Kdysi, ještě jako student, jsem četl sbírku povídek Pouta Andersona Strážci času. Velice se mi líbila a přečetl jsem ji dvakrát. Tenkrát jsem si říkal, jak by to bylo hezké, kdybych i já se mohl stát členem této hlídky, a skoro mě mrzelo, že si vybrali nějakého Manse Everarda a ne mne.
Teď už vím, že si pan Anderson příliš nevymýšlel, a je nanejvýš pravděpodobné, že i on sám byl členem Stráže času. Jen nám utajil, že je to trochu jinak, přidal si do své sbírky určité reálie a zapomněl nám vysvětlit, že čas meandruje.
Proto vám na úvod musím napsat, jak se přihodilo, že jsem se i já stal členem MTPI. Jen s panem Andersonem ani Mansem Everardem jsem se už nesetkal.
* * *
Tahle etapa se nevydařila. Už od startu stále nebylo něco v pořádku. Nejhorší na tom bylo, že jsem to nedokázal popsat. Motor táhl, jak bylo jeho dobrou vlastností, kola se v zatáčkách smýkala, jak měla, a spolujezdec Patrik nekoktal a neobracel dva listy itineráře najednou. Tušil jsem, že jsem mezi nejrychlejšími; to se tak nějak pozná.
A přesto – divný pocit. Jako kdyby se mělo něco stát.
Nakonec se stalo.
Silnice zmizela.
Nu, občas se to přihodí, když člověk přejede horizont a autíčko se trochu postaví na zadní, pak před sebou máte jen oblohu a o půl sekundy později následuje dopad, ale to se silnice vrátí zpátky. Horší je, když silnice zmizí v zatáčce, to si jen vybíráte místo, kde byste si mohli ustlat.
Tohle bylo jiné.
Silnice zmizela, aby se už nevrátila.
Lze si domýšlet, že okolí to vidělo trochu jinak. Silnice zůstala na svém místě, ale zmizelo to auto, co řídil ten splašený pilot Trenton, který toho času neuměl zabíjet čas jinak než pokusy zabít sama sebe v té nejšílenější rallye na světě.
„Patriku, co se stalo?“ volám na svého spolujezdce, ale on nic. Očkem mrknu doprava, ale on tam není.
To je trochu silná káva, Trentone. On totiž nechybí jen Patrik. Musel jsem jen doufat, že zůstal někde jinde a že se nezbláznil jako celé to okolí. Současně s ním totiž zmizela nejen silnice, ale i vůz. Ten vůz, co se choval nějak divně, se teď zachoval naprosto absurdně.
Žádný volant, žádná řadicí páka. Palubní deska se propadla kamsi do nekonečna, a ostatně není tady ani karoserie. Pokud mohu posoudit celou situaci střízlivým pohledem, a to v daném okamžiku rozhodně nešlo, zmizel nejen vůz, v němž jsem seděl, ale i celé okolí. Troufl bych si říct, že zmizel svět, ale to tvrzení je tak odvážné, že v tomto ohledu se raději nebudu vyjadřovat.
Pravda, nezmizelo zas tak úplně všechno. Jsem tu já, a to kompletní, nesu si s sebou všechny předepsané součásti lidského těla včetně hlavy, která neví, kolikátá právě bije, na sobě mám kombinézu a potím se o něco víc než obvykle. A ještě něco. Na hrudi mám zapnuté bezpečnostní pásy, či lépe řečeno jejich zbytky. Ty řemeny totiž končí u ramen a u boků, jako kdyby je tam někdo odřízl. I když – o odříznutí nemůže být řeč, když vidím, jak se pásy uvolnily, chvíli volně plápolaly a teď se ode mne pomalu vzdalují. Vypadají, jako kdyby je někdo užvýkal.
A nevím, jak se to stalo, že mi bleskla hlavou zajímavá myšlenka. Jako kdyby mi to někdo vsugeroval – na co mě vlastně potřebují? Dnes, s odstupem tolika let, už nějak nemohu věřit, že v tom okamžiku jsem s jistotou věděl, co se vlastně děje. Ale s průběhem času, jak se vzpomínky deformují, nabývám stále větší jistoty, že už v té chvíli se někdo pokusil upravit mou mysl. Věděl jsem, že mě někdo unesl, že mě dokázal za pomoci neznámých prostředků vyrvat z vnitřku automobilu a přenést někam do prostoru, který nemůže existovat, a současně jsem si plně uvědomoval, že to, co se děje, je zcela bezpečné a že to rozhodně neskončí špatně, a prvotní myšlenka, obsahující vyhlídky na neodvratnou smrt, byla zažehnána stejně jako satan od cely světce.
Ale smrt vypadá jinak.
Než jsem stačil vstřebat okolí, než jsem je stačil pochopit, než jsem si stačil uvědomit, jak to kolem mne vypadá – ono to totiž nevypadalo nijak – byl jsem zase někde.
A pak jsem plul v tmavé záři a vznášel se na čemsi, co určitě nebyly obláčky, protože to nebylo nebe, a nebylo to ani peklo, protože jsem měl jakousi jistotu, že peklo v pravém slova smyslu nemůže existovat.
Jediné, co jsem ztratil, byl přehled o čase, a teď, když už vím, jak to vlastně je s časem a jeho meandry, vůbec se tomu nedivím.
Ale všechno jednou musí skončit.
Dopadl jsem tvrdě. Gravitace tedy existuje a hmota rovněž, aspoň jedna dobrá zpráva, říkal jsem si, když jsem se válel v kotrmelcích a čekal jsem, kdy si zlomím nějakou tu kost. A existuje i čas, protože kdyby neexistoval čas, skončilo by veškeré vnímání, veškerý pohyb a ta bolest, která prostupovala mým tělem.
„Ležte klidně, nepohybujte se.“
Jednoduchý, stručný povel. A rozumný. Jakmile sebou začnu trochu mrskat, jako kdyby mi tělem projížděla nějaká mocná síla, která se nezastaví ani před kostmi, ani před svaly. Její vliv sice není bolestivý, ale navýsost nepříjemný.
Ležím a nehýbám se. Co je vlastně kolem mne? Pokouším se šmejdit aspoň očima, na ty se výstraha nevztahuje, ale moc toho nevidím. Jako kdybych ležel na břiše ve žlábku mezi kolejemi metra. Tam se taky dá přežít jen určitou dobu, každý pohyb může znamenat smrt. Shora desítky tun hmoty, zleva či zprava vysoké napětí. Ležet a čekat, to je jediné, co člověk může dělat.
Ale někdo to řídí. Výzva se opakuje, mám ležet klidně.
Týká se to jenom mě, nebo je nás tu víc? Nevím.
A tak ležím a nic nevidím. Ono se totiž o nějakém okolí nedá hovořit. Chvílemi mám pocit, jako když padám, ale možná je to jen klam.
A pak cítím, že usínám. Chci tomu zabránit, ale nejde to. Něčím mě omámili.
* * *
Když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsem stále člověk. Ležel jsem na kavalci.
Nebyl jsem spoutaný, mohl jsem hýbat rukama i nohama, mohl jsem se zvednout a už jsem necítil žádnou bolest. Tak jsem tedy v cíli cesty.
Nelíbí se mi to.
Někdo mě kamsi odvlekl a uvěznil mě tady. Mám mnoho otázek, ale není tu nikdo, komu bych je mohl položit.
A přece tu kdosi je. Chtěl by mi něco říct, aspoň na to vypadá, ale ke komunikaci nepoužívá jazyk, ale samopal. Krouživé pohyby hlavně jsou srozumitelnější než všechna slova. Jeho tvář je neutrální.
Dobře stavěný muž v jakési šedé, nepříliš čisté a nepříliš nažehlené uniformě. Je to spíš lehký plátěný oděv, jaký jsme zvyklí vidět ve filmech na vojácích cizinecké legie, ploužících se napříč Saharou. Tři kovové rakvičky na výložkách naznačují, že ten pán má nějakou vojenskou hodnost. Mohl by to být seržant. Masité prsty svírají ten kus kovu s profesionální jistotou, ústa, sevřená jako čelisti svěráku, vyjadřují pohrdání a jistou nadřazenost.
Však ono ti sklapne, holoubku, říkám si. Teď ale musím poslouchat.
Ostatně, vidím, že tady nejsem sám. Hrozba dávky ze samopalu se vztahuje celkem na tři lidi.
Ti dva jsou na tom stejně jako já. Také šlapou s rukama vztyčenýma k obloze ve žhavém dni po jemném štěrku a dýchají vzduch plný prachu. Čerstvý sálavý vítr žene jemné částečky hmoty přímo proti očím, mhouřím je i vzhledem k tomu nezvyklému jasu. Takové žhavé slunce, jaké svítí tady, se hned tak nevidí.
„Jeden krok stranou a našiju to do tebe.“
Tak konečně se náš průvodce projevil i verbálně, a jeho slovník odpovídá povaze primitiva, jakým se ostatně jeví.
Protože jdu jako třetí, pozoruji ty dva, co kráčejí přede mnou. Vida, i oni mají na sobě podobný stejnokroj, jen není ozdoben, a já si říkám zatím, žádným hodnostním označením. Ostatně, právě teď si uvědomuji, že já mám na sobě totéž. Nejvíc mi vadí absence pořádných bot. Ty sandály jsou vyrobeny snad ze slámy, přes podrážky cítím každý kamínek.
Rozhlížím se, jako kdybych měl tento svět právě vidět naposledy. Pohybujeme se na úpatí vysoké hory. Její svahy jsou řídce porostlé zakrslými jehličnany, snad by to mohly být pinie. Stromy, které jsou kolem cesty nepravidelně rozsety, to by mohly být olivy.
Zjevně Středomoří.
A je tady docela živo. Všude kolem samý pohyb. A otroci. Stovky otroků.
Sehnuti neuvěřitelnou dřinou vytahují z hlubin hory těžké vozíky s horninou. Takové malé žebřiňáčky, na každém je naloženo přinejmenším půl tuny. Snědí muži, mnozí s pletí až černou, s vyholenými hlavami. Zpocená kůže se leskne jako antracit.
Připadá mi, že ta kolečka se neotáčejí, a vozíky se tak proměnily v sáňky. Svérázná mechanizace. Otroci vlečou náklad jako soumaři a nad nimi švihá bič.
Oblečeni v chatrné hadry, prakticky polonazí. Mnozí mají na sobě jen jakousi tuniku, jiní jen hadr omotaný kolem beder. Na nohou stejné opánky jako já, pokud ovšem nejsou bosi, a těch je většina.
A kolem nich? Dozorci. Stejní bezcitní gauneři jako ten, který teď vede naši trojici.
Jako kdybych nebyl v současnosti, jako kdybych se přesunul někam do dávné minulosti. Ale to zcela odporuje mému reálnému nazírání na svět, i když to je zážitky posledních hodin přece jen poněkud narušené.
Tak přemýšlím, jaký osud mě čeká. Budu dozorce, nebo otrok? Po pravdě řečeno, myslel jsem spíš na to první, protože kvůli tahání těžkých pytlů s kamením z hlubin hory nikdo nepotřebuje zrovna člověka s vysokoškolským vzděláním.
Není to Amerika, to už vím. Jsem kdesi ve starém světě. To místo bych měl znát…
Dívám se na ty dva, co tu jsou se mnou. Jsou to muži zhruba stejné postavy i stejného věku, jeden běloch, jeden černoch. Kdoví, kde je pochytali, ale jakmile se pokusím cokoli říct, strčí mi to ozbrojené hovado hlaveň přímo před oči. Jeho slovník zdaleka neodpovídá bontonu. Vím, snadno bych si s ním poradil, ale není tu sám. Raději si napřed poslechnu, co mi chtějí říct.
Ubytovna je to solidní, poctivá. Hlavou zeď neprorazíš, a možná ani dynamitem. Je postavená z kamene a nikdo se nenamáhal s omítkou, ale ten kámen je opracovaný, jsou na něm zřejmé stopy dláta. Bronzového nebo železného, říkám si. To tušení je děsivé.
Čas… Změnil se čas?
To je přece nemožné.
Zavřeli nás všechny tři do solidně vybavené místnosti, pokud to beru z hlediska vojáka, co právě nastoupil na vojnu. Tři kavalce s naditými slamníky, dva lněné kusy látky, které představovaly prostěradlo a přikrývku, jednoduchý stolek, tři prosté stoličky a tři hliněné misky. Prostor za rohem, poněkud oddělený od hlavní dvorany, vyplňují stupačky luxusní toalety. Dírou v podlaze můžeme vidět písčitou půdu. S hygienou si tady moc starostí nedělají.
Nejzajímavější je nádoba s vodou. Malovaná keramika – podobné se prodávají v Řecku na každém kroku. Zpodobňuje dva muže, kteří se o něčem dohadují. Snad v lázni, snad u kostek, není to zřejmé.
Tohle je ovšem originál, žádná kopie opatřená pečetí…
Takže vězení o chlebu a vodě? Kdo a proč?
Kdo je to tu vlastně se mnou? Kaskadér Harry, potkalo ho to uprostřed natáčení, když se kutálel i s autem ze strmého srázu. A ještě Jung Jao, provazochodec a ekvilibrista. To jsem pochopil z toho, co nám Číňan předvedl, jinak mu nerozumíme ani slovo. Pokud to ovšem není Japonec a pokud jeho jméno přepisuji správně.
Jsme na tom všichni tři stejně. Jediné, co nás spojuje, je naše výjimečnost. Obratnost, rychlá reakce, tvrdý výcvik. Něco, co běžní lidé nemají. Budou se tedy po nás žádat nějaké zvláštní výkony? A kdo nás k tomu přinutí?
Jé vedro, vodu jsme vypili velice rychle. Okénka jsou malá, bez mříží, ale nedá se jimi prolézt. Voláme ven, že máme žízeň, ale nikdo nereaguje. Dveře mají bytelnou závoru. Vězení, jak má být.
A pak spánek. Tvrdý spánek, přišel náhle. Jako kdyby nám do vody něco přimíchali.
Ale snad je opravdu lepší spát než tonout v nejistotě.
* * *
Ten, před koho nás předvedli, byl snad už jen troska člověka.
Kolik mu bylo? Těžko říct. Něco mezi padesáti a smrtí, ale já bych se klonil spíš k té padesátce. Prořídlé dlouhé prošedivělé vlasy splývaly v tenkých zplihlých provázcích na ramena. Vysoké vrásčité čelo dominovalo svraštělé tváři s tenkými rty a téměř bezzubými ústy. Nos jako skoba a uši jako plachty trojstěžníku.
Ruce se té lidské trosce třásly, jako kdyby prosévala mouku. Prsty svíraly žmolek cigarety. Co bylo její náplní, se nedalo ani odhadnout. Co chvíli zamířil ten oharek ke rtům a rozzářil se do červena, povzbuzen sacím efektem degenerovaných plic.
Říkali mu Pastor. Jak se jmenoval doopravdy, to jsem se nikdy nedověděl.
Ač vypadal, že mu schází deset minut do rakve, jeho hlas burácel místností jako uragan.
„Tak pánové Trenton, Harry a Jung. Vzácná to návštěva, opravdu vzácná,“ ušklíbal se. Zazněl bzučák. Stiskl tlačítko a rozeřval se:
„Co tam, vy degenerovaní idioti, děláte?“
Z mizerného reproduktoru kdosi skuhral chrčící odpověď:
„Zřítila se boční stěna, zavalilo to osm kusů a…“
„A kvůli tomu mě zdržujete? Nechte je tam a pokračujte.“
„Chodba je celá zavalená.“
„A na co tam potřebujete mě? Mám vám to jít odhrabat, nebo chcete ukázat, jak se pracuje s dynamitem?“
„Jenže dochází nafta na…“
„Kurva, teď už toho mám dost! I kdyby to zabilo tebe, tak není žádný důvod, abys mě tím rušil. Pamatuj si, že norma se bude plnit, ať je chodba zavalená nebo ne, jinak tam nechám zahrabat tebe!“
Tak tenhle člověk bude patrně řídit naši další existenci. Ještě jsem nedospěl tak daleko, abych řekl, že budeme pracovat. Ale nemáme právě radostné vyhlídky.
„Co nám chcete?“ zeptal jsem se, jakmile si stařec odbyl rozhovor.
„Mlčet!“ zařval. „Nemáte vůbec co mluvit, a zejména ne ty, Trentone!“
Jak kdyby mě už znal?
„Víš, tebe si vychutnám,“ pokračoval. „Mám pro tebe připravené samé speciality. Jen jedna věc mi kalí radost, ale jaká to je, to ti neřeknu. Jednou na to přijdeš. Ale zatím si tě vychutnám tak, jako ještě nikdy nikoho. Budeš ten největší ubožák, jakého kdy svět viděl.“
„My se známe?“ divil jsem se.
„Ovšem, ty jsi ještě zajíc. Ovšemže se známe! A známe se zatraceně dobře.“
„Nepamatuji se,“ řekl jsem opovržlivě.
„Pořád stejný arogantní zmetek. Tak se pěkně můžeš těšit na budoucnost.“ Odplivl si na podlahu. Odkudsi přiběhla polonahá snědá otrokyně, oděná jen v zástěrku kolem boků, a kusem hadru plivanec utřela. Hezké děvče, řekl bych si za jiných okolností. Ale měla vyholenou hlavu, a to nepůsobilo hezky.
„Díky, Fatimo,“ řekl náš nový pán a chytil děvče za ruku. Strnulo uprostřed pohybu.
Přitáhl si ji zády k sobě a oběma rukama jí tiskl ňadra. Měl dlouhé, jakoby polámané prsty s dlouhými nehty připomínajícími spáry. Hygieně moc nedal, za nehty by se dala sázet cibule.
Děvče zavrnělo jako kotě, ale mně se nezdálo, že by se jí to nějak zvlášť zamlouvalo. Pak mu vyklouzlo a zmizelo.
„Nemáte žádné právo…“ To jsem se neozval já, to promluvil Harry.
Jako kdyby náš hostitel sáhl na rozpálenou plotnu. Vyskočil a zařval.
„Vy mě nebudete poučovat o právu! Zrovna vy!“
Přitom se mu rozhalila ta pomačkaná košile, kterou používal jako oděv, a odkryla kříž, který měl vytetovaný na prsou. Jedná se tedy o křesťana, ale způsoby má vážně barbarské.
„Budete pěkně držet hubu. Byl jsem jen zvědav, co ti mí knechti dodali za zboží. Teď táhněte. Oliphant vám všechno řekne.“
Otevřely se dveře a sveřepá tvář strážců naznačila, jaké by byly naše osudy, kdybychom chtěli podniknout cokoliv jiného než vyjít ven.
Oliphant byl vyzáblý střízlík a jediné, co ho odlišovalo od nás tří, byla zkušenost s tímto prostředím.
„Hoši, jsem tady jen o pár let déle než vy,“ začal, když nás usadil na lavice v místnosti s bílými stěnami. „Ale Pastor si myslí, že jsem ten pravý, kdo vás má zaškolit.“ Odplivl si na podlahu. Ani on neměl všechny zuby.
„Pastor?“ zeptal jsem se.
Mohli jsme s ním mluvit, to byla úleva. A neřval na nás.
„Jo, Pastor. On se vám nepředstavil?“
„Kdo to vlastně je?“
Oliphant pokrčil rameny.
„Těžko říct. Nikdo tady neví, jak se vlastně jmenuje, ale řídí to tu železnou rukou. Má na to ty svoje gorily, pár desítek chlapů, které platí královsky a které na jeho pokyn buď každému rozbijí hubu, nebo ho na místě rozmáznou jako kravský lejno.“
„A co se tady vlastně děje?“
Nebylo jisté, zda toho Oliphant také moc neví, nebo jestli nám to nechce říct.
„Jsou tu doly. Něco se tu těží, vím jen, že to není uhlí, a asi ani zlato. Z tunelů se vyváží takový šedý hnus, divná hornina. Vozí se někam jinam, tam, kam my nesmíme.“
„A na co tady budeme my?“
„Zatím na pozorování. Pastor vás bude zkoumat, jestli se mu hodíte.“
„A když se mu nebudeme hodit?“
„Bohužel, v tomto směru nic nevím. Už jich tady pár bylo, co se nehodili. Ti zmizeli a nikdo neví kam. Myslím, že bude lepší, když se budete hodit.“
Víc jsme se toho dne nedověděli.
Okolím se rozlehl hluk nesmírného výbuchu.
„K zemi!“ zařval Oliphant, a nemusel nám to doporučovat dvakrát.
Zvenku jsme prázdnými okny slyšeli ohlušující svist, salvy výstřelů, dovnitř dopadaly zvláštní rudé záblesky a jednou taky hrst štěrku.
„Kurva, Trentone, neblbni!“ křičel za mnou Oliphant, ale mě nemohlo nic zastavit. Musel jsem se dostat k oknu a vyhlédnout ven. Musel jsem vědět, co se to tady děje.
Spatřil jsem jakýsi létající stroj, který se šílenou rychlostí hnal napříč údolím. Nebyl to letoun, protože neměl křídla, ani vrtulník, neměl vrtule. Nebyla to ani raketa, protože ze zádi netryskaly plameny. Ten stroj se s naprostou tichostí hnal ve výši asi třiceti metrů a z jeho čela tryskaly paprsky, které bičovaly stěny údolí i budovy, a tam, kam dopadly, zapalovaly vše. Budovy, vozíky, kolejnice, ale hořelo i kamení.
Za tímto strojem se hnal další, který zkázu ještě umocnil, a třetí stroj, přilétající z opačné strany, tu pohromu dokončil.
Přiletět, bodnout a odletět, to byla jejich taktika. Jako vosy.
Čekal jsem nějakou akci obránců, ale nesmělé výtrysky paprsků vystřelily k obloze, když už byly invazní stroje pryč.
Absurdní na tom bylo, že jsem je neviděl odlétnout, najednou tu byly, letěly nad údolím, a pak jako kdyby se vypařily a nezbylo po nich ani stopy.
„Zalez!“ vykřikl Oliphant. „Jestli dostaneš zásah do ksichtu, nikdo tě už nedá dohromady.“
Ale já jsem tušil, že jsem ještě neviděl všechno. Naše bouda stála stranou, mimo hlavní bombardovanou zónu. Kdo by taky likvidoval nějakou pitomou boudu.
To jsem si říkal jen do chvíle, kdy se naše barabizna otřásla v základech.
Strop zmizel a my bychom mohli hledět na oblohu, kdyby prázdný obdélník nevyplnil ohnivý kohout. Bylo naším štěstím, že plameny tryskaly vzhůru. Průvan zachoval tady dole jakž takž dýchatelné ovzduší. Ani nevím, jak Oliphant rozrazil dveře, ani nevím, jak jsme vyběhli ven.
Když jsme leželi u paty stěny, zjistil jsem, že jsme jen tři. Číňan tam zůstal a už jsem ho nikdy neviděl ani jsem o něm neslyšel.
„To jsou ty zasraný hajzlové z MTPI!“ kvílel Oliphant. „Ale ještě nikdy to nebylo takové.“
Trentone, tohle je tvoje šance, teď se každý stará jen sám o sebe. Ten zbabělý Oliphant leží na zemi s hlavou zakrytou rukama a nejraději by se zavrtal jako krtek. Ale bombarduje se teď úplně jinde, i když sem občas dorazí tlaková vlna.
Je čas zmizet. Sice nevím kam, ale já odmítám hrát stejnou hm s těmi, kdo proti mně použijí násilí. To znamená, že nemám rád Pastora a jeho lidi. Znamená to, že cítím sympatie k těm „zasraným hajzlům“ z MTPI.
Někdy se vyplatí být zamlada horolezcem. Pravda, nemám lano, ale tady ta spára, téměř komín, má dostatek stupů, abych mohl rychle postupovat svisle vzhůru. Navíc je, jak bych to tak řekl, za rohem, a tedy nehrozí, že by ke mně dosáhly nějaké ty střepiny z explozí. Ty se ostatně odstěhovaly někam na druhou stranu údolí, tam teď hoří nejvíc ohňů.
Trvalo mi deset minut, než jsem dosáhl vrcholku srázu. Teď jsem měl dokonalý přehled nad celou oblastí střetu.
Údolí široké asi dva kilometry obklopovaly dvě stě metrů vysoké skalní stěny.
Jenže to už byl vlastně konec útoku. Ještě se objevily dvě nebo tři vosy, shodily svůj náklad a zmizely.
Dole hořelo, plocha splynula v žhavou lávu. Pochopil jsem, že ani Harry, ani Oliphant nemohli přežít, protože ohnivý jazyk plamene pronikl na místo, kde jsem spolu s nimi před chvílí sdílel úkryt.
Nevím, kolik lidí zahynulo, ale většinou to byli dozorci a ozbrojené stráže. Otroků zemřelo málo, ti byli zalezlí ve svých štolách a tam plameny nešlehaly. Byl to záměr? Vosy útočily v ose údolí, nikoli napříč. Příčné výboje by pronikly i do štol.
Tam někde naproti, asi v kilometrové vzdálenosti, byly ubikace, kde jsme přežili noc, a o kus dál Pastorova rezidence. Obával jsem se, že Pastor to přežil, protože jeho byt, to byl vlastně protiatomový kryt zakopaný hluboko do skály. Naše ubikace přestaly existovat a spolu s nimi i strážní věže.
Pokud účelem útoku bylo toto místo ochromit, tak se to podařilo. Pokud cílem byl Pastor a jeho bunkr, tak šli s bubnem na zajíce. Na to stačil jediný člověk, šikovný a obratný, pohotového jednání, s krátkou reakční dobou. Hrome, to byly vlastnosti, pro které si vybrali nás tři. Nechtěli nás zneužít k něčemu podobnému?
Zatím se to nedovím.
Rozhostil se podivný klid a já nevěděl, zda z toho všeho mám mít radost nebo propadat beznaději.
A pak se objevila ještě jedna vosa. Nepronikla do údolí najednou, pomalu se zhmotňovala ve výšce asi tak tří set metrů, dokud její obrysy nedostaly konkrétní podobu. Visela tam jako sokol kroužící nad krajinou a vyhledávající potravu, jen jí chyběla ta roztažená křídla. Ale visela nějak nakřivo a já si mohl konečně ten stroj dobře prohlédnout. Protáhlý tvar, jako kapka. Ostře zahrocená špice, na samé přídi prudce odseknutá. Dva reflektory, pokud ty dva kruhy na přídi ovšem byly reflektory. Prosklená kabina a v ní jedna osoba oděná do bílé kombinézy. Záď toho stroje, což bylo zvláštní, nebyla definovatelná, jako kdyby se trup pomalu rozplýval a pozvolna přecházel do neviditelné mlhy.
Nikde jsem neviděl nic, co by mohlo sloužit k pohonu. Ani vrtule, ani raketové motory. Byly to úžasné stroje a já nabýval zvláštní jistoty – nejsou produktem mé doby. Uvědomil jsem si, že létají naprosto tiše, a ten svistot, který jsme mohli slyšet, produkovaly paprsky rozsévající smrt.
A pak ten stroj, vosa bez žihadla, nakloněný na jednu stranu, začal klesat a současně se blížil ke skalnímu masivu, který jsem si zvolil za úkryt.
Brzy se jeho pohyb zrychlil. Celý trup pulzoval, jako kdyby se zvětšoval a zmenšoval, a pak se roztřásl jako rozhrkaný dostavník. Jednu chvíli jsem si myslel, že si za místo dopadu zvolí můj úkryt, ale v poslední chvíli se pilotovi podařilo stroj zvednout a přistál o pár desítek metrů výš. Musela tam být nějaká plošina, protože trosky stroje nespadly dolů.
Nastalo ticho, rušené jen výšlehy plamenů a pokřikem lidí, kteří přežili. Maličké postavičky vybíhaly ze svých úkrytů a bezradně se zastavovaly. Na to, aby někdo něco hasil, nebylo ani pomyšlení.
Otroci zůstávali ve štolách. Byli neustále pod dohledem dozorců, ale zdá se, že tím jejich další práce ztratila smysl. Jak dlouho potrvá, než se obnoví všechno to zařízení? Kdo bude schopen opět zprovoznit soustavu kolejnic, kde vezmou vagony, kdo zkonstruuje lokomotivy?
Trentone, tvé myšlenky jsou podivné. Proč si myslíš, že nestačí napsat objednávku? Určitě nestačilo. Důvodem pro tuto úvahu byl vzhled vos, zejména ta chybějící záď, která mizela v neznámu. Něco se dělo s prostorem, a možná i s časem.
Tam někde nade mnou těžce přistál raněný stroj. Je v něm člověk. Možná potřebuje pomoc.
Odsud se už šplhalo lépe a myslím, že ani nehrozilo nebezpečí, že by mě někdo viděl. Ti dole měli svých starostí dost.
Stroj ležel na boku, jako raněný kůň. Chvěl se. Občas se mi zdálo, že se stává průhledným. Karoserie byla deformovaná a záď už měla konkrétní podobu. Ani teď jsem nikde neviděl žádné motory. Byla to prostě kabinka, malý automobil bez kol, malé letadlo bez křídel a bez vrtule.
Slyšel jsem sténání. Nahlédl jsem rozbitými dvířky dovnitř. V popruzích tam visela žena.
Vyvlekl jsem její bezvládné tělo z kokpitu a položil je na rovné místo; i takové se tady na té plošince našlo. Na holou zem, byl to ale teplý pískovec. Nebylo tam nic, cq by mohlo posloužit jako lékárnička, nikde jsem neviděl žádná zavazadla.
Té ženě bylo nejméně šedesát let, jak se dalo usoudit podle rysů obličeje. Byla v bezvědomí, ale dýchala. Sice jsem neviděl nikde na těle žádnou zlomeninu, ale neměl jsem rentgen. A pak jsem zjistil, že má velkou krvácející ránu vzadu na temeni, krev jí vytékala i z koutku úst. To nebylo dobré znamení.
Nemohl jsem dělat prostě nic, nebyla tu ani sklenice s vodou, abych jí mohl omýt tvář.
Tak jsem si chvíli prohlížel ten záhadný stroj. Zdál se být v pořádku, snad by se s ním dalo i odletět, ale jak? Neměl volant, neměl řadicí páku, nebyly tu pedály. Palubní deska mi nepřipomínala nic, co bych kdy viděl.
A nikde žádná zavazadla, žádné předměty. Jen dvě sedadla s křížovými bezpečnostními pásy, pěkně vedle sebe, jako v každém slušném automobilu. Jenže tohle nebyl slušný automobil.
Překvapilo mě, jak je ten stroj lehký. I když ležel na boku, podařilo se mi jej snadno otočit do normální polohy. Automobil, co jiného. Ale otázek vyvolával víc než dost.
A pak se ta žena pohnula, ve chvíli, kdy jsem se bál, že už její život vyhasl. Slyšel jsem vzdech. Okamžitě jsem byl u ní. Pomalu otvírala oči, pěsti se jí otvíraly a zavíraly.
A pak mě spatřila. Její rty se pohnuly. Čekal jsem žádost o pomoc, steny, nadávky…
„Trentone,“ řekla takřka neslyšně.
Čekal jsem vše, je ne to, že mě tato starší dáma bude znát. Už nevím, co jsem vykoktal.
Chtěla zvednout hlavu, ale nepodařilo se jí to. Rty se jí chvěly, snažila se ještě něco říct. Konečně se vydrala ven ještě dvě slova.
„Zabij… Pastora.“
To bylo vše. Oči znehybněly.
Ničemu jsem nerozuměl. Jak to, že mě znala, jak to, že věděla, kdo jsem?
A proč měla na toho Pastora takovou pifku, že v poslední chvíli svého života mluvila o něm…
Zatlačil jsem jí oči. Nějak se mi příčilo nechat ji tady ležet jen tak bez ochrany, napospas dravé zvěři nebo supům, a tak jsem to útlé tělo odnesl k tomu záhadnému stroji. Posadil jsem ji na pravé sedadlo. Rád bych ji do něčeho zahalil, ale nic tady nebylo. Ten poničený stroj se stane jejím hrobem…
„Zabij Pastora.“
Ta slova mi doslova rezonovala v mozku. Pastor jí musel kdysi zatraceně ublížit. A co víc, byl to on, kvůli komu se tady konal celý ten ohňostroj, jehož důsledky stále dohořívají tam dole. Seděl jsem zády opřený o kapotáž stroje a přemýšlel jsem, co mám udělat.
„Trentone, zabij Pastora.“
Trvalo mi hodinu, než jsem si srovnal v hlavě všechny myšlenky. Pak jsem se rozhodl, že to udělám.
Ale jak?
Ten dopravní prostředek s nápisem MTPI vypadá na první pohled mírumilovně, a přece před chvílí rozséval blesky a zapaloval a zabíjel v nevídané míře. Je to vlastně zbraň, to je mi jasné. Ale především vypadá, že už nikdy nevzlétne, a žádné ruční zbraně tady nemohu najít.
Obcházím jej kolem dokola, ale zvenku je karoserie jeden kus zvláštního kovu a nikde žádná schránka. Ukryty tedy budou uvnitř, je nemyslitelné, aby lidé něčím takovým cestovali bez zásob, bez zavazadel.
Stroj žije, palubní deska svítí. Hra světélek a displejů. Informace zcela nesrozumitelné. Nesnažím se ani domýšlet, co znamenají čísla 12. 04. 156. Mapa světa. Červený bod ukazuje kamsi do Libye, asi pět set kilometrů od břehu Středozemního moře. Dotykové spínače, to je zřejmé. Každý dotyk může být nebezpečný.
Tady dole, tady je něco jako výrobní štítek. Název firmy, značka výrobku, nic mi to neříká.
Ale je to jako úder do hlavy.
- 08. 2206.
Je to určitě datum, Trentone? Vše se ve mně vzpírá věřit, a současně nabývám jistoty, že to je datum výroby. Ale potom… Leccos by se tím vysvětlovalo.
Ale proč mě ta žena oslovila jménem?
Mám zabít Pastora. Holýma rukama to nedokážu. Tady, vpravo, písmeno G. G jako Guns. A tady vedle je W. Tedy W jako Weapons.
Pohladil jsem géčko. Cosi cvaklo. Vzadu vypadla dvířka a za nimi celý arsenál.
Dominuje mu asi metr dlouhá ruční palná zbraň.
Trentone, v životě jsi střílel jenom z armádní osmatřicítky, ale ta tu není.
Jakpak se asi střílí z toho technického zázraku? Puška je lehká, dobře se nese.
Jak se to nabíjí? Nevím, ale náboje nikde nevidím. Je tedy nabitá? Nic se nestane, když to vyzkoušíme.
Odjistit? Šlo to. Jak to udělat, na to jsem přišel na třetí pokus. Když jsem zmáčkl spoušť, vyšlehl zelený paprsek proti nedaleké skále. Vypálil v ní malé ohnivé kolečko.
Výstřel zcela tichý. S neuvěřitelnou účinností. A přece to byl jen zlomek síly, kterou měly palubní zbraně, to bylo zřejmé. Ty jsem tu nikde neviděl, ale raději jsem už na nic nesahal. Jen jsem si ještě vybral krátkou dýku, může se hodit.
Mohl jsem se vydat zabít Pastora.
Ale teď ne. Teď je ještě světlo a dole začíná pobíhat příliš mnoho lidí. Ten pán ještě počká.
* * *
Tma by mi měla být nejlepším přítelem, ale to by musela být úplná a musel bych se tady vyznat. Rozháněly ji plameny dohasínajících požárů a já vlastně ani pořádně nevěděl, kde mám Pastora hledat. Sedět tady nahoře u trosek stroje nemohu. Kromě zbraní mi totiž nic jiného nevydal. Očekával bych zásoby vody a potravin, možná tady i byly. Ale pro laika zcela nedostupné. Další schránka už se neotevřela. A stroj zlomyslně mlčel.
I kdybych se nevydal po Pastorových stopách, vyhnaly by mě odsud hlad a žízeň. Tak jsem slezl dolů. Byl jsem odhodlán neprodat svůj život lacino, otrokem v rukou těch ničemů už se znovu nestanu. Nějak mě v té chvíli nezajímalo, co bude potom, když – dejme tomu – toho Pastora najdu a zabiju ho. Mám na něj docela pifku za to, jak se ke mně choval a co mi způsobil, a nenávidím ho za to, jak ublížil té krásné ženě. Ale co pak? Nevím, kde se nacházím, nevím, proč tu jsem, a je tu spousta Pastorových věrných.
„Zabij Pastora!“
Proč je to tak důležité?
Brzy jsem si uvědomil, že působím nenápadně. Mám na sobě stejný oděv jako ti, co přežili, a stejně jako někteří ostatní si nesu zbraň. Mezi otroky se zamíchat nemohu, ti jsou stále někde zalezlí, a navíc si mě s nimi nikdo nemůže splést, ať už díky barvě pleti nebo proto, že mám stále ještě vlasy.
Teď si uvědomuji, že ten nálet možná ani moc škody nenadělal. Zničil technologické zařízení, to je pravda, ale zdroj energie je stále funkční. Nevím, jak je to možné, ale už je znovu natažené elektrické vedení a první světlomety jsou uvedeny do provozu. Je tu tedy někde elektrárna. Protože ji vosy nezničily, musí být elektrárna v podzemí. Není to parní elektrárna, o tom nemůže být pochyb. Cosi mi říká, že někde v hlubinách tady pracuje jaderný reaktor.
Nakonec jsem se zorientoval, to sklepení, kde si pan Pastor postavil luxusní obývák, jsem dokázal najít.
Strážce ve dveřích jsem skolil ranou pažby. Netušil, že by z toho ozbrojence, co mu tak sebevědomě kráčel vstříc, mohlo čišet nějaké nebezpečí. Až jsem se divil, jak suverénně si počínám.
I chodbami jsem prošel bez zaváhání. Jako kdyby mi ta jistota, že odsud nevyjdu živý, dodala nějakou sílu. Ještě nikdy jsem nepostupoval v tak kritické situaci s takovým sebevědomím. I když – ještě nikdy jsem tak kritickou situaci neprožil, pokud nepočítám okamžiky, kdy jsem se octl v kutálejícím se voze řítícím se do propasti. Ani tenkrát jsem nepodlehl zmatku. Ta jistota smrti mě uklidnila.
Tak mě ani nepřekvapilo, že na mne Pastor čekal. Jak se ukázalo, věděl o každém mém kroku od chvíle, kdy jsem slezl ze skály. Věděl i o tom, že si nesu zbraně, které jsem získal z havarovaného stroje.
Nevěděl, kdo ten stroj řídil, a já mu to nehodlal říct.
„Sedni si, Trentone,“ povídá.
Stál jsem bez hnutí.
„Sedni si a poslouchej mě, dřív než použiješ tu hračku.“
Byli jsme tu sami, jen trochu pomačkané potahy na divanu mohly nasvědčovat tomu, že Fatima odešla jen před malou chvílí. Tam venku bojují muži s plameny a znovu budují to, co zničil nálet, a pan Pastor přijímá dámské návštěvy. Jako kdyby ale věděl, na co myslím.
„Mám to zorganizované, takový nálet mě nemůže překvapit. Ostatně není to poprvé, co MTPI projevuje o moje aktivity takový zájem. Prý Údolí zmaru, tak pojmenovali tuhle oblast. No řekni, není to poetické?“
Nic poetického jsem na tom v tu chvíli neviděl.
„A stojí ti to za to?“
Nevím, jak se to stalo, ale začal jsem mu tykat. Tuším, že se s tím mužem ještě nejednou setkám. Jsem sice odhodlán ho zabít, ale je tady něco, co mi stále zadržuje ruku, chci tomu porozumět.
„Nic zatím nevíš, Trentone, jsi jako nepopsaný deník. Možná mě teď zabiješ, možná ne. Nechám to na tobě, svému osudu neujdu. Ostatně, nesu si na hřbetě hezkých pár křížků a tady ty orgány vevnitř mi taky už nějak zvlášť neslouží. Jedno vím ale jistě. Je to pro nás zvláštní setkání. Ty mě vidíš dnes poprvé, a já tě vidím dnes naposledy.“
„Jak to myslíš?“
„Jednou všechno poznáš. Všimni si jedné věci – nijak se nesnažím tě zlikvidovat, nijak se nesnažím zmařit tvé záměry, nechci tě zabít. Mám totiž jedinou jistotu – já tě zabít nemohu. Kdyby se to stalo… Ale ne, to se nestane. Ale řekni mi, proč vlastně mě chceš zabít? Co vlastně o mně víš? Kdo ti o mně co napovídal?“
Mám zradit tu nešťastnou ženu, která má hrob nahoře na skále a která je s největší pravděpodobností jeho obětí? Ne, tu radost mu neudělám.
„A odkud bereš jistotu, že tě nezabiju?“ zeptal jsem se rovnou. Nic takového neřekl, a přece tomu všechno nasvědčuje. Nemá ani zbraň, osobní strážce poslal pryč. Nebojí se mě, takhle se přece nechová člověk, kterému šermují před nosem nabitou hlavní a nervózní prsty rejdí na spoušti.
„Jednou poznáš sám, jak se věci mají,“ povídá Pastor.
Pohrával jsem si s tou zbraní, kterou mi nikdo nechtěl vzít.
„Co za tím vším je, Pastore?“ povídám, místo abych jednal.
Jen se usmíval. Byl to ironický úsměv. Přesně stejný, jaký jsem od té doby mohl vidět už mnohokrát.
„Víš, co mě štve nejvíc?“ optal se. „Že se z toho dostaneš, ty parchante.“
Nikdy jsem se v tom člověku nevyznal, ani v posledním okamžiku jeho života.
Pak jsem spatřil další vosu.
Viděl jsem ji dřív, než sem do salonu dolehl svistot způsobený jejím pohybem. Záblesky paprskometů jsem snad ani spatřit nemohl.
Stroj se řítil nízko nad terénem, ve výši okna Pastorovy pracovny.
Kolem mne opět zuřil oheň, plameny šlehaly do všech stran, braly si to nevelké množství kyslíku, které tu našly, sálaly žárem, ničily vše živé i neživé.
* * *
Zubožený, v potrhaných šatech, se spáleným obočím, s plícemi, které marně lapaly po vzduchu, se pan Trenton dával dohromady vleže nedaleko pekla, v něž se proměnilo nitro jeskyně.
A pak nastala tma.
Tma?
Co se to stalo s okolím? Dusivý ohlušující svist, každá molekula vzduchu se chvěje. Ohnivé stopy výstřelů, třesky ničící ušní bubínky.
Mezi tím zcela bezmocná oběť, bez jakékoli informace, bez možnosti učinit cokoli jiného než se stočit do klubíčka. Trentone, stal ses nulou v místě boje dvou sil, které jsou mocnější než vše, co jsi doposud poznal. Jsi tam, kde se střetávají síly dosud nepoznané a teď uvolněné jako pára z prasklého kotle, a můžeš jen tušit, že život, který jsi vedl, právě skončil, a že jistota, kterou jsi měl, se proměnila v nejistotu.
Vidím dvojici světel; byl by to automobil, kdyby ty reflektory nebyly od sebe vzdáleny jen zhruba půl metru. Stroj, který do tohoto místa nepatří, má přední část karoserie podobnou čumáku soupravy TGV, ale nevím, jestli je taky tak dlouhý.
Čtu čtyři červená písmena na stříbřité metalíze. MTPI.
„Nastup si,“ slyším naléhavý hlas. „Nastup, nebo tady shoříš jako všechno kolem.“
A pak vím s naprostou jistotou, že jsem uvnitř. Jak jsem se tam dostal? Nevím.
Kabina tak trochu připomíná můj soutěžní vůz. Nelíbí se mi však, že sedím na sedadle spolujezdce. Nemám na hlavě přílbu, před ústy mikrofon a v ruce nedržím itinerář.
Ostatně, nejedeme po silnici, i když tuším, že se pohybujeme velkou rychlostí.
„Seď a nemel sebou,“ slyším najednou vedle sebe. Ta angličtina není právě čistá, ale to v tom okamžiku není právě podstatné.
Ale ten hlas, ten přece znám, ten už jsem někdy slyšel!
Kdo to vlastně mluví?
Ovšem, je to žena, ale – to přece není možné!
Je to stejná žena, kterou jsem před několika hodinami pochoval ve skalách? Ne, to není možné. Je to tedy její dvojče? Ale ona je o hezkých pár let mladší… Tedy dcera?
„Kdo jsi?“ ptám se důrazně.
„Na nic se neptej, stejně ti neodpovím. Buď rád, že jsem tě z toho pekla vytáhla. Jinak by ses odebral i s Pastorem do věčných lovišť.“
„Ale – odkud to víš!“ křičím na ni. „Kdo ti to řekl?“
„Odkud tavím?“ Její ústa se pokoušejí o úsměv. „Sám jsi mi to řekl…“
A pak jsem zase seděl ve svém voze. Nic jsem nechápal.
Vše bylo na svém místě, jako kdybych od okamžiku, kdy mě záhadná síla vyrvala z kokpitu, neuplynul víc než zlomek sekundy.
Jen bezpečnostní pásy tu nebyly, což nasvědčovalo faktu, že se mi nic nezdálo. Zmizel i spolujezdec, a to už mi mělo být podezřelé.
A tak jsem zastavil.
Řeknu vám, právě včas.
Díval jsem se do červeného terčíku, který bývá běžným inventářem policejní hlídky. Ostatně kdo taky kdy viděl jezdit nějakou rallye na pařížském bulváru za plného provozu?
Trentone, z toho se už asi nevyvlékneš.
Některé věci nevysvětlíš. Ani policajtovi ne.
* * *
Existence nějakých meandrů času by pro mne byla naprostým překvapením, kdybych neměl tu zkušenost s Fatimou a Pastorem. Od toho okamžiku jsem byl ochoten věřit všemu. Dosud jsem měl za to, že čas si plyne pěkně lineárně, a pokud jsem dobře pozoroval, nemohlo tomu být jinak.
Hassan nás ale ujistil, že běžným pozorováním se skutečně k rozpoznání existence meandrů dojít nedá.
Tak kde se vzaly, proč tu jsou a jak to, že o nich víme, ale to, že o nich dokonce vznikla celá věda a proč tu tedy jsme my, budoucí členové hlídky, tedy MTPI.
Tvrdil, že o existenci meandrů času se záhy přesvědčíme osobně, až se začneme toulat přímým proudem, tedy lineálem, abychom brzy zjistili, že ten přímý proud vůbec není přímý.
Jak jsem se vlastně k MTPI dostal?
Jednoduše, měl jsem přece průšvih. Já vím, že jezdit pod vlivem se nemá. Ale když on do mne Pastor nalil pár sklenek, to je nepochybné, jenže já jsem v tu chvíli netušil, že toho dne budu ještě řídit.
Netušil jsem, že pojedu autem po Quai de Montebello a dokonce pocuchám boudu jednomu z bukinistů. Kdyby tam ta budka nestála, mohl jsem si dopřát osvěžení v Seině; vzhledem k tomu, že byl leden, tak by mě to určitě probudilo. Neptejte se mě, jak jsem se tam dostal a co to bylo za auto, co jsem v něm seděl; pravda, naposledy jsem jel Rallye Monte Carlo a do Paříže to není zase tak daleko. Tam jsem ale zjevně nikomu nechyběl.
Francouzská policie je na místě vždy, když se to nehodí. Já skoro nic neudělal, jen jsem pochroumal nárazník, odřel dveře a poškodil dva zaparkované vozy. Pravda, trochu jsem vyděsil jednu mladou dámu, ale to bylo vše, jinak tu nikdo vzbuzoval, jen odlesk blikajících žlutých světel nedaleké křižovatky dával jakýsi pocit života. No a z toho policejního majáčku svítila modrá.
Od toho auta jsem neměl žádné papíry, takže jsem ho nutně musel ukrást. Zajímavé bylo, že nikomu nechybělo, ale o tom už se moc nemluvilo.
Dva měsíce vězení nebo pokuta 30 000 eur.
To by ještě tak nebolelo. Pravda, 30 OOO eur jsem právě na hotovosti neměl a nezdálo se, že by mi byl někdo ochoten půjčit.
Ale soudce, jak byl v ráži, mi k tomu přidal ještě zákaz řízení na deset let.
Vůbec se s tím nemazlil a ta svědkyně mi taky moc nepomohla. Hezká holka, pravda, ale za volantem patrně nikdy neseděla. A taky nemusela říkat, že jsem se řítil po nábřeží jako blázen. Nakonec – jí se opravdu, ale opravdu vůbec nic nestalo.
Dokud nezaplatím pokutu, tak musím zůstat v base. Mohl jsem přemítat, čím se budu živit, až se odsud dostanu. Skoro bych tady nejraději zůstal, mezi těmi šedými stěnami, počmáranými vulgárními nápisy. Naštěstí neumím moc francouzsky.
Musím tady počkat, než na konto francouzského soudu naběhne příslušná částka, a banky si dávají na čas, dneska je neděle. Do pondělka mám vystaráno, o chlebu a vodě.
Potom půjdu žebrat, protože ta pokuta vyčerpá celé mé konto. Neumím nic jiného než řídit; to sice umím zatraceně dobře, ale co bude dál?
Odvolávat se? To nemá cenu, to by to mohlo dopadnout ještě hůř.
Pravda, vyučil jsem se v jiném řemeslu. Absolvoval jsem práva na Harvardu. Pět let jsem měl otevřenou praxi na Manhattanu, ale moc to nevynášelo, protože jsem obhajoval, a ne vždy právě úspěšně, většinou jen ty, co měli hluboko do kapsy. Ne každý se může stát Perrym Masonem, říkal jsem si, a tak jsem se raději začal věnovat automobilovým soutěžím. A teď přijdu i o tuhle zábavu.
A vida, mám návštěvu. To je zajímavé, nikoho tady neznám.
Tu dámu už jsem dneska viděl. Přiložila nejedno polínko do plamenné řeči žalobce. Ostatně, vždyť nakonec řekla jen to, co se stalo, že jsem ji minul tak o půl metru. Kdybych se trefil do té její postavičky čekající u zebry, nemusela tady teď být a já mohl dostat mnohem větší flastr.
Tak nevím, mám se jí omluvit, nebo jí mám vynadat?
Ani jedno ani druhé. O té noční události vůbec nebyla řeč.
„Jste na dně, pane Trentone, co?“ spustila anglicky. Naštěstí mluvila tímhle jazykem, s francouzštinou bychom si tady mohli tak akorát vykládat pasiáns. To, co řekla, pro mne nebyla žádná novinka a ona ani nečekala na odpověď.
„Jmenuji se Veronika,“ představila se, a nečekala, že totéž udělám já. Už si mě totiž dokázala zmapovat. „Mám pro vás návrh.“
Přeměřil jsem si její postavu. Asi třicet let, dobře tvarovaná, ani vysoká, ani drobná, usměvavá symetrická tvář bez nápadného líčení, krátké černé vlasy. Francouzka to není.
Ale – neviděl jsem ji už někdy?
Ne, to je nemožné, rychle jsem tu myšlenku zahnal.
„A když už mne svlékáte pohledem, tak vám musím říct, že jsem rozvedená, momentálně bez závazků, a když už jdu do práce, jsem pak k nalezení na chirurgickém oddělení.“
„Kde?“ odpověděl jsem bezděčně.
„Na Bulovce… Aha, vidím, že musím upřesňovat. Praha.“
„Tak tak,“ řekl jsem a promítl si před obličej mapu Evropy. Nechtěl jsem působit dojmem nevzdělance, ale Praha na té mé mapě nebyla, nedal jsem to však znát.
„A o jaký džob se jedná?“
„Nemohu vám nic říct, dokud nepodepíšete slib mlčenlivosti. Stačí, když v pondělí pojedete se mnou, tady v Paříži máme pobočku.“
„A kde je centrum?“
„Nechcete toho vědět nějak moc?“
„Prostě se jen zajímám o věc, nerad kupuji zajíce v pytli.“
„Dejme tomu, že v New Yorku.“ Trochu znejistěla.
„A proč zrovna já?“ útočím další otázkou.
„Hledáme schopné lidi,“ řekla a usmála se. „Či spíš lidi schopné všeho.“
Skoro mě to pobavilo.
„Dámo,“ povídám, „mám rád smysl pro humor, ale nesmí se to přehánět. Já tady tvrdnu ve francouzské base a přemýšlím, jak sehnat pokutu, která by byla poloviční, kdybyste se do toho nenamotala vy. Buď kápněte božskou, nebo mě tady nechte hnít.“
„Nebylo by lepší, kdybychom si to pověděli někde u sklenky?“
„Máte smysl pro humor jenom dnes, nebo vás to drží pořád?“
„Vím o pěkné hospůdce na Montmartru,“ pokračovala ve své vizi. „Jo, vy myslíte ty mříže?“ rozesmála se. „Před půlhodinou jsem za vás složila kauci.“
„Vskutku velkorysé. Ale proč to děláte? Nevypadáte, že byste měla tak velký kapitál.“
„Myslete si, že mám pro vás slabost.“
Ani se nezačervenala.
„Tak co za tím je?“ zeptal jsem se vážně.
„Dejme tomu, že jste jeden z mála, který se hodí pro…,“ zaváhala. „… jisté poslání.“
„Jo, jeden si to taky myslel, včera odpoledne. Takový úlisný chlap. Bylo to někde na Sahaře.“
„Máte bujné sny,“ odpověděla, ale rysy ve tváři jí trochu ztuhly.
„Co o tom víte?“ vyrazil jsem ze sebe. „Co vám říkají jména jako Pastor nebo Fatima? Kdy jste naposledy byla v Údolí zmaru?“
Na chvíli váhala. Pak se rozhodla.
„Nemohu vám ještě odpovědět. Později.“
„Takže o tom víte?“
Mlčela, ale zjevně jí při tom bylo trapně.
„Tak kdo za vámi stojí?“ ptám se. „Pokud mi to neřeknete, zůstanu tady, paní Veroniko.“
„Slibuji, že se to dovíte,“ řekla rozhodně. „A nechte už toho trucování. Jste konečně venku z basy, tak pojďme.“
„Netušil jsem, že jsem tak významná osobnost,“ odtušil jsem. „Tak to mě opravdu k něčemu potřebujete,“ a před očima se mi promítaly scény z akčních filmů, až jsem svou budoucnost začal vidět nesmírně černě, a představoval jsem si, jak sedím v rozstříleném voze nebo letícím vrtulníku. Nikdo jiný než tajné služby nedělá nábor svých lidí tímhle způsobem, a…
Měl jsem o životě naivní představy.
* * *
„Tak podepíšete to?“
Nikdo nás v té kóji nemohl slyšet, ale ona přesto postavila na stůl záhadný přístroj; pravda, podobalo se to flakonu parfému, ale zcela to utlumilo zvuk z lokálu i z ulice, octli jsme se tady spolu ve světě absolutního ticha.
„Tuhle techniku neznám,“ podotkl jsem.
Dělala, že neslyší.
Listoval jsem vyplněnou smlouvou, chyběl jen můj podpis.
„Tak slušný příjem byste neměl ani jako mistr světa Fl,“ dodala, ale to ani nemusela. Trochu jsem se ve finančních poměrech ve své branži vyznal.
„A to říkáte, že ta smlouva je nezávažná?“ zeptal jsem se ještě jednou.
„Ovšem, podepisujete, že se zúčastníte dvouměsíčního kurzu. Když potom odmítnete nastoupit, plat za tu dobu vám zůstane.“
„A co je tady tohle,“ ukázal jsem na malou poznámku ve smlouvě. „Čtu tady něco o bloku informací.“
„Vidím, že čtete smlouvy skutečně podrobně. Stvrzujete, že neprozradíte nic z toho, co se v kurzu dovíte. A abyste to slovo dodržel, podrobíte se drobnému lékařskému zákroku. Říkejme mu blok, tak, aby tomu rozuměli laici.“
„Takže budu pokusným králíkem?“ přestávalo se mi to líbit.
„Není čeho se bát, podrobila jsem se tomu zákroku rovněž.“
„Mám tomu rozumět tak, že vy jste tu práci odmítla?“
„Právě naopak, já jsem ji přijala.“
Teď mluvila smrtelně vážně. Tak jsem se rozhodl k tomu přistoupit odpovědně.
„Zkusím vám věřit. Co se tedy potom se mnou stane?“
„Zapomenete na ty dva měsíce, jako kdyby neexistovaly.“
„Nic takového není možné.“
„Možné to opravdu není,“ zaváhala. „Ale bude.“
Ta dvě slova z ní šla velice těžko, jako kdyby se dlouho rozhodovala, má-li něco takového vůbec říct takovému nevzdělanému buranovi. Ukázala na tlumič zvuku na stole: „Tohle taky neexistuje.“
„Máte ještě víc podobných překvapení?“
„Jistě, ale to vám řeknu, až to podepíšete.“
Ještě jsem zaváhal. Ale ta částka ve třetím odstavci řešila vše, a mohl jsem kašlat na řidičák a na francouzskou policii.
Udělal jsem dole dva klikyháky. Tím jsem stvrdil, že sice nebudu mít řidičák, ale dostanu jiný, mnohem lepší průkaz.
A pak se to stalo. Bylo toho tolik, že Pascal Abel Trenton, zkušený světoběžník, se málem poroučel do mdlob, a měl chuť utéct z místa činu.
Hodila na stůl peníze, abychom nezmizeli bez placení. A pak jako kdyby se něco stalo s prostorem. Zmizela kavárna, kamsi se scvrkla, propadla se do neznáma, jako kdyby tu nikdy nebyla, zůstal jsem tu sám s tím hezkým děvčetem, mezi námi stůl, a vedle nás se objevilo něco. Jakási skořepina, podobalo se to snad terénní bugyně, ale nejspíš tím, že to mělo vedle sebe dvě obyčejná sedadla a kolem cosi jako bezpečnostní rám, ale veškeré obrysy jako by byly rozmazané, jako kdyby splývaly s okolím, které neexistovalo, a než jsem se stačil vzpamatovat, tak jsem seděl na jednom z těch sedadel, vedle mě Veronika, a uháněli jsme podivným prostředím kamsi pryč, a ona říkala, že si to šineme napříč Maragonem, a pak jsme byli někde.
Jistě, něčím podobným už jsem cestoval, pryč z Údolí zmaru. Teď to bylo jiné.
Ptal jsem se, kde jsme, a ona opáčila, že se ptám chybně. Mám se ptát – kdy.
* * *
Tohle byl tedy začátek. Co následovalo, to byla nuda, protože jsem musel absolvovat dvouměsíční kurz. Dověděl jsem se, že čas meandruje. Jak si to má člověk představit? Těžko.
Asi takhle to říkal Hassan, vedoucí kurzu:
„Představme si čas jako řeku, plynoucí od pramene až k ústí.
Každá řeka meandruje. Vytváří velké plynulé oblouky, které se časem mění ve slepá ramena, jež se působením přírodních sil zanášejí, řeka se opět napřimuje a pak vytváří jiné meandry. To vše do té doby, dokud nezasáhne člověk.
I čas meandruje, vytváří neskutečné kličky, následně slepá ramena, která se zanášejí a pomalu mizí v temnu, a ta linie, která zbývá, nám připadá přímá a jedinečná, a to natolik, že jí říkáme historie.
A jen zasvěcení vědí, že historii je třeba střežit.
Většinou se na kritických kótách historie setkáváme se dvěma paralelními meandry, jež mohou padat do sebe zavinuté jako závity dvoušroubovice. Jeden z nich je ale nutně chybný, záhy se promění v slepé rameno, a čas sám nás zbaví jeho existence a my se o něm mnohdy ani nedovíme.
Jistě nevíte, co si pod tím máte představit.“ Uchopil do ruky provázek a nechal ho viset volně dolů. „Patrně jste přesvědčeni, že čas běží takto, a ono se to tak také jeví. Časových os jste jistě viděli spoustu, a vykazují ji všechny grafy. Jenže co se stane, když na čas působíme silou?“
Jistě, je to nesmysl, řekl jsem si, jakou silou lze působit na čas?
Ale on zatlačil na ten provázek shora i zdola; jistě, nebyl to obyčejný provázek, měl v sobě nějakou měkkou strunu. Provázek se prohnul, až vytvořil cosi podobného meandru řeky.
„Ano, stane se přesně tohle. Můžeme časem procházet přímo, v jeho hlavní ose, tedy v lineálu, nebo si můžeme cestu zkrátit,“ a ukázal tam, kde se provázek v ohybu málem dotkl sám sebe.
Ano, řeky takhle přece skutečně meandrují! A časem se stane přesně to, co nám tady teď Hassan předváděl na primitivní animaci provázku.
„Jak dlouhá je ta smyčka?“ padl dotaz.
„Místa, kde se proud téměř dotýká své minulosti či budoucnosti, jsou vzdálena zhruba dva tisíce let.“
Dva tisíce let, ale to znamená…
Odložil provázek a zapnul projekci. Mohli jsme vidět schematické znázornění meandru.
„Naše současnost se nachází právě zde,“ na schématu se objevil kroužek. „Jak vidíte, máme štěstí, protože je odsud jen malý skok do období antiky. Tímto šrafovaným rámečkem lze vyznačit pro nás dostupnou oblast, její rozsah je mezi lety 1900 a 2300 a na druhé straně meandru pro změnu od roku 200 před naším letopočtem do roku 200 našeho letopočtu.
Ale stejně, jako máme štěstí, tak jsme dostali i danajský dar. Ostatně, proto jsme všichni tady.
Současně s tím, jak byla objevena možnost procházet meandry, začali mnozí této skutečnosti zneužívat. Situace dospěla tak daleko, že byla ohrožena i existence přímého proudu, tedy lineálu.“
Následovaly pojmy jako lineál, Maragon, výduť, rameno, slepé rameno. Zatímco výdutím jsme se měli za každou cenu vyhýbat, Maragon (píše se vždy, kdo ví proč, s velkým písmenem) měl pro nás být spásou. Vnikl uměle, je to pomocný časový proud, neexistující v žádné realitě, který sleduje celou časovou osu. Jeho základní vlastností je průchodnost v meandrující oblasti, tedy mezi lety 1900 až 2300 a 200 př.n.l. až 200 n.l. Potom sice nezaniká, ale nelze jím cestovat. Může však sklouznout v meandrovou římsu, která se otevře působením velkých kvant energie. Meandrová římsa je nedefinovatelné povahy a panuje v ní jistá míra neurčitosti. Má na svědomí zánik několika nesvědomitých agentů, jejich návrat je nejistý. Prostě – doporučuje se nám meandrovým římsám se vyhýbat.
Maragon je velmi užitečný, protože umožní zvolit vhodný časový bod, kde se člověk opět vynoří v realitě, lze v něm i odpočívat nebo skladovat cestovní prostředky, především tedy chronocykly.
Ruch v místnosti poněkud utichl; přítomní se snažili pochopit, co nám tady Hassan právě říkal, a mnozí mu nevěřili. Všichni jsme však za sebou měli přinejmenším jednu zkušenost s poutí mezi meandry; bylo to důležité právě pro tento okamžik. Zkušenosti posouvaly tuto nudnou teorii do oblasti reality, tedy do praxe. A všichni jsme věděli, že průnik mezi meandry je možný.
„Kdyby vše zůstalo tak, jak to je, byla by situace nadmíru jednoduchá, všimněte si však, že jsem Unii Maragonu neprotáhl do nekonečna. Někdy kolem roku 2400 až 2500 se rozplývá a mlží.“
„Znamená to, že jsme ve slepém rameni?“ ozval se kdosi. Nepostřehl jsem, kdo to byl.
„Není to tak jednoduché. Zdá se, že existuje několik hlavních proudů. Většina z nich jsou skutečně slepá ramena. Jsou-li delší než sto let, říká se jim lineární meandry.
Meandry vznikají a zanikají. Vše je třeba vztahovat k aktuální současnosti. To znamená, že třeba před deseti lety meandrovaly zcela jiné časové úseky.
Vše se řídí Carnotovým zákonem. Je těžké jej přesně matematicky formulovat, ale je experimentálně prokázáno, že pro každý bod v přímém proudu existuje minimálně jeden alternativní bod v lineárním meandru. V důsledku to znamená, že v každém okamžiku dějin existují minimálně dvě souběžné reality. Problém je v tom, že pokud určíme dva časové body nahodile od sebe vzdálené a současně k nim definujeme alternativní body v lineární realitě, není jisté, zda jsou tyto body propojeny toutéž lineární realitou.“
„Tak to je tedy hezký zmatek!“
Hassan zavrtěl hlavou. „Ne, je v tom řád, ale mnozí se snaží tento řád narušit. Potom se stává, že meandry vznikají a zanikají zcela nahodile, jde o pružné meandry. Ty oscilují a jejich existence je nejistá. Někdy se promění v lineární proud, ale mohou zaniknout i po několika sekundách.“
Hodina se brzy proměnila v přednášku z vyšší matematiky, Hassan maloval na tabuli vzorce a dokazoval, jak snadno lze proniknout z jednoho proudu do druhého. Z toho až přecházel zrak. Vypnul jsem mozek, věděl jsem, že tohle není důležité. To je teorie, my se budeme zabývat praxí.
Z toho všeho jsem si večer zapamatoval jen jednu další poučku, nějaký Stillmanův zákon. Ten nás poučil, že není možná násobná existence stejné osoby v jednom meandru. Přestože kauzalita tuto skutečnost připouští, dojde vždy k události, která tuto násobnou existenci znemožní.
Nehrozí tedy opravdu, že bych mohl potkat sám sebe? Už jsem nerozuměl skoro ničemu.
„A kdo vlastně přišel na to, že existence meandrů může ohrozit současnost? A když už na to přišel, jak vlastně?“
„Vida, to je správná otázka. Možná, že se v tom nebudete příliš orientovat, ale určitě stojí za to vědět, že existence meandru skutečně může ovlivnit budoucnost,“ odpovídal Hassan. „Možná by to do dnešního dne byla jen teorie, kdyby se ji nepodařilo prokázat experimentálně.
Nám se zdá, že čas běží lineárně, že dny následují jeden za druhým a minulost přechází plynule v přítomnost a že před námi je nejasná budoucnost.
A pak se kdesi v minulosti, v jiném meandru, přihodí událost, která má za následek podstatnou změnu budoucnosti, a čas se rozhodne, že pojede po jiné koleji. A vy si řeknete – máme tu tedy dva hlavní proudy, a druhá současnost je paralelní k naší současnosti.
Jenže tak tomu není. Kromě období, kdy se vyskytují paralelní meandry, existuje vždy jen jeden přímý proud. Pružný meandr představuje nepravou linii, odbočku, která je určena k zániku. Mohlo by se tedy zdát, že je to něco nezdravého, co je třeba vymýtit. Je to omyl, právě existence pružných meandrů je důležitá pro správný chod hlavního proudu. Příslušné rovnice si můžete najít v učebnicích, moje přednáška se bude spíš týkat praktického využití.“
„Přece není možné, že když dojde ke vzniku paralelního meandru, aby se nějak změnila současnost.“
„Myslíte si, že jste vyslovil absurdní myšlenku, ale právě tohle je pravda.“
„Ale – současnost se přece nezmění, minulost je zcela shodná.“
„A opět se mýlíte, nesmíte na věc nahlížet standardníma očima. Změní-li se historie, vy to nezjistíte, protože budete mít za to, že to tak bylo odjakživa.
Ač o tom nevíme, žijeme v otevřeném meandru, který je značně nestabilní, jak už jsem řekl, současně s naším meandrem existuje meandr paralelní, rovněž otevřený. Připomeňte si dvoušroubovici, mezi oběma liniemi existují desítky příček, výduti, spojek. Často se přihodí, že se realita mezi oběma meandry kompletně zamění, jen my, lidé, to nejsme schopni pozorovat.
V důsledku to znamená, že otevřený meandr, přináležející naší současnosti, ji kdykoli může změnit.“
* * *
„Jistě vás napadlo to co mnohé jiné,“ začal Hassan svou odpolední přednášku o pár dní později. „Je to skutečnost, prostřednictvím Maragonu lze proniknout nejen mezi lineálem a paralelním meandrem, ale z Maragonu se lze vrátit opět do lineálu, a to v jiném místě. Ano, máme v rukou skutečný stroj času, a ten se dá zneužít neuvěřitelným způsobem. Dřív, než se v tomto směru podařilo nastolit řád, působilo na tomto poli několik nezvaných dobrodruhů.
Dostanete se do situací, které nemají východisko. Pak je potřeba za každou cenu zmizet. Ti z vás, kteří budou pracovat na nejnebezpečnějších úsecích, dostanou možnost využít Lindemannův skok. Je to energeticky náročná operace s velkými riziky. Příslušné zařízení, zvané Lindemannův čip, se voperuje do těla člověka. Lze vlastně použít jen tehdy, když máme jistotu, že se místo v průběhu času nijak nezměnilo, jinak by se mohlo přihodit, že se poutník vynoří uvnitř betonové zdi nebo dokonce v žáru vysoké pece. V MTPI jsou touto možností vybaveni pouze někteří špičkoví agenti, kteří jdou do akcí s vysokými riziky, například tam, kde se odehrávají bitvy nebo teroristické útoky. Vy jste zatím začátečníci, vás se to tedy netýká.
Hned ale musím zchladit vaše nadšení. Jsou místa, kde Lindemannův skok nelze využít, jsou to třeba slepá ramena nebo oblasti pokryté Verdanovou clonou.
Pod Verdanovou clonou nefunguje nic, ani chronocykly, ani Lindemannovy čipy. Tam svět meandrů mizí.“
„Chceš tím naznačit, že ti naši… ehm… potenciální nepřátelé pracují kryti nějakou clonou?“
„Podotýkám, že vás by se to v první fázi týkat nemělo. Budeme vás posílat na mírové mise. Budete dokumentovat umělecké artefakty, sledovat události, technologické postupy, budete i obchodovat, mnozí z vás se mohou stát rezidenty v jiné době a na jiném místě. Například v Římě v období od roku 200 opřed naším letopočtem do roku 300 je nyní nasazeno asi šedesát lidí, a někteří z nich působí i na císařském dvoře.“
Nenechal jsem ho, aby to zamluvil. Jaksi jsem tušil, že já nejsem předurčen k tak mírovým misím.
„Ale i když nebudeme zatím mít ten – ehm – Lindemannův čip, přesto se může přihodit nějaká nehoda, například havaruje chronocykl. Co potom, jak agent přivolá pomoc?“
„Jistě, správná otázka, ale v nesprávnou dobu. Budeme jí věnovat celé dopoledne příští týden, takže teď jen drobnou zmínku. Kdo podepíše smlouvu, tomu voperujeme do předloktí levé ruky speciální zařízení, můžete si myslet, že je to vysílačka. Říká se jí Morganův čip. Ten vytváří tzv. Morganovo pole, jehož pomocí lze zachytit přítomnost agenta v dané době. Je pevně propojen s chronocyklem, který je členovi MTPI přidělen. V případě, že hrozí agentovi, a tedy i Morganovu čipu zničení, automaticky se povolá chronocykl, který bývá obvykle zaparkován v Maragonu. Ale není to podmínkou, ten chronocykl může být kdekoli, třeba i v jiném meandru.
Morganovo pole lze zachytit citlivými přístroji, pokud vyšleme na pomoc uvízlému agentovi záchrannou výpravu. Navíc v každém chronocyklu je zařízení, které zaregistruje přítomnost každého Morganova pole v těsné blízkosti s přesnými identifikačními znaky, budete tedy vědět, který agent se na daném místě a v daném okamžiku nachází.
Morganův čip vám umožní i orientaci. Když jej aktivujete stisknutím palce, zobrazí se virtuální displej s údaji o poloze v čase a prostoru. Má to ale své mouchy, nacházíte-li se kupříkladu ve slepém rameni, máte smůlu. Morganovo pole je tady bezmocné.“
„Ty nás chceš vystrašit?“
„Po pravdě řečeno tak trochu ano. Už dost agentů totiž zmizelo ve slepých ramenech. Prostě nenašli cestu zpět. Kdo nedokáže jednat promyšleně a chladnokrevně, ten je v takovém případě ztracen, a právě tak ten, kdo nemá smysl pro orientaci v čase. Platí zásada, že ze slepého ramene je možný únik jen směrem proti času, nikoli vpřed. A pokud agent v takovém případě ztratí kontakt s Maragonem, a tedy i vlastním chronocyklem, je takřka v pasti. Pak mu může pomoci ještě dřevocykl, maličký primitivní chronocykl na mechanický pohon, který si může sám postavit a aktivovat jej pomocí čipu, který má agent voperován do chrupu. Je to jen pro náročné a ti, co z takové pasti vyklouzli, se dají spočítat na prstech jedné ruky.
Jsou tu ale i další rizika, a poněkud horší než zmizení jednoho agenta MTPI. Řeklo by se, že nejvíc škody napáchá sama MTPI. Ale to není to nejhorší, právo cestovat mezi meandry má nejen MTPI, ale i četné další subjekty. Protože nelze některým subjektům průniky mezi meandry zakázat či přesněji řečeno znemožnit, vládne v této oblasti vše jiné než řád. Kritickým případem je možnost zdvojení osobnosti, kterou sice Stillmanův zákon připouští, ale jen v omezené míře. Prostě platí, že se nesmíte dostat tam, kde už jste jednou byli. Kontinuita času to nesnese a postará se, aby jeden z té dvojice zmizel. Zapište si tu výstrahu do paměti, nelze totiž zařídit, aby si totéž pamatoval váš chronocykl, nemluvě o tom, že nebudete cestovat pořád jen jedním strojem.
Pravda, pracuje se na tom, ale vzhledem ke zmatku v systému meandrů nelze vést centrální evidenci. A co je nejdůležitější – nesmíte udělat nic, co by mohlo změnit historii. Pokud se někdo z vás zblázní a zabije Caesara dřív, než se tak skutečně stalo, vyvolá okamžik nazvaný Kolzingerův bod. Vytvoří se nový meandr. V něm pokračuje historie bez Caesara a nikdo neví, kam bude směřovat.
Jeden příklad za všechny. Jedna cestovní kancelář tak dlouho posílala zvědavce k bitvě u Kann, až se jí podařilo otočit výsledek bitvy. Dovedete si představit ten chaos? Tehdy se našel agent MTPI, který rozhodně zasáhl. Pravda, stálo to pár životů klientů té cestovky včetně dvou průvodců a neurčitého počtu Římanů, ale Kolzingerův bod se podařilo odsunout. Tím všechny ty pružné meandry rázem zanikly, i když není jisté, zda se někde v tom prostoru ještě nenacházejí jejich relikty.“
„Nelze něco takového kvalifikovat jako vraždu?“
„MTPI má zvláštní postavení a kauzalita času a čistota meandru jsou na prvním místě. Agent MTPI má za zvláštních okolností, které samozřejmě musí zdůvodnit, právo zabíjet. Odpovědnost nesla cestovní kancelář.“
Už už chtěl Hassan vyhlásit přestávku, ale já jsem se ještě zeptal:
„Který to byl agent, co tak rozhodně zasáhl?“
„Proč to tajit. Jsou mezi námi agenti, kteří jsou doslova všehoschopní. Tenhleten se jmenuje Pastor. Nemyslím si však, že jeho příklad je hodný následování. Nebýt jeho skvělého postřehu a rozhodného jednání v kritických chvílích, už dávno by naším agentem nebyl.“
* * *
Potom se jednoho dne stalo, že jsem složil zkoušku a stal se agentem MTPI, členem sekce pro antický Řím. Utekl jsem tak ze spárů francouzské policie a to, že jsem přišel o řidičák, mi vůbec nevadilo, protože jsem získal jiný a mnohem lepší průkaz.
Blahopřála mi i Veronika a tak trochu potutelně se přitom usmívala. Tak jsem ji pozval na večeři.
Následující den jsem měl možnost seznámit se s panem Arsainem, ředitelem sekce pro antický Řím v lineárním meandru B, součásti odboru pro paralyzování škodlivých jevů. Zkráceně se tomu útvaru říkalo Římané nebo také béčkaři. Zatím mě sem přidělili, než se má specifikace vytříbí, ale z prvních Arsainových slov jsem pochopil, že by si mě rád v útvaru ponechal.
Byl to asi padesátiletý chlapík štíhlé svalnaté postavy, snědé pleti, s kontaktními čočkami a tak trochu nepříjemným pohledem. Nenabídl mi nic lepšího než sklenici bublinkové vody, patrně z úsporných důvodů.
Jeho kancelář byla vybavena neobyčejně prostě, kromě panoramatického okna s výhledem na sousední mrakodrapy jsem mohl obdivovat jen záhadnou mapu na zdi, připomínající nejspíše tajemné mapy astrologů, ale bez zvířecích motivů. Časem jsem v ní vypozoroval obrysy italského poloostrova, ale mapa byla jakoby počmárána nejrůznějšími siločárami, zvláštním způsobem lomenými ve zcela nelogických úhlech. Město Řím bylo zvýrazněno velkým červeným kroužkem a vykřičníkem domalovaným ručně. Ten tam zjevně nepatřil a kdosi ho dokreslil ve stavu nejvyššího rozrušení.
Arsain sledoval displej, kde kromě mé fotografie mohl vidět nepřeberné množství dalších údajů.
„MTPI potřebuje dobrého právníka, Trentone,“ řekl po několika minutách trpného vyčkávání. „Můžete se jím stát,“ říkal pomalu. Tohle by mě otrávilo, advokátní praxe mě dost nebavila. „Můžete se jím stát, ale nejdřív se musíte osvědčit při práci v terénu.“ Tak tohle bylo lepší. „Zatím zapomeňte na to, že byste se zašíval někde v soudních síních, nejdřív ukažte, co ve vás je. Tady vidím, že chronocykl ovládáte na výtečnou, patrně máte dobrý trénink z automobilových soutěží. To se vám může hodit, někteří agenti dojeli na to, že se jim nepodařilo včas odstartovat.“
Nu, s chronocyklem jsem zápasil někdy víc než dost, byly to mašiny neposedné a chtěly pevnou ruku. Instruktor patrně přivřel oko, a to zejména proto, že ostatní frekventanti kurzu byli v tomto směru naprostá nemehla.
„Bydlet budete v lineálu, dostanete přidělen malý byt tady v Atlantopoli. Později si můžete zařídit i další byt, může být i v některém z meandrů, ale musíte být kdykoli dostupný a hlavně – takový byteček si budete platit pěkně ze svého.“
No, zatím jsem o jiném bytě neuvažoval, ale Veronika dost neuváženě prozradila, že mimo činnost pro MTPI vykonává lékařskou praxi kdesi ve střední Evropě, což by… Arsain přerušil mé myšlenky.
„Stravovat se můžete tedy sídle MTPI nebo kdekoli jinde. Na cesty do meandrů dostanete diety v podobě místní měny. Budete si s tím muset vystačit. Málokdy se totiž stane, že v případě zdržení dostanete nějaký peníz navíc, byť na něj máte nárok.“
To příliš nepotěší, ale uvidím, jak to chodí.
„Pokud by vás někde v Římě nebo v blízkém okolí zabásli a hrozilo by vám otroctví, vězení nebo smrt, MTPI vás z průšvihu vytáhne. Na vaše náklady. Mohu-li dobře radit, tak si v Římě jako trest dohodněte vyhnanství, z toho se můžete dostat mnohem levněji.“
Divně se přitom šklebil.
„Chovejte se nenápadně a respektujte místní zákony, ať jsou jakkoli podivné. To neznamená, že byste se měl pokaždé nechat zmlátit, ale vezměte na vědomí, že stanete-li se v daném meandru personou non grata, budete jej muset opustit a tím také nesplníte daný úkol, na který bude muset nastoupit někdo jiný. Potom se zvedají náklady, což se tam nahoře velmi špatně vysvětluje.“
Byrokracie bují v každém věku, v každém úřadě i v každém meandru. Ale – stejně by mě zajímalo, kdo tuhle MTPI vlastně financuje.
„Zítra vás pošlu do akce,“ navázal pomalu. „Ne, nebojte se, zatím nepůjde o život. Půjde o fotografování starých rukopisů. Typická práce pro začátečníky. Je to zcela bezpečné, pokud neuděláte nějaký přehmat. Budete to dělat nějakou dobu, než se otrkáte.“
Vida, hned tady mám odpověď. Záchrana starých rukopisů, považovaných za nenávratně ztracené. Existují lidé a instituce, které jsou za takový materiál ochotné zaplatit kdovíco. Vím, že někteří agenti létají do meandrů jako dokumentaristé, s miniaturními kamerami. Kdyby se podařilo natočit nějakou klíčovou bitvu, také by to po finanční stránce nemuselo být k zahození. Takové dokumenty zatím nejsou veřejně přístupné, ale asi bude nutné přihlížet i ke komerční stránce věci.
„Procvičujte si řečtinu, Trentone, bude se vám hodit,“ pokračoval Arsain v monologu a nenechal mě příliš vydechnout. „Na první mise obvykle nováčci necestují sami, půjdete na to ve dvojici. Dostanete jednoho z nejzkušenejších průvodců. Doufám, že už jste slyšel o jménu Pastor.“
Nemohu říct, že by mě to doslova nepřimrazilo k židli. Naštěstí jsem se ovládl a přikývl.
„Je to skvělý muž, jen má občas tak trochu zvláštní způsoby. Někdy si hraje na kněze, to je ostatně jeho původní povolání, než ho exkomunikovali. Ale zadaný úkol vždy splní, a tak mu nad těmi extravagancemi zpravidla přivřeme oko.“
Stiskl knoflík. O třicet vteřin později vpochodoval do místnosti asi pětatřicetiletý muž podobné postavy jako Arsain. Vysoký, štíhlý, černé vlasy už ustupovaly vysokému čelu, měl je sčesané dozadu a namaštěné nějakým lehce páchnoucím tukem. Na očích černé brýle, na krku křížek.
„Pochválen buď Ježíš Kristus,“ slušně pozdravil takovým huhňavým hlasem, až jsem věděl, že ho vždy poznám mezi tisíci jiných.
„Pastore, představuji vám Trentona. Zítra spolu cestujete do Alexandrie. Máte čtrnáct dní času, pak začne knihovna hořet. Parametry jsou nastavené – rok 49.“
„Před Kristem?“ zahuhňal Pastor a bez vyzvání si sedl. Ruku mi nepodal.
„Trentone, tohle je Pastor, váš kolega.“
Ovšem, byl to on. O nějakých třicet let mladší, o nějakých pár kilo lehčí. Ale ten pohled byl stejný. Oči flegmatika.
Tak právě s tebou, hochu, budu teď mít co do činění, říkám si. Prezentovali tě jako schopného člověka, a že jsi všeho schopný, to už vím. Ví to také Arsain. Nepochybuji o tom. Snad má ten Pastor taky nějaké dobré vlastnosti.
Lehce jsem pohnul hlavou na znamení, že toho člověka beru na vědomí. Bylo to osudové setkání; od toho dne jsem se Pastora nezbavil, a to ani tehdy, když už dávno nebyl agentem MTPI.
Jen odkudsi z dálky mi zněla ta zvláštní slova: „Zabij Pastora, Trentone.“ Cosi mi říkalo, že bych to měl udělat hned, ale něco jiného tu myšlenku zase zaplašilo a pak už mi vůbec nepřišla na mysl.
A tak jsem ráno odcestoval do Alexandrie roku 49 před naším letopočtem.
* * *
Malý slovníček
Carnotův zákon – pro každý bod v hlavním proudu existuje minimálně jeden alternativní bod v lineárním meandru. V důsledku to znamená, že v každém okamžiku dějin existují minimálně dvě souběžné reality.
Kolzingerův bod – okamžik v čase, kde se přímý proud štěpí na dvě linie. Vzniká pružný meandr.
Lindemannův skok – možnost okamžitého přesunu na stejné místo, ale v jiné časové souřadnici. Lze uskutečnit pomocí voperovaného zařízení zvaného Lindemannův čip. Používají agenti MTPI na rizikových misích.
Lineál, přímý proud – linie času, která sleduje historii tak, jak byla zapsána k 1. I. 2101.
Maragon – pomocný časový proud. Časový tunel, který přímo spojuje oba body při putování časem. Jím pronikají stroje času z jedné doby do jiné, současně jej lze zakřivit tak, že vyústění může být i na jiném místě v prostoru. Pojmenován po svém objeviteli.
Meandrová římsa – pomocný prostor, který umožní sklouznout po okraji lineálu mimo standardní meandrový styk. Lze tak dosáhnout časového rozptylu plus minus WOO let. Cestování po meandrové římse je energeticky velmi náročné.
Morganův čip – je implantován do levého zápěstí poutníka. Vytváří tzv, Morganovo pole, jehož pomocí lze zachytit přítomnost poutníka v dané době. Je pevně propojen s chronocyklem, který je členovi MTPI přidělen. V případě, že hrozí Morganovu čipu zničení, automaticky se povolá chronocykl, který bývá obvykle zaparkován v Maragonu.
MTPI (Meander Time Patrol Institution), též Hlídka – organizace, která má za úkol střežit přímou linii a zabránit škodlivým vlivům pronikajícím z meandrů. Ideálním úkolem by bylo meandry zcela paralyzovat a izolovat, ale protože tok času není zcela lineární, občas pronikají k přímé linii vlivy jiných meandrů. Nutno podotknout, že mnohé meandry vznikly nedbalostí strážců nebo dokonce jejich přímým škodlivým vlivem. Uvažuje se o tom, zda by nebylo výhodnější činnost MTPI zcela ukončit a ponechat vývoj času jeho přirozenému chodu, ale zatím MTPI funguje nadále.
Pružný meandr – meandr ve stavu zrodu. Osciluje a jeho existence je nejistá. V krátké době po svém vzniku může zaniknout, ale také se proměnit v meandr lineární nebo v rameno.
Rameno – počáteční fáze zanikajícího meandru, nelze do něj vstoupit z budoucnosti, ale pouze z minulosti. Rameno trvale zaniká, pozvolna přechází v slepé rameno.
Slepé rameno – pozůstatek meandru, do nějž v konečné fázi nelze vniknout ani z budoucnosti, ani z minulosti. Nelze z něj ani uniknout. Jedinou možností, jak komunikovat se slepým ramenem, je výduť, nelze ji však použít pro dopravu osob ani materiálu. Slepé rameno zaniká v hrdle meandru; hrdlo se zužuje směrem k bodu, který je označen jako střed světa.
Stillmanův zákon – není možná násobná existence stejné osoby v jednom meandru. Přestože kauzalita tuto skutečnost připouští, dojde vždy k události, která tuto násobnou existenci znemožní.
Verdanova clona – silová kopule, pod níž nefungují Morganovy čipy a chronocykly obvykle kolabují po pěti minutách.
Výduť – vodorovný výběžek času, jímž lze proniknout do slepého ramene nebo z něj uniknout. Vznik výdutě je podmíněn vysokou energetickou náročností.
