Robot dělá Džasbirovi ty nejbělejší zuby v Dillí. Je to precizní, děsivá procedura, která obnáší chromovanou ocel a rotující, ječící brusné hlavy. Džasbir vyvaluje oči na pavoukovitá ramena zakončená rozličnými zubařskými zbraněmi, jimiž mu před obličejem šermuje démon radikální stomatologie. O kosmetické klinice Bělostný život! (hygienické, rychlé, moderní) četl v únorovém vydání časopisu Šádí! Pro kluky na ženění. Na křídové dvoustraně však nestálo nic o hmyzích kusadlech, která se mu svíjejí v ústní dutině. Rád by se zeptal striktní a zdrženlivé sestřičky (samozřejmě vdané), jestli to tak má být, jenže pusu má plnou svorek a navíc – kluk na ženění nesmí dát najevo strach. Když se ale do něj robot znovu pustí a roztočená ocel narazí na zubní sklovinu, raději zavře oči.
Za chvíli už nejbělejší zuby v Dillí uhánějí kypící dopravou v kostitřasné rikše. Džasbir si připadá, jako by úsměvem ozařoval celé město. Nejbělejší zuby, nejčernější vlasy, nejdokonalejší pleť a pečlivě vytrhané obočí. Prvotřídní nehty. Ministerstvo vodního hospodářství, kde Džasbir pracuje, si vydržuje vlastního manikéra, tak početná je populace nezadaných úředníků v okrsku. Džasbir si všimne, jak řidič na jeho oslnivý úsměv civí. Ví; lidé na Mathurské ulici vědí, celé Dillí ví, že každá noc je nocí velké hry, nocí šádí (šádí – sanskrtský výraz pro svatební slavnost; v kontextu příběhu výraz pro různé formy seznamování, dvoření a námluv).
Na peronu stanice metra Kašmírská kavárna poskakují policejní opice s implantovaným čipem, vřeští, probíhají cestujícím mezi nohama, odhánějí žebráky a zlodějské makaky, kteří zamořují celý systém podzemní dráhy. Před blížící se soupravou se vlna hnědé srsti převalí přes okraj peronu a zmizí ve svých doupatech a skrýších. Vlak pomalu doklouže a zastaví. Džasbir vždycky stojí hned vedle ženské sekce. Člověk nikdy neví, kdy opice, kousavé potvory, vylekají některou z čekajících pasažérek a jemu se naskytne příležitost vykonat hrdinský skutek. Ženy se svědomitě vyhýbají jakémukoli pohledu, jakémukoli slovu, sebemenšímu náznaku zájmu, ale pravý kluk na ženění nikdy nezahodí šanci na kontakt. A vida, támhleta dáma v obchodním kostýmku, ta v tom módním sáčku s vosím pasem a kalhotách stažených do boků, nenechala se náhodou na okamžik oslnit září jeho běloskvoucího chrupu?
„Robot, madam,“ prohodí Džasbir, když jej nástupčí pěchuje do 18:08 směr Barvala. „Stomatologie budoucnosti.“ Dveře se zavřou. Ale Džasbir Dajál ví, že je bělozubým Bohem lásky a že téhle noci, téhle šťastné noci konečně najde ženu svých snů.
* * *
Ekonomové uvádějí demografickou krizi Indie jakožto elegantní příklad selhání trhu. Semínka vyrašila již v minulém století, ještě předtím, než se z Indie stal Šér Chán ekonomických tygrů, než ji politické sváry a nešváry roztrhaly na dvanáct soupeřících států. Báječný chlapec, tak to všechno začalo. Ztepilý, silný, pohledný, vzdělaný, úspěšný, ožení se a vychová děti a postará se o nás, až budeme staří. Sen každé matky, pýcha každého otce. Násobeno třemi sty miliony příslušníků rodící se indické střední třídy. Děleno schopností rozlišit pohlaví plodu. Plus selektivní potraty. Utíkejte pětadvacet let podél osy x, cestou započítejte vyspělé technologie jednadvacátého století, jako jsou levné a účinné náplasti, které matce zaručí početí báječného chlapce, a ocitnete se ve slavném Ávadhu a v jeho starobylé dvacetimilionové metropoli Dillí, kde má střední třída čtyřikrát více mužů než žen. Selhání trhu. Jednotlivci sledující vlastní zájmy škodí společnosti jako celku. Elegantní příklad pro ekonomy; pro ztepilé, silné, pohledné, vzdělané, úspěšné mladé muže jako Džasbir, lapené v éře ženské neúrody, katastrofa.
Námluvní noci mají svůj rituál. Ze všeho nejdřív se Džasbir zavře na několik hodin v koupelně, pouští hlasitou hudbu a plýtvá drahou vodou, zatímco Sudžaj klepe a staví před dveře šálky čaje a přežehluje Džasbirovi límce a manžety a ze saka mu pečlivě vybírá vlasy z předešlých šádí. Sudžaj je Džasbirův spolubydlící ve státním domku v Akáciové bytové kolonii. Pracuje jako designér postav pro ávadskou verzi Města a venkova, souseda a rivala bháratské všeobjímající sintelově generované telenovely. Pracuje s komparsem, navrhuje skiny nových postav a navléká je na surový kód z Váránasí. Jahzay Productions je moderní firma, což znamená, že Sudžaj pracuje převážně na verandě prostřednictvím svého hypermoderního lighthoeku a rukama kreslí do vzduchu úhledné neviditelné obrazce. Taková práce připadá Džasbirovi, který každý den dojíždí do kanceláře hodinu a půl třemi různými typy dopravních prostředků, spíš jako flákání. Sudžaj je nespolečenský, zarostlý, zásadně se neholí a nijak často si nemyje své příliš dlouhé vlasy, je to však citlivá duše a za výsadu posedávat celý den v chládku a mávat naprázdno rukama platí tím, že se stará o domácnost. Luxuje, vytírá, pere. Vaří jako Francouz. Odvádí tak dokonalou práci, že Džasbir ani nepotřebuje posluhovačku, což v drahé Akáciové kolonii znamená nemalou úspora. Pro jeho sousedy je ovšem dění v čísle 27 vydatným zdrojem drbů nad postřikovači trávníků. Akáciová bytová kolonie je profesionální ohrazená komunita pro mladé rodiny.
Druhou částí rituálu je oblékání. Sudžaj je jako štolba hotovící svého mughalského (Mughalská říše – obrovská islámská říše, která ovládala většinu indického subkontinentu) pána k bitvě. Urovnává manžety a natáčí knoflíčky do správného úhlu. Upravuje límeček. Pečlivě prohlíží Džasbira ze všech směrů a stran, jako by kontroloval právě navrženou seriálovou postavu. Ještě smést pár lupů ze saka, narovnat ramena, provést dechovou zkoušku a prověřit, zda v chrupu nezůstal špenát od oběda či jiné zubní prohřešky.
„Tak co na ně říkáš?“ chce vědět Džasbir.
„Jsou bílé,“ zabručí Sudžaj.
Třetí částí rituálu je brífink. Zatímco čekají na rikšu, informuje Sudžaj Džasbira o dalším vývoji zápletky Města a venkova. To je Džasbirova hlavní konverzační zbraň, která mu propůjčuje nezanedbatelnou výhodu oproti líté konkurenci. Ze zkušenosti už ví, že ženy ze všeho nejvíc ocení drby ze zákulisí, z prostředí meta-seriálu, o stejně fiktivních životech a láskách a svatbách a rozvodech sintelových herců, kteří jsou přesvědčeni, že to hlavní drama se odehrává na obrazovce.
Před domem zamečí klakson přivolané rikši. Za okny bytů se tu a tam poodhrne záclona, zítra si budou sousedé stěžovat, že jim ten randái budí děti, které další den vstávají do školy. Ale Džasbir je nažehlený a nabuzený a natěšený na šádí. A vyzbrojený seriálovými drby. Jak by to mohlo nevyjít?
„Málem jsem zapomněl,“ dodá ještě Sudžaj, když otevře Bohu lásky dveře rikši. „Tvůj otec ti nechal vzkaz. Chce tě vidět.“
* * *
„Koho žes najal?“ Džasbirova replika utone v jásotu jeho bratrů, kteří v obýváku sledují přímý přenos kriketového zápasu ze Stadionu Džaváharlála Néhrúa. Jeho otec se nakloní blíž, spiklenecky, přes malý pocínovaný kuchyňský stůl. Ánant odstaví hvízdající konvici z ohně, aby taky slyšela. Je to ta nejpomalejší, nejneobratnější posluhovačka v celém Dillí, ale vyhodit ji by znamenalo odsoudit starou ženu k dožití na ulici. Belhá se po Dajálovic kuchyni jako buvol a předstírá nezájem o okolní dění.
„Dohazovačku. Nebyl to můj nápad, aby bylo jasno, ani náhodou; to ona.“ Džasbirův otec trhne bradou k otevřeným dveřím do obýváku. Za nimi, usazená v křesle se svými nezletilými syny, sleduje Džasbirova matka zápas na televizním plátně z chytrého hedvábí, které jí Džasbir koupil za svůj první úřednický plat. Když se odstěhoval z mrňavého, přepáleným ghí prosyceného bytu na ulici Nábi Karíma do vzdáleného luxusu Akáciové bytové kolonie, delegovala paní Dajálová veškerá další jednání se vzdorovitým synem na svého manžela. „Našla ti speciální dohazovačku.“
„Počkat, počkat, počkat. Co to znamená, speciální.?“
Džasbirův otec se nervózně zavrtí. Ánant hrozně dlouho umývá jeden hrnek.
„Víš, kdysi by člověk zašel za hidžrou (hidžra – označení pro osobu třetího pohlaví, obvykle transsexuálního muže)… tvá matka se ovšem přizpůsobila době, žijeme ostatně v jednadvacátém století, že, a tak ti… ehm… našla neuto.“
Zarachocení hrnku upuštěného do nerezového odkapávače.
„NeutoV.“ sykne Džasbir.
„Vyzná se v právu. Učí mravy a etiketu. Ví, po čem ženy touží. Tipl bych si, že sama kdysi bývala ženou.“
Ánant unikne krátké áá, tiché a bezděčné jako pšouk.
„Myslím, že se o nich mluví ve středním rodě,“ opraví otce Džasbir. „A nejsou to hidžry. Hidžra je buď žena předělaná na muže, nebo muž předělaný na ženu. Neuta nejsou ani jedno.“
„Neuta, hidžry, ony, ona, oni, co na tom sejde. Stejně si nejspíš nikdy neposedím u čaje s rodiči, natož abych si přečetl oznámení v šádí sekci Times of Awadh.“ Paní Dajálová překřičí užvaněného komentátora druhého zápasu mezi Ávadhem a Čínou. Džasbir protáhne obličej. Kritika vlastních rodičů je jako říznutí papírem – krajně nenápadné a krajně bolestivé.
* * *
Uvnitř Harjánského sportovního a společenského klubu byla hlava na hlavě. Mužská. Vybraně odění muži, zámožní muži, šarmantní muži, vyšňoření a vypulírovaní muži, muži s nadějnou budoucností stručně shrnutou ve sňatkovém resumé. Džasbir znal většinu z nich od vidění. Některé podle jména, pár jich povýšil z rivala na přítele.
„Zuby!“ Zavolání, pokývnutí, zvednutý palec u baru. Támhle se o starožitný mahagon opíral Kišore, nonšalantní hubeňour zavinutý do hedvábí jako přadeno. „Kdes to pořídil, ty bejku?“ Džasbirův starý známý kolega z univerzity, který se vyžíval ve společensky ostře sledovaných aktivitách jako koňské dostihy v Dillíském žokejském klubu nebo lyžování, na těch málo himálajských svazích, kde ještě ležel sníh. Teď dělal do financí a chlubil se, že už byl na pěti stovkách šádí a učinil stovku nabídek k sňatku. Ale jakmile zasekl a ony se mu kroutily na háčku, pustil je k vodě.
Těch slz, těch výhrůžek, těch hovorů s rozlícenými otci a naštvanými bratry. Ale je to hra, no ne? Kišore pokračuje: „Užs to slyšel? Dnešní noc patří Dípendrovi. No jo. Předpověděl mu to astrologický sintel. Je to všecko ve hvězdách a v palmeru.“
Dípendra byl zaťatý prcek, úředník na Ministerstvu vodního hospodářství, stejně jako Džasbir, akorát šéfoval jinému shluku prosklených pracovních kukaní – Vodním tokům a řečištím oproti Džasbirovým Rybníkům a přehradám. Už třetí šádí přiživoval sen o ženě, s níž si vymění palmerové adresy. Nejdřív telefonní hovor, pak schůzka. Teď žádost o ruku.
„Rahú je ve čtvrtém domě, Saturn v sedmém,“ prohlásil Dípendra zádumčivé. „Naše pohledy se setkají, ona pokývne – jen pokývne. Dalšího rána mi zavolá a je to, ruka v rukávě. Nabídl bych vám, abyste mi šli za mládence, ale už jsem všechna místa obsadil bratry a bratranci. Je to psáno. Věřte mi.“
Džasbirovi nikdy nešlo na rozum, proč chlap, přes den ženatý s precizními elegantními účetními programy, v noci vydává svůj život a lásku na milost konfekční astrologické strojové inteligenci.
Nepálský khidmutgar (khidmutgar – sluha, číšník) zabušil holí o dřevěný taneční parket luxusního Haijánského sportovního a společenského klubu. Kluci na ženění si urovnali límečky, narovnali saka, srovnali manžetové knoflíčky. Na téhle straně mahagonových dvoukřídlých dveří do zahrady byli přáteli a kolegy. Na té opačné budou rivaly.
„Pánové, vážení klienti šádí agentury Krásná dívka, přivítejte, poctěte a potěšte begum (begum – v jihovýchodní Asii čestný titul manželky vysokého úředníka (Bega) ) Rezzakovou a její krásné dívky!“
Dva asistenti odsunuli skládací dveře do pólového hřiště. Na něm už čekaly krásné dívky ve svých sárí, ozdobené šperky a zlatém a hennou (neboť agentura Krásná dívka je velmi tradiční a respektovaná firma). Džasbir překontroloval svůj harmonogram – pět minut na klientku, možná míň, nikdy víc. Zhluboka se nadechl a pustil z řetězu svůj úsměv za tisíc rupií. Přišel čas najít si ženu.
* * *
„Nemyslete si, že nevím, o čem si tam vy dva šuškáte,“ volá paní Dajálová přes kafemlejnkový komentář Harši Bhogla. „Už jsem to domluvila. Neuto ti všechno zařídí mnohem levněji než všechny ty šádí agentury a databáze a nesmysly. Najde ti partii najisto, napevno, nadobro.“ Z televize zazní řídký potlesk.
„Já ti povím, v čem je tvůj problém – holka vidí, že bydlíš s chlapem, a leccos si pomyslí,“ šeptá Džasbirovi dadadží. Ánant konečně postaví na stůl dva hrnky s čajem a přetočí oči v sloup. „Máma už všechno domluvila. Neuto ti začne shánět partii. Už se s tím nedá nic dělat. Stávají se horší věci.“
Ženské si možná myslí, že vědí, co chtějí, ale Sudžaj má pravdu, pomyslí si Džasbir. Radši se na celou tu hru úplně vykašlat.
Další jásot, další povedený nadhoz. Haréš a Sohan se pošklebují čínským ďáblům. Člověk si říká, že to taky zkusí a přemůže celý svět, inu, tadyhle ávadští chlapci jsou důkazem toho, že to trvá roky, desetiletí, dlouhá staletí, než se člověk opravdu naučí hrát kriket. A v tom čaji je moc mléka.
* * *
Snový závan, jako horký poryv větra, který zvěstuje příchod monzunu, vdechne do chladivých, bílých, prostorných pokoj čísla 27 na Akáciové ulici spršku pixelů. Džasbir se před ní se smíchem přikrčí. Čekal, že budou studené a ostré jako větrem vybičovaný prašan, ale jsou to jen číslice, jedničky a dvojky, vzorce elektrického náboje, které mu do vizuálního kortexu vhání malý chytrý vynález zastrčený za pravým uchem. Když se v drobných vírech ženou kolem, jemňounce přitom zvoní, jako glissando stříbrného sitáru, Džasbir užasle zavrtí hlavou a stáhne si lighthoek z ucha. Výjev se rozplyne.
„Velmi chytré, velmi hezké, ale já asi počkám, až trochu spadne cena.“
„Víš, ono mně ani nejde o ten hoek,“ mumlá Sudžaj. „Já spíš, abys rozuměl, ta dohazovačka, co ti domluvila matka. Říkal jsem si, že možná ani nikoho nepotřebuješ, kdo by ti sháněl ženskou.“ Jsou dny, kdy Sudžajova neschopnost mluvit přímo a k věci Džasbira děsně rozčiluje. Jde obvykle o dny, které následují po další neplodné a nákladné šádí, případně po dalších ranách osudu, jakou je třeba hrozba dohazovačkou či zpráva, že Dípendra s nebílými zuby má rande. S dívkou. S tou, kterou mu do čtvrtého domu Rahúa zakreslil jeho kapesní astrologický sintel. „No, takže jsem si říkal, že s trochou pomoci bys to zvládl i sám.“ Jsou dny, kdy je debata se Sudžajem marná. Jeho spolubydlící se řídí svým vlastním kalendářem. „Jo, a ehm, nasaď si zpátky ten hoek.“
Jakmile kudrlinka chytrého plastu znovu najde aktivní místo na lebce, ve vnitřním uchu mu opět zazvoní stříbrné tóny. Pixeloví ptáčci kolem něj krouží a poletují jako špačci o zimním večeru. Je to nevýslovně krásné. A pak Džasbir hlasitě polkne, když se třpytivé snítky světla a zvuku zformují do elegantního muže ve staromódním šervání (šervání – jihoasijský kabátec s rovným límcem) s vysokým límcem a zřasených muslimských kalhotách. Boty má vycíděné do vysokého lesku. Ukloní se.
„Dobré ráno, pane. Jmenuji se Rám Tarun Dás, mistr zevnějšku, šarmu a džentlmenství.“
„Co dělá ten panák v mém domě?“ Džasbir si znovu strhne přístroj, který mu do mozku pumpuje data.
„Ehm, prosím tě to nedělej,“ mrzí se Sudžaj. „Je to proti sintelové etiketě.“
Džasbir si zastrčí kudrlinku zpátky za ucho a vzápětí před ním znovu stane onen šarmantní muž.
„Byl jsem navržen s jediným záměrem a cílem – najít vám vhodnou partnerku,“ vysvětlí Rám Tarun Dás.
„Navržen?“
„Já, ehm, jsem ho pro tebe udělal,“ přizná Sudžaj. „Napadlo mě, že jestli se někdo vyzná ve vztazích a svatbách, pak jsou to mýdlové hvězdy.“
„Mýdlové hvězdy. Tys mi uplácal z mýdlové hvězdy sňatkového poradce.“
„Spíš z kombinace několika subsystémů vytažených z ústředního registru postav,“ ozřejmí Sudžaj. „Promiň, Ráme.“
„Tohle ty děláváš často?“
„Co?“
„Že se omlouváš sintelům?“
„Sintely taky cítí.“
Džasbir otočí oči v sloup. „Takže umění manželskému mě bude učit splácanina.“
„Tak tohle se neříká. Hned se omluv.“
„Pokud dovolíte, pane,“ ozve se Rám Tarun Dás, „mám-li vás spasit před sňatkem ukutým v samotném pekle, musíme začít s řádnými způsoby. Slušnost dělá člověka. Je základem všech společenských vztahů a svazků, ježto náležité vystupování odráží, čím muž opravdu je, nikoli jak se jeví. Nepřete se se ranou, prosím, ženy tohle poznají na první pohled. Respekt k druhým je klíčem k etiketě. Možná si své city jen představuji, přesto pro mne nejsou o nic méně skutečné. Protentokrát tedy přijímám vaši omluvu, jako by se stala. A teď můžeme začít. Do večerní šádí nezbývá mnoho času a my máme co dohánět.“
Proč, napadne Džasbira, proč si nikdy nedokážu vyleštit boty tak dokonale?
* * *
Líný půlměsíc se rozvaluje nízko nad výtrysky zbytkového plynu z tisícovky komínů v Tughlaku, kolébky novorozeného národa. Kolem jejich zvlněného odrazu se na hladině jezírka pohupují svíčky díja.
Pólové hřiště nebo sportovní klub, to není nic pro begum Džajtlyovou. Píše se rok 2045, ne 1945. Moderní styl pro modem! národ, taková je filozofie její šádí agentury. Jenže drby a tužby jsou věčné a muži jsou v atmosférickém osvětlení verandy černočernými stíny oproti nesmírné dillíské galaxii světel a dopravy.
„Obočí!“ Kišore přivítá Džasbira šoumenským gestem ‚pistolové prsty‘, dva výstřely bam bam. „Ne, vážné, co sis s nimi provedl?“ A pak vykulí oči, když zaregistruje celkový produkt. Otevře ústa, jen škvíru, ale dost na to, aby Džasbira zahřál pocit malého triumfu.
Byl trochu nervózní, když vzal Ráma Taruna Dáse do nákupního střediska. S tím, že tu postavu v umíněně atavistickém kostýmu vidí jen on (třebaže žasl nad tím, jak obratně se sintel vyhýbá ostatním zákazníkům přelidněného hypermarketu), se vyrovnal bez problémů, nicméně mu bylo hloupé mluvit do vzduchu.
„To je vskutku nádherný oblek,“ ozval se mu v pravém uchu Dásův hlas. „Co na něj říkáte, pane Džasbire? Mimochodem, když lidé telefonují, také mluví jen tak do vzduchu.“
Světlý, brokátový, módní retro střih – Džasbir by raději šel nahý, než aby se navlékl do něčeho takového.
„Je velmi… výrazný.“
„Jako vy sám. Zkuste si jej. Kupte si jej. Budete v něm vypadat sebevědomě a stylově, ale přitom neokázale. Ženy okázalost nesnášejí.“
Robotické švadleny a krejčí se činili až do potvrzení platební transakce. Oblek byl drahý. Ne tak drahý jako všechna ta členství v šádí klubech, utěšoval se. A teď ještě nějaký zlatý hřeb. Ale Rám Taran Dás se mu zjevil přímo ve výloze klenotnictví jako varovný prst.
„Klenoty k muži nepatří. Snad drobná brož na sepnutí límce, ale víc nic. Chcete, aby si ty půvabné dívky myslely, že jste nějaký pasák z Mumbaí? Kdepak, pane Dajále, žádné klenoty. Boty ovšem ano. Pojďte.“
Džasbir si ve vší té parádě vykračoval před lehce rozpačitým Sudžajem.
„Vypadáš, ehm, dobře. Švihácký. Jo, švihácký.“
Rám Taran Dás, opřený o vycházkovou hůl, jej probodával pohledem. „Nesete se jako buvol, pane Džasbire. Doporučoval bych vám následující – lekce tanga. Vášeň a disciplína. Latinský oheň, přesto velmi striktní tempo. Nehádejte se, už je rozhodnuto. Nic nenaučí člověka řádnému držení těla tak jako tango.“
Tanec, manikúry, pedikúry, lekce popkultury a dillíských drbů („telenovely urážejí jak inteligenci, tak představivost, věřte mi, pane Dajále“), konverzační triky, hrátky s řečí těla – kdy se jak natočit, kdy navázat či rozvázat oční kontakt, kdy si troufnout na lehounký, letmounký dotek. Sudžaj bloumal domem, ještě zádumčivější a ztracenější než obvykle, zatímco si Džasbir povídal se vzduchem a trénoval latinskoamerické otočky a předklony s neviditelným partnerem. Poslední lekce proběhla pár hodin před další šádí v klubu begum Džajtlyové.
„Obočí, pane. S takovými štětinami nikdy žádnou nevěstu neseženete. Pět kilometrů odsud je jedna vytrhávačka, má svůj moped, jezdí až do bytu. Už jsem jí zavolal, bude tady za deset minut.“
Kišore jako obvykle nepustí Džasbira k odpovědi a tlachá a tlachá: „Hledáš Dípendru?“
Džasbir si totiž povšiml, že Dípendrovo tradiční místo v Kišorově stínu zeje prázdnotou. Drobný účetní se tentokrát podle všeho vůbec nedostavil.
„Třetí schůzka,“ prohlásí Kišore, a pak ještě jednou, bezhlasně, pro dramatický efekt. „Možná na té astrologii přece jen něco bude. Hele, nebylo by to boží, kdyby mu ji někdo přebral? Jen tak, z legrace.“
Kišore si skousne dolní ret. Džasbir to staré gesto zná. Ale pak už zazvoní zvonek, potemní světla a závan větru jakoby odnikud zatřepotá máslovými plamínky svíček díja, které se pohupují na hladině jezírka. Stěny se rozestoupí a do místnosti vstoupí ženy.
* * *
Dívka stojí u prosklené stěny a dívá se dolů na parkoviště, které vypadá jako osamělý čtverec světla. Sklenku s míchaným nápojem svírá v obou dlaních jako v modlitbě či obavách. Je to zbrusu nový drink navržený k příležitosti mezinárodního kriketového turnaje; podává se v nové gyroskopické číši z vláknového skla ve tvaru poloviny vajíčka beze stopky, která se vždy sama postaví na špičku, bez ohledu na to, jak ji člověk odloží nebo upustí. Stará dobrá ávadská whisky přelitá nazlátlým sirupem a vyztužená čínským likérem Kao Liang. Drobounký červený drak se rozpouští jako soumrak.
„Tak, pane,“ šeptne Džasbirovi do ucha Rám Tarun Dás. „Jak se říká, odvážnému štěstí přeje,“
Džasbir má sucho v ústech. Sekundární aplikace, kterou na Ráma Taruna Dáse narouboval Sudžaj, mu ukazuje jeho tep, dech, teplotu a potivost dlaní. Diví se, že je stále naživu.
Znáš seznamovací manévry, znáš únikové manévry a vše mezi tím ti poskytne Rám Tarun Dás.
Chvíli s ní hledí do parkoviště. Nepatrně se k ní nakloní. A teď ta správná věta.
Co jste, Tata, Mercedes, Li Fan nebo Lexus? šeptá Rám Tarun Dás Džasbirovi do lebky. Ten po něm větu nenuceně zopakuje, Trénoval ji znovu a znovu a znovu, tak aby zněla přirozeně. Teď už ji říká jako profesionální moderátor, lépe než těch pár živých herců, kteří ještě v televizním průmyslu působí.
Dívka se na něj otočí, překvapeně pootevře ústa.
„Co prosím?“
To je normální reakce, radí Rám Tarun Dás. Znovu, zeptejte se znovu.
„Jste Tata, Mercedes, Li Fan, nebo Lexus?“
„Co tím myslíte?“
„Prostě si vyberte značku, na kterou se cítíte. Všechny odpovědi jsou správné.“
Odmlka, sešpulené rty. Džasbir si nenápadně schová ruce za zády, aby skryl pot.
„Lexus,“ odpoví nakonec. Šulka, jmenuje se Šulka. Je jí dvaadvacet, vystudovala marketing na Dillíské univerzitě, dělá do mužské módy a je to Máthurka (Máthurové – příslušníci podmnožiny hindské kasty Kájastů), jen pár kastovních stupňů od Džasbira. Demografická krize otřásla strukturou varen (varna – systém společenských kategorií související s kastovním rozvržením) a džáti (džáti – systém indických komunit a podkomunit související s kastovním rozvržením, podřízený systému varen) víc než sto let pomalé demokratické eroze. Ale především mu odpověděla na otázku.
„To je zajímavé,“ Džasbir na to.
Sulka se otočí, vytrhané půlměsícové obočí povytažené. Za Džasbirem se ozve tichý hlas Ráma Taruna Dáse, Další nahození.
„Dillí, Mumbaí, Kolkata, nebo Čennaj?“
Drobné zamračení. U Višny, ta je ale krásná.
„Narodila jsem se v Dillí…“
„Tak jsem to nemyslel.“
Mráček se promění v chápavý nanoúsměv.
„V tom případě Mumbaí. Ano, rozhodně Mumbaí. Kolkata je horká a špinavá a ohavná. A Čennaj – ne, já jsem určitě Mumbaí.“
Džasbir si zamyšleně skousne dolní ret a přikývne – gesto, které jej Rám Tarun Dás přinutil natrénovat před zrcadlem.
„Červená, zelená, žlutá nebo modrá?“
„Červená.“ Bez zaváhání.
„Kočka, pes, pták nebo opice?“
Sulka nakloní hlavu na stranu. Džasbir si všimne, že i ona má za uchem hoek. Moderní holka. Barový bot objíždí hosty a svými pavoučími prsty předvádí industriální kouzla s gyroskopickými sklenkami.
„Pták… ne, to ne.“ Šibalský úsměv. „Ne, ne. Opice.“
On snad umře, on snad umře.
„Co to ale všechno znamená?“
Džasbir vztyčí ukazováček.
„Ještě jedna. Véd Prékaš, begum Vorová, doktor Čatterdží nebo Ritu Parvázová.“
Sulka se zasměje. Směje se jako zvonky na lemu svatební sukně. Směje se jako hvězdy o himálajské noci.
Co to děláte? sykne Rám Tarun Dás a objeví se za Sulkou. Rozpřáhne ruce v gestu zoufalství, pak širokým gestem obsáhne horizont ověnčený plynovými pochodněmi. Podívejte, dnes planou hvězdy jen pro vás a vy tady tlacháte o nějaké telenovele! Scénář, držte se scénáře! Improvizace zabíjí. Džasbir má chuť odseknout Ztrať se, džine, zpátky do lahve. Zopakuje otázku.
„Město a venkov moc nesleduju,“ odvětí Sulka. „To má sestra by vám vyjmenovala všechny podrobnosti o všech postavách, a to nemluvím o hercích. Je to ale věc, o které může člověk vědět úplně všechno, aniž by kdy viděl jedinou epizodu. Takže pokud byste trval na odpovědi, asi bych si vybrala Ritu. A teď odpovězte vy mně, pane Dajále, co to všechno znamená?“
Srdce se mu obrací v hrudi. Rám Tarun Dás na něj přes dívčino rameno upírá mrazivý pohled. Zaseknutí – no tak. Jak jsem vás to naučil. Jinak přijdou vaše peníze a můj bandwidth (Bandwidth – přenosový rozsah, množství dat, které lze přenést za určitý čas) vniveč.
Přitančí k nim barový bot a rozpohybuje svůj kybernetický cirkus. Sulčina sklenka udělá salto a přistane mu přesně na špičce pavoučího prstu. Točí se a blyští a vše to vypadá jako magie, pokud člověk neví nic o gyroskopech a vláknovém sklu. Eskamotérský kousek trvá jen chvíli, to však Džasbirovi stačí, aby provedl předepsaný úkon. Než dívka vzhlédne od dolité sklenky, je Džasbir už na půl cesty ke dveřím.
Když se ohlédne a spatří její vyjevený výraz, zmocní se jej touha omluvit se. Když vidí, jak pohledem těká po hostech a hledá jej, má chuť se vrátit a prosit ji za odpuštění. A pak se jejich oči setkají. Dívají se na sebe přes celou místnost, jako v té písni, kterou si Sudžaj pobrukuje, když si myslí, že jej Džasbir neslyší. Sudžaj ji miluje. Je to ta nejromantičtější, nejvřelejší, nejnevinnější písnička, jakou kdy slyšel. Velký nemotorný Sudžaj se může utlouct po starých hollywoodských muzikálech.
South Pacific, Carousel, Moulin Rouge, sleduje je na velkém plátně v obýváku, bez ostychu si prozpěvuje s herci a nad nereálnými milostnými osudy mu vlhnou oči. Sulka u protější zdi svraští čelo. Samozřejmě, je to ve scénáři.
Co to všechno znamená? vysloví nehlasně. A Džasbir, dle pokynu Ráma Taruna Dáse, křikne v odpověď: „Zavolejte mi a já vám to prozradím.“ Pak se otočí na patě a vyjde ven. A to, ví Džasbir i bez ptaní, je zaseknutí.
* * *
Byt je příšerně přetopený a páchne po přepáleném ghí (ghí – očištěný a převařený mléčný tuk), ale neuto je zabalené do háčkovaného šálu a hrbí se jako před prudkým severákem. Na mosazném stole stojí umělohmotné pohárky; ten matčin nápadně netknutý. Džasbir sedí na pohovce, s otcem po pravici a matkou po levici, jako zatčený mezi dvěma policisty. Neuto jménem Nahín cosi mumlá, zimomřivě se chvěje a nervózně si mne prsty.
Džasbir žádného příslušníka třetího pohlaví nikdy osobně nepotkal. Ví o nich všechno – jako ví všechno o většině věcí – ze zájmových časopisů pro svobodné profesionály, které má předplacené. Ty lesklé stránky, vklíněné mezi reklamy na značkové hodinky a robotické bělení zubů, je vykreslují jako fantastické pohádkové tvory z tisíce a jedné noci, jejichž půvab a kouzlo je požehnáním a prokletím současně. Dohazovač Nahín je však staré a unavené jako bůh, ohýbá a rozevírá své kloubnaté prsty nad papíry na kuchyňském stole – „To víte, milí zlatí, to ty zatracené drogy“ – a tu a tam dostane záchvat křečovitého třasu. Taky způsob, jak se vyhnout hře na shánění manželky, pomyslí si Džasbir.
Nahín posouvá po stole listy papíru. Dokumenty jsou zdobené bohatě jako damašek, samé kroužky a spirálky anotované nečitelným písmem. V pravém rohu každého listuje fotografie nějaké ženy. Všechny jsou mladé a pohledné, ale všechny se dívají do objektivu laníma očima, jako by je někdo fotografoval poprvé v životě.
„Provedlo jsem všechny náležité výpočty a tato pětice dívek je jak kompatibilní, tak astrologicky příznivá,“ oznámí Nahín. Z hrdla si vykašle velkou hrudku hlenu.
„Vidím, že jsou všechny z venkova,“ poznamená Džasbirův otec.
„Na venkově vedou lidé slušný a spořádaný život,“ kontruje Džasbirova matka.
Džasbir, vklíněný mezi oba rodiče, se podívá přes Nahínovo zachumlané rameno na Ráma Taruna Dáse stojícího ve dveřích. Ten povytáhne obočí a zavrtí hlavou.
„Venkovanky lépe plodí,“ informuje své klienty neuto. „Součástí zadání byla i budoucnost dynastie. Na venkově je také větší výběr v rámci džáti a rodina se obvykle spokojí s mnohem rozumnějším věnem než ve městě. Městské dívky chtějí všechno. Já, já, já. Ze sobectví nikdy nevzešlo nic dobrého.“
Nahínovy dlouhé prsty zamíchají venkovanky jako hrací karty a pak tři listy posunou před Džasbira a jeho rodinu. Dadadží a mamadží si poposednou blíž. Džasbir se propadne ještě hlouběji do polstrování. Rám Tarun Dás si založí ruce na prsou a zvedne oči ke stropu.
„Na ty to tři se hvězdy dívají nejvlídněji,“ oznámí Nahín. „Setkání s rodiči mohu zařídit prakticky okamžitě. Úhradu za jejich cestu do Dillí si připočítám k honoráři.“
Rám Tarun Dás problikne a ocitne se za Džasbirem. Ten sebou trhne, když se mu v uchu ozve známý šepot.
„Součástí svatebního obřadu na Západě je věta:,Nechť promluví nyní, nebo mlčí navždy1.“
„Kolik vám matka platí?“ zeptá se Džasbir do ticha.
„Cena je součástí důvěrné dohody mezi mnou a klientem.“ Nahín má oči malé a černé jako hrozinky.
„Dám vám padesát procent navíc, když od ní odstoupíte.“
Nahínovy ruce nad delikátními kroužky a spirálkami zaváhají. Už jsi ukázal, že umíš být chlap, pomyslí si Džasbir. Tohle je chlapské gesto. Vidíte, už jsem se i naučil číst v lidech.
„Zvyšuji honorář na dvojnásob,“ vyjekne paní Dajálová.
„Tak počkat, počkat,“ protestuje pan Dajál, ale Džasbir jej překřičí. Musí tomu šílenství udělat přítrž tady a teď, dřív než jeho rodina ve víru námluvní horečky slíbí něco, co si nebude moct dovolit.
„Marníte naše peníze i čas,“ zvolá. „Já už totiž vhodnou dívku našel.“
Vytřeštěné oči, spadlé brady, šokované výrazy kolem kuchyňského stolu. A nejužaslejší ze všech Rám Tarun Dás,
* * *
Prasádovi z čísla 25 v Akáciové bytové kolonii si sice na latinskoamerickou hudbu už jednou stěžovali, ale Džasbir přesto točí ovládáním hlasitosti tak dlouho, dokud brilianty na lustru nechřestí do rytmu. Zpočátku se mu tuhý, formální tanec s přísným tempem nelíbil. Krajně neindický. Na tohle by si na svatbě žádný strýc nezatančil. Přesto však vytrval – ať nikdo neříká, že Džasbir Dajál se snadno vzdává – a charakter tanga do něj časem prosákl, jako déšť do vyschlého řečiště. Naučil se jeho disciplíně a začal rozumět jeho vášni. Po Rybnících a přehradách nyní chodí vzpřímeně. U akvabara se už nehrbí.
„Víte, pane Dajále, když jsem vám onehdy poradil, abyste promluvil hned, nebo mlčel navždy, nemyslel jsem tím, abyste svým rodičům lhal, jako když tiskne,“ mračí se Rám Tarun Dás.
V tangu mu dělá partnerku. Lighthoek umí vytvořit také iluzi váhy a hmatu, takže sintel je v Džasbirově náručí pevný a reálný. Jestli umí i tohle, nemohl by se rovnou proměnit v ženu? napadne Džasbira. Sudžaj ve snaze vypilovat každý drobný detail občas přehlédne leccos podstatné. „Zvláště pak ve věcech, které si mohou sami snadno zjistit.“
„Musel jsem zasáhnout, nemohl jsem se dívat, jak plýtvají svými penězi,“
„Nakonec by vás přeplatili.“
„A plýtvali by i mými penězi. O důvod víc, proč jsem je musel zarazit.“
Džasbir vykopne a posune Rámu Taranu Dásovi jednu nohu po podlaze v plynule provedené barridě. Propluje kolem otevřených dveří na verandu; Sudžaj vzhlédne od svého mýdlového editora. Už si zvykl, že jeho spolubydlící tančí tango tělo na tělo s postarším Rádžputem. Tvůj svět je prapodivnou říší duchů a džinů a neúplné reality, pomyslí si Džasbir.
„Kolikrát už vám otec zavolal ohledně Šulky?“ Rám Tarun Dás volnou nohou nakreslí na podlaze křivku ve znamenitě vystřižené volcadě. Tanečník tanga musí hudbu především vidět. Neviditelné musí učinit patrným.
To víš sám moc dobře, pomyslí si Džasbir. Propletl ses tímto domem jako malovaný vzorek hedvábím.
„Osmkrát,“ hlesne. „Možná bych měl zavolat já jí…“
„To ať vás ani nenapadne,“ varuje ho Rám Tarun Dás a při táhne si ho k sobě ve vášnivé embrezé. „Veškerá převaha, kterou jste si vypracoval, veškerá naděje, kterou jste choval, by se rozplynula. Zakazuji to.“
„Tak můžete mi říct alespoň pravděpodobnost? S tím vším, co víte a znáte o umění šádí, určitě umíte alespoň odhadnout, jestli mám vůbec šanci?“
„Pane Dajále,“ povzdechne si Rám Tarun Dás, „já jsem mistrem zevnějšku, šarmu a džentlmenství. Mohu vás odkázat na celou řadu prostých, nesofistikovaných sintelových bookmakerů; ti vám ocení, nač si ukážete, ačkoli nezaručuji, že se vám jejich kurzy budou zamlouvat. Povím vám jen jedno – odpovědi slečny Sulky byly velmi… přiměřené.“
Rám Tarun Dás zahákne Džasbirovi nohu kolem pasu ve finálním ganchu. Hudba dospěje do přísně předurčeného konce a přenechá místo dvěma zvukům. Jedním je pláč paní Prasádové. Zřejmě se opírá o společnou stěnu, proto jsou její vzlyky tak slyšet. A tím druhým vyzvánění telefonu, velmi konkrétní vyzvánění, hrozně dotěrná, leč nesmírně chytlavá ústřední melodie filmového hitu Má náruč, můj hrad, kterou Džasbir přidělil v domovním systému jednomu jedinému volajícímu.
Sudžaj poplašeně vzhlédne.
„Haló?“ Džasbir zoufale, prosebně mává na Ráma Taruna Dáse, který sedí na opačné straně místnosti, ruce složené na hrušce své vycházkové hole.
„Lexus Mumbaí červená opice Ritu Parvázová,“ozve se Sulka. „Co to teda znamená?“
* * *
„Ne, už jsem se rozhodl, najmu si soukromého detektiva,“ oznamuje Dípendra, zatímco si myje ruce. Na dvanáctém patře Ministerstva vodního hospodářství se veškeré klepy ohledně randění odehrávají nad umyvadly na pánském WC číslo 16. Pisoáry – příliš okatě soutěživé. Kabinky – porušení soukromí. Pravda se nejlépe umývá spolu s dlaněmi a tajnosti a odhalení lze vždy zamaskovat dobře načasovaným spuštěním sušáku na ruce.
„Dípendro, nebuď paranoik. Co ti provedla?“ šeptá Džasbir. Sintel úrovně 0.3 zabudovaný v kohoutku jej napomene, aby neplýtval vzácnou vodou.
„Jde spíš o to, co neprovedla,“ sykne Dípendra. „Je obrovský rozdíl mezi tím, když je někdo nedostupný, a když ti schválně nezvedá telefon. No ano. Taky tě to čeká. Jsi teprve v první fázi, kdy je všechno nové a čerstvé a vzrušující a tebe oslňuje ta báječná jistota, že jsi konečně, konečně!, někoho zaujal. To jsou: samé růžové lístky a cukrování a broučkování a člověk si myslí, že už to tak zůstane navždy. Jednou to ale skončí, každému. Oči se mu otevřou dřív, než by mu bylo milé, a on znovu vidí… a slyší.“
„Dípendro.“ Džasbir přejde k baterii sušáků. „Vždyť jste měli pět schůzek.“ Jenže všechno, co Dípendra říká, zní nepříjemně věrohodně. V Džasbirovi se sváří protikladné emoce. Cítí se lehký a pružný, jako by seděl obkročmo na zeměkouli jako bůh, ale svět kolem něj je zároveň bledý a éterický jako mušelínový závoj. Z hladu se mu točí hlava, ale nepozře ani sousto. Odstrčí Sudžajův s láskou připravený dhál (dhál – luštěninová kaše) a róti (róti – nekvašená pšeničná placka) stranou. Česnek by mu poskvrnil dech, ság (ság – pokrm ze špenátových a hořčičných listů) by se mu přilepil na zuby, z cibule by dostal větry, z chleba zase nevkusné nadýmání. Sežvýká pár očistných kardamomů, doufá, že dojde na kořeněné polibky. Džasbir Dajál je blaženě, nádherně zamilovaný.
Schůzka první. Kutbův minaret. Džasbir okamžitě protestuje.
„Všude samý turista. A o sobotách rodiny s dětmi.“
„Je to historické místo.“
„Šulka se o historii nezajímá.“
„To jste ji poznal tak důkladně během těch tří telefonních hovorů a dvou četů na šádínetu, které jsem mimochodem sám sepsal? Kutbův minaret představuje kořeny. Zosobňuje vše, kým jste a odkud pocházíte. Reprezentuje rodinu a dynastii. O to se ta vaše šulka rozhodně zajímá, pane Dajále, to vás ujišťuji. Tak, a na sebe si vezmete tohle.“
Kolem jezdily autobusy, malé i velké. Míjeli je pouliční prodavači všeho možného i nemožného. Tu a tam postávaly hloučky zamračených Číňanů. A tím vším se proplétali školáci s brašnami tak zavalitými, že vypadali jako dvounohé želvy. Ale Džasbirovi, který procházel pod kopulemi a kolonádami Kutbovy mešity v pohodlném oděvu průzkumníka městské džungle, připadali všichni vzdálení a nehmotní jako oblaka.
V dané chvíli existoval pouze 011 a Šulka. A Rám Tarun Dás, který kráčel vedle něj s rukama založenýma za zády.
Džasbir se na podnět svého sintelového mentora zastavil a obtáhl prstem zvětralé kontury beztělné hlavy kteréhosi tirthankara, přízraku zakletého do kamene.
„Kutb-ud-dín Ajbak, první sultán Dillí, nechal zbořit dvacet džinistických (džinismus – náboženský směr, který vznikl v 5. století př. n. 1. jako reakce na kastovní systém hinduismu
) chrámů a z jejich kamene pak postavil svou mešitu. Ještě pořád můžeš najít staré rytiny, pokud víš, kde hledat.“
„To je hezké,“ řekla Šulka. „Staří bohové jsou stále s námi.“ Každičké slovo, které jí skanulo z úst, bylo jako dokonalá perla. Džasbir se jí snažil číst v očích, ale její kočičí sluneční brýle značky BlueBoo! neprozrazovaly vůbec nic. „Jen málokdo se dnes zajímá o historii,“ prohlásil zamyšleně. „Všude jen slyšíš moderní tohle, moderní tamto, co nepřišlo na svět před minutou, nestojí za pozornost. Já ale myslím, že chce-li člověk zjistit, kam míří, musí nejprve vědět, odkud vyšel.“
Výborně, pochválil jej šeptem Rám Tarun Dás. A teď ke sloupu.
Počkali, až skupinka německých turistů opustí ohrazený prostor, a pak chvíli mlčky hleděli na černý pilíř.
„Šestnáct set let starý a ani stopa po rzi,“ prohodil Džasbir.
Z osmadevadesáti procent ryzí železo, pobídl jej Rám Tarun Dás. LakšmíMittal by se mohl od guptovských králů leccos naučit.
„Ten, jenž slul jménem Čandra s tváří nádhernou co měsíc v úplňku, ve víře své připoutal se k Pánu Višnuovi, dal tímto vznosným pilířem božského Višnua korunovat vrch Višnupáda,“ přečetla Šulka nápis ovinutý kolem středu sloupu. Soustředěně se přitom mračila a Džasbirovi připadala nádhernější než kterýkoli bůh nebo guptovský král.
„Ty umíš sanskrt?“
„Je součástí mé duchovní cesty osobního rozvoje.“
Máte zhruba třicet sekund, než dorazí další várka turistů, vloží se do hovoru Rám Tarun Dás. Tak honem, pane, ta věta, kterou jsem vás naučil.
„Povídá se, že když se k němu člověk postaví zády a obejme jej rukama, splní se mu jedno přání.“
Číňané jdou, Číňané jdou.
„A kdyby to byla pravda, co by sis přál?“
Dokonalá. Ta holka je dokonalá.
„Večeři?“
Šulka vykouzlila onen drobný, tajný úsměv, který v Džasbirově srdci vysadil záhon bodláčí, a odkráčela. Pod klenutým průchodem strážního domku se zastavila, otočila a zavolala:
„Večeře by šla.“
A pak už nerezový železný sloup Čandry Gupty obklopili čínští turisté s nákupními taškami a slunečními kšilty a pohodlnými umělohmotnými botami na nohou.
Džasbir se při slunečné vzpomínce na první schůzku usměje. Dípendra si protřepává ruce v proudu horkého vzduchu.
„Kdysi jsem o tom slyšel. Byl o tom nějaký dokument, myslím. Bílé vdovy, tak se jim říká. Celé se vyšňoří a nalíčí a vyrazí na šádí a jejich cívíčko je dokonalost sama, jenže o ženicha nestojí, kdepak, ani náhodou. A proč by taky měly, když je nekonečný zástup mužů krmí a nalévá vínem a vodí po zábavách a kupuje jim parádní dárky a boty a šperky, dokonce auta? Tak to říkali v tom dokumentu. Seznamují se jen kvůli tomu, co jim kdo dá, a pohrávají si s našimi city. A když se jim muž omrzí nebo začne žádat něco na oplátku nebo kupovat méně nákladné dárky nebo když se objeví výnosnější partie, tak vžum! Kopnou jej do zadku a jdou o dům dál. Je to pro ně jen hra.“
„Dípendro,“ povzdechne si Džasbir. „Nech to plavat. Dokumenty na šádí stanicích nejsou zrovna ideálním obrazem manželského života. Vážně.“ Tohle by mu Rám Tarun Dás pochválil. „Tak, musím zpátky do práce.“ Kohoutky, které upozorňují na vodní přestupky, hlásí vedoucím úseků i uměle natahované záchodové přestávky. Leč semínko pochybností je zaseto a Džasbir si vzpomene na restauraci.
Schůzka druhá. Džasbir týden trénoval zacházení s hůlkami na každém jídle, které před něj Sudžaj postavil. Nadával rýži, proklínal dhál. Sudžaj přesouval kupičky rýže, dhálu i všeho ostatního z misky ke rtům bez nejmenší námahy; dokonalá práce s holí.
„Tobě se to jí, když jsi jako každý programátor nasáklý asijskou kulturou.“
„Ale my Indové jsme Asiaté.“
„Však víš, co myslím. A já navíc činu nerad, je příšerně planá.“
Restaurace byla drahá, polovina týdenního platu. Však si to vynahradí na přesčasech; na Rybnících a přehradách se začaly šířit obavy ze sucha.
„Ach,“ vydechla Šulka; za ní žhnula ohromná, zamžená svatozář nočního Dillí. Je to bohyně, pomyslel si Džasbir, déví nočního města, z jejíchž vlasů stéká proud deseti milionů světel. „Hůlky.“ Dívka zvedla starožitné porcelánové hůlky, v každé ruce jednu jako paličky na buben. „Nikdy jsem nevěděla, co s nimi. Vždycky se bojím, že je zlomím.“
„Nic to není, jakmile jim člověk přijde na kloub.“ Džasbir vstal, obešel stůl a postavil se Šulce za záda. Naklonil se jí přes rameno, jednu hůlku jí položil přes palec a druhou jí vsunul mezi bříško palce a špičku ukazováčku. Pořád má lighthoek, povšiml si. Image městské dívky. Zachvěl se vzrušením, když jí vložil prostředníček mezi obě hůlky. „Tenhle prst funguje jako středový čep, vidíš? Uvolni se, to je hlavní. A zvedni si misku k ústům.“ Její prsty byly teplé, měkké, jiskřily potenciálem. Voněla její pokožka pižmem, nebo si to jen představoval?
Teď, řekl Rám Tarun Dás, nakloněný nad Šulčiným druhým ramenem. Vidíte, jak to jde? A nezapomeňte jí říct, že s hůlkami chutná jídlo lépe.
Jídlo s hůlkami opravdu chutnalo lépe. Džasbir cítil jemné odstíny chutí a vůní, kterých si dříve nevšiml. Slova nad stolem plynula snadno a hladce. Zdálo se, že Džasbir si každou větou vysloužil její zvonivý smích, A třebaže Rám Tarun Dás byl všudypřítomný a nevtíravý jako dobrý číšník, všechny duchaplnosti a vtípky a komentáře byly jen a jen Džasbirovy. Zvládneš to klidně sám, pomyslel si. To, po čem ženy touží, není žádným tajemstvím. Přestaň vykládat o sobě, naslouchej jim, rozesmávej je –
U zeleného čaje začala Sulka mluvit o novém románu, který dnes čtou úplně všichni, ten o dívce z Dillí, která vybírala manžela z dlouhé řady nápadníků, ten skandální, Kluk na ženění. Všichni kromě Džasbira,
Pomoc! šeptl neslyšně do svého vnitřního ucha.
Vyhledávám, zamručel Rám Tarun Dás. Chcete tematický výtah, populární názory, nebo rozbor postav?
Prostě buď po ruce, sykl Džasbir a zvedl pokličku čajové konvice – signál dolití – aby zamaskoval nepatrný pohyb sanice.
„Mno, je to sice knížka, kterou by muži nejraději četli potají…“
„Ale…“
„Ale když ji stejně čtou všichni?“ napověděl Rám Tarun Dás. „Já jsem zatím ve dvou třetinách, ale copak… jak daleko jsi ty, mimochodem? Pozor spoiler, pozor spoiler.“ Jeden ze Sudžajových oblíbených výrazů z Města a venkova. Džasbir konečně pochopil, co to znamená. Šulka se jen usměje a pootočí hrníčkem na talířku.
„Klidně mluv.“
„Takže copak nevidí, že Nišók je ten pravý? Ten chlap ji přece očividně, jednoznačně, na tisíc procent zbožňuje. Jenže to by bylo moc jednoduché, že ano.“
„Na drahé straně Prán je pro ni neutuchající oheň. Je to sice gangster a grázl, ale s takovým chlapem žena nikdy nepropadne sebeuspokojení. Nikdy mu nebude moct plně důvěřovat, ale to je na tom právě vzrušující. Nemyslíš, že pokud člověk nechce, aby ve vztahu uvadl a seschl, potřebuje špetku napětí, špetku obavy, že by o něj mohl přijít?“
Opatrně, pane, zahučel Rám Tarun Dás.
„To ano, ale už od toho večírku u Čaterdžíjových, kdy přímo před ruským velvyslancem hodila svou sestra do bazénku, je přece jasné, že na Džjóti žárlí, protože to ona si má vzít pana Panseho. Věčné napětí mezi vzrušením a jistotou. Vášní a stabilitou. Městem a venkovem.“
„Co Adžít?“
„Jen pohodlná dějová berlička. Nikdy nebyl vážným soupeřem. Každá žena, se kterou chodil, pro něj byla jen zrcadlem jeho vlastního ega.“
Ani jedinou větu, ani jediné slovo toho módního mýdlového románu v životě nepřečetl. Zápletky a postavy mu kroužily a cvrlikaly kolem hlavy jako ptáčci z animované grotesky. Na čtení neměl v poslední době čas. Role kluka na ženění byla práce na plný úvazek.
Šulka uchopila do porcelánových kleští kousek sladkých, slaných, tučných kachních prsou. Na ubrus ukápla šťáva.
„Tak koho si tedy Bání vezme? Uhádneš-li, získáš cenu.“
Džasbirovi se v hlavě začala formovat Dásova odpověď. Ne, zaskřípal stoličkami.
„Myslím, že vím.“
„Tak koho?“
„Prána.“
Šulčina hůlka bodla, jako rychlý zobák zimního jeřába. Džasbir znenadání žvýkal kousek sladkého, slaného, tučného kachního masa.
„Není snad v každém příběhu nečekaný zvrat?“ usmála se Šulka.
Dípendra na pánském WC číslo 16 se prohlédne v zrcadle a uhladí si vlasy.
„Zlodějky věna to jsou, nic jiného. Ovinou si tě kolem prstu, zaboří ti spáry do bankovního účtu, a pak se vytratí jako pára nad hrncem a ty nedostaneš zpátky ani paisa.“
Džasbir se už ale opravdu potřebuje vrátit do své malé pracovní kóje.
„Dípe, tebe chytá fantas. Přiznej se, že tys to četl někde na netu?“
„Není kouře bez ohně. Mé hvězdy praví, že bych měl být opatrný v otázkách srdce a že bych se měl vyvarovat falešných přátel. Jupiter je ve třetím domě. Temná znamení se nade mnou stahují jako mračna. Kdepak, najmu si sintelového detektiva, ať všechno nenápadně sleduje. Dříve či později vyplave pravda na hladinu.“
* * *
Rikša se řítí nesmírnou kolotající dopravou kolem Indiřiny křižovatky a Džasbir křečovitě svírá boční sloupek vozítka. Dípendrova kolínská trýzní jeho nozdry.
„Kam přesně jedeme?“
Dípendra zosnoval tajnou schůzku prostřednictvím kódovaného palmerového účtu. Řekl jen, že jeho plán obnáší dvě večerní hodiny, kvalitní šaty, důvěryhodného přítele a bezvýhradnou diskrétnost. Po dva dny byla jeho nálada šedivá a zamračená jako blížící se monzun. Sintelový detektiv něco zjistil, ale Dípendra nenaznačil ani slůvkem, oč jde, dokonce ani v důvěrném soukromí pánských záchodků číslo 16.
Rikša-walla, náctiletý kluk s nagelovanými vlasy, které mu v ostrých špicích padají do očí – že mu to nevadí při řízení? – je veze kolem letiště. V Gurgáonu zapadnou Džasbirovi kousky zeměpisné skládanky do sebe. Žaludek se mu začne bouřit nejen z poloslepého rikša-wally a Dípendrovy konfekční kolínské. Pět minut nato zakřupou kola o uhrabaný štěrk příjezdové cesty před portikem Harjánského sportovního a společenského klubu.
„Co tady děláme? Jestli Šulka zjistí, že jsem na šádí, místo abych s ní randil, tak mě pošle víš kam.“
„Potřebuju svědka.“
Pomoz mi, Ráme Tarune Dási, sykne Džasbir skrz stoličky, neozve se však žádná uklidňující sprška stříbrné hudby, která vždy zvěstuje příchod mistra zevnějšku, šarmu a džentlmenství. Dva obrovití sikhové (sikhismus – náboženský směr založený v 15. století v severní Indii) u dveří je kývnutím pustí dovnitř.
Kišore jako obvykle postává na svém oblíbeném místě u baru a obhlíží terén. Dípendra se prodere davem kluků na ženění jako bůh jdoucí do války. Všechny hlavy se otočí. Všechny hovory, všechny drby utichnou.
„Ty… ty… ty…,“ koktá Dípendra vzteky. Svaly ve tváři se mu chvějí. „Zloději šádí!“ Celý klub sebou cukne, když na Kišorově obličeji přistane facka. Vzápětí na Dípendra padnou dvě dlaně, jedna na každé rameno. Titánští sikhové jej otočí čelem vzad, vezmou pod pažemi a vyvedou jej, rozběsněného a nepříčetného, z Harjánského sportovního a společenského klubu. „Ty, ty čútjo (čutja – nadávka, vulgární označení pro vagínu)!“ prskne Dípendra na svého nepřítele. „Dostanu to z tebe do posledního paisa, jako že je Bůh nade mnou. Spravedlnosti neujdeš!“
Džasbir cupitá za vzpínajícím se, spílajícím Dípendrou, rudý hanbou.
„Já tu jsem jen jako svědek,“ pípne, když na něj sikhové vrhnou pohled, který říká ‚a ty budeš další‘. Vyhazovači na okamžik postaví Dípendru zpříma, řádně jej profackují a dají mu doživotní zákaz vstupu do šádí agentury Krásné dívky begum Rezzakové. Pak jej zlehka přehodí přes kapotu zbrusu nového Li Fanu G8. Dípendra chvíli leží na štěrku, hrozivě nehybný a mlčenlivý, pak si vzpomene na sebeúctu, vyškrábe se na nohy, opráší si kalhoty a uhladí sako.
„Za tohle jej uvidím u řeky,“ křikne na netečné sikhy. „U řeky!“
Džasbir už stojí na ulici a rozhlíží se, jestli už rikša-walla odjel.
* * *
Slunce je mosazná mísa, která se valí po indigovém obzoru světa. Ranním oparem problikávají pouliční světla. Břehy řeky nikdy nezejí prázdnotou. Vyzáblí mužové tlačí své dvoukoláky a vozíky a klovou jako ptáci do odpadky zavátého písku. Dva kluci rozdělali malý ohýnek v kruhovém ohništi. Přes travnatý písek se sune vzdálené procesí žen s měkkými balíky na hlavě. U svraštělého čůrku. Jamuny se vysvěcuje starý bráhman (bráhman – v hinduismu příslušník kasty (varny) kněží a učenců, v kontextu příběhu také geneticky upravený člověk), lije si vodu na hlavu. Džasbir se navzdory časnému horku zachvěje. Dobře ví, co všechno se pouští do řeky. Puch splašků, říznutý dýmem hořícího dřeva, cítí až sem.
„Ptáci,“ utrousí Sudžaj; rozhlíží se kolem s výrazem prostého úžasu ve tváři. „Slyším zpěv ptáků. Tak takhle vypadá ráno. Zopakuj mi ještě jednou, co že tady dělám?“
„Jsi tady, protože tady nechci být sám.“
„Aha, a co tady děláš ty?“
Dípendra si dřepne na paty ke své sportovní tašce a obejme ji. Na sobě má ostře bílou košili a volné kalhoty s puky. Velmi kvalitní boty. Kromě zavrčení na přivítanou neřekl Džasbirovi a Sudžajovi ani slovo. Většinou jen civí před sebe. Nabere si písek do hrsti a nechá si jej prosít mezi prsty. To by Džasbir také nikomu nedoporučoval.
„Mohl bych být doma a programovat,“ zabručí Sudžaj a vzápětí: „A, už je to tady. Šou začíná.“
Přes neduživou říční trávu kráčí Kišore. Zatím je z něj sice jen dobře oblečená vzdálená tečka, ale i tak je každému jasné, že zuří. Jeho křik se v klidném ranním vzduchu nese daleko.
„Ukopnu ti hlavu a hodím ji do řeky,“ huláká na Dípendru, který stále dřepí na břehu.
„Já jsem tu jen jako svědek,“ vysvětluje chvatně Džasbir, aby náhodou nedošlo k mýlce. Kišore musí zapomenout a Dípendra se nikdy nesmí dozvědět, že v klubu begum Džajtlyové byl i svědkem Kišorova vtipu o přebrání.
Dípendra vzhlédne. Má mdlý výraz, mírné oči.
„Tobě to zkrátka nedalo, že? Asi by tě zabilo, kdybych měl pro jednou něco, co ty ne.“
„Tak abys věděl, v tom klubu jsem tě ještě nechal být, i když jsem tě mohl rozplácnout jako hmyz. Mohl jsem ti zarazit nos do lebky, ale nezarazil. Stálo mě to důstojnost, před všemi známými, kolegy, obchodními partnery, ale hlavně před ženami.“
„V tom případě ti tvou ztracenou důstojnost pomůžu znovu najít.“
Dípendra strčí ruku do sportovní tašky a vytáhne pistoli.
„Proboha, pistole, On má pistoli,“ drkotá Džasbir. Cítí, že mu kolena tají jako vosk. Myslel si, že něco podobného se stává jen v mýdlových seriálech a hloupých románech. Dípendra vyskočí na nohy; muška pistole se neodchýlí od pomyslného bindí uprostřed Kišorova čela ani o píď. „V tašce je ještě jedna.“ Dípendra kývne pistolí i bradou. „Vezmi si ji. Rozetneme to jako chlapi. Se ctí. Ber pistoli a postav se mi.“ Hlas mu poskočí o oktávu výš. Na krku a spánku mu pulzuje žíla. Sportovní tašku kopne Kišorovi k nohám. Džasbir vidí, jak se v bankéři rozhořívá vztek, šílený, sebevražedný vztek, a kvapně dohání ten úředníkův. Slyší se, jak mumlá panebože, panebože, panebože, „Tak dělej. Dávám ti čestnou šanci. Jinak tě odprásknu jako prašivého psa.“ Dípendra udělá krok, náhlý, bodavý. Supí a funí jako umírající kočka. Kvalitní bílou košili má propocenou skrznaskrz. Hlaveň pistole se chvěje centimetr od Kišorova čela.
A pak bleskový pohyb, tělo proti slunci, bolestivý výkřik a Džasbir najednou vidí, že pistole visí Sudžajovi na prstu za chránítko spouště. Dípendra leží na písku a svírá a rozevírá pravou dlaň. Starý bráhman třeští oči a kape z něj voda.
„V pořádku, všechno je v pořádku,“ říká Sudžaj. „Teď ji vrátím k té druhé a obě si vezmu a schovám a všichni na dnešek zapomeneme, ano? Takže beru tašku a navrhuju, abychom odsud zmizeli, než někdo zavolá policii, hm?“
Sudžaj si hodí sportovní tašku přes svěšené rameno a vykročí k pouličnímu osvětlení; Dípendra za ním pláče a choulí se v hromádce umělohmotných odpadků.
„Jak – co – jaks to – kde ses to naučil?“ koktá a poskakuje za spolubydlícím Džasbir; nohy se mu boří do měkkého písku.
„Ten chvat jsem programoval už asi miliónkrát; napadlo mě, že bych ho možná zvládl i v reálném životě.“
„Ty chceš říct…“
„Odkoukal jsem to ze seriálů. To snad všichni, ne?“
* * *
Mýdlové seriály nabízejí útěchu. Jejich předvídatelné uječené hádky, schematická melodramata podbarvená vzletnou hudbou vysávají jed z chaotického, neschematického světa, v němž může úředník z Ministerstva vodního hospodářství vyzvat na souboj rivala kvůli ženě, kterou potkal na šádí. Sošky skutečných dramat vyřezané z mýdla.
Džasbir zamrká a znovu vidí Dípendrovu pistoli. Vidí, ve zpomaleném záběru jako z filmu o bojových uměních, jak ji Dípendrova ruka vytahuje ze sportovní tašky. Zdá se mu, že vidí i druhou pistoli, uloženou mezi srolovanými sportovními ponožkami. Ale možná si to jen představuje, prostřih a detailní záběr. Už teď si upravuje paměť.
Osudy Niléše Vory a ženy doktora Čaterdžího hladí po duši, jejich věčně mařená a nenaplněná láska, a osudy Dípti – uvědomí si někdy, že v očích bráhmapurské smetánky bude nadosmrti jen Dálitkou od vesnické pumpy?
Pracuješ s někým dlouhá léta. Jeho prosklená kóje sousedí s tvou. Chodíš s ním na šádí, dělíš se s ním o naděje a obavy osobního a milostného života. A láska jej promění v krvelačného šílence. Pistoli mu sebral Sudžaj. Velký neohrabaný Sudžaj mu vzal nabitou pistoli přímo z ruky. Dípendra by býval Kišora zabil. Statečný, potrhlý Sudžaj. Zrovna programuje, vrací se tak do normálního života. On seriály programuje, Džasbir je sleduje. Džasbir mu udělá čaj. Pro jednou. Jo, to bude pěkné gesto. Čaj vždycky vaří jen Sudžaj. Džasbir vstane. Zrovna běží dost nudná epizoda,
Mahéš a Radžání. Ty dva nemůže Džasbir vystát. Bohatí synkové, kteří dělají parkovače aut, aby si je dívky vzaly z lásky, ne kvůli penězům, to už je na jeho inteligenci trochu moc. Radžání je každopádně kočka. Zrovna požádala Mahéše, aby jí přivezl vůz před hotel.
„Když člověk pracuje na parkovišti, má spoustu času na vymýšlení teorií. Já například přišel na to, že v autě se odráží charakter majitele,“ rozumuje Mahéš. Taková seznamovací věta by někoho napadla fakt jen v seriálu, pomyslí si Džasbir. „Co jste, Tata, Mercedes, Li Fan nebo Lexus?“
Džasbir ve dveřích ztuhne.
„Ehm, Lexus.“
Pomalu se otočí. Všechno padá, všechno klesá a on visí ve vzduchu. Teď Mahéš říká: „A mám ještě jednu teorii. Myslím, že každý člověk je jako město. Jste Dillí, Mumbaí, Kolkata nebo Čennaj?“
Džasbir si sedne na podničku gauče. Nahození, zašeptá. A ona odpoví…
„Narodila jsem se v Dillí…“
„Tak jsem to nemyslel.“
Mumbaí, zamumlá Džasbir.
„V tom případě Mumbaí. Ano, rozhodně Mumbaí. Kolkata je horká a špinavá a ohavná. A Čennaj – ne, já jsem určitě Mumbaí.“
„Červená, zelená, žlutá, modrá,“ hlesne Džasbir.
„Červená.“ Bez zaváhání.
„Kočka, pes, pták, opice?“
Radžání dokonce taky nakloní hlavu na stranu. Takhle si tenkrát všiml, že Šulka má za uchem lighthoek.
„Pták… ne, to ne.“
„Ne, ne, ne,“ odříkává Džasbir, Tady se šibalsky pousměje. „Opice.“ Ano, šibalský úsměv. Zaseknutí.
„Sudžaji!“ křikne Džasbir. „Sudžaji! Sežeň mi Dáse!“
„Jak se může sintel zamilovat?“ ptá se Džasbir.
Rám Tarun Dás sedí ve svém oblíbeném proutěném křesle, nohy volně zkřížené. Brzy, velmi brzy, myslí si Džasbir, se tady začne křičet a paní Prasádová odvedle bude bouchat a plakat.
„Ale pane Dajále, copak většina náboženství netvrdí, že láska je fundamentálním aspektem všehomíra? Pokud je to pravda, pak snad není tolik překvapivé, že distribuovaná entita jako já nalezne – ke svému velkému, velikému překvapení – lásku. Tu vnímá distribuovaná entita trochu jinak, nejde o vzedmutí elektrických vzruchů a neuropřenašečú v mozku jako u člověka. U nás je to poněkud… ušlechtilejší zážitek, zároveň však silně společenský. Jak bych vám jej popsal? Lidé na to nemají ani vhodný koncept, natož slova. Má osobnost je specifickou inkarnací aspektů řady různých sintelů a jejich podprogramů, přičemž tyto sintely jsou rovněž iteracemi podprogramů, z nichž mnohé jsou marginálně sentientní. Já jsem mnohý, jsem legie. A ona také. Ačkoli pohlaví je pro nás pochopitelně čistě arbitrámí a převážně irelevantní. Je velmi pravděpodobné, že na mnoha úrovních sdílíme stejný kód. Náš vztah tedy není ani tak sblížením myslí jako spíš spojením národů. Od lidí se v tomto aspektu lišíme, jelikož mezi lidskými skupinami panují rozpory a antipatie. Politika, náboženství, sport a obzvlášť vaše historie jsou toho výmluvným důkazem. Nás však skupiny spojují. Vzájemně se přitahují. Nejbližší analogií je snad fúze velkých korporací. V lásce však máme jedno společné – rádi se o ní bavíme s ostatními.“
„Kdys přišel na to, že Šulka má sintelovou asistentku?“
„Ihned, pane Dajále. To my poznáme na první pohled. A my také, promiňte ten výraz, nechodíme kolem horké kaše. Fascinace v první nanosekundě. A pak… inu, jak jste viděl na oné nešťastné scéně z Města a venkova, jsme vám psali scénář.“
„Takže my si mysleli, že nám radíte…“
„Zatímco ve skutečnosti jste fungovali jako naši prostředníci, ano.“
„Co bude dál?“ Džasbir se plácl do stehen.
„Prolínáme se na velmi vysoké úrovni. Zatím vnímám jen náznaky a stíny, ale cítím, že vzniká nový sintel, který dalece přesáhne nás i ostatní postavy seriálu. Je to poroď? Nevím; jakpak bych vám mohl vylíčit to nesmírné, závratné vzrušení, které cítím?“
„Já myslel, co bude se mnou a Sulkou.“
„Ach tak. Promiňte, pane Dajále, trochu se mi z toho všeho točí hlava, obrazně řečeno. Pokud mohu jednu poznámku – vaši rodiče mají pravdu. Nejprve svatba, pak láska. Ta nakonec vyroste ve všem, co kolem sebe vídáte každý den.“
* * *
Nenechaví makaci poskakují kolem Džasbira a tahají jej za puky na kalhotách. Půlnoční metro, poslední spoj domů. Hrstka pozdních cestujících drží vzájemnou karanténu. Džinové nevysvětlitelných průvanů, kteří se prohánějí všemi podzemkami na světě, stáčejí odpadky na peronu do malých vírů; Tunel zaostřuje vzdálené šoupání a zvonění, které v tuto hodinu působí zvláštně, nadpřirozeně. U Stánků rikš by snad ještě někdo mohl být. A pokud ne, tak se projde. Je to fuk.
Setkal se s ní v módním baru, samá kůže a tmavé sklo, v mezinárodním hotelu v centru. Vypadala nádherně. Prosté míchání cukru v kávě mu trhalo srdce vedví.
„Jaks to zjistila?“
„Dévašrí Didí mi to řekla.“
„Dévašrí Didí.“
„A tobě?“
„Rám Tarun Dás, mistr zevnějšku, šarmu a džentlmenství. Velmi tradiční, staromódní Rádžput. Říkal mi ‚pane Dajále‘, až do samého konce. Udělal mi ho můj spolubydlící. Pracuje v oddělení designu postav Města a venkova.“
„Má starší sestra dělá PR v oddělení meta-seriálu u Jazhay Productions. Dévašrí Didí si nechala sestavit u jednoho hereckého designéra.“ Džasbirovi vždy připadala myšlenka umělých herců hrajících stejně umělé role trochu ujetá. A pak zjistil, že existuje sintelová láska.
„Je vdaná? Myslím tvoje sestra.“
„Šťastně. Děti taky.“
„V tom případě doufám, že i naše sintely jsou spolu šťastné.“ Džasbir pozvedl sklenku, Šulka svůj hrnek kávy. Alkohol nepila, nechutnal jí. Dévašrí Didí jí poradila, že k moderní šádí begum Džajtlyové se abstinence hodí.
„A co můj malý kvíz?“ prohodil Džasbir.
„Dévašrí Didí mi poradila odpovědi, které jsi čekal. Řekla, že je to běžná strategie, osobnostní kvízy a mentální testy.“
„A ten sanskrt?“
„Neumím ani slovo.“
Džasbir se upřímně zasmál.
„Duchovní cesta osobního rozvoje?“
„Já jsem přísně materiální holka. Dévašrí Didí řekla…“
„…že hluboká duchovní dimenze na mě zapůsobí. Já zase nerozumím historii. Mimochodem, co Kluk na ženěni?
„Ten nečitelný škvár?“
„Já taky ne.“
„Je na nás vůbec něco pravdivého?“
„Jen jedno,“ odvětil Džasbir. „Umím tango.“
Její překvapení, které se záhy přetavilo v zářivý úsměv, bylo taky pravdivé. Pák znovu nasadila vážnou tvář.
„Měl jsem vůbec kdy šanci?“ zahučel Džasbir.
„Proč ses na to musel ptát? Mohli jsme si jen říct, že jsme oba naletěli, potřást si rukama, zasmát se a rozloučit. Džasbire, pomohlo by ti, kdybych ti přiznala, že jsem ani nikoho nehledala? Jen jsem zkoušela systém. Pro holky na vdávání je to jiné. Já mám totiž plán.“
„Aha,“ hlesl Džasbir.
„Zeptal ses, i když jsme se dohodli, hned na začátku, že už mezi námi nebude žádná přetvářka.“ Otočila hrnek ouškem vpravo a lžičku úhledně položila na talířek. „Musím už jít.“ Zacvakla kabelku a vstala. Nechoď ještě, řekl Džasbir tichým vnitřním hlasem mistra zevnějšku, šarmu a džentlmenství. Šulka vykročila ke dveřím.
„Jo a Džasbire.“
„Ano?“
„Jsi moc fajn kluk, ale tohle nebylo rande.“
Jedna opice to s drzostí přežene a štípne Džasbira do holeně. Džasbir ji kopne a zvíře se s jekotem rozkutálí po peronu. Promiň, opice. Ty za to nemůžeš. V tunelu zahřmí ocelová kola; závan horkého větru a vůně elektřiny zvěstují příjezd posledního spoje. Zatímco se světla plazí po vnějším ohybu tunelu, Džasbir přemýšlí, jaké by to bylo udělat krok dva a padnout na koleje. Hra by skončila. Dípendra to má jednoduché – nemocenská, psychoanalytik ministerstva a medikace. Ale pro Džasbira to nebere konce a on už je unavený. A pak kolem něj zaduní modrá a stříbrná a žlutá světla vlaku a proberou jej z transu. Vidí svou tvář ve skle, zuby stále božsky bílé. Zavrtí hlavou, usměje se a projde dveřmi dovnitř.
Je to tak, jak tušil. Poslední rikša odjela domů a stanoviště před stanicí metra Barvala zeje prázdnotou. Po rozpraskaných, děravých silnicích je to k branám a zdem Akáciové bytové kolonie čtyři kilometry. Necelá hodina chůze. Proč ne? Noc je teplá, on stejně nemá co na práci a třeba si cestou stopne projíždějící taxík. Po půl hodině jej v protisměru mine pozdní patrolující rikša; zabliká světly, otočí se a zastaví vedle něj. Džasbir ji odmávne. Noc a melancholie mu dělají dobře. Vysoko nad zlatavou aureolou Dillí svítí hvězdy.
Francouzskými okny proniká z verandy do zšeřelého obýváku světlo. Sudžaj ještě pracuje. Po čtyřech kilometrech se Džasbir zpotil. Dřepne si do sprchy, zavře oči a s blaženým výrazem se nechá bičovat proudem vody. Jen ať teče, jen ať tryská – je mu jedno, kolik vzácné tekutiny vyplýtvá, kolik to bude stát, jak naléhavě ji vesničané potřebují na zalévám. Smyj ze mne tu starou unavenou špínu.
Zaškrábání na dveře. Nezřetelné zamumlání? Vypne sprchu.
„Sudžaji?“
„Já, ehm, nechal jsem ti přede dveřmi čaj.“
–“Aha, díky.“
Rozhostí se ticho, ale Džasbir ví, že Sudžaj neodešel.
„Ehm, jen jsem chtěl říct, že jsem vždycky… že budu… vždycky. Že…“ Džasbir tají dech, voda mu stéká po těle a kape na podlahu sprchového kouta. „Že tu pro tebe vždycky budu.“
Džasbir si obtočí ručník kolem pasu, otevře dveře koupelny a zvedne hrnek s čajem.
Za okamžik se z rozzářených oken domu číslo 27 v Akáciové bytové kolonii rozduní latinskoamerické rytmy. V celé ulici se rozžínají světla. Paní Prasádová tluče botou do stěny a úpí. Tango začíná.
Poprvé vydáno v antologii Fast Forward 2, ed. Lou Anders v roce 2008
