Yo quiero ser como el, como el yo quiero ser como El Ché
Já chci být jako on, jako on, já chci být jako El Ché
Kubánská dětská říkanka
Slunce pražilo na zbytky trávníku a na zašlé chodníčky z betonových desek. Jediný stín skýtaly šeredné čtvercové slunečníky, rovněž z betonu, pomalované oprýskanými křiklavými barvami. Havanský park proto vypadal, jako by v něm rostly příšerné muchomůrky vypadlé ze zlého snu.
Polední žár všechny zahnal do domů, k obědu a zasloužené siestě. Na polorozpadlé cihlové zídce sedělo snědé děvčátko s obrovskýma očima, vlasy pečlivě spletené do několika copů a zdobené barevnými sponkami. Holčička se zaujetím pozorovala dva cizince, kteří kráčeli liduprázdnou ulicí a očividně hledali cestu. Oba měli černé vlasy zastřižené nakrátko, přes rameno batoh příliš velký na to, aby v něm nesli jen drobnosti na turistickou procházku.
Muž byl vysoký, širokých ramen a svalnatých paží. Nezdálo se, že by mu polední horko nějak vadilo. Ona se také nijak zvlášť nepotila, ale pravděpodobně spíš proto, že kdyby se potit začala, záhy by zmizela ze světa – vychrtlá, hubené nohy i ruce, nápadně dlouhé štíhlé prsty.
„Jiola,“ oslovila žena dívenku, v ruce držela lístek s adresou. „¿Dónde está… La calle José Marti, casa Rosal?“ Bylo znát, že španělštinu láme – v lepším případě přes koleno.
„¿Casa Rosal? ¿Quieren visitar la vieja Allana?“
Žena přikývla.
„Co říká?“ ptal se muž.
„Jestli jdeme za paní Allanou,“ zněla odpověď.
„Allana está muerta,“ skočila jim holčička do hovoru. „Keleos? Keleos, co se stalo?“ Muž vzal svou společnici za ramena. „Co ti řekla?“
Hubená černovláska k němu otočila pobledlý obličej. „Paní Allana je mrtvá.“
Chvíli bylo ticho. Polední slunce kreslilo cizincům pod nohama zanedbatelné kaluže stínu.
„Potřebujeme zjistit víc. Kdy a jak zemřela. Musíme se dostat do jejího domu,“ prolomil ticho muž.
Keleos se poslušně znovu obrátila k dítěti:
„¿Cuándo se murió?“
„Jji noche pasada.“
„¿Podemos ir a Casa Rosal?“
„Sí,“ kývla holčička, seskočila ze zídky a naznačila jim, aby ji následovali.
Casa Rosal byl malý zapadlý domek na samém konci ulice José Martího.
Z prvního poschodí doléhal několikahlasý nářek typický pro plačky – hlasitý, kvílivý a jaksi nepřirozený.
Po úzkých křivolakých schodech jim vyšel naproti vrásčitý prošedivělý Kubánec. Holčička se k němu vrhla a zahrnula ho záplavou slov, provázených rozjíveným máváním rukama.
Cizinec po straně tázavě pohlédl na svou společnici, ale ta bezmocně pokrčila rameny:
„Postřehla jsem jenom, že mu říká tío – strýčku.“
Stařík odehnal děvčátko zase ven a přivítal příchozí lámanou angličtinou:
„Zdravím vás, jsem Antonio Allano. Co vás sem přivádí?“
„Tomáš Weiner,“ představil se muž. „A tohle je slečna Keleos. Přišli jsme za paní Allanou,“ krátce střelil pohledem po hubené dívce, „pro radu.“
„Moje manželka zemřela včera v noci, jak vám už řekla moje sobrina.“
„Nevíte o někom, kdo by měl… podobné znalosti?“ zeptal se černovlasý tiše.
„Lituji, seňor Tomáš, ale…“
„Je to důležité,“ sykl Tomáš a zadíval se starci do očí. Allano ustoupil o dva schody nahoru.
„Odkud… odkud jste znal mou ženu?“ zeptal se stísněně. „Setkali jsme se před patnácti lety v Evropě. Tehdy jsem ještě nic nevěděl.“ Tomášovy oči znovu zažhnuly jako řeřavé uhlíky.
„Bien, bien,“ vyhrkl Kubánec spěšně. „Pojďte se mnou. Poskytneme vám přístřeší a večer se zúčastníte pohřbu. Tam určitě bude přítomen někdo, kdo bude mít znalosti, které hledáte. Jen pojďte, pojďte, seňor Tomáš, tudy prosím…“
* * *
„Co jsi tam na schodech provedl starému Allanovi?“ zajímala se Keleos. „Vypadal, jak kdyby uviděl svou smrt.“ Její hlas, zaznívající z koupelny, se divně rozléhal.
„Jenom jsem na něj trochu zasvítil očima,“ křikl Tomáš zpátky.
„Reagoval buď jako někdo slušně pověrčivý nebo slušně informovaný… A sakra!“ Nepříjemné kovové zaskřípění naprázdno otáčeného kohoutku. „Já se na to vykašlu! Neteče voda!“
„Vítej na Kubě,“ ušklíbl se Tomáš.
„Já vím, v určité hodiny se prostě neosprchuješ, psali to v průvodci,“ vrčela Keleos. „Krucinál. Chtěla jsem se umýt, alespoň než půjdeme na ten pohřeb.“
„Neboj, oslavenkyni už to vadit nebude.“
Keleos s rezignovaným povzdechem vyšla z koupelny, zabalená do velké bělostné froté osušky. Vypadala teď jako cukrová vata na špejli.
„Jedna z výhod chvíle, kdy si Fidela vezmou všichni čerti, nepochybně bude, že s tou vodou konečně někdo něco udělá,“ žehrala černovláska, zatímco si vybírala jiné oblečení, než jaké si původně chtěla vzít.
„To tě opravdu rozhodí taková maličkost?“ zeptal se Tomáš a pozorně ji sledoval.
„Sám víš, že mám toho režimu plné zuby z jiného důvodu. Zakázat internet v domácnostech, to je zlo! A místní si internetovou kavárnu prostě nemohou dovolit.“ Do bledého obličeje jí vstoupilo trochu barvy. „Každý má právo na informace! Každý má právo vědět!“
„Co si myslíš, že se stane, až Castro umře?“ přerušil ji. Když mlčela, pokračoval: „Co bys řekla? Vypukne občanská válka.“ Keleos zvedla ustaraně hlavu.
„Jaká idea stojí za to, aby se pro ni umíralo – a zabíjelo…?“ zamumlala napůl pro sebe.
Chystal se jí odpovědět, ale dívka si položila prst na ústa, čímž ho zarazila:
„Ne, Tomáši, nechci to od tebe slyšet. Ne teď. Vím, že takových idejí znáš hodně.“
„Ale Keleos,“ namítl vážně, „pro tebe je i jedna hodně.“
* * *
Paní Allana ležela v otevřené rakvi, důkladně zahalená bezpočtem přehozů a barevných vyšívaných přikrývek.
Tomáš už viděl v životě hodně mrtvých. Zvykl si. Tiše se díval na mrtvou stařenu. Je to už tolik let. Přesto bych ji poznal. Zestárla, ale vlastně se nezměnila. Změnil jsem se já? Asi ano. Odvrátil se, protože se mu najednou stáhlo hrdlo. Proč? Skoro jsem ji neznal.
Pohled mu padl na Keleos, na její nečitelnou, nepohnutou tvář.
„Děje se něco?“ zeptal se tiše, ale s náznakem podráždění. Proč se ptám? Neděje se nic. Kromě pohřbu.
„Něco mi nesedí,“ zašeptala dívka; „Očekávala bych, že vědma bude mít slavnostní šaty. Ale tahle mrtvola mi připadá až příliš zahalená. Ve srovnání s fotografiemi, které jsem našla na netu… Může jít jen o lokální odchylku v tradicích. Ale nezdá se mi to.“
Postarší santero, očividně plnící úlohu kněze, cosi monotónně pronášel nad tělem, pak položil na přikrývky medailonek se zobrazením Panny Marie a svátého Antonína. Pohřeb celkově připomínal běžné křesťanské pohřby, na něž byli zvyklí v Evropě.
Tomáš se zahleděl zpátky do rakve. Proč mám dojem, že Allana má zvláštní výraz? Čekal jsem, že bude… smířenější? Pozoroval obličej strnulý smrtí. Jak se mohou tvářit mrtví?
Čtyři černoši přikryli rakev a spustili ji do připravené jámy. Slunce zapadlo.
Hrob byl zasypán a do tmy vzplála vysoká hranice postavená nedaleko. Zazněly první pomalé údery do bubnů.
Místní se shromáždili v kruhu kolem ohně, Tomáš a Keleos je následovali. Rytmus bubnování postupně zrychloval, provázen zpěvem, jemuž Tomáš nerozuměl. Znělo to jako opakování slov, která mu nic neříkala. Eleggua. Oya. Zní to jako jména.
Několik Kubánců připravovalo u ohně jídlo, zřejmě obětiny: uzené ryby, mátu a lilek. Ostatní se dávali do tance.
„Venga usted a bailar,“ vyzval starý Allano oba cizince. Tomáš nepotřeboval umět Španělsky, aby porozuměl. Otočil se na Keleos. Dívka slabě zavrtěla hlavou. Ne. Ji k tanci nedokážu přimět, uvědomil si. V tom gestu bylo cosi neskutečně rozhodného, bylo to neuvěřitelně silné vyjádření odporu. Co teď? Jestli odmítneme, mohli by se naši hostitelé urazit. To si nemůžeme dovolit.
Přikývl a několika ráznými kroky se připojil k tanečníkům. Rytmus byl jednoduchý, až vtíravý. Mezi lidmi kolovalo několik jáhví rumu, z nichž si všichni přihýbali. Dva muži se chopili hořících větví a za pokřiku ostatních začali plivat oheň. Tumm-tumm, duněly bubny.
A zvláštní kvílivý zpěv, který vůbec nezněl jako španělština, pomalu sílil.
Žár ohně, žár dosud sluncem rozpálené země. Tomáš si najednou uvědomil, že se mezi místními pohybuje naprosto přirozeně. Krok, krok – a další… Rychleji. Dokola. Koutkem oka zahlédl Keleos. Stála opodál spolu s několika třinácti-čtrnáctiletými dětmi, které si od ní ale udržovaly uctivý odstup. Tumm-tumm-ta-tumm. Prudce se otočil v tanci a Keleos jako by se propadla do tmy. Plameny se svíjely jako umírající hadi, vzduch tepal v rytmu bubnů a jeho srdce. Tomáš se náhle cítil až neskutečně intenzivně živý.
Kdosi mu podal láhev s rumem a Tomáš se zhluboka napil. Přilévám oleje do svého vnitřního ohně, blesklo mu hlavou.
Cítil, jak se mu tělem šíří vlny žáru. Tumm-tumm. Země zněla a zpívala, prohořelé dřevo se s praskotem hroutilo do sebe. Tomáš si přihnul podruhé – vzápětí vyprskl rum tak, jako to dělali plivači ohně před ním. Jenže on dokázal alkohol zapálit, aniž k tomu potřeboval pochodeň. Plamen se zatřepetal tmou. Připomíná hedvábný šátek. Nebo křídla, napadlo Tomáše. Nebo tryskající krev. Ještě jednou si zavdal z láhve a vychrlil jasný ohnivý jazyk. A znovu – potřetí. Jen jednou, jedinkrát mám ze svojí moci radost – teď!
Okrajově vnímal obdivné výkřiky Kubánců. Někteří padali na kolena, aby se mu poklonili, jiní pokračovali ve zběsilém tanci.
Nad Allaniným hrobem stanula žena oděná v černé a bílé, rozpuštěné vlasy jí sahaly až pod pás. Provázelo ji několik lidí s loučemi a svícemi. A pak náhle nastalo naprosté ticho. Všichni naráz zmlkli a znehybněli.
„Saludos, mi seňor,“ obrátila se žena k Tomášovi. Oči měla vytřeštěné a skelné, tón jejího hlasu vůbec neodpovídal výrazu. Pomalu a líně ochutnala z misek s obětinami. Její tělo se pohybovalo jako loutka, strnule a přehnaně, obličej se jí křivil. „Haremos todo que podemos para tí y tu compañera… ¡Pero tienes que llevar a cabo mi justicia! ¡La venganza!“ S každým slovem zvyšovala hlas, až jí téměř nebylo rozumět. „¡La venganza!“ vykřikli všichni okolostojící.
Ženě se vydralo z hrdla zakvílení, které děsivě připomínalo vytí vichřice. Vzápětí padla bezvládně k zemi, jeden z mužů ji zachytil.
Tomáš sebou trhl, když se jeho paže dotkla ledově studená ruka. Otočil se, sotva ovládl instinkt udeřit domnělého protivníka. Před ním stála Keleos.
„Co to bylo?“ zeptal se ochraptěle.
„Posednutí. Bohyně Oya, vládkyně duchů, hřbitovů, větru a pomsty.“
„Co to říkala?“
„Že pro nás udělají, co bude v jejich silách. Ale že musíš… musíš pro Oyu vykonat její spravedlnost…“
Chvíli se na sebe v tichu dívali. Tomáš promluvil první: „Pojďme stranou. Budu potřebovat tvou spolupráci, Keleos.“ – „To je fraška, Tomáši. Vážně si myslíš, že ti pár pověrčivých černochů může poskytnout nějaké relevantní informace?“
„Jenomže my tady nejsme kvůli mně. Jsme tady kvůli tobě, Keleos.“
Dívka vytřeštila oči. „Cože? Co to má co společného se mnou?“
„Okruh tvojí okultní specializace je technika…,“ začal Tomáš.
„Vynech to okultní. Nedělám nic nadpřirozeného!“ ohradila se Keleos,
„A pokud se tvůj talent vymkne kontrole, může to mít nedozírné následky,“ nenechal se přerušit Tomáš. „Sám tomu příliš nerozumím. Vzhledem k tomu, že jediný můj důvěryhodný okultní kontakt mě dovedl sem, a k tomu, že santería je celkem všeobjímající duchovní směr, který se ničeho neodříká… neměl jsem příliš na vybranou.“
„Takže jsi mě musel táhnout s sebou až do Havany,“ ucedila Keleos. „Myslela jsem si, že to ty máš potíže. Chápu, že tvoje pyrokineze urvaná ze řetězu je smrtelně nebezpečná. Ale já vážně nemám žádné nadpřirozené schopnosti! Výjimečné ano, ale ne nadpřirozené! Jsem programátorka! A při mém zaměření – co by se mohlo stát? Spadly by Windows?“
„To víš ve skutečnosti lip než já. Keleos, představ si letadlo. Nebo ne. Představ si pouhé auto, dnešní moderní auto prošpikované elektronikou. Anebo… si představ takový kardiostimulátor.“
Programátorka trochu zbledla. „Ale já opravdu… neumím…“
„Ty si to možná nemyslíš, jenže mnozí jiní ano. Vzpomeň si, proč se nemůžeš vrátit do svého bytu ani do své práce,“ upozornil ji. „Jsi velice… hm… řekněme… žádaná.“
„A co cena, kterou za svou pomoc místní chtějí? Co Oyina spravedlnost? Nemůžeme na to přistoupit, vždyť nevíme, oč jde.“
„To budeme řešit, až budu mít jistotu, že nejsi nebezpečná sobě ani svému okolí.“
Keleos rozhodila hubenýma rukama:
„Vždyť je to celé nesmysl! Uznávám, že tvoje pyrokinetické schopnosti prokazatelně existují. Ale to je něco, co lze vědecky zdůvodnit. Tření molekul vzduchu, nezvyklé možnosti lidského mozku a tak dále. Jenže santería je prostě podvod! Vědecky nepodložená šaškáma, v níž hraje roli nanejvýš trocha autosugesce a spousta alkoholu!“
„Dobrá,“ usmál se na ni Tomáš. „Takže jestli je santería neúčinná, tak se ti nic nestane, když přijmeš pomoc, kterou nám nabídli, ne?“
* * *
Na pláži hořel obrovský oheň a do noci se rozléhalo dunění bubnů.
„¡Eleggua! ¡Eleggua!“ vykřikovali účastníci rituálu jméno ducha křižovatek a začátků. To Keleos věděla. Nastudovala si to.
Stála mezi shromážděnými černochy, nepřirozeně bílá, paže zkřížené na hrudi v podvědomém obranném gestu. Navzdory sálajícímu žáru jí naskakovala husí kůže.
Tomáš se držel stranou, mimo světlo ohně. Připadala si neskutečně osamoceně – a nepatřičně.
Kolem ohniště začal křepčit vysoký Kubánec, v puse měl doutník a v rukou kubánskou vlajku na dlouhé tyči. Mával s ní kolem sebe a ostatní provázeli jeho počínání nesrozumitelnými skřeky. Pak zabodl vlajku do písku a přítomní si podali ruce. Vytvořili tak podivné bludiště paží.
Starý Allano vtiskl Keleos láhev rumu – a postrčil programátorku dopředu, aby začala procházet.
„Co tam potkám?“ zeptala se šeptem.
„Encontjarás solo a tú misma,“ odpověděl jí. Potkáš jenom sebe…
Dívka otřela hrdlo láhve a snažila se přitom netvářit štítivě. Předstírala, že pije, aby neurazila. Ve skutečnosti si sotva namočila rty – a i to spíš kvůli dezinfekci. Alkohol… to by v tomhle okamžiku byl nejhorší nápad mého života! Musím si zachovat čistou mysl.
Vykročila labyrintem cizích tváří.
„¡Osanyín! ¡Osanyín!“ začali povykovat černoši – vzývali tak boha, jemuž byly zasvěceny bubny. Dunění zrychlilo a zesílilo.
Lidé se dali do tance, Keleos se mezi nimi musela proplétat Tohle není obvyklá slavnost, blesklo jí hlavou. Pro všechno na světě, proč já se nechala přemluvit? Měla pocit, že se jí země chvěje pod nohama.
Náhle přímo proti ní vyrazil tanečník oblečený v rudém. Chňapl po ní, ale instinktivně uskočila, vylila si přitom trochu rumu na oblečení. Červené korálky a cetky, jimiž byl muž ozdoben, divoce chřestily. Znovu se po ní natáhl, z hrdla se mu vydral podivný zvuk. Keleos podruhé uhnula. Vzápětí si uvědomila, že muž se svým hlasem snaží napodobit hřmění. To je Šangó! Duch ohně a bouře, patron válečníků, který chrlí plameny. Na okamžik se jí zdálo, že tanečník připomíná gesty a pohybem Tomáše. Hned tu myšlenku zavrhla a prosmýkla se z jeho dosahu, unikla do davu, který ji skryl.
Kdosi ji lehce vzal za rameno. S trhnutím se obrátila. Spatřila krásnou dívku ve žlutých šatech, s náhrdelníky z říčních perliček a zlatých korálků. Černoška tančila kolem Keleos, s úsměvem ji vyzývala, ať se připojí. Ošún, mladičká bohyně pramenů, řek… a lásky. Ješitná a marnivá. Ne, s tou tančit nebudu. Co ode mne vůbec čekají? Keleos ustoupila a podběhla pod spojenýma rukama křepčících lidí.
Žena oděná v modré a bílé se neobjevila nijak nenadále. Přicházela otevřeně a vlídným gestem Keleos žádala, jestli by jí nedala napít. Její zápěstí zdobily blýskavé náramky, šňůrky s perletí a polodrahokamy. Programátorka zaváhala. Tahle tanečnice nejspíš reprezentuje Yemayu, paní moře, nevyzpytatelné hlubiny, bohatství a soucitu. Bohyni matku. Nejistě zůstala stát. Sakra! Oni po mně chtějí, abych si vybrala patrona! To se mi snad jen zdá! Co bych asi tak dělala, kdybych si o santeríe něco včas nezjistila?! Vždyť mi nic neřekli! Co když z mojí volby budou něco dalšího odvozovat?
Nerozhodně přešlápla a pomalu se natáhla, aby Yemaye podala láhev.
Ze tmy se ozval zděšený výkřik. Pak další. Keleos strnula. Takhle křičí lidé, kterým někdo způsobil bolest.
Nikdo jiný v jejím bezprostředním okolí nezareagoval. Dívka se divoce rozhlédla, Yemayá zatím zmizela v davu. Co se to děje? Proč něco neudělají? Musím si zvolit ochránce! Musím zvolit okamžitě, jestli se odtud mám dostat! Vrhla se mezi lidi. Šangó, Ošún, Yemayá…
Někdo jí podkopl nohy, upadla do písku. Většinu rumu rozlila, ale láhev se jí povedlo nepustit. Vztekle se zvedla na lokti. Muž v rudočemé rohaté masce jí škodolibě pokynul a ztratil se mezi tanečníky. Vtipálek Eleggua! Vážně povedené! pomyslela si. Nemám dojem, že bych od něj právě teď potřebovala poučení! Obrátila se směrem, kterým se ztratil. Musím někoho vybrat! Rychle!
Záblesk zelené barvy. Keleos vyrazila za ním.
Muž v zelenožlutém hávu se beze spěchu otočil. Pousmál se. Programátorka měla na zlomek vteřiny pocit, jako by náhle uvažovala neuvěřitelně jasně. Jako by měla na přemýšlení všechen čas světa. Přistoupila k muži a podala mu láhev se zbytkem rumu.
Tomáš se vrhl směrem, odkud zazněl první výkřik.
Jeden z mladíků, kteří se neúčastnili tance a jenom přihlíželi, ležel na zemi se sečnou ranou přes záda. Další zápasili se skupinou útočníků vyzbrojených noži a mačetami. Sténání a kletby pohlcovalo neustávající dunění bubnů. Rituál pokračoval.
Tomáš instinktivně uhnul ráně nožem, zachytil protivníkovu ruku a obratným chvatem mu zlomil zápěstí. Aniž o tom přemýšlel, kopnutím do žaludku si odstranil muže z cesty a běžel dál.
Vzápětí se po něm vrhl obrovský svalnatý černoch se zakřivenou dýkou v ruce. Sakra! Tomáš se dokázal vyhnout čepeli, ale pěsti už ne. Rána jím otřásla a na okamžik ochromila rameno. Pokusil se podrazit nepříteli nohy, ale ten byl nečekaně rychlý. Oba padli na zem, Tomáš držel soupeře za zápěstí a snažil se ho dostat od sebe.
V tu chvíli tanec náhle ustal, bubny umlkly, všichni se obrátili. Někteří se dali na útěk, jiní se zapojili do bitky. Ve zmatku se s praskotem rozpadla hořící hranice, snad ji někdo srazil.
Ostří se blížilo k Tomášovu hrdlu, útočník byl silnější a pomalu svou oběť přetlačoval.
Odněkud ze tmy bylo slyšet, jak Keleos něco nesrozumitelně křičí.
Tomáš se zhluboka nadechl – a vydechl. Mezi rty mu vyšlehl úzký plamen a zasáhl protivníka do obličeje. Nešťastník upustil dýku a s bolestným křikem se zvrátil dozadu. Padl do písku, vzduchem se nesl pach spáleného masa.
„¡Es un demonio!“ zaječel kdosi z útočníků. „¡Un demonio! ¡Mátenlo!“
Tomáš se vymrštil na nohy. Kolem pěstí mu začínaly sršet jiskry. Těsně se vyhnul ráně mačetou, vzápětí soupeře srazil na zem.
Nocí třeskl výstřel. Mimo.
Jeden z útočníků s výkřikem upustil revolver a chytil se za paži – Keleos ho udeřila do lokte doutnající větví, kterou vytáhla z ohniště.
Tomáš skočil po zbrani. Okamžitě starý revolver znova natáhl. Výstřel. Odzbrojený střelec, který se ohnal po Keleos pěstí, padl s dírou v hlavě.
Na dalších dvou útočnících se samo od sebe vzňalo oblečení. Oba se s řevem váleli po zemi a snažili se uhasit. Ostatní se dali na útěk.
„Nepronásledujte je!“ křikla Keleos. „Nemá to smysl!“
Uprchlíci se rozutekli a vzápětí zmizeli mezi kamením, zkřivenými stromy a křovinami. Tomáš sklonil ruku se zbraní.
„Nestřílím do zad.“
* * *
„Nemůžeme to nechat být.“ Tomáš si založil ruce, Keleos si hrála s ukořistěným revolverem.
„Ti, kdo v noci zaútočili, nemuseli jít po nás,“ namítla.
„Ale mohli. Allanina smrt je velice pravděpodobně jejich práce. Vědma zemřela příliš příhodně, těsně před naším příjezdem – a z tvého zasvěcovacího rituálu, či co – to bylo, se stalo krveprolití! Navíc, místní nám pomohli, ale rozhodně ne z čiré dobroty srdce. Očekávají od nás, že pomstíme Allanu.“
„Teď teprve začínají dávat smysl ty řeči, které se vedly na pohřbu. A taky vysvítá důvod, proč bylo tělo tak pečlivě zahalené,“ zamračila se programátorka. „Jenže tohle je práce pro policii! Chceš si hrát na ochránce ubohých utlačovaných? Jak víme, kdo začal? Nemáme informace a nikdo nám nic nepoví! Jak máme vědět, kde je pravda a na čí straně je právo?“
„Co je podle tebe právo?“ neodpustil si.
„Právo je polysémní výraz. Chceš definici normativní, sociální, axiologickou nebo informační?“
„Keleos…,“ odmlčel se. Pomalu a zhluboka se nadechl. „Keleos, kdo mohl stát za tím útokem? V čím by to mohlo být zájmu? Proč bychom měli věřit, že jsme terčem nebyli my?“ Chvíli zvažovala, jestli mu má odpovědět. Nakonec pozvedla revolver a ukázala na malou kovovou destičku na pažbě. Byl do ní vyražený křížek a nepříliš obratně vyryté datum. Datum staré tři dny.
„Co je to?“ nechápal Tomáš.
„Den, kdy si majitel nechal zbraň požehnat – což není právě obvyklý postup. Člověk, který se takhle chová, pravděpodobně bude horlivý křesťan.“
„Co z toho usuzuješ?“
„Ti, kdo nás napadli, to udělali z náboženských důvodů. Santería vznikla smísením katolického křesťanství s původními africkými kulty, které sem pronikly spolu s černými otroky. Černoši ztotožnili svoje vlastní bohy se svátými, což jim umožnilo uchovat si svou vlastní víru a zároveň se vyhnout perzekuci. Dlouho to fungovalo. Nicméně v dnešní době náboženské tolerance chovají katolíci vůči santeríe značnou nevraživost. Nikomu se nelíbí, když ho někdo vodí pár set let za nos.
V Miami dokonce v současnosti oficiálně působí církev Babalu Aye, což je bůh uzdravení.“
„Jak tohle víš?“ zajímal se.
„Mají internetové stránky,“ odtušila s pokrčením ramen. Zmlkla a zadívala se z okna. Mám pokračovat? Povzdechla si. No, tak dobrá.
„Ano, je možné, že noční útok měl něco společného s námi. Dokážeš si asi představit, co pro fanatické křesťany znamená existence lidí, kteří mají skutečné či domnělé nadpřirozené schopnosti.“ Položila zbraň na stůl. „Nechci se do toho zaplést. Páchne to násilím a krví. Nemůžeme brát spravedlnost do vlastních rukou.“
Tomáš byl hodnou chvíli zticha, pak přistoupil k dívce a zadíval sejí přímo do očí:
„Keleos, řekni mi… Opravdu věříš, že kdyby s tím policie něco zmohla, tak by Antonio zatajil, že jeho žena byla zavražděna?“
„Máš pravdu.“ Odvrátila se. „Pokud včera zemřeli čtyři katolíci a tři vyznavači santeríe, tak je to sedm nula pro Fidela. Policie neudělá nic.“
„Nemůžeme, odjet a nechat si nepřítele za zády. Jsme nadpřirozeně nadaní a oni to vědí. Jestli to nevěděli doposud, tak po včerejšku jim to došlo určitě.
Pochybuji, že nás nechají jen tak zmizet. Nedostaneme se ani na letiště. V tuhle chvíli nezáleží na tom, kdo je v právu – někdo se nás chce zbavit.“
„Chápu. Jakákoli snaha utéct proti nám poštve i naše zdejší hostitele.“
„Přesně tak. A teď mi pověz všechno ostatní, co jsi zjistila. Protože je toho víc, než jsi mi zatím řekla, pokud se nemýlím…“
„Nemýlíš.“
* * *
„Kde jsi k tomu přišla, Keleos?“ zajímal se Tomáš. Stál nad nepříliš velkým balíkem mýdla, po pravé ruce programátorku, po levé Manola Allana, Antoniova synovce. Keleos vytáhla ruku z kapsy a otevřela dlaň. Vypadalo to, jako když bílý pavouk odtáhne nohy od své kořisti. Držela klíčky od auta.
„Tohle měl u sebe jeden z mrtvých útočníků.“
„Nevěděl jsem, že jsi schopna těsně po boji chladnokrevně prohledávat mrtvoly.“
„Nejsem. Požádala jsem jednoho z místních santeros, aby to pro mě udělal. Po troše pátrání v okolí jsme našli i příslušné auto. Žádné doklady ani nic podobného v něm pochopitelně nebylo. Jen kanystr, pár doutníků, překvapivě pečlivě vybavená lékárnička a tenhle balík mýdla.“
Tomáš ji gestem pobídl, aby pokračovala.
„Vzhledem ke zdejšímu systému dvojí měny lze některé věci koupit pouze za turistické peso convertible. Právě mýdlo mezi ně patří. Tím pádem, kdyby měl někdo možnost se o balík obohatit, bez váhání by to udělal. Podívej, tady,“ ukázala, „značka hotelu Sierra Maestra. Náš mrtvý tam buď pracoval, nebo tam někoho znal.“
„Víš, kde to je, Manolo?“ obrátil se Tomáš na mladého Kubánce.
„Ano, seňor Tomáš. Na Nulté Avenidě,“ kývl černoch, přičemž si zjevně nedělal hlavu s tím, že krajně necitlivě míchá angličtinu se španělštinou. „Zavedu vás tam.“
* * *
„Slyšel jsem, že některé vdané Evropanky nenosí prstýnek. Co je na tom pravdy, seňorita Keleós?“
„Některé ženy ho skutečně nenosí, ale přesné procento ti neřeknu, Manolo.“
„Stačí Mani,“ usmál se mladík. Chvíli kráčeli v tichu po sluncem zalité avenidě.
„A vy?“ zeptal se Manolo, když Keleos nijak nenavázala další rozhovor.
„Co já?“ otázala se programátorka nepřítomně, zjevně se v duchu obírajíc něčím jiným.
„Vy nenosíte prstýnek?“
„Předpokládej, že se nechávám oslovovat seňorita ze zcela objektivních důvodů.“
„Ale seňor Tomáš je váš…“
„Ne, není. A kde nic není, ani smrt nebere, takže toho laskavě nech, Mani, a věnuj se důležitějším záležitostem,“ odsekla Keleos chladně. Kdovíproč se zdálo, že její odpověď Manola výsostné potěšila.
„Strýček říkal, že vám duchové propůjčili zvláštní dar.“
„To je pravda,“ odtušila Keleos tiše a zastavila se, když sejí jen tak tak povedlo uhnout rukou, aby se jí mladík nedotkl. Pokusila se ho přimrazit pohledem na místě, ale Mani jen ukázal hezké bílé zuby V bezstarostném úsměvu:
„A jaký je to dar?“
Programátorka se k němu trochu naklonila a polohlasně mu oznámila:
„Quién hace amor conmigo, se muere.“
Tomáše – který doposud kráčel za nimi a tvářil se, že jejich rozhovor neslyší – až zaskočilo náhlé zděšení, které se mihlo Kubáncovou tváří.
„Běž napřed, Mani,“ poručila Keleos poklidně. „Jsi místní, dovedeš se poptat po člověku, o němž víš, jak vypadá, a jaké má auto.
My bychom jen poutali pozornost. Raději běž sám.“
Se založenýma rukama sledovala, jak Manolo ostrou chůzí zmizel směrem k budově hotelu Sierra Maestra.
„Škoda, že musíme identitu a bydliště našeho drahého zesnulého zjišťovat takhle složitě,“ povzdechla si. „V každé civilizované zemi by mi stačila poznávací značka a rozumný počítač – a našla bych nám i číslo jeho bot. Ovšem obávám se, že do papírové kartotéky bych se nenahackovala ani já.“
„Keleos?“
„Hm?“
„Co jsi vlastně Manolovi odpověděla na jeho otázku?“
„Jen jsem ho odkázala do patřičných mezí.“
* * *
Manolo Állano se vynořil z hotelu ve společnosti hezké mladičké Kubánky. Dívka vypadala polichoceně a rozjařené, čemusi se právě smála. Husté černé vlasy, spletené v dlouhém copu, se jí na slunci leskly jako antracit. Mani se s ní rozloučil, udělal pár kroků ulicí, a pak se ještě obrátil, aby jí poslal vzdušný polibek. Znovu se zasmála a zamávala mu. Dívala se za ním dlouho, dokud jí nezmizel z dohledu. Až potom se otočila a vrátila se do budovy.
Teprve tehdy se ze stínu na protější straně ulice pohnuli Tomáš a Keleos a vydali se pomalu za Manim.
„Jmenoval se Ignácio Maděra. Mám i adresu,“ oznámil Manolo hrdě Tomášovi. „Pracoval v Sierra Maestra a měl tam přátele. Zatím zjevně nikdo nemá tušení, že se něco stalo.
Ignácio byl vdovec, žena mu zemřela před několika lety. Nic bližšího se o jeho rodině neví, takže uvidíme.“
Když Kubánec vykročil jako první a nechal oba cizince kousek za sebou, obrátil se Tomáš na Keleos:
„Mimochodem, proč jsi vůbec nechala prohledat Ignáciovi kapsy, zatímco se řešilo, kde pohřbít mrtvé? Neříkala jsi, že se do toho nechceš plést?“
„Nazvi to záchvatem předvídavosti.“
Skepticky se na ni podíval.
„Dobrá,“ trhla rameny programátorka, „už v tu chvíli mi začínalo být jasné, že odmítneš zůstat stranou. Znám tě, Tomáši. Znám tě, i když ti ani trochu nerozumím.“
*
„¿Dónde está papá?“ kňoural sedmiletý chlapec. „Regresará hoy o mañana,“ utěšovala ho o tři roky starší holčička a nadhodila si školní brašnu na zádech.
Obě děti vešly do domu a Tomáš se chystal je následovat. „Tohle je mimo moje možnosti,“ ozvala se Keleos. „Budu hlídat venku.“ Když přikývl, tiše dodala: „Nezapomínej, jak Kubánci neskutečně drží na děd. Nepoštvi si místní proti sobě.“ Znovu pokývl a mávnutím naznačil Manimu, aby šel s ním. „¡Hola!“ zarazil Manolo děti na prahu bytu.
„Přišli jsme kvůli vašemu otci – přelož jim to,“ navázal Tomáš a černoch poslechl.
„¿Qué ha pasado?“ chtěla vědět dívenka, ale Mani ji pobídl, ať jde raději dovnitř.
Když za všemi čtyřmi zapadly dveře, vzal si Tomáš holčičku stranou a přidřepl vedle ní. Manolo stál opodál coby nezúčastněný tlumočník a rozhlížel se po bytě, v němž už dnes jednou byl – když se tam s Tomášovou pomocí vloupal. Nejdůležitější koňští se ukázaly být fotografie, podle nichž okamžitě poznali Ignáciovy děti.
Tomáš Weiner se zadíval dívence do očí. Měla nejistý výraz, drobnýma rukama si neklidně utahovala bílé mašle ve vlasech. „Váš tatínek umřel,“ řekl Tomáš tiše a Mani překládal. „Umřel… Takže už se nevrátí…,“ vydechlo dítě a Manolo polohlasně tlumočil. Nebyla to otázka. Holčička začala natahovat moldánky.
„Tiše, neplač… i mně je to moc líto. Ale nesmíme plakat, jinak vyděsíme tvého bratříčka.“
„Co se stalo? Co budeme dělat?“
„My musíme najít ty lidi, co zavinili smrt vašeho tatínka, a potrestat je. K tomu potřebujeme vědět, kam váš otec chodil. Třeba do nějaké kavárny? Do kostela? Cokoli nám může pomoci.“
„Jste od policie?“ vyzvídalo děvčátko, velké oči zalité slzami.
„Ne,“ oznámil jí Tomáš spiklenecky, „jsme detektivové.“
„Já nevím… Tatínek chodil hodně do práce… A taky do kostela Nuestra Seňora de la Caridad. A někdy večer do kavárny El Rincón, to je kousek tady na rohu…“ Mávla ručkou, aby naznačila směr. „Už si na nic nevzpomínám. Pomohla jsem vám?“
„Určitě. Díky. Máte ke komu jít?“
„Tía Augustina…“ <
„Dobře. Buď statečná – máš teď bratříčka na starosti. Vezměte si věci a tady můj kolega vás kus cesty doprovodí. Ale nikomu o nás ani slovo! Kdyby se někdo dozvěděl o našem pátrání, mohl by nás zastavit dřív, než dopadneme viníky, rozumíš?“
* * *
Do houstnoucí tmy padalo světlo kaváren, odněkud doléhala salsa a vzduchem se nesla vůně kubánské speciality z pečeného masa – carne asada.
Mani se zastavil a zavětřil.
„Hay, que hambre tengo,“ postěžoval si a žaludek mu zakručením dal za pravdu. Vzápětí musel Kubánec rychle přidat do kroku, aby dostihl Tomáše a Keleos, kteří rázovali ulicí, aniž se čímkoli zdržovali nebo rozptylovali.
„Ještěže jsme se u Ignácia doma objevili dřív než jeho spolusektáři,“ promluvila programátorka. „A musím říct, že s těmi dětmi jsi to zvládl skvěle. Jak se ti to povedlo?“
„Nelhal jsem jim,“ pokrčil Tomáš rameny. „Nebylo to těžké. S děvčaty jev tomhle věku rozumnější řeč – kluk by řval nebo chtěl utéct. Holka sice brečela, ale nesla to… vlastně velice statečně.“
Keleos přikývla s výrazem někoho, kdo si právě uložil do databáze novou zajímavou informaci.
„Jedna otázka na oplátku, Keleos. Jestli jsem to dobře pochopil, tak sis na včerejší slavnosti měla vybrat některého z bohů jako patrona. Koho jsi určila?“
„Zvolila jsem si ducha Orunmilu. Z katolických svátých mu odpovídá František z Assissi.“
Tomáš ji gestem zarazil a Keleos se okamžitě zastavila a zmlkla. Dostali se na dohled ke kostelu, který hledali. Svatostánek Nuestra Seňora de la Caridad byl poněkud zchátralý a zjevně zavřený. Mani se ušklíbl:
„Hezké místo na nedělní mši, jen co je pravda.“
Tomáš neodpověděl. Jen kývl na Keleos, ať s sebou vezme Manola, a naznačil cestu kolem budovy, s důrazem na možné pozorovatele v oknech. Potvrdila, že rozumí, a on sám se vydal okolo kostela v opačném směru. Až tehdy se v duchu zarazil. Odkud umí Keleos vojenská gesta, která se využívají při akci? Použil jsem je ze zvyku… Odkud…? Vlastně vím – jednou jsme o tom mluvili a něco jsem jí předvedl. Ale že si to vůbec pamatuje? Nenápadně přešel stínem blíž ke kostelu. Jako by si dokonale pamatovala všechno, s čím se setká. Dalších pár kroků. Nezávidím jí.
Přes práh zadních dveří pronikal tenký proužek světla, jinak se nikde nic nehýbalo. Všichni tři se setkali těsně u stěny, kryti před možnými slídivými pohledy polorozpadlými sloupky a torzem jakési sochy. Tomáš něco pošeptal Manimu a ten se odplížil ke dveřím.
Světlo občas zakrýval stín kohosi, kdo uvnitř chodil po místnosti. Spíš jako by uklízel, než neklidně nebo vztekle přecházel. Manolo se narovnal a zaklepal.
Otevřel mu asi čtyřicetiletý muž v sutaně.
„Perdóname, padre,“ usmál se na něj Mani a vrazil mu ránu pěstí do obličeje. Kněz padl dozadu a mladý Allano se rychle protáhl za ním, následován svými dvěma společníky7.
Kostel Nuestra Seňora měl příjemně chladný, dostatečně hluboký sklep.
„¡Demonios!“ vyhrkl zajatec, když si jeho oči přivykly slabému světlu – a on uviděl Tomáše a Keleos.
„Zjevně nás poznává,“ konstatovala programátorka suše.
Tomáš si přitáhl rozvrzanou židli, posadil se na ni obkročmo, lokty si opřel o opěradlo před sebou a zadíval se na důkladně svázaného kněze.
„Tak začneme od začátku. Proč po nás jdete?“ zajímal se Tomáš a Manolo překládal. Zajatec hodnou chvíli něco drmolil, z čehož dobrá polovina zněla jako kletby a hrozby horoucím peklem, a Mani se pak ujal shrnutí:
„Tvrdí, že jste ďáblovi přisluhovači. Vědí to od Allanina pohřbu, kde vás někdo zřejmě viděl, seňor Tomáš.“
Tomáš ignoroval Keleosin postranní pohled a pokračoval ve výslechu:
„Proč jste ksakru nechali zabít Allanu?“
„JBruja,“ odplivl si kněz.
„Člověk by řekl, že dnes už se čarodějnictví netrestá smrtí,“ ucedila Keleos. „Ne, Mani, tohle nemusíš tlumočit.“
Zajatec, ač zjevně nerozuměl, jí věnoval záštiplný pohled, ale na programátorku tím očividně neudělal nejmenší dojem.
„Allanina smrt s námi neměla nic společného,“ konstatoval Tomáš.
„Jenže od jejího pohřbu se vezeme,“ podotkla Keleos. Muž se obrátil zpátky ke knězi:
„Teď mi řekni, kde najdeme tvoje nadřízené. Rádi bychom si s nimi popovídali o náboženské toleranci.“
Zajatý mlčel. Keleos pomalu pokrčila rameny:
„Nesnáším hlupáky.“
„Nepovíš?“ ujišťoval se Tomáš. Zavrtění hlavou.
„V tom případě si půjdu ven na cigaretu,“ prohlásila programátorka.
„Ale ty nekouříš,“ upozornil ji Tomáš.
„Nicméně potřebuju na vzduch – za chvíli tady totiž bude cítit carne asada.“
Zajatec rozuměl jen posledním dvěma slovům, ale stačilo to, aby poněkud pobledl. A s tím Keleos odešla.
„Dobrá.“ Tomáš si nechal od Maniho podat jeden z Ignáciových doutníků. Beze spěchu k němu přivoněl, a pak si připálil od plamene, který se mu sám od sebe roztančil na dlani. Kněz zalapal po dechu. Jedna věc je vědět, jiná věc je vidět. Tomáš se usmál:
„No? Já čekám. Ale příliš dlouho čekat nebudu.“
„Allanina smrt s námi neměla nic společného,“ konstatoval Tomáš.
Když Tomáš s Manim vyšli ze sklepa, Keleos právě pročítala jakousi knížku, kterou našla mezi knězovým skromným majetkem. Držela desky přes šátek, aby nezůstaly otisky. Ne, že by očekávala nějaké důkladné vyšetřování, ale nechtěla nic riskovat. Očima rychle kmitala přes řádky. Svazek byl jakési poměrně staré vydání Bible.
„Dal nám adresu – kostel Espíritu Santo,“ ozval se Manolo. „Měli bychom si pospíšit, než toho kněžoura někdo pohřeší – a najde. Když už jsme ho nechali žít, seňor.“
Tomáš znechuceně podal Manimu zbytek doutníku, Keleos se nechtěla domýšlet, o co ho típl.
„Já taky nekouřím.“
„Allanina smrt s námi neměla nic společného,“ konstatoval Tomáš.
Kostel Espíritu Santo byl působivý, zjevně nedávno opravený, a výrazná tabule u dveří hlásala, že je pro veřejnost uzavřen. Zjakých peněz asi platili rekonstrukci? Z fondů UNESCO? napadlo Keleos mimoděk. Zvláštní. Mám ráda moderní architekturu: sklo, beton, ocel, chrom. Ale tahle stará stavba se mi – přiznávám – líbí.
Tomáš překontroloval ukořistěný revolver. Colt 1895. Šesti ranný. Tohle tady museli s nesmírnou péčí uchovávat od doby španělsko-americké války! Zalitoval, že si nemohl dovolit provézt sem svůj vlastní glock. Doufám, že bude po boji dřív, než bych musel znova nabíjet. Původní majitel sice měl po kapsách pár nábojů navíc, ale o rychlonabíječi se mu ani nesnilo.
„Jestli se něco strhne, jak rychle dorazí policie?“ zeptal se Maniho. Tázaný líně pokrčil rameny:
„Dá si na čas.“
Opatrně stavbu obhlédli, tma jim umožňovala postupovat rychle. Postranní dvířka nebyla zamčená.
Uvnitř hořelo několik svíček, nitro kostela se zdálo naprosto opuštěné. Procházeli mezi lavicemi, Tomáš držel v ruce revolver. Sloupy, výklenky, sochy svátých… Mám z tohohle místa špatný pocit. Je strašně nepřehledné.
Mani mu naznačil, aby zůstal stát, a ukázal do jedné z uliček. Na zemi seděl asi čtrnáctiletý chlapec, zády se opíral o sloup. Ospale zamžoural na příchozí, jejichž přítomnost ho zjevně probudila. Tomáš spustil zbraň podél těla, aby nebyla vidět.
„Toulavý muchachito si našel místo k přespání,“ konstatoval Manolo tiše. „Stačí se tvářit, že sem patříme.“
Chlapec se zmateně a rozespale zvedl, světlo svíček mu tančilo po tváři.
„Ten kluk,“ sykla Keleos koutkem úst. „Ten kluk byl na Allanině pohřbu.“
Tomáš nepotřeboval víc. Nenuceným krokem se přesunul mezi sloupy, z chlapcova dohledu. Výrostek po straně sledoval Keleos a Maniho, zatímco se sám snažil nenápadně dostat ke dveřím.
Náhle se ze stínu vymrštila Tomášova ruka – a popadla ho za krk tak, že nemohl vydat ani hlásku.
„Copak to tady máme?“ zajímal se Tomáš.
„Chlapečka, co si měl vysloužit ostruhy špiclováním,“ odtušil Mani; když si nedobrovolně oněmělý úlovek prohlédl. „Co s ním, seňor?“
Tomáš si chlapce přitáhl a uštědřil mu několik výchovných štulců.
„To máš za to, že se přisíráš k Opus Dei!“ ucedil rozladěně. Soudě podle Keleosina výrazu jsem název sekty právě neodhadl. Jako by na tom záleželo. „Manolo, vezmi ho odtud, ať už ho nevidím! Ať ho santeros pohlídají, ale neubližují mu. Jakmile to půjde, vrátíme ho domů. Až to tady vyřídíme, sejdeme se tam, kde jsme si naposled společně kupovali jídlo.“
Kubánec přikývl, přikryl výrostkovi ústa a táhl ho pryč. Tomáš se chystal obrátit a pokračovat dál do kostela, ale zarazil se. Keleos zůstala na místě, lehce zamračená, jako někdo, kdo se snaží srovnat si myšlenky a nedaří se mu to.
Chlapec sebou náhle prudce trhl a kousl Maniho do ruky. Mladík instinktivně ucukl dlaní a chlapec vykřikl – hlasitě a pronikavě. Vzápětí vytrhl Manolovi od pasu jeho vlastní nůž a rozmáchl se. Nemohl minout.
Výstřel.
Tomáš stál jako zkamenělý, paži s revolverem dosud pozvednutou. Díval se podél zbraně na výjev před sebou. Na Maniho úlekem strnulou tvář. Na to, jak se pomalu sesouvá k zemi tělo čtrnáctiletého dítěte. Dítěte, které právě zastřelil.
Keleos zírala na krvavou skvrnu na chlapcově košili. V uších jí dosud zněla ozvěna výstřelu. V první chvíli se jí chtělo křičet. A pak ten pocit pominul, jako když se celý svět na okamžik odtáhne, a pak se náhle stane bližším a jaksi skutečnějším než předtím. Věděla jsem to.
Jako by se s ní celý kostel najednou zatočil. Nebo spíš jako by náhle prolétla podél jeho zdí, tváří obrácená k neviditelnému středu. Sloupy se protáhly do výšky, sochy se sklonily z piedestalů. Sklonily se k ní. A mezi nimi postava v dlouhém hávu, kterou vlastně znala. Svatý František z Assisi. Orunmila.
„Pozor! Krypta!“ vykřikla Keleos a ukázala mezi sloupy.
Tomáš se vrhl za jednu z lavic. Jedna, dvě, tři… počítal přibíhající siluety. Čtyři. Výstřel.
Jeden z mužů padl, na druhého se vrhl Mani s nožem v ruce.
Třetí a čtvrtý zmizeli ve stínech mezi lavicemi, aby se kryli. Většina výzdoby je ze dřeva, uvědomil si Tomáš. Jakmile tady začnu používat svoje schopnosti, celý kostel bude za chvíli v plamenech!
Manolo se shýbl, aby unikl seknutí mačetou, nakročil a udeřil soupeře levačkou na solar.
Tomáš zahlédl hbitý stín útočníka v poslední chvíli. Překulil se po podlaze a střelil protivníka do hlavy.
Vzápětí po něm skočil čtvrtý z mužů. Prostorem se rozlehl pronikavý třesk – z jednoho z výklenků spadl prázdný kovový svícen. Sektář se instinktivně ohlédl. Tomáš se vymrštil a zasáhl ho pěstí do obličeje.
Mani vytrhl nůž z krku svého protivníka a z otočky hodil. Poslední z nepřátel se skácel. Tomáš se pomalu narovnal. Nechtěl jsem ho zabít. Mrtví nemluví. Vytáhl čepel z těla, otřel ji a podal zpátky svému společníkovi. Ale starý Allano mi s sebou dal přesně to, co jsem chtěl. Výmluvného člověka a dobrého rváče – v jedné osobě.
„Další zůstali dole,“ vydechla Keleos, bledá tak, až se zdála průsvitná. Opatrně zvedla svícen, který předtím ve správný okamžik shodila.
„Jak to víš? A jak víš, kde je krypta?“ zeptal se Tomáš.
„To… je logické.“ Dívala se na něj, zorničky rozšířené. „Všechny kostely jsou si podobné. A tenhle jsem si měla možnost dobře prohlédnout zvenku.“ Její hubená tvář vypadala téměř přízračné. Zračilo se v ní cosi cizího.
„Jak dostaneme krysy z krypty?“ zajímal se Manolo a vzal si mačetu od padlého protivníka.
„Nemůžu tam jen tak naslepo šlehnout ohněm,“ zklamal Tomáš Kubáncovo zjevné očekávání. „Navíc nechci riskovat možné nevinné oběti.“
„Jestli nevylezli doposud, tak tam budou čekat,“ poznamenala programátorka.
„Keleos, kolik jich ještě je?“ otázal se Tomáš, oči zúžené.
„Ne – nevím,“ zamumlala, pak se vzpamatovala. „Jak bych to asi mohla vědět?“
Její společník se nenamáhal s odpovědí. Doplnil náboje do starého revolveru a vyrazil ke kryptě.
Pomalu sestupovali po křivolakých schodech. Dole hořely jen svíčky a jejich přísvit vytvářel mezi náhrobními deskami a kamennými katafalky matoucí stíny. Prostora se zdála opuštěná. Tomáš se zaposlouchal. Neslyšel dech ani šelest látky, nevnímal přítomnost nikoho, kdo by stál s připravenou mačetou u ústí schodiště. Nějak se tam dostat musíme.
Skočil dovnitř, zbraň v ruce.
Třeskl výstřel.
Tomáš zapadl za jednu z kamenných rakví, paží mu prolétla vlna bolesti. Čistý průstřel nadloktí. Zaťal zuby a syčivě se skrz ně nadechl, aby potlačil výkřik. Vědí, že mě zranili? Nakolik jim zvedne bojovou morálku, když zjistí, že mi lze ublížit, že mám lidské tělo z masa a krve?
Další výstřel. Úplně mimo. Mani a Keleos, kteří se vrhli do krypty za Tomášem, byli bezpečně ukryti za zešikmenou kamennou deskou. A Tomáš měl teď už slušnou představu, kde se střelec schovává. Má jen jednu střelnou zbraň – a stejně jako já musí revolver po každém výstřelu znova natáhnout. Znovu tlumeně zasykl. Nemůžu teď vyvolávat oheň – nevidím, kam útočím, nevím, kdo všechno tu je a navíc… bolest… neovládám se tak dobře… koho všeho bych mohl popálit… ksakru… ta bolest…
Utrhl si cíp košile a improvizovaně si ránu převázal. Nezraněnou rukou nahmátl hrst kamínků a hodil jimi mezi stíny.
Třetí výstřel.
Tomáš hodil horem podstatně větší úlomek a vrhl se do jiného úkrytu, který si vyhlédl. Podle vyjeknutí odhadl, že odštěpek kamene spadl pistolníkovi ne-li na hlavu, tak alespoň na rameno.
Mani využil příležitosti a rovněž se pohnul, tiše a obratně.
V následující chvíli se vymrštil z úkrytu a skočil po střelci. Ten pozvedl zbraň – Tomáš nestihl ani v duchu zaklít. Upustil svůj revolver a bleskově hrábl po sektáři z druhé strany. Srazil mu ruku a strhl ho k sobě. Výstřel šel do země. Muž se zapotácel, zbraň mu vypadla z ruky. Maniho úder mačetou minulo cíl.
Tomáš rychle odkopl soupeřův revolver z dosahu. Ve světle svíček se na pažbě zaleskla destička s vyraženým křížem. K čertu s tím. Kdybych byl střílel a nezabil protivníka první ranou, tak byl teď Mani mrtvý. Zatracený blázen! nadával bezhlesně Tomáš. Proč nemohl počkat, až ten šílenec vystřílí všech šest nábojů?
Sektář byl dlouhovlasý vysoký mulať s pohlednou tváří, oblečený v černém. Než Tomáš odkopl zbraň, povedlo se protivníkovi vytrhnout.
„¡Padre!“ vykřikl. Tomáš ho nemínil nechat pokračovat. Rozehnal se po něm pěstí nezraněné ruky a snažil se nevnímat bolest z průstřelu. Měl pocit, jako by měl celou paži v jednom ohni.
Manolo mu chtěl přispěchat na pomoc, ale zarazil se. Zpoza jednoho ze sloupů se vynořil starý muž v sutaně, na krku měl zlatý řetěz s vyrytými složitými znaky. Bylo očividné, co se snaží mezi kamením najít – některý ze dvou požehnaných revolverů.
„To je jejich představený!“ vykřikl Mani, hlas mu přeskakoval vztekem. Černoch se vrhl ke starci, mačetu pozvednutou.
V tu chvíli se mezi hroby napřímila další postava. Černě oblečený mulat, od pistolníka k nerozeznání až na krátce zastřižené vlasy. V ruce svíral dlouhý nůž – a vzápětí vyrazil ke vstupu do krypty, kde se krčila Keleos. Mani nesrozumitelně zaklel, nechal představeného být a rozběhl se přes místnost, v zoufalé snaze zastavit nepřítele včas. Věděl, že to nestihne
„¡Puta de diablo!“ zařval mulat a rozmáchl se nožem po Keleos. Dívka uskočila dozadu a pozvedla ruce před sebe – zcela instinktivně, jako někdo, kdo nemá vůbec žádnou zkušenost s bojem. Vzápětí se sklepením rozlehl její výkřik, když ji čepel zasáhla do předloktí.
A v tu chvíli jako by se otevřely brány pekel. Zášleh plamene srazil útočníka na zem a zapálil na něm oblečení.
Tomáš znovu máchl nezraněnou paží a celou kryptou se prohnala vlna ohně. Zběsile roztančené stíny se mu míhaly po křečovitě stažené tváři, která náhle připomínala démonickou masku. Dlouhovlasý mulat ležel na zemi a lapal po vzduchu. Měl pocit, že mu hon plíce. Mani a programátorka měli jediné štěstí, že se včas skrčili k ústí schodiště – jinak by se plameny převalily i přes ně.
Keleos se svezla podél stěny, zdravou ruku si tiskla k ráně. Zajíkala se bolestí a celá se třásla. Mani upustil mačetu a rychle ji zvedl do náruče. Připadala mu lehká jako dítě. Na nic nečekal a vyrazil po schodech nahoru, co mu síly stačily.
Stařec, kterého dosud chránil široký sloup, konečně nahmátl požehnanou zbraň a namířil na Tomáše. Pyrokinetik se k němu obrátil. Revolver vybuchl knězi v ruce. Plameny stékaly po stěnách a rozlévaly se po kamenné podlaze, ačkoli očividně nemělo co hořet. Podzemím se rozléhal křik lidí, kteří se váleli po zemi ve snaze se uhasit.
Tomáš vyběhl z krypty jako štvanec, ačkoli jemu samotnému nemohl požár nijak ublížit. Košili měl místy zčernalou a propálenou – ne od vnějších plamenů, ale od žáru vlastního těla. Oheň, který mu plál v očích, pomalu ustupoval. Tomáš začínal znovu vnímat bolest z prostřelené paže. Byl tam jejich představený… Ksakru, tohle vědět, pošlu sem santeros, ať si to vyřídí sami! Měla to být jejich spravedlnost. Zakopl, ale neupadl, povedlo se mu se narovnat. Ale možná… možná to byla jejich spravedlnost.
Keleos se vysmekla Manimu z náruče, udělala několik nejistých kroků a opřela se do masivních dveří krypty. Na čtvrtý pokus se jí je povedlo zabouchnout. Zdravou rukou spustila kovovou, ozdobně tepanou závoru.
„Tohle je udrží uvnitř,“ řekla.
Oba muži na ni mlčky zírali. Zezdola k nim tlumeně pronikaly skřeky lidí upalovaných zaživa.
„Plameny,“ vysvětlila.
„Dva z těch tam dole ještě mohli přežít,“ upozornil ji Tomáš. Kdosi zběsile tloukl do zavřených dveří.
Keleos měla výraz trochu strnulý bolestí, ale oči chladné, upřené do dálky, kam nikdo jiný nedohlédl. Zapotácela se. Tomáš ji podepřel a vedl ven, Mani je spěšně následoval. V očích měla náhle pohled člověka, jehož duše se právě uvolňuje po jakési děsivé vnitřní křeči. Neplakala. Keleos nikdy neplakala. Ani když přišla o domov, ani když málem přišla o život. Tomáš neměl rád, když ženy plakaly. Ale zároveň v dívce, která nikdy neuronila slzu, viděl cosi znepokojivého a nepřirozeného.
„Vyběhli by ven a ty bys je zastřelil. A oheň by vynesli s sebou. Vyhořel by celý kostel,“ zašeptala.
„Jak jsi to věděla?“
„Já… já… spočítala jsem to.“
„Allanina smrt s námi neměla nic společného,“ konstatoval Tomáš.
V kostele Espíritu Santo panovalo šero a chlad. Několik zbloudilých slunečních paprsků prosvětlovalo poletující zrnka prachu a dopadalo na dveře do krypty – po vnitřní straně zčásti zuhelnatělé, ale jinak stále na svém místě. Plazivé plameny se přes ně nepřelily. Ticho teď rušily jen Tomášovy kroky na zašlých, rozpraskaných dlaždicích.
Keleos našel v hlavní lodi, na paži měla dosud obvaz, ale zranění už se hojilo. Stála tam, hlavu zakloněnou a oči zavřené.
„Modlíš se?“ zeptal se jí tiše.
„Ne, Tomáši. Přemýšlím. To je mnohem užitečnější činnost.“
Stanul vedle ní a chvíli společně mlčeli.
„Myslíš si, že tvoje cesta sem byla zbytečná?“ otázal se najednou.
„Myslím si, že už vím, jakým způsobem se svými schopnostmi zacházet. Už vím, co ve skutečnosti dokážu. Bude to těžší, než jsem si kdy dovedla představit.“ Vytáhla z kapsy jedinou bílou svíčku a pomalu přešla k postrannímu oltáři, nad nímž stála socha svátého Františka.
„Raději bys to nevěděla?“ zeptal se Tomáš.
„Ne.“ Zavrtěla unaveně hlavou. „Vždycky je lepší vědět. Nevědomost není sladká. Není to přepych, který bych chtěla, ale nemohla si ho dovolit. Jsem přesvědčena, že jestli existuje nějaká všemohoucí bytost, pak její podstatou je informace. A já chci vědět!“
„Čeho je vlastně Orunmila bůh?“ Tomáš vytvořil na dlani plamínek a Keleos od něj zapálila knot. Usmála se zvláštním, cizím úsměvem:
„Vědomostí. Času. A předpovídání budoucnosti.“
Orunmila ajigborisapero Eleripin, onitumoagbedegbeyo Apalo si iyan
Orunmila, jenž probouzí bohy za úsvitu, svědek stvoření a znalý všech jazyků, věštec věcí budoucích
Yorubské zaklínadlo
