Před dávnými časy, bezprostředně po oddělení Nebes a Země, kráčela Nü Kua po břehu Žluté řeky a požitkářsky našlapovala v kypré spraši.
Kolem dokola rozkvétaly květiny všemi barvami duhy. Krásou se měřily s východním cípem oblohy, kde Nü Kua musela tmelem z roztavených drahokamů vyspravit trhlinu, která tam zbyla po půtce hašteřivých bohů. Po pláních se proháněli jeleni a buvoli a ve vodě dováděli zlatí kapři a stříbřití krokodýli.
Nü Kua však byla v širém světě sama. Neměla si s kým povídat, s kým sdílet veškerou krásu kolem.
Usedla u vody, nabrala hrst bahna a začala ho tvarovat. Netrvalo dlouho a dokončila vlastní zmenšenou podobiznu: kulatá hlava, dlouhé tělo, ruce, nohy a drobounké dlaně a prsty, jež pečlivě vymodelovala ostrou bambusovou jehlicí.
Uchopila maličkou blátěnou figurku do dlaní, pozvedla ji k ústům a vdechla jí život. Figurka zalapala po dechu, zavrtěla se Nu Kua v dlaních a rozbrebentila se.
Nü Kua se zasmála. Teď už nebude sama. Posadila postavičku na břeh Žluté řeky, nabrala další hrst bahna a znovu začala tvarovat.
Tak člověk povstal z hlíny, do níž se navěky bude navracet.
* * *
„Jak to bylo dál?“ zeptal se ospalý hlas.
„To ti povím zítra večer,“ odpověděla Maggie Chaová. „Dneska už se jde spát.“
Zachumlala pětiletého Bobbyho a šestiletou Lydii do deky, zhasla v pokoji a zavřela za sebou dveře.
Chvíli postála a napínala uši, jako by mohla zaslechnout fotony proudící podél hladkého rotujícího trupu lodi.
Velká solární plachta se tiše napínala ve vesmírném vakuu. Mořská pěna se po spirále vzdalovala od Slunce a každým rokem zrychlovala, až se barva slunečních paprsků posunula ke skomírající rudé – k věčně slábnoucímu soumraku.
Měla by ses na něco podívat, zašeptal Maggie v hlavě Joáo, její manžel a první palubní důstojník. Mohli spolu rozmlouvat prostřednictvím malého čipu s optoneurálním rozhraním, který měli voperovaný do mozku. Čip světelnými pulzy stimuloval geneticky modifikované neurony v těch oblastech mozkové kůry, které byly zodpovědné za zpracování jazyka, a podněcoval je stejně jako skutečná řeč.
Maggie občas o implantátu uvažovala jako o miniaturní obdobě sluneční plachty, kde proud fotonů dává povstat myšlenkám.
Joáo o celé technologii neuvažoval zdaleka tak romanticky. Ani deset let po operaci mu nedělalo dobře pomyšlení, jak si mohou navzájem vstupovat do hlavy. Chápal sice výhody komunikačního systému umožňujícího neustálý kontakt, cítil z něj ale těžkopádnost a odcizení, jako by se pomalu měnili v kyborgy, ve stroje. Nikdy čip nepoužíval, pokud to nebylo naléhavé.
Už, jdu, odpověděla Maggié a svižně se přesunula na laboratorní palubu, směrem ke středu lodi. Gravitace simulovaná otáčením trupu tam byla slabší a kolonisté žertovali, že se díky tomu ve vědeckých prostorách lépe přemýšlí, protože do mozku proudí víc okysličené krve.
Maggie Chaovou k letu vybrali, protože byla odbornice na uzavřené ekosystémy, a také proto, že byla mladá a plodná. Loď se pohybovala pouhým zlomkem rychlosti světla a i po započtení skromné časové dilatace jí mělo trvat téměř čtyři sta let (počítáno v její vztažné soustavě), než dorazí k 61 Virginis. Plán tak musel počítat s dětmi a vnoučaty, s potomky původní posádky, kteří by na povrch cizí planety jednoho dne donesli vzpomínku na tři sta původních kolonistů.
Sešli se s Joaem v laboratoři. Bez jediného slova jí podal přenosný displej. Vždycky jí dopřával čas, aby si na novinky utvořila vlastní názor bez jeho redakčního komentáře. Byla to jedna z prvních věcí, kterými si ji získal, když se před lety začali scházet.
„Pozoruhodné,“ přejela očima abstrakt. „To je po deseti letech poprvé, co se s námi Země zkusila spojit.“
Na Zemi mnozí považovali Mořskou pěnu za pošetilost, propagandistický pokus vlády, která nedokázala řešit skutečné problémy. Jak se dala omluvit staletá cesta ke hvězdám, když na Zemi dál zabíjel hlad a nemoci? Po startu se komunikace se Zemí omezila na minimum a pak ustala. Nová vláda nehodlala dál platit za drahé pozemní antény. Možná by na celou tu loď bláznů nejraději zapomněli.
Teď ale do vesmírné prázdnoty vyslali vzkaz.
Maggie zprávu dočetla a její výraz při tom postupně přešel z nadšeného v nevěřícný.
„Mají za to, že by se o dar nesmrtelnosti měli podělit s celým lidstvem,“ řekl Joáo. „Včetně nejvzdálenějších poutníků.“
Zpráva popisovala novou léčebnou metodu. V tělních buňkách se namnožil virus, potažmo molekulární nanopočítač, pokud takovému pojetí někdo dával přednost, a ten pak bloudil sem a tam po dvoušroubovicích DNA, kde opravoval škody, potlačoval expresi jistých segmentů a posiloval expresi jiných, takže v úhrnu zastavoval stárnutí buněk i člověka.
Lidé už nemuseli umírat.
Maggie pohlédla Joáovi do očí. „Můžeme tu proceduru zopakovat tady?“ Dožijeme se procházky po jiné planetě, budeme dýchat ne recyklovaný vzduch.
„Ano,“ odpověděl Joáo. „Bude to nějakou dobu trvat, ale určitě to dokážeme.“ Potom zaváhal. „Jenomže děti“
Narození Bobbyho a Lydie nebyla shoda náhod, ale výsledek souhry zevrubných algoritmů dotýkajících se populačního plánování, výběru embryí, genetického zdraví, střední délky života a tempa obnovy a spotřeby zdrojů.
Hmota na palubě Mořské pěny byla spočtená do posledního gramu. Loď dokázala udržet stálou populaci, ale pro odchylky moc místa nezbývalo. Narození dětí bylo třeba načasovat tak, aby se stihly od předchozí generace naučit vše potřebné a převzít její místo, až jejich rodiče zemřou poklidnou smrtí v péči strojů.
„…by byly poslední, které se před přistáním narodí,“ dokončila Maggie myšlenku za Joaa. Mořská pěna byla navržená pro přesný poměr dětí a dospělých v populaci. Poměr, na který byly navázané zásoby, energie a tisíce dalších parametrů. Existovala určitá bezpečná odchylka, ale populaci sestávající výhradně z vitálních, nesmrtelných dospělých na vrcholu svých kalorických potřeb by loď neuživila.
„Buď můžeme umřít a nechat děti vyrůst,“ zamýšlel se Joao, „nebo můžeme žít navěky a navěky je ponechat dětmi.“
Maggie si to představila: virus dokázal u malých dětí zastavit proces růstu a dospívání. Děti by zůstaly dětmi po staletí a neměly by vlastní potomky.
Vtom Maggie něco konečně došlo. „Proto se o nás Země najednou zase zajímá,“ konstatovala. „Jestli nebude nikdo umírat, taky jim nakonec dojde místo. Je to nejpalčivější problém, který teď mají. Budou nás muset následovat a vystěhovat se do vesmíru.“
* * *
Říkáte si, proč existuje tolik příběhů o tom, jak vznikli lidé? To proto, že každý dobrý příběh má mnoho podob.
Dnes večer vám budu vyprávět další.
Světu kdysi vládli Titáni žijící na hoře Othrys. Největší a nejstatečnější z Titánů byl Kronos, který kdysi vedl jejich povstání proti svému otci, krutovládci Uranovi. Poté, co Kronos Urana zabil, se stal králem bohů.
Čas ale plynul a v krutovládce se zvrhl i sám Kronos. Snad ze strachu, že ho čeká stejný osud, který připravil otci, polykal Kronos hned po narození všechny své děti.
Rheia, Kronova žena, porodila dalšího syna jménem Zeus. Aby chlapce zachránila, vzala kámen, zavinula ho do houně jako dítě a napálený Kronos jej spolkl. Opravdového novorozeného Dia odklidila Rheia na Krétu, kde pil kozí mléko a rostl.
Nešklebte se. Já slyšela, že kozí mléko chutná celkem dobře.
Když se Zeus konečně mohl postavit svému otci, podstrčila Rheia Kronovi trpké víno, po kterém vyzvrátil všechny spolknuté děti, Diovy bratry a sestry. Deset let vedl Zeus olympská božstva, jak se jemu a jeho sourozencům později začalo říkat, v krvavé válce se svým otcem a Titány. Nakonec noví bohové staré porazili a Kronos s Titány byli svrženi do temnot Tartaru.
I olympská božstva si pořídila děti, protože tak to chodilo. Zeus sám jich měl nespočet, některé byly smrtelné, jiné nikoli. Ve zvláštní oblibě měl třeba Athénu, bohyni, která se zrodila z jeho čela, výhradně z jeho myšlenek. Jeho děti také vystupují ve spoustě příběhů, ty vám zas povím jindy.
Ale někteří Titáni, kteří nebojovali na Kronově straně, byli ušetřeni. Jeden z nich, Prométheus, vytvaroval z hlíny nové bytosti, ke kterým se prý potom sklonil a pošeptal jim moudrá slova, jimiž jim vdechl život.
Nevíme, co nová stvoření, tedy nás, naučil. Dočkal se toho, jak před jeho božskýma očima synové povstávají proti svým otcům a jak každá generace nahrazuje tu předchozí a pokaždé nanovo přetváří svět. Můžeme odhadnout, co nám tehdy asi zašeptal.
Buďte odbojní. Jediné, co je stálé, je změna
* * *
„Vybrat smrt znamená chtít si to usnadnit,“ udeřila Maggie.
„Je to správná volba,“ kontroval Joao.
Maggie chtěla, aby spolu debatu vedli jen v hlavě, ale Joao odmítl. Chtěl mluvit za pomoci rtů, jazyka, vyráženého vzduchu, postaru.
Konstrukce Mořské pěny byla zbavená každého přebytečného gramu. Zdi byly tenké a pokoje natěsnané jeden na druhý. Hlasy Maggie a Joáa se rozléhaly po palubách a chodbách.
Další rodiny, které spolu po celé lodi vedly v hlavách tutéž debatu, ji přerušily a zaposlouchaly se.
„Staré musí zemřít a uvolnit tak místo novému,“ argumentoval Joao. „Když jsme sem nastupovali, věděla jsi, že se přistání Mořské pěny nedožijeme. Novou planetu mají po uplynutí celých generací zdědit až děti našich dětí.“
„Můžeme na té nové planetě přistát sami. Nemusíme všechnu námahu hodit na naše nenarozené potomky.“
„Potřebujeme nové kolonii předat životaschopnou lidskou kulturu. Netušíme, jak se léčba po delší době podepíše na našem duševním zdraví – “
„Tak se budeme věnovat tomu, kvůli čemu jsme tady: bádání. Zjistíme, co a jak“
„Jestli tomuhle pokušení podlehneme, přistaneme jako banda čtyřsetletých starců, co se báli umřít a přinášejí s sebou zkostnatělé pozemské myšlení. Jak můžeme děti naučit, jakou cenu má oběť nebo jaký význam má hrdinství a nový začátek? Skoro už ani nebudeme lidé.“
„Lidmi jsme přestali být ve chvíli, kdy jsme kývli na tuhle výpravu!“ Maggie se odmlčela, aby ovládla svůj hlas. „Přiznej si, že algoritmům, co rozhodují o rození dětí, jsme ukradení my i ty dětí. Sloužíme čistě jako nástroje, máme do cíle dopravit naplánovanou optimální kombinaci genů. To vážně chceš, aby tady vyrůstaly a umíraly celé generace, co nepoznají nic než tuhletu úzkou kovovou rouru? To já se zase bojím o jejich duševní zdraví.“
„Smrt je pro rozvoj našeho druhu zásadní.“ Joáův hlas byl prosycený vírou a Maggie v něm slyšela manželovu naději, že je té víry dost pro oba.
„To, že musíme zemřít, abychom si udrželi své lidství, je jenom mýtus,“ pohlédla na něj s usedajícím srdcem. Dělila je propast stejně neúprosná jako časová dilatace.
Tentokrát k němu promluvila v hlavě. Představovala si, jak její myšlenky proměněné ve fotony pronikají k jeho mozku a snaží se do propasti vnést světlo. Lidskost ztrácíme v okamžiku, kdy se skloníme před smrtí.
Joao jí pohled oplácel. Nic neříkal, ani v duchu, ani nahlas, což byl jeho způsob, jak říct všechno, co bylo potřeba.
Hleděli na sebe dlouho.
* * *
Bůh nejprve stvořil člověka, podobně nesmrtelného, jako jsou andělé.
Než se Adam a Eva rozhodli pojíst ze stromu poznání dobra a zla, nestárli a nikdy nechuravěli. Přes den obhospodařovali rajskou zahradu a v noci se navzájem těšili ze své společnosti.
Ano, řekla bych, že se rajská zahrada asi tak trochu podobala hydroponické palubě.
Občas je navštívili andělé, a podle Miltona, který se narodil příliš pozdě na to, aby se dostal do bible, rozmlouvali a debatovali o nejrůznějších tématech: Otáčela se Země kolem Slunce, nebo naopak? Byl na ostatních planetách život? Existoval také sex mezi anděly? Kdepak, to není vtip. Můžete si to najít v počítači.
A tak Adam a Eva zůstávali navěky mladí a neukojitelně zvědaví. Nepotřebovali smrt, která by dodávala jejich životu smysl, která by je podněcovala ke studiu, práci, lásce, k tomu, aby svou existenci rozumně naplnili.
Jestliže je ten příběh pravdivý, původně jsme vůbec umírat neměli. A poznat dobré a zlé vlastně znamenalo poznat lítost.
* * *
„Ty znáš hrozitánsky podivné příběhy, pramámo,“ zavrtěla hlavou šestiletá Sara.
„Jsou staré,“ odpověděla Maggie. „Když jsem bývala malá, prababička mi hodně vyprávěla a já si hodně četla.“
„Chceš, abych žila navěky jako ty a abych nikdy nezestárla a neumřela jako maminka?“
„Nemůžu ti nic nařizovat, holčičko. Až budeš starší, budeš si na to muset přijít sama.“
„Jako na poznání dobra a zla?“
„Zhruba tak.“
Sklonila se a políbila svou pra-pra-pra-pra… (dávno si nepamatovala přesné číslo) … vnučku tak něžně, jak jen to dokázala. Jako všechny děti narozené v nízké gravitaci Mořské pěny měla kosti tenké a křehké jako pták. Maggie zhasla noční lampičku a vyšla ven.
Přestože ji za měsíc čekaly čtyřsté narozeniny, vypadala na pětatřicet a ani o den starší. Recept na fontánu mládí, poslední pozemský dar kolonistům před výpadkem veškeré komunikace, se osvědčil.
Prudce se zarazila. Přede dveřmi jejího pokoje na ni čekal zhruba desetiletý kluk.
Bobby, oslovila ho. S výjimkou nejmenších dětí, které ještě neměly implantáty, teď všichni kolonisté raději hovořili v myšlenkách než nahlas. Bylo to rychlejší a poskytovalo jim to větší soukromí.
Chlapec na ni pohlédl, ale nic neřekl a nic si směrem k ní nepomyslel. Ohromilo ji, jak se podobá svému otci. Stejný výraz, stejné drobné zvláštnosti ve vystupování, dokonce stejná výmluvná mlčení.
Povzdechla si, otevřela dveře a vešla za ním.
Ještě měsíc, řekl a posadil se na okraj pohovky tak, aby mu nevisely nohy.
Každý na lodi odpočítával dny. Za měsíc dospějí na orbitu čtvrté planety v soustavě 61 Virginís, k cíli, k nové Zemi.
Až. přistaneme, rozmyslíš si ještě… Zaváhala, ale po chvilce větu dokončila:… to, jak vypadáš?
Bobby zavrtěl hlavou a po tváři mu přelétl náznak chlapeckého vzdoru. Mami, už jsem se rozhodl dávno. Nech to být. Jsem se sebou takhle spokojený.
* * *
Nakonec se muži a ženy na palubě Mořské pěny usnesli, že si o věčném mládí rozhodne každý sám.
Chladné výpočty řídící uzavřený lodní ekosystém stanovovaly, že pokud někdo zvolí nesmrtelnost, bude zároveň jedno dítě muset zůstat dítětem, dokud se jiný člen posádky nerozhodne zestárnout a zemřít a neuvolní tak místo jinému dospě –
Joao se rozhodl zestárnout a skonat. Maggie se rozhodla zůstat mladá. Celá rodina seděla pohromadě, v něčem to připomínalo rozvod.
„Jeden z vás bude moct vyrůst,“ řekl Joáo.
„Kdo?“ chtěla vědět Lydia.
„To byste podle nás měli rozhodnout vy,“ odvětil Joáo a zaletěl očima k Maggie, která zdráhavé přikývla.
Přišlo jí, že stavět děti před takovou volbu je od jejího manžela nespravedlivé a kruté. Jak se mohly rozhodnout, jestli chtějí vyrůst, když ani neměly pořádnou představu, co to obnáší?
„Je to stejně nespravedlivé, jako když si ty a já máme vybrat, jestli stojíme o nesmrtelnost,“ namítal Joáo. „Taky nemáme pořádnou představu, co to obnáší. Stavět je před takovou volbu je hrůza, ale volit za ně by bylo ještě krutější.“ S tím Maggie musela souhlasit.
Jako by po dětech vlastně chtěli, aby se přidaly na tu či onu stranu. Ale možná, že právě o to šlo.
Lydia a Bobby na sebe pohlédli a zdálo se, že v tichosti dospěli k dohodě. Lydia se zvedla, přistoupila k Joáovi a objala ho. Bobby současně objal Maggie.
„Tati,“ řekla Lydie, „až bude čas, rozhodnu se stejně jako ty.“ Joáo ji objal pevněji a přikývl.
Pak si Lydie s Bobbym prohodili místa a znovu rodiče objali. Dělali, jako by bylo všechno v pořádku.
Život těch, kteří léčbu odmítli, se odvíjel podle plánu. Joáo stárl a Lydia dospívala: nejdříve v nemotornou teenagerku, pak v krásnou dívku. Dala se na studium techniky, jak předpověděly její talentové zkoušky, a dospěla k závěru, že má opravdu slabost pro Catherine, stydlivou mladou doktorku, kterou jí jako vhodnou partnerku doporučil počítač.
„Chceš se mnou zestárnout a zemřít?“ zeptala se Lydia jednoho dne zardělé Catherine.
Vzaly se a měly dvě dcery, které se je chystaly zastoupit, až přijde jejich čas.
„Lituješ někdy, že sis zvolila tuhle cestu?“ zeptal se jí jednou Joáo. Byl už velice starý a nemocný a o dva týdny později mu počítače podaly lék, který mu umožnil usnout a už se nevzbudit.
„Ne,“ odpověděla Lydia a uchopila jeho ruku do dlaní. „Nebojím se uvolnit místo, když se mě chystá nahradit něco nového.“
Ale kdo říká, že to něco nejsme my sami? pomyslela si Maggie.
Její strana vlastně ve sporu vítězila. Během let se čím dál více kolonistů rozhodovalo vstoupit do řad nesmrtelných. Lydiini potomci to však vždy tvrdohlavě odmítali. Sara byla poslední nemodifikované dítě na lodi. Maggie dopředu věděla, jak moc jí bude chybět každodenní vyprávění na dobrou noc, až Sara vyroste.
Bobby fyzicky zamrzl v deseti letech. Věčné děti, jako byl on, se do života kolonistů začleňovaly jen s obtížemi. Nastřádaly sice zkušenosti za desítky, v některých případech stovky let, zůstával jim však nedospělý mozek i tělo. Měly vědomosti jako dospělí, uchovávaly si však dětské emoce a tvárnou mysl. Ve stejném okamžiku dokázaly být staré i, mladé zároveň.
Otázku, jakou roli by měly na lodi hrát, provázely spory a napjatá atmosféra. Příležitostně docházelo k tomu, že rodiče, kteří původně chtěli žít věčně, dětem na jejich žádost přepustili své místo.
Bobby ale o dospělost nikdy nepožádal.
Mám mozek tvárný jako desetiletý kluk. Proč bych se ho chtěl vzdát? ptal se jí.
Maggie musela uznat, že se odjakživa cítila lépe ve společnosti Lydie a jejích potomků. Přestože se všichni rozhodli zemřít jako Joao a někdo v tom mohl vidět odsudek jejího rozhodnutí, dokázala jejich životům lépe porozumět a snadněji do nich vstupovat.
Naproti tomu u Bobbyho si nedokázala představit, co se mu honí hlavou. Občas jí z něj trochu mrazilo v zádech, i když uznávala, že je v tom špetka pokrytectví – učinil přece stejné rozhodnutí jako ona.
Ale nezažiješ, jaké to je být dospělý, připomněla mu. Jaké to je milovat jako muž, ne jako chlapec.
Pokrčil rameny. Neuměl tesknit po něčem, co nikdy nezažil. Rychle se učím cizí jazyky. Snadno si dovedu osvojit nový náhled na svět. Vždycky mě bude bavit všechno nové.
Bobby promluvil nahlas a chlapecký hlas mu s rostoucím nadšením a dychtivostí stoupal: „Jestli tam dole narazíme na nový život a novou civilizaci, budeme potřebovat lidi, jako jsem já, věčné děti, které by je studovaly a beze strachu jim porozuměly.“
Maggie zase po dlouhé době opravdu naslouchala tomu, co jí syn říká. Dojalo ji to. Kývnutím dala najevo, že jeho volbu přijímá.
Po Bobbyho tváři se rozlil nádherný úsměv, úsměv desetiletého chlapce, který spatřil víc než naprostá většina lidí, kteří kdy žili.
„A jak tomu dostanu příležitost, mami. Přišel jsem ti vyřídit, že už máme výsledky z prvního blízkého snímání 61 Virginis e. Je obydlená.“
* * *
Pod Mořskou pěnou se zvolna otáčela planeta. Její povrch pokrývala síť šestiúhelníků a pětiúhelníků, z jednoho konce na druhý měřil každý patnáct set kilometrů. Zhruba polovina jich byla černá jako obsidián, zbytek zrnitě šedý. 61 Virginis e připomínala Maggie fotbalový míč.
Upřeně hleděla na trojici mimozemšťanů postávajících před ní v hangáru pro raketoplány.
Jednotliví návštěvníci mohli mít tak metr osmdesát a jejich sudovitá a článkovaná těla z kovu spočívala na čtyřech kloubových, jako tyčka tenkých nohách.
Když se plavidla k Mořské pěně přiblížila poprvé, měli je kolonisté za miniaturní průzkumné lodě, pak ale skenování potvrdilo absenci jakékoli organické hmoty. Poté je kolonisté měli za samočinné sondy, ale jen do chvíle, kdy plavidla doplula přímo k lodní kameře, ukázala ruce a zlehka poklepala na čočku.
Ano, ruce. V polovině vyčnívaly z každého kovového těla dvě dlouhé klikatící se paže zakončené měkkýma, ohebnýma rukama z jemného kovového síťoví. Maggie sklopila pohled k vlastním rukám. Ty mimozemské jim dokonale odpovídaly: čtyři štíhlé prsty, palec v opozici, ohebné klouby.
Celkověji mimozemšťané připomínali robotické kentaury.
Nahoře se na tělech mimozemšťanů boulila oblina posetá skleněnými čočkami, jejichž shluky se podobaly složeným očím. Kromě nich pokrývaly „hlavu“ i hustě rozmístěné jehlice napojené na servomechanismy a synchronizovaně se pohupující jako chapadla sasanky.
Jehlice se zatetelily, jako by se přes ně přelila vlna, a postupně přijaly podobu rozpixelovaného obočí, rtů, očních víček – tváře, lidské tváře.
Mimozemšťan promluvil. Znělo to jako angličtina, ale Maggie mu vůbec nerozuměla. Fonémy jí připadaly stejně obtížně uchopitelné jako proměnlivá seskupení jehel, těsně za hranicí srozumitelnosti.
Opravdu to je angličtina, ujistil ji Bobby, jen po stovkách let změn ve výslovnosti. Říkají „Lidstvo vás opět vítá ve svých řadách“
Tenké jehly na mimozemské tváři se přeskupily a předvedly úsměv. Bobby dál tlumočil. Opustili jsme Zemi dlouho po vašem odletu, ale byli jsme rychlejší a před stovkami let jsme vás na cestě předstihli. Už vás očekáváme.
S Maggie se zatočil svět. Rozhlédla se. Mnozí ze starších kolonistů, z nesmrtelných, se tvářili jako omráčení.
Ale Bobby, ten věčný chlapec, vystoupil před ostatní. „Děkujeme,“ pronesl nahlas a úsměv oplatil.
* * *
Budu ti něco vyprávět, Saro. My lidé jsme na vyprávění vždycky spoléhali, když jsme chtěli zahnat strach z neznámého.
Už jsem ti vyprávěla, jak mayští bohové stvořili lidi z kukuřice, ale věděla jsi, že pár pokusů o stvoření proběhlo ještě předtím?
První vznikla zvířata: statečný jaguár a krásný papoušek ara, splácnuté ryby a protáhlí hadi, obrovské velryby a zahálčiví lenochodi, duhový leguán a hbitý netopýr. (Můžeme si je pak všechny najít na obrázcích v počítači.) Ale zvířata jenom skřehotala a mručela a nedokázala vyslovit jména svých stvořitelů.
A tak bohové uhnětli z bahna nové bytosti, jenže hlinění lidé nedrželi tvar. Vodou změklé obličeje se jim prověsily, jak se toužily vrátit do náručí země, ze které vzešly. Nedokázali mluvit, jen nesmyslně žvatlali. Ztráceli rovnováhu a nemohli se rozmnožovat, zachovat rod.
Pro nás je nejzajímavější, co bohové zkusili potom. Stvořili pokolení dřevěných mužíků, jakýchsi loutek. Díky kloubům na končetinách se mohli volně pohybovat. Vyřezávané tváře jim umožňovaly pohybovat rty a otvírat oči. Loutky bez provázků bydlely v domech a vesnicích a žily činorodým životem.
Bohové ale zjistili, že dřevění lidé nemají ani duši, ani rozum, a tak nemohou pořádně velebit svoje tvůrce. Seslali velkou potopu, aby dřevěné lidstvo zničili, a poštvali na ně zvířata z džungle. Když boží hněv pominul, proměnili se dřevění lidé v opice.
A teprve potom sáhli bohové po kukuřici.
Hodně lidí si klade otázku, jestli se dřevění lidé s porážkou od dětí kukuřice vážně smířili. Možná dodnes čekají ve stínu na příležitost k návratu, na to, až se chod stvoření obrátí.
* * *
Jak vysvětlil Atax, předák trojice vyslanců z 61 Virginis e, černé šestiúhelníky byly solární panely. Dohromady poskytovaly lidskému osídlení planety potřebnou elektřinu. Šedé oblasti, to byla města, obrovská výpočetní centra, kde v podobě sledu virtuálních operací žily biliony lidí. Při příletu Ataxe a ostatních kolonistů nebyla 61 Virginis e k pozemskému životu právě pohostinná. Vládlo tam přílišné horko, vzduch byl jedovatý a místní život, tvořený převážně primitivními mikroby, notně vražedný.
Atax a ostatní, kteří na povrch sestoupili, však nebyli lidé, ne ve smyslu, ve kterém to slovo chápala Maggie. Skládali se spíše z kovu než z vody a hranice organické chemie už pro ně neznamenaly překážku. Rychle sestavili výhně a slévárny a jejich potomci se brzy rozprostřeli po celé planetě.
Většina se rozhodla splynout se Singularitou, všeobjímající Světovou myslí, jež byla zároveň umělá i organická a v níž myšlení probíhalo rychlostí kvantových výpočtů a za vteřinu uplynula celá věčnost. Ve světě bitů a qubitů si žili jako bohové.
Když se v nich však jako dědictví předků někdy ozvala touha po hmatatelném těle, mohli se jednotlivě oddělit a jako Atax a jeho společníci se vtělit do strojů. Pak žili v pomalém čase, v čase atomů a hvězd.
Hranice mezi strojem a člověkem se nadobro setřela.
„Takto teď vypadá lidstvo,“ otočil se Atax pomalu kolem dokola, aby kolonistům na Mořské pěně předvedl své kovové tělo. „Naše schránky jsou z oceli a titanu a naše mozky z grafenu a křemíku. Jsme prakticky nezničitelní. Jak vidíte, můžeme se dokonce pohybovat vesmírem a nepotřebujeme k tomu lodě, skafandry ani ochranné vrstvy. Od choulostivého masa a kostí jsme se oprostili.“
Atax a ostatní soustředěně hleděli na pravěké lidi kolem. Maggie jim pohled oplácela a snažila se z tmavých čoček vyčíst, co asi stroje cítí. Zvědavost? Nostalgii? Soucit?
Nestálé kovové tváře, hrubé nápodoby skutečných těl, Maggie rozklepaly. Ohlédla se na Bobbyho, který byl jako u vytržení.
„Můžete se k nám přidat, pokud máte zájem, nebo zůstat, jací jste. Samozřejmě je to obtížné rozhodnutí, když s podobou, ve které existujeme, nemáte žádnou zkušenost. Přesto si musíte vybrat. My za vás rozhodnout nemůžeme.“
Něco nového, blesklo Maggie hlavou.
Dokonce i věčné mládí a nekonečný život bledly ve srovnání se svobodou strojového bytí, se svobodou myslícího stroje obdařeného strohou krásou krystalických matric, nahrazujících sflikovanou nedokonalost živých buněk.
Lidstvo konečně pokročilo od evoluce k inteligentnímu plánu.
* * *
„Nemám strach,“ pravila Sara.
Požádala, aby mohla s Maggie ještě chvíli zůstat, až ostatní odejdou. Maggie ji dlouze objala a holčička ji také stiskla v náručí.
„Myslíš, že by mnou byl pratáta Joao zklamaný?“ strachovala se Sara. „Vybrala jsem si jinak, než by si vybral on.“
„Rozhodně by chtěl, aby sis zvolila sama,“ ujistila ji Maggie. „Lidé se mění, jak jednotlivci, tak celé lidstvo. Nevíme, jak by se rozhodl, kdyby dostal na vybranou jako ty. A hlavně nesmíš dopustit, aby za tebe tvůj život řídila minulost.“
Políbila Saru na tvář a propustila ji. Přiblížil se stroj a Saru odvedl za ruku, aby mohla projít proměnou.
Byla poslední z nemodifikovaných dětí, pomyslela si Maggie. A teď se jako první stane strojem. Přestože transformaci ostatních přihlížet odmítla, na Bobbyho žádost se dívala, jak jejího syna kousek po kousku vyměňují.
„Nikdy nebudeš mít děti,“ poznamenala.
„Právě naopak,“ odpověděl a procvičil si své nové kovové ruce, o tolik větší a silnější než jeho staré, dětské. „Budu mít nespočet dětí zrozených z mojí mysli.“ Jeho hlas tvořilo příjemné elektronické bzučení podobné trpělivému výukovému programu. „Podědí moje myšlenky stejně spolehlivě, jako já podědil tvoje geny. A jednoho dne, když si to budou přát, jim zkonstruuji těla, stejně krásná a praktická jako to, které právě dostávám.“
Natáhl se a pohladil ji po paži. Konečky chladných kovových prstů hladce přejely po pokožce, klouzaly po ní díky nanostrukturám ohebným jako živá tkáň. Maggie sykla.
Bobby se usmál, jemné předivo tisíců jehel, které tvořily jeho tvář, se pobaveně zavlnilo.
Mimovolně se odtáhla.
Bobbyho rozvlněná tvář zvážněla, ztuhla a nakonec ztratila jakýkoli výraz.
Maggie nevyslovenou výčitku pochopila. Měla snad nějaké právo být zhnusená? Sama ke svému tělu přistupovala jako ke stroji, pouze to byl stroj z lipidů a proteinů, z buněk a svalů. I její mysl sídlila ve vnější schránce, tělesné schránce, jež dávno přesáhla určenou délku života. Byla stejně „nepřirozená“ jako on.
Přesto plakala, když jí syn před očima mizel v konstrukci z pohyblivého kovu.
Už nedokáže plakat, táhlo jí hlavou pořád dokola, jako by je nerozdělovalo nic jiného.
* * *
Bobby měl pravdu. Děti zastavené ve vývoji se pro digitalizaci rozhodly rychleji. Jejich myšlení bylo tvárnější, přechod od tkání ke kovu pro ně znamenal pouhé hardwarové vylepšení.
Starší nesmrtelní oproti tomu váhali a nechtěli opustit svoji minulost, poslední pozůstatky vlastního lidství. Jeden po druhém však také podlehli.
Celá léta zůstala Maggie posledním organickým člověkem na 61 Virginis e, a možná i v celém vesmíru. Stroje jí postavily samostatný dům chráněný před horkem, jedy a neustálým hlukem na planetě, a Maggie si krátila čas procházením archivů Mořské pěny, záznamů o dlouhých, vyhaslých dějinách lidstva. Stroje ji prakticky nevyrušovaly.
Jednoho dne k ní domů dorazil malý, možná šedesát centimetrů vysoký strojek a váhavě se k ní přiblížil. Připomínal jí štěně.
„Kdo jsi?“ zeptala se Maggie.
„Vaše pravnouče,“ odvětil strojek.
„Takže se Bobby konečně odhodlal a pořídil si dítě,“ pokývala Maggie hlavou. „Ale že mu to trvalo.“
„Jsem pětimiliontý dvaatřicetitisící tří stý dvacátý druhý potomek svého otce.“
Maggie se zatočila hlava. Krátce po přeměně ve stroj se Bobby rozhodl dotáhnout přerod do konce a stát se součástí Singularity. Dlouho už spolu nemluvili.
„Jak se jmenuješ?“
„V tom smyslu, v jakém to berete, žádné jméno nemám. Ale co kdybyste mi říkala Athéno?“
„Proč?“
„Znám to jméno z příběhu, který mi otec vyprávěl jako malé.“
Maggie pohlédla na strojek a přestala se tvářit tak nepřístupně.
„Kolik ti je?“
„Na to se těžko odpovídá,“ upozornila ji Athéna. „Rodíme se jen virtuálně a každá vteřina naší existence v Singularitě sestává z bilionů výpočetních cyklů. Za vteřinu takového bytí zpracuji víc myšlenek než vy za celý život.“
Maggie si pravnučku prohlédla. Podle většiny měřítek byl zbrusu nový a lesklý mechanický kentaur zároveň daleko starší a moudřejší než ona.
„Tak proč ses přestrojila tak, abys mi připadala jako děcko?“
„Protože bych si ráda poslechla vaše příběhy,“ vysvětlila Athéna. „Ty prastaré.“
Je to ještě mladý národ, pomyslela si Maggie. Pořád ještě jsou něco nového.
Proč by se něčím novým nemohlo znovu stát i to staré?
A tak se Maggie rozhodla, že se také nechá zdigitalizovat a že se znovu připojí k rodině.
* * *
Na počátku byl svět jen rozlehlá prázdnota protkaná ledovými řekami překypujícími jedem. Jed zhoustl, skápl a nabyl tvaru Ymiho, prvního obra, a Audhumly, velké ledové krávy.
Ymi se živil Audhumliným mlékem a sílil.
Kravku jsi samozřejmě nikdy neviděla. To je takové zvíře, co dává mléko, a mléko bys pila, kdybys byla ještě…
Bude to asi trochu jako když přijímáš elektřinu. Nejdřív, jako malá, sis ji brala jen v tenkých pramíncích, a potom, jak jsi rostla, jsi jí čerpala víc a víc, aby ti dala sílu.
Ymi rostl a rostl, až ho nakonec zavraždila trojice bratrů, bohové Vili, Vé a Ódin. Z jeho mrtvoly bohové stvořili svět: jeho krev se proměnila v teplé, slané moře, maso v kyprou, úrodnou zemi, kosti ve tvrdé kopce, o něž se láme pluh, a vlasy v temné, rozvlněné lesy. Z jeho širokých brv vybudovali bohové Midgard, říši, kde žili lidé.
Po Ymiho smrti se trojice bratrů procházela po pláži. Na jejím konci narazili na dva stromy, které se navzájem podpíraly. Z jejich dřeva vytvarovali bohové dvě lidské postavy. Jeden z bratrů jim vdechl život, druhý je obdařil rozumem a třetí řečí a smysly. A tak se zrodili Ask a Embla, první muž s první ženou.
Tobě se nechce věřit, že kdysi někdo stvořil muže a ženy ze stromů? Ale sama jsi z kovu. Kdo říká, že by stejně dobře neposloužily stromy?
Teď ti vyložím, co se skrývá za jejich jmény. „Ask“ pochází ze slova ash, jasan. To je tvrdý strom, ze kterého se dělají vrtáky k rozdělání ohně. „Embla“ je od popínavek, které mají měkčí dřevo a snadno se zapálí. Vrtákem se točilo, dokud klestí na podpal nevzplanulo; lidem, kteří si tenhle příběh vyprávěli, to připomínalo sex, a kvůli tomu si ho vlastně možná vykládali.
Kdysi by se tví předkové pohoršili, že si s tebou tak otevřeně povídám o sexu. Pořád je to pro tebe tajemný pojem, ale ztratil své někdejší kouzlo. Než jsme vymysleli, jak žít navěky, sex a děti nás ze všeho nejvíc přibližovaly nesmrtelnosti. Jako vzkvétající úl začala Singularita z 61 Virginis e vysílat nepřetržitý proud kolonistů.
Jednoho dne přišla za Maggie Athéna a oznámila jí, že je připravená přijmout tělo a vést vlastní kolonii.
Při pomyšlení, že už Athénu nikdy neuvidí, se Maggie zmocnil pocit marnosti. Takže bylo možné mít znovu ráda, dokonce i jako stroj.
Co kdybych odešla s tebou? navrhla. Tvým dětem prospěje, když budou mít nějaké spojení s minulostí.
A Athénina radost z její nabídky byla nakažlivá a elektrizující.
Sara se přišla rozloučit, ale Bobby se neukázal. Nikdy jí neodpustil, jak ho zavrhla ve chvíli, kdy se stal strojem.
I nesmrtelní znají lítost, pomyslela si.
A tak se milion myslí vtělil do kovových schránek ve tvaru robotických kentaurů, které se jako včelí roj vylétající založit nový úl vznesly do vzduchu, přitažením končetin zaujaly tvar ladných slz a vystřelily kolmo vzhůru.
Stoupaly štiplavým vzduchem a šarlatovými nebesy výš a výš, pryč z gravitační studny těžké planety. Vypluly na hvězdné moře a nestálé proudění slunečního větru a závratná rotace celé galaxie jim určily kurz.
* * *
Světelný rok za světelným rokem měřili prázdnotu mezi hvězdami. Míjeli planety osídlené dřívějšími koloniemi, světy rozkvetlé vlastními mřížkami šestiúhelníkových solárních panelů a vlastními bzučícími Singularitami.
Letěli a pátrali po dokonalé planetě, planetě, která jim bude novým domovem.
Na ochranu před chladnou nicotou zvanou vesmír se k sobě za letu tiskli. Inteligence, složitost, život, data, všechno se proti obří a nekonečné prázdnotě jevilo zanedbatelné a nepodstatné. Cítili žádostivost vzdálených černých děr a majestátní svit vybuchujících nov.
Přimkli se k sobě těsněji a hledali útěchu ve svém sdíleném lidství.
Za letu napůl snili a napůl bděli a Maggie jim vyprávěla příběhy, vplétala do souhvězdí kolonistů své rádiové vlny jako pavoučí vlákna.
* * *
O Čase snů se vypráví mnoho příběhů, většinou tajných a svatých. Několik si jich však mohli vyslechnout i cizinci, a toto je jeden z nich.
Na počátku byla nebesa a země, a země byla plochá a holá jako lesklá titanová slitina na povrchu našich těl.
Pod zemí však žili a snili duchové.
Čas začal plynout a duchové se probrali z dřímoty. Prorazili na povrch a přijali na něm podobu zvířat: Emu, Koaly, Ptakopyska, Diiiga, Klokana, Žraloka… Někteří dokonce zvolili lidský vzhled. Jejich podoba nebyla stálá, mohli ji po libosti měnit.
Potulovali se po zemi a dávali jí tvar, vydupávali údolí a vršili kopce, dřeli povrch, až z něj byla poušť, a hloubili říční koryta.
A rodili děti, děti, které podobu měnit nemohly: zvířata, rostliny, lidi, potomky, kteří se zrodili z Času snů, nepatřili však do něj.
Když se duchové unavili, znovu se stáhli do země, odkud vyšli, a jejich dětem zůstaly na Čas snů, čas před časem, jenom mlhavé vzpomínky.
Kdo ale může říct, že se nikdy nevrátí k dřívějším poměrům, do doby, kdy mohli dle libosti měnit tvar, do časů, kdy čas nic neznamenal?
* * *
A z jejích slov se probudili do dalšího snu.
V jednom okamžiku pluli ve vesmírném prázdnu a od cíle je stále dělily světelné roky, a v příštím je obklopovalo chvějivé světlo.
Ne, světlo to tak docela nebylo. Ačkoli čočky instalované na jejich trupech dokázaly dalece přesáhnout spektrum viditelné primitivním lidským očím, nejvyšší a nejhlubší kmitočty okolního energetického pole beznadějně unikaly i jim.
Energetické pole zpomalilo a srovnalo rychlost s podsvětelným letem Maggie a dalších kolonistů.
Cíl už je blízko.
Ta myšlenka se jim přelila vědomím jako vlna, jako by se jim všem jednotně rozechvěly logické obvody. Myšlenka se zdála současně cizí a důvěrně známá.
Maggie pohlédla na Athénu, letící vedle ní.
Slyšela jsi to? zeptaly se obě současně. Jejich myšlenkové řetězce se o sebe zlehka otřely – pohlazení rádiovými vlnami.
Maggie svůj myšlenkový řetězec vyslala do prostoru: Jste lidé?
Odmlka trvala miliardtinu sekundy. Při rychlosti, kterou se pohybovali, to byla věčnost.
Tak už jsme o sobě dávno neuvažovali.
A na Maggie ze všech stran dolehla záplava myšlenek, obrazů, pocitů. Bralo to dech.
Během nanosekundy prožila radost toho, kdo se vznáší nad povrchem plynného obra jako součást bouře, jež by dokázala spolknout zeměkouli. Dozvěděla se, jaké by to bylo proplavat chromosférou hvězdy a vozit se na doběla rozžhavených plamenech a erupcích šlehajících do výšky tisíců kilometrů. Pocítila samotu těch, kdo učinili celý vesmír svým hřištěm, postrádali však domov.
Přišli jsme po vás a předstihli vás.
Vítejte, prastaří. Cíl už je blízko.
* * *
Za dřívějších časů jsme znávali mnoho příběhů o stvoření světa. Kontinenty byly rozlehlé a žilo na nich mnoho národů, z nichž každý měl vlastní legendy.
Pak mnoho národů zaniklo a jejich příběhy upadly v zapomnění.
Tohle je jeden z těch dochovaných. Je překroucený, zkreslený, převyprávěný podle toho, co chtějí slyšet cizáci, ale přece v něm zbývá zrnko pravdy.
Na počátku byl svět prázdný a neosvětlený a duchové žili v temnotě.
Jako první se probudilo Slunce. Voda se jeho žárem vypařila do nebe a půda vyschla na troud. Ostatní duchové (Člověk, Leopard, Jeřáb, Lev, Zebra, Pakůň, a dokonce i Hroch) povstali jako další. Procházeli se po pláních a nadšeně spolu rozmlouvali.
Pak ovšem Slunce zapadlo a zvířata i Člověk usedli v temnotách a báli se pohnout. Až s opětovným příchodem rána zase všichni ožili.
Člověk však nechtěl noc co noc čekat. Jednou za tmy vynalezl oheň a obstaral si tak vlastní slunce, teplo a světlo, jež se podřizovaly jeho vůli a navěky ho oné noci oddělily od zvířat.
Lidé tedy odjakživa prahli po světle, životodárném světle, do kterého se znovu navrátí.
A v noci si kolem ohně vyprávěli pravdivé příběhy, stále dokola.
* * *
Maggie se rozhodla stát součástí světla.
Odhodila schránku, která jí tak dlouho sloužila jako domov a tělo. Byla to staletí? Tisíciletí? Miliardy let? Podobná časová měřítka ztratila veškerý význam.
Spolu s ostatními se proměnila v energetickou strukturu a naučila se splývat, rozpínat se, pableskovat i zářit. Naučila se zavěsit mezi hvězdy a její vědomí se jako stuha táhlo časem i prostorem.
Řítila se z jednoho konce galaxie na druhý.
Jednou prošla přímo strukturou, ve kterou se přeměnila Athéna. Ucítila dítě v podobě lehkého mravenčení, v podobě smíchu.
Není to nádhera, pramámo? Někdy bys mě a Saru měla navštívit!
Maggie však už nestihla odpovědět. Athéna byla příliš daleko.
Chybí mi moje kovová schránka.
To promluvil Bobby, na kterého narazila, jak se vznáší poblíž černé díry.
Několik tisíc let černou díru sledovali zpoza horizontu událostí.
Je to moc krásné, řekl. Ale občas bych dal přednost starému tělu.
Stárneš, oznámila mu. Úplně jako já.
Přitiskli se k sobě a vesmírný prostor v tom místě krátce zaplál, jako když se zasměje iontová bouře.
A pak se rozloučili.
* * *
Tohle je pěkná planeta, pomyslela si Maggie.
Malý, poněkud kamenitý svět pokrývala z větší části voda.
Maggie přistála na rozlehlém ostrově u ústí řeky.
Slunce stálo na obloze a Maggie viděla, že hřeje dost na to, aby se z bahnitých břehů pářilo. Zlehka se vznášela nad aluviálními rovinami.
Bahno ji neodolatelně lákalo. Zastavila se a houstla, až byla její energetická struktura dostatečně silná. Rozčeřila vodu a nahrnula na břeh haldu úrodného, plodného bahna. Pak z ní vytvarovala člověka: ruce v bok, nohy od sebe, kulatá hlava s nezřetelnými prohlubněmi a výstupky značícími oči, nos, ústa.
Chvíli se na Joaovu sochu dívala a pak ji pohladila a nechala vyschnout na slunci.
Rozhlédla se a spatřila stébla trávy pokrytá zářivými křemíkovými korálky a černé květiny pokoušející se načerpat každou částečku slunečního svitu. Spatřila hbité stříbrné siluety v hnědé vodě a zlaté stíny vznášející se na indigové obloze. V dálce spatřila řvoucí a pomalu se šinoucí obry pokryté šupinami a poblíž, nedaleko řeky, vytryskl mocný gejzír a v horké vodní páře zahrály duhové odlesky.
Byla tu v širém světě sama. Neměla si s kým povídat, s kým sdílet veškerou krásu kolem.
Zaslechla vyplašené šustění a rozhlédla se, odkud zaznělo. Z hustého lesa tvořeného stromy s trojbokými kmeny a pětiúhelníkovými listy vyhlíželi kousek od řeky tvorečkové s hlavou posázenou kolem dokola očima, jako by to byly diamanty.
Přikradla se k nim blíž a ještě blíž. Jako nic do nich sáhla a uchopila dlouhé řetězce jisté molekuly, jejich pókynů příští generaci. Provedla drobnou změnu a znovu se stáhla.
Zvláštní pocit proměny v útrobách tvorečky přiměl, aby s kňučením vzali do zaječích.
Nedopustila se ničeho drastického, jen malé změny, pošťouchnutí tím správným směrem. Úprava povede k dalším mutacím, které se budou kupit dlouho po jejím odchodu. Za několik set generací bude změn dost, aby vykřesaly jiskru, jiskru, která se bude živit, dokud tvorečkům nepřijde na mysl, že by si mohli kousek slunce uchovat přes noc, dát věcem názvy, vyprávět příběhy o tom, jak všechno vzniklo. Budou mít na vybranou.
Zas něco nového ve vesmíru. Přírůstek do rodiny.
Teď ale nastal čas na návrat ke hvězdám.
Maggie se vznesla nad ostrov. Moře pod ní se vlnu za vlnou rozbíjelo o pobřeží – každá vlna zachytila a překonala tu předchozí a vyběhla po pláži o kousek výš. Na hladině se tvořila mořská pěna a vítr roznášel její chuchvalce do neznáma.
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF v prosinci roku 2012
Přeložil Pavel Bakič
