Neexistuje žádný definitivní soupis všech inteligentních druhů ve vesmíru. Nejen, že se věčně vracejí spory o vymezení toho, co je inteligence, tu i onde navíc neustále vznikají a zase zanikají nové civilizace, podobně jako se rodí a zase umírají hvězdy.
Zub času se vypořádá se vším.
Každá rasa má však svůj vlastní způsob, jak předat moudrost příštím generacím, jak své myšlenky učinit viditelnými, hmatatelnými, jak jim dát na krátký okamžik pevný tvar, aby neporazitelnému příboji času čelily jako hráz.
Všichni vytvářejí knihy.
* * *
Podle některých je psaní zkrátka jen viditelná řeč. My však víme, že jde o zaostalý názor.
Příslušníci hudbou žijícího národa Allaťanů píší tak, že svými tenkými a tvrdými nosany ryjí do vhodného povrchu, například kovové destičky pokryté tenkou vrstvou vosku nebo vyschlého jílu. (Bohatí Allaťané občas na špičce nosí hroty vyrobené z drahých kovů.) Pisatel při psaní nahlas pronáší svoje myšlenky, vertikálně tak nosan rozechvívá a zanechává jím v destičce rýhu.
Allaťan, který si chce takto zapsanou knihu přečíst, protáhne vzniklou drážkou vlastní nos. Citlivý orgán vibruje, jak mu vlna zachycená na destičce velí; dutina ve čtenářově lebce pak zvuk zesílí, takže se znovu rozezní autorův hlas.
Podle Allaťanů je jejich způsob zápisu nadřazený všem ostatním. Na rozdíl od knih sepsaných v hláskovém či slabikovém písmu, případně v logogramech, nezachycuje allatská kniha pouze slova, ale i pisatelův hlas, jeho tón, melodii, intonaci, důrazy, rytmus. Jedná se zároveň o notový zápis i nahrávku. Proslov zní jako proslov, žalozpěv jako žalozpěv, a příběh zase dokonale přenese, jak jím byl vypravěč rozrušený a plně zaujatý. Allaťané při četbě doslova slyší hlas minulosti.
Krása jejich knih si ovšem vybírá svou daň. Jelikož četba vyžaduje fyzický kontakt s měkkým, poddajným povrchem, každé čtení text zároveň poškozuje a nenávratně z něj obrušuje některé podrobnosti. Kopie pořízené na odolnější materiál nevyhnutelně připraví vypravěčův hlas o jisté nuance a netěší se proto oblibě.
Aby svůj literární odkaz uchránili, nezbývá Allaťanům než nejvzácnější rukopisy ukrývat v nepřístupných knihovnách, do nichž smí vkročit jenom málokdo. Nejzásadnější a nejkrásnější díla allatské literatury tak paradoxně sotva kdo četl a jsou známa jen z převyprávění, ve kterých se je písaři pokusili zachytit poté, co originál vyslechli při výjimečně konaných obřadech.
Nejvlivnější práce kolují ve stovkách nebo tisících převyprávění, která pak sama dávají vzniknout dalším kopiím. Allatští učenci se dlouze přou o to, nakolik je ta která verze autoritativní, a na základě četných nedokonalých kopií se pokoušejí v duchu rekonstruovat jejich předobraz, ideální spis neopotřebený čtenáři.
* * *
Quatzolové naprosto nevěří, že by byl nějaký rozdíl mezi psaním a myšlením.
Jedná se o pokolení mechanických bytostí, o němž není známo, zda vzniklo jako technický výtvor jiné, starší civilizace, zda v jeho tělech přebývají duše zaniklé rasy, která dříve sídlila v organických schránkách, nebo zda se samo od sebe vyvinulo z neživé hmoty.
Jejich těla jsou tvořena mědí a mají tvar přesýpacích hodin. Planeta, na které Quatzolové žijí, obíhá po složité orbitě kolem tří hvězd a její kovové jádro hnětou a taví nesmírné slapové síly, takže pak teplo proniká na povrch v podobě lávových jezer a gejzírů páry. Quatzolové vždy několikrát za den nasají do komory ve spodní části těla vodu a pak se postupně noří do bublajících lávových jezer, takže se voda pomalu vaří a proměňuje se v páru. Ta poté regulačním ventilem, totiž zúženou částí přesýpacích hodin, prochází do horní komory, kde pohání rozličné převody a páky, jež mechanickému tvorovi umožňují pohyb.
Na konci pracovního cyklu se pára ochladí a vysráží se na vnitřním povrchu komory. Drážkami v mědi kapky stékají, až se slijí v nepřerušený proud, který tělo po průtoku porézním, na uhličitany bohatým kamenem vylučuje.
Právě v tomto kameni sídlí u Quatzolů mysl. Nerostný orgán je protkán tisíci a miliony spletitých kanálků spojujících se v labyrint a dělících vodu v nespočet titěrných, souběžných pramínků, jejichž odkapávání, kanutí a meandrování vyjadřuje jednoduché hodnoty, slévající se poté v proudy vědomí a pramenící jako tok myšlenek.
Cesty, po kterých voda protéká kamenem, se s časem proměňují. Staré kanálky se opotřebují a zmizí, jiné se ucpou a zneprůchodní – tak Quatzol zapomíná. Dosud oddělené pramínky se spojují novými kanály (náhlý objev!) a na nejodlehlejším, nejmladším okraji kamene zanechává voda nové minerální usazeniny, ze kterých rostou křehké a zkusmé miniaturní stalaktity nejnovějších, nejčerstvějších myšlenek.
Když rodič v kovárně ukuje nové dítě, na samý závěr mu věnuje odštěpek vlastní kamenné mysli, soubor obecně uznávaných pravd a předpřipravených myšlenek, který dítěti umožní vkročit do života. Jak potomek získává zkušenosti, obaluje se původní jádro novým kamenným mozkem, nabývajícím na složitosti a propracovanosti, dokud se sám nemůže rozdělit ve prospěch potomků.
A tak je každý Quatzol sám knihou. Každý si v kamenném mozku nese zaznamenanou moudrost veškerých předků: nejodolnější myšlenky už erozi vzdorují miliony let. Každá mysl roste ze semínka předávaného po tisíciletí z generace na generaci a každá myšlenka po sobě zanechává viditelnou a čitelnou stopu.
Některé krvelačnější rasy, například Hesperové, se kdysi vyžívaly v tom, že mozky Quatzolům odnímaly a sbíraly je. Dodnes je vystavují v muzeích a knihovnách, mnohdy s prostým popiskem „Staré knihy“, pro většinu dnešních návštěvníků se už však jedná o nezajímavé kamení.
Dobyvačné rasy dokázaly psaní a myšlenky oddělit a zanechat tak po sobě archiválie zbavené kazů a myšlenek, nad nimiž by se jejich potomci otřásli.
Kamenné mozky však nadále leží ve vitrínách a čekají, až se suchými kanálky znovu rozproudí voda, až znovu půjdou přečíst a ožijí.
* * *
Hesperové kdysi psali v řetězcích znaků, jež zastupovaly hlásky jejich řeči, dnes už však nepíší vůbec.
Hesperský vztah ke psaní byl odjakživa složitý. Jejich velcí filozofové přistupovali k písmu s nedůvěrou. Kniha se podle jejich názoru snažila vydávat za živoucí mysl, kterou ve skutečnosti nebyla. Sice se vyjadřovala v pregnantních aforismech, vynášela morální soudy, zaznamenávala údajné historické skutečnosti nebo vyprávěla strhující příběhy, avšak… na rozdíl od skutečných osob jí nebylo možné klást otázky, nemohla se bránit kritice ani se sama ospravedlnit.
K zapisování vlastních myšlenek přistupovali Hesperové zdráhavé a jenom tehdy, když se nemohli spolehnout na vrtošivou paměť. Dávali docela jistě přednost životu s pomíjivostí řeči, rétoriky a diskuse.
Býval to krutý a nesmlouvavý národ. V diskusích nacházeli potěšení, ale válečnou vřavu doslova milovali. Výbojné války i masakry zdůvodňovali jejich filozofové tím, že se odehrávají ve jménu pokroku: válka představovala jedinou možnost, jak oživit ideály předávané po věky věků jen ve strnulé textové podobě, jak jim zajistit trvalou platnost a jak je vytříbit pro budoucnost. Za zachování stála jedině myšlenka vedoucí k vítězství.
Když konečně odhalili tajemství toho, jak uložit a zmapovat celou mysl, přestali psát dočista.
Z dosluhujících těl králů, generálů či filozofů ji zachraňují v posledních okamžicích před smrtí. Trasa každého nabitého iontu, každého prchavého elektronu, každého podivného i půvabného kvarku je zaznamenána do krystalických matric. Získaná mysl navěky utkví v okamžiku, kdy byla oddělena od svého nositele.
V tu chvíli se rozbíhá proces mapování. Kolektiv prvotřídních kartografů s pomocí četných učedníků přepečlivě a precizně stanoví polohu každého řečiště, pocitu a předtuchy, které se slévaly v příliv a odliv vědomí a dávaly tak povstat slapovým jevům myšlenek, kterými byli jejich původci natolik výjimeční.
Když je mapování u konce, zahájí kolektiv výpočty, které určí další pokračování zachycených trajektorií a umožní tak simulovat následující myšlenku. Nejnadanější hesperští učenci věnují všechen čas sledování cesty, po níž se pozastavené mysli velikánů ubírají v rozlehlou a neprobádanou terra incognita jménem budoucnost. Tím stráví nejlepší léta svého života, a když pak zemřou, i jejich myšlenky jsou modelovány dál, dál a dál.
Velcí hesperští géniové tudíž neumírají. Pokud s nimi chtějí Hesperové rozmlouvat, stačí si odpovědi vyhledat proto tudíž nepotřebují knihy v podobě, v jaké je psávali dříve, v podobě pouhých neživých symbolů. Dnes je moudrost minulých věků provází neustále. Dále promýšlí, dále nabízí vodítka, dále zkoumá.
Tím, jak simulaci dávných myslí věnují stále více času a prostředků, navíc Hesperové ztratili na výbojnosti, k nemalé úlevě jejich sousedů. Třeba je něco pravdy na tom, že jisté knihy mají moc zušlechťovat.
* * *
Tull-tokové čtou knihy, které nenapsali.
Jedná se o bytosti tvořené energií, o nehmotně pableskující struktury proměnlivého potenciálu, napnuté mezi hvězdami jako přízračné stuhy. Kosmické lodě ostatních druhů, jež jimi prolétají, pocítí nanejvýš slabé zbrzdění.
Tull-tokové tvrdí, že číst lze cokoli v celém vesmíru. Každá hvězda je živoucí text, v němž mohutné konvekční proudy přehřátého plynu vyprávějí velkolepé drama a v němž hvězdné skvrny slouží jako interpunkce, koronální smyčky jako květnaté řečnické obraty a erupce jako zvlášť přesvědčivé pasáže, jejichž pravdivost proznívá hlubokým tichem chladného kosmu. Každá planeta má v sobě báseň, sepsanou syrovým, přerývaným, staccatovým rytmem holého kamenného jádra nebo lyrickými, vláčnými, pestrými (jak ženskými, tak mužskými) rýmy vířících plynných obrů. A potom jsou tu obydlené planety, sestrojené jako důmyslné, drahokamy posázené hodinové strojky a oplývající nespočetnými metaliterámími prostředky, jimiž odkazují zpět samy k sobě a rozeznívají tak nekonečné ozvěny ozvěn.
Nejvýznamnější knihy však jsou podle Tull-toků k nalezení na horizontu událostí obklopujícím černé díry. Tull-tok, kterého znaví bloumání nekonečnou vesmírnou knihovnou, zamíří k černé díře. Jak zrychluje k bodu, odkud už není návratu, proudy gama paprsků a rentgenového záření ho podrobněji a podrobněji seznamují s oním kardinálním tajemstvím, k němuž veškeré ostatní svazky poskytují jen komentář. Kniha mu víc a víc odhaluje svou spletitost a detailnost, a těsně před tím, než ho svou nezměrností připraví o rozum, uvědomí si čtenář náhle s údivem, že se čas zcela zastavil a že mu nekonečný pád k nedosažitelnému středu poskytne na čtení celou věčnost.
Konečně kniha, jež přemohla čas.
Samozřejmě že se z takové výpravy nikdy nevrátil jediný Tull-tok a že jsou debaty o čtení černých děr mnohými odmítány jako pouhopouhý mýtus. Popravdě řečeno se najde mnoho těch, kdo v Tull-tocích vidí jen negramotné šejdíře, pokoušející se svou nevzdělanost skrýt za mystiku.
Jiní však Tull-toky nadále vyhledávají, aby si od nich nechali číst v přírodní knihovně, již Tull-tokové údajně vnímají všude kolem nás. Početné výklady, které tak vzniknou, si však protiřečí a vedou k nekonečným debatám ohledně obsahu spisů a zvláště jejich autorství.
* * *
Pravým opakem Tull-toků, kteří čtou knihy největších možných rozměrů, jsou Canťee, pisatelé a čtenáři miniatur.
Caru’ee jsou nepatrného vzrůstu, dosahují sotva rozměrů tečky za touto větou. Na svých cestách žádají od ostatních jediné: knihy, jež časem pozbyly veškerého významu a jež si potomci autorů nemohou přečíst.
Vzhledem k jejich nepříliš působivým proporcím v nich málokterá rasa spatřuje hrozbu, takže Canťee bez obtíží získávají, co chtějí. Obyvatelé Země jim například předali tabulky a vázy popsané lineárním písmem A, svazky zauzlovaných provázků zvaných kipu i rozličné magnetické kotouče a kostky z dávných dob, které už nebyli schopni rozluštit. Hesperové jim po ukončení válečných výbojů předali prastaré kameny, jež považovali za knihy ukořistěné Quatzolům. A dokonce i samotářští Untové, píšící vůněmi a chutěmi, přenechali Canťee některé staré, vyčpělé knihy, v nichž vůně zeslábly natolik, že se nedaly číst.
Canťee se své akvizice ani nepokoušejí luštit. Staré knihy pozbyvší významu používají výhradně jako volný prostor, na němž budují svá důmyslná, barokně spletitá města.
Z linek vyrytých na vázách a tabulkách se staly hlavní ulice, a pokoje naměstnané na stěnách těchto bulvárů jako ve včelí plástvi rozvinuly předem daný tvar do fraktální nádhery. Jednotlivá vlákna zauzlovaných provázků Canťee pečlivě oddělili a pak na mikroskopické úrovni znovu spletli a usnovali, aby získali propletenec sestávající z tisíců menších uzlíků, z nichž by jeden každý posloužil jako Stánek pro začínajícího obchodníka nebo několikapokojové hnízdo pro mladou rodinu. Magnetické kotouče oproti tomu posloužily k zábavě – mladí Canťee dychtící po dobrodružství se přes den proháněli po jejich povrchu a radovali se z toho, jak je magnetický potenciál střídavě odpuzuje a přitahuje. V noci se na prostranství rozhořela titěrná světla ilustrující tok magnetických sil a dávno mrtvá data svítila k tanci tisícům mladých Canťee, kteří hledali lásku a sblížení.
Tvrdit, že Canťee si napsané nijak nevykládají, by však nebylo přesné. Příslušníků ras, které jim artefakty darovaly, se při návštěvě pokaždé zmocní pocit, že jsou jim novostavby jejich hostitelů něčím povědomé.
Tak například když Canťee nabídli pozemským představitelům prohlídku Velkého tržiště vybudovaného z kipu, seznámili se návštěvníci (pomocí mikroskopu) s čilým hemžením, vzkvétajícím obchodem a neustálým šumem čísel, účtů, cen, oběživa. Jeden z pozemských představitelů, potomek národa, který provázkové knihy původně splétal, byl jako u vytržení. Neuměl sice kipu číst, věděl však, že se na ně zaznamenávaly platby a čísla a že sloužily k daňové evidenci a k účetnictví.
Jiným příkladem pak jsou Quatzolové: jeden ze ztracených kamenných mozků, který Canťee použili, sloužil jako výzkumný ústav. V komůrkách a kanálcích, jimiž kdysi proudily dávné vodní myšlenky, se teď nacházely laboratoře, knihovny, učebny a auly bzučící novými idejemi. Quatzolská delegace si mozek svého předka původně chtěla odvézt, nakonec ale odjížděla s přesvědčením, že je vše v nejlepším pořádku.
Canťee jako by uměli zaslechnout ozvěnu minulosti a jako by při dalším rozšiřování svého palimpsestu tvořeného dávno napsanými a dlouho zapomenutými knihami nevědomky, nahodile odhalovali jejich nejvlastnější význam, který sebedelší čas nemůže setřít.
Čtou, aniž vědí, že čtou.
* * *
Ostrůvky vědomí žhnou v chladné, nedozírné hlubině vesmíru jako bubliny v rozlehlém, temném moři. Přesouvají se a mění, spojují se a rozpadají, a při svém úsilí vystoupat k nespatřené hladině za sebou jako nezaměnitelný podpis zanechávají svítivou, křivolakou stopu.
Všichni vytvářejí knihy.
Poprvé vydáno v Online magazínu Lightspeed v srpnu roku 2012
Přeložil Pavel Bakič
