Měl jsem tu na tebe počkat, jenže se stahují bouřková
mračna.
Jako kmen Hmongů čekající na spoj Air America.
Veškeré opium je požito. Přistávací dráhu poznamenala
poezie.
Měsíc má nafouklé panděro. Žáby zpívají
jako modloslužebné shromáždění u hrnce, umouněného
boha,
který je pozře. Víra je jako červená nit nebo opálená kůže
zemědělce,
také člověka poznamená. Počkám. Třeba letadlo přiletí,
třeba se hrnec rozbije.
Čok dý der, pronese kdosi a ke konci zpěvavě protáhne.
Hodně štěstí: je to pozdrav na rozloučenou.
Z Londýna tryskáčem do Bangkoku, do města zaplaveného baťůžkáři, které přitahuje válka a kteří lační po vzrušení, ale raději s patřičným odstupem. Potom za blonďatým rozcuchaným obrem jménem Richard, John, případně Enrique, to podle místa a dne v týdnu, do temného baru, kde mladí Thajci převlečení za dívky roznášejí pití a flirtují se zákazníky. „Jsme nová Air America“, kasal se Richard – říkejte mi ale Ricku. „Cokoli, kamkoli, kdykoli. Jenom nespadáme pod vládu. Jako Červenej kříž nebo Oxfam. Ještě jeden burbon, prosim tě, Satiene. Paráda. A tady pro kamaráda taky. Platí on.“ Mrkl a plácl pohledného štíhlého mladíčka po zadku. „Nuevo Air Amerika: kam to bude dneska?“
* * *
Horké ráno, v ústech sucho, hlava třeští z laciného pití, které bude muset vykázat v kolonce „výdaje“. Vzduch zhoustlý vedrem a dusivý provoz. „Jako by válka ani nebyla,“ komentoval to Rick. „Thajci se vždycky uměli zařídit. Sloužili Francouzům a Angličanům jako nárazníkovej stát, když si staří bílí braši porcovali Asii, za vietnamský války se opatrně dali na stranu Amíků: starý rodiny, milej zlatej. Urozenej původ se holt nezapře. Takže v devatenáctým století postoupili nějaký území Francii a ve dvacátým helfli Američanům, ale monarchii si udrželi, ubránili se komunismu a nebýt týhletý nový války…“
A mlel pořád dál a jeho pasažér přikyvoval a z potu, který mu stékal po obočí, ho svědil obličej. Jeho kocovina se zhoršovala. Zkusil zařadit Rickův přízvuk, ale mamě. Royalista. Jeho spis si samozřejmě prošel, ale kdoví, co v něm byla pravda, pokud vůbec něco. Válka byla živná půda pro téměř nekonečné fabulace. Pokrčil rameny a zavřel oči v naději, že se trochu prospí. Co na tom vlastně sešlo. Ten chlap je pilot a on pilota potřebuje. A jména jsou nebezpečná. Raději se obešel bez nich.
* * *
Letiště tvořil shluk chatrčí a narychlo sflikovaných hangárů. Čekal nad mizernou instantní kávou 3 v 1, než Rick obstará dopravu. Bylo osm ráno. „Poletíme až odpoledne,“ informoval ho Rick, když se vrátil. „Vítr, znáte to. Zatím si dáchněte. Máte něco na čtení?“
Na poličce vedle samovaru leželo pár románů od Le Carrého a jeden od Agathy Christie. „Díky, ale vlastně mi nic nechybí.“ Rick pokrčil rameny a na jeho mohutné postavě se to gesto ještě znásobilo. „Jak je libo, člověče. Hlavně nikam nechoďte. Ještě si musím něco vyřídit.“
Stará letadla rezavějící na slunci… přistál ultralight, z něj vylezl prcek v neoznačené khaki kombinéze a helmě a ze zadního sedadla vytáhl ruksak – s opiem? s čínským softwarem? – nakonec se ukázalo, že s rýží. Vešli muži s bohatými kníry a nepatrně mongolskými rysy, posadili se, zapálili si a rozdali karty. Proč se ve válce v jednom kuse čeká? Nad nimi se nakrátko zastavila malá vzducholoď a spustila provazový žebřík. Z gondoly jí koukaly hlavně. Přijely dva džípy, vyhákly náklad a zmizely. V poledne už se sluneční paprsky táhly jako klih a od kávy cítil v ústech pachuť žluči.
O půl čtvrté se Rick znovu ukázal. „Oblečte se,“ houkl na něj a hodil mu kombinézu. Nasoukal se do ní a s hartusením si ji zapnul. Bylo v ní vedro k zalknutí. Vyšel za Rickem z hangáru a připadal si jako ten astronaut ze záběrů NASA pořízených na Měsíci v dávných dobách, kdy Američani ještě suverénně považovali okolní vesmír za svůj.
„Nastupte si. Zkuste na nic nesahat.“
Cítil z Ricka alkohol? Dospěl k závěru, že bude lepší se neptat. Letadlo vypadalo jako starodávný dvojplošník. Tedy skoro. Na křídlech mělo pohlcovače slunečního záření, spleť solárních panelů zapuštěných v rámu. Trup mělo modrý jako nebe. Celkově připomínalo kromobyčejně veselou hračku. Posadil se dozadu. Rick si vylezl dopředu. Přístroje na palubní desce sestávaly z rafiček ve dřevě a skle. „Jednoduchost je základ,“ křikl na něj Rick. „Kdybysme vyslali digitální signál, jsme v hajzlu. Stará škola,“ dodal zvesela a připoutal se. „Jako já –“
* * *
Z ptačí perspektivy byla krajina dočista placatá, nekonečně rovná thajská končina, do níž turista nevkročil, dodaleka rozprostřené vesničky spojené prašnými cestami, žádná města, žádná světla a aut jen pomálu. Letěli nízko. Nemohl s Rickem mluvit, neměli sluchátka s mikrofonem ani vysílačku. Pátral očima po postupujících vojácích, seskupených tancích a dělostřelectvu, po shromážděných jednotkách, které tam podle všeho měly být, ale nebyly. Krajina působila poklidně, pokojně, prázdně a jeho napadlo, že stejně musí působit tisíce let, ačkoli nebylo větší místní války, aby se tudy dřív nebo později neprohnala na cestě za lepší budoucností.
Bylo po horku. Tady nahoře byl za kombinézu rád, příjemně hřála. Vítr ho šlehal do tváří. Za brýlemi mrkal. V jedné chvíli mu Rick podal malou láhev. Red Label, ale ne z Ameriky. Z místní palírny, ale ušla. Upil z ní a už ji nevrátil.
K Mekongu se dostali navečer, když světla válem ubývalo.
V téhle roční době řeka téměř vyschla a mezi břehy vystupovaly bílé skvrny písčitých mělčin. Neviděl žádné lodě. Letadlo zamířilo k zemi a on strnul: přelétali hranici s Laosem.
* * *
Nikdo vlastně nevěděl, jak válka začala. Všichni se nicméně shodli, že jde o lokální konflikt. Podle některých se Pákistán naposledy pustil do křížku s Indií. Jiní vinili Afghánce, kteří hromadně opouštěli vlast. Další si nedali vymluvit, že válku rozpoutala rozpínavá Čína, agresivní Vietnam, případně Mongolové snící o druhé říši. Thajcům nikdo nic nezazlíval, protože jako obvykle převlékali kabát a – aby těch metafor nebylo málo – dávali od všeho ruce pryč, to spíš koloniálním mocnostem, novým i někdejším, neboť podle mnohých píchly do vosího hnízda. Jisté však bylo jen to, že jeden den se zdejší protloukali jak se dalo, pěstovali rýži, vyvíjeli software, plánovali pětiletky – a ten další válčili.
Válka se do Asie vyhrnula jako rýže odměřená do hrnce. Digitální systémy se zhroutily. Městskou populací se prohnaly viry šité na míru a rozšířily se na venkov, někdy jen zabíjely a někdy měnily lidi v… nelidi. Hranice se uzavřely, povolaly se zálohy, stovky klimatizovaných robotáren ve velkém chrlily aušusové uniformy. Vietnam, který léta držel monopol na výrobu loutek, experimentoval s bionickými vojáky. Čína zareagovala zbraněmi na paprskové bázi s chytrými čipy, které z cíle před eliminací dokázaly načíst jeho genetickou informaci. Proč jim říkala zrovna heinleinisty, nikdo netušil, Čína si ale odjakživa nemístně vážila západního braku. Indie vyprodukovala geneticky upravenou rýži, jejíž konzumace měla neblahé vedlejší účinky. Mnohé etnické skupiny utvořily bojůvky a v politickém chaosu se pokusily vyhlásit samostatnost. Tibetští vědci v zámoří se pokusili vyvinout silové pole, které by v případě úspěchu Tibet de facto odřízlo od Číny. Úspěšní nebyli. A do šarvátek se zapojili tuláci, žoldáci, váleční bloggeři a turisté, nevládní organizace a obecně prospěšné společnosti, výzvědné služby a neohrožení politici, kteří dostali zálusk na nobelovku za mír a místo v síni slávy vedle Nelsona Mandely. Barma se uzavřela ještě víc než dřív. A Laos…
V Laosu se křížily cesty.
* * *
Při přeletu nad Mekongem po nich stříleli, ale byl to jen tuctový chabý flak a Rick se mu vyhnul ostrým manévrováním nahoru, dolů a do stran. Za řekou se země zazelenala a on pod sebou uviděl palmy, načež přistáli na letišti jako dlaň, jehož ranvej polonazí chlapci označili benzínovými hořáky. Rick si sundal helmu, otřel si obličej hadrem a usmál se od ucha k uchu. „Vítejte v Laosu.“
Stála tam neoficiální hospoda. V pozadí hrála televize hongkongský akční film. Měli vlastní generátor. A studené pivo. Osazenstvo tvořili takřka výhradně opilí piloti. Vypadali, že se dobře baví.
Poručil si pivo a byl rád, že je vychlazené. Myslel na cestu, která ho ještě čeká. Jednodušší část měl za sebou.
* * *
Vientiane, to byly široké třídy a úzké uličky, které se od nich klikatily jako tepny. Dojmy z Vientiane se vršily jak barevné diapozitivy překotně promítané na plátno: chrám, před nímž hlídá Buddha v životní velikosti a s pozoruhodně kočičí tváří (řidič se po jeho otázce naježil: „Ne Buddha! Nyak! Něco jiný!“), na trhu čínský podpultový hardware a databáze a stařena usazená za terminálem, která dle Rickových slov dokázala předpovídat pohyby vojsk v celé Asii. Sledoval, jak si k ní Rick přiklekl a jak stařena přejela prsty po klávesách, až jí náramky na zápěstích zazvonily jako činely, načež Rickovi něco pošeptala a pokynula mu rukou a Rickovy bankovky ve vší diskrétnosti změnily majitele. Ve vedlejší uličce za Sok Pa Luangem spatřil dům loutek a muže posedávající v čekárně na kobercích. Všiml si tří čtyř loutek v životní velikosti, vstoupily pomaličku, leč elegantně, jedna měla rysy falanga – cizince –, dvě vietnamské, poslední thajské. Na vše dohlížela zarputile vyhlížející ženská se šroubováky v náprsní kapse. Najedli se u nedalekého Stánku, Rick hlasitě srkal nudle a naporoučel si další mak phed, chilli, beerlao. Na každém kroku vojáci, ovšem mírní. Stejně jako Bangkok byl Vientiane relativně stabilní. Dost na to, aby do něj jezdili váleční turisté, falangové s patřičnými papíry i konexemi. On k nim nepatřil, ačkoli obojí měl v případě potřeby k dispozici. Problémem bylo dostat se dovnitř, nikoli zůstat.
Jízda tuk-tukem ztemnělými ulicemi, řidič to vzal zkratkou přes chrám, že se mniši v oranžových hábitech nestačili divit, a jeho tuk-tuk byl elektrický golfový vozík na bocích i na střeše pokrytý solárními panely, s miniaturními turbínami, které roztáčel umělý vítr, a neviditelnými reproduktory, z nichž vyřvával thajský pop. Všude motorky poháněné drahým benzínem, palivem z cukrové třtiny, bateriemi. A on v souladu s obvyklým postupem čekal, hledal, chodil sem a tam. Jako turista, další z mnoha, co se nemohou nabažit války, posedával po kavárnách, upíjel espreso, jedl bagety, kterým se tady říkalo falangchleba, četl Vientiane Times, kde ale našel jen vládou podporované prázdné tlachy, a raději si proto vyslechl všudypřítomné klepy: že Číňané vyrážejí na Japonsko, aby vyrovnali účty z druhé světové války, že Malajci bojují s Indií v pásu asteroidů a navzájem si demolují těžařské lodě náčiním určeným toliko pro drahocenné balvany, že z Tibetu je pustina, že Barma všechny obyvatele očkuje proti propagandě mozkovým parazitem na bázi RNA, že převrat v Thajsku je otázkou dní, že Vietnam dává dohromady armádu loutek k invazi do Kambodže, že Rusové se blíží – posledně zmíněnému ovšem nikdo nevěřil.
A celou dobu chodil z místa na místo, nechával po sobě zprávu – předem ujednanou šifru –, kontroloval mrtvé schránky a čekal v hotelovém pokoji a jeho chcanky pokaždé páchly po kávě. Čekal a čekal, jen zatím nevěděl na koho nebo na co.
* * *
Mladá Laosanka na kole.
Drží deštník.
Nehne se. Pod ní se točí cesta.
* * *
Tak ji poprvé spatřil – Phitsamai, Pit-sá Maj, ne jako pizza, představila se mu se smíchem – a tak si ji i jednou provždy za-pamatoval. Po stranách kola se jí jako hadi vinula loga. Samotný slunečník fungoval jako malá solární jednotka a nabíjel mrňavou baterii v rukojeti. Phitsamai dvakrát zazvonila, aby jí chodci po právu dali přednost, a po chvilce zazvonila znovu. Ten zvuk a její slunečník byl signál, na který čekal. Phitsamai projela ulicí. On ji zpovzdálí sledoval. Ani jednou se neohlédla.
Narazil na ni u Stánku s nápoji před starou budovou národní knihovny, jež se před časem změnila v útulek pro uprchlíky. Právě se posadila. Přišel k ní.
„Promiňte, slečno,“ oslovil ji zdráhavé, „khor thod, khor thod“
„Ano?“ opáčila bezchybnou angličtinou. Majitelka Stánku s nápoji, kvůli níž (a kvůli případným dalším divákům) scénku sehráli, je chvíli sledovala a pak se otočila. „Tohle vám nejspíš vypadlo.“ Podal jí obálku. Vytřeštila na ni oči. „Jsem já ale pitomá! Děkuju vám. Mám v ní cestovní doklady. Jsou moc důležité. Prosím, přisedněte si.“
A tak dál. Uchvátila ho už předtím, před jejich první schůzkou, ještě než se mu představila, než mu prozradila, že je z poloviny Hmong a že před válkou pracovala jako tlumočnice pro Rozvojový program OSN. „A jak se jmenujete vy?“ zeptala se a povytáhla obočí (majitelka si odfrkla, ale otočila se jinam – scénu, která se před ní odehrávala, důvěrně znala a zjevné pohrdání by jí nijak nepomohlo). Rozmyslel se a odvětil: „Říkejte mi Izmael.“ Alespoň ji tím rozesmál. A taky s konečnou platností potvrdil, kým je, protože i on v jistém smyslu přijel ulovit velrybu.
Samozřejmě se nějak jmenoval. Měl pas, vízum, mezinárodní řidičák, vše momentálně na jméno John Brown, občan Irska s neurčitým přízvukem z obou stran Atlantiku. Izmael se mu líbil víc a stal se z něj jejich soukromý vtip.
Toho dne se sešli ještě jednou o něco později, v konspiračním bytě poblíž nemocnice 103 na staré ulici Laosko-thajského přátelství, kam ho nasměrovala.
„Seženete ji?“ chtěl vědět. A přes všechny instruktáže, důvěrné zprávy a rozšifrované informace dodal: „Existuje vůbec?“
Přikývla, a vůbec ne potěšeně. „Existuje.“
* * *
Říkalo se jí Šangri-la. Přenášela se mimo jiné pohlavním stykem (99 – 100 %), vzduchem (50 – 60 %), vodou (30 – 35 %), slinami (15 – 20 %) nebo dotykem (5 – 6 %). Komáři ji nepřenášeli, ale spíš z estetických než z technických důvodů. Vytvořila ji skupina vědců, která ve Zlatém trojúhelníku, v oblasti na pomezí Thajska, Laosu a Barmy, pracovala na projektu financovaném OSN. Jak se posléze ukázalo, skupinu financoval i místní drogový kartel, a když o výsledku jejich práce začaly prosakovat první informace, celá výzkumná stanice a s ní i vesnice, kde stála, jednoduše zmizely. Dlouho nikdo nevěřil, že Šangri-la vůbec existovala. Pak se začaly šířit zvěsti…
* * *
„Kde je?“ zeptal se jí. Najednou si uvědomil, jak málo toho ví. I cesta sem byla rána naslepo. „Kolik jí tam je?“ A neodbytně, jako dotěrná moucha, se mu vracela jedna otázka – může jí věřit?
„Viděla jsem kufřík,“ řekla a její odpověď s ním zamávala, i když ji čekal. „Odhadem víc než sto ampulí, přičemž z každé by se při nitrožilní aplikaci dalo infikovat pět až deset lidí a řádově víc, pokud by se všechno vypustilo do městského zdroje pitné vody nebo ventilací do několika velkých veřejných budov.“
„Kde je?“ zeptal se znovu. Phitsamai si povzdechla. Sedla si na úzkou postel a on si najednou uvědomil, jak je mu blízko, jak voní – po kouři, po prachu a po zázvoru. „Jste Američan?“
„Ne.“
Usmála se. „To je škoda.“
„Proč?“
Nechala otázku bez odpovědi a místo toho se zeptala: „Umíte řídit letadlo?“
„Mám pilota.“
„Je to Nuevo Air Amerika!“
„Řekl bych, že jo.“
„V tom případě by vás tam mohl dostat. Bude to ale dost těžké, dost nebezpečné. A ti, kdo tam čekají, jsou dost nervózní. Hádám, že nejste jediný, kdo Šangri-la hledá.“
„V tom s vámi souhlasím,“ přitakal. Přisedl si k ní. „Je to nebezpečná hra.“
„Není to hra,“ hlesla. A dodala: „Řekněte mi, pokud se vám dostane do rukou – použijete ji?“
Zadívala se mu do očí. Našla v nich odpověď a usmála se. „Je krajně nebezpečná. Nebezpečnější než válka.“
* * *
Ricka našel v místním baru v Sok Pa Luangu a nebylo těžké ho v davu rozeznat. Na stole vedle něj stál žlutě natřený průhledný umělohmotný samovar plný piva. Usadil se na protější židli. Rick zabručel na pozdrav a mávl rukou. „Další půllitr,“ vyslovil pomalu. Když ho dostal, rozkázal: „Napijte se.“ Napili se. „Jak se vám Vientiane líbí?“ zeptal se Rick. „Ujde.“
„Vemte si cigáro.“
S díky odmítl a řekl: „Long Cheng.“
Rick se poprskal pivem. „To je pravěk, drahej pane. Teď už tam najdete jenom Hmongy.“ To zrovna. „Proč za mnou chodíte s Long Chengem?“ Rick se na něj ublíženě zadíval. Jeho přízvuk stále nedokázal zařadit.
„Long Cheng,“ zopakoval a dodal: „Saisosombunská zvláštní zóna.“
„Na to dejte krk, že je zvláštní,“ odfrkl si Rick. „A neřvěte tak. Rozhodíte místní. Mě už jste rozhodil.“
„Pardon.“
„V pohodě.“
„Holt si budu muset najít někoho jiného.“
Rick se uchechtl. „A koho?“ řekl jen.
* * *
Long Cheng, jak mu prozradila Phitsamai, používali Američani jako operační základnu během tajné války v Laosu. Bylo to tajné město staré CIA. Nad ním létali krkavci, jak se říkalo operativcům Air America, letecké společnosti CIA a hlavnímu přepravci tajných služeb. V době, kdy ho Američani vyklidili, už to bylo druhé největší město Laosu – slušný výsledek na město, které vlastně oficiálně neexistuje.
„Co se po odchodu Američanů dělo?“ chtěl vědět. „Obsadila ho armáda,“ opáčila Phitsamai. „Nikdo nesměl dovnitř, nikdo nesměl ven. Trvalo to léta. Ve zvláštní zóně žili místní Hmongové, ale Long Cheng držela armáda. A pak…“
Pak vypukla válka. A ve zvláštní zóně se vrátili k tomu, v čem vynikali. V místech, kde Hmongové kdysi bojovali se Severovietnamci a Pathet Lao, odkud vyváželi heroin a kam dováželi slepice a rýži, nyní vedli novou válku s novými vetřelci, a když centrální vláda ztratila kontrolu nad provinciemi, menšinové kmeny s radostí využily znovunalezené svobody a pragmaticky nabídly zónu k pronájmu.
Staré utajené město tak otevřelo brány novému druhu špionů a o cizince, jak se dozvěděl od Phitsamai, už v něm nestáli. Neohlášený návštěvník zóny tudíž na svou hlavu přivolával jisté sankce.
* * *
„Jako stará Air America,“ nedal se odbýt. „Neříkal jste sám: cokoli, kamkoli, kdykoli? Tohle přece je kamkoli, ne?“
Měl dojem, že u Ricka záleželo především na tom divadle okolo. Stejně jako prodavač medikamentů na vientianském ranním trhu musel i Rick kvůli obchodu dělat drahoty. Zachovat si tvář, tak tomu říkali. Musel Ricka umluvit, dát najevo snahu, netlačit na něj. Každopádně by se měl rozmyslet rychle, říkal si v duchu. Najdou se i jiní piloti.
Rick se však zasnil. „Krucinálfagot. Long Cheng. Patřil nám, člověče. Město krkavců. V Long Chengu se dalo sehnat cokoli, když měl člověk krapet odhodlání. Když ho vůbec pustili dovnitř. Jenže“
„Jenže co?“
„Dračí skvadra. Krkavci. Zasvěcenci.“
„Co to krucinál plácáte?“
Rick ho probodl pohledem. „Máte přece ty svý záznamy,“ opáčil klidně. „To vás před odjezdem z Londýna nebo z Curychu, nebo z který že řitě jste se tu vzal, neproškolili?“
Záznamy skutečně měli. A přes Phitsamainy kontakty, přes zabezpečenou satelitní linku a s pomocí laciného, v Číně vyrobeného komunikátoru na jediné použití se dovolal do Londýna, Curychu, Bonnu nebo jiné řitě, z které se tu vzal, a dostal zelenou a požadované dokumenty, a když si je přečetl, komunikátor tiše shořel do hromádky roztaveného plastu.
* * *
Long Cheng, Zapovězené město. Na satelitních snímcích byla starobylá ranvej, dlouhá 1,2 km, nahloučené hangáry, sklady, ubytovny, vzdušná plavidla, která se nad shluky podivně organických budov vznášela jako mouchy, ne krkavci, a pod nimi náklaďáky, motorky, džípy, pár tanků a ohořelá kostra vzducholodi. A na každém kroku nenápadné ústí tunelu, neboť Long Cheng bylo město postavené stejnou měrou nad zemí jako pod ní. Nad vším držely stráž kanonové věže. Mezi vápencovými skalami rašily satelitní talíře jako houby.
A tu a tam se jako stín mihl někdo z Dračí skvadry nebo Zasvěcenec na hlídce.
* * *
„Tak jsem si prošel záznamy,“ oznámil Rickovi. Usrkl si piva. Zteplalo během okamžiku. Pokrčil rameny. „To, co sháním, je v Long Chengu. Dokážete mě tam dostat, nebo ne?“
Rick se zasmál. Připadal si ohromně vtipný. Jeho oči připomínaly obrovité měsíce plující bezmračnou oblohou. „Půl milionu v malajských korporátních akciích. Asteroidová emise –“
„To se dá zařídit.“
„A po návratu další čtvrt v americkejch, na dřevo a krytý Hongkongskou důlní. Nejsem nenažranej.“ Z kapsy vykouzlil neregistrovaný komunikátor. Hranatý, levný, odolný, podobný tomu, jaký mu dali k dispozici Phitsamaini lidé. „A převod i s ověřením chci hned.“
Usmál se na Ricka, on se usmál na něj a byli domluveni. Peníze byly převedeny, transakce ověřena, z jedné strany v Sok Pa Luangu, z druhé na kterémsi finančním serveru v Evropě. „Jsem váš,“ uzavřel Rick.
* * *
Nebe bylo červené jako zředěná krev, jako Coca-cola. Letadlem otřásaly výbuchy a kouř ho štípal do očí, pronikal mu do úst a dusil ho, a maska s brýlemi mu nebyla nic platná. Mraky měly jedovatě žlutou barvu, zemi neviděl. Jako by se plavili mořem smaragdů a rubínů a Rick z neviděných reproduktorů nechal vyřvávat hudbu, bůhví jestli šlo o jeho verzi Apokalypsy nebo o nějaký tajný signál: pouštěl Lucy in the sky with diamonds.
Jenže neměli loďku jako v té písničce, ale letadélko na hraní a jejich řekou neplynula voda, nýbrž molekuly vzduchu a on si vroucně přál nepotkat tu dívku s kaleidoskopy namísto očí, protože neměl ani tu nejmenší chuť do nich pohlédnout.
Letadlo se střemhlav vrhlo dolů a kličkovalo vlevo vpravo. „Kdo po nás střílí?“ zakřičel, ačkoli ho Rick nemohl slyšet. Phitsamai ovšem ano.
„Všichni!“ zařvala v odpověď.
Vyletěli ze stejného letiště, na kterém přistál při cestě do Laosu. Ve stejném baru seděli stejní piloti, kteří jako by se nepohnuli ani o píď. V pozadí běžel stejný hongkongský film. Vedly se stejné řeči. Při čekání zaslechl, jak se někdo zmínil o Šangri-la. S obavami nastražil uši.
„Prej ji mají Tamilští tygři,“ řekl někdo.
„Dost pochybuju, že se dostala až na Srí Lanku,“ oponoval mu další a zasmál se – neznělo to nijak příjemně. „A kdyby jo, každopádně by sis toho všiml.“
„Že prej míří na Západ“
„Ne, na Východ“
„Měla se dražit v Hong Kongu“
„Já slyšel, že v Kuala Lumpur“
„A není to jedno? Beztak neexistuje. Je to ta… městská legenda.“
„Vesnická legenda?“
„Pohádka?“ přisadil si někdo. Nakrátko se odmlčeli. Pak promluvil malý mužík, snad malajsko-čínského původu: „Povídá se, že k ní přišel plukovník Wu.“ Mlčení teď bylo až trýznivě hmatatelné. „A že ji posílá sem.“
„O tom si radši promluv s Rickym,“ zabručel kdosi a konverzace se jako v tiché dohodě stočila jinam.
O tom si radši promluv s Rickym, znělo mu v hlavě, letadélkem lomcovaly exploze a z Rickyho řvoucích reproduktorů teď hrálo Across the universe od Beatles. Zuby mu cvakaly, pevně je stiskl, držel Phitsamai za ruku a myslel na plukovníka Wu, což mu na klidu nepřidalo. Věděl něco, co ti piloti nevěděli: za prvé, že Šangri-la existuje. Za druhé, drogový kartel, který ji měl, se jí chtěl především zbavit (v ideálním případě se ziskem), a – za třetí – že tohle zboží si našlo cestu k člověku, jenž prý každému dokáže sehnat, po čem jeho srdce prahne, ke kapitánu Hookovi jihovýchodní Asie, Mechanickému bossovi, jak mu všichni říkali, ovšem nikdy ne do očí – k plukovníku Michaelu Wuovi, rodáku z Hong Kongu, absolventu Oxfordu, který sloužil v půltuctu konfliktů, než přišel o ruku, o oko a část nohy a dal se do soukromých služeb.
„Wu je v Long Chengu,“ řekla mu Phitsamai. „Počká tam na tebe. Nechce Šangri-la o nic víc než ty.“
Pročež zamířili do vnitrozemí a on si teď připadal jako misionář ze starých časů na cestě do neznáma, ačkoli nepřišel nikoho konvertovat, dokonce ani uplácet, ale především zabránit, čemu jeho vedení doma říkalo „případná nežádoucí stagnace“ – stagnace byl letošní módní výraz pro „mír“.
* * *
Když Šangri-la zmizela a s ní i její nebozí tvůrci, nikdo si toho zprvu nevšiml. Pak se objevily první zvěsti.
Například z čínsko-barmského pomezí, kde náhle utichly boje a dle nepodložených zpráv se někdejší nepřátelé sesedli u jednoho ohně, opékali maso a společně popíjeli ruské pivo… z Kambodže, kde khmerští loupeživí partyzáni z ničeho nic složili zbraně a vydali narychlo sepsané tiskové prohlášení, v němž hlásali světový mír a ukončení násilností… z Malajsie, kde Indové a Malajci tváří v tvář při demonstraci, která hrozila přerůst v násilný střet, zčistajasna zahodili transparenty i hole a padli si do náručí a jejich záběry se pak v jednom na události chabém dni dokonce objevily na CNN… byly to znepokojivé zprávy: jako by si onen bezejmenný drogový kartel uvědomil, co se mu dostalo do rukou, a obezřetně rozeslal vzorky mezi potenciální kupce a ti je, už zdaleka ne tak obezřetně, vyzkoušeli. A pak nějakou dobu – nic.
* * *
„Do hajzlu!“ ulevil si Rick a bylo ho slyšet i přes výbuchy a vřeštící Beatles, takže musel zařvat skutečně nahlas. „Do hajzlu!“ přidal se k Rickovi, když vyhlédl ven a uviděl to, co on.
„Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu!“ Rick teď střílel, ale zbraně jen bez užitku rachotily, pak palba ze země umlkla, a když ji uťal i Rick, rozhostilo se úplné ticho. Hudba dohrála. Po každé straně letadla letěl jeden člen Dračí skvadry.
Byli obrovití. Znal je z fotek, viděl analýzy DNA, rentgenové snímky, záběry z pitev, ale video nedokázalo zachytit jejich opravdovou podstatu. Vypadali, jako by jejich lidské tělo někdo roztáhl a nafoukl, jako mrtvoly, s nimiž si hrál dr. Gunther von Hagens, než se sám stal jednou z nich, jako ony lidské sochy, které posléze vytvářel a uctíval kult vonhagensovců: byli třikrát větší než člověk, okřídlení a ty mohutné zdobné letky se špičkami jako hrot nože rozvírali doširoka, na dlouhém labutím krku jim seděla nepravděpodobně lidská hlava. Dračí skvadra.
Každý z jedné strany otočili tváře k titěrnému letadlu a usmáli se. Měli povšechně asijské rysy, snad to kdysi byli Číňané. Teď byli stěží lidmi.
„Náš doprovod!“ křikla Phitsamai vedle něj. Přikývl. Ne že by ho tím uklidnila. Měl dojem, že v dálce zahlédl hejno Krkavců, tmavé siluety těch kříženců člověka a krkavce, mrchožroutů a ničemů. Otřásl se. Letadlo začalo klesat. „A dolů,“ šeptl si sám pro sebe.
Zamířili k zemi.
* * *
Zastavili na dlouhé longchengské ranveji. Po bocích jim přistáli oba členové Dračí skvadry. Nad hlavou jim kroužili Krkavci a pokřikovali na sebe v hrubém jazyce, který byl z poloviny nuzácká mandarínština a z poloviny krákání. Celý roztřesený se vyškrábal z letadla. Phitsamai se postavila vedle něj. Ani jeden z nich nepromluvil. Rick zůstal uvnitř.
„Vítejte v Long Chengu,“ oslovil je někdo. Měl příjemný, kultivovaný hlas, hlas Brita s jen nepatrným odstínem jinakosti.
S lehkostí zaburácel nad asfaltovou plochou jako hřmění, třebaže zdvořilé.
Mechanický boss. Michael Wu, plukovník Wu byl z poloviny člověk. A zbytek…
Půlku hlavy mu pokrývala maska z tepaného stříbra. Podél ní se táhla hustá spleť smaragdů a rubínů jako sbíhající se jizvy. Místo oka měl digitální čočku. Ústa pod ní ještě zůstala normální. Namísto paže měl lesklý kovový přívěsek, navzdory jeho přezdívce mu z něj však žádný hák netrčel. Jen podivně organická stříbrná tykadélka, která se mu na konci pahýlu vlnila jako chapadla. Místo nohy měl kovový válec ježící se stovkami minihlavní. Při chůzi se otáčel. Wu došel až k nim. Uklonil se a byl ztělesněná ladnost. „Slečno Phitsamai, jak rád vás znovu potkávám.“
„Plukovníku.“
V lidském oku jako by mu zajiskřilo. Plukovník Wu se obrátil k němu. „To vy si tedy přicházíte koupit mír?“
„Ono je nás víc?“
Plukovník odpověď chvíli zvažoval. Dračí skvadra vedle letadla se ani nehnula. „Mír by chtělo koupit mnoho lidí,“ řekl nakonec Mechanický boss. „A příliš mnoho by jej chtělo zachovat.“
„Pak si myslím rozumíme,“ opáčil a plukovník Wu přikývl. „Zajisté. Pojďte za mnou.“
Plukovník je vedl po ranveji. Kolem stály džípy, ale svezení jim nikdo nenabídl. Plukovník šel svižně, noha mu rotovala a miniaturní kanonky mířily hned sem a hned zase tam. Zahlédli další z Dračí skvadry, vojenské letouny z minulého století, fungující vzducholoď (ta zničená, již viděl na snímcích, zmizela beze stopy) a mezi neoznačenými bednami s nákladem kmitaly postavy oděné v černých kutnách, jako by sledovaly každý jeho krok: Zasvěcenci, noví špioni, kteří v sobě měli něco z triády, něco z mnišského řádu a (pokud na povídačkách bylo něco pravdy) především velkou dávku uměle dodané zvrhlosti.
„Se Zasvěcenci si nemusíte dělat starosti,“ ubezpečil ho plukovník Wu, jako by mu četl myšlenky. „Jsou tu jen jako pozorovatelé. Většinou. Rádi pozorují.“ Zasmál se a jeho smích zněl srdečně a přívětivě, jako na čajovém dýchánku: člověku až stydla krev v žilách.
Budova, do níž je plukovník Wu zavedl, byla postavena z černého materiálu, který neznal. Bylo na něm cosi odpudivého, cosi vzdáleně organického, připomínal maso plné sražené krve. Posuvné dveře však byly ze skla a rozestoupily se neslyšně. Uvnitř běžela klimatizace a hrála nevtíravá hudební kulisa, ani ta ovšem nedokázala zcela zamaskovat bušení, které se zdálo rezonovat místností jako tlukot chladného, zpomaleného srdce.
Oba příslušníci Dračí skvadry šli za nimi a teď zvenku hlídkovali u dveří. Místnost byla zařízená střídmě. Na stěnách visely pergamenové svitky s čínskými znaky a on v nich poznal papírové peníze, které se pálily na pohřbech: posmrtné platidlo pro duši zesnulého na cestu do zásvětí.
„Posaďte se, prosím,“, vybídl je plukovník Wu. Posadili se. Plukovník Wu zmizel a vrátil se s objemným kovovým kufříkem. Otevřel ho. Uvnitř ležely v úhledných řadách třpytivé ampulky. Nedokázal od nich odtrhnout oči. Plukovník přikývl.
„Tento kufřík,“ oznámil jim, „představuje veškeré existující zboží. Vzorky, pokud mám správné informace, byly… spotřebovány.“
„Máme stejné informace,“ přikývl.
„Výtečně. Bylo by krajně nešťastné, kdyby se to dostalo do volného oběhu.“
„Stejně to cítí i moje vedení.“
„Jistěže,“ usmál se plukovník Wu a odhalil nadmíru bílé zuby. „A má vaše vedení v úmyslu naložit se zbožím tím správným způsobem?“
„Dojde k tomu, jakmile se mi dostane do rukou,“ přitakal. „Nějaký přiměřeně rozlehlý neobydlený kus země by mi likvidaci jen usnadnil.“
Phitsamai ho probodla očima. Nevšímal si jí. Plukovník Wu se usmál a promnul prsty v gestu starém jako svět. „Tak tedy, slovy nejstarobylejšího a nejváženějšího amerického mandarína, pana Camerona Crowa – chci vidět prachy.“
* * *
Komu patřila? Konkurenci, dovtípil se, nebyl však o nic moudřejší: mohl to být kdokoli, kdo mír považoval za výnosnější než válku. Dupl na plyn, třebaže nebylo kam ujet. Armáda kvapem postupovala. Neoznačená vozidla: tanky, dělostřelectvo, obrněné náklaďáky. Zasypávali Long Cheng dělostřeleckými granáty. Nad nimi se prohnaly bojové letouny a střetly se s čekající Dračí skvadrou. Zastavil džíp a zamyslel se. Phitsamai vedle něj neřekla ani slovo. Sledoval, jak se jeden z Dračí skvadry pustil do křížku se stíhačkou, přistál jí na střeše a dlouhé hadovité ručeji sepnul kolem břicha. Objevily se další dvě stíhačky a spustily palbu. Člen Dračí skvadry se prohnul, tělo naskrz prostřílené. Přesto se nepustil. Na blížící se stíhačky se vrhlo hejno Krkavců – ptačí muži sebevražedně cílili na motory: jednoho vír ve stíhačce nasál a roztrhal, letoun se rozklepal a z rány mu vyprýštil černý dým. Zepředu se blížily pozemní jednotky a Zasvěcenci čekali v naprosté nehybnosti. Co byli zač? Hafmekové? Nepovedený genetický experiment? Sledoval blížící se armádu a při pohledu na její první řady strnul.
Byly to loutky.
Loutky dosud ve standardním továrním úboru: v minisukni, šoustacích kalhotkách a průhledném tílku. Loutky s kulomety v rukách s pěstěnými nehty. Loutky s pásy granátů přes dokonale odlitá ňadra. Netečně, nelítostně pochodovaly členitým terénem k branám Tajného města.
Ostřelování pokračovalo, ale jen sporadicky, soustředěně. Nemůžou riskovat, že by zničili Šangri-la. Proto ta pozemní invaze.
První náznak, že věci nejdou podle plánu, přišel ve chvíli, kdy mířili po ranveji zpět a celý dvouplošník i s jejich pilotem jménem Richard, John, případně Enrique, to podle místa a dne v týdnu – říkejte mi ale Ricku – vybuchl.
Z asfaltu se zvedla ohnivá koule a na nebi nad nimi se posměšně rozkrákali Krkavci a rozlétli se do všech stran jako v černé ptačí explozi, jež zrcadlila tu jasnou na zemi. „Co se ksakru –“ vyhekl jen a Phitsamai ho popadla za ruku. Tvářila se vyděšeně. V druhé ruce držel Šangri-la.
Oba se otočili jako na povel a tehdy přišel druhý náznak, že věci nejdou podle plánu, protože plukovník Wu se právě s mírně překvapeným výrazem ve tváři vypařil v oblaku prachu a šrapnelů.
„Jsme pod dělostřeleckou palbou!“
Dali se na útěk. Stejným směrem utíkaly i postavy v kutnách, Zasvěcenci. Pohybovali se jako ninjové. Neslyšně. Byly jich stovky.
„Do džípu!“
Ve vozidle nikdo neseděl.
Obsadili ho.
Bez přemýšlení ho nastartoval – do jeho primitivního mozku se nahackoval digitálním klíčem v palci, ač byl původně určen k jiným účelům. Džíp se s řevem probudil k životu. Uvnitř našel zbraň a vzal si ji. Řítili se po ranveji ke vzdálené bráně. A je po Nuevo Air Amerika, pomyslel si. A po čtvrtmilionu v amerických, na dřevo a krytých Hongkongskou důlní. Rick už moc prachů neroztočí.
Dostali se k bráně. Byla dokořán. Před ní stáli v dokonalých formacích Zasvěcenci. Nad hlavami jim kroužili Krkavci. A vysoko na nebi Dračí skvadra. Za branou viděli vápencové kopce a hořící strážní věže a na horizontu, z něhož se chystala vstoupit do údolí pod ním – armádu.
* * *
Laos byl plný bomb. Během léta trvající tajné války Američani prošpikovali krajinu dvěma miliony tun výbušnin a zdaleka ne všechny explodovaly. Například taková WDU-4 nesla šest tisíc kovových hrotů a výbuch všechny zasažené doslova přibil k zemi. Kazetových bomb bylo víc: CBU-41 naplněná napalmem, CBU-89 k rozptylování min, Poctivý John s třemi sty šedesáti osmi zásobníky s nervovým plynem sarin, jedním na každý den v roce a tři navíc pro přestupný rok. Mnohé z těch nevybuchlých pum zůstaly v zemi či na ní a čekaly.
Postupující mírová armáda k nim jen něco málo přidala.
* * *
Zasvěcenci setřásli kutny. Černé hábity dopadly na zem. A co skrývaly…
Zasvěcenci byli špioni z pekla.
V průhledných hadičkách, v plastových a diamantových nanotrubicích, jež jim přetvářely tělo, pulzovalo světlo, kterým mezi sebou komunikovaly mikroprocesory pokrývající jejich kůži jako plíseň. Byli to pozorovatelé, nad jaké nebylo, ale uměli i zabíjet. A to teď dělali.
Ďábelští špioni a loutky se střetli. Špioni se mezi nimi proplétali, pláli, decimovali. Pod jejich pohledem se loutky tavily.
Loutky rozdávaly rány, chrlily kulky, drtily. Špioni se pod jejich útoky rozpadali, tříštili, lámali, rozbíjeli. Moc lidí se do bitvy zatím nezapojilo.
Na lidi on právě spoléhal. A tak čekal. Nic jiného ani dělat nemohl.
A při čekání přemýšlel. A držel Phitsamai za ruku.
* * *
Z nebe padal příslušník Dračí skvadry se stíhačkou v mileneckém objetí. Krkavci se pod palbou rozlétli do všech stran. Boj neustával. Prořídlé šiky loutek řídly dál. Stejně jako šiky špionů, ale ti ho netrápili. Pořád to byli lidé, byť stěží.
Phitsamai se vedle něj zavrtěla. „Co chceš dělat?“ chtěla vědět.
Podíval se na ni. Usmíval se, a byl to smutný úsměv. „Čekalas na mě,“ řekl. „To zboží si našlo cestu k Wuovi a v jeho rukou pak zmizelo v nitru Long Chengu. Vědělas, že si Šangri-la nemůžeš koupit a nemůžeš mu ji vzít násilím. Potřebovala jsi… háček. Tak.“ Vzpomněl si na Mechanického bosse a otřásl se. „Něco, čím bys ji vytáhla zpět na světlo a mohla si ji vzít.“ Zadíval se jí do očí. Měla nádherné oči. „Mě.“
Mlčela.
„Chceš mír?“ uhodil na ni. „Takovýhle mír? Mír virového původu, bez vyjednávání, bez přemýšlení? To není mír, ale otroctví.“
„Muž beze jména,“ opáčila a také se usmála, teskně, jak mu tehdy připadalo. Pak hlesla: „Co ten může vědět o válce?“
* * *
Z loutek už nezbývala takřka žádná. Za nimi se konečně ukázala lidská armáda. Špioni se stále drželi na nohou a Dračí skvadra ve vzduchu, stejně jako Krkavci, ačkoli jich zůstala jen hrstka. Položil kufřík na zem. S tichým cvaknutím se otevřel. Uvnitř se třpytily ampulky se zbožím.
„Co to děláš?“ zeptala se nejistě a poprvé se zdála skutečně vyděšená, a on se rozesmál a nenáviděl se za to. „Zařizuju ti mír.“
Vytáhl zbraň z džípu. „Nedělej to, prosím!“ vykřikla.
Padesáti až šedesátiprocentní úspěšnost při přenosu vzduchem, říkal si v duchu. Háček byl jen v tom, že zasáhne i sebe. Uvědomil si, že nedostane ani floka. V některých ohledech se ale podobal Rickovi. Ani jeden svou práci nedělali pro peníze, z ideologických důvodů či snad ze zášti. Dělali ji, protože jiná varianta nepřicházela v úvahu. Dalo by se tomu říkat opojení, ale nebylo by to ono. Uspokojení z dobře odvedené práce by snad bylo přesnější.
Strčil si palec do úst a vší silou se do něj zakousl, až praskl. Phitsamai o krok ustoupila. Pak se jí v ruce objevila zbraň. „Nedělej to,“ varovala ho.
„Pozdě,“ hlesl a ze zakrvácených úst vyplivl ukousnutý palec. Malý transpondér mezitím trigonometricky zaměřil jeho polohu přes soustavu satelitů a útok se spustil, ještě než domluvili.
Chtěla ho zastřelit, ale skutečně už bylo příliš pozdě. Vystřelil první, ne na ni, ale do otevřeného kufříku a ampulky se roztříštily a rozlétly, do vzduchu se vznesly páry bez chuti a bez zápachu a rozptýlily se ve větru.
Sklonila zbraň a on také. Naplnil ho pocit klidu. Postupně se v celém údolí rozhostilo ticho. Tanky zastavily a z nich vystoupili vojáci. Špioni spustili ruce k tělu. Dračí skvadra si chvíli jen tak poletovala povětřím, načež si posedala mezi vetřelce a ti se s nimi přivítali. Byl šťastný, poprvé v životě našel mír. Přistoupil k Phitsamai a objal ji, položil jí obličej na rameno, vdechoval její vůni kouře, prachu a zázvoru a poprvé v životě řekl: „Miluju tě.“
* * *
Bomba byla jaderná, a tím pádem zakázaná veškerými mezinárodními úmluvami, jež kdy byly podepsány. Toho roku se děti rodily bez nohou, bez rukou či bez očí, podle toho, kam zrovna vál vítr.
Město Long Cheng a značný kus okolní krajiny zmizely z kontinentu jako malůvka smazaná z tabule. V nadcházejících letech se mezi lidmi rozšířily příběhy o skrytém údolí Šangrila, mnozí se je vydali hledat, a jen někteří se vrátili. Stejně jako všechny války, i tato nakonec skončila. A v některých částech Laosu si dosud vyprávějí o muži beze jména, který přišel koupit mír, jen aby ho mohl zničit, protože mír bez práva volby podle něj nebyl mír, ale jestli měl pravdu nebo jen hloupě žvanil, to byla otázka teologická a hojně probíraná ve vientianských nálevnách a chrámech.
Šangri-la už nenašli. Lidé stále bojují a umírají, piloti se stále scházejí na bezejmenném letišti za Vientiane, opíjejí se a na staré televizi sledují pořád dokola stejný hongkongský film, a když propadají opilecké chandře a nemají co na práci (jenže práce je vždycky dost, válka neválka), připíjejí si na pilota jménem Richard, John, případně Enrique, to podle místa a dne v týdnu – říkejte mi ale Ricku.
Kárku s melouny smáčí déšť.
V bambusových koších uvnitř to dýchá.
Uvězněným žábám svitla naděje.
Ač nakrátko.
Poprvé vydáno v časopise Asimov s SF v lednu 2011
Přeložil Aleš Heinz
