Kristine Kathryn Ruschová – Záchrana Apolla 8 (RECOVERING APOLLO 8)

Část první 2007

Richard si to pamatoval špatně. Pamatoval si to, jako by šlo o obraz a on ho jen pozoroval, namísto živých vzpomínek, v nichž měl sám svou roli.

Vlastně šlo o obraz tak živý, že si ho nechal namalovat za první zisky ze svého podnikání, jež se měly v budoucnu stát až nechutně vysokými, a umístil ho ve své kanceláři – v každé verzi své kanceláře, z nichž se ty poslední zvětšily natolik, že musel přijít na zvláštní způsob, jak ho vystavit, aby na něj neustále viděl.

Falešná vzpomínka – a obraz – vypadaly takto:

Stojí vzadu na dvorku. Po levé ruce má houpačky, po pravé se jako železniční koleje táhnou šňůry s prádlem.

Je mu osm, na svůj věk je malý, má hodně světlé vlasy a rysy tváře dosud nezformované. Obrací pohled k nočnímu nebi s Měsícem větším než kdykoli jindy. Ozařuje mu obličej jako svatozář n a středověkých náboženských malbách; je tak jasně bílý, až se zdá živější než on sám.

On se ovšem nedívá na Měsíc. Hledí až za něj, tam, kde malá kuželovitá loď míří do temnoty. Loď už téměř není vidět, až na jeden bok, od něhož se odráží měsíční světlo. Odráží se od něj jako mihotání, které působí dojmem, že loď vydává poslední zbytky energie na zoufalý pokus o záchranu, a on i v osmi letech ví, že ta snaha je marná.

Jednou se ho kdosi zeptal, proč si jako ústřední bod v kanceláři vystavil obraz ztráty.

Ohromilo ho to.

1 Nikdy na ten obraz – ostatně ani na tu vzpomínku – nemyslel jako na něco, co představuje ztrátu.

Naopak, pro něj představoval naději. K tomu poslednímu zoufalému pokusu by nikdy nedošlo bez naděje, že se přece jen podaří.

Tak to vždycky říkával.

Ve skutečnosti si myslel, že naděje spočívá v tom chlapci, v jeho vzpomínce a jeho touze změnit jeden z nejvýznamnějších okamžiků ve své minulosti.

* * *

Skutečná vzpomínka byla prozaická:

Kuchyň byla vymalovaná žlutě a byla maličká, ačkoli tehdy se mu malá nezdála. Za jeho židlí se nacházely pracovní stoly, příborníky a hluboká výlevka, nad tím vším okénko s výhledem na cestičku ke garáži. Po levé straně měl dvě další okna, kterými viděl na dvůr a zbytek ulice. Přímo naproti němu stál sporák. Matku si vždycky představoval před ním, i když i ona měla u stolu svou židli. Otcova židle stála nalevo, pod okny.

Na ledničce skoro hned vedle sporáku měli rádio, Ale středem místnosti, po jeho pravé ruce a téměř za ním, zůstávala neustále zapnutá televize.

Otec si směl u stolu číst, ale Richard ne. Matka se snažila povídat si s ním, ale ke konci dětství se už začínaly projevovat propastné rozdíly v jejich IQ.

Byla to bystrá žena, jenže on byl mimo tabulky. Otec, který by mohl pochopit alespoň něco z toho, co syn říkal, čelil skutečnosti, že má syna génia, mlčením. Mlčením a hrdostí. Sdíleli spolu jméno: Richard J. Johansenn, J jako Jacob, a dostali ho po tomtéž muži, patriarchovi rodu, otcově otci – po muži, jenž přišel s rodiči do této země, když mu bylo osm, a doufal v lepší svět, který posléze také nalezl.

Té noci, čtyřiadvacátého prosince 1968, měli v domě vánoční výzdobu. Borovicové větve na stole v jídelně, vánoční pohlednice na saních na televizi v obýváku. Na kuchyňském stole svíčky, na které si otec stěžoval, kdykoli rozevřel noviny. Vůně borovice, vosku svíček, sušenek.

Jeho matka před svátky i po nich neustále pekla; byl skoro zázrak, že při tolika sladkostech kolem nikdy neztloustl. Toho večera měli ovšem běžnou večeři, jelikož Štědrý den nebyl jejich svátek, tím byl až Boží Hod.

Přesto cítil vzrušení. Miloval tohle období – jídlo, hudbu, světla na pozadí temné noční oblohy. Dokonce i sníh, který obvykle nesnášel, mu připadal krásný. Stával na jeho ztvrdlém ledovém povrchu a vzhlížel k obloze, pátral po souhvězdích nebo jen upíral zrak na Měsíc a podivoval se, jak může být tak chladný a vzdálený.

Toho večera ho matka zavolala k večeři. Díval se na Měsíc dalekohledem, který mu otec daroval v červenci k osmým narozeninám. Doufal, že uvidí Apollo 8 na cestě k oběžné dráze oběžnice.

Na cestě do dějin.

Místo toho se vrátil dovnitř a usedl k hovězí pečeni (nebo sekané nebo hovězímu z konzervy Se želím), přitom si trochu pootočil židli, aby viděl na televizi. Walter Cronkite, pro Richarda ztělesnění důvěryhodného dospělého muže, podával zprávy z řídicího střediska a působil přitom současně vážně i chlapecky.

Cronkite miloval vesmírná dobrodružství téměř stejně jako Richard. A Cronkite se k nim dostal nejblíž, jak se člověk vůbec mohl dostat, aniž by se jich přímo účastnil.

Co ovšem Richard nesnášel, byly simulované obrázky. Nikdo nemohl Apollo 8 na jeho pouti natáčet, a tak nějaký chudák nakreslil obrázky.

Tou dobou se Richard stejně jako zbytek země soustředil na oblast rádiového stínu na odvrácené straně Měsíce. Jestliže tam astronauti dospěli, stali se součástí lunární oběžné dráhy, šedesát devět mil nad měsíčním povrchem. Ovšem jestli uspěli, to se obyčejní Američané dozvědí, až když se vynoří ze stínu.

Oblast rádiového stínu všechny děsila. Dokonce i Richardova otce, který málokdy připustil, že se něčeho bojí.

Richardův otec, učitel matematik}’ a přírodních věd na střední škole, seděl se synem i v sobotu jednadvacátého prosince, když – Apollo 8 vzlétlo, a vysvětloval mu orbitální mechaniku, jak nejlépe uměl. Předvedl Richardovi příslušné rovnice a snažil se mu vysvětlit riziko, které astronauti podstupují.

Jediná matematická chyba, drobný omyl ve výpočtech, byť náhodný – zakolísání motorů kosmické lodi při. opuštění oběžné dráhy Země, několikavteřinové zpoždění – může astronauty poslat na širší měsíční nebo zemskou orbitu, nebo, Bože chraň, na přímou dráhu od Země, od Měsíce, do velikého neznáma bez návratu.

Richardova matka se domnívala, že manžel pomáhá synovi s úkoly. Když zjistila, oč skutečně jde, odtáhla ho do ložnice k jedné z jejich šeptaných hádek.

Co si myslíš, že děláš? zeptala se. Vždyť je mu osm.

Potřebuje tomu porozumět, namítl otec.

Ne, nepotřebuje, odporovala mu. Bude z toho celé dny vyděšený.

A co když loď Měsíc mine? bránil se otec. Potom mu to budu muset vysvětlit.

V jejím hlase se ozvalo napětí, když prohlásila: Oni neminou.

* * *

Jenomže právě to se stalo.

Minuli.

Řídicí středisko během rádiového stínu pojalo podezření, ale astronautům ho nesdělili, alespoň ne hned. Zeptali se na pár věcí, požádali o další řízený zážeh a doufali, že se loď vrátí na původní dráhu; o něco víc hlášení než obvykle, (snad jen aby měli nahrané hlasy, dokud byli ještě klidné), ale nic z toho, co udělali, nezměnilo tragickou skutečnost, že se astronauti na Zemi nevrátí.

Věčně budou brázdit temnotou vesmíru.

Ale na malou chvíli to ještě nevěděli. Samotná loď měla jen omezené možnosti ovládání a téměř žádné prostředky k zaměření polohy. Astronauti se museli spoléhat na řídicí středisko, které jim dodávalo veškeré informace o oběžné dráze – v podstatě veškeré životně důležité informace.

Později vyšlo najevo, že astronauté přišli na problém sami, a to téměř okamžitě, a pokusili se ho také sami vyřešit.

Jenomže žádné řešení neexistovalo.

Proto také Cronkite působil o tom Štědrém dnu tak napjatě, když seděl v řídicím středisku v místě vyhrazeném komentátorům. Věděl, že tři astronauti jsou stále naživu, že budou naživu ještě celé dny, zatímco jejich kabina bude mířit do nekonečného prostora. Zůstávali ve spojení déle, než by bylo všem milé, a protože to byli hrdinové, ani jednou si nepostěžovali.

Hovořili o tom, jak obyčejně, nevýrazně vypadá Měsíc, a jak krásná je Země tam odtud zdálky. Zřejmě na uzavřeném okruhu naposledy mluvili se svými ženami a dětmi. Patřili Zemi, dokud fungovalo rádiové spojení. Dokud jim vystačil kyslík. Dokud jim vydržela naděje.

Právě to si Richard zapamatoval: pamatoval si tu naději.

Nikdo už si nepřehrával záznam, kde Lovell, Borman a Anders hovoří o budoucnosti. Budoucnost přišla a odešla. Dnes si dokumentaristé přehrávají jejich loučení, nebo pokud jsou laskavější, jejich popisy Země-jak krásně vypadala; tak malá, tak jednotná.

Těžko uvěřit, řekl Lovell, a tato poznámka se proslavila a byla často citována, že tak nádherné místo může být domovem tolika rozhněvaných lidí. Zdálky celá planeta vypadá tak mírumilovně.

Jistěže tomu tak nebylo.

Ale tehdy to Richarda nezajímalo.

Jemu dělalo starosti – děsilo ho že tento nezdar vesmírného programu další pokusy ukončí.

Astronauty to také znepokojovalo. Vydali společné prohlášení, jež bylo prakticky jejich posledním dechem.

Toto není selhání. Jsme hrdi, že jsme se stali prvními lidmi, kteří se odvážili za Měsíc. Prosíme, pokračujte ve vesmírném programu. Dosáhněte Měsíce. Založte tam základnu. Vyšlete další skupiny na průzkum. Sluneční soustavy – aby vám mohly podat zprávu. Udělejte to naším jménem a s naším požehnáním.

Veselé Vánoce vám všem.

A všem dobrou noc.

Toto vysílání Richardovu matku dojalo k slzám. Richardův otec mu položil pevnou ruku na rameno. A Walter Cronkite, ten zdatný dospělý člověk, si sundal brýle, protřel si oči a vzchopil se, přesně jako před pěti lety, když nečekaně zemřel prezident.

Cronkite už toho mnoho neřekl. Nenechal přehrát rádiové zprávy až do hořkého konce. Umožnil Lovellovi, Bormanovi a Andersovi, aby jejich posledním prohlášením bylo právě to, co si přáli.

Nepronášel žádné spekulace ohledně jejich smrti, ani se nezaměřil na nezdar.

Soustředil se na budoucnost.

Soustředil se na naději.

A tak to udělal i Richard…

Přinejmenším se pokusil.

Ale po celou dobu, kdy dělal vše, aby se mohl účastnit dobývání vesmíru, zatímco studoval fyziku a astronomii a udržoval se ve vynikající fyzické kondici, aby se ve chvilce mohl stát astronautem, díval se dalekohledem do temnoty za Měsícem a kladl si otázku:

Co asi viděli v těch posledních hodinách?

Co cítili?

A kde jsou teď?

* * *

Téměř o čtyřicet let později se vraceli domů.

Přinejmenším tak blízko k domovu, jak se mohli dostat v mrtvé lodi s mrtvou posádkou, když jim nikdo nevyrazil vstříc.

Apollo 8 ukončilo eliptickou dráhu kolem Slunce, jak to odborníci předvídali. Tento oběh měl trvat jen něco přes šestnáct měsíců, ale malá loď se po celou dobu držela převážně nad rovinou oběžné dráhy Země. Než se Apollo 8 poprvé vrátilo domů, či alespoň blízko k domovu, uběhlo více než osmnáct let.

Objevili ho téměř náhodou. Sluneční světlo, jež se odráželo od maličké kapsle jeho kabiny, upoutalo pozornost amatérských astronomů celého světa. Cosi malého, bezvýznamného, co neobvyklým způsobem odráží světlo.

Lidé se dohadovali, co by to mohlo být. Na předmět se zaměřily obří dalekohledy od Lowellovy observatoře až po nové orbitální teleskopy, objevily se obrázky, fotografie, ukazující známý kuželovitý tvar.

To není možné, mínili odborníci.

Ale bylo.

Každý doufal, že to možné je.

Richard se v těch vzrušených dnech snažil uprosit přátele na observatoři Wisconsinské univerzity, aby obrátili teleskop k lodi – i když tím zničí svůj výzkum; to věděl určitě a nezáleželo mu na tom.

Ani už nestudoval astronomii. Dokončil postgraduální studium leteckého inženýrství a právě založil společnost, jež z něj udělá prvního miliardáře v kraji.

Ale v těch dnech byl ještě studentem, neměl žádnou moc a už vůbec žádný vliv.

Nakonec se musel vydat na kraj města, dál od jeho Světel, a pokusit se zahlédnout kapsli sám. Stál tam v mrazu, po kotníky ve sněhu, a celé hodiny upíral zrak k nebi.

Nakonec sám sebe přesvědčil, že zahlédl záblesk světla a že nešlo jen o vesmírný prach nebo vesmírnou stanici, kterou USA budovaly na oběžné dráze, ani žádný ze satelitů, vypuštěných během posledních let.

Ne, přesvědčil sám sebe, že viděl tu loď, a to jeho utkvělou myšlenku ještě víc posílilo.

Možná se právě tohle, ještě víc než nepřesná vzpomínka na původní ztrátu, zasloužilo o ten záblesk světla na kapsli na jeho obrazu.

Možná právě to se stalo spouštěcím momentem toho všeho.

Nebo za to mohla, jak prohlašovala matka, jeho nadměrná představivost, podporovaná prvním setkáním se smrtí – nebo prvním pochopením smrti.

Jenomže Richard to nevnímal jako smrt. Nikdy. V jeho mysli vždycky přetrvávala naděje, že ti muži přežili. Snad letěli dál, jako jejich loď, zkoumali Sluneční soustavu, viděli věci, které ještě nikdo neviděl tak zblízka. Nebo třeba potkali mimozemšťany, vlídné, jako byli ti ze seriálu Star Trek z Richardova dětství, a ti je zachránili.

Věděl, že takové věci jsou nepravděpodobné. Byl uvnitř kabiny Apolla v muzeu v Huntsville v Alabamě, a otřáslo jím, jak jsou tyhle kabiny malé. Lidské bytosti nejsou stavěné na život v tak stísněném prostoru.

Věděl také, jak křehké ty moduly jsou. Sama skutečnost, že kapsle přežila tolik let, představovala zázrak. To všechno věděl. Chápal i to, že jeho úvahy o přežití těch mužů jsou pozůstatkem jeho dětské osobnosti, jež nechtěla uvěřit, že hrdinové umírají.

Všechny jeho plány a naděje po osmnáct let, následujících po prvním pozorování, byly založeny na teorii (jistotě), že astronauti jsou mrtví. A že Apollo 8 vydrží a znovu se vrátí.

Lodi, které postavil, výpravy, které během těch let naplánoval, byly založeny na myšlence, že chce získat mrtvou loď, kus historie. Chystal se vyzvednout Apollo 8, tak jako archeologové vykopou z písku hrobku nebo hlubokomořští badatelé objeví zbytky slavné lodi jako třeba Titaniku.

Richard utratil většinu svého bohatství a strávil většinu života hledáním způsobu, jak přivítat Apollo 8 na jeho příštím návratu do blízkosti Země.

A teď, když byla loď spatřena na své podivné eliptické dráze – přesně podle rozvrhu, který vědci předpověděli –, byl připraven.

A vyděšený.

Občas se za nocí probouzel zalit chladným potem a kladl si otázku, zda by člověk vůbec měl uskutečnit sny svého dětství.

Pak si vzpomněl, že uskutečnění svého snu ještě nedosáhl. Jen si k tomu vytvořil příležitost.

A někdy uvažoval nad tím, proč to nestačilo.

* * *

Loď, kterou měl připravenou a patřičně vybavenou od začátku roku, pojmenoval Carpathia podle lodi, která zachránila většinu přeživších z Titaniku. Líbila se mu ta symbolika, i když y hloubi duše věděl, že na Apollu 8 žádní živí nebudou. Jediný přeživší bude samotný velitelský modul; loď s lidskou posádkou, jež se dostala mnohem dál než kterýkoli člověkem vyrobený dopravní prostředek, a vrátila se.

Lidstvo vyslalo různá plavidla téměř do všech míst soustavy, od průzkumných vozů na Mars po sondy k Venuši, a nasbíralo o Sluneční soustavě víc vědomostí než kdykoli dřív. NASA měla v plánu vyslat další průzkumná plavidla ještě dál, v naději, že překročí hranice soustavy a spatří zbytek galaxie.

Vláda vesmírné cesty financovala, vždy pro ně měla vyčleněné fondy. Konec dvacátého a první část jednadvacátého století byly nazvány Epochou vesmírných cest.

Richard si rád představoval, jak se lidstvo na to všechno ohlíží a nazývá to období Počátkem vesmírných cest. Nesnášel pomyšlení, že satelity a velké, plně vybavené vesmírné stanice na oběžné dráze, malá základna na Měsíci a nějaký ten komerční provoz by měly představovat veškerou vesmírnou dopravu.

Přál si vidět lidské bytosti na Marsu; lidi – nikoli plavidla bez posádky – na průzkumu vzdálených částí Sluneční soustavy; lidi, jak se troufale pouští, jak to nazýval oblíbený pořad jeho dětství, tam, kam se dosud nikdo neodvážil.

To byl důvod, proč založil Johansennovu Meziplanetární, tehdy před lety. S rozšířenou verzí tohoto projevu, se skvělou marketingovou strategií a s nejlepšími mozky země, jež mu pomáhaly stavět vesmírná plavidla, prototypy základen na Marsu a dál, a nakonec, právě minulý rok, vytvořil technologii umělé gravitace, která lidstvo vynese ke hvězdám.

Převážná část těchto technologií, v, podstatě primitivních, měla vojenské využití, a díky tomu Richard získal dostatek peněz. Jeho společnost se jako první zaměřila na vesmírnou dopravu, přestože po několik desetiletí od jejího založení žádných cest do kosmu nedosáhl.

Místo toho vytvářel podpůrné společnosti, které se zabývaly dalším vědeckým výzkumem. Umělá gravitace v něm byla jen jednou položkou. Sehnal si také odborníky na počítačový hardware, aby mu pomohli s miniaturizací, takže by kosmické lodi nepotřebovaly na palubě objemné počítače. Jeden z jeho vizionářů, jistý Gates, se nabídl, že tyhle menší stroje začne dodávat na běžný trh.

Ta myšlenka z Richarda udělala miliardáře.

Další nápady, od lyofilizované stravy přes skafandry lehčí než vzduch, k tomu jen přispěly.

Všichni ho považovali za jasnovidného snílka, a on přitom toužil jeď po tom, na co byl v roce 1968 příliš mladý.

Zachránit Apollo 8.

* * *

A tak se octl v jednom ze svých skafandrů na rampě před Carpathií a vzhlížel k jejím štíhlým proudnicovým tvarům. Nemohl dohlédnout až nahoru k dozadu sklopeným křídlům, jež v případě nutnosti umožňovala lodi klouzavý let. Ani neviděl vstupy pro cestující, neboť toto plavidlo bylo navrženo současně jako výzkumná loď a jako luxusní dopravní letadlo.

Rozeznával obrys pumovnic, které k návrhu přidali, aby tato loď, podobně jako mnoho jiných, mohla sloužit americké armádě k účelům, na něž raději nechtěl moc myslet.

Skutečnost, že má Carpathia nosiče bomb, přičítal paranoie hlavního konstruktéra, muže jménem Bremmer. Když se Bremmer dozvěděl, k čemu Richard doopravdy hodlá tuto loď použít, prohlásil: „Nemáte tušení, s čím se můžete setkat. Raději zajistíme, aby naše loď byla současně plně vybavené vojenské plavidlo.“

Což znamenalo, že musí mít na palubě vojenskou jednotku, astronauty, kteří vědí, jak použít pušky a bomby a obranné technologie, jimž Richard rozuměl pouze teoreticky. Byla tu tedy vojenská jednotka a výzkumný tým – skuteční archeologové, vzrušení představou, že alespoň část svých zkušeností využijí i v kosmu; hrstka vesmírných historiků a také lékařský tým pro případ, že by prostřednictvím Apolla 8 vniklo do Carpathie něco strašlivého. Pak tu byli investoři, ‚turisté‘, jak jim říkali skuteční astronauti. Richard je raději nazýval ‚pozorovateli‘, zčásti proto, že byl sám jedním z nich, přestože by hrozně rád předstíral, že tomu tak není.

Ne-astronauti prodělali výcvik, který zvýšil jejich schopnosti na maximum. Byli v nejlepší fyzické kondici za celý svůj život; snášeli nulovou gravitaci jako profíci; dokonce přestáli mnoho simulovaných výstupů do kosmu, aniž by něco pokazili.

Richard dokázal tohle všechno, ba ještě víc. Absolvoval astronautický výcvik v sedmdesátých letech, ale do kosmu se nikdy nedostal, protože tehdy rozjel svůj podnik. Kromě toho nesnášel předpisy NASA, z nichž mnohé vznikly po tragédiích Apolla 1 a 8. Měl tušení, že předpisy budou po dalších katastrofách ještě zpřísněny, a odešel, ještě než k tomu došlo.

Ovšem jeho tušení se ukázalo prozíravým. Po působivé havárii Apolla 20 na povrchu Měsíce se staly požadavky na astronauty natolik omezujícími, až vypadalo jako zázrak, že se do programu vůbec někdo přihlásil. Obzvláště když došlo k pokroku v soukromém sektoru.

Richard svůj trénink nepřerušil ani po odchodu z programu NASA. Vždycky býval trochu hubený. Cvičil za pomoci nejrůznějšího vybavení více než dvě hodiny denně – o víkendech šest. Stal se maratóncem. A jakmile byla dostupná příslušná technologie, začal spát ve stanu se sníženým obsahem kyslíku, aby se jeho plíce naučily vystačit s jeho minimálním přísunem.

Nepatřil k nejtrénovanějším osobám výpravy – koneckonců už mu bylo téměř padesát – ale z pozorovatelů byl v nejlepší formě. Překonal by dva z astronautů a rozhodně všechny vědce.

Nicméně tady na vstupní rampě lodi, na jejímž návrhu se podílel, podléhal nervozitě. Během posledních let do těchto lodí nastupoval a vystupoval z nich jistě stokrát. Dokonce se účastnil několika letů na nízké oběžné dráze Země, takže postávání ve skafandru před vstupem pro něj nebylo nic nového.

Nový však byl ten pocit bázně, ten okamžik neskutečna: téměř čtyřicet let sí představoval, jak vzlétá do kosmu na záchrannou výpravu, a teď tu tedy konečně stál.

Vstupoval na nové území.

Když se o tom zmínil Bremmerovi, Bremmer se rozesmál. Pohybujete se na novém území po celý život, šéfe, prohlásil.

Ale dosud šlo jen o vymyšlené území, a nejen pro něj, ale i pro jeho odborníky.

Tohle, to bylo opravdu nové pro ně pro všechny.

A ať si to ospravedlňoval jakkoli, ať prohlašoval, že se to podobá vyzvedávání vraků historických lodí nebo vykopávání hrobek faraónů, sám věděl, že to není pravda.

Když vstoupil na palubu Carpathie, stal se jedním z prvních lidí podnikajících pokus získat zpět vesmírné plavidlo. Byl tím, kdo se snaží zmocnit dějin, a současně je vytváří.

Místo toho, aby zůstal miliardářem nebo vynálezcem či podivínem – jak ho už nyní představoval mediální obraz stal se tím, o čem vždy snil.

Dobrodruhem.

Poprvé mu připadalo, že vstupuje do svého vlastního života.

* * *

Carpathia byla prostorná. Navrhovali ji pro dlouhé výpravy a mysleli při tom i na pohodlí. Kajuty měla sice malé, ale už skutečnost, že je vůbec měla, ji odlišovaly od všech ostatních lodí. Společné prostory byly pohodlné – hala, dvě místnosti, určené pro výzkum, jež mohly sloužit i jako sklad vybavení nebo spací kóje. Nákladový prostor byl vybaven odděleným prostředím, údajně míněným pro přivezení materiálu z Měsíce. Richard osobně dohlížel na jeho vybavení a ujistil se, že je dostatečně velký, aby se do něj vešla kapsle Apolla z roku 1960 se značnou rezervou.

Kapitán lodi se mu pokoušel přidělit největší kajutu, ale Richard trval na nejmenší kóji. Také si vymínil soukromí – přestože rozdělil pravomoc a úkoly, jak nejvíc to šlo, stejně mu zbývaly nějaké záležitosti, které musel řešit. A vždycky býval samotář. Představa bydlení s tuctem lidí, které sotva znal, u něj vyvolávala třesavku. Nutně potřeboval trochu soukromí, místo, kde za sebou mohl zavřít dveře a nemusel nikoho vidět. Výprava neměla přesně určenou délku trvání; musel mít prostor, kde by si zachoval duševní zdraví.

Před odletem se Richard snažil nesledovat mediální zpravodajství, ale stejně ho nějak nasál: projekt marnivosti Richarda Johansenna, jenž ho pravděpodobně přivede do záhuby; nesplnitelný sen Richarda Johansenna; sen Richarda Johansenna.

Autoři fejetonů ho obviňovali z vykrádání hrobu i z horších věcí. Vědecky negramotní z jejich řad prohlašovali, že na své hloupé vesmírné dobrodružství bere peníze hladovým dětem, aniž by si uvědomili, že i když modul nezíská zpět, on sám a celá země se dozvědí, co se stalo s lodí, která strávila téměř čtyřicet let v kosmu, už jen z jejích snímků, které přiveze.

Pokoušel se nemít žádné vlastní představy. Pokoušel se nepředstavovat si – ne víc, než to dělal dosud co asi najde.

Místo toho si nahrál staré memoáry z misí Apollo a Gemini spolu s dobovými novinovými zprávami a knihami, jež byly o oněch výpravách napsány. Také si prošel rozhovory s posádkami, sledoval je a díval se, jak se k nim vyjadřují.

Letu na oběžnou dráhu sotva věnoval pozornost; zažil to už tolikrát, že to pro něj byla stará vesta. Dva archeologové se tiskli ke svým lehátkům a vypadali vyděšeně. Ostatní nováčci zcela fascinovaně sledovali, jak Carpathia pronikla atmosférou a zaujala eliptickou oběžnou dráhu, která je po třech obězích odkloní od Země, tak aby vyrovnala kurs a rychlost s Apollem 8.

Země pod nimi se jako vždy zdála klidná a mírumilovná – tmavomodrá planeta se špetkou zeleně, s hojnou oblačnou pokrývkou; nejkrásnější věc v této hvězdné soustavě – snad dokonce ve vesmíru.

Byl to domov; kupodivu mu připadala jako domov, i když letěl nad jejím povrchem. Vnímal ji jako domov právě tak, jako ho pro něj představoval návrat do Wisconsinu, právě tak, jako sníh za jasného měsíčního svitu; jako by zahýbal na příjezdovou cestu u domu.

Občas, když měl náladu spíš na duchovní úvahy než na vědu, se zamýšlel nad tím, zda tento pocit domova není vrozený i pro pohled na planetu z vesmíru. Pocházel snad z vědomí, že z toho místa vzešel? Nebo z něčeho ještě hlubšího, čím je obdařen každý tvor, zrozený na tom modrozeleném povrchu? Cítili to tak i astronauti z Apolla 8, když se od Země vzdalovali? Když byli unášeni pryč od Měsíce? Ohlíželi se a rozjímali nad vlastní pošetilostí? Nebo si připadali jako odvážní cestovatelé, kteří dostali příležitost odtrhnout se?

Po dvacet hodin, které jim zabere přiblížení k Apollu 8, setrvával Richard převážně ve své kajutě. Byl nervózní. Zkoušel spát, ale nemohl.

Chtěl znát odpovědi, a chtěl je hned. A přitom se jich současně obával, měl strach z toho, co najde. Nakonec si zdříml, ale okamžitě ho probudilo zavolání od Susan Kirmatsu.

Let byl řízen převážně automaticky; přesto pro svou výpravu najal Susan, jednu z nejlepších pilotů vůbec.

Rychle se odebral do kokpitu, stoupl si za Susan a díval se. Nosila vlasy oholené na krátkého ježka, což zvýrazňovalo hezký tvar její hlavy. U řídicího panelu se zdála malá, ale dokázala loď ovládat, stejně jako on ovládal sebe. Věnovala pozornost údajům na monitoru a nevšímala si dvojitých průhledných plastových oken, která dal zasadit do přídě lodi.

To on se díval do temnoty před sebou. Země se scvrkla na velikost většího grapefruitu. Ještě nikdy nebyl tak daleko.

* * *

Když už se na velké obrazovce rýsovalo Apollo 8 zblízka, vrátil se Richard do kokpitu. Poslouchal, jak Susan vydává úsečné rozkazy, díval se okny, která navrhl, jak se loď – jeho loď – vyrovnává vedle plavidla, které dosud vídal jen ve snech.

Apollo 8 vypadalo větší, než čekal, a působilo svou mohutností poněkud odstrašujícím dojmem.

Na kapsli nebyly šmouhy, jak si původně myslel; po stranách byla poďobaná drobnými dírkami. Špičku kužele cosi promáčklo; utrpěla tvrdý náraz – ale nepraskla. Malé vstupní otvory se zamlžily a potemněly a zdály se poškrábané.

Kopilot Robbie Hamilton seděl u dalšího panelu a také sledoval přístroje. Dva piloti na sedadlech za nimi sledovali informace na svých příručních monitorech, připraveni okamžitě zaskočit.

„Máme ho,“ oznámila Susan. „Blíží se po správné dráze.“

Jejich plán vypadal prostě: vyrovnají dráhu s Apollem 8, zachytí ho a vtáhnou do nákladového prostoru.

Podobné manévry už prováděli, pro astronauty na palubě to byla rutinní záležitost. Dva z nich pomáhali na stavbě vesmírné stanice. Jiný měl v popisu práce sbírání nefunkčních satelitů pro jednu z Richardových společností. Susan pilotovala půltuctu cvičných letů, kdy nakládala všechno možné od zbytků družic po kusy kamení, aby se ujistila, že loď třídy jestřáb jako Carpathia takové ošemetné kousky zvládne.

„Můžu ji už vidět?“ zeptal se Richard.

„Tamhle.“ Robbie přejel prsty po svém hladkém pultu a na obrazovce před ním se ukázal nový obraz. V levém horním rohu se objevilo cosi malého a kuželovitého.

Richard na to zašilhal. „Dá se to zvětšit?“

Robbie znovu přejel prsty po pultu, a tentokrát se loď objevila blíž. Lehce se převalovala. To byla další z jeho obav. Kdyby se otáčela silně a rychle, museli by se nejprve pokusit o její zpomalení.

Apollo 8 vypadalo opotřebovaně. Na povrchu mělo tmavší a světlejší šmouhy, na něž si Richard ze žádné fotografie nepamatoval. Špička kužele se zdála promáčklá, ale to možná způsobil nějaký světelný klam.

„Jak moc je modul poškozený?“ zeptal se.

„Nevím,“ odpověděl Robbie. „To brzy zjistíme.“

Brzy znamenalo v tomto případě několik hodin od této chvíle. Tak dlouho jim potrvá, než srovnají kurz a rychlost s Apollem. 8, Richard si nebyl jist, jestli vydrží po celou tu dobu stát a čekat v kokpitu.

Vrátil se do haly.

Vědci vyhlíželi okny. Pozorovatelé si vyvolali pohled ven na velké obrazovky a sledovali změny, jako když se někdo dívá na televizi.

Ani to Richard nedokázal snášet, a tak se uchýlil do své kajuty. Většinu podlahy zabíralo lůžko. Vak na šaty připoutal na určené místo, ale nebylo to nutné. Pokud se něco nestane s umělou gravitací, všechno zůstane tam, kam to položil.

Byl příliš neklidný, než, aby si lehl, raději se vrátil do haly. Jako člověka, který vše do posledního detailu naplánoval, ho ohromilo, že si nepromýšlel ty poslední hodiny, že ho nenapadlo zařídit si předem nějakou činnost, která by jeho mysl udržela bdělou, aktivní, a přitom ji odvedla od setkání.

Do haly vstoupil s neurčitou představou na přehodnocení plánů, ale místo toho jen tiše seděl v koutě a myslel na to, co se chystá vykonat.

Nebo nevykonat, i to se může stát.

Susan ohlásila poškození u motorů, které selhaly – zažehly se příliš brzy a příliš silně, jak se později spekulovalo, ale nikdo nevěděl přesně, co se pokazilo. Jakmile se jeho tým kapsle zmocní, přijdou na to a rozlousknou tu starou hádanku.

Richard se třásl. Propletl si prsty, když se loď vyrovnala těsně vedle pomalu rotující kapsle. První, co musí udělat, bude zastavit rotaci.

Vzpamatoval se natolik, aby se ujistil, že přímý přenos na Zemi skutečně začal. Ano, začal. Jeden z astronautů a jeden pozorovatel podávali živý komentář od jiného portálu.

Alicia Kensingtonová, novodobý Walter Cronkite, žádala Richarda, aby se komentování ujal, ale věděl, že by byl příliš nervózní. Ano, byl významná osobnost, ale v této chvíli o to nestál.

V této chvíli potřeboval soukromí.

Když se jim konečně podařilo opatrně zpomalit otáčení, vydal se ke vstupu do nákladového prostora a cestou se díval na malé monitory. Rotace se zastavila a v příštím, okamžiku se kovové prsty drápáku pevně zachytily u vstupu Apolla 8

Po celou dobu téhle operace zůstal nehybně, zděšeně stát. Stejně jako vědci se nejvíc obával, že se stará loď rozpadne, jakmile se jí dotknou. Kapsle toho má hodně za sebou, konstatovaly některé teorie, dost možná už skoro nedrží pohromadě. Stačí tlak drapáku, dotek jeho háků, skřípnutí kovu o kov, a kabina se rozdrolí.

A bude po dobrodružství.

Ale modul se nerozpadl. Držel pohromadě. Popravdě, vypadal pevněji než drapák.

Obrátil se k monitoru s přímým přenosem z jedné z venkovních kamer, ohromen skutečností, že starší loď působí o tolik robustněji než Carpathia. Záchranná loď byla vyrobena z odlehčených materiálů, navržených pro nejvyšší efektivitu jak v kosmu, tak v atmosféře.

Apollo 8 v sobě mělo tu masivní pevnost, jakou si vybavoval z dětství spolu se vzpomínkou na to, co se učil od všech dospělých – od učitelů i rodičů: je lepší, když je něco vyrobeno přehnaně důkladně, protože to víc vydrží; takhle se to má dělat.

Poprvé toho dne se usmál.

Měli pravdu.

* * *

Stál před vstupem do nákladového prostora s Patricií Maltosovou, vedoucí archeoložkou. Její tým čekal za nimi, všichni přešlapovali z nohy na nohu, viditelně právě tak nervózní, jak se cítil on sám. Měli na sobě skafandry pro případ, že by nastaly potíže s prostředím uvnitř hangáru, ale v té chvíli drželi průhledné přilby v rukou. Někteří si je dali pod paži jako první astronauti, když kráčeli k raketám, jež je měly vystřelit do vesmíru.

Nikdo nemluvil.

Sledovali nejbližší monitor a naslouchali skřípavým zvukům, uvnitř hangáru. To skřípění nepocházelo z přenosu. Ani rozhovor astronautů, kteří pracovali s drapákem – zavrčení, stručná věta, tu a tam zaklení. Přímý přenos se živými astronauty spadal do kompetence NASA. Ať už Alicia Kensingtonová chtěla cokoli, Richard byl rozhodnut zachovat tu alespoň část soukromí, alespoň kousek záhady.

Celý svět mohl, pokud měl zájem, přihlížet nakládání Apolla 8 do nákladového prostora Carpathie. Nemohl však poslouchat hovor astronautů, kteří ho tam nakládali.

Susan zapnula také kamery uvnitř hangáru a zahájila druhý přenos. První pocházel zvenčí a ukazoval Apollo 8, jak vypadá z Carpathie. Druhý přenášel obraz zevnitř, ukazoval hangár a astronauty zezadu, maličké na pozadí nesmírného prostoru.

Nákladový hangár byl prostorný a prázdný. Přestože měl vlastní vnitřní prostředí, nijak neoplýval bezpečnostními opatřeními – měl jen jedny dveře navíc a přechodovou komoru pro menší předměty, k tomu nějaké ruční ovládání v zadní části, pro případ, že by u vrat došlo k poruše.

Vrata byla v této chvíli dokořán. Dva muži, kteří naváděli Apollo 8 dovnitř, měli skafandry a gravitační boty. Podobali se štíhlejším verzím lidí, kteří se jako první procházeli po Měsíci. Jejich přilby byly menší a efektivnější, ochranné obleky lépe přiléhaly kvůli ulehčení pohybu, rukavice nebyly tak objemné. I kyslíkové přístroje byly odlišné, zamontované přímo do skafandrů, místo co by visely na zádech jako aktovky, které děti nosí do školy.

U skafandrů mohlo dojít k nehodám – jejich nositelé se museli pokud možno držet dál od kapsle i od kovových spára drapáku –, byly však méně pravděpodobné. Ti, kdo poslední dobou zahynuli ve vesmíru, si to obvykle zavinili vlastní neopatrností, ne proto, že by se jim obleky protrhly nebo se na nich něco pokazilo.

Richard této fázi i tak přihlížel s neklidem. Toto byla nejnebezpečnější část mise. Jeden malý náraz, chybička v ovládání drapáku, nepatrná neobratnost ze strany astronauta, a neštěstí by bylo hotovo.

Nikdy by nikomu nepřiznal, že neštěstím by pro něj byla ztráta kapsle, nikoli ztráta života. Byl by ochoten obětovat život, aby modul dostal dovnitř; doufal, že astronauti také.

Ve dveřích hangáru se setmělo, muži odstoupili. Z pohledu vnější kamery se zdálo, jako by Apollo 8 zamířilo do Carpathie a uvízlo. Pohled zevnitř ukazoval temnotu, v níž se dal s přimhouřenýma očima rozeznat kužel kapsle.

Astronauti, kteří se přesunuli ke dveřím, obrazu dodávali špetku perspektivy, ale všechno se to zdálo rozměrné a neovladatelné.

Richard zatajil dech.

Patricia Mattosová vedle něj si hryzala spodní ret. Její zástupkyně pro tuto výpravu, Heidi Vogtová, zírala vykulenýma očima. Na čele se jí perlil pot, podobně jako před chvílí Richardovi.

Všichni byli nervózní z očekávání.

Odvrátil se od nich a sledoval obrazovku. Skřípot a škrábání zevnitř zesílily – nesnesitelné kvičení, jak se třel kov o kov.

„Doufám, že se nic nezničí,“ zamumlala Heidi a jeden z vědců, jehož jméno si Richard nevybavoval, přikývl.

Konečně kapsle zmizela z dohledu vnější kamery. Teď ji ukazovaly jen kamery uvnitř. Na záběrech zvenčí byly částečně vidět zavírající se dveře hangáru.

Richardovi se rozbušilo srdce. Pořád mu zbývalo patnáct minut, než bude smět vstoupit do hangáru – patnáct minut, v nichž systém pro udržování prostředí obnoví umělou gravitaci. Teplota zůstane nízká a atmosféru bude tvořit speciální směs pro co nejlepší zachovám všech materiálů. Největší obavy měl Richard z toho, že plavidlo a těla rozmrznou příliš rychle.

Nechtěl, aby tři slavní, legendární astronauti podlehli explozivní dekompresi v přímém přenosu na Zemi. Už tak měl v některých kruzích potíže kvůli narušení hrobu; netoužil být zodpovědný za nejnechutnější chybu, jaké by se mohl dopustit.

Slíbil Americe a v širším smyslu celému světu, že bude s těmi muži zacházet s úctou.

A měl v úmyslu jim tu úctu skutečně prokázat.

Ale nejprve je chtěl vysvobodit z vězení, v němž strávili celá desetiletí.

Chtěl být první, kdo přivítá velitele Bormana, Lovella a Anderse na poslední části jejich cesty domů.

* * *

Susan je upozornila na otevření hangáru s pětiminutovým předstihem. Richard a jeho tým si nasadili přilby, pustili si ve skafandrech kyslík, a zapnuli topení, aby se udrželi v teple.

Kdyby si to nevyzkoušel už dřív, určitě by měl námitky proti zapnutí topení. V té chvíli mu bylo až moc teplo; rozrušením se už zase zpotil. Ale věděl, že jakmile se octnou v hangáru, za pár hodin mu krutý mráz pronikne skafandrem. Chtěl mít na kapsli co nejvíce času.

Pomohl Heidi s upevněním přilby, pak zkontroloval Patriciinu. Věnoval letmý pohled ostatním vědcům, ale ti zjevně uměli s vybavením zacházet lépe než archeoložky, což dávalo smysl.

Archeologové obvykle k prohlížení svých nálezů skafandry nepotřebují. Prostě se jenom hrabou v zemi.

Tady budou muset otevřít studenou loď, co nejlépe ji uchovat, a pak teprve zahájí intelektuální pouť objevování, jež, doufejme, umožní vystopovat vše, co Apollo 8 vidělo.

Slyšel vlastní chraptivý dech, a to mu připomnělo, že si má. v přilbě zapnout audiočip. Audiočipy představovaly vylepšení, přidané zvlášť pro tuto výpravu. Astronauti většinou vnější zvukové senzory nepotřebovali.

Ale nechal je doplnit do všech přileb. I když členové týmu budou používat vnitřní komunikační zařízení, aby si o sobě vzájemně udržovali přehled, napadlo ho, že by chtěli celý proces nejen vidět, ale i slyšet.

Chtěl zapojit co nejvíce smyslů.

Jakmile byli všichni oblečeni a Susan jim dala povolení, otevřel jediné dveře do zadní části nákladového prostoru.

Hangár vypadal jinak. S modulem uvnitř se zdál menší. Také tu byla větší tma, jelikož kapsle blokovala většinu světla uprostřed místnosti. Dva astronauti stáli vedle lodi. V této fázi tu neměli co dělat, ale Richard věděl, že tu chtějí zůstat a všechno vidět.

Podal jednomu z nich videokameru. Přestože uvnitř hangáru byly kamery, nejméně dva z vědců si vstup stejně nahrávali. Richard se domníval, že nahrávek takového historického okamžiku není nikdy dost.

Narovnal se v ramenou a usmál se na svou skupinu, přestože mu nemohli vidět do tváře. „Tak pojďme na to,“ řekl.

Když se to tak vezme, šlo o opožděný povel. Archeologové už natáčeli, odebírali vzorky z povrchu, snažili se zachovat co nejvíc z materiálu kolem lodi.

I když byl nanejvýš vzrušen, Richard si uvědomoval, jak je to důležité, právě tak jako chápal, jak moc záleží na metodickém postupu.

V této rané fázi tu neměl mnoho na práci, a tak kapsli začal pomalu obcházet a obhlížet si ji.

Promáčklina v přídi byla nepravidelného tvaru, jako by do ní zešikma narazilo něco většího. Oblast kolem deformace byla odřená, kov se tu zdál křehký. Kdyby mohl hádat – a to bylo vše, co mohl v této chvíli dělat -, řekl by, že poškození je hodně staré.

To, co původně považoval za šmouhy, byly drobné dírky po jedné straně. Byly velmi blízko sebe, téměř jako by na kapsli někdo házel štěrkem. Jenže Richard věděl, že štěrk by nadělal větší škodu; pravděpodobnější bylo, že loď prošla nějakým pásmem jemného písku.

Žaludek se mu sevřel, tentokrát vzrušením, ne nervozitou.

Modul by mohl vyprávět úžasný příběh. Všechny ty drobnosti, stopy po ožehnutí u motoru, dlouhá rýha v kovu 11a jedné straně, jako by po něm někdo přejel klíčky od auta, malé dírky a promáčkliny a škrábance, to vše představovalo záznam toho, co se této kapsli přihodilo.

V některém z těchto důlků a šrámů se mohl najít prach dávno zaniklé civilizace. Důkaz o životě z jiné planety nebo kousíček rady, o níž by nikdo nevěřil, že může ve vesmíru existovat. Mohly se tu najít dosud neobjevené chemické sloučeniny, minerály, biologický materiál, věci, nad nimiž lidem zůstane rozum stát.

To vše by mohla tato kapsle přinést; upomínky menší než cokoli, co mohl rozeznat plastovým průzorem přilby; objevy závažnější, než si dokázal představit.

Nakonec kapsli obešel a zastavil se u malého vstupního otvoru. O tomhle průlezu se on a jeho tým několikrát bavili ještě na Zemi. Studovali jeho specifikace u různých typů modulů, dokonce navštívili dva, které byly v muzeu.

Od požáru Apolla 1, který zabil tři astronauty, se poklopy na modulech otevíraly směrem ven. Ale byly navrženy tak, aby ve vesmíru zůstávaly neprodyšně uzavřené.

Richard a jeho lidé věděli, že budou muset poklop rozříznout, a potřebovali to udělat tak, aby napáchali co nejmenší škodu. Shodli se však, že nejprve průlez zkusí otevřít ručně.

Vědci vyfotografovali a vyčistili, oblast kolem vstupu. Richardovi se znovu zhoupl žaludek – byl rád, že nic nejedl – a pokusil se nedívat do světla kamery, kterou mu kdosi namířil přímo do obličeje. Věděl, že ho zabírají z profilu, a stejně skrz plast jeho přilby nemohou získat zřetelný obraz.

Nikdy se nikdo nedozví, jak blízko měl k slzám.

Na tohle čekal celý život.

Přál si, aby byly vnitřní mikrofony vypnuté. Chtělo se mu zašeptat: „Vítejte doma, pánové,“ ale bál se, že ho uslyší nejen jeho tým, ale každý, kdo přihlíží na Zemi.

Místo toho chytil rukojeť a zatáhl.

K jeho údivu se poklop pohnul. Jen trochu, ale přece jen pohnul.

Z okraje se uvolnilo trochu prachu a nějakých drobných částeček. Podařilo se mu potlačit zaklení.

Pohlédl na ostatní a připadalo mu, že i přez přilby vidí jejich překvapení. Přitlačili se blíž k němu. Světlo kamery se zaměřilo na jeho velejemnou bílou rukavici.

Opřel se druhou rukou o bok modulu a znovu zatáhl. Celá kapsle se otřásla, ale poklop se nadzvedl, takže už viděl jeho obrys.

„Nebesa,“ ozvala se jedna z žen. „Nebudeme ho muset rozřezávat.“

V hlase měla směs úžasu, bázně a úlevy, přesně tytéž pocity, které z toho měl i Richard.

Zatáhl vší silou.

Tentokrát se poklop otevřel a s hlasitým zařinčením narazil do boku lodi. Richard se zapotácel, ucouvl a v poslední chvíli si uvolnil ruku, takže se nezúčastnila toho nárazu kovu na kov.

Zadoufal, že nezničil nic v okolí vstupu.

Vnitřek modulu tonul v temnotě.

Nikdo z týmu, Bůh jim žehnej, se nepohnul, všichni čekali, až se vzchopí. Postavil se zpříma, stále ještě trochu vyvedený z rovnováhy po otevření poklopu, načež vykročil ke kapsli.

Musel si připomínat, že má dýchat.

Tam uvnitř mohl najít cokoli, od koster (podle toho, jak dlouho vydrželo prostředí uvnitř) po mrtvoly, které v ochranných oděvech explodovaly a jejich části se rozprskly po celém vnitřku kapsle, jež nějak přečkala dekompresi.

Vydal rozkaz, aby vnitřek nikdo nefilmoval, dokud k tomu nedá signál. Teď jenom doufal, že si to pamatuje i astronaut, jemuž dal kameru.

Richard si vzal malou baterku, kterou mu podal kdosi z archeologů, a naklonil se do průlezu.

Vnitřek modulu byl temný a jemu se na okamžik zastavil dech. Astronauty nikde neviděl. Obrnil se, jelikož došel k závěru, že jejich části najde všude po zařízení a po celém kovovém interiéru.

Snažil se dýchat pravidelně, aby si nikdo z těch, kdo ho slyší, nemyslel, že něco není v pořádku. Posvítil si dovnitř, uviděl námrazu na panelech, podivil se, jak se tam dostala, pak si uvědomil, že tu byla spousta biologického materiálu a že ten materiál měl dost času – nebyl si jist, kolik vlastně – na růst.

Zadoufal, že se právě nedívá na samotné astronauty.

Potom přejel světlem přes křesla k takzvanému počítačovému displeji v letovém oddílu. Stranou u stěny, poblíž skladovací buňky uviděl pytle, stočenou trubici na moč, pomačkanou jídelní schránku.

Chvilku na vše jen zíral a věděl, že něco není v pořádku, cítil, že to není v pořádku. Jeho podvědomí to rozpoznalo, ale vědomá mysl ho nestačila dohnat.

Znovu přejel vnitřek lodi světlem baterky, všiml si, jak málo je tam místa; zauvažoval, jak mohli dospělí muži vydržet v tak stísněném prostoru byť, jenom pár dní, natož po zbytek života.

Pod jedním z křesel vězel o cosi zabaleného do kovově lesklé zateplovací pokrývky. Někdo tam něco zastrčil.

Vtom jeho vědomí konečně zabralo. Nespatřil známky explozivní dekomprese. Neobjevil žádný důkaz náhlého, traumatického konce výpravy Apolla 8.

Nenašel však ani známky pomalé smrti, krom potravinové schránky a toho, co bylo uloženo pod křeslem. Ruce se mu třásly a roztřáslo se i světlo.

Znovu vnitřek prozkoumal.

Nic.

Žádní lidé, žádné skafandry, žádné důkazy – až na ty pytle a obal od jídla –, že tady uvnitř někdy někdo byl.

„Co vidíte?“ ozvala se Susan ze svého místa v kokpitu. Vědci si dokázali počkat, ale pilotka ne.

„Nic,“ vyhrkl.

„Nic?“ přeptala se. „Co tím myslíte?“

„Myslím tím,“ řekl, „že jsou pryč.“

* * *

Vyrojily se spousty teorií. Vědecky negramotní, kterým říkával zastánci ploché Země, projevili přesvědčení, že k lodi přiletěli přátelští mimozemšťané a odvezli posádku na nějaké zvláštní místo. Borman, Lovell a Anders si teď užívají život na bezejmenné planetě nebo zpátky na Zemi, ovšem v utajení v populárním místě zvaném Area 51. Nebo, poznamenala sarkasticky Susan, jsou v té zoo v Soumračné zóně.

Jiní se domnívali, že Richard prohlédl vnitřek příliš chvatně a povrchně, že astronauti v kapsli zemřeli a on to prostě neviděl. Jakýsi vtipálek navrhl (a na kanálech s čtyřiadvacetihodinovým vysíláním to na chvíli vzali vážně), že se přesunuli do jiné dimenze, přesně jako v epizodě ze seriálu Star Trek.

V podstatě byla většina tlachů, jež pronikly do Carpathie, založena na scénářích starých science fiction, z pořadů jako Krajní meze nebo Časová brána či Země obrů. Zjevně se na kanálech kabelové televize k věci vyjadřovali proslulí vědci, a právě tak i známější autoři science fiction.

Richard si jejich žvanění nevšímal. Susan ho naopak sledovala, jako by jí mohlo zjevit pravdu o jejím vesmírném zážitku, když si ho přecedí přes výroky uznávaných autorit na Zemi.

Vědci strávili celé dny prohledáváním vnitřku modulu při pátrání po známkách explozivní dekomprese, a žádné nenacházeli. Objevili však pečlivě uskladněné odpadky včetně výkalů, které účastníci mise nevyhodili do kosmu – čistota až do konce.

(„Z toho,“ prohlásila Patricia, „můžeme určit, jak dlouho žili.“)

Vědci našli zbytky zvracení („Někdo měl vesmírnou nemoc,“ podotkla Heidi. „Nejspíš Anders,“ řekl Richard. „Byla to jeho první zkušenost s nulovou gravitací.“).

Ale jinak už nic moc neobjevili; rozhodně ne mozkovou tkáň nebo krev či kousky kostí.

Nenarazili však ani na žádné stopy po návštěvě mimozemšťanů – „Pokud se dostavili,“ prohlásil kdosi, „bylo to ve formě, v níž bychom nepoznali živou hmotu.“

Našli však ještě něco. Byl to fotoaparát Hasselblad, který měli astronauti s sebou, pečlivě zabalený v přikrývce a vrstvě materiálu chránícího před změnami teploty, a spousty cívek filmu.

Richard měl v úmyslu nechat film opatrně vyvolat a pokud možno ho zachránit, ale věděl, aniž by mu k tomu vědci něco řekli, že naděje na zachování fotografií po tak dlouhé době – za extrémních podmínek a vystavených záření – je téměř nulová.

Sami astronauti to pravděpodobně také věděli a udělali vše, aby filmy uchránili. U filmů se našly i dopisy rodinám, napsané na pár listech ohnivzdorného papíru, který si vzali s sebou. Plán letu byl zabalen u fotoaparátu a na zadní straně papíru objevili pečlivý rukopis.

Richard citát poznal. Byl z knihy Genesis:

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.

I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo.

Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.

Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí.

Byl večer a bylo jitro, den první.

Citát pokračoval do konce kapitoly. Ať text opisoval kdokoli, provedl to čistě. Ačkoli, když se na to Richard díval, nebyl si jist, jestli jde o opis. Uvažoval, jestli to někdo zapsal z hlavy.

Upřeně si text prohlížel, zatímco vědci kolem se věnovali své práci, až mu padl zrak na poslední řádky:

Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři.

Viděl, že to je dobré.

A pak chvatně naškrábáno:

Bůh žehnej vám všem, všem na naší dobré Zemi.

* * *

Nakonec právě Richard pověděl vědcům, co se stalo. Dal si to dohromady ze čtyř nalezených důkazů: naškrábaný vzkaz na zadní straně letového plánu – „Vzkaz na rozloučenou,“ řekl – chybějící skafandry a těla, nezamčený vstup.

Shromáždil celý tým v nákladovém prostoru a postavil se co nejblíže ke kapsli. Tou dobou, o několik dní později, už se teplota vrátila do normálu. Kapsli oškrábali a prozkoumali a opakovaně prohlédli; uložili všechno, co muselo být uloženo.

Posádka měla stále dýchací masky – bylo to nutné pro případ, že by nějaká částečka vyvolala alergickou reakci nebo reakci jiného druhu, a také (vědci na tom trvali) aby všechny částečky zůstaly na povrchu, aby se daly posbírat.

Richard držel letový plán v ochranném plastovém obalu a upřeně na něj hleděl, než promluvil k týmu. Když začal, vysvětlil své úvahy.

„Zabalili všechno, co považovali za důležité.“

Nebo, pomyslel si, to udělal poslední, kdo zůstal naživu. Nejspíš Borman jako velitel mise; staré námořní tradice přežívají dlouho. Richard viděl Bonnanův rukopis a tušil, že právě Borman napsal tu pasáž z Genesis na zadní stanu letového plánu.

„Potom,“ pokračoval Richard, „si oblékli skafandry, otevřeli průlez a vystoupili ven.“

„Cože?“ přeptala se Heidi. Teď je nikdo nenatáčel. Přímý přenos na Zemi skončil už před pár dny. „Proč by něco takového dělali?“

Richard pohlédl na modul. „Věděli, že zemřou.“

„Myslíte, že jim. šlo o slavné rozloučení?“ ozvala se Susan. Potřásl hlavou. „Neřekl bych, že to brali tak dramaticky. Byli to přece astronauti. Měli na vybranou mezi umíráním v konzervě a smrtí ve volném neprobádaném vesmíru.“

„Vylezli ven a odstrčili se jen tak do prostoru?“ zeptala se Patricia. „Je to příčetné chování?“

„Záleží snad na tom?“ opáčil Richard. „Měli jen dvě možnosti, jak zemřít. Zvolili tu, která jim připadala lepší.“

„Ale tím se zbavili naděje na záchranu.“ poznamenal jeden z mladých vědců.

Všichni se na něj podívali, jako by mu přeskočilo.

„Věděli, že je nikdo nemůže zachránit,“ vyslovil Richard zjevné. „Ne s technologiemi z roku 1968.“

Vybavil si všechny filmy, natočené v sedmdesátých letech, filmy o astronautech zachráněných z Měsíce nebo z hlubokého vesmíru, o záchraně astronautů z oběžné dráhy. Celá Země – celý svět – byl posedlý tou ztrátou, a nikdo neměl tušení, že si ti muži už dávno zvolili cestu, vylučující zásah zachránců, vymykající se jejich představám.

„Odpluli do nicoty,“ pronesla Heidi.

Susan se na ni usmála. „Není to nicota,“ namítla tiše. „Je to největší ze všech dobrodružství.“

* * *

Ať už to bylo či nebylo dobrodružství, teď už Richard věděl, že úkol Carpathie skončil. Jedna z archeoložek se ho zeptala, zda se loď vypraví hledat těla, a on na ni vykulil oči a pokusil se pamatovat na to, že její specializací jsou dávné společnosti, nikoli moderní.

„Nalezení modulu byl zázrak,“ řekl. „Každý z těch tří bude na vlastní, odlišné oběžné dráze. Pokud ještě existují. Najít tělo v nekonečném vesmíru je jako hledání jehly v kupce sena.“ Možná jehly v seníku galaktických rozměrů.

Ovšem vlastní odpověď vyvolala v jeho hlavě ozvěnu. A zatímco jeho vědci jásali nad novými objevy, které dělali na palubě Carpathie každý den, nad kousky skládanky Apolla 8, on už byl za tím.

Potřeboval vymyslet, jak najít tři jehly.

Jak člověk prohledá galaktický seník?

A hlavně, jak přitom může uspět?

Část druhá 2018

„Něco máme,“ oznámil průzkumník.

Richard si přitáhl židli a skryl v tom pohybu podráždění. Ovšemže něco mají. Kdyby neměli, neletěl by sem přes půl kontinentu.

Ale nic neřekl. Průzkumníci v této sekci Projektu kolizních asteroidů věděli, že Richard ve skutečnosti nepátrá po asteroidech na kolizním kurzu se Zemí. Pátral po třech tělech, vypuštěných do vesmíru někdy mezi 27. a 31. prosincem roku 1968.

Tato sekce projektu – tajná sekce – měla vlastní vybavení. Podle pověstí, rozšířených v PKA, měla tato Speciální PKA napojení na vojenské a špionážní satelity. Radovi zaměstnanci se domnívali, že S-PKA pátrá po bombách či zbraních, které vypustily do vesmíru jiné země.

PKA skutečně měl vojenskou část; potřeboval ji pro případ, že by některý z asteroidů na kolizním kurzu se Zemí byl dostatečně velký, aby ohrozil lidské životy, nebo sice malý, ale na dráze, jež by poškodila dopravu na měsíční základnu.

Už dávno nebyl v této místnosti. Nenavštívil PKA od chvíle, kdy ho před devíti lety založil. Tahle místnost a zařízení v ní měly několik vrstev zabezpečení, které musel překonat, jen aby se dovnitř dostal.

Když sem toho rána dorazil, připadal si, jako by vstupoval do jednoho z bunkrů doktora Divnolásky, které vídal jako dítě v televizi; přimělo ho to k úvaze o vlastní paranoidě.

Mladý badatel, který usedl naproti němu, byl podle jmenovky David Tolemy. Richard si uvědomil, že mu pohled znovu a znovu sklouzává k té jmenovce. Za posledních čtyřiadvacet hodin to jméno zaslechl už několikrát, ale kdovíproč si představoval, že se píše s P na začátku. Připomínalo mu faraóna Ptolemaia.

Vědec ovšem nevypadal jako faraón. Vypadal jako sotva třicetiletý muž, jenž tráví většinu času za několikerými zavřenými dveřmi a hledí prostřednictvím několika vrstev-přístrojů do vesmíru. Tolemy měl vedle přístrojů postavený zvláštní vozík. Obsahoval malou chladničku a malý labužnický kávovar (i když Richardova generace byla poslední, která tuhle kávu nazývala ‚labužnickou‘; většina lidí všemožným nápojům z kávových Zrn říkala prostě ‚káva‘).

Tolemyho prsty létaly nad plochým ovládacím panelem, a jedna jeho ruka sklouzla k vozíku, hmátla po velkém kelímku s ledovou kávou. Upil z ní brčkem. Podvědomý, téměř nutkavý pohyb, který Richard u svých techniků vídal často.

Nesnášel to, ale nedokázal proti tomu nic konstruktivního vymyslet. Najal nejlepší mozky ze všech generací, a pokud se za desetiletí řízení nejtvořivější korporace v zemi něco naučil, byla to skutečnost, že nejlepší mozky s sebou vláčejí větší přítěž, než by si kdy uměl představit.

Když se o tom po návštěvě v Gatesově sekci v Seattlu zmínil své nejbližší poradkyni, zasmála se. Ty s sebou taky taháš přítěž, řekla mu. Copak ses právě kvůli tomu nikdy neoženil?

Neoženil se proto, že nikdy neměl čas na společenskou konverzaci, a zdálo se mu nesprávné prověřovat si ženy, jen aby zjistil, zdá se nezajímají jen o jeho peníze. Netoužil po dětech. Věděl, že jeho odkaz tvoří tyto korporace a veškeré objevy, které učinil na cestě za splněním dětského snu.

Přitáhl si židli blíž k Tolemyho monitoru a dával přitom pozor na vozík.

„Upozornili mě, že nemám plýtvat vaším časem,“ říkal Tolemy, „ale chtěl bych nejdříve vysvětlit základní věci. Zarazte mě, jestli to víte.“

Pustil se do ústní dizertace na téma výstupu z lodi a rychlosti vzdalování, o trajektoriích a vzdálenostech ve vesmíru. Richard to znal; koneckonců ten program sám sestavil, ale stejně poslouchal. Chtěl slyšet, jak se Tolemy dobral svých současných závěrů.

Po pětadvaceti minutách ilustrovaného monologu se Richard dozvěděl následující: Tolemy odhadl, že astronauti si zvolili k výstupu z lodi poslední možný okamžik. V modulu jim došel kyslík; měli jen zásobu ve skafandrech. Možná si je navlékli, a pak zjistili, že si navzájem neuvidí do tváří, zatímco budou čekat, až je přemůže spánek.

To poslední byl Richardův nápad. Vyzkoušel si ty staré skafandry; Tolemy nikoli. Věděl, jak opuštěně se v nich člověk cítí. Izolovaný a stísněný.

„Přidejte k tomu ještě tu mrňavou kapsli,“ dodal Tolemy, „kde se už začínala zamlžovat okna. Není divu, že odtamtud chtěli ven.“

Vskutku, kdo by je z toho vinil – kromě Richarda? A ten dobře věděl, že jé obviňuje čistě ze sobeckých důvodů, jako se člověk, posedlý určitou vizí, brání její ztrátě, i když už se ve skutečnosti dávno rozplynula.

Na rozdíl od ostatních průzkumníků se Tolemy nepokoušel dokázat, kdo opustil modul jako první. Borman, aby dokázal, že to lze provést? Nebo Anders, jako nejmladší? Šel snad první Lovell, protože byl největší kovboj ze všech?

První badatelé se shodli, že na tom záleží, že hmotnost, výška a síla, s níž se odrazili od kapsle, určily, kde skončili.

Tolemy prohlašoval, že na ničem z toho nesejde; že byli všichni zesláblí a umírali, tudíž se odrazili malou nebo vůbec žádnou silou.

„Usoudil jsem, že nejsnáze najdeme prvního, a na to jsem se zaměřil,“ vysvětloval.

Rozhodl se vzít v úvahu poslední možný bod opuštění plavidla a propracovat se nazpátek, přičemž propátral každou oblast od začátku až do konce. Naprogramoval maximální rychlost a unášení; zadal všechny možné směry. Vypočítal oblast, kde se podle něj mohl nacházet první z vystoupivších, a přepečlivě pátral po dva roky.

„Našel jsem mnoho možností,“ vykládal Tolemy, „ale žádná nepřinesla výsledky.“

Hovořil o měsících, jako by to byly jen chvilky. Richard se naklonil blíž k obrazovce. Pocítil k mladému vědci nečekanou úctu. Tolemy s ním sdílel část jeho posedlosti, ať už si to připouštěl či ne, jinak by pátrání nevěnoval tolik času, bez ohledu na to, kolik za to dostával zaplaceno.

„Potom jsem uviděl tohle.“ Tolemy ukazovátkem označil skvrnku na okraji obrazovky.

Zvětšil obraz, ale Richard ani při maximálním zvětšení neviděl to, co on. Nelišilo se to od jiného vesmírného smetí, které si za ta léta prohlédl, některé hned v prvních měsících po zahájení tohoto projektu.

„Proč by právě tohle mělo být něco zvláštního?“ zeptal se.

„Ten odraz,“ odpověděl Tolemy, jako by to bylo naprosto zřejmé. „Ukážu vám časový průběh.“

Klikl na obrázek, pak ještě jednou. Světlá skvrnka na pozadí černi vesmíru se změnila v nepatrně světlejší skvrnku, ale Richard neviděl žádný podstatný rozdíl.

„Nejspíš nemám dostatečně vycvičené oko,“ prohlásil.

„Dobře.“ Tolemy podlehl vlastnímu vzrušení. „Ukážu vám ještě pár dalších věcí.“

Otevřel několik dalších oken, všechna s astronauty, jak budují vesmírnou stanici na oběžné dráze, dokončenou v roce 1970. Klikl na jednoho z nich, pak obraz zmenšil. Když úpravu dokončil, obrázek astronauta vypadal přesně jako ten v horním rohu obrazovky.

Richard si ovšem nebyl jist, jestli by se třeba meteor po téže úpravě také nepodobal té skvrnce v rohu.

Pronesl něco v tom smyslu – vlastně to spíš zamumlal, protože ve svém soustředění nedával pozor, aby se badatele nějak nedotkl.

„Ach to ne,“ řekl Tolemy. „Ten by vypadal úplně jinak. Ty staré vesmírné skafandry mají některé části – obzvlášť plast v přilbě –, které se už nepoužívají, a přirozeně se nevyskytují, aspoň pokud víme. Když se od nich odrazí světlo, je to přesně rozlišitelné.“

Richardův výraz určitě prozrazoval jeho skepsi, protože se Tolemy zazubil.

„Moji šéfové říkali totéž, než vám zavolali, takže jsem jim předvedl tohle.“

Byla to tabulka světelných spekter, ukazující, jak různé materiály odrážejí sluneční paprsky mimo zemskou atmosféru. Podle tabulky měl plast přilby, obzvlášť hledí, vlastní signaturu. A mladý Tolemy nějak dokázal odečíst příslušnou hodnotu ze špetky odrazu na tom mrňavém obrázku v horním rohu obrazovky.

„Pochopte,“ vysvětloval Richardovi, „pracoval jsem na tom celé týdny.“

„A vy zase pochopte,“ pravil Richard, „že pokud na základě vaší. analýzy odrazu světla přikročím k akci, vynaložím na to miliony dolarů, ohrozím několik životů a strávím měsíce času. Musíte si tím být jistý.“

Tolemy zvedl ruku z ovládacího pultu a pravou odstrčil vozík. Trochu se natočil se židlí. „Myslel jsem, že to vy jste nazval tohle pátrání hledáním jehly v galaxii plné kupek sena,“ řekl.

Richard přikývl.

„No, našel jsem něco malého, tenkého a vyrobeného z kovu. Prověříte to?“

Richard se usmál. „Když to říkáte takhle,“ prohlásil, „pak myslím, že ano.“

* * *

Výprava za předmětem, který teď Richard nazýval Jehla, si vyžádala na jednu stranu víc příprav než mise k vyzvednutí kapsle, a na stranu druhou méně. Víc, protože Richard v hloubi duše nikdy nečekal, že astronauty najde, takže neměl promyšlenou ani základní představu jako tehdy, a méně, protože moderní kosmické lodi byly mnohem efektivnější než před jedenácti lety.

Především se nákladní doprava ze Země na Měsíc stala běžnou záležitostí. Výlety mimo atmosféru byly ještě běžnější; bohatí i lidé z vyšší střední vrstvy často projevovali zájem o pobyt v hotelech na oběžné dráze.

Jehla se k oběžné dráze Země nikdy ani nepřiblížila. Vznášela se padesát let někde v dáli a pohybovala se po vlastní určené dráze. V místě nej většího přiblížení k Zemi přesně za osm měsíců a jeden den bude stále stokrát dál, než činí vzdálenost Země a Měsíce.

Richard měl kosmické lodi, schopné letu nad běžnou trať Země-Měsíc. Jedna z jeho společností stála v čele projektu letu na Mars. NASA zakoupila několik jeho lodí, určených pro hluboký vesmír (což nebyl přesný název, jak Richard dobře věděl, ale NASA měla ráda, jak to zní), pro první let na Mars s lidskou posádkou, a několik dalších společností nakoupilo další kvůli vyhledávání vhodných lokalit pro základnu na Marsu.

Richard se na těchto plánech většinou nepodílel. Na Marsu mu nijak zvlášť nezáleželo. Pořád se zajímal víc o jehly a kupky sena a vesmír samotný, ne o kolonizaci Sluneční soustavy. Dospěl k závěru, že o tohle se může klidně postarat někdo jiný, a až do svého setkání s Tolemym v S-PKA to nechával být.

Po onom setkání si uvědomil svou chybu. Lodi, které navrhly jeho společnosti, byly určeny pro přepravu – lidí, nákladu, vybavení – a ne pro manévrování nebo rychlé cestování. Aby se dostal k Jehle a na její oběžnou dráhu, musel buď to navrhnout.

Na cestě k Jehle trávil většinu času simulacemi s drapákem. Neměl sice v úmyslu obsluhovat stroj při vyzvedávání těla (pokud to, co najdou, bude skutečně tělo) osobně, ale chtěl při akci pomáhat. Nemohl zůstat stranou.

Jeho nejbližší poradci trvali na tom, aby se letu účastnila alespoň jedna multimediální reportérka s neposkvrněnou pověstí. Jestliže šíp nenajde Jehlu, reportérka let popíše jako experimentální výpravu. Nebude znát skutečný cíl, dokud ho nedosáhnou – pokud ho tedy dosáhnou.

Souhlasila, ale stanovila si podmínku, že na zpáteční cestě bude moci s Richardem promluvit. A že jí poskytne neomezené, exkluzivní informace, vlastní typ lodi, nebo si nějakou koupit od svých konkurentů, kteří viděli dál.

A měl na to jen osm měsíců.

Takže nakoupil několik lodí u konkurence – což si vyžádalo více prostředníků, než by byl předpokládal. Konkurenční společnosti se domnívaly, že má v úmyslu ukrást patentované informace nebo přinejmenším zkopírovat patentovanou technologii, to však nebyl Richardův záměr, i když se to jako výhodný vedlejší efekt výpravy nedalo vyloučit.

Místo toho se snažil přizpůsobit lodi co nejvíc vlastním požadavkům.

Vesmírné šípy, jak se tyto lodi jmenovaly, byly stavěny na dlouhé cesty a vysoké rychlosti. Samé motory a palivo, málo prostoru uvnitř. Ubytovací možnosti byly na jeho vkus příliš omezeny. Richard si obhlédl několik lodí od různých mezinárodních společností a začal si dělat starosti, jaké to cestování asi bude – v úzkých, stísněných a nepohodlných kajutách. Nic, co by toužil zažít, přestože byl v osmapadesáti letech pořád ve formě. Potřeboval také nějaký prostor pro náklad s vlastním prostředím, a dobrou kajutu.

Nakonec koupil u svého konkurenta jeden z největších šípů a svému týmu dal dva měsíce na provedení úprav. Ubezpečil se, že loď bude mít nejlepší možné vybavení – špičkový drapák s nastavitelnými úchopy, automatickou podporu života a nejmodernější lékařskou jednotku. Šíp měl prostorný nákladový hangár, ale ne už tak velkou kapitánskou kajutu. Ani relaxační místnost pro posádku.

Tentokrát s sebou Richard nebral příliš početný tým. Kromě něj letělo jen pár astronautů, aby mu pomohli vyzvednout z vesmíru Jehlu. Ještě přibral biologa a forenzního antropologa se zájmem o vesmír. Pokud se mu podaří tělo získat, většina testů proběhne v jeho laboratořích na Zemi – proč by také měl práci provádět ve stísněných podmínkách; ale aspoň bude moci oznámit převratný objev ještě z vesmíru.

Tentokrát žádné přímé přenosy. Pravděpodobnost omylu byla příliš vysoká. Co kdyby dorazil k Jehle, jen aby zjistil, že jde o kus vesmírné drti, kterou si spletli s tělem.

Toho se bál ze všeho nejvíc; že nenajde nic. Několik předchozích výprav S-PKA ho dovedlo k různým vesmírným troskám, což naštěstí nenatáčel. Už osm let nepodnikl žádnou výpravu za objekty, identifikovanými S-PKA, a z té současné měl obavy. Spolu s dalšími vědci opakovaně prověřil Tolemyho informaci, ale vycházelo jim stále totéž: nemohli s jistotou potvrdit, že jde o Jehlu. Nemohli nic zaručit.

Nakonec se museí spolehnout na vlastní dojem. Tolemyho objev byl po téměř deseti letech první, který ho přesvědčil.

Chtěl mu dát šanci.

* * *

Každý dobrý reportér by po něčem takovém skočil, a také že skočil. Helen Dailová, která měla na kontě tři Pulitzerovy ceny za žurnalistiku, strávila většinu času rozhovory s členy posádky. Také prozkoumala loď – alespoň to málo, kam měla přístup – a dostála podmínce, že nebude tahat rozumy z astronautů, vědeckého týmu ani Richarda.

Ovšem viděl na ní, že si otázky chystá do zásoby. Byla dost stará – snad kolem čtyřicítky aby si dělala papírové zálohy, ale měla i spoustu elektroniky; digitální kameru a PDA a notebooků víc, než by považoval za možné. Stěží se vešla do váhového limitu, a ne kvůli oblečení, ale kvůli přístrojům.

Zneklidňovala ho. Byla dost bystrá, aby pochopila, po čem pátrá, i kdyby to nikdy nenašel, i kdyby jí nikdo neprozradil, oč výpravě jde.

Držel se jí z cesty, jak nejvíc to šlo.

Za deset dní cesty od Měsíce šíp dorazil na místo určení. Malá loď nebyla vybavena mnoha kamerami ani dálkovým pozorovacím zařízením (ostatně ani jedno z toho dosud nebylo na úrovni, jakou by Richard požadoval). Nacházeli se dost blízko, aby mohli potvrdit, že v místě, které Tolemy označil, skutečně něco je, ale ne dostatečně blízko, aby potvrdili, že to něco je (nebo býval) člověk.

„Podívejme se blíž,“ řekl Richard pilotovi. Byl v kokpitu spolu s pilotem a kopilotem. Vědecký tým čekal v nákladovém prostoru, astronauti se oblékali. Sám se rozhodl vyčkat s navlečením skafandru do poslední chvíle.

Nechtěl, aby Helen Dailová věděla, že mu na tomto nálezu záleží až tak, že kvůli němu vleze do skafandru.

Během následující dlouhé půlhodiny pilot dopravil loď k předmětu na dosah kamery.

Objekt se objevil na obrazovce, rozměrný a bělavě šedý. Pomalu se otáčel – vypadalo to jako rotace, kterou provádí už hodně, hodně dlouho.

Byl dlouhý a štíhlý, klidně mohlo jít o lidského astronauta. Ale Richard neviděl přilbu ani nic jiného, co by mu s jistotou řeklo, co to našli.

Pustil se do manipulace s vnějšími kamerami, snažil se zachytit předmět ze všech stran.

Konečně zahlédl, co potřeboval: záblesk slunečního svěda na tlustém plastu hledí. Zatajil dech.

„No?“ zeptal se pilot. „Necháme to být?“

„Ne,“ řekl Richard. „Dáme se do toho.“

Spěšně opustil kokpit, dal si pozor, aby za sebou pečlivě zavřel; chtěl udržet Dailovou venku. Pak chvátal do hangáru, kde čekali astronauti. Sledovali tentýž obraz jako on, znovu a znovu.

„Nemělo by to být moc těžké,“ prohlásil Mac McFerson. „Vlastně by mělo jít o jeden z lehčích manévrů.“

Richard vklouzl do skafandru, ruce se mu třásly.

„Hlavně tu věc nesmíme chytit moc pevně,“ poznamenal Greg Yovel. „Nesmíme to poškodit.“

„Možná bychom se měli raději přivázat, vyjít ven a přinést to sem,“ navrhl McFerson. Byl tak trochu kovboj, což byl důvod, proč ho Richard chtěl mít s sebou.

Richard se s přilbou v ruce otočil a pohlédl na zvolna rotující Jehlu. Kdo jsi? ptal se v duchu. Anders? Borman? Lovell?

Srdce mu bušilo. „Vezměme to dovnitř, jak jsme původně plánovali, á doufejme v nejlepší.“

McFerson si nepatrně nesouhlasně odfrkl.

Budou se držet postupu, který Richard použil už u modulu – jakmile bude tělo uvnitř, zachovat v hangáru venkovní teplotu, aby na něm nevznikly další škody kromě těch, které už utrpělo ve vesmíru.

„Gregu,“ řekl Richard, „budete řídit drapák.“

„Vy a já se postaráme o dveře,“ obrátil se na McFersona. „Magnetizujte se.“

Každý z přítomných stiskl tlačítko u zápěstí skafandru, aby si zmagnetizovali boty. Pocítil ostrý tah za chodidla, zkusil zvednout nohu a vyzkoušel magnetický tah.

„Jdeme na to,“ oznámil pilotovi.

Loď odčerpala z hangáru atmosféru – vyfoukli ji na opačnou stranu od Jehly, aby předmět nevychýlili z kurzu.

Greg strčil ruce do sítě, která řídila drapák, celý se přitom napjal. Richard stál za ním a sledoval zobrazení na monitoru.

Greg musel Jehle nejprve zabránit v otáčení. Potom musel dlouhé prsty drapáku ovinout kolem jejího středu a pomalu ji přitáhnout ke dveřím hangáru. Jakmile se Jehla dostane dost blízko, dveře se otevřou a Richard spolu s McFersonem ji uchopí a vtáhnou dovnitř.

První fáze proběhla podle plánu. Gregovi se povedlo zarazit – otáčení – ne úplně zastavit, ale zmírnit natolik, aby nerotovala příliš prudce a nepoškodila se o chapadla zařízení. Potom Jehlu zachytil zhruba v místě, které mohlo být pasem.

„Mám pocit, jako by mi chtěla vyklouznout,“ zamumlal a jeho slova se všem ozvala v přilbách. Ráchel Saundersová, forenzní antropoložka, přistoupila blíž k monitoru, ale ostatní vědci ji stálili zpět.

Richardovi se také hrozně chtělo jít blíž, zasunout ruce do rukavic, jež na dálku ovládaly chapadla drapáku, ale věděl, že by případnou chybu stejně nenapravil.

Jehla – pokud jí tento předmět skutečně byl – opravdu vypadala kluzce a vratce. Klouzala proto, že byla úplně tuhá, a úchop byl nejistý, protože měla tak malé rozměry. Richard v drapáku jakživ neviděl nic tak drobného.

Greg se úporně soustředil na rukavice, tělo měl ztuhlé stejně jako Jehla. Richard vnímal vlny obav, jež z něj vyzařovaly.

„Pozice,“ ozval se McFerson.

Richard nadskočil úlekem. Zapomněl vydat příslušný rozkaz. Ráchel a ostatní vědci se přesunuli ke kraji hangáru a pro všechny případy se přidrželi madel. Richard zaujal postavení u dveří a také se chytil držadla. I skrz tlustou rukavici mu připadalo studené, ale věděl, že zato může jen jeho představivost; ve skutečnosti nemohl cítit nic než pot na vlastních dlaních.

„Otevřít dveře,“ zavelel Greg napjatým hlasem.

McFerson udeřil do ovladačů, než na ně Richard mohl dosáhnout. Nebo to možná udělal pilot z kokpitu. Nebyl si jistý.

Vrata hangáru odjela stranou, a už viděli drapák; dlouhé pruhy kovu, natahující se až ke krajům Sluneční soustavy, ničím nestíněné sluneční paprsky, odrážející se od chapadel, tak jasné, až se Richardovi téměř chtělo odvrátit zrak.

Ale neodvrátil se. Protože uprostřed kovových prstů spočívalo cosi bělavě šedého. Dlouhý šedobílý předmět podobný lidskému tělu, s lehce ohnutými koleny a pažemi.

Richard tiše vydechl, znělo to jako vzdech úlevy. Nebo možná zaslechl prostřednictvím komunikátora vzdech kohosi jiného.

Paže drapáku se přiblížily ke dveřím víc, než by se mu zamlouvalo. Richard se rozmáchl celým tělem, tak jak to měl nacvičené, s nohama v magnetických botách na podlaze a jednou rukou na držadle. McFerson na druhé straně udělal totéž.

Skafandr měl po sobě důlky a jizvičky a jednu větší díru, která procházela nohou, ale z větší části byl nepoškozený. Byl otočený zády k nim. Richard rozeznal kyslíkový přístroj, tak objemný, že první astronauti působili dojmem, jako by se měli každou chvíli překotit dozadu.

„No teda!“ vyhrkl McFerson.

Richard neřekl nic. Musel dávat pozor. O sebe si tolik starostí nedělal – kdyby se pustil a odlepil magnetické boty od podlahy, vypadl by do prostoru, ale zase by ho vylovili. Měl strach z rozbití Jehly.

Na samém začátku mise kdosi nazval Jehlu mrtvouchem; Richard sice proti tomu měl důrazné námitky, ale uvědomoval si, že na tom něco je. Toto mrtvé tělo bylo křehké podobně jako ledový rampouch. Když ho nesprávně uchopí, může se kus odlomit.

Richard sáhl do drapáku a opatrně vsunul ruku pod paži blíž k sobě. Potom za ni jemně zatáhl. McFerson udělal totéž.

Drapák se pohyboval spolu s nimi – Greg jim umožnil řídit rychlost. Dosáhli už ústí vstupu, když McFerson řekl: „Nahoru.“

Ve skutečnosti tady žádné ‚nahoru‘ neexistovalo – jen v představách –, ale Richard to nijak nezpochybňoval. Díky simulacím věděl, že nahoru v tomto případě znamená k horní části dveří.

Zvedl své břemeno právě včas, aby se ohnutá noha Jehly bezpečně dostala přes okraj vchodu.

„Bože,“ vydechl, „tohle bylo těsné.“

McFerson neříkal nic. Oběma rukama Jehlu přidržoval. Richard dělal totéž, s jednou rukou položenou na hrudi Jehly, aby ji podepřel, a druhou pod paží těla.

„Mám ho,“ řekl McFerson, ačkoli mu Richard nedal pokyn.

Prsty drapáku se uvolnily, Richard se pevně zapřel a udržoval rovnováhu jen pomocí bot.

Drapák vyklouzl z hangáru.

„Zavřít dveře,“ zavelel McFerson a neznělo to tak klidně jako předtím.

Dveře se zasunuly, byli uvnitř hangáru a drželi lidské tělo, zmrzlé před padesáti lety.

Ráchel, neohrabaná v magnetických botách, se vrhla kupředu.

Přidala se k nim, podpírala tělo a pomáhala jim dopravit ho do středu hangáru. Richard slyšel, jak dýchá. Byla vyděšená – nebo ohromená; to nemohl poznat.

Nedokázal by ani říct, jak se cítí on sám, leda snad že někdy uprostřed toho zmatku se pro něj předmět zvaný Jehla stal tělem.

Držel jednoho z astronautů z Apolla 8. Jeho teorie se potvrdila.

Vystoupili z modulu.

A ještě mu zbývalo najít dva.

* * *

Tento ho však upoutal dokonale.

Do svrchní vrstvy skafandru měl všité jméno. Lovell. To Richardovi dávalo smysl. Všichni kromě něj předpokládali, že jako první vystoupí z kapsle astronaut s nejnižší hodností, ale Richard měl jiný názor.

Borman by nešel první. Zůstal by s lodí co nejdéle. Lovell, dříve odvážný zkušební pilot, který se považoval za rovna Bormanovi, by vystoupil první, aby ukázal, že to lze provést.

Aby jim všem ukázal, že strach se dá porazit.

Nebylo by správné poslat jako prvního nováčka.

Přilba ve tvaru bubliny byla netknutá. To bylo první, nač se Richard zaměřil, když spolu s Ráchel a McFersonem opatrně přesouvali tělo ode dveří hangáru. Přilba zůstala nepoškozena a tělo uvnitř bylo mumifikováno.

Podobalo se mumiím, vytaženým z egyptských hrobek – poté, co ty chudáky vybalili. Tvář byla tvrdá a kožnatá, oči se ztratily, ústa zůstala otevřená v jakémsi šklebu.

Co bylo horšího, byl popálený.

Richarda upozorňovali, že má očekávat radiační popáleniny, ale nevěděl přesně, jak se projevují. Byly to skvrny a díry v kůži.

„Dobře, že jsme ho dostali,“ řekla Rachel. „Nevím, kolik desetiletí můžou tyhle skafandry vydržet.“

Richard neodpověděl. Skafandry vydrží, dokud zůstanou vcelku. Tento zjevně utrpěl poškození nohy tak pozdě, že už v něm nebyl žádný kyslík, žádné vnitřní prostředí.

Když dospěli k zadní stěně hangáru a položili tělo obličejem dolů na ohledací stůl, řekl: „Teď už můžeme mít gravitaci. Pomalu ji upravujte.“

„Rozumím,“ odpověděl pilot.

Pak Richard pocítil, jak nadnášení, které celou dobu ani nevnímal, ustupuje. Najednou byl těžší a od bot ho bolely kotníky. Tělo v jejich rukou zvolna kleslo na stůl obličejem dolů, rozměrným batohem nahoru.

„Začněme nahrávat,“ zavelel Richard.

Zaznamenáno. Zachováno pro příští generace.

Nastal čas zavolat Dailovou.

Richard požádal pilota, aby Dailovou nechal všechno sledovat na obrazovkách mimo hangár.

Pořizování záznamů a zapisování byla převážně záležitost vědců, a jakmile Richard od těla odstoupil, povolil jim přístup k němu. Ale sám si také udělal pár poznámek.

To, jak se boty ve světlech hangáru leskly. Stále pokrčené končetiny. Obličej k nepoznání. A skafandr, povědomý jako ten, který měl na sobě, neboť se na stejné často chodil dívat do Smithsonova muzea.

Nafouknutý a objemný, neuvěřitelně neohrabaný při pohybu, ale nějak se mu podařilo půl století chránit tělo Jima Lovella.

V rukavicích se jeho ruce zdály téměř malé.

Přilba z masivního plastu, který měl připomínat sklo. Stará americká vlajka na rameni, jen s padesáti hvězdami – ještě bez Portorika –, díky níž ochranný oblek vypadal jako ztracený v čase.

A přitom tak skutečný.

Richard cítil i v rukavicích, jak je ten oblek pevný, a věděl, že část z toho dojmu pochází i ze zmrzlého těla uvnitř.

Pomyslel na výkřiky, doprovázející první výpravu, o tom, že znesvěcují hrob. Teď už to tak nikdo nevnímal. Pochyboval, že by ještě někdo na astronauty z Apolla 8 myslel.

A teď tu jednoho měli. Teď se o nich bude znovu mluvit, alespoň na chvíli.

Richard nevytáhl Jima Lovella ještě živého z kapsle. Ani ho nedonesl do lodi na zádech jako hasič, doufaje v nalezení ztracené duše.

Ale udělal to nejlepší, co mohl.

Nejspíš to jediné, co mohl.

* * *

Ten dojem vznášení, který Richard měl těsně předtím, než se vrátila gravitace, už úplně nepominul. Pořád jako by se vznášel, pořád jako by ho něco zvedalo vzhůru.

Když se s lodí vrátili a když měl za sebou všechny ty rozhovory (Jak jste věděl, kde se astronaut nachází, pane Johansenne? Stojí to za takové výdaje, přivézt na Zemi mrtvého člověka? Proč jste se předem nezeptal rodin?), vypravil se zpátky do S-PKA na poradu s Tolemym.

„Jak obtížné podle vás bude najít ty další dva?“ zeptal se Richard.

Tolemy pokrčil rameny. Vypadal o něco přepadleji než před výpravou. Dával hodně v sázku, ale přitom se nezdálo, že by mu úspěch mise prospěl. Pokud vůbec něco, tak ho výsledek spíš deprimoval.

„Dost jsem o tom přemýšlel,“ řekl Tolemy. „Jsem si jistý, že to bude těžší.“

„Těžší?“ Takovou odpověď Richard nečekal. Domníval se, že mu Tolemy odpoví, že to teď bude lehčí, když už vědí, co mají hledat. „Vždyť máte kromě orbity, kterou jsme zmapovali u modulu, dva další body – místo, kde jsme našli Lovella, a místo, kde jsme vyzvedli kapsli. Můžete vytvořit jakousi mřížku. V podstatě víme, ve které oblasti vesmíru se ti dva nacházejí.“

„To už jsem udělal,“ odvětil Tolemy.

Přeběhl prsty po panelu, předvedl obraz Měsíce a Marsu a zbytku Sluneční soustavy. Celá oblast mezi Venuší a Marsem byla vybarvena červeně.

„Tohle je pravděpodobná zóna,“ pravil. „Jenomže máme jeden problém.“

Překryl červenou barvu zelenou bublinou, ještě o něco větší.

„Abychom objevili Lovella, přijali jsme určité předpoklady. Předpokládali jsme, že hledáme prvního astronauta v posledním možném okamžiku pro výstup z lodi. Ale co když Lovell čekal až do konce? Co když ti dva vystoupili o celé dny dřív? Co když měl v úmyslu v modulu zůstat, a na poslední chvíli změnil názor?“

Richard potřásl hlavou. „To by neudělal.“

„Jenomže to nemůžete vědět,“ namítl Tolemy. „O nic víc než já vím, kterým směrem se astronauti odrazili po výstupu z kapsle. Je víc než pravděpodobné, že se mírně otáčela. Mohli odplout libovolným, směrem a jakoukoli rychlostí. Oblast, kterou musíme propátrat, je teď spíš rozlehlejší. Pokud se budeme držet jen té červené zóny, koledujeme si o porážku.“

„Nemůže být větší,“ odporoval mu Richard. „Známe přece část oběžné dráhy. Tím se oblast zužuje.“

Tolemy potřásl hlavou. „Sledoval jsem videa, která jste natočili při záchranné výpravě. Měli jste obavy, že Lovella ztratíte, že ho vychýlíte z dráhy, kterou jste pro něj vypočítali, už jen vypuštěním atmosféry z hangáru. Představte si, že tohle provedla nějaká jiná loď. Nebo do něj třeba narazil nějaký kámen dostatečnou silou, aby ho postrčil docela jiným směrem, aniž by mu udělal díru do skafandru. Nebo třeba mohl vypustit trochu vzduchu, aby se někam odrazil, aby měl pocit, že něco ovládá? Nevíme. Myslím, že to nikdy nezjistíme.“

Richard se natáhl a vypnul mapu na Tolemyho monitoru. Tohle nebyl ten člověk, s nímž se setkal před výpravou. Tamten si byl jist svými čísly, sice se obával, že mohl dojít k nesprávnému závěru, ale věřil si dost na to, aby své nadřízené přiměl zavolat Richarda.

„Co se změnilo?“ zeptal se Richard mírně. Snažil se ovládat vlastní netrpělivost. Nerad se míchal do interpersonálních vztahů – nikdy mu to moc nešlo. Obvykle je ponechával zaměstnancům.

Tolemy na něj pohlédl, připraven odpovědět nic: jeho rty už vlastně začaly tvořit to slovo, vtom ho však něco v Richardově výrazu zarazilo.

„Byla to prostě klika,“ řekl. „To, že jsme našli Lovella. Jenom štěstí.“

Tak, jak to tvrdil tisk. Jak prohlásil Tolemyho nadřízený, když se výprava vrátila, hlavně proto, že si nemohl připsat úspěch mise, s níž nesouhlasil,

„Vždyť jste to řekl,“ pokračoval Tolemy. „Našli jsme jehlu v galaxii plné kupek sena.“

„Protože jsme se po ní dívali,“ pravil Richard. „Většina lidí zhodnotí pravděpodobnost a vzdá to. Ale my se dívali.“

Tolemy na něj upřel zděšený pohled. „Deset let nepřetržité práce pár nejlepších mozků, a pak ho najdu já. Ten nový kluk.“

„Nový kluk, který pracoval víc než kdokoli jiný,“ prohlásil Richard. „Ten kluk, který si věřil.“

Tolemy zavrtěl hlavou. „V tom to vězí. Když výprava odletěla, už jsem tomu nevěřil. Byl jsem tak přesvědčen, že najdete nějakou vesmírnou drť, až jsem še z toho málem sesypal. Kdyby přitom někdo zahynul…“ ‚

„Padlo by to na mou hlavu,“ přerušil ho Richard, „ne na vaši.“

Tolemy kývl, ale Richard poznal, že mu mladý muž nevěří. Tolemy nebyl ochoten přijmout vlastní úspěch.

Richardova trpělivost byla skoro u konce. Začal se otáčet, ale vtom se zarazil, jak ho něco napadlo.

„Tohle jste si hodně dlouho představoval, co?“ zeptal se.

Tolemy na něj koukl. Richard si toho původně nevšiml, ale na temeni už začínal plešatět. Už nevypadal tak mladě.

„Co jako?“ opáčil Tolemy.

„Objevení astronautů. Představoval jste si to, snil jste o tom, jenom jste neočekával, že se to podaří.“

Tolemy si skousl dolní ret, pak pokrčil jedním ramenem. „Nejspíš ne.“

Richard mu na rameno poklepal. „Ani já. A přece jsme to dokázali, ne?“

Tolemy se zamračil, jako by to pro něj byla zcela nová myšlenka. Richard odešel a doufal, že ten krátký rozhovor bude stačit. Tolemy byl obdařen jistým nadáním, ať už o tom věděl nebo ne. Ta představivost, ten způsob nahlížení na Sluneční soustavu a nájemné podrobnosti, to bylo jedinečné.

Richard pochyboval, že takovou kombinaci najde podruhé.

Část třetí 2020

A nenašel, přinejmenším ne v následujících dvou letech. Tolemy se pokusil najít Anderse a Bormana, ale rychle vyhořel. Šest měsíců po úspěchu ,Akce Lovell‘, jak to nazval tisk, si vzal prodlouženou dovolenou. Pak dal výpověď, údajně z osobních důvodů.

Jeho nadřízení poslali Richardovi dotaz, zda si s ním nechce promluvit. Tolemy měl docela talent, tvrdili. Byla by škoda nechat ho odejít.

Ale Richard věděl, že držet ho nemá cenu. Někteří lidé si nedokážou poradit se splněním svých snů. Tolemy k nim patřil.

I muži jako Richard, kteří si s tím poradit dokázali, to měli těžké. Nikdo mu nikdy nevysvětlil, že úspěch – skutečný osobní úspěch – přináší svůj vlastní druh stresu.

Vždycky si myslel, že tomu rozumí. Koneckonců se vypracoval na jednoho z nejbohatších lidí světa. Ale tenhle druh úspěchu pro něj nic neznamenal. To byl pouze vedlejší efekt cesty ke skutečnému cíli – nalezení Apolla 8.

Dosažení toho cíle však mělo nahořklou příchuť. Našel modul, ale nikoli muže z něj, a přece vykonal to, co si předsevzal.

Právě tak jako s Lovellem.

Dva úspěchy. Dva důležité úspěchy.

Ale možná se od nich záměrně izoloval, podobně jako od těch předchozích. Možná nebude mít tentýž problém jako Tolemy, dokud nenajde Bormana s Andersem.

Pokud ty dva někdy najde.

Zbylí badatelé v S-PKA pracovali na prohledávání mřížek, které po sobě zanechal Tolemy, a nenašli nic. Několik jich pátralo mimo mřížky, a také nic nenašli.

Nepřišli ani na nic, co by se zdálo pravděpodobné.

Richard už zvažoval, že celý tým propustí a najme nový, když mu spojili soukromý hovor od čínského velvyslance ve Spojených státech.

„Pane Johansenne,“ vyslovil muž dokonalou angličtinou, „máme informaci, kterou bychom vám rádi prodali.“

* * *

Jeho poradci mu doporučili, aby si schůzku domluvil prostřednictvím vlády Spojených států, že obcházení vlády při styku s nejnebezpečnějším národem světa, jak Čínu kdysi nazval bývalý prezident Rockefeller, by mu mohlo způsobit potíže se zákonem. Pokud by s nimi uzavřel neschválený obchod s utajenou technologií, mohl by být dokonce obviněn ze špionáže.

Richard nepovažoval Čínu za nejnebezpečnější stát na Zemi. Číňané byli pouze větší a jejich vnitřní politika represivnější. Bylo mu také známo, že po zhroucení Sovětského svazu v roce 1979 si Spojené státy ve své zahraniční politice na jeho místo dosadily Čínu. Čína se tak stala tou velkou zlou supervelmocí a nic, co Richard nebo Číňané udělají, to nezmění.

Oznámil svému hlavnímu poradci, že jde na ambasádu do Washingtonu D.C. Rozhodl se setkat s velvyslancem tam, aby předvedl vlastní vládě (kdyby po tom pátrala), že nemá co skrývat. Vždycky mohl říct naprosto pravdivě, že ho sami zavolali; a on byl prostě zvědavý.

Čínské velvyslanectví se od ostatních ambasád v Embassy Row na pohled nijak nelišilo. Byly to vesměs majestátní budovy s ozbrojenými strážemi a propracovanými bezpečnostními opatřeními. Rozdíl představovaly jen vlajky a uniformy. Číňané měli svůj velký rudý prapor, který by působil slavnostně, kdyby Richard neviděl tolik filmů, kde měl představovat hrozbu. Stráže měly strohé nazelenalé stejnokroje, jež mu připomněly roboty z filmů čtyřicátých let. Také nosili malé čepičky, které skrývaly tvar jejich hlav, a na ramenou měli pušky AK-47 jako demonstraci síly.

Richard musel projít třemi bezpečnostními prohlídkami, jen aby se dostal do budovy. I tak mu přidělili tři strážce.

Nenesl si ani aktovku. Neměl by kam ukrýt zbraň, a krom toho ho prohledali tak důkladně, že by jistě našli i tu ne j menší bombu.

Interiér budovy působil, jako by se octl v jiné zemi. Nábytek byl ozdobný a převážně ze dřeva, vesměs šlo o starožitnosti z různých dynastií. Stály tu drahé vázy s třešňovými květy, za nimi na stěnách visely tapiserie.

Richard byl vychován v době, kdy Říší Zla představoval zbídačený a strohý Sovětský svaz. Nebyl zvyklý na čínskou směsici dávné nádhery a skryté moci, jaká se mu představovala zde na velvyslanectví.

Odvedli ho do přijímací místnosti ve třetím poschodí, nabídli mu čaj a maličké koláčky. Přijal pohoštění s malou úklonou; tady byl ve zcela cizím prostředí. Bylo mu jasné, že diplomacie vyžaduje podrobné pochopení příslušné země, a on ani netušil, jestli mají Číňané nějaký čajový obřad, který by mohl porušit, podobně jako je tomu u Japonců.

Navštívil už většinu zemí světa, ale Čínu nějak vynechal.

Po chvíli, kterou strávil jen v přítomnosti stráží, se otevřely dveře, téměř skryté v květované tapetě. Vešel malý muž v saku vojenského střihu a tmavomodrých kalhotách. Pokývl Richardovi, ten vstal.

Potřásli si rukama. Muž se představil jako velvyslanec, Richard se také představil, čistě ze zdvořilosti.

„Promiňte, že jsem vás pozval k předběžnému jednání,“ pravil velvyslanec. „To jen proto, že vím o vašem zájmu o astronauty z Apolla 8.“

Richard se usmál. „O mém zájmu ví celý svět, pane velvyslance.“

„Jistě.“ Muž se lehce uklonil a spojil ruce. „Pokud to chápu správně, váš zájem přesahuje zájmy vaší vlády.“

„Tak bych to nevyjádřil,“ řekl Richard. „Ve vesmíru jsme přišli o mnoho skvělých mužů a žen. Nemůžeme si dovolit zachraňovat je všechny.“

„Tito ovšem byli první, kdo zahynuli při skutečné cestě do vesmíru, není-liž pravda? Přinejmenším v Americe.“

Richard přikývl.

„Vzpomínám si ná tu dobu,“ pokračoval velvyslanec. „Byl jsem ještě chlapec. Má země se radovala z vašeho nezdaru, ale já se zeptal svého otce, proč oslavujeme, když zemřeli stateční muži. Nedokázal mi na to odpovědět.“

Richard odložil šálek čaje. Velvyslanec se svého čaje ani koláčků nedotkl.

„Ale teď tomu rozumíte,“ podotkl Richard,

„Uznávám to nutkání nacházet potěšení v porážce druhého. Stále však nechápu, proč by ztráta statečných lidí měla být důvodem k oslavám.“

Velvyslanec se vyjadřoval formálně a na tváři se mu neobjevil ani náznak úsměvu, ale Richard vycítil, že ten člověk mluví upřímně. Musel si připomenout, že diplomat má v popisu práce působit upřímně, i když v zájmu své vlády lže.

Jenomže v tomto případě si nebyl jistý, o čem by měl velvyslanec lhát.

„Dostal jsem pokyn seznámit vaši vládu s naším objevem. Mám za úkol požádat výměnou za sdělení místa nálezu o několik věcí, a vím, že vaše vláda je nezaručí. Ze strany mé vlády jde o propagandistický trik. Může poskytnout informace médiím v obou našich zemích, obvinit Spojené státy ze zločinného nezájmu a prohlásit, že vaše země není svolná k dohodě s Čínou, i když jde o významnou záležitost.“

Richard si propletl prsty v napodobení velvyslancova gesta. „Lokalizace, byť jde o jistou kuriozitu, pro mou vládu nemá cenu.“

„Vy i já to víme, a právě tak moje vláda, ale nevědí to naše národy. Propaganda bude pracovat pro nás.“

Richard přikývl. To mu bylo jasné.

„Obrátil jsem se na vás exparte, abych zjistil, zda můžete za tuto informaci mé vládě učinit reálnou hodnotnou nabídku. Snad nějakou technologii, nebo povolení prostudovat detailní plány některé z vašich větších lodí. Poskytneme vám souřadnice ztraceného astronauta, a bude-li naše vláda souhlasit, pošleme s vámi našeho člověka, aby se od vás učil.“

Richardovi bylo najednou nezvykle horko. Jeho poradci měli pravdu a on se mýlil.

„Pane velvyslance,“ prohlásil, „takový obchod musím nejprve předložit ke schválení své vládě.“

„Odmítnou vám k tomu vydat povolení.“

„Ano, já vím. Ani bych neměl s vašimi lidmi probírat obchodní záležitosti. Nemáme žádnou oficiální dohodu o obchodu.“

Velvyslanec přikývl. „Může to zůstat jen mezi námi.“

„To nejde,“ namítl Richard. „Obzvlášť kdyby se k výpravě připojil někdo ž vašich lidí.“

„Na tom bychom snad nemuseli trvat,“ mínil velvyslanec. „A domlouvat se prostřednictvím společných přátel“

Společní přátelé. O podobném přístupu už Richard slyšel. Vyhledat pomoc neutrální země, která vyjedná dohodu na obou stranách.

„Proč jste s tím nepřišli za naší vládou?“ zeptal se. „Jistě by se na mě obrátili.“

„Ach,“ pravil velvyslanec, „ale to jsem udělal. Nejprve jsem oslovil vaši vládu a požádal je, aby se s vámi spojili, s tím, že čas v této záležitosti hraje zásadní úlohu. Nejdříve odmítli. Potom slíbili, že se o vše postarají. Když jste se během týdne neozval, zavolal jsem vám přímo.“

Richardovi stekla po tváři kapička potu. „Koho jste kontaktoval?“

Velvyslanec vyjmenoval několik jmen.

„Zjistím, jestli se nepokoušeli se mnou spojit, ale jejich vzkazy mě nedostihly.“

Velvyslanec se usmál. „Vaše vláda nemá důvod snažit se zachovat tvář. Vzájemně si nedůvěřujeme. Pochybuji, že se s vámi vůbec snažili spojit.“

„Stejně bych si to raději prověřil,“ řekl Richard. „Také bych dal přednost oficiálnímu jednání tam, kde by to bylo možné.“

„Udělejte, co musíte,“ mínil velvyslanec. „Ale my víme, kde se nachází váš člověk teď. Nemůžeme zaručit, že budeme znát jeho polohu za šest měsíců. V podstatě nemáme důvod ho sledovat.“

„Rozumím,“ přikývl Richard.

Čas v této věci hrál zásadní roli. Velvyslanec nelhal.

* * *

Přirozeně se žádné z Richardových společností nikdo neozval, nikdo neoslovil jeho osobní poradce.

Ovšem Richard měl pouze slovo velvyslance, že kontaktovali americkou vládu. A i když velvyslanci věřil, co se týkalo jeho vzpomínek, nebyl ochoten důvěřovat mu v obchodních záležitostech.

Dal jedné z asistentek za úkol vystopovat, kdo z ambasády se spojil s vládou Spojených států. Podařilo se jí zjistit, že se kontakt uskutečnil a byl ignorován. Zeptala se Richarda, jestli chce domluvit schůzku s náměstkem ministra zahraničí, který ten hovor přijal.

„Ne,“ odpověděl Richard. „Domluvte mi schůzku s prezidentkou:“

* * *

Prezidentka se s ním odmítla sejít. Měla naléhavé povinnosti jinde; patrně si uvědomovala, že na její kampaň nepřispěl tak vydatně jako u jejího předchůdce.

Ovšem stále byl nejbohatším člověkem v zemi. Nemohli ho jen tak přehlížet.

A tak se následujícího dne octl v kanceláři ministra zahraničí. Po jeho levici seděla poradkyně pro národní bezpečnost. Po pravici šéf NASA.

Richard všem třem vylíčil své setkání s čínským velvyslancem, a poté, co vyslechl očekávané litanie o protokolu, dostali se k jádru věci.

„V každém případě hodlám toho astronauta vyzvednout,“ prohlásil Richard, „Otázka zní, jestli to udělám s vaším souhlasem, nebo bez něj.“

Ostrý střet ohledně zákona o špionáži a dohodě o zvýhodněných státech už proběhl. Richard ze svého stanoviska neustoupil.

Ministryně zahraničí, štíhlá žena japonsko-amerického původu, předstírala sympatie. Poradkyně pro národní bezpečnost, houževnatá starší dáma s chováním ve stylu Margaret Thatcherové, se už rozhodla, že Richard je nepřítel státu. Šéf NASA, hubený bývalý astronaut, který se účastnil budování základny na Měsíci, byl překvapivě na Richardově straně.

„Co byste jim mohl poskytnout výměnou, aby to nebylo patentově chráněné?“ zeptal se.

Richard pokrčil rameny. „Nevyslovili žádný specifický požadavek. Předpokládám, že to udělají při mé příští návštěvě.“

„Nemůžete jim poskytnout žádnou vesmírnou technologii,“ prohlásila poradkyně pro národní bezpečnost. „A zcela určitě nemůžete vzít někoho z jejich lidí na palubu lodi.“

„I když znají specifikace lodi?“ přeptal se Richard. „Co by se ještě mohli dozvědět?“

„Vy už jste jim specifikace poskytl?“ štěkla.

Richard si lehce natočil židli, aby se na ni nemusel dívat. Místo toho se zaměřil na ministryni zahraničí.

„Nejsem diplomat,“ řekl, „ale velvyslanec mi připadal upřímný.“

„To oni vždycky, pane Johansenne. Mají to v popisu práce.“ Poradkyně pro národní bezpečnost dokázala za všech okolností mluvit povýšeně.

Nevšímal si jí. „Velvyslanec mi vyprávěl, že si vzpomíná na den, kdy se astronauti ztratili. Připadalo mi, že ho zajímá, o co se snažím. Třeba mají také nějaké astronauty, které chtějí vyzvednout?“

„To mají,“ přisvědčil šéf NASA. „Počátkem osmdesátých let, poté, co výměnou získali od Sovětů příslušné technologie a vědce, přišli o několik lidí. Neměli tehdy patřičně vycvičené astronauty, a tak jich hodně ztratili.“

„Jak to, že jsme o tom nikdy neslyšeli?“ podivila se ministryně zahraničí.

„Ale slyšeli,“ pravil šéf NASA. „Bylo to tehdy oznámeno, ale nikdy se to nedostalo do médií. Víte, jací Číňané umějí být tajnůstkáři.“

Poradkyně pro národní bezpečnost najednou projevila zájem. Posunula si židli dopředu. „O kolik lidí přišli?“

Šéf NASA pokrčil rameny. „Můžu vám dodat přesná čísla. Ale odhadl bych to na dva až tři tucty astronautů během těch prvních let.“

„Protože nepožádali o pomoc.“ Ministryně zahraničí si poklepala dlouhým nalakovaným nehtem o rty. „Myslíte, že teď zkoušejí něco nového?“

„Závody o dobývání vesmíru už prakticky vzato skončily,“ poznamenal Richard. „Můžou si koupit vstup na naše lodě. O Měsíc jsme je připravili, a oni teď musí spolupracovat, aby se dostali na Mars. Mají vlastní program, ale ne tak rozvinutý jako evropský. Teoreticky Čína směřuje spíš k těžbě na asteroidech.“

„Myslela jsem, že jde o obranu,“ ozvala se poradkyně pro národní bezpečnost.

„Řekl jsem teoreticky,“ upřesnil Richard. „To oficiálně prohlašují, ale ovšemže jde o obranu.“

„Podle zvěstí, které kolují ve vědeckých kruzích, se chystají na vybudování vlastní měsíční základny,“ doplnil šéf NASA.

Richard si málem povzdechl, ale v poslední chvíli se ovládl. „Co když to, oč jim jde, je přesně tak prosté, jak to zní? Co když jen chtějí vidět, jak vyzvedáváme své lidi?“

„Jestliže jich sami tolik ztratili,“ zeptala se ministryně zahraničí, „jak můžou vědět, že právě tenhle je náš?“

„Máme odlišné skafandry,“ odpověděl šéf NASA. „Jinak odrážejí světlo.“

„Nebo,“ dodal Richard, „už rozjeli vlastní program na vyhledávání ztracených, a viděli ho zblízka.“

„Zajímalo by mě,“ pronesla pomalu ministryně zahraničí a v oku se jí zablesklo „jestli by nám ho mohli přivézt.“

* * *

Richard byl zásadně proti. Chtěl být na lodi, která vyzvedne dalšího astronauta. Jenomže tím, že se snažil jednat na rovinu, uvedl věci do pohybu.

Když odcházel z Bílého domu, ministryně zahraničí už svolávala jednání za zavřenými dveřmi za účasti vedení Kongresu, aby zjistila, zda přichází v úvahu dohoda s Čínou o krátkodobé výměně informací, jež by umožnila vědcům dozvědět se od druhé strany co nejvíce.

Poradkyni pro národní bezpečnost se ta představa vůbec nezamlouvala; podle ní z dohody Číňané získají mnohem víc než Američané. Ale šéf NASA si tím nebyl tak jistý. Jeho program od vstupu soukromého podnikání do kosmu stagnoval. NASA potřebovala nové nápady. Kromě toho se chtěl dozvědět, jestli všechny ty zvěsti o čínských vesmírných programech byly pravdivé.

Richarda nic z toho nezajímalo. Potřeboval najít a vyzvednout jednoho astronauta, a nechtěl to dělat na dálku. Opustil Bílý dům a sám vyrazil na čínské velvyslanectví.

Velvyslanec ho okamžitě přijal. Tentokrát se odebrali do oficiálnější místnosti s červenými hedvábnými tapetami a jemně vyřezávanými křesílky. V místnosti nebyly žádné stráže, nikdo jim nedonesl čaj.

„Slyšel jsem, že jste byl na Kapitolu,“ pravil velvyslanec. „Sešel jsem se s ministryní zahraničí,“ přisvědčil Richard. „Nechtějí mi dovolit s vámi jednat.“

„A přesto jste tu,“ poznamenal velvyslanec.

„Když jsem s nimi mluvil, něco jsem si uvědomil,“ řekl Richard. „Nezeptal jsem se, jak víte, kde se nachází náš astronaut.“ Velvyslanec se pomalu pousmál. „Přiměli vás k tomu.“

„Věřte mi, že ne,“ zavrtěl hlavou Richard. „Pokud by šlo vše podle jejich plánu, někdo s vámi bude na vyzvednutí těla spolupracovat. Jenomže já se toho nebudu moct účastnit.“

„A vy cítíte, že musíte být u toho.“

Richard přikývl.

„Takže jsme zase tam, kde jsme byli.“

„Ano,“ přitakal Richard. „Co byste si přáli výměnou za informaci, kde se nachází náš astronaut?“

Velvyslanec mu věnoval svůj pomalý úsměv. „Tato informace je pro vás velmi důležitá.“

To bylo očividné. Richard ztratil výhodnou pozici při vyjednávání už jen tím, že se vrátil tak rychle.

„Ano, je to důležité,“ přisvědčil. „A čas v tom skutečně hraje zásadní roli.“

* * *

Tak tohle nebyla nejlepší ukázka jeho vyjednávacích schopností. Richard byl obvykle bystrý obchodník a ve vyjednávání přeborník, ale tady se pohyboval v neznámých vodách. Ne při jednání s Číňany – už dřív míval co do činění s představiteli kultur, které vůbec nechápal – ale proto, že něco doopravdy a poctivě chtěl.

V minulosti se vždycky dokázal otočit a odejít.

Tentokrát nemohl.

Prodal čínské vládě dvě ze svých šípovitých lodí, typ, který navrhl po misi za Lovellem, spolu se všemi specifikacemi. Nestaral se, že za to po něm půjde vláda Spojených států. Už oznámil svým právníkům, že se rozhodl nedat na radu ministryně zahraničí. Jestliže ho vláda hodlá obvinit na základě zákona o špionáži nebo za porušení různých smluv o volném obchodu, dobře. Potřeboval jen dost času, aby se dostal k astronautovi a zpět.

Potom v té věci angažoval své oddělení pro styk s veřejností. Jeho lidé hovořili s médii, a najednou z něj byl diplomat světového formátu, člověk, který dokázal vyjednávat s Číňany, s nimiž je těžké pořízení, a dostat od nich to, oč mu šlo.

Zveřejnil celou záležitost prostřednictvím Helen Dailové, které slíbil další exkluzivní reportáž z výpravy za druhým astronautem.

Během toho všeho konečně pochopil, jak si připadal Tolemy. Ani nežádal důkaz. Velký vyjednavač opomněl jedno z nejdůležitějších pravidel vyjednávání: měl se ujistit, že předmět smlouvání je skutečně to, po čem prahne.

Úkolem právníků bylo zaměstnat vládu u soudu.

Jestliže Číňané lhali – jestliže nešlo o druhého astronauta – udělali by z něj hlupáka. Nejspíš si to o něm beztak mysleli. Poskytl jim patentovanou technologii. Pokud astronaut – tedy to, co objevili – nebude z Apolla 8, vyhráli nad ním.

Od okamžiku, kdy dohodu přijal, cítil v žaludku uzel. Ani se na výpravu netěšil jako při předchozích dvou.

Tehdy si byl vědom, že i nezdar bude svým způsobem úspěch: aspoň to zkusil.

Tentokrát se tak necítil. Měl jen strach a připadal si trochu znechucený.

Jeho rozpoložení poznamenalo celou výpravu.

* * *

Vybral si stejný tým jako před dvěma lety. Číňané mu dali souřadnice, až když dorazil na oběžnou dráhu, jelikož dobře věděli, že o nich podá zprávu americké vládě. Číňané totiž vnikli do sektoru, kde neměli co dělat, pokud jejich technologie byly navrženy pro těžbu na asteroidech či pro obranu.

Tady se dělo něco jiného a astronauti na lodi o tom vedli dlouhé debaty.

Ale Richard ne. Pro něj byla trochu úleva, když mohl vládě Spojených států poskytnout alespoň nějaký výsledek výměnou za tuto výpravu. Vlastně měl cítit větší úlevu. Jeho právníci mu oznámili, že Číňané mají na rýsovacích prknech lodi velmi podobné jeho šípům, což dokazuje, že získali nějakými ilegálními prostředky informace buď od něj, nebo jeho konkurentů, ovšem jemu to náladu nijak nezlepšilo.

Až do této výpravy si nikdy neuvědomil, jak úporně se zaměřil na tyto ztracené astronauty. Tohle nebylo zdravé.

Ani si už nebyl jistý, že má pravdu.

Byli mrtví. Doopravdy a vážně mrtví. Nemohl je skutečně zachránit, a to málo, co se dozvěděl od Lovella a modulu, v podstatě nestálo za úsilí, které po celá desetiletí vynakládal na jejich nalezení.

Uvažoval, co by si o něm asi pomysleli tihle muži, kteří se nechali vystřelit raketou do kosmu, chráněni pouze mrňavou plechovkou. Považovali by ho za blázna? Nebo by jeho troufalosti zatleskali?

Vždycky si myslíval, že by mu rozuměli, ale teď už nerozuměl ani sám sobě. Padesát let, to je dlouhá doba pro zaměření na jediný úkol. Možná už bylo na čase zabývat se něčím jiným.

* * *

Objevili příslušný předmět nedaleko od místa, které jim Číňané udali. To bylo překvapivé vzhledem k času, který jim zabrala cesta. Objekt se zjevně pohyboval velmi pomalu.

Odraz světla byl správný, tvar také, poloha povědomá. Richardovi stačil jediný pohled oknem a věděl, že Číňané s ním hráli poctivě.

Měl dalšího astronauta z Apolla 8.

Jeho skupina provolávala slávu a on jásal s nimi. Přistoupil k vyzvedávání, jako by to už dělal tisíckrát a ne pouze jednou.

Tentokrát se pořádně opřel, když naváděl tělo do hangáru. Usmál se Dailové do kamery – povolil jí také se navléknout do skafandru – a opatrně přesunul zmrzlého astronauta do zadní části hangáru, kde už pro něj měli připravené místo.

McFerson si nestěžoval, že nemůže řídit drapák. Smál se, jako by si to všechno skvěle užíval. Tentokrát nikdo netrpěl obavami. I kdyby toto tělo poškodili, stejně to byl úspěch. Jednoho astronauta už dopravili na Zemi netknutého.

Tenhle představoval jakýsi bonus navíc.

Richardovi se vůbec nezamlouvalo, jakým směrem se jeho myšlenky ubírají. I když držel mužovu paži rukama v rukavicích, nemyslel na něj jako na člověka, jako na někoho, koho zachraňuje, ale jako na předmět, jako na zboží.

Copak tomu tak skutečně nebylo? Představoval něco, o co se smlouvalo, předmět obchodu. Něco, co může znamenat velkou ztrátu nebo velký zisk.

Rozhodně ne lidskou bytost, už ne.

Snažil se nechávat si své pocity pro sebe – a překonal je pouze na krátkou dobu, když zjistil totožnost mrtvého. Jméno na skafandru už téměř vybledlo, ale stále viděl obrys štítku – a první tři písmena. B O R.

Borman. Velitel.

McFerson rozvíjel úvahy o pořadí, v němž vystoupili z modulu, přesně tak jako Richard posledně, ale Richard s ním tentokrát nehrál. Bormana našli v oblasti, která nebyla na Tolemyho mapách – ani v červené, ani v zelené části.

Bylo to tak, jak Tolemy řekl – nedalo se předpovědět, kde ti muži skončili.

Bormana našli zde, na místě, které nemělo žádnou logiku, aspoň Richard žádnou neviděl. A pochyboval, že cokoli na Bormanově skafandru jim poskytne skutečné vodítko, jak se tam dostal.

Někdo se jistě pokusí zmapovat jeho dráhu. Někdo jistě vysloví polovzdělanecké dohady, ale Richard to rozhodně nebude.

On už s tím definitivně skončil.

* * *

Přirozeně to neřekl nahlas. Na veřejnosti stále opakoval jako svou mantru: pořád ještě zbývá jeden astronaut k nalezení – nejmladší z výpravy, Bill Anders.

Do věci se vložila Andersova rodina. Žádali, aby mohli při pátrání pomáhat. Objevily se snahy o zviditelnění – Andersova rodina se dívá do dalekohledů, prohlíží si hvězdné mapy.

V novinách se vyrojily titulky Rodina stále doufá, že se chybějící astronaut vrátí domů, čtyřiadvacetihodinové kanály vysílaly zvláštní reportáže. Amatérští astronomové na svých webových stránkách na základě některých Richardových údajů rozebírali, kde by se asi mohl nacházet.

Richard tohle vše podporoval, a ještě víc. Udržoval v chodu S-PKA a zajistil, aby kdokoli s jakoukoli informací týkající se posledního astronauta mohl přijít za ním. Zaměstnával pátráním ty nejlepší mozky, dokonce se pokusil znovu získat Tolemyho.

Ale Tolemy už do věci nevkládal celé srdce, a právě tak ani Richard. Něco se v něm změnilo. Možná měl také obavy z úspěchu – nebo z dokončení projektu. Možná všechno tohle sebezpytování vyvolala nechuť celou záležitost dovést do konce.

Protože až najde Billa Anderse, co ho ještě bude pohánět? Celá posádka Apolla 8 bude doma. Modul už tu mají vystavený ve Smithsonově muzeu jako dar jeho soukromé společnosti. Děti mohou lézt po křeslech, kde v podstatě zemřeli tři lidé.

Po několika letech přestal program sledovat. Konečně se dočkal něčeho, čemu lidé obvykle říkají skutečný život. Poprvé v životě se oženil – se ženou o polovinu mladší, se ženou, která s ním při konverzaci dokázala držet krok. Pořídili si tři děti, dceru a dva chlapce – dvojčata, a i když otcovství považoval za zajímavou zkušenost, nepohlcovalo ho tolik, jak by podle tvrzení většiny lidí mělo.

Podle jeho ženy to bylo tím, že nebyl jako většina lidí. Jiní, jimž se o tom zmínil, tvrdili, že důvodem jsou všechny ty chůvy a pomocnice, jež mu ulehčují břemeno péče a výchovy.

Ale to nebylo to, co měl na mysli. Představoval si, že vychovávat děti bude činnost právě tak soustředěná jako pátrání po Apollu 8. Očekával, že té myšlence věnuje každou bdělou minutu, že ho zcela pohltí i jejich nejmenší skutky, že bude chválit a oceňovat vše, co dokážou.

Věnoval jim pozornost, avšak nemyslel na ně každou bdělou minutu. Vlastně o nich vůbec nepřemýšlel. Jakmile zjistil, co jsou zač – jak se vyvíjejí jejich osobnosti –, zacházel s nimi jako s většinou lidí; věcně a s chladem, jehož se nedokázal zbavit.

Manželka prohlašovala, že něco takového čekala, ale v jejích očích postřehl zklamání. Děti se neustále snažily zasloužit si jeho chválu, ale když je pochválil, nestačilo to.

„Nejde jim o chválu,“ řekla mu konečně jeho žena. „Chtějí tvou lásku.“

Zamyslel se nad tím. Uvažoval, jestli vůbec někdy něco miloval. Doopravdy miloval.

A nakonec dospěl k poznání, že miloval sen o vesmíru. Sen, jenž ho jako dítě zcela pohltil; namalovaný na obraze v jeho kanceláři – sen o možnostech a strachu a obrovském neznámu.

Proto byl tak posedlý pátráním po Apollu 8. Nešlo ani tak o záchranu, jako o naději. Naději, že vesmír bude jiný než svět tady dole.

To zjištění ho uklidnilo a vrátil se k práci – k velkému zklamání své rodiny. Znovu prověřil výsledky S-PKA, ne že by choval nějakou naději na nalezení Anderse – ve skutečnosti v to nevěřil –, ale protože takto prostě prověřoval všechny své různorodé projekty po celém světě.

Jak stárl, sledoval, jak se sny jeho mládí – sny o vesmírných letech a průzkumu jeho vzdálených oblastí, o kolonizaci Sluneční soustavy a lidstvu, opouštějícím vězení Země – pomalu plní.

Žasl nad tím vším a cítil hrdost za zásluhy, které na tom měl.

Část čtvrtá 2068

A tak se ocitl na palubě kosmické lodi pro dopravu osob Princezna z Marsu na její první cestě z Měsíce do nově otevřené marťanské kolonie. Kolonie už na Marsu existovala téměř třicet let, ale rozrostla se a nyní měla malou část vyhrazenou pro dobrodružné poutníky, kteří si chtěli vše obhlédnout, než si zakoupí byt ve drahé kolonii, která se teprve stavěla.

Richard měl své zájmy v obou koloniích. Turistická rekreační oblast mu patřila. Byl majitelem Princezny z Marsu. Na linkové dopravní lodi byl opravdu pyšný – ne proto, že šlo o luxusní osobní lodi podobné těm, které kdysi brázdily oceán –, ale proto, že byly skutečně rychlé. Tato neustále rostoucí rychlost s každým zvýšením jako by okolní vesmír přitahovala k sobě, všechno se zdálo blíž a snáze dosažitelné.

Lidé si na cestu stejně museli vyčlenit něco přes tři měsíce života, podle toho, kde se Mars vůči Zemi právě nacházel, ale co to bylo proti rokům potřebným na let tam a zpět ve třicátých letech.

Měl V.I.P. kajutu u přídě, ale záměrně navštěvoval všechny paluby, nechal se vidět v restauracích a obchodech, dokonce ve vzdělávacím křídle, kde se nápadně účastnil kurzů mandarínštiny.

Pohyboval se teď pomalu. I přes veškerý pokrok lékařské vědy si na něm život vybral svou daň. Bylo mu 108 a byl křehký. Musel si na své staré kosti dávat pozor. Jeho dcera Delia, která se výletu také účastnila, trvala na lékařském doprovodu pro případ, že by Richard onemocněl nebo zakopl a uhodil se do hlavy.

Kdyby býval tušil, že ta dívka bude takhle přehnaně starostlivá, nikdy by ji nepověřil řízením většiny svých společností. Vystačil by si s asistenty. I když žádný asistent neměl ani polovinu inteligence jako jeho dcera, ani nebyl práci tak oddán. Ve dvaačtyřiceti letech mu připomínala jeho samotného v tom věku – soustředěná, kousavá a úspěšná i proti své vůli.

Turistická střediska, to byl spíš její sen než jeho. Viděla za hranice Sluneční soustavy. Chtěla se dožít doby, kdy lidé budou cestovat po galaxii, tak jako teď po světě.

Pro něj už to bylo trochu příliš daleko. I Mars mu připadal vzdálený. Tohle měl být jeho první výlet k rudé planetě, přestože tam vlastnil pozemky už celá desetiletí. Nikdy neměl v úmyslu ten výlet podniknout.

Ani přesně nevěděl, co ho přimělo změnit názor.

Choval jisté podezření, že to nějak souviselo s rozhovorem, který vedl se syny, kdy jim vštěpoval, že by měli mít dobrodružnější povahu. Nerozuměli mu, a on si uvědomil, že ho nezažili v jeho dobrodružném období, kdy prošel astronautickým výcvikem, podnikal riskantní cesty na oběžnou dráhu a za ni, zachraňoval Apollo 8 a dva členy její posádky.

Jeho chlapci o tom samozřejmě věděli, šlo přece o součást otcových tradic, ale nebyli u toho. A byli také dětmi své matky. Bystří, avšak nerozuměli tomu, co neviděli.

Nebyli snílkové jako jeho dcera. Snažili se, jistě, a vedli si dobře, na rozdíl od mnoha dětí bohatých rodičů. Věnovali se dobročinnosti a usilovali o změnu na Zemi, na což on sám nikdy nepomyslel.

Měl dojem, že to má být z jejich strany tak trochu výtka, ale stejně na ně byl hrdý. Uviděli mezeru a vyplnili ji, a i když se nevyvedli úplně podle jeho očekávání, vyrostli z nich dobří lidé s dobrým srdcem – zásluhou ženy, jež je vychovala.

Rozhodně nikoli jeho zásluhou. Když si uvědomil jejich omezení, zaměřil se na dceru. Ta byla stoprocentně jeho dítě, a to ho fascinovalo. Odrážela jeho dobré i špatné vlastnosti; jeho cílevědomost, chlad a věcný způsob, jak přijít s použitelným nápadem, který nakonec vydělá miliony.

Byla mu však oddána mnohem víc než on svým rodičům na sklonku jejich životů. Nebyl si jist, zda v tom vězí odlišnost současné kultury, nebo jestli má v sobě nějakou jemnější stránku, kterou on postrádal.

Nebádal však nad tím. Chtěl si to prostě jen užít, tak jako si užíval její společnost, když byla ochotna věnovat mu ji.

Převážnou část cesty trávila ve svých dvou kajutách – drahá V.I.P. kabina a další, kterou si zabrala, aby mohla i za letu řídit své společnosti. Pobíhala z místa na místo, právě tak jako kdysi on, rozčilovalo ji zpoždění při meziplanetární komunikaci a dělala si starosti, že při tak daleké cestě o něco přijde, něco zanedbá.

Pokoušel se jí vysvětlit, že vzdálit se je přesně to, co každý podnikatel občas potřebuje, ale podívala se na něj, jako by urážel její inteligenci, a tak se rozhodl, že jí pro tuto chvíli přestane dávat rady.

Místo toho se uchýlil do své kajuty, která se mu moc líbila.

Vždycky si potrpěl na přepych. Na Princezně z Marsu měli velkolepé luxusní kajuty, ale V.I.P. apartmány byly ještě o stupínek výš.

Měl pro sebe vlastní obývák, jídelnu a dvě ložnice na druhém podlaží; nepotřeboval obě, tak si z jedné udělal pracovnu. Koupelna byla přepychově zařízena a funkční kuchyně uměla sama uvařit několik jídel.

Ale nejvíc ze všeho miloval to, co propagační brožury nazývaly zadní dvorek – jakousi plošinu vně kajuty s výhledem do vesmíru od stropu až k podlaze. Materiál, z něhož byla vyrobena okna, byl tak čirý, že Richardovi připomínal pohled otevřenými vraty nákladového hangáru kdysi na šípu.

Kdosi/tuto terasu zařídil jako běžný obývací pokoj. Když si Richard apartmá prohlížel týden před startem Princezny z Marsu, nechal nábytek nahradit čalouněnými lehátky a dřevěnými. stolky – zahradním nábytkem jeho mládí. Světla, rozmístěná po terase, připomínala ozdobné zahradní lampičky. Ještě kdyby tu měl trochu zelené trávy a pár světlušek, a byl by jako doma.

Většinu času trávil na terase, četl nebo poslouchal hudbu. Nesledoval žádné video programy ani holovizní představení, protože se do nich nechtěl příliš zabrat. Nikdy do své kajuty nikoho nepozval, Pokud se stýkal s lidmi, činil tak na palubách nebo v restauracích.

Ten výhled mu stačil.

A právě ten výhled to zavinil. Nacházeli se ve vzdálenosti dvou dnů letu od Marsu. Stál uprostřed trávníku a žasl nad tím, jak temnota vesmírného prostoru není tak docela temná. Byly v ní náznaky světla. Sluneční svit pronikal všude. Všemocná hvězda ve středu Sluneční soustavy rozprostírala svůj vliv dál, než mohla dosáhnout kterákoli lidská bytost.

Zaklonil hlavu a v dálce zahlédl záblesk, odraz světla od čehosi bílého před lodí. Zamžikal; byl si jist, že si to jen představoval. Ale objevilo se to znovu, teď o něco větší, jako by se ten předmět pomalu otáčel.

Vrátil se do kajuty, připojil se k palubnímu teleskopu a obrátil ho k onomu předmětu.

Silný dalekohled měl zabudovaný počítač se sledovací funkcí, a teď se zaměřil na objekt.

Richard zatajil dech, když se do něj podíval.

Astronaut ve starodávném skafandru.

Srdce se mu rozbušilo.

Anders. Je to vůbec možné?

Otřel si dlaně o kalhoty, na okamžik se zamyslel. Věděl, jak by vypadala reakce ostatních. Nezacházeli s ním jako s vetchým stařečkem – takový přístup zanikl v době, kdy stárlo čím dál více lidí, nicméně ti přes sto let dosáhli určitého milníku, kdy už s nimi mladší nepočítali.

Nebyl už fyzicky v nejlepším stavu, to bylo zjevné, a tak leckdo předpokládal, že nemůže být ve formě ani mentálně.

Za necelou minutu loď předmět mine. Musel jednat, a to rychle.

Třásla se mu ruka, když stiskl tlačítko komunikátoru. „Delio,“ řekl dceři, „přijď sem, prosím. Hned. Rychle!“

Potom zavolal můstek. „Potřebuji, vašeho nejlepšího pilota. Ať sem dorazí do deseti minut a vezme si náhradní oblečení.“

„Smím se zeptat proč, pane?“ přeptal se kapitán.

„Ne.“

Richard vypnul komunikátor, hrábl po vlastních šatech, nacpal je do tašky a tašku si hodil přes rameno.

Dveře jeho pokoje sklouzly stranou, vstoupila jeho dcera. Tvářila se ustaraně. Byla štíhlá, sportovní typ, a měla matčiny tmavé vlasy a oči.

„Chci ti něco ukázat,“ řekl, dřív než mohla promluvit.

Pokynul k dalekohledu. „Rychle. Pravděpodobně už bude skoro mimo dohled.“

Začala něco namítat, ale zarazil ji zdviženou rukou. „Rychle.“

S povzdechem přistoupila blíž. Jednou rukou uchopila dalekohled, pohlédla do něj, načež zalapala po dechu. „To musí být nějaký vtip.“

„Možná,“ přitakal, „jenže já pro to stejně jdu, ať je to vtip nebo ne.“

* * *

Bylo mu jasné, že se obrovská loď nemůže jen tak otočit jako na moři. Tento koráb se obrátí jedině po dosažení oběžné dráhy Marsu. A než se tam dostanou, Anders bude znovu ztracen.

Poslední astronaut. Poslední část Richardova snu.

Právě ho minul.

Ale neměl ani v nejmenším v úmyslu ho ztratit.

„Co máš na mysli, tati?“ zeptala se Delia, když spolu vyšli z jeho apartmá a mířili do hlavní haly.

„Chystám se ho vyzvednout.“

Delia na něj koukla, jako by se najednou zbláznil. „Tati, neexistuje způsob, jak ho vyzvednout. Už teď jsme hodně, hodně daleko od něj.“ –

„Ne zase tak daleko,“ řekl. „Vezmu si jeden ze záchranných člunů. Je projektován na dostatečný dolet.“

Když schvaloval projekt lodi, trval na tom staromódním názvu. Měl obavy, že takový obrovský, velkolepý koráb by mohl postihnout osud Titaniku, že ho potká nějaká katastrofa a stovky lidí zemřou, protože on se patřičně nepřipravil. Neústupně vyžadoval menší lodi převážně pro dva a několik větších, všechny s dostatečným množstvím paliva a zásob, aby vydržely rok s tuctem lidí na palubě.

„Vždyť nemají drapáky,“ namítla.

Richard jí věnoval překvapený pohled.

„Studovala jsem tvoje vesmírné záchranné mise, tati,“ vysvětlila. „Byly úžasně efektivní.“

Jemu tehdy tak nepřipadaly.

„Nepotřebuju drapák,“ prohlásil. „Potřebuju záchranný člun, skafandr a pilota.“

„Tati,“ pravila Delia. „Tohle je šílené.“

Přejel jí rukou po tváři a usmál se na ni s nej větší něhou, jakou kdy cítil.

„Ano,“ přisvědčil. „To je.“

* * *

Pilotka byla drobná žena s příjmením Star. Považoval to jméno za dobré znamení. Než ji najali jako třetího pilota přo tuto loď, sloužila u amerického vojska a létala na orbitální obranné výpravy kolem kolonie na Měsíci.

Prohlédl si její záznamy a viděl důtky za příliš suverénní, příliš riskantní chování na misích, a usoudil, že je přesně to, co potřebuje.

Dokázal by člun pilotovat sám – ovládání bylo tak jednoduché, že by to svedlo i dítě. (1 na tom při schvalování trval.) Ale rozhodl se jinak. Potřeboval pomoc.

Záchranný člun neměl žádný nákladový hangár jako ty, na které byl zvyklý; žádné oddělené prostředí, žádný skutečný sklad, ale měl dvoje dveře, jedny uvnitř a jedny s přechodovou komorou na boku. To bylo vše, co potřeboval. A měl šest malých kajut. Mohl Anderse umístit do jedné z nich a vypnout v té kajutě umělé prostředí, aby ho udržel zmrazeného.

„Jdu s tebou,“ prohlásila Delia, když došli ke vstupu do člunu. Starová už byla uvnitř a probouzela loď k životu.

„Ne,“ zamítl to. „Ty musíš zatahat za všechny možné nitky, aby ses pro mě mohla vrátit s lodí, která je vybavena na to, co se chystám získat, a schopná dostat nás zpátky na Zemi.“

Potom ji políbil na čelo, vlezl do člunu a zavřel za sebou poklop.

Starová po šesti hodinách zpomalila a do osmi hodin se nacházeli v oblasti, kde objevil Anderse. Po celou dobu Richard seděl v křesle druhého pilota a zíral před sebe do vesmírné prázdnoty. Každou hodinu musel uklidňovat Deliu a říkat jí, že je v pořádku. Neměl tušení, že si jeho dcera bude dělat tak velké starosti. Díky tomu cítil, že na něm někomu záleží, a to byl příjemný pocit.

Staré lodi, které Richard používal při předchozích třech výpravách, neměly zdaleka takovou rychlost a nedokázaly tak dokonale manévrovat. V podstatě by při rychlosti, jakou se pohyboval dopravní koráb, neměly šanci zpomalit a zastavit, natož vrátit se zpátky.

Najít Anderse jim zabralo překvapivě krátkou dobu. Novější zařízení člunu jim to značně usnadnilo.

Pilotka vyrovnala kurs s Andersem a zastavila vedle něj. Tělo se sotva otáčelo, jako by se tam jen vznášelo.

„Přeberte řízení,“ řekla Starová, „jdu pro něj.“

„Ne,“ odmítl to Richard. „Udělám to sám.“

Šlehla po něm postranním pohledem.

„Zvládnu to,“ ujistil ji.

Trvalo mu trochu déle, než se dostal do nového skafandru. Ty nové obleky připomínaly spíš frak než opravdový vesmírný skafandr, přilby měly přiléhavé a lehké. Každý na palubě korábu musel projít kurzem na jejich oblékání, ale stejně si v něm připadal jaksi nepatřičně, jako by toho na sobě neměl dost na ochranu proti chladu, do něhož se chystal vstoupit.

Vešel do přechodové komory a magnetizoval si boty. Potom vypustil atmosféru.

Cítil se silnější než kdy během posledních let.

Nejobtížnější bude, jak věděl, natáhnout se pro Anderse a zachytit ho. Starová přivedla člun tak blízko, až se muže skoro dotýkal, ale Richard neměl skoro žádnou oporu. Použil poutači lano z přechodové komory, ovinul si ho kolem pasu a důkladně zajistil.

Pak otevřel vnější dveře.

Ničím nestíněné světlo, odraz od stříbřitých boků záchranného člunu, ho udeřilo do očí. Zamžikal v té záři. Pak se jeho oči přizpůsobily.

Anders plul vedle něj, na dosah paže.

Vypadal tak svobodně. Skoro jako by nechtěl být zachráněn.

Richard poprvé pochopil, co vedlo astronauty z Apolla 8 k opuštění jejich malé lodi. Proč zůstávat v těsné plechovce, když venku čeká celý vesmír? Co by asi Anders řekl na to, že jeho tělo bude nalezeno tak blízko Marsu? Co by asi cítil, kdyby mohl tušit, že stráví sto let slepým zíráním na celou sluneční soustavu?

Richard se natáhl a uchopil Andersovu studenou, ztuhlou paži.

Bylo by tak snadné zavěsit se do něj a vystoupit do temnoty.

Byl by tak snadné zvolit si tuto smrt. Nakonec by prostě usnul. Nic by ho netížilo a hleděl by do nesmírného prostoru a budoucnosti.

Neměl však žádný důvod vystoupit ven. Měl před sebou ještě celá léta. Léta dobrodružství.

Letěl na Mars, kde měl své obchodní zájmy. Cestoval s osobní dopravní lodí, proboha, o tom si původní astronauti z Apolla 8 mohli nechat jen zdát.

Jejich oběti ho dostaly až sem.

Jejich odvaha, jejich smrt, jejich sny.

Měl povinnost udržet při životě budoucnost, jakou si vždycky přáli, pokračovat v uskutečňování jejich snů o hvězdách, přiblížit je dalším generacím.

Součástí toho bylo získat Anderse a umožnit vědcům prozkoumat, co se s ním dělo během století ve vesmíru. Dozvědět se od něj, podobně jako od Bormana a Lovella, o dobrodružstvích, která tyto muže potkala ještě i po smrti.

„Jste v pořádku?“ ozvala se Starová.

„V pořádku,“ odpověděl Richard.

Stačilo jednou jemně zatáhnout a měl Anderse ve dveřích. Ovinul paže kolem stoletého dobrodruha a přitáhl ho tak obratně, že se jeho nohy v těžkých botách ani nedotkly okraje vstupu. Pak tělo posunul do komory.

Když sáhl po mechanismu uzavírání vnějších dveří, zahlédl nesmírný prostor s hvězdami, právě tak tajuplný jako kdysi Měsíc, když byl Richard ještě kluk.

Po celý život ho obviňovali, že stíhá smrt.

Ale tak to nebylo. Zkoumal možnosti, sahal směrem k budoucnosti, kterou viděl jen ve svých představách.

Pátral po těch mužích, protože ho inspirovali. Ale nikdy je nezachránil.

To oni byli hrdinové.

To oni byli těmi, kdo stále – stále – zachraňovali jeho.

Poprvé vydáno v časopisu Asimov’s SF v únoru roku 2007

Přeložila Jana Rečková

Ilustroval Karel Zeman