Z lisabonského přístavu vyplouvali za zvuku pleskání vlajek, s mosaznými děly blyštícími se pod bělostným sluncem putujícím vysoko po obloze, kněžími vyvolávajícími zvučnou latinou papežské požehnání, vojáky ve zbroji, kteří se mačkali v příďových i záďových kastelech, a s námořníky lezoucími jako pavouci v lanoví, odkud mávali obyvatelům města neváhajícím opustit svou práci a vyjít do kopců, aby lodě vyprovodili ze sluncem tepaného kotviště, neboť toto byla Armáda, nejšťastlivější a neporazitelná Armáda, na cestě podrobit kacířské Angličany Boží vůli. Tak slovutný odjezd se už nikdy nezopakuje.
Naneštěstí poté, co opustili přístav, vál vítr po celý měsíc pouze ze severovýchodu, aniž by hnul kompasem o jedinou čárku, a tak Armáda neměla k Anglii koncem tohoto období o nic blíž než samotná Ibérie. A nejen to – portugalští bednáři, čelící velkému tlaku, vyrobili pro Armádu množství sudů ještě z nevyschlého dřeva, a když lodní kuchaři sudy otevřeli, bylo maso zkažené a voda zasmrádlá. A tak se vlekli do přístavu La Corufia, zatímco se několik set vojáků a námořníků rozhodlo doplavat k břehům Španělska vlastními silami a nikdy už je nikdo nespatřil. Dalších několik stovek již zemřelo na nemoci, a tak Don Alonso Pérez de Guzmán el Bueno, sedmý vévoda de Medina Sidonia a admirál Armády, upoután na lůžko na vlajkové lodi, přerušil kompozici každodenní stížnosti Filipu II. a nařídil svým vojákům vyrazit po příjezdu k břehům na venkov a posbírat rolníky, aby doplnili nedostatečný stav lodních posádek.
Jeden z vyslaných oddílů vojáků se zastavil rovněž ve františkánském klášteře na okraji La Coram, aby naverboval všechny chlapce, kteří tu žili, pomáhali mnichům a čekali, až sami vstoupí do řádu. Ačkoli se to mnichům nezamlouvalo, nemohli proti vojenskému požadavku nic namítnout, a tak chlapce předali, aby se přidali k flotile.
Mezi hochy, které po jednom rozdělili na různé lodě, byl i Manuel Carlos Agadir Tetuan. Bylo mu sedmnáct let a narodil se v Maroku jakožto syn rodičů ze západní Afriky, které tehdy zajali a zotročili Arabové. Manuel už během svého krátkého života žil v marockém pobřežním městě Tetuánu, na Gibraltaru, Baleárách, Sicílii a v Lisabonu. Pracoval na polích a kydal ve stájích, pomáhal vyrábět provazy a později sukno a roznášel po hospodách jídlo. Když mu matka zemřela na neštovice a otec utonul, žebral v ulicích a uličkách La Coram, posledního přístavu, ze kterého otec vyplul, až do svých patnácti let, kdy o něj, spícího v jedné uličce, zakopl jakýsi františkán, jenž se na něj následně vyptal a odvedl ho do bezpečí kláštera.
Manuel stále ještě plakal, když jej vojáci odváděli na palubu La Lavie, bezmála tisícitunové levantské galeony. Plavební loďmistr, nějaký Laeghr, se ho ujal a zavedl ho do podpalubí. Laeghr byl Ir, který odešel z vlasti především proto, aby se věnoval řemeslu, ale také proto, že nenáviděl Irsku vládnoucí Angličany. Byl to obrovitý chlap s tělem divokého kance a pažemi silnými jako rameno lodního ráhna. Když viděl Manuelovu bolest, ukázalo se, že mu nechybí laskavost; poplácal Manuela mozolnatou dlaní po šíji a plynulou španělštinou s cizím přízvukem pronesl: „Přestaň fňukat, chlapče, vyrážíme si podrobit ty zatracený Anglány, a až budeme hotoví, páteři u vás v klášteře z tebe udělaj opata. A než k tomu dojde, určitě ti padne k nohám na tucet anglickejch holek, co tě budou prosit, aby ses jich těma svejma černejma rukama dotknul. No tak, už toho nech. Nejdřív ti ukážu tvoji kóji a s ukazováním tvýho postu počkám, až budeme na moři. Šoupnu tě do hlavního koše, všichni naši černoši jsou dobrý košaři.“
Laeghr se protáhl dveřmi poloviční výšky než on sám s lehkostí lasičky vrhající se do jedné ze svých titěrných děr v zemi. Ze dveří se poté vynořila ruka široká přes půlku dveřního otvoru a vtáhla Manuela do šera. Vyděšený chlapec se divže nezřítil ze žebříku se širokými příčkami, zachytil se ale dříve, než na Laeghra spadl. Hluboko pod ním se mu smálo několik vojáků. Manuel ještě nikdy nebyl na větší lodi, než je sicilská patache, a většina jeho poměrně četných zkušeností s mořeplavbou se odbyla na příbřežních karakách, takže mu široká paluba pod ním, přerušovaná prahy žlutého slunečního světla, které sem proudilo otevřenými střílnami, velkými jako kostelní okna, přecpaná sudy, balíky sena, káděmi lan a stovkou zaměstnaných mužů, připadala jako něco podivuhodného.
„Svatá Anna mě ochraňuj,“ vyhrkl a jen stěží mohl uvěřit, že je skutečně na lodi. Panečku, tak velkou prostora jako tu, do níž teď sestupoval, neměli ani v klášteře.
„Polez dolů,“ povzbuzoval ho Laeghr.
Ledva se ocitl na prknech obrovské komory, sestupovali znovu, do čtyřikrát menší zatuchlé komůrky, osvětlené úzkými vějíři slunečních paprsků, které sem vpouštěly větrací otvory, pouhopouhé štěrbiny v trapu.
„Tady budeš spát,“ prohlásil Laeghr a ukázal do temného kouta paluby, k masivní dubové stěně lodi. Stíny se pohnuly, a jak se zvedla víčka, objevily se oči a skleslý hlas se otázal: „Další, kterýho už v týhle tmě nenajdeš, mistře?“
„Sklapni, Juane. Koukni, chlapče, tvoje místo oddělujou od ostatních trámky, který tě udrží, aby ses nepřevaloval, až se dostanem na moře.“
„Zrovinka jako nějaká rakev, s víkem tamhle nahoře.“
„Sklapni, Juane.“
Když plavební mistr Manuelovi objasnil, které místo je jeho, Manuel se na ně zhroutil a znovu se rozplakal. Lůžko bylo kratší než on a do paluby zasazená dělicí prkna popraskala a ježila se třískami. Muži kolem Manuela buďto spali, nebo si povídali a Manuelovu přítomnost nebrali na vědomí. Začala ho škrtit šňůrka medailonku, a tak si ji popotáhl na krku a vzpomněl si, že se má pomodlit.
Mniši rozhodli, že Manuelovou ochránkyní bude svatá Anna, matka Panny Marie a Ježíšova babička. Manuel měl malý dřevěný medailonek, na němž byla namalována její tvář. Dal mu ho opat Alonso. Nyní Manuel uchopil medailon mezi prsty a pohlédl do drobounkých hnědých teček, kde měla tvář oči.
„Prosím tě, matko Anno,“ modlil se v duchu, „odveď mě z téhle lodi domů. Odveď mě domů.“ Svíral přívěsek v pěsti tak pevně, až mu po jeho zadní straně, vyřezané tak, aby na jejím povrchu vystupoval dřevěný kříž, zůstal na dlani červený otisk kříže. Uběhlo mnoho hodin, než Manuel usnul.
* * *
O dva dny později opustila nejšťastlivější a neporazitelná Armáda přístav La Coranu, tentokrát bez vlajek, zástupů diváků či větrem unášených oblaků kněžského kadidla. Tentokrát jim Bůh dopřál západní vítr, a tak pluli slušnou rychlostí k severu. Lodě tvořily formaci navrženou vojáky, spořádané šiky, které se pohupovaly na vlnách nahoru a dolů – na čele galeasy, uprostřed velké a neohrabané zásobovací lodě a na křídlech velké galeony. Tisíce plachet napjatých na stovkách stěžňů skýtaly velkolepý, působivý a znepokojivý pohled, připomínající houštinu bílých stromů na širé modré planině.
Na Manuela pohled zapůsobil stejně silně jako na ostatní chlapy. Na La Lavii byly čtyři stovky mužů a na řízení lodi jich bylo najednou potřeba jen třicet, takže celé tři stovky vojáků stály v kastelu na zádi, pozorujíce flotilu, a námořníci, kteří neměli službu nebo nevyspávali, dělali totéž v o něco nižším kastelu na přídi.
Manuelovy povinnosti coby námořníka byly prosté. Přidělili ho k levobočnímu roubení záďového kastelu, kde byly uvázány otěže levé strany plachet na hlavním stěžni a otěže velké latinské plachty na předním stěžni. Manuel pomáhal lana přitahovat či povolovat podle Laeghrových pokynů pěti dalším chlapům – ti se starali i o vázání uzlů, takže Manuelova práce spočívala jen v tahání za provaz, když mu to bylo řečeno. Mohlo to být složitější, jenže Laeghrův plán udělat z něj jako z ostatních Afričanů na palubě hlídku v lodním koši ztroskotal. Ne že by to Laeghr nezkusil. „Bůh vás Afričany stvořil s lepší hlavou na vejšky, takže dokážete lézt po stromech, aby vás nesežrali lvi, že jo?“ Ale když se Manuel vydal za Maročanem jménem Habedín po provazovém žebříku k hlavnímu koši, zjistil, že se pohupuje v prostoru, divže se neotírá o nízké neprůhledné mraky, a moře, zdobené krajkovím brázd lodí vpředu, bylo častěji přímo pod ním než někde jinde. Rukama i nohama se přimkl k podpěře hlavního koše a bylo potřeba pěti mužů, aby ho se smíchem i klením násilím odtrhli a odtáhli dolů. Značně znechucený Laeghr mu nařezal rákoskou, aniž by ovšem použil skutečnou sílu, a strčil ho k roubení na levoboku. „Ty musíš bejt spálenej Sicilián.“ A tak bylo Manuelovi přiděleno místo.
Se zbytkem posádky vycházel navzdory této příhodě dobře. S vojáky ne – ti se k námořníkům, kteří se jim klidili z cesty, aby se vyhnuli nadávce či ráně, chovali neurvale a povýšenecky. A tak tři čtvrtiny mužů na palubě patřily k odlišné třídě a zůstávali tu cizí. A námořníci tak drželi při sobě. Byla to smíšená cháska, posbíraná z celého Středozemí, a Manuelův nedávný příchod nebyl ničím neobvyklým. Sjednocovaly je pouze jejich nechuť a odpor k vojákům.
„Tihle hrdinové by ostrov Wight nikdy nedobyli, kdybysme je tam my nedovezli,“ prohlásil Juan.
Manuel se nejprve seznámil s chlapy na postu, kam byl přidělen, a potom i s chlapy ze své kóje. A protože uměl španělsky i portugalsky a slušně se domluvil arabsky, sicilsky, latinsky i marockým nářečím, mohl si povídat se všemi ve svém rohu dolní příďové paluby. Občas ho někdo požádal, aby tlumočil Maročanům, což nejednou znamenalo, že se stal rozhodčím sporu. Manuel uvažoval rychle, a kdykoli to pomohlo dosažení smíru, nepřekládal přesně. Jediný čistokrevný Španěl v kóji byl Juan – námořník, který častoval Laeghra zatrpklými poznámkami, když sem Manuel přišel. Juan hrozně rád mluvil a neustále si Manuelovi i ostatním na něco stěžoval.
„Já už s El Drácem bojoval. V Indii,“ chvástal se. „Budeme mít štěstí, jestli kolem toho ďábla proklouzneme. Dejte na mě, že se nám to nepovede.“
Manuelovi drazí u hlavního roubení byli veselejší a Manuel si společné hlídky i dril podle Laeghrových náročných pokynů oblíbil. Chlapi mu přezdívali Košař nebo Šplhač a tropili si žerty z jeho uzlů, které se na úvazových kolících vzpíraly rychlému rozvázání. Tato neschopnost Manuelovi vynesla pěkných pár šlehnutí Laeghrovou rákoskou, na palubě byli ale i horší námořníci, a nezdálo se, že by vůči němu plavební mistr choval nepřátelské pocity.
Život plný neustálých změn učinil Manuela přizpůsobivým a zaběhaná činnost na lodi se mu stala přirozeným způsobem existence. Laeghr či Pietro, předák Manuelova stanoviště, ho vzbudili křikem. Poté se vydal nahoru na dělovou palubu, kde panovali vojáci, a odtud vzhůru po velikém žebříku na čerstvý vzduch. Teprve poté si mohl být jist denní dobou. První týden bylo nevýslovné potěšení dostat se ze šera spodních palub ven pod oblaka, do větru a na čistý slaný vzduch, jak ale postupovali k severu, nebezpečně se ochlazovalo. Když jim skončila hlídka, uchýlil se Manuel se svými druhy do kuchyně, kde dostali suchary a víno s vodou. Občas kuchaři zabili nějakou kozu či slepici a uvařili polévku. Obvykle ale byly jenom suchary – suchary, které ještě ani neztvrdly v sudech. Muži kvůli tomu smutně reptali.
„Suchary jsou nejlepší, když jsou tvrdý jako dřevo a prolezlý červama,“ vysvětloval Manuelovi Habedín.
„A jak se pak jí?“ vyzvídal Manuel.
„Mlátíš sucharem o stůl, dokud z něj červi nevypadaj. Když chceš, tak jíš i červy.“ Muži se zasmáli a Manuel předpokládal, že Habedín žertuje. Jistý si ale nebyl.
„Já tyhle těstovitý sračky nesnáším,“ přidal se k hovoru portugalsky Pietro. Manuel to pro oba mlčenlivé Maročany přeložil do marocké arabštiny a španělsky souhlasil, že je to do žaludku těžké. „Nejhorší je,“ poznamenal, „že některé kousky jsou tvrdé a jiné pořád ještě čerstvé.“
„Ty čerstvý se vůbec neupekly.“
„Nene, to jsou ty červi.“
S pokračující cestou se Manuelovi kamarádi z kóje stále více sbližovali. Maročané dále na sever trpěli strašlivě zimou. Po službě scházeli do podpalubí s tmavou pokožkou úplně posetou husí kůží, připomínající strniště po sklizni. Rty a nehty na rukou měli promodralé, a než usnuli, celou hodinu se třásli a zuby jim cvakaly jako kastaněty muzikantů při fiestě. Vlny na Atlantiku byly navíc stále vyšší a muži, kteří na sebe museli navléct každičký dostupný kousek oblečení, se v dřevěných ložích bez matrace převalovali bez zábran. A tak Maročané – a po nich i všichni ostatní na spodní palubě na přídi – spali na lůžku po třech, střídali se uprostřed a choulili se k sobě jako lžíce. Když byli takhle natěsnáni, mohlo je houpání lodi sice přimáčknout k trámkům, ale nedokázalo je převalit. Manuelova ochota se tohoto hromadného spaní účastnit a ležet u trámků z něj činila oblíbeného druha. Všichni se shodovali, že je výborný polštář.
* * *
Příčinou jeho onemocnění byly patrně ruce. Jeho duch se sice s tažením na sever smířil, tělu to ale trvalo déle. Každodenní tahání hrubých konopných kůží mu sedřelo kůži z dlaní, své stopy na nich zanechaly i sůl, třísky, úvazové kolíky a občas i něčí bota, takže si po prvním týdnu obalil ruce plátěnými pruhy, které si utrhl od podolku košile. Když dostal horečku, ruce mu při každém úderu srdce bolestivě pulzovaly, a Manuel usoudil, že do něj horkost vstoupila poraněnými dlaněmi.
Potom se mu vzbouřil žaludek, takže v něm nic neudržel. Pohled na suchary či polévku se mu hnusil, horečka se zhoršovala a Manuel začal být vyprahlý a slabý. Většinu času trávil na lodním záchodě, sužován úplavicí.
„Otrávil ses sucharama,“ soudil Juan. „Zrovna jako já v Indii. To je z toho, když balej suchary čerstvý. To už do těch sudů mohli cpát rovnou syrový těsto.“
Manuelovi kamarádi z kóje sdělili Laeghrovi, jak na tom Manuel je, a Laeghr ho nechal přesunout na ošetřovnu‘, která byla na dolní palubě na zádi, v široké komoře, o niž se nemocní dělili s osou kormidla – velikým ohlazeným kmenem stromu, jenž procházel podlahou i stropem. Všichni ostatní muži tu byli vážně nemocní. Když ho uložili na slamník, cítil se Manuel mizerně. Sužovala ho nevolnost a rozkladem páchnoucí ošetřovna mu naháněla hrozný strach. Muž na slamníku vedle něj byl v bezvědomí a převaloval se spolu s houpáním lodi. Nízkou komora osvětlovaly tři svíčky v lucernách a vyplňovaly jí stíny. Jeden z dominikánských mnichů, bratr Lucien, dal Manuelovi horkou vodu a otřel mu obličej. Chvíli si povídali a bratr vyslechl Manuelovu zpověď, což by měl dělat jen řádně vysvěcený kněz. Jenže Manuelovi i Lucienovi to bylo jedno. Kněží na palubě se ošetřovně vyhýbali a většinou se věnovali jen důstojníkům a vojákům. O bratra Lucienovi se vědělo, že je ochoten zaopatřovat námořníky, a ti ho za to měli rádi.
Horečka se Manuelovi zhoršila, takže nemohl jíst. Dny ubíhaly, a když se Manuel vzbudil, muži, které měl kolem sebe, byli jiní než ti, které kolem sebe měl, když usínal. Byl přesvědčený, že zemře, a opět pocítil zoufalství, že ho přinutili, aby se stal příslušníkem nejšťastlivější a neporazitelné Armády. „Co tu pohledáváme?“ vyptával se nakřáplým hlasem bratra Luciena. „Proč bychom neměli nechat Angličany peklu napospas, když jim to udělá radost?“
„Úkolem Armády není jen potrestání anglických kacířů,“ odvětil Lucien. Pozvedl svíčku blíž ke své knize, což nebyla bible, ale útlá věcička, kterou schovával v rouchu. Stíny poskakovaly po zčernalých trámech a plaňkách na nich a osa kormidla skřípěla, když se otáčela v koženém límci v podlaze. „Bůh nás také poslal, aby nás vyzkoušel. Poslouchej:
„Vezmu na sebe podobu tavičova ohně, očišťujícího od strusky přežitých forem. Toto je má přísná podoba, já jsem ten, kdo zkouší zlato v peci. A přece jsi-li zkoušen ohněm, zlato tvé duše bude očištěno, nápadné jako oheň: pak ti bude dáno vidění tvého Pána, a až ho spatříš, uzříš zářícího, který je tvým pravým já.“
Pamatuj na to a buď silný. Tady, napij se vody – no tak, chceš snad svého Boha zklamat? Tohle je součást zkoušky.“ Manuel pil a zvracel. Jeho tělo už nebylo víc než ohnivý jazyk obalený kůží, s výjimkou dlaní, kde jazyk vyhřezl ven. Přestal počítat dny a zapomněl na existenci všech kromě sebe sama a bratra Luciena. „Nikdy jsem nechtěl odejít z kláštera,“ svěřoval se mu, „a přece jsem si nemyslel, že se tam zdržím dlouho. Ještě nikdy jsem se nikde dlouho nezdržel. Byl jsem tam doma, ale zároveň jsem věděl, že tam doma nejsem. Svůj domov jsem zatím nenašel. Říká se, že je v Anglii led – jednou jsem viděl v katalonských horách sníh. Pojedeme domů, Otče? Chci se jen vrátit do kláštera a stát se otcem jako vy.“
„Domů pojedeme. A co se z tebe stane, ví jen sám Bůh. Má pro tebe místo. Teď spi. Spi.“
* * *
Když se horečka zlomila, už mu vystupovala žebra z hrudi stejně zřetelně jako prsty na pěsti. Byl sotva schopen chůze. Z šera se vynořila Lucienova úzká tvář, jasná jako vzpomínka. „Zkus tuhle polévku. Bůh očividně soudí, že tě tu má nechat.“
„Děkuji ti, svatá Anno, že ses za mě přimluvila,“ zaskřehotal Manuel. Dychtivě polévku vypil. „Chci se vrátit do svojí kóje.“
„Brzy.“
Vzali ho nahoru na palubu. Dokud se přidržoval zábradlí a podpěr, mohl chodit, i když měl pocit, jako by se vznášel. Laeghr ho potěšeně pozdravil a kamarádi ze stanoviště zrovna tak. Svět hýřil odstíny modré, kolem syčely vlny, nízké mraky do sebe strkaly při úprku na jih a mezi nimi se řinuly paprsky slunečního svitu, pronikajícího do vody. Manuel byl zproštěn aktivní služby, přesto trávil na svém postu tolik hodin, kolik jen mohl. Těžko mohl uvěřit, že svou nemoc přežil. Jistě, ještě se úplně nezotavil a nebyl schopen jíst nic v pevném stavu a suchary obzvlášť, takže jeho strava sestávala jen z polévky a vína. Bylo mu slabo a neustále pociťoval závrať. Když ale stál na palubě ve větru, byl si jist, že se uzdravuje, a tak se tam zdržoval co možná nejdéle. Ve skutečnosti tam byl i ve chvíli, kdy poprvé spatřili Anglii. Vojáci bez sebe vzrušením rozčileně vykřikovali a ukazovali na bod, který vyskočil na obzoru a kterému Laeghr říkal Ještěrka. Manuel už moři natolik přivykl, že mu nízký mys zvedající se nad přídí na levoboku připadal jako nepřirozené narušení mořského světa, jako by zde právě ustupovala záplava a tahle utopená úbočí se teď těžce zdvihala z vln, promočená skrznaskrz a pokrytá zelenými chaluhami, jež dosud nezahynuly. A to byla Anglie.
* * *
Několik dní nato potkali první anglické lodě – rychlejší než španělské galeony, jenže mnohem menší. Postup Armády nemohly zdržet o nic víc, než by dokázaly mouchy zpomalit stádo krav. Vlny začaly být strmější a těsněji následovaly jedna za druhou. Změna v rytmu pohupování La Lavie způsobovala, že se Manuel s obtížemi držel na nohou. Jednou se praštil do hlavy a jindy si zase strhl z dlaně strupy, když se pokoušel udržet rovnováhu během divokého náklonu způsobeného prudkou změnou kurzu. Jednoho rána se na nohou udržet nedokázal, a tak ležel ve tmě na lůžku a kamarádi mu nosili v hrnku polévku. Tak to šlo dlouhý čas. Manuel opět dostal strach, že zemře. Nakonec přišli dolů společně Laeghr s Lucienem.
„Musíš teď vstát,“ prohlásil Laeghr. „Do hodiny budeme bojovat a potřebujeme tě. Nachystali jsme ti snadnou práci.“
„Musíš jen střelcům rozdávat doutnáky,“ vysvětloval bratr Lucien, zatímco Manuelovi pomáhal na nohy. „Bůh ti pomůže.“
„Bůh mi bude muset pomoci,“ odtušil Manuel. Viděl, jak se oběma mužům nad hlavou třepotají jejich duše: malé průzračné ohníčky o třech jazycích, které jim šlehaly z hlavy a osvětlovaly jim tváře.
„Zlato tvé duše bude očištěno, nápadné jako oheň,“ vzpomněl si Manuel.
„Tiše,“ napomenul ho Lucien a zamračil se; Manuelovi došlo, že to, co mu kněz četl, je tajemství.
Uprostřed lodi si Manuel všiml, že vidí i vzduch, zbarvený do ruda. Leželi na dně oceánu rudého vzduchu, zrovna tak, jako leželi na hladině oceánu modré vody. Když dýchali, rudý vzduch tmaví. Muži vypouštěli sloupce vzduchu, jako když koně za mrazivého rána vydechují obláčky páry, až na to, že tato pára byla rudá. Manuel se jen díval a díval a žasl nad novými schopnostmi, které Bůh propůjčil jeho zraku.
„Tady,“ řekl Laeghr a drsně ho nasměroval přes palubu. „Tahle káď troudu je tvoje. Tohle je doutnák, rozumíš?“ U pažení stála káď plná smyček pevně splétané šňůry. Jeden konec šňůry visel přes okraj kádě, hořel a se syčením barvil okolní vzduch na tmavě rudou. Manuel přikývl „Doutnák.“
„Tady máš nůž. Nařež asi takhle dlouhý kusy a zapaluj je těma, který si necháš u sebe. Ty kusy pak rozdávej střelcům, co si přijdou, nebo je odnes těm, co si o ně zavolaj. Ty zapálený ale nerozdej všechny. Rozumíš?“
Manuel přikývl, že rozumí, a omámeně se posadil. Střílnou v pažení jen pár stop od něj vykukovalo jedno z největších děl. Muži kolem něj Manuela pozdravili. Přes palubu stáli u svého roubení kamarádi z Manuelova postu. Vojáci se seřadili v kastelech na přídi i na zádi, vzrušeně vykřikovali a leskli se jako nějací měkkýši na slunci. Střílnou Manuel zahlédl kousek anglického pobřeží.
Laeghr se přišel podívat, jak se mu daří. „Hele, neuřež si tu prsty, kluku. Vidíš tamhle? To je ostrov Wight. Obeplujeme ho a nepochybuju o tom, že ho dobudem a využijem jako základnu pro útok na pevninu. S těmahle vojákama a loděma nás z něj nikdy nedostanou. Je to dobrej plán.“
Jenže věci se podle Laeghrova plánu. Armáda se velikým půlměsícem tvořeným pěti jasně odlišenými rojnicemi lodí prudce stočila kolem východního pobřeží ostrova Wight. Při jeho obeplouvání se však galeasy v čele střetly s nejtužším anglickým odporem, na jaký Armáda zatím narazila. U lodí se objevily bílé obláčky, jejich paluby rychle potřísnila rudá a ozval se strašlivý rámus.
Potom se jim na křídlo kolem jižního mysu ostrova vrhly El Dracovy lodi a La Lavia se náhle ocitla v boji. Vojáci řvali a pálili z arkebuz a veliké dělo vedle Manuela uskočilo na podvozku dozadu s takovou ránou, až to Manuela srazilo na pažení. Byl pak skoro hluchý. Doutnáky šly najednou na odbyt. Manuel řezal šňůru a tiskl zapálené konce k nezapáleným a zažíhal je svým rudým dechem. Přeletující dělové koule za sebou zanechávaly v krvavém vzduchu zvlněné stopy. Umounění chlapi popadli doutnák a pospíchali ke svým dělům, uskakujíce před kladkami bušícími do paluby. Manuel viděl dělové koule, veliké jako grapefruit, které na ně přilétaly z anglických lodí a hvízdavě je míjely. A viděl i ony průzračné plamenné jazyky, vířící nad hlavami mužů výš než kdy jindy.
Potom jedna koule prolétla střílnou dovnitř a srazila dělo z podvozku a muže na palubu. Manuel se zvedl a s hrůzou si všiml, že ohnivé koruny rozházených střelců zmizely. Hlavy střelců teď viděl zřetelně a střelci byli jen lidé, jen pouhá těla naaranžovaná na zbrázděném povrchu paluby. Vzlykaje se pokusil jednoho střelce, který krvácel jen z uší, zvednout. Přes ramena ho švihla Laeghrova rákoska. „Nepřestávej řezat doutnáky! O tyhle chlapy se postarají jiný!“ A tak Manuel řezal šňůru a třesoucíma se rukama ji se zoufalým blafnutím zapaloval, zatímco děla burácela, nechránění vojáci na kastelech křičeli pod sprškou železa a rudý vzduch rvaly prolétající střely.
* * *
Příštích pár dní bylo svědkem několika podobných bitev, neboť Angličané vytlačili Armádu za ostrov Wight dál do kanálu. Horečka nedovolila Manuelovi usnout, a tak v noci pomáhal zraněným na palubě, držel je a otíral jim zpocené tváře, přestože blouznil skoro stejně jako oni. Za úsvitu snědl suchary, vypil hrnek vína a šel ke své kádi s doutnákem očekávat další střet. La Lavia byla největší lodí na levém křídle, takže při útoku Angličanů pokaždé čelila největšímu náporu. Třetího dne se z hlavního stěžně zřítilo ráhno hlavní vrcholové plachty na Manuelovu starou partu od roubení a rozdrtilo Hanána a Pietra. Manuel jim běžel přes palubu na pomoc a křikem vyjadřoval svou bolest. Odvedl Juana dolů do kóje a vrátil se do středu lodi. Muži kolem něj byli sráženi na palubu, ale on na to nedbal. Proskakoval rudou mlhou, která jej téměř oslepovala, a roznášel doutnáky posádkám děl, nyní natolik zdecimovaným, že si nemohli dovolit někoho k němu poslat. Pomáhal zraněným dole na ošetřovně, z níž se stalo skutečné předsálí pekla.
Pomáhal odtahovat mrtvé stranou, přičemž pokaždé zaskřehotal krátkou modlitbu, a pomáhal vojákům, kteří se schovávali za zástěnou pažení a marně čekali, až se Angličané dostanou na dostřel jejich arkebuz. Ve středu lodi teď zněly výkřiky: „Manueli, doutnák! Manueli, trochu vody! Pomoc, Manueli!“ A Manuel jim s horečnatým přílivem energie na pomoc přispěchal.
Byl neustále v takovém chvatu, že uprostřed jednoho zuřivého střetu bezmála vrazil do své patronky, svaté Anny, která zničehonic stála v koutě u jeho kádě. Vyděsil se, když ji uviděl.
„Babičko!“ vykřikl. „Tady byste být neměla, je to nebezpečné.“
„Jsem tu, abych ti pomohla, protože pomáháš druhým,“ odvětila Anna. Ukázala přes narudlé vlny k jedné z anglických lodí. Manuel viděl, jak se u boku lodi objevil obláček dýmu a z toho dýmu se vynořila dělová koule obloukem letící nad vodou. Viděl ji stejně zřetelně, jako by byl býval viděl olivu, kterou by po něm kdosi hodil z opačného konce místnosti: kulatou černou kuličku, která se líně otáčela a zvětšovala spolu s tím, jak se přibližovala. Teď už Manuel poznal, že letí na něj, přímo na něj, takže mu její trajektorie protne srdce. „Ehm, svatá Anno,“ vyhrkl, doufaje, že na to svoji světici upozorní. Ale ta už to viděla, letmo se dotkla jeho čela a vyletěla nahoru k hlavnímu koši, mezi slepé námořníky. Manuel ji sledoval a zároveň pozoroval blížící se dělovou kouli. Při doteku Anniny ruky odpadla z konce hlavního ráhna kladka a zastavila kouli v letu, když ji srazila do trupu, kde koule uvázla, do půli zaražená v tlusté vrstvě dřeva. Manuel na černou polokouli zíral s otevřenou pusou. Zamával svaté Anně, ta mu mávání oplatila a rozletěla se rudými mraky k nebi. Manuel si klekl, odříkal děkovnou modlitbu jak jí, tak Ježíšovi, že ji poslal, a potom se vrátil k řezání doutnáku.
* * *
Noc nebo dvě nato – Manuel sám netušil, neboť se mu běh času stal čímsi poddajným, prchavým a především bezvýznamným – zakotvila Armáda nedaleko Calais, hned u vlámského pobřeží. Poprvé od chvíle, kdy vyrazili z La Coruni, spočívala La Lavia nehybně a noci naslouchající Manuel si uvědomil, kolik z neustálého nápěvu vrzajícího a sténajícího dřeva je hlasem posádky, nikoli lodi. Rychle vypil svůj příděl vody s vínem a procházel celou spodní palubu, povídal si s raněnými, a když mohl, pomáhal vyndávat střepiny a třísky. Mnozí muži chtěli, aby se jich dotkl, poněvadž jeho bezpečný průchod některými dějišti nejhoršího krveprolití nezůstal nepovšimnut. Manuel se jich dotýkal, a pokud si to přáli, odříkal modlitbu. Potom vyšel nahoru na palubu. Vál lehký vánek od jihozápadu a loď se lehounce pohupovala na vlnách. Vzduch nebyl poprvé za celý týden prosycen rudou – Manuel viděl hvězdy a na vlámském pobřeží vzdálené vatry, připomínající hvězdy, které spadly a nyní na zemi vyhasínají.
Laeghr kulhal středem lodi sem a tam a ze své obvyklé trasy se odchyloval, jen aby se vyhnul rozbitým prknům.
„Jsi raněný, Laeghře?“ vyptával se Manuel.
Laeghr místo odpovědi zavrčel. Manuel kráčel vedle něj. Laeghr se po chvíli zastavil a řekl: „Říkají o tobě, že jsi teď svatej, protože jsi těch pár posledních dnů běhal po celý palubě, choval se, jako by ta palba, co jsme schytávali, byla jen nějaká sprška, a přece tě nic netrefilo. Já ale tvrdím, že jsi prostě jen moc velkej hlupák. A hlupáci tančej tam, kde by se andělé běželi schovat. To je část kletby, která na nás byla uvržená. Ti, kdo se naučí pravidla a hrajou, jak se má, přijdou nakonec k úrazu – a občas proto, že dělaj to, co je nejvíc chrání. Zatímco slepých bláznů, který nakráčej přímo do největší mely, se nikdo ani nedotkne.“
Manuel pozoroval Laeghrův krok. „Co máš s nohou?“
Laeghr pokrčil rameny. „Netuším, co s ní bude.“
Manuel se zastavil pod lucernou a pohlédl Laeghrovi do očí. „Objevila se svatá Anna a odrazila dělovou kouli, která na mě zničehonic mířila. To, že mi zachránila život, mělo nějaký smysl.“
„Ne.“ Laeghr udeřil holí od paluby. „Ta horečka tě připravila o rozum, kluku.“
„Můžu ti tu kouli ukázat!“ prohlásil Manuel. „Uvízla v trupu!“ Laeghr odkulhal.
Manuel, vyvedený Laeghrovými slovy i jeho pajdavou chůzí z míry, se zadíval přes vodu k Flandrům. Spatřil tam něco, co nechápal.
„Laeghře?“
„Co je?“ ozval se přes celý střed lodi Laeghrův hlas.
„Něco tam září… možná duše všech Angličanů najednou…“ Manuelovi se chvěl hlas.
„Cože?“
„Něco po nás jde. Pojď sem.“
Dup, dup, dup. Manuel uslyšel Laeghrův syčivý nádech a tichou kletbu.
„Zápalný lodě!“ zahulákal Laeghr, co mu plíce stačily. „Zápalný lodě! Proberte se!“
Na lodi během chvíle propukla hotová vřava a všude běhali vojáci. „Pojď se mnou,“ vyzval Laeghr Manuela a ten palubního mistra následoval ke kastelu na přídi, kde do vody klesalo kotevní lano. Laeghr někde cestou sehnal halapartnu a tu teď Manuelovi podal. „Přesekni to lano.“
„Ale mistře, vždyť ztratíme kotvu.“
„Ty zápalný lodě jsou moc velký, než aby se daly zastavit, a pokud jsou to ďábelský lodě, vybuchnou a všechny nás zabijou. Přesekni ho.“
Manuel začal sekat do tlustého lana, které bylo silné skoro jako kmen malého stromu. Sekal a sekal, ale když halapartnu popadl Laeghr a začal sekat sám, neohrabaně se vyhýbaje přenesení váhy na špatnou nohu, byl přeťatý teprve jeden pramen. Zaslechli hlas kapitána lodi: „Přesekněte kotevní lano!“ Laeghr se zachechtal.
Provaz praskl a oni pluli volně. Jenže zápalně lodě byly hned za nimi. Manuel v pekelné záři spatřil anglické námořníky chodit po hořících palubách a probíhat plameny jako nějací salamandři nebo démoni. Nepochybně to byli ďáblové. Ohně zvedající se nad osmi zápalnými loděmi se dělily o démonický život s Angličany; každý jazyk žlutého plamene měl v sobě oko anglického démona, hledající Armádu, a některá z nich se z plamenů, které se nad zápalnými loděmi svíjely, skokem vyprostila v marném pokusu dolétnout na La Lavii a podpálit ji. Manuel udržoval jiskry mimo loď dřevěným medailonem a gestem, kterým jako chlapec odvracel ďáblovo oko na Sicílii. Mezitím se lodě flotily uvolnily, nechaly se unášet proudem a srážely se v horečné snaze zápalným lodím uniknout. Kapitáni a důstojníci divoce pokřikovali na své druhy na jiných lodích, jenže nadarmo. Potmě a bez kotev nebylo možné lodě znovu seskupit, a jak noc postupovala, vítr většinu z nich odnesl na Severní moře. Úhledné šiky Armády byly poprvé prolomeny a už se nikdy neměly obnovit.
* * *
Když bylo po všem, udržovala si La Lavia v Severním moři pozici plachtěním, zatímco se důstojníci snažili identifikovat okolní lodě a zjistit, jaké jsou rozkazy Mediny Sidonie. Manuel a Juan stáli se zbytkem kamarádů z kóje uprostřed lodi. Juan zavrtěl hlavou. „V Portugalsku jsem dělával korkový špunty. A tam v kanálu jsme byli jako korek vraženej do hrdla flašky. Dokud jsme byli v tom hrdle zaseklý, nic se nedělo – to se pořád zužovalo a zužovalo a dostat ven by nás nedokázali. Teď nás ale Angláni natlačili dolů do flašky. Plavíme se ve vlastních slivkách. A z flašky už se nikdy nedostaneme.“
„Každopádně ne skrz hrdlo,“ souhlasil jeden ze zbylých chlapů.
„Ani nikudy jinudy.“
„Bůh nás domů dovede,“ prohlásil Manuel.
Juan zavrtěl hlavou.
* * *
Než by se pokusil prorazit kanálem, admirál Medina Sidonia rozhodl, že Armáda má obeplout Skotsko a pak se vrátit domů. Laeghra odvezli na den na vlajkovou loď, aby pomohl vytyčit kurs, protože tak jako on se žádný ze španělských kormidelníků na severu nevyznal.
Poničená flotila se vydala od slunce, stále výš na chladné Severní moře. Po noci zápalných lodí obnovil Medina Sidonia disciplínu v ještě přísnější podobě. Jednoho dne se přeživší v mnoha bitvách v kanálu stali svědkem toho, jak na rameni ráhna oběsili kapitána, který připustil, aby se jeho plavidlo dostalo před admirálovu vlajkovou loď, tedy do nyní zapovězeného postavení. Karaka znovu a znovu proplouvala flotilou, aby mrtvolu neposlušného kapitána, pohupující se volně na ráhnu, viděly všechny posádky.
Manuel ten obraz sledoval s odporem. Jakmile zemřel, byla z člověka jen hromádka kostí; kapitánovu duši v oblacích nad sebou Manuel nikde nezahlédl. Možná se propadla do moře – cestou do pekel. Smrt byla podivný přechod. Zvláštní, že Bůh nebyl ohledně toho, co přijde po ní, trochu konkrétnější.
A tak se La Lavia stejně jako zbytek flotily věrně ploužila za admirálovou vlajkovou lodí. Ta je vedla dál a dál na sever, do království chladu. Když občas ráno vyšli za nevlídného žlutavého úsvitu na palubu, visely z namrzlého lanoví rampouchy, takže vypadalo jako šňůry démantů. Některé dny se zdálo, že se pod stříbrnou oblohou plaví po moři mléka. A jiné dny mělo moře barvu podlitiny a nebe zářilo tak průzračnou světlou modří, až se Manuel zalykal touhou tuhle cestu přežít a žít dál. A přece měl pocit, že zmrzne. Na trýznivé noci horečky vzpomínal se stejnou láskou jako na svůj první domov na pobřeží severní Afriky.
Zima sužovala všechny bez rozdílu. Hospodářská zvířata byla mrtvá, a tak kuchyně zavřela – už žádná horká polévka. Admirál zavedl přídělový systém pro všechny, včetně sebe.
Takové strádání ho upoutalo na zbytek plavby na lůžko. Pro námořníky, kteří museli tahat mokré či zmrzlé provazy, to bylo horší. Manuel sledoval zachmuřené tváře ve frontě na dva suchary a velký hrnek vína s vodou – jejich denní příděl – a soudil, že poplují na sever, dokud se slunce neocitne za obzorem a oni v ledové říši smrti, na severním pólu, kde je Boží vláda křehká, se všichni najednou vzdají života a zemřou. A opravdu, větry je zahnaly téměř až k Norsku a západním směrem stáčeli střelami poseté vraky jen s velkými obtížemi.
Když tak učinili, objevili v trupu La Lavie na dvacet nových trhlin, a muži, již tak vyčerpaní námahou spojenou s chodem lodi, museli nepřetržitě obsluhovat pumpy. Pinta vody a pinta vína denně nestačily. Muži umírali. Úplavice, nachlazení, sebemenší zranění – to vše vedlo k rychlému konci.
Manuel opět viděl vzduch. Ten byl teď sytě modrý a výrazně tmavší tam, kde ho muži vydechovali, takže je všechny halilo tmavomodré povětří a zastíralo planoucí koruny jejich duší. Všichni ranění na ošetřovně zemřeli. Mnozí z nich v posledních chvílích volali po Manuelovi; držel je za ruku nebo se jich dotýkal na čele, a když jim duše třepotavě odskočila od hlavy jako poslední zášleh plamene nad uhlíky vyhasínajícího ohně, modlil se za ně. Volali po něm i jiní muži, příliš slabí, než aby opustili lůžko, a on šel a v jejich utrpení při nich stál. Dva z nich se uzdravili z úplavice, takže Manuelova přítomnost byla vyžadována o to častěji. O Manuelův dotek požádal i sám kapitán, když onemocněl – přesto ale zemřel, jako většina ostatních.
* * *
Jednou ráno stál Manuel s Laeghrem u pažení uprostřed lodi. Bylo chladno a zataženo, moře mělo barvu olovnatého skla. Vojáci vyváděli svoje koně nahoru a shazovali je přes bok, aby ušetřili vodu.
„To se mělo udělat hned, jak nás vytlačili z Rukávu,“ prohodil Laeghr. „Škoda vody.“
„Já ani netušil, že koně na palubě máme,“ řekl Manuel.
Laeghr se uchechtl. „Ty seš prvotřídní trouba, kluku. Jedno překvápko za druhým.“
Pozorovali nepříjemné pády koní, jejich koulení očima a rozšířené nozdry vyfukující oblaka modrého vzduchu. A jejich krátké pokusy plavat.
„Na druhou stranu bysme jich možná měli pár sníst,“ uvažoval Laeghr.
„Koňské maso?“
„Tak hrozný bejt nemůže.“
Všichni koně zmizeli, vyměnivše modrý vzduch za olověně šedou vodu.
„Je to kruté,“ opáčil Manuel.
„V koňských šířkách plavou celou hodinu,“ řekl Laeghr. „Tady to maj lepší.“ Ukázal k západu. „Vidíš ty vysoký mraky?“
„Ano.“
„Stojej nad Orknejema. Nad Orknejema nebo Shetlandama, to už nevím jistě. Bude zajímavý zjistit, jestli ty pitomci dokážou tenhle vrak v pořádku propasírovat mezi ostrovama.“ Když se Manuel rozhlédl, spatřil jen asi tucet lodí, zbytek Armády byl nejspíš za obzorem před nimi. Zrovna si přestal lámat hlavu s tím, co Laeghr právě řekl, protože provést je mezi nejsevernějšími z Britských ostrovů bude přirozeně Laeghmv úkol, když tu Laeghr zakoulel očima jako předtím koně a zhroutil se na palubu. Manuel ho s několika námořníky snesl na ošetřovnu.
„To je tou nohou,“ vysvětloval bratr Lucien. „Má rozdrcené chodidlo a zanítila se mu celá noha. Měl mi dovolit ji amputovat.“
Kolem poledního nabyl Laeghr znovu vědomí. Manuel, který se od něj nehnul, ho vzal za ruku, ale Laeghr se zamračil a ruku odtáhl.
„Poslouchej,“ vypravil ze sebe s námahou. Jeho duše nebyla víc než modrá čapka zakrývající zcuchané stříbrem, prokvetlé vlasy. „Naučím tě pár slov, který by se ti mohly pozdějc hodit.“ Pak pomalu vyslovil: „Tor conaloc an dhia,“ a Manuel to zopakoval. „Řekni to znova.“ Manuel opakoval Slabiky znovu a znovu jako nějakou latinskou modlitbu. Laeghr přikývl. „Tor conaloc an naom dhia. Dobře. Nikdy ty slova nezapomeň.“ Pak se upřeně zahleděl na palubníky nad sebou a na žádnou z Manuelových otázek neodpovídal. Na tváři se mu jako stíny jeden za druhým míhaly pocity. Konečně odtrhl pohled od nekonečna a podíval se na Manuela. „Dotkni se mě, chlapče.“
Manuel se dotkl jeho čela a Laeghr zavřel s cynickým úsměvem oči: modrá plamenná korunka zablikala, vylétla skrz palubu nahoru a zmizela.
Pohřbili ho téhož večera za hnědě kouřového, pekelného soumraku. Bratr Lucien odříkal zkrácenou mši mumlavým a pro všechny neslyšným hlasem a Manuel tiskl zadní stranu svého medailonu do studené kůže Laeghrovy paže tak dlouho, dokud tam po ní nezůstal otisk kříže. Potom Laeghra hodili přes palubu. Manuel to sledoval s klidem, který ho až překvapoval. Jen před pár týdny řval vztekem a bolestí, když to jeho druhy rvalo na kusy, a teď s nepochopitelnou vyrovnaností přihlížel, jak se muž, který ho učil a ochraňoval, noří do ocelově šedé vody a mizí.
* * *
Pár nocí nato seděl Manuel stranou svých kamarádů z kóje, spících na jedné hromadě jako vrh koťat. Pozoroval modré plamínky vlnící se nad vyčerpanými těly, pozoroval je bez soudů i pocitů. Byl unavený.
Do úzkého dveřního otvoru nahlédl bratr Lucien a sykl: „Manueli! Jsi tam?“
„Tady jsem.“
„Pojď se mnou.“
Manuel se zvedl a následoval Luciena. „Kam to jdeme?“
Bratr Lucien potřásl hlavou. „Přišel čas.“ Vše ostatní, co řekl, bylo řecky. Měl malou, ze tří stran zastíněnou lucernu se svíčkou, v jejíž záři mířili k průlezu vedoucímu ke spodním palubám.
Manuelova kóje sice ležela pod dělostřeleckou palubou, nejnižší palubou na lodi však nebyla. La Lavia byla mnohem, mnohem větší. Pod palubou s lůžky ležely tři další paluby, které neměly žádné střílny, protože se nacházely pod čarou ponoru. Ve věčném přítmí se tu skladovaly sudy s vodou a suchary, dělové koule, provazy a další zásoby. Minuli prachárnu, kde si zbrojíř obouval plstěné trepky, aby jiskra od jeho bot nevyhodila loď do povětří. Našli průlez se žebříkem sestupujícím na ještě nižší palubu. Chodbičky se v každém patře zužovaly a oni se museli přikrčit. Manuela ohromilo, když sestoupili ještě jednou, protože by byl měl za to, že už jsou u kýlu nebo v nějaké zvláštní komoře zavěšené pod ním, jenže Lucien věděl, že tomu tak není. A tak scházeli dolů, labyrintem vlhkých uliček z černého dřeva. Manuel se už dávno ztratil a držel se Lucienovy ruky, poněvadž se bál, že se od něj oddělí a zůstane beznadějně uvězněn v útrobách lodi. Konečně dorazili ke dveřím zaslepujícím úzkou chodbičku. Lucien na ně zaťukal a cosi sykl. Dveře se otevřely a vypustily dostatek světla, aby to Manuela oslnilo.
Místnost, do níž vstoupili, působila po chodbičkách značně prostorně. Byla to lanová komora a nacházela se na přídi, hned nad kýlem. Od střetu se zápalnými loděmi měla La Lavia provazů nedostatek a to, co zbývalo, se povalovalo v rozích této místnosti. Teď to osvětlovaly svíčky zasazené do malých železných svícnů přibitých k bočním trámům. Podlahu pokrývalo na palec vody, v níž se každičký plamének svíčky odrážel jako flíček bílého světla. Z lesklých zakřivených stěn kapala voda. Uprostřed místnosti ležela obrácená bedna, přikrytá kusem plátna. Kolem ní stálo několik mužů: voják, jeden nižší důstojník a pár námořníků, které Manuel znal jen od vidění. Průzračné kobaltové plameny na jejich hlavách dodávaly světlu v místnosti modravý nádech.
„Jsme připraveni, otče,“ oslovil jeden z mužů Luciena. Bratr zavedl Manuela na místo kousek od obrácené bedny a ostatní kolem něj utvořili kruh. U zadní stěny, poblíž děr tam, kde podlaha nedoléhala ke stěně, zahlédl Manuel dvě velké krysy s lesklými hnědými kožíšky, pomrkávaly a mrskající fousky nad tím nezvyklým ruchem. Manuel se zamračil a jedna z krys žbluňkla do vody na podlaze a zaplavala pod stěnu. Ocas se jí míhal sem a tam jako malý hádek, který Manuelovi prozrazuje její pravou podobu. Druhá krysa zůstala na místě a mžikajíc jasnýma kulatýma očkama Manuelovi drze oplácela nevlídný pohled.
Lucien se zpoza bedny podíval postupně na každého muže a cosi latinsky četl. První části Manuel rozuměl: „Věřím v Boha Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země a všech věcí viditelných i neviditelných…“ Lucien četl dál, hlasem mocným, leč konejšivým, prosebným, a přece hrdým. Když krédo dokončil, vzal si jinou knihu, tu menší, kterou při sobě vždycky nosil, a četl španělsky:
„Věz, ó Izraeli, že co tvůj lid životem a smrtí zve, je jako bílé a černé korálky na niti zavěšené, a nit ta změny věčné je můj neměnný život, kterýžto nekonečnou nit malých životů i smrtí spojuje.
Vítr loď z kurzu na hlubinu stáčí, toulavé větry smyslů ponechávají lidskou mysl hlubině napospas.
Pohleď však! Nadejde den, kdy světlo, jež jest, všechny větry ztiší a spoutá každou nestálou a ohavnou temnotu a všechny tvé příbytky budou požehnány bělostným jasem z koruny sestupujícím.“
Když to Lucien četl, voják pomalu chodil po komoře. Nejprve položil na krabici talíř s nakrájeným sucharem. Ten po měsících na moři ztvrdl, ale kdosi si dal tu práci a nakrájel ho na krajíčky a potom je vybrousil na oplatky tak tenké, že skrz ně bylo vidět a měly barvu medu. Občasné díry po červech jim propůjčovaly vzhled starých mincí, které někdo rozklepal a provrtal, aby je použil jako šperk.
Pak voják přinesl zpoza krabice prázdnou skleněnou láhev s hrdlem odříznutým tak, že tvořila jakousi misku. Do druhé ruky vzal jinou láhev a naplnil misku do poloviny příšerným vínem z La Lavie. Když láhev odložil, obešel skupinu a farář zatím dokončoval čtení. Každý z přítomných měl na rukou rány, které více či méně neustále ronily krev, a každý muž přidržel otevřenou ránu nad nastavenou miskou a nechal do ní skanout kapku, až bylo víno tak temné, že se Manuelovi, vnímajícímu modré světlo, zdálo tmavě fialové.
Voják položil misku na bednu vedle talíře oplatek. Bratr Lucien dočetl, pohlédl na bednu a zarecitoval poslední souvětí: „Ó, lampy ohnivé, projasněte hluboké jeskyně rozumu, neznámým jasem dejte teplo i světlo svému milovanému, abychom mohli s vámi býti jedno.“ Vzal talíř do ruky, obcházel komoru a vkládal oplatky mužům do úst. „Tělo Kristovo, které se dalo za vás. Tělo Kristovo, které se dalo za vás.“
Manuel rozlomil sucharovou oplatku mezi zuby a rozžvýkal ji. Konečně pochopil, co to dělají. Bylo to svaté přijímání za mrtvé: mše za Laeghra, mše za ně za všechny, neboť všichni byli odsouzeni ke zkáze. Za vlhkou zakřivenou stěnou jejich komory stálo hluboké moře, které se tisklo ke dřevu a dralo se na ně. Nakonec je všechny spolkne a oni se potopí a promění se v rybí potravu, načež svými kostmi vyzdobí dno oceánu, které Bůh navštěvuje jen zřídka. Manuel stěží dostal rozžvýkanou oplatku přes knedlík v krku. Když bratr Lucien zvedl polovinu láhve a přiložil si ji ke rtům poté, co nejprve řekl: „Krev Kristova, kterou prolil za vás,“ Manuel ho zarazil. Vzal láhev bratrovi z ruky. Voják vykročil, ale Lucien ho mávnutím zarazil. Potom bratr před Manuelem poklekl a pokřižoval se, jenže obráceně, jak to dělají Řekové, zleva doprava, místo normálním způsobem. Manuel pravil: „Ty jsi krev Kristova,“, přidržel polovinu láhve u Lucienových rtů a naklonil ji tak, aby se Lucien mohl napít.
Totéž udělal pro každého z mužů, včetně onoho vojáka. „Ty jsi Kristus.“ Bylo to poprvé, kdy měl kterýkoli z nich na této části svatého přijímání podíl, a někteří dokázali stěží polknout. Když se všichni napili, přiložil si Manuel láhev ke rtům a vypil ji až do dna. „Kniha bratra Luciena říká, že všechny vaše příbytky budou požehnány bělostným jasem, který je korunou ohně, a že všichni budeme učiněni Kristem. A tak to i je. Pili jsme a nyní jsme Kristus. Vizte,“ ukázal na zbývající krysu, která teď stála na zadních nožkách, umývala si přední tlapky, takže to vypadalo, jako by se modlila, a jasná kulatá očka upírala na Manuela, „i ta zvířata to vědí.“ Ulomil kousek sucharové oplatky, sklonil se a nabídl jej kryse. Krysa vzala úlomek do tlapek a snědla ho. Poddala se Manuelovu doteku. Manuel se narovnal a cítil, jak se mu do hlavy valí krev. Na každé hlavě teď plála ohnivá koruna sahající dost vysoko, aby olizovala stropní trámy a vyplňovala místnost světlem. „Je tady!“ vykřikl Manuel. „Poznamenal nás světlem, pohleďte!“ Dotýkal se postupně čel ostatních a potom byli všichni v náruči jasného bělostného světla, vzájemně se objímali, po tvářích jim stékaly slzy a vous jim rozpoltily obří úsměvy. Na vodou zalité podlaze tančilo na tisíckrát rozbité odražené světlo svíček. Polekaná krysa se šplouchnutím zmizela dírou pod stěnou a oni se smáli a smáli a smáli.
Manuel položil mnichovi, jemuž svítily oči radostí, ruku na ramena. „Je to dobré,“ prohlásil Manuel, když se všichni zase utišili. „Bůh nás dovede domů.“
Na horní paluby zamířili jako kluci hrající si v jeskyni, kterou velmi dobře znají.
* * *
Armáda to Orknejemi bez Laeghra zvládla, ačkoli některé lodě měly namále. A pak se ocitli venku, v severním Atlantiku, kde vlny byly širší, brázdy mezi nimi hlubší a jejich vrcholy vysoké jako kastely La Lavie a pak i vyšší.
Větry přicházely od jihozápadu, líté, nikdy neustávající vichry, a oni po třech týdnech nebyli Španělsku o nic blíž než ve chvíli, kdy proklouzli Orknejemi. Situace na La Lavii byla zoufalá a ve zbytku flotily zrovna tak. Každý den umírali na La Lavii muži, které házeli přes palubu bez obřadu, tedy až na otisk Manuelova medailonu na paži. Nedostatek vody a jídla je kvůli úmrtím tak netížil, pořád byl ale vážný. La Lavii teď obsluhovala přízračná posádka tvořená převážně vojáky. Na to, aby řádně obsluhovali i čerpadla, jich bylo málo a Atlantik v již tak rozbitém trupu otvíral každý den nové netěsnosti. Loď začala nabírat vodu v takovém množství, že dočasný kapitán lodi – který na plavbu vyrážel jako třetí důstojník – rozhodl, že se musejí vydat přímo do Španělska a nevolit náhradní kurz k nedokonale prozkoumanému západnímu pobřeží Irska. Toto rozhodnutí sdíleli i kapitáni několika dalších poškozených lodí a tlumočili je hlavní části flotily, která se snažila dostat dál na západ, než se stočí jižně ke Španělsku. Nemocný Medina Sidonia vydal ze svého lůžka svolení a La Lavia vyplula přímo na jih.
* * *
Brzy poté, co se obrátili k domovu, však naneštěstí přímo ze severozápadu udeřila bouře. Byli vůči ní bezmocní. La Lavia se převalovala v údolích mezi vlnami a jejich hřebeny do ní bušily jeden za druhým, dokud se zubožený vrak neustálil kousek od závětrného pobřeží – Irska.
To byl konec a všichni to věděli. Manuel to poznal z toho, že povětří zčernalo. Mraky připomínaly tisíce černých dělových koulí Angličanů, valících se ve vrstvě deset stop vysoké po průhledné palubě posazené hned nad stěžni a plivajících do moře blesky, kdykoli se dvě z nich srazily dostatečnou silou. Vzduch pod mračny byl také černý, jen ne tak hustý, vítr stejně hmotný jako vlny a v doutnajícím vzteku vířil kolem stěžňů. Ostatní muži závětrný břeh občas zahlédli, ale Manuel jej pro černotu neviděl. Muži vyděšeně křičeli – západní pobřeží Irska zjevně tvořily příkré útesy. To byl konec.
Manuel neměl nic než obdiv pro třetího důstojníka, nyní lodního kapitána, který se chopil kormidelního kola a hulákal na hlídku v koši, ať najde v útesech, ke kterým je to hnalo, nějakou zátoku. Důstojníkovy rozkazy zůstat na svých postech však Manuel ignoroval, poněvadž byly očividně k ničemu. Muži na kastelech se navzájem objímali a přáli si sbohem, jiní se strachy choulili u pažení. Mnozí z nich se obraceli na Manuela a prosili o jeho dotek a Manuel se letmo dotýkal jejich čela a vztekle si to rázoval příďovým kastelem. Jakmile se jich Manuel dotkl rozlétli se někteří z mužů přímo k nebi, zatímco jiní se střemhlav vrhali přes bok lodi a ve chvíli, kdy rozrazili vodu, se proměňovali ve sviňuchy, jenže Manuel si toho sotva všiml, protože jej zaměstnávala modlitba, modlitba z plných plic.
„Proč tahle bouře, Pane, proč? Nejprve nás zadržovaly větry ze severu, což je jediný důvod, proč tu vůbec jsem. Takže jsi mě tu chtěl mít, jenže proč, proč, proč? Juan je mrtvý, Laeghr je mrtvý, Pietro je mrtvý i Habedín je mrtvý a brzy budeme mrtví všichni, a proč? To není spravedlivé. Slíbil jsi, že nás dovedeš domů.“ Ve vzteku popadl svůj nůž na doutnák, slezl do zatopeného středu lodi a přešel k hlavnímu stěžni. Zarazil nůž hluboko do dřeva, bodaje po směru vláken. „Tak! Tohle já říkám na tu tvou bouři!“
„Ale to je rouhání,“ prohlásil Laeghr, vytrhl nůž ze stěžně a hodil ho přes palubu. „Víš přece, co bodnutí do stěžně znamená. A udělat to v takovýhle bouřce… to urazíš bohy mnohem starší než Ježíš – a taky mnohem mocnější.“
„Ty mi vykládej o rouhání,“ odsekl Manuel. „A div se, že se pořád potloukáš po moři jako duch, když říkáš takovéhle věci. Měl by sis dávat větší pozor.“ Zvedl oči a spatřil svatou Annu, jak z hlavního koše dává pokyn třetímu důstojníkovi. „Slyšela jsi, co Laeghr řekl?“ zahulákal na ni. Neslyšela ho.
„Vzpomínáš na ty slova, co jsem tě učil?“ chtěl vědět Laeghr.
„No jistě. Dej mi teď pokoj, Laeghře, brzy ti budu jako duch dělat společnost.“ Laeghr ustoupil, jenže Manuel změnil názor a zeptal se: „Laeghře, proč nás takhle trestá? Vždyť jsme byli na výpravě kvůli Bohu, ne? Já to nechápu.“
Laeghr se usmál, otočil se a Manuel viděl, že má křídla – křídla s perutěmi bíle zářícími v černé temnotě povětří. Poplácal Manuela po ruce. „Víš tolik co já.“ S několikerým hlasitým zaplácáním se vznesl a černým vzduchem se rychle hnal k východu, jako nějaký racek.
Třetí důstojník s pomocí svaté Anny skutečně nalezl v útesech mezeru – poměrně velkou zátoku. Ostatní lodě Armády ji našly také, a zatímco se La Lavia potácela ke břehu, už se rozpadaly na široké pláži. Kýl uvízl na mělčině a všechno se okamžitě začalo hroutit. O nakloněný střed lodi se rozbíjely polévku připomínající vlny a Manuel vyskočil na žebřík kastelu, který nyní ležel pod změtí lanoví z přeraženého předního stěžně. Hlavní stěžeň přepadl přes bok a závětrná strana lodi se jim přímo před očima rozštípla jako cedník a zalila ji voda. Mezi plovoucím dřevem Manuel zahlédl i kus, do něhož byla zaražená černá dělová koule, nepochybně právě ta, kterou z dráhy k Manuelovi odklonila svatá Anna. Jakmile si připomněl, že už mu jednou život zachránila, zklidnil se a čekal, až se Anna zjeví. Pláž byla vzdálená jen pár lodních délek a v hustém vzduchu byla stěží viditelná. Plavat Manuel stejně jako většina mužů neuměl, a tak právě dosti naléhavě pátral očima po svaté Anně, když se vedle něj ve svém černém rouchu objevil bratr Lucien.
„Když se přidržíme nějakého prkna, donese nás to ke břehu,“ zahulákal Lucien přes jekot temného větru.
„Běžte napřed,“ zahulákal v odpověď Manuel. „Já čekám na svatou Annu.“ Bratr pokrčil rameny. Vítr zachytil jeho roucho a Manuel viděl, že se Lucien pokouší zachránit lodní liturgické zlato, jež měl v podobě řetězů obtočené kolem pasu. Lucien zamířil k zábradlí a pak přes něj skočil na ráhno unášené vlnou od lodi. Nestačil se však na oblém ráhnu zachytit a okamžitě klesl ke dnu.
Příďová nástavba teď byla pod vodou a zpěněný příboj ji měl brzy odtrhnout od kýlu. Většina mužů už vrak opustila a svěřila svůj život tomu či onomu kusu plovoucích trosek. Ale Manuel stále čekal. Právě když už začínal mít obavy, zahlédl požehnanou babičku Boží stát mezi postavami na pláži, kterou vnímal jen nejasně, a kynout mu. Vstoupila na bílou vodu a on pochopil. „Jsme Kristus – no ovšem! Dojdu na břeh po vodě, jako to kdysi udělal on.“ Botou vyzkoušel hladinu; působila trochu, no, nepevné, ale určitě poslouží – bude to jako podlaha jejich nyní zničené kaple, slupka vody pokrývající jedno z těch starých dobrých Božích těles. A tak Manuel vykročil na příští vlnu, která ho míjela na úrovni kastelu, a pohroužil se hluboko do mořské vody.
„Hej!“ vyprskl, zatímco se probojovával zpět na hladinu. „Hej!“ Žádná odpověď od svaté Anny tentokrát nepřišla, jen chladná slaná voda. Manuel zahájil lopotný proces tonutí, rval se a vzpomínal na dobu, kdy byl malý kluk a otec ho vzal v Maroku na pláž, aby se podíval na galéru poutníků do Mekky, veslující na moře. Nic se nemohlo irskému pobřeží podobat méně než ta poklidná a horká zlatohnědá pláž a Manuel s otcem zašli na mělčinu, ráchali se v teplé vodě a pronásledovali citrony. Otec házel citrony dál na hlubší vodu, kde se pohupovaly těsně pod hladinou, a Manuel se pro ně se smíchem hrabal, zalykaje se vodou.
Manuel měl citrony zřetelně před očima, zatímco supěl a kašlal a házel sebou, aby ještě jednou dostal hlavu z ledové polévky. Citrony pohupující se v zeleném moři, citróny šišaté a hrbolaté, v barvě slunce, když za rozbřesku stojí na svoji šířku nad obzorem… lehce se pohupující pod hladinou, sem tam se objeví oblinka. Manuel předstíral, že je citron, a zároveň se snažil upamatovat na onu primitivní formu plavání, jíž se tehdy na mělčinách plácal. Ruce hrabající pod sebe. Nezabíralo to. Vlny si jím jako citronem pohazovaly ke břehu. Narazil na dno a zvedl se. Voda mu sahala jen do pasu. Další vlna ho smetla zezadu, takže zase nemohl nahmátnout dno. To není spravedlivé! pomyslel si. Loktem se zaryl do písku, přetočil se a vstal. Tentokrát měl vodu po kolena. Nespouštěl oči ze zrádných vln, valících se ze tmy, a s námahou se jimi prodíral nahoru na pláž tvořenou drsným pískem, pokrytým kobercem přetrhaných chaluh.
Kus odtud byli na pláži námořníci, druhové a přeživší z vraků u pobřeží. Jenže mezi nimi… vojáci na koních. Angličtí vojáci, na koních i pěšmo – když to Manuel viděl, zasténal –, oháněli se po vyčerpaných mužích roztroušených na chaluhách sečnými zbraněmi a palicemi.
„Ne!“ vykřikl Manuel. „To ne!“ Jenže to bylo skutečné. „Ach Bože,“ vydechl a sesul se do sedu. Dál na pobřeží utloukali vojáci jeho bratry, rozbíjeli jim křehké skořápky lebek, takže do chaluh stékal žloutek jejich mozku. Manuel bil necitlivými pěstmi do písku. Plný děsu z té scény sledoval, jak se koně, obrovští a temní, vzpínají v šeru. Přicházeli po pláži k němu. „Učiním se neviditelným,“ rozhodl se. „Svatá Anna mě učiní neviditelným.“ Když si ale vzpomněl na svůj plán s chůzí po vodě, řekl si, že zázraku pomůže, a klopýtavě se rozběhl po pláži a zavrtal se pod jednu obzvlášť vysokou hromadu chaluh.
Neviditelný byl pochopitelně i bez nich, přikrývka z čepelatek ho ale pomůže udržet v teple. S podobnými myšlenkami se třásl a třásl, až na té chladné zemi znecitlivěl stejně jako jeho pěsti.
* * *
Když se probudil, byli vojáci pryč. Jeho druhové leželi poházení po pláži jako vyplavené bílé dřevo – a už se u nich shromažďovali krkavci a vlci. Manuel se nemohl hýbat. Trvalo mu půl hodiny, než zvedl hlavu natolik, aby dokázal pláž prozkoumat, a další půlhodinu, než se z hromady chaluh vyprostil. A potom si musel znovu lehnout.
Když opět nabyl vědomí, zjistil, že leží za velikým polenem, kusem starého naplaveného dřeva, které léta převalování se v písku proměnily v leštěné stříbro. Vzduch byl opět čistý. Manuel cítil, jak ho vyplňuje a jak z něj vychází, ale už ho neviděl. Na obloze stálo slunce; bylo ráno a bouře skončila. Každý pohyb těla stál Manuela veškerou sílu a představoval dokonalou zkušenost. Manuel viděl hluboko pod svou pokožkou, která vypadala jako naložená v láku. O většinu šatů přišel, až na potrhaný cár kalhot kolem pasu. Celou svou vůlí přinutil paži, aby pohnula rukou, a ztuhlým ukazovákem se dotkl vyplaveného dřeva. Cítil je. Byl naživu.
Ruka mu upadla do písku. Dřevo, jehož se dotkl prstem, se měnilo a stávala se z něj zářivě zelená skvrna v okolním stříbru. Ze skvrny vyrašila tenká zelená ratolest a rostla nahoru ke slunci. Jak výhon sílil, rozvinuly se na něm listy a před Manuelovýma fascinovanýma očima se objevilo a vykvetlo poupě: bělostná růže, vlhce se třpytící v bílém ranním světle.
Manuelovi se podařilo vstát, zakrýt se chaluhou a ujít plné čtvrt míle do vnitrozemí, kde narazil na lidi. Na tři lidi, abychom byli přesní: dva muže a jednu ženu. Divočeji vypadající lidi by si Manuel představit nedokázal: muži měli nikdy nestříhané vousy a ruce jako Laeghr. Žena vypadala přesně jako Manuelův miniaturní portrét svaté Anny, dokud ovšem nepřišla blíž a Manuel nezjistil, že je špinavá, má ulámané zuby a pleť flekatou jako psí břicho. Takové pihy ještě neviděl a zíral na ně a na ženu úplně stejně, jako žena a její společníci zírali na něj. Naháněli mu strach.
„Schovejte mě před Angličany, prosím vás,“ požádal je. Muži se při slově Angličany zamračili a pozvedli hlavy. Oslovili ho drmolivým jazykem, který neznal. „Pomozte mi,“ prosil. „Netuším, co říkáte. Pomozte mi.“ Zkoušel to španělsky, portugalsky, sicilsky i arabsky. Muži působili rozzlobeně. Zkusil to latinsky a oni poodstoupili. „Věřím v Boha Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země a všech věcí viditelných i neviditelných.“ Poněkud hystericky se zasmál. „Zvlášť neviditelných.“ Popadl medailon a ukázal jim kříž. Oni si Manuela pozorně prohlíželi a očividně nevěděli, co s ním.
„Tor conaloc an dhia,“ vyslovil bez přemýšlení. Všichni čtyři sebou trhli. Potom k němu oba muži přistoupili z boku a pevně ho přidrželi. Cosi mu vykládali a pohupovali volnými pažemi. Žena se usmála a Manuel viděl, že je ještě mladá. Znovu ty slabiky zopakoval a oni se rozbrebentili ještě víc.
„Děkuju ti, Laeghře,“ pravil Manuel. „Děkuju ti, Anno. Anno,“ oslovil dívku a natáhl k ní ruku. Dívka vypískla a ustoupila. Znovu větu zopakoval. Muži ho zvedli, protože už nebyl schopen chůze, a nesli ho vřesem. Usmál se a políbil oba muže na tvář, což je rozesmálo, a znovu zopakoval větu a začal klimbat a usmíval se a odříkával větu. Tor conaloc an dhia. Dívka mu odhrnula vlhké vlasy z očí. Manuel ten dotek poznal a ucítil, jak uvnitř začíná rozkvétat.
–smilujte se, pro Boha–
Poprvé vydáno v magazínů F&SF editora Edwarda L. Fermana v březnu roku 1983
Přeložil Marek Drda
