Osoby:
Trenton, agent MTPI, jako obvykle musí zabránit nejhoršímu.
Arsain, velitel útvaru MTPI.
Veronika, lékařka, kterou její pacient opovrhuje.
Seržant Don Bradley, má noční směnu.
Elvíra, trpělivá policistka.
Poručík Stram, velmi nevrlý vyšetřovatel.
Gaius Caesar Augustus Germanicus, zvaný též Caligula.
Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus, známý též jako strýček Claudius.
Arabeus, propuštěnec řídící chod císařského domu.
Filón Alexandrijský, velmi podnikavý učenec.
* * *
„Trentone, jsme v průšvihu.“
Arsain mě nevolal často, a pokud ano, tak málokdy v noci. Ostatně ony ty naše záležitosti, jakkoli byly akutní, zas tak moc nespěchaly. Ty události se prostě staly v minulosti, a když jsem se na místo vydal o pár hodin později, vždy jsem tam nutně musel být včas. Ne tak nyní.
„Spěchá to.“
Seděl za stolem, skleněná stěna za ním zakrytá závěsem, svítilo jen pár malých bodových světel. Arsain upřeně hleděl do několika monitorů.
„Koukni se na to, Trentone,“ ukázal na jeden z nich. Byl to záběr do policejní cely; nevím, jak Arsain dokázal napíchnout se na naše bezpečnostní složky.
V cele na nepříliš pohodlně vyhlížejícím kavalci ležel asketicky vyhlížející muž, patrně mladík. Zakrýval si tvář.
„Potřebuju, abys toho muže dostal ven. Za každou cenu, zaplať jakoukoli kauci.“
„To se ti řekne,“ povídám. „Vím leccos o ochotě policajtů ke spolupráci.“
„Tak podmaž každého, koho potkáš,“ dodal Arsain.
„Jo, a brzy budu v té kleci vedle,“ odsekl jsem. Nelíbilo se mi to. „A proč mám tohle dělat vlastně já? To tu není dost asistentů? Já jsem tady kvůli zásahům v období starého Říma.“
„Tohle se týká starého Říma,“ odtušil chladně Arsain. „Ten muž nepochází z naší doby, musí se vrátit co nejdříve do svého meandru, než načichne naší civilizací.“
„Tím spíš bychom ho neměli pouštět zpátky, aspoň nic nevykecá.“
„Toho mladíka pustit zpátky musíme.“
„A pročpak? Vypadá na nějakého čelného představitele capite censi. Co je na něm tak významného?“
„Zatím to nevíme, jisté však je, že do naší doby pronikl napříč meandry patrně významný římský patricius. Jak se to stalo, bude otázka dalšího vyšetřování. Ten muž v žádném případě není členem MTPI. Někde se něco zadrhlo nebo někdo něco posral.“
Arsain málokdy sahá k podobnému slovníku, ale tentokrát byl pěkně naštvaný.
„Víš o tom něco víc?“
„To je vše. Zbytek je na tobě.“
„Jak se sem dostal?“
Arsain pokrčil rameny.
„To neví snad ani Jupiter.“
To od něj bylo hezké. Mám vytáhnout nějakého bláznivého Římana ze spárů současné policie. Copak ten hoch provedl? Všechno nasvědčuje tomu, že ho sem přivezl nějaký člen MTPI neznající žádná omezení, nějaký ten pastor, a pro obveselení ho vypustil do ulic. Kanadský žertík? Nebo je to vážnější?
Trentone, proč hned děláš závěry, když o tom nic nevíš. Tvé myšlenky jsou hodny bulvárního tisku.
Přestanu spekulovat, vydám se na místo činu.
Tak jsem na ten okrsek jel. Arsain tam neposlal jenom mne, na schodech jsem se střetl s Veronikou; věděla tolik co já.
„Prý bude potřeba lékaře,“ doplnila mé postřehy.
„Vy jste příbuzní?“ ptala se nás služba; byla to kyprá černoška s pendrekem u boku.
„Tak trochu,“ odvětil jsem.
„To jsem ráda, ohlásím vás náčelníkovi,“ zabrblala, a jako kdyby jí naprosto unikla míra nejistoty v mé odpovědi. Interkom jim fungoval; reproduktor ohlásil cosi nesrozumitelného, což si dáma vysvětlila jako souhlas.
Cvakly zámky mříží. Vedla nás ponurou chodbou, naposledy malovanou ještě v době, kdy tady vyslýchali Al Capona.
Objekt našeho zájmu jsme nezahlédli; cely pro předběžné zadržení měli v jiné části budovy.
Náčelník nebyl náčelník, byl to seržant a řídil noční směnu. Jmenoval se Don Bradley. Měl mírnou nadváhu, blůza uniformy se mu nadouvala jak objemným břichem, tak i pouzdrem s pistolí. Všichni ostatní policisté byli, zdá se, v terénu. Na několika desítkách obrazovek jsme mohli sledovat ruch nočního města a tu a tam vyskočilo hlášení. Nechápali jsme, jak se v tom seržant může orientovat. Občas stiskl tlačítko a vyštěkl krátký rozkaz.
To dělal i v době, kdy vedl rozhovor s námi. Stihl toho najednou víc než normální člověk. Smutné bylo, že se nám vlastně nepodařilo dosáhnout cíle.
„Hm, tak vy jste tady kvůli zadrženému?“ ptal se, jako kdyby to nebylo zřejmé. „Jak se vlastně ten člověk jmenuje?“
Vida, hned náraz do zdi. Tohle mě nenapadlo. Veronika je nápaditější.
„Gaius Kaiser,“ vypadlo z ní. Budiž, to zní pravděpodobně, ale jen aby… radši nedomýšlet.
„Co je to za divné jméno?“ zvedla se seržantova odulá tvář a jeho hluboké oči se do nás doslova zapíchly.
„Je to cizinec. Ital.“
„Aha,“ brnčel. „Tak proto mu nerozumíme ani slovo. Kde bydlí?“
„V Římě, přesněji to nevíme,“ odpověděl jsem téměř podle pravdy. Vykládat mu, že někde v okolí Fora Romana, by asi moc nepomohlo.
„A on je váš příbuzný?“
„Vzdálený bratranec,“ odtušil jsem. Až příliš vzdálený, ale to přece seržantovi říkat nebudu. „Zaplatíme za něj pokutu a odvedeme si ho.“
Na naši nabídku Bradley vůbec nereagoval, hrabal se chvíli v klávesnici a pak nařídil posádce vozu 21, aby se přemístila na nábřeží a zasáhla.
„To nebude tak jednoduché,“ řekl potom.
„Pročpak? Je snad jedno, od koho peníze vyinkasujete.“
„Kdyby se jednalo o nějakou výtržnost, s pánem bohem si ho odvezte,“ mlaskaly seržantovy rty. „Ale takhle?“
„Co – takhle?“ divil jsem se.
„Ten hoch toho má na svědomí víc. Opilství, sexuální obtěžování a výtržnosti, to by se dalo pokutou spláchnout. Ale vražda – to ne.“
„Vražda?“
Vytřeštil jsem oči. Co se to proboha dnes v noci vlastně v tomhle městě stalo. Jak se římský císař, patrně z lineálu, dostal do naší doby? Co ho přimělo, aby zabíjel? A za jakých okolností?
Jedno bylo jisté – musel mu k tomu pomoci někdo, kdo měl přístup k chronocyklu, a takových lidí je málo. Vše se dá snadno vystopovat, v maragonu zůstávají nějakou dobu generativní rýhy, dá se z nich odvodit čas vstupu a výstupu a také místo. Matně mi blikla mozkem vzpomínka na Pastora, ale hned jsem ji zase zapudil. Tohle vypadá nejspíš na neopatrnost některého z agentů. Nechal si zabavit chronocykl a sám císař na něj ve své bujarosti nasedl a pokud byla již naplánovaná návratová křivka, stačilo stisknout jediné tlačítko, a nadutý římský patricius se octil v naší době, nejspíš na ulici. A než se vzpamatoval, byl chronocykl pryč.
„Jistě, vražda. Vraždil v nočním baru Pandora. Dýkou,“ dodal.
„Koho měl zabít?“ překonal jsem malou krizi a snažil jsem se reagovat adekvátně.
„Zatím neznámého muže. Stalo se to nepochybně v hádce, na místě už je mordkomando poručíka Strama.“
„Chci s ním mluvit,“ řekl jsem rozhodně.
„Tak to, mladý pane, nepůjde,“ odtušil seržant. „Vražda, to není nějakých pár facek. Nemůže k němu každý, kdo se prohlásí za příbuzného.“
„Tak na to půjdeme jinak,“ řekl jsem. „Jsem jeho advokát,“ a pohodil jsem na stůl svou licenci pro stát New York. Pravda, praxi nevykonávám už několik let, ale zrovna teď se mi to může hodit.
Seržant zvedl tu plastikovou destičku a svěřil ji čidlům počítače. Na jednu z obrazovek vypadl můj portrét v mladších letech a spousta údajů; netušil jsem, kolik toho o mně policie ví.
„Vida, a taky člen MTPI,“ mračil se seržant.
„To snad není na škodu věci, má licence je platná.“
„To je, ale nejdřív je třeba, aby si s obviněným promluvil státní zástupce.“
„On už je obviněný?“
„Ještě ne, protože mu nikdo nemohl sdělit obvinění. Je ožralý jako doga.“
„Pak potřebuje lékaře,“ ozvala se Veronika a podala mu svou licenci.
Seržant si jen vzdychl a udělal s tou kartikou totéž co s mým průkazem. O Veronice toho policie věděla přece jen o něco méně, ale i tak toho bylo dost.
„Můžete mi vy dva říct, proč se o toho mladíka zajímá právě MTPI?“ ptal se.
„Tak to je právě to, co vám říct nemůžeme,“ odvětil jsem. „Domnívám se ale, že to vůbec není podstatné. Navíc vyslovuji námitku. Buď sdělíte podezřelému obvinění, nebo jej ihned propustíte z vazby.“
„Tak to by nešlo,“ odmítl Bradley mé argumenty. „Vy si ho vyzvednete, odvezete si ho někam do nejzazšího meandru, a tím zmaříte vyšetřování. Pro tyto případy zde mám přísné instrukce.“
„Tak dobrá,“ ustoupil jsem. Věděl jsem, že tady bych stejně neuspěl. „Ale podle platných zákonů mám přístup ke svému mandantovi kdykoli a nemusím čekat, až se uráčí přijít nějaký státní zástupce. A jestli jste ho nechali bez lékařské pomoci v cele, přestože jste věděli, že je pod vlivem návykové látky, a nějak jste ohrozili jeho zdraví nebo život, tak…“
„Nechte už toho,“ mávl rukou seržant Bradley. Obrátil se k službu konající černošce, která vytrvale stála v pozadí a jediným slovem nezasáhla do toho, co se tady dělo. „Elvíro, doveďte ty dva k tomu hochovi do cely.“
Ležel na břiše, měl přes sebe přehozené jakési bílé prostěradlo. Záhy jsme zjistili, že je to tóga s fialovým pruhem, ten muž byl tedy přinejmenším senátor. Dlouhé špinavé nohy přesahovaly přes kavalec.
Těžce to tady čpí. Vedle lůžka vidíme louži zvratků.
Vězeň těžce dýchal a chvílemi nahlas hekal. Otočili jsme ho na záda. Oči měl zavřené.
Tóga byla zepředu znečištěna červenými skvrnami; s ohledem na to, co jsme před chvílí slyšeli, to musela být krev.
Špinavý blonďák, vlasy nakrátko střižené, ofina do poloviny čela. Protáhlá kostnatá tvář, snad hladce oholená, ale vyráželo už z ní jemné strniště. Pootevřená ústa odhalují zažloutlé zuby; trojka vpravo nahoře chybí.
Pleť bledá a lehce zpocená. Ruce se mu třesou jako staré bábě.
Těžce dýchá, otevřené oči nás vůbec nevnímají.
Veronika se dává do akce. Otevře kufřík a naslouchá srdečnímu rytmu.
„Puls sotva čtyřicet,“ říká neurčitým hlasem. Detektor alkoholu je po ruce.
„Skoro tři promile. Těžká opilost.“
U nás v Praze by se dostal napřed na záchytku nebo do nemocnice, tady za oceánem s ním tolik cavyků nenadělali.
Začal sténat. Cosi říkal, ale nerozuměl by mu ani rodilý mluvčí.
V rukou lékařky se objevila injekční stříkačka.
„Je to opilec, tohle by asi přežil. Ale lepší bude, když ho necháme trochu vyspat.“
Průhledná kapalina vtéká do žíly.
Setrvali jsme tam ještě asi deset minut, nemocný se uklidnil a dýchání se prohloubilo.
„Nedá se nic dělat, víc se dovíme až ráno,“ říká Veronika.
„Tak co bude, už víte všechno?“ bručí slečna Elvíra a cinká nervózně klíči.
„Buďte rádi, že na vás nepodáme žalobu pro zanedbání péče,“ odtušil jsem. „Nebýt našeho zákroku, mohl ten člověk zemřít.“
„Jaképak ciráty s vrahem,“ zabručela Elvíra.
„Ještě se uvidí, kdo je tady vrah,“ dodal jsem. „Tady už opravdu nemáme co dělat, Veroniko,“ říkám.
Zavrtěla hlavou.
„Ne, já tady zůstanu. Jeho puls se mi nelíbí.“
„Jak myslíte, zamknu vás tady s ním,“ duněla Elvíra. „A vy, pane?“
„Já půjdu,“ řekl jsem. Bylo toho dost, co jsem se ještě potřeboval dovědět, ale to bylo třeba se podívat někam jinam. Z této policejní beznaděje už nic nekoukalo.‘
Noční bar Pandora se nacházel ve střední části Manhattanu, o šestnáct ulic dál, nedaleko Centrálního parku. Celá tahle oblast nepůsobila příliš důvěryhodným dojmem. Pochybné existence se potulovaly po ulici, mnozí nedbale odění lidé tvořili hloučky, jiní pokuřovali v závětří nebo polehávali na zemi. Nikdo si nevšímal těch druhých, ale připadalo mi to nejspíš jako ozbrojené příměří.
Taxík mě tam dovezl během šesti minut.
Bar měl zavřeno. O dozor se staral mohutný policista s tváří robota a postavou gorily. Zahradil mi cestu svou mohutností.
„Jsem advokát obviněného,“ zamával jsem mu před nosem licencí. Nic jiného než verbální komunikace se tady použít nedalo.
„To by mohl říct každý.“
„Tak se laskavě trochu namáhejte a oznamte to poručíku Stramovi, když se bojíte sám rozhodnout,“ řekl jsem a pečlivě jsem si vkládal do mobilu jeho číslo. „Poručík bude radostí bez sebe, až zjistí, že soudce prohlásí proces za zmatečný jen kvůli tomu, že policie zabránila obhajobě k přístupu na místo činu.“
„Ukažte tu kartu,“ zavrčela gorila. Otočil se a cosi huhlal do mobilu. Pak mi vrátil kartu.
„V pořádku, můžete dál,“ řekl, ale neustoupil. Natáhl ruce v jednoznačném gestu.
Dovolil jsem mu, aby mi jeho chmatácké prsty přejely po těle. Žádnou zbraň jsem neměl. Velice neochotně ustoupil z cesty.
„Račte, pane Trentone,“ pronesl ironicky.
Do baru se sestupovalo asi po šesti schodech; v šatně viselo ještě pár kabátů a o pult se opíral Hispánec snad ještě školou povinný.
V baru bylo přítmí, které osvěžovaly četné třpytky u stropu. Za plného osvětlení to tady muselo vypadat jako při ohňostroji. Hostům zjevně hrál jazzový orchestr, jak se dalo usoudit podle odložených nástrojů malebně opřených o notové pultíky.
Asi dvě desítky stolů tonuly skoro v naprosté tmě. Dva stolky byly převrácené a dělaly tak místo pro křídou nakreslený obrys lidského těla na zeleném koberci. V pozadí jsem spatřil dva rozbité stolky a několik polámaných židlí. V noci tady muselo být veselo.
Čtveřice uniformovaných policistů se činila, fotoaparát metal blesky kolem sebe jako při bouřce, odebíraly se vzorky krve, měřily se vzdálenosti.
Mahagonem vykládaný barový pult zel prázdnotou. Seděl u něj jen muž v balonovém plášti a diskutoval s kýmsi, kdo mohl být právě tak číšník jako majitel baru.
Než se mohlo cokoli stát, sehnul jsem se a namočil v jedné z kapek krve malý ubrousek. Bleskově zmizel v mé kapse. Možná si toho všimli, možná ne, ale vzorek krve mrtvého už jsem měl. Musel jsem jen doufat, že tam nekrvácel někdo jiný.
To už si mě ale povšiml vyslýchající, probodl mě očima a pak se na mne obořil:
„Co vy tu chcete? Pro novináře uspořádáme tiskovou konferenci v šest ráno.“
Taková malá pomsta, ať si novináři přivstanou.
„Nejsem novinář,“ namítl jsem a zamával mu před očima licencí. „Poručík Stram?“
„Jistě, poručík Stram,“ odsekl. „Přišel jste sem čmuchat?“
„Dělám jen svou práci, a podle zákona mám právo seznámit se s místem činu.“
„Jo, to máte,“ odtušil policajt suchým úředním tónem. „Až tady skončíme, tak si to tady prohlížejte, jak chcete. Teď ale vypadněte, jestli taky nechcete skončit v cele.“
Dal stručný pokyn, jen očima.
Dva muži se zvedli od své mravenčí vyšetřovací činnosti a obklopili mě z obou stran. Ruka ukazovala k východu.
„Soudce nebude s jednáním policie spokojen,“ poznamenal jsem, a bez jakékoli snahy o odpor jsem místo činu opět opustil. Ovšem dobře jsem věděl, že vlastně k žádnému soudu nesmí dojít. Jak ale vyrvat mladého Římana z rukou policie?
Pro tyto mimořádné případy platilo speciální pravidlo – nic protizákonného se nesmí odehrát v lineálu, dokud si to situace nevynutí. I kdyby si toho hocha nechali a poslali ho na deset let na nucené práce, po skončení trestu ho pokojně můžeme odnést zpět. Jenže já mám tušení, že to není jen tak obyčejný Říman; víc nechci domýšlet. Zatím chlapec načichne civilizací 21. století, a hrozí velké nebezpečí, že jeho znalosti ovlivní technologický vývoj v minulosti, což zase odporuje zásadám pro pohyb osob.
Musím ho dostat ven za každou cenu. Jediná možnost je kauce.
Možná by neuškodilo…
Když jsem pohlédl do očí policajta, střežícího vchod, narazil jsem na hráz neprostupnosti. Ale o kus dál postávali dva chlápkové, a jak se ukázalo, byli to vyhazovači. Ti si rádi nějaký ten dolar přivydělají, dvacka pro každého stačila, aby jim trochu rozvázala ústa.
Ten zvláštní host se objevil v baru kolem půlnoci. Nepřišel sám. Oba byli oblečeni výstředně, ale nad tím, že se po Manhattanu pohybují různé existence, se už nikdo nepozastavuje.
Poručili si víno; co jiného by také Říman mohl pít. Chovali se zpočátku jako běžní hosté, ale když vypili dvě láhve, začal vrah blábolit něco v nesrozumitelném jazyce a vyřvávat na celý lokál. Ten druhý se ho snažil mírnit, ale nebylo to k ničemu. Vrah se dal do hádky s několika hosty a později i s bodyguardy, kteří přiběhli, aby ho zpacifikovali. Absurdní bylo, že tomu člověku pořád nikdo nerozuměl. Znělo to tak trochu jako španělština, ale jeden z vyhazovačů je Hispánec a rozlišil jen výraz pro penis; ten je ale téměř mezinárodní. Nesnažil jsem se mu vnucovat, že slyšel klasickou latinu, nebylo by mu to k ničemu.
A pak najednou klesl ten druhý k zemi, a z krku mu trčela dýka. Bylo to divné, protože se spolu vůbec nehádali. Naopak, ten druhý muž tam seděl jako oukropeček, jen tak bez hnutí, a najednou se skácel k zemi. A vrah nad ním stál, zvedal ruce ke stropu ve vítězném gestu a cosi blábolil, mezi tím bylo možné zaslechnout slova Jupiter a Mars. Na astronoma ale ten hoch nevypadal.
Když to bodyguardi viděli, tak mladíka zadrželi a zavolali policii. Strážníci tu byli během pěti minut, a ti si vraha převzali, oba bodyguardy vyslechli a vyhodili je ven.
Zdá se, že Říman zabil Římana, takže se případ vlastně moderní doby netýká. Ale proč to udělal tady? Jak se sem ti dva dostali?
A jak to udělat, abychom vraha co nejrychleji vrátili zpět, a vlastně i mrtvé tělo, i když to možná tolik chybět nebude.
Vydal jsem se k policejní prosektuře, snad se k mrtvému dostanu.
Nu, v noci mě tam nepustili. Nebyl tam údajně nikdo, kdo by mohl odemknout.
Ale jejich argumentům nebylo co věřit, kdo odemkl, když před hodinou přivezli to tělo?
Nu, stálo mě to sto dolarů, policisté jsou dražší než bodyguardi. Ten chlápek říkal, že bude muset na pár minut vypnout kamery, ale čert mu věř. Copak se mrazicí boxy hlídají kamerami? Mohou snad mrtvoly utéct, nebo je sem někdo chodí okrádat, když na sobě mají jen prostěradlo a cedulku na levém palci u nohy?
O pět minut později jsem se díval do nehybné a jíním pokryté tváře muže, kterého jsem nikdy neviděl. Mohlo mu být něco přes šedesát, vlasů mu v poslední době příliš nerostlo, zato si pěstil bradku jako řečtí filozofové. Tvář jsem si snadno zapamatoval, ale já jsem přitom zaznamenal ještě jeden fakt, a ten byl pro mne naprostým překvapením. Odhrnul jsem prostěradlo a prohlédl si jeho levou ruku. Jen jsem se přesvědčil o tom, co jsem už tušil. Když jsem prostěradlo kladl zpět, lehce jsem škrábl mrtvého špendlíkem na kůži na ruce, víc jsem si nemohl dovolit.
Vrátil jsem se na policejní stanici, kde našeho potenciálního vraha drželi. Slečna Elvíra se na mne dívala jako na švába, kterého je třeba rozšlápnout. Do cely prý mě pustit nemůže, protože k tomu není žádný důvod.
Pak jsem spatřil Veroniku, jak sedí na lavičce na chodbě.
„Kde je náš malý opilec?“ ptám se jí.
„Odvezli ho před chvílí, údajně do vězeňské nemocnice. Mě odsunuli na vedlejší kolej a mám prý být ráda, že mě nezavřou do cely namísto něho. Tak tady na tebe čekám.“
„Proč jsi nezavolala?“
„Právě jsem se k tomu chystala.“
„Tak dobrá, jeden je zatím u ledu a jeho oběť o pár bloků dál a o několik pater níž. Do rána tam vydrží. Máš vzorky?“
Poklepala na kabelku. „Krev, kůži i vlasy. Do rána budeme přesně vědět, kdo to je. Máš vzorky mrtvoly?“
„Mám,“ řekl jsem klidně. „Sice jenom krev a kousek tkáně, ale mělo by to stačit. Bojím se však, jestli ty dva vůbec budeme mít v databázi. Je tu totiž něco navíc.“
„Jakou máš ještě lahůdku?“
„Ten mrtvý má v zápěstí voperovaný Morganův čip. Ale celé zápěstí má doslova zrasované, za takovou práci by se styděl i nejhorší chirurg na světě.“
„To znamená…“
„To znamená, že Morganův čip není jeho, ale že se ho zmocnil a nechal si jej sám voperovat. Jinou otázkou je, jak se mohlo stát, že takovýto Morganův čip je funkční.“
Odvezli jsme vzorky do laboratoří MTPI. Udali jsme k tomu přibližně dobu a meandr, ze kterého vzorky pocházejí. U toho, který to přežil, jsme navíc měli portrét a tělesné míry. Byla tu jistá naděje, že se podaří oba muže identifikovat mimo veškeré pochyby.
Chvíli to potrvá, já jsem si však byl jist, že oba pocházejí ze stejné doby.
Předal jsem kód Morganova čipu k identifikaci. Ne, ten mrtvý nikdy v evidenci agentů MTPI nebyl, i když agentura mnohdy zaměstnává lidi z opačného konce meandru; Aragolos toho byl příkladem.
Jak se ukázalo, Morganův čip pocházel od agenta jménem Arabeus. Býval to otrok núbijského původu na císařském dvoře, později jej císař Tiberius nechal propustit a zaměstnával ho dál. Měl však poměrně významné postavení. De facto řídil chod císařské kanceláře a málokdo z jeho okolí si uvědomoval, že má co do činění s propuštěncem, vůči nimž panovaly stále jisté předsudky.
Arabeus byl agentem MTPI celkem deset let v závěrečném období svého života, od roku 27 do roku 37 našeho letopočtu. V roce 37 jeho stopa mizí. Neuškodí si s ním pohovořit.
„Je tu zpráva z laboratoře,“ hlásí Veronika. Vida, přímo bleskově. To není dobré… „Po totožnosti mrtvého se nadále pátrá, ale zadržený se mimo veškeré pochyby jmenuje, či spíš brzy bude jmenovat Gaius Caesar Augustus Germanicus.“
Zpozorněl jsem.
„Nero?“ šeptl jsem.
„Oprav si znalosti. Známe ho pod jménem Caligula.“
Tak, a to už je opravdu průšvih.
Lze ale považovat za vyloučené, že Arabeus by cokoli o svém vedlejším pracovním poměru prozradil Caligulovi. V každém případě se zdá, že po Arabeově smrti byl Morganův čip v jeho předloktí objeven současníky a Caligula si chtěl vyzkoušet, co to obnáší. Ale že by se naučil přivolat z maragonu chronocykl a jeho pomocí pak cestovat do New Yorku 21. století?
Někde se stalo něco, co mohlo porušit zákony kauzality.
V žádném případě nemohl být Morganův čip v zápěstí mrtvého Římana funkční!
Není nakonec náš muž zadržený v cele sám Arabeus?
Dívám se na jeho portrét na displeji. Arabeus je černý jako eben.
Ti dva, co se dnes v noci kočkovali v baru, jsou oba bílí, jako kdyby nikdy nevyšli na slunce.
Musím si s Arabeem promluvit. Znamená to jednu cestu asi tak do roku 36 našeho letopočtu, a to v lineálu.
Arsain už odešel domů a teď asi spí.
Mám čekat na povolení? Zbytečné, Arsain by mi je dal okamžitě. Jen je třeba vysvětlit Veronice, že tady půjde o krk, a že ženu ve starém Římě za Tiberiovy vlády nemusí čekat nic pěkného. Jistě, dostal bych ji z toho, ale je zbytečné zabývat se vedlejšími záležitostmi.
„Jdi si teď lehnout,“ říkám jí. „Vrátím se právě včas, aby nás hned ráno pustili do nemocnice za tím opilcem.“
Už mě zná dost dobře a ví, že v některých okamžicích neustoupím.
Pokrčila rameny a neřekla už nic.
O půl hodiny později už jsem měl na sobě tógu bez fialového pruhu a hnal jsem se maragonem dolů do doby, kdy Caligula nastoupil na uvolněný trůn a stal se nejmocnějším mužem tehdejšího světa.
Řím v roce 36 našeho letopočtu páchl. Pravda, vybral jsem si pozdní léto, ale toho roku byla zjevně neúnosná vedra, a tak nepomáhal ani geniální systém kanalizace. Město praskalo ve švech, na poměrně malém prostoru se dokázalo naskládat víc než milion lidí; ostatně, nenašel se nikdo, kdo by v této době dokázal provést sčítání lidu a census byl pouze přibližný, a navíc se týkal jen římských občanů. Spousty lidí sem přibyly v klamné představě lepšího života. Ulice byly přesycené zločinem a chudobou.
Nemohl jsem přistát na Foru Romanu, to by způsobilo pěkný rozruch. Jako obvykle jsem si vybral hájek za městem, nedaleko Via Appia, a tam jsem si najal nosítka. Bohatý cizinec nemůže do města přijít pěšky. Pravda, návštěva v minulosti se tak protáhla skoro na týden, ale to jsem řešit nemusel. Zpět do své doby se mohu vrátit prakticky ve stejném okamžiku.
Hostinec na křižovatce patřil jistému Řeku Demetriovi; když jsem utrousil pár sesterciů navíc, dostal jsem nejlepší pokoj a nejlepší obsluhu s dokonalým servisem. Jako bohatý cizinec jsem prospal celou noc a druhý den jsem se vydal do města. Hostinského jsem požádal, aby doručil dopis, který jsem vlastnoručně zapečetil. Když ten dobrý muž zjistil, na jakou adresu se má svitek doručit, málem padl v úctě na kolena.
Za tři hodiny jsem dostal odpověď.
„Ctihodný Trentinus je očekáván na Palatinu hodinu před soumrakem.“ Podepsán byl sám Arabeus. Na cestách do antického Říma se představuji jako Trentinus a Arabeus mě pod jiným jménem nezná. Ví sice, že jsem členem MTPI, ale myslí si, že pocházím z jeho doby. Někdy není dobré odkrývat všechny karty.
„Myslel jsem, že na mne v MTPI zapomněli,“ řekl takřka na uvítanou. „Už tři roky se o mne nikdo nezajímal…“
Jeho dokumentace nelhala. Černý jako eben, štíhlý, svalnatý, ale už lehce prošedivělý. Bylo mu víc než padesát.
Arabeus byl agent – rezident. Měl sice oprávnění disponovat chronocyklem, ale jen v intervalu nepříliš vzdáleném od jeho vlastní doby. Nikdy nepodnikal cesty napříč meandrem; toto právo svěřila MTPI málokomu z antického světa, příkladem mohl být neobyčejně spolehlivý a bystrý Aragolos.
Arabeovi se mohla stát nehoda, ale také mohl zradit. Nebáli jsme se, že vyzradí existenci MTPI, to nebylo zas tak jednoduché, ale podlehnout penězům mohl každý. On však měl ve svém světě natolik vysoké postavení a dostával od MTPI tak vysoké náhrady, že snad o zradě ani nemohla být řeč.
Nebylo mi zprvu jasné, kde mám do toho kyselého jablka kousnout. On dobře věděl, že se o svou budoucnost nesmí zajímat; v našich učebnicích starověku se jeho jméno neobjevuje, byl pouhý propuštěnec a nikoli římský občan. Nespáchal žádné povstání, nikoho nezavraždil, a tak si ho logicky nepovšiml ani Tacitus, který jinak slyšel trávu růst. Služba pro MTPI, to pro něj bylo jistě malé zpestření, a také finanční přilepšení, i když, jak vidno, se neměl špatně. Nosil chitón jako Řekové; protože nebyl římským občanem, nesměl oblékat tógu. Měl však pěstěné ruce a na nich dva prsteny, které nebyly z nejlacinějších. Dokonce i voněl, takže si mohl dovolit trávit nějaký čas v lázních.
„Máme problém, Arabee,“ řekl jsem klidně. A pak jsem ho uchopil za levé zápěstí. Směrem k lokti se táhla velká jizva, neodborně zašitá.
„Tak teď už to víš,“ řekl smutně.
„Věděl jsem to hned, když jsem tě spatřil. Nic mi neoznámilo přítomnost Morganova čipu. A co víc, ty jsi nezaregistroval můj přílet, a to bys měl, kdyby tvůj Morganův čip byl v pořádku. Jak se to stalo?“
Nešťastně rozhodil rukama.
„Filón,“ řekl. Čekal jsem něco víc, ale mlčel, zurčela jen fontána za mými zády a v dálce skřehotal páv.
„Kdo to je?“
„Lékař a filozof, který se vetřel na císařský dvůr ještě za vlády Tiberia. Údajně léčil císaře na Capri, kde ho náš Botička často navštěvoval. Pak si ho přivedl sem.“
„Co ten o tom ví?“
„To kdybych věděl. Jednoho dne mě chytili pretoriáni a odvedli mě kamsi do Subury. Zavázali mi oči, tu čtvrť jsem vlastně poznal jen podle zápachu a pokřiku trhovců. A tam, někde ve sklepení, mě opili a pak mi udělali tohle,“ a ukázal ruku.
„Dobrá, ohlásím to Arsainovi. Prozatím setrvej v klidu, není jisté, zda tě opět zařadí do MTPI. Ztráta Morganova čipu je vážným přestupkem, ale to ti snad nemusím říkat.“
„Víš, Trentine, já po tom ani netoužím, ta práce mě stresovala. Docela se mi ulevilo, když jsem o ten Morganův šip přišel.“
„Ale měl jsi to hlásit!“ rozhořčil jsem se spravedlivě.
Pokrčil rameny. Málokdy jsem viděl tak zdeptaného člověka. Ne, tebe Arsain zpátky nevezme, hochu, zato sem přijede likvidační četa. Ne že by Arabea zabili, to zase ne, ale přece jen bude třeba mu upravit paměť. „Kdo je to ten Filón a kde ho najdu?“
Arabeus pokrčil rameny.
„Viděl jsem ho jen asi dvakrát, je jedna ruka s císařem i prefektem pretoriánů. Oblíbila si ho Drusilla, císařova sestra.“
Řekl to tak významně, že jsem pochopil, v čem ta obliba spočívá.
„Co vlastně Filón s tím Morganovým čipem zamýšlel udělat?“
„To jsem se nikdy neměl možnost dovědět. Víš, Trentone, nabyl jsem podezření, že i Filón je členem MTPI, nebo že přinejmenším disponuje aspoň jedním chronocyklem.“
Jestli to je pravda, pak je to nějaký zběh buď z FTPI, nebo ze soukromé firmy. Všechny chronocykly jsou registrované, právě tak i Morganovy čipy. Nevíme však o nikom, kdo by nám v MTPI chyběl, s výjimkou Arabea ovšem, ale jeho pozice se právě vysvětlila. Nemínil jsem Arabea seznamovat s tím, jaký osud potkal jeho čip.
Zdá se, že už trochu vím, odkud vítr fouká, a domyslel jsem si, kdo asi bude ten mrtvý.
Filón Alexandrijský, tak je znám jako historická postava. Je znám spíše jako filozof než jako lékař. Narodil se krátce potom, co jsem opustil Alexandrii při své první misi, která měla mapovat alexandrijskou knihovnu. V době císaře Caliguly se blíží šedesátce, a zdá se, že teprve teď najde pravé uplatnění. Opravdu se vetřel do přízně císaře, jak tady naznačuje Arabeus? Těžko říct. Že by byl lékař? Ne, to má Arabeus špatné informace.
V každém případě se zdá, že postava toho Filóna bude pro rozlousknutí tohoto případu klíčová.
Měl bych ho vyhledat, ale s ním to nebude tak jednoduché jako s Arabeem. Přece jen je to člověk z císařovy blízkosti, a k němu se nedostane každý obejda. Měl by se však prozradit existencí Morganova čipu. Nepochybuji o tom, že se v meandrech velice dobře vyzná.
Něco mě napadlo.
„Jak ten Filón vlastně vypadá?“
„Je to už stařec, má skoro holou hlavu, krátké vousy, velký nos.“
Jako kdyby spolu se mnou odhaloval prostěradlo v policejní márnici o dva tisíce let dál… Tak totožnost mrtvého bychom měli takřka jistou. Zbývá jen ji potvrdit a pak udělat něco s vrahem.
Tady už jsem neměl co dělat, právě jsem s Arabeem skončil a současně s ním skoncovala i MTPI. Vstal jsem.
„Počkej ještě, Trentine, neznáš tuhle dobu. Pamatuj si, že jsme se bavili o víně, jsem znalec. Doporučuji ti, abys nakupoval víno u Marka Vispania, jeho statek je vzdálen asi deset mil od Capuy. Nic jiného jsi tu nechtěl.“
Pokrčil jsem rameny, ale to jméno jsem si zapamatoval. Hoch měl o sebe velký strach. Ostatně nedivím se mu, byl příliš blízko šílenému císaři.
Rozloučil jsem se s ním nepříliš srdečně. Dostal jsem se o pěkný kus dál, a nebylo to tak složité. Moje krátká mise ve starém Římě končí. Sestupuji po schodech a chci se vrátit na Fórum Romanům.
Bohužel, nepodařilo se mi to. Cestu mi zastoupil voják ve stejnokroji císařovy tělesné gardy. Pretorián. Jeho gladius klidně mohl z jednoho Trentona nadělat dva kusy.
Když jsem se otočil, spatřil jsem další dva ozbrojence, a nakonec se jich kolem mne shromáždilo šest. Dostatečný počet na to, abych nedělal žádné hlouposti.
Pokrčil jsem rameny a nechal se vést směrem, který naznačili. Cítil jsem se v naprostém bezpečí, takový ozbrojený doprovod nemá ani sám císař, když se vydá na vycházku do nočního Říma.
Nešli jsme daleko. I na Palatinu je dostatek místností, kde je možné podrobit podezřelé výslechu.
Nepochybně to byl sám Cassius Chaerea, velitel pretoriánské gardy, komu jsem se dostal do spárů. Pokud si představíte sedláka, který vlastníma rukama držel osm hodin pluh a nezadýchal se, tak přesně této charakteristice velitel pretoriánů odpovídal.
Tělo jako sud, ruce jako lopaty, hlava takřka holá, porostlá chmýřím, ústa napůl bezzubá připomínající chřtán velryby, krk, za nějž by se nemusel stydět chovný býk.
Tak tohle je chlápek, který má za pár let poslat císaře na věčnost a na jeho místo nastolit bezmocnou figurku, Caligulova strýce Claudia. Netřeba příliš pátrat po tom, jakými metodami se Chaerea domohl své funkce a proč se právě v něm císař zhlédl.
Nemuseli mě držet; přesila byla tak významná, že jakýkoli pokus o odpor byl zbytečný. Zatím mi neubližovali, ale vypadalo to, že budu muset použít Lindemannův skok.
Není to nic jednoduchého, budu potom muset stržení pojistky obsáhle zdůvodňovat a potrvá několik měsíců, než se budu moci vrátit zpět do akce. Bylo by lepší dostat se z toho průšvihu méně okázalým způsobem.
Pokud jsem o Chaereovi něco zaslechl, tak to bylo jen to nejhorší. Nechával za sebou krvavou stopu a každé spiknutí proti císaři nemilosrdně likvidoval. A prohlásit někoho za spiklence, to zas nedalo tolik práce. Nikdo si v této době nebyl jist životem, a tedy ani agent MTPI.
Stál jsem a čekal jsem, co se z něj vyklube. Nezabijí mě hned, to už mohli udělat dávno. Chtějí se něco dovědět? Kdo ví. Tenhle hlupák však není schopen jakéhokoli výslechu, který by přinesl něco jiného než zlomené kosti nebo ránu v břiše.
„Můj císař mě varoval, že přijde cizinec s výrazně světlou pletí a s červenými vlasy. Říkal, že je to patrně spiklenec, a mám ho prý prověřit.“
„Jsem cizinec,“ odvětil jsem klidně a dal jsem si záležet na tom, aby má latina nebyla právě perfektní. „Jsem v Římě poprvé a neznám tu nikoho.“
„Tak proč jsi vyhledal Arabea?“
„Doporučili mi ho. Chci nakoupit víno, a on mi měl doporučit toho nejlepšího obchodníka.“
„A hleďme, tak víno. A kohopak ti doporučil?“
„Marka Vispania nedaleko Capuy.“
Chaerea si odplivl.
„Fuj, ty jeho patoky se nedají pít. Ale prosím, když ti ta břečka chutná. Ostatně bojím se, že už nikdy žádné víno neochutnáš.“ Dal se do smíchu, který připomínal pokřik chřástala. „Odkudpak jsi přicestoval?“
„Z Hibernie.“
„To bude nějaká barbarská země. Kdepak ji asi najdeme.“
„To musíš projít celou Galií a přeplavit se na ostrov zvaný Británie.“
„Takže Británie?“ zašklebil se Chaerea. „Jakápak je to náhoda, zrovna když se naše legie chystají vydat tím směrem pod velením božského císaře Gaia. Všude jinde by se tomu říkalo špionáž.“
Chaerea kalí vodu a hledá si záminku. Tahle se mu může hodit. Caligula se skutečně vydá do roka a do dne se svými legiemi dobýt britské ostrovy, aby přivezl jen škeble. Ale o tom ještě prefekt pretoriánů nic neví.
„Tak co ti řekl Arabeus?“
„Že dobré víno si mám koupit u Marka Vispania.“
Metody výslechu jsou stejné napříč meandry i věky. Metody obrany proti útoku se postupem času mění, a oni to nečekali. Během deseti vteřin se dva pretoriáni váleli na zemi. Padali jako kuželky a ozýval se rachot, jako kdyby někdo shodil hromadu starých hrnců. Nedbal jsem na to, jestli si náhodou nepolámou nějaké ty kosti. Za další tři vteřiny jsem držel Chaereu pod krkem a na něj jsem mu přiložil ostří nože, které si svým charakterem nezadalo s břitvou. Jak byl ten člověk hrubý a brutální, tak byl neobratný.
Hochu, já mám výcvik z gladiátorské školy, chtěl jsem mu říct, a pak bych ještě dodal, že právě tak jako on. Samozřejmě jsem ho poznal, ale on v tomto ohledu nemusel mít žádné vzpomínky. Vše se nepochybně odehrálo v jiném meandru. Ale i kdyby si na mne pamatoval, situace nevypadala jako přátelské setkání po letech. O tom bychom si mohli povídat spíš někde u poháru vína a ne v atriu císařského paláce.
„Všichni tři kroky zpátky!“ vykřikl jsem a trochu jsem přitlačil na nůž. Objevilo se pár kapek krve. Sám Chaerea byl tak ohromen, že se dokonce přestal zmítat.
„Tak dělejte, jinak ho podříznu jako jehně!“
Meče i kopí padly na podlahu.
Nu, co dál, Trentine. Vyhrál jsi jen malou šarvátku, ale teď ti nepomůže nic jiného než Lindemannův skok. Věčně toho chlapa držet nemůžeš a podříznout ho nesmíš, i když bych to tomu řezníkovi nejraději udělal. Jenže kdo pak zabije Caligulu? Řádný chod dějin je až na prvním místě, to bych měl pořád v patrnosti.
Dramatickou chvíli ticha ukončil příchod drobného kulhavého mužíka. Pretoriáni mu vzdali čest, Chaerea lehce zachroptěl a jeho prasečí tvář začala červenat.
„V tomhle paláci se každou chvíli něco semele, že Chaereo,“ odtušil měkkým sametovým hlasem. „Pusť toho člověka, rád bych si s ním popovídal.“
Měl smysl pro humor, protože situace byla přesně opačná. On však ani mrknutím oka nedal najevo, že se prefekt pretoriánů nachází v ponižujícím postavení.
Uvolnil jsem stisk. Chaerea dopadl na podlahu, chytil se za krk a těžce oddychoval. S jakou chutí bych ho nakopl!
Nu, musí to počkat. Schoval jsem nůž do boty a klidně jsem následoval svého vysvoboditele.
Dva pretoriáni se vydali za námi.
„Zůstaňte tady. Jste neschopní babralové. Zasloužili byste vykopat z Říma. Nejraději bych vás prodal do otroctví!“
„Ale božský Claudie, on má nůž!“
„Já vím, že má nůž, nejsem slepý.“
Jeho hlas zněl tak autoritativně, že oba ozbrojence přepadla chuť ho chránit.
A tak jsem si mohl půl hodiny vyprávět se zvláštním člověkem, kterým Claudius nepochybně byl. Jen ještě nevěděl o tom, že by se měl někdy stát císařem, a to velice brzy.
Během těch dvou minut, co mě Claudius vedl do svých komnat, mě napadlo, že nejlepší bude Caligulu u nás v americké současnosti zabít, čímž ho dostaneme ze spárů justice, a potom sem pohodit jeho mrtvolu, čímž bychom naplnili správný sled historie. Ale jak se ukázalo, Caligula odcestoval do budoucnosti v době, kdy ještě nezešílel a kdy byl u vlády teprve necelý rok. A tak to pro nás bude mnohem těžší práce.
Když jsem seděl u poháru vína, jinak to v Římě nešlo, už mě ty morbidní nápady přešly.
Člověku se málokdy poštěstí hovořit s hlavou státu, a já teď měl proti sobě dokonce hlavu nejmocnější říše světa. Pravda, v této době to byl ještě takřka bezvýznamný strýc bláznivého císaře, ale kolo dějin nezastavíš a brzy se jeho postavení markantně změní.
Ten člověk se jmenoval Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus; raději jsem se zeptal, jak mu mám vlastně říkat, abych neurazil.
„Běžně mi tady říkají bláznivý Claudius, Trentine,“ odpověděl s ironickým úsměvem. „Ale nejraději slyším na oslovení strýčku Claudie, klidně mi tak říkej i ty, poutníku.“
Tak tedy strýček Claudius. Teď musím být zvlášť opatrný. Nesmí se stát, že bych řekl cokoli, co by mohlo ovlivnit jeho vládu, nejlepší bude mluvit o sobě, ale Claudius nebyl z těch, kteří by dopustili, aby se hovořilo o něčem jiném, než sami chtějí. Naštěstí se mě hned zeptal na mou rodnou zemi.
Trochu byl zklamán, když zjistil, že to není Británie. Věděl jsem, že velením Caligulovy armády pro vpád na britské ostrovy by měl být pověřen právě Claudius, člověk, který nikdy nebojoval. Nemohl jsem mu říct, že z tohoto plánu sejde, že velení se ujme císař osobně. A tak jsem začal popisem kanálu oddělujícího britské ostrovy od Británie, vypodobnil jsem bílé útesy a jmenoval jsem velikou řeku Thames, kterou je třeba překročit, až jsem se dostal k hrdému a nezkrotnému lidu, který jen nerad přijme jho cizí nadvlády.
Sám se rozpovídal teprve po chvíli, ukazoval mi svůj nejnovější spis, věnoval se z mého hlediska něčemu zcela nepodstatnému, a sice řečnickému umění. Římané si na tom, zdá se, velice zakládali, a asi by se velice divili, kam toto umění degradovala moderní doba.
Pak si povšiml mé jizvy v předloktí.
„Ve které bitvě jsi k té ráně přišel?“ ptal se.
Přiznám se, že mne zaskočil, a než jsem stačil něco vymyslet, a mohla to být klidně jen hospodská rvačka, dodal pohotově.
„Ta rána odpovídá šíři gladiátorského meče. Tys býval gladiátorem?“
Musel jsem připustit, že ano. Dodal jsem, že mě přátelé z mé země vykoupili.
„Nikdy jsem o gladiátorovi jménem Trentinus neslyšel,“ ušklíbl se Claudius, „ale je pravda, že nemohu znát všechny. Ale viděl jsem tě, jak jsi naložil s Chaereovými pochopy. To nedokáže obyčejný člověk. Jako gladiátor jsi musel být slavný. V kterých arénách jsi bojoval?“
Tady se nevyplatí lhát.
„V Capue a Brundisiu.“
Odmlčel se.
„Ukaž mi tu ránu,“ řekl náhle. Nedalo se nic dělat, natáhl jsem paži.
Prudce mi ji stiskl. Věděl, kam sáhnout. Pak povolil.
Chvíli bylo ticho.
„Filón Alexandrijský, který je v současnosti v přízni našeho císaře, má v zápěstí voperované podobné dráty jako ty, Trentine.“
„To je ale zvláštní náhoda,“ řekl jsem, abych vůbec něco řekl.
„Ne, to není náhoda, Trentine. Já vím, že jsi poutník, a možná jsi někdy byl v Hibemii. Ty jsi poutník z tajemné země, kterou znají jen bohové.“
A položil na stůl předmět, který rozhodně do této doby nepatřil. Byl to mobilní telefon.
„Nechci slyšet žádné lži, Trentine. Filón Alexandrijský je skoupý na slovo, ale obklopuje se podobnými předměty jako je tenhle. Tohle mi přinesl můj věrný otrok, vypůjčil si to ve Filónových komnatách. Nejsem zloděj, zase to vrátím, ale ty jsi jistě podobný přístroj už viděl. Pověz, co je to za zemi a k čemu je tahle hračka?“
Tak náš milý Filón Alexandrijský nejen že cestuje s Caligulou do jednadvacátého století a vymetá noční bary, on navíc vesele krade.
A teď je tady Claudius a je zvědavý jako děcko. A jak mám z toho vybruslit, když pravdu říct nesmím a lhát nechci?
Vzal jsem mobil do ruky a zkusil jsem ho zapnout. Žalostně selhal. Zjevně vybité baterie. Ve starém Římě byl tento přístroj k ničemu.
„Tenhle přístroj funguje jen v našem světě, strýčku Claudie,“ použil jsem důvěrného oslovení, které mi doporučil. „Je to hudební skříňka.“
„Nerozumím.“
„Vydává zvuky, jako kdyby hrála hudba. Bohužel tu nemám takovou skříňku, která by hrála zde. Ale slibuji, až se sem příště vydám, že ti takovou skříňku přivezu.“
„To bys byl velice laskav. Jaký je to zvláštní svět, ze kterého jsi přišel, Trentine? Filón je skoupý na slovo, a podobných pokladů má hromady.“
Bude třeba provést čistku a Filónovy poklady zlikvidovat. On už je potřebovat nebude, ale za jistých okolností by mohly způsobit škodu. Vždyť je docela dobře možné, že sem Filón zavlekl latinsky nebo řecký tištěné knihy, a kdyby se jich někdo zmocnil…
„Rád bych si s tím Filónem promluvil,“ řekl jsem.
Claudius zavolal otroka a dal mu příkaz. Hoch se za deset minut vrátil.
„Mám ti vyřídit, Domine, že Filón Alexandrijský je dnes na cestách.“
„Není tam už nějak dlouho?“ divil se Claudius.
Otrok pokrčil rameny.
„Už tři dny se neukázal,“ řekl Claudius, a byl tak trochu v rozpacích.
Tak vida, pán je na cestách, kdepak asi, pomyslel jsem si. A zjevně už se nevrátí, ale to nemusím Claudiovi zrovna říkat, horší je, že si na tu cestu vzal s sebou samotného Caligulu, a s tím budu muset něco udělat.
Setrval jsem v rozhovoru víc než dvě hodiny a pak jsem se s tím mužem rozloučil. Vůbec nebyl bláznivý, jen trochu kulhal, ale rozhodně nekoktal. Říše v něm bude mít dobrého císaře, ale jeho čas ještě nenastal. Ale to už záleží také na mně.
Jen mi připomněl slib. Rozhodl jsem se, že ho dodržím, i když tím poruším jistá pravidla.
Návrat do naší doby proběhl hladce. Veroniku jsem našel v hotelu, vyspanou do růžova. Na stole jsem našel bohatou snídani, jako kdyby věděla, kdy a kde se opět objevím. Měl jsem sice ještě poněkud těžký žaludek od toho antického vína, ale…
„Takže kdo je vlastně ten mrtvý?“
„Mimo veškeré pochyby Filón Alexandrijský, toho času se zdržující u dvora císaře Caliguly.“
Uf, to mi spadl balvan ze srdce až do East River.
Není to nikdo z císařovy rodiny, není to nikdo, jehož smrt by znamenala pro náš hlavní meandr nějaké velké komplikace. Možná se trochu poopraví údaje v encyklopediích, ale Filón historii chybět nebude. Navíc rok jeho úmrtí se nikde neudává zcela přesně, jen přibližně, a u toho také zůstane.
Ovšem otázka je, kdo Filóna zabil. Caligula, který s ním popíjel?
Ne, ne a ještě jednou ne, on přece musel dobře vědět, že se z toho podivného světa nedostane jinak než Filónovým přičiněním. Musel by se zbláznit, kdyby ho zavraždil.
Naproti tomu, kdo jiný měl zájem na Filónově smrti? V naší době určitě nikdo, nikoho tu neznali a nikdo neznal je. Náhodná hádka v baru? Občas se nějaká ta mrtvola vyskytne, to je pravda, ale to by ho spíš zastřelili, než bodali do hrudi antickou dýkou.
Ovšem pro policii je situace jasná. Je tu mrtvola, je tu dýka, na ní jsou otisky prstů, a ve vězení sedí vlastník těchto otisků. Proč by se zabývali dalším vyšetřováním?
„Je jinak něco nového?“
„Předběžné přelíčení s potenciálním vrahem bude dnes odpoledne.“
„Nu, aspoň něco. Do té doby bychom měli Caligulu dostat ven.“
„Jenže na to potřebuješ mít kontakty. Obávám se, že to budeš muset hrát na nevinu, jinak se ven nedostane.“
„Já vím, Lindemannův skok se v soudních síních nedoporučuje, i když se bojím, že to bude jediná metoda, jak se z toho průseru dostat. Ale stejně si myslím, že Caligula tady vrahem není, nesedí to.“
Vyjmenoval jsem jí důvody, proč si to myslím.
„Zajdu ještě jednou do toho baru, snad už otevřeli a bude tam někdo, kdo bude trochu sdílnější.“
„Půjdu s tebou.“
„Není to právě hezké místo,“ podotkl jsem. „Užívají se tam drogy a tancují tam nahá děvčata.“
„To by mě trápilo ze všeho nejméně.“
„A létají tam vzduchem nože.“
„Teď v deset dopoledne to snad nebude tak žhavé.“
„No, jak myslíš.“ Nechal jsem ji být, má bystré oči a může si něčeho všimnout.
Bar už byl přístupný, bodyguard u dveří dal najevo, že mně poznal, tím však jeho pozornost vůči mé osobě končila. V sále bylo obvyklé přítmí, a našel se dostatek volných stolů. Číšník nás uvedl na místo a nabídl nám menu; dohodli jsme se na láhvi portského.
Obrys mrtvoly vyvedený křídou na koberci byl skoro smazaný a dílem ho překrývaly stoly postavené zpět na místo. Žádný polámaný nábytek jsem neviděl, zničené kusy tedy odnesli, ale ještě je nenahradili novými.
„Nemyslím, že bych sem někdy šla dobrovolně,“ odtušila Veronika. Sám bar teď dopoledne působil ponurým dojmem. Blikající světla nesvítila, hudba nehrála a netančila tady žádná nahotinka. Nikde se nehrály hazardní hry a lidé po sobě nestříleli.
Číšník přinesl láhev. Okusil jsem to, co považovali za portské, a docela to chutnalo. Nenápadně jsem tomu člověku podstrčil deset dolarů.
„Vy jste tady byl včera u toho průšvihu?“ zeptal jsem se. „Ano, pane,“ řekl a rozléval víno. „Ale nemáme o tom mluvit.“
Ukázal jsem mu růžek další bankovky.
„Viděl jste, jak se to stalo?“
„Byl jsem přímo u toho. Právě jsem jim naléval, dávali si všichni skotskou. A pak jsem uslyšel přiškrcený výkřik a ten člověk, který poroučel pití, měl v krku zaražený nůž a krev stříkala proudem, dokonce i na mé bílé sako a košili.“ Nutno podotknout, že dnes měl na sobě jiné, čistě bílé sako, zcela bez poskvrnky.
„Viděl jste, kdo ho bodl.“
„Neviděl, pane. Nikdo ho totiž nebodl. Ten nůž někdo hodil.“ A vida, malé překvapení.
„Viděl jste, kdo to byl?“
„Právě jsem byl skloněný ke stolu, ale nemohl to být ten člověk, který seděl nalevo ode mne, ten, co měl na sobě prostěradlo s fialovým pruhem. Toho bych si všiml. Jinak mohl hodit nůž každý, kdo byl v sále.“
„A co se stalo potom?“
„Bylo to divné. Náhle zhasla všechna světla, asi tři vteřiny byla tma, a pak se u země rozsvítila dvě obrovská světla, jako kdyby sem vjel automobil.“
„Dvě světla? Asi takhle od sebe?“ Ukázal jsem rozpětí asi tři čtvrtě metru.
„Tak by to mohlo být. Pak ta světla zmizela, a zase se rozsvítilo. Na zemi ležela mrtvola.“
„Hermane, nezdá se vám, že moc žvaníte?“ přiblížil se ke stolu nabubřelý panák, buď vrchní číšník, nebo snad dokonce majitel podniku.
„Pán se mě ptal, odkud dovážíme tohle skvělé víno.“
„U stolu číslo devět si vás žádají, Hermane,“ zněla chladná odpověď.
„Už jdu, pane Quslingu,“ odpověděl číšník a rychle se vzdálil od našeho stolu. Pan Quisling si nás podrobně prohlížel.
„Vy už jste tu byl v noci, že pane?“
„Máte výborný postřeh,“ odpověděl jsem a dal jsem mu najevo, že mě tenhle člověk vůbec nezájímá, ale docela jsem se těšil, až si ho budu moci podat na lavici svědků.
„Tak si pamatujte, že čmuchaly a novináře tady nevidíme rádi.“
Cinkly sklenice, napili jsme se s Veronikou toho skvělého vína. Qusling stál vedle našeho stolu jako páté kolo u vozu, jestli čekal, že se s ním budu hádat, tak se trochu spletl.
„Ach tak, vy jste ještě tady? Jestli chcete, pane Quslingu, můžete nás nechat vyvést svými bodyguardy.
Pak ovšem na váš podnik podám žalobu, a věřte mi, dopadnete velice špatně.“
Qusling vypadal, jako kdyby chtěl ještě něco říct, pak však udělal předpisově čelem vzad a zmizel v zákulisí. Po zbývající půlhodinu nás už nikdo neobtěžoval a já jsem už s nikým mluvit nechtěl.
Trentone, jsi idiot! Unikla ti jedna velmi podstatná věc! To už jsem věděl, že Caligula v žádném případě nemohl Filóna zavraždit. Otázkou stále bylo, kdo to vlastně udělal, ale i tady už se začínalo vyjasňovat.
Snad je to úmysl, že všechny věznice v naší zemi vypadají jak zvenku, tak i zevnitř velice nevlídně. Místnost pro návštěvy byla natřena tak odpornou šedou barvou, že by se ji konstruktér neodvážil použít ani na protitankové miny.
Trvalo dvacet minut, než se vyřídily všechny formality a já mohl nekonečnou sérií zamřížovaných dveří proniknout dovnitř.
Caligula už neměl tógu a vypadal v šedém vězeňském oděvu jako spráskaný pes. Z očí mu sršel vzdor, bledá tvář však naznačovala, že má silnou kocovinu. Jeho organismus, navyklý na ředěné víno, si příliš netykal s neředěnou whisky, která se podávala v baru Pandora. V posledních hodinách musel zažít takové ponížení, jako ještě nikdy v životě. Kdoví, jaká s ním bude komunikace.
„Kdo jsi, otroku?“ vyjel na mne. „Okamžitě zařiď, ať mne odsud odvedou, musím se vrátit na Palatin.“ Hovořil vysokým, skřehotavým hláskem, zcela nedůstojným římského císaře.
V klidu jsem si sedl proti němu a pozoroval jeho nervózní tvář hustou sítí drátů. V levém koutku úst měl jakýsi tik.
„Odpusť, pane, když to nepůjde všechno najednou. Jsem Trentinus a budu tě obhajovat před soudem.“
„Kdo chce postavit před soud římského císaře?“ zahromoval a vyskočil jako střelený brokem. Dozorce, stojící opodál, briskně zareagoval a zatlačil ho zpět do židle.
Caligula podlehl násilí a s očima plnýma vzdoru si opět sedl. „Tady jsi v cizí zemi, pane, a ta Římské impérium neuznává.“
„Je to země barbarů. Kdo může neuznávat Římské impérium?“
„Je to zvláštní, ale je to tak, můj pane.“
Hrál jsem si na jeho poddaného a v mezích možností jsem se snažil zachovávat subordinaci.
„Tak o co vlastně jde?“
První rozumná věta, kterou řekl.
„Můj pane, místní moc tě obviňuje z vraždy Filóna Alexandrijského.“
„Ten cunnus je tedy po smrti?“ vyprskl Caligula. „Ale to je dobře, ušetřil mi práci.“
Jeho údiv byl tak upřímný, že jsem se opět utvrdil v jeho nevině, tedy aspoň co se Filónovy smrti týče. Teď ještě ji prokázat před soudem. Místní justice svou oběť hned tak nepustí, ale v obžalobě jsou mezery, kterých musím využít. Jen kdyby tenhle tvor chtěl spolupracovat.
„Tím, že zemřel, se ti přece zavřela cesta zpět do Říma, pane,“ namítl jsem. „Bez Filóna se tam hned tak nedostaneš.“
„To je hloupost, ta jeho nosítka bez otroků se objevila sama od sebe, hned jak začal v té putyce zmatek.“
„Tak proč jsi nenastoupil a nevrátil se?“
„Římský císař přece neprchá z boje! To jen ten padavka, co jsme ho vzali s sebou, naskočil a nechal se odnést. Ať si nepřeje vědět, co s ním udělám, až se vrátím.“
„Kdo to byl, ten padavka?“
„No přece strýček Claudius! Tolik žadonil, aby mohl jednou cestovat s námi, až jsme ho vzali do nosítek. Byl vyděšený, vůbec nepil, a jen smutně seděl u stolu. Dokonce ani děvčata, co tam tak bujně ukazovala kozy, ho nezaujala. Víš, Trentine, někdy si myslím, že je ten ubohý hoch teplý. Ech, asi ho nechám žít, někdy je docela zábavný, hlavně když mi cituje z řeckých klasiků…“
Tak Claudius. Vida, nepochlubil se, jen vyzvídal.
Nu což, materiálu moc nemám, ale policie ještě méně. „Vydrž, můj pane. Nechám ti přinést bohatou večeři. Zítra budeš na svobodě.“
„Jestli ne, tak propadneš katu, otroku,“ zavrčel Caligula, a nechal se poměrně klidně odvést zpátky do cely.
Pro mne byl případ vyřešen, teď jsem se jen musel poprat s americkou justicí.
Předběžné přelíčení se konalo další den. Caligula prý mezitím v cele pěkně vyváděl. Hulákal na celé kolo, cloumal mřížemi a byl silně nepříčetný. Obávám se, že právě odsud může pramenit to šílenství, kterému později podlehl.
Veronika u něj byla dvakrát, chtěla si s ním promluvit, ale on ji vůbec nebral na vědomí. No řekněte, nechá se římský císař ošetřit od nějaké ženské? Jen uprosila bachaře, aby mu nedávali svěrací kazajku, a pak asistovala u toho, když mu vězeňský lékař dal uspávací injekci.
Měli jsme obavy, aby Caligulu neprohlásili za nepříčetného a neposlali ho do blázince. Odtamtud ho pomocí právních kroků jen tak nedostaneme.
Celá ta fraška musí skončit co nejrychleji, ale s policií není řeč. Vše se musí rozhodnout před soudem. Je to smutné, ale záleží to na mně. To já musím prokázat jeho nevinu. Chtěl jsem z toho vycouvat, říkal jsem Arsainovi, že nemám žádnou praxi a v posledních pěti letech jsem o ni nezavadil, ale Arsain trval na tom, že obhájcem musí být člen MTPI, nikoho jiného nelze do procesu zatáhnout, a pak, já přece mám pohromadě důkaz jako hrom.
Úderem deváté přivedli Caligulu do soudní síně. Museli ho spoutat, ale když jsem si s ním promluvil a přinesl jsem mu vzkaz od jeho strýčka Claudia, řekl další rozumnou větu a slíbil, že bude v klidu sedět a sledovat, co se děje. Veronika mi tady poslouží jako překladatelka.
„Stát New York versus Gaius Kaiser,“ klepl soudce kladívkem a přelíčení začalo.
Státní zástupce, ač to vůbec za nepřítomnost jakékoli poroty nebylo nutné, považoval za nutné upozornit především na sebe a spustil doslova ohňostroj myšlenek a smyšlenek, a v principu řekl jednu větu, tedy že dokáže smrt poškozeného a vinu obviněného. Já jsem se omezil na jedinou větu, v níž jsem naznačil, že obžalovaný odejde ze soudní síně nevinen.
Po celou tu dobu byl Caligula mírně nervózní a roztěkaný, ale čím déle přelíčení pokračovalo, tím víc se soustředil na to, co se děje. Veronika nestačila překládat do latiny; císař prý několikrát během procesu poznamenal, že kdyby měly být soudy v Římě vedeny tímto způsobem, nechal by soudce zmrskat a právníky ukřižovat. Také se divil, že před začátkem přelíčení nikdo neobětoval bohům, a Veronika se podřekla a naznačila mu, že s bohem lze ztotožnit kříž postavený na stole před soudcem. Naštěstí náš císař ještě nevěděl nic o křesťanství, ta tragická událost na Golgotě se odehrála teprve před čtyřmi lety a její dozvuky se ještě do Říma nedostaly.
„Příště sem přitáhnu s vojskem,“ zaskuhral Caligula, ale zatím byly jeho útoky jen verbální.
Státní zástupce zavolal prvního svědka. Byl jím řadový policista Mayer, který dosvědčil, že ho zavolali v kritickou dobu, tedy krátce po půlnoci, do baru Pandora, kde ležela na zemi mrtvola muže asi šedesátiletého. V krku měl zabodnutou dýku se zvláštní rukojetí ve tvaru ženy. Kromě toho bylo v místnosti asi dvacet lidí, kteří jako podezřelého označili zde obžalovaného Kaisera. Náš svědek ihned zavolal poručíka Strama, který se do baru dostavil v půl jedné a měl s sebou celou vyšetřovací skupinu a také policejního lékaře.
„Děkuji, další nám už řekne poručík Stram,“ odtušil státní zástupce. Neměl jsem žádné otázky, tohle byla jen předehra.
Poručík Stram byl stručný a věcný. Popsal, jak ho zavolali k zavražděnému. Nechal zajistit místo a asi dvacet svědků, a ihned oznámil zde obžalovanému, že je zatčen z důvodného podezření vraždy, odříkal předepsané formule a nasadil mu želízka, přestože se ten člověk zuřivě bránil. Nechal podrobně ohledat místo činu a přeložil soudu dvacítku fotografií. Zakládal si zjevně na morbidnostech, protože polovina z nich ukazovala Filónovu mrtvolu se zabodnutou dýkou do krku. Podrobně jsem si ty obrázky prohlédl a dostal jsem přitom zajímavý nápad.
„Rozuměl obžalovaný tomu, co jste mu říkal?“ zeptal jsem se poručíka.
„No… Já nevím. Tehdy jsem samozřejmě předpokládal, že mi rozumí.“
„Mluvil obviněný anglicky?“
„Ne, to ne, blábolil něco, co vůbec postrádalo smysl.“
„Takže jste nezavolal překladatele a nepřeložil jste zatýkací formuli do jeho jazyka?“
„Já vůbec dodnes nevím, jakým jazykem vlastně mluví. Ostatně vše jste mu přece vysvětlil vy, pane obhájce.“
Usmál jsem se.
„Sdělit zatýkanému jeho práva je povinností policie, ne obhajoby, poručíku,“ zahrál jsem mu trochu na nervy.
„A povinností obviněného je snad rozumět anglicky, pokud se opíjí v baru v New Yorku!“
„Vaše Ctihodnosti,“ obrátil jsem se k soudci. „Žádám o vyškrtnutí poslední věty ze zápisu, zatím se neprokázalo, že by obviněný byl opilý.“
Soudce nařídil vyškrtnutí a pokáral svědka, aby nečinil předčasné závěry.
„Znáte totožnost mrtvého?“ ťal jsem poručíka přímo do čela. Poškrábal se na hlavě.
„Víte, to je problém. Ač jsme mu odebrali otisky prstů i DNA, nikoho takového jsme v registrech nenašli. Obrátili jsme se na Interpol, ale zatím jsme nedostali odpověď.“
„Takže vy nevíte, kdo je mrtvý, a neznáte jeho vzájemný vztah s obžalovaným. To znamená, že nedáte dohromady ani jediný motiv vraždy, přesto tento muž sedí na lavici obžalovaných.“
„Máme svědectví několika lidí, kteří viděli, jak tento muž vraždil.“
„Zajímavé,“ odtušil jsem. „Doufám, že nám pan státní zástupce tyto svědky představí.“
Skončil jsem se svědkem. Kdybych ho sužoval dál, dostal bych ho asi do úzkých, ale Caligulovi by to nepomohlo.
Dalším svědkem byl policejní lékař, který potvrdil, že zavražděný zemřel asi dvacet minut před jeho příjezdem a smrt nastala vykrvácením způsobeným přerušením krční tepny. Smrtícím nástrojem byla dýka vražená do krku. Tyto závěry se později potvrdily i při pitvě. Lékař předložil soudu dýku a soudce ji přijal jako doličný předmět obžaloby.
Podíval jsem se na ten nástroj. Dýka byla železná a měla rukojeť vykládanou slonovinou a perletí. Rozpoznal jsem jemnou filigránskou práci, kolem osy se tam obtáčely tři nahé ženy, patrně Grácie.
Už chtěl odejít, ale já jsem měl k všeobecnému překvapení pár otázek.
„Vy jste vytáhl tu dýku, doktore?“
„Ano, musel jsem ohledat ránu.“
„Pod jakým úhlem byla dýka zabodnuta do těla?“
„Řekl bych, že kolmo k svislé ose těla.“
„Jak se ta dýka dostala do těla?“
„Námitka!“ ozval se státní zástupce. „Svědek u vraždy nebyl, nemůže to vědět.“
„Tak jinak,“ řekl jsem. „Ta dýka má čepel dlouhou asi dvacet centimetrů, jak hluboko se zabořila do těla?“
„Až po jílec. Rána musela být vedena velkou silou.“
Tak přece jen jsem z doktora dostal, co se mi hodilo.
Ještě před přestávkou zavolali znalce přes otisky prstů. Ten potvrdil, že sejmul z dýky otisky, které mimo všechny pochyby patří obžalovanému. „Sejmul jste otisky i z čepele?“ zeptal jsem se ho při křížovém výslechu.
„Nebylo to možné,“ odpověděl ten muž. „Čepel byla celá zakrvácená a otisky byly setřeny.“
„Našel jste na dýce otisky ještě nějakých jiných osob?“
„Víte, pane obhájce, struktura rukojeti dýky je velmi složitá a…“
„Odpovězte, prosím, na otázku.“
„Našel.“
„Kolik těch osob bylo.“
„Identifikoval jsem otisky tří prstů, které prokazatelně patřily jiné osobě, nebo osobám než je obžalovaný.“
„Víte, komu ty otisky patří?“
„Ne, tato osoba není v registru.“
„A vznikly otisky té osoby – nebo těch osob – dříve, nebo později než otisky obžalovaného?“
„Pane obhájce, to se špatně určuje, ale přinejmenším u jednoho z těch otisků je časový sled sporný.“
„Takže připouštíte, že někdo mohl mít dýku v ruce později než obžalovaný, nebo dokonce, že mohl být posledním, kdo tu dýku držel před vraždou.“
„No, ale tam nikdo jiný nebyl, aby…“
„Pane svědku, vy jste nebyl na místě činu a nevypovídejte o domněnkách. Už jste se mi snažil takřka úspěšně zatajit, že na dýce byly ještě jiné otisky než obžalovaného, a teď vypovídáte o dohadech.“
„Když chcete, tak lze připustit, že po obžalovaném vzal dýku do ruky někdo jiný.“
„Připouštíte to velmi neochotně, ale přece jen to připouštíte. Děkuji vám.“
Tak se mi podařilo do procesu dostat další osobu, potenciálního vraha. Ale nebyl to nikdo z přítomných v baru.
Soudce vyhlásil polední přestávku a já ji využil k tomu, abych se přímo zeptal Caliguly, jak to vlastně bylo. Nepovažoval za vhodné vybavovat se s otrokem. Principy naší svobodné společnosti mu byly naprosto cizí.
Státní zástupce povolal po přestávce dva svědky z řad návštěvníků baru, kteří potvrdili, že obžalovaný mohl být vlastně jediný, kdo mohl zabít toho divného člověka. Nikdo jiný se ke stolu ani nepřiblížil, a tu dýku všichni viděli, protože si s ní obžalovaný hrál. Prohlížel si ji v tom pestrobarevném osvětlení se zalíbením.
Oběma jsem položil otázku, zda skutečně viděli, jak obžalovaný svou oběť bodl; odpovídali značně nejistě, a když jsem se jich zeptal, zda v okamžiku vraždy stál nebo seděl, byli už úplně vedle. Ale spíš seděl, než stál. Byl jsem stejného názoru a nechal jsem si ho několikrát potvrdit.
Státní zástupce své řízení uzavřel, považoval za dostatečně prokázané, že k vraždě došlo a že to byl jedině obžalovaný, kdo mohl oběť zabít, ale pak jsem se do toho vložil já a řekl jsem, že bych také rád povolal několik svědků. Soudce významně zvedl obočí, trochu se divil, protože on sám rovněž nepochyboval o vině obžalovaného. Ale nedalo se nic dělat, svědky jsem předvolat mohl.
Mým prvním svědkem byl Bruce Herman, číšník z baru Pandora. Vypověděl, že obsluhoval stůl, u kterého seděli oba ti zvláštně oblečení muži. U toho stolu byl také v okamžiku vraždy.
„Kde jste stál, pane Hermane, ukažte nám to, prosím, přesně na plánku.“
Použil jsem plánku, který předložil soudu poručík Stram. Ukázalo se, že oba muži seděli tak, že mezi nimi byl pouze roh stolu, a právě k tomu rohu přistoupil náš číšník.
„Takže jste viděl, jak obžalovaný bodl svou oběť?“
„No, to jsem neviděl, právě jsem otvíral láhev a nevěnoval jsem jim pozornost. A pak ten mrtvý najednou padl k zemi, s dýkou v krku.“
„A tu dýku jste předtím viděl u obžalovaného?“
„Ano, prohlížel si ji.“
„A měl ji v ruce těsně předtím, než došlo k vraždě?“
„No…“ Herman znejistěl. „Vlastně nevím.“
„Ležela ta dýka na stole?“
„Ne, to bych si všiml.“
„Podívejte se ještě jednou na plánek. Tady seděla oběť, tady jste stál vy, a tady seděl obžalovaný. Vy jste mu vlastně stál v cestě. Kdyby obžalovaný chtěl oběť bodnout nebo hodit dýku, nutně by musel zasáhnout vás.“
„Protestuji, tato otázka vyžaduje svědkův úsudek,“ ozval se státní zástupce.
„Ale to je přece nad slunce jasnější,“ využil jsem námitky. „Vždyť kdyby chtěl obžalovaný svou oběť bodnout, nemohl zůstat sedět, musel by se hodně natáhnout. A toho by si pan svědek nutně musel všimnout.“
„Námitka se přijímá,“ řekl po krátkém zaváhání soudce. „Ale soud si z toho vyvodí vlastní závěry, pane obhájce. Pokračujte.“
„Přišli ti dva muži do baru sami?“ položil jsem klíčovou otázku.
Číšník chvíli váhal a pak odpověděl.
„Ne. Uváděl jsem ke stolu tři muže.“
„Jak vypadal ten třetí?“
„Byl menší postavy a oblečen byl do prostěradla stejně jako ti dva.“
„Ukážu vám pět fotografií,“ řekl jsem. „Řekněte mi, zda mezi nimi je ten třetí muž.“
Svědek si je chvíli prohlížel a pak neomylně ukázal na Claudiovu fotografii, kterou jsem nenápadně pořídil, když jsem ho navštívil. Na ostatních obrázcích byli Chaerea, Arabeus a dva otroci, kteří nás v paláci na Palatinu obsluhovali.
„Strýček Claudius, no ovšem,“ ozval se Caligula po delší době se smysluplnou poznámkou.
„Proč jsi neřekl, že tam s vámi byl taky?“
„Copak ten by byl něčeho takového schopen? A navíc zbaběle prchl. Řekl jsem už, že ho nechám ukřižovat.“
„Ještě bych s tím počkal,“ namítl jsem a obrátil se opět ke svědkovi:
„Kde byl v okamžiku vraždy ten třetí muž?“
Svědek znejistěl a začal se rozhlížet po sále. Jeho zrak se na chvíli střetl s Caligulovým pohledem, ale v něm našel jen pohrdání.
„No, u stolu nebyl.“
„Takže jste ho vůbec neviděl?“
„No, v tu chvíli ne.“
„Kdy jste toho třetího muže viděl naposledy?“
„Když jsem jim nesl druhou láhev vína. Tu vypili asi během dvaceti minut, a když jsem přinášel třetí, tak už tam určitě nebyl. Asi odešel.“
Soudce napomenul svědka, že nesmí vypovídat o svých domněnkách.
„Dobře,“ pokračoval jsem. „Co se stalo ihned poté, co jste spatřil dýku v krku zavražděného.“
„Zhasla světla.“
„Víte, kdo ta světla zhasl?“
„To nevím.“
„Zhasla opravdu všechna světla? Nezůstaly rozsvícené ani lampičky, které používá orchestr, aby hráči viděli na noty?“
„Zhasla opravdu všechna, nastala úplná tma.“
„Stalo se už někdy, že by takto v baru zhasla všechna světla?“
„Co se pamatuji, tak nikdy.“
„Jak dlouho to trvalo, než se světla opět rozsvítila.“
„Řekl bych tak deset, patnáct vteřin.“
„A mezitím se nestalo nic?“
„Stalo. Objevila se dvě prudká bodová světla, snad halogeny, jako u automobilu. Svítila těsně u země. Oslňovala. To trvalo pět šest vteřin. Pak se opět v baru rozsvítilo a mrtvý ležel na zemi, kolem něj velká louže krve, a tenhle chlápek,“ ukazoval na Caligulu, „stál nad ním. Pak přiběhla ochranka a zahnala všechny pryč.“
„Co jste udělal vy?“
„Poslechl jsem ochranku a odešel jsem z místnosti.“
„Víte, co vydávalo takové zvláštní osvětlení, které jste popsal?“
„Ne, protože jsem byl úplně oslněn.“
„A viděl jste už někdy podobná světla?“
„Ještě nikdy. Jako kdyby to byl skútr nebo čtyřkolka, ale to bychom snad viděli všichni přijet a slyšeli bychom motor.“
„Takže ta světla byla zcela bezhlučná.“
„Je to tak, jak říkáte.“
Státní zástupce se pustil do svědka, až z něj chlupy létaly, ale jeho svědectvím nijak nepohnul.
Tak to bychom měli, řekl jsem si. Podařilo se mi dostat do procesu třetího člověka, který s Caligulou seděl u stolu, a pak tu byla podezřelá chvilka úplné tmy se záhadnými světly. Já už jsem věděl, jak to všechno proběhlo, ale těžko něco dokazovat u soudu, kde o chronocyklu nesmí padnout ani slovo.
Je nabíledni, že Caligula ze své židle nemohl Filóna bodnout, protože mu v cestě stál číšník, a ten neviděl nic podezřelého. Takže někdo dýkou hodil. Je to ten, kdo nechal na dýce ty další otisky, které policie nemohla identifikovat. Uchýlil se do tmy a čekal na vhodný okamžik. Většina lidí v místnosti se soustředila na taneční číslo, on stál ve tmě.
Proč ale zabil Filóna? Něco mi na tom nesedělo.
Soudce přerušil přelíčení v šestnáct hodin, protože jsem říkal, že vedu ještě jednoho svědka a jeho výslech bude trvat delší dobu. Chudák Caligula musí tedy prožít ještě jednu něco ve vazbě.
Nesl to velmi těžce. Oči měl podlité krví, tvář zarudlou, ruce se mu nekontrolovatelně třásly. Vyžádal jsem si u soudce, aby dal příkaz policii ohledně lékařského ošetření obžalovaného.
Veronika u něj strávila noc, já jsem ji však prožil úplně jinde a úplně jindy.
Tak jsem tu noc, která se pro mne změnila v den, stanul opět v císařském paláci na Palatinu. Pretoriáni mě neviděli rádi, ale chtě nechtě mě museli ohlásit u císařova strýčka.
Claudius se nedivil, že mě znovu vidí. Zdálo se, že od chvíle, kdy jsem ho opustil, vůbec nespal. Ostatně já skoro taky ne.
Claudius měl skleněné poháry; neptal jsem se, kde je vzal, ale nevypadaly jako práce římských řemeslníků.
„Čekal jsem tě, Trentine,“ řekl po několika úvodních zdvořilostních větách a zhruba po dvou decilitrech vína. „Vím, že jsi z toho divného světa, který si říká New York. Ostatně čekal jsem návštěvu z toho místa, a jsem rád, že se dostavil někdo tak sympatický jako ty. Mnoho příjemných lidí jsem tam neviděl; pravda, hovořili nesrozumitelným jazykem a měli na sobě podivný oděv. Ale Caligulovi se tam líbilo.“
„Proč jsi zabil Filóna?“ šel jsem rovnou na věc. Otázka ho nepřekvapila. „Je mi to velice líto,“ řekl tiše Claudius. Bylo vidět, jak ho vzpomínka na ten okamžik tíží. „Ale já jsem nechtěl zabít jeho.“ Zpozorněl jsem.
„Koho?“
„Chtěl jsem zabít Caligulu.“
„Císaře? Proč?“
„Je to netvor v lidské kůži, nikdy jsem nepoznal horšího člověka. Na císařském trůnu sedí vrah a druhý vrah mu sekunduje.“
„Vrah?“
„Jeho cesta na trůn je potřísněna krví. Stačí vzpomenout jen jeho bratra Gemella. Vůbec netoužil po vládě, byl rád, že na trůn nastoupí Gaius… Gaius ho nechal podříznout jako jehně, Chaerea má ještě dnes ruce od krve. Nepochybuji o tom, že dal zabít i samotného Tiberia. Kdo ho zná, ten tomu uvěří. A když se vyléčil z nemoci – nařídil stovky sebevražd. Trentine, chtěl jsem udělat světu nesmírnou službu, a namísto toho jsem zabil nevinného člověka.“
Tak Claudius chtěl změnit dějiny, ale přímým zásahem se mu to nepodařilo. Leč osud Caliguly není stále zcela jasný, je v rukou americké justice a tedy i v rukou mých. Ale on se musí vrátit! Zdeptaný, ponížený, šílený, mstivý, ale musí se vrátit, aby dohrál ten svůj mizerný part až do konce.
„Jak jsi to udělal?“
„Caligula už byl opilý. Dýka mu spadla na zem. Sebral jsem ji, vstal jsem od stolu a odešel jsem od stolu. Byl jsem v úplné tmě. Hodil jsem dýkou tak, aby se zabodla Caligulovi zezadu do krku, ale on se náhle pohnul a dýka ho minula. Zasáhl jsem Filóna.“
Už jsem prakticky znal další scénář, ale chtěl jsem to slyšet od něj.
„Najednou byla tma, a pak se objevil ten zázračný vůz, který nás do toho města New Yorku dopravil. Neváhal jsem a naskočil jsem, myslel jsem, že Caligula poběží za mnou, ale on byl tak opilý, že snad ani nic neviděl. Tak jsem stiskl to červené tlačítko pro návrat, dobře jsem pozoroval Filóna, jak to dělá.
A octl jsem se tady, na Palatinu. Vystoupil jsem, a ten čarovný vůz zmizel. A Caligula tam zůstal. Když bohové dají, tak se nikdy nevrátí. Bez toho vozu se sem nedostane. Je mi jen líto, že zahynul Filón, ale nechtěl jsem ho do spiknutí zatahovat.“ Nu, a máme to. Případ je, aspoň pro mne, vyřešen. Teď ještě zbavit Caligulu podezření.
„Tak tady tě musím zklamat, strýčku Claudie. Já opět pracuji na tom, aby se Caligula vrátil do svého úřadu. Není to ale jednoduché. Stojí před soudem obžalovaný z vraždy.“
„Věděl jsem, že to tak nenecháte. Vrátím se zpět a přiznám se tam ke všemu.“
„Tak bohužel, to také nepůjde. I ty musíš zůstat zde, svět by tvé gesto nepochopil.“
„Žiješ v divném světě, Trentine. Jen jsem do něj nahlédl, ale vůbec ho nechápu.“
„Nemůžeš ho pochopit, strýčku Claudie. Ten svět je nepředstavitelně vzdálený a není otevřen pro vás Římany. Ale buďte klidní, vaše impérium neohrozíme, není to v našem zájmu.“ Musel jsem mu naznačit, že naše velmocenská politika se rozhodně netýká Říma. Nesměl jsem mu prozradit víc, a on o existenci meandrů nevěděl.
„Co tedy ode mne chceš?“
„Abys šel Caligulovi z cesty a nechal ho vládnout tak, jak uzná za vhodné. Kdybys cokoli podnikl, byl by to velký omyl.
Jednou poznáš, proč ti to všechno říkám. Teď ještě nesmím.“
„A vrátí se Caligula? A kdy?“
„Brzy. Nikdy se nedoví, že jsi Filóna zabil ty. Ostatně ho to ani nezajímá. Jeho život je potřísněn mrtvolami, tak tomu bohové chtěli.“
Myslím ale, že jsem si ho nemusel nijak zavazovat, jeho čin byl veden náhlým popudem, motivovaným Gemellovou smrtí. Strýček Claudius už nikdy nepřicestuje do New Yorku 21. století, a ostatně nepodaří se to ani Caligulovi. Arabeus je už potrestán tím, že je vyřazen z řad členů MTPI.
Teď ještě dostat Caligulu ze spárů justice.
Dalo to dost práce. Musel jsem před soud povolat specialistu na chladné zbraně. Ten dosvědčil, že dýku do Filónova krku nemohl rozhodně zabodnout nikdo, kdo seděl přes půldruhého metru daleko. Dýku musel někdo hodit. Musel ji hodit někdo, kdo stál, a Caligula seděl. Musel ji hodit někdo, kdo stál přinejmenším šest metrů daleko. Na plánku místnosti se objevil další křížek, v temném rohu místnosti. Tam stál vrah.
Caligula byl zproštěn obvinění.
Soudce chtěl ještě nařídit ochrannou léčbu, ale to už jsme zasáhli my a v okamžiku, kdy byl Caligula volný, jsem ho doslova odvlekl do zcela prázdné místnosti a povolal jsem chronocykl. Měl jsem k dispozici čtyřmístný stroj, musel jsem s sebou vzít ještě někoho, kdo Caligulu dokázal uklidnit.
Veronika mu hbitě vbodla uspávací injekci, a sužované tělo vládce upadlo do neklidného spánku.
„Teď mi řekni, jak jsi na to přišel,“ ptala se Veronika, když už jsme se blížili k cíli.
„Jsem hlupák, že mě to nenapadlo hned, když jsem viděl tu zrasovanou Filónovu ruku. Co se stane, když je ohrožen na životě člověk, jenž má v zápěstí voperovaný Morganův čip?“
„To přece víme, přiletí pro něj jeho…“
Zarazila se.
„Ovšem, přiletí pro něj jeho chronocykl. Má poslední možnost nastoupit a zmizet. Světla v baru nezhasla, ale chronocykl měl naplno zapnuté vnější osvětlení a tak se zdálo, že celý sál se propadl do tmy. Z chronocyklu vlastně nikdo neviděl nic, vše se odehrálo asi během dvou sekund. Filón nastoupit nemohl, už to měl za sebou, Caligula byl opilý a skoro nevnímal, ale Claudius toho využil a pěkně z místa činu zmizel. To je všechno. Tím se stal pro americkou justici nedostupným.
Policii se přítomnost chronocyklu nehodila a svědectví těch, kdo jej viděli, bagatelizovala. Ti měli svého vraha a nikdo jiný je nezajímal. Kdybych si to všechno uvědomil okamžitě, mohl jsem Caligulu ušetřit toho trápení. Bojím se, aby nám z toho nezešílel.“
„Myslím, že to už nehrozí, duševní choroba u něj propukla mnohem dřív, než ho začal Filón vozit na tyhle podivné výlety. Římané to s ním budou muset nějaký čas vydržet.“
Přistáli jsme v Claudiových komnatách. Budoucí císař, nyní však jen strýc, už na nás čekal. Převzal spícího Caligulu do své péče.
Pozdravili jsme se pohledem a pak se chronocykl rozplynul.
Pevně doufám, že Arsain ten proces sledoval. Možná ho konečně brzy napadne nabídnout mi práci právníka MTPI. Už mám toho harcování napříč meandry dost.
