Když se zvířený prach nad zdemolovaným náměstím usadil a poslední agonické výkřiky utichly, odvážil se kapitán Gerret vystrčit hlavu nad barikádu. Přelétl scénu jediným rychlým pohledem a bez většího překvapení, ovšem s nemalou dávkou rozmrzelosti, zaznamenal, že se jeho četa zmenšila o dalších dvanáct vojáků. Zavrčel sám pro sebe něco nesrozumitelného a frustrovaně mrskl baretem o zem.
„Možná byste se měl raději vrátit do krytu, pane,“ ozval se starostlivě poručík Tierry, jeho zástupce. To, že by měl podle jeho názoru mít kapitán na hlavě spíše pěchotní helmu než vycházkový baret, už raději nedodal. On sám byl navlečený do kompletní lehké bitevní zbroje a dával si velký pozor, aby mu nad barikádou ne vykukoval ani vlas.
Kapitán mu věnoval jeden rychlý znechucený pohled, ale neobtěžoval se odpovědět. Místo toho se znovu zahleděl na náměstí.
Mramorová plocha kdysi vyhledávané turistické lokace připomínala bitevní pole. Mezi hromadami vytrhaných dlažebních panelů a dýmajícími krátery se válely kusy těžké vojenské techniky a vraky vozidel. Několik stromů stojících původně v parčíku kolem fontánky pořád ještě hořelo a jejich kořeny zalévala voda z prolomené nádrže. Všudypřítomné kusy lidských těl, od kterých se táhly surrealistické stříkance zasychající krve, dodávaly scéně děsivý kontrapunkt.
Katedrála dominující středu náměstí byla naprosto nedotčená. Její mohutné gotické oblouky se tyčily nad okolím tak, jak to dělaly již více než osm set let. Jenom samotné chrámové lodě byly dvakrát vyšší než pošramocené a začouzené budovy stojící kolem náměstí. Majestátní věž vybíhající do úzké špičky je pak překonávala ještě jednou tolik.
Kapitán Gerret se už poněkolikáté přistihl, že na tu stavbu hledí mimoděk s velkým respektem a úctou. Rychle se za tu herezi v duchu pokáral a přesunul raději pohled zpět k náměstí.
Původce všeho toho krveprolití se nehybně vznášel několik metrů nad zemí před obloukem hlavní chrámové brány. Na jeho oslnivě zářící postavu, vzdáleně připomínající lidskou, nešlo nechráněným okem skoro pohlédnout. I na tu dálku z něj čišela ohromná moc a naprosto nelidský pokoj. Jednou rukou pořád ještě svíral ochablé tělo desátníka Moritze. Držel ho za vlasy jako hadrovou panenku a s chladným neosobním zájmem si ho prohlížel. Pak tělo bez sebemenší námahy zahodil, jako když dítě zahazuje hračku, která ho omrzela. Tělo letělo několik metrů a tupě plesklo o podvozek převráceného džípu.
Kapitán Gerret znovu zaklel a nešťastně přemýšlel, jaký rozkaz by měl vydat teď, když ho z úvah vyrušilo dění u policejních zábran v ulici za ním. Otočil se a spatřil, jak u pruhované pásky zastavuje mohutné černé auto se znakem Kybernetické inkvizice na kapotě.
„No konečně,“ zamumlal s úlevou.
Pak se dveře auta otevřely a kapitánovo srdce sevřela ledová ruka strachu, když uviděl, kdo z nich vystupuje.
Inkvizitor se tyčil do výše přinejmenším sedmi stop, což v metrickém systému, ve kterém si kapitán pořád nezvykl přemýšlet, znamenalo, že má hodně přes dva metry. Měl neuvěřitelně rozložitá ramena, kterýžto dojem ještě více umocňoval bohatě nařasený plášť splývající skoro až na zem. Byl celý v černém, s výjimkou stříbřitě zářícího emblému Kybernetické církve na prsou. Když vykročil, kapitán spatřil, že má celou jednu ruku kovovou. Stejně tak byla kovem pokrytá jedna polovina jeho obličeje, ze které studeně hleděla červená čočka umělého oka.
„Binární proud mi bud milostiv,“ zašeptal kapitán vyděšeně. Ze všech inkvizitorů, které Kybernetická církev měla, sem museli poslat právě tohohle. Kapitán se s ním nikdy osobně nesetkal – a ani po tom netoužil ale moc dobře znal jeho pověst. Z věcí, které údajně tento lovec heretiků ve jménu Kybernetické církve udělal, by se zvedl kufr i řezníkovi.
Inkvizitor vykročil ke kapitánovi, zcela nevšímavý ke svému okolí. Policajti se mohli přetrhnout, aby mu včas udělali průchod v zábranách a uklidili se mu z cesty. Nevypadal, že by ho něco z toho zpomalilo, kdyby to nestihli. Kapitán slyšel, jak se poručík Tierry za jeho zády tiše modlí k Nejvyššímu procesoru.
„Velící důstojník?“ zeptal se inkvizitor, když dorazil k bariéře. Jeho hlas byl tichý a klidný, ale zároveň řezal jako ledová pilka.
„Já, pane,“ vydechl Gerret. „Kapitán Gerret, třetí kybernetická mobilní.“
„Podejte hlášení, kapitáne,“ řekl inkvizitor. Nedíval se při tom na něj, hleděl přes barikádu na náměstí.
„Ano, pane. Teda… na místo jsme byli přivolání dnes ráno, přibližně v devět nula nula. O pomoc požádala stavební četa, která měla za úkol začít s demolicí katedrály.“ Kapitán jako by na potvrzení svých slov nejistě mávl rukou ke skupince buldozerů a autojeřábů s bouracími koulemi, které stály opuštěné v jednom z rohů náměstí. Zbytky demoliční čety se krčily za barikádou v protilehlé ulici. „Jakmile se k budově přiblížili a zahájili práce, objevil se… narušitel, který jim začal ve výkonu práce bránit. Než se dělníci stáhli, několik jich vážně zranil a zničil část vybavení.
Jak už jsem říkal, naše jednotka dorazila na místo kolem deváté hodiny, na žádost státní policie, která se neúspěšně a za cenu ztrát na lidských životech pokoušela s narušitelem vypořádat. Bohužel, ani my jsme doposud nedosáhli žádných výsledků. Ta… entita se zdá být naprosto imunní vůči veškerým konvenčním zbraním. Odolává už více než osm hodin všem našim pokusům o zneškodnění či zajetí. Vyzkoušeli jsme prakticky všechno, s výjimkou nukleárních zbraní.“
„Ty by taky nezabraly,“ řekl inkvizitor.
„Co máme tedy dělat? Ehm, pane?“
„Nic. Udržujte pozice a neplýtvejte už životy svých vojáků.“
S těmito slovy se inkvizitor otočil a vyrazil zpátky k svému autu.
„Co to vůbec je?“ zeptal se kapitán Gerret tiše, s pohledem už zase upřeným na náměstí. Měla to být řečnická otázka, kterou sám sobě kladl dnes už poněkolikáté, ale inkvizitor ho zaslechl.
„Je to prekatior magnum. Jak byste jistě věděl, kdybyste věnoval víc času své taktické přípravě.“
Gerreta polilo horko a na čele mu vyskočil pot. Poslední věc, kterou by teď potřeboval, je dostat se do hlášení inkvizitora kvůli zanedbání povinností či nedbalému přístupu k řešení situace. To by byl s jeho kariérou rychle konec. Pokud by to ovšem skončilo jenom u služebního postupu. O výslechových celách Kybernetické inkvizice kolovala rovněž řada zneklidňujících pověstí.
„Prekatior, no ovšem!“ ozval se poručík Tierry a konečně se taky odvážil podívat přes barikádu. Zářící postava se pořád vznášela před vraty katedrály a netečně hleděla do dáli.
„Teď si to vybavuju, brali jsme to v předposledním semestru na hodinách prekybernetických věrouk.“ Gerret ani netušil, že na vojenské akademii takový předmět mají, opět jednou mu to však připomnělo, jak je poručík mladý a zelený. Se svým precizním sestřihem a předpisovou vystrojí působil jako reklama na horlivého mladého důstojníka. Gerretovi bylo jasné, že bude ještě chvíli trvat, než načerpá dostatek bojových zkušeností a pochopí, že důsledné dodržování příruček mu reálném životě život nezachrání, spíš naopak.
Zrovna teď byl ale poručík dychtivý podělit se o své vědomosti.
„Prekatior je ochráncem duchovních míst,“ zacitoval. „Je ztělesněním, neboli avatarem, modliteb nahromaděných v místech, kde se dlouhodobě kumuluje duchovní energie, cíleně obracená k vyšší bytosti, v tomto případě Bohu. Jako takový je pak tvořen výhradně zmíněnou duchovní energií a tudíž nepostižitelný prostředky materiálního světa. Protože však duch vítězí nad hmotou, on sám materiální svět kolem sebe ovlivňovat může, a když už se zjeví, většinou tak i činí, a to z důvodu ochrany a obrany duchovního místa, ke kterému je vázaný.“
„Blahopřeji k skvělé paměti, poručíku,“ zavrčel Gerret nerudně. „Škoda jenom, že jste se ji nerozhodl použít dřív, jistě by vám k ní pak poblahopřálo i těch sedmadvacet mužů, kteří leží támhle rozsápaní na chodníku.“
Kapitán se otočil, aby se vyhnul pohledu na poručíkův ublížený výraz, a rozhlédl se, aby zjistil, co dělá inkvizitor. Ten se právě vracel od svého vozidla. Před sebou tlačil něco, co na první pohled vypadalo jako popelnice na kolečkách. Když se s tím přiblížil, začalo být zřejmé, že se ve skutečnosti jedná o velice sofistikované kybernetické zařízení. Řada senzorů a ovládacích prvků naznačovala, že se uvnitř toho stroje musí nacházet mimořádně specializovaný hardware. Z čeho se však kapitánovi udělalo mírně mdlo, byla horní strana přístroje. Pod kopulí z tvrzeného skla ležel lidský mozek, ze kterého na všechny strany vedla řada trubiček a drátků.
„Udělejte mi průchod v barikádě,“ přikázal inkvizitor.
Kapitán chtěl v první chvíli začít protestovat a vysvětlovat, jak je ta zrůda před kostelem nebezpečná, včas si to ale rozmyslel. Určitě by to nebylo moudré. Inkvizitor takového formátu musí moc dobře vědět, co dělá. Rozhodně nepotřebuje poslouchat poučování od nějakého pěchotního kapitána, který navíc sám dostal sotva před minutou nalejvárnu od svého poručíka.
Proto jenom mlčky kývl na své muže, kteří se spěšně pustili do plnění úkolu.
Inkvizitor mezitím studoval jakési nákresy na svém příručním palmtopu. Kapitánovi se na okamžik podařilo pohlédnout na displej. Měl pocit, že se dívá na územní plán náměstí překrytý průhlednou vrstvou nákresů jakýchsi neexistujících budov stojících kolem katedrály, ale nebyl si tím jistý. Jakmile byl průchod v barikádě dost široký, inkvizitor jím prostrčil vozík. Zcela nevzrušeně zařízení dotlačil zhruba do poloviny vzdálenosti mezi ústím ulice a katedrálou, kde se zastavil.
Prekatior k inkvizitorovi otočil hlavu hned, jakmile se na náměstí objevil. Pak natočil i zbytek těla a popoletěl mu vstříc. Několik málo metrů před ním se však zastavil a znehybněl. Až nyní si kapitán uvědomil, že se v tom místě nachází jakási neviditelná hranice, kterou prekatior za celý den ani jednou nepřekročil. Zároveň s tímto uvědoměním zapadla na místo druhá informace, kterou před chvílí spatřil na inkvizitorově displeji. Někde v těch místech končily obrysy neviditelných budov, o kterých si nyní domyslel, že jsou ve skutečnosti chrámovými kryptami.
Prekatiorova svoboda pohybu byla omezena pouze na území náležející ke katedrále. Inkvizitor stál nyní přesně na okraji této oblasti a nastavoval cosi na ovládacích prvcích svého zařízení. Zářivé postavy, která ho upřeně pozorovala, si nevšímal.
Když inkvizitor skončil s nastavováním, vykonal rychlý rituál, ve kterém kapitán poznal obřad vysvěcení kybernetické církve. Z podivného zařízení byl nyní kybernetický svatostánek. Kapitán nechápal, k čemu je to dobré, ale bylo mu jasné, že se to od něj ani neočekává.
Inkvizitor se otočil a odkráčel na okraj náměstí, kde se se založenýma rukama zastavil a znehybněl. Zařízení uprostřed náměstí si začalo mumlat samo pro sebe a kapitán by byl přísahal, že to znělo jako velmi rychlá lidská řeč. Pak se k tomu přidal hluk roztáčených gyroskopů, pevných disků a větráků. Brebentění se postupně zrychlovalo a zvyšovalo frekvenci, až nakonec přešlo na tak vysokou frekvenci, že z toho kapitánovi luplo v uších a po krátké bolesti hlavy přestal zvuk vnímat.
„Myslím, že rozumím tomu, co se tam děje,“ řekl najednou poručík Tierry. Na předchozí urážku už zřejmě zapomněl. Nutkání předvádět vlastní chytrost bylo silnější.
„Vážně? Tak mluvte, poručíku.“
„Ta… věc…, kterou inkvizitor přitáhl, je takzvaný kybermnich. Jeho základem je mozek věrného stoupence Kybernetické církve, který se rozhodl zříct se svého biologického těla a zasvětit život velebení Binárního proudu. Díky přístrojům, na které je mozek napojen, tak může činit mnohem déle a mnohem efektivněji, než by toho byl schopen jako obyčejný člověk. Je to vlastně jakási forma velmi specializované virtuální existence, jenom krok od kompletní digitalizace osobnosti, která zatím není možná.“
„Chcete říct, že v té schránce leží mozek živého člověka napojený na kybernetickou síť, který se akorát… modlí?“
„Tak nějak. Ale jak jsem říkal, modlí se mnohem rychleji a efektivněji než jakýkoliv jiný uctívač.“
Teď už to začínal trochu chápat i kapitán. Jestli je schránka, ve které je kybermnich uzavřen, zasvěcená Kybernetické církvy a jestli se tam jenom modlí a modlí a modlí, rychlostí kdoví kolika kilohertzů nebo možná i megahertzů za vteřinu… Inkvizitor se zjevně rozhodl bojovat ohněm proti ohni.
s veškerými technologickými vylepšeními, která měl kybermnich k dispozici, trval celý proces víc než půl hodiny. Pozorovat chvějící se a mírně modře zářící „popelnici“ však nebylo nijak zvlášť zábavné, takže se kapitán začal pekelně nudit dávno před uplynutím této doby. Jestli se nudí inkvizitor, nešlo poznat. Pořád stál na okraji náměstí se založenýma rukama, stejně netečný jako prekatior pozorující kybernetického mnicha.
Pak se najednou inkvizitor pohnul a kapitán na svou nudu rázem zapomněl. Obří služebník Kybernetické církve došel ke kybermnichovi a zkontroloval několik údajů na jeho displejích. Uchopil madla a posunul vozík za neviditelnou hranici území náležejícího katedrále.
Prekatior zareagoval rychle jako útočící kobra. V mžiku byl u kybermnicha a jeho zářivá pěst vystřelila s úmyslem zasadit drtivý úder kopuli z tvrzeného skla.
Jenže nedopadla. Kolem kybermnicha zazářila sotva postřehnutelná ochranná bublina a úder pohltila. Pak se ozval řev rozléhající se na několika vlnových délkách celým náměstím a nad kybernetickým svatostánkem se začala formovat druhá zářící postava, ne nepodobná ochránci katedrály.
Dva prekatioři se do sebe pustili jako vzteklí psi. Bušili do sebe s takovou rychlostí, že to lidské oko nedokázalo ani sledovat, a s takovou intenzitou, že se země chvěla a dlažbou se rozeběhla síť hlubokých prasklin. Sonické vlny povyrážely zbytek oken v průčelích kolem náměstí. Hluboký řev ani na chvíli neutichal.
Kapitánovi však nedalo moc práce odhadnout, jak souboj dopadne. Kybernetický prekatior byl skoro o třetinu větší než jeho protivník. Pohyboval se rychleji a zasazoval mnohem víc úderů s mnohem větší razancí. Tlačil svého oponenta před sebou napříč náměstím a holými prsty z něj vytrhával kusy zářící energie. Ochránce katedrály záhy zcela přestal útočit a přešel do zoufalé defenzivy. V tu chvíli byl jeho osud zpečetěn.
Kybernetický prekatior postupoval metodicky. Zasypával soupeře drtivými údery tak dlouho, dokud úplně nepřestal klást odpor. Pak do něj zabořil prsty ohnuté jako spáry a nadlidskou rychlostí jej začal cupovat na kusy. V tu chvíli se už nikdo z přihlížejících lidí na náměstí nedíval, protože na vlny vybuchujících energií nešlo nechráněným okem pohlédnout. Všichni se proto krčili v úkrytech a doufali, že to brzy skončí.
Souboj trval asi tři minuty. Pak se již poněkolikáté toho dne nad náměstím rozhostilo mrtvolné ticho, a tak kapitán opět jednou zariskoval a vystrčil hlavu z úkrytu. Stal se tak zřejmě jediným svědkem toho, co přišlo pak.
Náměstí bylo v několikanásobně horším stavu než před půl hodinou. Po původním prekatiorovi nebylo ani stopy. Uprostřed sutin a usazujícího se prachu se vznášela pouze triumfální postava jeho pokořitele.
A pak tam byl samozřejmě inkvizitor.
Napohled byl naprosto nezraněn a nezasažen monumentální bitvou, na jejímž okraji se celou dobu nacházel. Udělal několik kroků a ocitl se těsně vedle kybermnicha. Kybernetický prekatior se prudce otočil a vyrazil k němu se zjevnou hrozbou. Nebyl ale dostatečně rychlý. Kovem pokrytá pěst prošla zcela bez odporu ochranným polem kopule, dopadla na skleněný kryt a rozdrtila jej, jako kdyby byl z tenkého ledu. Pak dopadla ještě jednou a kapitán Gerret i na tu dálku zřetelně zaslechl čvachtavý zvuk, ze kterého se mu zvedl žaludek. Útočící prekatior děsivě zavyl a prolétl inkvizitorem jako obláček rozplývajícího se kouře.
Ostatní přítomné vylákal z úkrytů až tichý zvuk koleček přibližujícího se vozíku. Inkvizitor projel průchodem v barikádě a zastavil se vedle kapitána.
„Řekněte vedoucímu demoliční čety, že se jeho muži mohou pustit do práce. Nikdo a nic už je nebude obtěžovat,“ prohodil inkvizitor a zamířil k svému autu.
Kapitán tupě přikývl a snažil se nezírat na kovovou ruku pokrytou až po loket krvavě šedivou hmotou. Po chvilce se oklepal a rázně se otočil k svým mužům.
„Tak jste to slyšeli. Poručíku, zajděte za dělníky a řekněte jim, že můžou bourat. Seržante Gruebere, vy si vezmete na starost posbírání a identifikaci mrtvých.“
Jeho muži mu zasalutovali a rozeběhli se za svými úkoly. Kapitán tam stál a mlčky pozoroval ožívající ruch kolem sebe. Každou chvíli mu pohled zaletěl k prodlužujícímu se stínu katedrály. Kdovíproč ho napadlo, že zítra už ho vrhat nebude.
