1.
Aimeein slavný trik spočívá v tom, že nechá před očima diváků zmizet dvacet šest opic.
2.
Předvede obecenstvu vanu na lvích tlapách a požádá zástupce z publika, aby přišli na jeviště a prozkoumali ji. Diváci si vlezou do vany, prohlédnou si ji zespodu, osahají si bílý emailový lak, přejedou rukou po drobných lvích pracičkách. Jakmile jsou s prohlídkou hotoví, z provaziště v proscéniu se snesou čtyři řetězy. Aimee je připevní k otvorům vyvrtaným po okrajích vany a na její znamení se vana zvedne deset stop do vzduchu.
Aimee k ní přistaví schůdky, a jakmile zatleská, dvacet šest opic čekajících na scéně vyběhne jedna za druhou po schůdkách nahoru a naskáčou do vany. Pokaždé, když další opice žuchne mezi ostatní, vana se rozkymácí, a diváci sledují skrumáž hlav, pracek a ocasů. Nakonec se ale všechny opice uvelebí a vana se zase ustálí. Poslední opicí, která vybíhá po schůdkách nahoru, je vždycky Zeb. Vyleze do vany a z hloubi hrudníku vyrazí dunivý řev, který naplní jeviště.
A pak přijde záblesk světla, dva řetězy odpadnou, vana se zhoupne dolů a odhalí divákům svoje útroby.
Je prázdná.
3.
Opice se později zase objeví. V zadní části estrádního autobusu jsou malá psí dvířka, a jimi se nad ránem vracejí, trousí se dovnitř buď po jedné nebo po malých skupinkách, aby si natočily sklenici vody z kohoutku. Pokud se jich sejde pohromadě víc najednou, trochu si spolu špitají, jako když se v hale na koleji potkají po večerce studenti. Hrstka jich pak obvykle usne na kanapi a přinejmenším jedna se blaženě uloží na posteli, ale většina se loudavě odporoučí nazpátek do klecí. Tam si za tichého brblání chvilku natřásají přikrývky a plyšové hračky, a pak se začnou ozývat vzdechy a pochrupování. Aimee nikdy pořádně neusne, dokud neuslyší, že už se všechny vrátily.
Nemá nejmenší tušení, co se s opicemi ve vaně děje, kam pokaždé zmizí, ani co dělají až do chvíle, než potichu vrznou psí dvířka – a dost se kvůli tomu trápí.
4.
Aimee provozuje estrádu už třetí rok. Předtím žila v bytě zařízeném ze sezónních výprodejů, přímo pod dráhou letové linky na letiště v Salt Lake City. Cítila se prázdná, jako by jí něco vyžralo v těle díru, která se zanítila a rozrostla.
Na estrádu s opicemi narazila na celostátním veletrhu v Utahu. Nejprve pocítila náhlou a naprosto nepochopitelnou touhu zajít se na ni podívat, a po představení se rovnou vydala za majitelem. „Musím to koupit,“ oznámila mu, aniž by věděla proč.
Majitel přikývl a celý podnik jí prodal za dolar, což byla podle jeho slov cena, jakou před čtyřmi roky zaplatil on sám.
„Jak je ale můžete jen tak opustit? Copak se jim nebude stýskat?“ vyptávala se Aimee, když skončili s papírováním.
„Ony jsou poměrně soběstačné,“ zněla odpověď. „Uvidíte sama. Jistěže jim budu chybět, a já je taky budu postrádat, ale už přišel čas, a ony to vědí.“
Usmál se na svou novopečenou manželku, drobnou ženu s vráskami od smíchu, které se na předloktí houpal kočkodan, a doplnil: „Je na čase, abychom si pořídili zahradu.“
Měl pravdu. Opicím se po něm stýskalo. Ale zároveň Aimee přijaly, a když vstupovala do svého nového autobusu, každá z nich jí zdvořile potřásla rukou.
5.
Co Aimee má: 19 let starý estrádní autobus, napěchovaný klecemi nejrůznějších velikostí, od nejmenších, asi jako pro papouška (ty jsou pro kočkodany zelené), až po klec o rozměrech přívěsného vozíku (ta je společná pro všechny makaky); haldu všelijakých knih o opicích, počínaje titulem Všechno o opicích a konče publikací Evoluce a ekologie společenstev paviánů; několik flitry pošitých jevištních kostýmů, šicí stroj, hromadu pracovních triček a montérek; štos roky starých plakátů na představení s nápisem „24 OPIC! POHLEĎTE DO PRÁZDNA“; otlučené kanape s jedovatě zeleným potahem; přítele, který jí s opicemi pomáhá.
O ničem z toho by vám Aimee nedovedla říct, proč to vlastně má, což platí i o jejím příteli – jmenuje se Geof a potkala ho před sedmi měsíci v Billingsu. Už se nadobro vzdala snahy chápat, odkud sé v životě co bere, a nevěří, že by cokoli mohlo dávat smysl, třebaže v to pořád ještě nedokáže nedoufat.
V autobusu je to cítit přesně tak, jak byste čekali, že to bude cítit v autobusu plném opic. I když v době po představení, ale ještě předtím, než se všechny opice vrátí nazpátek, to tam občas také vonívá skořicí – to když si Aimee uvaří svůj oblíbený čaj.
6.
Během vystoupení opice předvádějí kouzla, střídají převleky a přehrávají scény ze slavných filmů – zvlášť oblíbený je Matrix a pak také všechna čísla, při nichž se opice převlékají za miniaturní kosatky. Hřívnaté opice, guerézy a makakové, jejichž ocas vypadá jako lví, mají společné číslo – krocení lvů. Vystupuje s nimi Pango, stará samička malpy kapucínské, oblečená do červené vestičky a vybavená bičem a mrňavou židličkou. Dál je tu šimpanzice (jmenuje se Mimi, a kdepak, to není opice), a to je pravá eskamotérka; není sice zvlášť dobrá, ale pořád je to ten nejlepší „Šimpanz, který náhodnému divákovi vytáhne z ucha minci“ na světě.
Opice svedou ještě vyčarovat z dřevěných židlí a provazu visutý most, postavit čtyřpatrovou fontánu se šampaňským a napsat na tabuli svá jména.
Opičí estráda je široce oblíbená a letos mají na programu sto dvacet sedm vystoupení po festivalech a poutích křížem krážem po celém Středozápadě a Velkých planinách. Aimee by jich zvládla i víc, ale raději všem dopřeje kolem Vánoc pár měsíců volna.
7.
Trik s vanou probíhá takhle:
Aimee má na sobě blýskavé, purpurově-černé šaty, ušité tak, aby vypadaly jako přiléhavá kouzelnická róba. Stojí před průsvitnou, temně modře nasvícenou oponou posetou hvězdami. Opice vyčkávají před ní, seřazené do řady. Zatímco Aimee hovoří, svlékají si oblečky a skládají je do úhledných komínků. Zeb sedí na svojí stoličce při jednom okraji a shora vržené bílé bodové světlo mu propůjčuje pochmurné vzezření.
Aimee pozvedne paže.
„Tyto opice vás dokázaly rozesmát a přiměly vás tajit dech. Ukázaly vám zázraky a předvedly vám tajemná kouzla. Nyní však vašim zrakům předestřou naprostou záhadu – nejpodivnější a největší div ze všech divů.“
Na ta slova Aimee náhle rozpaží, opona zprůhlední a zvedne se a na vyvýšeném stupínku se objeví vana. Aimee ji obchází kolem dokola a dlaní přitom objíždí po zaobleném okraji.
„Před vámi stojí docela obyčejná vana, v každém ohledu naprosto tuctová, všední jako párek v rohlíku. Za okamžik pozvu nahoru zástupce z obecenstva, aby si to ověřili na vlastní oči.
Avšak pro opice je to zároveň kouzelný předmět, který jim umožňuje cestovat – nikdo neví kam.
Dokonce ani já tady udělá odmlku, vám k tomu nic víc nepovím. Pravdu znají jen samy opice a ty své tajemství nikomu nesvěří.
Jakou cestu to mají před sebou? Vzhůru do oblak, do cizokrajných dálav, na jiné světy – či snad do jakési temné, propastné prázdnoty? Nemůžeme se vydat za nimi. Zmizí přímo před vašima očima – z útrob té nejvšednější věci na světě.“
A když si diváci vanu prohlédnou, Aimee jim vyloží, že se ve finále nedočkají žádného rozuzlení: „Potrvá hodiny, než se vrátí zpátky ze svých tajemných toulek.“ Potom požádá o potlesk pro opice a dá znamení.
8.
Co jsou Aimeeiny opice zač: dva siamangové, dospělý pár; dva kotulové veverovití, ovšem tak čiperní, jako by jich bylo dvakrát tolik; dva kočkodani zelení; jeden kočkodan Dianin, samička, která je zřejmě březí, ačkoli se to zatím nedá určit s jistotou. Aimee nemá ponětí, jak k tomu došlo; tři makakové rhesus, kteří dovedou trochu žonglovat; stará samička malpy kapucínské jménem Pango; jeden makak chocholatý, tři makakové červenolící (z toho jeden hodně mladý) a jeden makak jávský. Vzdor všem odlišnostem spolu utvořili tlupu a rádi spávají pospolu; jedna šimpanzí samice, ale to vlastně není opice; jeden nerudný gibon; dva kosmani bělovousí; dva tamaríni: lvíček zlatý a tamarín pinči; kahau nosatý; dvě gueřěžy: jedna černá a jedna červená; Zeb.
9.
Aimee se domnívá, že Zeb by mohl být kočkodan Brazzův, jenomže je tak starý, že už skoro úplně vylínal. Dělá si starosti o jeho zdraví, ale Zeb nedá jinak, než že bude vystupovat i nadále. Dnes už beztak nedělá nic jiného, než že jako poslední vyběhne po schůdkách nahoru do vany, což pro sebe považuje za jakousi zdravotní procházku. Jinak celou dobu jen vysedává na oranžově a stříbrně malované stoličce a pozoruje ostatní opice s výrazem stárnoucího impresária, jenž ze zákulisí sleduje svoje Labutí jezero. Aimee mu tu a tam dovolí, aby něco podržel, například stříbrnou obruč, jíž proskakují kotulové.
10.
Nikdo neví, kam se opice vytrácejí, ani jak k tomu dochází. Jednou se vrátí s mincemi cizí měny či s plodem durianu, jindy jsou obuté ve špičatých marockých pantoflích. Co chvíli se některá vrátí zabřezlá. Počet opic není konstantní.
„Já to zkrátka nechápu,“ obrací se Aimee vytrvale na Geofa, jako kdyby jí to snad on mohl vysvětlit. Aimee už nerozumí vůbec ničemu. Nic ve svém životě nepovažuje za jisté, a s touhle konkrétní záhadou – totiž, přesněji vzato s tímhle vším: se skutečností, že opice jsou tak sehrané, že ovládají karetní triky, že se jí zčistajasna zjevily v životě a dovedou se vypařit z koupací vany, s tímhle vším sakumprásk – je po většinu času smířená; ale pak vždycky, když se jí zmocní pocit, že se její život řítí z kopce jako odbrzděný náklaďák, do toho zase znova zašťourá.
Geof se mnohem víc než Aimee spoléhá na vesmír, věří, že všechno má svůj smysl a že lidé jsou schopní milovat, a na rozdíl od ní nepotřebuje důkazy. „Třeba by ses mohla zeptat jich,“ navrhuje jí.
11.
Co je zač Aimeein přítel: Geof rozhodně nesplňuje Aimeeiny představy o milém. Za prvé je o patnáct let mladší než ona: jemu je dvacet osm, kdežto jí třiačtyřicet. Za druhé je poněkud zamlklý. Za třetí má nádherně hustou hřívu hedvábných, po ramena dlouhých vlasů, které nosí svázané do ohonu, přičemž oholené skráně dávají vyniknout křivkám jeho mohutných čelistí. Hodně se usmívá, ale jen málokdy se zasměje.
Geof vystudoval historii, takže tou dobou, kdy ho Aimee potkala na pouti v Montaně, pracoval v opravně kol. Těsně po vystoupení toho Aimee nikdy nemá moc na práci, a tak když ji pozval na pivo, přijala. A pak byly najednou čtyři ráno, oni se v jejím autobusu líbali, dovnitř se začaly vkrádat opice a chystat se na kutě a Aimee s Geofem se spolu pomilovali.
Ráno u snídaně se mu opice přišly jedna po druhé ukázat a slavnostně mu potřásly rukou, a Geof se obrazně řečeno stal členem rodiny. Aimee mu pomohla spakovat fotoaparáty, oblečení a surfovací prkno, které mu jeho sestra vlastnoručně pomalovala k jedněm Vánocům. Surfovací prkno se nikam nevejde, a tak je zavěsili ke stropu. Občas si na ně vylezou kotulové a vykukují přes okraj.
Aimee a Geof spolu nikdy nemluví o lásce.
Geof má řidičský průkaz skupiny C, ale to je jenom přidaná hodnota.
12.
Zeb umírá.
Celkem vzato jsou opice až pozoruhodně zdravé a s občasnými záněty dutin či zažívacími potížemi si u nich Aimee dovede poradit. Pro případy, kdy se přihodí něco vážnějšího, si našla několik online spolků a pár vstřícných specialistů.
Jenomže Zeb pokašlává a už mu pelichají i poslední zbytky kožichu. Pohybuje se velice pomalu a občas má problém zapamatovat si i ty nejjednodušší úkoly. Když před šesti měsíci vystupovali v St. Paul, přišla se na opice podívat bioložka z Como Zoo. Gina, jak se jmenovala, Aimee opice pochválila, prohlásila, že jsou vesměs zdravé a dobře živené, a na její prosbu podrobila Zeba zevrubné prohlídce.
„Jak že je starý?“ zeptala se.
„Nevím,“ přiznala Aimee. Ten člověk, od kterého estrádu koupila, to taky nevěděl.
„Tak já vám něco řeknu,“ oznámila jí Gina. „Je hodně starý. Opravdu. Stařecká demence, artritida, šelesty na srdci. Nelze určit dne ani hodiny,“ pokračovala. „Je to šťastný opičák,“ dodala nakonec. „Půjde, až přijde jeho čas.“
13.
Aimee o tom nepřestává přemýšlet. Co se stane s estrádou, až bude Zeb po smrti? Při každém vystoupení sedí Zeb klidně a důstojně na jevišti na své osvícené stoličce. Aimee má dojem, že Zeb je jakýmsi záhadným způsobem klíčem k tomu, že opice jsou tak obratné a přítulné. Nemůže se zbavit podezření, že právě Zeb může za to, že opice mizí a zase se vracejí.
Protože na světě se přece nic neděje bez příčiny, že je to tak? Kdyby totiž byť jen pro jedinou událost ve vašem životě neexistovalo vysvětlení, jako třeba jak to, že jste onemocněli, že vás přestal milovat manžel anebo že vám umřeli lidé, které jste měli rádi, pak by se nedalo vysvětlit vůbec nic. Takže i tohle se musí dát vysvětlit a Zeb je stejně dobré vysvětlení jako každé jiné.
14.
Co se Aimee na takovém životě líbí: že ji to nic nestojí. Aimee nikde nežije. Její svět je dlouhý osmatřicet stop a sto dvacet sedm představení a momentálně dvacet šest opic hluboký. To se dá ukočírovat.
Ani zábavní parky nejsou náročné. Její prťavý svět se sune kupředu uvnitř o fous většího světa stále stejných, navzájem zaměnitelných lunaparků. Občas to jediné, co Aimee ještě dokáže vylákat ven do města, v němž se zrovna nachází, bývají noční teploty a panoramata: pohled na hory, pustinu, pláně či horizont.
Lunaparky jsou stejně falešné jako titanové koleno: manéže, stáje se zvířaty, závody motokár, hudební vystoupení, smíšený pach přepáleného cukru, pouťových koláčků a zvířecí podestýlky. Všechno je to jen přeplácanou náhražkou za něco skutečného, ať už jde o jídlo, o domácí zvířata nebo o setkání s přáteli. V žádném případě to nemá nic společného se světem, ve kterém Aimee žila dřív a z něhož tihle lidé nakrátko přicházejí.
Aimee usoudila, že Geof se od všeho ostatního nijak neliší: je stejně bezvýznamný a dočasný. Nehodný lásky.
15.
Několik příčin, z nichž se Aimee mohl rozpadnout život:
- Možná si před pár lety zlomila kotník, uhnala si zánět okostice a skončila na deset měsíců o berlích a na mnohem delší dobu v bolestech.
- Možná se její manžel zamiloval do sekretářky a Aimee opustil.
- Možná v práci dostala padáka, v tomtéž týdnu, kdy se dozvěděla, že její sestra má rakovinu tlustého střeva.
- Možná jí na čas přeskočilo a ona učinila řadu pochybných rozhodnutí, až se nakonec ocitla sama v zařízeném bytě ve městě, které si nazdařbůh vybrala na mapě.
Jistého není nic. Člověk může kdykoli přijít o všechno. I ten největší šťastlivec nakonec umře a všechno ztratí. Pokud jste už dospěli do určitého věku, anebo vás život připravil o jisté věci a osoby, Aimeein ochromující zármutek vám bude děsivě, zlověstně, jedovatě srozumitelný.
16.
Aimee je sdostatek sečtělá, aby chápala, jak podivné to všecko je.
Na klecích nevisí žádné zámky. Opice je používají na spaní, schovávají si do nich svoje poklady a nacházejí v nich útočiště, když potřebují trochu soukromí. Většinu času ale volně pobíhají po autobusu a po udusané trávě kolem něj.
Právě teď sedí tři z nich na posteli, zabrané do hry, při které se pokoušejí spárovat barevné kuličky. Ostatní si hrají se zářivě barevnými klubky vlny, převalují se po podlaze, tlučou šroubovákem do dřevěného špalíku nebo šplhají po Aimeeině a Geofově ošoupaném kanapi. Několik se jich shluklo kolem počítače načerno připojeného na Wi-Fi a přehrávají si domácí videa s koťaty.
Sameček černé guerézy si na stole v kuchyňském koutě hraje s dětskými dřevěnými kostkami. Vrátil se s nimi zvenčí jedné noci asi před dvěma týdny, a od té doby se z nich snaží postavit oblouk. Po čtrnácti dnech, „během nichž mu Aimee do omrzení vysvětlovala princip vrcholového klenáku, to pořád ještě nesvede, ale dál se o to trpělivě pokouší.:
Geof nahlas předčítá kapucínce Pango z románu a kapucínka pozorně sleduje stránky pohledem, jako by četla s ním. Tu a tam na některé slovo ukáže prstem a tázavě se na Geofa zadívá třpytivýma očima. Geof jí slovo zopakuje, pak je vyhláskuje a přitom se usmívá.
Zeb si zalezl do klece a spí: vkradl se tam hned, jak se začalo smrákat, zachumlal se pod přikrývku mezi své hračky a zavřel za sebou dvířka. Poslední dobou to tak dělává.
17.
Kdo ví, co se stane, až Aimee přijde o Zeba. Co bude s ostatními opicemi? Šestadvacet opic, to už je pořádná horda, a všechny k sobě navzájem lnou. Aimee neví o nikom, snad s výjimkou zoo nebo cirkusu, kdo by si k sobě chtěl vzít tolik opic najednou, a kromě toho by je určitě nikdo nenechal spát, kde se jim zamane, ani dívat se na videa s koťaty. Až tu Zeb nebude, co si ostatní opice počnou, když už za nocí nebudou moci vyklouznout prostřednictvím vany pryč, do svého tajuplného hájemství? A přitom Aimee ani pořádně neví, jestli za to skutečně může Zeb, jestli v něm tkví pravá příčina jejich mizení – možná se Aimee jen za každou cenu snaží si něco vysvětlit.
A co se stane s ní? Přijde o svůj bezpečný, uměle vytvořený svět: o autobus, o stále stejné lunaparky, o bezvýznamného přítele. O opice. A co bude pak?
18.
Sotva pár měsíců poté, co estrádu koupila, v době, kdy jí téměř nesešlo na tom, jestli je nebo není naživu, vyběhla za opicemi po schůdkách nahoru. V závěrečné fázi, když se Zeb vyřítil nahoru, přistál ve vaně a rozkročil se, aby nabral do plic dech ke svému mocnému pokřiku, se za ním Aimee rozběhla. Nahoře na moment nahlédla do vany: opice byly uvnitř namačkané jako sardinky, ale když pochopily, co to provádí, začaly se hemžit, aby jí uhnuly. Aimee skočila do mezery, kterou pro ni vytvořily, a schoulila se do těsného klubíčka.
Celé to trvalo sotva mžik. Zeb si konečně naplnil plíce vzduchem a ohlušivě zavřeštěl. Spatřila záblesk světla, zaslechla, jak se uvolňují řetězy, a pak ucítila, že se vana zhoupla a opice kolem ní se strkají.
A potom samojediná spadla dolů z výšky deseti stop. Při dopadu se jí nepřirozeně zkroutil kotník, ale dokázala se na něj postavit. Opice, stejně jako vždycky, zmizely.
V sále se rozhostilo hrobové ticho. Tohle vystoupení se zapsalo mezi její největší úspěchy.
19.
Aimee s Geofem procházejí středovou uličkou zábavního parku v Salině. Aimee je hladová, ale nechce se jí vařit, a tak hledají Stánek, kde by si mohli koupit párek v rohlíku za čtyři dolary padesát a kolu za tři a čtvrt dolaru. Vtom se Geof na Aimee otočí a navrhne: „Nevybodnem se na to? Co si takhle vyrazit do města a dát si někde pořádnou večeři, jako normální lidi?“
A tak to udělají: objednají si těstoviny a víno v podniku jménem Irina’s Villa. „Vždycky se ptáš, jak to, že zmizely,“ nadhodí Geof, když už má vypito půl druhé láhve. Jeho oči, jindy neurčitě modrošedé, se v místním osvětlení zdají být černé a velmi hřejivé. „Víš, podle mě v životě nepřijdem na to, co se to děje. Ale taky si nemyslím, že na tom doopravdy záleží. Možná, že to hlavní je spíš pochopit, proč se vracejí.“
Aimee uvažuje o cizokrajných mincích, o dřevěných kostkách a dalších roztodivných pokladech, které si opice nosí domů. „Já nevím,“ říká. „Proč se vracejí?“
Později v noci, když už jsou zpátky v autobusu, Geof znovu naváže. „Na tom nesejde, kam vlastně mizejí, i když je to úžasný. Ale povím ti, jakou mám teorii.“ Ukáže kolem sebe na vnitřek autobusu, přecpaný záplavou hraček a rekvizit. Před malou chvilkou dorazili dva tamaríni, posedávají na kuchyňské lince a s hlavami u sebe zkoumají nějakou novou maličkost. „Rády se vydávají do toho svého neznáma, to je jistá věc. Ale tady mají svůj domov. A dřív nebo později se každý rád vrací domů.“
„Pokud ovšem nějaký domov má,“ utrousí Aimee.
„Každý má nějaký domov, dokonce i ti, co na něj nevěří,“ odpoví Geof.
20.
Když té noci Geof konečně usne, ovinutý kolem jednoho z makaků, Aimee si klekne na zem u Zebovy klece. „Co kdybys mi to aspoň ukázal?“ požádá. „Prosím. Předtím, než odejdeš?“
Pod blankytnou dětskou peřinkou zbyla ze Zeba jen beztvará hromádka, ale ozve se lehounký povzdech a Zeb se pomalu vysouká z klece ven. Rozpálenou kožovitou packou popadne Aimee za ruku a vyrazí s ní do tmy za dveřmi. Zapadlé prostranství, kde všechny náklaďáky a autobusy parkují, je ponořené do ticha, zpoza zatažených závěsů na oknech k nim doléhá jen pár ojedinělých hlasů. Modročerné nebe je poseté hvězdami. Shora na ně dopadá přímý měsíční svit, takže Zebova tvář zůstává ve stínu. Když zvedne pohled, jeho oči se zdají být bezedné.
Vana je v zákulisí, stojí na pojízdném stupínku, připravená na další vystoupení. Všude je tma jako v pytli, jen slaběji prozařují rudé nápisy VÝCHOD a sodíková výbojka, tonoucí kdesi hluboko po jedné straně. Zeb dovede Aimee k vaně, nechá ji přejet dlaní po chladném okraji a po lvích prackách, a pak ukáže do mizerně osvětleného vnitřku.
S námahou vyleze na stupínek a přehoupne se přes okraj vany. Aimee stojí vedle něj a sleduje ho sklopenýma očima. Zeb se ve vaně postaví a vyrazí svůj mocný křik. A pak se po něm slehne zem – vana je prázdná.
Aimee se dívala, jak zmizel. V jednu chvíli tam byl, a v příští chvíli byl pryč. Jenže na tom nebylo vůbec nic k vidění, nezahlédla žádnou bránu, žádnou problikávající druhou realitu, neslyšela žádné duté třeskutí, naznačující, že se okolní vzduch nahrnul do náhle uvolněného prostoru. Pořád to nedává žádný smysl, nicméně je to jediná odpověď, kterou pro ni Zeb má.
Když se Aimee vrátí do autobusu, Zeb už je zase nazpátek, zachumlaný pod dekou, a slabě píská, jak oddechuje ze spánku.
21.
A pak jednoho dne:
Všichni jsou právě v zákulisí. Aimee si ještě upravuje mejkap a Geof podruhé kontroluje, jestli je všechno, jak má být. Opice se v šatně spořádaně sesedly do kroužku, jako by si dávaly záležet, aby si nepomačkaly křiklavě barevné vestičky a sukýnky. Zeb trůní v jejich středu, a vedle sebe má Pango, která si oblékla svůj zelený, flitry pošitý trikotek. Něco si spolu chvíli brumlají, a pak se oba napřímí. Ostatní opice se k nim jedna za druhou šourají a potřásají packou nejprve jemu, a pak jí. Pango jim kyne úklonou hlavy, jako maličká královna na květinové slavnosti.
Toho večera Zeb nevyběhne po schůdkách nahoru. Zůstane sedět na svojí stoličce a poslední opicí, která se vyšplhá do vany a vyrazí skřek, je tentokrát Pango. Aimee se tedy mýlila, když si myslela, že ústřední postavení v tom, co se děje s opicemi, má pořád ještě Zeb. Byla si tím ale tak jistá, že přehlédla všechny signály. Geofovi na rozdíl od ní neuniklo nic, takže když Pango zavřeští, Geof udeří do vypínače. Přijde záblesk světla, a v příští chvíli je vana prázdná.
Zeb stojí na stoličce a uklání se jako impresário, jehož si diváci vyžádali potleskem na scénu. Když se opona snese naposled, Zeb natáhne pracky, aby ho Aimee mohla vzít do náruče. Aimee ho sevře v objetí a zamíří s ním do autobusu a Geof je svou paží ovine oba dva.
Té noci Zeb usne natažený mezi nimi v posteli. Když se však Aimee ráno probudí, je už zase zpátky ve svojí kleci, s nejmilejší hračkou u sebe. Nevstává. Opice se slezou u jeho klece a nahlížejí mřížemi dovnitř.
Aimee celý den propláče. „To bude dobrý,“ konejší ji Geof.
„To není kvůli Zebovi,“ vzlyká Aimee.
„Já vím,“ odpoví Geof.
22.
Kouzlo triku s vanou spočívá v tom, že to není trik. Řada opic přeběhne po jevišti ke schůdkům, vyběhne po nich nahoru, namačkají se do vany a pak se vypaří. Svět je plný podivných záhad, které se příčí zdravému rozumu, a tohle je možná jedna z nich. Třeba se opice rozhodly, že své tajemství nikomu nesvěří, a mají na to plné právo – kdo by jim to mohl zazlívat?
Možná, že celá jejich záhada je jednoduše v tom, jak se daly dohromady s dalšími opicemi, které si kladou otázky a pokoušejí se přijít na kloub různým principům, a jak si dokázaly zařídit, aby mohly zůstat pohromadě a mít z toho společně užitek. Možná, že Aimee s Geofem jsou ve skutečnosti jen stálí hosté v jejich opičím světě, nějaký čas s nimi pobudou a pak se rozloučí.
23.
O šest týdnů později, zrovna když se Aimee s Geofem po představení líbají, ji vyhledá pobledlý, plešatící mužíček. Vypadá zdrchaně, jako člověk, kterého zevnitř něco vyžralo. Takový pocit Aimee dobře zná.
„Musím to koupit,“ vyhrkne mužíček.
Aimee přisvědčí. „Vím, že musíte.“
A celou estrádu mu prodá za dolar.
24.
O tři měsíce později přivítají Aimee s Geofem ve svém bytě v Bellinghamu prvního hosta. Nejdřív zaslechnou, jak někdo zavírá ledničku, a když vstoupí do kuchyně, spatří tam Pango, jak si z kartónové krabice nalévá pomerančový džus.
Zpátky domů ji pošlou s balíčkem karet na Černého Petra.
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF v červenci roku 2008
Přeložila Jitka Cardová
