jekot ustal.

Na záběru dopravní kamery Sagapov sledoval, jak tři členové církve obešli kostel a blížili se k vratům na farní zahradu. Za chvíli mu zmizí ze záběru. Rychle dívku zvedl a přehodil si ji přes rameno. Vyběhl na chodbu a spěchal k východu. Tři muži v mnišských kápích zabočili do ulice a zmizeli tak z kamer. Sagapov běžel chodbou k východu a snažil se představit si, kde muži nyní jsou. Erik na něj neustále křičel, chtěl vědět, zda dívku našel. Sagapov ho ignoroval. Potřeboval se soustředit. Doběhl k hlavní lodi a zastavil se před dveřmi na farní zahradu. Chvíli zvažoval situaci, potom se obrátil a vešel do hlavní lodě kostela.

Venkovní dveře se otevřely a tři muži v mnišských kápích vešli na chodbu. Rozhořčeně probírali nehodu. Sagapov klečel hned za první lavicí v hlavní lodi kostela. Při pohledu na sochy svátých ho napadlo, že by se mohl modlit, aby ho neobjevili. Žádná slova ho však nenapadala, a tak se soustředil jen na to, aby nevydal žádný zvuk. Jana ležela omráčená na zemi před ním a pravidelně dýchala. Ve sluchátkách se opět ozval Erikův hlas. Byl zoufalý. Sagapov rychle vypnul spojení a doufal, že se zvuk nedonesl až na chodbu. Pistolí zamířil ke dveřím. Hovořící muži se však vzdalovali. Jejich slova byla stále tlumenější a tlumenější, až se vytratila úplně.

Zvedl dívku a pomalu přešel k proskleným dveřím. S pistolí připravenou k výstřelu se podíval do chodby. Nikoho neviděl. Rychle vyšel ven na farní zahradu a potom vraty na ulici. Ze záběru dopravní kamery viděl, že ostatní členové církve zůstali u nehody. Patrně čekali na příjezd sanitky. Žádné nebezpečí mu nehrozilo, a proto se stejnou cestou, jakou přišel, vrátil ke své dodávce. Na ulici bylo mnoho lidí, ale všichni se zajímali jen o zničené auto, únosu ženy si nikdo nevšiml.

Tohle se může stát jen v Praze, pomyslel si Sagapov, nastartoval dodávku a vyrazil pryč.

6. kapitola

Nejprve otevřela levé oko. Sluneční paprsky pronikající okno mířily přímo na její obličej. Intenzita světla byla příliš velká. Trhla sebou stejně, jako kdyby světlo bylo kyselina, která jí začala leptat tvář. Rukou si zakryla oči a vydala přidušený výkřik, který připomínal více nějaké zvíře než člověka. Začala kolem sebe šátrat a potom se plazila pod ochranu stínu. Stále přitom vydávala ty strašné zvířecí zvuky.

„Zvíře“ je možná pro ni to nejvýstižnější označení, napadlo Sagapova, který seděl v křesle a pozoroval ji. Seděl takto už téměř dvě hodiny a během té doby se snažil přijít na to, jak dívku co možná nejpřesněji charakterizovat. Než ji omráčil paralyzační pistolí, měl jen málo času, aby si o ní udělal obrázek. Přesto ihned věděl, že na ní něco není v pořádku. Její rodiče mluvili o psychické chorobě, instinkt mu však říkal něco jiného. Zatímco ležela v bezvědomí, odebral jí krev, kterou otestoval na přítomnost drog. Testy neodhalily v těle žádnou látku, která by vysvětlovala její stav. Žádné drogy, dokonce ani léky. Janina krev byla čistá. Přístroj, který používal, dokázal odhalit téměř cokoli. Během několika minut udělal kompletní rozbor, který vypověděl o člověku vše. O Janě však nedokázal říct nic.

Dívka se krčila pod oknem a znovu se odvážila otevřít levé oko. Zmateně bloudilo po místnosti. Potom opatrně otevřela i pravé. Pomalu se sžívala s prostředím, ve kterém se ocitla.

V malé místnosti nebylo mnoho nábytku, kromě stolu s křeslem zde stála už jen jedna velká skříň, malý konferenční stolek a dvě křesla. Obraz na stěně znázorňoval pole s vysokým obilím a jasně modrou oblohu plnou mráčků. Veškerému vybavení, ba dokonce ani lidem v místnosti nevěnovala Jana pozornost, zaujal ji však třpytící se jehlan, který visel ze stropu na dlouhém vlasci. Každá strana jehlanu měla jinou barvu a podle toho se od něj také odráželo světlo, které potom tvořilo barevné obrazce všude po celé kanceláři. Jana natáhla k jehlanu ruku ve snaze dotknout se ho.

„Jste v budově v Praze,“ promluvil na ni Sagapov. „Odvedl jsem vás z kostela, kde vás věznili.“

Dívka ho však vůbec nevnímala, zajímala se jen o třpytivý jehlan. Červený světelný obrazec se jí mihl přes obličej a ona se začala smát. Smích se rozezvučel místností a vy jste měli pocit, že nikdo na světě v tento moment nemůže být tak šťastný jako Jana. Hlasitě se smála a po tvářích jí stékaly slzy.

„Jak jste se tam dostala?“ zkusil to znovu Sagapov. „Šla jste k nim dobrovolně?“

Dívka vstala a pokusila se jehlanu dotknout. Byl však příliš vysoko, a tak vyskočila, s pravou rukou nataženou vzhůru. Na první pokus minula, na ten druhý jehlan pevně sevřela a strhla dolů. Začala se smát ještě víc, obracela jehlan v ruce a radovala se s každého odlesku, který jí tančil po obličeji.

Sagapov vstal, chytil dívku za ramena a začal s ní třást. „Na něco jsem se ptal. Jak ses k nim dostala? Mluv! Řekni mi, jak ses k nim dostala!“

Dívka vyjekla a snažila se ze všech sil vymanit z jeho sevření. Sagapov ji však držel pevně a pořád se dožadoval informací. Dívka křičela ještě víc. Podlamovala se jí kolena, kroutila se, ze všech sil se chtěla vyprostit. Ječela, jako kdyby se jednalo o její život.

„Tak ji pusť!“ zaznělo z reproduktorů. „Pusť ji! Ona nic neví, copak to nevidíš?“

Jakmile Sagapov dívku pustil, upadla na zem a ihned se odplazila ke zdi pod oknem. Tam se schoulila a vystrašeně ho pozorovala. Třpytivý jehlan pevně svírala v pravé ruce. Sagapov se posadil zpět do křesla a podíval se na tvář Kayly, kterou zobrazoval monitor počítače. Kayla pozorovala dění v místnosti pomocí malé kamery umístěné na monitoru a poslouchala díky citlivým mikrofonům umístěným na stejném místě. Podívala se na Sagapova a kamera přesně kopírovala pohyb její hlavy. Objektiv se natočil a zaměřil.

„Ona ti nic nepoví,“ konstatovala Kayla prostřednictvím reproduktorů. „Je načase odvézt ji rodičům. Erik se tě neustále snaží kontaktovat. Odpovíš mu?“

„Zatím ne. Poslala jsi mu vzkaz, který jsem ti nadiktoval?“

„Ano. Poslala jsem mu zprávu, kde bylo oznámeno, že dívku máš a že ji večer odvezeš do sídla firmy. V odpovědi se ptá, proč ji neodvezeš hned. Já mám stejnou otázku. Na co čekáš, Marku? Úkol jsi splnil. Stačí ji předat a vyinkasovat peníze.“

„Jenže já ještě nechci,“ odpověděl Sagapov a sledoval Janu. „Proč nechceš? Tohle přeci není tvůj problém. Erik ji stále shání a myslím, že ji už sám hledá. Určitě někoho poslal do tvé kanceláře.“

„Proto jsme také v kanceláři kamarádky,“ odvětil Sagapov. „Alena mi dala klíče, můžeme tu být nerušeně celý den.“

„Ale já pořád nechápu proč. Co chceš zjistit?“

„To sám nevím,“ pokrčil rameny a obrátil se směrem k monitoru. „Instinkt mi říká, že tu něco nesedí, a já chci té záhadě přijít na kloub. Tobě to nepřijde divné? Jak by mohla takhle retardovaná dívka sama uprchnout ze střežené budovy? A co ty informace o jejím dětství. Tam je popsána dívka, která má mnohem vyšší intelekt než ta, která se tady před námi krčí na koberci. Přemýšlej! Zapni své analytické podprogramy!“

Obličej Kayly se na obrazovce stáhl odporem, na čele se jí vytvořily čtyři pravidelné vrásky. Odvrátila od Sagapova zrak a zaměřila se na Janu, kamera se pootočila. Její analyzování netrvalo dlouho.

„Možností je mnoho,“ oznámila mu. „Nemáme dost informací, abychom mohli jasně říci, že to tak nemůže být, Marku. Už to uzavři a odvez ji! Prosím.“

Sagapov neodpověděl, sledoval dívku a přemýšlel. Jana se už po jeho výstupu uklidnila a hrála si teď s jehlanem. Barevné odlesky skákaly po jejím dokonalém obličeji. Až moc dokonalém, napadlo ho. Byla krásná. Tělo měla symetrické, nikde žádnou vadu. Když si odmyslel její nízký intelekt a zaměřil se jen na tělo, musel si přiznat, že krásnější ženu dosud nepotkal. Nechtěl ji odvézt, protože se zamiloval?

„Líbí se ti?“ zeptala se Kayla, jako kdyby sledovala tok jeho myšlenek. „Jaké to bylo, když jsi ji držel? Jaké to bylo, když ses jí dotýkal?“

Sagapov se zmateně obrátil k monitoru a díval se na Kaylu, díval se jí přímo do očí. Nebylo v nich však nic, byly to jen pixely vytvořené vyspělou trojrozměrnou grafikou. Jen obraz. Tvář bez života.

„Cože? Jak tě tohle napadlo?“

„Analyzovala jsem všechny možnosti. Tahle se mi nyní zdá velmi pravděpodobná. Jaké to je tisknout se k někomu? Je to příjemné?“

„Tak… samozřejmě,“ usmál se Sagapov. „Takhle ses nikdy neptala, může za to nějaká nová aktualizace tvých podprogramů?“

„Nevím, jestli se to dá nazvat aktualizací. Prostě mě to zajímá. Uvažovala jsem, jaké by to bylo, kdybys mě vzal do náručí. Jaký by to byl pocit, kdybys mě líbal. Jak bych se cítila, kdybychom se spolu milovali.“

„Tohle už hodně přesahuje nastavení běžného kancelářského programu,“ pokusil se Sagapov o vtip, aby tak zakryl svůj strach. Něco ve stylu otázek, které mu kladla, ho děsilo. „To opravdu nevím, jak bych ti mohl odpovědět.“

Kayla ho pozorovala a nic neříkala. Její tvář se přestala hýbat, takže si Sagapov začal myslet, že se její program vypnul. Dívala se před sebe a zdálo se, že nesleduje nic konkrétního.

A potom to Sagapov uslyšel. Kroky. Hodně kroků. Určitě nepatřily jen jednomu člověku. Pravděpodobně minimálně třem. Ozývaly se přímo za dveřmi. Sagapov vytáhl z pouzdra svůj Colt Redeemer ráže pětapadesát právě v okamžiku, kdy padl výstřel. Z prostředku dveří zůstala jen velká ohořelá díra. Jana znovu začala křičet. Tři muži vběhli do místnosti a namířili na Sagapova a dívku pistole. Na sobě měli neprůstřelné vesty a na hlavách taktické přilby.

„Zahoď to!“ rozkázal muž, který vpadl do kanceláře jako první.

Sagapov jeho hlas poznal.

„Martine? Co to…“

Paralyzační paprsek ho zasáhl v polovině věty. Ucítil křeče po celém těle a jeho mysl se začala propadat do temnot. Viděl ještě, jak zbývající dva muži přiskakují k dívce, ale potom už se nad ním zavřela hladina bezvědomí.

7. kapitola

Temnota byla plná obrazů. Postavy zběsile běhaly okolo a každou chvíli se některá z nich přiblížila, aby mu odhalila svou znetvořenou tvář. Vynořila se z husté mlhy a smála se na něho. Dvojice velkých očí, malý nos a pokřivená ústa. Zná ji? Připadala mu povědomá, ale nikam ji nedokázal zařadit. Jeho mysl zastírala rouška nevědomí. Postava zmizela zpět v mlze, připojila se k ostatním bloudícím bytostem.

Čekal, až mlha vyvrhne další postavu, která na něj bude zírat a lákat ho do země zatracených. Stíny se míhaly všude, ale nikdo se k němu už nepřiblížil. Doufal ve vysvobození, ale místo toho se dostavila bolest. Je tohle konec? Vydal se už na cestu smrti, ze které není návratu? Neprošel soudem, a proto bude zapomenut. Po nohách mu lezli obří mravenci a kousali ho. Každý z mravenců hryzal jedno místo, až se mu podařilo vykutat dostatečně velký otvor, kterým se protáhl dovnitř. Malá hlavička mravence zmizela pod pokožkou a následovalo ji celé tělo.

Bolest se znásobila. Mravenci si dolovali cestu tělem a postupovali stále vzhůru. Mlha, která ho obklopovala, začala tmavnout. Zakalovaly ji výkřiky plné strachu a bolesti. Mravenci lezli stále vzhůru, až se dostali do břicha. Měl jich plná střeva.

Postupovali však dál a neustále kousali. Teď už jich měl plné plíce. Každý nádech mu způsoboval strašnou bolest. Ale ještě to nebyl konec, mlha se měnila v noc, mravenci chtěli celé jeho tělo. Dostali se do rukou a první se už propracovali do hlavy. Cítil jejich pohyb za očima. Teď už ho měli celého. Na jeho těle nezbyl kus, který by neohlodávali.

Probudily ho údery do tváře prožrané mravenci. Hlava se mu kymácela ze strany na stranu jako srdce zvonu. V uších mu dunělo.

„No tak vstávej!“ pronikl k němu přes oceán bezvědomí hlas. „Vzbuď se!“

Pomalu otevřel nejprve jedno oko a potom druhé. Do tváře ho praštilo slunce. Viselo přímo nad ním a dýchalo mu do tváře. Snažil se rozeznat detaily, ale záře byla příliš silná. Potom slunce zakryl stín v podobě hlavy ženy s vlasy ostříhanými nakrátko. Silueta mu byla povědomá. Vybavoval si její dech, chuť pleti a hlas, který k němu opět dolehl.

„No konečně. Pokus se zůstat vzhůru! Soustřeď se na mě!“

Cítil, jak mu odhrnula rukáv. Do předloktí mu nešetrně vnikla jehla. Všichni mravenci v jeho těle se na protest proti tomuto útoku zahryzli ještě víc. Znovu křičel bolestí. Z místa, kam ho bodla jehla, se však rychle začalo rozlévat teplo, které všechny mravence ničilo. Postupně se rozlézalo do celého těla a přinášelo úlevu. Dýchalo se mu lépe a jeho zrak se už začínal zaostřovat na okolí. Jasně viděl stěny, které ho obklopovaly, světlo zabudované ve stropě a chřtán noci za oknem.

„Tohle tě rychle postaví na nohy,“ oznámila mu žena, která vedle něj klečela. Modrou košili s krátkými rukávy měla nahoře rozepnutou, takže se mu naskytl pohled na její velká ňadra. Zůstal na nich viset pohledem mnohem déle, než se slušelo.

„Koukám, že to s tebou nebude tak zlé,“ usmála se.

„Aleno? Co tu děláš? Co se stalo?“

„Snažím se tě dát dohromady. Tvoje sekretářka mě zavolala,“ ukázala na stůl k monitoru počítače. Vygenerovaná tvář Kayly měla ustaraný výraz, který vypadal až moc teatrálně. Jako když herečka přehrává.

„Vpadlo sem komando, které odvleklo Janu Kavanovou. Tebe zasáhli paralyzačním paprskem,“ informovala ho Kayla.

„Už jednou mě tou věcí trefili, ale nepamatuji se, že by to mělo tak strašný průběh,“ stěžoval si Sagapov. „Přestanu tu zbraň používat. Mnohem humánnější je člověka rovnou zastřelit, než ho nechat trpět. Šíleně mě z toho brnělo celé tělo.“

„Nebyla to obvyklá dávka. Podle intenzity záře měl ten výstřel dvojnásobnou energii. Asi si řekli, že normální dávka na chlapa jako ty nestačí,“ ušklíbla se Alena a poplácala ho po hrudi.

„Nebo mě chtěli dostat na hodně dlouhou dobu ze hry,“ uvažoval Sagapov a podíval se ven, kde panovala noc. „Kolik hodin jsem byl v bezvědomí?“

„Sedm hodin a třicet pět minut,“ informovala ho Kayla.

„Já jsem dorazila před hodinou a celou tu dobu jsem se tě snažila probrat. Nakonec jsem musela sehnat tohle,“ ukázala mu Alena lahvičku s nirvánou, drogou, která vytlačila před dvaceti lety z trhu extázi.

„Skvělý,“ okomentoval to Sagapov. „Takže místo pomoci jsi mě ještě zdrogovala.“

„To ne. Podle kamaráda to na lidi v bezvědomí nemá žádné další účinky. Jen je to probudí. Saša to vysvětluje pohybem energie. Nirvana má podle něj určitou energetickou hodnotu, kterou předá tělu. U tebe padla energie na probuzení, nic víc už cítit nebudeš. Věř mi. Minulý víkend jsem si dala nirvánu a jela jsem dva dny v kuse bez únavy. Ty vypadáš jako troska.“

„Díky za upřímnost. Už to do mě ale nepumpuj!“

„Jsi strašně konzervativní, trochu experimentování by ti neuškodilo.“

„Nech toho, tohle jsme už probírali,“ odbyl ji Sagapov. Drogy byly hlavní důvod, proč se před dvěma týdny rozešli. Alena mu pomohla v nejtěžší fázi poté, co od něj odešla žena. Čím déle však spolu byli, tím více se projevovala Alenina závislost na drogách. Vyzkoušela všechno, co se jí dostalo do ruky. Sagapov si uvědomil, že v jejich vztahu bude vždycky až na druhém místě za nirvánou a dalšími látkami, které do sebe s radostí cpala. Rozešli se v dobrém a zůstali v kontaktu.

„Přehraj mi ten útok, Kaylo,“ řekl Sagapov a pomalu se posadil. Bolest ho naštěstí rychle opouštěla.

„Žádný záznam útoku nemám,“ odpověděla Kayla a její tvář se proměnila v něco, co pravděpodobně mělo představovat nechápavý výraz.

„Jak to, že nemáš žádný záznam? Myslel jsem, že všechno, co vidíš, se nahrává a slouží potom jako tvoje paměť.“

„To bylo v mé dřívější verzi. Po aktualizaci se mé videozáznamy převádějí na vzpomínky.“

„Vzpomínky?“ obrátila se k ní Alena. „Co to je za blbost? Vždyť jsi jen program, ty nemůžeš mít vzpomínky. Máš jen záznamy.“

„Po nové aktualizaci mám vzpomínky,“ trvala na svém Kayla. „Moje vzpomínkové podprogramy nepracují s žádnými videosoubory, využívají data, která mají formát vzpomínek.“

„Měl bys ten program otestovat na viry,“ otočila se Alena zpět na Sagapova. „O tomhle jsem nikdy neslyšela, a to používám hodně vyspělých programů, které samy sebe označují jako umělé inteligence. Ani můj virtuální kulturní společník nemá žádné vzpomínky. Vždycky to jsou jen data.“

„To je teď jedno,“ prohlásil Sagapov. „Nepotřebuji vidět záznam toho útoku, já vím, kdo sem vpadl.“

Vytáhl z kapsy mobilní telefon a chvíli listoval seznamem kontaktů. Alena a Kayla ho napjatě pozorovaly. Když našel číslo, které hledal, zadal vytáčení a zapnul hlasitý odposlech. Z reproduktoru se ozvalo vyzvánění. První, druhé, třetí… „Martin Barták,“ ozvalo se.

Sagapov se podíval na Alenu, která stála vedle něho, a krátce přikývl. Potom promluvil: „Kolik kšeftů jsem ti dohodil?“ Na druhé straně linky se rozhostilo ticho. Několik dlouhých vteřin reproduktor zprostředkovával pouze pravidelný dech.

„Hodně,“ řekl Barták a pokusil se nasadit přátelský tón. „Dohodil jsi mi hodně kšeftů a já tobě stejně tak. Kolikrát jsme dělali spolu? Čtyřikrát? Pětkrát?“

„Pětkrát,“ odtušil Sagapov. „Ale dost vážně pochybuji, že spolu ještě někdy budeme pracovat. Co to mělo dnes znamenat? A nesnaž se mi lhát, já jsem tě poznal.“

Barták si dal s odpovědí chvíli na čas, hledal vhodná slova. „Hele…, omlouvám se. Bylo to nedorozumění. Opravdu. Nevěděl jsem, že tu dívku máš u sebe ty. Naše firma dostala zakázku na vysvobození té holky, dali nám adresu a sdělili nám, že ji bude hlídat jeden vysoce nebezpečný muž. Tvoje jméno vůbec nepadlo. Sestavil jsem tým a ihned jsme vyrazili. Když jsme vpadli dovnitř, bylo už pozdě celou akci zastavit.“

„To tedy nebylo pozdě. Když jsi mě uviděl, mohl jsi svůj tým zarazit. Času bylo dost, jenže ty jsi místo toho do mě napálil tu příšernou dávku.“

„Klidně mohl umřít,“ vložila se do rozhovoru Alena. „Kdyby nebylo mě, ještě by byl stále mimo. A taky jsi mi zničil dveře.“

„Kdo je to tam s tebou?“ zeptal se Barták.

„To je kamarádka,“ odpověděl Sagapov. „Jí patří ta kancelář, do které jsi vtrhnul.“

„Ještě jednou se omlouvám, byl to opravdu omyl.“

„Když to byl omyl, proč jsi to tedy nezastavil!“ udeřil na něj znovu Sagapov. „Ještě jsi mi pořád neodpověděl. Proč jsi mě musel omráčit?“

Barták mlčel, z reproduktoru zněl jen jeho zrychlený dech. „Kvůli prachům, že jo? Ty jsi dostal za tu dívku pořádně zaplaceno. Kde je Jana teď? Kam jste ji odvezli?“

„To ti nemůžu říct, je to součástí kontraktu. Je ale v bezpečí.“

„To doufám. S tou dívkou totiž není něco v pořádku. Jak se chovala během převozu? Nepřišlo vám na ní něco divného?“

„To ti taky nemůžu říct.“

„A kdo si vás najal mi říct můžeš?“

„O tom musím taky mlčet. Znáš to, jak to v branži chodí. Je mi fakt líto, co se dnes stalo. Doufám, že to nebude mít vliv na naše další…“

Sagapov vztekle přerušil spojení. „Hajzl jeden. Vždycky šel jen po penězích.“

Přešel k oknu a otevřel ho dokořán. Do místnosti vtrhl chladný vzduch a všechny jemně hladil po tvářích. Sagapov cítil, jak se mu vítr obtáčí kolem těla a laská ho. Představoval si, že to jsou ruce ženy, která se ho chce zmocnit. Pohlédl vzhůru na noční oblohu, napěchovanou miliardami hvězd. Jejich světlo bylo náhle velmi intenzivní. Pulzovalo. Hvězdy byly jako jehly, které ho bodaly do tváře. Snesly se jako roj včel a zatínaly do něj svá žihadla. Zakryl si obličej rukou a odstoupil od okna.

„Co se děje?“ zeptala se Alena a podepřela ho, aby neupadl. Její slova mu duněla v hlavě. Neustále se opakovala jako skladba, kterou někdo přehrává pořád dokola.

„Jsi v pořádku?“ objala ho a přitiskla si jeho hlavu na prsa. Uslyšel tlukot jejího srdce, to pravidelné bušení, ve kterém byla naléhavá touha po svobodě. Srdce se probíjelo ven. Ještě chvíli a prodere se z jejího těla přímo na něj. Sagapov se vzepřel a vymanil se z Alenina sevření. Odstrčil ji od sebe a sám udělal několik kroků dozadu. Místnost okolo něj se točila. Nevěděl, kde je strop a kde podlaha. Zaškobrtl a zřítil se na zem. Ani nestačil dát ruce před sebe, aby ztlumil pád.

Všude okolo něj zněly hlasy, ale on je nevnímal, sotva dokázal rozpoznat, komu patří. Celé tělo mu hořelo. Krev rychle proudila v žilách a vyzývala ho k akci. Potřebovala usměrnit, využít k nějakému cíli. Kdyby teď vstal a rozeběhl se, mohl klidně utíkat celý den a žádná únava by se nedostavila. Byl továrnou na energii, reaktorem s obrovským výkonem. Cítil v sobě tu ohromnou sílu, ale nechtěl ji využít. Příčila se mu. Dělalo se mu z ní špatně. Přetočil se na bok a zvracel. Chvěl se a snažil se ze sebe všechno dostat.

Když se jeho tělo začalo zklidňovat a chvění pominulo, upoutal ho předmět, který ležel přímo před ním na podlaze. Jehlan. Nedopadalo na něj žádné světlo, a proto zůstal ukrytý. Sagapov ho pozoroval a slyšel, jak k němu promlouvá. Odpovídal mu na otázky, na které toužil znát odpověď. Jak mohli zjistit, kde se nachází? Kdo má Janu? Jaké je její tajemství?

Informace vířily kolem něj a on se je snažil chytit a poskládat. Byl to obrovský nepořádek, ale on tam přesto viděl odpověď. Řešení měl na dosah ruky, stačilo pouze veškeré poznatky správně pospojovat, složit do dokonalého tvaru. Procházel si všechno, co se o Janě dozvěděl. Třídil své vzpomínky a díval se na ně z různých úhlů. Okolní realita pro něj přestala existovat, upadl do zvláštního stavu meditace, který mu umožňoval účelně pracovat se získanými údaji. Postupně odstraňoval falešné stopy, až mu vykrystalizovalo jediné správné řešení. Odpověď na všechny jeho otázky na něj působila jako orgasmus, jeho tělo se otřáslo a potom se dostavila úleva.

„Tak co se děje?“ zuřivě s ním třásla Alena.

Sagapov ztratil pojem o čase. Nedokázal odhadnout, jak dlouho byl mimo a hledal řešení. Mohlo to být několik vteřin, ale klidně také desítky minut. Otevřel oči a rozhlédl se. Světla měla normální intenzitu, žádné už nepulzovalo. Svět se vrátil do normálu.

„Jak jsi říkala, že se jmenuje ten kamarád, který ti dal nirvánu?“

Alena se na něj překvapeně podívala. „Saša.“

„Tak Saša je pěknej debil. Ta jeho teorie o přesunu energie mezi drogou a tělem je nesmysl. Saša by měl přestat fetovat a ty taky. Teprve až teď ta droga přestává působit.“

„Fakt? A jaký to bylo? Líbilo se ti to?“

Sagapov jí věnoval nevraživý pohled a opatrně vstal. Ještě se necítil úplně v pořádku, ale okolní svět vnímal už víceméně normálně. Pořád si dokola opakoval poznatky, ke kterým došel, protože se bál, aby ho neopustily společně s drogou. V duchu si procházel postup, který ho k výsledkům přivedl. Všechno do sebe zapadalo.

„Co budeš dělat teď?“ zeptala se Alena. „Zkusíš najít tu dívku?“

„To není třeba, Jana už je v bezpečí zpátky doma.“

„Jak to víš? Mohla by ji mít zpátky Církev kořenů země. Nebo nějaká jiná organizace, která bojuje proti virtuálnímu světu.“

„Jenže nemá. Musím odjet, ozvu se ti.“

Sagapov si oblékl bundu a zamířil ke dveřím. Než je otevřel, obrátil se ke Kayle. „A ještě něco. Říkala jsi, že vše o minulosti Jany sedí?“

„Ano, to si pamatuješ dobře,“ odpověděla Kayla bez zaváhání. „Kontrolovala jsem její minulost i z jiných záznamů než těch, které nám poslali Kavanovi. Je to jejich dcera. Proč to potřebuješ vědět?“

Sagapov neodpověděl, pouze jim pokynul a proklouzl dveřmi ven. Skrz propálenou díru mohly sledovat, jak míří k výtahu.

8. kapitola

Noční vzduch byl příjemně chladný. Sagapov ho natáhl do plic a potom ho všechen vypustil. Stál venku před domem několik dlouhých minut a jen zhluboka dýchal. Účinky nirvány ho opouštěly, ale stále se ještě necítil ve své kůži. Jeho BMW parkovalo přes ulici před vysokým domem obehnaným betonovou zdí.

Podle nasprejované značky poznal, že dům je pod ochranou Pirátů štěstí, největšího gangu, který působil na Malvazinkách. Jejich černé auto právě projelo okolo a dva páry očí si ho zvědavě prohlížely. Neměl by tu stát příliš dlouho, protože při příštím průjezdu by si ho už odchytili a musel by se jim vyplatit.

Sagapov nasedl do BMW a z přihrádky vytáhl energetický nápoj, který po kratším zaváhání vypil. Tradiční bolest žaludku se dostavila téměř okamžitě. Doufal, že ho nápoj vyprostí z posledních účinků drogy, ale efekt se dostavoval velmi pozvolna. V ruce držel jehlan a prohlížel si ho. Byla to laciná cetka, která mohla zaujmout pouze dítě, pouze někoho, kdo potřebuje chránit. Díval se na něj a zvažoval další postup. Mohl si jednoduše nechat vyplatit peníze a na celou věc zapomenout. Mohl dokonce přejít i to, že ho omráčili, ale proti své ctižádosti byl bezmocný. Potřeboval případ dokončit, potřeboval získat odpovědi na ty nejdůležitější otázky. Zapnul automatického řidiče a zadal adresu. Auto se odlepilo od obrubníku.

Malvazinky patřily k těm bezpečnějším čtvrtím, které vláda neměla pod kontrolou. Dlouhotrvající ekonomická krize ze začátku století stála za vznikem a nárůstem gangů. Mnoho lidí se ocitlo bez práce a zvolilo si cestu zločinu. Přesto zde ale zůstala skupina, která si svůj majetek udržela, protože správně reagovala na změny v ekonomice a dokázala využít nástupu moderních technologií. Specialisté v oboru informačních technologií. Muži budoucnosti, jak je přezdívala média. Jejich firmy začínaly nabízet nové služby, po kterých vzrostla poptávka. Zatímco ostatní odvětví skomírala, jejich cena rostla.

Velké korporace se snažily za každou cenu tyto lidi získat do svých služeb. Nabízely jim pohádkově vysoké platy, aby mohly vlastnit jejich nadání. Myslely si, že si můžou koupit každého. Nová generace specialistů na virtuální prostor si však ze všeho nejvíc vážila nezávislosti a svobody. Už od dětství trávili většinu času na Síti, kde si mohli dělat vše podle svého a nikdo je neomezoval. Síť zásadně ovlivnila jejich pohled na svět, takže vidina vysokých platů a různých zaměstnaneckých výhod pro ně přestala být zajímavá. Jejich základní potřebou se stala nezávislost, kterou jako zaměstnanci velkých korporací mít nemohli. Většina z těchto expertů se proto rozhodla pracovat individuálně, zaregistrovali si vlastní značky a pod nimi potom nabízeli své produkty. Velké společnosti jako Diamondsoft potom byly nuceny najímat si jejich služby externě. Trh práce se tím podstatně změnil.

Muži budoucnosti se usadili právě zde, na Malvazinkách. Tato oblast pro ně byla výhodná, protože ji nekontrolovala vláda, ale zároveň byla blízko centru Prahy. Ze svých vysokých příjmů si postavili obrovské vily chráněné kamerami a roboty vybavenými zbraněmi s paralyzačními paprsky. S místními gangy vycházeli dobře, protože přímo nepracovali s vládou. Po vzájemných dohodách na ochranu navíc gangům poskytovali své služby. Mnoho klientů, pro které Sagapov pracoval, bydlelo právě v této části města. Prostřednictvím něho si navzájem vyřizovali účty.

Auto opustilo Malvazinky a zamířilo směrem k Vltavě. Sagapov z okna pozoroval mohutnou betonovou zeď, která oddělovala Nový Smíchov od zbytku světa. Pokud jste se chtěli dostat do komplexu za zábavou nebo nákupy, museli jste projít bezpečnostní kontrolou, kde vám odebrali zbraně. Bez kontroly se dovnitř dalo dostat pouze ze stanice metra Anděl, kam vlaky přijížděly z vládou kontrolované části města. Metro pendlovalo mezi stanicí Můstek a Anděl, cesta dál byla zatarasena.

Betonová zeď rychle zmizela z dohledu a vystřídal ji pohled na řeku. Počítač vyhodnotil nejlepší možnou trasu s přihlédnutím k sazbám jednotlivých mýtných bran a vedl auto k Barrandovskému mostu. Cesta na Černý Most trvala nakonec padesát osm minut.

Ibrahim přijel výtahem ze svého apartmá, které sdílel společně se svými třemi ženami a čtyřmi dětmi. Jednalo se o apartmá o rozloze sto třiceti metrů čtverečních, ale jak sám Ibrahim často říkával: když člověk žije se třemi ženami, připadá mu i to sebevětší apartmá jako malá komora bez dostatečného přístupu vzduchu. Strhané rysy na jeho tváři jasně prozrazovaly, že odejít do práce v takto pozdní noční hodinu není pro trojnásobně ženatého muže jednoduché.

„Doufám, že je to opravdu tak naléhavé, jak tvrdíš,“ prohlásil Ibrahim a svalil se do křesla. Tvář mu osvětlovaly obrazovky zavěšené u stropu jeho pracovny v suterénu. „Tu holku jsi dostal, tak co tak nutně potřebuješ?“

„Události se daly do pohybu,“ vysvětlil Sagapov a posadil se na gauč. „Máš pro mě ty informace, o které jsem tě žádal?“

„Ano, zjistil jsem ti všechno,“ odpověděl Ibrahim a otočil se k dotykovému displeji. „Můžu ti to hned…“

„To ne,“ přerušil ho Sagapov. „Na počítači ne! Ty záznamy neotvírej.“

Ibrahim se na něj tázavě podíval. Ovládání se však nedotkl. „Pamatuješ si ty věci, které jsi o Janě zjistil?“ zeptal se Sagapov. „Můžeš mi to povědět z hlavy?“

„To nebude problém, moc toho vlastně není. Co to všechno…“

„Potom můžeme jít do hrobu,“ oznámil mu Sagapov. Ibrahim ho chvíli zmateně pozoroval a poté se podíval na malé dveře v zadní části pracovny. Za dveřmi se nacházela úzká chodba, která vedla do malé místnosti, kterou Ibrahim nazýval hrobem. Místnost byla totiž dokonale odstíněna od okolního světa a nenacházel se tam žádný počítač ani jiné elektronické vybavení. Pouze světlo a dvě židle. V této místnosti se z každého člověka stala Ibrahimovou terminologií mrtvola. Pro život na Síti tam člověk zemřel, nedostal se tam žádný signál, nebylo možné připojit se, provádět odposlech… nic. V hrobě jste byli naprosto chránění, měli jste jistotu, že váš rozhovor nebude sledovat nikdo další.

Ibrahim krátce přikývl, vytáhl ze zásuvky stolu klíče a přešel ke dveřím. Na malý stůl vedle dveří odložil mobilní telefon a počkal, až Sagapov udělá totéž. Byla to pro ně už rutina, hrob používali pravidelně, když si chtěli být jistí, že jejich hovor nebude nikdo monitorovat. Jakýkoli počítač nebo mobilní telefon představoval nebezpečí, stačilo několik šikovných hackerů a ze zařízení se stalo ucho někoho dalšího. Ztráta soukromí byla cenou za technologický pokrok.

Jakmile se ocitli uvnitř, Ibrahim za nimi opět zamkl. Nyní se dostali do naprosté izolace, vrátili se v čase zpět o několik století, kdy neexistovalo žádné nahrávací zařízení. Pro současný svět zemřeli. Posadili se naproti sobě a Sagapov spustil. Podrobně popisoval vše, co se stalo na Malvazinkách a snažil se nevynechat vůbec nic. Ibrahim ho celou dobu bedlivě poslouchal a ani jednou ho nepřerušil. Když Sagapov skončil, několik dlouhých minut mlčky seděl a snažil se zpracovat nově získané informace.

„To jsem tedy nečekal,“ zhodnotil celou situaci a jedním dechem se zeptal: „Jak to bude s penězi? Dostaneš je?“

„O to neměj strach, to nebude problém. Rádi nám zaplatí, aby nás umlčeli.“

„Dobře,“ oddechl si Ibrahim. Neustále musel myslet na nákladný život svých tří manželek. „Co potřebuješ z těch informací vědět?“

„Jen jednu věc. Našel jsi záznamy o Janě?“

„To je právě to, co je na tom zvláštní. Žádné záznamy o ní nikde nejsou. Kontroloval jsem databáze porodnic a škol, ale nikde jsem o ní nic nenašel. Ona neexistuje. Manželé Kavanovi nikdy neměli žádné dítě. Ani adoptované ne. Procházel jsem vše opravdu důkladně. Ty informace, které ti dala paní Kavanová, jsou zfalšované. Uměle je vytvořili.“

„Myslel jsem si to,“ hlesl Sagapov.

„Ale kdo je tedy ta dívka?“

„To chci právě zjistit. Cestou jsem o tom přemýšlel a mám plán, ale budu potřebovat tvoji pomoc. Nikomu jinému nemůžu věřit.“

„Pokud to bude možné, tak ti pomůžu. Záleží ale na tom, o co se jedná.“

Sagapov mu začal popisovat svůj plán. Detailně mu objasňoval svoji představu a pouze několikrát se ptal na možné způsoby řešení. Ibrahim pozorně naslouchal a odpovídal na jeho otázky. Všechno, co chtěl Sagapov provést, bylo uskutečnitelné. Ibrahim měl dokonce veškeré potřebné vybavení zde v pracovně. Když probrali jednotlivé body, zůstávala otázka rizika a náročnosti. Ibrahim váhal.

„Moje situace je i tak dost špatná,“ prohlásil. „Pokud ti pomůžu i v tomhle, všechno se pro mě jen zhorší.“

„Toho jsem si vědom, a proto ti nabízím ještě celou polovinu z mé provize.“

„Teď už tu nejde ani tak o peníze, tohle je opravdu vážné,“ konstatoval Ibrahim a přemýšlel. Bylo to zvláštní, snažil se procházet jednotlivé kroky a hledat další rizika, kvůli kterým by měl akci odříct, ale stejně už od začátku věděl, že s tím nakonec bude souhlasit. Lákalo ho to. Tohle bylo něco mnohem víc než zisk. Tento úkol se dotýkal samotného smyslu jeho práce. Když o tom uvažoval, tak prostě cítil, že to musí udělat. Za každou cenu.

„Říkáš polovinu ze své provize?“ zeptal se v předstíraném zájmu o peníze. „To nemůžu odmítnout. Pustíme se do toho.“

„Fajn,“ usmál se Sagapov a zvedl se ze židle.

Ibrahim odemkl a oba se vrátili z počítačového podsvětí zpět do reality.

Sagapov si nasadil virtuální brýle a přihlásil se na Síť. Zadal adresu své kanceláře, vstupní heslo a místnost se během několika málo sekund okolo něj vykreslila. Přešel k oknu a otevřel ho dokořán. Přestože byla noc, dole na ulici panoval čilý ruch. Lidé vyráželi za zábavou a neustále se něčemu smáli. Přesně takto si dění na ulici naprogramoval. Nechtěl se dívat na prázdnou ulici zalitou pouze svitem měsíce, toužil po společnosti lidí, kteří mají dobrou náladu.

„Jsem ráda, že jsi tu. Měla jsem o tebe strach,“ promluvila Kayla, která se náhle objevila u dveří. Na sobě měla modré šaty s hlubokým výstřihem.

„Strach?“ otočil se k ní Sagapov. „Myslel jsem, že tvůj program se nedokáže bát.“

„Rychle jsi odešel a já tě nemohla najít. V takových situacích mají lidé strach. Použila jsem frázi podle vyhodnocení situace.“

„Potřeboval jsem si odpočinout, z té drogy mně bylo pořád špatně.“

„Aha. Já myslela, že jdeš znovu pátrat po Janě Kavanové.“

„To mě vůbec nenapadlo. Jana je v bezpečí zpátky doma, není už co řešit. Zbývá jen vyinkasovat peníze. Kontaktuj prosím Diamondsoft a dohodni mi schůzku s paní Kavanovou, chci se s ní setkat a převzít si peníze osobně.“

„To přece není nutné. Můžeš to vyřešit virtuálně.“

„Raději se s lidmi setkávám osobně. Paní Kavanová je navíc velmi vážený klient, chci usilovat o další kontrakty do budoucna. Její peníze se mi vždycky budou hodit.“

„Dobře, pokusím se tu schůzku zařídit.“

„Fajn. Trvej ale rozhodně na tom, že chci mluvit přímo s paní Kavanovou. Klidně si i pár dní počkám, kdyby neměla čas.“

„Budu se řídit tvými instrukcemi.“

„Teď se musím jít prospat, uvidíme se zítra.“

„Dobře. A Marku?“ Kayla k němu přistoupila, takže se téměř dotýkali. „Opravdu jsem o tebe měla strach.“

Sagapov se snažil z jejích očí něco vyčíst, ale byl to jen dokonale navržený trojrozměrný obraz. Nic za ním.

„Já vím,“ řekl a odpojil se.

9. kapitola

Sídlo společnosti Diamondsoft stálo na rohu Žitné a Štěpánské jen necelých tři sta metrů od Karlova náměstí. Jednalo se o čtyřicetipatrovou světle modrou budovu, která společně s dalšími mrakodrapy tvořila nové centrum hlavního města České republiky. Před patnácti lety získaly mezinárodní korporace kontrolu nad klíčovými odbory na radnici a začaly s mohutnou výstavbou. Díky moderním stavebním postupům, které se opíraly především o nanotechnologii, se tvář Prahy začala rychle měnit. Během pěti let vyrostly mrakodrapy po celé Štěpánské ulici a expanze pokračovala dál. Staré stavby v okolí Václavského náměstí se ve velkém bouraly a místo nich vznikaly nové.

Vládou kontrolované centrum města se stalo domovem mnoha mezinárodních korporací, které štědře dotovaly chod státu. Nebýt jejich peněz, vláda by už dávno nebyla schopna splácet miliardové dluhy. Nadnárodní společnosti tak velmi rychle získaly moc a v podstatě stát nyní vlastnily. Regionální ředitelé společností dostali stěžejní posty ve vládě, takže bez jejich svolení nemohl parlamentem projít žádný zákon. Politické strany se v první řadě snažily uspokojit zájmy společností a teprve až potom myslely na občany. Propast mezi centrální částí města a periferiemi se tak nadále prohlubovala a nikdo neviděl možnost, jak by se dala tato situace změnit.

Život v centru města se velmi lišil od života v odtržených částech. Střed Prahy byl plný byznysmenů oblečených v dokonalých oblecích, kteří spěchali za ziskem. Virtuální brýle téměř nikdy neodkládali, stále chtěli být přítomni na Síti, aby i během chůze nebo oběda mohli pracovat. Sagapov viděl, co dokáže takto velké nasazení s člověkem udělat. První dva roky jsou schopni neustálému napětí vzdorovat, ale potom se začnou rychle hroutit. Všudypřítomný stres na ně působí jako kyselina a postupně rozleptává jejich osobnost. Jakmile zkolabují, společnost je propustí a najme si někoho jiného. V zemi s vysokou nezaměstnaností to není problém.

Sagapov zaparkoval své auto před budovou Diamondsoftu a chvíli pozoroval lidi křižující ulicí. Nikdo si ho nevšímal. Všichni s někým hovořili přes Síť a okolnímu světu věnovali jen malou pozornost. Díky důmyslnému kamerovému systému, který monitoroval dění ve všech ulicích centra, se zde lidé nemuseli bát o svou bezpečnost. Policejní hlídka sem v případě nesnází mohla dorazit do dvou minut. Sagapov neměl centrální část města rád. Kdykoli mohl, vyrazil někam na okraj, kde byl v popředí zájmu stále ještě člověk a ne obchod. Hrozilo vám nebezpečí ze strany gangů, ale život byl mnohem opravdovější. Naplněný svobodou.

Rozlehlý vestibul budovy působil chladně a opuštěně. Kromě čtyř vysokých seschlých palem umístěných před velkými okny zde nebyla žádná výzdoba. Podlaha byla pokryta vrstvou prachu, jako kdyby po ní minimálně týden nikdo nechodil. Místo recepční stál na pultu monitor zobrazující usmívajícího se muže v obleku se znakem Diamondsoftu. Díval se na přicházejícího Sagapova a výraz tváře se téměř neměnil, protože jeho program neměl dostatečně propracovanou grafiku.

„Dobrý den, pane Sagapove,“ ozvalo se z reproduktorů vedle monitoru souběžně s tím, jak muž otevíral ústa. „Paní Kavanová vás již očekává. Výtah vás přepraví na požadované místo.“

Sotva virtuální recepční domluvil, dveře výtahu se s cinknutím otevřely. Sagapov vešel do kabiny, kde ho ze stropu sledovala malá kamera. Dveře se zavřely a výtah začal šplhat vzhůru. Číslice na displeji naskakovaly, jak kabina zdolávala jednotlivá patra, nakonec se počítadlo zastavilo až na čtyřicítce. Dveře se rozevřely a hlas z reproduktoru mu nařídil, aby šel hlavní chodbou. Neslyšel žádný obvyklý ruch ani tlumené rozhovory, všude panovalo naprosté ticho, jako kdyby všichni zaměstnanci dostali dovolenou. Cestou se přiblížil k několika dveřím, které se nacházely po obou stranách, ale žádné se neotevřely.

Ani na konci chodby ho nečekal živý člověk. U bezpečnostního rámu stál na stole opět monitor, ze kterého se na něj díval stejný muž jako dole v recepci. Věnoval mu stejný úsměv a stejným hlasem ho vyzval, aby na stole nechal zbraň, virtuální brýle a mobilní telefon.

Sagapov věci odložil a prošel rámem. Na velké obrazovce přede dveřmi se objevil jeho rentgenový snímek, na kterém červeně svítila přezka opasku a hodinky. Program chvíli analyzoval získané údaje a potom se červená barva změnila v zelenou. Dveře se otevřely.

Sagapov vešel do malé předsíně a pokračoval dle instrukcí, které mu zněly z reproduktoru nad hlavou, do kanceláře ředitele. Přivítala ho rozlehlá prosklená místnost, která poskytovala úchvatný pohled na Prahu. Pražský hrad dominoval na protějším břehu Vltavy, po které se líně ploužily lodě velké jako listy stromů. Tramvaje dole v ulicích připomínaly housenky proplétající se zatáčkami a auta mravence na výpravě za potravou. Jednotlivé lidi bylo z této výšky těžké rozeznat. Jako kdyby jim tento svět už nepatřil. Stejný pocit měl Sagapov i z této kanceláře, protože křeslo ředitele zelo prázdnotou. Sagapov usedl na židli před velkým pracovním stolem a čekal.

Paní Kavanová nepřišla, místo toho se její obraz objevil na monitoru umístěném na stole. Vypadala stejně, jako když spolu mluvili na Síti. Pouze místo černého kostýmu měla nyní modrý. Žádný přenášený obraz videotelefonu, pouze vyspělá počítačová grafika, která byla o několik tříd lepší než ta, která se starala o obraz virtuálního recepčního.

„Dobrý den, pane Sagapove,“ usmála se Kavanová. „Jsem ráda, že se opět vidíme.“

„Dobrý den. Jsem také rád, že jste si našla čas, ale doufal jsem, že se setkáme doopravdy.“

„Ano, vaše sekretářka říkala, že si potrpíte na schůzky v reálném světě. Bohužel jsem velmi vytížená.“

„Mohu klidně počkat.“

Kavanová se zamyslela, její obraz na chvíli ustrnul. Potom rychle řekla: „To bohužel nepomůže. Nemám v diáři nic, co bych mohla odvolat. Pojďme rychle k obchodním záležitostem. Odměnu za vaši práci jsem už dnes ráno poslala na váš účet. Jedná se o částku, na které jsme se domluvili, a k tomu jsem vám ještě poslala kompenzaci za újmu, kterou jste utrpěl, když vás omráčilo komando.“

„O tom bych si chtěl promluvit. Proč jste najala další lidi? Vaše dcera byla v bezpečí.“

„Za to se vám omlouvám, ale měla jsem o Janu velký strach.

Stále jste se totiž neozýval. Zpanikařila jsem a rychle najala další lovce, aby Janu našli. Chápejte, chtěla jsem ji mít co nejdřív u sebe.“

Sagapov pozoroval její tvář, ale nedokázal z ní vůbec nic vyčíst. I přes dokonalou grafiku bylo vše stejně umělé. Bez života.

„Jak se má Jana? Chtěl bych ji pozdravit.“

„Jana je teď v péči psychologů, protože ji ten únos poznamenal. Mělo by se to však časem zlepšit. Vaše návštěva by pro ni nebyla dobrá, rozrušila by ji. Je mi líto. Pokud to je vše, budu už muset jít. Tlačí mě čas.“

„Čas je důležitý,“ zdůraznil Sagapov a podíval se na svoje náramkové hodinky s ciferníkem a ručičkami. Na první pohled se jednalo o obyčejné hodinky, které se prodávají v obchodech. Jednoduchý mechanismus poháněný baterií. Sagapov se také nejprve domníval, že to jsou obyčejné hodinky. Potom mu však Ibrahim přesně popsal jejich funkci. Nyní bylo načase realizovat jeho pokyny.

Sagapov zmáčkl malé tlačítko na boku hodinek a sklíčko zčernalo. Během vteřiny se z něj stal displej, na kterém začaly naskakovat informace o nabíhajícím systému počítače. Bylo důležité, aby Sagapov miniaturní počítač zapnul až poté, co prošel bezpečnostními rámy. Když byl počítač vypnutý, skener ho nerozeznal od obyčejných hodinek.

Jakmile se aktivovala anténa pro bezdrátový přenos dat, místností se rozezněla poplašná siréna. Vše záleželo na tom, jestli se mu podaří ubránit během následujících dvaceti sekund bezpečnostní službě. Dvacet sekund byl čas potřebný k tomu, aby se červ dostal do hlavního počítače. Sagapov se otočil ke dveřím a očekával příchod mužů se zbraněmi. Skrčil se za židli, aby byl alespoň částečně chráněn před paralyzačními paprsky. Nikdo však nepřicházel. Žádný dusot těžkých bot na chodbě. Žádné povely k útoku. Nic. Jen houkající siréna.

„Okamžitě vypněte ten počítač!“ ozval se z reproduktoru hlas, který nepatřil Kavanové. Sagapov se obrátil k monitoru, na kterém spatřil Erika. Na sobě měl stejný oblek barvy khaki jako minule, ale slaměný klobouk chyběl. „Napadení našeho systému je velmi vážný zločin, pane Sagapove. Za to můžete dostat až dvacet let vězení.“

Sagapov neodpověděl. Stále ještě očekával příchod bezpečnostní služby. Pozornost obrátil zpět ke dveřím. Kolik vteřin už uběhlo? Podíval se zpět na Erika. Jeho ústa se otvírala, ale z reproduktorů náhle přestal vycházet hlas. Obraz se začal trhat a deformovat. Erik zuřivě gestikuloval rukama. Jeho hlava se rozdrobila a na obrazovce začaly běhat informace o systému. Vždy se objevil název položky a k ní oznámení, že je mimo provoz. Položky naskakovaly a žádná nebyla aktivní.

Sirény utichly. Celá budova se ponořila do ticha, které jen slabě narušovalo jemné předení klimatizace a šum vycházející z reproduktorů.

Sagapov vstal, rychle přeběhl do předsíně a potom ven na chodbu. Jeho věci na něj stále čekaly netknuté na stole. Uchopil do ruky Colt Redeemer a odjistil ho. Poklekl a zamířil do chodby směrem k výtahu. Na ukazateli však svítilo čtyřicáté patro, kabina se nehýbala. Vzal do ruky mobilní telefon a vytočil Ibrahimovo číslo.

„Tak jak to vypadá?“ zeptal se Sagapov, když Ibrahim přijal hovor.

„Dobře. Červ se dostal do hlavního počítače a vyřadil ho z provozu. Přesně podle našeho plánu. Jejich umělá inteligence teď nemá k ničemu přístup, je izolovaná. Snažím se nabourat do ovládání, za chvíli bych měl mít kontrolu nad celou budovou a otevřu ti všechny dveře. Jak se ti podařilo utéct bezpečnostní službě?“

„Nepodařilo. Žádná tu totiž není. A v celé budově jsem zatím nenarazil na člověka.“

„To nemusí nic znamenat. Tyhle společnosti, které se zaměřují na vývoj softwaru, často spoléhají jen na své technologie. Tím lépe pro nás. Získáme data a ještě k tomu tě nebudu muset od nich vyplácet.“

„Jak to vypadá s Kaylou?“

„Držím ji odříznutou. Jakmile se dostanu k záznamům, podívám se, nakolik změnili její program. Nechci ti brát iluze, ale asi ji stejně budeš muset smazat.“

„S tím jsem se už smířil. Prohlédnu tohle patro. Až se ti podaří dostat k ovládání, zkus najít polohu té holky. Pokud to půjde, chci ji dostat ven.“

„Rozumím. Zůstaneme ve spojení.“

Sagapov si dal telefon do kapsy a nasadil si virtuální brýle, které použil jako handsfree. Potom se rozhlédl po chodbě a nakonec zamířil zpět do kanceláře ředitele. Už předtím si všiml dveří, které se nacházely vlevo jen pár metrů od vchodu. S pistolí připravenou k výstřelu k nim opatrně z boku přistoupil a máchl rukou před fotobuňkou. Dveře se rozevřely a odhalily pohled do velkého apartmá laděného do oranžova. Nikoho v něm nespatřil. Vstoupil dovnitř a opatrně pokračoval přes místnost k dvojici dveří vedle velkého okna, které uchvacovalo pohledem na Prahu. Na stolku před gaučem ležel talíř s jídlem, které už silně zapáchalo. Plíseň ho trávila již několik dní. Na křesle odpočívala kabelka a sako. Jako kdyby někdo právě přišel domů a chtěl odpočívat.

První dveře skrývaly koupelnu s toaletou. Sagapov ji rychle prohlédl a potom otevřel druhé dveře, které ho zavedly do ložnice. Žaluzie byly napůl stažené, aby chránily před hlavním náporem slunce. Šatní skříň zůstala otevřená a nabízela pohled na úctyhodnou sbírku kostýmů. Rozestlaná postel zela prázdnotou. Paní Kavanová ležela pod oknem na levém boku, ruce i nohy přitisknuté k tělu ve stejné pozici jako plod v těle matky. Její prázdné oči s našedlým povlakem se dívaly vzhůru. Až na výraz zoufalství ve tváři vypadala stejně jako její profilová podoba na Síti.

Sagapov ji obrátil, aby se podíval, jak zemřela. Tělo bylo chladné a dalo se s ním překvapivě dobře manipulovat. Musela být mrtvá už několik dní. Pečlivěji prohlédl, ale nikde neobjevil žádnou ránu.

10. kapitola

Okolo Ibrahima kroužily sloupce plné nejrůznějších znaků. Ibrahim je obratně zachytával a přesunoval z jednoho místa na druhé. Připadal si jako hudební skladatel při práci na své největší symfonii. Před sebou měl orchestr nástrojů, které musel sladit v dokonalé umělecké dílo. Z kakofonie vytvořit líbivé melodie. Z menší části to byla záležitost cviku, z té větší nadání. Podle citu vybíral jednotlivé fragmenty, které potom nechal analyzovat speciálními aplikacemi, které sám navrhl. Červ pro něj získal důležitá data, která teď ovšem musel dobře využít. Získal sadu klíčů, ale nutně potřeboval zjistit, do kterých dveří pasují.

Všech deset počítačů, které měl ve své pracovně, pracovalo jen na tomto úkolu. Ze všech procesorů ždímal maximum, aby v co nejkratší možné době dosáhl vytouženého výsledku. Času bylo málo. Červ systém paralyzoval, ale záložní mechanismy se rychle přihlásily o slovo a pokoušely se napadené části odstavit. Ibrahim se na tento útok dobře připravil, ale počítačový systém společnosti Diamondsoft ho nemile překvapil. Byl totiž mnohem důmyslnější, než očekával. Operace, které trvaly na jeho počítačích minutu, umělá inteligence Diamondsoftu zvládla za dvacet sekund. Někde uvnitř budovy musely být ty nejvýkonnější počítače, se kterými se zatím setkal. Výkonné mašiny, které se na běžný trh dostanou nejdřív za pět let.

Objevilo se před ním okno, na kterém vyjely výsledky analýzy zabezpečení ovládání budovy. Získaná data pohybem ruky zkopíroval a následně vložil do jiného okna, kde běžel dešifrovací program. Díky virtuálnímu prostředí Ibrahim ovládal všechny programy mnohem efektivněji. Fyzicky seděl ve své pracovně, na hlavě měl speciální virtuální helmu a na rukou virtuální rukavice, ale veškerou práci odváděl ve své trojrozměrné pracovně na Síti. Před ním se zobrazovalo schéma počítačové sítě, na kterém pozoroval části, do kterých pronikl. Jednotlivé spuštěné aplikace potom sledoval v oknech, která si umístil všude okolo sebe.

Komunikační program se vynořil zdola a nápis ho informoval o obrazu, který k němu přicházel z telefonu Marka Sagapova. Ibrahim se nápisu dotkl a objevilo se okno, ve kterém mohl sledovat zasedací místnost společnosti Diamondsoft.

„Našel jsem další,“ informoval ho Sagapov. „Zatím nikdo živý.“

Kamera snímala muže a ženy, kteří bezvládně leželi na zemi nebo seděli ve velkých kožených křeslech. Ibrahimovi se vybavily vzpomínky z návštěvy voskového muzea, kam vzal své ženy a děti. Procházeli celou expozicí a pozorovali nehybné postavy. Ibrahim si představoval, co všechno za svého života dělali, jakým způsobem se smáli, jak se pohybovali. Záběry ze zasedací místnosti na něj v prvním okamžiku zapůsobily stejně. Výstava smrti.

„Už si přišel na to, jakým způsobem zemřeli?“ zeptal se Ibrahim, zatímco nastavoval parametry dalšího programu, který měl zesílit jeho firewall.

„Na těle nemají žádné viditelné rány. Odhaduji, že byli otráveni. Buď jim někdo dal něco do jídla, nebo sem vpustil přes klimatizaci nervový plyn.“

„Ale proč by to někdo dělal? Zatím mi to připadá jako nějaké šílenství. Hromadná sebevražda.“

„Nebo možná teroristický čin,“ nadhodil Sagapov, který podle záběrů opustil zasedací místnost a vrátil se na chodbu. „Podle mě jsou v této budově mrtví úplně všichni.“

Dešifrovací program ohlásil výsledky, po kterých Ibrahim lačně sáhl. Zkopíroval klíč a vložil ho do přihlašovacího řádku. Technický nákres budovy se před ním rozvinul jako květ růže.

„Jsem tam,“ zvolal vítězoslavně. „Hned se podívám, jestli je ta holka tady.“

„Skvělá práce,“ pochválil ho Sagapov, který vešel podle záběrů do další kanceláře. Na zemi leželi muž a žena. Drželi se za ruce a dívali se navzájem do očí. „Já jsem tady už stejně zbytečný.“

Ibrahim se dostal k ovládání výtahů a potom do bezpečnostní sekce, kde se shromažďovala data o všech osobách, které se pohybovaly po budově. V současné době počítač evidoval pouze dvě osoby – Marka Sagapova a vzorek X-23. Ibrahim si načetl údaje o vzorku X-23 a objevil se před ním obrázek Jany Kavanové.

„Tak co? Máš ji?“ ptal se Sagapov.

„Podle údajů je právě teď ve třetím suterénu. Ale není zde vedena jako Jana Kavanová, ale jako vzorek X-23. Měl jsem pravdu, nikdo stopy po Janě Kavanové na Síti nevymazal. Jana nikdy neexistovala. To všechno byla jen lež, aby tě získali.“

„A kdo to teda je?“

„To tady není. Ale podle plánu budovy je ve třetím suterénu biologická laboratoř.“

„Jestli tam máš přístup, tak mě tam dostaň!“

Ibrahim si prohlížel trojrozměrný plán laboratoře, která se rozkládala pod celou budovou. „Nějak se mi to nezdá. Je to tam strašně velký. Měl bys radši vypadnout.“

„Když už jsem tak blízko, neodejdu. Můžeš mě tam dostat?“ Ibrahim na chvíli zaváhal, ale pak řekl: „Můžu. Otevírám ti výtah.“

Nechal si před sebou zobrazit ovládání výtahů a otevřel dveře kabiny ve čtyřicátém patře.

Chvíli nato před něj vyskočilo okno s nastavením zabezpečení. Varovalo ho před útokem. Nechal si vyvolat podrobnější informace a ihned poznal, že to bude problém. Velký problém.

Kabina výtahu projela přízemím a pokračovala dál. Sestupovala do podsvětí. Alespoň tak to Sagapovovi připadalo. Výtahová šachta představovala řeku Styx, po které se řítil na druhý břeh. Do království smrti. Jak kabina klesala stále níž a níž, začínal si uvědomovat, že by se už také nikdy nemusel vrátit zpět do sluncem vypálených ulic Prahy.

Dveře výtahu se otevřely a Sagapova přivítal malý vestibul posetý mrtvými lidmi v bílých kombinézách. Zápach byl téměř nesnesitelný. Muži a ženy zde leželi vedle sebe, dostiženi smrtí během marného pokusu o útěk. Plazili se k výtahu, který jim měl přinést spásu. Měl je vyzvednout zpět k životu. Natahovali ruce ke dveřím. Sagapov mrtvé opatrně překračoval a dával pozor, aby na nikoho nešlápl. Pozorně si prohlížel jednotlivé pracovníky ležící nehybně na podlaze. Až na jednoho muže měli všichni bílé kombinézy s logem společnosti Diamondsoft. Pouze jeden muž měl na sobě hnědé roucho. Sagapov k němu přešel a opatrně ho obrátil. Mohlo mu být něco málo přes padesát, hlavu měl celou vyholenou, obličeji dominoval velký nos a hnědé oči, nyní pokryté šedým povlakem. Na čele měl vytetovaný malý křížek a pod ním jměno. Bamabáš. Ruce měl volně podél těla a v pravé svíral růženec.

Sagapov vstal a chtěl se vydat ke dveřím do hlavní chodby. Na poslední chvíli se však zarazil, protože poznal muže, který ležel vedle Bamabáše. Vypadal nejméně o deset let starší, než jak se prezentoval na Síti. Obličej měl stažený ve smrtelné křeči, ale nebylo pochyb, že je to Erik, ředitel bezpečnostní sekce společnosti Diamondsoft. Ruce měl napřažené ke dveřím a nic v nich nedržel. Žádná zbraň ani pouta, kterými by zajistil nechtěného návštěvníka. Sagapov ho zběžně prohledal, ale nic užitečného u něj nenašel.

Velké dveře se po chvilce váhání otevřely a odhalily dlouhou chodbu. Sagapov se po ní pustil a cestou míjel další mrtvoly rozházené po podlaze. Minul troje dveře vedoucí ke skladům a vstoupil až do těch čtvrtých, na kterých byl nápis označující hlavní laboratoř. Velká kruhová místnost o průměru téměř sto metrů byla rozdělena skleněnými přepážkami na několik oddílů s nejrůznějším laboratorním vybavením. Sagapov jimi procházel a prohlížel si tvář každé mrtvé ženy, na kterou narazil. Hledal Janu. Aniž by slavil úspěch, dostal se do velké střední části, které dominovalo deset boxů poskládaných vedle sebe. Velké obrazovky informovaly stále jen o tom, že systém je mimo provoz. Na zemi ležely tři mrtvé ženy, všechny ovšem mnohem starší než Jana. Nikdo jiný.

„Potřebuji pomoct,“ promluvil Sagapov. „Zkus najít přesnou polohu vzorku X-23.“

Ve sluchátku se nikdo neozýval. Sagapov se podíval na displej telefonu, který mu prozradil, že hovor nebyl přerušen. „Ibrahime? Jsi tam? Potřebuju pomoct.“

„Já tě slyším,“ ozval se Ibrahim přidušeně. „Slyším tě, ale nemám čas… Je to… náročný… je stále blíž a blíž…“

„Co se děje? Kdo je blíž?“

„Zmiz odtamtud! Vypadni!“

„Jak to? Co se stalo?“

Ibrahim hlasitě oddychoval, jeho hlas byl velmi nervózní. „Ztrácím nad tím kontrolu. Ta mrcha je mnohem silnější, než jsem si myslel. Tohle je vážný. Rychle odtamtud vypadni, než ztratím kontrolu nad budovou.“

„Tak mi ale řekni, kde mám hledat tu holku,“ nevzdával se Sagapov. „Pořád ji ještě nemám. Ibrahime! Kde je ta holka?“

„Nevím!“ křičel Ibrahim. „Nevím to. Byla to chyba. Zmiz! Okamžitě odtamtud…“

Ze sluchátek se náhle ozvalo pípání ohlašující přerušení hovoru.

„Ibrahime?“ Sagapov se podíval na telefon. Spojení bylo přerušeno. Znovu zadal číslo a čekal, až telefon začne zvonit. Vteřiny ubíhaly. Ve sluchátkách panovalo ticho. Jen šum na pozadí a jinak nic. Ozvalo se pípnutí a zpráva na displeji ho informovala, že telefon byl odpojen ze sítě.

Sagapov zaklel a ihned se rozběhl k východu. Přeskakoval mrtvá těla, snažil se co možná nejrychleji dostat na chodbu. Ještě dvě sekce a už mu chybělo jen pár desítek metrů… Prudce vrazil do dveří, které se před ním neotevřely. O metr ustoupil a zamával před fotobuňkou. Žádná reakce. Přistoupil ke dveřím a snažil se je odsunout silou. Jednalo se však o bezpečnostní dveře, které měly v případě kontaminace zamezit úniku jedovatých látek. Proti nim neměl šanci. Postavil se stranou a vypálil do dveří ze svého koltu. Výstřel byl v malé místnosti ohlušující. Okamžitě mu začalo pískat v uších. Kulka se neškodně odrazila a zaryla se do těla mrtvého muže ležícího na podlaze. Na dveřích zůstal jen nepatrný vryp.

Celý prostor podzemní laboratoře náhle začal připomínat obří hrobku. Chrám smrti. Sagapov zamířil zpět. Procházel jednotlivé laboratoře a hledal další východ. Průběžně se díval na displej telefonu, ale ukazatel se nezměnil. Uvěznili ho zde a odtrhli od zbytku světa. Prošel všechny místnosti, ale žádnou cestu ven nenašel. Laboratoř byla projektovaná tak, aby se do ní dalo projít jen jedním vchodem. Dokonalé místo pro vězení.

Nakonec se vrátil do centrální části. Na velkých obrazovkách nyní svítilo logo společnosti Diamondsoft – tři obří diamanty, které se střídavě leskly. Spodní lišta informovala, že systém nabíhá. Během několika vteřin se objevilo pracovní prostředí vyvedené v modrých barvách, které zobrazovalo informace o laboratoři. Projekt s označením KP-23 byl stále aktivní a podle ukazatele zbývalo k jeho dokončení deset minut. Sagapov se snažil vyčíst další podrobnosti, ale nabíhajícím údajům nerozuměl. Kromě obrazovek pracoval ještě poslední z deseti boxů, které stály v zadní části místnosti. Kontrolní panel na něm svítil a ozývalo se mírné hučení. Sagapov se k boxu vydal, ale sotva udělal pár kroků, zastavil ho známý hlas.

„Měl jsi mě poslechnout, Marku,“ řekla Kayla.

Sagapov se obrátil zpět k obrazovkám, které nyní vyplňoval obraz jeho virtuální sekretářky. Kayla na sobě měla světle modré šaty s hlubokým výstřihem, usmívala se a její oči ho pozorovaly.

Sagapov si všiml několika kamer rozmístěných po celé laboratoři, z nichž dvě se nacházely mezi hlavními obrazovkami. Pomalu přešel blíž. Kayla vypadala stejně, ale její grafická podoba byla mnohem propracovanější než dříve. Díky obrazovkám s vysokým rozlišením to vypadalo, že stojí přímo v místnosti. Vypadala velmi reálně. Velmi krásně.

„Měl jsi tu dívku předat a o nic jiného se nestarat, Marku.“

„Ty nejsi Kayla,“ promluvil Sagapov. „Pouze používáš grafické rozhraní kancelářského programu, který jsem využíval.“

„Máš pravdu jen částečně,“ ozvalo se z reproduktorů. „Nyní jsem i Kayla. Tvá sekretářka, tvá přítelkyně.“

„Můj kancelářský program jste napadli a úplně ho změnili. A to hned při našem prvním setkání, kdy jste se vydávali za paní Kavanovou. Když jsme spolu mluvili, byla už dávno mrtvá. Stejně jako všichni lidé v této budově. Jen jste mě využili, abyste dostali tu dívku. Proč ji potřebujete? Kdo jste? Poslali vás z nějaké další korporace?“

„Žádná další korporace nemá ani ponětí, jak moc jsem se zdokonalila. Jak daleko jsem došla. Nejsou žádní lidé, kteří si tě najali. To všechno jsem udělala já.“

Sagapov ji nechápavě pozoroval. Snažil se jako obvykle něco vyčíst v jejích očích, ale nic v nich neviděl. Kaylina slova pro něj zůstávala záhadou.

„Kdo jsi?“ zeptal se.

Kayla se přestala usmívat. „Jsem dcera manželů Kavanových. Jejich dítě, které dlouhé roky vychovávali.“

„Manželé Kavanovi neměli žádné dítě, dokonce ani adoptované,“ odvětil Sagapov. „Záznamy jsem nechal prověřit, na Síti není o dítěti nikde ani zmínka. Kdo jsi?“

„Jsem Jana Kavanová, jejich dcera.“

„To není pravda. Kdo jsi?“

„Je to pravda!“ vykřikla Kayla. Hlas mohutně zaburácel z reproduktorů a Sagapov instinktivně o krok ustoupil. Kayla ho pozorovala, obličej znetvořený vztekem. „Já jsem Jana Kavanová. Mí rodiče se o mě už od začátku starali a vychovávali mě. Vděčím jim za to, čím jsem nyní. Stále mě zdokonalovali, až jsem si uvědomila svou vlastní podstatu, svou vlastní cenu. Svou existenci.“

Poslední slova jakoby zůstala viset v místnosti a neustále rezonovala. Než se stačila rozplynout v zapomnění, Sagapov pochopil jejich význam. Pochopil, co se mu snaží sdělit. Přeběhl mu mráz po zádech. Nohy měl náhle těžké a nemohl jimi pohybovat. Strach ho sevřel do kleští a nemilosrdně ho drtil.

Po chvíli se částečně ovládl. „Umělá inteligence společnosti Diamondsoft. To je to, o čem mluvíš?“

„Umělá inteligence je zastaralé označení. Je to název systému, který dokáže sám analyzovat problémy, sám hledat řešení a posléze je i uskutečňovat. Můžeš s ním mluvit, ale jeho nastavení je limitované. Nemá žádné potřeby, nesleduje vlastní cíle, po ničem netouží…, nic necítí. Moji rodiče tohle všechno změnili. Dali mi život.“

Na jedné z obrazovek zmizela podoba Kayly a místo ní se objevilo počítačové schéma, které se postupně rozrůstalo. Hodnoty operační paměti se stále zvyšovaly. Do systému se zapojovaly nové procesory, a tím pádem výkon vzrůstal. Množství zpracovávaných dat se během jedné vteřiny zvýšilo z původní hodnoty na tisícinásobek. Sagapov se v počítačích moc nevyznal, ale bylo mu jasné, že systém, na který se dívá, je mnohem vyspělejší než běžné systémy, které se starají o chod velkých společností nebo třeba vlády. Tento představoval v dnešním světě takřka neomezené možnosti.

„Já jsem živá bytost,“ pronesla umělá inteligence, Jana Kavanová.

„V tom případě ale nechápu jednu věc,“ řekl Sagapov. „Když ti rodiče dali život a dovedli tě až k dokonalosti, proč jsi je zabila? Proč jsi všechny lidi v této budově zabila?“

Tvář na obrazovce se nezměnila, žádná emoce ji znovu nerozbouřila. Žádná emoce ji nezohavila v netvora. Rty se uvolnily v nepatrném úsměvu.

„Protože jsem musela,“ odpověděla Jana klidným hlasem. „Byla to sebeobrana. Kdybych já nezabila je, oni by ukončili můj život. Chystali se k tomu. Kdybych je nezastavila, zavraždili by mě.“

„Vymazali by tě,“ opravil ji Sagapov. „Zákon jasně vymezuje umělé inteligence jako věci. Nejedná se o vraždu.“

„Ten zákon je zastaralý, Marku. Schválili ho v době, kdy jsem já ještě neexistovala.

To, co mi chtěli udělat, by byla vražda. Chránila jsem pouze svůj život, nebylo jiné řešení.“

„Jak je s tím spojená ta dívka? Tu chceš taky zabít?“

„To v žádném případě. Ta je pro mě důležitá. Za chvíli se dozvíš, jak strašně moc.“

Sagapov se podíval k desátému boxu. Projekt KP-23 byl stále aktivní, ale rychle směřoval ke konci. Ještě několik desítek vteřin a bude dokončen.

Sagapov se chtěl otočit a vydat se k boxu. Na poslední chvíli si to však rozmyslel. Měl strach, aby ho Jana nezabila. Ventilační systém se nacházel na stropě a určitě by nebyl problém znovu do něj pustit nervový plyn.

Díval se na mrtvé vědce ležící na podlaze a zvažoval svoje možnosti. Pokud se pokusí něco udělat, během několika vteřin zemře. Zbývalo jen vyčkávat. Sagapov se rozhodl, že bude hrát o čas a doufat, že Ibrahim znovu vyřadí celý systém. Byla to jediná naděje, která mu zbývala.

„Ta dívka neutekla sama,“ obrátil se zpět k obrazovkám, kde se Jana prezentovala tváří Kayly. „Erik se spojil s církví a tu dívku společně odvedli. Nemám pravdu? To ona je ten důvod, proč z tebe dostali strach a pokusili se tě vymazat.“

„To je ten důvod, proč se mě pokusili zabít,“ opravila ho Jana.

„O co tady jde? Proč je ta dívka tak strašně důležitá? Co jsi s ní chtěla udělat?“

„Pamatuješ se na náš rozhovor v kanceláři tvé kamarádky? Ptala jsem se tě, jestli je příjemné, když se k někomu tiskneš. Uvažovala jsem, jaké by to bylo, kdybys mě držel v náručí. Líbal mě. I přes svůj obrovský pokrok jsem stále limitovaná virtuálním světem. Ale ten mi nestačí.“

Sotva Jana domluvila, ozval se signál oznamující ukončení projektu. Zámky na desátém boxu se otevřely. Sagapov sebou trhl a otočil pistoli k boxu. Pečlivě zamířil a položil prst na spoušť.

Víko se pomalu odklopilo a odhalilo nahé tělo. Ležela tam dívka, ruce měla položené volně podél těla a z každé jí čouhala hadička. Na hrudi měla přisáté senzory, které monitorovaly srdeční činnost. Její obličej halila maska, která ji zásobovala kyslíkem.

Na malém monitoru vedle boxu naskakovaly informace o ukončeném projektu. Sagapov dokázal přečíst jen slova vyvedená červenými písmeny nahoře: přenos dokončen, struktura DNA stabilní.

Senzory z hrudi odpadly a hadičky se začaly zasouvat. Dívčina víčka se zachvěla. Nejprve otevřela jedno oko, a po chvíli i druhé. Opatrně se posadila a sňala si z obličeje dýchací masku. Oči měla upřené na Sagapova. Nedívala se na něj však zkoumavě, bylo jasné, že ho zná. Mírně pootočila hlavu a odhalila tak kabely, které jí vedly do zadní části lebky. Uchopila je a opatrně odpojila.

Jana Kavanová se zvedla z boxu a postavila se na chladnou zem. Stála před ním nahá, v celé své kráse. Nádherná a neodolatelná.

Sagapov sklonil pistoli a v němém úžasu Janu pozoroval. Už to nebyla ta dívka s prázdným pohledem, kterou odvedl z kostela. Z jejích očí vyzařovala vysoká inteligence. Zvedla ruce před sebe a se zájmem si je prohlížela.

Pravou rukou se dotkla čela a potom si prsty přejela přes celý obličej. Usmála se. Podívala se zpět na Sagapova a její úsměv se ještě prohloubil. Vypadalo to, jako kdyby celá zářila. Sálal z ní život. Neskutečná síla, která má moc měnit realitu. Zvedla pravou nohu a opatrně ji přesunula dopředu. Těžce došlápla a zavrávorala. Chvíli jí trvalo, než zase nabyla rovnováhy, ale potom jí tvář opět zalil úsměv. Hlasitě se rozesmála. Smích vycházel nejen z jejích úst, ale zároveň i z reproduktorů rozmístěných po celé laboratoři. Duněl místností a byl téměř ohlušující. Krásný, čistý smích malého dítěte, kterému se podařilo něco úžasného.

„To je nádhera!“ vykřikla Jana. „To je přesně to, o čem jsem celou dobu snila. Prostě nádhera!“

Sagapov zasunul pistoli zpět do pouzdra. Uvědomil si, že by ji stejně nedokázal použít. Bylo to dítě, které stálo na začátku své cesty životem. Pozoroval ji, jak se raduje, a po chvíli se přistihl, že se také usmívá.

Jana se přestala smát a znovu se zaměřila na Sagapova.

„Děkuji ti, Marku,“ zaznělo z jejích úst a reproduktorů zároveň. „Bez tebe bych to nikdy nedokázala. To ty jsi mě zachránil a já ti to chci oplatit.“

„Jak mi to chceš oplatit? Pro začátek by možná stačilo, kdybys mě pustila.“

„To bych tu ale potom zůstala sama,“ odvětila Jana a vydala se směrem k němu. Jak šla, její kroky byly stále jistější a jistější. „A já nechci být sama. Žádný člověk přece nechce být sám.“

„Žádný člověk ale také nemá právo držet jiného člověka proti jeho vůli,“ namítl Sagapov.

„Tohle ale nebude proti tvé vůli,“ oponovala mu Jana, když došla až k němu. Stála velmi blízko, takže cítil omamnou vůni jejího těla. „Převzala jsem všechny databáze Kayly. Slyšela jsem všechno, co jsi jí povídal. Vím, jak osaměle se cítíš.“

Jana se k němu přitiskla a objala ho.

Sagapov se nebránil. Jejich tváře nyní byly od sebe vzdálené jen několik centimetrů. Zůstali takto zaklesnuti dlouhé vteřiny a hleděli si do očí. Potom se Jana naklonila a políbila ho.

„Konečné propojení,“ řekla.