Kate Wilhelmová – Dívka, která spadla do oblohy (THE GIRL WHO FELL INTO THE SKY)

Jeho otec patřil k MacLarenům, matka k MacDanielům a John jim už čtyřicet let sloužil jako nárazník v jejich věčných hádkách. Dneska tu stáli a propalovali se navzájem pohledem skrz něj, kolem něj, matka s blýskajícíma zelenýma očima a zrzavými, teď už obarvenými vlasy (na stejný odstín, jaký měly odjakživa), otec s mohutnou tváří svraštěnou a hustým bílým obočím semknutým nad dlouhým nosem.

„To tu káru dřív vezmu sekerou!“ pronesla tichým, sveřepým tónem.

„Odkdy si od tebe nechám poroučet, co můžu a co ne?“

„Nechte toho, oba dva!“ zaječel John MacLaren. „Proboha! Vždyť je čtyřicet na slunci! Ještě si uženete infarkt!“

„Tebe se taky nikdo neprosil, aby ses do toho motal,“ odsekl jeho otec, nespouštěje zrak z manželky.

Ta zvedla hlavu, obrátila se a odpochodovala z místnosti. „To já jsem ho poprosila,“ houkla zpovzdálí. „Dáš si gin s tonikem, Johnny?“

„Dal bych si,“ opáčil potichu. „O co tady sakra jde, tati?“

Pokoj byl zelenobílý, chladný, se spoustou rostlin, vše v něm bylo úhledné a pečlivě udržované. Celý dům byl takový, zařízený kvalitními věcmi, mezi nimiž nebyla jediná špatná investice – komody od Hepplewhitea, židle od Duncana Phyfea, víc než dvě stě let staré kousky dovezené ze Skotska, Francie nebo Anglie. David MacLaren je sbíral; Mary s tím byla smířená, občas ho v tom dokonce i podporovala, ale nehnula by ani prstem, aby rozšířila kolekci nashromážděnou za těch pětačtyřicet let, co byli manželé.

Jakmile Mary ukončila hádku svým odchodem, David MacLaren se usmál na syna, ukázal na proutěný nábytek u okna a vyrazil k němu jako první. Uvelebil se s tichým zamručením a čekal, až se John posadí naproti němu.

„Neměl jsem jí říkat, že se chystám zajet zítra do Castlemanovy vily pro ten mechanickej klavír a vzít si ho domů. Vždyť víš, říkal jsem ti o něm, první pianola, co překročila Mississippi, a vsadil bych se, že je pořád ještě ve skvělým stavu. Nejspíš ji nikdo neotevřel už skoro třicet let, víc než třicet let. Je to nádhera. Třešňový dřevo. Klávesy nemá černobílý, ale z mahagonu a slonoviny.“

Johnovi se na tom něco nezdálo. „Myslíš tu v okrese Greeley?“

„Jo.“

„To je pět set kilometrů daleko, tati, a zítra bude ještě větší vedro než dneska. Do večera se to může vyšplhat až k pětačtyřiceti.“

Odtrhl pohled od otce a zadíval se z okna na trávník, který byl i teď v létě díky neustálému zalévání stále zelený. Nikde se nehnul ani lísteček, nad bílým betonem chodníku se tetelilo horko a červené listy japonského javoru byly svěšené. A on věděl, kam tohle všechno spěje, proč mu matka před pouhou půlhodinou volala do kanceláře. Otec samozřejmě v tomhle počasí nemůže jet pět set kilometrů daleko a při stěhování piana by byl úplně k ničemu. Zhluboka se nadechl.

Matka se Vrátila s podnosem, na kterém stály tři vysoké orosené sklenice s dílky citronu a pocukrovanými okraji. Pohled, který na něj upírala, byl vyrovnaný m neochvějný; v očích měla záblesk pochopení a jiskru odhodlání, kterou moc dobře znal. Ta by tu káru opravdu vzala sekerou, kdyby musela. Bylo jí třiasedmdesát a otci čtyřiasedmdesát.

Pořádně si přihnul. „Víš přece, že to nejde, tati,“ pronesl pak. „Však ona vydrží. Když vydržela doteď.“

Otec zavrtěl hlavou. „Vydržela, protože se o ni staral Louis Castleman. Ten jeho synovec, Ross Cleveland, tam pojede vedro nevedro, omrkne to tam, uvidí žebráckej kraj a dům na samotě, nic pro něj, takže si to namíří rovnou do Goodlandu, kde si plácne s Jenningsem a vrátí se zase domů. A Jennings si tu pianolu dá do bistra, kde mu na ni hosté budou cintat pivo a odkládat cigarety.“

„Byls tam vůbec za posledních dvacet pět let, tati? Jak víš, že tam je? A záleží na tom vůbec? Nepotřebuješ ji. Nemáš na ni místo. Pianola! K čemu?“

„Je tam,“ zamumlal otec. „Byla uvedená v soupisu majetku. Jde jen o to přemluvit toho synovce, aby mi ji nechal, aby přistoupil na moji nabídku. Samozřejmě se mu to vyplatí, ale možná bude chtít udělat individuální odhad nebo tak něco. Ten pozemek stojí za pendrek, ale možná bude chtít něco utržit na movitým majetku.“ Ohlédl se po Mary s obočím staženým do jedné čárky a dodal: „A já ji chci, protože je moje. Jo, zaplatím mu ji, ale hodlám tam zajet hned ráno, vyzvednout si ji a dopravit ji domů, jakmile si Ross Cleveland přijede prohlídnout pozůstalost.“

John se bezmocně podíval na matku. Ani jeden z nich neustoupí, ale nechají ho navrhnout třetí možnost, tu, na kterou matka čeká a kvůli které ho zavolala. A otec bude protestovat, zanadává si a možná se i nakrátko vyřítí z místnosti, než přistoupí na to, aby pro pianolu dojel John. Najednou ho lákalo dopít skleničku a odejít, nechat je, ať se kvůli tomu servou. Zaplavila ho závist, která hned zase vyprchala; záviděl jim jejich náruživost, jejich nekompromisní hádky, jejich nekompromisní lásku. Hráli naostro, bojovali naostro, milovali naostro a všechen svůj zápal si ponechali, když mu při jeho početí předávali charakteristické rysy. Měl její vlasy a oči, otcův dlouhý tenký nos a robustní postavu. Veškerou vášeň si ale nechali pro sebe.

Když o hodinu později od rodičů odjížděl, teplota už dosahovala třiačtyřiceti stupňů a jeho vázal slib, že ujede pět set kilometrů, aby naložil do otcova náklaďáku nějaké staré piano a přivezl ho k nim domů.

Spolu s otcem vlastnil advokátní kancelář, kterou otec před mnoha desetiletími založil. Zavolal sekretářce, aby ji varoval, že bude možná několik dní pryč a že všechny případné zakázky vyřídí MacLaren starší. Teď už nemělo smysl se vracet, protože byly čtyři hodiny, vedro jako v peci a on řídil otcův deset let starý náklaďák, který neměl klimatizaci.

Místo do centra Wichity zamířil k sobě domů.

Z domu měl výhled na areál golfového klubu U Tří dubů; v tomhle vedru na greenu nikdo nebyl. Rozstřikovače zřejmě pracovaly ve dne v noci, ale na trávníku byly stejně tu a tam vidět hnědé fleky. Správci pořád rozstřikovače přemisťovali v marné snaze držet krok s horkou vlnou a suchem. John vešel do domu dveřmi z garáže a cestou ke schránce zapnul klimatizaci. Žádný dopis od Giny. Odhodil poštu na stolek v předsíni, vydal se do kuchyně, aby si připravil něco k pití, a znovu se v něm vzedmula ta závist. Jeho rodiče byli schopní hádat se do krve a přizabili by kohokoliv, kdo by se je pokusil od sebe odtrhnout. On a Gina se nikdy nehádali, nikdy se o nic nepřeli, nepadala mezi nimi ostrá slova a ona teď odjela před letními vědry k rodičům do Saint Louis. Nepsala mu, nevolala a vždycky, když volal on jí, byla někde venku. Při těchto příležitostech mluvil se svým synem Tommym nebo s dcerou Amandou, ale ne s manželkou, která měla pořád příliš, příliš napilno.

* * *

Loma Shieldsová stála za těžkými skleněnými dveřmi místní pobočky Johnsonovy restaurace, kde právě vypila jahodovou limonádu, sklenici ledového čaje a dvě sklenice vody. Přede dveřmi se z chodníku linuly zvlněné výpary horka; světlo bylo tak oslnivé, až to bolelo. Nepolevující vedro, bodavé světlo a žádný pot. Ne jako v Ohiu, holka, řekla si ne bez jistého uspokojení. Vůbec ne jako v Ohiu. Jo, tam taky mívali vedro, ale těžké, lepkavé vedro, ve kterém se člověk hned zpotil, ne jako tohle peklo, které ji vysálo do sucha, jakmile do něj vkročila. Rty měla vyprahlé, pokožka ji svědila a ve vlasech měla tolik statické elektřiny, že když si je před chvílí zkoušela na záchodě učesat, zježily se jí jako Frankensteinově nevěstě. Rozesmála se a nějaká další žena po ní v tom stísněném prostoru ostražitě loupla očima.

Loma byla vysoká a hubená, chlapecký typ s krátkými tmavými vlasy, které se jí doma v Ohiu vlnily, ale tady v Kansasu byly úplně rovné. Oči měla tak tmavě modré, že se mnoha lidem zdály černé, a vždycky se opálila tak snadno, až měla pocit, že o prvním jarním dni, kdy sluníčko vyjde na déle než hodinu, přijde okamžitě k snědé pleti, o kterou se jiní lidé pokoušejí na žhavých plážích za tisíce a tisíce dolarů.

Bylo jí pětadvacet.

Uvažovala, že když hned pojede dál, mohla by dorazit kolem desáté, zatímco Elly a Ross přijedou nejdřív zítra, možná až pozítří. Elly mluvila o pátku večer nebo sobotě. Představa, že bude mít dům na den nebo dva jen pro sebe, nebude muset pokládat otázky, poslouchat odpovědi, usmívat se a být zdvořilá, byla nesmírně lákavá. Její lektor a školitel u zkušební komise si ji v únoru vzal stranou a kladl jí na srdce, aby si zažádala o grant a pokračovala v magisterském projektu postgraduálně; dokonce jí pomohl i s formuláři a napsal jí doporučení, nad kterým se málem zastyděla. K jejímu úžasu jí grant udělili s platností od června na dobu devíti měsíců. Na veškeré výdaje včetně kapesného, takže to stačilo i k tomu, aby si koupila malý, tři roky starý datsun. Poprvé v životě si připadala hrozně bohatá. I to, na čem pracovala, se s příchodem grantu změnilo a dostalo význam, přestalo být výsledkem jalového fantazírování a snahy najít na poslední chvíli nějaké téma, které by jí zkušební komise schválila. Dělala orální historii náboženství, jeho významu, obřadů a dopadu na lidi, kterým dneska bylo přes pětašedesát nebo sedmdesát. Ne o jejich nynějším vyznání, ale o víře jejich mládí.

Včera se najednou zasekla a nenapadalo ji, co má říct té staré paní, která laskavě čekala, až Loma začne. Měla co dělat, aby si vzpomněla, co vůbec dělá v té zotavovně v Kansas City. Včera večer se po svém motelovém pokoji rozhlížela s nechutí. I klimatizovaný vzduch byl v každém motelu, kde se ubytovala, cítit stejně, jako by ho kupovali od téže firmy, která jim dodávala přehozy na postel, obrázky na Stěny a tlumené osvětlení. Měla V úmyslu přestat se stále stejnými rozhovory a pronajmout si byt, pustit se do přepisování, které bude trvat mnohem déle než sběr informací. Pak jí došlo, že vhodný okamžik právě nastal, takže sklidila diktafon; zadívala se do mapy a zamířila do okresu Greeley ve státě Kansas.

V podstatě jediná otázka teď zněla, jestli se má zastavit tady nebo pokračovat dál. Tady v Topece by se nějaký motel určitě našel, nebo snad u dálnice za městem? Později už můžou být všechny obsazené a teď je na nocleh ještě moc brzo. Jsou teprve čtyři.

Zavrtěla hlavou a slabě se na sebe usmála. Nehodlala následujících dvanáct nebo čtrnáct hodin prosedět v nějakém motelovém pokoji. Strčila do těžkých dveří a vyšla ven do horka. Dokoupit pití, chleba, věci na svačinu, ovoce… Nasedla do malého datsunu a vyrazila hledat samoobsluhu. Taky něco k snídani, vzpomněla si. Vždycky měla po ránu šílený hlad. Půlhodinu nato už pokračovala dál po mezistátní silnici na sraz se sestrou a jejím manželem u domu, který sestřin manžel zdědil po strýčkovi, s nímž se nikdy nesetkal. Při řízení si vykasala bavlněnou sukni ke stehnům; vítr profukující autem kvílel jako smyslů zbavený a okolní svět se změnil v jedno velké kukuřičné pole, kam až oko dohlédlo. Moc se jí to líbilo.

S čím nepočítala, jak jí později došlo, bylo zapadající slunce. Obloha byla pořád bezmračná, jasná, bledá, na obzoru vybělená sluncem do neviditelna, velká bílá nicota s nesnesitelným žárem v srdci. A s těmi obsazenými motely měla pravdu. V sedm, kdy byla ochotná připustit svůj omyl, už nikde nebylo volno. Umíněně se hnala dál do toho žáru, vyhlížejíc každou oázu v podobě benzinky, restaurace, někdy i motelu, které se bez výjimky choulily pohromadě jako pod nátlakem kukuřice, jež by jinak zabrala i jejich místo. Potom se slunce konečně odvalilo z oblohy a zmizelo bez jediného náznaku stmívání. Bylo tam, pak tam najednou nebylo a obloha byla zase na svém místě, fialová přecházející v tmavě purpurovou rychleji, než by považovala za možné. Poslední zastávku udělala v Goodlandu. Bylo půl jedenácté a otevřeno měla už jenom benzínka. Koupila si další minerálku, doplnila nádrž a začetla se do poznámek pořízených před dvěma týdny při hovoru se sestrou, která jí popsala cestu: „Až sjedeš na silnici, co vede na jih, hlídej si tachometr; k odbočce je to přesně dvacet tři a půl kilometru. Odtamtud je to k domu přesně šest a půl kilometru. Pan MacLaren říkal, že klíč bude vzadu přilepený zespoda ke kuchyňskému oknu. Prý to nemůžeš přehlédnout. Takže jestli tam dorazíš jako první, odemkni si a udělej si pohodlí. Elektřina bude puštěná; ve studni je voda, je tam všechno, co budeš potřebovat, dokonce i postel a povlečení. Tak zatím, beruško.“

Muž, který obsluhoval u benzinky, prohodil, že už se pěkně ochlazuje, že jo, a ona si myslela, že vtipkuje, ale když teď konečně ujížděla k jihu, zhluboka se nadechla a pak znovu. Opravdu se trochu ochlazovalo. Krajina tonula v naprosté tmě; nikde nebyl vidět jediný záblesk, jen její dálková světla na povrchu okresky, která jí bez ustání spěchala vstříc. Po dálničním provozu, burácení projíždějících kamionů, bezpočtu náklaďáků táhnoucích obytné přívěsy, dodávkách, kombících a motorkách si najednou připadala, jako kdyby byla úplně sama. Cítila, jak se jí z pórů odpařuje napětí a přitom do tohoto okamžiku ani nevěděla, kolik se ho v ní nastřádalo během té dlouhé celodenní jízdy napříč státem.

Bez přesných instrukcí by tu odbočku nikdy nenašla. I takhle, když věděla, že tam bude po dvaceti třech a půl kilometru, by ji přehlédla, kdyby nezastavila, necouvla o třicet metrů a neprojela ten úsek znovu, pátrajíc očima po další silnici. To, co nakonec objevila, byla polní cesta.

Opatrně na ni sjela a krajina se znenadání změnila, byla hornatější. Už si natolik zvykla na kukuřicí pokrytou planinu, že automaticky dupla na brzdu, když se polní cesta začala svažovat. Pak ji pustila a pomalu pokračovala dál. Silnice byla úzká, udusaná, docela sjízdná a záře jejích světel ji barvila do bíla. Měla pocit, že posledních šest a půl kilometru bylo ze všech nejdelších. Pak spatřila dům a ulehčeně se nadechla. Silnice u něj končila.

Najít klíč bylo snazší než najít baterku v tom binci, který v autě tvořily její věci. Když otevřela zadní dveře, vyvanul jimi teplý vzduch. Vešla a začala hledat lampy a vypínače. Elektřina byla puštěná. Rozsvěcela pokoje, když do nich vcházela, aby otevřela okna, domovní dveře, všechno, co se otevřít dalo. Dům nebyl zrovna největší, dvě ložnice, prostorný obývací pokoj sousedící s dalším pokojem, který snad kdysi mohl být ložnicí, ale teď vypadal jako skladiště vyřazeného nábytku, a obrovská kuchyň s jídelním koutem a všemi přístroji na elektřinu. Tady by žádné dřevo nesehnali, přikývla si prd sebe.

Všechno bylo úhledné a čisté. Sestra říkala, že notář najal lidi, kteří sem přijdou a všechno zařídí. Loma zapnula ohřívač vody i ledničku, nalila vodu do forem na led a pak se posadila ke kuchyňskému stolu, příliš unavená než, aby pokračovala v prohlídce domu.

Ještě se vyburcovala k tomu, aby si dovnitř přinesla chladicí box, udělala si pár obložených chlebů a vrátila se pro spací pytel. Teď už dokázala myslet jenom na sprchu a spánek.

* * *

Zdálo se jí o vzdálené hudbě a hlasech rozjásaných zpěvem, smíchem a pak zase zpěvem. Přistihla se, jak si ve snu notuje s nimi:

V Readingu na jihu Anglie učni i lokajové láskou se soužili k spanilé Barbaře Allenové.

Máj už se do kraje vracel zpět a stříbřil poupata rosou, když Jemmy Grove vydechl naposled pro Barbaru Allenovou.

Zničehonic procitla a posadila se. Třásla se. Aspoň, že se v noci ochladilo. Napínala uši, aby něco zaslechla, cokoliv. Někde v dálce zavyl kojot. Když usínala, slyšela v duchu znovu a znovu refrén balady:

„Pomni, jak krutost se vymstila Barbaře Allenové.“

Už bylo po deváté, když se znovu vzbudila. Zamrkala při pohledu na strop, který byl blankytně modrý, ne jako v motelu. Hluboké ticho, které tu vládlo, bylo strašidelné, nadpozemské. Napadlo ji, co všechno bylo z toho ticha vyloučeno – pokojské s úklidovými vozíky, startující auta, přeřazující kamiony, puštěné sprchy… Přitiskla si ruce k hrudi a rozběhla se k venkovním dveřím do kuchyně, kde se znenadání zastavila a prudce se nadechla, načež pomalu vyšla na verandu bosá v tenoučké noční košili ke kolenům. Zatímco spala, svět zezlátl a zmodral.

Všude kolem se prostírala zlatá tráva pod oblohou tak modrou, že připomínala obrácené jezero. Všechny kopce byly porostlé trávou, která byla zlatá, hnědá, okrová. Necítila vítr, ale tráva reagovala na něco, co přes ni plynulo jako stín, ztmavovalo ji a hned zase pokračovalo dál, odhalujíc lesklé zlato. Jak tam tak nehybně stála a obhlížela krajinu, začala si pomalu všímat dalších podrobností – tráva končila u kamenných výchozů, které taky měly zlatou, zlatohnědou nebo okrovou barvu. Vzdálené kopce lemovaly skalní hřebeny a teď už viděla, že tráva není tím bujným kobercem, za který ho původně považovala. Byla řídká, tu a tam ustupovala kamenité půdě, místy byla hustá a vysoká, ale podobných porostů bylo málo. Všimla si, že trávou se vinou pěšiny. Kam asi vedou? Honem zaběhla dovnitř, dychtivá obléct se, udělat si něco k jídlu a vrátit se, aby mohla pár cestiček prozkoumat, než slunce vystoupí výš a vedro se vrátí.

* * *

Jízda přes půl státu byla přesně tak dusná a únavná, jak John MacLaren očekával. Jeho otec dal náklaďák seřídit, dokonce do něj koupil i novou baterii, ale tomu monstru už bylo třináct let a mělo své vrtochy. Otec sice tvrdil, že s ním jezdí na lov a na ryby, ale ve skutečnosti ho koupil proto, aby měl čím převážet nábytek z trhů, burz a prodejů pozůstalosti. A za podobnými nákupy býval kdysi schopný jet třeba půldruhého tisíce kilometrů.

Posledních pět nebo šest let už ne, připomněl si John, ne od toho infarktu, který ho maličko zbrzdil. Znovu se zaradoval, že je to on a ne jeho otec, kdo teď sedí v autě. To, že byl náklaďák seřízený, baterie vyměněná a pneumatiky zkontrolované, znamenalo, že otec byl pevně odhodlaný vážit tuhle cestu osobně.

Vrátil se k otázce, která ho trápila celou noc – proč? Co bylo tak důležitého na dalším pianu, další starožitnosti?

Něco v tom bylo, tím si byl jistý. Castlemanovo úmrtí před dvěma týdny rozvířilo v otci temnotu, která byla obvykle zasutá tak hluboko, že jen málokdo vytušil její přítomnost. John ji čas od času vycítil a zrovna včera ji zahlédl. Divže ji otci nezáviděl, pomyslel si chmurně. V jeho životě nebyla žádná tajemství, žádná minulost, do níž je lepší se nepouštět. Oženil se s dívkou, která pro něj byla nejvhodnější podle její rodiny i podle té jeho. Příkladný občan, příkladný manžel a otec, který v sobě nemá pražádnou temnotu, žádného praštěného kamaráda poustevníka, který by ho vábil a rozdmýchával v něm temnotu, která stejně neexistuje.

Věděl, že oba staří pánové se znali padesát let nebo ještě déle, a měl za to, že se nevídali, protože Castleman se stranil lidi, žil pět set kilometrů daleko a nebyl tak docela při smyslech.

Když bylo Johnovi patnáct, otec ho vzal s sebou ke Castlemanovi, aby s ním sepsal závěť. Castleman byl už tehdy cvok a blábolil z cesty. John zůstal venku, zatímco spolu oba muži hovořili, hádali se, nakonec na sebe dokonce i křičeli, a byl si jistý, že otec se tam od toho dne nevrátil; ani on sám se tam nikdy nevrátil. Dokonce ani tu pianolu tehdy neviděl. Když byly právní záležitosti vyřízené, prošli se s otcem mezi troskami komuny, která na parcele vznikla a teď byla opuštěná.

Z vedra a sálajícího slunce už ho začínala bolet hlava. Myslel si, že vyjel dost brzy, aby unikl slunci pražícímu do tváře, ale teď bylo tady, doléhalo skoro až hmatatelnou silou na čelní sklo, pálilo ho na prsou a pažích. Odbočil na sever dřív, než kleslo pod úroveň čelního skla, ale cítit ho z boku ve tváři bylo možná ještě horší.

Polní cestu minul. Když si byl jistý, že ji minul, vymanévroval náklaďák do protisměru a vyrazil pomalu, nazpátek, přičemž se mu vybavily otcovy nadávky z dávné minulosti, když ji taky minul. „Takhle to zkomplikoval schválně,“ mumlal si otec pod vousy. John se šinul krokem, našel odbočku a zamířil po polní cestě k vile. Už táhlo na šestou.

Zmátlo ho, že dům vypadal naprosto stejně jako před pětadvaceti lety. Topoly, které ho stínily, vypadaly beze změny, ne vyšší ani starší; samotný dům byl k nerozeznání od vzpomínky – dobře udržovaný, žlutohnědý se zeleným obložením. Okolní kopce byly porostlé horkem povadlou trávou stejně jako kdysi. Možná už tady rovnou roste hnědá tráva, která se nikdy nemění, napadlo ho skoro až bláznivě. Když na příjezdové cestě vzadu u domu spatřil datsuna, ucítil zklamání. Doufal, že tu bude mít celý večer pro sebe, než se pustí do jednání o té pitomé pianole. Měl v úmyslu zajít dovnitř, prohlédnout si dům, podívat se po papírech, dopisech, čemkoli, co by mu objasnilo tu záhadu, v níž jeho otec hrál jakousi nevysvětlitelnou roli.

Odevzdaně vystoupil z vozu, pročísl si rukou vlasy slepené silničním prachem a vydal se k přední verandě. Nezaklepal.

Na verandu doléhaly zřetelné hlasy. Zrovna mluvila nějaká stará paní.

„… neodvážily zasmát ani usmát, prostě nic. Ale to zpívání se mi líbilo. Mamie Eglinová uměla zpívat jako ti, co je dneska slyšíte v rádiu nebo v televizi. Taková krása! Máma měla nejradši ‚Na vrchu vzdáleném, tam kdys kříž hrubý stál‘. Ještě dneska mám na krajíčku, když to hrajou.“

V obýváku nebyli. Dveřní sítí viděl prázdný pokoj. V kuchyni, řekl si, a vycouval od domovních dveří. Dům obešel pomalu, beze spěchu, aby jim nepřetrhl nit hovoru. Nefoukal vítr, ale tráva se přesto nepatrně pohybovala, snad vlivem tlaku, stoupající a zase klesající vrstvy horka, která ztěžka doléhala na půdu. Na rohu se zastavil a nechal pohled spočinout na stínech toho neviditelného čehosi, co rozehrávalo vnímavou trávu.

Už ani neslyšel, co ta stará paní povídá; její hlas vnímal jako bzukot na pozadí svých myšlenek. Jak to tady Castleman mohl vydržet? Tak sám, tak daleko od všech ostatních, jen on sám s trávou a vedrem v létě nebo vánicemi v zimě. Co ho tady drželo? Jak trávil čas celé ty dny, rok po roce? Vzdušný proud mu do zorného pole vynesl káně a John se díval, jak mu pták mizí z dohledu. Neuletěl, jen splynul s oblohou a zmizel.

Zničehonic sebou trhl při zvuku kamionu rachotícího kolem, tak blízko, až měl pocit, že by ho mohl přejet. Odtáhl se od domu ve stejný okamžik, kdy zvučný mladý hlas pronesl:

„Do prdele!“

Druhý hlas zatím pokračoval bez přerušení dál, jako by mluvčí hluk vůbec nevadil. „… nám kázal, aby nám nahnal strach, aby nás schválně vylekal. A taky nás vylekal skoro až k smrti. I teta Lodie nás děsila k smrti. Nebyla to moje teta, ale všichni jí tak říkali. Vyprávěla nám holkám historky, co nás děsily k smrti. O tom, jak člověka můžou jaro měnit v mezka a rajtovat na něm celou noc, a podobně. Samé hrozné věci. V jednom kuse jsme byly strachy bez sebe. Většina z nás kázání moc nevnímala, dokud nezačal hulákat, to jsme se pak posadily pořádně a poslouchaly, dokud na nás někdo z kluků nezačal dělat opičky, nebo dokud se jedna z holek nerozkašlala, takže jsme pak musely kašlat všechny a bratr Dale láteřil, že je mezi námi ďábel a prosím tě, Bože na nebesích, dej nám sílu, abychom ho vykázali z našich srdcí, a to jsme se pak zase začaly bát.“

To už John nahlížel dovnitř oknem a nejdřív měl pocit, že vidí nějakého mladého Indiána. Nevysoká postava, větrem rozcuchané tmavé vlasy, snědá pleť. Dívka? Která? Přistoupil ke dveřím a zadíval se do místnosti. Nikdo tam s ní nebyl a jemu došlo, že poslouchá nahrávku na kazetě, kterou přepisuje do přenosného počítače.

„… by si nenechaly ujít ani za nic. Ono totiž jinak nebylo co dělat, víte. Trvalo nám celý den, než jsme došly do kostela a pak zase zpátky domů, než jsme pro všechny uvařily večeři a zase sklidily, a to už byl čas jít do kutě. Jenže to taky mohla být na kdovíkolik týdnů jediná příležitost vidět jinou živou duši.“

Kolem se s řevem přehnal další kamion; dívka se zamračila a nedočkavě zabubnovala prsty na stolní desku. John zaklepal na dveře.

Nejvíc ho zaujalo, že i když ji očividně polekal, bylo na ní vidět, že z něj nemá strach. Vzhlédla k němu vytřeštěnýma očima, které vzápětí přimhouřila, a naklonila hlavu, jako by se na něj snažila zaostřit. Promluvil, ona odpověděla a on vešel dovnitř.

„John MacLaren…“

„Aha, ten právník?“

„Jeden z nich. Paní Clevelandová?“

„Ne. To je moje sestra. Čekám tady na ně, až přijedou.“

„Aha.“

„Já jsem Loma Shieldsová.“

„Á,“ přikývl, jako by se tím ledacos vysvětlovalo.

Provinile se rozhlédla kolem sebe. Asi přijel proto, aby se ujistil, že je tady pro nového majitele čisto a uklizeno, a jí se podařilo všude nadělat nepořádek. Stůl byl zavalený jejími kazetami a papíry. Na podlaze stál její chladicí box a dřez byl plný špinavého nádobí. Došla totiž k závěru, že Elly a Ross dorazí nejdřív v sobotu večer a do té doby stihne všechno uklidit. Vrátila se pohledem k Johnu MacLarenovi a pustila nával provinilosti z hlavy.

„Nečekala jsem společnost nebo tak něco.“

„Chápu. Nečekal jsem, že tady někoho najdu.“

Zastyděl se, když pochopil, že chce, aby šel pryč. Vypadala dost mladě, v šortkách a nátělníku, bosá, moc mladá na to, aby tady přes noc byla sama. Byla opálená do bronzova po celém těle, aspoň co z ní viděl, ale vysoké lícní kosti, nos i ramena měla zarudlejší než zbytek. Asi neví, jak je to s prérijním sluncem, řekl si, netuší, jak může být nebezpečné. Zadíval se přes ni k ledničce.

„Mohl bych dostat sklenici vody?“

Její tvář pro změnu zrudla studem. „Pardon. Jasně. Kromě vody už tady stejně nic jiného nemám. Jenom kávu nebo jablečný džus.“

„V autě mám chlazené pivo. Dala byste si?“

Když přikývla, obrátil se a vyšel z kuchyně. Jakmile sešel ze zadní verandy, prořídla se místností do obývacího pokoje, kde z gauče zvedla stoh papírů a rozhlédla se, kam by je mohla uložit. Žádné vhodné místo se nenabízelo. Vběhla do menší z obou ložnic a hodila papíry na spací pytel na podlaze, který přes ně pak shrnula, aby nebyly vidět, a vrátila se do kuchyně.

Odpoledne je začala pročítat a pak to odložila na večer, ale jedno ze jmen, na které narazila v nejstarších listinách, znělo MacLaren. Určitě to nebyl tenhle MacLaren, ale stejně nechtěla, aby listoval jejími poznámkami, a nechtěla, aby si myslel, že tady slídila.

Přinesl piva a oba se s nimi posadili ke kuchyňskému stolu. Pobavilo ji, že to považoval za rozhovor vedený v reálném čase, a zběžně mu nastínila svůj projekt.

„To je ten problém s nahráváním,“ vysvětlovala. „Musíte to poslouchat v reálném čase a přepisovat to v reálném čase, než se můžete pustit do redigování. Dostat to všechno na papír bude pěkná dřina.“

Všiml si, jak bedlivě ho pozorovala, když dopíjel pivo, a vzápětí vstala. Svou plechovku měla praktický netknutou.

Zdráhavě ji napodobil. Nabídl jí další pivo, které zdvořile a pevně odmítla. Když se zeptal, jestli se tady může porozhlédnout, zavrtěla hlavou.

„Nemyslíte, že byste měl radši počkat na Rosse? Chci říct, že nejsem oprávněná udílet svolení nebo tak něco.“

Stále otálel a pak ho samotného překvapilo, když ji požádal, jestli by s ním nepovečeřela.

Vykulila oči stejně jako předtím v úleku a zavrtěla hlavou.

„Když já mám opravdu ještě práci. Zítra touhle dobou už tady snad budou Ross a Elly. Co kdybyste se stavil pak?“

Už ho nenapadala další výmluva, proč se tady zdržet. Vrátil ‚ se do auta, nastartoval a vyrazil zpátky po polní cestě, načež se začal pochechtávat. Chová se jako nějaký pitomý školák, jako roztoužený, nešťastně zamilovaný gymnazista. U dálnice zastavil, zadíval se do krajiny a myslel na to, jaké měla krásné lícní kosti a nádherné oči. Na okamžik si vzpomněl na Ginu, ale nedokázal si vybavit, jak vypadá; jako kdyby se nacházela v jiném vesmíru. Tvář, kterou viděl v duchu, měla vysoké lícní kosti spálené od sluníčka, velké tmavomodré oči a rovné, ledabyle sčesané tmavé vlasy. Ty oči na něj hleděly přímo, bez jediného náznaku koketnosti.

* * *

Jakmile náklaďák zahnul za první zákrut a zmizel z dohledu, Loma se spěšně převlékla. Džíny, tenisky a košile s dlouhým rukávem, kterou si neoblékla, ale jen odnesla do kuchyně. Fotoaparát už měla zkontrolovaný a našla i baterku. Rozhlédla se kolem sebe, vzpomněla si na papíry a vrátila se do ložnice, kde je posbírala a odnesla ven do auta, aby je mohla zamknout v kufru. Neočekávala, že by se pan MacLaren vrátil, jenže předtím taky nikoho nečekala. Klíč od domu si vzala při odchodu s sebou.

Stále ještě bylo příliš velké vedro na procházku, příliš velké vedro na džíny, ale horko už nemělo tu intenzitu, která ji předtím zahnala dovnitř. Zjistila, že když se nedrží na vyšlapaných pěšinkách, tráva ji řeže do nohou; místy byla tak vysoká, že by jí mohla pořezat i ruce. Když se ráno krátce porozhlédla, dostala se na vyvýšeninu shlížející do údolí, které bylo ze všech stran dokonale uzavřené, a dole byly vidět rozvaliny. Do údolí nevedla žádná stezka, aspoň co si všimla, a už v tu chvíli věděla, že je na tom něco špatně. Jestli se tam dole stavělo, musela cesta do údolí existovat dodnes. Začala pátrat v domě, kde nejdřív hledala mapu, pak se dívala do autoatlasu a nakonec prozkoumala silnici, která tak náhle končila před domem. A poznala, že silnice kdysi pokračovala dál, že byla rozježděná buldozerem a zarostlá trávou, ale stále rozeznatelná kýmkoli, kdo po ní pátral důkladněji. To ještě slunce stálo příliš vysoko, než aby mohla pokračovat. Teď se však stíny dloužily a přestože vzduch byl pekelně horký, teplejší už prostě být nemohl. Odteď bude teplota až do setmění jenom klesat. K opasku měla připnutou čutoru s vodou, na krku pověšený fotoaparát, v kapse zápisník s tužkou a na sobě košili. Prozatím svázala rukávy košile dohromady a přehodila si ji přes ramena; ještě ji nepotřebovala.

Vyzkoušela Si, jak se jde po zrušené cestě, v čem je to jiné než chůze po trávě, kterou nic nenarušilo. Tráva byla na staré silnici řidší a kameny početnější, místy dokonce tvořily samostatné pěšinky. Po několika minutách svižné chůze se ohlédla a z domu viděla už jen vršky topolů. Tehdy poprvé zaváhala. Připustila si možnost, že by se v trávě dalo zabloudit, bezcílně bloumat, dokud člověk nepodlehne žízni a následné dehydrataci. Potichu se zasmála. Věděla, že stačí jít na východ a za několik minut dojde k dálnici. Pokračovala dál.

Nic ji neupozornilo, nic nenasvědčovalo tomu, že terén se náhle svažuje do údolí. Jednu chvíli ještě vypadal víceméně rovinatý se vzdálenými kopci a pak už opět stála na hřebenu shlížejícím do okrouhlého údolí. Teď už viděla, kde se silnice dřív svažovala po úbočí povlovného kopce, kde ji buldozer zahrnul půdou ve snaze vymazat ji z povrchu. Přikývla a začala se proplétat mezi balvany a trávou, která rostla kolem nich i mezi nimi a maskovala je očím příchozích. Balvany měly stejnou barvu jako půda a tráva, v zapadajícím slunci bylo všechno dozlatova. Často se zastavovala; na fyzicky náročnou činnost je moc horko, říkala si a litovala, že se nepotí, aby se aspoň trochu ochladila. Veškerý pot se okamžitě vypařoval. Vždycky jí tvrdili, že tohle suché horko je zvládnutelné, nic hrozného, že nejbolestivější je na vedru vlhkost. Usrkla vody, nechala ji protéct hrdlem, pak ještě jeden doušek a už zase pokračovala v sestupu.

Odsud nemohla ani fotit, když měla slunce přímo proti sobě. Pak už byla v údolí a měla pocit, že je tam ještě větší vedro než nahoře. Nehnul se tady ani lísteček. Těmi rozvalinami byly zbytky domů; zůstaly z nich krby a základy z cihel a kamene, nic jiného.

Žádné dřevo. Půda se místy propadla v kusech širokých pět, šest metrů. Drnové domky, došlo jí, a tak se pokusila najít vchod do některého z nich. Jen kameny a balvany naznačovaly, kde mohly stát; půda už si je dávno vzala zpět.

Údolí bylo mnohem rozlehlejší, než si myslela; do setmění je nestihne prozkoumat celé, ale už rozeznávala celkové uspořádání. Tady stávala nějaká velká budova, větší než obytné domy, a přímo naproti ní na druhém konci údolí další. Domy se táhly podél cesty, která obě budovy spojovala. Když přimhouřila oči, mohla skoro rozeznat, jak to tady vypadalo. Zavrtěla hlavou; teď už tu byla jen tráva, kameny a cihly, nic jiného. Obrátila se a uviděla kamenný krb tyčící se nad prohlubní stínu, která byla delší, než kolik krb měřil na výšku.

Znaveně se ve stínu složila na zem, aby si odpočinula. Znovu se napila, pak opřela hlavu o zdivo a zavřela oči. Netušila, jak vyčerpávající to horko bude. Řekla si, že si odpočine minutu nebo dvě, pak se vrátí domů, nařídí si budík na pět ráno a vrátí se sem za úsvitu, než začne být takové horko.

A potom uslyšela trávu. Nejdřív tichý vzdech, šepot z jedné strany a pak z druhé, táhlý výdech, zaševelení. Zpěv? Beze slov, jen pobrukování tak tiché, že ho spíš cítila než slyšela.

* * *

„Lomo! Lomo!“

Otevřela oči do tmavě fialového soumraku bez stínů. Nehybná tráva kolem ní mezitím nabrala stříbrné zbarvení. Hlas se ozval znovu: –

„Lomo!“

Pak ho uviděla, toho právníka, jak se pachtí po srázu dolů. Na okamžik si nebyla schopná vybavit jeho jméno. Vstala a zamířila k němu. MacLaren. John MacLaren.

„Co sakra děláte tady dole? Víte, že za deset minut bude tma? Pojďte, ať už jsme odsud pryč.“

On se bojí, pomyslela si udiveně. Tvář měl staženou a hlas zhrublý strachem. Ohlédla se za sebe na stříbrnou trávu, tuhou a nehybnou, a nechápala, čeho se obává.

Chytil ji za ruku a začal šplhat zpátky, přičemž ji táhl za sebou. Když klopýtla, prostě jen zabral silněji.

„Počkejte,“ zasípěla, neschopná popadnout dech.

„Už tam skoro jsme,“ pronesl úsečně. „Honem.“

To už ji táhl přes poslední balvan, jímž začínal skalní hřeben, a konečněji nechal vydechnout. Klesla na kolena a z plných plic přerývaně lapala po dechu. Srdce jí bušilo, v hrudi ji bolelo a nedokázala se pořádně nadechnout.

„Napijte se,“ vybídl ji.

Ucítila u rtů čutoru a napila se, rozkašlala se, znovu se napila a její dech se postupně začal zklidňovat.

„Už je to lepší?“

„Ano. Tak teda díky.“ Začala se zvedat, na paži cítila jeho pevnou ruku, a všimla si, že už se rychle stmívá. Jenže ještě před chvilkou svítilo slunce a vrhalo stíny.

Podívala se na něj, oči vytřeštěné strachem, a v jeho pohledu bylo znepokojení.

„Vyrazíme, dokud je ještě vidět,“ navrhl.

Teď už mluvil normálním tónem, ne drsně a stroze, ale její paži jí stále svíral pevně.

Několik minut šli mlčky. Fialový odstín oblohy tmavl a na východě mizel obzor. Stěna noci, napadlo ji. Nebe na západě mělo barvu nepovedených pohlednic z floridských ostrovů nebo nějaké podobné lokality. Tajuplná modř, modř pavích per. Vzhlédla k obloze nad nimi, kde se hvězdy jako kouzlem vynořovaly z prázdnoty – nikde nic, a teď všude. Když se znovu zadívala k obzoru, jeho barva už ztmavla do půlnoční modři a ona žasla nad rychlostí, s níž tady padá noc. Pak se objevilo souhvězdí světel v semknutém shluku, galaxie ležící přímo před nimi. Mohla by to být loď daleko na moři nebo výstražná bóje věštící nebezpečí, útesy, mělčinu. John MacLaren spokojeně zamručel a zvolnil rychlé tempo, které na začátku nasadil.

„Co jste dělala tam venku ve tmě?“ zeptal se.

Přemohla nutkání říct, že neměla v úmyslu zůstat venku do tmy, a odpověděla: „Usnula jsem. Proč jste se vrátil? Proč jste šel k tomu údolí?“

To už kráčel před ní, stín na pozadí stínem zahaleného nebe, který od pasu dolů splýval s trávou; trávový muž, stínový muž vznášející se nad trávou tmavou jako kouzelníkova pelerína, což jí přišlo příhodné. Nebylo tu čeho se chytit, trávy, nebe, kamenů, terénní triky si musely vystačit s minimem rekvizit; ty přeludy se neobešly bez magie. Iluze chladné stinné prohlubně u krbu tam v údolí, zdání pobrukujících a vzdychajících hlasů. Iluze oblohy pod ní.

Zastavila se, zalapala po dechu a pomalu vydechla, než se znovu dala do pohybu. On zatím pokračoval dál, ani si nevšiml, že se zdržela. Zapomněla své dotazy, zapomněla, že jí neodpověděl a že už jí možná nikdy neodpoví, když se k ní opět donesl jeho hlas.

„Dělal jsem si o vás starost,“ ozval se jako z velké dálky. „Lidé co nejsou na prérii zvyklí, tady zažívají zvláštní příhody. Dochází k optickým klamům, takže si myslíte, že někam dojdete za pár minut, ačkoli je to ve skutečnosti třeba sto padesát kilometrů daleko. Je tady takové ticho, že jediný hluk vydávají lidé a někdy je vylekají zvuky, které existují jen v jejich hlavě.“

„Jak jste věděl, kde mě najdete?“

„Šel jsem po vašich stopách,“ odpověděl a v jeho hlase opět zaznívala ta odměřenost. Neprozradil jí, že mu to řekla tráva, protože to znělo až moc bláznivě. Soudce – jeho dědeček – ho naučil vyznat se v trávě, podobně jako se námořní kapitán vyzná na otevřeném moři a dokáže plout za jinou lodí přes celý oceán, aniž by jedinkrát spatřil brázdu za jejím kýlem.

Nepatrná změna v barvě vody, plošší vlny, vyhlazení typické pro tuhle konkrétní plavbu. A s trávou to bylo stejné. Zůstala po ní dráha ostrá jako šíp. Neřekl jí ani o těch dalších bláznivých vjemech, které prožíval, chápal a věděl tady v prérii – jak s sebou obloha bere veškerý prostor a vzdálenost, když zmizí tak jako dneska, takže se pak můžete natáhnout k nebeské báni a dotknout se hvězd i Měsíce, můžete dosáhnout vesmírem od obzoru k obzoru. Neřekl jí, jak si tráva umí hrát se zvukem, takže šepot pronesený kilometry daleko může být horkým dechem rtů, které se vám takřka otírají o ucho, ani jak umí tráva utlumit zvuk, takže musíte napínat sluch, abyste slyšeli toho, koho se dotýkáte.

Před nimi se kolem světel zformoval dům a stromy se uspořádaly do stromových tvarů. Až jí to přišlo líto. Kouzlo se rozplynulo.

„Jedl jste něco?“ zeptala se ho, když byli na dosah domu.

„Ne. Avy?“

„Ne. Na to bylo až moc vedro.“

„Přivezl jsem obrovský steak a nějaký hlávkový salát. Můžu se s vámi rozdělit?“

„Beru vás za slovo,“ opáčila vesele. „Já tady mám akorát arašídovou pomazánku a sardinky.“

Zasmál se a ona se k němu připojila, když vcházeli dovnitř. Omluvil se jí, že předtím vnikl dovnitř, když si všiml, že není doma. Měl samozřejmě klíč a chtěl dát steak do ledničky. Přikývla. Samozřejmě.

S vyptáváním na údolí počkala, dokud nedojedu a nezasedli ke kávě. „Co tam bylo? Co se tam stalo?“

Zamračil se a zamyšleně se zadíval někam za ni.

„Nemusíme mi to říkat,“ dodala rychle, „jestli vám to vadí.“

Vrátil se pohledem k ní a zatvářil se udiveně. „Proč by mi to mělo vadit?“

Pokrčila rameny a neřekla, že viděla jméno MacLaren na písemnostech, které před ním schovala.

„Jen nevím přesně, kde začít,“ dodal.

„Začněte na začátku, dojděte do konce a tam to utněte.“

Zakřenil se a přikývl. „Jasně. Začíná to mým dědečkem. Všichni mu přezdívali Soudce. Před ním to tady všude bylo indiánské území. Nikdo přesně neví, jak se k němu dostal. Vykládal o tom půltucet různých historek. Možná ho vyhrál v kartách. Tak aspoň zněla jedna z jeho historek. A když se sem přistěhoval z New Orleans v roce osmnáct set devadesát sedm jakožto majitel dvou a půl tisíc akrů smíšené prérie, hned mu bylo jasné, že tahle půda ho neuživí. V životě nefarmařil, neměl vlastní ranč, nic takového. Nejdřív dělal kazatele, procestoval křížem krážem celý stát, dojel až do Colorada a zpátky. Pak se dal na politiku, usadil se ve Wichitě a založil si rodinu. Někdy během toho ho jmenovali soudcem u odvolacího soudu. A pořád měl tenhle pozemek, ze kterého odváděl daně.“

Jeho hlas zněl skoro až zasněně, když ten příběh vyprávěl; pohled měl nepřítomný, možná dokonce i pobavený, jako by byl na dědečka pyšný. Loma jim oběma dolila kávu a mimoděk zalitovala, že nemá zapnutý diktafon.

„No a na jedné z mnoha služebních cest, při nichž udílel spravedlnost, se Soudce setkal s Josiahem Waldem. O tomhle období se nikde moc nemluví, aby bylo jasno. Pochybuju, že někdo vůbec ví, jak to tehdy bylo. Josiah stál z nějakého důvodu před soudem; můj dědeček ho soudil a když bylo po všem, Josiah zakoupil dva a půl tisíce akrů smíšené prérie a nešel do vězení.

To bylo v polovině dvacátých let,‘“ upřesnil, vraceje se pohledem zpátky k ní. Líbilo se mu, jak naslouchá, pozorná jako školačka, která má každou chvíli psát písemku. Zamrzelo ho, že ho to napadlo, protože o ní chtěl uvažovat jako o ženě, která už není pod zákonem. Povzdechl si, znovu vyhlédl z okna a pokračoval ve vyprávění.

„Byly to tehdy divoké doby, něco jako nácvik na šedesátá léta, divoká a amorální; ďábel chodil po zemi a shromažďoval kolem sebe davy. A Josiah byl prorok, osobnost, exponent křesťanského obrození, z něhož se najednou stal pozemkový vlastník s vlastními stoupenci. A tak tady v údolí založil komunu. Náboženskou obec.“ Vykulila oči, jak to dělávala, když ji něco překvapilo. Pokrčil rameny a rozpřáhl ruce, jako by chtěl říct, že za to nemůže. „Tohle všechno se víceméně ještě pořád dá dohledat ve veřejně přístupných záznamech. Nic dalšího pak už zaznamenaného není až do roku devatenáct set čtyřicet jedna, kdy v údolí došlo k požáru a pozemek přešel do vlastnictví Louise Castlemana. Nějak se jim podařilo přežít prachové bouře i hospodářskou depresi, ale pak to zřejmě všechno ukončil oheň. Komuna po požáru zkrátka a dobře zmizela. Šest lidí uhořelo; Josiah mezi nimi uvedený nebyl. Zmizel, jedna z prérijních záhad. Castleman zachránil, co se dalo, postavil tenhle dům a pokusil se zničit silnici vedoucí do údolí. Finito.“

„Páni!“ pronesla tiše. Pak vstala a začala sklízet ze stolu.

„Cože? Žádné otázky?“

„Stovky. Jenom ještě nevím jaké. Kde budete spát?“

„Táta má pro všechny případy v náklaďáku tábornickou výbavu. Budu spát venku pod širákem.“

Přikývla bez námitek a její zjevné přesvědčení, že návštěvník má právo se tady zdržovat, mu přišlo jako svého druhu vítězství. Líbilo se mu, jak brala věci bez cavyků. Byl si jistý, že by to vzala stejně, i kdyby prohlásil, že bude spát v ložnici nebo v obýváku. Jen ne v jejím pokoji, dodal v duchu stále s touž jistotou.

Pustila se umývání těch pár kousků nádobí. „Proč jste mi to všechno vyprávěl?“

„Nejsem si jistý. Asi proto, že jste se tam vydala. Možná proto, že si myslím, že byste se tam už neměla vracet.“

„Věříte v přízraky, ve zlé duchy? V jakékoli duchy?“

„Ne.“

„Jste věřící?“

Teď už zaváhal. Pak pomalu odpověděl: „Moje manželka bere děti do nedělní školy i do kostela a já je většinou doprovázím. V naší rodině máme církevní svatby i pohřby. Naši církev podporuju i finančně.“

Obrátila se k němu s upřeným pátravým pohledem a on dodal: „Ne, nejsem věřící. A vy?“

Zavrtěla hlavou, ale pořád na něj upírala skoro až nepřítomný pohled. „Proč jste přijel? Elly mi řekla, že právní záležitosti už jsou vyřízené. Jenom se tu chtějí porozhlédnout a rozhodnout, co s tím.“

Vstal a zamířil ke dveřím. „Vyřizuju jednu pochůzku pro otce. Mám odkoupit tu starou pianolu, pokud ji váš švagr bude ochotný prodat.“

Vrátila se k nádobí. „Máme pro ni partitury?“

„Snad ano. Nevím.“ To už měl ruku na dveřní síti, ale neodsunul ji, nechtělo se mu odejít a jít spát. „Kladete mi špatné otázky,“ podotkl.

„Žijete ještě s manželkou?“

Teď už do dveří strčil. „Dobrou noc,“ odpověděl a vyšel do teplé tmy.

* * *

Zdál se jí sen. Stála na pódiu v přiléhavých modrých šatech sepnutých jen jednou perlovou přezkou v pase. Pod nimi už nic neměla. Zpívala obecenstvu tvořenému muži i ženami, které k ní mlčky upíralo bezvýrazné obličeje.

„Nebudu vás déle klamat, k radosti být nelaskavá, zemřít však chci jako panna, ach, vy chlapi nezbední! Troufáte si vzdychat láskou, smrti slyšet troubu hlásnou, a už chystat lež jidášskou, ach, vy chlapi nezbední! Troufáte si vzdychat láskou, smrti slyšet troubu hlásnou, další chystat lež jidášskou, ach, vy chlapi nezbední!“

Zpívala skoro až nesměle, s nevinnou koketnosti, bez hnutí. Pak se hudba změnila a klavír začal zase od začátku, ale tentokrát jinak, a když se s oplzlými, lascivními pohyby pustila do dalších slok, obecenstvo zpozornělo, jako by se právě probudilo, procitlo z transu.

„A pak soužit ženu vdanou, o naději obelhanou, slovem nebo tvrdou ranou, ach, vy chlapi nezbední!

Berete nás našim matkám, bratři, sestry přijdou zkrátka, ach, vy chlapi nezbední, zákeřní a proradní!“

Byli u ní dva muži, kteří ji laskali, a ona se při zpěvu usmívala nejdřív na jednoho a pak zase na druhého, vystavujíc se jejich rukám. Když ji jeden z nich začal stahovat k zemi, odtáhla se od něj, ale byla to jen hra předváděná kvůli publiku, které začalo povykovat, pískat a tleskat v rytmu té zběsilé hudby. Jeden z mužů, kteří byli na pódiu s ní, už měl v ruce opasek; muži a ženy kopulovali na stolech i na podlaze a ona věděla, že ji zbije, zbije, zbije… Pokusila se utéct; druhý muž ji chytil, sevřel, vzduchem zasvištěl opasek a ona se probudila, celá zbrocená potem.

Byla zamotaná do spacího pytle, ze kterého se snažila vyprostit; pořád slyšela tu hudbu, pořád jí zněla v hlavě. Přitiskla si ruce na uši a ticho se vrátilo.

Vylezla ze spacáku, vstala a vyrazila do kuchyně pro sklenici vody, aspirin, kávu, cokoliv. Už nebudu spát, zařekla se v duchu. Už žádné sny, dneska už ne.

„Co to sakra vyvádíte?“ obořil se na ni John MacLaren, který stál bez hnutí uprostřed kuchyně.

„Co tady děláte? Proč…“ Zarazila se a chytila se zárubně. „Vy jste to slyšel?“

Šok, proletělo mu hlavou. Leskla se potem; když ji vzal za paži, aby ji odvedl k židli, byla na omak lepkavá. V pokoji, který obsadila, našel krátký froté župan, pak to vzal přes koupelnu, z níž přinesl ručník, a vrátil se k ní. Ani se nehnula. Otřel jí obličej i ruce, přehodil přes ni župan a pustil se do přípravy kávy. Když skončil, už vypadala lépe, ale tvářila se zaraženě a vyděšeně.

„Co se stalo?“ zeptala se potichu. „Něco se mi zdálo. Slyšel jste něco? Dělala jsem hluk?“

„Slyšel jsem hudbu,“ odvětil stroze. „Napadlo mě, že máte puštěnou pianolu a zpíváte si.“ Nalil jí kávu a ona sevřela šálek oběma rukama. „Bylo to tak?“

Zavrtěla hlavou.

„Chci se na tu zatracenou pianolu podívat.“ Když vstal, zvedla se taky a on se jí to nepokoušel rozmluvit. Prošli spolu obývacím pokojem a ona mlčky ukázala na dveře sousední místnosti.

Nevěděl, co si o ní má myslet. Bláznivá? Nevypadala a nechovala se jako žádný z pomatenců, které znal, ale… Byl si jistý, že ji slyšel pouštět pianolu a zpívat, a to přece v noci není normální.

Připadal si zvláštně zrazený, skoro až rozhněvaný, jako vždycky, když přistihl klienta při lži. Otevřel dveře a zatápal po vypínači.

V pokoji byl další televizor, stařičký, jeden z prvních modelů. Bylo tu houpací křeslo s křivými podpěrami. Byly tu krabice; jedna byla otevřená a podle všeho plná šatů. Namodro natřená kuchyňská židle, omšele vyhlížející prádelník s chybějící zásuvkou. A za ním stála u protější zdi pianola. Věci byly zpřeházené, takže by se k ní mohla dostat, ale už nevěřil, že Si ji dnes v noci pouštěla. Došlo mu, že by to musela provést potmě; jinak by zvenčí viděl světlo, když ho ta hudba probudila. Beze slova zírali na pianolu.

Kryt klávesnice byl zaklapnutý a zaprášený stejně, jako všechno tady v období sucha. Prodral se k nástroji, dotkl se ho a otevřel přihrádku, kam se zasunovaly svitky s partiturami.

Prázdná. Vytáhl stoličku a pokusil se odklopit sedák. Zamčený. Uvnitř by měly být schované svitky s partiturami, napadlo ho. Nakonec přešel na druhý konec pokoje, ohlédl se, zhasl světlo a zavřel dveře.

„Měl bych mít v autě lahev něčeho tvrdšího. Hned jsem tady.“

„Schovala jsem si do auta nějaké papíry,“ přidala se okamžitě. „Skočím pro ně. Castlemanovy písemnosti.“

Myslel si, že prostě nechce zůstat v domě sama už ani minutu, a počkal, dokud si nenazula sandály a nedošla pro klíčky. V náklaďáku našel lahev bourbonu; ona si z auta přinesla stoh papírů a společně se vrátili do kuchyně.

Nalil jim a oba se začali probírat papíry. Máloco z toho bude k něčemu dobré, řekl si po několika minutách. Pár novinových výstřižků, pár dopisů, účtenky.

„Pane MacLarene,“ ozvala se chvíli nato Loma, „jmenuje se váš otec David?“

„Ano. Proč?“

„On už tu pianolu vlastní. Podívejte.“

Podala mu útržek papíru, stvrzenku. Byla podepsaná Louisem Castlemanem, který prodal pianolu Davidu MacLarenovi za jeden dolar. Před pětadvaceti lety, toho léta, kdy sem John přijel s otcem, toho dne, kdy vyrazili do údolí podívat se na rozvaliny.

Loma však věděla, že to jméno viděla ještě někde jinde. „MacLaren“ stálo na standardním listu papíru. Těch už moc nezbývalo; zvedla ten, který ležel hned na vrchu její hromádky.

„Klidně mi tykejte, Lomo,“ vybídl ji. „V tomhle koutu světa se vyká jen nejstaršímu muži v rodině.“

Upřela na něj ten svůj přímý pohled. „Že ty si procházíš krizí středního věku?“

Vytrhl jí skleničku, vstal a zamířil pro lahev ke dřezu, kde si nalil další drink. Až potom se na ni podíval. „Není to trochu neomalená otázka?“ opáčil odměřeně.

„Jasně, že je.“ Dočetla stránku, odložila ji a zvedla další. „Už jsem to našla,“ prohlásila spokojeně a opřela se, aby si ji mohla v klidu přečíst.

Zadíval se z okna, za kterým bylo vidět, jak na východě naskakují na obzoru světlé šmouhy. Za hodinu vyjde slunce a on se obával, že ani jeden z nich už toho dnes moc nenaspí.

Začal připravovat další kávu.

Když k ní opět vzhlédl, seděla úplně tiše a civěla do zdi.

„Kávu, slečno Shieldsová?“ Jeho vlastní hlas mu zněl dost neosobně. Zadíval se pozorněji. „Co je? Děje se něco?“

Trhla sebou a odstrčila židli od stolu, aniž by se na něj podívala. „Radši si to přečti,“ řekla a vyšla z místnosti.

Než došel ke stolu, uslyšel ji, jak v koupelně pouští vodu.

Šlo o dopis napsaný na hlavičkovém papíře soudce MacLarena a adresovaný Louisi Castlemanovi. Byl psaný touž právnickou hantýrkou, kterou advokáti někdy užívají k zamlžování sporných otázek, jazykem určeným k tomu, aby pohřbil význam pod tolika vrstvami slovního marastu, že jeho obsah může pochopit jen velmi odhodlaný nebo školený čtenář. John MacLaren si ho přečetl dvakrát, pak se posadil a přečetl si ho potřetí.

Louis Castleman. vydíral jeho dědečka, Soudce, který ustoupil jeho požadavkům. Uvedl, že k těm politováníhodným úmrtím došlo nepochybně v důsledku katastrofálního požáru, který zjevně vznikl zásahem vyšší moci. Vložil se do oficiálního vyšetřování vší vahou svého prestižního úřadu a případ byl uzavřen.

V posledním odstavci se psalo: „David dnes ráno odjel, aby narukoval do armády. Nemám jeho aktuální adresu a proto dopis, určený jemu vracím vám. Mám za to, že tím jsou veškeré naše záležitosti vyřízeny.“

Nechal list spadnout na stůl a vyšel ven na verandu. Loma se k němu připojila pár minut nato.

„Nesu ti kávu. Černou, jako jsi ji pil posledně. Konečně se trochu ochladilo, co?“

„Díky. Trochu ano. Až se počasí změní, projeví se to na bouřkové frontě. Černé mraky se semknou do jednoho šiku a vyrazí na pochod napříč krajinou. Dřív jsem trávil docela hodně času u Soudce v Tribune. Jednou jsme viděli tornádo a on mi tvrdil, že to ďábel močí na svět.“ Usrkl kávy. „Umřel, když mi bylo sedm.“

„Naučil tě milovat prérii?“

„To se nedá naučit, k tomu musíš dojít sama.“

„Jedna paní, se kterou jsem dělala rozhovor v Západní Virginii, říkala, že tamní usedlíci mají v očích hory. Nevěděla jsem, jak to myslí. Teď už to asi vím. Ty máš v očích prérii.“

Chvíli mlčeli. První promluvil John: „Myslíš, že bys ještě tak na hodinu dokázala usnout?“

„Ne!“

„Nemyslel jsem uvnitř. Venku na trávě ve spacáku. Já už neusnu. Budu hlídat. Stejně už zbývá maximálně tak hodina, než vyjde slunce a udělá se zase vedro.“

„Nejspíš to se mnou švihne potom, ale teď zrovna nejsem vůbec ospalá. Nemůžeš si sehnat někoho, kdo ti s tou pianolou pomůže, a prostě si ji odvézt? Když už ji tvůj otec vlastní.“

„Bohužel ne. Jako vykonavatel závěti sem někoho poslal, aby pořídil soupis pozůstalosti a doručil kopii tvému švagrovi. Pianola je v něm uvedená. A otázka je, co tady vůbec dělá ta stvrzenka. Proč si ji Castleman nechal? Pojď, posadíme se.“

Dosud stáli u zábradlí verandy; teď přešli ke schodům a posadili se na horní schod, on zády k jednomu ze sloupků zábradlí, ona k protějšímu. Obloha se viditelně projasňovala. Už nebyly ani vidět hvězdy. Vypadalo to, jako by obloha prostě ustupovala pořád dál a dál.

„Nevyjedu po tobě,“ prohlásil. „Včera bych to možná udělal, ale ne teď, když už tě znám.“

Přikývla. Včera nastal okamžik, kdy si myslela, že po ní vyjede, načež jí došlo, že neví, jak začít, a hned si připadala bezpečně. „Chci ti vyprávět, co se mi zdálo,“ řekla, aniž by odtrhla pohled od rozednívající se oblohy.

Vylíčila mu sen věcně, z odstupu, jako by opakovala příběh, který slyšela kdysi dávno. Když domluvila, řekla: „Tu písničku jsem nikdy předtím neslyšela a teď ji najednou znám. Je necudná a zároveň nevinná, ne jako dnešní hudba. Žádné dvojsmysly, nic takového, jenom trocha škádlení, ale to, co se mi zdálo, působilo až groteskně nemravně. Myslím, že ta písnička bude mezi partiturami. I ta druhá, o které se mi zdálo.“

„Bože,“ zamumlal John. „To zní šíleně. Nejsi náměsíčná, nechodíš někdy ve spánku? Nemohla jsi tu pianolu pustit ve spánku?“

Věnovala mu jeden z těch upřených vyrovnaných pohledů a zavrtěla hlavou.

„No dobře. Slyšel jsem tu písničku a myslel jsem si, že to zpíváš ty. Znělo to jako tvůj hlas, ale byla tma. Pojďme se podívat na tu podělanou pianolu.“

„Půjdu se osprchovat a obléct. Mezitím se už snad rozední.“

Šero ustupovalo dennímu světlu, i když ráno ještě nenadešlo. Nebyly vidět žádné mraky, od nichž by se odráželo vycházející slunce. Když se vraceli do skladiště, všude kolem nich už bylo průzračné ostré světlo. John přerovnal krámy, aby udělal místo, a spolu pak odtlačili pianolu do obývacího pokoje. Zvedl víko – klávesy z mahagonu a slonoviny, přesně jak říkal otec.

Pianola byla rozladěná a když se sehnul, aby si prohlédl měchy za nožní pumpičkou, zjistil, že jsou zpuchřelé a nefunkční.

Na tenhle nástroj se očividně nehrálo celá desetiletí.

Vrátil se pro stoličku a vynesl ji ven, aby mohl vypáčit zámek kapesním nožíkem. Partitury byly tak zkřehlé, že když zkusil rozbalit jeden svitek, zůstal mu v ruce kus papíru a on na něj jen nechápavě zíral, papír proděravělý spoustou otvorů a nic víc. Odhodil svitek k několika desítkám ostatních a zavřel víko. Měl vztek, tentokrát na sebe. Čekal, že vyřeší drobnou záhadu, a místo toho jen odkryl nějakou větší. Bylo by hezké dokázat, že si mohla pianolu pustit ve spánku – už se vzdal představy, že to udělala vědomě –, jenže místo toho dokázal, že si ji nikdo pustit nemohl. Když přesunul podmračený pohled na ni, mračila se skoro až duchem nepřítomně jeho směrem, ne však na něj.

„Najíme se,“ pronesl ve snaze zaplašit rozčarování. Vyznělo to úsečně a drsně.

„Arašídová pomazánka se sardinkami a ovocem,“ pokusila se o tentýž bezstarostně škádlivý tón, který jí včera šel tak přirozeně. Dnes ráno to znělo strojeně.

Spokojili se s arašídovou pomazánkou, ovocem a další kávou.

„Měla by sis zabalit, odjet do Goodlandu, ubytovat se v motelu a prospat se,“ navrhl. „Budu tady, až přijede tvoje sestra s manželem. Řeknu jim to.“

„Co jim řekneš? V tom je právě ten problém, ne? Není co říct. A já přece nemůžu nechat Elly a Rosse, aby sem nakráčeli rovnou do… do… Musím být u toho.“

Sbalila si počítač, kazety i diktafon, uklidila pokoj, ve kterém spala, a pak už nebylo co dělat. Na stole pořád ještě ležely písemnosti, kterými se probrali.

„Být tebou,“ pronesla pomalu, „tak to roztřídím a dám pryč všechno, co se vyloženě netýká Rosse. Být tebou.“

Přikývl. Přešla ke dveřím a vyhlédla ven.

„Půjdu se projít, než se udělá ještě větší horko.“

„Nechystáš se zase tam do údolí?“

Oklepala se. „Nikdy! Nedělej si o mě starosti. Budu se držet pěšinek.“

Díval se za ní, dokud mu nezmizela z očí. Mířila přesně na opačnou stranu, než ležely rozvaliny, po zřetelné pěšině, která se nejdřív zvedala a pak klesala; její lesklé tmavé vlasy byly jako plachta mizející za mořem. Tráva, na níž i v bezvětří ležel stín, maskovala místo, odkud se slabě ozývalo chraptivé křepelčí „čuketa, čuketa“.

Nahoře, kde měla být obloha, byla jen rozlehlá prázdnota táhnoucí se do nedohledna.

Když se vrátil ke stolu a k papírům, přišel mu dům nepřirozeně tichý. Co tady Louis Castleman dělal každý den těch víc než čtyřicet let? Z čeho platil složenky, kupoval jídlo a platil daně? Znovu se začetl do písemností, ale tentokrát je při četbě třídil a hledal indicie.

Loma bezcílně bloumala, hlavně aby byla co nejdál od domu, co nejdál od pianoly a papírů s jejich hrůzyplnými narážkami. V trávě kolem sebe slyšela zvuky, které nedokázala identifikovat. Ptáci, nejspíš křepelky, ale nebyla si jistá. Hadi? Jestli tady žijí ptáci, myši a hraboši, budou tady i hadi, káňata a kojoti, řekla si, a pokusila se sledovat potravní řetězec dál, ale ztratila nit. Žasla, jak dokázal udržovat tolik pěšin prosekaných. Nebyly moc široké, ale krásně přehledné a prošlapané, tak zřetelné, že jejich údržbou snad musel strávit většinu volného času. Proč?

To už šla nějaký čas z kopce a teď se ocitla na dně strže, kterou patrně odtékal tající sníh. Pěšina procházela roklí a na druhé straně pokračovala vzhůru do strmého svahu a dál přes hřeben. Zastavila se u balvanu, který byl tak mohutný, že vrhal stín, a posadila se. V tu chvíli ji zaplavily myšlenky, které předtím vytěsnila. Ta noční můra, zpěv toho prvního večera a letargie, která na ni padla v rozvalinách. Byla v tom nějaká zákonitost, uvědomila si, a už tím, že to přiznala, dávala v sázku vše, čím si kdy byla jistá. Právě tohle na tom bylo nejděsivější – ne to, že dochází k podivným úkazům, to všichni ochotně přiznávali, vtipkovali o tom a čerpali z toho materiál pro historky na večírcích. Pak tomu upřeli jakýkoli význam, jakoukoli zákonitost, a přešli k dalšímu tématu.

Protože, rozvíjela úvahu dál, když si připustíte existenci zákonitosti, významu, říkáte tím, že svět není takový, za jaký jste jej měli a jaký vám byl předkládán od raného dětství. Všechny ty historky se musely chápat stejně, musela se jim přikládat stejná hodnota, a tím pádem neměly hodnotu žádnou kromě obveselení.

Pomyslela na všechny ty staré lidi, s nimiž pořídila rozhovory pro svou orální historii náboženské zkušenosti. Jak snadno přijímali nejrůznější pověry, proměny tetiček v mezky, zázračná uzdravení a nadpřirozené schopnosti, o nichž vyprávěli.

Jedna paní jí řekla: „Když my jsme chodily na každé kázání, ať je pořádal kdokoliv. Pro nás v tom nebyl rozdíl. Beztak jsou jedno jako druhé.“

A jiná: „V jednom kuse jsme byly strachy bez sebe.“

Strach z nevysvětlitelného se přeměnil v nábožnou bázeň, která jeho účinek ještě znásobovala. A jakmile náboženství dostalo racionální podobu, bylo nutné začít strach z nevysvětlitelného popírat, protože už nezůstalo nic, co by ho dokázalo vstřebat. Nevysvětlitelné se stalo námětem společenské konverzace na večírcích. Jeden úkaz způsobily zažívací potíže, jiný byl důsledkem mylného výkladu a další byl zaviněn psychickou poruchou. Neexistovala jiná cesta, jak se vypořádat s nevysvětlitelným.

Jejího lektora překvapila a následně nadchla lehkost, s níž se jí dařilo přimět lidi, aby mluvili o svých zážitcích. Bylo to díky tomu, oznámil jí nakonec, že nemá žádné pevné přesvědčení, jímž by zpochybňovala to, co slyší. Nikoho neohrožovala protikladným dogmatem.

„Jsem nekritická posluchačka,“ přiznala vesele. „Věřím, že oni tomu věří, a to mi stačí.“

„A všechny ženské jsou blbky,“ odpověděl.

Okamžitě ztuhla hněvem a pak jí došlo, jak to na ni navlékl.

„Vidíte, dokud se necítíte osobně ohrožená, nepředstavujete pro nikoho hrozbu. Lidé, s nimiž děláte rozhovory, to vycítí a svěřují se vám.“

Už vyslechla s nekritickým zájmem tolik příběhů, při nichž necítila strach a zlehčovala strach druhých. To bylo kdysi dávno, říkala si, když ještě lidé byli pověrčiví. Taky věděla, že si ten strach sami přivodili vírou v nadpřirozeno, magii a čarodějnictví. Kde má pak člověk vyznačit hranici? ptala se sama sebe. Když uvěříte jedné takové historce, proč ne i té další a další?

Její svět definovala letecká doprava, přistání na Měsíci a počítače, úžasné léky a transplantace srdce, okamžitá komunikace. Život vymezovaly první mozkové vlny plodu v děloze a zploštění EEG linky hlásající mozkovou smrt. Strach budily věci, které si lidé prováděli navzájem, obavy z nemohoucnosti, z nevyléčitelných nemocí, z nehody nebo války. Strach z tornád, hurikánů a vánic. V jejím světě nebylo místo pro děs z nevysvětlitelného, pro hrůzu z tušené zákonitosti, která by znamenala konec světa, jak ho dosud znala. Přiznáním, že by taková zákonitost mohla existovat, by vznikla prázdnota, která by se zaplnila děsem.

„V jednom kuse jsme byly strachy bez sebe.“

Vstala a zahleděla se na protější svah strže ve směru, ze kterého přišla. Zdržela se venku déle, než měla v úmyslu; už bylo horko a slunce stálo vysoko na obloze. Tady venku, mezi nebem rozpáleným do běla, tichým vzduchem a zlatou trávou usychající z nedostatku vody nebylo možné věřit ve strašidelnou pianolu, která si po nocích hraje sama pro sebe. A ona tomu taky neuvěří, umínila si.

* * *

John měl v obývacím pokoji připravené písemnosti pro Rosse Clevelanda a zbylé měl v kapse, ty, které nikomu ukázat nehodlal. Dvakrát se šel rozhlédnout pro prérii, jestli neuvidí Lomu, ne že by si o ni vyloženě dělal starosti, ale už si přál, aby se vrátila. Když uslyšel před domem auto, myslel si, že konečně přijel Ross s Elly, a nestačil se divit, když došel ke vchodovým dveřím a spatřil před nimi svého otce.

„Buick je klimatizovanej a kancelář zavřená,“ zavrčel David MacLaren, když vcházel dovnitř.

Zastavil se a zadíval se na pianolu, která pořád ještě stála v obýváku. John si uvědomil, že vypadá staře a křehce. Ani poté, co dostal ten varovný infarkt – tak tomu všichni říkali – nevypadal křehce. A teď ano.

„Co tady děláš?“

„Nemám stání. Chtěl jsem to přece jenom vidět na vlastní oči. Tak jsem vstal v pět a teď jsem tady. Slušnej čas. Máš tady něco studenýho k pití?“

„Vodu.“

„Voda stačí,“ prohlásil otec mírně. Pořád se ještě ani nehnul a neodtrhl pohled od pianoly.

John ho vzal pod paží, odvedl ho do kuchyně a usadil ho na židli, vděčný, že se Loma ještě nevrátila. Hodil do sklenice led a natočil do ní vodu, zatímco horečně přemýšlel. Otec si uměl postavit hlavu jako nikdo druhý a jak se jednou rozhodne, že bude držet jazyk za zuby, už ho nic nepřiměje k řeči. John postavil sklenici na stůl a posadil se.

„Než dorazí ostatní,“ začal, „potřebuju něco vědět. Budou mít otázky…“

Otec upřel zaujatý pohled na Lominu kabelku, která ležela na kuchyňském pultu. „Mně přijde, že už někdo dorazil.“

„Loma Shieldsová,“ odpověděl John a vrhl se do toho po hlavě s vědomím, že jestli se rozhodl špatně, už se nikdy nic nedozví. „Je přesvědčená, že v té pianole straší.“ A pak mu všechno řekl.

„Romantický holčičí blbiny,“ opáčil David MacLaren a napil se vody, aniž by se na syna podíval.

„Rád bych to taky tak viděl, ale vzbudila mě ta hudba a ani jeden z nás tu písničku v životě neslyšel.“ Zhluboka se nadechl. „A našel jsem Soudcův dopis Louisi Castlemanovi, ve kterém prakticky přiznává vydírání. Byls tady, když ta komuna vyhořela. Řekls mi, že shořela, když jsi byl v armádě.“

David zavrtěl hlavou. „To jsem nikdy neřekl. Řekl jsem, že když jsem se vrátil domů, bylo už nadobro po ní. A taky bylo.“

„Pověz mi o ní. Co se tam dělo? Co je na té pitomé pianole tak důležitého? Cos měl společného s Josiahem Waldem?“

„Dej mi minutku.“ Vyprázdnil sklenici a John ji odnesl, aby mu dolil, zatímco se otec rozmýšlel. Když se vrátil ke stolu, otec ho vyzval: „Posaď se, synku.“

Napil se a otřel si ústa rukou. „I s klimatizací je to v tomhle počasí pěkně suchá jízda. Víš, Johne, jsou věci, který člověk dětem prostě nikdy nevykládá. Tys těm svejm taky určitě pár věcí zamlčel.“ Seděl naproti otevřeným dveřím a upíral pohled na prérii za nimi. „No a pak jsou věci, který zase nevykládám já. Bylo mi osmnáct, když krachla burza a Soudce skončil na mizině, jenom se nějak nedostal k tomu, aby mi to řekl. Jakej otec, takovej syn, jakej otec, takovej syn, pořád stejná písnička. Prostě bylo na čase, abych šel na vysokou stejně jako moji bráchové předtím, a Soudce neměl ani vindru. Pak se ale objevil Josiah Wald. A Josiah měl prachy a byl na útěku. Najednou tady vlastnil pozemky a mě vzali bez dalších otázek na školu v Lawrence. Asi jsem byl moc hloupej, abych věděl, na co se mám ptát. A Josiah začal stavět v údolí, natáhl sem svoje lidi, rozjel to ve velkým a já nevěděl vůbec nic o něm ani o tom, co se tam dělo. Soudce mi na léto sehnal brigádu na městským úřadě v Kansas City, po zbytek roku jsem byl ve škole a když jsem studoval, moc často jsem domů nejezdil. Až toho léta jsem zjistil, co byl zač Josiah Wald.“

To už zněl otcův hlas skoro monotónně a čím dál tím bezvýrazněji. „Když jsem odpromoval, byl jsem totální ignorant. Blbej jako tágo. Nikdy jsem neměl holku. První holka, se kterou jsem se líbal, si myslela, že při líbání s otevřenou pusou může otěhotnět, a odmítala to dělat. Tak nevzdělaní jsme tehdy byli. A Josiah Wald měl v údolí takovou malou Sodomu, Gomoru a rajskou zahradu v jednom. Musíš mít na paměti, že tady tehdy zuřily prachový bouře, všechno šlo do kopru, a lidi skákali ze střech, až na to, že tady nikde nebyla žádná dost vysoká na to, aby to za něco stálo, takže se prostě jenom sbalili a odešli. Vládla prohibice a ďábel byl všude, kam ses podíval. Josiahovi se vedlo. Chtěl ses někde zašít, mohls u něj. Chtěls trávu, žádnej problém. I holky tam měl. Bylo tam všechno, co sis přál, když sis to mohl dovolit. Taky náboženství do toho zamíchal. Jeho poselství znělo, že pro dobro se nemůže rozhodnout nikdo, kdo nezakusil zlo. A to zlo poskytoval on. Na světě řádil ďábel, to teda jo.“

Zhluboka se nadechl a zadíval se na Johna. „Kdybych tě někdy načapal v podobným podniku, zabil bych toho, kdo tě tam dotáhl. Soudce nakonec zjistil, že tam potají chodím při každý příležitosti, a vypakoval mě zpátky do Kansas City, abych si našel práci na půl úvazku nebo hladověl, to je fuk. A pak se pokusil Josiaha Walda vyšívat. Jenže mu to nevyšlo. Josiah už tou dobou měl jiný, ještě vlivnější sponzory.

Někdy v tu dobu jsem se seznámil s Louisem Castlemanem. Jednou jsme tam zajeli spolu a on už tam zůstal. Hrál v hotelu na piano. Měli tam jednu budovu, který říkali hotel, a další, který se říkalo kostel. Hotel byl kasino, bordel a bůhvíco ještě. Celý to byla parodie. Všemu se vysmívali a rouhali se. Prznění nevinnosti šlo Josiahovi ze všeho nejlíp. Zblbnul mě a Louise zblbnul ještě víc. Zachránila mě jenom moje finanční situace. Většinu času jsem měl kapsu skoro prázdnou a na klavír jsem neuměl hrát, ani co by se za nehet vešlo. Myslel jsem si, že je ke mně laskavej, ale teď už vím, že mě tam pouštěl jenom proto, aby to dal Soudci sežrat. Nikdy mě nenechal zůstat natrvalo, jenom tak dlouho, dokud jsem neutratil všechny svoje úspory do posledního centu, a pak mě vyrazil. Takže ten rok, co najal Louise, jsem tam ani nebyl. Louis mi pak napsal, že se tam zamiloval do jedný holky, že chystá únos, aby ji zachránil, a jestli mu s tím pomůžu. Chlap nemívá v životě zase tolik příležitostí oblíct si lesklou zbroj a vyjet na bílým koni,“ dodal zamyšleně a zhluboka se nadechl.

„Sám jsi to údolí viděl, vede tam jenom jedna cesta a hotovo. Nikdo tam neprojel bez pozvání a nikdo neodjel bez povolení. Dostal jsem se tam ze severu, většinu cesty jsem se plazil po břiše trávou. A nikdo mě neviděl. Louis mě propašoval do svýho pokoje, kde jsme tři dny kuli pikle a vymejšleli jeden plán za druhým, dokud jsme to konečně nedotáhli k dokonalosti. Ta holka byla zpěvačka, krásná jako anděl a úplně zkažená. Původně nebyla, tvrdil Louis, když ji tam přivedli. Byla vyděšená a nevinná, panna. Nevím, kolik si toho vymyslel a kolik doopravdy věděl, ale zamiloval se do ní a to byla svatá pravda.“

Vstal a zamířil ke dřezu pro další vodu. Už se ani neobtěžoval s ledem. Pak zůstal stát zády ke stolu.

„Měla to bejt vtipná scénka. Na jevišti byla replika saloonu z Divokýho západu s pianistou a zpěvačkou, nic víc. On hraje, ona zpívá, on pak vstane od klavíru, padne před ní na kolena a piano hraje pořád dál. U obecenstva to obvykle mělo úspěch. Ona ho odkopne a on se odplazí zpátky k pianu, aby navázal tam, kde přestal. Měli k tomu hudbu z roku osmnáct set šedesát pět nebo kolik, nějakou komickou písničku z jednoho broadwayskýho muzikálu, tuším jednoho z prvních, ve kterým se holky svlíkaly. Tahle ji každopádně zpívala skoro svlečená. K měchům měli připojenej elektromotor. A Louis při pohledu na něj dostal nápad.

Pianola byla po vystoupení mimo dohled, ale on měl hrát ještě asi tak hodinu. Měl v plánu pustit motor, chytit holku, svázat ji a předat mi ji. Já jsem ji měl dopravit do vysoký trávy na severním svahu, schovat se tam s ní a počkat na něj. On dohraje svůj obvyklej repertoár až do konce a pak ji samozřejmě začnou hledat, jenže on bude z obliga, a potom za mnou dorazí, abychom ji odtáhli nebo odnesli za kopec a zachránili ji.“

Johnovi v té oslnivé rozpálené kuchyni běhal mráz po zádech, jak tak svého otce poslouchal. V ústech měl takové sucho, že by se nezmohl na slovo.

„Všichni jsme byli drobet praštění.“ Otec pokračoval, jako by to měl mnohokrát nazkoušená a jen čekal na příležitost, aby to mohl přehrát. Hlas měl nezúčastněný, jako by už kdysi dávno přeťal veškeré spojení mezi sebou a zmiňovanými událostmi. „Nejpraštěnější z nás byla ta holka. Louis jí řekl, že ji chce zachránit, a ona to vyklopila Josiahovi, protože ho milovala a myslela si, že na ni pak bude hodnější, a on pro ten den změnil scénář, ale nikoho na to neupozornil předem. Když představení začalo, byl jsem venku a držel jsem se z dohledu. Ona zpívala a on hrál, jak měl, jenže pak se to začalo vyvíjet jinak. Přidali se k ní dva chlapi a nejdřív to vypadalo jako hraný znásilnění, ale nezůstalo jenom u toho. Vběhl jsem tam, když začala křičet, a to už křičeli i další a některý lidi vybíhali ven, protože s tímhle nechtěli mít nic do činění, a některým se to zase líbilo. Vymlátili z ní duši přímo na pódiu, zatímco dva ranaři v zákulisí drželi Louise a piano hrálo bez přestání. Ta holka umřela.“

Pronesl to tak prostě a tak věcně, že Johnovi vteřinu nebo dvě trvalo, než mu došlo, co vlastně řekl a co to znamená.

„Panebože.“

Otec se otočil. Z jeho tváře byla v ostrém ‚ světle tmavá šmouha. Vrátil se ke stolu a dokončil vyprávění odměřeným tónem.

„Louisovi přeskočilo. Všichni byli mimo a hnali se z údolí, pryč přes kopec, jakmile se jim podařilo nastartovat auto. Louis ji vynesl ven, nasedl do něčího auta a odjel s ní. Já jsem se dostal ven stejnou cestou jako dovnitř, po severním svahu, a do rozednění jsem stihl ujít těch pětatřicet kiláků k Soudcovu domu. Nazítří kolovaly fámy, ale nic určitýho, a ještě toho dne večer se rozhořel požár, při kterým zemřeli další lidi a Josiah zmizel. No, to už se zamluvit nedalo. Všichni jsme věděli, že válka je na spadnutí, a den po tom požáru v údolí mi dal Soudce ultimátum. Buď ještě ten den vstoupím do armády a fofrem odsud vypadnu, nebo budu spolu s půltuctem dalších obviněnej ze spoluúčasti na vraždě. Nakonec nebyl z vraždy obviněnej nikdo. Smrt tý holky byla připsaná na vrub ohni spolu s ostatníma. Louisův nárok na parcelu nikdo nezpochybnil. Vzal si, co chtěl, silnici dal srovnat se zemí a bydlel v tý bohem opuštěný pustině, dokud neumřel.“

„A ta pianola?“ zeptal se John po chvíli. „Jak to s ní teda je?“

„Tím jsem si nikdy nebyl jistej. Ten den, co jsme sem přijeli, mi řekl, že ji chce uvést v závěti, že chce, aby připadla mně, a já mu řekl, že je asi tak stejně pravděpodobný, že to zabalím jako první, a co pak? Vždyť jsem ti říkal, že se zbláznil. On pak začal vyvádět, prodal mi ji za dolar a stvrzenku si nechal. Kdybych umřel první, tak by ji roztrhal, a kdyby umřel první on, měla připadnout mně.“

„On zabil Josiaha Walda,“ pronesl pomalu John.

„Jo. Tu holku pohřbil, vrátil se do údolí a založil požár. Když Josiah vyběhl ven, vytáhl na něj bouchačku a sejmul ho. Já to zjistil až toho dne, kdy jsem se tam vrátil s tebou.“ Zkoumavě se na syna zadíval. „Tys toho dne něco slyšel a popřels to. Vždycky jsem si říkal, kolik jsi toho slyšel a co to pro tebe znamenalo.“

„Myslel jsem si, že jsou to bláboly šílence. Vyděsilo mě to. Všechny ty řeči o holce na prérii.“ Mrkl na hodinky a najednou vyskočil. Loma! Pustil ji z hlavy a ona už byla víc než dvě hodiny pryč.

* * *

Loma se posadila do vysoké trávy a snažila se rozhodnout, co teď. Před chvílí si vyrobila něco na způsob čapky, trávu spletenou dohromady a svázanou cáry, které utrhla z košile. Co by ještě mohla udělat? Jak to dělají zvířata, když je slunce vysoko na obloze a je takové vedro? Zahrabou se do země a čekají na stín, čekají, až se ochladí? Čekají, až za měsíc nebo za dva měsíce zaprší? Přitiskla si čelo ke kolenům. Nebude plakat, ne teď. Nemůže si dovolit plýtvat vodou na slzy. Vstala a pokračovala dál. Přišlo jí neuvěřitelné, že se mohla ztratit, když byly pěšiny tak zřetelné a přehledné, když věděla, že stačí jít na východ a dojde k dálnici. Už zkoušela jít na východ kolikrát a dálnice pořád nikde. Jednou zahlédla půltucet vlhovců, kteří s jasně červenými skvrnami na křídlech vypadali jako zakrvácení od nějakého zranění, a rozběhla se za nimi. Určitě míří ke kukuřičným lánům, na východ, k dálnici.

Pak se v návalu paniky zastavila, když jí ptáci zmizeli z očí, a zůstala stát ve vysoké trávě, po pěšině nikde ani stopy. Přinutila se stát klidně a přemýšlet, co dál. Jak to říkal John MacLaren? Že v trávě se lze vyznat, když se na ni díváte pozorně. Přiměla se prozkoumat trávu ve všech směrech a až potom vyrazila zpátky k pěšině. Trvalo jí dlouho, než ji zase našla, a kdyby tráva nebyla tak zkřehlá, kdyby se přes ni nepřehnala tak divoce, už by ji nikdy najít nemusela. Teď z ní scházela jen občas, aby si mohla v trávě odpočinout.

Proč je tady těch pěšin tolik? Louis Castleman musel být blázen. Některé z nich se vinuly nazdařbůh jako chodbičky, které do listů vykusují nosatci, točily se a kroutily, nevedly nikam a křížily se.

Orientační body tady neměly žádný význam. Měnily se, mizely nebo se neustále vzdalovaly. Pak už zbývala jen tráva. Za dalším svahem, řekla si, za další vyvýšeninou, z níž si bude moci prohlédnout krajinu, si najde rovný kámen a udělá si mapu nebo něco… a pak zaslechla hlasy.

„Tak už mě zastřel, proboha, a skoncuj to!“ procedil nezřetelně mužský hlas.

Loma se skrčila do trávy, co nejvíc to šlo.

„Ještě jsem se nerozhodl,“ odpověděl druhý hlas, skoro stejně chraptivý a sípavý jako ten první.

„Bože! Tak mě rozvaž. Takhle tady oba umřeme.“

„Sklapni!“

Pak je uviděla, dva muže, jednoho s rukama spoutanýma za zády, druhého držícího provaz, na kterém vedl prvního muže jako koně. Svázaný muž klopýtl a upadl; ten druhý šel dál a táhl ho trávou, dokud se se vzlykotem a nadávkami zase nepostavil. – Zničehonic se vrhl po muži, který ho táhl. Druhý muž ustoupil, nechal ho proletět kolem a trhl provazem. Svázaný sebou praštil na zem a honem se vyškrábal na nohy, zatímco druhý muž vyrazil jiným směrem.

Loma zadržovala dech, dokud jí nezmizeli z dohledu. Opatrně zvedla hlavu, zaposlouchala se a pak se za nimi začala ještě opatrněji plížit ušlapanou trávou. Když je znovu spatřila v jakési mělké strži, spoutaný muž byl přivázaný k balvanu a druhý zrovna mizel za hřebenem protější vyvýšeniny.

„Nenechávej mě tady! Nenechávej mě tady, Louisi!“

Musela vydat nějaký zvuk. Muž škubl hlavou a uviděl ji.

„Skrč se! Ať tě neuvidí! Je to blázen, šílenec.“

Mluvil drsným šepotem, který budil dojem, že se line z její hlavy a ne z druhého konce strže. Zoufale se ohlédl na vyvýšeninu, pak zase na ni a tentokrát už se jejich pohledy střetly. Jeho oči měly tu nepravděpodobnou modř horských ples a i teď, neoholený a špinavý, jí přišel krásný a ona se přistihla, jak k němu vyráží.

„Skrč se! Schovej se za kameny a přijď ke mně tamtudy!“

Udělala váhavý krok.

„Poslouchej. Mám peníze. Spoustu peněz, víc, než se ti kdy zdálo. Dám ti je, všechny ti je dám. Pomoz mi, prosím tě! Rozvaž mě!“

Udělala další krok a pak další.

„Chce mě v tom hicu vláčet trávou, dokud oba nepadneme. Víš, jaký to musí bejt, umírat žízní v tomhle slunci, přivázanej k mrtvole nebo k běsnícímu šílenci? Pomoc!“

„On nezemře,“ zašeptala tak tiše, že to ani sama neslyšela. „Bude žít a bude touhle stezkou chodit den co den po zbytek života.“

Z vyvýšeniny se ozvalo zaržání nepříčetného smíchu. „Slyšels to, Josiahu? Říkal jsem ti, že se dočkáme znamení. Jestli ti bude chtít pomoct, nebudu jí bránit. Jinak půjdeme dál, Josiahu, ty a já.“

Vzhlédla k hřebenu, kde se jeho černý stín rýsoval proti zářivé prázdnotě. A pak už padala, padala do oblohy.

* * *

John MacLaren vyšel rozvážně na kopec, aby obhlédl okolní prérii. Je zvláštní, napadlo ho, jak vytěsnil z paměti ten den před pětadvaceti lety, kdy sem přijel s otcem. Tehdy došel k závěru, že Louis Castleman je magor, a s mladistvou přezíravostí ho kompletně zavrhl.

Onoho dne postával pod topoly, znuděný, unavený, a hlasy se zřetelně nesly tak, jak už to hlasy na prérii někdy dělávají. Castleman blábolil a jeho otec čas od času zaječel.

„Chtěl jsem ho zastřelit a měl jsem bouchačku, ale nedokázal jsem to udělat. Nemohl jsem se k tomu přinutit. Byl to ďábel a ty to víš a zasloužil si zastřelit a já to nedokázal.“

„Proč jsi ho prostě neodvedl k šerifovi, ty blbče zatracenej?“

„To taky nešlo. Měli jsme dohodu, Soudce a já. A ten ďábel by dostal všechny, tebe, Soudce, moji holku, všechny, pošpinil by všechno, o čem mluvil a na co sáhl. On by to udělal, ten ďábel. Tak jsme šli a já se zkoušel modlit, ale zapomněl jsem slova, a ona přišla. Bůh věděl, že byla nevinná, a ďábel jí tu nevinnost nedokázal vzít, ať dělal co dělal. Bůh to věděl a poslal mi ji jako znamení a ona mi řekla, jakou cenu musím zaplatit, a bylo to v pořádku. Spravedlivá cena za to, že zbavím svět ďábla. A pak si ji Bůh vzal zpátky k sobě do nebe.“

Johnovi došlo, že podobné řeči slýchal celý život a vždycky nad nimi mávl rukou, aniž by se zamyslel, jaké osobní tragédie za nimi mohou být, jaké skutečné hrůzy se za nimi skrývají. Vyšel na hřeben kopce, rozhlédl se po těch šílených stezkách, které se klikatily prérií odnikud nikam, a na okamžik se v nich pokusil najít nějaký řád. Žádný nenašel. Pak uviděl Lomu, jak se šine trávou. Nešla po pěšině, ale měla namířeno přímo k domu, jako kdyby věděla, kde přesně stojí.

Několik minut ji pozoroval. Zeptala se ho, vzpomněl si uštěpačně, jestli prochází krizí středního věku. Ano, odpověděl jí v duchu, zatímco bez námahy kráčela trávou. Líbila se mu uvolněnost její chůze a její držení hlavy. Potěšilo ho, že měla dost rozumu na to, aby si z trávy upletla něco proti úpalu. Ta bude stačit, přikývl si pro sebe, když se mu vybavila ta fráze, kterou Soudce pronesl před víc lety, než kolik tahle dívka zatím prožila.

Pak na ni zamával a ona mu zamávání oplatila. Připojil se k ní dole pod kopcem.

„Jsi v pořádku? Už jsem si začal dělat starosti.“

„Jsem v pořádku. Chvíli jsem bloudila a pak jsem… došla k vyvýšenině, odkud byl vidět dům.“ Pochopila, že mu to nedokáže říct. Na to ho neznala dost dobře; nerozuměla tomu tak dobře, aby to dokázala sdělit někomu jinému, a nebyla schopná udělat obyčejnou historku z toho, co se jí přihodilo. Ticho, které mezi nimi zavládlo, se najednou změnilo v trapné mlčení a po zbytek cesty k domu už neřekli jediné slovo.

Díval se, jak žíznivě pije, sledoval, jak se otcova obezřetná neutralita mění v souhlas, a věděl, že dívka, s níž se tady poprvé setkal, po níž zatoužil jako školák, je tatam. Snad zabloudila na prérii. Děsil se zjištění, že se zamiloval do ženy, která ji vystřídala.

Když uhasila žízeň, David MacLaren prohlásil, že chce pianolu odtáhnout doprostřed polní cesty a spálit ji. Nikdo nic nenamítal. V náklaďáku byl rudl a popruhy; s autem se dalo zacouvat až k verandě a jemu bylo putna, jak ji dostanou na korbu. Hodinu nato stáli a dívali se, jak první plamínky chytají a rozhořívají se. Přinesli si kbelíky s vodou, koště a hrábě, dokonce i namočené deky, které už začínaly schnout. Věděli, že kdyby chytila prérie, shořelo by všechno. Nikdo se o tom nezmínil a oheň pozorovali mlčky. Zadní deska pianoly se odklopila a zevnitř vypadly svazečky bankovek, které chytily a shořely. Nikdo se je nepokusil zachránit.

Ďábelské peníze, napadlo Johna, když se díval, jak se svinují, planou a mění v popel. Nechtěl si s sebou odnést nic, nic z toho, co sem patřilo.

Nevydělala jsem si je, proletělo hlavou Lomě, když sledovala, jak hoří. Mohlo to vůbec proběhnout jinak? Mohla do toho nějak zasáhnout? Nepřítomnost odpovědi jí vehnala do očí stíny, kterých si však zatím ještě nebyla vědoma.

Když z ohně zbývalo sotva něco víc než doutnající popel, John vykopal uprostřed cesty jámu. Půda byla tak udusaná, že se nedokázal prokopat hluboko, ale stačilo to k tomu, aby měli kam shrabat popel, zalít ho vodou a nakonec ho zakrýt světlou, sluncem vybělenou hlínou.

„Zajedete k nám na návštěvu?“ zeptal se David MacLaren Lomy, když ji vzal za ruku. „Chtěl bych vás představit manželce.“

„Ano. Děkuju.“

Ujistil Johna, že se nebude přepínat. Buick byl pohodlný a teď už nebylo kam spěchat. Chtěl si všechno v klidu promyslet, důkladně promyslet.

Loma a John se usadili na horní schod přední verandy, kam topoly vrhaly tmavý stín. Jeho otci řekli, že chtějí dohlédnout na teplé místo po ohništi.

„Máš hlad?“ zeptal se, když se mu vybavila její arašídová pomazánka se sardinkami.

Zatvářila se překvapeně, pak kývla a on zašel dovnitř, odkud přinesl všechny poživatiny, které našel. Ticho už působilo přívětivě, ne trapně.

„Rád bych měl tvoji adresu,“ řekl, když dojedli.

„Jasně. Momentálně ale není pevně daná.“

„Moje ano.“

Obrátila se, aby ho počastovala jedním z těch dlouhých pátravých pohledů, než přikývla. Měla radost, že si uvědomil, že se teď můžou setkat v nadčasovém vztahu, ať už je nakonec dovede kamkoliv. Měla radost, že se můžou poddat neuspěchaným rytmům samotné prérie, dát si na čas, který oba potřebovali, než se bude muset přikročit k rozhodování. Největší radost měla z toho, že se ani jeden z nich nedožadoval odpovědí, že se mlčky usnesli, že nejdřív musejí najít správné otázky, což taky může trvat zbytek života. Opřela si hlavu o koncový sloupek, zaposlouchala se do ševelení trávy a nevěděla, že on v těch zvucích slyší zpěv, který jeho srdce není s to pojmout.

 

Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF v říjnu roku 1986.

Přeložila Daniela Orlando