Od dvojčat dostala Nora k narozeninám cédéčko Pink, od dospělé sestry knížku o upírech, od babičky Muzikál ze střední 2 (který by možná ocenila, kdyby to byly její desáté, a ne patnácté narozeniny) a od rodičů iPod shuffle a k němu tričko Ecko Red a inkoustově modré džíny 7 za dvě stě dolarů – což bylo nejdražší oblečení, jaké kdy Nora vlastnila.
Přitom ani ne před týdnem se matka ještě rozčilovala, jak nespravedlivé to je, že narozeniny člověk má bez ohledu na to, jestli si je zaslouží. Prohlásila, že už má plné zuby toho, jak je Nora nezdvořilá a nevděčná a jak sprostě mluví – jako kdyby kurva byl jenom další výraz pro kurevsky pojebaný a na tohle nasrat a kurevsky žhavý a zkurveně nespravedlivý a to si ze mě snad kurva děláte prdel.
A k tomu tady bylo těch pár nocí, kdy Nora nepřišla domů a vypnula si mobil, takže se všichni děsili, že skončila někde v centru u nějakého chlapíka, kterého potkala na internetu, a teď už je pravděpodobně mrtvá.
A pak tu byly ty ohavnosti, které o svých rodičích – o obou dvou – Nora napsala na facebook.
A teď by jí měli kupovat dárky?
Tak to se nestane, odmítla matka.
Čili to celé bylo veliké překvapení, a navíc jí uspořádali oslavu. Její přátele rodiče neschvalovali (a většinou je ani neznali), takže se slavilo jen v kruhu rodiny. Nořina starší sestra s sebou přinesla i nové mimino, které zívalo a Skytalo a mělo šupinatou hlavičku, protože trpělo kojeneckým zánětem. Připravili grilované kuře, v mléce vařené kukuřičné klasy a zmrzlinový dort s růžičkami a pralinkami a všichni včetně Nory byli pozorní a milí, s výjimkou babičky, která se v kuchyni pohádala s matkou. Když do kuchyně vešla Nora, obě toho v tu ránu nechaly, babička vlepila Noře pusu, popřála jí všechno nejlepší a odešla dřív, než zasedli ke stolu.
Oslava se protáhla a Nořina matka rozhodla, že uklízet se bude až ráno. Všichni buďto odešli domů, nebo se chystali na kutě. Nora si před rodiči okázale vyčistila zuby, ale ještě se nesvlékla, protože Enoch s Kaylou jí slíbili, že se objeví. A také to dodrželi – ukázali se těsně před půlnocí. Enoch vlezl dovnitř oknem Nořina pokojíku a po špičkách se proplížil dolů k předním dveřím, aby pustil dovnitř Kaylu, protože aby ta taky lezla oknem, na to už byla moc zkalená. „Oslava ještě nekončí!“ zahlaholil Enoch a předal Noře speciální narozeninové houbičky, kterým se říkalo jestřábí oči. O půl hodiny později poskočil celý pokojík trochu stranou a puknul jako vaječná skořápka; po všem se rozlilo modravé světlo a Nořin Starostlivý medvídek Milo získal zářivě modrou auru, jako by to byl přinejmenším mistr Joda. Milo nařídil Noře, aby Enochovi řekla, že ho miluje, což Enocha rozesmálo.
Vzali si další jestřábí oči, takže Nora byla ráno ještě na tripu, když jí do pokoje vtrhli cizí lidi, muž a žena, vytáhli ji z postele a před zraky jejích rodičů ji přinutili vstát. Žena měla nos jako skobu a poněkud vypoulené oční bulvy. Nora se jí podívala do tváře právě včas, aby zahlédla bleskurychlé zakmitnutí oční mžurky. „Podívejte se na její oči,“ řekla, jenže slova nevyšla z jejích úst, ale z úst té cizí ženy. „Podívejte se na její oči,“ řekla žena. „Ta je odpálená jako raketa.“
Matka posbírala z křesla a z podlahy Nořiny svršky. „Oblíkni si to,“ poručila jí, ale Nora se nemohla strefit do rukávů, a tak pánové nakonec počkali venku a matka ji zatím oblékla. Cizí muž se ženou pak Noru odvedli po schodišti dolů a předními dveřmi ven k autu, které bylo černé a tak naleštěné, že se mu po kapotě honila oblaka. Její otec naložil do auta kufr, a když pak s bouchnutím přirazil dveře, Nora uslyšela poslední tón ze sboru v nedělní škole: amen z mužského partu, který jako by zpívala spousta hlasů.
Ta hudba ji uklidňovala. Rodiče jí vyhrožovali internátní školou tak dlouho, že už to přestala vnímat. I teď si ještě pořád říkala, že ji možná chtějí jen postrašit, že ji trochu povozí kolem a přivezou ji nazpátek, že zkrátka dostane za vyučenou, a na minutu nebo dvě se jí ulevilo. Pak ji ale napadlo, že by matka takhle nebrečela, kdyby to celé bylo jen na oko. Nora se pokusila chytit matku za ruku, ale minula. „Prosím tě,“ spustila, „nechtěj, abych“ Ale než ze sebe mohla ta slova vysoukat, cizí muž se k ní naklonil a sebral jí je. „Nechtěj, abych ti ublížil,“ zasyčel potichu a ozvěna jeho šepotu se Noře rozezvučela v lebce. Protože se vzpouzela, muž jí připoutal ruce k bezpečnostnímu pásu. Měl ústa, která vypadala, jako by mu je na obličej někdo přikreslil kouskem uhlu.
„Děláme to jedině proto, že tě máme rádi,“ řekl otec. „Vydala ses po opravdu nebezpečné cestě.“
„Tohle je to nejtěžší rozhodnutí, jaké jsme kdy museli udělat,“ dodala matka. „Buď hodná holka, prosím tě, a pak se můžeš hned vrátit domů.“
Muž s uhlem nakreslenými ústy a žena s pohyblivými třetími víčky odvezli Noru na letiště. Ženě za přepážkou ukázali Nořin cestovní pas a do letadla nastoupili všichni společně; žena seděla u okénka, muž do uličky a Nora uprostřed. Někdy během letu přestala Nora tripovat, a tak měl muž vedle ní rázem normální obličej a žena normální oči, ale Nora dál seděla v letadle a pod nohama neměla nic než oceán.
Někdy tou dobou nasedla Nořina matka do auta a odjela do nákupního střediska. Celé dopoledne probrečela a teď se vydala do prodejny Apple, aby vrátila iPod, a s drahým oblečením zamířila do Nordstromu. Měla u sebe všechny účtenky a na všech věcech byly pořád cedulky, a když navíc tu a tam bezmocně zaštkala, bez potíží dostala svoje peníze zpět.
* * *
Nořin nový domov byl starý motel. Přijela po setmění, obloha nad její hlavou byla prošpikovaná hvězdami a na cestě bylo takové ticho, že Nora slyšela kolotající sbory cvrčků a žab. Muž ji popadl v nadloktí a vyrazil s ní tak rychle, že vedle něj musela klopýtat. Nechal ji, aby upadla na jedno koleno. Zem byla vyasfaltovaná a posypaná štěrkem, který se jí zadřel do kůže a nešel smést. Nora pořád nemohla uvěřit, že se to opravdu děje. Na cestu letadlem si vzpomínala jen mlhavě. Měla pocit, že je to špatný trip, zlý sen, že usnula v posteli ve svém pokoji jako obvykle, a probudila se tady. Její houbičkami vyvolané vidiny očních víček a úst se propadly do zapomnění; hlodalo v ní jen nejasné podezření, které si neuměla vysvětlit. Rozhodně se však necítila jako někdo, koho potrestali za špatné chování. Připadala si spíš jako oběť únosu.
U brány z pletiva na ně čekala stará žena v květovaném kaftanu. Když bránu odemkla, muž strčil Noru bez jediného slova dovnitř. „Můj kufr,“ připomněla mu Nora, ale po muži už se slehla zem.
„Odteď jsem tvoje matka já,“ informovala ji žena. Byla velice stará. Její tvář připomínala suchý list. „Nejsem ale jako tvoje druhá matka. Jsou tu dva rozdíly. Za prvé: já tě nemám ráda. Za druhé: když řeknu, co máš udělat, tak to uděláš. Říkej mi Tvrdá máma.“ Tvrdá máma se trochu sklonila, takže si s Norou hleděly z očí do očí. Její zorničky byly jako mrňavé černé korálky. „Teď budeš spát. Mluvit budeme zítra.“
Vystoupaly po venkovním schodišti a Nora na okamžik zahlédla na druhé straně drátěného pletiva měsícem postříbřený oceán. Tvrdá máma ji zavedla do pokoje 217. Deset dívek uvnitř už bylo na lůžkách; podlaha byla matracemi téměř zakrytá, prosvítaly mezi nimi jen úzké pěšinky hnědé rohože. Světlo u stropu svítilo, ale dívky ležely se zavřenýma očima. V rohu místnosti seděla na stoličce druhá stařena. S hlasitým srkáním cumlala červené lízátko. „Nemám kartáček na zuby,“ ozvala se Nora.
„Neřekla jsem, že si máš vyčistit zuby,“ odpověděla Tvrdá máma. Dala Noře žluté tričko, šedivé tepláky a plastové žabky, odvedla ji do koupelny a počkala, až si Nora dojde na záchod, opláchne si vodou z kohoutku obličej a převlékne se. Pak si od ní vzala šaty, ve kterých Nora přijela, a odešla.
Druhá stařena ukázala Noře lízátkem na volnou matraci. V nohách matrace byla složená tenká vlněná deka. Nora si lehla a přikryla se. V místnosti bylo horko a byl tam vydýchaný vzduch, čpící množstvím těl. Nejbližší matrace patřila vychrtlé černé holce, která měla strupy na nose a ošklivě kašlala. Jen díky tomu kašlání Nora poznala, že dívka nespí. „Já jsem Nora,“ zašeptala, ale stařena v rohu zasyčela a tleskla dlaněmi. Uplynula dlouhá doba, než Nora pochopila, že světlo v místnosti nikdo nezhasne.
Třikrát během té noci zaslechla, jak někdo křičí. Několikrát se jí zdálo, že slyší oceán, ale nikdy si nebyla jistá; mohl to být větrák nebo topení.
Ta vychrtlá holka ráno Tvrdé mámě nahlásila, že na ni Nora mluvila. Dostala za to pět bodů, což stačilo, aby jí dali hřeben.
„Řekla jsem žádné mluvení,“ obořila se Tvrdá máma na Noru.
„Neřekla,“ odporovala Nora.
„Kdo má pravdu? Ty nebo já?“ zeptala se Tvrdá máma.
Nora jedla naposledy v letadle a zuby si čistila před víc než čtyřiadvaceti hodinami, takže teď měla v ústech pachuť jako po zkažených vajíčkách. I přesto ale z dechu Tvrdé mámy ucítila zápach cibule. „Já,“ odpověděla.
Odečetli jí deset bodů za mluvení a dalších třicet za odmlouvání. Byla tu první den, a už měla skóre minus čtyřicet. Při deseti kladných bodech dostane zubní kartáček. Při dvaceti jí dají hřeben.
Jak řekla Tvrdá máma, mluvení nebylo povolené nikde – za mluvení se strhávaly body –, s výjimkou skupinových sezení, kde se naopak mluvit muselo – body se strhávaly za nemluvení. K snídani dostali studený okoralý toust a broskve z konzervy – za nedojídání se strhávaly body – a pak měla Nora své první skupinové sezení.
Vedoucí její skupiny byla Tvrdá máma. Skupinu tvořily dívky z pokoje 217, její nová rodina, jak jí bylo řečeno. Její rodina si říkala Síla. Ostatní rodiny v motelu se nazývaly Důstojnost, Ohleduplnost, Vyrovnanost a Úcta. Podle Tvrdé mámy to nebyla tak dobrá jména. Síla byla nejlepší.
V západním traktu motelu bydleli chlapci, ti ale nikdy nechodili na dvůr ve stejnou dobu jako děvčata. Jedli sice všichni společně, jenže u jídla se mluvit nesmělo, a tak neměli možnost se vzájemně seznámit. Stejně to ale všechno byli sígři, a jak řekla Tvrdá máma, nebyl vůbec žádný důvod pouštět si je do hlavy.
Tvrdá máma rozdala dívkám ve skupině tužky a papíry. Nařídila jim, aby o sobě napsaly pět pravdivých věcí.
Nora přemýšlela o Kayle a Enochovi, uvažovala, jestli vědí, kam se poděla, a co by se s tím mohli pokusit udělat. Co by podnikla ona, kdyby byli na jejím místě. Jsem dobrá kamarádka, napsala. Je se mnou zábava. Začala tedy svými klady. Jak ubíhal čas, vrátila se k nim, aby připsala zápory. Přemýšlela o rodičích. Jsem vybíravá v jídle, napsala, protože to by o ní řekli oni. Nemůže si dovolit být s nimi na štíru, alespoň dokud nebude zpátky doma. Je tady nedopatřením. Až rodiče zjistí, jak to tu vypadá, tak si pro ni přijedou.
Jsem upřímná. Jsem tvrdohlavá, napsala, protože to o ní matka vždycky tvrdila. Kolikrát už si Nora vyslechla, jak její matka strávila osmnáct hodin v porodních bolestech a nakonec stejně rodila císařem, protože ještě nenarozená Nora odmítala zastrčit bradu, aby mohla projít přes matčinu stydkou kost. „Kdybych ji tenkrát znala tak dobře, jako ji znám teď,“ říkala pokaždé Nořina matka, „tak bych si tu námahu ušetřila a rovnou bych jim řekla, že chci císaře – řekla bych jim, že tohle dítě jaktěživo bradu nezastrčí.“
A pak Nora tu část o tom, že je tvrdohlavá, vyškrtla, protože na rodiče ještě nikdy nebyla tak naštvaná a to zadostiučinění nehodlala matce poskytnout. Nikdo neví, jaká doopravdy jsem, napsala místo toho.
Každá z dívek pak měla nahlas přečíst, co napsala. Nora měla vystoupit jako první. U čtvrtého bodu Tvrdá máma hlasitě sykla mezi zuby. „Jen dnes ráno mi už Nora dvakrát zalhala,“ oznámila skupině. „Že je upřímná, to je dnes její třetí lež.“
Dívky byly vyzvány, aby vyjádřily své mínění. Pustily se do toho bez okolků a s gustem. Nora si o sobě moc myslí, připadalo bílé dívce s těžkou trudovitostí na bradě a na tvářích. Zrzavé děvče s pihovatým krkem a pažemi prohlásilo, že nepozoruje, že by Nora za něco přijímala sebemenší odpovědnost. S tím, co řekla první dívka, byla zajedno. Nora jí připadala velice namyšlená. Ta vyzáblá s kašlem poznamenala, že nikdo upřímný by se mezi ně nedostal. Žádná z nich není upřímná, ale ona je dost upřímná alespoň na to, aby to přiznala.
„Jsem tady nedopatřením,“ oznámila jim Nora.
„Lež číslo čtyři.“ Tvrdá máma natáhla ruku a vzala si Nořin papír. Oči měla jako kameny. „Já vím, jaká doopravdy jsi,“ poznamenala. „Vím, jak uvažuješ. Říkáš si, jak by ses odsud dostala.
To se ti nikdy nepodaří. Odsud vede ven jediná cesta – stát se někým jiným. Změnit se. Dospět.“ Tvrdá máma papír roztrhala. „Jediná cesta je stát se úplně jiným člověkem. Dokud v tobě přetrvá byť jen poslední nepatrná část tvého já, nikdy se odsud nedostaneš.“
Ostatní dívky jedna po druhé četly ze svých papírů. „Jsem nevděčná,“ napsala jedna. „Jsem lhářka,“ četla jiná. „Pořád o sobě všem namlouvám hovadiny,“ četla ta s kašlem. – „Jsem špatný člověk.“ – „Jsem špatná dcera.“ Uplynuly tři měsíce, než Nora získala dost bodů, aby směla strávit odpoledne venku. Stála na čerstvém vzduchu, mhouřila oči proti slunci a sledovala dráhu ptáků, kteří nad ní táhlí oblohou. Oceán vidět nemohla, ale vánek k ní přinášel vůni soli.
Později ji nechali, aby si s ostatními dívkami z rodiny Síly zahrála ve starém vypuštěném motelovém bazénu kickball. Mluvit se nesmělo, a tak hrály s tichou zarputilostí a navzájem se narážely na stěny bazénu tak dlouho, dokud každá neměla do krve rozbitý nos, koleno nebo nějakou jinou část těla.
Po skupině je čekalo vyučování. Noru posílali do hodin, kde se látka procvičovala formou vybírání odpovědi z několika možností. Některé dny měla matematiku, jiné dějepis, zeměpis nebo literaturu. Na konci hodiny jí vždycky někdo, kdo měl zrovna službu, zkontroloval odpovědi pomocí klíče. K zadání nebyly další pokyny a za špatné odpovědi se strhávaly body. Při jedné hodině se zabývali Frostovou básní Nezvolená cesta, což nebylo nic těžkého, ale Nora měla skoro všechno špatně, protože služba použila nesprávný klíč. Když na to Nora upozornila, strhli jí body nejen za mizerný výsledek, ale také za to, že mluvila.
Uplynulo jedenáct měsíců, než Nora získala dost bodů, aby mohla napsat rodičům. Věděla, že Tvrdá máma nebo někdo jiný z personálu bude její dopis číst, takže byla při psaní opatrná. „Prosím vás, dovolte mi vrátit se domů. Slibuju, že udělám, co budete chtít. Myslím, že si neumíte moc dobře představit, jaké to tady je. Jídlo je tu tak odporné, že je mi skoro pořád zle, a na nohou mám štípance od štěnic, které se zhoršují. Zhubla jsem tu. Prosím vás, přijeďte si pro mě. Mám vás ráda. Nora.“
„Jak prohnané,“ okomentovala to Tvrdá máma. „Jak neupřímné a prohnané.“ Přesto však vložila list do obálky a opatřila ji známkou.
Jestli ovšem byl Nořin dopis neupřímný, pak jen proto, kolik toho v něm vynechala. Jídlo nejenže bylo odporné, bylo také nezdravé, často shnilé, a nikdy ho nebylo dost. Maso dostávali zřídka a žákům, vyhladovělým tak, že by snědli cokoli, po něm bylo pokaždé zle. Na toaletě přitom nesměli trávit víc času než tři minuty v tříhodinových intervalech, takže někteří měli vždycky nohy potřísněné od průjmu. Lékařská péče v motelu nebyla. Štěnice, které Noru kousaly, pocházely z její matrace.
Čas od času někdo z žáků zmizel. Z rodiny Síly se ztratily dvě dívky. Jedna z nich byla Kelsey, ta s trudovitostí. Druhá byla Jetta, poměrně nový přírůstek. Nikdo jim to nevysvětlil, a protože mluvit se nesmělo, nešířily se ani žádné dohady. Podle Tvrdé mámy směl každý, kdo získá sto bodů, odejít. Nora se pokoušela rozpomenout, kolik bodů viděla u Kelsey. Bylo možné, aby dosáhla stovky? V Jettině případě to možné nebylo.
Tu noc, kdy zmizela Jetta, ležel v rohu sprchové kóje zakrvácený ručník. Nebyl jen umazaný od krve, byl krví úplně nasáklý. Zůstal tam tři dny, než ho konečně někdo odnesl.
Pár týdnů před narozeninami přišla Nora o všechny nashromážděné body – bylo jich pětačtyřicet – za to, že na skupinovém sezení nešla dost hluboko do sebe. Tou dobou už Nora žádnou hloubku neměla. Všechno, co z ní zbývalo, bylo na povrchu – vyrážky na kůži, zanícené oči, bolesti zubů, nepřetržitý hlad a žaludeční křeče. Vzpomínky na lidi z jejího života, o kterých chtěla Tvrdá máma vědět úplně všechno, vybledly spolu se vším ostatním – se vzpomínkami na školu, na dětství, na nesčíslné hádky s rodiči, na všechny ty zimy, léta, Vánoce, na její patnácté narozeniny. Nejdřív si přestala vybavovat přátele, potom rodinu.
Zřetelně už si vzpomínala jen na věci, které na sebe prozradila při skupinových sezeních. Skupina se přitom dožadovala stále osobnějších, stále více ponižujících a hlouběji zasutých tajemství. Brzy se zdálo, že Noře se v životě nepřihodilo nic, co by nebylo nepříjemné a zahanbující. A co bylo horší, i když na sebe řekla ty nejtajnější poklesky, bylo to považováno za nedostačující, málo otevřené a ne dost upřímné.
Nora si začala vypomáhat zápletkami z výchovně-vzdělávacích pořadů pro školy, které si matně pamatovala, pak ale jednoho dne líčila další historku a ta pihovatá dívka – jmenovala se Emilene – ji poznala. Za to, že Noru udala, si vysloužila plných dvacet bodů.
Existoval takový trest, říkalo se mu přepol, neboli přemýšlecí poloha. K jeho výkonu byla určená místnost 303; páchlo to v ní po nemytých tělech a hemžilo se to tam mravenci. Žáka, který byl potrestán přepolem, přinutili, aby si lehl tváří dolů na holou zem. Jednou za tři hodiny mu bylo dovoleno změnit polohu. Pokud se pohnul v jiný než určený čas, byl znehybněn. Znehybnění se provádělo tak, že jeden ze zřízenců tlačil provinilci kolenem na páteř, zatímco další mu natáhli ruce a nohy tak daleko, jak to šlo, a pak ještě o kousíček dál. Mnohokrát za den bylo z místnosti 303 slyšet výkřiky.
Za to, že lhala na skupinových sezeních, Noru poslali na přepol. Tvrdá máma řekla, že ji odtamtud nepustí dřív, než bude Nora konečně připravená přiznat, že se mezi ně dostala vinou svých vlastních rozhodnutí. Tvrdá máma už měla Nořiných vytáček dost. Nora vydržela dva týdny.
„Chceš mi něco říct?“ Tvrdá máma kouřila krátkou, ručně ubalenou cigaretu, která voněla skořicí. Z nosních dírek se jí linul kouř a prsty měla plné skvrn, které mohly být od tabáku, ale také od kávy, od špíny anebo od krve.
„Patřím sem,“ hlesla Nora.
„Žádné nedopatření?“
„Ne.“
„Jen co si zasloužíš?“
„Ano.“
„Řekni to.“
„Jen co si zasloužím.“
„Dva týdny, to nic není,“ odtušila Tvrdá máma. „Před třemi roky jsme měli holku, co vydržela osmnáct.“
Přepol byl sice nejbolestivější, ale pro Nořinu mysl nebyl tím nejhorším. Nejhorší bylo to světlo, které zůstávalo rozsvícené celou noc. Od chvíle, co přijela, nebyla Nora ani jedinou vteřinu potmě. Absence tmy ji přiváděla k šílenství. Její hlas při skupinových sezeních už nezněl jako její hlas. Bolelo ji ho používat, bolelo ji ho poslouchat.
Její hlas ji podvedl, vyzradil Tvrdé mámě všecko, až uvnitř Nory nezbylo nic, čím by se Tvrdá máma neprohrabala jako kramářka na bleším trhu. Tvrdá máma přesně věděla, jaká Nora je, protože Nora jí to pověděla. Co Nora potřebovala teď, bylo nějaké nové tajemství.
* * *
K šestnáctým narozeninám dostala Nora dvě pohlednice. „Vážili jsme sem cestu takovou dálku, jenom aby nám řekli, že jsi dostala kázeňský trest a že tě nemůžeme vidět. Nechceme na tebe být protivní, když máš dnes narozeniny, ale, při vší úctě, Noro, kdy hodláš změnit svoje chování? Dovedeš si představit, jak nás to zklamalo?“ Rukopis patřil otci, ale na pohled se podepsali oba dva.
Druhý lístek napsala matka. „Tvůj otec rozhodl, že když už tady jednou jsme, můžeme stejně dobře dělat, že jsme turisté. Takže právě teď sedíme v restaurantu uprostřed oceánu. On tedy možná není úplně uprostřed, ale je hezky daleko na moři! Stojí na kůlech na písčině a dostaneš se k němu jenom na lodi! Jíme rybu rovnou z udice! Všecko to jídlo je tak báječné, až ti závidíme, že tady můžeš žít! Všechno nejlepší k narozeninám, drahoušku! Třeba bychom tu napřesrok mohli tvoje narozeniny oslavit společně. Budu se za to modlit!“ Na obou pohlednicích byla fotografie oceánského restaurantu. Jmenoval se Bar Pelikán.
Její rodiče strávili pět dní pouhých pár mil daleko. Koupali se v moři, popíjeli pod hvězdami mai tai a mojito, házeli kousky chleba rackům. Vyšli si proti proudu řeky podívat se na krokodýly a nakupovali dárky na cestu domů. Nory jim bylo upřímně líto; její matka celý první den probrečela a i později často propukala v pláč. Ale jejich smutek byl přiživován provinilostí. Nemělo cenu popírat, že bez Nory je jim doma líp. Nora byla neustálou přítěží, zdrojem nepolevujícího napětí a zoufání. Jakmile se jí zbavili, nastal klid. S dvojčaty potíže nikdy nebyly, ale od Nořina exemplárního odchodu se jejich už tak vzorné chování ještě zlepšilo.
* * *
Nora leží na své matraci pod rozsvíceným stropním světlem v místnosti 217, ale zároveň je i v restaurantu na kůlech daleko od pobřeží. Upíjí cosi, v čem je rum. Svítí slunce. Voda je modrá a houpe se jako kolébka. Na tváři Nora cítí vítr.
Kolem restaurantu jsou do písku zapuštěné kůly s nataženými sítěmi. Na kůlech posedávají pelikáni, další létají povětřím a co chvíli se některý, těžký jako kámen, střemhlav zřítí do vody s křídly u těla. Nora dumá, jestli by dokázala doplavat celou tu dálku zpátky ke břehu. Je dobrá plavkyně, nebo bývala, ale beztak je to čistě hypotetická otázka. Přijela na motorovém člunu, jednu ruku ponořenou ve vodě, a právě tak zase odjede. Nora si rukou utře pusu a její prsty chutnají slaně.
Koupí si pohlednici. Milá Noro, napíše. Teď už bys mohla přepol zvládnout líp. Třeba nevydržíš osmnáct týdnů, ale určitě víc než dva. O Baru Pelikán Tvrdé mámě za žádnou cenu neříkej.
Bar Pelikán byl dárek, který Nora dostala k šestnáctým narozeninám.
* * *
Její sedmnácté narozeniny minuly, aniž to zaznamenala. Ztratila přehled, kolikátého je; jednou ráno si prostě náhle uvědomila, že už jí muselo být sedmnáct. Žádné přání od rodičů jí nepřišlo; mohlo to znamenat, že ani žádné neposlali, ale nejspíš to tak nebylo. Psali jí často, třebaže jejich dopisy byly prapodivné. Zdálo se, jako by si mysleli, že bazén v motelu je napuštěný, že žáci dostávají ke svačině čerstvé ovoce a Nora že je obklopená kamarády, učiteli a výchovnými poradci. Dokonce padla zmínka o domácích úkolech. Nora věděla, že někdo z personálu za ni píše dopisy a že je podepisuje jejím jménem. Bylo jí to fuk. Stěží se na rodiče pamatovala a nepočítala s tím, že je ještě někdy uvidí. Jestliže nezabralo, když jim napsala, aby si pro ni přijeli, neměla, co dalšího by jim chtěla říct. A jestli někdo jiný měl, jí to nevadilo.
Mezi ženami z noční služby, které u spících dívek vysedávaly v rohu na hlídce, byla jedna mladší než ostatní, s vlasy spletenými do spousty copánků, a ta si na Noru zničehonic zasedla. Nora neměla tušení proč. Nedošlo mezi nimi k žádnému střetu ani hádce, ale jednoho večera se žena vpila pohledem Noře do tváře a její oči se naplnily záští. Příštího dne pak pronásledovala Noru po chodbách a přes halu a mňoukala jako kočka. Nepřestala s tím, dokud na Noru nemňoukali úplně všichni zaměstnanci ústavu. Nora kvůli tomu přišla o dvacet bodů. Horší ale bylo zjištění, že když na ni všichni mňoukají, nedokáže se dostat do Baru Pelikán.
Ale i bez toho, že by tam Nora unikala, Tvrdá máma stejně uhodla, že před ní skrývá tajemství. Přestala si všímat ostatních děvčat a o to víc se zaměřila na Noru, ponoukala a štvala proti ní skupinu, dokonce dovolila druhým dívkám, aby na ni mňoukaly, a pořád dokola ji posílala na přepol. Nora spadla zpátky do minusových bodů. Sebrali jí hřeben i kartáček. Místo pěti minut směla být ve sprše jen tři. Stehna měla pokrytá modřinami a záda obolavělá v místě, kam se do nich při znehybnění opíralo koleno.
Po několika měsících bez menstruace dostala měsíčky. Sražená krev z ní odcházela v chuchvalcích a vsakovala se do látky tepláků. Nechali ji vstát na tak dlouho, aby si mohla přeprat oblečení, ale krev nepustila úplně a tepláky jí nevyměnili. Přišel muž s mopem a setřel podlahu v místech, kam se Nora měla položit. Když skončil, silně to tam páchlo po moči.
Mezitím se ztrácely další dívky, až si Nora všimla, že z rodiny Síly už je v ústavu skoro nejdéle. Přibyla nová holka a zabrala matraci a deku po Kimberly. Jmenovala se Chloe. Tu noc, kdy přišla, na Noru promluvila. „Jak dlouho tady jsi?“ Měla rudé, napuchlé oči a rozpláclý nos. Nedokázala vydržet chvíli v klidu; blekotala, že si nevzala prášky, které musí nutně brát, a převalovala se na matraci ze strany na stranu.
„Ta nová holka na mě včera mluvila,“ nahlásila Nora ráno Tvrdé mámě. Chloe byla rozená oběť, přímo vyzařovala auru oběti. Byla tak slabá, že to působilo jako nadpřirozená schopnost. Na skupinovém sezení se jim svěřila, že ji spolužáci ve škole šikanovali, jako by to snad pro někoho mohla být novinka.
„Třeba si o to říkáš,“ nadhodila Emilene.
„Proč si nepřiznáš, že si za to můžeš sama,“ vypálila Nora, „místo abys házela vinu na všechny okolo?“
„My už tě naučíme, aby ses zklidnila,“ slíbila jí Tvrdá máma a pobídla dívky, aby ji vlastnoručně znehybnily. Koleno, které se Chloe zavrtalo do zad, patřilo Noře.
Tvrdá máma jim pak přikázala, aby sepsaly pět důvodů, proč je do ústavu poslali. „Jsem špatná dcera,“ napsala Nora. „Pořád o sobě všem namlouvám hovadiny. Jsem nevděčná.“ A pak se jí mozek zacvakl jako škeble a Nora nemohla pokračovat.
„Chceš mi říct ještě něco dalšího.“ Tvrdá máma se před ni postavila s usvědčujícím papírem v ruce. Oproti zadání na něm dva důvody chyběly.
Chtěla z Nory vymámit její tajemství. Chtěla z ní vymámit Bar Pelikán. „Ne,“ odmítla Nora. „To jen že mi nejde přemýšlet.“
„Řekni mi to.“ Černé korálky očí Tvrdé mámy se proměnily v hroty špendlíků. „Řekni mi to. Řekni mi to.“ Tvrdá máma si Noře stoupla těsně za rameno, takže Nora cítila pach cibule a studený dech za krkem, ale neviděla jí do tváře.
„Já sem nepatřím,“ řekla. Snažila se udržet si Bar Pelikán pro sebe. Aby se jí to povedlo, musela Tvrdé mámě nabídnout něco jiného. Určitě existoval i lepší plán, ale Nora nemohla na nic přijít. „Nikdo sem nepatří,“ pokračovala. „Tohle vůbec není místo pro lidi.“
„Takže ty jsi člověk, a já ne?“ vyjela Tvrdá máma. Nikdy se Nory ani nedotkla. Ale její hlas šlehl jako bič a Nora před ním ucukla. Ucítila, jak se jí po stehnech rozlévá moč. „Možná, že je to tak,“ přikývla Tvrdá máma. „Možná tě tedy pošlu na jiné místo. Řekni, že to chceš. Požádej mě o to. Řekni to, a já to udělám.“
Nora zatajila dech. V tu chvíli její mozek vyprodukoval zbylé dva důvody. „Jsem lhářka,“ řekla. Sama slyšela, jak zoufale to zní. „Jsem špatný člověk.“
Chvíli bylo ticho a pak Nora zaslechla, jak Chloe kňourá, že chce domů. Chloe si zakryla pusu oběma rukama. Brebentila sice dál, ale slovům už teď nebylo rozumět. Hlava jí poskakovala jako kývacímu psíkovi do auta.
Tvrdá máma se otočila na Chloe. Noru poslali na přepol, ale tomu jinému místu Tvrdé mámy se vyhnula.
* * *
Po tomhle incidentu jako by se Tvrdá máma přestala o Noru nadobro zajímat. Chloe se pořád nemohla naučit, aby vydržela v klidu, a Tvrdá máma to s ní nemínila vzdát. K sedmnáctinám Nora dostala k narozeninám Chloe.
Jednoho dne Tvrdá máma Noru zastavila po cestě na snídani. „Pojď za mnou,“ přikázala jí a odvedla ji k drátěnému plotu. Odemkla bránu a strčila do ní, aby se otevřela. „Můžeš jít.“ Odpočítala padesát dolarů. „Vezmi si to a můžeš jít. Nebo tu můžeš zůstat, dokud si tě nevyzvednou rodiče. Možná zítra. Možná za týden. Když půjdeš hned, dostaneš se jen tak daleko, kam se dá dostat s padesáti dolary.“
Nora se začala třást. Pomyslela si, že tohle je zatím nejhorší věc, jakou jí kdo v životě provedl. Udělala krok směrem k bráně, pak ještě jeden. Na Tvrdou mámu se nepodívala. Došlo jí, že ta otevřená brána je past, a přestala se třást. Nenechala se nachytat. Nikdy by jí nedovolili vyjít ven. Udělala třetí krok a po něm čtvrtý. „Nepatříš sem,“ řekla Tvrdá máma s takovým opovržením, jako kdyby Nora skládala nějakou zkoušku a propadla. Nora si nebyla jistá, jestli neprošla proto, že byla příliš přizpůsobivá, anebo naopak.
A pak byla najednou venku a Tvrdá máma za ní zavírala bránu a zamykala.
Nora vyšla do sluneční záře a vydala se dolů dlážděnou cestou posetou výmoly a skvrnami od kůží rozjetých žab. Cesta se klikatila mezi trávou, která Noře sahala vysoko nad hlavu, a keři s jasně oranžovými květy. Čas od času kolem ní prosvištělo značnou rychlostí auto.
Nora šla a šla. Prošla kolem omítnutých domků a několika místních obchůdků. Uviděla prodejní Stánky, kde měli cigarety a knedlíčky momo, obří avokáda, trsy miniaturních banánů, láhve od destilátů naplněné saponáty na nádobí, plakáty s reklamou na anglické pivo. Uvažovala, že by si koupila něco k jídlu, ale připadalo jí to příliš složité, protože by musela mluvit. Bála se zastavit. Slunce pálilo a na cestě bylo horko k zalknutí. Nakrátko se k ní přidal houf malých psů a pak zase odběhli kdovíkam. Nora došla až k oceánu a vstoupila do vody. Ze soli ji začaly pálit štípance na nohou i boláky na pažích, ale pálení brzy ustalo. Vnímala hnědý písek a modrou, teplou vodu. Zapomněla na těch padesát dolarů, co si nesla, ačkoli je nepřestávala svírat v hrsti, takže bankovky teď byly slané a zmáčené.
Pláž byla celá posetá turisty, kteří se koupali nebo se povalovali na slunci s daiquiri, ruskou zmrzlinou či slanými pomerančovými koktejly. Nora jim chtěla říct, že necelé čtyři míle od nich žijí děti držené o hladu a v příšerných podmínkách. Nepamatovala si toho o lidech dost, aby věděla, jestli je to bude zajímat. Nejspíš by jí nikdo nevěřil. Anebo to možná věděli.
Dobrouzdala vodou ke břehu a šla dál. Bylo takové horko, že na ní šaty okamžitě uschly. Přišla k řece, kde bylo pod širým nebem tržiště. Přitočil se k ní mladík s jizvou na tváři. Nora ho poznala. Dvakrát pomáhal při tom, když ji znehybňovali. Srdce jí začalo tlouct do žeber. Vzduch kolem ní zčernal.
„Všechno nejlepší k narozeninám,“ popřál jí mladík.
Když se jí povedlo znovu na něj zaostřit, měl na sobě jasně barevnou kostkovanou košili a usmíval se, takže horní ret se mu nad zuby roztáhl jako záclona. Udělal krok k ní; Nora o krok ucouvla. „Máš přece narozeniny, ne?“ zeptal se. „Je ti osmnáct?“ Koupil jí pár banánů, ale Nora si je nevzala.
Opodál prodávala nějaká žena náramky z korálků, burské oříšky a štěňata. Mávnutím ruky si Noru přivolala. „Baže,“ kývla na ni. „Jak je ti osumnáct, musej tě nechat jít. Na to je zákon.“ Uvázala Noře jeden náramek okolo zápěstí. S náramkem bylo vidět, jak hubená její ruka je. „Dárek k narozeninám,“ řekla žena. „Jak dlouho sis tam pobyla?“
Místo odpovědi se Nora zeptala, jak se dostane k Baru Pelikán. Koupila si tričko, sukni a kolu. Kolu vypila, převlékla se do nových šatů a starých se zbavila. Koupila si lístek na loď – deset dolarů stála cesta tam a dalších deset nazpátek. Na lodi byli turisté, ale do její blízkosti si nikdo nesedl.
Loď je všechny vyložila na písčinu asi dvacet stop od restaurantu, takže poslední kus se Nora brodila vodou, která jí sahala do pasu. Ze všech stran ji obklopovala čistá, rovná linka obzoru, celý svět, plochý jako talíř, se otáčel kolem ní. Voda jiskřila sluncem, blyštěla se a modrala, kam oko dohlédlo. Nora se pomaličku otáčela, ruce se jí ve vodě vznášely a mysl se volně toulala, dokud na ni nepřišla řada, aby vylezla po provizorním žebříku z prken a větví a dotek dlaní na dřevě ji nevrátil zpátky na zem. Ve zmáčených šatech se vyšplhala do restaurantu.
Koupila pohlednici pro Chloe. „V den svých osmnáctých narozenin přijď sem,“ napsala na ni, „a objednej si rybu rovnou z udice. Za všechno se omlouvám. Jsem špatný člověk.“
Nora si také objednala rybu, ale nemohla ji celou sníst. Seděla tam hodiny, vnímala, jak se pod ní houpe podlaha, občas slezla po žebříku do vody a zase vylezla nahoru, aby na horkém povětří oschla. Přála si, aby z toho místa nemusela nikdy odejít, bylo to nejhezčí místo na světě, ještě mnohem hezčí, než si vysnila. Usnula na lavici v restaurantu a neprobudila se dřív, než bylo na čase, aby i poslední loď odplula ke břehu, a někdo jí zatřásl ramenem a dohlédl, aby na ni nastoupila.
Když se vrátila na břeh, spatřila Tvrdou mámu, usazenou u venkovního baru na kraji tržiště, které bylo na konci přístaviště. Slunce zapadalo a začínalo se smrákat. Tvrdá máma něco pila, stejně dobře jako voda to mohla být whisky. Sklenice byla modře zbarvená, takže se to nedalo uhodnout. Jak Nora vystupovala z lodi, Tvrdá máma ji zahlédla. Nora musela projít kolem ní, jinudy se odtamtud dostat nemohla.
„To máš tolik peněz, že si můžeš hrát na turistku?“ zeptala se Tvrdá máma. „Příště, až se budeš chtít najíst, budeš na mizině. Co potom?“
Za Nořinými zády hráli dva muži na bubny. Jeden z nich začal zpívat. Melodii Nora poznala – byla to stará písnička, kterou měla ráda její matka –, slova se jí ale nevybavila.
„Myslíte, že se bojím být o hladu?“ opáčila.
„Vida. Takže jsi teď díky nám odolnější. Lepší, než jsi byla dřív. Ale ne dost odolná. Ne tak, jak potřebujeme. Teď běž a buď si, jaká chceš. Měj si, co budeš chtít. Nám na tom nesejde.“
Jaká chtěla Nora být? Chtěla být čistá. Nemít hlad. Neubližovat. A co chtěla mít? Chtěla usínat potmě. Na nebi nad mořem už vyšla první jasná hvězda.
Co ještě? Noru nic nenapadalo. Tvrdá máma kdysi řekla, že Nora se bude muset změnit, ale Nora cítila, že se místo toho spíš rozplynula. Už nevěděla, jaká vlastně je. Na zápěstí si nahmatala náramek z korálků. „Když mi dojdou peníze,“ řekla, „poprosím někoho, aby mi pomohl. A někdo mi pomůže. Možná ne první člověk, na kterého se obrátím. Ale někdo ano.“ Možná měla pravdu.
„Moc pěkné.“ Tvrdá máma se podívala do sklenky, zakroužila s ní a obrátila do sebe, co v ní zbývalo. „Nemělas pravdu, víš, s tím, co jsi říkala o lidech,“ prohodila konverzačním tónem. „Lidi dělají všechno, co jsme dělali my. Lidi dělají horší věci.“
K Noře zezadu přistoupili dva muži. Otočila se, najisto přesvědčená, že pro ni přišli, že ji odvedou, možná nazpátek, možná na to jiné, ještě strašlivější místo, o němž se jí Tvrdá máma zmínila. Ale muži jen prošli kolem a zamířili k bubeníkům. Jenom kolem ní prošli, a jak ji míjeli, začali zpívat. Možná v nich bylo něco lidského, a možná nebylo.
„Moc pěkný svět,“ uzavřela to Tvrdá máma.
Poprvé vydáno v antologii Eclipse Three, sest. Jonathan Strahan, v říjnu roku 2009.
Přeložila Jitka Cardová.
