Právě padal krvavý déšť, když ohlásili poplach.
Ačkoli místo exploze leželo nedaleko od města, cesta terénními transportéry stála za to. Museli jsme se spoléhat především na radary vozidel; čelní skla byla za pár minut nepoužitelná i navzdory stěračům, vibracím a ochranným chemikáliím. Ty křápy jsou přes deset let staré a za tu dobu se zdejší deště zhoršily víc, než předpovídali i největší pesimisté. Aspoň už ale skoro ustaly děsivé prachové bouře, které jsem zažil jako děcko. Vítr fičel a kvílel, tornáda se proháněla planinami a ničila, co jsme pracně vybudovali, a ostrá zrnka písku odsuzovala k jistému konci každého člověka i přístroje zůstávající nechráněné venku.
„Zničili cestu,“ hlásil Libor z místa řidiče. Na displeji před ním se rýsoval radarový obraz krajiny; uprostřed dřívější silnice zel široký a hluboký kráter. Vozidlo už ale samo hledalo nejbezpečnější a pokud možno i nejkratší trasu přes nerovný kamenitý terén. Házelo to, jako kdybychom se pokoušeli překonat údolí Marineris.
Rozbořená cesta nám způsobila zpoždění sotva deset minut. I to ale mohlo útočníkům poskytnout dostatek času na útěk. Když jsme dorazili k doutnajícím troskám elektrárny, senzory v okolí nedetekovaly žádnou známku života s výjimkou naší jednotky. Přesto jsme vyslali automatické sondy, aby rychle prohledaly okruh sta kilometrů.
Vrátily se bez jakýchkoli výsledků.
Hlavní jádro elektrárny, odkud energie z větrných turbín proudila podzemními koridory k městu, bylo kompletně vyhozené do povětří. Silná exploze poničila i několik nejbližších turbín.
Energetici s údržbovou četou robotů přijeli krátce po nás a pustili se do práce, jakmile jsme dokončili ohledání místa, ale podle mého odhadu jim oprava zabere několik týdnů. Celé jádro musejí postavit znovu; teď, za fatálního nedostatku surovin na stavební komponenty. Pochybuji, že je vláda uvolní jen tak ze dne na den, i když to znamená, že u nás bude muset zavést drastická omezení spotřeby energie.
„Musela to být zase Bílá holubice,“ utrousil Felix vedle mne. Helma mi pomocí senzorů zprostředkovávala jeho obraz promítaný na hledí, které bylo také celé pokryté jemným lepivým blátem krvavého deště.
Zapnul jsem svůj mikrofon. „Použité trhaviny by odpovídaly. Ale jistotu budeme mít, teprve až se k útoku přihlásí.“
„Přihlásí se ještě nejmíň dvě další skupiny. Měli by sakra připojit i detaily, aby nám ušetřili pochybnosti.“ Nějak jsem vytušil, že se právě hořce ušklíbl. Repertoár Felixových výrazů ostatně není moc působivý – kamenný obličej, výhružné zamračení, hořký úšklebek, vztekle stažená tvář.
„Jo. To by měli…,“ zopakoval jsem po něm bezmyšlenkovitě.
Přál jsem si vrátit čas zpátky, kdyby to šlo.
Domů jsem dorazil až pozdě v noci po narychlo svolané poradě, unavený a mrzutý. V žilách mi kolovalo víc kofeinu než krve. Sylvii jsem ale našel ještě vzhůru, seděla na gauči s lesklou tenkou deskou subcompu před sebou. Soudě podle rytmických pohybů hlavy a rukou jí musely hudební implantáty dráždit sluchová centra na maximum.
V kuchyni jsem si všiml první změny. Intenzita zabudovaného osvětlení znatelně klesla; důsledek prvních energetických omezení. Až se Sylvii subcomp vybije, bude možná překvapená, že jí ho adaptér odmítne nabít. Mohla taky aspoň říct ahoj, když jsem přišel. Ale nejspíš už dávno ví, proč jsem se tak zdržel. Zprávy jsem zmeškal, ale nemusím je vidět, abych měl jasno v tom, co v nich stálo – dnes v dopoledních hodinách byl spáchán útok na elektrárnu napájející část metropole…, nebezpečná teroristická organizace…, nutné se uskrovnit…, vyšetřování probíhá…
Jsou vždycky o krok před námi.
Z ledničky jsem si vzal kapsičku nealko piva a vysál ho ještě v kuchyni. Dovlekl jsem se do ložnice, ani jsem neměl sílu sejít umýt a převléct. Padl jsem do postele v denní kombinéze a usnul.
„Tati?“
„Co je, zlato?“
„Máte už nějakou stopu ohledně toho atentátu?“
Zakousl jsem se do multivitaminové tyčinky a zavrtěl hlavou. „Stejně o tom nesmím mluvit,“ podotkl jsem pak. „Ale dostaneme je.“
Sylvie skepticky pozvedla obočí. Pokaždé, když tohle dělá, připomene mi to její matku. I Renata se zatvářila přesně takhle, – kdykoli o něčem pochybovala Většinou měla pravdu. Teď ji má i Sylvie. Přes dvě desítky menších i větších útoků po celé planetě – a my jsme ještě nechytili ani jediného z těch bastardů.
„Neměj strach. Útočí na terraformační zařízení, translační stanice, elektrárny… Město nenapadnou.“
Vyrazila ze sebe něco jako pche. S tím „neměj strach“ jsem to asi přehnal.
„Nebojím se, tohle všechno vím. Ale… nenapadlo tě někdy přemýšlet, proč to dělají?“ Jako Renata I Sylvie se vždycky snaží hledět pod povrch věcí, najít jejich podstatu. Je to věrná kopie své matky. Dlouhé vlasy si sice barví v různých odstínech červenohnědé, ale bývaly tmavě blond stejně jako Renatiny. Stejný symetrický oválný obličej, drobný pršák, výrazné hnědé oči. Jen vzdorovité rty má po mně.
„Ve zprávách nikdy nepustí originální nahrávku,“ dodala „Ale shrnou, co v ní bylo. Nechci se o tom bavit u jídla“
„Nechceš se o tom bavit nikdy. Ale já chci. Reportéři to stejně celé překroutí, ne? Aby to vyhovovalo vládě.“
„Takhle nemluv.“
„Je to pravda Všichni to vědí. Jasně, že to ještě nedělá z teroristů svatoušky. To si fakt nemyslím. Jen chci taky konečně slyšet pravdu.“
„Jsou přesvědčení, že to dělají pro světový mír. Kolikátým rokem se válčí na Zemi… desátým? Jedenáctým? A o nás se skoro nikdo nestará. Smlouvy vážou státy, že do vesmíru konflikt nepřenesou. Kdokoli by to udělal, skončil by; ostatní by se na něj slétli jako supi na mršinu. Možná by to bylo lepší. Urychlilo by to konec válek. Takhle všichni bojují mezi sebou, bez jednoho protivníka, na něhož by se dala svalit vina. Smlouvy ale také říkají, že v případě akutního ohrožení vesmírných kolonií musejí mnohé státy, které teď stojí proti sobě, spojit síly a pomoci jim…
Oni se nás snaží do toho akutního ohrožení postavit. Je to sebevražedná snaha, odsouzená k nezdaru. Jen zoufalý, zaslepený člověk by si mohl myslet, že to pomůže. Za současné situace by se státy ze spolupráce nějak vy kroutily. Vždycky se jde nějak vykroutit. Pak se můžou vymlouvat, protahovat diskuze tak dlouho, až nebudou nikoho zajímat. Jestli Bílá holubice zničí naši infrastrukturu a terraformační program, budeme na to sami.“
„Máme přece vesmírné lodě,“ namítla Sylvie.
Je ještě naivní…
„Ano, pár lodí uzpůsobených pro přepravu nákladů a jen minima pasažérů. Pro evakuaci množství lidí nepoužitelné, nákladové prostory se nedají přestavět na obytné. Ne s tím, co máme. Ani novou loď za současné situace dost rychle nepostavíme… V podzemí sice můžeme přežívat řadu let, ale co by to bylo za život? Začínat s celou planetou od začátku? Mars se musí udržovat terraformovaný, jinak se nám rychle za naši opovážlivost pomstí.“
Možná by nám trochu vypomohl Měsíc. Tamní kolonie je starší a téměř samostatná; v časech války tedy už zcela samostatná, se vzácnými výjimkami několika málo letů. My jsme nečekali, že zůstaneme opuštění. Ale také jsme si dokázali poradit. Donedávna…
Zavřel jsem se do své pracovny, pročítal si hlášení a záznamy o předchozích útocích a poslouchal Chopina. Hezky postaru, žádné hudební implantáty. Když skladba graduje a mám ji puštěnou nahlas, rozechvělý vzduch rozvibruje i všechny předměty v místnosti. Můžu hudbu nejen slyšet, ale i cítit. To žádný hudební implantát nedokáže.
Tentokrát jsem nechal oblíbená nokturna hrát potichu, tóny klavíru jsem vedle záplavy slov vnímal jen okrajově. Ale přece tu byly. A pomáhaly mi nepropadnout trudnomyslnosti.
Za dva týdny přišel další útok. Po terraformační stanici poblíž jižního pólu zbyly jen trosky rozeseté kolem kráteru jako po dopadu velkého meteoritu.
Chopinova etuda No.23, Zimní vítr, hřmí pracovnou. Stůl se mi pod rukama chvěje.
Jsou stále před námi. Ne o krok. O celé míle.
Myšlenky se míhají jedna za drahou, přicházejí a zase odcházejí. Ozvěny slov, znepokojených a vystrašených. Už jen dvě velké stanice… Konec doplňování dýchatelné atmosféry… Nízká úniková rychlost, úbytek molekul vzduchu… Radikální ubývání ozónové vrstvy… Planeta nemá vlastní magnetické pole, geologicky mrtvá… Nárůst radiace… Návrat k původnímu stavu…
Skladba vrcholí. A na chvíli mě unáší pryč od vážných starostí. Ale jen na chvíli.
Vláda nakonec sáhla po silných represivních opatřeních. Byl jsem jedním z těch, které svolali na jednání o jejich zavedení. Připadal jsem si jako padouch, když jsem se opatrně vyjádřil pro. Je to jen dočasné, říkal jsem si s bušícím srdcem, děláme to pro dobrou věc.
Ostatní nepůsobili tak váhavě jako já. Proti z nás nebyl nikdo.
Platí zákaz nepovoleného shromažďování, a to i v soukromých prostorách. Domy a byty jsou všechny napojeny na centrální informační síť a dostaly příkaz neprodleně ohlásit přítomnost většího než nahlášeného počtu osob. Veškerá elektronická komunikace podléhá od této chvíle vládní kontrole. Ale i tváří v tvář si lidé musejí dávat pozor, co říkají; kamery jsou téměř všude a bezpečnostní software dávno dokáže číst ze rtů.
Bývala to svobodná planeta Sužovaná prachovými bouřemi a teplotními výkyvy, problémy se zaváděním zemědělství i terraformováním, ale plná většinou odhodlaných, do budoucnosti hledících lidí. Jako dítě jsem viděl naději všude kolem sebe.
Sylvie už nic takového nezná.
Trhl jsem sebou, když mi zaklepala na dveře pracovny. „Jdu ven, tati. Vrátím se asi až pozdě večer, ale neměj strach.“
„Teď není dobré vycházet, Sylvie.“
„Neboj, nechystám se porušovat žádná pravidla,“ usmála se. „S Dennisem jdeme do kavárny. Tam se ještě vidět smíme. Pak se možná proletíme kolem města. To taky ještě nezakázali.“
„Chtěl bych toho tvého Dennise někdy poznat.“
„Tak jo. Až budeš mít míň práce a starostí, jo?“
„Určitě.“
Její teprve sedmnáct, ale i když v ní občas ještě vidím dítě, někdy mi připadá strašně dospělá. Někdy si to i vyčítám; vyrůstala bez matky, s otcem neustále spěchajícím za povinnostmi a prací, brzy se musela naučit postarat se sama o sebe. Skoro nikdy si nestěžovala. Ale přál bych si, aby si pamatovala tytéž časy jako já. Ne ochlazování mezinárodních vztahů a zprávy o válkách.
Chtěl bych pro ni vidět zářivou budoucnost. Rozvoj Marsu, jeho úspěšnou terraformaci, pravidelné meziplanetární lety, dokonce první mezihvězdné expedice… Vždy se o nich mluvilo, ale nakonec projekt pokaždé ztroskotal na nedostatku financí, neochotě spolupracovat nebo nedostatku potenciálního rychlého zisku.
A kdo by podporoval projekt, do kterého se jen lije nepředstavitelné množství peněz a žádné se v horizontu jednoho lidského života nevrátí zpět? Vědci a fantastové tolik prostředků nemají. Kdyby se nadšení dalo proměnit na peníze, dávno by se první posádky vracely zpět. Zatím jsme se museli spokojit se dvěma pomalými a nepříliš inteligentními automatickými sondami.
Pohlédl jsem ven. Zase to začínalo. Z nebe se snášely první kapky krvavého deště. Vítr zvedal červený, na železo bohatý prach a písek a vodní pára na nich v horních vrstvách troposféry rychle kondenzovala Předpokládalo se, že pouště v okolí města budou touto dobou již dávno přeměněné v pole a travnaté pláně. Jenže optimistické předpovědi se nikdy neplní.
V tomhle počasí se Sylvie s Dennisem nikde neproletí.
Vzbudilo mě naléhavé pískání alarmu. Ještě v noční kombinéze jsem spěchal do pracovny.
„Kapitáne, bylo zaznamenáno nepovolené shromáždění ve východní čtvrti, blok D18, číslo 700 –“
„Tohle snad prověří běžná hlídka,“ namítl jsem, ale neměl jsem operátora přerušovat.
„Údaje z domovního počítače nasvědčují zásahu hackera Někdo se napojil na síť a zajistil, aby dům vysílal jiné než skutečné informace o počtu osob, ale jeho opatření teď selhala Jde o dvacet jedna osob namísto nahlášených čtyř.“
„Hned tam budu. Jsou ostatní z mé jednotky na cestě?“
„Ano, právě hovořím i s nimi.“
No jistě. Zapomněl jsem, že mluvím s programem. Za mých mladých časů ještě sloužili jako policejní operátoři lidé.
Naskočil jsem do osobního transportéru a zadal mu příkaz se co nejrychleji dostat k číslu 700 v dé osmnáctce. Ve voze na mne čekala i uniforma a helma A zbraně.
Jakmile vůz na chvíli vyjel na povrch, déšť mi znemožnil reálný výhled. Padla na mě nepochopitelná tíseň.
Jsou to oni? Konečně? Nebo jen další mylná stopa?
O tři minuty později vůz zastavil na dané adrese.
Obklíčili jsme jediný východ a dal jsem znamení Felixovi s Hansem, ať odpálí dveře.
Kdybychom neměli helmy, exploze by nás ohlušila a kouř vniknuvší do chodby oslepil. Infračervený i radarový obraz a komunikátory jsme však měli zapnuté a viděli jsme, jak obranné autonomní jednotky vlétají dovnitř a kropí bezmála dvacet osob, tísnících se v obývacím pokoji, paralyzačními pulzy. Někteří ještě křičeli a panikařili, snažili se utéct, ale pulzy je vzápětí složily na zem. Jiní měli zbraně a pálili po našich robotech, ale jejich výzbroj byla oproti naší směšná. I oni rychle klesli na podlahu. Poslední dvě osoby přebývaly v kuchyni, ale ani ony nemohly uniknout. Nikoho jiného v bytě senzory nedetekovaly.
Vkročili jsme dovnitř, já v čele a Felix krok za mnou. Na našem interním kanálu jsem slyšel jeho kletby. „Kruci, máme to, dostali jsme ty zkurvysyny,“ šeptal stále dokola.
Srdce mi zběsile bušilo. Je to pravda – mohlo to být tak snadné? Může to být Bílá holubice?
Prohlížel jsem si jejich tváře. Patřily vesměs mladým lidem, nejspíš ani ne dvacetiletým. Těm, kteří si nepamatovali skoro nic jiného než zprávy o válkách, přiškrcování přídělů, zostřování pravidel – a pár idealizovaných vzpomínek na šťastnější, volnější dětství. Bylo mi jich skoro líto.
„Odvezte všechny na vyšetřovnu, než se proberou,“ přikázal jsem. „Pak si je kolegové z výslechového převezmou.“
Kdybych si nemyslel, že někdo z jiného odboru a úřadu špehuje i nás, byl bych řekl, že si je sestřičky pořádně podají. Poldům z výslechového oddělení říkáme sestřičky kvůli jejich injekcím a přístrojům ne nepodobným těm, jaké jsou k vidění v nemocnici. Ale jim bych se pod ruku dostat nechtěl. Proslýchá se, že někteří z nich jsou zhrzení chirurgové, kteří, když nebyli dost dobří na práci v oboru, se chtěli v těle vrtat aspoň tímhle způsobem.
Když paralyzovaná těla zmizela, zamířili jsme s Felixem, Hansem a Andreasem nahoru. Roboti pilně pročesávali celý byt, pořizovali trojrozměrné záznamy a pátrali po všem, co by se dalo označit za důkaz, ale vždycky jsem si místo raději prohlédl i osobně. Tentokrát jsem z něj měl smíšené pocity. Byt vůbec nevypadal, že jej využívali jako základnu (alespoň dočasně) nebezpeční teroristé; byl sice poměrně holý, ale uklizený a spořádaný, na stěnách visely zajímavé moderní obrazy a ve váze kvetl krásný hologram pestrobarevných Jiřinek.
Jenže zdání klame ne někdy, ale vždycky. Žádný z pachatelů promyšlených vražd, které jsem kdy potkal, nebudil dojem chladnokrevného sociopata Většinou se na vás mile usmívají z druhé strany stolu a v očích mají tak nevinný pohled, až se absurdně ptáte sami sebe, jestli jste někde neudělali chybu.
Tady je v našem bytě má pracovna, problesklo mi hlavou. Tento byt byla stejná standardní kategorie, určená pro dvě až čtyři osoby. Tady sloužila stejná místnost jako ložnice. Ale místo postele ležely na zemi jen dvě tenké matrace. I zde byla v levé stěně zabudována skříň.
Ale něco nebylo v pořádku.
Šířka místnosti.
V konečcích prstů jsem pocítil mravenčení. „Může tu být nějaká skrýš,“ promluvil jsem na komunikačním kanálu jednotky. „Automaty 1 a 2 sem!“
Než roboti vlétli do místnosti, dveře skříně zničehonic doslova vystřelily proti nám. Servomotory v uniformě mě strhly na zem dřív, než jsem tak mohl učinit instinktivně; stejně tak i mé lidi. Pokoj zaplnil kouř, ale tentokrát jsem nic neviděl. Elektromagnetické rušení, uvědomil jsem si. Senzory nezaznamenaly žádné další osoby, rušičky ani zabudované zbraně, skrýš musela být velmi profesionálně odstíněná…
… proběhlo mi hlavou, zatímco jsem z pušky pálil naslepo do míst, kde bývala skříň.
Náhle mě někdo chytil za ruku a pušku mi vytrhl. Bránil jsem se, ale bez pomoci servomotorů v uniformě, jejíž funkce rušička ochromila, jsem byl slabší než protivník. Letmo jsem zahlédl tvář v plynové masce, zahalenou kouřem. A za ní siluetu, spíš tušenou než viděnou. Sápal jsem se po útočníkovi, ale rána hlavní pušky mě poslala k zemi. A než jsem mohl znovu zareagovat, něčí ruce mi strhly přilbu a paralyzační pulz z vlastní zbraně mě zasáhl přímo do ohryzku.
Bezmocně jsem musel sledovat, jak siluety dvou postav mizejí.
Dosah rušičky končil až na ulici před domem. Všichni jsme byli ochromeni; i naše automaty. Z jednotky nás uvnitř zůstalo po akci jen šest; my čtyři a dva dole. Jakmile se dostali přes nás, měli to teroristé téměř snadné. Ve skrýši bylo sice dost místa, aby se v ní dva lidé mohli pohodlně ukrývat po mnoho dní, zřejmě jim však bylo jasné, že po vniknutí do bytu bychom ji brzy objevili, a tak se rozhodli utéct.
Kamery ukázaly, že dva lidé v kombinézách a maskách nasedli o ulici dál do vznášedla, vylétli na povrch a zamířili mimo město.
Od té doby po nich pátrají automaty na zemi i satelity. V tomto počasí však mají pramalou šanci je nalézt.
Na druhou stranu, oni mají pramalou šanci doletět daleko.
Teď už jsem nepochyboval, že jsme rozbili buňku Bílé holubice.
Protože několik hodin nepřicházely žádné zprávy a na místě už nebylo nutné setrvávat, poslalo nás vedení domů dohnat spánkový deficit. Jak šlechetné. Ale jak se mi adrenalin odplavoval z krve, cítil jsem stále větší únavu a v těle mi jako důsledek krátkodobé paralýzy nepříjemně brnělo.
„Už jsem doma,“ zavolal jsem, ale nikdo mi neodpověděl, Sylvie už musí spát. Dobrý nápad. Půjdu si hned taky lehnout.
Spal jsem sotva hodinu.
Chvíli po nedobrovolném probuzení už jsme kodrcali v terénních transportérech pouští. Blátem a mohutně proudící vodou. Krvavým deštěm, který neustával, naopak nabíral na síle.
Tolik vody. Jsou na sebe terraformační inženýři pyšní?
Jeli jsme v pěti vozech a dvou vznášedlech. Celkem devětadvacet lidí proti pouhým dvěma.
Automaty stačily nahlásit havarované vznášedlo ve skalní oblasti Ares, než se náhle odmlčely. Zřejmě si s sebou vzali malou přenosnou rušičku. Chytré, ale my jsme se teď už mohli připravit. Odstíněné uniformy byly sice nemotorné a veliké jako skafandry, ale působení jakékoli rušičky, ke které se teroristé mohli dostat nebo ji na koleně sestavit, snadno vydrží.
„Bílá holubice dnes poletí do nebe,“ zachechtal se potichu Felix.
„Spíš do pekla“
Přál jsem si, ať je to opravdu konec.
„Máme ho na radaru,“ ohlásil Libor. „Je sto metrů před námi.“
Zastavili jsme v kroužku kolem vznášedla havarovaného pod skaliskem. Pilotovi zřejmě selhaly přístroje a skály si všiml na poslední chvíli. Musel ale letět velmi pomalu; stroj vypadal jen lehce poškozený, oba lidé uvnitř museli přežít.
„Jdeme,“ zavelel jsem. „Felix s Hansem odpálí kryt. Já, Andreas a Martin je budeme krýt. Ostatní zůstaňte za námi.“
Umístili jsme miniaturní nálože po obvodu krytu vznášedla. Nezaslechli jsme nic než tiché puf; pak Felix a Hans kryt odklopili. Kabina stroje byla však prázdná.
„Musejí být blízko; v těchhle podmínkách nemůžou nikam dojít. Rozdělíme se.“
Ve skalách si mohli najít mnoho provizorních úkrytů, nejspíš ale budou v bezprostřední blízkosti místa nehody. Plynové masky jim mohou být chvíli užitečné, i tak je ovšem krvavý déšť ihned oslepí – a pak ucpe vzduchové filtry.
Ve skafandru jsem se cítil podivně neohrabaný, i když systém předvídal mé pohyby a co nejvíce mi je ulehčoval. Vydrápal jsem se na staletími eroze ohlazený balvan a rozhlédl se; radar mi však žádné stopy neposkytl.
Zato infračervená kamera něco zaznamenala.
Zdroj byl velmi slabý, téměř nerozeznatelný od okolní krajiny. Ale tělům v termoregulačních kombinézách by to odpovídalo.
„Možná je mám. Posílám vám své souřadnice.“
Zdroj se náhle pohnul; rozšířil. Nyní už jsem rozeznával dvojici těl. Jedna tmavá skvrna najednou zamířila na sever. Ohlásil jsem to parťákům a sám jsem se opatrně vydal k té bližší.
Teď už mi ji i radar ukázal zřetelně. Choulila se pod skalním převisem, jen částečně chráněná před krutým deštěm. Rušičku u sebe neměla, zato byla oblečena v kombinéze odolávající paralyzačním pulzům. Proskenoval jsem ji a nebyla ozbrojená. Měla hubenou, téměř dětskou postavu. Zpod masky jí vyčuhovaly bahnem slepené prameny dlouhých vlasů. Usoudil jsem, že je to žena.
Zamířil jsem k ní a přepnul výstup mikrofonu na externí audio. „Vzdejte se! Jste zatčena. Nemá cenu klást odpor. V opačném případě budete neprodleně paralyzována.“
Žena vzhlédla Chvíli tam nehnutě klečela pak pomalu zvedla ruce k hlavě.
Přistoupil jsem blíž.
Položila ruce za hlavu, ale nenechala je tak; váhavě si stáhla masku a odhrnula vlasy z tváře.
Zíral jsem na tvář před sebou a pokoušel se racionálně si zdůvodnit, co vidím. Radarový obraz je úplně jiný než vizuál; ukazuje mi jen kontury, navíc přes obraz stále přebíhají šmouhy vytrvalého deště, přestože se je program snaží odfiltrovat. O rozlišovacích možnostech infračerveného zobrazení ani nemluvím. Je tu jen podoba, nic víc.
„Identifikujte se!“ vyštěkl jsem.
Roztřásl se jí ret; alespoň to tak vypadalo. „Sylvie Marešová, osobní číslo 77210345/B,“ zachytily externí mikrofony mého skafandru.
Systém musel špatně odfiltrovat okolní zvuky. Musí tu být nějaká porucha… Někdo mi vysílá falešná data ve snaze zhatit akci, je to práce těch teroristů…
Ale stejně vím, že nic z toho není pravda
„Sylvie…“
Přikročil jsem k ní a pod částečným dešťovým stínem skály jsem si, nedbaje rozblikání všech varovných kontrolek, stáhl helmu. Měl jsem vizuál.
Sylvie se roztřásla, odvrátila tvář a přitiskla se ke kameni.
Proč! pomyslel jsem si nejdřív. Nejspíš jsem to i vyslovil nahlas, protože Sylvie promluvila.
„Pro všechno, cos mi nedávno vysvětloval,“ hlesla Hovořila tak tiše, že jsem ji přes šum deště sotva slyšel. „Ale není to tak šílené, jak si myslíš. Máme na Zemi spojence; nebo spíš rádce. Až nastane kritická situace, rozjede se kolotoč protestů proti válkám, demonstrací za pomoc Marsu stíženému pohromou, iniciativ… Dosáhneme svého, zastavíme tu katastrofu. Obě planety se z toho dostanou. Není jiná cesta než tahle!“
Po tvářích jí tekly slzy. Dívala se na mě se zoufalým odhodláním, kterého jsem si nikdy dřív nevšiml, a prosbou o porozumění – nebo alespoň pokus o něj.
„Kdo tě o tomhle přesvědčil? Ten… Dennis? Je to váš vůdce?“
„Nedostanete ho.“
„On je ten druhý tady ve skalách?“
„Nic ti nepovím.“
Hledí na mě cizí člověk; v očích má vzdor a hněv. Ona tu není. Nebo jsem ji vůbec neznal.
„Teď půjdeš se mnou. Ničeho se neboj. Jsi jen pár měsíců plnoletá, podlehla jsi vlivu někoho, do koho jsi byla zamilovaná, nevěděla jsi o všem, co se děje… O všechno se postaráme…“
Natáhl jsem k ní ruku a dotkl se jí, ale vytrhla se mi. „Nechci lživou obhajobu,“ zasyčela. „Dennis má pravdu; zdejší vláda nestojí za nic, přivede nás jen tam, kde je teď Země. Nebudu lhát!“
Vyškrábala se na nohy a odstrčila mě.
„Nemůžeš utéct!“
Zaváhala; pak se rozplakala a vrhla se mi kolem krku. Zaskočilo mě to, ale konejšivě jsem jí položil ruku na záda „To bude dobré, všechno se nějak vyřeší,“ šeptal jsem.
Než jsem se vzpamatoval, stála proti mně s mou vlastní paralyzační puškou. „Promiň,“ řekla hořce.
Podruhé toho dne mne do krku zasáhl pulz. Chvíli jsem nemohl dýchat, dusil jsem se. Vědomí jsem ale nepozbyl. Skafandr mě udržel vestoje, ale nedokázal jsem se pohnout. Díval jsem se na ni, jak mě s obavami pozoruje. Když zřejmě shledala že mě pulz nezabil, natáhla si opět masku a s puškou připravenou ke střelbě vyběhla zpoza zákrytu skály.
Nechoď, nevíš, co děláš, chtěl jsem na ni zavolat. Jenže jsem se mohl jen bezmocně dívat, jak mizí v rudohnědém dešti. Jemnější kapky mi dopadaly na tvář. Dotkly se rtů a stekly do úst, odporná pachuť mrtvé země. A do očí. Nebyl jsem schopen zavřít víčka Jako by mi přes oči přetáhli blánu z hnědého slizu, který pálí jako oheň.
Zabije se. Naši uvidí, že na ni pulzy neúčinkují. Zbudou jim dvě možnosti. Zasáhnout ji do hlavy (pokud ji nebude dostatečně chránit maska) a potom se už někteří jedinci nepohnuli nikdy, nebo použít tvrdší zbraně.
Nebo ji dřív dostihne déšť. Znemožní jí v masce dýchat. Strhne si ji, ale tím konec jedině urychlí. Bláto z mikroskopických zrnek pískují ucpe póry, vnikne do nosu i úst, zalepí oči. Začne panikařit. Lapat po dechu. Tím jí látka vnikne do plic. Za pár minut nastane smrt.
Stál jsem pod skálou, déšť se ale ani tady nechtěl vzdát. Napadlo mne, že mám štěstí.
A skutečně přišlo milosrdenství a já ztratil vědomí.
***
Celé měsíce si mě různá oddělení přehazovala jako horký brambor. Vnitřní inspekce, sestřičky, hoši z potlačování protivládních činností… Nejspíš i tucty dalších, o jejichž existenci ani nevím. Nakonec shledali, že jsem nebyl do akcí Bílé holubice zapleten, a po troše váhání také, že mohu zůstat u bezpečnostních složek. Můj tým ale rozbili, celé protiteroristické má teď jiné složení. Každého z nás poslali jinam. Někteří se ale vídají mimopracovně. Párkrát zvali i mě, ale nikdy jsem se neozval. Ochotně se odmlčeli.
Po zásahu v Arěsu mě podle signálu skafandru našel Felix. Odvezli mě do nemocnice, prý jsem skoro nedýchal, ale snadno mě přivedli zpátky. Trvalo ovšem pár týdnů, než jsem začal zase normálně vidět.
Byl jsem bez sebe vzteky, že mě tam nenechali. Bylo by to o moc snazší.
Sylvie je mrtvá. Ten její Dennis také. Dennis Fisk, tak se jmenoval. Oficiálně zemřel na srdeční selhání v důsledku arytmie, nezjištěné při běžných prohlídkách. Sestřičky to tentokrát trochu přehnaly. Ale kdo by se jim divil? Kdybych ho mohl dostat pod ruku já…
Jsem skoro rád, že Sylvii zabil déšť.
Období největšího zoufalství a výčitek už mám za sebou. Přestal jsem mít představy sebe sama jak s řevem vtrhávám na své bývalé oddělení a bezhlavě kolem sebe střílím. Už mě ani neláká vidina předávkování prášky, nárazu vznášedlem v plné rychlosti do skály nebo procházky venku, až bude zase pršet. Nevím ještě jak, ale nějak se z toho dostanu. Vím, že nesmím udělat žádnou chybu, jinak mě okamžitě s radostí prohlásí za duševně nezpůsobilého. Nedělám si iluze, že mě přestali bedlivě sledovat. Pořád mi nevěří. Ale já jim ukážu, že pro to není důvod.
Z počítače jsem vymazal všechny fotografie Renaty i Sylvie. Nechci už na ně nikdy vzpomínat. Začínám nový život.
Hýčkám si tu myšlenku a sedím opřen v křesle s hlavou zakloněnou, naslouchaje tónům Chopinovy etudy No. 3. Je nazvaná Tristesse; Smutek.
Za okny prší krvavý déšť.
