Osud si s Yariim ošklivě pohrál. Chtěl zpátky svůj život u stosedmičky. I kdyby se musel přetvařovat, krást, brát drogy…
Stál v přechodové komoře s rukama za hlavou, zatímco mu vznášející se bezpečnostní robot odříkával jeho práva.
Yariimu, obviněnému z držení drog a krádeže dat, přecházely oči z blikajících světel.
Žaludek se mu svíral z vyhlídky na vazbu, na převoz do federálního útulku, kde bude civět do zdí a čekat na povinné zařazení na kliniku pro nápravu chování. Čekají ho tam absťáky, příšerný třes a zvracení.
Nosné rotory uvnitř skořepiny robota bzučely jako rozzuřená vosa. Yariiho pokřivený obraz se odrážel na čočce kamery hned vedle ústí pulzní zbraně.
Po očku se podíval po otevřeném průchodu za sebou a rozvažoval, jestli se má dát na útěk. Jenže i kdyby unikl zpátky do vesmírné stanice Gaifa, tyhle mrchy by ho dostihly.
Dveře se s pronikavým zasyčením zasunuly a prostor teď působil ještě stísněněji. „Sakra,“ zaklel. Po lysé hlavě mu stékaly kapičky potu.
Z reproduktorů zaznělo tiché pípnutí – vystupovací tón. Robot ztlumil světla a zaklesl se do výklenku ve stropě.
Yarii mrkáním zaháněl mžitky po stroboskopických záblescích. Červené lampy a rytmický hukot motorů a klimatizace dodávaly přechodové komoře atmosféra nějaké tělesné dutiny.
Dveře před ním zasyčely a odhalily bílý obdélník, jenž ho na chviličku palčivě oslnil. O zárubeň se opírala žena ve volně zapnuté kombinéze. Současný vojenský model v barvě polní šedi, jaký nosívá mužstvo v loďstvu. Žádné výložky ani jmenovky.
Její souměrně řezané rysy a bronzová pleť Yariimu prozradily něco o chirurgických zákrocích v ceně ročního žoldu řadového vojáka. Měla náhlavní soupravu, model pro stíhací piloty, zkrášlenou osobní náladovou malůvkou na kukle, jež měnila teplé barvy jako olejová skvrna. Od okraje jednoho sluchátka k drahému se houpaly stříbrné korálky, ale jejich řada vypadala nedokončeně: že by odsloužené mise? Nedokázal to uhádnout. Odklopená clona jí vrhala široký stín přes oči: kamerové zorničky zasazené do šmolkově modrých duhovek.
„Kride Yarii,“ oslovila ho žena klidným, ale povýšeným hlasem, „vítejte v gildě kurýrů.“
Pašeráci, pomyslel si Yarii a spustil ruce. Žádná čest. Jenže on tu svou už také dávno spláchl do záchodu, když začal brát drogy a ukradl program letového simulátoru.
„Jsem kapitán Ima ze Zuřivého Ariela,“ oznámila. „A normálně lidi narychlo nenabíráme.“
Yarii sledoval její pohled k lékovému platíčku, jež mu vykukovalo z levé náprsní kapsy.
„Domákli jsme se, že jste feťák,“ dodala Ima.
Yariiho návyk na Barvu nebe potlačoval ‚nervy‘, elektronicky způsobenou panickou poruchu, kdykoliv se propojil s počítačem.
Všiml si smotku kabelu u Imina pravého stehna, spojujícího pažbu fázové pistole s baterií v pouzdře. Čistá zbraň, určená k seškvaření obvodů nebo k dočasnému ochromení vůlí ovladatelných svalů.
„Nebylo třeba šít takovou boudu,“ ohodnotil složitou fintu se zatčením. „Mohla jste mi to navrhnout na rovinu. Třeba bych se přidal.“
Ima zavrtěla hlavou. „Dovezla jsem z hotelu vaše bágly.“ Pohrávala si s náhlavní soupravou, kterou držela v ruce. Yarii postřehl symbol své bývalé jednotky: [o], který si namaloval na šedou kuklu.
„Vaše zatčení bude oficiální zástěrka,“ dodala. „Možná mi ještě poděkujete. Stejně by vás nakonec zabásla Orbitální stráž.“ Letmo se na jeho náhlavní soupravu zadívala, jako by na ni udělala mírný dojem, a potom mu ji hodila.
Yarii ji chytil. „O co tedy kráčí?“
„Obdrželi jsme tísňové volání z Aureoly. Nákladní loď, jedna z našich,“ odpověděla. „Potom jsme ztratili spojení. Potřebuji navigátora, aby mě tam dostal, a druhého pilota pro případ nutnosti.“
„Kde je?“
„Prstenec u Tesho.“
Yarii pod šedými kalhotami pracovní uniformy a černou košilí ztuhl. Před očima se mu míhaly vzpomínky na plynného obra Tesho, na smetiště promíchané s jeho prstencem, na všechna plavidla, která odtamtud odvlékal, a na životy, které nedokázal zachránit…
„Odsloužil jste tam jeden turnus,“ řekla Ima, jako by se zdráhala. „Pátrací a záchranná služba stosedmičky.“
„To je pravda,“ odpověděl Yarii a pozastavil se nad tím, jak získala přístup k jeho služebním záznamům.
Ima rozšířila oči. „Á, ale teď už je to jiné,“ řekla a ušklíbla se. „Dostal jste SDR.“
„Což znamená, že vám nebudu k velkému užitku,“ podotkl. Připomínka syndromu dysfunkce rozhraní, jenž z něho dělal vyhořelého vysloužilce, ho zabolela. „Máte dost dlouhé prsty na to, abyste si našla někoho jiného…“
„Měla jsem na výběr bud vás, nebo nějakého hlínožrouta svázaného rodinou,“ zarazila ho Ima.
Yarii sevřel sluchátka náhlavní soupravy. On býval svázán s loďstvem, s jedinou rodinou, kterou kdy měl, dokud ho SDR neodtrhl jako prázdnou nádrž.
„A neměla jsem zrovna čas rozšířit pátrání nebo se hádat s palubní umělou inteligencí,“ dodala Ima. „Vypracovala váš model, profil založený na vašich záznamech. Schází vám to vzrušení v pilotní kabině…“
„Jo, ale k Teshu jsem se v dohledné době vracet neplánoval,“ uchechtl se Yarii. „Už jste někdy byla v prstenci?“
Ima založila ruce na prsou.
„Víte o tamních ludrácích?“ pokračoval Yarii. „Proti pirátské chátře nemáte na jejich území šanci: je to nepřehledné bludiště šrotu široké sedm tisíc kilometrů. Jinak byste se nespokojila s najmutím někoho, jako jsem já. Ale na to už jste asi přišla.“
„Mám na přídi vysokoenergetický kanón,“ odsekla příkře Ima.
„To nemusí stačit. Takže pokud mi nenabídnete léčbu na SDR, můžete na to zapomenout.“ Yarii se odvrátil.
„Před třemi měsíci si nás najal tým lékařských výzkumníků, abychom je propašovali z laboratoře Bloku na tajné místo. Specializují se na nervové choroby.“
Yarii se k ní zase obrátil. „Chcete tím říct, že mě můžou spravit?“
Ima pokrčila rameny. „Provádějí klinické zkoušky. Když poletíte, nechám vás zařadit na seznam čekatelů.“
Yarii se na ni přesto díval kriticky a úkosem. Ima patří k pašerákům; na její slovo se nedá spoléhat. Kromě toho žádná klinika ani technická dílna nedokázala přijít na podstatu SDR. Žádná terapie neexistuje. Ale v hloubi duše jí chtěl věřit. Zoufale.
„Jaký náklad?“ zeptal se na Aureolu.
„Devadesát sedm cestujících,“ odpověděla. „A není to linková loď.“
„A co teda?“
„Joffané, kteří potřebují převézt na Dreu.“
„Skvělé, plná loď sektářů,“ prohlásil Yarii.
Propagační kampaň Mor náboženství, kterou sledoval jako dítě, mu způsobila mnoho bezesných nocí: střídající se záběry náboženských symbolů, teroristických činů, hromadných sebevražd a etnických čistek.
Předat věřící federálům bude záslužné, nemluvě o tom, že se mu to vyplatí.
„No co, tak dneska není náboženství legální,“ odvětila Ima. „Váš zlozvyk taky ne.“
Yarii sklopil oči k symbolu své jednotky a zpotily se mu dlaně.
„Heleďte,“ ozvala se Ima. „Jdete do toho, nebo ne?“
„A co když mě doktoři nebudou umět vyléčit?“ zeptal se a ohlédl se po dveřích přechodové komory za sebou. „Můžeme vás využít i jinde.“
„Prostě mě dostaňte na první místo v tom seznamu,“ odpověděl a do hlasu se mu vkradla pochybnost.
„Dobře,“ opáčila. „Smlouvu máte v systému náhlavní soupravy. Otevře se, až jej spustíte. Jenom si ji přečtěte a podepište.“
Yarii si nasadil soupravu, stiskl spínač a sklopil clonu. Ze sluchátek se ozvalo slabé hučení, jež záhy ztichlo, když se mu rozbzučel implantovaný neuročip na lebeční spodině. Po displeji se roztřeseně rozběhly paragrafy a odstavce textu. Když dočetl smlouvu, vybídla ho věta vyvedená tučnými modrými kapitálkami k potvrzení. Soustředil se na vyvolání kogniskriptu, textového editoru ovládaného myšlenkami. <Souhlasím.>
Za očima mu explodovala hradba světla. Škubl sebou a strhl si náhlavní soupravu.
Ima se zasmála. „Nerozčilujte se, Yarii. Každý jednu dostane.“
„Jednu co?“ sykl.
„Paměťovou bombu nastavenou na rozbalení v případě, že byste se vymkl kontrole. Nebo kdyby vás někdo zajal a pokoušel se z vás něco dostat násilím. Software ve vašem implantátu zastře jakoukoliv vzpomínku, kterou na nás máte. A neobtěžujte se snahou ji najít; skončil byste s vymazaným systémem. Dokonce jste jako bonus dostal zaměřovači maják.“
Yarii si hladil hlavu a opovržlivě přimhouřil oči. Uvědomoval si, že ho Ima má na vodítku.
„Zaplaceno dostanete po akci,“ prohlásila Ima a hladila přitom pažbu pistole.
Yariiho cévami se rozlila vlna adrenalinu. S nástupem ‚nervů‘ zalovil v náprsní kapse a vytáhl platíčko Barvy nebe. Vyloupl měkkou modrou kostku a hodil si ji do úst. Kostka se rozpustila a uvolnila lékořicovou příchuť, jež za chvíli přešla v křídovou pachuť. V platíčku zůstaly už jenom tři a on nevěděl jistě, jak dlouho tahle akce potrvá.
Ima se otočila a zamířila úzkou uličkou užitného prostoru k pilotní kabině na opačném konci. Yarii popadl svou náhlavní soupravu a vydal se za ní.
V suchém chladném vzduchu zachytil jemný závan skořicové vůně. Pod podrážkami jeho bot řinčely podlahové desky. Usoudil, že Zuřivý Ariel je raketoplán. Podél vnitřku trupu se táhly ošumělé červené trubky ověšené balíky a pytli. Mezi řadami osvětlovacích lamp byla přinýtována plošina s černou karimatkou. Svoje zavazadla našel za pravým sedadlem pro cestující.
Dveře přechodové komory se za ním zavřely. Ohlédl se přes rameno. Anarchistický symbol, ručně nastříknutý na dveřích fialovou luminiscenční barvou, se rozzářil, když světla potemněla. Ohrnul nad interiérem nos. Vůbec se nepodobal naleštěnému hlídkovému křižníku, na kterém sloužíval u loďstva.
Došel k sedadlům pilotů, zahleděl se z okénka pilotní kabiny a zauvažoval o tom, jak je vesmír krutý.
„Hej, jste vzhůru?“ zeptala se Ima ze svého sedadla napravo. Yarii sledoval kabel z datového portu nad Iminým levým sluchátkem a zjistil, že vede dolů do malé výdutě u jeho nohou, kde blikaly světelné diody terminálu palubní umělé inteligence.
Posadil se na sedadlo druhého pilota a pohrával si s představou, že se řízení neujme.
„Tak už se připojte,“ pobídla ho Ima.
Yarii si ji změřil pomalým pohledem.
„Nedostanete od ní šok, jasné?“ uklidňovala ho. „Nainstalovala jsem přístupový kód.“
To je dobře, pomyslel si neklidně. Jinak by mu palubní umělá inteligence mohla uškvařit mozek elektronickým protiopatřením. Váhavě si nasadil náhlavní soupravu, zasunul do svého dataportu zásobní kabel a sklopil clonu. Bzučení v jeho hlavě náhle nabylo ostřejšího rázu. Přes displej se roztáhl stavový řádek sítě.
„Protože ten váš implantovaný čip je značka, kterou palubní systém nezná, natáhla jsem tam emulátor,“ vysvětlovala Ima. „Za moc nestojí, ale budete mít aspoň omezený přístup jako host.“
Yarii přivřel oči. Připadal si zaostalý.
Na jeho cloně se objevil rozmazaný holub. A jak mával křídly, změnil se v anděla. Piloti jim říkali virtuální strážci. Umělci je modelovali podle maleb na letadlech nebo podle figurín na přídích plachetnic z dnes už téměř zapomenutých dob. Yarii vždycky chtěl mít nějakého ve svém palubním systému v loďstvu, ale to bylo proti předpisům.
Anděl se přetvořil v námrazou pokryté okno. V levém horním rohu zamrkaly modré alfanumerické znaky příkazového řádku.
„Člověk by si myslel, že na takovouhle akci pošle gilda posily,“ poznamenal Yarii.
„Je to na houby, já vím, ale tak to prostě je,“ odpověděla Ima.
Víceméně totéž mu řekli ve vojenské nemocnici.
„Posílám vám úplné specifikace Aureoly,“ dodala.
Okno zaplnilo schéma nákladní lodě, šedý drátový model překrytý textem. Prstenec fúzního reaktoru obepínal trap tvarovaný jako hladká čepel. Oba segmenty držely pohromadě vzpěry osazené ložisky, aby prstenec mohl rotovat. Nákladový prostor dost velký na to, aby se do něj vešel raketoplán. Yarii si krátce pohrával s představou, že sedí za řízením něčeho takového, ale způsobila mu jenom tupou bolest v hrudi.
Zavřel soubor se specifikacemi a vyhledal mapy prstence Tesho. Sice nebudou mít žádná aktuální data, dokud neprolétnou přeskokovým bodem, ale bude třeba si dávat pozor na místa vhodná pro přepadení. Nemluvě o tom, že ludráci byli pověstní tím, že ze šrotu vyrábějí provizorní lodě.
Objevila se prořídlá mozaika vesmírné mapy ohraničená eliptickým obvodem, plná barevných bodů a koulí označujících nebeská tělesa i objekty lidské výroby. Blikající žlutá tečka znázorňovala poslední známou pozici Aureoly v nepřehledné změti jádra prstence. A bude třeba se vypořádat s chybějícími daty. Sondy v té oblasti mívaly sklon mizet.
„Do hajzlu,“ utrousil a soustředil se na žlutou tečku. <Zvětšit>
Yarii se schoulil závratí z virtuálního vtažení do modrého čtverce nakresleného kolem tečky. Představoval si ludrácké piráty číhající v záloze v labyrintu skvrnek ve zvětšeném výřezu.
* * *
Yarii se přistihl při podřimování; projevil se vedlejší účinek Barvy nebe. Zbývala mu jedna kostka.
Odklopil clonu. Přetrvávající obrazy hvězdné mapy ho pálily pod víčky jako infračervená koláž.
„Hlavu vzhůru, Yarii,“ probral ho Imin hlas. „Ukážu vám, jak se provádí stínový přeskok.“
„Já se umím přilepit na jinou loď, Imo.“ Yarii hleděl z okénka pilotní kabiny na kouli o velikosti malého měsíce. Hyperstanice. Korporace Bloku investovaly celé jmění do reaktorů dost výkonných na to, aby dokázaly skládat prostor. Nad povrchem přeplněným věžemi, přistávacími plochami, směrovkami, logy a billboardy se hemžila plavidla.
Potom mu výhled zakryl detailní pohled na obšívku mohutného trupu na spodku zřejmě obří nákladní lodě.
„Takhle provádíme přeskok, aniž bychom zanechávali stopy,“ neustávala v instruktáži, jako by ho neslyšela.
„Nebo platili poplatek,“ dodal Yarii.
„Setsakra správně.“
Vnější výhled se při Imině půlvýkrutu otočil po směru hodinových ručiček.
„Necháme palubní umělou inteligenci nabourat se do databáze odletů,“ mluvila dál Ima, „propojit se s loděmi v okolí a bránit jejich přibližovacím radarům, aby na nás upozornily.
Nejtěžší na tom je přistávací sekvence,“ pokračovala, jako by byla ponořena do hlubokého soustředění. „Moc prudká, a zpozorují vás vizuální přístroje.“
Během cesty často pozoroval, jak se jí pod clonou chvějí oční víčka, stejně jako teď.
Vzrušení.
Na jejím místě jsem teď měl být já, pomyslel si a zaťal prsty do loketních opěrek.
Když se raketoplán zastavil, šum motorů ztichl. „Od téhle chvíle vypnout pohon, zůstat zticha a zadržet veškerá vysílání, dokud situace nebude bezpečná.“
„A když nebude, bezpečnost vám zabaví loď,“ podotkl Yarii.
Ima protočila oči.
Následné ticho bylo sice přátelské, ale současně ohlušující. Yariimu přišli na mysl cestující z Aureoly. Už se s Joffany kdysi setkal, byli ve skupině uprchlíků uvízlých na okraji prstence: černé vlasy, pískově žlutá pleť a tmavé oči vyvalené strachem. Skafandry, nesoucí známky opotřebení krutými podmínkami útěku, na nich plandavě visely. Chlapec, možná dvouletý nebo tříletý, ho pozoroval s nevinným zmatkem, jenž Yariimu utkvěl v paměti. Ti měli aspoň to štěstí, že byli nalezeni živí.
„Jak k tomu vlastně došlo?“ zeptala se Ima. „Myslím SDR.“
„Nepamatuju si,“ odpověděl Yarii. „Možná je to tak lepší.“
Ima se dotkla svého levého sluchátka, jako by něco zaslechla. „Máme volno.“
Yarii zabručel a stáhl si náhlavní soupravu do klína. Zdálo se mu, že leží v bílém pokoji někde v temném koutu vesmíru. A že výzkumníci v modrých lékařských kombinézách, stojící nad ním, vrtí hlavami…
* * *
Yariiho pronásledoval zlý sen s pokřivenými postavami v temné chladné skořepině Aureoly a zmrzačenými mrtvolami vznášejícími se kolem s mlčenlivým výkřikem ve ztuhlých obličejích.
Probudil se pokrytý chladným potem.
Motory se rozbíhaly s tichým, sílícím svistem.
Výhledu z okénka pilotní kabiny kraloval plynný obr Tesho s barevnými pruhy nikdy nekončících bouří.
Yarii si zamnul oči a zasténal. Mlha se mu pomalu vytrácela z hlavy. Vstal a hlava se mu zatočila, až málem ztratil rovnováhu. Třes a zvracivé nutkání nastoupily náhle, když klopýtal uličkou ke svým zavazadlům.
„Mám ty mapové listy, které jste uložil do adresáře,“ ozvala se za ním Ima. „Doplňuji je aktuálními daty.“
„Ať se umělá inteligence pustí do rozpoznávací analýzy všech objektů poblíž naší letové dráhy,“ odpověděl Yarii přes rameno. „Mějte se na pozoru před pilotními kabinami, fotovoltaickými panely, výstupními tryskami. Tady není nic takové, jaké se zdá.“
Hrábl do brašny pro injektor. Vitamínové tonikum obvykle proti absťáku pomáhalo. Naplnil zásobník a přitiskl si mrazivou tvrdou trysku ke krku.
„Vstaňte z mrtvých, Yarii,“ řekla Ima. „Přepínáme na dálkový sken.“
„Vydržte chvilku,“ zabručel a ošil se po ostré injekční dávce.
„Blížíme se k prstenci,“ oznámila.
Yarii vytáhl z kapsy platíčko; záhyby na povrchu rozbíjely jeho odraz. Vzdychl, vyloupl poslední kostku, na chviličku se na ni zadíval a strčil si ji do úst.
Když se vrátil na sedadlo a nasadil si náhlavní soupravu, vizuální okno na cloně překrylo výhled na prstenec z okénka. Rozlišení se neustále měnilo, jak umělá inteligence postupně zvětšovala okolí jedněch souřadnic za druhými. Prach a krystalky ledu rozptylovaly světlo mezi úlomky asteroidů a komet a zkroucenými tvary šrotu bloudícími nad vrcholky oblaků Tesha.
Zavřel pevně oči, zase je otevřel a přistihl se uvězněný ve vzpomínkách na všechny akce, které tady skončily špatně. Bez jakékoliv stopy tísňového signálu bylo pravděpodobné, že Aureola má vyřazený systém podpory životních funkcí, a nedalo se odhadnout, kolik vzduchu zbývá pilotům a cestujícím ve skafandrech, nebo zda jsou ještě vůbec naživu. Bylo to jako znovu prodělávat celý turnus se stosedmičkou…
„Hej,“ ozvala se Ima. „Jste tady?“
Yarii proséval myriády videosnímků, dokud jeho pohled neupoutal kruhový objekt, jenž zasvítil v černém shluku a zase zmizel.
<Přehrát znovu> <Stop> Soustředil se na objekt. <Zvětšit> Srdce mu bušilo až v krku, když ho virtuální přitažlivost vrhla k lodi, k Aureole vznášející se bez života uprostřed změti odpadu. Kolem nákladního plavidla blikal modrý kroužek a vedle svítily bílé alfanumerické znaky souřadnic.
„Támhle je!“ vyhrkl.
„Kde?“ otázala se Ima.
Yarii jí poslal kopii videosouboru, otevřel v rozhraní aktuální mapu a nechal umělou inteligenci vypracovat optimální trasu k nalezenému plavidlu. Vesmírnou mapu proťal červený oblouk přesně narýsovaný neviditelným světelným perem. Yarii přejel trasu očima: nejkratší kurs vedoucí do chumlů v labyrintu jádra. Bylo by třeba manévrovat úzkými mezerami, jež poskytovaly mnoho příležitostí pro léčku. <Edituj výběr: Manuálně> Soustředil se na křivku, vybral body a ‚zohýbal‘ ji do klikaté čáry vedené řidšími oblastmi. <Ulož> <Odešli>
„Mám to,“ potvrdila Ima.
Kabinou se rozlehlo vysoké pískání: výstraha před možnými nárazy.
Částice bombardovaly okno kabiny. Kusy kamene a vyhozené nádrže se rychle přibližovaly.
„Držte se pevně, Yarii,“ vybídla ho Ima. „Tohle bude drsná jízda.“
Yarii si utáhl bezpečnostní popruhy. V levém horním rohu jeho displeje se objevily sírově žluté číslice odpočítávající vzdálenost k cíli.
* * *
„Je ošklivě zřízená,“ poznamenala Ima o Aureole, viditelné nyní sto metrů od okénka kabiny.
Reflektor raketoplánu odhalil šmouhy spálenin na levé straně přídě. Trup pokrývaly škrábance a promáčkliny, následky srážek, které ji musely na zbloudilém kursu do jádra prstence potkat. Mezi všemi těmi šrámy Yarii nemohl vyloučit ani stopy po násilném vniknutí na horní přechodové komoře nákladového prostoru.
„Mám údaje o více než stovce žijících těl,“ řekla Ima. Yarii si domyslel, že se propojila s radarovým hledáčkem, který z pozadí vyčleňoval známky dechu a tepu srdce. „Je tam binec.“
Nedošlo sice na nejhorší, ale nebylo to ani dobré. Yarii na sedadle sklesl. Víc než sto živých, pomyslel si. Původní počet osob činil devadesát devět včetně pilotů. Ludráci se probili dovnitř.
Ima se pokusila navázat s lodí spojení.
Yarii sledoval očima, jak se světlo reflektoru blíží k okénku pilotní kabiny Aureoly. Z temného vnitřku mrkala červená světelná dioda. Na sedadlech pilotů nehybně ležely postavy – na krku řezné rány nebo možná spáleniny.
„Nenamáhejte se,“ řekl Yarii. „Piloti jsou mrtví, Imo.“
S trhnutím se na sedadle vzpřímila. „Cože?“ Dýchala trhaně.
Odklopila clonu a vyhlédla ven. „Do hajzlu!“ vyhrkla a bouchla pěstí do loketní opěrky. „Neměla jsem se sem s vámi vůbec tahat, vy mizero.“
Yarii před jejím plamenným pohledem očima neuhnul. Náladová malůvka na její kukle se zabarvila červeně a černě.
„Kdybych to vyřizovala sama, byli by ještě naživu!“ řekla a oči se jí zalily slzami.
„To nemůžete vědět, Imo,“ namítl Yarii tiše.
Namířila mu ukazováček do obličeje a s každým slovem jím znovu bodla do vzduchu. „Vy a ty vaše volovinyjste jenom ztráta času!“
„Ztrácíme čas touhle hádkou!“ štěkl a v plicích ho pálilo.
Ima se odvrátila a spustila clonu.
Kabinou zazněl dokovací signál. Záďové a levoboční řídicí motory raketoplánu deformovaly stín Imina plavidla vrhaný na nákladní loď. Přistáli ve vnitřním doku. „Nemůžu se propojit s umělou inteligencí Aureoly“ řekla Ima a hlas se jí lámal. „Posílám vám její přístupový kód. Budete muset jít dovnitř a restartovat systém.“
Yarii se na ni úkosem podíval a zasvědilo ho na lebeční spodině.
„Já musím zůstat tady, abych ji odvlekla z tohohle smetiště,“ dodala pevně. „Oblečte se do vzduchoprázdna.“
Yarii rozmrzele odpojil kabel od náhlavní soupravy, rozepnul si popruhy a zamířil ke svým zavazadlům. Tam se svlékl a vytáhl svůj skafandr, starší model, který si koupil ve výprodeji přebytečných zásob. Oblek na něm volně visel, když si jej zapínal. Místy byl černý špínou a na loktech a kolenou ošoupaný do leskla. A nikdy z něj nevyvětral ten zatuchlý smrad, ušklíbl se. Stiskl hlavní spínač na ovládacím panelu zabudovaném do levého rukávu. Skafandr se stáhl a zpevněl, přizpůsobil se jeho tělu a zip splynul s tkaninou.
Ve spánku mu tepalo. Prohrábl své věci, našel pár rukavic, přilbu a flexibilní mikrofon, jejž si připojil k levému sluchátku.
Ostré cvakání zpoza dveří přechodové komory rozechvívalo pláty paluby.
„Aktivovala jsem robota, aby vám kryl záda,“ řekla Ima, když se přiblížil. Z jejího levého sluchátka se vinul flexibilní mikrofon. Odpásala opasek s pistolí a podala mu ho.
Popadl ho a připnul si ho kolem pasu. Teď by mohl sám převzít Zuřivého Ariela a předat Imu stanici loďstva Aiden na opačné straně Tesha. Ale zaváhal. Musí zachránit životy, které na něj čekají v nákladovém prostoru Aureoly. Navzdory hrozbě paměťové bomby teď nenáviděl tu touhu v sobě, která mu připomínala, že jeho tajné zásoby jsou pryč, že potřebuje další.
„Umíte s tím zacházet, že?“ zeptala se ho na pistoli.
Rozpačitě přikývl.
Při vzpomínce na mrtvé piloty mu svitlo, že Ima přišla o členy rodiny. Možná jsou všichni piloti svým způsobem rodina. „Promiňte…“
„To není vaše vina,“ zarazila ho Ima a podívala se na něj zarudlýma očima. „Myslíte, že cestující jsou ještě naživu?“
„Doufám,“ odpověděl a natáhl si rukavice. Jejich okraje splynuly s manžetami. „Ludráci nejspíš očekávali náklad, ne cestující. Nejspíš čekali, až přiletíme, a snažili se přitom získat přístup k palubní inteligenci. Každopádně mají rukojmí a čerstvé maso.“ Nasadil si přilbu, těsnění zasyčelo na nákrčníku a jeho lékořicový dech zazněl dutě, jak ve skafandru stoupl tlak.
Postavil se před dveře přechodové komory.
Ima se opřela o vedení po jeho pravé straně a špičkami prstů něco naťukala na číselné plošce. Světelná dioda zasvítila žlutě a potom zeleně.
Dveře se se zasyčením otevřely a odhalily krvavě červený přísvit přechodové komory. U protějších dveří se vznášel lodní robot, připravený k zásahu.
„Dejte si pozor na to, co si přejete,“ zakrákal její hlas v interkomu.
„Nestarejte se,“ odpověděl Yarii s náznakem sarkasmu a vešel do přechodové komory.
Přikrčil se pod robotem a vytáhl pistoli. Dveřní deska se za ním zasunula. Dech se mu pod přilbou zrychlil.
Druhý průchod se otvíral jako čelisti šelmy. Yarii vešel do úzké komory. Obvody byly nefunkční. Otevřel dveře ručně a vyhlédl do temnoty před sebou. Z místa, kde se krčil, bude vchod do pilotní kabiny nákladní lodě jen asi padesát metrů daleko nalevo.
Robot vplul do nákladového prostoru. Vyzařoval kužel modrého světla a přejížděl jím cestující ve skafandrech připoutané k provizorním sedadlům podél žebrovaného trupu. Za čelními štítky přileb se objevovaly a zase mizely obličeje zachvácené hrůzou.
Jedna mladá žena zamžourala do modrého světla, vytřeštila oči a ukázala na Yariiho.
Velká žabí silueta se vrhla po robotovi. Yarii zamířil, ale robot se otočil a vystřelil. Žába ztuhla a bezcílně se vznášela v nízké gravitaci.
Yariimu sevřela zápěstí mechanická ruka a zakroutila, až mu vypadla pistole. Vykřikl a couvl. Ze stínů se vynořily písty a táhla připojené k tělu mechanického pavouka. Ten ho vtáhl do tmy.
V přilbě se jako exploze rozlehl Imin hlas volající jeho jméno.
Yarii zaskřípal zuby pod vlivem zmatku i hydraulického tlaku, který mu působil ostrou bolest v zápěstí. Všude se rozsvítily reflektory.
Vrhl pohled na protáhlé stíny. Jedna silueta se vyhoupla nebezpečně blízko. To, co Yarii zprvu považoval za švába dvakrát většího než on sám, byl muž spojený s exoskeletem, kyborg jako z dílny románového šíleného vědce. Na konci jeho přívěsku se točil kotouč pily.
Yarii ztuhl. Potom mu v hlavě něco přecvaklo. Už nepřemýšlel, jenom jednal. Roky vojenského výcviku ho vedly, jako by mu vlastní tělo už nepatřilo. Sáhl druhou rukou za sebe a popadl pistoli.
Když švába zblízka střelil, čepel pily už mu škrtala o čelní průzor přilby.
Yarii máchl hlavní vzhůru proti břichu pavouka a stiskl spoušť. Mechanická ruka ochabla a Yarii se vykroutil. Natáhl krk přes pavouka. K zadku byla připojena horní polovina těla muže nasoukaná v omšelém skafandru. Za čelním štítkem bylo vidět vyhublý obličej; propadlé oči strnule upřené před sebe s výrazem hladového šílenství.
Yarii se zkroutil bolestí. Držet pistoli v levé ruce bylo nemotorné. S využitím pavouka jako krytu vypálil do shluku protáhlých stínů. Pohyb před ním ustal.
Pustil se do prohlídky nákladového prostoru. Ve vlhkém teple skafandru měl potem lepkavou kůži. Reflektory mu osvětlovaly cestu. Až nyní si uvědomil, že patří cestujícím. Zuřivě na něj mávala ulička rukou. Kolem něj se překutálel robot, potlučený a bez života.
„Yarii!“ ozvala se Ima, hlas zašuměný a vzdálený.
Koutkem oka zahlédl, jak se zavírají dveře přechodové komory. „Co to…?“ vyhrkl.
„Restartujte systém!“ vykřikla. „Hned!“
Po zádech mu přeběhl mráz. Zasunul pistoli do pouzdra, obrátil se směrem k pilotní kabině a odrazil se do salta. „Co se děje, Imo?“
„Ludráci se chtějí dostat do mé přechodové komory! Blíží se další plavidla. Jsme obklíčeni!“ zazněl mu do uší její hlas nečekaně silně.
„Co ten váš vysokoenergetický kanón?“ zeptal se a tvrdě dopadl. Dveře pilotní kabiny už byly otevřené, jako by je rozřezali autogenem.
„Příliš mnoho cílů,“ odpověděla. „Akumulátory se vybíjejí –“
„Svině,“ zabručel. Na opačném konci svažité chodby zamrkala červená světelná dioda. Odrazil se do kabiny nad uličku. Výhled z okna kabiny zakrývala obrovská mozaika šrotu.
„Do hajzlu,“ utrousil a zapřel se pravým ramenem o opěradlo sedadla levého pilota. S každým nádechem ho zabolelo v prsou. Našel přípojku palubní umělé inteligence. „Jsem v kabině. Buďte v pohotovosti.“
Odpojil kabel mrtvého pilota z pravého sedadla a zasunul si jej do dataportu přilby. Potom prozkoumal mřížku na podlaze a našel ovládání manuálního restartu. Byla tam zapuštěná kruhová rukojeť. Rázně za ni zatáhl, otočil ve směru hodinových ručiček a pustil. Světelná dioda zhasla a znovu se rozsvítila zeleně. Tiché syčení v přilbě zesílilo na setrvalé hučení. Na displeji clony se objevil přístupový kód z jeho náhlavní soupravy.
Překrytí číslic a ideogramů splynulo v přízračný obraz anděla s podobou ženy. Dráty a kabely připojené k zádům strážkyně se rozvinuly do periferie jako vějíř, když rozepjala křídla. Otočila hlavu a přes rameno se na něj podívala. Oči jako mlhoviny. Dlouhé vlasy z hvězdného prachu jí zavlály ve vánku, který náhle ucítil i Yarii.
Výdech, který mu unikl ze rtů, efekt ještě zesílil.
Paluba se rozechvěla. Přimhouřil oči před bílým světlem shora a klesl na všechny čtyři pod náhlým tahem umělé gravitace. Všude zapršely kapky krve.
Přes clonu naskočila písmena v modrých kapitálkách:
PODPORA ŽIVOTNÍCH FUNKCI SPUŠTĚNA Yarii si sundal přilbu. Vzduch byl chladný a suchý a páchl olejem, krví a smrtí. Potlačil zvracení.
V přípojce umělé inteligence byl ještě jeden kabel. Vedl k malé krabičce, asi zařízení na prolamování hesel. Vývod z jejího druhého konce končil v přilbě pod sedadlem levého pilota. Mrtvola ludráka, ztuhlá v křečovitém oblouku uvnitř exoskeletu, připomínala zkroucené saranče.
Yarii napojil sám sebe na palubní systém; z bzukotu implantátu ho rozbolela hlava.
Anděl se znovu objevil a zavrtěl hlavou. Přes displej naskákala tučná červená písmena: CHYBA UŽIVATELE: IMPLANTÁT NEZNÁMÉHO TYPU
Yarii kopl do mrtvého ludráka. „Sakra!“
„Jak jste na tom?“ otázala se Ima.
„Potřebuj u vás tady,“ odpověděl Yarii.
„Nemůžu! Probíjejí se sem!“
„Nemůžete propojit palubní síť s…?“
„Ne! Už jsem to zkoušela!“
Yarii se poškrábal na tváři. „Něco vymyslím.“
„Přemýšlejte rychle.“
Vztyčil se.
Mrtvola sedící po jeho levici byla žena. Oči měla v sloup tak, že bylo vidět jenom bělmo. Modřiny, řezné rány. Výraz jejího snědého obličeje Yariimu prozrazoval, jaká musela vytrpět muka.
Totéž platilo pro muže napravo, jen měl na bledém čele stopy podrážek. Krk měl spálený až na kost. Prsty pravé ruky se svíraly jakoby kolem zbraně, která tam nebyla.
Yarii se odvrátil a vyzvracel se. Zápach ho přemohl. Vytáhl přívod ze své náhlavní soupravy. Vykročil uličkou a rozhlížel se po promáčklých skříňkách, roztrhaných balících a cárech pěnové gumy.
Potom si všiml náhlavních souprav mrtvých pilotů. Bude muset vyměnit implantát.
Rozběhl se chodbou do nákladového prostoru.
Do nosu ho praštil pach mazadel, zpocených těl a spáleného kovu. Ludráci leželi na hromadě na podlahové šachovnici desek a mřížek. Polovina svítidel v místech, kudy procházel, byla rozbitá. Obvody prskaly. Nějaké nemluvně plakalo. Cestující civěli na něj. Někteří šeptali či mluvili polohlasem mezi sebou, jiní mu kladli otázky.
Yarii se šoural prostorem a neodpovídal jim. Zpozoroval hubeného muže, který se prohrabával v polykarbonovém kufříku. Od silných čoček okrouhlých brýlí se mu odrážely záblesky světla. Podél pískově zbarvené vrásčité tváře mu splývaly prameny inkoustově černých vlasů, ostatní měl sčesané dozadu a svázané smotkem drátu. Když k němu Yarii přišel, ošetřoval muž jednu starší ženu.
„Vy jste doktor?“ zeptal se Yarii.
Muž přikývl. „Doktor Nadav,“ představil se a ukázal tu nejbělejší sadu zubů, jakou kdy Yarii viděl. „Jsme moc rádi, že jste přiletěl,“ dodal a potom ho přejel pohledem zpoza brýlí od hlavy k patě. „No nazdar.“ Natáhl raku k Yarriho zápěstí. „Jsou všichni v pořádku?“ zeptal se Yarii.
Nadav ukázal na řadu těl zakrytých šedavé hnědou plachtou u zadní stěny asi třicet metrů daleko, Yarii na chviličku zavřel oči a vzdychl. „Sedm nás zabili, než jste se sem dostal,“ řekl Nadav roztřeseným hlasem.
„Potřebuji vaši pomoc,“ řekl Yarii a palcem ukázal k pilotní kabině.
Nadav si posunul brýle k ustupujícím vlasům nad čelem. „Vy jste od gildy?“ zeptal se.
„Jo,“ odpověděl Yarii. „Pojďme.“
Nadav se obrátil k ženě a ta přikývla a mávnutím ruky bo poslala pryč. Zavřel tedy kufřík a zvedl jej. „A vy jste…?“
„Krid Yarii.“ Otočil se a pospíchal do kabiny.
„O co vlastně jde?“ zeptal se Nadav těsně za ním.
Yarii mlčel, dokud nedošli do kabiny.
Nadav se podíval dovnitř a zalapal po dechu.
Yarii sledoval jeho pohled na mrtvoly a potom řekl: „Už jste zaváděl implantáty, že?“
Nadav přivřel oči a přikývl.
„Můj neuročip není kompatibilní s palubním systémem,“ objasnil Yarii. „Potřebuju implantát některého z pilotů.“
„Váš dech,“ hlesl Nadav a pozvedl obočí. „Barva nebe. Vy máte SDR, že?“
Yarii polkl knedlík, který se mu udělal v krku.
„Jak jste se, u všech hvězd, dostal až sem?“ otázal se Nadav.
Yarii mu to rychle vysvětlil.
„Chm! To, co ode mne chcete, je svatokrádež!“ prohlásil Nadav. „A od někoho ve vašem stavuje to šílenství. Až droga vyprchá, zanedlouho ztratíte vědomí.“
Yarii popadl Nadava za paži. „Jestli to neuděláte, je po nás všech.“
Nadav se vykroutil z Yariiho sevření. Zabručel něco divným jazykem a dodal: „Dejte mi chvíli.“
Ý ^
Yarii seděl na podlaze a připravoval se na zákrok. Jakýkoliv náhlý pohyb mohl vyvolat závrať. Seděl čelem proti prázdným pilotním sedadlům. Mrtvé piloty už odtáhli pryč.
Mrtvola ludráka byla příliš těžká, než aby jí pohnuli. Yarii nevěděl jistě, od kterého z mrtvých pilotů nový implantát pochází.
Naskakovala mu husí kůže. Přívrženci té či oné víry byli pověstní tím, že nasazovali do neuročipů programy vymývání mozku nebo ovlivňování podvědomí. V souvislosti s Joffany se však zvěsti o takových tricích nešířily.
Přesto by to Yarii za jiných okolností neriskoval.
Nyní, pod nožem, to poměřoval s alternativou.
„Budu muset inicializovat data na čipu,“ sdělil mu Nadav. „Jenom pro jistotu.“
Yarii se usmál. Teď už mu gilda nemůže vyhrožovat paměťovými bombami. Ale přesto pevně sevřel rty. Pokud nenaskočí autopilot, on v žádném případě nevydrží u řízení tak dlouho, aby dolétl k nejbližší hyperstanici.
Barva nebe se vytrácela z jeho krevního oběhu. A nastoupí nervy. Panika vyvolávající strach zvláštního druhu, jehož hlubinám už čelil; bylo to jako utopit se v propasti noci. Veteráni tomu říkali osedlat bouři.
Nadav mu nemohl pomoci, aby tomu unikl. Antidepresiva narušovala zpětnou vazbu a zabraňovala synchronizaci s palubním systémem. Barva nebe nebyla přímo sedativum, spíš stimulační adaptivum. Marně toužil po další kostce.
Základna loďstva Aiden však nebyla daleko. Plnou rychlostí po nízké oběžné dráze Tesha se tam dostane docela brzy.
A bude všemu konec. Nemluvě o tom, že odměna za předání Joffanů mu umožní koupit si zásobu na několik měsíců.
Přišla mu však na mysl Ima a ludráci probíjející se do její kabiny. A co s ní udělají…
„Hodně štěstí,“ popřál mu Nadav unaveně a poklepal Yariiho po rameni.
Yarii vstal.
Od nákladového prostoru doléhaly do kabiny kovové rány a křik.
Nadav zavřel kufřík a odběhl.
Yarii vytřeštil oči. Nasadil si náhlavní soupravu a spustil flexibilní mikrofon. „Imo?“ řekl.
Šum.
„Imo!“
Nasoukal se na pravé pilotní sedadlo a zapojil přívod. Anděl lia něj čekal na displeji. „Jsem Aura,“ představil se. Yariiho překvapilo, jaký má čistý a silný hlas. Přes displej současně přebíhal text. „Uveď své jméno do záznamu.“
Yarii to provedl. Za očima mu zablýskla modrá mřížka. Záchvat nervů zvýrazněl a soustředil se mu v prsou jako vražený nůž. Přeběhl jím mráz.
„Hlavní uživatel naveden,“ oznámila Aura.
Na Yariiho displeji naskákaly námrazové kruhy. Přes tvář anděla se rozvinuly navigační nástroje.
<Taktický>
Rozhraní překryly značky cílů a počítadla stavu zbraní vyvedené v křiklavém odstínu červeni. Uši mu naplnilo vysoké pištění. Zaměřovači kruhy se ustálily na jednom segmentu blokády. Odpálil svazek střel. Detonace prorazila díru dost velkou na to, aby jí prolétli.
Levá ruka mu začala cukat, když spouštěl motory. Olízl si suché rty; touha po droze sílila. Vzpomněl si na Imino tvrzení o těch výzkumnících…
Vyžádal si vyhledání příslušných dat o klinických zkouškách.
„Žádné soubory nenalezeny,“ oznámila Aura.
„Myslel jsem si to,“ zabručel.
„Proč se ptáš?“ řekla Aura.
„To nic,“ odpověděl s povzdechem.
„Parametry letu obnoveny.“
Yarii si všiml svítící tečky za oknem kabiny nedaleko srpku noční strany Tesho. „Náš cíl se změnil,“ řekl. „Nejkratší kurs na základnu loďstva Aiden.“
Odmlka.
„Vysvětli,“ žádala Aura.
„Jsi poškozená,“ opáčil Yarii. „Cestující potřebují lékařskou péči…“
„Jsem schopna dosáhnout původně nastaveného cíle. V navrhovaném místě určení se cestujícím lékařské péče nedostane.“
Yarii přimhouřil oči. „Jak to?“
„Uvědomuješ si, že praktikování náboženství je v Koloniální republice nezákonné?“ zeptala se.
„O sekulárním zákonu vím. Není za to trest smrti…“
Aura ho přerušila: „Mýlíš se.“
Yarii se zarazil včas na to, aby neodsekl, že lže. Umělé inteligence nemohly lhát; způsobilo by to úplné zhroucení systému.
„A nechal ses ošetřit jedním z Joffanů,“ dodala Aura. „Přesto se jim odvděčuješ takhle. Zpochybňuji tvůj úsudek.“
Yarii se rozhlédl po kabině po kamerách. „Jako hlavní uživatel mám podle zákona o společném řízení vyšší rozhodovací pravomoc než ty,“ řekl.
„To je pravda,“ přisvědčila Aura. „Přesto tě žádám, aby sis to rozmyslel.“
Yariimu se po tváři lil pot. <Přebírám rozhodování>
Na displeji se mu objevilo video. Nazí lidé nahánění do bílého boxu, který vypadal jako skupinový sprchový kout. Joffané. „Co to je?“ zeptal se.
„Soubor, který se dostal do rukou gildě,“ odpověděla Aura. Yarii si v davu všiml batolete, chlapce, který se pevně držel nohy mladé ženy. „Stop.“ Video se zastavilo. „Toho znám…“
„Koho?“ zeptala se Aura.
„T… toho kloučka. Našel jsem ho při jedné záchranné akci. Co to má znamenat?“
„Mám pokračovat?“
Yarii zaváhal. Srdce mu bušilo. „Ne… ano.“
Nahrávka se dala znovu do pohybu. Robotické rameno natlačilo Joffany do boxu jako stádo zvířat. Potom se stáhlo a zasunuly se dveře. Box naplnila mlha, která rozežírala těla. Postavy křičely a roztěkaly se v krvavou lázeň, která odtékala do odpadu. „Stop!“ vyštěkl Yarii. „Zavři soubor!“
Video zmizelo.
Yarii lapal po dechu a do krku mu stoupala žluč. „Tomu nevěřím,“ opakoval znovu a znovu.
„Domníváme se, že tihle Joffané jsou z rodu Gojen, jejich bojové kněžstvo,“ řekla Aura. „Gojenové jsou vůči převýchovné terapii imunní.“
„Proto jsou odsuzováni do pracovních táborů, ne masakrováni!“ vykřikl Yarii.
„To je pravda. Jenže zbývající Gojenové našli způsob, jak účinky terapie zvrátit i u ostatních, a v současnosti tuto metodu rozšiřují elektronicky na síti.“
Yarii byl otřesen. Životy, které zachránil, nakonec velké štěstí neměly.
„Předali nám informace týkající se spojování rozdělených rodin,“ dodala Aura. „Domníváme se, že jejich úmysly jsou poctivé.“
„Vzdávám se rozhodování,“ oznámil Yarii. Zaléval ho příval hněvu a viny.
Anděl se vynořil zpoza vrstev přístrojových panelů na displeji Yariiho clony. Poslal mu vzdušný polibek a zase se schoval. „Rozkazy přijaty.“
Když Yarii opouštěl oběžnou dráhu kolem Tesho, bolest v jeho prsou sílila. Kůže ho pálila návaly horka. Jako by se každičká vlásečnice jeho těla chystala prasknout. Dech se mu nezvladatelně zrychlil. <Autopilot>
„Připraven,“ odpověděla Aura.
Yarii měl pocit, že z nákladového prostoru slyší zpěv, jaký ještě nikdy v životě neslyšel; velebná píseň v jazyce, který neznal. Bylo to krásné. Ten zvuk jako by ho držel pohromadě. Jen tak tak.
„Kride Yarii,“ ozvala se Aura, „tvoje životní parametry se destabilizují.“
<Ne do hajzlu>
Panika se změnila v jistotu, že zemře. V mysli se mu zformoval jasný tunel. Přemýšlel, jestli posmrtný život opravdu existuje, jak by mohl vypadat, jestli na druhé straně čeká nějaký bůh, aby nad ním vynesl rozsudek. Tunel rostl.
AUTOPILOT ZAPNUT
* * *
Od poslední operace uplynul měsíc. Yarii ten čas strávil uklízením na Aureole. Gilda se rozhodla mu ji pronajmout.
Ima mluvila o výzkumnících pravdu. Po dvou týdnech experimentů a absťáků už na něho nervy nemohly. V současné době se mu z chuti lékořice dělalo špatně.
Na okno pilotní kabiny si Yarii připevnil holografický snímek sedmileté holčičky. Jmenovala se Galja. Věnovala mu svůj obrázek po přistání. Její věčný úsměv zaháněl noční můry.
Jasně modrou fluorescenční barvou napsal na opěradlo pravého pilotního sedadla „LV-37“: jméno asteroidu, na kterém přistáli v pásu Drea. Zde se Aureola od té doby nacházela a nepřetržitě na ní pracovali opravárenští roboti.
Yarii vydrhl špínu z tajného úkrytu pod podlahovými pláty v uličce. Doufal, že se do něj nikdy nebude muset nacpat. Ima na Zuřivém Arielovi musela, když už ludráci vtrhli do její kabiny.
Z náhlavní soupravy přehozené přes levé sedadlo pilota zazněl vyzváněcí tón. Yarii se ohlásil.
„Dávej pozor, Yarii,“ ozvala se Ima. „Chystáme nájezd na zásobovací loď loďstva. Jdeš taky?“
„Jo, sakra,“ odpověděl a začal sbírat části skafandru. Přirostl ke své nové rodině, ke gildě.
Než se obrátil k odchodu, naposledy se podíval na Galjin hologram. Usmál se. Vždycky to budu vědět, pomyslel si; opravdu vědět, že jsem tě i s ostatními zachránil.
A budou další.
Poprvé vydáno v magazínu Abyss & Apex Ql/2011
Přeložil Jiří Engliš
