Josef Pecinovský – Svitky ze Sahary

Již téměř dva tisíce let stojí v Alexandrii Pompeiův sloup. Tyčí se uprostřed prázdného prostranství do výše sedmadvaceti metrů a střeží jej dvě kamenné sfingy. Kdysi na tom místě stávala Serapova svatyně. Všeobecně se má za to, že tento sloup dal postavit Caesar na památku svého mrtvého soka i přítele, ale archeologové zjistili, že pochází až z Diokleciánovy doby.

Měl jsem tu čest navštívit Alexandrii, když zmínění dva pánové vedli svůj ideologický spor. Po pravdě řečeno, zamýšlel jsem se podívat, jak to s tím sloupem vlastně bylo, ale nějak jsem se k tomu nedostal.

Zato jsem se měl stát pěšákem na bojišti té velmocenské hry. Já, Pascal Abel Trenton, řadový člen MPTI, jsem byl do Alexandrie roku 49 před naším letopočtem vyslán na rutinní cestu. Trochu se to ale zvrtlo.

* * *

Začetl jsem se. Možná až příliš. Vím, neměl jsem to dělat, byl jsem tady kvůli něčemu jinému, ale byl jsem obklopen časovou brzdou a myslel jsem si, že mám tedy času dost. Bohužel, měl jsem si víc všímat svého okolí.

Četl jsem Heleneis. Jistě, nemůžete tu báseň znát, zmizela v propadlišti věků, nenávratně a beze stopy. Dokonce se ztratily i všechny zmínky o těch dvaceti tisících verších. Jeden opis měl zmizet za několik hodin, a proto jsem tady vlastně seděl.

Do této knihovny jsem docházel už desátý den. Maskoval jsem se dobře, nikdo v davu by ve mně nehledal cizince. Pravda, má řečtina nebyla na úrovni, ale to jsem zdůvodnil tím, že přicházím z daleké země Hibernie, co leží mnoho tisíc stadií daleko, a jako zámožný obchodník jsem přicestoval do Alexandrie jen z toho důvodu, že jsem zatoužil poznat řeckou vzdělanost.

Ostatně, byla to pravda, mí předkové skutečně pocházeli odkudsi z Irska, než se rozhodli skoncovat s Evropou a přesídlili do Nového světa. Ale o tom jsem tady v Alexandrii zrovna moc nemluvil. Nechal jsem si říkal Trentinus, aby mé jméno nebylo nápadné, a abych zase nemusel moc lhát.

Před vchodem do ponuré budovy Knihovny jsem vždy po ránu spatřil takový malý anachronismus, který bych ve starověku neočekával. Sedával tu pravý indický fakír, obklopený košíky, s píšťalou v ruce, a za malý peníz nechával tančit velkou kobru. Jak se dostal do Egypta mi neprozradil. Buď neuměl řecky, nebo si to chtěl nechat pro sebe, nebo prostě vůbec nevěděl, kde vlastně je, protože mu zeměpis nic neříkal.

Já tu byl kvůli něčemu jinému. Měl jsem fotografovat. Všechny svitky, které jsem měl v dosahu, snímek po snímku, regál po regálu, každou stránku, každý znak, každý obrázek. Měl jsem zachránit ztracená literární díla pro budoucnost.

Odyseovo putování, to není pouhá pověst, to jsou tři básně o celkem pětatřiceti tisících verších, doplňují Odyseu v jeden harmonický celek. Vždyť v samotné Odysei se o trojském koni vůbec nepíše, tady před sebou mám ale text, kde je popsán pád Tróje se všemi podrobnostmi, se všemi dialogy, i se smrtí krále Priama a útěkem Aineiásovým…

Uchválila mne Achilleis, ty tisíce prostých veršů o životě nejslavnějšího řeckého hrdiny, od narození až do chvíle, kdy se ujal slova Homér a nechal ho na trojské pláni trucovat, ba přímo stávkovat.

Ifigeneia, Orestes, Télemachos, Kirké… I o této nymfě jsme tu našli spis, kde se popisují příhody zcela neznámé.

Kolem mne postávalo jen na tomto podlaží šestapadesát úžasných soch. Všechny se proměnily v průběhu věků v prach. Jistě nebylo náhodou, že dvacítka z nich představovala Kleopatru, a to byla tato královna teprve na začátku své panovnické kariéry.

Venku, v ponurém šeru horkého egyptského večera, se právě střetla římská garda s místní domobranou; byla to jen taková drobná potyčka, která měla mít nedostižné následky. Vše, čím jsem teď obklopen, se změní v popel, ty tisíce úžasných svitků, ta moudrost věků, ta nádherná slova přenesená z myslí geniálních autorů na papyrus.

To vše tu musí zůstat a podlehnout zkáze, do poslední molekuly se vše musí proměnit v popel, ani atom se nesmí dostat do našeho věku, jen ty myšlenky, to nejvzácnější, co tu je, se přenese spolu se mnou tam, kde lidé ta slova znovu dokážou ocenit.

* * *

A do toho hučí vysavač.

Zdá se mi, že slyším kroky toho nervózního knihovníka, co sice většinu času věnuje opisování textů, ale jinak má oči jako ostříž. Schovávám přístroj, svitek nechávám ležet před sebou.

Ale ten hluk sem přece nepatří…

Zní někde za rohem, a nedá mi to, abych se tam nevydal.

Jako kdybych se dostal do průvanu. Přede mnou zeje cosi na způsob zívající tlamy o průměru větším než půl metru. A stovky svitků, které tady ležely zasunuty v koších, na regálech uspořádané do úhledných pyramidek, s visačkami ve tvaru obdélníčků, popsanými svědomitým knihovníkem, se náhle vznášejí ve vzduchu, jen chvíli jako by zaváhaly a pak se střemhlav vrhají právě do toho jícnu, aby mizely nikoli ve tmě, ale kdesi za bariérou.

Nemusel jsem příliš hádat, kam se tyhle svitky vlastně dostávají.

Už taky slyším smích. Nu, mohlo mě to napadnout.

Kdo jiný než Pastor, dostatečně známý svou neúctou k dodržování pravidel a doslova žízní po každém dobrodružství, které mu vynese nemalý obnos.

Přídomku Pastor se tomu člověku dostalo tehdy, když loupil zlato ve starověkých chrámech a dosti hanlivě se vyjadřoval o tradičním řeckém a římském náboženství, a na každém kroku měl propagovat křesťanství. Neskončil sice v aréně nebo na kříži, Nero mu byl milostiv, ale nic posvátného před ním neobstálo. Ostatně, soudím, že křesťanské chrámy by mu mohly posloužit stejně, ale v antice jich stálo poskrovnu. Prý taky kdysi studoval teologii, ale co je na tom pravdy, nevím.

Uvědomil jsem si, že vlastně ani nevím, jak se ten člověk jmenuje doopravdy, ale nijak jsem nebyl nadšen, když ho šéf vyslal na misi se mnou. Měl mapovat rukopisy v sousedním poschodí. Vzal to doslova, a na nějakém tom poschodí mu nezáleželo.

„Nezbláznil ses?“ povídám.

„Za půl hodiny to tady všechno shoří,“ ušklíbl se a posunul hubici sacího stroje do sousední uličky.

Další a další svitky mizely kdesi v nulovém prostoru a braly s sebou i ta oblaka prachu, která na skladované makulatuře za dlouhé roky ulpěla.

„Ženeš se do průšvihu,“ povídám.

„Jo, a ty v tom jedeš se mnou, Trentone, to doufám víš.“

„Jen abych z toho taky něco měl,“ zabručel jsem a přemýšlel, jak mu tu šarádu překazit. Jednou otevřenou výduť není tak jednoduché sklapnout, a pokud si představujete, že stačí vytáhnout kabel ze zásuvky, tak zůstaňte zpátky ve svém století.

Aby toho nebylo málo, zaslechl jsem za sebou kvílení.

Byl to ten zvláštní dialekt řečtiny, který ze sebe vypouštěl Aragolos, kdykoli byl rozrušen.

Vidět starověkýma očima přístroj, který v této době neměl co dělat, který navíc působil odporný pazvuk a vlastně nechutný kravál, vidět papyrové svitky, jak si volně poletují vzduchem, vidět to tajemné světlo pocházející odkudsi z výdutě, to muselo být na člověka žijícího v civilizaci poměrně primitivní příliš. Mohl jsem jen předpokládat, že ubohý Řek v tomto úkazu spatří přinejmenším samotného Dia, který sestoupil z Olympu a rozhodl se takto potrestat nehodný lid, mohl si zde personifikovat Apollóna, vůdce devíti Múz, či dokonce samotného Hélia, který právě sestoupil ze svého slunečního vozu. Od Řeka této doby bych očekával před božským zjevením přece jen víc pokory, než nakonec projevil.

* * *

Očekával jsem, že Pastor je na něco podobného připraven a že si zabezpečil zadní vrátka, ale on byl klidně ochoten třeba vjet terénním vozem na Římské fórum, pokud by to vyhovělo jeho záměrům.

„To čumíš, dědku, co se tady děje,“ řekl, ale použil k tomu angličtinu, což Aragola vyprovokovalo k nepředvídatelné akci.

Snad jen sám Ptah ví, odkud se vzala hůl v Aragolově ruce. Mocně se s ní rozehnal – proti mně, jako kdybych já byl strůjcem toho zmatku. Protože jsem to nečekal, ani jsem nestačil uhnout. Přiznám se, že to trochu bolelo, Aragolos totiž o mne hůl málem přerazil, ale naštěstí se netrefil do hlavy.

Ale neměl jsem čas mu za tu újmu jakkoli spílat. Hůl totiž rozhořčenému Řekovi vypadla z rukou a dostala se do proudu, kterým Pastor vysával ty vzácné informace. Aragolos nemínil o svůj nástroj přijít. Udělal krok, pak další, snažil se rotující kus dřeva zachytit, a tak se stalo, že se dostal do proudu i on.

Otvor vysavače mohl za normálních okolností pojmout anakondu, pokud se nerozhodla otevřít tlamu. Papyrové svitky se občas nahromadily v rozšířeném ústí a bylo třeba je poněkud urovnat, což Pastor zvládal s neuvěřitelnou bravurou.

Ovšem Aragolos uvízl v otvoru nohama. Ten podtlak mu napůl stáhl chitón. V našem světě zůstaly hlava a ruce, které se bláznivě komíhaly v pyretickém třasu, a ústa vydávala skřeky, kterými se patrně nešťastný knihovník dovolával všech božstev; v tom zmatku jsme nemohli rozeznat, zda egyptských či řeckých.

Pastor ze sebe vyrazil nechutné zaklení, které se nehodí citovat ani v tomto pokleslém spisku, a pak seřval mě, jako kdybych za to mohl.

„Tak něco dělej!“ dodal, když vyčerpal přehled nadávek.

„Vypni aspoň ten ohavný stroj!“ namítl jsem. Pozoroval jsem, že hukot vysavače se utlumil a otáčky se snížily. Inu, dostal až příliš tučné sousto.

„To se ti lehko řekne, víš, jak daleko do výdutě už se ten dědek dostal? Kdybych to vypnul, tak…“

Že by Pastorovi záleželo na jednom Řekovi ze starověku? Ne, ne, Trentone, tady jde o to, že Aragolos nepochybně uvízl na rozhraní dvou meandrů. Vypnutím vysavače by nepochybně mohlo dojít k narušení struktury. V případě malého svitku papyru by to zas tak nevadilo, ale ten Řek má určitě aspoň šedesát kilo.

Chytili jsme nebožáka za ruce a táhli jsme ho zpět, do Alexandrie, ale Aragolos nebyl schopen jakéhokoli logického přemýšlení, a ostatně, já se mu nedivím. Cítil jsem, jak mi pod rukama klouže dál a dál, až ho Pastor pustil, mávl oběma rukama a zatlačil jej dovnitř, nic nedbaje, že mu může zlomit nějakou tu kost.

Ještě chvíli jsme mohli hledět do vyděšených očí nešťastníka a pak se vše, co z něj zůstalo, zhmotnilo v utržený cár chitónu, který po necelé vteřině zmizel kamsi do světelné tmy za svým majitelem.

Měli jsme co dělat, abychom nenásledovali Aragolova příkladu, a snad by nás ten proud strhl s sebou oba, kdyby se otáčky přístroje prudce nesnížily a sama hmota stroje se nezačala soustřeďovat sama do sebe.

„Kde jsi vůbec vzal ten krám!“ řval jsem nepříčetně na Pastora, vědom si toho, že průšvih je dokonán a že se z toho jen tak nedostaneme.

„Na trhu v Celestě seženeš všechno! Teď ale koukej hasit.“

Jistě, to, co nás teď obklopovalo, už nebyl prach, ale dým. Přece jen se v knihovně mělo víc uklízet. Přetížený přístroj byl patrně rozžhavený nebo přeskočila jiskra, ostatně koupit něco takového z druhé ruky je vždycky riziko.

Ono se to řekne hasit, ale čím?

V moderních knihovnách lze tu a tam zavadit o hasicí přístroje, které v případě potřeby selžou, a o hydranty, které obvykle bývají bez vody. Když už v nich voda je, dokončí to, co načal oheň, a knihy už nejsou k ničemu. Pak tam také bývá červené tlačítko požárního hlásiče.

Co ale máme chtít po knihovně v hlubokém starověku? Protipožární zabezpečení sestávalo z hlasivek, kterými jsme mohli přivolat pomoc, pokud by někdo měl zájem trochu se přidusit kouřem.

Udělali jsme to jediné, co za dané situace bylo možné. Vyběhli jsme z budovy ve snaze zachránit holý život; nevěřili byste, jak dobře takový papyrus hoří, jak plamenům chutnají regály, a jak se zdálo, dokonce i kamenné stěny vymazané hlínou nebo k čertu jaké pojivo to vlastně tenkrát používali.

Ovšem přivolat někoho, to bylo v daném okamžiku nad lidské síly. V těsném prostoru před knihovnou se spolu potýkaly dvě ozbrojené skupiny a věru bylo jen těžko poznat, kdo je kdo, protože v té změti blýskajících se štítů, svištících mečů, poletujících oštěpů, bodajících kopí a řevu raněných nebylo vůbec nic, v čem by se člověk mohl pouhým okem orientovat. Nezdálo se, že by bojující muži projevovali jakýkoli zájem o to, že tady před nimi hoří nesmírné poklady,

„Tak je všechno v suchu,“ pronesl Pastor, když jsme dokázali zmizet před tou zkázou boční uličkou a octli jsme se na nábřeží. Ještě stále jsme mohli vidět mohutnou pyramidu majáku, jednoho ze sedmi divů světa, který, kdyby mohl, tak by kroutil hlavou nad počínáním těch bezvýznamných shluků organické hmoty.

„Jak to myslíš?“ optal jsem se lapaje po dechu. Ten úprk úzkými uličkami mezi osly, stánky se vším možným a prchajícím lidem všeho druhu mi příliš energie nedodal.

„Měla shořet Alexandrijská knihovna? Měla. Jak vidíš, hoří,“ ukázal na sloupec dýmu stoupající nad město.

„Ale měli ji zapálit Caesarovi vojáci, když…“

„A jak víš, kdo ji zapálil? Dějiny se na to ptát nebudou,“ pokrčil rameny Pastor a v duchu jistě počítal, o kolik se navýší jeho konto, až zpeněží svůj úlovek.

Přesto tam něco neladilo, a on to věděl právě tak dobře jako já.

„Víš, hochu, brzy bych nechtěl být v tvé kůži, myslím, že ti bude pořádně horko.“

Tady jsem měl pravdu, horko mu bylo, ale současně jsem se zapotil i já.

* * *

Když jsme tam tak čekali v té zatuchlé chodbě a čekali na disciplinárku, přecházel Pastor nervózně chodbou, co chvíli zakládal ruce na prsou, skláněl hlavu k rameni, jako kdyby ho něco bolelo, pak si zase třel nos. Kdo by ho neznal, tak by si mohl myslet, že je nervózní a dává si dohromady obhajobu, ale já mu téměř uměl číst myšlenky. Ten se dokázal především hluboce zamyslet nad tím, kde vlastně udělal chybu, a především osnoval plány, jak se dostat k těm svitkům, které se mu s takovým rizikem podařilo, odvát z alexandrijské knihovny.

„Co se dáváš s tím chlapem vůbec dohromady?“ povídá Veronika.

Dala si záležet, aby to vypadalo, že jde náhodou kolem, protože tady měla co do činění, ale já jsem dobře věděl, že neměla. Tím hlavním bodem její pozornosti jsem byl já a ona si na chvíli přisedla, snad aby mi dodala odvahy, na což Pastor reagoval pohrdlivým posunkem a zvláštním úšklebkem. On si sháněl ženy výhradně mimo vlastní století; ostatně, já jsem vlastně ani pořádně nevěděl, v které době ho vůbec odchytili, než ho zverbovali jako člena MTPI, ale určitě z té časové zatuchliny pocházeli samí ztřeštění troubové.

Veronika byla lékařkou z jiné dost podivné doby. V okolí dvacátého století jsou meandry tak zauzlené, že nemělo cenu rozplétat jednotlivá ramena. Ponechávali jsme to století jeho osudu, ostatně já jsem byl členem sekce pro antický Řím, což byla podřízená součást odboru pro paralyzování škodlivých jevů. Jednou se musím Veroniky zeptat, jak se k téhle práci dostala, tedy ne k té medicíně, ale ke službě v MTPI.

„Co se dáváš dohromady s tím chlapem,“ řekla Veronika poněkud vyčítavě. „Víš, že je to blázen.“

„Vím, ale nikdo mi neřekl, že ho tam nasadili taky. A pak, já jsem o tu knihovnu tolik stál,“ dovolil jsem si přiznat se k malé slabosti.

„Já vím, vymetáš knihovny ve všech staletích, ve všech palácích a v každém chrámu. Co z toho máš? Jen nepříjemnosti.“

„Podívej se, mohlo to být horší. Členy MTPI jsou i takoví, co se pletou do bitev a různých válek, a já nestojím o to urovnávat nějaké válečné spory.“

„Já vím, ale když ten Pastor…“

„Pastor tam vůbec neměl co dělat,“ řekl jsem trochu rozhořčeně. „Ale asi si řekl, že když mohu materiály z knihovny zachraňovat já, on si taky přihřeje svou polívčičku. A tak nakonec vůbec nevím, jestli jsme tu knihovnu zapálili my nebo ta Caesarova cháska?“

„Tak to komisi vysvětli!“ řekla důrazně.

„Těm tam?“ ukázal jsem za zeď. „Tady platí jediné – nevysvětlovat. Ortel už je dávno napsaný, asi mají dost schopných strážců,“ pokrčil jsem rameny s vědomím, co mě asi čeká.

„Já vím, s Carnagonem je těžké pořízení.“

„Ty už jsi s ním měla… taky něco do činění?“

Pokrčila rameny.

„Jednou, ale to bylo něco jiného.“

„Řekni mi o tom něco.“

„Snad někdy jindy,“ mínila. „Ale hlavně si nenech…“

Otevřely se dveře, ostrý hlas vykřikl, že pánové Trenton a Pastor jsou očekáváni, a tak jsem se už nedověděl, čeho jsem se měl vystříhat.

Na Pastora bylo spolehnutí. Na mou obhajobu neprohodil jediné slovo; pravda, neřekl ani nic, co by mi přitížilo, a já jsem během toho krátkého procesu raději mlčel. Důkazy byly pohromadě. Materiál odnesený z prvního století před naším letopočtem, narušení historické kontinuity neodpovědným jednáním, prozrazení existence MTPI zavlečením moderní techniky.

„Ale ten jediný svědek o tom nic nemůže vyprávět,“ namítal Pastor.

„A likvidací náhodného svědka,“ dopadla poslední rána, „který se nešťastně přimotal k celé té nešťastné události.“

Ovšem, sám velký Carnagon, který jiný soudce by si mohl vychutnat ubohé oběti. Člověk velmi pochybné minulosti (nebo budoucnosti?). Muž, který neměl tu nejlepší pověst jako strážce, a muž, který měl tu nejhorší pověst jako soudce. Uměl v tom chodit, na rozdíl ode mne.

To, že se provinil především Pastor, ho nezajímalo. To, že u Pastora se jednalo zhruba o jedenáctý přestupek a já měl rejstřík čistý, ho už vůbec nezajímalo. Ostatně po dnešku už jsem ten rejstřík zase tak čistý neměl.

„Že by ten svědek nic nemohl říct?“ pronesl pan Carnagon po nezvykle dlouhé amatérské pauze. „Předvolejte svědka.“

To se dalo čekat. Naši „přátelé“ z Hlídky se činili. Vzájemná řevnivost mezi strážci z různých dob dokázala zázraky. Někdy jsme i spolupracovali, ale když se našla příležitost někoho potopit, byli vždy po ruce.

Přišel korunní svědek. Málem jsem ho nepoznal.

Pravda, knihovník Aragolos dnes na sobě neměl chitón, ale jeho vous byl stále upraven po řeckém způsobu a takto nemožně si kadeřit vlasy dokázali jen marnivci doby ptolemaiovské. V té přiléhavé kombinéze byl nesvůj, až jsem si řekl, že ho snad takhle vymódit nemuseli.

Mluvil tím svým alexandrijským dialektem řečtiny, co jsem mu tak špatně rozuměl. Ostatně, i kdyby mu člověk nerozuměl ani slovo, bylo by z jeho mimiky všechno jasné. Ten dlouhý ukazovák několikrát během projevu ukázal na lavici obžalovaných a mně připadalo, že mě chce propíchnout. Ani jednou však neukázal na Pastora!

A když jsem pak uvažoval o všech souvislostech, tak jsem pochopil, že přes vířící svitky a hustá oblaka prachu vlastně ani nemusel ze své pozice Pastora vidět. A pak, když už uvízl ve výduti, ho sice mohl zahlédnout, ale jeho schopnost vnímat okolí se dramaticky snížila k nule.

Hrome, kam se ten Aragolos vlastně dostal? A kdo ho z výdutě vysvobodil a tím vlastně způsobil, že ze sebe může sypat takové lži a obviňovat mě nejen z toho, co jsem udělal, ale i z toho co jsem neudělal, a vlastně udělat ani nemohl.

Aragolos měl právo být rozhořčen; kdyby mohl soudit, nechal by mě hodit lvům. Ale vždyť já ze všeho nejvíc ublížil jeho lásce, Alexandrijské knihovně.

Postupně jsem si uvědomoval, co všechno jsem spáchal. Nakladli na mne tolik obvinění, že toho bylo dost na tři lidské životy. Vše bylo zcela jasné, jen já jsem tím největším vyvrhelem. Ohrozil jsem kontinuitu dějin, dal jsem vzniknout novému meandru (nikdo mi nevysvětlil, jak vlastně), o bilanci hmoty ani nemluvě.

Ale doširoka jsem vytřeštil oči ve chvíli, kdy mi Carnagon položil nevinnou otázku: „Kde se nacházejí všechny ty svitky, Trentone? Pro vyrovnání bilance je velice důležité vrátit je zpět do správného věku.“

Už už jsem otvíral ústa, abych mu řekl, že se ptá toho špatného, a vrhl jsem pohled na Pastora, a ten se šklebil jako bůh Dionýsos po dvanáctém žejdlíku a tvářil se, že o tom všem slyší poprvé, a já pochopil, že i kdybych řekl, že to má na svědomí on, že bych si nijak nepomohl, a navíc bych v očích všech vypadal jako krysa, která chce shodit vše na přítele. Vůbec by nevadilo, jak špatnou pověst mezi námi Pastor má.

Pokrčil jsem rameny. Já to prostě nevěděl, ale Carnagon si to vyložil jako další porušení etiky strážce.

Netrvalo to dlouho, snad jen dvě tři hodiny. Pozastavené licence, to se dalo čekat, a to na dobu nekonečnou. Přesněji řečeno na tři roky. Víte vy, pane Carnagone, jak dlouho trvají tři roky?

Jen mě trochu blažilo, že Pastor vyfasoval stejnou pálku, prý za to, že se nepokusil, ač zjevně mohl, udržet chod věcí ve správném proudu.

Je ten Carnagon tak zaslepený, nebo mu Pastor něco slíbil?

Teprve potom, když už bylo po všem, jsem si uvědomil, že Aragolos má na sobě slavnostní uniformu strážce. Jak jsem byl naštvaný a rozhořčený, tak jsem to vlastně neviděl. Než jsme se dočkali toho slavného procesu, dokázal někdo Aragola zverbovat do MTPI. Panečku, tohle je správný chlap, ten už si příště pohlídá, aby mu tam nějaký obejda nekradl svitky.

Pak jsem si něco uvědomil. Vždyť je přece docela možné, že Aragolos byl členem MTPI dávno předtím, než mě vůbec poslali do Egypta za dokumentací. Jistěže, nebylo to na něm poznat, a on, liška podšitá, nedal nic najevo. Jen ten Pastorův vysavač ho přece jen trochu vykolejil, takový podraz nečekal.

A pak, ta Pastorova specialitka odehrála Aragola výduti do jiného meandru a patrně i na jiné místo této planety. Jak by se asi odtamtud dostal, kdyby neměl možnost přivolat hlídku?

* * *

Tak jsem seděl doma, ve svém bytečku na východním pobřeží, ve městě zvaném Atlantopole, které mi bylo tak cizí, a marně jsem přemítal, co budu dělat. Nikdo by nevěřil, jak se čas dokáže vléct, když člověk nemá co na práci a dokonce ani nemá vyhlídky nějakou práci dostat.

Je to smutné, ale už jsem vlastně nikoho ve své době neznal. V posledních letech jsem se pohyboval jen mezi členy MTPI a hojně jsem se vyskytoval v jiných meandrech. De facto jsem na svou dobu už takřka zapomněl. To sice možná neznamenalo, že by lidé této doby zapomněli na mne, ale nikdo se neozýval, nikdo mi nevolal, na ulici mě nikdo nepoznával a sousedy v našem domě jsem neznal ani předtím.

Kdyby tu aspoň byla Veronika, s tou si člověk mohl poklábosit nebo někam vyrazit, ta ale v reálu žila o padesát let dřív a já jsem za ní nesměl. A ona, potvora, ač sice slíbila, že mě v tom jen tak nenechá, tak si na mne ani nevzpomněla.

Když jsem si tak pomyslel, že všichni mí přátelé jsou pěkní holomci, a když jsem v průšvihu, tak se ke mně neznají, uvědomil jsem si, že z mého trestu zatím uplynuly jen tři dny.

Tak takhle to nepůjde, Trentone. Co kdyby ti jednou vzali licenci úplně? To bys teprve viděl, jak dokáže být čas nekonečný. Pravda, pokud budu mít za společníky takové lidi, jako je Pastor, nebude to s tím odebráním licence dlouho trvat.

Konečně někdo přišel. Ne, nebyla to Veronika, ta by přistála někde v parku a slušně zazvonila. Pastor si vletěl přímo do pokoje.

„Tak co se tady válíš, jdeme!“ halekal zvesela.

„Kam? Mám na tři roky zaklapnutý zámek.“

Ukázal jsem mu ruku, na níž se blýskal lesklý obojek, docela nápadný přístroj, který zabezpečil, abych ze svého meandru nemohl vyklouznout ani o jedinou vteřinu jinam.

„A ty myslíš, že když jsem si dokázal poradit s Alexandrijskou knihovnou, že mě vyvede z míry nějaký obojek?“

Viděl jsem, že on na ruce nic podobného nemá. Ale mohl taky přicestovat z jiné doby a teď dělat důležitého.

„Můj šperk je teď vystaven v mém bytě, na nočním stolku. Pokud by si někdo nechal udělat detekci, usoudil by, že spím. Vrátím se tam za deset patnáct minut, ale mezitím si mohu udělat výlet tři čtyři měsíce dlouhý.“

„Jistě, a pojedu odsud na kole, nebo si koupím skútr,“ odtušil jsem jedovatě, ale už mě načal. Jistě, nedostal se sem jen tak, z této doby a z tohoto meandru rozhodně nepochází.

Odkud ten dobrodruh vlastně je?

Na nic se mě neptal a přiložil k mému náramku malé kleštičky. Šperk sjel z ruky jako had a zazvonil na podlaze.

„Necháme ho tady, v křesle,“ povídá. „Pěkně si dáváš po obědě šlofíka, ostatně stejně nemáš nic jiného na práci. Za čtvrt hodiny budeme zpátky.“

Já hlupák se taky nechám zlákat na kdejaké pozlátko. Jen to, že mě zbavil nudy, stačilo, abych mu naletěl.

Copak by si na mne vzpomněl, kdyby mě nepotřeboval? Když už na nic jiného, tak abych mu dělal volavku, a abych byl tím, kdo se nechá chytit.

* * *

Poušť. Nefalšovaná, žhavá, suchá, prostě taková, jaké pouště bývají. Žár mě udeřil do tváře.

„Taky jsi mohl počkat na večer,“ říkám Pastorovi.

Stál vedle mne a díval se na hodinky. Chronocykl se mezitím propadl kamsi do hlubin věků a tam čekal, až jej opět zavoláme.

„Mohl, ale pak bychom tu nebyli nic platní,“ říká a pořád kouká na ciferník, jako kdyby tam dávali porno.

„A na co potřebuješ tady ty krámy?“ ptám se, když vidím, co všechno z chronocyklu vyložil. Několik dřevěných bedniček, dvě lopaty, nějaký ten krumpáč, ještěže tady taky vidím pár plechovek piva a nějaký balík, to by mohl být stan.

„To znamená, že tady pár dní zůstaneme, ale teď pojď chytat. Ono je sice horko, ale přece jen fouká svěží větřík.“

Mohlo mě napadnout, co chystá. Byli jsme ve stejné hodině a ve stejné minutě, ve které Pastor vytáhl vysavač a pustil se do úklidu Alexandrijské knihovny.

Nebyl to zase takový blázen, jak jsem si myslel, zneužil tady sice časové výdutě, ale natolik elegantně, že všechno to zboží se v čase vlastně nikam nepřesunulo.

Nebylo vidět, odkud se ten příval vzal, ale závan chladného vzduchu jsem jasně ucítil, zejména proto, že nás na okamžik zcela zahltil. To, co se začalo odkudsi z hlubin neznáma vynořovat, byly hromady prachu nasátého v alexandrijské knihovně, a pak se začaly sypat svitky. Po desítkách, po stovkách.

Pastor se v prostorovém a časovém určení nemýlil, trefil se tak přesně, jak jen to šlo.

Měl jsem co dělat, abych se z toho oblaku prachu vymotal, naštěstí svitky nebyly zase tak těžké, aby mi dokázaly přivodit nějakou újmu.

Vítr, který vál tou horkou pouští, dokázal nanejvýš odnést prašná oblaka kamsi k východu, svitky pak zůstaly ležet na nevábné hromadě.

Když smršť skončila, podíval jsem se pátravě na Pastora, který se spokojeně brodil mezi svitky a tu a tam do nich nahlédl.

„A co s tím tady budeš dělat?“

Podíval se na mne tak pohrdavě, jako kdybych projevil základní neznalosti aritmetiky.

„Ty sis stejně, jako ten trouba Carnagon myslel, že jsem ty knihy poslal někam do budoucnosti?“

Řekl to docela přesně, ale nevyjádřil jsem se k tomu.

„Hochu, to by je ode mne nikdo nekoupil ani za pět dolarů. Ty texty už v budoucnosti jsou, o to ses postaral ty, a já tomu nijak nebráním. To, co je pro sběratele důležité, je vlastnictví originálních starých svitků. Ale opravdu starých. Kdybych je poslal do budoucnosti, ukáže radiokarbonová zkouška deset, dvacet, možná sto let stáří. Co řeknou? Padělek. Ale když ty svitky pošleme do budoucnosti přirozenou cestou, hned jim naskočí na hřbet hezkých pár století.“

„Přirozenou cestou?“

„Ovšem, jak jinak. Tady to všechno zakopeme, a ať si tady ty knihy čekají dvě tři tisíciletí. Vyhrabeme je, až budou nejlepší ceny.“

Vím, řeknete si, ten Trenton je pěkný padavka, nechá sebou orat jako s oslem, ale já se v té době dostal do stavu jakési zvláštní chronoendogenní deprese. Ony totiž průniky meandry nejsou zcela bez následků. Jistě, ta choroba je popsána, příznaky jsou jasné a zřejmé, největší potíž je ovšem v tom, že postižený je obvykle nerozpozná a jeho okolí je k nim zcela netečné.

Impulzem, co mne dostal do kolen, byl ten neskutečně podlý Carnagonův proces, který ze mne udělal málem kriminálníka.

Aniž jsem to ovšem tušil, to, co se mnou vyváděl Pastor, byl nejlepší způsob léčby. Pohříchu tu byla jistá rizika, ale já si je neuvědomoval. Stál jsem tam v té žhavé poušti uprostřed hromady starých, či vlastně tehdy ještě nových svitků, a pozvolna jsem cítil, jak ze mne všechno padá.

„A co zloději?“ namítl jsem. Začínalo mi to myslet.

„V celém Egyptě kradou zloději zlato, zlato a zase zlato. Jejich aktivity se soustřeďují na západní břeh Nilu. Sem mají… Ne, hochu, neřeknu ti, jak sem mají daleko.“

Aha, je opatrný, vida! A protože jsem byl jen spolucestujícím, nevěděl jsem vlastně, kde přesně jsme, a dobu jsem mohl odhadnout jen přibližně, i když jsem si mohl být jist, že jde o zhruba stejný okamžik, kdy Pastor spustil v Alexandrii ten svůj vysavač.

Ale Saharu (kde jinde bychom asi byli?) prozkoumal důkladně. Nedaleko totiž zel otvor zvící tunelu pod La Manchem, a ukázalo se, že je to vyzděná jeskyně. Znamená to, že Pastor si tohle místečko dlouho a důkladně připravoval. Nyní nám nezbývalo nic jiného než nanosit tu horu svitků dovnitř. Nikdy bych nevěřil, že nám to může trvat déle než tři hodiny, ale nakonec byla Jeskyňka zcela zaplněna.

Nezbývalo než zazdít vstupní otvor, ale na to tady bylo dost kamení a také vše, co bylo třeba k přípravě kvalitního betonu, kterým jsme ty kameny zaspárovali. A pan Pastor, když to bylo třeba, se snížil i k manuální práci, a jak mu to se zednickou lžící slušelo.

Nakonec ještě několik kilogramů výbušniny uhladilo krajinu tak, že by nikdo nepoznal, co se tady pod zemí ukrývá. Pokrčil jsem rameny, když jsem si prohlížel úchvatný západ slunce a těšil se, že si konečně odpočinu od toho pekelného vedra. Zajímalo by mě, jak chce Pastor právě tohle místo po třech tisících letech znovu najít, ale nemělo by změnit svou pozici víc než zhruba o jednu vteřinu, jak jsem si to tak letmo propočítával, a hvězdy, které začaly vyskakovat na obloze, by také měly zůstat na místě.

Pastor stál vedle mne a zářil spokojeností. Zajímalo by mě, kolik podobných hnízdeček už si zařídil, a ještě víc mě začalo zajímat, na co k tomu potřeboval mne?

Tohle všechno by tady přece zvládl sám, a že by to bylo jen tak z vděku za to, že jsem ho při procesu nepodtrhl?

Pak zavolal chronocykl.

Podruhé, a potřetí.

Nešlo to.

„Kde jsi zaparkoval?“ Chtěl jsem se pošklebovat, ale když jsem mu pohlédl do tváře, zjistil jsem, že legrace skončila. Tak překvapeného jsem ho ještě neviděl.

„Ukaž, dej to sem,“ povídám, „mám s tím startérem už spoustu zkušeností.“

Mlčky mi podal přístroj. Stačil mi jediný pohled na displej.

Stiskl jsem Morganův bod na levém zápěstí. Očekával jsem informace o přesném čase a také souřadnice. Reakce však byla nulová, během okamžiku jsem se změnil ze strážce vyzbrojeného veškerou technikou v obyčejného člověka aktuální doby. Bylo to tak – Morganův bod nebyl ve slepém rameni funkční!

Ale tohle snad ještě není slepé rameno.

V tu chvíli mi taky nebylo dobře.

„Postaral jsem se, abys nezjistil souřadnice,“ ušklíbl se Pastor. Ovšem zrušit funkci Morganova bodu mohou jen velitelé… Anebo lidé, kteří se zmocní některých přístrojů. Ten ničema myslel na všechno.

Možná mě to mohlo trochu uklidnit, ale neuklidnilo.

„Jsme ve falešném meandru,“ odtušil jsem. „Mohl jsi s tím počítat, už když jsi začal luxovat.“

„Měl jsem za to, že Pompeiova vojska zapálí knihovnu tak jako tak…“

Málem jsem ho uškrtil, jak jsem ho chytil za límec.

„Jak jsi to říkal – Pompeiova vojska?!“

„Co blbneš?“ vysmekl se mi. „Bylo to jen taková šarvátka, měl jsem to dobře zmapované.“

„Hochu, tys ve škole vůbec nedával pozor,“ odsekl jsem.

„Co to s tím má co dělat?“

„Pompeia zavraždili ještě dřív, než vůbec mohl vstoupit na egyptskou půdu!“

„Co mi to povídáš, vždyť…“

Zarazil se.

„Tady máš ten meandr, hochu. Alexandrijskou knihovnu má na svědomí Caesar!“

„Ale ten přece…“

Nenechal jsem ho domluvit.

„Kdybys věděl, jaký je správný sled dějin, mohl sis toho všimnout ještě dřív, než jsi začal mávat hadicí.“

„Tak proč sis toho nevšiml ty, když jsi tak geniální?“

Trentone, Trentone, ty taky do všeho vlezeš a nepřemýšlíš. Jak jsem seděl v knihovně, zabraný do všech těch svitků, žil jsem v jiném světě, a zatím se dějiny kolem mne daly na pochod nesprávným směrem.

„No, prostě…“

Nedopověděl jsem a jen mávl rukou.

„Kam jsi poslal ten stroj?“

„Kam jinam než do Maragonu, jak si to žádají předpisy. Nechat ho viset někde tady, tak si zadělávám na další malér. A navíc by mohl posloužit jako maják, aby… Do prdele, už jsou tady!“

Nezdálo se, že by to byl svist přistávajících chronocyklů, mně se zdálo, jako by ten hluboký tón na prahu slyšitelnosti vycházel odkudsi z hlubin.

„To není chronocykl,“ podotkl Pastor a také zjevně nerozuměl, co se to děje. Prudký vítr námi smýkl stranou, s každým na jinou stranu, zahlédl jsem cosi jako záblesk, ale to bylo jen okno do jiného meandru, taková nedomrlá výduť, co mi v nastávajícím temnu připadala jako záblesk, a pak cosi dopadlo vedle mne.

A najednou byl klid, jen jsem slyšel jakési kvílení, v němž se dal rozpoznat alexandrijský dialekt řečtiny.

To právě dospěl do cíle Aragolos, který tak nedobrovolně sledoval své svitky.

* * *

Uvíznout na Sahaře bez jakékoli možnosti dovolat se pomoci, tomu už se dá říkat kritická situace. Uvíznout na Sahaře v roce 49 před naším letopočtem, v nesprávném meandru, bez možnosti jakéhokoli spojení s civilizovaným světem, tomu se dá říkat zoufalá situace. Ale uvíznout na Sahaře ve společnosti vyplašeného Aragola, to je už důvod k sebevraždě.

Vypadl z výdutě nikoli nepodoben rozevlátému andělu, chvíli zaplachtil jako albatros a pak se vedle nás rozplácl jako žába, kterou seslal Mojžíš na zemi egyptskou. Kvákal zhruba na stejný způsob.

Neviděl skály, neviděl písek, neviděl hvězdy, viděl jen nás dva, mne, kterého poznal jako vášnivého znalce starobylých svitků, mne, kterého znal jako čtenáře, jako vzdělaného člověka, který nosil vždy jen chitón, a teď mě viděl oblečeného naprosto nemožně, v chromodynamické kombinéze se znakem MTPI na rukávu.

Aragolos samozřejmě vyznával všechna řecká božstva a člověk by předpokládal, že si mě ztotožní přinejmenším s Hermem, když už ne s Apollónem nebo Diem, ale jeho víra neměla správnou hloubku. Pořád ve mně viděl jen člověka.

Jistěže mě poznal, a hned začal hořekovat, cože jsem mu to všechno provedl a proč jsem vlastně nechal zničit celou tu knihovnu.

Jako kdybych za všechno mohl já, řekl jsem si a poohlédl se po Pastorovi, aby taky převzal svůj díl viny.

Neležel tam, kam ho odrazila tlaková vlna, a neležel vůbec nikde.

Zmizel, jako kdyby tady nikdy nebyl.

Z jistých indicií jsem pochopil, že toto je Aragolos, který ještě nesvědčil v případu Pastor-Trenton, ještě nikde nemluvil o zničení Alexandrijské knihovny, a to mi zavdalo důvod doufat v příznivý vývoj dalších událostí. Ale Pastor přece nemohl odejít nikam daleko. Pravda, mohl v téhle zatracené poušti, plné skalisek, přesypů a nesčetných kaňonů, snadno zmizet, ale v takové tísnivé situaci bych se raději držel s ostatními pohromadě, i kdybych měl snášet kvílení nevědomého Řeka.

Jenže tu nebyl.

Ničema jeden! Prostě věděl, že výduť se ještě jednou otevře, dobře si pamatoval, že jeho vysavač pohltil Aragola a pak se zasekl. On to věděl, ale já taky. A já jsem na to zapomněl!

Zatímco já se vyvalený jako pulec povaloval na zemi, on stačil výduti proniknout dřív, než se zase uzavřela. Znamená to, že vyběhl opět někam mezi regály hořící alexandrijské knihovny. Byl to risk, pravda, ale pořád měl velkou naději, že se z plamenů dostane ven, protože členové MTPI mají přece jen nastavenou třicetivteřinovou imunitu proti požáru, sopečným výbuchům a podobným nehodám, během nichž se mohou dostat do bezpečí.

Hochu, tohle si s tebou vyřídím, povídám si, a pak jsem dobře hodinu uklidňoval Aragola a vysvětloval mu, že prostě knihovnu přepadli Římané a odvezli nás sem, chtěli nás prodat do otroctví a já ho zachránil, protože ho chtěli jako neduživého a skoro mrtvého zabít, ale přesvědčil jsem je, že takový gramotný otrok hodně vynese, a pak se nám podařilo uprchnout, a že Alexandrii a mořské pobřeží najdeme jistě nedaleko. Nevím, jestli mi uvěřil, ale urazil se.

„Jsi Říman,“ povídá potom. Seděli jsme asi šest metrů od sebe, já opřen o nevelkou skálu, on v poloze lotosový květ. Měl jsem děsivou žízeň, Aragolos si zatím nestěžoval.

„Nejsem,“ odvětil jsem rozhořčeně. „Jak jsi na to přišel?“

„Na svém oděvu máš římská písmena. Umím je přečíst, ale nerozumím tomu, co je tam napsáno.“

Ach tak, na rukávu byl znak a ta čtyři písmena anglické zkratky MTPI, a skutečně žádný smysl nedávala.

„Ten oblek mi dali Římané,“ lhal jsem, jen se mi od huby prášilo.

„Nedali,“ odvětil rozhodně. „Žádný Říman neumí udělat takové absurdní šaty. Vypadáš jako špatný herec bez masky. Něco takového si nemůže obléknout soudný člověk.“

„Tak dobře, nejsou to římské šaty, ale neptej se mě, odkud ten oblek mám.“

Ani jsem mu to vlastně nemohl prozradit, měl jsem v kontaktu s lidmi jiných meandrů v tomto ohledu užitečnou blokádu. Ale nikdo mi už neporadil, jak mám v takové situaci účelně lhát. Ačkoliv lhaní nebude potřeba, protože než se naděju, bude i Aragolos členem MTPI. Ale jak je vidět, a hlavně slyšet, teď tomu tak ještě není.

Jak rád bych mu vyčinil za to, jak mě utopil před soudem, jak rád bych ho doslova seřval za to, že veškerou vinu hodil na mne, ale tenhle člověk ještě před soudem nebyl! Ale on se před soud dostane a bude mít na mne pěknou pifku. Proč? Myslí si, že jsem ho do toho průšvihu dostal já? Snad ano, protože Pastora opět nemohl spatřit!

Jestliže měl Aragolos světlý okamžik, kdy byl schopen komunikace, pak s blížícím se ránem podléhal stále větší apatii a brzy se nesrozumitelné mumlání proměnilo v doslova zběsilý nářek. Nakonec jsem ho nechal a jen jsem poodešel asi padesát metrů dál, abych nemusel poslouchat ty litanie.

A pak se nad východním obzorem začala obloha projasňovat, brzy zbyly jen nejjasnější hvězdy a já viděl, jak se slunce začíná dobývat ze svého plamenného lože a pomalu osvětlilo nevelký balvan. Na něm se začala zvolna objevovat písmena, která tam večer nebyla.

ZÁSOBY 100 METRŮ NA VÝCHOD.

Polárku už skoro nebylo vidět, ale slunce mě takřka neomylně vedlo. Ostatně najít bednu nebyl tak velký problém, stačilo obejít Pastorovu skálu.

Teď nebylo důležité vědět, kdo ji tam shodil, jen jsem doufal, že to byl Pastor; jinak by totiž v mých očích značně ztratil.

Vše, co jsem v bedně našel, pocházelo z místních zdrojů starověkého Egypta, tedy žádná elektronická vymoženost budoucích věků. Jako kdyby mě chtěl někdo zkoušet, zda si dokážu poradit i v těchto primitivních podmínkách. Potěšily mě především spousty vody ve dvou velkých měších, hodil se i oděv, za který jsem se před Aragolem nemusel stydět, a tak to pokračovalo dál. Sušené maso, dva velké kusy ovčího sýra a chléb, který už teď chutnal jako guma a který měl časem ještě víc ztvrdnout. Odhadl jsem, že z toho můžeme být živi asi pět dní, a pak se uvidí. K tomu neznámý dobrodinec přidal dva batohy dovedně ušité z hrubého plátna, opatřené koženými popruhy. Batohy byly střihem docela moderní a nijak se nepodobaly rancům, které nosí na hlavě místní trhovci a zejména trhovkyně.

Shodil jsem ze sebe kombinézu a zahrabal ji. Oblékl jsem si oděv starověku, abych nepůsobil v Aragolových očích takové pohoršení. Jen mi bylo líto těch vysokých kožených bot, které jsem také musel zahrabat. Neumělým opánkům, které drží na noze nějakým omylem a podobají se nejspíše indiánským mokasínům, jsem příliš nevěřil.

Ale když už se o nás někdo postaral, abychom přežili, tak nám měl poslat přinejmenším jednoho velblouda. A taky by neškodilo vědět, kterým směrem se vydat. Pravda, po pěti tisících kilometrech libovolným směrem jsem zaručeně musel dojít k moři, ale myslím, že existovala jednodušší cesta.

Trentone, chce to pořádně hledat! Na dně bedny se povaloval srolovaný pergamen a ten mi poskytl sice nepřesnou, ale přece jen mapu; Mackenna by podle ní určitě trefil do svého kaňonu Del Oro, ale já jsem si ty symboly musel napřed přeložit. Pochopil jsem z náznaků, že máme šlapat deset dní východním směrem a tam nás čeká oáza či cosi jiného na způsob ráje. Usoudil jsem tak ze stylizovaných obrázků palem.

Což o to, já byl člověk připravený do nepohody, součástí přípravy agentů MTPI je nácvik havárie v horách, na poušti i na moři, věděl jsem co si počít, jak se chovat, měl jsem trénink výkonnostního sportovce, ale Aragolos, i když mu bylo jen kolem padesátky, byl na poměry své doby vlastně stařec, a rozhodně nebyl navyklý vytrvalému pohybu.

Jak jsem se od něj postupně dozvěděl, denně docházel do knihovny z malého domku „půl stadie daleko“, pokud tedy v knihovně nepřespal a pak ještě trefil do malé hospůdky nedaleko divadla, protože holdoval neřesti pravidelného popíjení toho, co ve starověku považovali za víno. Ten, kdo nám shodil zásoby, na Aragola nemyslel, a už vůbec ne na jeho nohy.

Nešli jsme deset dní, ale čtrnáct, a několikrát mě knihovník prosil, ať ho tam nechám umřít. A to jsem vždy ráno vyhledal nějaký hluboký stín pod rozlehlou skalou a dokonce jsem hrabal v písku jámy, abychom nejteplejší část dne jakž takž přežili ve spánku, a šlapali jsme jen v noci, kdy byl příjemný chládek, někdy až příliš.

Věděl jsem dokonce, jak nachytat nějakou tu rosu, abychom doplnili zásoby vody, ale neznámý přítel se o nás staral dál a na cestu nám shodil ještě další tři bedny se zásobami. Voda, voda, a hlavně voda, naplnit si měchy, to bylo důležité.

Nepřejte si slyšet, kolik jmen ode mne dostal Pastor. Když jsem tak šlapal tou nerovnou planinou, zakopával o kameny, klouzal na štěrku a poháněl líného Aragola, měl jsem dost času uvažovat, co všechno Pastorovi provedu, až se mi dostane do rukou. Kastrace bylo to nejmenší, co ho čekalo. Představoval jsem si ho obklopeného oceánem slané vody na mrňavém vratkém voru, jen tak, aby zažil přesně opačné pocity než já. Přidal jsem k tomu pár žraloků a nějaký déšť, který však vždy dopadl asi sto metrů od něj. Viděl jsem ho umírat na malém atolu, obklopeném lagunou azurové vody, plné malých medúz čtyřhranek, co dokážou tak pěkně spalovat lidskou kůži a vypouštět do ran smrtelný jed. Před očima jsem měl řadu křížů na cestě z Říma do Capuy, na nichž viseli Spartakovi souvěrci. A já vlastnoručně mlátil kladivem a zasekával hřeby do Pastorových rukou.

A pak jsem zase zvedl Aragola z písku a doslova jej vlekl dál. Přiznám se, že často jsem se chystal, že dědka nechám tam, kde je, a jednou jsem to dokonce udělal, ale nevěřili byste, jak čiperně mě dohonil. Pravda, nohy měl rozedřené do krve, ty opánky, co nosil, nevyrobil právě nejlepší švec, ale pak se ukázalo, že staroch měl docela tvrdou kůži na chodidlech, protože tihle Řekové dost často běhají bosi. Ostatně po pěti dnech už přestal fňukat, přece jen si zvykl.

A pak nadešel ten krásný den, kdy jsme vystoupali na malé návrší a před námi se rozprostřela zelená paleta údolí nesmírné řeky, kterou mohl být jedině Nil.

Nevěděl jsem, jak se to stalo, nevím, kolik času uplynulo od chvíle, kdy jsme to údolí spatřili, do okamžiku, kdy jsem se po hlavě vrhl do té nádherné vody.

Věřte mi, žízeň, ta se dala vydržet, i s nohama, co občas tak bolely, jsem si dokázal poradit, ale patnáct dní bez hygieny, to by umořilo i někoho statečnějšího, než jsem já.

A když jsem tak brázdil chladivé vody Nilu, uvědomil jsem si veškerá poučení, jichž se nám dostávalo od průvodkyně na zájezdu, který jsem kdysi absolvoval, a z toho mi utkvělo jediné slovo – bilharzie, pěkně dotěrná a hnusná bakterie. A tak jsem zase vylezl na břeh a přidružil se ke strnulému Aragolovi, který odmítl vyzkoušet blaho ranní koupele, a snažil jsem se mu cosi o bilharzii vysvětlit.

„Nevím, o jakých potvorách to mluvíš, pane,“ odpověděl. „Ale mně by víc vadili tihle krokodýli.“

A ve směru, kam ukázal, jsem spatřil dvě zubaté tlamy a o kus dál další.

Samozřejmě jsem poznal, kde jsme. Ty obrovské balvany, co vystrkovaly temena nad hladinu řeky, patřily k ostrovu Elefantina. A město na druhém břehu tedy musí být Asuán.

Nil tu teče bystře, zde, pod prvním kataraktem, dosud nespoutaný soustavou přehrad. A pochopitelně, i tady se najde převozník. Mladý hoch v titěrné kocábce ochotně vesluje a veze nás na druhý břeh, ale je třeba mu zaplatit. Mám pár mincí, dostal jsem je od našeho dobrodince, ale copak mohu tomu hochovi zaplatit zlaťákem?

Chlapec mluví jen starou egyptštinou, já zase jen řecky a několika moderními jazyky, těmi se asi nedomluvíme, ale je tu Aragolos a ten egyptsky umí, a tak mi říká, abych hochovi ten zlaťák klidně dal.

A jen ten pidižvík ucítil zlato na dlani, dal se na zuřivý úprk a já se vyčítavě podíval na Aragola, což mělo znamenat: „Vidíš, tady to máš“. Ale neuplynulo ani deset minut a hoch se vrátil a nasypal mi do dlaně horu stříbrňáků a teprve potom natáhl ruku.

„Ty by ses tu nevyznal, ale on si doběhl k místnímu bankéři. Dej mu jednu minci,“ řekl klidně Aragolos a já musel ocenit poctivost toho chlapce. Dal jsem mu tedy dvě mince, za což nás hoch navíc dovedl k malému hostinci, kde jsme konečně mohli složit své kosti.

Nijak se to město nepodobalo Asuánu jednadvacátého století, bylo to typické městečko starověku s domky z nepálených cihel, natřenými bílou barvou, které vykukovaly do ulic jako oblé bochánky. Chodili jsme nepřehledným labyrintem ulic a uliček a tady převzal hlavní roli Aragolos, a tak se stalo, že jsme se po dvou dnech vezli dolů po proudu Nilu na malé obchodní feluce, a bylo to nejpříjemnějších deset dní, které se mi kdy na cestách meandry podařilo prožít, a nejdokonalejší dovolená, jakou si jen mohu představit.

Jen občas se mi myslí mihl drobný stín, to když jsem stiskl na zápěstí Morganův bod a čekal, že systém zareaguje.

Nestalo se nic. Ale já už věděl, kde hledat Kolzingerův bod.

* * *

Tak jsme zase byli v Alexandrii. Byl to docela smutný návrat.

Byla to stejná Alexandria, a přece byla docela jiná. Obří maják na ostrově Faru každý večer rozsvěcel své lampy, ale mně se to světlo zdálo nějaké pobledlé. Ruch v ulicích byl stále stejný, ale připadalo mi, že jej pozoruji skrz mléčné sklo. A hlavně – už tu nebyla knihovna. Jen fakír s tancující kobrou zůstal na svém místě, pouze měl trochu jiné publikum.

Pro Aragola to byl konec. Knihovna byla jeho životem, jeho pýchou, bez knihovny byl ničím.

Nevěděl, komu by za to spílal. Pastorovi? Ne, toho vlastně ani neznal. Mně? Ovšem, mohl spílat mně, ale on si usmyslel, že za to mohou Římané, a pro Pompeia neměl jediné slušné slovo.

Aragolos ale neměl ani tušení, jaké starosti mám já. Rozhodně jsem nemínil dožít svůj život v Alexandrii, nedaleko dvora královny Kleopatry, kde se děly podivné věci.

Brzy jsem věděl všechno, co jsem potřeboval. Zdrojem informací mi byly hospody, kde jsem chtě nechtě musel prosedět dlouhé hodiny, popíjet teplé a trpké řecké víno nebo ještě nechutnější egyptské pivo, které mělo s nápojem moderní doby společný jen název.

Nejlepšími informátory byli římští legionáři, kteří se po nedávné potyčce nudili a hledali obveselení v pajzlech a nevěstincích, kterého se jim štědrými náručemi dostávalo. A během těch bohapustých pitek si nedělali příliš velké starosti s tím, o čem je řeč, a terčem jejich nechutných vtipů byl především velký Pompeius Magnus. Tomu dědkovi bylo už skoro šedesát a byl jen stínem muže, jenž kdysi dávno dobyl pro Řím Hispánii a vyčistil Středozemní moře od pirátů. Tohle měl být muž, který vytvořil trojspolek s Crassem a Caesarem? Kdoví, jak to bylo, o Crassovi se moc nehovořilo, a když přišla řeč na Caesara, měli legionáři zamčená ústa.

A tak jsem se mohl dovědět, že v bitvě u Farsálu byl Pompeius Magnus poražen na hlavu právě Caesarem, a to přece měl být podle všech učebnic dějepisu jeho konec. Ale jak se zdálo, sám Caesar tady utrpěl Pyrrhovo vítězství. Jak je možné, že se nevydal za Pompeiem do Egypta, jak je možné, že Pompeius stále ještě žije?

A jak je možné, že právě Pompeius se rozhodl vyřešit letité spory mezi Kleopatrou a Ptolemaiem XIII.? A to dokonce s velkým úspěchem, protože mezi oba panovníky zasel další velké nesváry a v bitvě, která se odehrála za městskými hradbami, byl Ptolemaios poražen a pro jistotu záhy popraven, takže se Kleopatra mohla stát jedinou královnou Egypta. A Pompeius za to musel získat její vděčnost, to je logické, a jak se zdálo, nejen vděčnost…

* * *

Bylo třeba odpovědět na dvě otázky. Především – kde je Caesar? I kdyby náhodou Pompeius přežil svůj příjezd do Egypta, což neměl, jeho soupeř ho přece nepronásledoval proto, aby mu přenechal celou budoucí provincii. Ale Caesar zmizel a nikdo nic nevěděl o tom, že by se někdy vylodil v alexandrijském přístavu.

Takže otázka druhá – proč nebyl Pompeius zavražděn? Potheinos byl dost proradný, aby si spočítal, že mnohem výhodnější je pro něj přátelství s vítězem než s poraženým. Ale poražený, jak se zdálo, zvítězil, a Potheinos se nadále těšil ze svého úřadu, zatímco Theodotos, který podle dějin měl Pompeiovo zavraždění zosnovat, byl záhy po Ptolemaiově porážce popraven.

Tak to jsou historická fakta, jejichž důsledkem je pobyt pana Trentona v poloslepém rameni. Nevím, jak dlouhá existence toto rameno čeká, snad nezanikne ještě během mého života; aspoň toho jsem se nechtěl dožít.

„Pastore, ty ničemo!“ říkal jsem si každý večer namísto modlitby, když jsem usínal v Aragolově domku, protože lepší hotel jsem nesehnal.

Brzy jsem se tady zabydlel, ale chtělo to kontakty. A ty jsem navázal.

Ten muž se jmenoval Philipus, byl Pompeiovým propuštěncem a rád se nechával hostit. Vetřel jsem se tedy do jeho přízně a loudil jsem z něj rozumy. Neměl o královně Kleopatře to nejlepší mínění a tvrdil, že ještě žádný Říman neklesl tak hluboko jako sám Magnus. Místo aby triumvir dbal na výcvik toho, co zbylo z jeho legií, místo aby vyznamenal své veterány a postaral se o jejich budoucnost, leze do postele s tou děvkou; tady použil úplně jiné slovo a vůbec mu nevadilo, že nás všichni poslouchají.

Neměl jsem právě nejvíc prostředků, zlaťák, který jsem rozměnil v Asuánu, se pomalu rozkutálel, zbývaly mi ještě dva, a ty jsem si chtěl schovat na skutečně nejhorší časy. Proto jsem potřeboval nějaký zdroj příjmů.

Trochu mi pomohl Aragolos. Sehnal mi práci písaře. Nebylo to nejjednodušší, tady píší, opisují a přepisují takřka výhradně otroci, a můj zaměstnavatel, kněz v chámu bohyně Isis, se podivoval, že chci nějaký plat. Prý mi musí stačit střecha nad hlavou a třikrát denně hrstka rýže. Abych řekl pravdu, v nejhorším bych to bral a trochu jsem se s ním dohadoval. Nakonec ho přesvědčilo mé kaligrafické umění a to, že jsem uměl psát řecky i latinsky. Jen s hieroglyfy byla potíž, ale musel jsem nakonec tvořit i tyhle omalovánky. Za to mi platil navíc mizerné dva stříbrňáky a nájem za malou komůrku, kterou jsem si ale sám vybral. Byla v jedné temné uličce, ve druhém patře nájemního domu, a její výhodou bylo, že neměla žádná okna. Přesto nájem za prázdnou místnost, špinavou houni a prostou olejovou lampu pohltil polovinu mého platu. Ale já už byl zabezpečen a měl jsem, co jsem chtěl. Nevýhodou tohoto postavení byla skutečnost, že mě zaměstnávalo na čtrnáct hodin denně, takže jsem vlastně neměl čas na nic jiného.

Druhý muž, kterého jsem chtěl vyhledat, byl Heron Alexandrijský, ale tady jsem se potázal se zlou. Tady jsem se špatně orientoval v dějinách, později jsem měl šanci se dovědět, že ten Heron, s kterým jsem chtěl hovořit, se narodí až v desátém roce našeho letopočtu. Pohříchu jsem však jednoho Herona objevil. Měl prosperující dílnu nedaleko nábřeží, a jak jsem si mohl všimnout, byl to velmi schopný chlap. Z jeho dílny vycházely kovové mříže, žernovy, kola na hřídeli a snad jsem spatřil i nějaké zařízení, kterým bych se odvážil mlít obilí. Navíc byl i jedním z mnoha zbrojířů. Dřevo a kov, co víc bych si mohl přát – to je můj člověk!

Už jsem chtěl požádat Philipa, jestli by nevěděl o něčem lepším, než je tupé opisování přihlouplých textů, ale nějak se stalo, že jsem pořádnou práci ani hledat nemusel, přišla za mnou sama. Opilci vyvádějí ve všech dobách i meandrech úplně stejně. Toho, který se chtěl nejvíc prát, oblečeného v podivné kožené zbroji, jsem kapánek odstrčil, a nemohl jsem za to, že se přitom neudržel na nohou. To se mu pranic nelíbilo a navíc to popudilo tři jeho kumpány. Pro nezasvěceného pozorovatele to snad ani nebylo zajímavé, protože v časovém intervalu necelé půl minuty se v jednom chumlu ocitlo několik párů lidských údů a křupajících žeber. Tihle Egypťané nevěděli vůbec nic o nějakých moderních metodách sebeobrany, znali jen tupou sílu, kterou chtěli převálcovat vše. Teď tu leželi kolem mne a věřte mi, nehleděl jsem přitom, jestli si někdo něco poláme.

Stál jsem tam jako jediný vítěz, s holýma rukama, zatímco oni chtěli použít svých krátkých mečů. To odkoukali od Římanů, ale umění, jak s nimi zacházet, jim zůstalo cizí. Přátelé mého protivníka se už smířili s porážkou, ale ten, kdo to všechno vyprovokoval, se na mne díval takovým pohledem, že jsem přesně odhadl, co bude následovat.

Jakmile jsem si sedal, což znamenalo, že se mi dostal mimo zorný úhel, rozmáchl se a svůj meč hodil. Zaslechl jsem slabý výkřik, snad mě chtěl někdo varovat. Ale nebylo toho třeba. Nůž nosím vždy při sobě. Muž zachroptěl a z těla mu vyrazila světlá krev silným proudem, což znamenalo, že jsem zasáhl srdce. Chlapče, já se od svého nože nikdy neodloučím, to bys měl vědět, říkám si, a rozhlížím se. Stáli okolo mě v němém úžasu, něco takového asi ještě neviděli.

V celé té mele jsem obdržel jen jedinou ránu pěstí do zubů. Cítil jsem krev. Trochu jsem si přepočítal stoličky jazykem, ale nic se nestalo, ten jediný zub, který nesměl vypadnout, zůstal na místě.

No a pak jsem žasl já, protože do lokálu vtrhlo šest vojáků v římské zbroji, a už jsem raději dal ruce nahoru. Kupodivu mě hned na místě nezapíchli, ale odvedli mě kamsi, kde jsem ještě nikdy nebyl, a pak mě zavřeli do zcela temné místnosti. Ležel jsem na hromadě slámy a přemýšlel, zda mám dobré vyhlídky či nikoli. Morganův bod nefungoval. Jen jsem to občas, čistě ze sportu, zkoušel, ale to jsem spíš mohl krokodýla učit latinsky.

Zítra asi přijdu před soudce, a protože jsem cizinec, nebude se ten pán s vrahem nijak mazlit. Ale dost mě mátlo, že mě odvedli Římané, zatím tu byli sice jen hosty, ale už si tuhle zemi připravovali. Těm nějaký mrtvý Egypťan asi vadit nebude.

Nepoznal jsem, že už je den, dokud mě nevyvedli. Člověk by nevěřil, kolik chodeb pod městem dokázali lidé starověku nastavět! Bludiště, v němž by se ztratil i Daidalos. Pak dlouhé schody, a byl jsem v poměrně luxusně zařízené místnosti; pravda, na tehdejší dobu.

Slyším hlasy, a protože je to řečtina, občas ke mně dolétne nějaké to slovo. Asi jsem příliš namyšlený, když si myslím, že se tam dohadují o mně. Ale ono to tak bylo.

Vyvedli mě na světlo. Stojím na koberci v nádherné místnosti, všude samé zlato, sochy faraónů v životní i nadživotní velikosti, i boha Hóra mohu zaznamenat, a kolem stojí v půlkruhu asi dvě desítky nesmírně důležitých lidí.

Také tu vidím známé uniformy, ovšem, jednoho takto dekorovaného jsem včera poslal na návštěvu k bohům podsvětí…

Můj zrak však neomylně zabloudil tím směrem, kde sedí na vyvýšeném místě nejdůležitější osoba. Pravda, nemá na sobě symbolickou korunu vládců Dolního i Horního Egypta, ani falešný vous, ani jiné insignie, ale nutněji musím poznat, protože se s jejím obrázkem denně setkávám i na těch nejběžnějších mincích.

Vizážisti té doby si dali dost práce, aby Kleopatru alespoň vzdáleně přiblížili filmovému ideálu Liz Taylorové. Opravdu neměla nejhezčí nos, ale s tím se ve starověku asi moc dělat nedalo. Barva vlasů, odstín pleti, to ano, to se dá vylepšit, ale lidská tvář v přirozené podobě se málokdy blíží ideálu ze soutěže o dívku roku.

Ale za královnu hovořila její moc, a té měla víc než dost.

Tvrdá ruka mě srazila na kolena. Podvolil jsem se, viděl jsem to jako rozumnější.

„To je ten cizinec, královno,“ promluvil kdosi.

A vida, Potheinos, nejbližší rádce. Velmi rychle přeběhl od jejího bratříčka a vetřel se do přízně této ženy, inu, umí v tom chodit, vždyť to byl on, kdo uvedl Pompeia tak blízko egyptského trůnu. Těch povídaček jsem slyšel dost a dost, chlapi v hospodách semleli kdeco, a kdybych přitom zavřel oči, octl jsem se v posteli s Kleopatrou a Pompeiem. Zvláštní bylo, že jen málokterý hlas si dovolil zapochybovat o jeho mužnosti.

„Tak ty jsi ten Trentinus,“ slyším její hlas. Královnina řečtina je ovšem dokonalá, sem by měli občas zalétnout naši učitelé starověkých jazyků.

„Ano,“ odpovídám.

„Odkud jsi?“

„Z Hibernie,“ zní moje tradiční odpověď, a pak musím vysvětlovat, že je to ostrov za několika moři a dalšími a dalšími ostrovy, jmenuji území jako je Italie, potom Galie, samozřejmě římská, pak Británie, která ještě římská není, ale to zmiňovat nebudu. Dobře jsem věděl, že co se týče zeměpisu, jsou na tom všichni poměrně mizerně, ne tak ale Pompeius, a tak nemíním lhát.

„Jsi otrok?“

Ta slova by mě mohla urazit, ale jistě ani ona sama nečeká kladnou odpověď. S otrokem by se tady nezahazovala.

„Jsem svobodný muž,“ pravím hrdě. Jak rád bych jí teď řekl pravdu, ale nejde to, a ostatně, nevěřila by mi. A na čaroděje si zatím hrát nemíním.

„A proč jsi přicestoval do naší země?“

„Jsem učenec,“ odpovídám. „Zajímám se o vše, matematiku, filozofii, historii, literaturu?“

„Ty umíš číst?“ podivila se tak jako málokdo v mé přítomnosti.

Chvíli se radila s Poteinem, a pak se znovu obrátila ke mně.

„Soudíc podle tvého oděvu si troufám říci, že se ti nevede asi nejlépe.“

Nutně jsem musel přisvědčit, vypadal jsem asi tak trochu jako vagabund.

„Jak jsem zjistila, v mé osobní stráži jsou muži, kteří se nedovedou postarat ani sami o sebe. Ostatně některé z nich jsi včera poznal. Nabízím ti práci a dobrý plat, Trentine. Jestli chceš, můžeš od zítřka nastoupit jako člen mé osobní stráže.“

A vida, takové povýšení jsem nečekal. Pravda, podobného vzdělance, jako je Trentinus, bych já, být panovníkem, zaměstnal jinak, ale ona se především bála o tu svou vzácnou hlavičku, anebo, což bylo ještě pravděpodobnější, porovnávala svou osobní gardu s Pompeiovou, a ti egyptští vojáci vypadali ve srovnání s Římany dost neduživě.

Přikývl jsem. Dala pokyn a Potheinos mi hodil malý váček. Později jsem v něm našel deset zlaťáků, a s tím už jsem mohl leccos podniknout.

* * *

Nebyla to zas tak tvrdá řehole. Většinu času jsem trávil na chodbách, kde jsme prostě hlídkovali, aby se dovnitř nedostal nikdo nepovolaný. Pravda, dělat to dvanáct hodin denně je pěkná otrava, a byly v tom občas noční směny, ale dalo se to vydržet. Za celou mou službu nenastal žádný problém, nikdy jsem nemusel využít svých na tehdejší dobu mimořádných schopností. Důležitý byl pravidelný příjem, obstojná strava, solidní ubytování, a když na to přišlo, i nějaká ta fešná otrokyně, a co víc si mohl člověk té doby vlastně přát?

Tak jsem několikrát ve službě potkal i samotného Pompeia, a pak jsme předpokoje sdíleli s Římany, protože Magnus nějaké egyptské stráži nevěřil. K provokacím ale nedocházelo, neboť jeho muži asi dostali ty správné rozkazy. Ostatně, byli jsme na stejné lodi.

Nejzajímavější z této mé stáže byla studijní cesta po Nilu, kdy se ten „mladý“ pár rozhodl doplout až do Vésetu, což je místo, které dnes známe pod jménem Luxor. Cesta ubíhala neobyčejně pomalu a strážci měli na vodě jedinou starost, a sice odhánět krokodýly, protože moc kousali, a taky volavky, ibisy, nebo jak se ti vodní ptáci jmenovali, neboť královna nesnášela ptačí trus.

Dost jsem se divil, že tady Pompeius utrácel svůj vzácný čas doslova tokáním, když za humny opět začal chřestit zbraněmi Caesar. Jako kdyby byl Magnus slepý a hluchý, a historie tak dostávala na frak. A mělo být ještě hůř. V tomhle rameni se mi nelíbí, to už se nesrovná.

A tak jsem musel vyslechnout leccos z toho, co jsem asi slyšet neměl, ale nebylo to jen takové ťuťuťu ňuňuňu, což by jeden očekával. V tom obřím loži pod nebesy se plánoval budoucí osud přinejmenším jihovýchodní Evropy a pro Caesara neměli ti dva dobré slovo, a zejména pro jeho schopnosti. Já bych byl po bitvě u Farsálu poněkud opatrnější. Dost mě ale ohromilo, že Caesar i Pompeius soustřeďovali svá vojska kdesi u řeckého pobřeží, a skoro bych se vsadil, že to bude u Actia. Dost jsem tomu nerozuměl – kam se poděl Antonius? A vůbec, ta bitva u Actia, osudová pro celou Římskou říši, se chystá o třináct let dřív, a ubožák Octavianus se choulí někde v penzionátu a vůbec ho ještě nenapadlo, že kolo dějin hraje pro něj. Anebo taky spíš nehraje.

Už jsem tady skoro rok, a tenhle meandr se stále chová tak, jako kdyby byl hlavním proudem. Jako obvykle jsem propadl dočasnému sebeklamu – není právě toto skutečnost? Nepocházím já sám z falešného meandru, nemám zkreslený názor na průběh dějin?

A jako obvykle mne z toho reálie vyvedly. Trentone, už jsi tady příliš dlouho. Už máš postavení, peníze, teď je třeba se odsud dostat. Ale Morganův bod stále nereaguje.

A tak jsem zašel za Heronem.

Těžko říct, jaké bylo hlavní zaměření jeho dílny. Mohl být hrnčířem stejně jako kameníkem nebo kovářem, otáčelo se tam asi deset pracovníků, mohli to být otroci, ale také ne, tady se v tom člověk moc nevyznal. Poptal jsem se na majitele dílny, on vyšel ven ve své kožené zástěře, uviděl mě a spustil:

„Ty už u nás zase, pane?“

Tím, co řekl, mě na okamžik zcela pacifikoval. Už jsem tu zase? Jak to myslel? Lehce jsem se usmál, když mi vše došlo.

„Promiň, Herone, s někým si mě pleteš. Jsem u tebe poprvé.“

„Víš, pane, já jsem si myslel…“zarazil se a pátravě si mne prohlížel. „Máš pravdu, zmýlil jsem se. Jaké bude tvé přání?“

Choval se ke mně velmi uctivě, stejnokroj osobní královské gardy buď byl hodně v úctě, nebo se lidé prostě báli. Ale nebyl jsem Říman, a tak jsem to měl u něj přece jen dobré.

„Tenhle váček bude tvůj, když vytvoříš přístroj, jaký jsem tady nakreslil,“ povídám a rozmotal jsem svitek papyru. Tam jsem namaloval svou představu tak, jak jsem nejlépe dovedl.

„Tohle všechno je ze dřeva,“ povídám. „Tady ta část, to jsou měděné drátky, a tohle by bylo dobré odlít z bronzu,“ ukázal jsem na soustavu ozubených kol.

„Nikdy jsem nic podobného neviděl, k čemu to má sloužit?“ ptal se udiveně.

„Myslím, že ti musí stačit vysvětlení, že to bude dobré pro pozorování hvězd.“

Pokrčil rameny. Ostatně váček byl dostatečně těžký, aby se víc neptal.

Chtělo to ještě tři návštěvy, přece jen nebylo jednoduché vyrobit pedály prostředky starověké dílny, tím spíš, že nikdo zatím nikdy nic podobného neviděl.

A pak jsem si vzpomněl, že potřebuju také zvětšovací sklo, a tak jsem nechal rovnou vyrobit dvě, a Heron byl velice šikovný a velice chápavý a dokázal po krátké instruktáži vytavit a vybrousit kus skla tak, jako kdyby nikdy nic jiného nedělal.

A já jeden ten kus skla vzal s sebou do služby, a když jsem jednou viděl Pompeia, jak se marně snaží přečíst dopis od svých vojevůdců, jak přitom mhouří oči, natahuje ruce, jak to jen nejdál jde, a pak zas ten list přikládá až těsně k očím, tak jsem mu nabídl jednu tu lupu, zasazenou do ebenového rámečku, a jeho vděk mi vynesl dalších deset zlaťáků, protože zatím nikdo nic podobného neměl, a navíc jsem udělal pěknou reklamu Heronově dílně, a tak se zakázky jen hrnuly.

Mohl jsem si dovolit takto narušit dějiny; tento meandr je nepochybně určen k zániku.

Hotový přístroj se skládal ze tří kusů a nikdy jsem Heronovi neukázal, jak se skládá dohromady. Ale i kdyby to věděl, nedokázal by s ním nic, protože chybělo to základní. K tomu bylo třeba použít chronokrystal, časový čip, který se ukrýval ve speciální dutině vykotlané v šestce vlevo dole.

Poprvé jsem stroj sestavil ve své komůrce, když jsem věděl, že ostatní přátelé z hlídky prožijí příjemný večer, a to buď ve službě, nebo v hospodě.

Posadil jsem se na to, co vytvořil Heron namísto sedla, vložil jsem čip do pouzdra a připojil k němu měděné drátky. Inu, byl starověk, a tak ty dráty měly tloušťku drátů pletacích, ale elektřinu vedly a nic víc jsem od nich nechtěl.

A pak jsem šlápl do těch pedálů, celý stroj skřípěl, otřásal se, ale pedály se otáčely a čas kolem mne začal plynout, sice pomalu, ale přece jen konstantní rychlostí, a to směrem zpátky, a já spolu s ním cestoval proti jeho proudu.

Šlapací stroj času, chronobicykl, nebo také dřevocykl, jeden z posledních vynálezů, a také hlavní součást balíčku poslední záchrany. Ten mohl použít člen MTPI, pokud se dostal do slepého meandru, mimo dosah všech signálů, čili do takové situace, v jaké jsem byl já.

Měl jsem před sebou zhruba rok cesty proti proudu času, což znamenalo asi sto hodin nekonečného šlapání. Zastavil jsem záhy, protože jsem pochopil, že takhle bych nikam nedošlapal. Čip fungoval, což o to, ale přestože Heron odvedl dobrou práci, ta konstrukce by se záhy rozpadla.

A tak jsem ho musel navštívit ještě třikrát, než jsme společně sestavili stroj skutečně stabilní, nakonec mi za další zlaťák vyrobil i takové sedlo, na kterém se dalo když ne pohodlně, tak aspoň trochu sedět.

Mezitím odcestoval Pompeius do své rozhodující bitvy, a když poslové přinesli zprávu, že bitva u mysu Actium právě začala, neodpustil jsem si malý žertík, zaplatil jsem fakírovi u brány do knihovny deset stříbrňáků za to, že donese do královského paláce jednu ze svých kober. Královna už určitě ví, co si s ní má počít.

Toho hada jsem možná přeplatil, byl bych ochoten se vsadit, že ten tyran svým hercům vytrhává jedové zuby.

* * *

Odjezd byl trochu dramatický.

Když už jsem byl s přípravami skoro hotov a měl vše připraveno na tu dlouhou pouť, včetně zásob placek, sušeného masa, které jsem si usušil sám, a hlavně vody v několika amforách, najednou zaplnilo mou komůrku asi šest lidí.

Samozřejmě jsem je musel poznat, protože nosili stejnou uniformu jako já. Ale velitele, který je přivedl, jsem neznal.

V mé tváři mohli číst jen otázku. Ničeho jiného jsem se ani odvážit nemohl, nabroušená bronzová ostří hovořila výmluvně.

Jsem snad zatčen? Čeho jsem se ale dopustil?

V pozadí jsem spatřil tvář svého domácího; viděl jsem, jak se ušklíbl. Byl ten hoch vskutku opatrný, ale také zbytečně všímavý. Vždyť jsem součásti stroje nosil domů po večerech, a když jsem jej sestavoval, pečlivě jsem dbal, aby mě nikdo neviděl. Ale on asi mě velmi často navštěvoval, když jsem nebyl doma.

„Co to tady tropíš, Trentine?“ zeptal se ten velitel, a mně připadalo, že má tvář inkvizitora.

Podíval jsem se na něj pohrdavě, či aspoň jsem si myslel, že jsem do toho pohledu vložil pohrdání.

Ten pán neměl smysl pro nějaké žerty.

„Už jsem přece říkal, že jsem vlastně učenec,“ odvětil jsem tedy vyhýbavě. Musím si vystačit se stejnou lží, jakou jsem použil u Herona. Kdyby došlo k nejhoršímu, nesmím odporovat sám sobě.

„Bude to sloužit k pozorování hvězd,“ dodávám.

Nestačilo mu to.

„Bude se tomu říkat oktant. Kruh rozdělíme na osm částí, které vymezí jednotlivé sféry.“

Neudělalo to na něj žádný velký dojem. Pochopitelně, byl to nevzdělanec jako všichni tady kolem.

„Ukážu ti, jak to funguje,“ navrhl jsem, a on mi na to skočil.

Nemusel si všimnout, že něco vyndávám ze zubu, proto jsem nejdříve předstíral, že je třeba vykonat tajemné obřady a poradit se s božstvem, přičemž jsem se přikrčil až k zemi a nenápadně vyjmul z úst chronokrystal. Pak jsem jej usadil do jeho maličkého lože a nasedl jsem.

Převody zaskřípěly, bylo to skoro těžší než ušlapat indickou rikšu. Ale už nebylo cesty zpět.

Bohužel jsem jim nemohl vidět do tváří. Co si asi pomysleli, když ten zvláštní člověk jménem Trentinus před jejich očima pomalu mizel a spolu s ním i to neobyčejné dřevěné monstrum? Myslím, že se rozutekli na všechny strany a málokdo z nich se o tom odvážil někomu vyprávět. A pan domácí, ten se možná po několika dnech odváží do této komůrky opět nahlédnout, ale zůstane už asi navěky prázdná, protože nového nájemníka určitě nesežene.

Chronopole mě obklopilo i s dřevocyklem a bohužel i s jedním zbytečně zvědavým strážcem, který stál vedle mne, a když jsem se mu podíval do tváře, mohl jsem v ní vidět jen naprostý úděs a potom panický strach. Snažil se uniknout z chronopole, kvílel jako čuník před porážkou, ale brzy se začal plácat jako kapr vedle vany a mohl by tak napáchat i jisté nenapravitelné škody.

Zastavil jsem, komůrka už byla prázdná, chtěl jsem toho chlápka vyhodit, ale zmizel s bláznivým výkřikem sám, a to bylo možná jeho štěstí, protože za chvíli sem napochodují všichni ti strážní a on bude mezi nimi.

A pak jsem v prázdné komůrce znovu nasedl na svůj stroj a definitivně se vydal na cestu.

Bylo třeba udržovat jisté tempo, jinak by se kolem stroje nevytvořilo dostatečně velké chronopole. Nikdo tomu chronopoli neřekne jinak než skořápka; snad je to odvozeno od toho, jak je chronopole křehké. Zjednodušeně řečeno – cestovat musel celý stroj a pochopitelně také já, ale už bylo nežádoucí, aby se se mnou do minulosti vydal také ten kamrlík, ve kterém jsem stroj času sestrojil a nyní také spustil.

Často jsem navštěvoval posilovny, kondici jsem povinen si udržovat. Mnohokrát jsem proklel nedokonalou konstrukci tamních rotopedů a nadával konstruktérům za tu dřinu, co mi připravili, a především za nepohodlí, a vůbec jsem jim neděkoval za dodatečné bolesti zad.

To, co jsem si tady nechal postavit, byla kamenná sekyrka v porovnání s elektronickým keramickým nožem, obušek v porovnání s nejmodernější karabinou. Sedět se na tom nedalo, přesto jsem seděl. Šlapat se nedalo, přesto jsem šlapal. A co bylo nejhorší, nebylo jak měřit rychlost, jakou se posunuji zpět. Neměl jsem ani hodinky a nemohl jsem se řídit podle slunce nebo střídání dne a noci. Pokud jsem šlapal, byl jsem mimo reálný čas a vlastně i mimo reálný prostor, ale ostatní fyzikální zákony tady, bohužel, platily.

Brzy jsem si uvědomil, že jsem zlenivěl. Ona ta práce osobního strážce nevyžadovala v podstatě nijak velké tělesné úsilí. A mimo službu jsem vlastně jen polehával a popíjel, vedl učené debaty s Aragolem a taky chvílemi maloval plány stroje času a snil o jiném meandru.

Taky jsem občas pomyslel i na Pastora a zkusil domýšlet, jak na tom asi je. Pravda, on použil výdutě a musel jsem doufat, že jí pronikl dřív, než se uzavřela.

Byl přece ve falešném meandru stejně jako já, ale dokázal se vrátit tam, kde k rozdvojení reality došlo… Už jednou jsme se od požáru knihovny vrátili zpět do své doby, Pastor se o to bude snažit podruhé. Vletěl ale přímo do plamenů; pravda, jako agent MTPI má zesílenou odolnost vůči všem vnějším vlivům, ale není nekonečná.

Jsem si však jist, že se ještě někde a někdy potkáme, ten hoch je mi prostě souzen. Sekání s ním nevyhledávám, ta jsou psána v knize osudu.

A tak šlapu.

Občas slezu, přitom cítím, jak se ten hmotný čas na okamžik zastaví, a nakapu do převodů olivový olej; jiné mazadlo jsem tady nesehnal. Ten převod odporně skřípe a bojím se, že nevydrží. Bronz není železo.

Jsem oblečen jen v bederní roušce, protože tady v té skořápce je pěkné horko, a já ještě další teplo přidávám. Vzal jsem si ale s sebou i svou uniformu královské gardy, vím dobře, jak je v tomto světě vážená. Až se ze své skořápky opět vyloupnu ven, ještě se mi hodí.

Šlapu dál, občas zpomalím, občas zrychlím. Mít tak nějaké vnitřní hodiny, říkám si. Už jsem na cestě určitě tři hodiny. Nebo čtyři? Udělal jsem chybu, myslel jsem si, že když nebudu mít přehled o čase, bude to lepší, ale teď jsem zcela bezradný. Vím jen, že musím šlapat, šlapat a šlapat. A hlídat si chronokrystal, aby se nepřehřál. Zatím svítí zeleně, a to je dobré znamení.

Nakonec cítím takovou únavu, že musím slézt. Nedá se nic dělat, je třeba se trochu protáhnout, musím se taky prospat. Smutné je, že během spánku plyne čas normálním tempem, takže čas, který jsem v posledních hodinách překonal, se zase přirozeným způsobem vrací vpřed.

Nakonec jsem vylezl ven, bylo zrovna odpoledne, a na nedalekém tržišti jsem si koupil maličké přesýpací hodiny. Původně jsem si chtěl pořídit klepsydru, ale ta byla tak drahá, že si ji mohla dovolit snad jen Kleopatra nebo její dvořané. Hodiny nebyly skleněné, ale z nějakého průhledného nerostu, snad křišťálu. Neuvěřitelně jemná ruční práce místních mistrů. Stály mě celý zlaťák, bylo to velmi vzácné zboží. A brzy jsem zjistil, že jedna obrátka trvá asi dvacet minut, a nožem jsem si dělal vryp do řídítek pokaždé, když jsem hodiny obrátil, takže jsem věděl, kolik jsem toho ujel.

Už bylo zhruba celé levé řidítko pokryté zářezy a právě jsem je pěkně počítal a liboval si, jak už jsem si na tu námahu zvykl, a odhadoval, že mám dvě třetiny jízdy za sebou, když tu se svět zapotácel, něco prasklo a já málem spadl ze svého tvrdého sedla. První pohled jsem vrhl na chronokrystal, a málem mi vstaly vlasy hrůzou, protože krystal ze svého lože zmizel.

Byl jsem stále uvnitř skořápky, ale protože chronokrystal přestal pracovat, nic ji nemohlo udržet, svět se znovu zahoupal a pomalu jsem přecházel do reality. Všude vládla tma, protože zrovna byla noc, a já lezl po čtyřech ve syé komůrce, svítil si loučí a hledal na hliněné podlaze ten malý stříbřitý kousek, který teď nesvítil, a snad desetkrát jsem se zmýlil a zvedl z podlahy malý kamínek, až konečně jsem ho držel mezi prsty jako tu největší vzácnost. A ona to taky vzácnost byla, především pro mne.

Můj další pohled patřil dřevocyklu. Pedály vypadly z ložiska, a když jsem vyňal převod, viděl jsem, že ozubené kolečko je úplně očesané. Tak bez zubů to, Trentone, dál nepůjde, a ty to sám neopravíš.

Následovala cesta do Heronovy dílny, samozřejmě až za denního světla. Aspoň jsem se jednou pořádně prospal, protože tentokrát, ač čas stále ubíhal proti směru mého zájmu, mě nic nenutilo, abych se probudil a začal šlapat.

Heron mě samozřejmě neznal. Ale když jsem vešel pod děravou střechu jeho dílny, měl jsem takové neodbytné déjá vu – vždyť se mě už jednou ptal, proč jsem přišel znovu. Tak už jsem věděl, proč ta otázka.

Ozubené kolečko mě stálo další zlaťák a dva dny čekání. Moc jsem se venku neukazoval, jen jsem došel pro zásoby, a pak jsem se zase schovával v komůrce. Nerad bych totiž potkal sám sebe. Ale přesto jsem se pokusil zjistit, jaké vlastně máme datum, což nebylo tak jednoduché – běžní obyvatelé té doby žádný kalendář nepotřebovali, na rozdíl od rolníků žijících proti proudu Nilu, kteří na kalendáři byli životně závislí.

A tak jsem se dověděl, že zbývá deset dní do východu Psí hvězdy, tedy do nilských záplav, ale vzhledem k tomu, že mě nenapadlo zjišťovat, kolik dní po tomto významném termínu jsem se vydal na cestu, byl jsem na tom stejně jako předtím.

Heron opět neselhal, a ozubené kolečko jsem nakonec držel v ruce. Sestavení dřevocyklu zase zůstalo na mně, a po dvou promarněných dnech jsem se opět mohl vydat na cestu.

Šlapal jsem a šlapal, a nadával jako papoušek a proklínal Pastora, protože chvílemi jsem nedokázal myslet na nic jiného, viděl jsem ho před očima a barvitě si představoval, co s ním udělám, až se mi dostane do rukou. A nakonec jsem to vymyslel. Takového způsobu pomsty, jaký mě napadl, by se určitě nenadál.

* * *

A pak, už nevím, kolikátý den, to už jsem měl na nohou svaly hodné kulturisty a čas se pro mne stal abstraktní veličinou, jsem jen tak z plezíru ťukl do Morganova bodu na zápěstí, a náhle se celý prostor skořápky vyplnil bleděmodrým světem virtuálního displeje, a já věděl, kde jsem a kdy jsem.

Bylo 14, srpna roku 48 před naším letopočtem. Další souřadnice jsem znal.

Bitva u Farsálu se odehrála 9. srpna, Pompeius je právě teď na cestě do Egypta. Čas zatím nedospěl ke Kolzingerovu bodu, já se tedy nacházím v lineálu, ale od něj se má brzy oddělit slepé rameno.

Ještě stále jsem ale nepřišel na to, co udělat, aby tento meandr vůbec nevznikl, aby se Pompeius nestal králem Egypta, aby královna Kleopatra ode mne nedostala ten syčící dárek… Jediné, co by po tomto rameni mělo zbýt, jsou mé vzpomínky. Ty zničit nelze.

Tady v tom nesmírném městě, kousek od majáku, divu světa, ještě stále stojí Alexandrijská knihovna a do ní už několik dní dochází pilný čtenář Trentinus, aby zachránil pro budoucnost literární poklady. A tam někde si ničemný Pastor chystá svůj vysavač, a jím spustí celou tu léčku.

Mám zabránit Pastorovi, aby vysál ty svitky z knihovny? Ne, to je přece zbytečné. On je neposlal do budoucnosti, jen využil výduť a přesunul je pouze v prostoru.

Kolzingerův bod je jinde, Trentone.

Už jsem věděl, co je třeba udělat. Musím přesvědčit Theodota, králova učitele, aby trval na svém záměru zavraždit Pompeia.

Musím zabránit Potheinovi, královskému ministru, tedy de facto předsedovi vlády, v jeho intrikách. Byl to přece on, kdo vpustil Pompeia do města.

Kleopatra je zatím zcela mimo vliv, tu uvede na scénu až Caesar.

Anebo Pompeius, ušklíbl jsem se. Má to ta holka z rodu Ptolemaiovců problémy s římskými vojevůdci. Když ji nepřivede do záhuby Pompeius, čeká v záloze Antonius.

A Caesar? Tomu sice zbývá už jen pár let života, ale ještě musí udělat velký kus práce. Kdyby tak věděl, že mu tady Trentinus připravuje terén pro jeho slavnostní příjezd. Ale patrně se s ním nikdy nesetkám.

* * *

Už jsem nemohl bydlet ve své komůrce. Jen jsem si ji musel zabezpečit, aby se mi do ní někdo během mé cesty na dřevocyklu nenastěhoval.

Už když jsem si komůrku o rok později pronajímal, majitel mi opatrně sdělil, že si ji před rokem pronajal podivný člověk, který tu vlastně nikdy nebydlel, ale dobře zaplatil.

A teprve když jsem mu zaplatil, dodal, že v ní určitě musí strašit. Nu, strašil jsem tam já, a občas mohly proniknout ven nejrůznější zvuky, třeba skřípění převodu, to vždycky, když jsem brzdil nebo se rozjížděl.

Tak jsem si svou komůrku o rok dřív pronajal znovu. Nikdo v domě nemohl mít ani tušení, že jim tam za zdí šlape do pedálů nějaký poutník časem za cestou ke svobodě.

Zabezpečení bylo nutné, to pro případ, že bych vyskočil ze skořápky ve své vzácné přítomnosti v hlavním proudu. Našel jsem si tedy jiné ubytování a v noci jsem tam odtáhl svůj dřevocykl, to pro případ, že bych jej zase potřeboval. Chronokrystal jsem opět vložil do zubu a doufal, že se nepřipletu do nějaké rvačky, která by mě o ten zub připravila.

Bohužel, v této době jsem neměl takový vliv, jako když jsem sloužil jako osobní strážce královny Kleopatry. Zůstal mi však stejnokroj palácové stráže. Oblékl jsem jej a vydal se ke královskému sídlu. Doufal jsem, že v tomto oděvu nebudu nápadný, a snad se mi podaří přiblížit se k těm, co budou o osudu Pompeia rozhodovat. Někdy stačí maličkost, aby lidé své rozhodnutí změnili, a já jsem tedy šel sondovat terén, abych se zorientoval v místních poměrech.

Byl jsem na tom stejně, jako když jsem se vrátil z té pouštní anabáze. V jistém smyslu ještě hůř, a v něčem o něco lépe. Nemohl jsem vyhledat Aragola, protože bych vnesl do jeho duše pěkný zmatek. Měl jsem sice kontakt s lineálem, tedy s přímou linií času, ale nemohl jsem povolat záchranný stroj. Tak by se provalilo, že jsem si odložil hlídací náramek, ještě když jsem byl v trestu, a to by mě mohlo stát i doživotní ztrátu licence, vyřazení z MTPI nebo dokonce dlouhodobé vyhnanství. A to bych opravdu jen velice nerad.

Naproti tomu jsem věděl, že agent MTPI se občas nějakému tomu porušení pravidel nevyhne, a já byl na stopě falešného meandru, o kterém asi ještě nikdo nevěděl. Proto bylo třeba nasbírat co nejvíce informací pro budoucí zásah.

Ale zatím jsem nezaznamenal žádný průlet chronocyklu, a to bylo přinejmenším podivné.

Jsem přesvědčen, že vznik Kolzingerova bodu není žádná náhoda. Je to zákonitý důsledek kolizní situace, ke které někdy musí v dějinách dojít. A také tvrdím, že jednání osob tady podléhá nějakému vnějšímu vlivu a že by to stálo za průzkum. Já sám jsem se stal v tyto dny obětí nějakého zvláštního sebeklamu – občas jsem zjistil, že se nacházím na místě, kam jsem vůbec nezamýšlel jít nebo kam jsem dokonce nešel, ale to jako by mne samy časoprostorové siločáry přitahovaly tam, kam to bylo potřeba.

Má-li k nějaké události dojít, tak k ní prostě dojde, a my, agenti MTPI, jsme tu proto, abychom se stali pěšci na šachovnici boha Chrona, který námi pohybuje tak, jak potřebuje on i sám Čas.

A tak se stalo, že jsem se jednoho dne zastavil nedaleko přístavu, kolem mne právě pochodovalo družstvo palácové stráže a jeden z mužů se ke mně otočil, a řekl:

„Co tady stojíš, zapomněl jsi něco?“

A přidal dva peprné výrazy, jimiž zcela bez souvislosti zapochyboval o mé potenci.

Proč tam stálo kopí opřené o svislou stěnu hradby, to se nedovím, snad si někdo z hlídky jen potřeboval odskočit a měl tu potřebu přece jen náročnější. Teprve když jsem odhodlaně šlapal v houfu s ostatními, uvědomil jsem si, že jsem doplnil jednotku na sudý počet.

Až potom jsem spatřil, že v přístavu stojí římská galéra.

Vše, co následovalo, se odehrávalo nějak mechanicky, jako bych to nebyl já, ale nějaká loutka, a za provázky tahal někdo mocnější a neviditelný.

Nastoupili jsme do malého člunu. Čtyři veslaři, obnažení do půl těla, se činili. Spolu s šesticí ozbrojenců včetně mě tu byli ještě dva významní muži, které jsem oba již znal, ale oni mne znát nemohli. Sám Potheinos, správce státní pokladny, a s ním Theodotos, učitel krále Ptolemaia.

Ti dva se tiše celou dobu radili, a občas trochu zvýšili hlas. Spíš bych řekl, že se hádali, ale jediné, na čem se shodli, byl strach z Cáesarovy pomsty.

Pochopil jsem. Na římské galéře čeká Pompeius. Již vešel v kontakt s místními vládci a toto je oficiální uvítací delegace.

Caesarovo loďstvo je ještě kdesi za obzorem, pár dní potrvá, než se sem dostane. A nakonec jsem se měl dovědět, že Caesar do Egypta nepopluje vůbec, a pokud ano, tak rychle udělá čelem vzad.

Tam někde ve vyhnanství čeká královna Kleopatra, nějakého milence jí osud určitě přihraje, a teď se zdá, že jí to je jedno. Ona přijme do svého lože každého Římana, který ji posadí na trůn, i kdybych to byl třeba já…

Ne, Trentone, tak velké ambice přece nemáš!

Pak náš člun přirazil k boku římské lodě. Chvíli jsme čekali, a pak ten významný muž, Pompeius Magnus, čelný představitel Římské republiky, vítěz mnoha bitev, konsul, senátor, triumvir, nyní však psanec na útěku, sestoupil po provazovém žebříku do našeho člunu.

Neměl ani čas si sednout.

Jeho tělo se zapotácelo, podlomila se mu kolenou a a pak se zhroutilo jako prázdný měch.

Ze zad mu trčel nůž. Stejný nůž, kterým jsem před tak dlouhým časem, v blízké budoucnosti, zabil svého soka v hospodské rvačce.

Spor mezi Theodotem a Potheinem byl rázem vyřešen.

* * *

Přeskočme nyní dva tisíce let a ještě přidejme pár obrázků naší planety. Přesný čas vám neprozradím.

Rovněž vám neprozradím nic o místě dalšího děje, není totiž vyloučeno, že se mezi čtenáři najde spousta zlatokopů, kteří by tam chtěli zabrousit, a stroj času už dnes není tak nedostupný. Řeknu to stručně – Sahara, západně od břehů Nilu.

Sledujeme muže, který před deseti minutami za pomoci výbušniny otevřel vchod do tajemného podzemí. Měl přece jen trochu obavy, jeho poklady zde měly ležet celých dva tisíce let, aniž by je mezitím někdo našel, ale – kolik královských hrobek v Egyptě zůstalo neporušeno?

Musel doufat, že o tomto pokladu nikdo neví, a také, že lupiči chtěli výhradně zlato. Papyrus je nezajímal.

Odvalil pár balvanů, aby rozšířil vstup, a rozsvítil baterku.

Dýchl na něj starověký vzduch, cítil zatuchlinu a ten neodbytný přídech nekonečných věků.

S nesmírným ulehčením si svítil na hromady tenkých rourek, některé byly převázány stužkami, jiné stočeny v kožených pouzdrech.

Je tu všechno tak, jak to tu kdysi dávno zanechal.

Kdoví, co se stane, až se všechny ty papírové svitky dostanou na vzduch, ale on věřil, že čas je výborný konzervátor. I kdyby se zachovala jen desetina…

Ne, raději nepomýšlet, rychle dostat vše na palubu vrtulníku a do ochranných schránek.

To vše musí udělat sám, a těch svitků jsou tu tisíce.

Zkusmo rozbalil první z nich. Papyrus zežloutl, trochu se láme, ale text zůstal čitelný.

Nezajímalo ho, co je zde na něm napsáno.

Pak opět vystoupil z temné kobky a mžoural v ostrých paprscích slunce.

„Egyptská vláda vám, pane, děkuje, za objev epochálního významu,“ slyší náhle slova odkudsi z prostoru, z místa, kde by nikdo neměl být, kde však nyní stojí muž ve světlém obleku, obklopený čtyřmi černými uniformami vojáků egyptské armády. To, co drží ti muži v rukou, nejsou vycházkové hůlky.

„Dovolte, abych se vám představil. Jsem ředitelem Egyptského muzea. Bude mi ctí doplnit sbírky o poklady, které jste právě objevil na tomto místě. Jistě oceníte, že všechny vitríny budou doplněny jménem šlechetného dárce.“

* * *

Egyptské muzeum se dnes nachází na okraji Káhiry, nedaleko pyramid. Vévodí mu obří socha Ramsese IL, která původně stála před luxorským chrámem a později zdobila jedno z mnoha káhirských náměstí.

Byl jsem u toho, když byla otevřena nová expozice; ten okamžik jsem si nemohl nechat uniknout. Vzal jsem s sebou Veroniku, která o svitcích taky něco věděla. Sdílená radost, dvojnásobná radost.

„Nebyl jsi k němu přece jen příliš krutý?“ zeptala se a lehce se ke mně přitiskla.

„Nechal mě v poušti umřít Žízní,“ povídám, „a bylo mu to úplně jedno.“

„Ale dostal ses z toho, ne?“

„Jistě, ale musel jsem si sám dopravit do pouště zásoby, jeho to ani nenapadlo.“

„Zná tě a ví, že se umíš dostat ze všeho. Přece stačilo, když se přesvědčil, jestli už jsi doma.“

Ušklíbl jsem se.

„To ano, ale nepojedu s ním v žádných podvodech a pochybných kšeftech, měl si vybrat někoho jiného, nebo aspoň…“

Mávl jsem rukou. Pastor mohl udělat mnohem víc, ale prostě se na mne vykašlal.

Nebyl tady, ale jeho jméno jsme mohli číst na všech vitrínách i na všech rámech, které nám představovaly svitky ze Sahary, poslední archeologickou senzaci.

Jsem ochoten se vsadit, že mi to jen tak neodpustí, ale já si myslím, že jsem takhle jen vyrovnal skóre.