Saturn, velká pastelově žlutá koule, jim visel nad hlavou. Chtělo to zvláštní druh představivosti, aby v té planetě člověk viděl to, čím doopravdy byla.
Syčivé vibrace motoru saní s hučením pronikaly konstrukcí vozidla, tence polstrovanými sedadly a tlakovými obleky dvou mužů; pronikaly jim do těl a kostí, a stávaly se jakoby zvukem rozléhajícím se uvnitř jejich helem.
A ten zvuk nezněl dobře. Motor vždy několik minut hučel hladce, pak se zasekl a zaprskal, někdy se ozvalo téměř lidské zakašlání, pak se to vrátilo do normálu. Až do dalšího zaprskání.
Saunders se tu a tam na sedadle otočil a ohlédl se na motor za otevřenou kabinou, nebo obrátil hlavu a podíval se na Robesona. Technik řídil saně a díval se upřeně před sebe. Ani jeden z nich nemluvil.
Najednou se ozvalo drásavé kovové zaskřípání a saně zahnuly doprava. Robeson zaklel, jednou rukou bojoval s řídící pákou, zatímco druhou vypínal motor.
„Co to k čertu bylo?“ vykřikl Saunders.
Robeson neodpověděl. Když se saně kodrcavě zastavily, odepnul si bezpečnostní pás a seskočil na ledový povrch.
O chvíli později zaslechl Saunders v rádiu helmy tichý zvuk, jakoby zamručení. Podíval se dolů na Robesona. „Co je?“ zeptal se. „Co se děje?“
„Můžete si klidně slézt, pane. Dál půjdeme pěšky.“
„Co se s tou zatracenou věcí stalo?“ Saunders sklouzl ze saní a připojil se k řidiči.
Robeson ukázal na motor saní. „Propálila se hlavní reakční komora.“
Saunders se podíval. „Ta malá dírka? Nemůžete to zalepit?“
„To, na co se díváte, je vnější plášť motoru. Pod ním je všechno spálené na uhel. Motor je odepsaný.“ Robeson pohlédl k horizontu, hladké bílé křivce na pozadí černé oblohy. Pak se podíval nahoru. Saturn stál vysoko nalevo. Byl téměř celý osvětlený, vyplňoval velkou část oblohy. Právě dorůstal, takže zhruba za hodinu bude v úplňku.
„Vždyť jste ho ani neotevřel,“ řekl Saunders nevěřícně. „Jak víte, že je to tak zlé?“
„Protože je to moje práce,“ opáčil Robeson. „A nemáme čas, abych ho začal rozebírat. Můj oblek ukazuje, že jsme jednasedmdesát kiláků od základny Jansha. Co říká ten váš?“
„Sedmdesát osm celých sedm. A dvaadevadesát minut kyslíku. Zatraceně, je to moc daleko, Robesone.“ Saunders lehce zaklonil hlavu. „Mayday! Mayday! Mayday! Tady transportní saně Enceladus nula pět, volají Stanley Saunders a Joe Robeson. Nacházíme se přibližně pětasedmdesát kilometrů od základny Jansha, azimut přibližně dvě stě osmdesát sedm stupňů. Naše saně jsou nepojízdné, míříme k Janshe pěšky. Možná nám nebude stačit kyslík, abychom se tam dostali. Tohle je volání o pomoc. Pokud ho někdo zachytíte, odpovězte, prosím.“
* * *
Mlčky stáli a naslouchali rádiovému šumění ve svých helmách.
„Nikdo vás neuslyší,“ řekl Robeson. „Jsme od Janshy příliš daleko.“
„Nejde o to, že jsme příliš daleko, sakra! Nemůžou zachytit náš signál, protože jsme pod tím zatraceným horizontem! Ale mohl to zachytit někdo na orbitě, nebo se signál mohl odrazit do některého dalšího měsíce.“
„Dobře,“ odpověděl Robeson. „Můžeme doufat. Ale mezitím bychom se radši měli pohnout.“
Nebyla to ani tak chůze, jako spíš šoupavé skákání. Někteří tomu říkali „enceladový dvojkrok“. Při gravitaci 0,01 g nejde ve skutečnosti chodit. Člověk sice může dělat supermanovské skoky dlouhé padesát a víc metrů, je to ale pomalé a navíc nebezpečné. Při energickém odrazu může člověk uvíznout na parabolické trajektorii, po které bude pomalu plout víc než minutu. Vzhledem k nepřítomnosti atmosféry neexistuje způsob, jak kontrolovat přistání, a na některých místech by člověk přistát nechtěl. Povrch Enceladu je pokrytý ledem; někdy je hladký jako na kluzišti, někdy jej tvoří jemný ledový prach, někdy jsou v něm kilometry hluboké trhliny, někdy je to pole rozeklaných střepů a smrtících ostrých hrotů tvrdých jako pozemské sklo.
Fígl dvojkroku spočívá v tom držet se nízko. Ohněte kolena, jedno chodidlo držte daleko před druhým a s každým poskočením se odrazte dopředu, nikoliv nahoru. Sledujte zemi, sledujte, kde přistanete po tomhle skoku, a pak po tom dalším a dalším. Na hrbolatém povrchu musíte dělat skoky krátké a rozvážné. Když je led hladký, můžete klouzáním překonat tucet i víc metrů najednou a nabrat rychlost – pokud vám nevadí riskovat život. Ani s adaptivními mačkami ostrými jako jehly neposkytují boty na Enceladu skoro žádnou trakci, takže když pospícháte, zpomalení nepřichází v úvahu. Pokud o něco zavadíte palcem, upadnete. Pokud se pod vámi proboří kus ledu, upadnete. Pokud vám uklouznou mačky, upadnete. Pokud se ve chvíli, kdy upadnete, pohybujete rychle, budete se kutálet, otáčet a odrážet velmi, velmi dlouho. V závislosti na tom, jak všechno to kutálení a odrážení skončí, bude to buď časově náročná a nedůstojná nepříjemnost, nebo konec vašeho života. Pospíchat na Enceladu není dobrý nápad.
Skákali. Po pár minutách vyslal Saunders další volání o pomoc. Nalevo od nich, nedaleko horizontu, vytvářel gejzír duchovitě bílé trychtýřovité siluety na pozadí černé oblohy.
„Kolik kyslíku ukazuje váš oblek, Robesone?“
„Stejně jako ten váš, teď je to na pětaosmdesát minut.“
* * *
„Sakra,“ zaklel Saunders. „Nouzové nádrže k tomu něco přidají, ale když se budeme takhle namáhat, vyšší spotřeba nám ubere přinejmenším stejné množství času. Za tu dobu nemůžeme urazit pětasedmdesát kilometrů.“
„Možná, že to není tak daleko. Ty údaje o poloze nejsou moc přesné.“
„No to vážně nejsou!“ zařval Saunders. „Takže můžeme být taky mnohem dál, do háje!“ Udeřil se rukou v rukavici ze strany do helmy. „Veškerá technika na téhle misi je dobrá tak do šrotu! Všechno je to provizorní a drží to pohromadě silou vůle. Dva zatracené nefunkční komunikační satelity, žádný zatracený GPS systém, saně s vybuchujícími motory, základna Jansha, která prosakuje, kdykoliv se k ní otočím zády a zatracení neschopní technici, kteří nedokážou nic spravit.“ Saunders se pomalu, rozechvěle nadechl.
Skákali. Robeson vyslal tísňový signál a pak naslouchali tichu, které jim odpovědělo. Pak Saunders promluvil. „Robesone?“
„Ano?“
„Omlouvám se. Za to, že jsem vás nazval neschopným technikem. Bylo to hloupé.“
„To je v pořádku.“
„Bojím se, Robesone. Máme pořádný průšvih.“
„Taky se bojím, pane Saundersi. Nedělejte si s tím starosti.“
„Nebojíte se. Slyším váš dech, stejně, jako vy slyšíte můj. Ten váš je pevný jako skála a já hyperventiluji jako nějaká zatracená školačka. Což je v pohodě, alespoň vám déle vydrží kyslík.“ Odmlčel se a úmyslně pomalu se nadechl. „Vím, že jste dobrý technik, Joe. Nenajal bych vás, kdybyste nebyl.“
Skákali. Vyslali další volání o pomoc.
„Joe?“ řekl Saunders.
„George.“
„Cože?“
„Jmenuji se George, ne Joe,“ řekl Robeson.
„Och. Sakra. Pardon.“
„To je v pořádku.“
„Jenom jsem tak přemýšlel,“ pokračoval Saunders, „že jestli má někdo důvod stěžovat si na ten průšvih, ve kterém jsme se ocitli, tak byste to měl být vy.“
* * *
Saunders čekal, ale Robeson nic neřekl. „Když byl objeven Vrak, byl jsem jedním z těch, kteří řvali nejhlasitěji, že k němu musíme okamžitě vyslat misi s lidskou posádkou a k čertu s tím, jestli jsme na to technologicky připravení nebo jestli máme ke všemu bezpečnostní zálohu. Loboval jsem ve Washingtonu, pak jsem šel do JPL… Když ze mě udělali vedoucího vědce mise, cítil jsem se jako… jako by to bylo něco, pro co jsem se narodil.“ Střelil pohledem stranou k Robesonovi. „Pro lidi, jako jsem já, je tahle mise tou největší, nejdůležitější věcí, jakou si dokážeme představit. Důkaz, že tady byli mimozemšťané – mimozemšťané z jiného solárního systému, kteří sem přiletěli v jakési lodi…“ Znovu se odmlčel. „Snažím se říct, že jsem byl odhodlaný na této misi i zemřít, od okamžiku, kdy dorazily první fotografie Vraku. Nebo jsem si to aspoň namlouval. Pro vás je to ale jiné, Georgi. Vy jste jenom… prostě, jste technik. Jste tady jenom proto, že vám nabídli příliš mnoho peněz, než abyste mohl odmítnout, že? Pro vás je to jenom práce.“
„Jo, myslím, že jo,“ přitakal Robeson. „Je to práce.“ Ohlédl se a spatřil, že Saunders zpomalil a začíná zaostávat. Jeho hlas přenášený na vzdálenost třiceti metrů tiše zazněl v Saundersově helmě. „Pojďte, pane Saundersi. Ještě jsme neumřeli.“
Skákali. Terén se změnil, hrubý povrch posetý balvany vystřídalo pole hladkých vlnek vysokých jeden metr a pravidelných jako zamrzlé čeřiny. „Stůjte!“ zvolal Saunders a oba se zastavili.
„Nelíbí se mi, jak tady ten led vypadá,“ řekl Saunders. „Možná se blížíme k Suffolkským prasklinám. Vydržte, rozhlédnu se.“ Přidřepl a vyskočil přímo nahoru. Robeson se díval, jak stoupá a jeho tělo se proti černé obloze zmenšuje.
„Ano, měl jsem pravdu,“ oznámil Saunders, zatímco klesal zpátky dolů.
„To je dobře. Možná jsme k Janshe blíž, než nám naše obleky ukazují.“ Se zamručením dopadl. „Budeme to muset vzít směrem na východ.“
Robeson se díval nahoru na Saturn, který pořád ještě nebyl docela v úplňku. Prstence tvořily jako břitva ostrou linii táhnoucí se napříč planetou a na obou koncích trčící do stran. Saunders se uchechtl. „Už jsem si toho u vás všiml předtím, Robesone. Hodně se díváte na Saturn. Většina z nás pohled na něj nesnáší. Stačí, abychom na něj civěli jednu nebo dvě vteřiny a máme pocit, jako by nás přitahoval, vysával nás do vesmíru.“
„Jo?“
„Jo. Když slyšíte na Janshe někoho křičet ze spaní, nejspíš se mu zdá právě o tomhle – jak ho Velký žluťák nasává jako ústa nějakého gigantického netvora. Vy o tom nejspíš vůbec nepřemýšlíte, stejně jako nepřemýšlíte o tom, v jak velkém jsme zrovna průšvihu. Nemáte žádnou představivost, Georgi, a to vám pekelně závidím.“
* * *
Skákali. Terén se opět změnil, protože se dostali na nížinu. Led tu byl dostatečně hladký, aby mohli nabrat rychlost. „Tohle už je lepší,“ pochvaloval si Saunders. „Kéž by to takhle zůstalo až –“ Robeson vydal ostrý neartikulovaný výkřik. Saunders se podíval doprava a spatřil, jak se jeho společník převrací nad povrchem. „Bože, Robesone, jste v pořádku?“ Technik jenom zaklel, jeho tělo se točilo nad zemí. Když se přiblížil k povrchu, pokusil se jednou rukou v rukavici zachytit ledu a odrazil se nahoru. Teď už se točil kolem dvou os.
„Do prdele!“ vykřikl.
„Georgi, přestaňte s tím bojovat! Musíte se uvolnit – vždyť to znáte.“
„Jasně,“ řekl Robeson napjatým hlasem.
Saunders se rozhlédl. „Jak se vám sakra podařilo zakopnout?“ zeptal se. „Je to tady rovné jako –“
„Zmlkněte!“ Robeson stále letěl, otáčel se a tu a tam se odrážel od ledového povrchu. „Něco jsem zahlédl! Pod ledem – těsně pod povrchem. Vraťte se, zkuste najít místo… Moment, už jsem zase na nohách. Vracím se zpátky.“ Dělal dlouhé a vysoké skákavé kroky zpátky po vlastní stopě. „Robesone – ať už to bylo cokoliv, nemáme na to čas.“ Robeson neodpověděl. Saunders se na něj chystal znovu zavolat, když si všiml, že se technik zastavil, udělal pár kroků a zahleděl se na povrch. Pomalým, vláčným pohybem, se kterým v nepatrné gravitaci Enceladu padají všechny předměty, klesl na kolena. Saunders ve své helmě zaslechl velmi tiché: „Pane Saundersi, pojďte sem.“ Saunders se dal do pohybu. „Co se děje? Jste zraněný?“
„Jsem v pořádku,“ ujistil ho Robeson. „Prostě pojďte sem. Podívejte se.“
Saunders přihopsal k Robesonovi a podíval se dolů. Chvíli mu trvalo, než zareagoval. Dost dlouho na to, aby k němu Robeson stihl zvednout zvědavý pohled, přemýšleje, jestli to Saunders vidí, nebo mu to zakrývá nějaký vrtošivý odraz. Konečně Saunders trhaně zalapal po dechu. Pokusil se zvednout ruku k ústům a jeho rukavice narazila na průzor.
„Je menší, než jsme předpokládali,“ zašeptal. „Nejspíš má sotva metr na výšku…“ Jeho hlas se vytratil. Klesl na ruce a na kolena a přiblížil helmu k ledu.
* * *
Tělo bylo pohřbené našikmo, hlava byla výš než torzo těla. Nohy a chodidla byly zakryté zamlženým ledem, ale průhledná vejčitá helma byla skoro na povrchu. Když se Saunders dotkl ledu svou vlastní helmou, jeho obličej byl jenom několik centimetrů vzdálen od hnědé šupinaté tváře mimozemšťana.
„Signální praporek,“ řekl Saunders, aniž by se zvedl z kleku. Pak: „Bože!“ Vymrštil se nahoru, čímž způsobil, že se jeho tělo vzneslo. Zběsile šacoval kapsy svého obleku. „Signální praporky! Řekněte mi, že nějaký máte! Pro Boha živého! Musíte u sebe nějaký mít!“
„Ne,“ řekl Robeson. „Všechny zůstaly na saních.“
„Sakra! Tak něco… něco, co tady můžeme nechat jako značku… nebo aspoň něco, čím bychom udělali poznámku nebo nahrávku, aby… aby se o tomhle dozvěděli, kdybychom to nezvládli zpátky… můžeme jim dát přibližnou polohu…“
„U sebe nic takového nemám,“ řekl Robeson. „Vůbec nic. A tyhle obleky nahrávky neukládají, jsou udělané tak, aby odesílaly data satelitům. Škoda, že nemáme ty satelity.“
„Dobře, tak uděláme mohylu. Nahromadíme nějaký led…“ Odmlčel se, když se rozhlédl po ploché jednotvárné ploše táhnoucí se všemi směry až k horizontu. Zvedl ruce a sevřel je před helmou do chvějících se pěstí. „Sakra, sakra, sakra!“ Kopl do země a vymrštil se tak víc než metr nahoru. „Nemůžeme ani vyškrábat blbou šipku do ledu!“ Dýchal tak divoce, že Robeson viděl jeho zvedající se a klesající hrudník i přes oblek. „Tak dobře. Dobře. Vrátíme se na Janshu. Dokonce i tak nanicovaté poziční systémy jako mají naše obleky, by měly stačit, abychom tohle místo znovu našli, když se budeme vracet po vlastní stopě. S dostatečně velkým pátracím týmem ho najdeme.“ Rychle vyrazil napříč ledem. „Jdeme!“ štěkl. „Odsud už je to rovina! Půjdeme co nejrychleji, bez ohledu na riziko. Musíme se dostat na Janshu, slyšíte mě?“
„Slyším vás,“ řekl Robeson.
* * *
Saunders se ohlédl, aniž by zpomalil. Robeson se nehýbal.
„Co to děláte, Robesone? Pojďte!“
„Nemyslím si, že bychom to mohli zvládnout, pane Saundersi. Podívejte se na svoje údaje. Zbývá nám vzduch asi na 30 minut a jsme sotva v polovině cesty.“
„No a co, sakra? Musíme to zkusit. Nemůžete tam jenom stát a…“ Saunders zmlkl. Ve snaze neupadnout se pomalu zastavil, pak se otočil k Robesonovi, který byl teď asi padesát metrů za ním. „Můj Bože, Robesone,“ hlesl.
„Jo,“ kývl Robeson. „Nemáme s sebou žádné signální praporky, ale máme vysílače. Ty, které jsou zabudované do našich obleků. Využijí toho, aby našli moje tělo, a až najdou mě, najdou i… jeho.“
„Ne, Robesone. Podívejte, i kdybychom se zpátky nedostali, stačí se nám dostat na dosah rádia… povíme jim…“
„Pokud se dostaneme na dosah rádia. A stejně by ho pak nemuseli najít. Člověk musí stát přímo nad ním, aby si ho všiml…“
„Nemůžete… nemůžete… prostě nemůžete… Bože, Robesone…“
„Řekl jste to sám, pane Saundersi. Tohle je důležité. Nejdůležitější věc všech dob. Vrak je jenom hromada zkrouceného kovu, ale tohle je opravdické. Jeho tělo, jeho oblek… vy vědátoři se od něj dozvíte hromadu věcí. Ale musejí ho najít. Musejí ho najít.“
Saunders se pomalu nadechl. „Robesone, nemůžu čekat, nemůžu tady stát a hádat se. Vracím se na Janshu, a hodlám to zvládnout. Je mi jedno, jestli budu muset dýchat vakuum. Dostanu se zpátky, slyšíte mě? Můžete tady klidně sedět a čekat, až umřete, jestli chcete. Já to neudělám!“
* * *
Vteřiny plynuly a Robeson mlčel. Saunders vydal zvuk, který mohl být slovem, ale Robeson mu nerozuměl. Pak se dal znovu do pohybu, klouzal nad ledem dlouhými rychlými kroky.
Robeson se dotkl ovládání na předloktí a vypnul rádio. Naslouchal vlastnímu dechu znějícímu helmou. Byl rychlý a rozechvělý. „Teď jsem to já, kdo hyperventiluje jako nějaká zatracená školačka, pane Saundersi,“ pronesl sám pro sebe. Posadil se a jednu ruku položil na led, kousek od mimozemšťanovy tváře. „Co tady vůbec takhle daleko děláš, prcku?“ zeptal se. Lehl si na záda a zahleděl se nahoru. Saturn byl teď v úplňku a přes jeho tvář začínal přecházet Mimas, zanechávaje na ní malý šedivý kruh. Dlouho se díval nahoru mlčky. „Jak se na něj mohou nedívat?“ řekl tiše. Díval se, snažil se představit si pocit, že je tažen nahoru do černoty, zvedán z nepatrné gravitace Enceladu. Místo toho viděl jenom velkou pastelově žlutou kouli, částečně zatemněnou stínem prstenců. Když takové fotografie vídal doma, nic moc na tom nebylo; bylo to hezké, ale nic zvláštního. Ovšem tady, s tou neuvěřitelnou impozantní velikostí nad hlavou, to bylo jiné. Stalo se to něčím, co nemohl ignorovat, něčím radostným – gigantickou, řvoucí krásou na nebi.
Překulil se na bok, aby se mohl znovu podívat na zamrzlého mimozemšťana. Jedno z jeho očí bylo zavřené, na druhém byla úzká bílá škvírka. „Vsadím se, že tobě nevadilo dívat se na to, viď?“ řekl. „Věděl jsi, že to nepřežiješ a jen tak sis tady lehl, s pohledem upřeným na oblohu. Nejspíš jsi taky neměl žádnou představivost.“
Přetočil se na záda. Založil si ruce pod hlavu, ale kvůli ramenním kloubům obleku to nebyla pohodlná pozice. S chvěním si ruce pevně překřížil na hrudi. „Cos tady k čertu vůbec dělal?“ zeptal se znovu. Několik minut mlčel. Pak řekl: „Jo, já vím. Dělal jsi svou práci. Dělal jsi jenom svoji zatracenou práci, stejně jako my ostatní.“
Poprvé vydáno v časopisu Cosmos v čísle srpen-září 2009.
Přeložil Ludovit Plata
