Gary Armus pozoroval stín stromu na stěně. Ležel na boku, zády k Mary. Pružinová matrace věrně kopírovala rytmus jeho srdce. Měl obavy, aby ji to houpání neprobudilo. Vítr ševelil listím. Otevřeným oknem vnášel do ložnice čerstvost, ale Garymu se jí nedostávalo. Potil se a ztěžka dýchal. Dnes udělal největší chybu v životě.
Poslouchal klidný dech své ženy. Zabil by pro ni… a teď nejspíš bude muset, aby tu chybu napravil. Neustále v mysli přehrával události předchozího dne, jako by posté, potisící mohl najít skulinku, prolomit pečeť času a pozměnit záznam.
***
Když vylezl z auta, stála u dveří. Bledá. Ještě nikdy ji neviděl tak vystrašenou. Málem se přerazil, jak spěchal, aby ji objal, aby se jí nemusel dívat do očí.
„Máš?“ zeptala se hlasem, který ho přiměl stisknout ji víc.
„Ano, miláčku. Mys Canaveral za pět dní.“
„Lásko…,“ choulila se. Potřebovala cítit jeho ochranu. Úlevou se rozeštkala. Také plakal. Ještě nikdy jí tolik nelhal.
***
Dostavte se k ověření totožnosti… Takhle začínal dopis, na který čekali pět let. Přišel ve chvíli, kdy z naděje nezbyly ani vzpomínky.
Hala úřadu byla nacpaná jako dobytčí vagon.
Nálada podobná. Vydýcháno. Přečkal bezmála sto čísel. 372, neustále kontroloval svoje číslo, na ohmataném, vlhkém ústřižku. Teď na displeji u stropu haly skočilo 368. „Už to bude, už to bude…“ Límec košile se mu lepil na krk. „Osmdesát. Ne. Devadesát procent,“ ujišťoval se v duchu. „Vejdu tam a dostanu autorizaci. Jinak by mě nevolali.“
369. Ze dveří číslo šest vyšel muž středního věku. Zářil. Třepal zaťatou pěstí. Ostatní si ho závistivě přeměřili. Dostal to. Dali mu autorizaci. Gary se ztěžka nadechl. Taky ji dostane, určitě.
Pak si k němu přisedl ten chlap v klobouku. Kdo dneska nosí klobouk? Chytil ho za loket. Pevně. Gary se na něj překvapeně podíval. Chlap nenápadně kývl na displej.
„Já bych o to zas tolik nestál, pane,“ řekl tiše, pak se vstal, a aniž by se ohlédl, proklestil si cestu z haly ven.
Gary pohlédl na displej. 368 se změnilo v 369. Dveře číslo čtyři vypustily další šťastnou tvář. Gary si všiml, jak rychle dýchá. Vzduch, potřebuje vzduch. Sevřela ho úzkost. Obraz byl nějak nakřivo.
Když se to srovnalo, stál venku. Za zády dveře haly. Neměl svůj lístek. Matně si vzpomínal, že ho zmačkal a pohodil. „Panebože, co jsem to udělal?“ řekl si, jako by se to od něj čekalo. Rozhlédl se po onom muži v klobouku. Mamě. Zaměřil se na nejbližší lavičku. Vratkým krokem sešel po schodech úřadu a posadil se. Záchvaty paniky střídala otupělost. Nemohl uvěřit, co právě udělal. To ten chlap… a něco uvnitř. Právě odsoudil svoji rodinu k brzké smrti. Opravdu? To uvnitř mu zabránilo rozběhnout se zpět. Hledat ten lístek, vymlouvat se, prosit o přijetí. Ten sžíravý pocit, ten sen, co se neustále vracel, ho přiměl sednout do auta a vrátit se domů.
Jak to řekne Mary?
Když přijížděl k domu, stála na zápraží. Čekala, že vystoupí a řekne: „Máme to!“
Nebylo nic, co by pro ni neudělal.
***
Stíny na stěně se zbláznily. Vítr zesílil. Víko popelnice před domem spadlo a chvilku se kutálelo. Vítr, nebo mýval, napadlo ho. Neměl chuť to řešit. Přemýšlel, jak ráno svou chybu napraví. Prošvihl poslední tumus. Možná mu někdo prodá svoje umístěnky… Nevěřil tomu. Usnul dvě vteřiny po tom, co ho napadlo, že už neusne.
Stál na rampě do archy. Už byl před vchodem. Fronta se pohybovala pomalu. Postavil se před důstojníka u brány.
„Jméno.“
„Gary Armus.“
„Užíval jste Persium pravidelně?“
„Ano.“
„Nevynechal jste žádnou dávku?“
„Ne.“
„Ani jednu?“
„Ne.“
Důstojník položil tablet na stolek. Sebral z něj obludně velkou stříkačku, zapíchl mu jehlu mezi žebra a napustil ho žlutou tekutinou.
„Pokračujte,“ ukázal mu. „Další!“
Gary šel bíle ozářenou, úžící se chodbou.
V místě vpichu pociťoval slabé brnění, které se rozlévalo do celého těla. Byl sám. Šlo se mu stále hůř. Jeho tělo jakoby vláčnělo a těžklo. Došel ke dveřím. Vzal za kliku. Vyděšeně si prohlížel svoje předloktí. Bylo prověšené. Měkly mu kosti. Namáhavě otevřel dveře. S vypětím sil překročil vysoký práh. Cítil, jak se zmenšuje, sesedá. Upadl. Odřel si loket. Vykřikl – bolelo to víc, než by čekal. Chtěl si vyhrnout rukáv, aby se podíval. Nedokázal pohnout rukou. Ležel na břiše s obličejem zabořeným do roštu podlahy. Už nedokázal ani pohnout hlavou. Slyšel v temnotě pod sebou téct vodu. Akustika napovídala, že pod ním musí být velká nádrž- Zaostřil zrak. Ne. Ta nádrž byla obrovská. Plná hlenovité, narůžovělé tekutiny. Přivykal šeru.
„Kriste pane!“ chtěl zakřičet. Místo toho vydal zvláštní, bublavé vřísknutí. To nebyla voda, co slyšel, ale vytrvalý proud narůžovělé tekutiny, která vytékala z jeho předloktí…
„Gary, Gary!“
Probral se. Mary s ním třásla.
„Probuď se.“ Vypadala zděšeně. „Zase se ti to zdálo. Chrčel jsi a pak jsi přestal dýchat.“ Sklonila se nad něj. „Děsíš mě, lásko.“
Procitl. Vzpomněl si. Zakryl si předloktím oči.
***
Ráno vstal první. Vlastně už neusnul. Počkal, až bude svítat a tiše se vykradl z postele. Chtěl vypadnout z domu, než se Mary a děti vzbudí. Měl jasno. Zabije Jeffa Bergina. Zabije jeho ženu a zabije jeho děti. Nakonec poletí. Poletí jako Berginovi. Mary to pochopí. Bude muset, už kvůli dětem.
V kuchyni si uvařil kávu. Zapnul rádio.
„…ráno, občané Země. Dobré ráno, občané Nové Persie. Časové znamení právě ohlásilo pět třicet. Do dopadu Heleny zbývá dvacet osm dní. Za pět dní odlétá z mysu Canaveral poslední archa… a nezapomeňte, za pět dní také začíná akce Altamira, čili přesídlení obyvatel do podzemí. Ještě jednou dobré ráno. Bylo pět třicet. Rada kontinentů včera vydala prohlášení. Podle konečných výpočtů kapacita podzemí přesahuje šest miliard lidských míst. Testy teleportů proběhly“
Gary vypnul rádio a sedl si ke stolu. Pořád to samé. Usrkl kávu a dal si nohy na stůl. Červená za oknem bledla. Zahleděl se na rodinnou fotografii. Byla z doby, kdy ještě nikdo neměl tušení. Zasnil se. Bolelo to. Bylo mu těžko. Stále ještě nedokázal přijmout fakt, že konec světa je za dveřmi. I bez té zatracené Heleny měl svět na kahánku. Počet obyvatel překročil kritických jedenáct miliard. Hladina moří stoupala závratným tempem, načež stejným tempem ubývalo životního prostoru. Země se prakticky nacházela v předválečném stavu. Když si všichni mysleli, že hůř už nebude, zjevil se jednoho dne v televizi naprosto neznámý astronom Valerij Kyrilienko. Okamžitě se stal světovou celebritou. Ne však proto, že objevil nudnou planetku o něco menší než Měsíc v ještě nudnějších končinách vesmíru, ani proto, že se ta planetka těmi končinami proháněla čileji, než bývá zvykem u takových objektů. Ba ne. Za něco takového by si nanejvýš vysloužil poplácání po zádech od přítele Saši, závist kolegů, kteří si v inkriminovanou dobu museli stůj co stůj odskočit od teleskopu a nesmrtelný zápis do dvou vět v astronomických análech. Slávu větší, než byla sláva Elvise Presleyho, mu přinesla věta: „Nade vši pochybnost je v kolizním kurzu se Zemí.“ To, že ji pojmenoval po své bývalé ženě „Helena“, bylo a je zcela podružné. Tenkrát to spočítal na osm let.
A bylo po válčení. Během tří let stihlo lidstvo najít náhradní domov a na oběžné dráze postavit loď, která by ho tam dopravila. 300 milionů světelných let, za 15 roků. Souviselo to nějak s ředěním času. Moc tomu nerozuměl. Potíž byla v tom, že loď pojme jenom“ 6,5 miliardy lidí. Zbylých 4,5 miliardy bylo odsouzeno k záhubě. Nakonec lidé vyřešili i tohle. Japonci podnikli výpravu do „středu“ Země a zjistili, že uvnitř je ještě jeden svět. Jako v tom románu. No, skoro. Byl mrtvý a temný. Ale to už je také vyřešeno. Nyní už pět let probíhalo stěhování lidí na Kerbera. To byla ona loď. Vypadala jako dvě koule spojené písmenem ypsilon. Každý měsíc startovaly archy z třiceti míst na Zemi s posádkou čítající víc než 3,5 milionu hlav. Monumentální antigravitační pentagramy. Když vzlétly, jejich stín pohltil celé město. Poslední let z mysu Canaveral za pět dní… a on tam bude, i se svou rodinou.
Gary vyšel před dům. Půjde pěšky. Nechtěl startovat auto, aby nevzbudil děti. K Jeffovu domu to je půl hodiny vycházkovým tempem. Ulice byla prázdná. Šel klidně. Dnes ho nezabije. Dá mu šanci, promyslí alternativy. Podíval se na nebe. Jak den nabíral na síle, ztrácel Kerberos barvu. Přesto měl nutkání sehnout hlavu pokaždé, když se podíval nahoru. Obrovitý dvojměsíc, pýcha lidstva. Ve dvou procentech populace vyvolával fóbii.
… Odstřelit Helenu? Zbláznil jste se? Na to by bylo třeba rovné miliardy tun TNT…
Garymu se vybavil fragment televizní debaty profesora Patricka Whita s ministrem obrany.
„Kerberos… kolik asi váží?“ napadlo ho. Měl na sebe vztek. Přešel vlhký trávník. Půjde alejí pro cyklisty. Nemusí ho nikdo vidět. Blbec, blbec, blbec! Kdyby nebyl takový hysterik, mohl si tohle ušetřit. Vždycky měl tendence nevěřit vládě. Za každou její akcí viděl postranní úmysly. I teď mu byly nejbližší hlasy skeptiků. Svět 20 až 50 km pod povrchem? Blbost. Loď, která přelstí čas a pojme šest miliard lidí? Kapitální blbost. Znovu pohlédl na nebe. Kerberos z něj vysával argumenty. Přesto cítil, že pravda je kousek vedle, než všichni ukazují. Cítil… pche. Tolikrát už ho cit zradil… a tolikrát ne. Kdyby ho ten chlap v klobouku nevyvedl z rovnováhy, mohl mít teď autorizaci v kapse. Instinktivně při té myšlence strčil ruku do kapsy saka. Nahmatal několikrát přeložený kus papíru. Překvapeně svraštil obočí. Zastavil se. Žádná vysvětlující vzpomínka.
„serž. Robert Levinson – projekt ALGERNON“
Neznámý rukopis. Otočil papír. Na druhé straně bylo telefonní číslo, patrně. Gary netušil, jak k tomu papíru přišel. Že by ten v klobouku…? Vzpomněl si, jak se k němu přitiskl. Ano, mohl to být on. „Já bych o to zas tolik nestál“ řekl mu. Proto odešel. Bylo to příliš divné, aby to mohl ignorovat. Jeff počká. Otočil se a spěchal domů.
„Tatínku!“ Lucii ho objala, sotva vstoupil do obýváku. „Kde jsi byl?“
Zvedl ji ze země a pevně objal. „Už máš vyspáno, princezno?“
„Zdálo se mi, že jsme na Persii.“
„No nepovídej.“
„Povídám,“ řekla Lucii vážně. Strčila mu buclatou pěstičku pod nos a vystřelila ukazovák. „Byla sem tam já…“ Prostředník. „Máma… ty si tam taky byl a Bunny taky.“
Podívala se mu prosebně do očí. Gary ji chytil za bradu.
„Lucii, víš přece, že Bunny s námi nesmí.“
„Já jí to říkám furt.“ Mark stál mezi dveřmi a žmoulal si oko. „Až přiletí Helena, majzne ho rovnou do čumáku.“
„Marku!“ okřikl ho Gary.
„Ne ne! Pitomečku, pitoměj!“
„Lucii!“ Postavil ji na zem. „Víte, jak nesnáším, když jste na sebe zlí.“
Gary se sklonili pod pracovní stůl a zapnul počítač.
„Marky, pusťte si televizi, já mám ještě nějakou práci.“
„Tatí, dej nám Persium,“ poskakovala Lucii.
Mark obrátil oči v sloup a udělal: „Jé…“
Gary beze slova odešel do kuchyně. Věděl, že by mu Lucii nedala pokoj.
„Na,“ podal dětem kostky, barvou i velikostí připomínající masox. Sám si také jednu vzal. Chutnala jako sušené švestky. Lucii se rozeběhla do pokoje.
„Kam běžíš?“ volal za ní.
„Pro bačkory,“ odpověděla přes rameno.
***
Zadal do vyhledavače: Robert Levinson Algemon.
Samé literární a filmové odkazy. Nic, co by vzdáleně souviselo s oním záhadným vzkazem. Chvíli přemýšlel, jestli má na to číslo zavolat tady, před dětmi. Pak odešel do garáže.
„Psychiatrická klinika V dubové aleji, prosím…“
No, nazdar, pomyslel si.
„É… Dobrý den. Gary Armus. Mohl bych mluvit s Robertem Levinsonem?… Ne, nejsme příbuzní.… Aha… tak se nezlobte… Opravdu?… Tak mu řekněte, že s ním potřebuji mluvit o… Jak to víte?… Aha… aha… Nashledanou. Děkuji. Nashledanou.“ Teď tomu nerozuměl vůbec. Opřel se rukama o ponk. Ten Levinson je někde v léčebně, ve vedlejším státě. A ta ženská věděla, že s ním chce mluvit o projektu Algemon. Smála se, jako by šlo o nějaký žert. Sevřelo se mu hrdlo. Opět na něj dolehlo, co včera provedl. Ve své nekonečné blbosti připravil rodinu o místo v poslední arše. Jasně, bylo tu podzemí. Skeptici říkali, že je to blamáž, aby ti, co se nedostanou na Kerbera, nevyváděli. Určitě nějaké kryty byly, ale jenom pro elitu. Ti nejskeptičtější tvrdili, že už tu dokonce žádná elita není. Údajně měly být na Kerberu identické prostory s těmi na Zemi, odkud se vysílá. Je pravda, že nikdo z tak zvané elity nebyl spatřen venku už půl roku. Na druhou stranu – co by tam dělali? Chod světa řídili „mlíkaři“. Tak jim říkali, protože v těch blankytných uniformách vypadali jako krabice mléka. Světová armáda podléhající jedinému velení. Proslýchalo se, že je řídí Ilumináti, ale lidi vždycky moc kecali.
Posadil se. Srdce mu bušilo a ruce se třásly. V takovém stavu se nemohl vrátit do domu. Myslel na Jeffa. Jak to provede. Kriste pane! Nemá ani pušku. Bude je muset zabít nožem. Kde sežene falešné papíry? Snad budou stačit rodné listy. Na podzemí nevěřil, kdežto Kerberos každou noc zářil na obloze.
Náhle mu zazvonil telefon.
„Ano?… Ano, to jsem já.… Ano…“
Nějaký muž, který se představil jako Robert Levinson, se s ním chtěl neprodleně setkat. Podle hlasu se jevil jako zcela příčetný.
„…to asi nepůjde, pane. Za čtyři dny odlétáme… Nerozumíte… Já myslím, že nerozumíte… Ano, ale… Budu o tom uvažovat. Víc nemohu slíbit… Nashledanou. Děkuju za zavolání. Nashle…“ Garyho opustila naděje. Tenhle typ nevyšel. Nechal hlavu padnout na ponk.
***
Otevřel oči. Stín stromu na stěně dělal jakoby nic. Garyho mozek líně, kabel po kabelu, zapojoval paměť. Ten klidný okamžik před procitnutím, poslední svého druhu, byl startovním výstřelem do noční můry.
Vyskočil z postele. Tedy, pokusil se. Zesláblé tělo ho nechalo padnout na podlahu. Bolestivě si narazil loket.
„Mary,“ zachrčel a rozkašlal se. Měl sucho v krku. V tu ránu ho světlo od dveří, změkčené Maryinou siluetou, zatahalo za oči. „Gary!“ přiběhla k němu, aby mu pomohla vstát.
„Co se to ssakra…,“ syčel bolestí.
„Klid, miláčku. Posaď se.“
„Jak dlouho. Mary, jak dlouho…?“ držel ji za ramena a třásl s ní. Těkal očima. Děsil ji.
„Přestaň! Lásko“ hlas měla plný zoufalství. To ho zklidnilo. Pohlédl jí zpříma do očí. Poposedla, cukla hlavou, aby odhodila vlasy ze zorného úhlu. Černá kadeř poslušně poskočila vedle obočí a spočinula na tváři.
„Marky tě našel v garáži. Doktor říkal, že je to nervový kolaps. Přenesli jsme tě. Doktor ti píchnul něco na spaní. Lásko, strašně jsi nás vyděsil. Marky myslel…“ sklopila hlavu. Vlasy ji opět zahalily.
Utřel jí slzy a oběma rukama ji jemně uchopil za tváře. Vynutil si pohled do očí.
„Jak dlouho, lásko?“ zeptal se podezřele klidným hlasem. „Gary, uklidni se. Je to v pořádku. Odlétáme až za tři dny.“ Zavřel oči. Tlukot srdce a šum krve naplnily jeho mysl.
„Děti spí?“
„Ne, hrajou si.“
Vstal.
***
„Jé, tatínek už se probudil.“
Lucii mu vyskočila na prsa. Pevněji stiskl. Mark ho objal v pase. „Tati, že patnáct kilo je víc než dvacet devět?“
Mary stála ve dveřích. Utrápeným výrazem probleskl úsměv. „Odpoledne se vážili,“ reagovala na jeho tázavý pohled.
Gary zvážněl a posadil Lucii na postel.
„Musím něco zařídit,“ díval se Mary do očí.
Lucii ho tahala za prst. „A co musíš zařídit?“
Klekl si k ní.
„Tatínek teď musí jít ven. Musí ještě něco zařídit, než odletíme, aby měl čisté svědomí. Jinak, co?“ štěkl naoko zle a pomačkal jí břicho. Lucii se zakuckala smíchem.
„Jinak by tatínka tlačilo v bříšku.“
Políbil ji. Objal Markyho a také ho políbil.
„Buďte hodný, než se vrátím… a poslouchejte maminku.“
***
Mary chodila po kuchyni.
„Proč musíš ven? Kam musíš?“
„Mary, lásko, věř mi…“
„Ne! Tohle neberu. Řekni mi, o co jde. My tu autorizaci nemáme, že ne?“
„Ale to víš, že máme. Jak tě to napadlo?“ Vyhýbal se přímému pohledu. „Řeknu ti to, přísahám, že ti to řeknu. Jen mi dej čas.“ Odmítavě zatřásla hlavou. Rukou si zakryla ústa. Objal ji. Bránila se.
„Miluju tě. Miluju vás. Dělám jenom, co musím… jenom co musím,“ zašeptal sám pro sebe, jako by se potřeboval přesvědčit. „Nevycházejte z domu. Proboha věř mi…“
Vyběhl ven, ani se neohlédl. V garáži vytáhl šuplík pod ponkem. Měl tam nůž na kde co. S pětipalcovou čepelí.
***
„Kdes byl? Ty zatracenej parchante! Kdes byl, celou noc a celej den!“ Mlátila pěstmi do střechy auta. Kopla do dveří.
Musel ji odstrčit, aby mohl otevřít.
„Mary, jsem tu. Všechno je v pořádku,“ snažil se ji uklidnit. Vztáhl ruku, aby ji pohladil. Odrazila ho a dala mu facku. Nečekala na odpověď, utekla do domu. Gary si překvapeně hladil tvář. Musela to být hrůza zůstat sama, bez vysvětlení, ale až jí poví…
Našel ji v kuchyni. Seděla na židli s koleny pod bradou a objímala si lýtka. Prázdný pohled se ztrácel někde nad stolem. Nebezpečná jako lvice. Gary se k ní zezadu plížil. Velkou tlapu jí něžně položil na hlavu, pak na záda. Tu, s níž se tak ráda mazlila. Položil před ni autorizaci. Byla na jejich jména. Mary něco zamumlala. Nerozuměl jí –
„Co prosím?“
„Lucii,“ řekla nevýrazně a popotáhla.
„Co Lucii?“ Sedl si proti ní.
„Dávala svoje Persium Bunnymu.“
Byl v pasti. „Co… kdy… kolik?“
Podívala se na něj prázdnýma očima. „Hodně. To je jedno.“
Gary se zadíval na svoje ruce. Udělal všechno. Všechno, aby je dostal na Kerbera. Kdyby teď zapnul televizi, určitě by na některém kanálu narazil na spot upozorňující občany Nové Persie na nutnost pravidelného užívání Persia. „užívejte Persium nejméně dva měsíce v nepřetržitých dávkách. Jedině tak přežijete hibernaci. Nezapomeňte! Nesmíte vynechat ani jednou…“
Dokázal nemožné. K ničemu. Mary seděla bez hnutí. Noc vládla plnou silou. Gary se poddal únavě. Oční důlky žhnuly. Mrkal, protíral si oči. Jeho vůle byla na kolenou. Ne. Ležela na roštu, obličejem dolu. Rozbředlá, neschopná pohybu. Zážitky předchozího dne probleskovaly neovladatelně jeho myslí.
… stejně nebezpečný jako geniální…
… patologický manipulátor… manipulátor…
… třikrát silnější, rozumíte? Třikrát!…
… che, che… ládovali jsme je tím sajrajtem měsíce…
„Zatkli mě,“ řekl do ticha.
Mary těžce zvedla hlavu. „Co…?“
„Já tu autorizaci prošvihl.“
Zaostřila zrak na jeho pravé oko. Uhnul.
„Byl tam takovej… divnej chlap. Něco mi řekl. Dal mi lístek do kapsy…,“ vzdychl a provinile se jí podíval do očí. „Měl jsem dvě možnosti. Buďto pojedu za tím chlapem, co byl na tom vzkazu“ odmlčel se. Začal si masírovat dlaň. Nespouštěla z něj oči. „…nebo zabiju Jeffa i s rodinou a vezmu jim autorizaci.“ Zalapala po dechu. „Gary?“ řekla nevěřícně. Štítivě pohlédla na formulář před sebou.
„Ne! Nezabil jsem je. Nedokázal bych to. Jel jsem dvě stě mil za tím chlapem. Robert Levinson se jmenuje. Seržant.“ Gary se při té vzpomínce hořce zasmál.
… nakonec uděláte, co chtěl…
„Chytli mě, když jsem jel od něj.“
„Kdo,“ řekla nevzrušeně. Strnulý pohled se ztrácel nad stolem. „Tajný. Chtěli ze mě dostat, co mi napovídal. Řekl jsem jim všechno.“ Gary svěsil hlavu. Pozoroval na dlani jizvu z dětství.
„Ten chlap je blázen,“ uchechtl se. „Co divnýho, taky je v blázinci…“ Podíval se do stropu a zavrtěl hlavou.
„Říkali, že dělal u federálů na vraždách.“
Nudil ji. Neznala větší problém než Lucii. Všiml si, ale nedokázal mlčet. Musel to pochopit.
„Prej byl už tenkrát šílenej. Dokázal ty neusvědčený vrahy zmáčknout tak, že se třeba za týden nebo za měsíc přišli sami udat. Manipulace podvědomí tomu říkali…“
Mary praštila do stolu a vyskočila. Židle se sklopila jako past. Naklonila se přes stůl.
„Co mi to tady vykládáš!“ zaječela hystericky. „Tys to nepochopil? Naše Lucii…!“
Gary se ani nehnul. Byl příliš vyčerpaný. Neměl sílu, aby přehodil výhybku, dokud to nevyřeší. Mary se zatočila hlava, zašmátrala rukou za zády. Zvedla židli a přisunula ji ke stolu. Nechala si místo. Sedala si, jako by se bála, že se židle rozpadne. Přála si zkolabovat jako on.
„Zavřeli ho do blázince,“ pokračoval Gary sám pro sebe, „když zjistili, že začal sám vraždit.“
Mary neodporovala. Nakonec byla vděčná, že Gary mluví. Bylo jedno co. Ticho by bylo neúnosné.
„Dělal to stejným způsobem. Vlastně, fakticky nikoho nezabil. Oni sami… A dělá to pořád.“
Gary se na chvíli odmlčel. Tikot hodin třískal do zdí.
„Proto mě zatkli. Zatknou každýho, kdo ho navštíví.“ Pohlédl na ni. „Říkali, že jsme ve velkém nebezpečí.“
Čekal, až se na něj podívá.
Tik! Tak! Tik…!
Mary neochotně zvedla oči. Pane bože, jak je ztrhaný. Jak asi musí vypadat ona?
„Nakonec prej udělám, co chtěl.“
Hlasitě polkla. Bez zájmu se zeptala: „Co teda chtěl?“
„Já nevím. Mluvil samé nesmysly. Vyprávěl mi o válce v Iráku. Všechno jsem jim řekl. Prej nikdy ve válce nebyl. Vypsali mi novou autorizaci a varovali mě. Prej nemám dělat nic neobvyklýho.“
Vytáhl z kapsy vizitku a hodil ji na stůl. „Mám volat, kdyby se něco dělo…“
Vzal Mary za ruku. Ucukla. Zvedl se, vyšel na terasu a pohlédl na oblohu. Tam, kde se nad ránem rozzáří Kerberos. Posadil se na lavičku. Vybavily se mu sympatické oči Roberta Levinsona.
***
Když zaklepal na dveře pokoje a otevřel, stál Levinson u okna s rukama za zády. Když se dveře otevřely, otočil se a rázně k němu vykročil.
„Gary Armus?“ zeptal se a podal mu ruku.
„Ano, dobrý den.“
„Robert Levinson,“ představil se, jako by měl zvláštní zalíbení ve svém jménu. Pevně Garymu stiskl ruku. Hned nato mu otcovsky položil ruku na záda.
„Víte co? Pojďme se projít do zahrady, je nádherné ráno.“ Cestou mlčeli. Levinson si zjevně vychutnával procházku. Až u jezírka Gary začal: „Před třemi dny…“ sáhl do kapsy, aby ukázal lístek, „mi nějaký muž v klobouku hodil tenhle vzkaz do kapsy. Nechtěl, abych žádal o autorizaci.“
Levinson se zatvářil překvapeně.
Gary mu vstrčil lístek pod nos.
„Vidíte, tady… projekt ALGERNON.“
Levinson se zasmál: „To jako ta myš?“
Garyho se to dotklo.
„Pane! Jedu sem přes dvě stě mil. Mám problémů až nad hlavu, tak si se mnou laskavě nehrajte.“
Levinson si ho přitáhl za rameno a pošeptal mu: „Nekřičte.“ Pak ukázal na kámen u cesty a zeptal se: „Dokázal byste ten kámen odvalit?“
Gary byl tou otázkou zaskočen. Neměl nejmenší chuť zápasit s valounem jenom proto, že si to přeje nějaký blázen, ale nechtěl ho urazit.
„Já nevím,“ řekl váhavě.
„Co nevíte?“ opáčil Levinson.
„Jestli bych to dokázal. Záleží na tom, kolik váží.“
„Přesně!“ štěkl Levinson, až se Gary lekl. „Záleží na tom, kolik váží. Ano, kolik váží,“ zamumlal pro sebe, jako by se snažil na něco vzpomenout.
„Co víte o projektu Algernon?“ zeptal se Gary, když se mu zdálo, že se Levinson začíná ztrácet.
„Algernon?“ zopakoval Levinson. „Vůbec nic. Jediný Algernon který se mi vybavuje, je taková malá myš.“
„Jaká myš?“ divil se Gary.
„No prostě myš. Rozumíte? Malý chlupatý zvířátko. Běhala v bludišti. Je to nějaká povídka. Jmenuje se to Kytky pro Algernona, nebo tak nějak.“
Levinson se odmlčel. Náhle se zasmál.
„Jedno jsme taky dělali s krysama… teda, potkani to byli.“ Přitáhl si překvapeného Garyho za klopy saka.
„Ale to je tajná informace, rozumíte?“ řekl tiše, málem z úst do úst. Pak ho pustil a pokračoval. „Ty šmejdi měli základnu v horách. Nemohli jsme je odtamtud vyčoudit. Vypálili jsme jednu díru, vylezli z druhý…“ Levinson praštil pěstí do dlaně, až to plesklo. Evidentně si tu vzpomínku užíval. Když procházeli kolem dalšího kamene, zastavil se, kopl do něj a uchechtl se: „Jo, jo… na váze záleží… Pak nám přivezli ty krysy. Byly jich tisíce. A takový granule… Che, che… Ládovali jsme je tím sajrajtem měsíce. Chutnalo to jako křížaly. Pak přiletěli agenti, asi CIA. Něco těm krysám napíchali a pustili je do hor. Viděl jsem, jak to zkoušeli… Napíchli jednoho potkana a dali ho do sklenice. Nejdřív skákal jako janek, ale pak se uklidnil. Měl jsem zrovna stráž před stanem. Zakázali mi koukat dovnitř, to se ví. Viděl jsem to ve skle. Měli tam vždycky zaparkovanej džíp. Pod stromem, aby na něj nepražilo. Viděl jsem, jak si jeden stoupnul před to plátěný okno a ustříknul ze stříkačky. Smrdělo to jako čpavek.“ Levinson se zakřenil. „Dva dny ho tam měli. Bez žrádla a bez vody. Pak jsem je viděl, jak šli s tou sklenicí za tábor. Ten potkan už v ní nebyl. Byla v ní nějaká tekutina… a asi půl hodiny, co odešli, se z tý strany ozval výbuch.“ Levinson se na chvíli odmlčel, přimhouřil oči. „…Tenkrát mi to ještě nedošlo. Až později.“ Zarazil se.
„No. Dva dny potom, co jsme vypustili ty krysy, jsme na tu horu vystřelili jeden konvenční granát.“ Levinson se na Garyho šibalsky usmál. „To bych vám přál vidět. Celá hora se nadzvedla a zhroutila do sebe. Byla nejmíň o třetinu nižší.“
Gary si rozpačitě otíral čelo. Podíval se na hodinky. Levinson ho chytil za ruku. „Chlapče,“ naklonil se k němu, „oni z těch krys udělali výbušninu. Něco jim píchli a ony se roztekly. Úplně jako želé… ale musely se nejdřív ládovat těma granulema.
Hele, co jsem viděl, to jsem viděl,“ zareagoval podrážděně na Garyho pohled. „Normálně z nich dělali výbušninu. Třikrát silnější než TNT. Rozumíte? Třikrát!“ Levinson od něj odvrátil zrak a zahleděl se kamsi za horizont.
Gary si odkašlal: „Promiňte, pane Levinsone, už budu muset jít. Mám ještě nějaké starosti.“
„Jaké vy můžete mít starosti?“ usmál se na něj Levinson. „Ve vašem věku,“ dodal bodře a odcházel.
Gary se cítil zaskočen. Zalapal po dechu, chytil Levinsona za rameno a otočil ho k sobě. Levinson překvapeně pohlédl na ruku a pak na Garyho. Gary ukázal na nebe.
„Člověče, víte vůbec, co se děje?“
Levinson znovu vykročil.
„Myslíte tu planetku?“ řekl nevzrušeně. „Toho se nebojte,“ přidal do kroku, „tu odstřelíme.“
Gary zůstal stát jako opařený. Nevěřícně sledoval Levinsona. Vykračoval si jako na procházce s rukama za zády, ani se neohlédl. Gary cítil, jak se mu krátí čas. Měl pocit, že slyší tikot hodin. Zachvátila ho zuřivost, rozechvěl se. Nejradši by Levinsona doběhl, povalil na zem a mlátil ho tak dlouho, až by mu z pěstí létaly kusy kůže. Časová tíseň a zbytky zdravého úsudku mu to nedovolily. Nervózně pohlédl na hodinky, aniž by si všiml, co ukazují. Rozeběhl se zpět, ven z ústavu. K autu.
Neměl naprosto žádné tušení, co bude dál dělat. Nemohl si nevzpomenout na Jeffa Bergina.
***
Gary se zahleděl na nebe. Na prázdné místo mezi hvězdami. Kerberos byl ještě kryt stínem Země. Nebohá Lucii. Jak to, že ji nedokázali uhlídat? Nakonec to tedy byla ona, kdo rozhodl o jejich osudu. Až Kerberos zažehne motory, budou to sledovat z téhle verandy. A pak…?
„Tati, že patnáct kilo je víc než dvacet devět?“ vybavil se mu Lucilin hlas. Byl její ochránce. Kouzelný princ. Největší, nejhezčí, nejsilnější… „To víš, že ano, broučku,“ zašeptal do slz opožděnou odpověď. Příliš opožděnou, aby měla sebemenší význam. Musel se usmát sám nad sebou. Právě on učil děti vidět významy všude.
Znovu zapátral po obloze. Tentokrát tam, odkud říkali, že přiletí Helena. Vlastně jim lhal. Nic nemělo význam. Nic, co zůstalo tady dole. Umění, kultura, morální bohatství pěstované tisíce let… Za pár dní nezbude nic. Jestli se Noví Peršaně jednou vrátí, nenajdou jedinou stopu po domově. Gary nevěřil na podzemí, na teleporty, které během několika dní přepraví všechny do podzemí. Až Kerberos odletí, bude jedno, jestli se tady všichni povraždí. Ale stejně… musel obdivovat, že se podařilo udržet chod civilizace do poslední chvíle. Skoro to vypadalo, že nic nehrozí.
Gary těžce polkl. Unavené žlázy vyždímaly do krve skryté rezervy. Zásoby na pak, na nejhůř. Adrenalin nekompromisně vykonal svou vůli na ochablém organismu. Bylo to poznání, co způsobilo tu reakci. Tep bušil do ohryzku, uší, do spánků. Bolel pod hrudní kostí. Funěl. Měl by se podívat na Kerbera. Měl by. Cítil tu potřebu. Neschopen pohybu, paralyzovaný hleděl před sebe. Hrudník se prudce zdvihal.
… tu odstřelíme… odstřelíme ji…
Kerberova neviditelná přítomnost ho tlačila k zemi.
… vytrvalý proud růžové tekutiny z jeho předloktí…
Nemohl se zbavit toho zvuku. Vězel v jeho hlavě, přerušovaný dutými nárazy chlopní. Padl na kolena. Stahy bránice jím bolestivě zmítaly. Nekonečně dlouhé amplitudy dávení. Zvracel žlutý hlen…
***
Konečně záchvaty ustaly. Ležel na boku. Hleděl na prázdné místo na nebi a představoval si Kerbera. Dvě obří koule, větší než cokoli, spojené písmenem ypsilon, plné narůžovělé tekutiny.
Mary otevřela oči, tedy oko. Levé se nějak nechtělo otevřít. Pulzovalo v něm. Dotkla se tváře a sykla bolestí. Ležela na kavalci ve sklepě. Přes regál s kompoty prosvítalo slabé světlo žárovky. Opatrně se posadila, hlava jí třeštila. Uhodil ji. Nemohla tomu uvěřit. Když se vrátil z verandy, choval se jako šílenec. Vykřikoval nějaké nesmysly o Kerberovi. Myslela, že je opilý. Řekla mu, že zavolala na číslo na té vizitce, co přinesl, že jim řekla o Lucii, protože se bála. Řekli jí, že to nevadí, že jí mají dávat zvýšené dávky Persia, že ty reklamy trochu přehánějí, aby si lidi nemysleli, že to nemusí brát. Ujistili ji, že všechno dobře dopadne, že se nemá čeho bát… Tohle všechno mu řekla.
Mělo se mu ulevit. Měl ji obejmout, pohladit. Dokázali to. Začal křičet. Že je to blamáž. Zeje chtějí zabít… Snažila se ho uklidnit. To ten Levinson. Přece ho varovali. „Gary, lásko, zavoláme tam. Oni nám pomohou,“ říkala mu. Vrtěl hlavou. Křičel. Chtěl jí vzít telefon. Bránila se…
Doploužila se ke dveřím. Každý nešetrný krok byl potrestán bolestivým pulsem v hlavě.
Zamčeno. Nesmyslně zarachtala klikou. Chtěla zakřičet, ale rozmyslela si to. Praštila dlaní do dveří. I to bolelo. Opřela se o ně zády a sesula se na bobek.
„Je mi to líto,“ zaslechla na druhé straně.
„Gary?“
Ticho.
„Jak dlouho tam jsi?“
„Celou dobu.“
„Kde jsou děti?“
Slyšel strach v jejím hlase. „Neboj, nic jim není. Hrají si v pokoji. Mary… je mi to strašně líto… Mary? Jsi v pořádku?“
„Ne! To si piš, že nejsem v pořádku! Cos mi to proved, ty zatracenej parchante!“ Mary se rozkřikla, bolest nebolest.
„Mary…
„Pusť mě ven! Okamžitě otevři!“
„Mary, Mary…“
„Otevři ty zatracený dveře!“
Bolest ji přemohla. Zhroutila se na zem, tiše kvílela.
„Mary? Mary! Je ti něco?“
„Strašně mě bolí hlava.“
Slyšela za dveřmi šramot. Kroky do schodů. To snad není pravda. On odešel!
Ještě nikdy ji neuhodil. Musel se zbláznit. Ten Levinson ho musel nějak zmanipulovat. Zdálo se to neuvěřitelné, ale bylo to tak. Gary věřil tomu, co dělá. Musí ho nějak obelstít, dostat se k telefonu.
Zaslechla kroky.
„Gary?“
„Na, vem si to.“
Slyšela, jak něco šoupe pod dveře. Byl to blistr s analgetikem. „Děkuju,“ byla za to vděčná. „Gary, prosím tě, pusť mě ven. Vyřešíme to spolu.“
„Nemůžu, lásko, nemůžu. Poslouchej mě. Všechno jsem to vypočítal. Vzpomínáš?“ Opřel se o dveře. „Jak říkali, že by potřebovali rovnou miliardu tun výbušniny, aby odstřelili Helenu? Spočítal jsem to. 6,5 miliardy lidí váží asi 303 miliony tun. To je třikrát míň. Rozumíš? Třikrát míň! Levinson říkal, že ta výbušnina z krys byla třikrát silnější. Mary! Oni ty lidi zkapalněj, proto nás nutí brát Persium.“
Mary ležela na boku za dveřmi, hlavu si podložila rukou. Čekala, až prášek zabere, a poslouchala ho. On tomu vážně věří.
„Proč by to dělali?“ zeptala se tiše.
„Protože neměli na vybranou. Protože takhle vyřeší přelidnění.
Protože… Mary, přece nevěříš, že by dokázali postavit takovouhle loď? Nedokázali doletět na Mars a najednou mají loď, která za patnáct roků překoná tři sta milionů světelných let? Tři roky. Mary, tohle všechno za tři roky?“
„Gary, vždyť jsme to viděli, četli jsme o tom… Všechno přece důkladně vysvětlili…“
„Co, Mary, co jsme viděli? Viděl jsem Vetřelce, dinosaury, zánik světa… několikrát. Všechno to bylo realističtější než tvoje domácí videa.“
Ignorovala tu poslední poznámku. Věděla, že se jí nechtěl nijak dotknout. Nemělo smysl se s ním přít, byl chytrý a výřečný. Dokázal najít argumenty pro cokoli. Začala podléhat jeho logice.
„Chceš, abych ti věřila, že zavraždí tolik lidí, že je rozpustí a vyrobí z nich výbušninu… opravdu chceš, abych tomu věřila?“ mumlala tiše. Strnulým pohledem vězela na zaprášené pavučině mezi Garyho pracovní botou a lopatou opřenou o stěnu vedle dveří.
„Dokážu ti to.“
„Co?“
„Že je rozpouští.“
„Jak,“ pronesla bez zájmu. Nevěřila.
„Bunny.“
„Co Bunny…?“ Zvedla hlavu. „Opovaž se mu něco udělat.“
„Už je pozdě. Píchl jsem mu čpavek.“
„Gary, ty ses úplně zbláznil. Přeci není možný…“
„Levinson říkal, že to, co těm potkanům píchali, smrdělo jako čpavek. Já vím, že to mohlo být i něco jinýho, ale co jsem měl dělat?“
Mary se posadila. „Co třeba netrápit králíka a otevřít ty posraný dveře!“ kousla se do pěsti. Takhle ho obelstít nechtěla, ne řvaním. „Promiň, lásko,“ začala smířlivě, „mám nervy nadranc… a uznej, že se chováš zvláštně.“
„Já vím, já vím, Mary, strašně mě to mrzí. Jenom mě chvíli poslouchej. Jenom si to poslechni, jo?“
Opřela se zády o dveře. Cítil to, také byl opřený.
„Podívej. Na Zemi se řítí planeta. Je tak veliká, že stoprocentně zahubí veškerý život. Jediná možnost je odstřelit ji. Spočítat, že to není možný, zabere těm hlavám jenom několik minut. Zbytek času mají na vymýšlení nemožných a ještě nemožnějších alternativ.“ Gary se zasmál. „Úplně vidím, jak ty kraviny vymejšlejí… Vždyť víš, lidi bojujou do poslední chvíle. Pokud se skutečně někdy stalo, že vyrobili výbušninu z krys, navíc třikrát silnější než TNT, nemyslíš, že by zvažovali i tuhle alternativu?“
Mary cítila, jak se dveře prohýbají. Představovala si Garyho, jak při mluvení mává rukama. To dělá vždycky, když se rozohní.
„Třikrát silnější, to třikrát sníží potřebnou váhu… To už začíná být zajímavý, ne? Možná to chtěli nejdřív udělat z krav, nebo z prasat… Ale pak někoho napadlo: za a) katastrofální přelidnění a hladomor. Za b) planeta, která všechny pošle do pekel. Tak co takhle zabít dvě mouchy jednou ranou?“
Gary se triumfálně odmlčel. Mary také mlčela. Věděl, že o tom přemýšlí.
„Určitě o tom nejdřív nechtěli slyšet,“ přiložil do kotle, „ale časem jim muselo dojít, že lepší řešení neexistuje. Přestali na to koukat jako na vraždu šesti miliard. Teď to vidí jako záchranu skoro pěti. Když tu myšlenku přijali, vymyslet to ostatní už byla hračka. Mary, nikdo mě na archu nedostane… a nedovolím to ani vám.“
Zaposlouchal se. Neodporovala. Byla ticho.
Vyčkával. Cítil, jak se dveře nepatrně rozechvěly.
„Né… zaslechl křik, který plynule přešel v pláč. Uvěřila mu. Většina jejich známých, rodiče, její sestra… všichni byli na Kerberu.
Ruka se mu třásla. Nemohl se trefit do zámku. Konečně otevřel. Ležela na zemi, schoulená, v křeči. Sípala, zmítána nezvladatelným třasem. Kolena přitažená k tělu, ruce zkřížené na prsou, prsty zaťaté do svetru. Postavil ji jako vajíčko. Sedl si k ní. Rukama a nohama ji pevně objal. Byla studená. Vzpomněl si, jak zvracel, když to poprvé připustil. Jak s tím budou dál žít? Tohle přece nemůžou nikde vyprávět. Chvěla se tak, že třásla i jím. Přitiskl ji k sobě. Bude tu, dokud to nepřejde, a pak ji odvede do postele. Už nikdy ji neuhodí. Ta přísaha naplnila jeho mysl.
***
Mark seděl pod stolem ve svém pokoji. Slyšel, jak ho volají. Nereagoval. Byl hrozně naštvaný. Zničili mu život. Měl být přírodovědec na Nové Persii. Chtěl objevovat nové druhy… Vzali mu možnost, která se nebude opakovat. Už nikdy nebude šťastný. Lhali mu do poslední chvíle. Nechali ho, aby si zabalil… a pak se zabarikádovali ve sklepě. Ten den, kdy odlétala poslední archa. Nic mu nevysvětlili, jednou to prý pochopí. Jednou… Na to jim kašle. Kašle na všechno. Teď po něm chtějí, aby se díval, jak Kerberos odletí.
Tak dobrá. Půjde tam a bude se dívat. Aby jim to mohl vyčítat po zbytek života. Ne on, ale oni pochopí, že ho zničili, že mu vza li jedinou šanci být šťastný.
Pomalu scházel ze schodů. Dal si záležet, aby vypadal přesvědčivě nešťastně. Na verandě hořely svíčky. Nic víc francouzským oknem neproniklo. Venku se stmívalo. Neochotně se posadil ke stolu. Lucii ho začala okopávat.
„Marky…,“ máma ho pohladila.
Teď dolejzaj. Pozdě.
„Marku, poslouchej mě.“ Otec ho chytil pevně za rameno. „Marku, já ti přísahám, že to jednou pochopíš. Jednou poznáš, že to bylo správné.“ Chytil ho za bradu a pohlédl mu do očí. Mark uhýbal, co to šlo.
„Kdy už to bude?“ zajímala se Lucii.
Gary se podíval na hodinky: „Už.“
Pohlédli na nebe. Markův dech se zrychlil. Do poslední chvíle doufal v zázrak. Kerberos namodrale zářil. Vypadal trochu jinak. Byl pootočený. Mark vzrušením přestal dýchat. Ano, Kerberos se otáčel. Náhle se mezi koulemi zablesklo. A nic. Teprve po chvíli si všiml malé svítící tečky v místě záblesku. Byl zklamaný. Náhle se otec postavil. Zvedl sklenici: „Na Peršany,“ řekl tiše.
Maminka se také postavila. Plakala. Asi jí bylo líto, že taky neletí. Mark neochotně zvedl sklenku. Zdálo se, že se Kerberos nepatrně zmenšil.
***
„Panebože, panebože…!“
Gary se ohlédl. Mary za ním běžela přes celou zahradu. Klopýtala, střídavě si zakrývala ústa. Položil kýbl mezi kořeny schnoucího kaštanu.
„Teď to hlásili,“ zajíkala se. Schoulila se mu v náruči, tahala ho za košili na zádech. Tak už, pomyslel si. Dva dny po startu. Měl mokré ucho od jejích slz.
„Helena vybuchla… Gary, oni to udělali,“ kuckala mu do ramene. „Gary…“
Možná měl mlčet. Možná je měl vzít do archy. Jak budou teď žít?
„Gary,“ popotáhla, povolila sevření, „evakuace nebude.“
„Já vím,“ řekl Gary „já vím.“
Jemně ho odstrčila. „Nikdy jim to neodpustím,“ řekla tvrdě.
Neodporoval, byl rád, že vůbec něco cítí. Nenávist byla lepší než cituprázdno.
„Co tady děláš?“ zeptala se při pohledu na kýbl.
„Bunny,“ odpověděl.
Namluvil Lucii, že Bunny utekl, a pak na něj zapomněl. Mary se naklonila nad kýbl. Ušklíbla se: „Netrpěl?“ zeptala se se svraštěným obočím.
Zavrtěl hlavou. Nepoznala, jestli to znamená ne nebo neptej se.
Gary vzal kýbl a vylil hnědou břečku plnou chlupů a kostí ke kořenům stromu. Pak odstrčil Mary a vytáhl z kapsy zapalovač.
„Co chceš dělat?“
„Jenom si něco ověřím,“ odpověděl zamyšleně.
Pár kapek z kýble nakapal na kámen a vytrhl stránku z novin, které si přinesl.
„Běž radši dál,“ řekl přes rameno. Zapálil noviny a položil je na kámen tak, aby měl čas utéct. Doběhl Mary. S přimhouřenýma očima sledoval, jak se plamen prožírá k mokrému místu. Stoupl si před Mary. Plamen strávil noviny. Zuhelnatělý zbytek se zavlnil ve vánku a rozpadl se.
„Něco je špatně,“ řekl zamyšleně. „Běž domů, Mary. Zahrabu ty kosti a přijdu za tebou.“
Shýbl se pro kámen a hodil ho do místa, kam vylil Bunnyho ostatky.
Výbuch, oslnivý nazelenalý záblesk vymetl do okolí písčitou zem. Gary se chytil za obličej. Štípalo to jako pořádná facka.
V uších mu vytrvale pískalo. Mary na tom byla lépe, protože stála za ním. Zamrkal. Dobrý. Exploze vydlabala mezi kořeny lavorovitý kráter. Přišlo mu zvláštní, že kořeny byly téměř nepoškozené. Zatřepal hlavou. Pískání ztrácelo na síle.
Podíval se na Mary. Měla zúžené zornice a rozšířené chřípí. Škytla, až jí poskočila ramena. Garyho zarudlý, poďobaný obličej na ni tupě zíral. Prachem zšedlé vlasy mířily v divokých vzdutých vlnách dozadu. Opravdu jako z grotesky… Nevydržela to. Začala se kuckat, až se nakonec rozesmála jako šílenec. Ječela a řvala, křečovitě rozevřenými dlaněmi se plácala do kolen. Potácela se v kruhu.
Zpočátku nevěděl, jestli se Mary chystá nervově zhroutit nebo smát. Její tváří nejprve proplouvaly dosud nevídané výrazy. Teď se i on válel po zemi. Fibrilace bránice způsobovala, že se chechtal jako hyena. V jejich počínání nebyla žádná radost. To si jen život vynutil naději na pokračování.
Uklidnili se. Gary zůstal ležet na zádech. Rozpřáhl ruce. Mary se k němu přisunula a společně se dívali na nebe, úplně vysílení.
***
Nejvyšší lóže Iluminátů, paradoxně nejníže položená, zela prázdnotou. Byla vybudována sekundárně při stavbě berlínského metra. Král Horst Briikner obcházel šedou krychli o hraně dvou metrů a rukou hladil matně lesklý povrch. Na rohu se zastavil. Prsty jemně brnkal o hranu. Málokterý nůž byl tak ostrý. Ten dotyk mu působil posvátné vnitřní chvění. Přetočil se kolem hrany a opřel se zády o stěnu. Rozpřáhl ruce. Hladil ji. Jako by dělal motýla do sněhu. Nechal se unášet vrcholnými pocity. Jak snadné by bylo svést ten okamžik na mystiku.
Stál u jejího zrodu. Desátý den po objevení Heleny měl zvláštní sen. Bůh Vyřízl Zemi z vesmíru. Nožem na dorty okrájel prostor kolem Země do čtverce a ten čtverec přesadil jinam, na bezpečné místo.
Otočil se k ní čelem, přitiskl na ni tvář. Vracela mu jeho teplo. Zavřel oči.
Dokonalou krychli tvořilo sedm milionů plátů dosud nepoužitého polymeru. Říkali jí „Koule“. Pamatoval si ji od prvního plátu. Tehdy tu byly stroje, počítače, lidé…
Kéž by měli víc času, aby ten úžasný materiál lépe využili. Kéž by měli víc času na cokoli. Nestěžoval si. Byl ve svém smutku šťastný. Bylo jim umožněno, aby dosáhli svého ideálu. Drželi ochrannou ruku nad světem až do samého konce. Popleskal Kouli jako březí slonici. Biliardový projekt. Sem tekla většina světových financí. Za použití nikdy nezveřejněných technologií tu vznikala nejkomplexnější kronika Země. Ti, co ji pomáhali stvořit, ani netušili, na čem pracují. Dostali velmi dobře zaplaceno… a nejlepší místa na Kerberovi.
Král Horst Briikner sešel z podstavce, aby zcela zbytečně zkontroloval koordináty jediného funkčního teleportu na Zemi. Zaslechl cvaknutí dveří a vzdálené kroky za zády. Zůstal opřený o ovládací pult teleportu. Neotočil se. Dobře věděl, kdo to je. Mudrc Alberto Tosar.
Teprve když cítil kroky téměř za zády, ohlédl se.
„Buď zdráv, Horste – králi,“ řekl mudrc Tosar tiše.
„Drahý Alberto…,“ řekl Horst Briikner, když se lehce objali.
Pak se oba zahleděli na monitor teleportu, kde právě probíhala simulace. Na schematickém znázornění bylo vidět, jak se po načrtnuté ose blíží Helena k Zemi. V čase dvacet minut před dopadem se Koule teleportuje na oběžnou dráhu Země kolem Slunce na čas T minus osm hodin. Se zadrženým dechem sledovali, jak Helena naráží do Země a vymršťuje ji až za dráhu Jupitera.
Schéma se změnilo. Na monitoru se objevil pohyblivý model „nové“ Sluneční soustavy. Měsíc se přidružil k Marsu. Na opuštěné dráze Země se usídlila nepatrná krychlička Koule – kronika Země. Oba muži se na sebe podívali.
„Jaká je situace?“ zeptal se král.
„Lepší, než jsme doufali,“ odpověděl mudrc. „Podle nejhorší prognózy vypukne panika tři hodiny před dopadem. Podle té nejlepší asi tak půl hodiny.“
Král pohlédl na časomíru pod znakem Iluminátů na protější stěně. Odpočet se dostal pod sedm hodin.
„Opravdu to nešlo jinak?“ zeptal se mudrc, jako by se potřeboval ujistit.
Král zavrtěl hlavou. „Dobrou práci jsme odvedli, Alberto. Ani sto Kerberů by Helenu nezastavilo.“
