Madame Fortune ohleduplným impulsem probudila Landrin zdánlivě uprostřed ničeho.
Jakmile se Landrin probrala z hlubokého spánku a podchlazení, nechala si od lodi zobrazit zběžné informace o okolí.
V okruhu několika světelných let se nenacházela žádná hvězda. Nejbližší, vzdálená sedm a půl světelného roku, byl polovyhaslý červený trpaslík bez planetárního systému.
– Proč jsi mě vzbudila?
– Detekovala jsem známky aktivity kvark-gluonového pohonu. Částkové proudy, které by se tu běžně vyskytovat neměly.
„Zajímavé,“ řekla Landrin nahlas. Vlastní hlas jí zněl podivně. Ale prospívalo psychickému zdraví občas normálně promluvit. „Ukaž mi ty stopy.“
Mozkem jí prolétla sekvence údajů ze senzorů a jejich vyhodnocení. Nebylo pochyb o tom, že touto oblastí nedávno prolétala jiná loď. Landrin se usmála. Nebyl to ovšem veselý úsměv.
„Už dlouho jsme na nikoho nenarazily,“ konstatovala. „Bylo načase.“
Když Madame Fortune stanovila přesnou orientaci výtokového záření, bylo už snadné cizí loď vypátrat. Naštěstí nemusely měnit směr o víc než pár stupňů; přesto na tento manévr spotřebovaly víc paliva než na několik subjektivních let přímého letu s nízkým zrychlením. Druhá loď tím získala trochu náskok, nebyla však dál než šestinu světelného roku před nimi. Pohybovala se s menším zrychlením než ony; když Madame Fortune zvýší své, v řádu měsíců ji dožene.
– Zajímalo by mě, co je to za hvězdolet, přemítala Landrin. Podle množství záření a částic, které za sebou zanechává, by to mohl být stejný model jako my.
– To „stejný“ si vyprošuji.
– Nechtěla jsem se tě dotknout, ušklíbla se Landrin, víš přece, že ty jsi speciální. V základu může ta druhá loď být stejná, ale žádná nemá stejnou osobnost a vybavení jako ty.
– Nemyslela jsem to vážně, Landrin.
– Tobě už ta izolace taky leze na mozek, co? Díky Teře, že jsme potkaly sousedy; kdovíjak by to s námi jinak dopadlo!
Landrin zamyšleně hleděla vnitřníma očima na sloupce čísel, které jí do hlavy proudily z počítače Madame Fortune. Už pár dní v ní hlodalo podezření, jež se zatím bála vyslovit nahlas – nebo i na ně pomyslet v komunikaci s lodí. Nechtěla si dělat přílišné naděje.
– Štěstěno…?
– Ano, má milá?
– Napadlo mě, kdo by to mohl být. Oblast, v níž se nacházíme, tu možnost nevylučuje – naopak, bylo by logické, kdyby se dostala sem.
– Kdo?
– Sestřička.
– Doufám, že se mýlíš, dítě. Víš, jak dopadlo vaše minulé setkání.
– To víš, že si ho pamatuji. Ale proč bych ji nechtěla potkat znovu? Je to úžasná příležitost jednou za celé věky interagovat s jiným organickým vědomím.
Štěstěna ji zřejmě prokoukla, neboť se ozvala: – A jaké povahy by tato interakce měla být?
Landrin se usmála. Poprvé za několik let se cítila skutečně naživu.
– Řekněme, že je mi blízký princip oko za oko a ráda bych ho tentokrát uplatnila.
Vznášela se v oblaku opojné vůně, s tělem ochromeným a myslí využívající víc kapacitu lodní paměti než vlastní mozek, beztak hardwarem tak těsně propojený s Madame Fortune, že zánik nebo vážné poškození hvězdoletu by připravily Landrin o značnou část paměti a schopností.
Oddělila svou mysl od lodi neviditelnou bariérou, která bránila simulované osobnosti Fortune sdílet stejná data. A pak už se jen nechala unášet proudem jiskřivých barev a tónů, šíleným kolotočem emocí.
Ve vesmíru neexistovalo nic lepšího.
Ucítila obrovskou bolest a bezmoc, vzápětí vystřídanou pocitem euforie; propad do zoufalství, smutek, lítost… a pak dokonalý klid.
Ráj byl koktejlem všeho.
Když se její tělo křečovitě napjalo jako luk, Landrinino vědomí se náhle stáhlo zpět a ona zprudka otevřela oči. Naslouchala tichu podbarvenému pouze jednotvárným bzučením lodních systémů.
Zpět v říši reálných smyslových podnětů s nelibostí vnímala silnou přitažlivost vyvolanou zrychlením.
Po tvářích jí stékaly slzy bolesti i štěstí. Ponor do Ráje byl jiný než minule; pokaždé byl jiný.
Poprvé vstoupila do říše nevídaných barev, zvuků a tajemných, nepoznaných pocitů, jichž se dotýkala opatrně jako dítě bojící se prvně vejít do zóny nulové gravitace.
Teď jí to připadalo vzdálené a především slabé. Muselo být; pocity, jaké zažívala nyní, by ji tehdy snad přivedly k šílenství. Bylo to logické – lidský mozek potřebuje k vybuzení stále silnější podněty, nebo alespoň jejich střídání. Ráj umožňoval obojí.
Věděla, že v příštích týdnech bude ustavičně bojovat s pokušením zakusit to znovu. Nesmí ale Ráj užívat moc často, musí odolat, jinak si vypěstuje závislost – a kde pak bude tolik Ráje shánět? Nehledě na to, že alespoň den teď bude mít otupenou pozornost.
A v tomhle vesmíru se musí mít člověk velice na pozoru, když má společnost.
Landrin vklouzla zpět do svého exoskeletu.
– Jak jsme teď daleko? zeptala se lodi.
– Jen desetinu světelného roku. Předpokládám, že zanedlouho obdržíme zprávu. Už před delší dobou si přece museli všimnout, že jsme změnili trajektorii.
– Třeba nechtějí, abychom je poznali. To by Karis odpovídalo.
– Buď dobře připravena, má milá.
– Vždycky jsem. Tentokrát jí už žádné triky neprojdou.
Madame Fortune se odmlčela.
Začaly snižovat zrychlení.
Gravitace se opět dostala na snesitelnou úroveň. Landrin se mohla vzdát exoskeletu, který jí pomáhal ve dvou a více gé chodit. Bez něj si však připadala podivně slabá, nahá a bezbranná.
– Je to tady, ozvala se náhle loď. Poslali nám balík dat. Už ho prověřuji.
– Výborně.
Landrin se uvelebila v pilotním křesle. Bylo zvláštní po dlouhé době cítit jeho povrch na holé kůži. Měkká pěna se přizpůsobila její poloze a objala ji jako obrovská umělá děloha. Po těle se Landrin rozlévalo příjemné teplo.
– Hotovo. Zdá se, že uvnitř není schované žádné nepříjemné překvapení. Měla jsi pravdu – je to od Karis z Nadějných vyhlídek. Posílám.
Landrin se ocitla na terase uprostřed rozkvetlé zahrady. Odporem nakrčila nos. „Vážně, sestřičko? Takovéhle prostředí? Nemohla sis vymyslet něco lepšího?“
Mladá žena naproti ní zachovala kamennou tvář. „Zdravím tě, Landrin. Mám se dobře, díky za optání. A jsem ráda, že se ti líbí má zahrada. Je podle skutečnosti, jestli tě to zajímá. Vybudovala jsem ji ze své semenné banky na minulé planetě, kterou jsem navštívila.“
„Přestaň s tím. Ty a tvoje návštěvy planet.“
„O nich jsem si s tebou chtěla promluvit, Landrin.“
„Jestli se budeš opakovat, začnu se nudit a tuhle osobnost smažu – a ne že mi pak pošleš nějakou, která bude říkat zase totéž, Karis.“
„Omlouvám se, sestro.“
„A neříkej mí sestro.“
Zahradou zavanul vítr a hodil Karis do tváře dlouhé hnědé vlasy. Její simulace měla na sobě bílé letní šaty a sandály, jako by se nacházela ve skutečné zahradě. Landrin na prostředí nedbala a zůstala v elastickém overalu a s holou hlavou.
„Nabízím ti jen pomoc, Landrin. Nerozešly jsme se v dobrém, to přiznávám, a je mi moc líto, že jsem ti způsobila žal.“
„Žal, co je to proboha žal?!“ Možná ten pocit znám z Ráje – ale nemůžu si ho vybavit, usoudila Landrin.
„A odpouštím ti všechno, co jsi udělala. Všechno.“
Co jsem udělala, že se ti to nelíbí? zeptala už se málem Landrin, ale věděla, kam by pak konverzace směřovala. Tuhle repliku už jednou použila a nechtěla, aby se simulace zacyklila.
„Všichni jsme páchali zločiny proti lidskosti, když už to jednou začalo a měli jsme tu možnost – vybaveni technologiemi, které nám dovolí létat, přežít skoro jakékoli prostředí, sdílet myšlenky, ale i je krást a hackovat… Stali jsme se bohy, Landrin, a to nás málem zničilo. Když lidé mohou disponovat silou schopnou ničit celá města, žít po staletí a stát se víc stroji než lidmi, v každém sporu riskují životy – a tak jsme se od sebe raději oddělili. Vzdálili jsme se na světelné roky, svět se stal osamělým a bezútěšným místem, kde lidé jako ty hledají náhradu emocí ve věcech jako ten tvůj Ráj nebo ve virtuální realitě. Ale to není cesta. Dnes lidé umírají bez potomků a kopírují se do svých lodí nebo si klonují nástupce. Takhle dlouho nepřežijeme. Lidstvu se musí pomoci znovu najít cestu k soužití. Jsme jen dva kroky od skutečného ráje.“
Landrin protočila oči. „Není to špatné, je to jen nové, to je všechno. Proč tak skálopevně trváš na tom, že je to špatně? Tahle konverzace už mě nebaví. Vypnu simulaci.“
Karis si ztrápeně povzdechla. „Věděla jsem, že mě nepochopíš. Jen lidé na planetách se snaží chápat jeden druhého – jsou nuceni spolu žít v míru, aby přežili. A začíná se jim to líbit. Znovu ti nabízím se ke mně přidat a šířit normální lidstvo.“
„Přidat se k tobě?!“ Landrin se rozesmála. „Dovol mi se zasmát, sestřičko, protože tohle je opravdu výborný vtip. Ukradla jsi mi zásobu Ráje aspoň na dva roky a chceš, abych to jen tak hodila za hlavu – a šířila s tebou normální lidstvo! Řekni mi alespoň, žes ten Ráj nezničila.“
„Bohužel máš pravdu; potřebovala jsem prostředky na tvorbu planetárních kolonií a nové vybavení Nadějných vyhlídek. Prodala jsem ho těžce závislým lidem – takovým, kteří už nemají naději, na rozdíl od tebe.“
„Běž do háje, sestřičko.“
Landrin procitla ve značně špatné náladě. Nenáviděla Karis víc než kdy předtím.
Připrav se na odplatu, sestřičko. To bude ten tvůj mezilidský kontakt.
– Další balík dat. Nezávadný, stejně jako ten první.
– Karis by neklesla tak hluboko, aby mi poslala počítačový virus. Snaží se mě infikovat jinými memy. A je v tom hodně špatná. Pusť mi to.
V nové simulaci se Landrin přenesla na vyhlídkovou plošinu orbitální stanice nad Velkou Gobi. S nelibostí zjistila, že má tělo čtyřleté holčičky. „Landrin!“ uslyšela za sebou. Hlas patřil ženě a byl hluboký a melodický. Poznala ho, ale naschvál se neotočila. Karis zkouší špatné laciné triky. Teď na mé pošle naši vlastní matku.
„Landrin, pojď sem. Něco ti ukážeme.“
No jistě. Tahle chvíle. Chystají se jí ukázat implantáty, které jí změní život. Jako čtyřletá má pouze základní sadu; v pěti ji ale čeká první iniciace a ve dvanácti druhá. Pak už bude dospělá.
Ze zvědavosti se otočila a vykročila si vzpomínkou k matce, útlé drobné ženě s nádhernýma umělýma očima.
„Podívej, Landrin. První krůček k dospělosti. Budeš se moci napojit na staniční počítač, zatím jen s omezeným přístupem, ale přece. A se mnou, otcem a sestrou budeš moci sdílet myšlenky.“
Tak si to Landrin pamatovala. Žena v simulaci ale řekla: „Podívej, Landrin. První krůček k osamělosti. Budeš se napojovat na hardware a ztrácet kontakt s lidmi. Se mnou, otcem a sestrou budeš komunikovat přes toto rozhraní. Dá ti obrovskou moc a svobodu, ale jednou na to všichni doplatíme.“
Ubohé… Copak Karis neumí nic lepšího?
Landrin vyskočila ze simulace.
– To by stačilo! Štěstěno, zvyš tah a namiř si to k nim. Ať Karis zjistí, jak jsem tě od minula vylepšila.
Zanedlouho dohnaly Nadějné vyhlídky na vzdálenost padesátiny světelného roku. Komunikace by teď mohla probíhat i pomocí skutečných rozhovorů a ne jen simulovaných osobností, s prodlevou pouhých dní, ale Landrin jediné dva Karisiny pokusy o navázání kontaktu zamítla a sama žádný nezahájila.
Trávila většinu času ve virtuálním prostředí Madame Fortune, kde se připravovala na nadcházející okamžiky.
Karis nepochybně nainstalovala na Nadějné vyhlídky obranný systém, ne-li útočný.
Jaké typy ochrany a zbraní by asi sestřička zvolila?
Landrin nedokázala Karis pořádně předvídat; koneckonců se rozdělily, když jim bylo jen čtrnáct a šestnáct, a občas znovu potkávaly uplynulých dvacet subjektivních let pro Landrin a možná tak čtyřicet pro Karis; Landrin neznala její rychlost a množství zastávek během té doby.
Venku na planetách mezitím uplynula celá staletí. Landrin však špína, nuda a omezenost planet na rozdíl od Karis nikdy nezajímala.
Určitě bodovou obranu a nějaká malá torpéda pro případ útoku, usoudila nakonec. Karis nikdy nebyla moc agresivní typ
– a teď na to doplatí.
– To mě jsi vybavila lépe, vpadla jí do úvah loď.
– Je ošklivý zlozvyk číst mi myšlenky, když o tom nevím.
– Vždyť jsme stále propojené, má milá. Jedna a půl mysli, celek, který nepřelstí nikdo, kdo využívá jen svou jedinou, pro orientaci ve vesmíru pramálo disponovanou mysl.
– Zvítězíme, to je jisté. Tak začneme. Zahaj útok.
Madame Fortune vypálila první tři torpéda. Landrin se letmo usmála; když na ně pomyslela, vzpomněla si totiž na dárky. Už dlouho se nezabývala žádnými vzpomínkami z dětství, zdály se tak vzdálené a nedůležité – ale podobně jako ke dni narození dostávaly děti dárky zabalené ve vrstvách obalů, i torpédo bylo pokryto ablativním štítem jako balicím papírem, pod ním se skrýval wolframový plášť, ještě níže samonaváděcí systémy střel a pod nimi konečně nejdůležitější obsah připomínající jí hračku v krabici, jádro torpéda z ochuzeného uranu. Zničit něco takového si vyžádá trochu energie.
Je to sice jen lehké zahřívací kolo, ale to si Karis myslet nebude. Landrinin úsměv se rozšířil; cítila se však nepříjemně prázdná. Bojovala s pokušením zakusit trochu Ráje, ale to bude muset ještě alespoň týden počkat.
– Uveď mě do spánku, dokud neodpoví nebo nepotvrdíme zásah či odvetu. A nahraj mi nějaké hezké sny.
– Zachytila jsem vysílání Nadějných vyhlídek.
Landrin byla zvědavá, co jí Karis před několika dny, kdy zachytila blížící se torpéda, poslala.
Tentokrát šlo o záznam reálné Karis – starší, ztrhanější, oblečené v lehkém exoskeletu a s krátkými rozčepýřenými vlasy.
„Landrin, prosím tě, přestaň. Tehdy jsem ti vzala Ráj jen pro tvé dobro. Nechystám se ale udělat to znovu – pokud mě nepochopíš sama, nemá to cenu. Nech mě odletět a třeba už se nikdy nesetkáme nebo se naše subjektivní časy příliš rozejdou. Jsi pořád na cestě a stárneš pomaleji, sestřičko. Jednoho dne snad ale pochopíš, že ti to vůbec k ničemu není.“
„Štěstěno,“ řekla Landrin nahlas, „druhou dávku.“
– Jak si přeješ, mé dítě. Tentokrát budeme tvrdší.
Žádné z původních torpéd podle očekávání nezasáhlo cíl a všechna byla v dostatečné vzdálenosti zachycena bodovou obranou Nadějných vyhlídek. Landrin ani nic jiného nečekala.
Za necelé dva dny zjistí, jak si vedla druhá várka, část vybavená atomovými hlavicemi a část zase tak malá, že ji senzory zachytí až na poslední chvíli – a velmi průrazná. Na každou jinou loď by Landrin vypálila plnou salvu okamžitě, ale sestru podvědomě a snad i vědomě šetřila, dávala jí malou šanci v tomhle vesmíru, kde není radno příliš potkávat ostatní, neboť ze dvou lodí ve stejném sektoru jej obvykle opustí jen jedna – s novým přísunem paliva a vybavením.
– Štěstěno? Mám chuť na trochu Ráje. Jen na pár minut. Než budeme vědět, zda jsme uspěly, nebo zachytíme odvetnou palbu, máme ještě čas.
– Jak si přeješ, mé dítě. Budu na tu ošklivou loď dávat pozor.
Landrin se opět ponořila do vytouženého víru vjemů. Ráj byl způsob, jak strávit celý život v malinkaté skořápce lodi a nezešílet z toho. Samozřejmě, někteří zešíleli z Ráje, ale takový už byl život.
Dnes to bylo úplně jiné než minule. Vydala se kolotočem barev a zvuků do propasti. Žaludek se jí sevřel bázní a cítila se zcela nepatrná, pak jí bolest vystřelila celým tělem – tak silná, že fanatika odmítajícího implantáty by mohla zabít.
Najednou ji vystřídal pocit dokonalého pokoje; nirvána.
Landrin by v tu chvíli dala cokoli za možnost zůstat v Ráji navěky – ale jako by to droga tušila, vyvolala v jejím mozku nové impulsy, kaskádu emocí slitých do neskutečného koktejlu.
Když už si Landrin myslela, že bouři podnětů dál nesnese, pocity jako na povel utichly.
Dovlekla se do pilotního křesla, a když ji obemklo, znovu se zachvěla. Nejraději by si to celé hned zopakovala.
– Dej mi infuzi.
– Už dlouho jsem ti nesyntetizovala žádné jídlo. Vážně chceš jen nudnou infuzi?
– Ano.
Vždyť co by byla sebelepší chuť oproti právě doznívajícímu zážitku.
– Prober se, mé dítě. Máme potvrzený zásah.
– Zásah?
– Ano, Landrin. Nadějné vyhlídky byly zasaženy jedním z našich mikrotorpéd; jejich bodová obrana nebyla dostatečně rychlá na celou salvu.
Landrin se nemusela ptát na výsledek, neboť za bdělého stavu věděla vše, co znala i Madame Fortune, ale z jejich konverzace už se stal zvyk, jehož se nehodlala vzdát.
– Jak dopadla?
– Loď byla zničena. Nemohla přežít.
– Dobře. Tím bychom tuto záležitost mohly uzavřít.
Landrin byla spokojena. Potrestala neslýchanou krádež, které se její sestra dopustila, a znovu prokázala bojeschopnost své lodi. Pravda, Nadějné vyhlídky se ukázaly jako víc než snadný cíl, ale i tak ji vítězství potěšilo. Každým okamžikem se proženou kolem oblaku pozůstatků lodi. A brzy se trosky setrvačností danou silou exploze vzdálí natolik, že už nikdo nebude moci zjistit, že tady skončila něčí cesta.
Ale žijeme v nebezpečném vesmíru. Do pár desítek světelných let určitě zase na někoho natrefím – a kdo zaútočí první a bude lépe vybaven, ten nejspíš vyhraje. A tentokrát se pokusím nezničit loď úplně jako teď, budu potřebovat palivo – a komu by se chtělo zdlouhavě ho získávat z plynných obrů a mezihvězdného prostoru. Možná někomu jako Karis.
Landrin zvažovala možnost se zase uložit do hibernace, když zaznamenala neklid.
Madame Fortune zachytila něco zvláštního. Zatím to ale nedokázala analyzovat – a ani Landrin nevěděla, co to má znamenat.
Přiblížily se k tomu. A ono se to přibližovalo také.
– Něco se děje. Úlomky z trosek lodi…
–… začínají se seskupovat.
Landrin přes senzory Madame Fortune vnímala, jak se kolem nich stahuje klec, a jako jedna bytost s lodí spustila palbu na všechny strany.
Jak jsem si mohla myslet, že jsme ji zničily tak snadno… Jenže Karis nikdy nebyla typ na léčky, ani tehdy, když mě obelhala a okradla.
Úlomky odolávaly veškeré palebné síle na krátký dosah. Landrin vypustila i několik torpéd, ale klec se před nimi rozevřela, a než se mohla vrátit, sama je zničila svým výstřelem.
Landrin byla ohromena. Jak by toužila po takovém vylepšení lodi! Madame Fortune teď vypadala jako model dobrý leda do šrotu.
A nejspíš jím za chvilku budeme…
Zkusila vysílat, doufala, že umělou inteligenci klece hackne. Byl to ovšem jen zoufalý pokus.
– Landrin, dělá to také; pokouší se mě zničit!
– Vím, Štěstěno, i já to cítím. Musíme bojovat do poslední chvíle.
Sotva to Landrin proběhlo hlavou, výbuch ji odhodil na konec kabiny. Okrajově vnímala, že uniká atmosféra. Strojové komponenty jejího těla automaticky pozastavily vydechování a vyloučily látky zpomalující metabolismus, aby přežila co nejdéle.
Landrin upadla do bezvědomí.
Když se probrala, ležela u zadní stěny kabiny a celé tělo ji bolelo. Vedle čekal exoskelet, připravený, aby do něj vklouzla a mohla se lépe pohybovat. Záchranné systémy zacelily trhliny v trupu a ona mohla zase dýchat. Landrin však byla příliš ochromená, než aby cokoli dělala. Většinu její mysli náhle vyplňovala hluboká a děsivá prázdnota. Madame Fortune zmizela. Část jejího jíž je navždy pryč. Zbude jen lodní počítač schopný všech základních funkcí, ale bez simulované osobnosti – a bez trvalého připojení Landrin.
V její pochroumané mysli se vynořila myšlenka: Karis.
Karis? Proč Karis? Pro to, jak strašlivě ji nenávidím? Pro to, jak mě málem zničila?
– Pro to, jak jsem tě zachránila.
Landrin sevřela mrazivá úzkost. To jsou jen halucinace. Podpora života musí být poškozená, úroveň kyslíku je příliš nízká nebo vdechuji zplodiny. Blouzním.
– Nejsem jen ve tvé hlavě, sestřičko. Jsem novým vědomím této lodi. Madame Fortune je mrtvá a nedá se obnovit. Teď jsem tu já. Měla bych dostat jméno vhodné pro loď. Co takhle Znovuzrozená Karis!
Landrin měla pocit, že se dusí. Nemohla se pohnout, téměř nemohla ani dýchat.
– Jak jsi to udělala? Jak jsi to udělala?!
– Věděla jsem, že mě nakonec zabiješ, dřív nebo později. Muselo to skončit smrtí jedné z nás, ale já bych tě nikdy zabít nemohla. Raději bych sama zemřela – a také jsem se pro tvé dobro obětovala. Nemohla bych tě ale jen tak ponechat svému osudu; jsi moje mladší sestřička, mám přece povinnost tě chránit. Tak jsem využila nové funkce hvězdoletu, které jsem tehdy koupila za část peněz za Ráj, vyčkala – a pak zaútočila a nahradila svou simulací osobnost tvé lodi.
Otupělost a prázdnota. Landrin poručila svým implantátům ukončit činnost a snad ji i nechat zemřít; neuposlechly však.
– Hackla jsi mě? Ani mě nenecháš umřít.
Karisin hlas uvnitř její hlavy zněl sladce a konejšivě.
– Jistěže ne, sestřičko. Nenechám tě se zabít, vrhat se do nebezpečí a bojů nebo se oddávat Ráji, který by tě zničil. Povedu tě na cestě k porozumění a budu tě chránit po celý tvůj život.
Landrin měla naději i nepříjemné tušení, že bude žít ještě dlouho.
