Lukáš Hrdlička – Esence věčnosti

1. kapitola

Dva čluny pomalu klesaly k povrchu Targentu, jediného měsíce planety Somano VII. Manévrovací trysky krátkými zážehy kontrolovaly sestup k přistávací plošině hluboko pod nimi. Slunce pomalu mizelo za obzorem a jeho záře dodávala krátery posetému povrchu dramatický nádech. Stíny se prodlužovaly a zaplavovaly temnotou prohlubně způsobené nárazy meteoritů. Targent bylo pusté místo bez atmosféry. Obrovský kus skály obíhal kolonizovanou planetu přetékající životem. Pusté místo v blízkosti oázy života. A přesto byl Targent mnohem důležitější než planeta, okolo které obíhal. Pro mnoho ras byl Targent totiž svátý.

John David sledoval oknem Chrám, který se tyčil pět set metrů od přistávací plošiny. Čluny se již dostaly k povrchu, ale na zem ještě nedosedly. Piloti vedli obě plavidla okolo Chrámu, který měl v průměru dva kilometry a jeho jediná veliká kopule se pyšnila výškou osm set metni. Stavba byla kruhová a jako materiál posloužila tmavě šedá hornina, kterou vědci na tomto měsíci, a dokonce ani na jiných dosud známých světech, neobjevili. Precizní architektura dělala z Chrámu jeden z nejúžasnějších artefaktů v Galaxii. Stavba zde stála podle odhadů více než padesát tisíc let a za tu dobu neutrpěla žádné vážné škody. Jako zázrakem se jí vyhnuly všechny velké meteority, které by ji proměnily y prach. John ucítil mrazení, když spatřil světla probleskující za okny. Věděl, že ta světla jsou připravena pro něj, pro vyvoleného kněze. Pro kněze, který má tu čest zde strávit zbytek života. Na chvíli se cítil nesvůj. Byl to pocit, který se už dávno naučil kontrolovat hlubokou meditací. Už mnoho let tento pocit nezažil. Až nyní.

Čluny dokončily vyhlídkový let a dosedly na přistávací plošinu. John si nasadil přilbu svého černého skafandru s bílým křížem na hrudi, zkontroloval stav kyslíku a následoval své tři průvodce do malé přechodové komory. Venku je nikdo nečekal. U plošiny stála pouze navigační stanice a dvě středně těžká laserová děla, která byla primárně určena k likvidování meteoritů, které by mohly ohrozit plošinu nebo Chrám. Slunce už zmizelo za obzorem, ale přesto zde byl dostatek světla díky planetě zářící nad nimi. Somano VII, obrovská zelená koule s jedním prstencem, se vznášela vysoko jako obrovský balon, který někdo vymrštil k obloze.

Posádka druhého člunu také vystoupila a přidala se k čtveřici. Byli to zasvěcenci Bodsariy, mnichové z planety Nalkam V, světa vzdáleného téměř patnáct tisíc světelných let. John se s nimi nikdy osobně nesetkal, ale slyšel, že se jedná o velmi duchovně založenou rasu. Hledí přileb všech šesti mnichů bylo překryto slunečním filtrem, a to i přesto, že nebezpečí nyní nehrozilo. Na kratičký okamžik se mu zdálo, že u jednoho mnicha zachytil strach. Byl to krátký prchavý pocit a John si jím nebyl jist. Pro potvrzení by musel provést telepatický sken, a to rozhodně nechtěl. Neslušelo se číst myšlenky druhých bez povolení a už vůbec ne svátých mužů. A dnes ho navíc pocity druhých nezajímaly. Dnes byl velký den. Dnes ho zajímal jen Chrám. Dnes tu byl pouze pro něj. Pokřižoval se a vykročil.

Přitažlivost tohoto měsíce byla sedmkrát menší než pozemská, takže pohyb zde nečinil potíže. John strávil jeden rok meditací na Thoragu II, planetě, která měla dvakrát větší přitažlivost než Země. Řehole na této planetě byla velmi obtížná. John si nikdy nezvykl na tak velkou přitažlivost, a proto odešel. Nemohl se totiž důkladně soustředit na svůj duchovní růst. Kdyby tam zůstal, nikdy by se nestal vyvoleným. Nikdy by se nedostal na Targent. Postupovali dál a Chrám se před nimi zvedal do výšky. Jeho kopule byla tak obrovská, že brzy zastínila Somano VII a oni se ocitli ve stínu. Kráčeli temnotou, ze které je brzy vysvobodila světla vstupu.

Hlavní vrata, ozářená čtyřmi reflektory, se pomalu odsunula a oni vešli do rozlehlé haly, ze které se rozbíhaly chodby na všechny strany. Čekalo je tam dvacet kněží v bílých skafandrech, na kterých byly namalovány ornamenty Chrámu, stejné znaky, jakými se honosily i zdejší zdi. Za hledími přileb spatřil John lidi ze všech koutů vesmíru. Vedle kněze stejného vyznání jako John stál duchovní Plamene Iney, přes dva a půl metru vysoký muž. Úplně nalevo spatřil Launťanku s charakteristickými kostěnými výrůstky na obličeji a vedle ní Zarkonana s jasně žlutýma očima. Ostatní vypadali stejně jako John, ale kromě Země to mohli být obyvatelé téměř padesáti dalších světů, protože jejich fyziologie se od lidí ze Země lišila jen v drobnostech. Tento Chrám zde vítal všechny poutníky a záleželo pouze na tom, zda jste vyvolení. A John věděl, že je.

Představený Chrámu příchozí skupinu pozdravil mírným úklonem. John poklekl na znamení pokání a sklopil hlavu k hrudi co možná nejvíce, jak mu to jeho skafandr dovoloval. Ve své mysli ucítil přítomnost představeného. Cítil jeho vědomosti, které vysílal na všechny strany. Cítil jeho obrovskou víru a na chvíli zaváhal, zda i on má takovou. Doufal, že by se v budoucnu mohl k této duchovní vyrovnanosti aspoň přiblížit. Dostal jasný signál, že ho má následovat. Kněží Chrámu se vydali přes halu směrem k chodbě, která vedla přímo do centra stavby, a John je spolu s ostatními následoval. Sestoupili velkým schodištěm o pět pater níže a pokračovali do hlavní svatyně. Po stranách viděl moderní dveře, dělící starou část Chrámu od obytné sekce. Za dveřmi se nacházely přechodové komory, protože civilní prostory už byly plně vybaveny pro normální život bez nutnosti nosit skafandr.

Sestoupili ještě o dalších pět pater dalším rozlehlým schodištěm a konečně se dostali k obřím vratům do hlavní části Chrámu. John znovu ucítil mrazení. Jeho čas nadešel. Vrata se bez varování otevřela a odhalila obří kruhovou svatyni s centrálním monolitem, který se tyčil do výše sta metrů. Ke stropu kopule se potom zvedalo několik desítek masivních sloupů, které celou tu nádheru držely nad jejich hlavami. Nikde žádné barvy. Pouze syrový šedý materiál posetý runami, které se dosud podařilo rozšifrovat jen z deseti procent. Všechno působilo velmi nevšedním dojmem, při kterém se tajil dech. John měl možnost třikrát se modlit v Nové Sixtinské kapli na Zemi a třikrát žasl nad její krásou. Ve srovnání s Chrámem však nebyla ničím.

 

Kněží je vedli svatyní, ve které se nacházely všechny možné oltáře. Podlaha klesala o několik schodů dolů a potom zase stoupala. Celý prostor se podobal obřímu amfiteátru, který se mírně svažoval k středu, kde stál monolit. Míjeli obří kameny, které zářily matným modrým světlem, a další kněží, kteří vedle nich klečeli. Čím blíže středu se nacházeli, tím bylo světlo jasnější. John si po chvíli uvědomil, že i samotný monolit září. Trvalo jim dlouho, než se dostali na určené místo padesát metrů od monolitu. Tam potom usedli do kamenných lavic a čekali na začátek obřadu.

V jednom sloupu se objevily dveře, ze kterých vyšli tři nejvyšší patriarchové Chrámu. V bílých skafandrech se pohybovali bez obtíží, a to i přesto, že nejmladšímu z nich bylo přes tři sta let. John věděl, že většinu času tráví ve stázových komorách dole pod Chrámem. Byli to nejvyšší nositelé víry, nejsvatější muži v Galaxii. Patriarchové se začali klanět a dělat přípravné náboženské úkony. Velká stropní okna, která poskytovala pohled na hvězdy, se začala zatahovat, až byli úplně odděleni od okolního světa. Kameny i samotný monolit zářily nyní více a matné modré světlo vyplňovalo celý prostor hlavní svatyně. Všichni kněží ve svatyni začali meditovat. Tolik duchovního soustředění John ještě nikdy ve své mysli necítil. Úplně ho to pohltilo. Sklonil hlavu a přidal se k ostatním. Čas pro něj náhle přestal existovat.

Ve stavu duchovního vytržení vydrželi kněží tři hodiny. Potom se světlo ještě víc rozzářilo a podlaha se začala chvět. Obří monolit klesal dolů k podlaze a společně s ním i ostatní kameny, které vydávaly světlo. Jakmile všechny zmizely kdesi dole, podlaha se začala hýbat a přeskupovat. Pomalu je to odváželo do středu svatyně, kde nyní zel obří otvor, který se rychle zvětšoval. John viděl tunel, který se táhl hluboko do nitra tohoto měsíce. Celý prostor dole se mihotal a překypoval energií, která cirkulovala dokola ve spirálách. A patriarchové zůstali ve středu, nehybně se vznášeli nad otvorem. Odsouvání podlahy skončilo a John si nyní mohl prohlédnout opracované okraje obří jámy. Ve stěně prohlubně se nacházelo množství chodeb, které tvořily patrně složitý podzemní labyrint. O této části Chrámu John nic nevěděl. Tato část Chrámu podléhala nejvyššímu utajení. Nemohl od chodeb dole odtrhnout oči. Spatřil tam bytosti tvořené pouze energií. Pozorovaly ho. Stovky zářících bytostí. Stovky myslí. Energie vyplavala na povrch a vstoupila do těl patriarchů.

„Na začátku tohoto věku bylo světlo,“ uslyšel John v hlavě hlas nejstaršího z patriarchů. Telepatické propojení se všemi lidmi ve svatyni muselo být velmi náročné, ale vypadalo to, že pro něj to je běžná rutina. „Bylo to světlo, které přetavilo starý svět ve svět nový. Byla to energie, která přišla ze světa, který nás přesahuje a jehož jsme jednou z mnoha součástí. Byla to energie, která vytvořila prostor a čas. Byla to energie, která stvořila život, nejposvátnější dar všech světů. Síly, které nás stvořily a které jsou nad námi, mají mnoho podob a mnoho jmen. Všichni ale víte, že jsou stejné. Jste tu, protože je cítíte. Jste tu, protože si plně uvědomujete, že jsme jejich součástí.“

Světlo se opět stalo intenzivnějším a proudy energie se vznesly do prostoru svatyně. John cítil, jak cirkulují kolem něho. Byl to život v té nejčistší formě. Nejsvatější věc, se kterou byl kdy v kontaktu. Všechno jeho učení nyní dostalo nový rozměr.

„Všechno vzniklo působením dvou sil, které se projevují různě,“ pokračoval patriarcha. „Pro někoho je to život a smrt, pro dalšího chaos a řád. Pro nás jsou tyto dvě síly jedno. Dnešní den je dnem obřadu Pokračování. Síly vesmíru neustále působí a nekonečná změna uvádí věci v konec, který je zároveň začátkem. Jsme tu, abychom chránili samotnou podstatu tohoto vesmíru. Bez nás by vše zaniklo a přeměnilo se v něco nového. Dnes přijímáme nové členy. Čeká je veliký úkol, ale také veliká odměna vědění.“ Patriarcha pokynul směrem, kde seděl John a ostatní vyvolení. „Poklekněte a přijměte sílu Chrámu.“

John klesl na podlahu a nechal na sebe působit myšlenky patriarchy. Cítil, jak se jeho mysl zaměřila pouze na něj. Trvalo to jen krátký okamžik, ale i přesto získal neskutečné nové pohledy.

„Síla Chrámu vám otevře oči a dovolí vám…“ Patriarcha se zarazil a bez pohnutí se stále díval na nové členy. John si nejprve myslel, že pohled patří jemu, ale mysl patriarchy se mu už dávno nevěnovala. Patriarcha se díval pár metrů vedle něj.

John se podíval na své druhy, ale ti byli stejně překvapení jako on. Ani oni netušili, proč patriarcha přerušil obřad. Potom se podíval na zasvěcence Bodsariy. Tváře šestice mnichů stále ještě zakrývaly sluneční filtry, hledí jejich skafandrů bylo neprůhledné. A potom to ucítil. Bolest. Tělo nejbližšího zasvěcence se začalo třást. Ruka se mu proti jeho vůli začala zvedat k přilbě. Muž musel být cvičený telepat, ale útoku patriarchovy mysli nedokázal vzdorovat. Johnova vysílačka ve skafandru, naladěná na všechny příchozí frekvence, zapraskala a ozval se nervy drásající výkřik hrůzy. Muž si sklopil filtr a vysílením padl na kolena. Nazelenalá pokožka jeho hlavy byla zkrabatělá a z nosu mu prýštila světle hnědá krev. Galoran.

„Chrám byl znesvěcen!“ vykřikl někdo na veřejném kanálu. „Nevěřící se dostali do Chrámu a narušili nejsvětější obřad!“

Kněží vstávali z lavic a hleděli k nezvaným hostů. Patriarcha ještě zesílil útok a Galoran se skácel v bezvědomí k zemi.

Vzápětí se svatyní mihl energetický výboj a hladce prošel tělem hlavního patriarchy. Starý muž přesto zůstal viset nad propastí a pokoušel se dál telepaticky útočit. Další paprsek částicového laseru však vypařil celou jeho hlavu. Tělo rázem přestalo levitovat a propadlo se do hlubin. Světlo se začalo měnit. Proudy energie se začaly točit rychleji. Modrá barva se měnila v tmavě rudou.

„Nikdo se ani nehne!“ vykřikl jeden z pětice mužů ve skafandrech mnichů Bodsariy. Všichni drželi v rukou pistole a kontrolovali okolí.

„Nevíte, co jste udělali,“ zvolal jeden ze zbylých patriarchů. „Vůbec netušíte, co jste způsobili. Tenhle Chrám je odrazem života i smrti. Všechny násilné akty se vrývají i do samotné podstaty vesmíru. On byl spojen s hlavní silou, jeho smrt destabilizovala univerzum.“

„Váš čas končí,“ pronesl muž, který byl vůdcem útočníků. „Tajemství Chrámu nyní připadne nám.“ Namířil zbraň na patriarchy a v rychlém sledu několikrát vypálil. Patriarchové nestačili ani vykřiknout. Jejich bezvládná těla se zřítila do hlubiny a energie začala vřít novou silou. Chrám se otřásl.

John se podíval na tvář vůdce útočníků. Zatímco jeho čtyři společníci byli Galorané, on sám byl člověk. Velmi starý člověk. Jeho obličej byl zvrásněn možná i stovkami let dlouhého života. Přesto z něj však sálala životní energie. Vyrovnaná síla, která se zrcadlila v očích. Podobná síla, kterou John cítil i z patriarchů. Podobná, ale přesto jiná. John zvažoval, zda se má pokusit proniknout do jeho mysli, ale cítil strach, který ho od toho zrazoval. Pistole jednoho z Galoranů na něj mířila. Sotva by se pokusil o telepatický průlom, dopadl by stejně jako patriarchové.

„Ang’sha,“ pronesl vůdce. „Chrám je můj. Život patří mně.“

Vykročil k propasti, ze které nyní proudila rudě zbarvená energie. Točila se ve vírech pod kopulí Chrámu a procházela těly všech živých bytostí uvnitř. John cítil její sílu. Pohlcovala ho a aktivizovala jeho mysl. Náhle viděl sám sebe na louce plné rozkvetlých květin. Slunce se houpalo vysoko nad ním a něžně ho šimralo na zátylku. Vzduch byl prosycen vůní čerstvě pokosené trávy a nic v celém vesmíru nemohlo být krásnější. Byl opět malý kluk, který má všechny krásy světa před sebou. A potom se to celé zhroutilo. Vzápětí vše zahalil oblak smrti.

Kněží se vrhli k vůdci útočníků v marné snaze zabránit mu v postupu k propasti. Galorané neváhali ani na okamžik a ihned kolem sebe začali šířit utrpení. Energetické výboje se rychle míhaly prostorem a posílaly k zemi jednoho muže za druhým. Kněží však nepřestávali a dál se hnali proti nepříteli, který znesvětil jejich Chrám. Bratr Gabriel, Johnův společník a dlouholetý přítel, se vztyčil a povalil jednoho ze střelců na zem. Pokusil se mu vytrhnout zbraň, ale Galoran ho odmrštil stranou. Gabriel padl před Johna a rychle se pokoušel vstát. Paprsek laseru mu prošel hrudí a on se skácel mrtev k zemi.

„Né!“ vykřikl John. Jeho hlas doprovázely myšlenky nenávisti, které udeřily do Galoranovy mysli. Muž klesl na kolena a křičel bolestí. John vložil do útoku veškerou svou bolest a proměnil ji v gejzír nenávisti. Muž si v zoufalé snaze ubránit se telepatickému útoku pokusil strhnout přilbu, aby se mohl chytit za hlavu. Než však stačil odepnout bezpečnostní páčku, Johnem projela ostrá bolest a on byl nucen přerušit útok.

Z obou děr ve skafandru rychle unikal vzduch. Paprsek laseru ho zasáhl deset centimetrů pod krkem a vyšel ven pod pravou lopatkou. Johna ta rána ochromila. Cítil, jak rychle slábne. Barvy ztrácely sytost, světlo se měnilo ve tmu. Padl na zem vedle těla svého kamaráda. Podlaha svatyně byla poseta mrtvými těly mnichů a Galorané dál pálili na všechny strany jako smyslů zbavení. A všechno to ozařovala temně rudá energie. Proudila všude okolo, ale John už její sílu necítil.

Vůdce útočníků se dostal ke kraji propasti a bez váhání do ní vkročil. Ihned se zřítil dolů a veškeré dění ve svatyni se náhle ustalo. Johnovi unikal z těla život, ale stále ještě vnímal. Kněží se zastavili a Galorané přestali střílet. Temně rudá energie přestala vřít. Čas se zastavil a dal tak všem nahlédnout plnosti bytí. Potom se podlaha mocně otřásla a z propasti se vyvalila opět modrá energie. Zářící život rychle vyplnil celou svatyni. Energie začala zářit víc a víc a modrá barva začala mizet. Teď už kolem nich proudilo jasné bílé světlo. Vše pohlcující záře, která každého oslepovala. Všechno se začalo otřásat. Realita pulzovala a zmítala vším živým.

A John David umíral.

2. kapitola

Kapitána Carla Webba vytrhl z náruče spánku komunikátor. Rychle se na posteli vztyčil a díval se do temnoty své kajuty. Komunikátor hlasitě pípal, ale Carlovi trvalo dlouhé vteřiny, než se zorientoval a zjistil, že je na palubě své lodi a ne tři

tisíce světelných let odtud na Zemi u své bývalé ženy Sarah. Byl celý zpocený a vyděšený. Sen, který se mu zdál, spadal jednoznačně do kategorie nočních můr a tak nyní děkoval osudu, že ho prostřednictvím komunikátoru z něho vysvobodil. Pokaždé, když se mu zdálo o bývalé ženě, neměl klidné spaní. Nedořešené otázky stále hlodaly v jeho duši a draly se na povrch všemi možnými cestami.

Webb přijal volání a nad počítačovou konzolí se vykreslil hologram znázorňující můstek lodi. V popředí se rýsovala tmavá pleť prvního důstojníka Rona Madeleho.

„Děje se něco, kapitáne?“ zeptal se Ron. „Nepřijímám váš holografický obraz.“

„To proto, že jsem ho nepovolil,“ vysvětlil Webb. „Nemám nejmenší zájem, abyste se mi díval do postele. Už tak mě obtěžuje i toto audio spojení. Co se stalo?“

„Zachytili jsme nouzový signál z hvězdného systému MDK-721. Je tam obydlená planeta, která ovšem nepatří k Pozemské alianci. Budeme na ten signál reagovat?“

„Proč volají o pomoc? Máte podrobnější informace?“

„Přehraji vám, co jsme zachytili. Je to krátké.“

Obraz Madeleleho vystřídal záběr na kontrolní místnost plnou pobíhajících lidí. Podlaha se chvěla a na zem padaly části stropu. Veškerá technika v místnosti nebyla pozemské výroby, aspoň tomu nic nenasvědčovalo. Před kamerou se krčil muž a snažil se překřičet hluk v pozadí. Kvalita signálu byla velmi špatná, takže mu bylo rozumět sotva každé druhé slovo.

„… napadeni… útočníkem… pomoc… naši hvězdu… potřebujeme…“

Záznam rychle skončil a místo něj se opět objevil Ron Madelele. „To je všechno, víc toho nebylo.“

„Jak dlouho by nám trval skok?“

„Pět hodin. Ten systém je od nás dost daleko.“

„A několik minut to volání ještě letělo subprostorem. Pokud na ně někdo opravdu útočí, dorazili bychom už stejně pozdě.“

„A navíc je to mimo naši pravomoc. Patrně bychom se dostali do střetu zájmů. Je pravděpodobné, že tam někdo jiný dorazí dřív.“

„Ano, myslím si totéž.“

„Chtěl jsem se jen ujistit, kapitáne. Zaznamenáme to tedy a odešleme zprávu na velitelství?“

Webb už to chtěl odsouhlasit, ale pak se zarazil. Podíval se zpátky na svou postel a ihned se mu vybavila noční můra, která ho během spánku sužovala.

„Zaznamenejte to,“ nařídil, „a potom nastavte kurz a proveďte skok. Přece jenom myslím, že bychom se na to měli podívat.“

„Ale pane, tohle rozhodnutí není politicky správné. Je to vměšování do sféry vlivu jiných světů. A navíc máme důležitý úkol.“

„Úkol máme, ale důležitý není. Přeprava vojenských expertů a zbraní počká. Až my někdy budeme volat o pomoc, budeme rádi, když nám někdo poletí zachránit krk. Proveďte skok!“

Webb přerušil spojení. Rozhodně potřeboval něco dělat. Potřeboval úkol, který by ho zaměstnal a odvedl tak pozornost od jeho bývalé ženy. Proč jenom mi neodpověděla? Proč? To její mlčení mě ničí. Podíval se oknem do temnoty vesmíru a hledal tam odpověď. Mamě. Vymyslel různé důvody, proč mu neodpověděla, ale žádný se mu nezdál jasný. Proč? Co tahle podivná komunikace znamená? Nechce ho už vůbec vidět, a tak ho ignoruje? Nebo jen čeká a přemýšlí, co mu odepíše? Těžko říct. Každopádně při změně kurzu je nezastihne subprostorové vysílání, protože budou na jiném místě, a nedorazí tak její případná odpověď. I to byl důvod, proč přijmout tuto misi. Mohl déle doufat.

„Loď provede skok,“ ozval se na všech palubách naráz hlas počítače. „Všichni se připravte na skokovou sekvenci.“

Webb vstal a sedl si do křesla vedle počítačové konzole. Zapnul si pásy a čekal. Bylo nebezpečné zůstávat nepřipoután při přechodu do subprostoru. V nouzových situacích samozřejmě nebylo možné posádku varovat, ale při běžných přesunech bylo varování samozřejmostí. Loď se začala chvět, jak zrychlovala a začala kolem sebe zakřivovat časoprostor. Webb se pevně zapřel a snažil se uvolnit. Skok představoval psychický šok, protože loď byla vytržena z reálného vesmíru do subprostoru, který byl charakteristický svou pětirozměrňostí. Bylo to jako znovu se narodit, znovu poznat svět. Zakřivení se dostalo k cílovému bodu, plavidlo sebou trhlo a vzápětí je obklopila modrá mlha subprostoru.

Vesmírná loď Galante se hnala tunelem, který generovaly její motory, směrem k cíli, který byl v normálním vesmíru vzdálen čtyřicet sedm světelných let. Subprostorem tam budou za pět hodin. Webb už nechtěl ani jedinou minutu této doby věnovat spánku. Oblékl si uniformu a co nejrychleji vyrazil na můstek.

Hlavní hologram vykresloval subprostorový tunel tvořící se před lodí a menší hologramy po stranách zase polohu lodi středu Galaxie. Jejich signatura už téměř splývala s bodem označujícím hvězdný systém MDK-721.

„Blížíme se k soustavě,“ hlásil mladý důstojník Jeff Anderson sedící v prvním pilotním křesle Galante.

„Připravte se na skok do normálního prostoru,“ nařídil Madelele, který seděl napravo od kapitána Webba. „Aktivujte děla a připravte se na plný senzorový průzkum, útočník by ještě stále mohl být v soustavě.“

Počítačový hlas začal informovat posádku o ukončení subprostorového skoku a napětí na můstku se začalo zvyšovat. Měla to být poklidná mise, nikdo nečekal, že se budou muset střetnout s neznámým nepřítelem. Protesty od pasažérů už Webb dostal, ale rozhodl se je ignorovat. Hlavu si podpíral pravou rukou a sledoval hlavní hologram. Byl naprosto klidný. Jejich cíl se blížil.

„Narušení subprostoru!“ vykřikla Kelly Espozitová takřka ve stejný okamžik, kdy se ozvalo varovné pípání palubního počítače.

Tunel před Galante se hroutil. Modrá mlha subprostoru se z tradičního víření rychle měnila v divoké smyčky, které narážely do stěn tunelu. Loď se několikrát silně otřásla. Subprostor se začal barvit do žluta a čím dál víc vytlačoval modré víry.

„Za jak dlouho máme ukončit skok?“ zeptal se kapitán, jeho klid byl rázem pryč. „Stihneme to?“

„Zbývá ještě jedna minuta,“ odpověděl Anderson. „Přerušíme skok nouzově?“

Loď sebou házela ze strany na stranu. Struktura subprostoru se před ní rozpadala vlivem narušení zcela neznámou silou. Webb váhal. Nouzové přerušení skoku by loď vyvrhlo zpět do normálního prostoru. Takřka okamžitě. Vytvořil by se nouzový skokový bod, který by ovšem byl velmi nestabilní. Motory by musely narychlo přerušit tunel, který byl vytvořen až k souřadnicím, které určili jako konec skoku. Nouzové přerušení má jisté riziko i při cestování stabilním subprostorem a nyní se už pohybovali v něčem absolutně nestálém. Špatné načasování je mohlo rozdrtit. Stejně tak je mohly rozdrtit i vzrůstající tlaky před nimi a k naplánovanému ukončení skoku, které by je bezpečně vrátilo zpět do normálního vesmíru, by se ani nemuseli dostat. Webb věděl, že se musí rozhodnout rychle. Cítil na sobě tázavé a vystresované pohledy posádky. Musel vydat rozkaz a zachránit loď.

„Nouzové přerušení skoku!“ nařídil. „Ihned nás odsud dostaňte, Jeffe!“

Anderson ani nepřikývl, že rozumí, a ihned vyřadil bezpečnostní protokoly a začal vytvářet skokový bod přímo před nimi. Zakřivení se před nimi upravovalo a zdeformovaná modrá mlha subprostoru se začala rozevírat. Galante však dostala sérii zásahů od nestabilních vln, které se míhaly všude okolo, a skokový bod se téměř zhroutil. Kdyby nyní do něj vletěli, rozmetalo by je to na částice. Motory naštěstí rychle přetížení vyrovnaly a ve formujícím se otvoru Webb zahlédl temnotu vesmíru posetou miliardami hvězd. O několik sekund později Galanteprolétla otvorem ven.

Vše se náhle změnilo. Povaha univerza nabrala nové rozměry, časoprostor se smrštil a potom náhle expandoval do všech stran. Webb měl pocit, jako by se právě probral z dlouhého kómatu. Přesně tak na něj náhlé násilné opuštění subprostoru působilo. Hvězdy na hlavním hologramu se otáčely, jak se loď nekontrolovatelně řítila vesmírem. Nejpodstatnější ovšem bylo, že stále existovali.

„Vypadl reaktor!“ hlásil Madelele. „Počítač ho musel odstavit kvůli přetížení.“

„A co sekundární zdroje?“ chtěl vědět Webb. „Máme energii pro manévrovací trysky?“

„Energie by měla být přesměrována za deset sekund.“

„Jaká je naše poloha? Můžete určit naši polohu a rychlost?“

Espozitová zápasila s ovládacím panelem a snažila se zjistit požadované údaje. Galante se zuřivě otáčela kolem své osy, takže senzory nedokázaly zaměřit objekty ve vesmíru. Rotace byla tak rychlá, že systémy umělé gravitace jen stěží vyrovnávaly její působení.

„Poloha neznámá!“ křičela Espozitová přes varovné pípání kontrolek. „Podle času zbývajícího ke konci skoku jsme se museli dostat ven ještě před hranicí soustavy. Nouzové opuštění subprostoru nám udalo rychlost osmdesát devět tisíc kilometrů za sekundu.“

„Do háje! Musíme rychle změnit kurz nebo zpomalit. Co je s tou energií, Rone?“

„Pořád ještě nic. Musíme přemostit poškozené rozvody.“

„Jestli během několika minut nezměníme kurz, vletíme do prostoru, kde je ta anomálie. Už víte, co je před námi?“

„Pořád nic!“ odpověděla Espozitová. „Podle první analýzy údajů získaných ještě v subprostoru by před námi mohla být časoprostorová trhlina.“

„Máme energii!“ vykřikl Madelele.

„Stabilizujte nás a odkloňte od soustavy!“

Manévrovací motory Galante začaly pracovat a pokoušely se loď uvést do klidového stavu. Během třiceti sekund se plavidlo přestalo otáčet a senzory konečně získaly první záběry systému, který se nacházel před nimi. Modře zářící hvězda mu dominovala téměř ve středu hlavní obrazovky vytvořené v hologramu. Webb spatřil i postavení několika planet a potom také stín, který se mihl ve světle hvězdy. Byl to jen okamžik, ale Webb si byl jist, že tam něco obrovského zahlédl. Galante se potom začala stáčet doleva.

„Měníme kurz mimo soustavu,“ informoval Anderson. „Měli jsme štěstí, že jsme opustili subprostor v dostatečné vzdálenosti.“

„Už víte, co způsobuje to rušení časoprostoru?“ zeptal se kapitán. Chtěl co nejdříve mít všechny dostupné informace.

„Ne, pane,“ odpověděla Espozitová. „Struktura časoprostoru je narušena v celé hvězdné soustavě. Největší poruchy jsou ve hvězdě a intenzita potom slábne se vzdáleností. První skeny ukazují odchylky v čase v celé oblasti.“

„Máte pro to nějaké vysvětlení? Setkala se nějaká jiná loď s něčím podobným?“

„Ne, pane. Tento jev je zcela neznámý. Nepodobá se ničemu, co kdy bylo zaznamenáno.“

Webb se podíval na svého prvního důstojníka; výraz jeho obličeje mluvil jasně. Nikdy se neměli na tuto misi vydávat. Nikdy neměli reagovat na nouzové volání. Ron chtěl být ze všeho nejdřív zpět na rutinní cestě na základnu aliance. Plnit bezvýznamný úkol, který by ho co nejdříve přivedl zpět k pokojnému životu s rodinou. Webb si ani nepamatoval, jak staré Ronovy děti jsou. Jedno ale věděl jistě. Sám žádné děti neměl a pokojný život mu připadal naprosto zničující.

„Máme zase hlavní zdroj,“ řekl Anderson. „Snižujeme rychlost a za dvacet pět sekund budeme na bezpečném kurzu okolo soustavy. Myslím, že jsme z toho venku.“

„To nejtěžší nás ale ještě čeká. Proveďte plný senzorový průzkum! Důkladně celou oblast proskenujte! Zatím budeme udržovat komunikační klid, nechci, aby nás někdo objevil, dokud nebudeme mít k dispozici všechny dostupné údaje.“

Galante se nyní již zcela odvrátila od soustavy a letěla po jejím okraji rychlostí sedmdesát tisíc kilometrů za sekundu. Taktický hologram na můstku zobrazoval rozmístění všech planet v soustavě, ale kvůli silnému rušení docházelo k výpadkům zobrazení. Planety tam chvíli byly, potom na okamžik zmizely a objevily se na jiném místě vlastní oběžné dráhy.

„Mám první hlášení o škodách,“ promluvil Madelele. „Hlavní reaktor pracuje na sedmdesát procent. Rozvody energie jsou na několika místech přerušeny, ale všechny důležité palubní systémy jsou zásobeny. Trup narušen nebyl.“

„Jak jsou na tom zbraně?“ zeptal se kapitán.

„Naše děla můžou pálit s výkonem šedesáti procent. Torpédomety nehlásí poškození. Ochranné štíty můžeme zvednout s šedesáti procenty výkonu.“ Madelele se na chvíli odmlčel. „Palba ze silnějších zbraní by nás rozmetala během minuty.“

Kapitán jeho poznámku přešel mlčením. Chvíli na to se loď otřásla. Nebylo to nijak silné, ale Webb měl co dělat, aby udržel rovnováhu.

„Silné gravitační pole,“ hlásila osazenstvu můstku Espozitová. Hlas měla vyrovnaný, což ostře kontrastovalo s kapičkami potu, které jí orosily čelo. Webb věděl, že během krizových situací se snaží působit klidně, ale uvnitř vře napětím.

„Máš původ, Kelly?“ zeptal se pomalým uvolněným hlasem.

„Pracuji na tom. Už ale máme informace z kompletního průzkumu soustavy.“

„Výborné. Dej to na hlavní hologram.“

Čelní pohled do vesmíru se rozplynul a místo něj se v přední části můstku objevilo trojrozměrné taktické znázornění všech objektů v soustavě. Jemné linky znázorňovaly gravitační sílu. Čím více byly zakřivené, tím větší gravitace v oblasti byla. Webb přešel přímo do středu holografického obrazu a zblízka si celé rozmístění prohlížel. Kolem hvězdy obíhalo v různých vzdálenostech sedm planet a mezi čtvrtou a pátou planetou se nacházelo pole asteroidů. Webba však ze všeho nejvíc zajímalo masivní gravitační pole mezi hvězdou a první planetou. Byl to bod, který byl mnohem hmotnější než vše ostatní.

3. kapitola

Vesmírná loď Galante stále letěla podél soustavy, ze které přišlo vysílání o pomoc. Kapitán lodi Carl Webb spatřil během svých misí do hlubokého vesmíru mnoho tajuplných úkazů a dostal se do mnoha nebezpečných situací, nic se však nevyrovnalo časoprostorové anomálii, která pohlcovala tuto soustavu. Vlivem různých časových pásem uvnitř soustavy se zdálo, že některé planety a asteroidy krouží kolem hvězdy velkou rychlostí a jiné naopak zase nehybně visí v prostoru. Záleželo na tom, zda čas v dané oblasti plyne rychleji nebo pomaleji než na Galante.

Během posledních minut (rychlosti času na Galante) se však proud času převrátil a v některých oblastech začal plynout zpět. Z černé díry začala vystupovat kolabující hmota a v obrácených akrečních discích se vracela zpět do hvězdy. Některé planety se zdánlivě zastavily a potom začaly putovat na opačnou stranu. A jejich pohyb se začal zrychlovat! Tělesa se míhala prostorem neuvěřitelnou rychlostí, takže celý oběh kolem hvězdy provedla za několik desítek sekund.

„Nějaké prognózy?“ nadhodil Webb. „Může někdo z vás předpovědět, na co se tu sakra díváme? Může to expandovat ze soustavy?“

Odpovědí mu však bylo pouze ticho. Všichni zírali na pohledovou obrazovku a nedokázali najít vhodná slova, kterými by tento jev popsali, natož aby ho dokázali vysvětlit. Ozvalo se další varovné zapípání.

„Nějaká loď vystoupila ze subprostoru,“ hlásila Espozitová. „Je od nás vzdálena šest světelných minut.“

„Identifikace?“

„Je to maudranský křižník.“

„Zavolejte je!“

Espozitová zadala spojení a během minuty se v přední části můstku zobrazil hologram v podobě vysokého muže v zelenofialové uniformě Maudranské říše. Tmavé oči pod nakrátko ostříhanými šedými vlasy se dívaly nevraživě.

„Jsem Carl Webb, kapitán lodi Pozemské aliance Galante. Reagovali jsme na volání o pomoc vyslané z této soustavy.“

Kapitán maudranské lodi neodpověděl, ale dál se díval nepřátelsky. Někdo další z posádky můstku se objevil za ním a něco mu říkal. Kapitán se obrátil a na chvíli mu hlava zmizela ze záběru.

„Další loď!“ vykřikla Espozitová.

„Kde? Senzory žádné opuštění subprostoru nezaznamenaly.“

„Je v té soustavě,“ řekla Espozitová a přepnula pohledovou obrazovku na přiblížení místa poblíž hvězdy. „Je přesně v místě, kde se předtím nacházela černá díra.“

„To není možné,“ hlesl Madelele.

„Černá díra se zničehonic vlivem zpětného proudění času začala smršťovat a v posledním momentu před zánikem z ní vylétla ta loď,“ informoval posádku Anderson, který studoval záznamy senzorů.

„Identifikace?“ zeptal se už podruhé během chvíle Webb.

„Je tam silné rušení. Ta loď se nachází v nějaké časoprostorové trhlině.“

Kapitán pomocí multifunkčního náramku přepnul holografické zobrazení na taktický obraz a zvětšil prostor okolo lodě. Na první pohled bylo jasné, že neznámé plavidlo je mnohem větší než Galante. Webb odhadoval, že by mohlo být větší dokonce až stonásobně, ale počítač měl k dispozici nepřesné údaje.

„Maudranský křižník mění pozici,“ hlásila Espozitová. „Zamířil přímo do středu soustavy. Směrem k té lodi.“

Webb se rychle obrátil na holoprojekci kapitána křižníku. „Jsou tam časoprostorové.

Než stačil větu dokončit, projekce zmizela.

„Zavolejte je znovu!“

„Anomálie zmizely,“ řekla Espozitová. „Čas běží všude stejně a je srovnatelný s naším.“

Webb se na Espozitovou nevěřícně podíval: „Jste si jistá?“

Espozitová znovu prolétla nová data a přikývla: „Stalo se to hned poté, kdy se objevila ta loď. Když říkám hned, mám tím na mysli našeho času.“

„A můžete říct, zda už je to trvalé? Když tam poletíme, nedostaneme se do další anomálie, která by se tam mohla opět vytvořit?“

„To nemohu, pane. V současné chvíli ale nezaznamenáváme žádné časoprostorové odchylky. Struktura časoprostoru vykazuje normální hodnoty.“

„Snad tam nechcete letět!“ vztyčil se prudce z křesla Madelele. „Nejen že se ta oblast může každou chvíli opět zhroutit, ale navíc tam je teď maudranská loď. Už tu dávno nemáme co dělat.“,

Webb věděl, že jeho první důstojník má pravdu. Tohle už nebyla záchranná mise, tohle už opravdu bylo vměšování se do cizího prostoru. Zasáhnout by mohli jen v okamžiku, kdy by je o to požádala maudranská loď. A ta to neudělala, ba dokonce se s nimi vůbec nebavila. Místo toho nyní letěla k neznámé lodi, která se do našeho vesmíru dostala černou dírou díky zpětnému působení času. Pro Webba už to nyní nebyla pouze loď, byla to pro něj výzva. Výzva, která jeho život posouvala na úplně jinou úroveň. Jeho mysl se na ni plně soustředila a vytlačila vše ostatní. Webb se krátce pousmál, uvědomil si totiž, že během posledních hodin si ani jednou nevzpomněl na Sarah.

„Zaveďte nás k té lodi!“ poručil Webb a záměrně ignoroval Madeleleho. „Motory na plný výkon.“

Madelele chytil Webba za rameno a obrátil ho silou k sobě. „Ty ses úplně zbláznil! Tahle loď není tvoje hračka. Nemůžeš riskovat životy všech členů posádky.“

Webb strhl Madeleleho ruku ze svého ramena a rychlým pohybem ji zkroutil za záda. Madelele vykřikl bolestí. Posádka můstku je sledovala, ale nikdo se neodvažoval zasahovat. Galante stále letěla na kurzu podél soustavy a Anderson váhal, zda má kapitánův rozkaz o změně kurzu splnit. Oči Webba a Madeleleho še setkaly. Jejich obličeje byly od sebe vzdáleny jen několik centimetrů.

„Teď mě pozorně poslouchej,“ řekl Webb odměřeným hlasem. „Asi si to neuvědomuješ, ale tady nejde o riskování životů lidí na této lodi, tady jde o riskování životů lidí v celé alianci. Neumíš se dívat dopředu, Rone. Neumíš to a nikdy jsi to neuměl. Proto jsi stále jen první důstojník a já tvůj kapitán. Jsi dobrý první důstojník a já si vážím tvé práce, ale do velení se mi nepleť! Rozumíš? Nemáš na to, Rone. Nemáš, a tak se do toho nepleť.“

Potom ho pustil, ale stále se mu díval do očí. Madelele nebyl schopen slova, dokonale ho ovládl strach. Chtěl vzdorovat, ale nenašel v sobě sílu. Věděl, že Webb má pravdu. Neměl na to. Uvědomoval si to a to ho štvalo ze všeho nejvíc.

„Buď si sedni do křesla a zmlkni,“ řekl Webb stále klidným hlasem, „nebo vypadni z mého můstku.“

Posádka sledovala, jak Ron Madelele pomalu usedl na své místo a díval se tupě do země. Webb potom pohlédl na Andersona a ten po chvíli váhání zadal nový kurz. Galante se stočila doprava a letěla do středu soustavy. Hlavní motory pracovaly na plný výkon a loď začala zrychlovat.

„Pošlete subprostorem všechny naše doposud získané informace,“ nařídil Webb. „Pošlete to na několik nejbližších základen najednou. Kdyby se nám něco stalo, flotila musí vědět o té lodi. Máme nějaké nové údaje?“

„Časoprostorová trhlina kolem lodě se uzavírá. Za několik minut bude jen v našem vesmíru.“

„Odkud se tady sakra vzala?“ vyslovil nahlas Webb otázku, která vytanula na mysli všem přítomným. „To je teď to nejdůležitější. Můžeme určit dimenzionální posun?“

„Jsme moc daleko,“ odpověděla Espozitová. „A stejně by nám to nebylo k ničemu, protože přechod mezi dimenzemi neumíme otevřít.“

„Zatím ne,“ reagoval Webb, „ale časem to určitě možné bude a potom by se naše data mohla hodit.“

„Nic jsme ale nezachytili,“ řekl Anderson. „Jsme příliš daleko a je tam silné rušení.“

„Nevadí, tak se nám třeba alespoň podaří s tou lodí navázat kontakt. Vysílejte na všech frekvencích a pokuste se také znovu spojit s maudranským křižníkem.“

Galante zrychlovala a snažila se dohnat křižník mířící do středu soustavy. I přes značný výkon motorů však bylo jasné, že se křižník k neznámé lodi dostane dříve.

„S křižníkem žádné spojení,“ hlásila po několika dlouhých minutách Espozitová. „Ignorují nás a nabili přední zbraně. Chystají se na tu loď zaútočit.“

„Myslí si, že to oni jim zničili kolonii,“ poznamenal Anderson. „Ještěže jsme to neodnesli my. Klidně si to mohli myslet i o nás.“

„Vůbec nevědí, proti čemu jdou,“ konstatoval Webb. „Vysílejte k nim dál a sdělte jim, v jakém stavu jsme celý systém našli. A taky jim řekněte, že s nimi budeme kooperovat, ale že doporučujeme obezřetný neagresivní postup. Odpovídat nemusí, ale akceptovat by to měli.“

Espozitová přikývla. „Pokračujeme ve vysílání. Od neznámé lodi také nic. Podle posledních údajů senzorů už je plně v našem vesmíru.“

Webb použil multifunkční náramek a změnil hologram v taktické zobrazení. Poloha maudranského křižníku se přibližovala stále rychleji ke středu soustavy. Bod označující Galante mírně ztrácel, což bylo dáno stále ještě ne naplno pracujícím hlavním reaktorem. Maudranský křižník tak bude s neznámou lodí sám přibližně čtyři minuty. A za čtyři minuty se toho může stát hodně. Webb si přiblížil pozici neznámé lodě a nechal si ji zvětšit. Vpravo od hologramu lodi začaly vyskakovat údaje. Neznámé plavidlo bylo dlouhé osmdesát kilometrů a dvě stě třicet sedm metrů, široké třicet osm kilometrů a pět set jedenáct metrů. Senzory potvrdily, že se uvnitř nachází silný zdroj energie. Materiál vnějšího pláště na tuto vzdálenost nebylo možné určit.

„Je to obr,“ hlesl Anderson. Mezi nakrátko ostříhanými blonďatými vlasy se mu třpytily kapky potu. „Kdo mohl takhle velkou loď postavit?“

„A ještě důležitější je proč,“ otočil se k němu Webb. „Jaký má účel? To je to hlavní. Nevíme, odkud přišla, musíme alespoň zjistit, proč tu je. Reaguje na naše volání?“

„Ne, žádná odezva,“ odpověděla Kelly Espozitová. I na ní byly patrné známky stresu. Pouze u Webba se stres mísil se vzrušením. Ta neznámá loď, nový úkol, to ho přímo vzrušovalo. Byl ve svém živlu.

„A maudranská loď?“ zeptal se co nejklidnějším hlasem, aby Kelly alespoň trochu uklidnil.

„Od té jsme teď obdrželi zprávu, abychom se stáhli. Už několik minut zpomalují, u neznámé lodě budou za tři minuty.“

Madelele na chvíli vzhlédl, aby si počkal na reakci kapitána. Z výrazu jeho obličeje však bylo jasné, že do další roztržky by už nešel. Věděl, že by nemohl uspět.

„Pokračujte v kurzu,“ nařídil Webb. „Budeme to sledovat zpovzdálí.“

„Mám připravit zbraně?“, zeptal se Anderson. „Zatím jsme nezachytili žádné ochranné štíty, naše torpéda s nukleárními hlavicemi by ji mohla zničit.“

Webb se na chvíli zamyslel a pak přikývl. „Aktivujte naše zbraňové systémy, nevíme, co nás čeká.“

Maudranský křižník se dostal na vzdálenost několika desítek tisíc kilometrů. Jeho rychlost se už dostatečně snížila a nyní pomalu pokračoval. Neznámá loď nehybně visela v prostoru a nejevila žádné známky aktivity. Ve srovnání s křižníkem byla neskutečně obrovská. Maudranský křižník se pohyboval na útočné dráze kolem lodi a prováděl skenování. Ještě než se dostal k průzkumu zadní části, loď náhle ožila. Na bocích vzplála světla a vzadu se zažehly motory. Loď se vydala směrem ven ze soustavy.

„Zaznamenávám silný zdroj energie!“ vykřikla Espozitová. „Ta loď má neuvěřitelný výkon. Jakmile zapnuli hlavní zdroj, začalo se kolem lodi generovat časoprostorové rušení. Má to podobu záření, které počítač nedokáže identifikovat.“

„Za jak dlouho se k ní dostaneme?“ zeptal se Webb.

„Přibližně za jednu minutu,“ odpověděl Anderson. „Už jsme dostatečně snížili rychlost, ale ještě upravuji kurz.“

Webb přepnul taktický hologram zpět na pohledovou obrazovku a sledoval vzdalující se loď. Maudranský křižník se hnal za ní a právě vypustil šestici torpéd. Střely se oddělily od lodi a obloukem se blížily k pronásledovanému plavidlu.

„Zásah za patnáct vteřin,“ hlásila Espozitová. „Loď nezvedla žádné štíty, ani se nepokouší střely zlikvidovat. Podle údajů senzorů se jedná o střely typu Daron 7. Účinek každé je sto megatun. Jestli cíl zasáhnou, měly by i takto velkou loď zničit.“

Torpéda pokračovala k cíli, přičemž neustále upravovala svou dráhu letu, aby předešla případnému sestřelení. Žádná protiopatření se ovšem neobjevila. Jakmile se ale torpéda dostala do blízkosti lodě, jejich postup se náhle velmi zpomalil a jejich obraz se roztekl. Vzápětí nastala exploze, jejíž záře zaplnila celou pohledovou obrazovku Galante. Silné filtry odstínily záři na přijatelnou úroveň, ale přesto nebylo několik sekund nic vidět. Když se obraz vrátil, loď pokračovala na svém kurzu ze soustavy a nejevila známky poškození.

„Co se stalo?“ zajímal se Webb. „Při tak silném výbuchu by museli být rozmetáni na částice. Vztyčili štíty?“

„Podle posledních záznamů před explozí ne,“ hlásil Anderson. „V oblasti okolo lodi, kde je to záření, se pohyb torpéd na chvíli jakoby zastavil. Těžko říct, co se tam stalo, ale nějak ji to ochránilo.“

„Jaký bude náš postup?“ zeptala se Espozitová. „Už jsme v dostřelu. Podpoříme Maudrany v útoku?“

„Zatím ne. Držte ale zbraně v pohotovosti.“

Maudranský křižník se nyní přiblížil k cizí lodi a začal střílet předními děly. Silné energetické provazce během okamžiku překonaly vzdálenost mezi oběma plavidly, ale v oblasti u lodi jejich intenzita rapidně zeslábla. Webb měl podle prvního odhadu dojem, že žádný laserový výboj se až k plášti nedostal. Maudranský křižník přesto pokračoval v palbě a snažil se loď poškodit.

Ozvalo se varovné zapípání. „Intenzita záření se zvětšuje,“ upozorňovala Espozitová. „Je stále silnější a expanduje dál od lodi. Během půl minuty by se záření mohlo dostat k maudranskému křižníku.“

„Připojíme se k útoku?“ naléhal Anderson.

„Máte aspoň zdání, co to je za záření?“ dožadoval se Webb. „Víme, o co se jedná?“

„Nelze to určit, ale narušuje to strukturu samotného časoprostoru.“ odpověděla Espozitová.

„Připojíme se k útoku?“ opakoval Anderson.

Webb sledoval hlavní obrazovku a palbu maudranského křižníku, která neměla žádný efekt. „Ne,“ přikázal, „nestřílejte. Přesťaňte je zaměřovat a deaktivujte děla!“

„Cože!“ vykřikl Anderson. „Vy jste se zbláznil!“

„Okamžitě deaktivujte naše zbraně,“ zopakoval Webb a podíval se Andersonovi zpříma do očí. Mladík se na okamžik zarazil, ale potom ihned začal vypínat zbraňové systémy.

Jakmile se záření z neznámé lodi dostalo ke křižníku, jeho zbraně zmlkly a během dalších dvou sekund na plavidle pohasla všechna světla. Neznámá loď potom zrychlila a skočila do subprostoru.

„Máme jejich kurz?“ ptal se Webb.

„Ano. Víme, kterým směrem skočili,“ informovala Espozitová. „Budeme je pronásledovat? Skokové motory už jsou nabity.“

Webb se podíval na hlavní obrazovku na volně se vznášející maudranský křižník. V rychlosti se pokoušel analyzovat situaci. Věděl, že během chvilky se musí rozhodnout. Jestli je budou pronásledovat, nesmějí ztrácet čas. Otázkou bylo, co by dělali, kdyby loď dostihli. Galante byla mírně poškozená a maudranský křižník nedokázal proniknout obranou lodi. Měli by tedy vůbec šanci?

„Skenujte maudranský křižník,“ přikázal Webb. „A připravte loď ke skoku, budeme je pronásledovat.“

„Tak to už snad ne!“ vykřikl Madelele. „Vždyť proti nim nemáme nejmenší šanci.“

„Vypadni z mýho můstku!“ vykřikl Webb. „Vypadni a bud rád, že tě nevystřelím v bóji do vesmíru.“

„Za tohle přijdeš o velení! Za tohle tě vyhodí od flotily, o to se postarám!“

„Ven!“ zopakoval roztřesený Webb. Ještě chvíli a svého prvního důstojníka by udeřil.

Madelele však vstal a zamířil ke dveřím. Webb věděl, že s ním budou ještě problémy.

„Sken dokončen,“ nahlásila Espozitová. „Mám tu několik velmi zajímavých údajů a taky se mi podařilo stáhnout jejich databázi.“

„Analýzu provedeme v subprostoru,“ nařídil Webb. „Teď skočte, Jeffe.“

Anderson nastavil kurz a Galante vyrazila. Zrychlovala. Motory začaly před přídí vytvářet zakřivení, do kterého loď potom vletěla.

4. kapitola

Všechno se otevíralo a ukazovalo nové, neskutečné možnosti. Svět v jednu chvíli přestal existovat, aby se v dalším okamžiku proměnil v poslední konstantu v řadě. Bytí se střídala ve zběsilém tempu. Čas se už dávno přetavil ve věčnost, která byla zároveň i podstatou. To byl ten vytoužený stav, ke kterému se blížil a o kterém věděl, že je na něj připraven. Těšil by se, kdyby zde existovaly pocity. Jeho mysl se stala pouhou energií, která se blížila k nekonečnu. Ke spáse.

Na konci cesty zářilo jasné světlo. To světlo bylo od Boha. To světlo bylo Bůh. Alespoň tak to chápal. Světlo ho začalo vyplňovat, ale nepřijalo ho. Pramen věčnosti se náhle obrátil. Cítil, jak jím proudí nový život. Nový život ve staré existenci. Přerod nebyl dokončen. Světlo se dostávalo do všech částí jeho mrtvého těla a znovu mu vracelo sílu. Odumřelé tkáně se regenerovaly. Po další chvíli začalo srdce znovu bít. Jeho tlukot byl mocný a pomáhal světlu, aby se dostalo do všech částí těla. Plíce nasály vzduch.

Vzkříšení.

John pomalu otevřel oči a podíval se nahoru. Cítil se velmi dezorientovaný, ale plný energie. Sáhl si pravou rukou na hruď do místa, kde ho zasáhl paprsek laseru, ale žádnou ránu nenašel. Pod dírou ve skafandru nenašel dokonce ani jizvu na pokožce. Po několika nadechnutích si uvědomil, že na hlavě nemá přilbu, že dýchá venkovní vzduch. Napadlo ho, že již dávno není v Chrámu, ale v nějaké nemocnici. Jeho oči však rozeznávaly obří kopuli. Byla to stejná kopule, která kryla Chrám. Mnoho věcí se ale změnilo. Pomalu se v husté trávě posadil a začal se rozhlížet kolem sebe. Zapnul multifunkční náramek na skafandru a zjistil, že mrtvý byl přesně dvacet pět hodin a třináct minut. Připadalo mu to jako okamžik.

Celá svatyně byla zarostlá stromy a keři. Vegetace se dostala úplně všude a pokryla téměř každý čtvereční metr obří plochy. Pouze strop odolával a místy ještě bylo možné zahlédnout šedivý povrch posetý runami. Teplota se podle jeho odhadu vyšplhala něco málo nad dvacet stupňů Celsia. Z pusté síně se stalo království života.

John opatrně vstal a rozhlížel se. Těla jeho mrtvých kamarádů stále ležela vedle něj. Stejně tak jako ostatní zabití kněží odpočívali na místech, kde spočinuli. Nikoho živého nespatřil. Těla nevykazovala známky stárnutí. Viděl rány, ale okraje se už začaly pozvolna hojit. Probudí se nakonec stejně jako on? Vůbec nechápal, co se tady stalo.

John šel pomalu k obřímu otvoru uprostřed svatyně a cestou letmo kontroloval nehybná těla duchovních. Otevřel naplno svou mysl, aby měl možnost zachytit alespoň jednoho kněze, který by přežil. Místo jedné bytosti ho však zaplavilo nekonečné množství hlasů. Přicházely odevšad a křičely na něj různou intenzitou. Byl to život bez nějaké vyšší inteligence, vegetace pokrývající svatyni. John nechápal, jak je vůbec může cítit. Na telepatické spojení bylo potřeba jistého intelektu, a to na obou stranách. A potom právě jeden vysoce vyspělý intelekt zachytil hluboko pod sebou. Náhle se mu vetřel do mysli a téměř ho omráčil. Byl to jen letmý kontakt, ale přesto nesmírně intenzivní. John ihned vztyčil ochranné bariéry kolem své mysli a odstavil se tak od zbytku světa.

Stanul na kraji obří propasti a podíval se do ní. Stěny byly obrostlé rostlinami a jejich množství bylo směrem dolů větší a větší. Veškeré chodby byly zarostlé keři, takže do nich nemohl vidět. Stejně tak neviděl až na dno propasti, po několika desítkách metrů se rýsovalo patro tvořené vegetací. Bytosti tvořené energií nikde nespatřil, ale dole cítil přítomnost něčeho velkého, něčeho silného a krystalicky čistě živého. Něco tak blízkého věčnosti, že to bylo pro Johna téměř rovné Bohu.

Odvrátil se od propasti a vydal se obří svatyní k východu. Doufal, že by se mohl dostat ven do ubytovacích prostor, kde snad budou ostatní kněží. Nebo by odtamtud mohl zavolat pomoc. Běžel svatyní a jeho nohy se proplétaly trávou. Celá podlaha byla pokryta rostlinným kobercem, který sloužil jako půda pro další, vyšší rostliny. Doběhl k vratům, která byla napolo otevřena. Rostliny je obepínaly ze všech stran a roztahovaly je od sebe. Vegetace se potom rozrůstala dál do komplexu. A otevřená nebyla jen vrata. Všechny dveře zely dokořán a zelená džungle se šířila chodbami. John zamířil do ubytovacích prostor a začal procházet jednu místnost po druhé. Nikoho však nenašel. Všude pouze samá tráva, keře a malé stromy, mezi kterými se musel prodírat.

Vyšel tedy z ubikací a vydal se k východu z Chrámu. Stále neměl přilbu, ale jeho skafandr byl stejně děravý od zásahu, takže musel najít nějaký nový se zásobou vzduchu. Dostal se do rozlehlé haly před vstupními vraty a zarazil se. Zjistil totiž, že žádný skafandr potřebovat nebude. K jeho překvapení byla i tato vrata dokořán a skýtala mu pohled ven na zarostlý povrch Targentu. Slunce zalévalo svou září nekonečné louky plné vysoké trávy a obří lesy, které zahlédl na obzoru. Přistávací plocha včetně navigační budovy a dvou laserových děl zmizela pod vegetací,

John vyšel ven, ale zůstal ve stínu. Nebe totiž netvořila azurově modrá obloha, nahoře se stále rýsovaly hvězdy v černotě vesmíru. Zdálo se mu, že několik kilometrů nad povrchem musí být nějaké pole, které od měsíce odděluje vesmírný prostor. Použil multifunkční náramek a začal zjišťovat údaje o stavu záření a o vzduchu, který dýchal. Rychle zjistil, že žádné nebezpečí pro pobyt venku nehrozí, všechny hodnoty byly v pořádku.

John vyšel ze stínu Chrámu. Sluneční paprsky ho příjemně hladily stejně tak jako vysoká tráva. Kdyby nevěděl, že toto byl ještě před jedním pozemským dnem pustý měsíc, myslel by si, že je na nějaké neprozkoumané planetě plné života. Žádné narušení civilizací, ekologický ráj ve vesmíru. Šel dál a rozhlížel se, zda nespatří někoho dalšího, kdo přežil. Zdálo se ale, že kromě vegetace tu nic jiného není. Obrátil se zpět k Chrámu a teprve nyní spatřil obrovský sloup zakřivujícího se prostoru, který stoupal do vesmíru. Na první pohled to vypadalo, že vzniká přímo na kopuli Chrámu, ale když John ustoupil na stranu, zjistil, že sloup vyvěrá z povrchu měsíce několik kilometrů za Chrámem.

V místech, odkud se prostorové zakřivení šířilo do volného prostoru, byla vegetace nejhustší. Na tu dálku se Johnovi zdálo, že to musí být vysoký prales, který to obklopuje. Namířil tím směrem senzory multifunkčního náramku a spustil analýzu. Výsledné hodnoty potvrdily narušení struktury časoprostoru, ale to bylo všechno. Údaje mu nic neříkaly, toto nebyl jeho obor, potřeboval by tu mít někoho se specializací na subprostorovou fyziku. Miniaturní přijímač v náramku ovšem našel ještě něco jiného. Okolo sloupu, který stoupal až do vzdálenosti několika set tisíc kilometrů od povrchu Targentu, se pohybovaly lodě. Zapnul na náramku komunikátor.

„Tady Maderon, průzkumné plavidlo Pozemské aliance,“ ozvalo se téměř okamžitě. „Vidíme vás na senzorech, prosím ozvěte se.“

„Tady John David, kněz Chrámu,“ ohlásil se. „Slyším vás.“

„Výborně. Jste první, kdo se nám ozval. Potřebujeme vědět, co se tam u vás stalo. Jsou všichni v pořádku? Ukazuje nám to tady velmi podivné hodnoty.“

„Byli jsme napadeni,“ řekl John. „Během obřadu zde začali střílet nějací útočníci, většinou to byli Galorané.“

„A máte teď Chrám pod kontrolou?“

„To nevím. Před chvílí jsem se…,“ John se na chvíli zarazil, aby našel vhodná slova, nebyl připraven připustit si, co se mu stalo, „…probral z bezvědomí. V Chrámu jsem ale nikoho neobjevil. Můžete mě vyzvednout?“

„To bohužel nemůžeme, celý měsíc chrání pole neznámého původu, kterým nedokážeme proniknout. Navíc celá oblast vykazuje silné časoprostorové narušení, které se stále mění. Máme velké obavy, aby nedošlo k nějakému zhroucení. Na Somano VII žijí dvě miliardy lidí.“

„Co se přesně stalo? Co jste zachytili? Pro mě je celá tato proměna Targentu nová.“

„Zhruba před jedním dnem se začaly objevovat poruchy v oblasti kolem Targentu a několik hodin nato se objevil ten sloup stoupající z povrchu. Potom se začal celý měsíc měnit. Nejdříve se vytvořilo ochranné pole a potom došlo k masivnímu růstu vegetace. Zároveň s tím se zvětšily nesrovnalosti v subprostoru.“

„A máte nějakou teorii?“ zeptal se John.

„Mluvil jste o napadení, je tedy možné, že útočníci vlastní nějakou zbraň na fázi subprostorového posunu. Vypadá to, že ji použili a chtějí zničit celý systém. Nikdo se nám ale zatím neohlásil. Pokud tak neučiní během několika dalších hodin, budeme nuceni pokusit se tím polem prostřílet. Pokud se můžete volně pohybovat, pomohlo by nám, kdybyste zkusil získat co nejvíc informací.“

„Dobře, vrátím se do Chrámu a podívám se po neznámém zařízení. Můj náramek ale nic zatím nezachytil, třeba…“ John se zarazil, protože se mu zdálo, že mezi stromy spatřil pohyb. Otevřel mysl a zaměřil se tím směrem. Někdo tam určitě byl, ale nedokázal ho identifikovat.

„Slyšíte nás? Máme stále spojení?“

Postava se objevila o několik metrů vedle a bez varování vystřelila. John však věděl o pohybu útočníka a stačil se včas přikrčit. Paprsek částicového laseru se mihl vedle něj. John se v podřepu schoval za skupinku keřů a prohlížel si střelce, který ho teď marně hledal na původním místě. John vypnul komunikátor, aby neprozradil svou pozici. Muž, který na něj vystřelil, měl nazelenalou kůži, ale na první pohled se Johnovi nezdálo, že by to byl Galoran. Obličej měl totiž celý nafouklý a na několika místech zdeformovaný. Také to vypadalo, že celá jeho tělesná struktura se změnila. Jeho tělo se zvětšilo a zmohutnělo.

John se plazil pryč od zmutovaného Galorana, který se nyní pohyboval od něj. Když se dostal mimo dohled, vztyčil se a rychlým krokem pokračoval k Chrámu, snažil se přitom co možná nejvíce krýt za stromy a keři. Ušel však sotva několik kroků, když zachytil další živou bytost ve své blízkosti. Otočil se právě včas. Laserový výboj ho minul jen o několik centimetrů. John se rozběhl. Utíkal mezi stromy pronásledován střelbou z energetických zbraní. Oba galorané běželi za ním a zuřivě pálili. John kličkoval mezi stromy, které zachytávaly většinu výstřelů. Na volném prostranství před hlavními vraty se mu jeden paprsek otřel o levou ruku. John vykřikl bolestí. Zapadl dovnitř a rychle běžel dál.

Utíkal do vnitřních prostor, aniž by měl představu, kam přesně budou jeho kroky směřovat. Levá paže ho pálila, ale rána nekrvácela, protože laser okraje seškvařil. Při této bolesti se mu vybavily vzpomínky na smrt. Znovu cítil paprsek, který pronikl jeho hrudí. Znovu viděl cestu na druhou stranu. Znovu cítil věčnost. Zastavil se před vchodem do svatyně a rozhlížel se. Dost možná, že smrt okusí za několik krátkých okamžiků znovu. Slyšel dusot nohou vzadu za sebou a zdálo se mu, že někdo další běží od ubikací. Johnovi zbývala pouze jediná cesta. Běžel hustou trávou pod obří kopulí svatyně a hledal nějaké místo, kde by se mohl schovat. Jediná možnost byla procpat se zarostlým otvorem do spodních prostor. Všude jinde by byl snadno na ráně.

Galorané dorazili do svatyně a prostor se rozzářil lasery. Paprsky se klikatily vzduchem a neomylně směřovaly k Johnovi, který se kryl mezi oltáři a sloupy. Byl už jen několik metrů od otvoru do spodních pater, když palba ustala a jeho mysl zasáhla obrovská síla. Ochranné bariéry povolily a síla ho paralyzovala. Stál na místě a nemohl se hýbat. Galorané šli k němu, ale už nestříleli. Všichni čtyři na něj pouze mířili a čekali.

Z otvoru uprostřed svatyně se vyvalil proud energie, který zničil veškerou vegetaci uvnitř. Tělo muže, který Galorany vedl, vyletělo ven a zůstalo levitovat nad propastí. Jeho tvář, dříve zohyzděná prouděním času, byla vyhlazená. Už to nebyl stařec, ale mladý muž na vrcholu svých sil. John si uvědomil, že se dívá na zdroj té nesmírné síly, kterou předtím cítil pod Chrámem a kterou považoval za téměř rovnou Bohu. Ten muž se stal mocnějším než všichni tři mrtví patriarchové dohromady. Ale za jakou cenu? Za jakou cenu se to všechno stalo?

„Jak to, že je naživu, Kregane?“ zeptal se jeden z Galoranů. „Sám jsem ho zabil.“

Vůdce neodpověděl, díval se na Johna a pátral v jeho mysli. Na nic však nepřišel.

„I těla ostatních mrtvých procházejí změnami,“ přidal se další Galoran. „Tohle v plánu nebylo. I my sami se měníme.“

„Proměna byla silnějšího rázu,“ řekl vůdce. „Nemusíte se však ničeho obávat, mám tohle místo pod kontrolou. Já jsem teď pánem života, smrt pro nás nic neznamená. Budete žít věčně. Vy všichni.“

„Dostali jsme zaplaceno za obsazení Chrámu. Svůj úkol jsme splnili, teď chceme jít pryč. Zajisti nám bezpečný odlet, Kregane.“

„Teď nemůžete odejít. Teď už ne. Nemohu otevřít štít, dostali by se sem vojáci Pozemské aliance. Zůstaňte se mnou a já vám zaručím nesmrtelnost. Není nic lepšího.“

„To se mýlíš,“ promluvil John, ale jeho slova to nebyla. Do mysli se mu pronikla další síla, která odstavila Kregana. Ta síla vyvěrala z celého tohoto místa, proudila do Johna ze všech stran. Byla to stejná síla, která ho vzkřísila. „Nesmrtelnost je ve skutečnosti zánik. Je to konec. Pokud budeš pokračovat, celý vesmír dojde zkázy. Místo života bylo narušeno. Rovnováha života a smrti zde na tomto světě přestala existovat, a proto bude celý, svět přetaven do nového. A tento proces již započal.“

Galorané si neuvědomovali, že to nemluví sám John. Kregan však ano. Cítil, že nad Johnem ztratil moc. Cítil, že je tu stále někdo další.

„Zabil jsem vás!“ vykřikl Kregan. „Jste mrtví! Mrtví! Já mám moc nad vším. Já jsem nyní alfou i omegou všeho. Já jsem Bůh a vy to už nezměníte.“

„Jsi jen to, co jsi vždycky byl, a nic na tom nezměníš,“ promluvila síla skrze Johna. „Pokud si to neuvědomíš, nastane konec.“

„Zabijte ho!“ přikázal Kregan Galoranům. „Zabijte ho, někdo zvenčí ho ovládá.“

Galorané zaváhali, ale nakonec jeden z nich vystřelil. Paprsek laseru zasáhl Johna do zad a prošel hladce skrz. John to sotva vnímal. Vše pro něj bylo nyní velmi vzdálené. Jeho mysl sílila a on už uvažoval v jiných dimenzích.

„Nemáš moc nad tímto tělem,“ pronesl.

Galorané se na sebe udiveně dívali. Potom přesunuli pozornost na Kregana.

„Vymklo se ti to z rukou,“ řekl jeden z nich a namířil na něj pistoli. „Dostaň nás pryč! Okamžitě!“

Kregan je chvíli pozoroval. Zvažoval další postup. Když na něj namířili zbraně i ostatní Galorané, zahájil rozsáhlý telepatický útok, který všem čtyřem doslova usmažil mozky. Bezvládná těla se zhroutila na podlahu. Kregan přesunul pozornost na Johna, ale jeho novou silnou bariérou se nemohl dostat. John se potom, stále ovládán silou Chrámu, rozběhl a skočil do otvoru v podlaze. Padal a energie okolo něj sílila. Cítil, jak jím vše prostupuje a posiluje ho.

John padal neskutečnou rychlostí a pod sebou cítil věčnost. Čas se zastavoval, aby se znovu rozběhl ve zběsilém tempu.

Prostor se zakřivoval. Vše se slilo v jedno a bylo to čistou energií. A energie přibývalo. Stále větší síla mířila na Johna a on to všechno pohlcoval. Cítil, jak se mění. Tohle nebyla cesta na druhou stranu, jako když zemřel, tohle byla cesta opačným směrem, k ještě opravdovějšímu a silnějšímu životu. Veškeré city nabývaly hlubších rozměrů, každý záchvěv reality nyní zářil. John padal a tunel okolo něj náhle zmizel. Nyní se řítil koulí čiré životní energie, která tvořila jádro tohoto měsíce. A uprostřed byla brána, která vedla ještě dál. John jí proletěl do stavu jiného bytí a jeho přeměna byla u konce.

Webb stál u okna v konferenční místnosti lodi a sledoval zářivě modrou mlhu subprostoru, která se točila všude okolo. Cítil se její součástí. Při pohledu ven během skoku mu připadalo, že on a vesmír jsou jedno. Subprostor byl pro něj něco jako přesah normálního prostoru do sféry vyššího bytí. Transcendence. Normální svět byl někde neuvěřitelně daleko a on se zde cítil svobodný. Velitelství flotily sem na něj nemohlo a stejně tak jeho bývalá žena Sarah. Čím více si to však nyní uvědomoval, tím paradoxně silněji cítil potřebu zavolat jí, vidět ji, dotýkat se jí. Události, které se odehrály v soustavě MDK-721, ho změnily. Ta loď ho změnila. Vyděsila ho. A přesto nebo právě proto ji nyní pronásledoval. Tam někde v subprostoru, ve stejné zářivě modré mlze jako oni, ta loď byla a směřovala k neznámému cíli.

„Analýza je kompletní,“ oznámila Espozitová a zapnula holografickou projekci, která vyrostla nad stolem a znázornila loď, kterou pronásledovali. „Nejdřív bych začala našimi údaji ze skenerů.“

Carl Webb se usadil na své místo a přehlédl všechny, kteří se porady účastnili. Kromě Webba sedělo u stolu dalších šest lidí. První důstojník Ron Madelele se neukázal a Webb neměl nejmenší chuť ho volat. Netoužil po dalším konfliktu s ním, chtěl se plně soustředit na úkol, který byl před nimi a který ho vzrušoval.

Stejně tak nechtěl přizvat pasažéry, které měl na palubě.

I když to byli uznávaní vojenští experti, nechtěl je zde mít. Pletli by se mu do velení, ba co víc, chtěli by celou operaci řídit. Už tři za ním přišli, všechny je ale odmítl, což vztahům nepřidalo. Jeho pozice na lodi nyní nebyla nejlepší.

„Záření vycházející z lodi se nám nepodařilo identifikovat,“ začala Espozitová. „Způsobuje však silné narušení časoprostoru, které posouvá věci mimo náš rozměr, takže na ně fyzikální zákony tohoto vesmíru neplatí. Je to velice dobrá ochrana i zbraň zároveň.“

„Dalo by se říci, že to funguje podobně jako naše skokové motory,“ doplnila Tagawová, vedoucí vědecké sekce Galante. „Narušuje to strukturu časoprostoru, ale ne pro vstup do subprostoru. Posouvá to realitu jinam, do jiného prostoru.“

„Myslíte dimenzionální přesun?“ nadhodil Anderson.

„Ano,“ souhlasila Tagawová. „Zdá se, že to časoprostoru dává jiný rozměr.

Je to v podstatě prolnutí dvou vesmírů. I když možná to druhé není vesmír. Má to ještě i jiné účinky, jak jsme zjistili z analýzy údajů z maudranského křižníku. A nebudou se vám líbit.“

Webb se na ni zpříma podíval. „Celá ta loď se mi už teď nelíbí. Jak ještě to působí?“

Tagawová si dala na čas, než opět promluvila. „Během toho útoku všichni na palubě zemřeli. V jednom okamžiku byli všichni pryč.“

„Vyřazení reaktoru byl asi jen druhotný efekt,“ dodala Espozitová. „To záření primárně ničí vše živé. Systémy lodi zůstaly nenarušeny. Můžete nahodit reaktor a loď bude fungovat.“

Konferenční místnost se ponořila do dlouhého hlubokého ticha. Převalující se mlha subprostoru venku se nyní zdála ještě mrazivější a pustší. Chladné místo pro život. Království smrti.

„A štíty na to nemají žádný vliv,“ hádal Anderson.

„Podle údajů to záření prošlo štíty, jako by tam ani nebyly,“ potvrdila Tagawová.

„Když máte teď potřebné údaje, můžete přijít na způsob, jak naši loď ochránit?“ zeptal se Webb.

„Něco nás napadlo, ale nevíme, jestli to bude fungovat,“ promluvil Steve Houghton, zástupce vedoucí vědecké sekce. „Vytvořili jsme propojení mezi našimi štíty a skokovými motory. Když zadáme přesné údaje, mohli bychom okolo naší lodi vytvořit prostředí přesně takové, které obklopuje jejich loď. Zároveň bychom mohli udržet ochranná silová pole a tím Galante ochránit.“

„A jste si jistí, že to bude fungovat? Neskončíme mrtví stejně jako naši maudranští přátelé?“

„Jistí si bohužel nejsme,“ připustil Houghton. „Provedli jsme však simulaci, která dopadla úspěšně.“

„Za jak dlouho byste byli schopni to realizovat? Můžeme to zapnout okamžitě?“

„Je to energeticky velmi náročné,“ odpověděla Tagawová. „Pro spuštění je potřeba mít nabité skokové motory. To znamená, že po opuštění subprostoru budeme muset čekat minimálně deset minut.“

„A za tu dobu už nejspíš budeme plavidlo mrtvých,“ poznamenal Anderson.

Osazenstvo konferenční místnosti přešlo jeho slova mlčením, každý si představoval sám sebe bez života sedícího v křesle.

„A účinek také není napořád,“ pokračovala Tagawová. „Jsme schopni to pole kolem nás udržet maximálně čtyři minuty.“

„To je zatraceně málo. Za tu dobu bychom museli proniknout jejich polem a zničit je,“ uvažoval Webb.

„Jenže když budeme uvnitř jejich pole, nemůžeme použít torpéda, protože by nás exploze zničila také,“ konstatoval Anderson.

„Přesně,“ přikývl Webb. „Když tedy na ně nemůžeme prostřednictvím technologie, měli bychom se aspoň pokusit přijít na to, co je cílem jejich mise. Třeba to není válečná loď, to záření může být jen na ochranu. Možná to je jen průzkumná loď z jiné dimenze, která sbírá údaje. Soustava MDK-721 nemá žádný strategický význam. Objevili se tam náhodně, nebo to bylo jejich cílem? Podařilo se stáhnout něco z maudranského křižníku?“

„Stáhli jsme většinu jejich databáze a něco jsem o té soustavě našla,“ oznámila Tagawová. „Než tam vznikla maudranská kolonie, probíhaly v soustavě archeologické vykopávky. Na první planetě byl kdysi dávno život. Mnoho informací v jejich záznamech však není. Zajímavé jsou zmínky v kronikách, které byly nalezeny v okolních hvězdných systémech. Podle virtuální databáze na Badeši III, která je stará dvě stě tisíc let, nese ta planeta označení Ang’da, což znamená ve volném překladu „místo smrti“.“

„To by sedělo,“ okomentoval to Anderson. „Ta loď je taky místo smrti.“

„To ano,“ souhlasil kapitán. „A nic dalšího tam není? Zmínka o podobné lodi?“

„Bohužel ne. Nic, co by nám pomohlo.“

„Takže toho moc nemáme,“ shrnul Webb. „Nějaké předpoklady o délce jejich skoku? Můžeme tušit, kde se vynoří ze subprostoru?“

„Mají před námi bohužel slušný náskok,“ konstatoval Anderson. „Naše senzory sledují jejich subprostorové zakřivení, takže známe jejich kurz, což je hlavní, ale bližší parametry skoku neznáme. Mohou se vrátit zpět do normálního vesmíru takřka kdykoli. Musíme doufat, že jejich motory nejsou stavěny pro udržení delšího subprostorového tunelu než ty naše. Nastavili jsme stejný kurz jako oni a nejdelší bezpečnou délku skoku, jakou nám motory dovolují. Pokud to nebude stačit, ztratíme je.“

„Otázkou však je, co budeme dělat, kdybychom se s nimi opět setkali,“ nadhodila Tagawová. „Jaké máme možnosti? Čekat, než se nabijí motory pro vytvoření speciálního ochranného štítu?“

„Navrhuji držet odstup a sbírat informace,“ navrhl Houghton.

Webb mlčel a přemýšlel. Všichni ho napjatě pozorovali. Na něm bylo rozhodnutí, oni pouze předkládali návrhy. Kapitán se už chystal promluvit, když se hologram nad stolem změnil a zobrazil Denielsona, druhého pilota lodi sedícího v pilotním křesle na můstku.

„Subprostorové zakřivení kolem pronásledované lodi se hroutí,“ oznámil Denielson. „Podle senzorů za dvě minuty opustí subprostor.“

„A je to tady,“ hlesl kapitán. „Připravte loď na přerušení skoku. Za jak dlouho budeme na souřadnicích, kde ta loď opustí subprostor?“

„Za jedenáct minut.“

„Dobře, to je dlouhá doba, za tu stačíme bez problémů upravit náš subprostorový tunel. Hned jsem na můstku.“

Hologram Denielsona zmizel a objevila se opět podoba pronásledované lodi. Už brzy se s ní opět setkají. Za jedenáct minut budou opět v její blízkosti. A také v blízkosti smrtícího záření, které z ní vychází.

„Budu většinu z vás potřebovat na můstku,“ nařídil kapitán.

„Já budu ve vědecké sekci zpracovávat údaje,“ oznámila Tagawová. „Chci ale vědět, jaký bude náš postup. Něco jste chtěl říct, než se ozval můstek.“

Webb se na chvíli odmlčel a potom řekl: „Chci se pokusit o navázání kontaktu.“

Všichni jeho rozhodnutí přijali mlčky, nikdo neprotestoval.

5. kapitola

Vytvořený subprostorový tunel se začal před Galante hroutit. Modrá mlha subprostoru se rozestupovala a měnila se v temnotu normálního vesmíru. Celá posádka seděla připásána v křeslech a čekala, až Galante proletí skokovým oknem. Přerušit skok během krátkého časového úseku je velmi nebezpečné, protože motory musejí tunel zhroutit velmi rychle. Může se stát, že tunel zkolabuje, když je loď ještě uvnitř. Plavidlo je potom ihned rozmetáno na částice. Nyní měly motory Galante dostatek času na úpravu, takže nebezpečí nehrozilo. Loď sebou prudce trhla a dostala se do normálního prostoru.

A opět se dostavil ten obrovský pocit ztráty. To strašné vytržení z jedné existence do druhé. Kolikrát už to Webb zažil. Kolikrát se s tím musela jeho mysl vyrovnávat a kolikrát bude ještě muset. Se subprostorovými skoky měl velké zkušenosti a dokázal proto zahnat pocit dezorientace během několika málo vteřin. Ostatním to trvalo o chvíli déle.

„Proveďte senzorový průzkum oblasti,“ přikázal Webb. „Zjistěte, kde je ta loď!“

Hlavní hologram na můstku zobrazoval vesmír před Galante. Na pohledové obrazovce však nebylo kromě hvězd rozesetých v temnotě nic vidět. Senzory pátraly v okolním prostoru a hlavní počítač zpracovával a vyhodnocoval získaná data. Informace se potom rychle dostávaly k posádce a na hlavní hologram můstku. V pravé části se zobrazila menší obrazovka s taktickým rozestavěním. U každé hvězdy se rychle objevovala jména podle toho, jak je senzory dokázaly rozpoznat. Ozvala se siréna upozorňující na nebezpečí a vteřinu poté se Galante otřásla. Podlaha se zhoupla a každý, kdo neseděl, upadl na zem.

„Hlášení!“ dožadoval se kapitán, který se držel podniček křesla. „Co to bylo?“

„Nějaká silná energetická vlna,“ informovala ho Espozitová. „Zdroj neznámý.“

„Přišlo to od té lodě?“

Espozitová zavrtěla hlavou. „Nevím. Tu loď ale ještě nemám na senzorech.“

„Máme naši polohu,“ hlásil Anderson. Podíval se na displej své konzole, na chvíli se zarazil a potom vydechl: „Systém Somano.“

„Somano?“ divil se Webb. „Je to potvrzené? Somano je obydlená soustava, takže jestli se ta loď dostane k planetě, ztráty na životech budou obrovské.“

„Je to potvrzené,“ kývl Anderson a podíval se na taktický hologram, který začal znázorňovat postavení planet v systému. U sedmé planety se objevila značka informující o pozemské kolonii.

„Mám zdroj té energetické vlny,“ hlásila Espozitová. „Přišlo to sem z kolonie.“

Na můstku jako by se na chvíli zastavil čas. Všechny oči v jeden moment vyhledaly Espožitovou a zůstaly na ní viset. Každý se chtěl přesvědčit, jestli mluvila pravdu. Nikdo si ale tuto pravdu nepřál. Zvuky přístrojů ustoupily do pozadí a místo nich se v myslích všech zhmotnily duše lidí z pozemské kolonie.

„Takže jsme tu pozdě,“ vyslovil nahlas Webb myšlenky všech přítomných. „Ta loď zaútočila na naši kolonii.“

Espozitová však zavrtěla hlavou. „Loď to nebyla, pane. Naše senzory ji právě odhalily, je na kurzu k planetě. Od ní ta – vlna nepřišla.“

Anderson se na ni tázavě podíval; „Tak kdo na ně zaútočil?“

Espozitová jen pokrčila rameny.

„Pronásledujte ji,“ přikázal Webb. „Chci maximální rychlost.“ Potom na svém multifunkčním náramku zadal spojení do vědecké sekce.

„Tady Tagawová.“

„Začněte připravovat váš speciální ochranný štít. Vypadá to, že ho využijeme mnohem dříve, než jsme plánovali.“

„Bude k dispozici za deset minut. Znovu upozorňuji, že funkční ho udržíme nanejvýš.

„Rozumím,“ uťal ji Webb a vypnul spojení. Na nějaké tlachání neměl náladu. Blížilo se střetnutí a on cítil, jak se mu adrenalin opět vyplavuje do krve.

Galante začala zrychlovat a vyrazila za neznámou lodí. Bylo jasné, že k sedmé planetě soustavy Somano dorazí pozdě. Počítač stanovil dobu na čtyři minuty a dvacet šest sekund. To je doba, kterou bude mít neznámé plavidlo na to, aby vše živé na povrchu zabilo. Pokud se tak stane, bude to jeden z největších masakrů novodobé historie. Webb se cítil poctěn, že bude u toho. Měl by si ze všeho nejvíc přát, aby k žádnému konfliktu nedošlo, ale prostě to nedokázal. Byl rád, že se něco děje. Byl rád, že se k tomu dostal a bude moci zasáhnout. Má šanci tomu zabránit. Má šanci získat si respekt a tím i lepší budoucnost na větší lodi a na mnohem důležitějších misích. Jeho srdce bilo snad třikrát rychleji ňež normálně. Energicky vstal a přešel přímo před hlavní hologram, na kterém sledoval pronásledovanou loď.

„Mám tu nové údaje ohledně té energetické vlny,“ hlásila Espozitová. „Nepřišla z planety Somano, ale z měsíce, který planetu obíhá. Z Targentu.“

Webb pomocí multifunkčního náramku navolil na hologram údaje o měsíci sedmé planety. Začaly se zobrazovat fotografie Chrámu. Kapitán si je podrobně prohlížel a snažil se přijít na něco užitečného. Prohlížení zastavil na fotografii znázorňující nějaké velmi staré písmo. U slov nahoře byl překlad, který označoval celý Targent za „Místo života“.

„S tím měsícem není něco v pořádku,“ informovala Espozitová. „Celý ho obklopuje neznámé pole a z nitra měsíce proudí do prostoru energie, která způsobuje silné narušení časoprostoru. Narušení se každou vteřinou zvětšuje.“

„Spojte se se základnou na Somano VII!“ nařídil Webb.

„Není třeba,“ řekl Anderson. „Sami jsme voláni. Admirál Aceveda z lodi Pozemské aliance Maderon.“

Přímo před Webbem se zhmotnila holografická podoba prošedivělého muže s bradkou a jasnýma modrýma Očima. Admirálská uniforma perfektně seděla na jeho téměř dva metry vysoké postavě.

„Kapitáne, jste tu právě včas,“ začal Aceveda. „Nemám čas na vysvětlování. Posíláme vám souřadnice, na kterých se setkáte s dalšími čtyřmi plavidly. Chystáme se na tu věc zaútočit a zničit Targent. Je to naše jediná šance, jak tomu zabránit.“

„Zničit Targent?“ podivil se Webb. „Myslím si, že to má co do činění s lodí, kterou pronásledujeme. Měli bychom ještě počkat.“

„Nemáme čas,“ namítl Aceveda. „Vaše údaje ze záchranné mise v soustavě MDK-721 jsme dostali a vyhodnotili. Jestli se ta loď dostane k Targentu, dojde k destabilizaci celé soustavy.“

„Destabilizaci? Na něco jsme přišli, pane. Mohli bychom…“

„Není čas,“ přerašil ho Aceveda. „Leťte na určené souřadnice a připravte se k útoku.“

Hologram znázorňující admirála se rozplynul.

„Jak to myslel k destabilizaci?“ divil se Anderson. „Problémem přece není destabilizace prostoru, ale zničení života tou lodí.“

„Až budeme na dosah, spusťte důkladnou analýzu subprostoru,“ nařídil Webb.

„Už jsme v dosahu,“ oznámila Espozitová. „Analýza je spuštěna, výsledky by měly být během minuty. A pane, už tu máme souřadnice od admirála.“

„Mám změnit kurz?“ zeptal se Anderson.

Webb se podíval na taktické znázornění systému Somano a sledoval postavení flotily Pozemské aliance, která se rozmístila mezi planetou a měsícem Targentem. Postavení Galante bude dle obdržených souřadnic také tam. Neznámá loď se blížila k měsíci a začala zpomalovat, za necelou minutu bude na jeho oběžné dráze. Nechtělo se mu útočit společně s ostatními. Webb znal sílu lodě a předpokládal, že jestliže zaútočí na měsíc, dostanou se i do blízkosti té lodě… a všichni zemřou. Potřebovali zapnout speciální štít, teprve potom budou mít šanci. Teprve potom se proslaví. To bylo to, co Webb chtěl. Měl ale na vybranou?

„Ano,“ odpověděl rezignovaně. „Zaveďte nás na uvedené souřadnice.“

Anderson přikývl a začal měnit kurz, Galante se stočila mírně doprava a už nepronásledovala neznámou loď, která se mezitím dostala k Targentu. O chvíli později se ozvala siréna a potom se loď znovu mocně otřásla. Webb upadl na zem a narazil si levý loket. Rychle se sbíral zpět na nohy a mířil ke svému křeslu.

„Už vím, co způsobuje ty energetické vlny a proč admirál mluvil o destabilizaci celé soustavy,“ hlásila Espozitová. „Bohužel se ale spletl. Tohle nebude destabilizace celé soustavy, ale minimálně sektoru.“

Taktický hologram v přední části můstku změnil tvar a znázornil postavení Targentu, okolo kterého se formovalo obrovské pole energie vycházející z nitra měsíce. Loď na oběžné dráze také měla pole. Obě se začínala slévat dohromady a v místě kontaktu docházelo k narušení subprostbru. Celá oblast se přitom rychle zvětšovala.

„Záření, které vychází z Targentu, je na podobné bázi jako záření z lodě. Jsou stejná, ale mají přesně opačné hodnoty.

V místě střetu už neexistuje časoprostor.“

„Neexistuje?“ vydechl Webb, vstal z křesla a opět přešel před hlavní hologram.

„Ne, nic tam není. Ničí to časoprostor jako takový. Nemůžu tam naměřit žádné hodnoty.“

Na můstek vstoupil Ron Madelele v doprovodu tří lidí z vojenské expertní komise, kterou původně Galante vezla. Webb si jejich příchodu ani nevšiml, stále jen sledoval hologram znázorňující energetická pole kolem planety a vstřebával nové informace.

„To znamená, že ta loď a Targent jsou stejného původu,“ uvažoval Anderson. „Targent byl cílem lodi. Dostala se do našeho vesmíru, aby doletěla k Targentu a spojila se s ním. Ale proč?“

Webb zíral na znázorněné údaje a po chvíli promluvil: „Aby zničili náš vesmír.“

„Zničili?“ divil se Anderson. „Proč by ho ničili. Targent je posvátné místo života.“

„A ta planeta v systému MDK-721 je zase posvátné místo smrti,“ dodala Espozitová. „Tak to alespoň stálo v té kronice. Život a smrt se právě setkaly.“

„Těžko říct, proč chtějí zničit tenhle vesmír,“ řekl Webb, „ale měli bychom jim v tom zabránit.“

Hologram admirála se zobrazil tentokrát v levé části můstku. „Není čas, zahajujeme útok na Targent. Cílem je zničení svatyně. Palte vším, co máte.“

„To nemůžeme,“ odporoval Webb. „Nemůžeme do toho pole. Záření z lodi vše živé ničí. Záření z Targentu bude mít také nějaký účinek. Za pár minut budeme mít k dispozici speciální štít.“

„Podle senzorů nebezpečí nehrozí,“ oponoval Aceveda. „Připojte se k útoku.“

Hlavní hologram znázornil pohledovou obrazovku, na které byl měsíc a neznámá obří loď. Okolo obou bylo masivní pole, které se rozrůstalo. Do Galante se opřela další energetická vlna a paluba se otřásla. Lodě Pozemské aliance se blížily od planety Somano VII a právě vypustily torpéda, která nabrala kurz k povrchu měsíce, ke svatyni. Jakmile se torpéda dostala do pole energie, jejich obraz se roztekl. Následná exploze zahltila filtry senzorů. Když se obraz opět vrátil, bylo vidět, že torpéda ani neprošla štítem chránícím měsíc.

„Nemá to cenu, stáhněte se,“ řekl Webb Acevedovi.

„Připojte se k útoku!“ nařídil admirál. „Budeme to zkoušet dál.“

„Mám zadat útočný kurz?“ zeptal se Anderson a podíval se na Webba.

Webb však mlčel a sledoval pozemské lodě pálící ze všech děl. Lasery se zarývaly do štítu, ale skrz neprošly. Křižníky se blížily k záření vystupujícímu z Targentu.

„Mám zadat útočný kurz?“ zeptal se znovu Anderson.

„Ano, zadejte,“ ozval se Ron Madelele. „Připojte se k útoku! Splňte admirálův rozkaz!“

Anderson se podíval na Madeleleho, který stál v zadní části můstku spolu s vojenskými experty. V jejich přítomnosti se Madelele cítil silný.

Anderson se podíval na Webba. „Zaútočíme, nebo ne, pane?“

„Zaútočíme!“ vykřikl Madelele. „Je to rozkaz admirála!“

„Ne!“ zahřímal Webbův hlas. „Nebudeme útočit! Ten rozkaz je špatný.“

„Galante, kde jste?“ objevil se opět hologram admirála. „Připojte se k útoku, jejich štít pod naší palbou slábne.“

„Slyšíte? Máme úspěch,“ promluvil znovu Madelele. „Podpoříme je a zničíme Targent. Zarazíme to. Nastavte útočný kurz, Andersone!“

„Žádný kurz se nastavovat nebude,“ otočil se Webb na Madeleleho. Za jeho zády na hlavní obrazovce zuřila bitva. Energetické provazce z děl křižníků bily do štítu chránícího měsíc. V místech dopadu štít jiskřil, ale nezdálo se, že by povoloval. „Opusť můstek, Rone!“

„Neplníš rozkazy nadřízeného,“ odporoval Madelele. „A proto tě zbavuji velení.“

Ron Madelele napřáhl pravou ruku dopředu a teprve teď Webb spatřil v jeho dlani pistoli. Ústí hlavně mu mířilo přímo na hlavu. Ron Madelele položil prst na spoušť.

„Zbavuji vás velení, kapitáne Webbe,“ pronesl co možná nejhlasitěji.

Nervozitu v hlase ovšem nezamaskoval.

„Okamžitě opusťte můstek, nebo budete eskortován do cely.“

Pohledy obou mužů se střetly. Nikdo se nehýbal.

„Ne,“ řekl pevným hlasem Webb. „Nikam nepůjdu. Tohle je moje loď.“

„Opusťte můstek, nebo…“

„Nebo co?“ přerušil ho Webb. „Zastřelíš mě? Tohle chceš?“

Madelele Webba dál spaloval pohledem, ale nedokázal promluvit. Ruka s pistolí se mu začal třást. Potom se ozvala varovná siréna a Galante se znovu otřásla. Webb upadl a stejně tak i Madelele, který při pádu stiskl spoušť pistole. Paprsek zasáhl do břicha jednoho z vojenských expertů. Muž se chytil za seškvařenou ránu a v šoku se díval na Madeleleho, který zase zíral na něj. Muž začal rychle blednout a potom upadl do bezvědomí.

„Zdravotnický tým na můstek,“ křičel do komunikátoru drahý člen z vojenského expertního týmu.

„To pole se nyní rozrůstá mnohem rychleji!“ vykřikla Espozitová a upoutala tak pozornost ostatních. Všichni přestali sledovat postřeleného muže a podívali se na taktický hologram.

„Pole z měsíce se zvětšuje stejně rychle, ale pole z lodě nyní expanduje mnohem rychleji. Za deset sekund obklopí lodě Pozemské aliance.“

„Acevedo!“ zakřičel Webb na admirála. „Okamžitě se stáhněte!“

„Je pozdě,“ hlesl Anderson. „Nemůžou se stihnout ani otočit.“

Záření z lodě se šířilo prostorem a rychle se dostalo k pozemským lodím, které stále mamě pálily na Targent. Holografická podoba admirála Acevedy se obrátila k Webbovi. Jeho oči byly studnicemi marnosti. Jakmile pole obklopilo lodě, Aceveda padl na zem jako podťatý. Hologram dál znázorňoval můstek křižníku Maderon. V pozadí leželo na zemi několik členů posádky. Všichni bez života.

„A za minutu a dvacet šest sekund je to pole u nás,“ vyřkla ortel Espozitová.

„Je to tvoje vina!“ vykřikl Madelele, v očích slzy. „Zabiju tě!“ Opět pozvedl pistoli.

„To nebudeš muset,“ ucedil Webb: „Za chvíli budeme mrtví všichni.“

„Ve svatyni se něco děje,“ informoval Anderson. „Zaznamenávám kolísání energie. To pole by se mělo šířit stejně rychle jako z té lodi, ale něco tomu brání.“

„Takže možná ještě existuje šance. Nejdřív se ale musíme ochránit,“ řekl Webb a aktivoval na multifunkčním náramku spojení do vědecké sekce. „Tagawová, potřebuji ten váš štít. Okamžitě!“

„Spustíme ho za dvě minuty,“ ozvala se Tagawová.

„Ne, spustíte ho hned, nebo jsme mrtví,“ rozhodl kapitán a sledoval přibližující se smrtící pole. Na únik nebyl čas a skokové motory použít stejně nemohli, protože nabíjely speciální štít. Všichni čekali na smrt.

„Nevím, jestli to stihneme.“

„Spusťte to! Okamžitě!“

Smrtící záření už bylo téměř u nich. Pole se chystalo pohltit Galante jako tlama velkého netvora. Netvora jménem Smrt.

Od okamžiku, kdy se John vrátil do svatyně mocný a proměněný, vedl nepřetržitě boj s Kreganem, který se ho všemožně snažil zničit. On i Kregan byli nyní stejně silní. On i Kregan byli nyní součástí Targentu a čerpali z něj věčnou sílu. Energie mezi nimi vířila, ale ani jeden z nich neměl navrch. John pohltil veškeré vědomí tohoto místa. Jeho mysl se nacházela mimo tento vesmír a odtamtud získávala moc. Věděl všechno, co znali jeho předchůdci. Znal i své poslání, které však možná brzy skončí, pokud se přeměna dokončí.

Z esence věčnosti vznikl celý tento vesmír, který tvoří život a smrt jako dvě síly, které se doplňují. Bez jednoho nemůže být druhé. V čase spojení dojde k přerodu tohoto místa v něco úplně jiného. Je mnoho míst a mnoho stupňů existence a tento vesmír je jen jedním z této řady. Kruh zrození a zániku je nekonečný a změna není podstatná. Pro Johna přeměna vesmíru neměla význam, a proto se snažil, aby k ní nedošlo. Smrt ale už byla zde a pojila se s tímto místem života. Kregan si myslel, že bude žít věčně. Myslel si, že ho čeká cesta vzhůru a bylo mu jedno, co se stane. Neuvědomoval si to. Nedokázal být zodpovědný, a proto také nebyl vybrán, když kdysi dávno usiloval o místo patriarchy Chrámu. John si plně uvědomoval, jakou zodpovědnost má, a proto si ho duše jeho předchůdců vybraly.

Johnovi se podařilo oslabit proudění energie života z Targentu, ale zastavit ji nedokázal. Sám ne. Kregan byl stejně silný jako on, a tak John potřeboval spojence, který by převážil misky vah na jeho stranu. A tou miskou mohla být vesmírná loď, která právě zvedla speciální štít a na poslední chvíli se tak zachránila před Smrtí. Jeho mysl se spojila se všemi živými tvory na té lodi. Viděl a slyšel vše, co oni. Cítil co oni. Mohl s nimi komunikovat.

Kapitán Webb stál před ústím pistole, kterou držel psychicky zhroucený člověk toužící vraždit. John provedl krátký telepatický útok a Ron Madelele se bezvládně skácel k zemi. Potom k nim promluvil vnitřním hlasem a vysvětlil jim svou situaci. Snažil se být co nejvíce přesvědčivý, protože času bylo málo. Nemohl ovládnout jejich mysli a sám tak získat kontrolu nad Galante, protože by ho to stálo mnoho sil a Kregan by nad ním zvítězil. Kapitán Webb však vydal rozkaz a Galante vyrazila k Targentu. Štít kolem lodi se mihotal, jak odolával náporu záření z lodi Smrti. Museli jednat rychle, protože za necelých devět minut štít přestane fungovat a všichni na Galante zemřou. John se přestal soustřeďovat na energii života proudící z měsíce a zaměřil se na ochranný štít kolem Targentu. Energie vyvěrající z nitra měsíce začala proudit novou silou a nyní expandovala stejně rychle jako ta opačná energie z lodi Smrti. Časoprostor se hroutil. Celá soustava začala vykazovat časové poruchy a prostorové trhliny. Těsně vedle jedné takové trhliny právě proletěla Galante, která se potom dostala do míst s pomalejším časovým tokem, takže z jejich pohledu letěli k Targentu sedm minut. Zbývaly tedy dvě minuty, než přestane fungovat speciální štít.

John ještě znásobil své úsilí a nad svatyní se ve štítu objevil otvor. Vzduch z měsíce začal být okamžitě vysáván do vesmíru spolu s vegetací, která se zde působením životní energie objevila. Kregan se pokusil využít šance, když byl John oslaben, a zaútočil na něj plnou silou. John cítil, jak Kreganova mysl proniká do jeho. Ještě chvíli a přestane existovat. Mozek se mu vařil pod tím strašným náporem. Kreganova zloba ho sžírala zevnitř.

Z hlavního děla Galante vyšlehl paprsek částicového laseru, který proklouzl dírou ve štítu měsíce a potom si prorazil cestu kopulí Chrámu. Zasáhl přesně místo, které jim John telepaticky udal. Kreganova mysl zmizela. Kregan zmizel. Jeho tělo se vypařilo v energetickém výboji vyslaném z Galante. John se stal rázem jediným pánem Targentu a vypáleným otvorem v kopuli svatyně se díval nahoru do vesmíru, který měl brzy přestat existovat.

John obrátil proudění energie Života a ta se nyní začala vracet zpět do nitra měsíce. Obrovský energetický sloup zářil nad povrchem Targentu a svým jasem předčil i hvězdu tohoto planetárního systému. Energie se drala zpět a měsíc se otřásal. Ohromné zemětřesení zasáhlo celý Targent. Z proražené kopule Chrámu odpadávaly velké kusy na zem, kde se tříštily. John zvedl své tělo několik metrů nad vibrující zem a dál vracel energii zpět do nitra měsíce. Záření Života se dostalo z vesmíru. Trhlina v časoprostoru se otevřela a vznikla černá díra, která začala brutální silou přitahovat všechny objekty v okolí.

Galante zachytila gravitační síla a táhla ji do středu samotné temnoty, do středu černé díry. Motory neměly energii, aby se pokusily vzdorovat. Bylo stejně pozdě, protože během deseti sekund překročili horizont událostí. Z pohledu Johna viseli nad gravitační studnou a mohli dolů padat věčně. Z jejich vlastního pohledu už však zmizeli dole a neuvěřitelná síla je rozmetala na částice. Gravitační chapadla černé díry trhala hmotu z Targentu a přitahovala ji k sobě. Povrch se rozpadal a mizel ve chřtánu černé díry. Kopule Chrámu praskala a ztrácela se do vesmíru. John cítil, jak jeho tělo zachytila ta obrovská síla a táhla ho pryč. Nebránil se. Nechal tělo napospas černé díře a vše sledoval chráněn věčností. Jeho duše byla nade vším a celé to pozorovala.

Časoprostorové poruchy se šířily od černé díry po celém systému Somano. Čas plynul v různých místech různým tempem. Loď Smrti se vydala k černé díře a během několika málo sekund v ní zmizela. Vše se zastavilo, aby se pak mohlo rozběhnout opačným směrem. Hmota začala proudit z černé díry ven a vracet se zpět na původní místo. Časový tok se obrátil. Johnovo tělo se vrátilo do Chrámu a kopule se začala opět skládat. Vyrvané části povrchu měsíce vylétávaly z černé díly a rovnaly povrch. Johnova mysl to celé sledovala nedotčená okolním děním. Prostorové trhliny se zacelovaly a čas se v celém systému ustálil, takže nyní proudil všude stejně rychle, byť stále opačným směrem. Částice se v jediný krátký moment spojily opět dohromady do podoby vesmírné lodi Galante. O sekundu později už byl tento koráb zpět na svém předchozím místě na oběžné dráze kolem Targentu.

Černá díra se zavřela a čas znovu změnil směr, takže nyní opět proudil vpřed a svým normálním tempem. Časoprostorové anomálie se nikde v systému Somano nevyskytovaly.

Epilog

Webb vstoupil do hlavní svatyně Chrámu a stále ještě přemýšlel, proč se sem vydal. Tato otázka mu zaměstnávala mysl od okamžiku, kdy jeho člun opustil Galante a vydal se k povrchu Targentu. Celá situace v tomto systému byla nyní v režii představitelů Pozemské aliance, kteří se pokoušeli vnést do celého incidentu světlo. Webb přemýšlel, jestli je „incident“ správné slovo pro to, co se tady stalo, neboť přeměnu celého vesmíru v něco úplně jiného podle něj takto nazvat nelze. Velení Pozemské aliance však tento termín používalo a on je při tom nechal, protože tento „incident“ mu přinesl to, co chtěl. Zájem o jeho osobu stoupl a v budoucnosti ho čekaly důležité a zajímavé mise.

Webb se podíval hledím přilby skafandru k majestátní kopuli, ve které zela obří díra vypálená laserem. A v místech, kde stál během boje Kregan, byla podlaha zjizvena obřím kráterem, který byl dokonce větší než otvor ve středu svatyně, ze kterého proudilo vzhůru světlo plné životní energie. John David stál u otvoru, oděn do bílého skafandru. Webb se vydal k němu a přemýšlel, na co se ho chce vlastně zeptat. Než k němu však došel, zjistil, že jeho mysl už je plná odpovědí na otázky, které si před chvílí ani nedokázal představit.

Byl to stejný pocit, jako když se s ním John David spojil poté, co se jim podařilo spustit speciální štít a zachránit si tak životy. Cítil jeho vědomí v tom svém, ale nebylo to násilné. Stáli naproti sobě a komunikovali beze slov. John vedl směr jeho otázek a dával mu odpovědi. Během krátké chvíle věděl o vesmíru a o životě tolik, kolik neví většina civilizací. A všechno to, o co usiloval nebo si myslel, že chce usilovat, přestalo být významné. Věci týkající se jeho osobního i profesního života nyní viděl z úplně jiné stránky. A John pokračoval a ukazoval mu nové a nové úhly vidění. Bylo jich nekonečné množství.

Když jejich setkání skončilo, Carl Webb se na svou loď vracel jako někdo úplně jiný. Předtím jeho existence postrádala smysl a on se honil jen za hodnotami, které byly ve své podstatě prázdné. Nyní byl jeho život naplněn a on mohl plně sloužit Zemi, své posádce, životu a vesmíru samotnému. Nyní teprve začala jeho mise.