5. 3. 2137 – Lezu po podlaze a rozhrnuju hrad z kostek, co postavil táta. Máma se směje. Každou chvilku nám sem ale přijde někdo nakouknout. To mi vadí. Tolik lidí. A všichni se nade mnou naklánějí a šahají mi na hlavu. To mi vadí. Často pak musim brečet… I když, taky mi vadí, když dlouho nikdo nejde, protože je jasný, že sem všichni chodí kvůli mně. Všichni mají radost. Ze mě. A to mi nevadí.
12. 4. 2139 – Hraju si s tátou na schovávanou. Je to velká švanda. Akorát mě vždycky hned najde. Já jeho skoro nikdy. Že by uměl bejt neviditelnej? Nevím.
Na chodbě jsem viděl fotky houfů dětí. Tak si říkám, že by nebylo špatný mít kolem sebe ty houfy. Zeptal jsem se na to táty, jako kde jsou ty děti, a on mi řekl, že to jsou starší fotky a že ty děti už vyrostly. Tak jsem mu řek, že chci nový, a pak táta zvážněl, chvíli se díval do země, kde nic nebylo, a pak mě pohladil po hlavě. Tak nevím.
8.7.2141 – Ach jo, každou chvíli musím k doktorovi na nějaký kontroly. Je to nuda, i když strejda Herman je dobrej. A je s nim sranda. Vždycky si přitom zablbnem. Než mi pak píchá ty injekce a dívá se do tý televize. Tak nevim, proč tam teda chodim. Nebo je to proto, aby strejda Herman nebyl sám? Žádný další děti tam totiž nikdy nejsou, a přitom je tam tolik hraček. Nebojsou všechny moje?
17. 3.2146 – Dneska je špatnej den. Moc špatnej. Dneska mi umřel táta. Furt brečim a nemůžu přestat. Držim se mámy. Je tu s námi i strejda Herman. Teta Helen i Katy a moc dalších, jenže ty už tak dobře neznám. Vůbec nevim, proč táta umřel. Nikdo mi to není schopnej říct. Je to moc špatný.
A na lodi už taky není moc veselo. Všichni jsou takový vážný. Hodně jich umřelo. Třeba strejda Joseph i teta Stephany. A to jsou jenom ty, který znám. Ale umřelo jich moc. Vůbec nevim proč a nikdo mi to neřekne. Je to snad tajný?
14. 9. 2148 – Všichni mě mají rádi. Kam jdu, tam se na mě usmívají. I když někdy se mi zdá, že trochu smutně. Možná je to smutně pořád. To nepoznám. Máma je taky pořád smutná. Radost jí dělám jenom já.
A teta Katrin taky umřela a strejda Herman už není doktor dětí. Prej když žádný děti nejsou, tak není potřeba dětskej doktor. To je pravda. Vždyť i já už jsem dospělej, protože mi je už 13 let. Jenom si moc nemám s kým hrát.
27. 1. 2150 – Je to veliký dobrodružství. Myslim prolejzat tuhle loď. To tajemství. Je tady dost zamčenejch dveří, ale i ty, do kterejch se dostanu, stojí za to. A ani mě nikdo nehubuje. Chodby a výtahy jsou skoro prázdný. Někdy se stane, že nepotkám za celej den ani živáčka. Obrovský sály, kina, skladiště, skleníky…
Několikrát jsem zabloudil a už jsem myslel, že se z toho nedostanu. Ještě že v každý místnosti stačí najít komunikátor, kde se v schématu nakonec zorientuju. Ale zároveň se leknu, jak je tahle loď veliká. Neprošel jsem z ní ani třetinu, a to nedělám v posledních měsících nic jinýho. Vůbec netuším, proč je tak veliká, když je nás tu tak málo. A ještě k tomu se pořád umírá.
14. 4. 2153 – Dnes si mě nechal zavolat strejda Herman. Vypadá špatně. Za poslední rok strašně sešel, zhubnul a třesou se mu ruce. Tak to asi i on…
„Roberte, je čas, aby ses dozvěděl pravdu,“ řekne netypicky nakřáplým hlasem, a přitom mi vážně hledí do očí. „Tvá matka mě o to požádala.“
Ano, to je dobře. Poslední dobou už mě to nepojmenované dusno tíží. Ty narážky. Neúplné věty. Leccos už jsem pochytil nebo odhadl, ale úplnou pravdu mi ještě neřekl nikdo.
„Děkuji ti, strýčku…“
„Za to, co ti řeknu, mi nepoděkuješ, ale už jsme ztratili veškerou naději… Není vyhnutí… Jak jistě víš, tahle loď odletěla ze Země, našeho domova…“
Náhle zmlkne, s obličejem staženým bolestí. Chvíli to vypadá, že začne vzlykat, ale ovládne se.
„Ty ji, Roberte, nepamatuješ. Narodil ses už na lodi.“
Ano, ale přesto toho o Zemi vím vlastně hodně. Hromady fotek na stěnách chodeb, filmy, knihovna, trocha vyprávění… Moc mi to však neříká. Ani nechápu ten smutek a patos, který se zmocní každého, jakmile o ní začne mluvit. Teď i strýčka. Vždycky s ním byla sranda, a teď se i on bude klátit pod tíhou vzpomínek. Tohle mi moc příjemné není, ale zdá se, že si mojí rozmrzelosti všiml, protože náhle pokračuje silnějším hlasem.
„Prostě – Země byla náš domov, ale potom začalo kolabovat Slunce… Museli jsme planetu opustit, a tak lidstvo postavilo tuhle loď…“
Opět se pozastaví a zhluboka dýchá. Je vidět, že ho rozhovor zmáhá…
„Vybrali jsme si jiné slunce, o kterém jsme věděli, že má kolem sebe planety podobné Zemi… A teď jsme na cestě tam… Jenomže se ukázalo, že to nezvládneme…“
Aha! Tak tahle věta je zřejmě původcem lodní nálady!
„Ale proč, strýčku? Je něco s lodí?“
„Ne, Roberte, loď by to zvládla, tu jsme postavili dobře,“ pokračuje s hořkým úsměvem, „ale než jsme ji stačili dokončit, byli jsme ozářeni paprsky smrti… Radioaktivita,“ doplňuje, když vidí mé povytažené obočí.
„Všichni?“
„Ano, všichni. Bohužel se ukázalo, že dávka byla příliš silná. A jak asi víš, je to dědičné. Proto všechny děti, až na tebe, zemřely.“
Teď dostávám ránu do hlavy.
„Cože? Všechny?!“ blekotám a cítím, jak mě polévá studený pot.
„Ano, Roberte, všechny. Jsi sám a jsi poslední příslušník lidské rasy. Pokud se nestane zázrak! Pracuje se na něm dnem i nocí, ale zatím bez výsledku…“
Bez výsledku… Pokud se nestane zázrak… Ty prázdné chodby, sály, ty fotky dětí, které postupně mizely, jako by se na ně někdo nemohl dál dívat a tak je sundal… Mé dětství, kdy jsem byl centrem pozornosti a všichni se usmívali…
„Ale proč zrovna já?“ zablekotám.
„To si nijak nevysvětluj, Roberte. Genetika… To se stává. Prostě zrovna ty jsi to přežil a podle všech vyšetření jsi zdráv. Víc v tom nehledej. Problém je, že se to nestalo i s někým dalším…“
Prudký záchvat kašle ho umlčí. Je velmi unavený, a tak raději vstávám.
„Odpočiň si strýčku.“
Ale dřív, než stačím odejít, zadrží mě za rukáv.
„Počkej…, ještě chvilku…, vezmi si tohle.“
„Co to je?“
Nemám z té věci dobrý pocit.
„To je pravda o naší cestě. Už ji můžeš znát. Rozumu máš dost…“
Když od něj přebírám malé pouzdro, lehce mě zastudí do dlaně.
„Prohlédni si to, a potom mi můžeš přijít říct, co si o tom myslíš.“
„Děkuji ti…,“ chci odejít, ale jeho hlas mě znovu zastavuje.
„A Roberte, pospěš si…, nemám už moc času…“
Jako ve snách odcházím dlouhou chodbou.
15. 4. 2153 – Celou noc a dnešní dopoledne jsem strávil u počítače. To, co jsem viděl, mi vzalo dech. Pochopil jsem, proč pro všechny na lodi bylo tak těžké vzpomínat. Měli v sobě pocit viny! Viny za něco, co nespáchali. Ale přesto jsem jim rozuměl.
V roce 2110 byl poprvé zaznamenán rapidní nárůst slunečního záření. Vznikla panika, ale postupně se vše uklidnilo. Výkonnější krémy a slunečníky zaplavily svět.
Jenže brzy se ukázalo, že tak snadné to přece jen nebude. Slunce nesláblo. Ba naopak. Astronomové začali bít na poplach v roce 2113.0 dva roky později oslepla většina zvířat, protože se na rozdíl od lidí nemohla bránit. V dalším roce si boháči, kteří si to mohli dovolit, pokrývali střechy svých domů olověnými deskami. Změna klimatu získala nový rozměr. Mořské proudy změnily směr. Ledovce postupně mizely. Stoupala hladina oceánů. Začaly se rodit postižené děti. Rakovina bylo slovo, které ovládlo svět.
V roce 2120 se skoro celé lidstvo rozhodlo postavit evakuační loď a opustit Zemi. Na oběžné dráze se horečně pracovalo. Brzy bylo jasné, že loď dokáže pobrat maximálně 300 milionů lidí. Pouhých 300 milionů z osmi miliard.
Byli vybráni ti nejodolnější, nejzdravější, nejméně ozáření, ale zároveň nejpotřebnější a nejdůležitější pro chod lodi i další lidské existence. Odehrálo se bezpočet tragédií a dramat loučení. Dobrá třetina vyvolených odmítla opustit své blízké. Zároveň se na seznam vyvolených samozřejmě dostalo i množství podvodníků a „jako důležitých“ osob. Ve skutečnosti velký, nechutný bordel…
Loď se stavěla celkem deset let. Tou dobou už se na Zemi nedalo volně pohybovat bez rizika smrtelného ozáření. Ze života se stalo peklo…
A potom, v roce 2130, loď i s 300 miliony lidí konečně odstartovala. Stavět další už nemělo smysl. Její dokončení bylo nereálné. Slunce se začalo pomalu rozpínat, což předznamenalo jeho konec. Budoucí osadníci nových světů se museli vyrovnat s tím, že už nikdy nespatří Zemi, své blízké, přátele… A také se museli vyrovnat s tím, že žijí, zatímco ostatní zemřou.
Slunce však zesilovalo záření natolik rychle, že ani loď nabyla v bezpečí, ať se jakkoliv snažili využívat stínu Země, a stále dostávala obrovské dávky radiace. Většinu dokázali odstínit, ale i to, co proniklo, stačilo k tomu, aby si rakovina učinila z lodi své království. Děti se nerodily vůbec anebo zrůdy. Ty, co vypadaly normálně, do několika málo let zemřely. Genetika selhala. Ozářené zárodky nebyly životaschopné.
A pak jsem se v roce 2134 narodil já. Senzace! Překvapilo mě, kolik pozornosti mi bylo věnováno, a zároveň jsem pochopil ty stovky návštěv u lékaře. Tu horlivou snahu přijít na to, v čem jsem jiný. Proč žiju…
Jenomže po mně už se nenarodil nikdo. Byl jsem první a poslední zdravé dítě lodi Exodus. Zažehlá a zhaslá naděje.
V roce mého narození bylo na lodi 279 milionů obyvatel. 21 milionů stačilo pomřít za čtyři roky. Dnes je nás necelých 108 milionů. A máme jenom jedno dítě. A to dítě jsem já…
16. 4. 2153 – Chvátám do nemocnice. Nechtějí mě tam pustit, ale potom si mě všimne jedna lékařka. Myslím, že už jsem ji někdy viděl.
„Ty jsi Robert, že?“
„Ano…“
„Tak ty tam můžeš…“
A už otevírám dveře do pokoje strýčka Hermana. Vypadá ještě hůř než včera, ale zároveň se mu ve tváři usadil takový zvláštní mír a klid. Když mě uvidí, lehce se usměje. Jak mi chybí tyhle úsměvy! Vidím jich kolem sebe stále míň a míň.
„Tak co tomu říkáš?“ vítá mě.
Ztěžka dopadám na židli. Nevím, co říct.
„Je to… Je to špatné, ale chápu vás… Vaše vzpomínání. Vaše výčitky…“
„Ano, to ano…, ale hlavně konec naděje, Roberte… Víš, kdyby tihle lidé věděli dopředu, že se nám to nepodaří, tak by drtivá většina nikdy neodletěla. Oni si teď vyčítají, že odletěli a neviděli své blízké umírat.“
„A je jisté, že skutečně zemřeli?“ ptám se trochu podrážděně. „Co když to byl jenom výkyv? Co když je na Zemi všechno v pořádku?“
„Ne, Roberte, ne… Na Zemi už nežije nikdo… a nic…
I z lodi můžeme sledovat Slunce, měřit ho. A taky to děláme. Na Zemi je teď ve dne okolo 300 stupňů Celsia. O radiačním záření ani nemluvím…“
Cítím se naráz prázdný a opuštěný.
„Jenže co teď můžeme dělat?“
„Žít, Roberte…, můžeme zkoušet žít.“
„Uzdravíš se strýčku?“ ptám se v reakci na jeho slova.
„Ne, Roberte, já dnes zemřu…, ale ty žij. Zkus to! A teď mě omluv… j sem unavený…“
Vím, že je to naposledy, co ho vidím. Ví to i on. Krátce podržím jeho dlaň ve své a ještě si pozorně prohlédnu tu důvěrně známou tvář.
„Za všechno ti děkuju…“
Usmívá se.
„Já tobě taky…“
Spěšně odcházím a už se neohlížím. V očích mě pálí slzy…
9. 5. 2155 – Už rok a půl pracuji jako pomocník v laboratoři, kde se pokoušíme přimět sami sebe k životu. Než strýček Herman zemřel, řekl – zkoušej žít, a tak se angažuji tam, kde zkoušíme žít, či spíše přežít.
Jenomže se nám to vůbec nedaří. Buňky nedělají, co mají. DNA je poškozená z ozařování. Dokonce i mé vlastní buňky, slibující reálné naděje, sveřepě vzdorují. Je paradoxní, že nám tu umírají klony na ozáření a loď samotná už je mu z dosahu. Ano, loď už je připravena k životu a my umíráme. Žádné zdravé dítě se nenarodilo a šancí je míň a míň. Nejmladší ženě na lodi je čtyřicet dva let.
A se mnou začínají pěkně mávat hormony. Žádná nevěsta tu ale není…
4.2.2157 – Stojím u nemocničního lůžka. Po tvářích mi stékají slzy. Dnes zemřela má matka. Jsem sám. Je to bolestivější, než jsem čekal. Byla ke mně připoutaná, což mě od ní vzdalovalo, ale dnes bych se k ní zase toužil přiblížit. Už je pozdě…
I když cítím velikou bolest, nemůžu si nevzpomenout, že k dnešnímu dni je nás jenom 37 milionů. Kontroluji to číslo každý den. Pronásleduje mě totiž představa, že tu zůstanu jediný. A toho se děsím…
17. 8. 2160 – Dnes probíhá velké stěhování. Je to příjemný pocit – slyšet všude lidi, tlumený hukot výtahů a zdviží. Rada rozhodla uzavřít některé prostory Exodu a zkoncentrovat lidstvo dohromady.
Loď byla postavena jako hlavní těleso se sklady, motory, palivy a zázemím pro let a dále nezávislými buňkami s plnou občanskou vybaveností. Dá se to přirovnat ke kukuřičnému klasu. Každá buňka pojme sto tisíc lidí a celkem jich tu jsou tři tisíce. Každá má svůj název podle města na bývalé Zemi. Jenže dnes nás tu je jenom 14 milionů a Exodus zeje prázdnotou. Nejenže to není ekonomické řešení, ale lidé začali příliš trpět osamoceností.
Proto se rozhodlo uzavřít 2860 měst a plně vytížit zbylých 140. Ve tvářích kolem sebe čtu radost a vzrušení, jaké jsem na lodi neviděl už léta. Všude to hučí jako v úlu. Přestože to je pouhý sebeklam, i já jsem na chvíli propadl pocitu, že se nám podařilo něco vyřešit. Že jsme zvítězili. Náhle je všude plno.
V kinech, kavárnách, čítárnách… i v práci. Zavládla lepší nálada, ale ani ta nedokáže zakrýt trpkou pravdu. Je nás málo, jsme staří a dítě stále žádné. Ani já už nejsem dítě. Vždyť je mi dvacet pět let.
27. 2. 2162 – Je opojné dotýkat se prvně ženy. Rút je čtyřicet sedm a už dvanáct let je vdova. Manžel zemřel na lodi, na všem dobře známou nemoc. Ne…, vím, že to není láska. Ale je to blízkost. Člověk si nepřipadá tak sám… Užili jsme si krásně.
I když myslím, že já asi víc. Ono poprvé není často nejlépe. Každopádně Rút je ke mně taktní a asi jí to udělalo i radost…
19. 4. 2163 – Existence klonu číslo 3853 skončila. Byl naší velkou nadějí, protože dlouhou dobu nevykazoval žádné anomálie a poruchy. Ale dnes se mu zhroutila DNA. Dál už by vše probíhalo špatně, a tak jsme ho museli ukončit. Bylo to pro nás velké zklamání.
Zeny samozřejmě už dlouho nerodí vůbec. Čas nám pomalu utekl. Přirozenou cestou to tedy nepůjde.
S Rút se scházím stále méně. Jenom tělo nestačí. Příliš snadno se nasytí a víme to oba. Zůstali jsme však dobrými přáteli…
18. 7. 2163 – Exodus urazil poloviční vzdálenost k novému slunci. Měla by to být dobrá zpráva, ale není. K cíli nám zbývá dalších třicet tři let, a toho se mnoho lidí nedožije. Zůstalo nás sedm milionů…
30. 8. 2164 – Dopoledne jdu za Rút do nemocnice, vypadá špatně. Nějakou dobu se mi neozvala a já byl dost zaměstnaný. Ale dneska mi poslala vzkaz. Vypadá opravdu hodně špatně.
Držím ji za ruku a snažím se být něžný, ale asi mi to moc nejde. Mám vztek! Na to zasraný Slunce, na tu zasranou Zemi… Proč sakra neodletěli o deset let dřív?! Proč čekali, až je to tam takhle upeče?
Rút vzlyká:
„Vzpomeň si na mě, Roberte, prosím tě“
Ten strach z pomíjivosti, kterým je prosáklá celá loď.
„Vzpomenu si, Rút… Mám tě rád,“ šeptám.
„Ne, ne…, Roberte…, nechci, abys mi lhal. Nemáš mě rád, ale jenom si na mě někdy vzpomeň. Na to, že jsem byla, protože jinak…, jako bych nikdy neexistovala. Nezůstalo po mně nic…“
Nemám už sílu utěšovat. Jenom ji hladím po vlasech. Ne, tady už nelze lhát. V tomhle posraným hřbitově už ne.
Zůstávám v pokoji s Rút dva dny. Potom konečně umírá. Kdyby mě sestra nevyhnala, seděl bych tu dál. Proč jít jinam? A kam vlastně?
1. 3. 2165 – Na Exodu se nedá dýchat, všichni to vzdali. Optimista se tu najde leda v blázinci. Prý přechod. Prostě udeřil věk, řekl mi doktor. Na loď byli vybíráni hlavně lidé okolo dvaceti let, protože děti ve vývinu byly na ozáření daleko citlivější a starší lidé zase méně odolní. Méně schopní regenerace. No, a dnes celá tahle generace dospěla k číslu 53 až 60. To je bod zlomu, u žen i u mužů. Mladická nerozvážnost a optimismus jsou pryč a nastoupila rekapitulace. A tady, na Exodu, není vůbec příjemná. Začínají se množit deprese, projevy šílenství a sebevraždy. Hodně obyvatel to už prostě nechce táhnout dál. Já mám štěstí. Já nerekapituluji. Ještě doufám. V co? O tom si zakazuji přemýšlet.
18. 9.2166 – Máme tady další stěhování národů. Jenže vzrušení z prvního je pryč. Loď je nasáklá nihilismem a úpadkem. Skoro všichni skončili u vzpomínek na minulost. Tedy – na minulost na Zemi. Vždyť si ji můžou sotva pamatovat! Po třiceti šesti letech! Nechodím mezi ty prázdné starce a ubrečené matróny. Vyhýbám se jim. Nechci předčasně zestárnout…
Máme tady takový malý tým. Já, Karl a Stephan. Jsou sice o dvacet let starší než já, ale duch jim ještě nezkostnatěl. Umějí se smát a vědí, že se smát musí. Kde už není smích, tam ať klidně dorazí smrt. Jenomže ona stejně chodí, kdy chce a kudy chce…
Už žijí poslední tři města. A nejsou plná. Dlouhé hádky se vedly na téma, jaká jména městům přidělit. Dojalo mě, kolik času dokázali strávit takovou prkotinou. Nakonec se shodli na New Yorku, Paříži a Římu. Nevím proč a ani mě to nezajímá.
3. 7. 2167 – Jestli se na mě dřív všichni usmívali, teď je to naopak. Karl to vysvětluje tak, že jsem symbolem nezdaru. Ztělesňuji to, co se nepovedlo.
Nikdo už nedělá nic pořádného. Staré filmy ze Země běží ve všech kinech od rána do večera. Vlastně běží i v noci. Je to to poslední, co tihle lidé dělají skutečně horlivě.
My tři – tedy já, Karl a Stephan jsme vlastně permanentně v práci. Neustále zkoušíme klonovat. Už nad tím moc nepřemýšlíme, ale znova a znova vyměňujeme kmenovou banku. Mrtvé i zdegenerované nahrazujeme novými. Stále dokola.
I když to nikam nevede, pořád je to jediná smysluplná činnost, protože Exodus nás k ničemu nepotřebuje. Všechno dělá sám. Bohudíky. Tohle sanatorium už by totiž ani neměl kdo obsluhovat.
Včera jsem Stephana našel u astronomického kompu. Když mě uviděl přicházet, rychle ho vypnul. Na nic jsem se neptal, ale potom při práci mi to řekl sám.
„Byl jsem se podívat, jak je na tom Slunce.“
Chvíli jsme mlčeli.
„A který?“ zeptal jsem se.
„To starý,“ řekl provinilým hlasem.
„A jak je na tom?“
„Má dvojnásobný průměr, než byl normál… Ze Země je už mrtvá planeta…“
Zase ticho.
„Proto jsi odletěl, ne?“
Vedu tenhle pitomej rozhovor, jako malé děcko, ale už mě všechno kolem Země vytáčí. Jsem na ni alergický.
„Jo, jenže tenkrát to bylo tušení a teď je to realita. A v tom je, Roberte, setsakra rozdíl…“
Potom tiše odešel. Ten den už se v laboratoři neukázal…
10. 3. 2169 – Stojím s Karlem u Stephanova lůžka.
„Teď už to bude dobrý, hoši.“
Oba víme, jak to myslí.
„Budeš nám tady v tom starobinci chybět,“ říká mu Karl a Stephan se jen pousměje.
„Vždyť já už jsem taky staroch, nemyslíte? Na to, co naše těla zažila, jsme to vydrželi hodně dlouho.“
Bojím se smrti každého člověka, ale vím, že je to moje vlastní sobectví. Bojím se o sebe. Řím má dnes 37 tisíc obyvatel, Paříž 21 a New York 43. Že by byl v New Yorku zdravější vzduch? Blbej fór. Je nás prostě málo.
6. 8. 2170 – Od Stephanova pohřbu už uběhlo půl roku. My s Karlem na klony nemáme čas. Všechnu naši energii spotřebuje uklízení mrtvol a práce s kretény.
Lidi teď umírají houfně. Ve stáří už těla nejsou schopna regenerace a dochází k chybám při tvorbě buněk. Je to pro nás katastrofa. Nic jiného než naložit, odvézt a spálit. Pořád dokola. A pak se starat o ty, co to neunesli, o umírající a nepříčetné. Občas mám pocit, že se z toho zblázníme. Někdy musíme použít násilí. Prostory, kde je nebezpečné, aby se pohybovali, jsme uzavřeli. Připadám si jako… jako v pekle, o kterém občas mluvila matka. Místo, kam jdou ti, co se provinili. Nevím, čím jsem se provinil já, ale v pekle jsem skončil tak jako tak.
Sakra, začínám uvažovat jako ti živí mrtví, co je jich tu požehnaně. A to mi není ani 35 let. Aleje to vlastně ještě málo?
12. 4. 2171 – Dnes ráno nám loď nahlásila poruchu v solární sekci. Vypadla čtvrtina panelů. To ještě neznamená katastrofu, ale chceme mít Exodus v pořádku, a je to i jistá revolta proti tomuhle hnijícímu prostředí, kde už je všem všechno jedno.
Navlékám se do skafandru s vlastním pohonem a nechávám se výtahem vynést k přetlakové komoře v blízkosti poruchy. Karl je se mnou v živém spojení pro případ, že by se něco sta lo. Mohl by za mnou poslat automat. Tím by se samozřejmě dala odstranit i závada, ale zvolil jsem osobní zásah. Chci se podívat ven. Čistá zvědavost. A taky možná ponorková nemoc.
Vnitřní dveře se uzavřely, tlak se vyrovnává vše běží jak má. A potom se nade mnou začne točit maják s oranžovým světlem a venkovní dveře se otvírají. Vykročím, ale vzápětí se zarazím a úpěnlivě hledám cokoli, čeho bych se mohl zachytit. Panebože! Čapnu se zábradlí a jenom nevěřícně zírám.
„Roberte, jsi tam? Roberte, odpověz…“
„Jsem v pořádku, Karle… Dej mi chvilku vydechnout. Musím to vstřebat…“
„Jo… dobře…, jenom jsem na displeji viděl, jak se ti rozhodil dech a tep.“
„Jo, je velikej… Je strašně velikej…“
„Je toho vesmíru kus, co?“ řekne rozšafně Karl a já si v tu chvíli uvědomím, jak ho mám rád.
„Ne. I když ten taky. Myslím Exodus…“
„To je, Roberte. Seš uprostřed. Kolem tebe jsou na všechny strany desítky kilometrů oceli.“
Má chlapecký hlas, jaký jsem u něj neslyšel už dlouho. Je cítit, že je na loď hrdý. Hrdost pozemšťana!, bleskne mi hlavou. Ale budiž, v tomto případě má na co.
Už jsem si na tu výšku zvykl. Jsem ve středové nástavbě a obklopuje mě bludiště obřích koulí. Vím přesně, kolik jich je. Jsou to města. Jejich tu tři tisíce. Vysoko nade mnou se klenou nosníky panelů.
„Karle, jdu nahoru.“
„Dobrý, můžeš… Příjem je dobrej…, i vizuální kontakt. Dávej na sebe pozor…“
Pevně chytím ovládací páku na břiše skafandru a pomalu opouštím bezpečí plošiny. Je to strašidelný pocit, ale zároveň vnímám i zatracený kus krásna. Kus svobody. Teď z výšky můžu přehlédnout skoro celý Exodus. Přestože je obrovský, překvapuje mě jeho ztracenost v prostoru. V nekonečném prostoru odnikud nikam. Už se ale blíží místo opravy, a tak pomalu dobržďuji a měkce přistávám u rozvodného panelu.
Vědělo se, že na pořádný výcvik posádky nebude čas, a tak je na lodi všechno buď automatické, anebo snadno a intuitivně ovladatelné, jako třeba tenhle skafandr.
„Dobrý, Karle…, jsem na místě…“
Oprava netrvá dlouho. Nějaký vesmírný drobek trefil přívodní kabel a utrhl ho. Ještě neuplynula ani hodina a je vyměněn.
Celkem neochotně se vracím k přetlakové komoře, pocit lehkosti a svobody si vychutnávám plnými doušky. Zdráhám se uvěřit krutým číslům o nízké teplotě a absenci kyslíku. Zdá se tak lákavé odepnout helmu a nadechnout se z plna hrdla té průzračné tmy…
Hned za dveřmi komory na mě čeká Karl. Usmívá se.
„Zvládl jsi to, Roberte… Šlape to na plnej výkon. Jak bylo nahoře?“
Jsem ještě plný dojmů a zároveň překvapeně zjišťuji, že jsem hodně vyčerpaný. Chvíli mi trvá, než najdu ta správná slova.
„Je to krása, ale je zvláštní, že se dá pozorovat jenom skrze sklo. Ze není bezprostředně pro nás…“
Karl kýve souhlasně hlavou.
„A že nás může kdykoli rozmáčknout jako štěnice,“ zašeptá a posmutní.
Vezmu ho kolem ramen.
„Jenže my se nedáme!“
6. 8. 2172 – Až do dnešního dne jsme společně pracovali na úklidu mrtvých těl. Na klony už jsem se nepodíval léta. Teda na to, abych zakládal nové. Ze starých se neuchytil ani jeden. To není dvakrát dobré.
A už vůbec není dobré, co mi řekl Karl. Že už mi nemůže pomáhat. Že je na řadě. Vzalo mě to. A hodně. Začal jsem ho vnímat jako sebe, jako zdravého. Sebeklam! I Karl prošel peklem na Zemi, i on má v sobě obrovskou dávku záření.
„To mi přeci nemůžeš udělat!“ byla moje první slova.
Usmál se.
„Nebuď takový sobec, Roberte… I já tam musím, a přestože jsme tu odvedli kus práce, tak tam už i chci. Mám toho dost…“
Dotklo se mě to.
„Dost tohohle, Roberte…, ne dost tebe. Neber si hned všechno osobně, nemáš se čeho bát. Věci vždycky nějak dopadnou.
To si pamatuj! Nemůžeš zůstat ve vzduchoprázdnu. To nikdy dlouho nevydrží…“
Je mi hrozně, ale má pravdu. Tenhle dobrý muž má pravdu. Jsem sobec. A myslím jenom na sebe, i když to vydávám za soucítění s druhými.
„Já se bojím, Karle…“
Bere mě za ruku. Usmívá se. Usmívá se, ten, co umírá. A ten, který je zdravý, se tu hroutí. K čertu s tím!
„Promiň mi to. Byl jsem dlouho sám a ty ses mi stal přítelem… A představa, že posledním, je pro mě hrozná…“
„Roberte, všechny věci mají svůj osud. Svou předurčenost.
I tvůj život… Neboj se svojí předurčenosti. Vezmi do rukou karty, co ti osud nadělil. Nezapomeň, že máš jednu jedinou povinnost sám k sobě. A tou je hrát pořádně“
Překvapeně na něj zamrkám. Přesně tohle jsem potřeboval slyšet! Taková slova mi nikdo nikdy neřekl. Nejdřív jsem byl nadějí lidstva, a potom jeho ztělesněnou prohrou. Ale já nejsem jedno ani druhé. Já jsem sám sebou. Měl bych být sám sebou!
Ten den jsme si náramně užili. Konečně jsme si o sobě řek li úplně všechno. I to tajné. I to, za co se stydíme…
23. 8. 2172 – Dnes mě Karl opustil, ale už nejsem smutný. Poznal jsem ho. Dovolil, abych ho poznal. Jeho minulost. Jeho zážitky ze Země, jeho starosti, touhy i prohry. A vím bezpečně, že tady na lodi hrál se svými kartami poctivou hru. Jsem mu vděčný!
Když jsem dokončil likvidaci těla, podíval jsem se do počítače, jak si lidstvo vlastně stojí. A bodlo mě u srdce. Tady někde přeci musí být chyba! Tohle je skutečný stav?! Na obrazovce se skvěly tři údaje: ŘÍM 3238, PAŘÍŽ 1793, NEW YORK 6824. Na celém Exodu je necelých 12 000 lidí!
24. 8.2172 – Rozhlasem jsem oslovil všechny zbylé pozemšťany a přihlásilo se mi přes tři sta dobrovolníků. To je slušné. Budou se starat o ty, kterým je hůř, protože odborný nemocniční personál už téměř vymřel.
Zároveň proběhlo třetí a poslední stěhování. Do jediného města. A i to zeje prázdnotou. Ani název už nevyvolal žádné vášně.
Někdo navrhl, ať je to Řím, protože panovala pověra, že padne-li Řím, padne svět. Ostatním to bylo jedno nebo souhlasili. Takže tu máme poslední štaci. To, čeho jsem se obával, se přiblížilo. Necelých 12 000 lidí a číslo se každým dnem snižuje.
28.8.2172 – Práce mám podstatně méně. Lidí je málo a dobrovolníci všechno zastanou. Náhlé volno mě překvapilo svoji prázdnotou. Až teď na mě skutečně doléhá Karlova nepřítomnost. Mám tu několik známých, ale na velké přátelství už nikdo nemá náladu ani čas. Vlastně teď poprvé za ta dlouhá léta pociťuji i bolest ze ztráty rodičů. Jako by nebylo řečeno všechno. Něco ve mně zůstalo a nemůže to ven…
4.10.2172 – Nudím se. Dnes jsem zavítal na svých toulkách lodí do míst, kde jsem ještě nebyl. Jsou tu obří skladiště. Otevírám jedno z nich a v němém úžasu procházím podél tisíců traktorů a dalších strojů. Proboha, na co?
A pak mi dochází, že Exodus není cíl, ale pouhý prostředek. Na to jako nepozemšťan zapomínám. Tenhle koráb někam letí a má někde přistát. Přepadá mě neuvěřitelně silný smutek a melancholie. Tolik píle, tolik snahy v touze přežít!
Náhle mi přišlo všech těch starých lidí líto. Tohle chtěli!
Pochopil jsem, jak pro ně musela být cesta svízelná a bezútěšná. Oni se celou dobu těšili na chvíli, kdy jejich děti vezmou tyhle opuštěné stroje a budou dělat to, co dělali na Zemi. Let se pro lidstvo stal pastí. Celý život na něco čekat je nad síly člověka, a oni už dávno nemají šanci a vědí to. Vědí, že s těmito traktory už nevyjedou na pole, i kdyby se toho dožili. Pro ně samotné už to nemá smysl.
Ohromen tímto poznáním tu stojím a při pohledu na nekonečné mlčící řady stojů se mi hrnou slzy do očí, jako kdyby mi teprve tihle tiší pomocníci ukázali tragédii lidstva v plné síle…
V dalším skladu odpočívají díly na stavbu montovaných domů, v dalším statisíce malých vznášedel, jinde lékařské přístroje a tisíce dalších věcí. Nejvíce místa ve skladech však nezabírají hotové věci, nýbrž technologie na výrobu čehokoli, tavení kovů, jejich těžbu… Exodus je vlastně kompletní civilizací v malém.
Prostoupila mě prázdnota a opuštěnost. Je tu tohle všechno opravdu zbytečně?
8.1. 2175 – Opovrhoval jsem těmi, co to vzdali, aniž bych tomu rozuměl hlouběji. Dnes jsem na tom stejně jako oni. Tím, jak zmizelo břemeno povinností, zmizela i chuť žít. Bez únavy není odpočinek. A po těch lidech nechtěl nikdo nic celá desetiletí. Ne, to nemohli vydržet! Ani já jsem to nevydržel. Většinu času trávím v kině nebo u počítače a projíždím, co mi zrovna padne do oka. Všechno je mi jedno. Lidstvo končí.
A co má být? Řím má k dnešku 3420 obyvatel. Skoro nic.
No a?
4. 7. 2176 – Konečně jsem dostal nápad, který mě trochu postavil na nohy. Podívám se ven. Z lodi. Už dlouho jsem necítil podobnou touhu něco udělat.
Pospíchám k výtahu a vyjíždím k přetlakové kabině. Chvatně se soukám do skafandru, jako kdybych o tu podívanou venku mohl přijít. Stejná komora, stejný oranžový maják, a potom konečně volný prostor. Čapnu knipl řízení a vyrážím ven. Je to krása. Konečně svoboda!
Letím a vychutnávám si pohyb. Melu pákou, jak to jde, tancuju ve vzduchu jako blázen. Stěny měst se mi v hledí slévají do šedivé kaše. Něco mě přinutí zastavit. Vznáším se v pětikilometrové výšce nad trupem Exodu. S palčivou intenzitou mi mozkem projede poznání, že dnes jsem tu zcela sám. Nikdo mi nepomůže. Jenom já a proti mně celý vesmír. Pustý a nehostinný. Začínám se potit, vyschlo mi v puse. Já blázen.
„Karle…, jsi tam, Karle?!“ slyším sám sebe, jak kňučím do mikrofonu.
Ale Karl už není. Už čtyři roky. Proboha… jestli se něco stane se skafandrem, tak tady zůstanu. A co moje zběsilá jízda? Budu mít dost paliva na návrat? Zachvacuje mě vzrůstající panika. Z té výšky pod sebou dostávám závrať. Chci dolů, chci zpátky do lodi! Taje mým domovem! Taje mojí Zemí! Hrozně se mi po ní stýská. Neunesl bych pomyšlení, že bych se na ni nemohl vrátit.
Opatrně, se sevřeným žaludkem, manévruji zpět k přetlakové komoře. Nikdy v životě jsem o sebe neměl takový strach. Jsem překvapen intenzitou touhy po životě, po tom, aby pokračoval. A když pak stojím uprostřed komory a vím, že jsem v bezpečí, dochází mi, jak bylo na lodi lidem, kteří se do svého domova vrátit nemohli…
9. 11. 2176 – Už pátý den trávím u počítače a prohlížím si dějiny planety Země. Nevěřím vlastním očím. Nechápu to. Tohle je ten svět, po kterém všichni truchlí?! To je ta stále vzpomínaná a milovaná Země? Planeta zbídačená stovkami válek! Drancovaná pro okamžitý zisk! Měl jsem o ní úplně jinou představu, ale tohle překonává i mé nejčernější vize. Lidi od nejútlejšího věku propíraní reklamou na nepotřebné věci, lidi naučení co, jak a kdy mají cítit, říkat a mít na sobě?! Instantní dobrodružství z letáků adrenalinových agentur. Pokrytecké zdravotnictví vytvářející potřebu léčby zdravých lidí a neschopné léčit skutečně nemocné. Prospěchářství, korupce. Tisíce prostoduchých, egoistických politiků, co dokázali myslet nejdál do voleb…
Dívám se na všechny údaje s hlavou v dlaních. Je tohle možné? Co vlastně veze Exodus? Civilizaci zoufale bojující o život, nebo sprostou, všežravou nákazu?! Je nakonec špatně nebo dobře, že vychcípou? Ne, s nimi nechci mít nic společného! Cítím, že je nenávidím!
Ale vzápětí na mě dorážejí vzpomínky na rodiče, na strýčka Hermana, na chudinku Rút i Karla se Stephanem. Ne, tohle přeci nebyly zrůdy! Tak proč jsou dějiny lidstva dějinami zrůd? Jedno je jisté. S rozdanými kartami lidstvo nehrálo dobře, a náhle mě napadá, že exploze Slunce možná nebyla náhodná? Co když hráli opravdu špatnou hru a prostě prohráli?
Vím, že matka by tam teď dosadila Boha. Před smrtí o něm mluvila pořád. Ale je tam vůbec Bůh potřeba? Cítím, že já ho nepotřebuji. Ano, možná rozdal karty, ale hru už si lidstvo pokazilo samo… A co když je Exodus novou šancí? Třeba jsou to nové karty! Pro novou hru…
Ten večer se po nekonečně dlouhé době vracím do laboratoře. Pečlivě, snad až láskyplně umývám zaprášené stoly a přístroje. Až do rána pak umisťuji do boxů nové buňky ke klonování. Na nic u toho nemyslím, ale po letech mám dobrý pocit…
3. 4. 2177 – Práce, práce a zase práce. Všechnu svoji energii věnuji snaze udržet život. Hrát s kartami, které leží na mém stole. S nikým už jsem měsíce nemluvil, nikdo sem nechodí… Všichni jsou v kině. Všech třicet osm lidí…
18. 11. 2177 – Nechce se mi věřit, že to nedokážu, ale stále se nedaří. Stále nemám úspěch. Opravdu je tedy konec? Tak proč jsem se narodil já? Vesmír přece zbytečné věci nedělá! Všechno má svůj skrytý význam. Jaký je tedy můj?
4. 3. 2178 – Dnes zemřel poslední dobrovolník. Musel jsem po letech přijít do Říma…, tedy do toho, co z něj zbylo. Jsou tady poslední čtyři obyvatelé. Tři ženy a jeden muž.
Dřepí na židlích u kulatého stolu a všichni mě upřeně pozorují.
„Kdo jsi?“ řekne jedna z žen chraplavým hlasem.
„Jsem Robert,“ odvětím, a pak se rozhostí ticho.
Po chvíli se jiná žena, sedící v rohu, kvílivě rozpláče.
„Proč j si nás opustil…? Proč? Tak proč…? Co jsme ti udělali…?“
Zmateně kloužu pohledem po podlaze. Mám výčitky. Ano, opustil jsem je. Ale měl jsem přece práci! – snažím se omluvit svoji letitou izolaci.
„Omlouvám se vám,“ šeptám.
Náhle na mě žena vrhne zuřivý pohled.
„Nemluvím s tebou!“
To mě mate ještě víc. Nebo je blázen? To je možné.
Otáčím se a mizím. Dnes už jsem si tu svoji práci udělal. Než za mnou stačí zaklapnout dveře, slyším, jak žena kvílí svou otázku znovu. Teď už konečně chápu. Skutečně nemluvila se mnou…
14. 8.2178 – Jako poslední zemřela ta, co se svého Boha ptala PROČ? Já to vím. Viděl jsem dějiny Země. Možná, že je sama neznala. Nebo nechtěla znát…
Dnes jsem tedy ŘÍM uzavřel. Řím padl, ale nepadlo s ním lidstvo. Zbyl jsem tady ještě já…
23. 9. 2178 – Začínám cítit, jak do lodi zalézá smrt. Jak se Exodus stává pouhým hřbitovem. Několikrát mě na opuštěných chodbách přepadl strach, že mě loď rozdrtí. Že tu jsem nezvaný host.
Všiml jsem si, že se sebou mluvím nahlas. Rozdvojil jsem se a vedu fiktivní rozhovory. Na tohle si musím dát pozor, nechci zblbnout. Dokud tu někdo byl, byť jsem ho neviděl, nepanovalo tu takové mrazivé pusto…
Půl dne jsem v laboratoři, půl v kině.
18. 11. 2178 – Vůbec se už nesměju. Došlo mi to dnes ráno. Vůbec ničemu. Hůř spím. Není to se mnou dobrý…
3. 2. 2179 – Prázdnota, smutek, zoufalství. Tohle jsou karty, co jsem dostal?! A jak s nimi, proboha, hrát?
21.6.2179 – DNES JSEM TU BYL NAPOSLEDY. Chci říct – v laboratoři. Už nevidím důvod. Není síla. Kdyby to mělo být, tak už by to bylo. Dlouho se válím schoulený v rohu a brečím. Nad sebou…
4. 8. 2179 – Jím málo. Tyhle dva dny nic. Nebaví mě to. Stejně to nemá chuť. Hodně ležím a vzpomínám. Na minulost…
16. 9. 2179 – Tělo ne a ne umřít… Já už chci umřít! Za celej svůj posranej život jsem nic nedokázal… Tak proč jsem tu teda byl? Vždyť jsem nestihl ani nic zkazit. Ani nic udělat, ani zkazit…
Náhle mám strašnou chuť NĚCO dokázat. Chci vstát z postele, ale překvapeně se chytám zdi. Zeslábl jsem natolik, že skoro nemůžu chodit. Dokážeš to, říkám si v duchu…
A taky že jo!
Za chvíli už okupuju dopravník a volím svůj cíl. Tím je velín lodi.
Probouzí mě nějaký cuknutí. Co to je? Kde to jsem? Pak si vzpomínám. Velín! Jsem, kde chci, jenom se musím trochu sebrat. Hlavně se sebrat!
Dojíždím k hlavnímu počítači a zadávám všechna hesla. Tohle tajemství mi odhalil Karl. Ze začátku to bylo strašně tajný a nikdo neznal celek. V každým městě bylo jen pár lidí a každý z nich znal jenom kousek. Jenže se příliš rychle a hromadně umíralo. A tak, aby se o kód nepřišlo, napsal se a dal do trezoru. Karl ho znal, protože byl u toho. Dostal jsem dárek na rozloučenou. Říkal: „Kdybys nemohl dál…“
Zase natahuju. V poslední době kdykoli začnu vzpomínat, hned mě pálí oči a natahuju. Teď se mi to číslo hodí.
Starej zmačkanej papírek musím nejdřív pečlivě vyrovnat, abych kód vůbec rozluštil. Alespoň něco dokážu! Těším se na to. Konečně zahraju pořádnou kartou! Tohle je trumf!, říkám si a začínám se culit. Jo, a teď je to tam celý. Nádhera! Ještě potvrdit… Tak a je to. Seš šikula, Roberte! Seš šikula!
Na monitoru zabliká nápis: HESLO PŘIJATO, OPRAVDU SI PŘEJETE ZNIČIT EXODUS?
ANO – NE. A taky tam bliká takovej malej blbej křížek. Šoupnu ho do ANO… a ťuk… Ha, ha, ha… a je to… Ha, ha… Plácám se do stehen. Tečou mi slzy. To je švanda! Tady teď všechno bliká a pípá a na obrazovce běží odpočet. Od stovky dolů. No, no, ty s tím nadělaj, prašivý pozemšťani! Cítím se fajn! Jako už dlouho ne!
Vysouvám se z dopravníku a opouštím tohle zábavný místo.
„A je to!!!“ řvu. „A je to!!!“
Ozvěna mi vrací můj hlas.
Potom moji pozornost upoutá fotka na zdi. No jo, to je typický! Obrázek nějakýho haranta, se spoustou lidí kolem. Všichni se usmívaj jako paka. To malý mmě trůní uprostřed, jako by bylo centrem vesmíru. Tváří se naprosto idiotsky. Možná to i je nějakej kripl. Ha, ha…
Ale náhle je po smíchu. Vždyť tohle je máma s tátou!
A tady strejda Herman! Sakra! Ale to přece… Pod fotografií je připsáno: 2. 3. 2135 narozen Robert, BOŽE DĚKUJEME…
To škvmě jsem já! Bože děkujeme! Děkovali za mě? Děkovali za mě Bohu a já se tu chovám jako hovado?! A co jsem to proved s lodí?! Vždyť já…
Bleskově se otočím a fofruju zpátky do velína. Už po pár krocích sotva popadám dech. Bolí mě na plicích. Motám se. Vždyť to nestihnu!
„Bože, pomoz mi!“ křičím do prázdné chodby. „Bože!“ Smích je vystřídán slzami.
„Já nechtěl…“
Ještě kus, ještě tady za roh a… Jsem tu! Na monitoru září číslice čtyři! Pak tři! A pak už se vrhám na kouzelné tlačítko. STOP! Odpočet zrušen! Proboha! Jako v těch cajdavejch filmech ze Země. Znechucovalo mě, jak se v nich vždycky všechno vyřeší na poslední chvíli. Přišlo mi to strašně vyumělkovaný. Takovej život přece není!
Náhlé ticho mi bere dech. Celá loď mlčí. Mám strašný hlad. Musím se najíst! Rychle!
Zabírám dopravník a jedu DOMŮ…
17. 9. 2179 – U snídaně myslím na práci. Ještě to jednou zkusím. Jasně že jo! Mám do toho chuť. A půjdu pěšky. Poslední roky všude jezdím, ale to pro tělo není úplně dobrý. Koneckonců pro duši taky ne…
Sotva vstoupím do laboratoře, zavadím pohledem o kontrolní panel. Cože?! Nevěřícně na něj hledím a pomalu, velmi pomalu se k němu blížím. Tam, kde mají jako tradičně svítit červený světla značící neúspěch, svítí několik zelených. ZELENÝCH!
Horečně je počítám. Pět, osm…, dvanáct, patnáct…, dvacet…, dvacet tři……… Dvacet sedm! Jejich dvacet sedm! Dvacet sedm živých a zdravých klonů! Dvacet sedm lidí! Klesám na kolena, ruce letí vzhůru.
„Děkuju! Děkuju! Děkuju!“ řvu jako blázen do celýho vesmíru a zase už bulím. Tentokrát radostí, protože náhle nejsem sám. Jakmile se trochu uklidním, začnou mi před očima defilovat tváře mých blízkých a nakonec prostě jen různý lidský tváře a já se znova rozbrečím, tentokrát za všechny, co pouze doufali, ale tohohle zázraku se nedožili…
Rok 2292 (dle pozemského času) na planetě Úsvit, v novém domově lidí
Xavier se pohodlně uvelebí v malém, anatomicky tvarovaném křesílku a přivře oči. Představuje si, že je Robertem, posledním existujícím člověkem na palubě gigantického Exodu. Jako vždy se ho zmocní lehká závrať. Radši rychle do reality. Příjemné, bezpečné skutečnosti s příslibem vzrušujícího setkání…, vzrušujících zážitků…, dobrodružství… Blažený, i když snad poněkud přiblblý výraz je však na okamžik vystřídán lehkou panikou. Byl dobrý nápad ji zvát zrovna sem? Není to příliš sentimentální? Možná ji takové věci vůbec nezajímají! Možná měl raději obstarat speciálně pro ni vyrobenou kytici z těch nových řas, jak to teď dělají všichni?! Ne! Zrovna ona přece tráví mezi řasami všechen svůj čas! To by byla skutečně hloupost, oddychne si Xavier a odhodlaně vyrazí k velikému polokruhovému oknu…
Výhled na rozlehlou proláklinu, olemovanou skalními útesy s vytesanými okénky příbytků a mocným ostrohem uprostřed, je skutečně nádherný. Podobný výhled zdobí většinu oken města, ale z tohoto úhlu a v téhle výšce je výjimečně dokonalý. Vše je přesně na svém místě. Každý skalní záhyb…, řeka obtékající ostroh…, lehce nepravidelný ovál termálního jezera umístěného v pravém dolním okraji…, jeho tyrkysové mléčná voda… a pára…
„Ahoj! Tak jsem tu! Naštěstí včas!“
Xavier sebou trhne a bleskově se otočí.
„Sakra! To jsem se lekl!“
„Jak to? Myslela jsem, že mě toužebně očekáváš?“ přistoupí Lena s šibalským úsměvem k příteli a lehce ho políbí na tvář.
„To ano…,“ řekne Xavier a polibek jí trochu nejistě oplatí. „Jen jsem se zapomněl tady u výhledu…“
„Skutečně nádhera… Když jsme tu párkrát byli se školou, vždycky jsem zevlovala spíš tady než u učebních panelů v mauzoleu pana Roberta…“
„Aha,“ vzdychne rozpačitý Xavier. „Víš…, možná ode mě nebylo dvakrát nápadité dát si s tebou sraz zrovna tady…“
„Ale proč ne?“ skočí mu živočišná Lena do řeči. „Ten výhled za to fakt stojí!“
„No jo, já tě ale nepozval kvůli němu…“
„Tak proč?“ povytáhne dívka zvídavě obočí.
„Napadlo mě to, když jsi navrhla večeři ve Vzpomínce na Zemi, je to sem kousek…“
„Vzpomínka na Zemi…, mé oblíbené místo. Říká se, že tuhle jídelnu brzy zruší. Chodí tam míň a míň lidí…“
„Vážně ji chtějí zrušit? To jsem nevěděl?“
„Proto tam také dnes budeme večeřet, abychom to ještě stihli,“ řekne poněkud rozšafně Lena a odvrátí se od okna. „Jdu si támhle sednout, strašně mě po tom hektickém dni bolí nohy…“ Xavier následuje dívku do výklenku, který má podobu Robertova pokoje, přesně takovou jako na Exodu, včetně jeho originálního vybavení. Lena se usadí do křesílka, předtím okupovaného jejím přítelem, na Xaviera zbyde pohovka.
„Takže? Proč jsme zde?“
„No, asi se budeš smát, ale toto je zase moje oblíbené místo…“
„Proč ne? Každý máme přece své priority a zájmy a úchylky…“
Xavier se natáhne a uchopí její dlaň. Chvíli si ji prohlíží a pak na hřbet umístí polibek. Lena se zvonivě rozesměje, dlaň vyprostí ze sevření a zlehka cvrnkne Xaviera do nosu. Opře se obřadně o opěradlo, nohu ležérně přehodí přes druhou a s hranou vážností pronese:
„To není fér, můj milý. Z nějakého důvodu jsme tu a ty hodláš vycouvat! Mě neobalamutíš!“
Teď se pro změnu zasměje Xavier:
„Máš pravdu…, chtěl jsem se s tebou podělit o to, co mě zajímá, chtěl jsem ti ukázat část sebe sama. A najednou se mi to zdá neskutečně nudné. Nechci tě nudit, Leno.“
„Mohl bys to posouzení nechat na mně?“
„Jo, jasně. Rád. Ale říkala jsi, že tě vždycky zajímal spíš výhled než…“
„Xaviere! Už nejsem malá! Tak povídej! Proč se ti tu líbí? Co tu obvykle děláš?“
„Tak fajn…,“ souhlasí Xavier a s viditelnou úlevou se pustí do vyprávění. „Víš…, vlastně úplně přesně netuším, proč se mi líbí zrovna tady, ačkoli si pamatuju, že mě to sem přitahovalo už jako malé děcko… Fascinovalo mě, že je tu nábytek, který skutečně používal Robert, stůl, židle…, pohovka, na které spal…, věci, kterých se dotýkal… Postupně mě začala zajímat naše historie a tady jsem pečlivě studoval výukové panely. Byl tu většinou klid. Jednou mě napadlo usadit se v tomhle křesílku… Ano, v tom, ve kterém teď sedíš ty, a zavřít oči… A stalo se něco zvláštního. Připadalo mi, jako bych byl Robertem. Jako bych se do něj vtělil, do jeho mysli… Byl jsem posledním člověkem a mým domovem byl monstrózní Exodus. Cítil jsem se strašně…, strašně sám.“
„Někteří lidé věří na reinkarnaci,“ přeruší ho Lena rázně a přitom zvědavě vytřeští oči, jako malé dítě. „Co je? Co je ti k smíchu? Bylo by to možné! Třeba ses znova narodil. Třeba jsi skutečně byl ten Robert?“
„Nevím, Leno,“ řekne po chvíli Xavier. „Ale tvůj výraz mě opravdu rozesmál… Já…, nezkoumal jsem žádné duchovní směry, o reinkarnaci moc nevím a vlastně mě ani zvlášť nezajímá. Klidně je to možné, i když takové vysvětlení by zřejmě ani nebylo zapotřebí. Vždycky jsem měl velkou představivost a schopnost se vciťovat do druhých… A pak je tu ještě jedna věc. Ten příběh o úspěšném nakloňování naší první generace znáš, že?“
„Jistě. Ten přece zná každý…“
„Ano. Ale málo se obecně ví o tom, jakým způsobem to probíhalo…“
„No tak povídej! Začíná mě to zajímat!“
„Například když se uchytilo těch prvních dvacet sedm klonů, mimochodem všechny vzešly z buněk různých jedinců, použil Robert stejné buňky, aby úspěch zopakoval. Myslel si, že prostě konečně narazil na životaschopné buňky. Ale klony se neuchytily. Ani jediný. Robert tedy použil buňky jiné a uchytily se všechny. Párkrát pokus zopakoval, vždy se stejným výsledkem…“
„Chceš říct,“ skočí dívka Xavierovi vzrušeně do řeči, „že nikdy nevznikli dva, tři, čtyři jedinci se shodnou DNA? Každý jedinec originál?“
„Ano. Přesně…“
„To je něco!“
„Robert potom vyzkoušel, co by asi napadlo kdekoho. Do jedné sady umístil pouze své vlastní buňky…“
„Proboha! Chtěl si naklonovat spoustu svých vlastních kopií?“
„Nevím přesně, proč to udělal, ale zdá se, že věřil ve větší porozumění se svými klony než s ostatními… A také ho to prostě jen zajímalo. Cistě vědecky. Do jeho buněk byly vkládány velké naděje, protože byl jediným zdravým dítětem narozeným na Exodu. Nebyl zasažen zářením…“
„Aha. A jak to dopadlo?“
„Jeden z nich se uchytil.“
„Tedy opět pouze jediný originál…“
„Ano…,“ přisvědčí Xavier. „A ten jediný originál je mým pradědečkem…“
Lena vyskočí na nohy a téměř vykřikne:
„Cože? Jsi tedy skutečným potomkem našeho společného otce?“
„V mé krvi kolují jeho informace. Možná i proto ho dovedu snadno pochopit…, možná proto mě jeho příběh tak přitahuje…“
„Netušila jsem, že Robert naklonoval i sám sebe, ale každopádně jeho přímých potomků musí být víc, ne?“
„To ano. I když zrovna plodným rodem nejsme. Jediný, koho tyhle informace zajímají, jsem ale já. Nicméně ti to všechno nevykládám zrovna kvůli tomuhle faktu, jen jsem ti chtěl ukázat, co mě formuje, vzrušuje, a zasadit to do patřičných souvislostí…“
„Jo, dobrý,“ řekne uklidněná Lena, zatímco se opět usazuje do křesla. „Ještě povídej! Jak to bylo dál? Vím, že Robert klonoval a klonoval, až vytvořil dostatečnou lidskou základnu. První generace byla na světě…“
„Ano. Vytvořil přesně 1346 klonů. Potom klonování přestalo fungovat.“
„Z ničeho nic? Jen tak?“
„Stejně jako začalo, tak i skončilo. Žádné další buňky už se nikdy neuchytily, a tak se s tím po nějaké době přestalo. Zásah přírody? Vyšší moci? Náhoda? Nemělo smysl se tím dál zaobírat, stejně to nevedlo k žádným výsledkům. Přirozené rozmnožování fungovalo a ostatně – nebyl na to ani čas. Je neuvěřitelné, jak všechno Robert, a spolu s ním klony, dokázali zvládnout. Jen výuka, předání základních návyků, nutných pro život, tolik informací… Nepředstavitelné. Ještěže existovaly počítačové výukové programy. Bez nich by to Robert zvládnout ani nemohl. Těch sedmnáct let od existence prvních klonů do příletu k naší hvězdě bylo vyplněno pouze nekončící prací…“
„No, jistě byl Robert rád, ne? Předtím dlouhá samota, nesmyslnost, nic na práci…, najednou všude živo?“
„To určitě,“ přisvědčí Xavier, i když poněkud váhavě. „Nicméně když se probírám různými záznamy, nahrávkami, deníky, zanechanými několika klony, dá se vypozorovat, že Robert příliš šťastně nepůsobil. Ano, byl rád, že lidská rasa dostala novou možnost a přežije, že se podílí na čemsi a nezemře jako osamocený výkřik ve vesmíru, ale…“
„Co ale? Tomu nerozumím? Jeho existence náhle dostala smysl?“
„No…, zkus si to představit… Klony byly velmi zvláštní, nepřirozená generace… Lidé, rovnou dospělí, podle stáří buněčných vzorků, ze kterých byli vytvořeni, ale bez jakýchkoli souvislostí a životních zkušeností. Počítač samozřejmě vybíral velmi kvalitní buněčný materiál, všichni lidé byli inteligentní, schopní, psychicky odolní, se schopnostmi potřebnými pro chod nového společenství…, ale bez jakýchkoli prožitků. Do té doby…“
„Tak trochu jako děti?“
Xavier souhlasně pokývne hlavou:
„Ano. A hlavně – naprosto bez vzpomínek. Robert si připadal osamělý, jakožto jediné dítě mezi samými dospěláky. Potom znovu osamělý, když všichni zemřeli…“
„A znova samota, uprostřed houfu divných lidí, se kterými nesdílel žádné vzpomínky,“ doplní chápavě Lena.
„Jako by zastupoval odlišný živočišný druh. Kromě toho byl i starší než všichni ostatní. Počítač vybíral mladší vzorky. A jeho zkušenosti, prožité emoce, očekávání, zklamání, naděje… Prostě si vedle ostatních připadal příliš starý…“
„Kvůli tomu si přece vytvořil i svůj klon? S ním si snad skutečně mohl rozumět, stejné genetické nastavení…, schopnosti…“
„Očekával od své kopie mnohem víc, než mohl dostat. Stejné genetické vybavení ještě neznamená porozumění na lidské úrovni. Robert a můj pradědeček byli dva naprosto odlišní lidé, formovaní naprosto rozdílnými osudy. Robert a jeho klon… Propast odlišnosti, nespolečné minulosti a kořenů nedokázala přemostit ani shodnost DNA…“
„Tedy opět pocit samoty…“ – pronese Lena zamyšleně. Xavier přisvědčí lehkým pokývnutím a než stačí zformulovat další myšlenku, je vyrušen zvukem otvíraných dveří a následnou salvou rychle se blížících rázných kroků. Oba mladí lidé se otočí ke vchodu.
„Kam se tak ženeš?“ zeptá se Xavier pobaveně střapaté hlavy s šibalskýma tmavýma očima. Dětský nosový hlas rozčísne poklidnou energii místnosti jako kamínek vhozený do kaluže: „Jejda! Já si vás vůbec nevšiml!“
„Jak bys mohl? Řítíš se jako láva!“ směje se Lena.
„No, já se musím podívat támhle na to!“
Xavier pohlédne k výukovému panelu:
„Chceš studovat naše dějiny? Jsi ještě malý? Kolik je ti let?“
„Nejsem malý! Je mi už osm!“ prohlásí hrdě chlapec a dospělácky založí ruce na hrudi.
„Aha. Tak to už jsi skutečně obr…“
„A přišel jsem se podívat na obrázky Exodu. Zítra tam letíme s třídou! Už se strašně těším, ještě jsem tam nikdy nebyl. Víte snad, co je Exodus?!“
Lena to nevydrží a propukne v bouřlivý smích. Chlapec na ni chvíli nechápavě zírá, pak pokrčí rameny a odpluje k prvnímu panelu, aby naplnil důvod své návštěvy. Jenomže se mu nedaří vyvolat v počítači správné zadání.
„Mohl bych ti pomoct, vyznám se v tom…,“ nabídne se Xavier.
„Tak jo,“ souhlasí vděčně střapatá hlava. „Já jsem tu nikdy sám nebyl. Vždycky mi to zapnul táta… A jéje! To je on! Exodus!“
Skutečně. Portrét lodi se před nimi pomalu otáčí v třetím rozměru. Je veliký a… nádherný. Monumentální. Chlapci unikne táhlý povzdech.
„Ve skutečnosti je ještě hezčí,“ řekne Xavier.
„Vážně? Viděl jsi ho na vlastní oči?“
„Mnohokrát… Každý ho viděl, každý se tam byl alespoň podívat. Tvoji rodiče na lodi už dva roky pracují, viď, Leno?“ Dívka souhlasně přikývne:
„Spousta lidí tam pracuje…“
„No jo, já zapomněl,“ posmutní chlapec. „Přece jen jsem ještě moc malý… Ale až budu větší, taky tam budu pracovat.
A víš co?“
„Nevím?“
„Myslel jsem, že Exodus třeba neznáš. Například moje spolužačka Káťa o něm neví vůbec nic. A Roni taky ne…“
„Tak se kouknem ještě na další obrázky, co říkáš?“
Chlapec nadšeně přisvědčí.
Mezi různými záběry z lodi se Xavier od svého nového kamaráda stihne dozvědět spoustu informací. Že by se chtěl stát astronautem, jako byl jeho děda, že by chtěl objevovat nové světy, ale se svými spolužáky si na objevování světů moc hrát nemůže, protože je zajímají spíš jiné věci, a že na něj rodiče čekají v té jídelně, kde se vaří podle receptů ze Země, ale jemu to tam nechutná, protože vůbec nedělají tyčinky z těch nových řas a ani z těch zelených a ty on má nejraději. Rodiče do Vzpomínky na Zemi občas zajdou, neboť ji brzy zruší. Ale už by měl jít, slíbil, že se zdrží jen krátce.
Následuje až obřadné rozloučení a střapatá hlava je fuč. „Tak… Možná i proto jsem se rozhodl stát se člověkem shromažďujícím informace o naší minulosti, o našem původu… a o lidech, tehdy žijících…,“ promluví Xavier do nastalého ticha a zabere své místo na pohovce. Leniny rty se ochotně zakřiví do známého tvaru, v očích jí čertovsky zajiskří…
„Líbí se mi, že jsi stále tak veselá…“
„A mně se zase líbí, jak všechno bereš nesmírně vážně…“
„Já? Jak to myslíš?“ znejistí Xavier, když v dívčině hlase postřehne náznak ironie.
„Toho klučinu přece vůbec nezajímala historie. A už vůbec ne dávno mrtví lidé. Prostě se chce stát astronautem. Vzrušuje ho vesmír, dobrodružství…“
„Ach tak,“ oddychne si. „Máš pravdu. Ale možná, až bude starší… Třeba bude chtít znát souvislosti. Víš, Leno, je mi jasné, že čas nezastavím, a je to dobře. Děláme si svou práci, žijeme naplněné životy a každá další generace bude mít k našim kořenům dál a dál. Za chvíli se pozemšťané, Robert a klony stanou pouhou chimérou, neživotnou informací. Ale já myslím, že je důležité mít možnost se dozvědět, odkud pocházíme, co jsme si prošli…, i kdyby to zajímalo jen nepatrnou hrstku lidí. Možná tomu skutečně přikládám větší důležitost, než si to zaslouží, ale baví mě to a vzrušuje.“
„No právě!“ zašermuje mu Lena před nosem vztyčeným ukazovákem. „Proto je důležité, abys pokračoval! Protože to děláš kvůli sobě! Je jedno, jestli tvé informace někdo ocení nebo využije. Máš tu nejlepší motivaci…“
„Už ti rozumím…,“ opře se Xavier o polstrovanou pelest Robertovy pohovky. „Už chápu… Tak až zase někdy uvidíš, že se moje ego nepatřičně rozlézá, tak mě upozorni…“
„Klidně. Ale jinak se mi tvá opravdovost a zapálenost opravdu líbí. Kdyby to mohl vidět Robert, měl by z tebe radost…“
„Tak to nevím… Jak už jsem řekl předtím, radost měl z máločeho…“
„No počkej! Například když doletěli až sem, když konečně dosáhli svého domova… Musel přece pociťovat radost!“
„Jisté to není. Z různých záznamů vyplývá, že všeobecně zavládlo překvapení. A Robert prý prohlásil, že je nakonec dobře, že se toho nedožili pozemšťané…“
„Ale jak to? Podařilo se zachránit lidskou rasu a doletět k cíli… Co chtěli víc?“
„Očekávali planetu podobnou Zemi… A přivítala je studená, divoká planeta plná sopek, větru, skal, bez rostlin a zvířat. Nehostinný, nepřívětivý svět… V první chvíli dokonce pochybovali, že se zde opravdu dá žít. Netrápilo je vizuální srovnání se Zemí, neboť stejně neznali nic jiného než Exodus, ale nevěřili, že je nová země uživí, báli se klimatu, častých sopečných erupcí… Někdo navrhoval, aby našli jiný domov, ale hledej ve vesmíru jen tak další obyvatelnou planetu…“
„Když ale narazili na první proláklinu, bylo vyhráno!“ doplní ho Lena a zašklebí se jako vzorná žačka.
„Správně. Zjistili, že mnohem vyšší teplota v proláklinách je pro člověka přijatelná, našli různé keříky a trávy, chráněné před větrem…, potom termální prameny a samozřejmě…“
„Řasy!“
„Jistě. To jsou zase tví oblíbenci…“
„Tak jest!“ přisvědčí Lena s nehraným nadšením.
„A vytesali první obydlí v útesech… dál už to známe… Stejně jsme podivná civilizace…“
„Proč myslíš?“
„Z pohledu pozemšťanů určitě… Začínáme od začátku a přitom můžeme využívat technologie, které se na Zemi vyvíjely po staletí, od nuly… Máme planetu a mnozí z nás žijí trvale na Exodu, kroužícím na orbitě, jako by tam byl odnepaměti, a zabývají se vesmírem… Věci, ke kterým pozemšťané dospěli až v závěru své anabáze, využíváme my od svého počátku…“
„Přeskočili jsme přirozený, ale těžkopádný a zdlouhavý vývoj…“
Xavier přikývne. Vzápětí se ke slovu nekompromisně přihlásí jeho žaludek.
„Asi bychom už měli jít na jídlo. Jednak si tělo žádá své, a taky aby nám nezavřeli tu restauraci před nosem. Vždyť i ten budoucí astronaut se zmiňoval o jejím zrušení…“
„Není divu. Skoro nikomu už ta stará pozemská jídla nechutnají. Řasy pomalu vytlačují potraviny vyrobené na Exodu a my jsme se už natolik přizpůsobili naší planetě a vůbec chuti potravin vyrobených z řas…“
„Ale tobě to tam chutná!“
Lena se zavrtí v křesle a zaboří se do opěradla.
„No… Abych řekla pravdu, také mi to tam už nijak zvlášť nechutná… Ale jediná historie, o kterou jsem se kdy zajímala, byla historie jídla a potravin, a tam se té historie ještě můžu dotknout. Ještě nějaký čas…“
„Tak jo. Jdeme!“ zavelí Xavier a vyskočí z pohovky. Podá jí ruku, ale Lena jen zavrtí hlavou.
„Ne. Ještě nejdeme. Než sem vtrhl ten malý kluk, rozebírali jsme něco, co mě zaujalo. Chtěla bych vědět ještě něco…“
„Vážně jsem tě nenudil?“ diví se Xavier upřímně a zase se posadí.
„Ani náhodou! Chci vědět, jak to bylo dál!“
„No dál… Mluvili jsme o klonech a jak Robert vytvořil i kopii sebe sama a…“
„Jo! A pojmenoval klony podle skutečných lidí, z jejichž buněk klony vznikly. Takže náš rod začal existenci klonem se jménem Artur Vysocki, neboť vznikl z materiálu Artura Vysockého, jednoho z biologů na Exodu. No, nediv se! Tohle náhodou vím! Ale proč se ty nejmenuješ Spaulding podle Roberta?“
Xavier pokrčí rameny.
„Tak to vážně nevím. Můj pradědeček byl jediným klonem, který nedostal jméno podle buněčného vzorku. Možná proto, že Robert ještě žil a nechtěl zdůrazňovat, že vytvořil vlastní klon, možná nechtěl, aby si je ostatní pletli při oslovování, nebo ho tolik zklamalo, že ve svém klonu nenašel, co hledal… Nebo existuje ještě jiné vysvětlení? Můj praděda dostal jméno Peter Liu. Zjistil jsem, že nikdo s příjmením Liu se na Exodu nevyskytoval…“
„No dobře. Zdá se, že se stal Robert poněkud zapšklým člověkem…“
„Nevím, jestli byl zapšklý, ale pocit samoty ho určitě výrazně determinoval… Ví se, že chtěl původně vytvořit i svého přítele Karla, se kterým si hodně rozuměl, a myslel i na svou matku a otce… Neuskutečnil to. Pochopil, že minulost je pryč. Radši si ponechal vzpomínky, další zklamání už nechtěl riskovat…“
„Smutný osud…,“ řekne Lena procítěně.
„Jedinečný, ale smutný… Zvlášť když si ho nevybral. Původně to byl asi člověk veselý a velice společenský. A ne z vlastní vůle se stal největším samotářem. Snad se sebou nakonec mohl být spokojen, protože si myslím, že ve zkouškách svého osudu obstál a před smrtí prý působil velmi smířeně…“
„Jako bych ho viděla… Úctyhodný stařec, s přísným výrazem v zachmuřené tváři, bloumající chodbami, lidé ho míjejí, když spěchají do práce, za zábavou… a on jim sice odpoví na pozdrav, ale vlastně je ani neregistruje…“
Xavier se zasměje.
„Trochu ses trefila, ale ne úplně… Nezajímalo ho hemžení kolem, nezajímaly ho děti, přirozeně se rodící a tvořící nové pokolení, nezajímala ho budoucnost…, kolonizace… Tuhle planetu už se nenaučil mít rád, jeho skutečným domovem byl Exodus. Dožil na něm. Ve svém pokojíku, obklopený knihami, občas si pustil film ze Země, stal se vášnivým posluchačem hudby a vzpomínal… Když bloumal chodbami, nikoli zde, ale na lodi, tak vzpomínal. Na všechny, které ztratil, na dětství a přátelství… Prý ho ale štvalo, jak málo si toho pamatuje… Pouze informace… Málo emocí… Bylo nebylo…“
„Od koho víš tohle? Někomu se svěřoval? S někým nalezl souznění?“
„Nakonec se přece jen sblížil s mým pradědem, Peterem Liu. A Peter byl takovým prvním sběračem informací…, asi jsem tu vášeň zdědil po něm… Ve svém deníku píše, že posledních pět let života strávil Robert pouze ve svém pokoji a on ho občas navštívil. Jejich setkání prý probíhala stále dost neosobně, přesto jako by mezi nimi vznikl jakýsi skoro rodičovský vztah. Vypadalo to, že se na něj Robert i těšil…“
„Jak Robert zemřel?“
„Můj praděd ho našel mrtvého, zkrouceného v tomhle křesle. Jo. V tomhle… Zemřel ve věku 91 let, zřejmě rychle a pokojně, necelé dvě hodiny před Peterovou návštěvou. Vypovědělo mu srdce. Na stolku před ním leželo staré fotoalbum. Poslední rozloučení s minulostí…“
Po chvíli ticha se Xavier zvedne a vezme Lenu za ruku. „Jsem rád, žes mi věnovala svůj čas… Ale už půjdeme na to jídlo, co říkáš?“
Lena vstane a s nezvykle smutným úsměvem řekne: „Půjdeme… Ten příběh mě docela dostal… Náhle jsem si začala připadat hrozně opuštěná…“
„Ale to nejsi!“ políbí ji Xavier na tvář.
„Ne, nejsem…“
„Nechtěl jsem tě tak rozesmutnit!“
„Jsem ráda, že jsi mi to vyprávěl… A že jsi mě sem vzal…“
„Mám tě rád, Leno…,“ zašeptá mladík, ale místo dalšího polibku se opět ozve jeho žaludek. Tentokrát naprosto nekompromisně.
Oba se rozesmějí. Lena už má zase v očích své obvyklé čertovské ohníčky, a když to zaškroundá i v jejím břiše, zdánlivě vážným hlasem pronese: „Tak tohle už se vážně nedá ignorovat, Xaviere Liu. Následuj mě!“
Ještě než opustí pamětní místnost, než za nimi zaklapnou dveře, oddělující minulost od přítomnosti, pohlédne Xavier naposledy na skromný pokoj ve výklenku. Představí si Robertovu tvář se smutnýma očima, ne náhodou podobnýma jeho vlastním, a poprvé za celou jeho mladou existenci ho hluboce zasáhne poznání, do té doby jen zlehounka ťukající na nezkušenou mysl, že život bude mít zřejmě vždy hořkosladkou příchuť.
Sbohem, Roberte!
