Sedím na kameni. Přemýšlím. Čekám. Jak dlouho už to je? Pět set let? Šest set? Nevím. Čas mi dávno splynul. Kdysi tu byl chrám, ale teď z něj zbyly jen trosky a rozsáhlá podzemní místnost. Stejně odsud nemohu odejít. Nemohu nic podniknout. Jsem jen stín. Stín mezi dvěma světy. Nezbývá mi nic jiného než čekat dál a připravovat se na svou příležitost. Pokud přijde.
„Ahoj, Lacku! Na čem to pracuješ?“
V kovárně seděl u dubového stolu mladý vysoký muž. Světlé vlasy měl stažené do krátkého ohonu, aby mu nepadaly do očí. Byl jen v kalhotách a zástěře. Na svalnatých pažích a na obličeji se mu perlil pot. Vzhlédl od práce a usmál se.
Ulbrecht přistoupil k Lackovi a podíval se mu přes rameno. „Je to to, co si myslím?“
Lack dokončil poslední vryp a po náramku se rozběhla magie. Náramek na okamžik zeleně zajiskřil a potom získal původní barvu. Lack přikývl.
„Páni, chlape,“ rozzářil se Ulbrecht, „tak je to pravda! Strašně vám to přeju.“ Udeřil Lacka slabě pěstí do ramene. „Ty náramky se ti opravdu povedly. A kdy vlastně Maisu požádáš o ruku?“ Lack položil magický náramek vedle druhého, většího, a otřel si pot z čela. „Ještě musím udělat jednu věc.“
„Tady, Mariku. Po tomhle lektvaru s tím už nebudeš mít žádné problémy.“ Maisa se zářivě usmála a mrkla na svého přítele.
„Jestli budeme mít dceru, pojmenujeme ji po tobě,“ slíbil. „Děkuji ti za všechno, Maiso.“
„Tak už běž. Já musím zajít za Lackem.“
Marik se k Maise naklonil. „Po celé osadě už se něco šušká,“ pošeptal jí.
„Ale no tak. Vždyť ho znáš,“ plácla Marika do ramene. Rozpustila si vlasy a společně vyšli ven.
„Podle toho svitku dělali rituály k posvěcení manželství už před několika sty lety.“
Ulbrecht se ušklíbl. „A ty chceš do toho chrámu jít a ten rituál vykonat?“
Lack na sebe vylil plné vědro chladné vody. „Ano. Chci to udělat kvůli Maise. Víš, jak se o rituály zajímá. A hlavně na ně dá. Tenhle rituál je hodně starý, udělá jí to radost.“
„Asi ti to nerozmluvím, viď?“ zeptal se Ulbrecht.
Lack na něj cákl vodu. „A proč bys mi to chtěl rozmlouvat?“
„Nemám z toho dobrý pocit.“ Rukávem si otřel vodu z obličeje.
„Ty máš ze všeho špatný pocit.“
„A spletli se se někdy?“ zatvářil se Ulbrecht ublíženě. „Vždycky.“
Ulbrecht s Lackem se chvíli pozorovali a pak se rozesmáli. Ulbrecht udeřil magií do hladiny vody v korytu a vycákl ji na Lacka. Ten mu začal oplácet.
„Jako malí kluci,“ zaslechli za sebou měkký veselý hlas. Otočili se. Za nimi stála mladá žena, ruce založené na hrudi. Měla na sobě dlouhou zelenou sukni a bílou přiléhavou halenku se širokými rukávy. Byla o hlavu a půl menší než Lack, dlouhé zvlněné vlasy barvy kaštanu jí splývaly na ramena. Hnědé oči se stále smály. Plné rty se roztáhly do úsměvu a odhalily tak řadu dokonalých bílých zubů.
Lack s Ulbrechtem stáli u koryta, celí mokří, voda z nich jen kapala. „Ahoj, Mais,“ řekli oba najednou a zasmáli se. Lack k Maise přistoupil. „Objal bych tě, ale nechci tě zmáčet.“
„To bych si také vyprosila,“ stoupla si na špičky a políbila ho na tvář. Stejně se musel sklonit, aby dosáhla. Pohladil ji po tváři.
„Rád bych ti něco ukázal.“
„Mais,“ ozval se Ulbrecht, „že tys Lacka očarovala? Vždycky když tě vidí, úplně zapomene na všechno ostatní,“ zasmál se. „No, už musím jít. Mám ještě práci. Ahoj, vy dva,“ zamával a vyrazil domů.
„Ahoj, Ulbrechte.“ Maisa se otočila zpět k Lackovi. Tváře jí hořely zvědavostí. „Tak co jsi mi to chtěl ukázat?“
„Lacku!“ vydechla a překvapeně se k němu otočila. Lack ze stolu zvedl dva zásnubní náramky a podal jí je. Přejela po nich prsty. Cítila z nich velice silnou magii. „Lacku, já nevím, co říct.“
Usmál se a podal jí starý svitek. „Ještě se podívej na tohle.“ Opatrně svitek uchopila a roztáhla jej. „Ale vždyť to je rituál z doby Hertstella! Podívej, tady je dokonce jeho značka! Odkud ten svitek máš?“
„Našel jsem ho v knihovně,“ pokrčil rameny. „Ale proto jsem ti ho neukázal. Chtěl bych ten rituál vykonat.“
Překvapeně vzhlédla. „Ty a rituály?“
Ušklíbl se. „Já vím. Při mém posledním pokusu o vykonání rituálu to nedopadlo nejlépe.“ Když se Maisa uchechtla, obrátil oči v sloup. „Ale no tak. Na tomhle rituálu není co pokazit. Jen nechám ty náramky posvětit.“
„Jenom aby,“ zasmála se a objala ho. „Kdy chceš vyrazit?“
Políbil ji. „Ještě dnes. Cesta trvá jen půl dne, dorazím tam ještě před soumrakem. Do půlnoci budu mít spoustu času na přípravu. Dnes je navíc úplněk, takže se to hodí. Zítra po poledni budu zpět u tebe.“
„Jen buď opatrný,“ pohladila Lacka po tváři a polibek mu oplatila. „Pomůžu ti sbalit.“
Vzhlédl jsem. Něco jsem zaslechl. Kdybych měl tělo, řekl bych, že napětím nedýchám. Někdo odklízí kameny zablokovaný vchod do podzemí. Vidím muže vstupujícího do podzemního chrámu, v ruce drží louč. Její mihotavé světlo vykresluje stíny. Ukrývám se v jednom z nich. Muž se rozhlíží, zapaluje další louče a rozmisťuje je. Sedá si na kámen, odpočívá, jí. Přesouvám se blíže k němu. Má moc, dokáže ji vkládat do předmětů. Necítí mě. Připravuje rituál. Do středu složitého obrazce, který je tu kvůli soustředění energie, pokládá dva předměty. Náramky. Okolo rozestavuje deset misek. Do nich staví černé tenké svíce a zapaluje je. Zbylé nechal ve vaku. Potom usedá, nohy křížem. Začíná odříkávat slova starého rituálu. Poznávám ho. Je to rituál posvěcení. Muž má zavřené oči a plně se soustředí. Ornament začíná zářit energií. Slyším divný zvuk, vzhlížím ke stropu.
Lack přestal s odříkáváním a vzhlédl ke stropu. Rychle se zvedl na nohy a uskočil před padajícími kameny. Při skoku shodil jednu svíci, vypadla z misky na zem a zhasla. Lack dopadl do středu obrazce. Pocítil prudkou bolest v hlavě a svět zčernal.
Zřítil se kus stropu a dopadl na místo, ze kterého muž uskočil. Přesto ho jeden kámen zasahuje do hlavy. Naštěstí je malý, muže jen omráčil. Procházím do ornamentu mezerou v bariéře. Prohlížím muže, rána sice hodně krvácí, ale není velká, a pronikám.
„Co se stalo?“ Lack otevřel oči. Byl doma, na posteli. Skláněli se nad ním Maisa a Ulbrecht. Vypadali unaveně a ustaraně. Když viděli, že se probral, ulevilo se jim.
„Když ses nevracel, vyjeli jsme tě hledat. Našli jsme tě v bezvědomí s ránou na hlavě.“
Lack se zamračil. „Spadl tam kus stropu. Stihl jsem uskočit na poslední chvíli.“
„Ano, ale zdá se, že tě stejně nějaký kámen zasáhl,“ odpověděl Ulbrecht.
Lack si sáhl na hlavu. Měl ji ovázanou. „Kruci. Mně se opravdu nemůže povést ani ten nejjednodušší rituál.“
Maisa se usmála. „Ráda vidím, že už jsi v pořádku. Nahnal jsi mi strach. A navíc,“ políbila ho, „za tohle jsi výjimečně nemohl ty. Děje se něco?“
Zamrkal. „Co? Promiň, Mais. Jen mě pořádně bolí hlava.“ Vstala a došla ke stolu pro pohár vody. Nalila do něj čirou tekutinu z malé lahvičky a podala ji Lackovi. „Napij se. Pomůže to zahnat bolest.“
„Ulbrechte?“ Maisa vypadala nešťastná. „Mohl by sis promluvit s Lackem?“
Ulbrecht zanechal práce a otočil se k Maise. „Co se děje?“
„Já nevím. Co se vrátil zpátky z toho chrámu, je… jiný. Promluvíš s ním? Třeba se ti svěří, co ho trápí.“
Položil Maise ruce na ramena a podíval se jí do očí. „Není nic, co bych pro vás dva neudělal. Ihned za ním zajdu.“
„Ahoj, Lacku, někam se chystáš?“
„Jen se chci trochu projet.“ Lack právě sedlal svého koně, u nohou měl položenou koženou brašnu.
Ulbrecht se opřel o stěnu domu. „Maise děláš starosti!“ Když Lack neodpovídal, přešel až k němu. „Víš, cítím, že se s tebou něco děje. Něco je jinak.“
Lack se náhle otočil a prudce Ulbrechta odhodil. Ten narazil do zdi a v bezvědomí se svezl na zem.
„Ulbrechte!“ Maisa k němu přiběhla a pomohla mu vstát. „Co se stalo?“
„Lack“ zašeptal Ulbrecht.
„Co je s ním?“ Byla celá vyděšená.
„Maiso,“ podíval se jí do očí. „Cítil jsem v něm démona.“ Zajíkla se, ale po chvilce z ní Ulbrecht vycítil odhodlání. Vstala. „Odvedu tě k Hedvice, aby tě prohlédla, a pojedu za ním.“
„Pojedu s tebou,“ zaprotestoval.
„Ani nápad. To je jen moje záležitost.“
Přikývl. „V tom případě jeď ihned. Já k Hedvice dojdu sám, necítím se tak zle.“
„To tedy ne,“ zamračila se.
Jel jsem lesem a užíval si volnosti. Pravda, ještě jsem byl svázán tímto tělem, ale moje moc rychle narůstala. Brzy je budu moci opustit. Zasmál jsem se. Provedl jsem koně mezi stromy a zastavil na malé mýtince. Sesedl jsem, protáhl si ukořistěné tělo a sedl si k lehkému obědu. Les tiše šuměl, slunce hřálo a já se oddával odpočinku.
Zaslechl jsem zvuk koňských kopyt. Vstal jsem, přešel na opačnou stranu mýtiny a skryl se ve stínech stromů. Po chvilce se objevila mladá žena na černé kobyle. Ostražitě se rozhlédla, seskočila a přešla k mému koni.
„Maiso, co tu děláš?“
Rychle se otočila, připravena se bránit. „Kdo jsi?“
Udělal jsem pár kroků blíže k ní. „Jak to myslíš? Já jsem přeci Lack.“
„Vím, že jsi démon, tak nelži.“
Usmál jsem se. „Podle Lacka jsi chytrá,“ řekl jsem, tentokrát svým hlasem. Bez zaváhání zaútočila svou nejsilnější magií. Byla hodně silná, ale oproti mně… Vyhnul jsem se proudu energie a omráčil ji.
Svázal jsem ji. Byla krásná. Ani jsem se nedivil, že se Lackovi líbila. Trochu jsem ji pocákal vodou. Té tváře byla na facku škoda.
„Vstávej.“ Probrala se a pomalu otevřela oči. Když mě spatřila, zamračila se a začala sebou cukat ve snaze uvolnit se z pout. „Tohle nerozvážeš,“ usmál jsem se.
„Kdo vlastně jsi?“
Dřepl jsem si naproti ní. „Jmenuji se Kerek.“
„Nikdy jsem o tobě neslyšela.“
„Ani jsi nemohla. Už je to velmi dlouho, co jsem byl na tomhle světě. Ale neboj se. Brzy se o mně opět bude vědět.“
„Proč jsi vlastně posedl Lacka?“
Zamyslel jsem se. „Posedl není zrovna to správné slovo. Je to můj… prostředek. Jen se neboj. Brzy budu mít zpět ztracenou sílu a tvého Lacka ti vrátím. Vlastně ho musíš mít hodně ráda, když jsi za mnou vyrazila sama.“ Mračila se a neodpovídala. Vytáhl jsem z kapsy dva náramky a ukázal jí je. „Jsou to zásnubní náramky, viď? Lack chtěl jeden z nich dát tobě.“
„Co po mně vlastně chceš?“
Zamyslel jsem se. „To se ještě uvidí.“
Podívala se mi do očí. Nedívala se do Lackových, ale přímo do mých. Udivilo mě to.
„Co jsi myslel tím prostředkem?“
„Ach ano,“ přimhouřil jsem oči. „Ta tvá zvědavost.“
„Cítíš vůbec něco?“ Po tvářích jí začaly stékat slzy. Zlobila se. Líbilo se mi to. Posilovalo mě to. „Prostě se objevíš a všechno zničíš! Sakra, tak cítíš něco?!“
Naklonil jsem se k ní, Lackův obličej jen kousek od jejího. „Zkus si být šest set let uvězněná v podzemí. Nemůžeš do světa lidí, ani se nemůžeš vrátit do toho svého. Teprve potom mi něco vyprávěj o citech,“ řekl jsem potichu, ale důrazně. Kdyby mohla, ustoupila by. „Ano, skutečně něco cítím. Ale pro tyhle pocity nemáte slova. Ten tvůj Lack pro mě znamená svobodu. Prozatím s ním musím sdílet tohle tělo, ale brzy si budu moci stvořit své vlastní a tvého drahého Lacka opustím.“
„Proč tě uvěznili?“
Vstal jsem. „Protože jsem byl hlupák. A už mlč.“
Stále mě sledovala. „Ale ty s Lackem nesdílíš jen tělo.“ Usmál jsem se. „Opravdu jsi chytrá. Mohla bys být velmi mocná, kdybys chtěla. Vidím jeho vzpomínky i myšlenky. Ale on mé ne. A s tím sdílením… Teď mám spíše nadvládu.“ Věděl jsem, kam tou otázkou směřovala. „A vzhledem k mé rostoucí moci není možné, aby převzal kontrolu on, a rituály zabývající se posedlými na mě neúčinkují. Ani jiné, takže si nedělej naděje.“ Zavrtěla hlavou. „O to mi tak docela nešlo. Když jsi říkal, že sdílíš jeho tělo, nemůžeš sdílet i jeho pocity?“
„Jsem démon. Démoni nemohou cítit radost, štěstí nebo lásku. Nedokážeme milovat. Jestli ti jde o tohle, tak jeho pocity mě nemohou nijak ovlivnit. Nad Lackem mám plnou kontrolu.“
„Už mě takhle držíš dva dny. Co se mnou hodláš udělat?“ Jeli jsme už nějakou dobu. Byla svázaná, ruce za zády. Zastavil jsem, seskočil a snesl ji z koně. Posadil jsem ji do trávy. Byl jsem unavený. Štvala mě. Když zrovna nespala nebo nejedla, nezavřela pusu.
Klekl jsem si k ní a z pochvy vytáhl nůž. „Když tě rozvážu, budeš zticha?“
Přikývla. Přeřízl jsem jí pouta na rukách a nechal ji, ať si pouta na nohou rozváže sama.
„Mám žízeň,“ špitla.
Otočil jsem se a šel ke koni.
Magie mě srazila k zemi. Otočil jsem se. Maisa stála kousek ode mne a připravovala se k dalšímu útoku.
Jen tak tak jsem se stačil odkulit stranou, když zaútočila znovu. Používala jen omračující energie, aby neublížila Lackovi.
Dalšímu útoku jsem se nestačil vyhnout. Zasáhl mě do ramene a síla nárazu mě otočila a srazila na zem. Roztřeseně jsem se zvedl a zavrávoral.
Rozmáchla se.
Spoutal jsem ji.
Vytřeštila oči, když jsem k ní přistoupil. Zazmítala se. „Myslíš, že jsem tak hloupý?“ zasmál jsem se. „Chtěl jsem vědět, co dokážeš. Lack si myslí, že jsi hodně dobrá.“ Vzpurně se na mě podívala. Zahleděl jsem se jí do těch velkých hnědých očí. „Šest set let jsem byl uvězněný v tom chrámu. Nikdo mi v plném návratu nezabrání. Ani ty ne!“ Srazil jsem ji na zem. Snažila se vymanit z mé moci, ale nestačila na mě. Od doby, kdy jsem vstoupil do Lacka, má síla mnohonásobně vzrostla. „Na co čekáš? Tak už mě zabij!“ zakřičela.
Viděl jsem v ní smutek a vzdor, ale ne strach. Zesílil jsem pouta a sevřel ji pevněji. Zkřivila obličej v očekávání bolesti. Zjistil jsem, že to nechci udělat.
„Já… nemůžu,“ zašeptal jsem a pustil ji. Pomalu vstala a ostražitě mě pozorovala. Cítil jsem se bezradně. „Mais, já ti nemůžu ublížit. Nedokážu to.“ Sedl jsem si na pařez, hlavu dal do dlaní. „Já tě miluji,“ podíval jsem se na ni. S jejími vlasy si pohrával lehký větřík. Donesl ke mně její vůni. Břicho se mi sevřelo.
Maisa zalapala po dechu. „Vždyť jsi démon!“ vydechla nevěřícně.
„Nerozumím tomu,“ zavrtěl jsem hlavou. „Já… to nechápu.“ Vřelo to ve mně. Nevěděl jsem, co se to děje. Nakonec jsem vstal a pomalu k Maise přistoupil. Byla tak šokovaná, že ani necouvla. Opatrně jsem se jí dotkl, trochu jsem se toho doteku bál, a potom ji vzal za ruce. Pocity zesílily. Toužil jsem po ní. „Udělal bych pro tebe cokoli,“ sklonil jsem se, abych ji políbil. Zarazil jsem se, její rty byly jen kousek od mých, a nakonec se odtáhl.
Po tvářích jí stékaly slzy. „Ty mě doopravdy miluješ.“
„Ano.“
„Ovlivnil tě. Lackovy pocity tě přece jen dokázaly ovlivnit.“ Přikývl jsem. „Ale přesto…“
„Opravdu bys pro mne udělal cokoli?“
„Ano,“ zašeptal jsem a stáleji držel. Vychutnával jsem si její hebkou pokožku a teplo jejího těla.
„Potom tě žádám, abys opustil Lacka.“
Zamrazilo mě. Mlčel jsem. Sklonil jsem hlavu a pevně sevřel rty. Bolelo to. Zhluboka jsem dýchal.
„Já ho miluji. Prosím,“ rozplakala se Maisa.
Její pláč mě bolel ještě víc. „To po mně tedy žádáš?“
„Ano.“
„Byla jsi ochotná pro něj zemřít. Viděl jsem to na tobě. Cítím, že i on by pro tebe udělal cokoli na světě,“ zachmuřil jsem se. „Chci jen, abys byla šťastná.“ Pustil jsem ji a ustoupil. „Musíme se vrátit do chrámu. Naučím tě rituál zapuzení.“
„Děkuji,“ slabě se usmála.
Neodpověděl jsem. Otřel jsem jí slzy a šel pro koně.
„Dnes je nov. Když počkáme na půlnoc, energie bude ještě silnější než při úplňku.“ Byli jsme zpět v rozsáhlé podzemní místnosti chrámu Ladros. Co jsem odtud odešel, spadlo několik dalších kamenů z klenby. Ještě tak sto let, možná méně, a po chrámu nebude ani památky.
„Proč to?“
Smutně jsem se na Maisu podíval. „Každý se podvědomě brání. A já nebudu výjimka.“
„Bolí to?“
„Necítím bolest jako takovou, jen… je to těžké vysvětlit. Není to jako být zbaven existence… Je to jako stát se vlastním stínem. Existuješ, ale bez možnosti žít. Můžeš jen sledovat běh času kolem sebe bez možnosti cokoli dělat. Vše vnímáš, ale…“ Mluvil jsem neobratně, ale bylo obtížné to vysvětlit. Přimhouřil jsem oči a zamračil se.
„Takže jako bys byl ochrnutý.“
Přikývl jsem. „Ochrnutý. Tak nějak by to mohlo být. Ochrnutý a bez těla.“ Podíval jsem se Maise do očí. Byla krásná. Světlo z loučí jí na obličeji vykreslovalo stíny a odráželo se v těch nádherných velkých očích. „Bojím se toho. Jakmile do obrazce vstoupím, musíš ho uzavřít, protože budu bojovat. Vše musí být přesné a rychlé. Čím déle to potrvá, tím těžší bude mne z Lacka vyhnat.“ Nelhal jsem. Měl jsem z rituálu strach. Opět.
„A nač tedy ten rituál? Vždyť můžeš Lacka opustit dobrovolně. Proč to neuděláš?“
Na dva údery srdce jsem se pousmál. Zvědavost se odrážela v celém jejím těle. Slušelo jí to. „Protože kdybych ho teď dobrovolně opustil, moje podstata zůstane zachovaná. Po čase by moje síla ještě vzrostla a já bych si mohl vytvořit fyzické tělo.“
„A ty chceš zase věčnost žít v… nicotě mezi dvěma světy?“
„Nechci. Ale oba si to přejete.“ Ztěžka jsem si sedl na zem a ruce opřel o pokrčená kolena. Přistoupila ke mně, klekla si a ruku mi dala na tvář. Musela cítit, jak se třesu. Vzhlédl jsem a zahleděl se jí do očí. Polkl jsem. „Mohu tě o něco požádat?“
„Záleží na tom, co to bude.“ Sledovala mě trochu nedůvěřivě.
Otočil jsem hlavu a díval se do země. „Směl… bych tě políbit?“ úkosem jsem se na ni podíval. Myslel jsem, že se odtáhne, ale Maisa se sklonila a políbila mě. Vzedmula se ve mně vlna nejrůznějších neznámých pocitů. Zavřel jsem oči a polibek jí oplatil. Když se odtáhla, stále jsem měl oči zavřené. Na tváři mi zahrál lehký úsměv. „Bylo to… krásné,“ zašeptal jsem.
Po chvíli jsem oči otevřel a úsměv zmizel. Lackova tvář byla bez výrazu. „Je čas.“ Rozhořely se i zbývající louče a osvětlily podzemní místnost. Vstal jsem a přešel k obrazci. Vzal jsem deset misek a rozestavěl je do kruhu podél obrazce. Do všech jsem postavil černé štíhlé svíce a devět z nich zapálil. Nakonec jsem do každé misky nalil trochu vody a otočil se k Maise. „Jakmile tam vstoupím, zapálíš poslední svíci. Tím uzavřeš kruh a já ho nebudu moci opustit. Jakmile začneš, soustřeď se na plamen nejbližší svíce. Vlož do něj všechnu svou víru a lásku, kterou cítíš k Lackovi. Nemysli na nenávist. Nemysli na zlobu. Jen by mě to posílilo. Víš, co máš říkat?“
Přikývla. Otočil jsem se a vstoupil do kruhu. Když jsem se postavil do středu obrazce, zapálila poslední svíci. Vstup se uzavřel. Strach zesílil. A ještě jiný pocit. Stejný jako posledně. Brzy se přestanu ovládat.
„Pospěš si, prosím.“ Byl jsem napjatý, ruce jsem zaťal v pěsti.
Sedla si, zkřížila nohy a dívala se do plamene jedné ze svící. Půlnoc. Cítil jsem rostoucí energii. Maisa se pomalu začala kývat. Dopředu. Dozadu. Dopředu. Dozadu. Byla opravdu nádherná. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Cizí energie mě prostoupila. Zaposlouchal jsem se do Maisina hlasu.
„Oheň tě sežehni, vítr tě odvaň, země tě pohlť.“
Přikrčil jsem se. „Přestaň!“
„Oheň tě sežehni, vítr tě odvaň, země tě pohlť.“
Vrazil jsem do magické stěny a udeřil do ní. Zařval jsem. „Oheň tě sežehni, vítr tě odvaň, země tě pohlť.“
Znovu jsem udeřil do stěny. Magie zajiskřila.
Otevřela oči. „Miluji tě, Lacku. Kereku, oheň tě sežehni, vítr tě odvaň, země tě pohlť. Odpouštím ti.“
„Prosím, přestaň! Přestaň!“ Cítil jsem, že slábnu. Začal jsem odcházet. Dívala se mi do očí. V těch jejích tančily malé plamínky a leskly se jí slzami. O krok jsem ustoupil. Lackovo tělo se napjalo. Cítil jsem, že mu po tvářích stékají mé slzy. „Miluji tě, Mais.“
„Oheň tě sežehni, vítr tě odvaň, země tě pohlť.“
Složitý, v zemi vyrytý ornament se rozzářil. „Připrav se!“ Světlo je stále intenzivnější. Bolí mě. Pálí mě. Zahání mě. Vystupuji, opět se stávám stínem. Lack se zhroutil. „Teď!“
Maisa s pomocí magie vytáhla Lacka z kruhu. Otevřel oči. „Miluji tě, Mais,“ pohladil ji po tváři. Oba vzhlédli a dívali se do kruhu. Ze země se zvedl stín s lidskými tvary. Cítili, že se na ně dívá. Maisa se natáhla, aby zhasla svíce.
„Ne!“
Zarazila se.
„Běžte. Svíce nech dohořet, udržují bariéru. Jinak bych zase bojoval.“
„Děkuji, Kereku.“
„Prosím, běžte už pryč,“ zašeptal stín.
„Lacku! Mais!“
Celá osada se seběhla, aby je přivítali. Ulbrecht Lacka objal a poplácali se po zádech. „Už jsem se bál, že jsme vás ztratili.“
„Neztratili. Díky Maise. A teď mě všichni poslouchejte!“ Lack se otočil k Maise a sáhl do kapsy. Poklekl a ukázal jí dva magické náramky, které vlastnoručně vyrobil. Věděl, že už je viděla, tak proč to zdržovat.
Usmála se.
„Žádám tě o ruku, Maiso, dcero Brentova. Přísahám ti svou věčnou lásku a věrnost. Jako důkaz ti dávám tento náramek, který nás spojí. Přijmeš jej?“
„Lacku, synu Dafortův, tvůj náramek přijímám. Ale pro příště nech rituály na mně,“ zasmála se. Štěstím celá zářila. Všichni se smáli a osadou se ozývaly nadšené výkřiky.
Sedím na kameni a přemýšlím. O sobě, o Maise, o svých citech k ní. Stále cítím vůni jejích vlasů. Stále vnímám chuť jejích rtů. Jsem přece démon. Démoni nemohou milovat. Stále tomu nerozumím, ale vím jednu věc. Přestože jsem démon, přestože jsem jen stínem mezi dvěma světy, vím, že ji budu milovat navždy.
