Vím, žes nezamýšlel nic špatného, a dávno jsem ti odpustila. Ale znovu a znovu se musím sebe sama ptát, zda jsem tomu nemohla nějak zabránit. Je to i má vina a sobě odpustit nedokážu.
Pokaždé, když zaslechnu šustot listí, se rozechvěji strachem. Připomíná mi jejich zvuk. Neumím to potlačit. Neumím potlačit ani obrazy, které se mi zjevují vždy, když zavřu oči. Bojím se usnout, aby se mi události nevracely ve snech. Ale vím, že je to marné.
Občas si přeji, abych tomu dokázala uniknout jinam. Jako někteří naši bývalí pacienti.
Ale já neumím najít tu cestu.
* * *
„Daniel byl postižen velmi těžkou formou autismu. Nedokázal komunikovat s ostatními lidmi, vyjadřovat své pocity, zapojit se do normálního života… Běžně užívané terapie jeho stav nezlepšily. Ale doktor Mayer byl na autismus uznávaný odborník,“ vysvětlovala jsem mnohokrát při nekonečných výsleších, které následovaly. „Věřil, že vynalezne vlastní integrovanou psychoterapii, která Danielovi a jemu podobným skutečně pomůže.“
Když jsem to opakovala podesáté, už jsem se u toho nesesypala jako dříve, i když hlas se mi třásl.
„Snažil se spojit výhody medikamentózní léčby i konverzace s pacientem… Sledoval činnost jeho mozku na elektroencefalografu, reakce na různé podněty, a tomu přizpůsoboval momentální dávkování léků. Strávil spoustu času zkoumáním jejich účinků na Danielův mozek. A postupně se dostával stále hlouběji.“
* * *
Erik – doktor Mayer – se mi občas svěřoval se svými závěry ohledně Daniela. Zdálo se mu, že se léčbě usilovně brání, že ho odmítá pustit dál.
„Vzdoruje,“ říkal tónem, který nepřipouštěl námitky.
„To se mi zdá přitažené za vlasy…,“ začala jsem přesto.
Prudce vrtěl hlavou. „Vím to.“
„Nevypouštějte je!“ zvolal Daniel. Jeho hlas vystoupal do hysterické výšky. Pohlédl na kanylu ve své ruce a vytrhl ji, strhal si elektrody z hlavy a vrhl se ke dveřím…
Injekce sedativ ho uklidnila.
Vzlyky mnou otřásaly pokaždé, když jsem se sem dostala. Mé líčení příštích Erikových sezení s Danielem bylo podle vyšetřovatelů chaotické, zmatené… Podle lékařů vykazovalo jasné známky psychické újmy.
Nedokážu o tom mluvit. Nedokážu na to ani pomyslet, aniž by mne znovu pojala ta hrůza.
Pokoušela jsem se jim to vysvětlit na základě několika teorií, nad kterými jsem přemýšlela v cele. Lze mozek považovat za kvantový počítač? Nejsem fyzička, ale psychiatrička; nemám ponětí. Ale kdysi jsem to zaslechla a teď se mi zdá, že je to možné. A kolik toho vlastně víme o kvantových jevech? A jak se mohou projevit na makroskopické úrovni?
V duchu jsem to nazvala bránou.
Erik se dostával dál a dál. Otevřel pro sebe Danielovo nitro. Ale to, co Daniel líčil s děsem staženou tváří, se vymykalo lidskému chápání. Nesouvislé mumlání o prostoru, dimenzích, průchodech bylo přerušováno vystrašenými výkřiky a popisováním jakýchsi nepředstavitelných hrůz, monster, dlících v jeho mysli.
Nebyla jsem u toho, když pronikl na dno. Zaslechla jsem jen výkřiky, nelidské vytí…
Byla jsem na místě z personálu kliniky první. Rozrazila jsem dveře –
* * *
Museli mě samotnou nadopovat sedativy, abych byla schopná pokračovat. „Nepředstavitelné,“ šeptala jsem pak jen pořád dokola „Nepředstavitelné děsy. Tolik rozměrů. Tak nepopsatelné. Jako tisíce očí, tisíce hrotů… Kvil, šustot křídel, jako můry… On… byl mrtvý. Ležel na zemi… Tolik hrůzy…“ Nepamatuji si, jak jsem vzala požární sekyru a zabila Daniela, ale předpokládám, že jsem to byla já. Když na místo přiběhli ostatní, našli mě stát nad jeho tělem.
A ty hrůzy byly pryč.
* * *
„Měl pravdu. Ostatně jako vždycky,“ dodávala jsem, když se mě ptali.
* * *
Vzpomínám si na tu scénu, jako by se odehrála včera. Erik seděl naproti Danielovi, nehybnému, zírajícímu prázdně do zdi v hradbách své katatonie. Do Danielovy žíly ústila kanyla napojená na dávkovač léků.
Dnes byl jeden z jeho horších dnů. V těch lepších stále něco kreslil, horečně urovnával předměty na stole, stavěl z nich neobvyklé útvary… Erik byl fascinován jeho myslí. Toužil odhalit, co se děje tam uvnitř.
„Nechci říci, že nebyl profesionál, ale jeho odhodlání a zápal byly… velmi emocionální. Měl až nerealistická očekávání – tedy, to jsme si tehdy všichni mysleli. Ukázalo se, že i tentokrát byla pravda na jeho straně,“
Dala jsem se do hysterického smíchu.
Nevím, co si představoval, že odkryje. Chtěl se ponořit do té temné, neprozkoumané hlubiny jako Cousteau na dno oceánu. Erikova fantazie byla pozoruhodná na to, že jinak byl spíše racionálně založený, pragmatický člověk, lékař zvyklý uvažovat v lékařských termínech a měřítkách.
Pozorovala jsem je přes skleněnou výplň dveří a užuž jsem se chystala jít dál, když jsem uviděla, jak Daniel prudce zvedl hlavu a zadíval se přímo na Erika A pak promluvil. Poprvé v celém svém životě vyslovil souvislou větu.
„Nevypouštějte je,“ zachrčel.
„Koho?“ naklonil se k němu Erik. Oči mu plály dychtivostí.
Sedím sama ve vypolstrované cele a objímám rukama kolena. Myšlenky mám podivně pomalé a rozvláčné. Matně si uvědomuji, že je to následek léků, které do mě cpou. Ale schopnost přemýšlet jsem ještě úplně neztratila.
Bohužel, nezmizel ani pocit strachu a té tíživé viny. Nejde jen o hrozivé vize, které se mi vracejí; mám šílený strach, že někdo časem otevře tatáž vrátka jako ty a už se nepovede je zavřít. Ťukal jsi na ně důrazně, ale poměrně krátce. Může se to podařit i jiným…
Přemítám, jestli jsou na tom všichni lidé postižení jako Daniel stejně jako on. Jestli prožívají stejné hrůzy, mají ty děsy ve své hlavě a uvědomují si, že se stali bránou k něčemu neuvěřitelnému… Živoucími dvířky do říše té nejtemnější a nejstrašlivější fantazie.
Ale dokážou jiní proniknout do odlišných krajů – přátelských, bezpečných? Jsou to ti, kteří mají ve tváři nepřítomný, napohled přihlouplý úsměv – nejsou nakonec chytřejší než my obyčejní? Ráda bych to věděla. Občas sním o tom, že najdu jejich bránu.
Když se snažím odvést myšlenky k něčemu radostnějšímu, zase vzpomínám na tebe. Byl jsi výjimečný člověk. Typ šíleného vědce, možná. Ale proto jsem tě milovala.
„Nejsi sama.“ slyším náhle tvůj hlas. Překvapeně k tobě vzhlédnu.
Usedáš vedle mě, ruku mi dáváš konejšivě kolem ramen. „Všechno bude dobré,“ říkáš.
Ve tvém úsměvu je hravost, shovívavost i naděje. Nelze ti nevěřit. Koneckonců, nikdy ses nemýlil.
