Solární panely na střeše se sice ještě choulily do sebe a pospávaly, ale zároveň už je zachvátil nepokoj, jako by vycítily, že slunce vyjde co nevidět. Boris stál na okraji ploché střechy, kterou místní nájemníci, otcovi sousedé, postupně zaplnili všemožnými rostlinami v hliněných, hliníkových i dřevěných květináčích a proměnili, tak ve vysoko posazenou tropickou zahradu.
Nahoře panovalo ticho a prozatím i chládek. Boris miloval jasmínovou vůni kladivníků, která se táhla podél zdí a houževnatě šplhala výš a výš, až zaplavila celou starou čtvrť kolem Hlavní stanice. Zhluboka se nadechl nočního vzduchu a pak ho několika krátkými výdechy pomalu vypustil. Pozoroval při tom světla kosmodromu, zdvihajícího se jako přesýpací hodiny z telavivské písčité půdy, a světla pomalých suborbitálních letů, které vzlétaly a přistávaly jako pohyblivé hvězdy a zanechávaly za sebou na obloze třpytnou stopu.
Miloval místní vůni, vůni okolního města. Ten odér moře od západu, divoké aroma soli a širé hladiny, mořských řas a asfaltu, opalovacího krému a lidí. Rád brzy po ránu pozoroval sluneční surfaře, plachtící na průhledných roztažených křídlech ve větru nad Středozemním mořem. Miloval vůni chladného, klimatizovaného vzduchu unikajícího okny, bazalky promnuté mezi prsty, miloval vůni kořeněné šavarmy, která sem stoupala z ulic a jíž vévodila kurkuma a kmín, miloval vůni ztracených pomerančovníků, které se dřív pěstovaly v hájích vzdálených od městské zástavby Tel Avivu a Jaffy.
Kdysi tu všude rostly pomerančovníky. Hleděl na starou čtvrť, kde se oprýskané panelové krabice v přežitém sovětském slohu tísnily s nádhernými domy ve stylu Baubaus, pocházejícími ze začátku dvacátého století a postavenými tak, aby připomínaly lodě – dlouhé křivky elegantních balkonů, malá kulatá okna, ploché, palubám podobné střechy, jako byla ta, na které stál…
Mezi staré budovy se mísily novější stavby, družstevní domy v marťanském stylu s padákovými trubicemi místo výtahů, rozdělené uvnitř na malé a ještě menší místnosti, z nichž mnohé postrádaly okna…
Co se stovky let nezměnilo, to bylo prádlo visící na šňůrách a v oknech, vybledlé blůzy a šortky povlávající ve větru. Klubka světel proplouvající dole ulicemi začala blednout a Boris viděl, že noc ustupuje, že se obzor zarděl a zrůžověl a že zanedlouho vyjde slunce.
Celou noc držel stráž u svého otce Vlada Čchunga, syna Wejweje Čchunga (nebo Čchunga Wejweje, podle čínského zvyku uvádět nejdřív příjmení) a Julie Čchungové, rozené Rabinovičové. I Boris podle rodinné tradice dostal ruské jméno. Podle další rodinné tradice dostal i druhé, židovské. Trpce se při tom pomyšlení usmál. Boris Aaron Čchung – na vyzáblá, stárnoucí ramena mu plnou vahou doléhaly hned tři provázané tradice.
Prožil těžkou noc.
Kdysi tu všude rostly pomerančovníky… Zhluboka vdechl odér starého asfaltu a nevyvanutých výfukových plynů, který se sice vypařil stejně jako pomerančové háje, ale přetrval coby vzpomínka.
Boris měl za sebou pokus o útěk, útěk před pamětí celého rodu, kterou někdy v duchu označoval za kletbu Čchungových nebo za Wejwejovu pošetilost.
Stále si na to vzpomínal. Jak taky jinak. Na ten pradávný den, kdy Boris Aaron Čchung ještě neexistoval ani jako pouhá myšlenka, kdy smyčka jeho já teprve čekala na zformování.
* * *
Stalo se to v Jaffě, na Starém městě, rozkládajícím se na kopci nad přístavem. V sídle Druhých.
Čchung Wejwej vyjížděl kopec na kole a byl kvůli horku celý zplavený. Nechoval k místním úzkým uličkám důvěru, ani k těm na Starém městě, ani k těm v Adžami, čtvrti, která po dlouhé době oživila svou někdejší podobu. Wejwej místním problémům dobře rozuměl. Žili tu Arabové i Židé, usilovali o stejnou půdu a byli kvůli ní na nože. Wejwej chápal, co půda znamená a proč jsou za ni lidé ochotni zemřít.
Chápal ale i to, jak se pojetí půdy změnilo. Dnes už to slovo neznamenalo ani tak cosi hmatatelného, jako spíš pomyslného. Sám nedávno investoval část úspor do koupě jedné celé sluneční soustavy v herním světě Cechy Aškelonu. Zanedlouho měly na svět přijít jeho děti (Julia už byla ve třetím trimestru) a po nich vnoučata a pravnoučata a tak dále, další a další generace, jež budou vzpomínat na praotce Wejweje. Budou mu vděčné za vše, co pro ně udělal, za skutečné i virtuální nemovitosti a za to, co dnes hodlal zařídit.
Plánoval zde v rozdělené zemi založit dynastii, on, Čchung Wejwej. Pochopil totiž to nejzákladnější, jako jediný si uvědomil význam cizinecké enklávy jménem Hlavní stanice. Na severu Židé (národ, k němuž budou náležet také jeho děti – ta myšlenka ho znepokojovala) a na jihu Arabové, kteří se znovu usídlili v Adžami a Menašije a budovali Novou Jaffu, město z oceli, kamene a skla, tyčící se k obloze. Na severu ležela rozdělená města, Akko, Haifa a další, a v poušti rostla nová, jako byl Negev nebo Arava.
Arabové i Židé ovšem potřebovali své imigranty, své gastarbaitery, Thajce, Filipínce a Číňany, Somálce a Nigerijce. A potřebovali svou nárazníkovou zónu, rozhraní, jehož úlohu plnila Hlavní stanice, jih starého Tel Avivu, chudá, životem kypící čtvrť… a především čtvrť na pomezí.
Hodlal v ní založit domov. Pro sebe, pro své děti i pro děti svých dětí. Židé a Arabové alespoň ctili rodinu, podobně jako Číňané, čímž se ostře odlišovali od zápaďáků s jejich nejužším rodinným kruhem, napjatými vztahy a vlastním osamělým bydlením pro každého. Wejwej se zapřísáhl, že u svých dětí nic takového nedopustí.
Na vrcholu kopce sesedl z kola a otřel si zpocené čelo kapesníkem, který za tím účelem nosil. Kolem projížděla auta a odevšad doléhaly zvuky stavebních prací. Wejwej na jedné ze staveb osobně pracoval s přistěhovaleckou partou složenou ze sporých Vietnamců, vysokých Nigerijců a pobledlých, pevně stavěných Transylvánců. Všichni se navzájem dorozumívali posunčinou, asteroiďáckou hatmatilkou, kterou tehdy ještě používal málokdo, a pomocí automatických překladačů v Uzlině. Wejwej pracoval v exoskeletu, pavoučím úchopem šplhal na věžáky a z výšky shlížel na město, moře a vzdálené lodě…
Dnes si ale vzal volno. Šetřil, aby mohl měsíc co měsíc posílat peníze svojí rodině v Čcheng-tu a aby nastřádal pro vlastní domácnost, která se brzy měla rozrůst. Zbytek našetřil na dnešek, na prosbu, se kterou vyrazil k Druhým.
Úhledně kapesník složil a podél cesty vedl kolo do labyrintu uliček na Starém městě. Pořád tu byly k vidění pozůstatky starověké egyptské pevnosti, jejíž bránu zde před sto lety zrekonstruovali, a na řetězech tu dál visel pomerančovník zasazený ve stínu domů do těžké vejčité nádoby z kameniny. Wejwej nezastavoval, dokud konečně nedorazil k příbytku Vědmy.
* * *
Boris sledoval východ slunce. Cítil se unavený, vyždímaný. Celou noc dělal otci společnost. Vlad už skoro vůbec nespal, jenom proseděl hodiny v omšelém a děravém křesle, které před lety s nezměrnou námahou a pýchou přitáhl z jaffského blešího trhu – Boris si na to vzpomínal naprosto jasně. Dnes Vlad pohyboval ve vzduchu rukama a přesouval a přerovnával neviditelné předměty. Nedovoloval Borisovi, aby se připojil na jeho vizuál. S nikým už prakticky nekomunikoval. Boris tušil, že ony předměty budou vzpomínky, kterým se Vlad snaží navrátit řád, jistě to ale vědět nemohl.
Tak jako Wejwej pracoval dřív Vlad na stavbě. Při budování Hlavní stanice šplhal po obří nedokončené konstrukci vesmírného přístavu, který se vyvinul ve svět sám pro sebe, v miniaturní městský stát, který si ani Tel Aviv, ani Jaffa nemohly plně přisvojit.
Ale to bylo dávno. Lidé dnes žili déle, jenomže mysl stárla navzdory tomu, a ta Vladova byla starší než jeho tělo. Boris se vrátil ke dveřím v rohu střechy, do stínu zakrslé palmy. Solární panely se mezitím začaly rozevírat a rozpínat choulostivá křídla, aby lépe zachytily vycházející slunce a poskytly stinný úkryt rostlinám.
Družstvo nájemníků sem už před dlouhou dobu umístilo společný stůl a samovar* a partaje se po týdnu střídaly v tom, která dodá čaj, kávu a cukr. Boris opatrně natrhal lístky máty z květináče stojícího poblíž a připravil si šálek čaje. Zurčení vařící vody v hrnku ho uklidňovalo. Čerstvá a ryzí vůně máty zavanula vzduchem a probrala ho. Zatímco čekal, než se lístky vylouhují, vrátil se s hrnkem na okraj střechy a shlížel na Hlavní stanici, hlučně se probouzející, aniž by se kdy vlastně uložila ke spánku.
Usrkl čaje a zavzpomínal na Vědmu.
* * *
Vědma se kdysi jmenovala Cohenová a šuškalo se, že je příbuzná se svátým Cohenem z Druhých, ačkoli to nikdo nevěděl jistě. Dnes už si tu domněnku pamatoval jen málokdo. V temném a tichém kamenném domě prožila vědma poslední tři generace, jen sama se svým Druhým.
Jeho jméno, potažmo identifikátor, nikdo neznal, ale to u Druhých nebylo nic výjimečného.
Ať už do Vědmina příbuzenstva patřil, nebo ne, měl Cohen před domem malou svatyni. Sestávala jen ze skromného oltáře s porůznu nahromaděnými předměty zlaté barvy, tu a tam nějakým rozbitým elektrickým obvodem nebo něčím podobným a neustále hořícími svíčkami. Wejwej se u svatyně přede dveřmi krátce zastavil, aby rovněž zapálil svíčku a zanechal oběť, nefunkční čip ze starých časů, draze koupený na bleším trhu pod kopcem.
Pomoz mi dosáhnout mého cíle, prosil v duchu, pomoz mi, abych sjednotil svoji rodinu a aby sdílela mé myšlenky, až tu nebudu.
Na Starém městě panovalo bezvětří, ale staré kamenné zdi vyzařovaly útěšný chlad. Wejwej na sebe pomocí nedávno instalované Uzliny upozornil dveře a ty se okamžik na to otevřely. Vstoupil.
* * *
Boris onu vzpomínku vnímal jako poklidnou, ale zároveň jako by v tu chvíli nastal jakýsi paradoxní přesmyk, náhlá a nevysvětlitelná změna perspektivy. Dědečkova vzpomínka mu pableskovala v hlavě. Wejwej se sice vždy tvářil jako suverén, ale podobal se výzkumníkovi, který se musí v neznámé krajině orientovat podle hmatu a intuice. Protože s Uzlinou nevyrůstal, dělalo mu potíže vyznat se v Rozmluvě, v tom nekonečném štěbetání lidských i strojových kanálů, bez kterého by si dnešní lidé přišli hluší a slepí. Přesto dokázal vycítit budoucnost stejně instinktivně, jako kukla vycítí nadcházející dospělost. Věděl, že jeho potomci budou jiní než on a jejich potomci zase jiní než oni, ale stejně tak věděl, že bez minulosti není ani budoucnost.
„Čchung Wejwej,“ uvítala ho Vědma. Wejwej se uklonil. Vědma byla překvapivě mladá, nebo tak alespoň vypadala. Měla krátké černé vlasy, tuctové rysy, světlou pleť a místo palce zlatou protézu, při pohledu na niž se zničehonic roztřásl: Vědmin Druhý.
„Rád bych si nechal požehnat,“ vysvětlil Wejwej. Zaváhal a pak Vědmě nabídl donesenou bonboniéru. „Něco na zub,“ řekl, a pokud se mu to jenom nezdálo, žena ho poctila úsměvem.
V pokoji panovalo ticho. Až po chvíli Wejwejovi došlo, že za to může utichající Rozmluva. Pokoj byl uzavřený před všedním síťovým provozem, představoval útočiště chráněné pokročilým šifrováním Druhých. Vědma přijala Wejwejovu bonboniéru, otevřela ji, pečlivě z ní vybrala jeden bonbon a vložila si ho do úst. Chvíli zamyšleně přežvykovala, než dala sotva znatelným přikývnutím najevo, že jí chutná. Wejwej se znovu uklonil.
„Prosím, posaďte se,“ vyzvala ho.
Wejwej poslechl. Židle s vysokým, opěradlem byla letitá a opotřebovaná, nejspíš z blešího trhu, říkal si. Byl to zvláštní pocit, představit si Vědmu, jak nakupuje u Stánků, skoro jako by byla člověk. Což samozřejmě byla. To pomyšlení ho mělo uklidnit, ale nějak nezabralo.
Pak Vědminy oči lehce změnily odstín, její hlas z drsněl a o něco se prohloubil. Wejwej znovu polkl naprázdno. „Co od nás žádáš, Čchungu Wejweji?“
Teď za ni mluvil její Drahý, spolujezdec vezoucí se v lidském těle. Kvantové procesory běžící ve zlatém palci… Wejwej sebral odvahu a odpověděl: „Most.“
Druhý ho přikývnutím vyzval, ať pokračuje.
„Most spojující minulost s budoucností,“ vysvětloval Wejwej. „Jakousi… návaznost.“
„Nesmrtelnost,“ povzdechl si Druhý. Zdviženou rukou se podrbal na bradě, zlatý palec se zaryl do bledé lidské kůže. „Lidi o nic jiného nestojí.“
Wejwej zavrtěl hlavou, přestože to nemohl popřít. Představa smrti a umírání ho děsila. Věděl, že se mu nedostává víry.
Kdekdo ji měl, víra poháněla lidstvo kupředu. Reinkarnace, život po životě nebo mýty opředený Upload, který měl člověka Přeložit, jak se říkalo… to všechno znamenalo totéž a vyžadovalo víra, kterou postrádal, ať po ní bažil jak chtěl. Věděl, že zkrátka zemře a hotovo. Smyčka jeho já, označená identifikátorem ‚Čchung Wejwej‘, jednoduše a bez velkého pozdvižení zanikne a vesmír půjde dál jako předtím. Tak hrozné pomyšlení na vlastní bezvýznamnost. Smyčky lidských já se považovaly za střed vesmíru, měly za to, že se všechno točí kolem nich. Skutečnost byla subjektivní. Jenže šlo o pouhou iluzi, kterou bylo i samotné já, ve skutečnosti složitý stroj sestávající z miliard neuronů, z jejich choulostivých sítí činících se zpola nezávisle v šedé kůře lidského mozku. Technika jim vypomáhala, ale nedokázala je uchovat, přinejmenším ne navěky. Takže máte pravdu, přiznal Wejwej v duchu. To, o co žádám, chci z marnivosti, ale vedou mě i praktické ohledy. Zhluboka se nadechl a řekl: „Chci, aby si mě mé děti pamatovaly.“
* * *
Boris pozoroval Hlavní stanici. Za vesmírným přístavem už vycházelo slunce a robotnici v ulicích zaujímali pozice, roztahovali deky a nevzhlednými ručně psanými cedulemi žádali o dary v podobě náhradních dílů, benzinu nebo vodky. Šlo o nebožáky, kteří zůstali po zapomenutých válkách, o lidi předělané na kyborgy a pak odkopnuté, když už je nikdo nepotřeboval.
Dnes je obcházel bratr R. Výspravka z Robotické církve, která se snažila o robotniky postarat stejně jako o své nepočetné lidské přívržence. Roboti představovali podivný chybějící článek mezi lidmi a Druhými a nezapadali mezi jedny ani mezi drahé, byly to digitální bytosti utvářené hmotným světem a svými těly, které mnohdy místo Uploadu vyznávaly osobitá, podivná náboženství… Boris si z dětství pamatoval, že bratr Výspravka slouží i jako mohel, který osmého dne po narození obřezává židovské chlapce. Otázka toho, kdo je vlastně Žid, která se dřív nekladla jenom ohledně rodiny Čchungových, ale také ohledně robotů, byla už dávno vyřešená. Boris měl z matčiny strany útržkovité vzpomínky, ještě starší než ty Wejwejovy, na protesty v Jeruzalémě, na laboratoře Matta Cohena a na první primitivní Líhně, ve kterých nemilosrdný běh evoluce tvořil digitální bytosti: transparenty vlnící se na ulici Krále Jiřího, hromadná demonstrace s hesly jako Odmítáme otroctví! a Pryč s koncentráky!, zuřivý dav shromážděný na protest vůči tomu, jak jsou oni nejranější, choulostiví Druzí zotročováni v uzavřených sítích. Laboratoře Matta Cohena se ocitaly v obležení a jeho skupina pochybných vědců se po vyhnání z nespočtu zemí konečně usadila v Jeruzalémě…
Teď se mu říkalo svátý Cohen z Druhých. Boris pozvedl hrnek ke rtům a zjistil, že je dopitý. Odložil ho a protřel si oči. Měl se prospat. Už nebyl nejmladší, nedokázal probdít celé dny a nechat se hnát jen stimulanty a nespoutaným mladickým elánem. Jako když se s Miriam schovávali právě na téhle střeše, objímali se a vyměňovali si sliby, o kterých už tehdy věděli, že je nedokáží splnit…
Vzpomínal na ni a napínal oči, zda ji nezahlédne kráčet po dláždění prastaré ulice Neve Šaanan, která vedla přímo k Hlavní stanici a kde Miriam řídila svůj podnik. To pomyšlení bylo bolestné, palčivé, jako by snad byl Boris malý kluk. Nevrátil se sice kvůli ní, ale určitě si tu představu v koutku duše nesl…
Na krk mu zlehka dýchal symbiont. Nechal si ho nasadit ve městě Tchung Jun na Marsu, v uličce odbočující z Arafatovy třídy. Bezejmennou kliniku vedl jistý pan Wong, který Borise osobně obsloužil a jehož prarodiče přišli na Mars z Číny.
Symbiont měl být údajně vyšlechtěný z fosilních zbytků marťanských mikrobakterií, ale nikdo s jistotou nevěděl, jestli je to tak doopravdy. Nosit symbionta byl zvláštní pocit. Parazit se z Borise vyživoval a jemně mu na krku pulzoval, stal se Borisovou součástí, doplňkem, který ho zásoboval cizorodými nápady, cizorodými pocity. Nenápadně pozměňoval vidění světa, takže pak člověk vlastní myšlenky vnímal jako skrze kaleidoskop.
Přiložil k symbiontovi dlaň a nahmatal jeho teplou, překvapivě drsnou slupku. Pohybovala se mu pod prsty, jak parazit zlehka oddechoval. Občas Borise překvapil tím, že vytvářel zvláštní sloučeniny, které na něj účinkovaly jako drogy. Jindy mu pozměnil zrakové vnímání nebo dokonce komunikoval s jeho Uzlinou, digitální součástí jeho mozku, která se vštěpovala krátce po narození a bez které na tom byl jeden hůř než slepec, hůř, než kdyby byl němý, protože se nemohl účastnit Rozmluvy.
Boris nezapíral, že se snažil utéct. Odešel z domova a na čas opustil Wejwejovu paměť, nebo se o to aspoň pokusil. Vyrazil na Hlavní stanici, vyvezl se až na samý vrchol a potom pokračoval dál. Opustil Zemi i její oběžnou dráhu, pobýval v pásu asteroidů i na Marsu, ale vzpomínky se nenechaly setřást a Wejvvejův most navěky spojoval budoucnost s minulostí…
* * *
„Přál bych si, aby se na mě vzpomínalo, až tu nebudu.“
„Který člověk by si to nepřál?“
„Chtěl bych…“ Wejwej sebral odvahu a pokračoval: „Chtěl bych, aby si mě má rodina zapamatovala. Aby se poučila z minulosti a plánovala dopředu. Chtěl bych, aby mé děti převzaly moje vzpomínky a aby potom dál přešly i ty jejich. Chtěl bych, aby si má vnoučata a potom jejich vnoučata a potom všechna, co jich bude, pamatovala tuhle chvíli.“
„A tak se i stane,“ odvětil Drahý.
* * *
A tak se i stalo, pomyslel si Boris. Vzpomínka se mu v hlavě vyjímala jako kapka rosy, dokonalá a nezměněná. Wejwej dostal, co žádal, a jeho vzpomínky přešly na Borise, stejně jako na něj přešly ty Vladovy a s nimi vzpomínky babičky Julie, Borisovy matky a všech ostatních. Bratranci, sestřenice, neteře i strýčkové, synovci i tetičky sdíleli rodinnou zásobu vzpomínek a mohli se kdykoli ponořit do hluboké tůně paměti, do oceánu minulosti.
‚Wejwejův most‘, jak se v rodině dodnes říkalo, občas zafungoval zvláštně, třeba i na velkou vzdálenost. Boris například zrovna pracoval v porodních klinikách na planetce Ceres nebo na Marsu kráčel po hlavní třídě města Tchung Jun a v hlavě se mu náhle vynořila vzpomínka, čerstvá vzpomínka na to, jak sestřenice Oksana porodila malého Jana, svého prvního potomka, a na to, jak se bolest a radost mísily s útržky nesouvisejících myšlenek, jak ji napadlo, jestli někdo nakrmil psa, na to, jak doktor volal „Tlačte! Tlačte!“, na pach potu, pípání přístrojů, tichý rozhovor zpoza dveří a ten nepopsatelný pocit, když ji dítě pozvolna opustilo…
Odložil šálek. Hlavní stanice už se probrala, stánky v sousedství vyložily čerstvé zboží, trh ožil hlaholem, vzduchem zavanul kouř a vůně pozvolna grilovaných kuřat a ozvalo se halekání dětí na cestě do školy…
Pomyslel na Miriam, na mámu Jonesovou, jak se jí říkalo dnes. Její otec pocházel z Nigérie a matka z Filipín a kdysi, když byl svět ještě mladý, spojila Borise s Miriam láska, láska vyjádřená v hebrejštině, v jazyce jejich dětství, jenomže pak se jejich cesty rozešly; nemohla za to povodeň ani válka, ale jednoduše život a to, jak lidmi smýkal. Boris pracoval v porodních klinikách na Hlavní stanici, ale pronásledovalo ho příliš mnoho vzpomínek, přízračných vzpomínek, a tak se nakonec vzbouřil, vydal se na stanici samotnou, vyjel až nahoru a tam nastoupil do raketoplánu, který ho dopravil na orbitu, na stanici zvanou Vstupní brána, odkud jeho cesta ze všeho nejdřív vedla na Měsíc.
Byl mladý, bažil po dobrodružství. Snažil se utéct: Měsíc, Ceres, Tchung Jun… Ale vzpomínky se mu držely v patách, a nejhorší byly ty otcovy. Pronikaly k němu skrz štěbetající Rozmluvu, komprimované vzpomínky letící rychlostí světla a odrážející se prostorem od Zrcadla k Zrcadlu, a na Zemi si na něj tím pádem vzpomínali stejně, jako si on vzpomínal na ně. Nakonec to na něj dolehlo takovou vahou, že se vrátil.
Stalo se to po návratu na Měsíc. Čistil si zrovna zuby a prohlížel si svou tvář, ani mladou, ani starou, vlastně tuctovou, s čínskýma očima, slovanskými rysy a poněkud řídnoucími vlasy, když se ho ona vzpomínka zmocnila a zacloumala jím tak, že až upustil kartáček.
Nepocházela od otce, ale od synovce Jana: Vlad seděl v křesle u sebe doma, starší, než si ho Boris pamatoval, vyhublejší, a ten výjev Borise něčím ranil, něčím, co překonalo všechnu vzdálenost a bolestně mu sevřelo srdce. Byl to zastřený výraz v otcových očích. Vlad seděl a mlčel a nic nenasvědčovalo tomu, že by si Jana nebo ostatních návštěvníků vůbec všiml.
Jenom seděl a rukama přesouval ve vzduchu předměty, jež nikdo neviděl.
* * *
„Borisi!“
„Jane.“
Synovcův plachý úsměv. „Už jsem myslel, že ani neexistuješ.“
Opožděný, přenos, spojem mezi Měsícem a Zemí, z Uzliny do Uzliny. „Vyrostl jsi nám.“
„To víš…“
Jan pracoval přímo na kosmodromu, v laboratoři v pátém patře, kde se vyráběly virulentní reklamy, miniaturní spóry přenášející se vzduchem z člověka na člověka, zvlášť v uzavřených, klimatizovaných prostorách typu Hlavní stanice. Jejich kód fungoval tak, že každý nakažený dostal nabídku ušitou přímo na míru, biotechnologie totiž bezprostředně komunikovala s Uzlinou, aby mohla splnit svůj výhradní úkol a rozkřiknout se: Nakupuj! Nakupuj! Nakupuj!
„Volám kvůli tvému tátovi.“
„Co se mu stalo?“
„Nevíme.“
Janovi se to určitě nepoznávalo snadno. Boris vyčkával. Ticho ujídalo z přenosové kapacity, ticho na obousměrné lince Země-Měsíc.
„Oběhali jste s ním doktory‘?“
„Že se vůbec ptáš.“
A
„Nevědí.“
Rozhostilo se další ticho, ticho cestující prostorem rychlostí světla.
„Borisi, vrať se domů,“ poprosil Jan, a Borise neopouštěl údiv nad tím, jak ten kluk vyrostl, jak se z něj klube muž, kterého nezná a jehož život si přitom tak jasně pamatuje.
Vrať se domů.
Ještě ten den si sbalil to málo, co měl, odhlásil se z Vah, raketoplánem odcestoval, na oběžnou dráhu Měsíce, odtud na Vstupní bránu a nakonec dolů na Hlavní stanici.
* * *
Paměť bující jako rakovina. Jakožto lékař si Boris Wejwejův most osobně prohlédl – to zvláštní napůl organické bujení proplétající se členům rodiny mozkovou kůrou a šedou hmotou, komunikující s jejich Uzlinami a rozmáhající se v podobě zvláštních, tenkých spirál cizorodé hmoty. Evolučně vyvinutá technologie, zapovězená a pocházející od Druhých. Dusila otcovu mysl, z nějakého důvodu se vymkla kontrole, bytněla jako rakovina a Vlad se už pro samé vzpomínky nemohl ani pohnout.
Boris měl svoje podezření, ale jistý si jím být nemohl, zrovna tak jako se nikdy nemohl dozvědět, jakou cenu, jakou strašlivou daň Wejwej za své požehnání zaplatil. Tahle jediná vzpomínka skončila vymazaná, jen ta a žádná jiná. Zůstala Vědmina slova, A tak se i stane, a okamžik na to už Wejwej stál přede dveřmi v náručí starých kamenných zdí, přivíral oči a doufal, že neodchází s prázdnou.
* * *
Kdysi tu všude rostly háje pomerančovníků… To si pomyslel, když po návratu na Zemi s její nepříjemnou, matoucí přitažlivostí vykročil z Hlavní stanice do horkého, vlhkého ovzduší venku. Zůstal stát pod převislou střechou, zhluboka se nadechl a nevšímal si gravitace, která ho k sobě stahovala. Vůně přesně odpovídala tomu, jak si ji pamatoval, a bez ohledu na vykácení se do ní dál mísily pomerančovníky, slavné místní pomerančovníky, které tu rostly dávno před vznikem nějakého Tel Avivu a nějaké Hlavní stanice, v době, kdy se kolem rozkládaly jen pomerančové sady, písek a moře.
Přešel ulici a kráčel, kam ho nohy nesly, nohy se svou vlastní pamětí. Od velkolepého vstupu na Hlavní stanici do uliček Neve Šaanan, přístupných jenom chodcům, do srdce staré čtvrti, která byla daleko menší, než si ji pamatoval. V dětství představovala celý svět a teď se scvrkla.
Zástupy lidí, rikši na sluneční pohon prohánějící se s bzukotem po silnicích, okounějící turisté, memkordistka kontrolující statistiky svého přenosového kanálu a okamžitě přenášející na síť všechno, co spatřila, čeho se dotkla, co ucítila; pohled, kterým Borise přeletěla, se rozběhl k milionům lhostejných diváků po celé Sluneční soustavě…
Kapsáři, znuděně patrolující ostraha stanice, žebrající robotnik s chybějícím okem a ošklivě zarezlým hrudníkem, horkem zpocení mormoni v tmavých oblecích, kteří tu rozdávali letáčky, a elronité napodobující je na drahé straně ulice…
Kapky lehkého deště.
Z blízkého tržiště doléhal křik stánkařů, slibujících nejčerstvější granátová jablka, melouny, hroznové víno, banány, v kavárně opodál hráli starci vrhcáby, popíjeli z porcelánových kalíšků hořkou černou kávu a pokuřovali z nargil neboli vodních dýmek. R. Výspravka pomalu procházel vším tím mumrajem, robotická oáza klidu uprostřed davu hlučných, zpocených lidí…
Pro samé rozhlížení, vdechování vůní, naslouchání a rozpomínání si jich v první chvíli vůbec ne všiml, takže do ženy kráčející s dítětem po druhé straně ulice málem vrazil.
Nebo oni do něj. Chlapec měl tmavou pleť a výjimečně modré oči a žena byla Borisovi odněkud povědomá. Okamžitě ho tím vyvedla z míry, a hoch se s nadějí zeptal: „Vy jste můj tatínek?“
Boris Čchung se zhluboka nadechl. „Kranki!“ okřikla žena chlapce s obavami v hlase. Boris to vzal jako jméno nebo přezdívku – v asteroiďácké hatmatilce se tak říkalo někomu nevrlému, pošahanému, zvláštnímu…
Poklekl vedle hocha a dočista zapomněl na davy proudící kolem. Zahleděl se mu do očí. „Je to možné,“ usoudil. „Ten odstín modré znám. Byl v módě před třiceti lety. Armani měl autorsky chráněný kód, hackli jsme ho a zbastlili open source verzi…“
Plácám, pomyslel si. O co se vůbec snažím? Znepokojovalo ho, jak je mu žena povědomá. V hlavě mu bzučeli neviditelní komáři, symbiont náhle dočista pozměnil jeho vidění, chlapec stál před Borisem bez hnutí a na rtech mu hrál úsměv, široký, omračující a vědoucí úsměv…
Jako z dálky slyšel, jak žena křičí: „Dost! Co mu to provádíte?“
Ten kluk komunikuje s mojí Uzlinou, došlo mu. Rychle na něho vychrlil: „Žádné rodiče nemáš.“ Vzpomínka se mísila s pocitem hanby. „Jsi z laborky, přímo z té místní, poskládali tě z veřejně dostupných genomů a Uzlin z černého trhu.“ Chlapec povolil sevření, ve kterém svíral jeho mysl. Boris se napřímil. „Nakaimas“ řekl a nenadálý strach ho přiměl o krok ustoupit.
Žena působila rozčileně a vyděšeně. „Dost!“ opakovala. „Není…“
Borisovi bylo najednou trapně. „Já vím,“ omlouval se. Zachvátil ho zmatek a stud. „Promiňte.“ Emoce splývaly v nepřirozeně rychlém sledu. Chlapci se nějak dařilo komunikovat s jeho symbiontem a ten pak ovlivňoval Borisovy myšlenky. Snažil se sebrat soustředění. Pohlédl na ženu. Kdovíproč mu záleželo na tom, aby ho pochopila. „Dokáže si povídat s mým symbiontem. Nepotřebuje interface.“ Pak si vzpomněl na kliniku a na své zaměstnání v době před odletem do vesmíru a tiše dodal: „Musel jsem odvést lepší práci, než jsem si tehdy myslel.“
Chlapec k němu vzhlížel bezelstnýma, tmavě modrýma očima. Boris si na takové děti vzpomínal, byl u tolika porodů…
O klinikách na Hlavní stanici se říkalo, že snesou srovnání s těmi jun-nanskými. Nic jako tenhle interface ale nečekal, ačkoli si na asteroidech a v Tchung Jun vyslechl různé povídačky, v nichž lidé šeptem pronášeli slovo, které dřív označovalo černou magii: nakaimas.
Zena mu pohled oplácela, a její oči, ty oči znal…
Něco mezi nimi přeskočilo, aniž by to potřebovalo Uzliny nebo digitální kódování, něco staršího, lidštějšího a primitivnějšího, co připomínalo elektrickou ránu, a žena se rozpomněla: „Boris? Boris Čchung?“
Poznal ji v tomtéž okamžiku jako ona jeho. Strach zmizel a nahradil ho úžas, který byl také úžasem nad tím, že ji nepoznal dřív. Jako by tu na jednom místě stáli dva různí lidé, proměnila se mu žena neurčitého věku před očima v dívku, kterou miloval, když byl svět ještě mladý.
„Miriam?“ ujistil se.
„Jsem to já,“ odpověděla.
„Ale vždyť…“
„Já nikam nezmizela. To ty.“
* * *
Nejradši by za ní okamžitě vyrazil. Svět už se probudil a Boris stál na střeše starého činžáku, osamocený a až na vzpomínky také svobodný. Nevěděl, co si počne s Vladem. Vybavil si, jak vzal otce v dětství za ruku a jak mu tehdy přišel obrovský, ohromně sebevědomý a plný jistoty, jak se mu zdálo, že kypí životem. Vyrazili si tehdy na pláž, byl letní den a v Menašije se volně mísili Židé, Arabové a Filipínci, muslimky v dlouhých tmavých hábitech a ukřičené děti pobíhající ve spodním prádle. Na pláži se poklidně slunily mladé dívky z Tel Avivu a kdosi kouřil trávu, jejíž těžká vůně se nesla vzduchem. Plavčík na vyvýšeném sedátku ve třech jazycích volal: „Držte se ve vyznačené zóně! Neztratilo se někomu dítě? Okamžitě se prosím dostavte ke stanovišti plavčíka! Vy s tou lodí, stočte to na přístav k Tel Avivu a nenajíždějte mezi plavce!“ Jeho slova zanikala v hlaholu hlasů, z něčího zaparkovaného auta vyřvávalo rádio, somálští uprchlíci si na travnatém plácku na promenádě opékali maso, dredatý běloch hrál na kytaru, silný, suverénní Vlad vedl Borise za ruku k vodě a Boris věděl, že ho nikdy nic neohrozí, protože ať se seběhne cokoli, otec jej vždycky ochrání.
Poprvé vydáno v online magazínu Clarkesworld v listopadu 2011
Přeložil Pavel Bakič
