Zážeh.
Tessina hlava se s trhnutím vtiskla do opěrky a rty se jí shrnuly ze zubů. Náraz sklepl z vnitřní strany helmy vy sráženou vlhkost, která jí orosila tvář. Někde za ní zaúpěl Loránd, vmáčknutý do svého sedadla.
A za ním, za dvěma sty tepajícími metry kovu a deuteria, rozevřel největší protoimpulzní motor v dějinách lidstva svůj chřtán a rozeřval se na hvězdy.
Šlo to hladce. Aspoň zpočátku.
Na holodispleji zabudovaném do lícnice její helmy začala naskakovat čísla. Čtyři gé. Pět. Vnitřek kabiny dostal pod náporem zuřivě tlukoucích vibrací rozmazaný vzhled. Klouby v jejích kyčlích a páteři jí praskaly pod drtivou tíhou. Respirátor, který měla připevněný na čelisti, se nadmul a vehnal jí do úst kyslík, aby se jí nezhroutily plíce. Kombinéza ji škrtila a klouby na rukou s lupnutím křupaly. Byla si jistá, že křičí z plných plic, ale ušní bubínky už dávno vypověděly službu. Helma jí bušila do spánků. Osm gé. Devět.
Když se jí oči začaly vlastní vahou deformovat, změnila se rozmazaná kabina v pouhý mlžný opar. Maličké lasery holodispleje se rozsvěcely automaticky a vykreslovaly vzory přímo na sítnici – číselné údaje počitadla přetížení a strohou bílou křivku Měsíce. Měsíční srpek se náhle zvětšil, když se odpoutali z vysoké oběžné dráhy, aby kolem něj prosvištěli ve vzdálenosti necelých 400 metrů coby zářivá šmouha rozpáleného kovu. Zhruba v polovině letu měl ten šílený nával pominout. Vyvolala si ten obraz před očima a sledovala, jak oslnivě bílý hřeben žhne stále jasněji a běleji na pozadí černočerné prázdnoty. Čerň, běl a v polovině cesty kolem Měsíce ta nesnesitelně sinalá šeď.
Žebra se jí nelámala jen díky karbonovým výztuhám, které v nich měla upevněné. Mikrovlnné impulzory jí vlásečnicemi proháněly krev. Oči se jí protočily, až z nich byla vidět jen bělma, a hrdlo se jí stáhlo jako vždy, když přenechala veškerou vládu nad dýcháním respirátoru.
A protoimpulzní motor řval dál.
Jedenáct. Dvanáct.
Věděla, že její rodiče spolu s půlkou světa se právě teď dívají – postávají na terasách, přerušují sportovní utkání na setmělých hřištích a vyklánějí se z jedoucích aut, aby mohli sledovat oslnivou záři protoimpulzního modulu vyvstávajícího na obloze jako nová hvězda a zanořujícího se do Měsíce. Posledních osmdesát let, kdy se stavěl hvězdný most, k tomu docházelo každých třicet dní. Každých třicet dní.
Ale stejně se všichni zastavovali.
Byly jí tři roky, když to viděla poprvé. Zrovna tak jako obvykle spala svému otci na klíně, zatímco zahradní traktůrek s rachocením zdolával povlovné svahy jejich trávníku, když tu náhle otec zastavil a stáhl přívod plynu, dokud motor s prskáním neutichl. „Chtěla bys hvězdu?“ zašeptal jí do vlasů. Nehty umazanými od trávy jí shrnul vlasy za ucho a lehkým šťouchnutím ji probudil. Obloha byla takřka modročemá, bez mráčků a jasná jen tam, kde Slunce zrovna zapadalo za vzdálenou javorovou alejí. Stříbrný oblouk Měsíce se vznášel těsně nad mizejícími odstíny fialové a purpurové. Cvrčci se pozvolna probouzeli a lány kolem domu se se syčením rozvlnily.
„Tess?“ zašeptal otec znovu tichým hlasem, který se vynořoval z okolního vánku. „Chtěla bys hvězdu?“ Nepatrně pootevřela oko, aniž by se pohnula z vlhkého místa, které mu propotila na košili. Otec natáhl ruku, přesvědčil se, že se dívá, a natáhl prsty, jako by jimi chtěl sevřít Měsíc. Vánek se ztišil a na silnici táhnoucí se za starými javory zavládlo ticho. Posadila se, mžourajíc na otcovu nataženou ruku, na jeho hranaté rysy svraštělé v zamyšlení, a pak zase na ruku. Nevšimla si, jak vrhl stranou pohled na hodinky.
„Šupito presto,“ řekl, a na obloze se s bliknutím objevila bílá hvězda, krásně zarámovaná srpkem Měsíce. Tessa vydechla pusou. Hvězda se dala do pohybu směrem k okraji Měsíce, nejdříve pomalu, pak ale stále rychleji. Tessina tvář po odtažení od otcovy hrudi rychle chladla. „Nepojmenujeme ji po tobě?“ Smetl jí z tváře několik vlasů, které se jí tam zachytily. Zírala jako přikovaná. „Já bych byl pro.“ Společně sledovali, jak doputovala k samému okraji srpku, omámení těžkou vůní posečené trávy, benzinu a jeho staré košile. „A teď ji přikryjeme Měsícem,“ prohodil a přejel oblohu nataženou rukou. Hvězda sklouzla po okraji Měsíce a zmizela.
Tessa měla pusu otevřenou a skoro nedýchala.
Čas se zastavil.
Uplynula dlouhá chvíle, než se k němu otočila, vraštíc čelo a očima pátrajíc v jeho tváři. Větřík už se znovu nezvedl a vypadalo to, že i cvrčci umlkli. V nastalém tichu se na sebe zadívali.
Pole byla ztichlá ještě dlouho poté, co ulehla do postele a pozorovala Měsíc, jak ladně sjíždí po okenních tabulkách.
* * *
Následující čtyři roky se ten výjev opakoval každých třicet dní, ať už kvůli tomu musel zastavit ji i její matku uprostřed parkoviště před samoobsluhou nebo ji vzbudit uprostřed noci, aby vykoukla ven otevřeným oknem. Trvalo to právě ty čtyři roky, než se jí spolužáci vysmáli, jak může věřit, že je pojmenovaná po ní. Otci sice nic neřekla, ale on si pak jedné noci sám všiml, že místo své hvězdy sleduje jeho. Když uplynulo dalších třicet dní a poslední den prošel bez povšimnutí, přešli to oba mlčky.
Tessa vnímala bolest v končetinách, kde se jí svaly drtily o kosti. Na sítnici jí probliklo výstražné červené světlo následované diagnostickým nákresem a smrští kódových řádků, jak se MT pokoušelo najít alternativní trasu, a posléze zábleskem zelené ohlašujícím konec poplachu, po němž se jí před očima znovu vynořil rychle se přibližující okraj Měsíce a zelené číslice udávající sedmnáct. Osmnáct.
O přemostění napsala jeden ze svých prvních referátů. Jednoho večera položila elektronickou čtečku na okenní parapet a nechala ji o jeho stavbě stahovat stránku za stránkou včetně toho slavného sto let starého videozáznamu z Tokia, na němž v ošuntělé laboratoři plné obnažených drátů a trubek vhazuje nervózně se šklebící vědec grapefruit do malého kovového kroužku, načež plod propadá – bez jediného záblesku či sebemenší prodlevy – druhým kruhem na protějším konci stolu. Následující den se nemluvilo o ničem jiném než o možném využití přemostění. Projděte ze svého obývacího pokoje v Louisianě rovnou do kuchyně u maminky ve Skotsku. Dojeďte si na kole na obchodní jednání přes celý Tichý oceán. Akcie aerolinií šly prudce dolů, ale pak se zase postupně vyšplhaly na původní hodnotu, když počáteční nadšení ochladlo – dva metry dlouhá červí dírka spotřebovala během čtyř vteřin víc energie než celé Tokio za den a ať se inženýři snažili sebevíc, maminčinu kuchyň lidem přiblížit nedokázali. „Ta první červí díra,“ poznamenala si tehdy pod soumračnými hvězdami, „byla ucpaná.“
Jednadvacet gé. Dvaadvacet. Jejich miniaturní kajuta, kdysi dávno sardonicky piloty překřtěná na mozkotřas, spočívala uvnitř masivního elektromagnetického pouzdra, jež částečně kompenzovalo následky zrychlení tlakem vyvíjeným na slabou interakci mezi molekulami vody v jejich tělech. Ale ne dost, blesklo hlavou Tesse. Výztuhy jí nazdvihly žebra k dalšímu nádechu, nadnášejíce přitom dvacetkrát větší váhu chrupavek a šlach než obvykle. Znenadání se před nimi rozprostřel výhled na přibližující se měsíční povrch, když sebou protoimpulzní modul mrskl, zkorigoval kurz a znovu se přetočil na druhou stranu. Magnetické pouzdro stabilizovalo každý typ tkáně jinak – krev a nervovou tkáň větším tlakem, tuk a kosti menším. Protoimpluzní motor mohl teoreticky při plném výkonu dosáhnout zrychlení až osmačtyřiceti gé, ale nikdo zatím nebyl vystaven vyššímu tlaku než dvacet čtyři celých jedna. Poslední čtyři Tessiny lety se odehrávaly plus minus pod tlakem dvaceti čtyř celých jedna, přičemž každý byl o tisícinu gé rychlejší než ten předchozí. Druhý konec mostu neustále zrychloval a oni se s ním jen snažili držet krok. Každý let proto musel být zase o stupínek rychlejší. Její oslepené oči se rozšířily, když počitadlo ukázalo čtyřiadvacet a poskočilo na pětadvacet. Číslice se zbarvily do ruda. Mikrovlny před sebou tlačily sloupec krve. Hrtan se jí pod náporem respirátoru rozvibroval, zatímco přihlížela nemožnému: dvacet šest.
Jediný druh dopravy, který byl ještě dražší než přemostění, byl ten mezihvězdný. Přemostění tak nabízelo lidstvu příslib něčeho, co dosud nikdo nepovažoval za možné, přestože bylo složité, pracné a nehorázně nákladné. Při stavbě hvězdného mostu stačilo umístit jeden kruh do blízkosti Země a druhý do cílové stanice. Jak ale dopravit cílový kruh do místa vzdáleného mnoho světelných let, to už byl tvrdší oříšek. Vědecká komunita dělala, co mohla, doufajíc v další zázrak, ale žádný už jí na pomoc nepřišel. Cílový kruh zkrátka budou muset k nějaké blízké hvězdě dotlačit obyčejné staromódní rakety na propulzní pohon. Bude to sice trvat dvě stě let, ale hvězdná expedice lidstva mohla začít.
Ve kterémkoli jiném desetiletí by přemostění zůstalo pouhým snem, ale na světě právě vládl mír, státní ekonomiky expandovaly a štědrost byla v módě. Most byl hotový za dvanáct let. Hospodářský rozkvět mezitím ustal, příliv financí však nikoliv. Jiné vědní obory se musely uskrovnit, ale kruhy se nakonec dokončit podařilo. Jeden obíhal kolem Měsíce a druhý byl vyslán k nedalekému červenému trpaslíkovi Lalande 21185, jehož halo bylo bohaté na složité chemické prvky, což z něj dělalo ideální první zastávku na cestě ke hvězdám. Každých třicet dní se přemostění aktivovalo, aby bylo možné provést pravidelnou údržbu a doplnit palivo do motorů pohánějících cílový kruh. Start cílového kruhu, který dostal přezdívku Beáta, sledoval celý svět, pro nějž už Beáta představovala symbol starých dobrých časů, jelikož životní úroveň menších států začala opět klesat a malicherné půtky se zvrhávaly v první ozbrojené konflikty. Zlatý věk byl tentam a svět byl opět v nezadržitelném pohybu.
Při osmadvaceti gé přerostl Tessin strach v paniku. Srdce jí tlouklo jako o závod, ale díky respirátoru mohla alespoň rovnoměrně dýchat, i když měla pocit, že se dusí. Bála se, že se jí kůže v místech, kde na ni narážela helma, roztrhne a sklouzne po tvářích dolů. Po prvním rameni se jí vykloubilo i druhé a navzdory mikrovlnám, které jí zajišťovaly fungování krevního oběhu, se její zorné pole začalo zužovat, takže se jím vzápětí mihl pokřivený obraz měsíčního povrchu, když se přehnali perigeem. Už jen pár vteřin… Dvacet devět. Výztuhy jí zdvihly žebra k dalšímu nádechu.
„Proč tam vůbec musejí posílat lidi?“ zeptal se jí otec, když mu ukázala očka vyvrtaná do svých žeber. Svou první cestu do vesmíru podnikl jen proto, aby ji mohl vidět. „Copak se to nedá nějak zautomatizovat?“ Snažil se to zamaskovat, alejí ten výraz v jeho tváři neunikl. Až zalitovala, že mu je vůbec ukazovala. Poslouchat o implantovaných očkách, dávivých neurominerálních injekcích a dalších procedurách, jež museli piloti podstupovat, aby let vůbec přežili, byla jedna věc, a vidět šestapadesát děr v hrudi své dcery zase druhá. Když si zastrkávala tričko, ani se na něj nepodívala.
„Ono to je zautomatizované, tedy aspoň zčásti. Aleje to příliš důležité, než aby to mohlo probíhat bez dozoru člověka. Stačila by jediná programátorská chybička a je po všem.“ Seděli sami dva u stolku v salonku pro piloty, který byl obložený tmavým dřevem, a velkým oknem vyhlíželi na nosnou konstrukci orbitální stanice Darkside. Pod nimi viditelně ubíhal povrch Měsíce; kdesi nad nimi se nacházela vyhlídková terasa pro návštěvníky, ale naštěstí dost daleko na to, aby je to nerušilo. A také začátek hvězdného mostu v podobě třicetimetrového kruhu pojmenovaného Alenka, který osvětlovala celá záplava reflektorů a blikajících zářivek. Dívala se, jak otcovu tvář ožívá pulzací světel, líce a vrásky vyhlazené nulovou gravitací. Salonkem se rozlehl tlumený zvukový signál.
„To znamená, že už odstartovali?“
Tessa přikývla. „Za osmnáct minut jsou tady. Nerada to říkám, ale není na tom skoro nic k vidění. Zhruba půl vteřiny před příletem magnetický kokon odpojí mozkotřas od impulzního motoru a prohodí ho támhletěmi kruhy.“ Mávla rukou k oknu a on se naklonil, aby lépe viděl. „Ty ho magneticky navádějí v průběhu poslední vteřiny, aby Alenkou proletěl hezky v prostředku. Jenže MT se pohybuje tak rychle, že ho nejspíš ani nezaregistruješ. Potom proletí tím druhým kruhem, kterému říkáme Beáta, a zastaví se. Hned za ním pak pošlou gamma záblesk, který Beátin kolektor zachytí a přemění v další palivo. No a potom se dělá údržba.“
„Jak zvládáte to zastavení?“ zeptal se, aniž by odtrhl oči od okna.
„Ono vlastně k žádnému zastavení nedochází. Spíš naopak. Beáta putuje k Lalandeově hvězdě už osmdesát let a pořád zrychluje, takže začíná dosahovat relativistické rychlosti. Teď zrovna se pohybuje těsně nad pětiprocentní rychlostí světla, takže když skrze ni prolétáváme, zrychlujeme v jediném okamžiku na těch jejích patnáct tisíc kilometrů za vteřinu a ta energie se musí odněkud brát. Většina z toho se projevuje jako mechanický odpor, který Beáta musí překonávat, a zbytek se čerpá z…_nás.“ Všimla si, že si nevědomky tře jedno z oček. „Naše tělní teplota přitom rázem klesne skoro až na absolutní nulu. Většinu vybavení MT proto tvoří mikrovlnné ohřívače, které nás během šesti milióntin vteřiny opečou zpátky na normální teplotu.“ Hlas jí ke konci zakolísal a znovu zalitovala, že se pouštěla do podrobností.
„Proto taky startujeme ze Země,“ pokračovala tišším hlasem. „Musíme dělat, co je v našich silách, abychom ten odpor minimalizovali. Čím rychleji vlétneme do Alenky, tím méně zpomalujeme Beátu, když nás táhne k sobě.“
Pohrávala si se zavíracím brčkem, jímž upíjela chardonnay ze sklenice připevněné ke stolu. V salonku panovalo naprosté ticho a kromě stolních lampiček ho osvětlovaly jen záblesky reflektorů zvenčí. Trvalo jí pěknou chvíli, než si uvědomila, že sleduje její odraz v okně. Nebo vlastně sledoval.
„Chtějí po tobě pojmenovat městský park,“ řekl, když se jejich pohledy ve skle setkaly. Usmál se a upřel zrak na dění za oknem. Pod obočím se mu odrážela záře vzdálených světel. „Park Tessy J. Bruncsakové.“ Otočil se k ní a jeho úsměv nabral na intenzitě. „Už jsem ti říkal, že po mně zase chtěli autogram? Na benzínce. A tvojí mamince koupili lidi z biblického kroužku teleskop, ale mně se pořád nedaří složit ho dohromady.“
Usrkávajíc víno brčkem, Tessa se pousmála a neřekla nic. Ozval se další zvukový signál a otec povytáhl obočí.
„Blíží se k perigeu. Za minutku tu budou.“
„Bolí to?“
Ta otázka ji zaskočila, a přestože ji sám položil, vypadalo to, že zaskočila i jeho. Jako by nevěděl kam s očima.
„Jo. Trochu. Ale není to tak zlé. Trvá to jen osmnáct minut a uběhne to rychleji, než bys myslel.“ Pozorovala ho přes stolek, jak pomalu přikyvuje a snaží se přesvědčit sám sebe.
„Možná to tak nevypadalo, když jsem ti ukazovala svoji kajutu,“ pokusila se to zamluvit, „ale mám odtamtud fantastický výhled. Každých pár dní se probouzím s pokojem osvětleným celou zeměkoulí. Je to úplně jiné než měsíční světlo. Teplejší, skoro až hmatatelné. Obvykle dokážu poznat, kde je Ohio. A víš, na co myslím, když tam tak ležím a pozoruju tu naši Zemi? Že jsem na nás jako na živočišný druh hrozně pyšná. Jsme sice zabraní do našich každodenních životů jako všechna ostatní zvířata, ale jednou jedinkrát jsme dali hlavy dohromady a dokázali něco nemožného. Překonali jsme všechna, úplně všechna myslitelná očekávání. A já tam ležím a říkám si: ‚Teď a tady jsem nedílnou součástí toho nepředstavitelného obřího dětského krůčku/ To přece stojí za vše, co tomu můžu dát.“
„Ale stejně tě něco trápí.“
Její oči se takřka neznatelně rozšířily.
„Jsem tvůj táta,“ snažil se to zlehčit. „Poznám to.“
Tessa se podrbala na nose, zahleděla se na svou sklenici a pak z okna ven, než konečně odpověděla.
„To ta druhá strana,“ pronesla rovnou k němu, jako kdyby tu místo hvězdné pilotky stála malá holčička, která se bojí tmy v komoře.
„Nebojím se zrychlení ani ničeho z toho, co by se mohlo pokazit nebo selhat. Jen té oblohy venku. Protože není černá, ale šedivá.“‚
Svraštil čelo.
„Když proletíš mostem a on se za tebou uzavře, jsi naprosto… neodvratně sám. Tady u nás je vesmír černý, protože Slunce, Měsíc i Země vyzařují světlo a okolní prostor je tudíž ve srovnání s nimi černý. Jsou v něm samozřejmě vidět i další hvězdy, ale s tím, co se nachází dál, se to vůbec nedá srovnávat. Tam venku tě od nejbližšího místa dělí třicet bilionů kilometrů a Slunce je tak daleko, že je k nerozeznání od ostatních hvězd. A protože tam nesvítí nic silnějšího než hvězdný svit, je vidět mnohem víc hvězd, než si vůbec dokážeš představit. Všude kolem tebe je jich plné nebe a mezi každými dvěma hvězdami jsou další a další. Čím déle tam jsi, tím víc se tomu tvoje oči přizpůsobí a ty vidíš pořád víc a víc hvězd, až ti nakonec začnou splývat, a než se naděješ, už nevidíš žádnou čerň, jen řídký šedivý hvězdný opar, který se prostírá na všechny strany. A je tam pořád, máš ho neustále v periferním vidění, abys ani na okamžik nezapomněl, jak jsi ode všech a ode všeho nepředstavitelně daleko. Je to jako se dusit pod náporem nicoty. Jako když se topíš, nedokážeš se vrátit do skutečného světa a jen sleduješ, jak se ti hladina vzdaluje.“
Zakroužila brčkem v neprodyšně uzavřené sklenici.
„Celé čtyři hodiny se jen modlíš, aby se most otevřel, jak má, a dopravil tě zpátky. Celé čtyři hodiny se skoro ani nemůžeš soustředit, protože cítíš, jak děsivě křehké je pouto, které tě spojuje s návratem. Kdyby se přetrhlo, tak se utopíš. Takže se celé ty čtyři hodiny modlíš.“
Přestože to vypadalo, že se ani nepohnul, náhle si všimla, že ji drží za ruku, kterou měla položenou na stole. Z interkomu zazněly tři nevtíravé zvukové signály po sobě. Alenka se rozevřela v zářivém oranžovém záblesku a za oknem se mihl mozkotřas svištící plnou rychlostí vstříc kruhu. Přes interkom k nim dolehla rychlá konverzace mezi piloty a dispečery z orbitální stanice. Pak následovala oslnivá záře laserového gamma záblesku doplňujícího energii v Beátině kolektoru. A tři vteřiny nato se most opět uzavřel, zanechávaje za sebou vzdálenou vyhlídkovou terasu s turisty pořizujícími jeden snímek za druhým.
Pozorovala, jak se to všechno odráží na otcově tváři. Celou tu dobu z ní nespustil oči.
„Já jsem s tebou,“ řekl. „Vždycky budu.“
* * *
Ona sama při startu nikdy nespatřila ani orbitální stanici, natož Alenku. Jakmile se odpoutali z perigea, překryl celý měsíční obzor kruh Alenky, který ji a Loránda vtáhnul dřív, než se jí ta šmouha vůbec stihla zobrazit na sítnici. A tentokrát jí náraz stejně vmáčkl oči hluboko do důlků.
Zrychlování náhle ustalo a hlava jí škubla prudce dopředu, když jejich maličký modul vyletěl z magnetického pouzdra a protoimpulzní pohon jej prohnal kolem orbitální stanice. Při náhlém poklesu tlaku měla vždy pocit, že jí praskají plíce, dokud respirátor změnu nevyrovnal. Zadívala se před sebe a sítnici jí na půl vteřiny zaplavila hřejivě mihotavá záře červí díry, kterou vzápětí vystřídalo schematické znázornění. Ohřívače fungují. Mikrovlny zapracovaly na zalehlých uších a k jejímu sluchu dolehla změť hlasů z kontrolní věže orbitální stanice.
„MT 1, tady Darkside, jste na odletové dráze, vyčkejte dalších pokynů.“
Na zbytečné slabiky nebyl čas. Jedenatřicet fúzních generátorů jelo na doraz, aby dokázalo udržet most otevřený po dobu jednadvaceti vteřin. Ze zubů se jí vyklopil respirátor. Autopilot už jejich modul navedl na okraj kruhu a ukotvil jej. Před očima se jí zatřepetala zelená světla. „Beáta hlásí volno.“ Vidění se jí okamžitě přepnulo na přední kameru a zaslechla, jak Loránd potvrzuje příjem zprávy: „Volno, rozumím.“ Nebyl to jeho hlas, stejně jako její komunikace neprobíhala jejím vlastním hlasem. Ani jednomu z nich nefungoval hrtan – místo toho jim helmy odečítaly ze rtů. Tessa se rozhlédla kolem sebe, čímž rozkmitala přední kameru, která věrně kopírovala záškuby jejích slepých očí. Spatřila Beátin oblouk, který byl výrazně tenčí a slabší než ten Alenčin, kabely, které jej držely pohromadě, i nevelké díry po mikrometeorech zvýrazněné blikajícími vlasovými kříži zaměřovače a daty, kdy je do paměti zanesly předchozí posádky. Galliovo-antimonový kolektor i osm iontových motorů pohánějících kruh neviditelnou propulzí byly poničené meteory víc než obvykle, ale jinak bylo vše v pořádku. „Podle vizuálních dat je na Beátě vše v pořádku,“ ozval se okamžitě její syntetický hlas.
Loránd se nepřidal.
„Loránde! Já… Darkside, tady…“
„Máme jeho statistiky, MT 1,“ přerušila ji kontrolní věž. „Omdlel, Tess. Darkside zahajuje start.“ Ani orbitální stanice, ani Tessa nemohli zastavit, aby zjistili, co se přihodilo druhému pilotovi. Natož zrušit let. To prostě nepřicházelo v úvahu.
Přední kamera sebou občas cukla, jak Tessa přihlížela dění před sebou. Následovalo odpálení gamma záblesku. Při pohledu červí dírou to vypadalo, že stanice Darkside je vzdálená jen několik metrů, ale postupně se téměř úplně vytratila, jak se světlo z ní vyzařující natahovalo a s ubývající energií klesalo z viditelného spektra do hlubin infračerveného. Pak už dokázala rozeznat jen karmínový obrys v místech, kde se sluneční paprsky odrážely od kovového povrchu. V okamžiku, kdy gamma záblesk prošel druhým koncem mostu, už z něj zbývala v podstatě jen rudá záře ohřívající kolektor.
„Budeme hned po příletu potřebovat lékařský tým, Darkside.“
Poslední čtyři vteřiny zabralo doplnění paliva. Osmačtyřicet procent té energie bude spotřebováno na zprovoznění mostu pro zpáteční cestu a dalších osmačtyřicet procent za třicet dní na jeho opětovné otevření pro další posádku. Pouze čtyři procenta se využijí na propulzi. Chyba nepřichází v úvahu.
„Už je na cestě, MT 1. Hlásíme akcelerační anomálii.“
„Rozumím, my…“
Gamma záblesk odezněl a Tesse se na sítnici roztančila světélka signalizující přerušení mostu.
„Vydrž, Tess. Tady Darkside, přepínám.“
Oranžová záře v Beátině jícnu se nehlučně vypařila, zanechávajíc Tessu, aby chvíli mrkala do tmy, než se křivka Beátiny siluety zformuje mezi nesčetnými miliardami drobných, nehybně zářících hvězd.
* * *
„Loránde!“ zařinčel její elektronický hlas. „Emtéčko, přepni mě na interní kameru.“ Rohovku jí proťaly lasery a před očima se jí objevil vnitřek kajuty. Dolehlo k ní zabzučení kamery umístěné nad její hlavou, jak ji pohybem očí obracela k sedadlu za ní. Průzorem helmy bylo vidět, že Loránd má zavřené oči. „Loránde!“ pokusila se zakřičet, ale ze čtečky vycházel vždy jen nevzrušený hlas. „Emtéčko, potřebuju lékařskou zprávu o Lorándovi.“
„Zpráva se sestavuje.“
„Tak prozatímní verzi.“
„Kapitán Loránd Delago: mikrofraktury levé kosti stehenní, pravé kosti stehenní, levé kosti loketní…“
Lorándovy oči zamžikaly, několikrát přelétly ze strany na stranu a pak se zase schovaly za víčky.
„Emtéčko, přepni Loránda na interní kameru. Slyšíš mě, parťáku? Loránde?“ Jeho oči přestaly mžikat v okamžiku, kdy se v nich zableskly lasery. Nad hlavou jí zabzučela další kamera.
„Co se stalo?“ Jeho syntetický hlas zněl vyrovnaně.
„Omdlel jsi. Kontrolní věž hlásila, že při zrychlení se něco porouchalo. Všiml sis něčeho?“
„Ne. Teče ti krev z nosu.“
Tessino zorné pole se změnilo, když sklopila zrak, aby viděla rudé šmouhy na svých tvářích. Za očima jí tepala tupá bolest. Zvedla průzor a utřela si nos do hladkého plastu rukavice. Rameno jí s bolestivým lupnutím zaskočilo zpět na místo.
„Emtéčko, dej mi kompletní lékařskou zprávu.“
„Kapitánka Tessa Bruncsaková: mikrofraktury levé kosti stehenní, pravé kosti vřetenní a pravé lopatky. Mírné krvácení ve všech končetinách. Potenciální silné krvácení v horní části trupu. Přehled stavu měkkých tkání za sedm minut. Kapitán Loránd Delago: mikrofraktury levé kosti stehenní, pravé kosti stehenní, levé kosti loketní, pravé kosti loketní, levé kosti vřetenní a levé kosti holenní. Těžké fraktury levé kosti loketní, pravé kosti loketní a čtvrtého, pátého a šestého žebra vlevo. Mírné krvácení ve všech končetinách. Potenciální silné krvácení v horní části trupu. Okamžitá aplikace morfinu nezbytná. Přehled stavu měkkých tkání za šest minut.“
„Moje žebro,“ ozval se jeho hlas. Jeho hrtan se začínal zotavovat stejně jako Tessin přirozený zrak.
„Co je s ním?“
„Bolí. A hodně.“ Zahlédla, jak zvedá ruku a zkusmo si nemotornými prsty rukavice ohmatává bok. „Zlomila se mi výztuha.“
„Emtéčko, můžeš mi dát zkrácenou verzi zprávy o měkkých tkáních?“ zeptala se a škubla sebou, když jí pod skafandrem zajela do podpaží jehla s opiátem.
„Za necelé dvě minuty.“
„Neboj, z kontrolní věže hlásili, že vědí, v čem je problém, a že na nás hned po příletu bude čekat kompletně vybavený lékařský tým.“ Oba věděli, jak to chodí. Kontrolní stanoviště by posádku z terénu v žádném případě neodvolalo. Pokud se něco přihodilo, musela se s tím posádka vypořádat sama. Kdyby se před problémy utíkalo, už by se nikdy nemuselo podařit navázat spojení s Beátou. Z podpaží se jí začalo do těla rozlévat teplo analgetika. „Emtéčko, co se to porouchalo při zrychlování? Projdi záznamy a všechny přijaté zprávy z Darkside.“
„Nebyly nalezeny žádné poruchy.“
Přestože na sebe neviděli, dokázali si živě představit, jak se ten druhý tváří.
„Jak to myslíš ,žádné poruchy‘?“ vyzvídal Loránd. „Kolik gé jsme tentokrát udělali?“
„Třicet dva celých osm,“ odvětil hlas vesmírné lodě.
Třicet dva celých osm. Skoro o osm gé víc, než se komu dosud podařilo. Tesse trvalo několik vteřin, než se dokázala přimět k odpovědi.
„Darkside hlásila ‚anomálii‘, ne ‚poruchu‘. Co… Emtéčko, o jakou anomálii šlo?“
„Darkside hlásí, že k navázání spojení bylo zapotřebí zrychlení o třiceti dvou celých osmi desetin násobku zemské přitažlivosti.“
„Nekecej.“
„Přehled stavu měkkých tkání dokončen,“ pípl hlas lodi.
„Pokračuj.“
„Kapitánka Tessa Bruncsaková: mírné krvácení ve všech končetinách. Lehké svalové zranění ve všech končetinách. Mírné krvácení ve vedlejší dutině nosní a v kůře pravé ledviny. Okamžité ošetření není nutné. Kapitán Loránd Delago: mírné krvácení ve všech končetinách. Lehké svalové zranění ve všech končetinách. Silné krvácení v hrudním koši. Šesté žebro vlevo proniká plící, bránicí i slinivkou a tlačí na ledvinu. Krvácení neustává. Okamžité ošetření nutné.“
Lasery jí na sítnici vykreslily Lorándův němý výraz.
„Emtéčko, jaký typ ošetření je zapotřebí?“
„Transfuze a chirurgický zákrok.“
Tessiny rty se pohnuly, ale čtečka nedokázala zamýšlené slovo rozluštit.
„Emtéčko,“ ozval se Loránd, jehož pravý hlas se začínal lámat, „stanov prognózu bez ošetření.“
„Smrt následkem ztráty krve za čtyřicet až osmdesát minut.“
„Můžu zmírnit krvácení s pomocí mikrovln. Přenastavím je tak, aby většinu krve v té části organismu odváděly pryč od žebra.“
„To nebude stačit. V dosahu je jich jen pár desítek a tepen je tam mnohem víc.“
„Tak budou oscilovat. Udělám to tak, aby v jedné tepně zastavily proudění krve a pak se hned přemístily do druhé, kterou taky zčásti ucpou, než se v té první tepně dá krev zase do pohybu. Když se nebudeš moc hýbat, mohly by stíhat přeskakovat z jedné tepny do drahé. Emtéčko, zvládnou mikrovlny zajišťovat oběh krve v poškozených tepnách aspoň dvakrát rychleji, než kolik jí teď odtéká Lorándovou bránicí?“
„Mikrovlny jsou schopné zajistit dva celé dvě desetiny násobku stávajícího průtoku.“
„A co poškození vnitřních orgánů následkem ztráty krve?“
„Pravděpodobná nekróza slinivky během dvou set až čtyř set dvaceti minut.“
„Kašli na slinivku.“
„Jestli to zabere, budeš sice pořád hodně krvácet z vlásečnic, ale mělo by tě to udržet naživu, dokud se nevrátíme. Nebo aspoň skoro.“
„Skoro.“ Hlasový simulátor nedokázal reprodukovat sarkasmus. Ani rezignaci.
„Když to nezvládneš, vypnu ohřívače ve tvém skafandru i v kajutě. Třeba bych mohla využít i chladicí okruh lodi, abych tě udržela v chladu. Pak tě zase oživí. Jasný? Emtéčko, ukaž mi schéma mikrovlnné hnací soustavy.“
Tessiny oči se zalily jasnými čarami – rovnými žlutými šmouhami v místech, kde mohly zasáhnout vysílače mikrovln v Lorándově křesle, a červenými a modrými křivkami označujícími místa, kde se protínaly okraje jeho bránice, žebra a slinivky. Kurzor kopíroval pohyby jejích rukou, jimiž přenastavovala průběh žlutých čar.
„Jak ti je?“
„Cítím to pokaždé, když je zapneš.“ Jeho hlas se ztěžka prodíral zmrzačenou plící.
„Promiň. Bolí to?“
„Jo.“
„Myslím, že by to mohlo zabrat. Aspoň na chvíli.“
„Hele, Tess, já se začínám klepat.“
Uběhla celá dlouhá minuta, než odpověděla. „No jo, já taky.“ Přestože měla zvednutý průzor, cítila, jak jí vnitřek helmy zvlhl dechem. Musela se nutit, aby tolik nedýchala a myslela místo toho na otevřená prostranství, na stromy a posečenou trávu. Nohavice skafandru se automaticky stáhly. Emtéčko zřejmě zaregistrovalo počáteční příznaky šoku.
„Nijak srdceryvně jsem se s Marith neloučil,“ prohodil. „Nerad kolem toho dělám dráty, aby si náhodou nemyslela, že se bojím. Ještě by z toho znervózněla. Tak jsem jí jen dal pusu a řekl jí, že budu do večeře zpátky.“
„A to taky budeš.“ Posunula další žlutou šmouhu a všimla si, jak sebou cuknul.
„Pokoušíme se teď znovu otěhotnět.“
Zavřela oči a stiskla zuby. Otevřená prostranství a zvuk větru vanoucího korunami stromů. Znovu a znovu. Kurzor se chvěl stejně jako její ruka.
„Tess? Tesso?“
„Jo?“
„Nechci umřít tady venku. Nebojím se smrti, ale nechci umřít tak daleko. A ne v tomhle. Slib mi to, jo? Slib mi, že mě dostaneš zpátky. Když už musím umřít, tak aspoň ne tady. Slib mi to, Tess.“
Do hlavy se jí vplížila představa té prázdnoty. Té šedi. „Slibuju, parťáku.“
„Ale doopravdy.“
„Slibuju ti to doopravdy.“
* * *
Notnou chvíli pak Tessa řídila mikrovlny v naprostém tichu. Využila všechny dostupné zdroje zabudované v Lorándově křesle, aby zastavila krvácení, a přestože to nebylo zrovna dokonalé řešení, fungovalo to lépe, než očekávala. Bolest v hlavě se sice zmírnila do tupého tlaku, ale zato ji postupně začínalo píchat v nohou, pánvi a zádech. „Tak si říkám, že spojovací systém mohl vyžadovat těch třicet dva celých osm gé jen v případě, že by nás ohřívače nestihly včas ohřát, nebo…“
„Nebo v případě, že se Beáta pohybuje mnohem rychleji, než by měla.“
„Nebo v případě, že se Beáta pohybuje mnohem rychleji, než by měla,“ zopakovala pomalu. „Když jsme se vynořovali z mostu, všimla jsem si, že na ní je mnohem víc stop po dopadu mikrometeorů než obvykle. Emtéčko, vypni můj holodisplej.“
Silueta Lorándovy bránice s bliknutím zmizela. Několikrát ze všech sil zamrkala, aby mohla rozeznat nejprve přístrojová světla, pak tmavší odstíny svého skafandru, svůj odraz ve střešním průzoru a nakonec i gigantickou křivku Beátina okraje, který se majestátně klenul v záři lodních reflektorů. MT jako obvykle kotvilo po Beátině boku, kde se jim na ni naskýtal nerušený výhled střešním průzorem. Na protějším konci kruhu se černě rýsovala křehká, pavučině podobná síť kabelů, tmavší než okolní hvězdná mlha. Tessa přepnula na holodisplej, aby lépe viděla nové dolíčky vyryté během uplynulých třiceti dnů drobnými částicemi prachu a mezihvězdným balastem do tenké vnější slupky kruhu. Zejména pak ty na sérii spojovacích terminálů, jež zajišťovaly bezpečný návrat domů.
„Podívám se ven, Loránde. Musím něco udělat s tím Beátiným akné, ať mám jistotu, že je všechno v pořádku, jak nám hlásí emtéčko, jo?“
„Nikam nechoď.“
„Dobře víš, parťáku, že musím. Ať se dostaneme v pořádku zase domů, jo? Zůstaň na příjmu.“ Sundala ze sebe kostra podpůrného dýchacího zařízení, odepla si bezpečnostní pás a otočila se, aby na něj viděla. Tvář měl zkřivenou bolestí. „Zapínám dekompresi.“
Dekomprese probíhala neslyšně a jejím jediným průvodním jevem bylo nepatrné nafouknutí skafandru. Sledovala, jak se tváří, a všimla si, že zkřivil obličej ještě víc, jak mu jeho vlastní skafandr dolehl na zlomené žebro. Už s ním absolvovala dvaatřicet letů a šlo jim to spolu dobře. Vidět ho najednou neschopného pohybu…
Jakmile vystoupila z mozkotřasu, přilnuly magnetické podrážky jejích bot k nýtům v Beátině lithiové slupce. Chvíli stála nehybně v záři reflektorů modulu, nejjasnějšího objektu v okruhu jednoho bilionu kilometrů, než si připnula záchranné lano a vydala se na cestu po obvodu obřího kruhu, který se před ní prostíral jako velká černá klenba. Při každém pomalém, pečlivě odměřeném kroku jí v nohou vystřelovala bolest jako tichý zvuk bez ozvěny rozléhající se uvnitř skafandru, zatímco všude kolem ní – i pod ní – se vlnila šedá obloha. Průzor helmy se jí s každým výdechem lehce zamlžil.
„Povídej mi o Marith,“ vyzvala Loránda, litujíc, že čtečka už je vypnutá. Tu nervozitu v jejím skutečném hlase zrovna slyšet nemusel. „A o tom dítěti, které spolu plánujete.“
„Zrovna jsme se rozhodli. Já nevím.“ Hlas se mu chvěl méně než jí. „Marith vyrůstala ve velké rodině a odjakživa chtěla mít čtyři nebo pět dětí. Vyprávěla mi, jaký povyk se u nich vždycky strhl na Den díkůvzdání a že to byl jeden z jejích nejoblíbenějších svátků. Líbilo se jí, jak u stolu všichni mluvili jeden přes drahého.“ Zničehonic se zarazil, ale pak zase pokračoval dál. Tessa mezitím došla k řadě spojovacích terminálů, od níž ji dělila čtvrtina obvodu kruhu, a rozsvítila si čelovku zabudovanou do helmy. „Já měl jenom jednoho bratra, takže když si představím hlučnou oslavu Dne díkůvzdání, vybaví se mi naprostý chaos. Jenže ona mi říkala, že sice mluvili všichni najednou, ale přitom to byla pořád jedna a tatáž konverzace a že se u toho vždycky někdo smál, a čím víc mi o tom vyprávěla, tím víc mi to přišlo, já nevím, takové milé.“
Zkrátila si záchranné lanko, aby byla stabilnější, pak si klekla na okraj kruhu a vyťukala do ovládacích panelů číselný kód. Beátina stříbřitá slupka se v záři čelovky oslnivě zaleskla pokaždé, když odklopila kryt klávesnice a sledovala, jak zelené číslice naskakují na displeji jedna po drahé. Ale chtěla mít jistotu.
„Emtéčko, zjisti mi stav spojovacích terminálů.“
„Spojovací terminály jsou v pořádku.“
„Zbývá dost energie na opětovné otevření mostu?“
„Ano.“
„I s kompenzací relativistické dilatace času?“
„Ano.“
Upřela zrak na řadu zelených číslic osvětlených čelovkou. Všechno funguje. Pouto mezi Alenkou a Beátou bylo velmi křehké – Alenka musela schraňovat veškerou energii potřebnou k vygenerování červí díry, aby Beátě co nejvíc odlehčila.
V praxi to však znamenalo, že posádka nemohla uvést most do provozu ze vzdálenějšího konce a nemohla ani zůstávat ve spojení se základnou, dokud se přemostění znovu neobnovilo. Navázání spojení tak záviselo výhradně na bezchybně načasované souhře obou kruhů.
„Existuje nějaký faktor, který by mohl zabránit přemostění?“
„Ne.“
Tiše vydechla úlevou.
„To zní dobře,“ ozval se Loránd. „Aspoň víme, že se dostaneme domů tak jako tak.“
„Musíme ještě zjistit, proč se pohybujeme tak rychle.“
„Kvůli motorům?“
„To těžko. Jsou to přece iontové motory, které by za třicet dní tak velké zrychlení vyvinout nedokázaly.“ Zaklapla kryt a začala popouštět záchranné lanko, dokud nestanula na vnějším okraji kruhu, zdola nasvíceném reflektory mozkotřasu, kde vrhla zlobný pohled na okolní hvězdy.
Loránd znovu promluvil. „Třeba minulá posádka nevyvinula při odletu dostatečný zpětný odpor.“
„To je sice možné, ale osm gé? Kolik to dělá v přepočtu na kilometry za hodinu? Vždyť ani nevíme, jak rychle se právě teď pohybujeme. Dokonce ani nemůžeme zkontrolovat směr letu. Mohli bychom letět úplně jiným směrem… Emtéčko, došlo po odletu předchozí posádky k nějakým letovým korekcím? Myslím těm větším, ne těm malým kvůli mikronárazům.“
„Beáta hlásí devadesát velkých letových korekcí.“
„A sakra…,“ ozval se Loránd.
„Emtéčko, ukaž mi polohu Lalande 21185.“ Neviditelný laser jí na sítnici vykreslil křížek zaměřovače přes jednu matnou hvězdu v prostoru před nimi. „A teď mi ukaž směr letu.“ Před očima se jí yynořil druhý vlasový kříž, který překryl obrysy prvního.
„Třeba ji jeden z motorů vychyluje z dráhy.“
„To by ale nevysvětlovalo tu rychlost,“ odpověděla si napůl pro sebe. Zahleděla se na hvězdné pole, na Lalandeovu hvězdu ve žhnoucích linkách vlasových křížů a na hvězdy kolem ní, jednu po druhé, z nichž každá se nacházela několiksetnásobně dál. Každou z nich si podezíravě změřila. Tak vzdálené. Tak osamělé. Hvězdy ji obklopovaly. A vyčkávaly.
„Emtéčko, ukaž mi nejbližší hvězdu na laterální trase – nejblíž ve směru kolmém na zamýšlený směr letu.“
„Z vašeho pohledu vlevo nahoře. Wolf 359.“
Pootočila se a uviděla další křížek, planoucí kolem další úplně obyčejné hvězdy.
„Emtéčko, zjisti mi aktuální polohu té hvězdy vzhledem k místu, jež by podle výpočtů měla zaujímat vůči Beátě.“
„Co se děje, Tess?“
„Vydrž. Emtéčko, máš to?“
„Probíhá výpočet… Wolf 359 se nachází o 0,0023 stupně nad vypočtenou polohou.“
„Loránde! Táhne nás to na stranu! Musí tady být nějaký zdroj gravitace. Nějaké těleso o velké hmotnosti, které nás vychyluje z dráhy.“ Rozhlédla se po mlčících hvězdách, po těch němých triliardách. „Emtéčko, ukaž mi průběh letových korekcí. Grafické znázornění v čase.“ V zorném poli se jí objevila mřížka posetá blikajícími tečkami, zpočátku jen sporadickými, ale na opačném konci diagramu čím dál tím hustšími.
„Páni,“ vydechl Loránd.
„Vidíš to taky?“ Shlédla k němu.
„Jejich četnost se zvyšuje. Zřejmě exponenciální řadou.“
„Takže míříme rovnou k němu,“ zašeptala. „K něčemu obrovskému. Třeba planetce nebo hnědému trpaslíkovi. Nebo k něčemu ještě většímu.“
„K poslední letové korekci došlo čtyři minuty před naším odletem, Tess. Ta další nejspíš nastane každou vteřinu.“
„Emtéčko, upozorni mě, až bude Beáta měnit kurz.“
Loď příkaz potvrdila. Tessa sledovala hvězdy mřížkou vznášející se v jejím zorném poli.
„Emtéčko, můžeš extrapolovat z letových korekcí hmotnost potřebnou k vychýlení Beáty do stávajícího kurzu?“
„Ne. Není známa vzdálenost od gravitačního zdroje.“
„Jestli nás vychyluje už třicet dní a pořád ještě jsme do něj nenarazili, tak můžeme aspoň určit dolní hranici. Kolik to dělá?“
„Nula celá dvě desetiny hmotnosti Slunce,“ odvětila loď. „Za předpokladu hrozícího bezprostředního nárazu.“
Loránd sice nic neřekl, ale Tesse bylo jasné, že taky zírá na hvězdné pole před nimi. Nic než šedivý prach.
„Beáta zahajuje korekci letu,“ ohlásilo náhle MT.
„Emtéčko, zruš korekci letu!“ vykřikla Tessa.
„Ke zrušení korekce je zapotřebí…“
„Podpoř mě, Loránde! Potvrď zrušení příkazu.“
„Ale my přece nesmíme…“
„Potvrď to!“
„Emtéčko, potvrzuji příkaz. Zruš korekci letu.“
MT potvrdilo instrukci. Pár vteřin oba mlčeli. Iontové motory měly tak lehký tah, že ani jeden z nich nic necítil, ale za půl minuty jim oběma začalo v helmách blikat výstražné žluté světlo.
„Tess?“
„Emtéčko, ukaž mi Lalande 21185.“ Vlasový kříž se dotřepotal na místo. „A teď mi ukaž stávající kurz.“ Druhý křížek, takřka neznatelně napravo od prvního. „Emtéčko, prohledej spektrometrem trasu spojující Lalande 21185 rovnou čarou se stávající letovou dráhou a v úhlu do pěti stupňů od ní. A nahlas nám jakékoli náhlé Dopplerovy posuvy hvězdného světla.“
„Zpráva bude k dispozici za čtyři minuty.“
„Co to děláš, Tess? Takhle se odchýlíme od kurzu.“
„Od kurzu už jsme se odchýlili dávno – a jak. Vynáší nás to na stranu už celé dny. Letové korekce nás jen natáčejí zpátky k Lalandeově hvězdě, ale tu odchylku nevyrovnávají a vůbec to stranové vychýlení nekompenzují. Dokud nebude jasné, o jak velký objekt jde, nebudeme vědět, nakolik jsme se už odchýlili, ani jak moc se ještě odchýlíme.“ To už opět klečela u spojovacích terminálů, jištěná napjatým záchranným lanem, a sledovala, jak počítač odpočítává vteřiny zbývající do opětovného navázání dálkového kontaktu s Alenkou. Loránd zakašlal – krátce, vlhce.
„Emtéčko,“ dolehl k ní jeho přiškrcený hlas, „otři mi helmu.“
„Jak jsi na tom?“ Naklonila se přes terminály a zahleděla se dolů do světel modulu.
„Bolí mě to při každém nádechu. Ještě že je tu nulová gravitace, jinak bych měl skafandr plný krve. S těmi mikrovlnami jsi to vymyslela moc dobře. Už teď jsem naživu déle, než odhadovalo emtéčko.“ Tessa se podívala na časoměr na terminálu. Od odletu uplynula jedna hodina a dvacet minut.
„Průzkum spektrometrem dokončen.“
„Pokračuj.“
„Byly zjištěny pravidelné rychlé posuvy Dopplerova typu.“ Napravo od Lalandeovy hvězdy i stávající trajektorie se objevil další vlasový kříž. „Patrně způsobené gravitační čočkou. Minimální hmotnost: osmnáct celých sedm desetin hmotnosti Slunce.“
Tessa upřela zrak na zaměřovači kříž, zatímco prsty sevřely kovový povrch kruhu. Měla pocit, jako by vzduch v její helmě zároveň zhoustl a zřídl. Osmnáct celých sedm desetin hmotnosti Slunce. Černá díra. Singularita.
„Musím se odsud dostat, Tesso. Musím ještě vidět Marith.“
Zadívala se dolů na MT a spatřila zaschlou kapku krve na hřbetu rukavice. Neviditelných osmnáct celých sedm desetin křižujících jejich letovou dráhu. Osmnáct celých sedm desetin hmotnosti Slunce.
„Musím se vrátit!“ zařval. Slyšela zvuky, které doprovázely zběsilé škubání jeho helmy. Zvířecí zvuky.
„Přestaň!“ okřikla ho. Hlasitěji, než měla v úmyslu. „Vrátíme se. To nebude problém. Až se most otevře, vrátíme se zpátky a řekneme jim, co se tady děje. Oni sem pak někoho pošlou, nebo to nějak vyřeší, třeba vysláním dalšího protoimpulzního motoru, který Beátu odkloní mimo dosah. Most se otevře za…“ vrhla letmý pohled na časoměr terminálu, „dvě hodiny a čtyřicet minut. Musíš to nějak vydržet.“ Jeho zakašlání k ní sice dolehlo z obou reproduktorů, ale už se uklidňoval a odříkával si pro sebe polohlasem vojenské poučky.
„Emtéčko, vypočti mi z toho Dopplerova posuvu naši přibližnou rychlost. Kolik nám zbývá času, než to těleso dostihneme?“
„Odhadovaná rychlost podle modrého posuvu činí sedmnáct tisíc kilometrů za vteřinu. Mezní hranice slapové síly bude dosaženo za dvě hodiny padesát čtyři minuty.“
Znovu se zadívala na časoměr. Do odletu zbývaly dvě hodiny čtyřicet minut. Tessiny rty se několikrát pohnuly, ale beze slov. Čtrnáct minut. Stihnou se vrátit domů čtrnáct minut před tím, než gravitace roztrhá Beátu na kusy. Pak budou mít čtrnáct minut na to, aby sestavili záchranný tým, vrátili se a dostali Beátu mimo nebezpečí.
„Takže nám zbyde kolik?“ vyptával se Loránd. „Třináct, čtrnáct minut? To bude teda o chlup.“ Snažil se, aby to znělo uštěpačně, pokoušel se potlačit paniku, ale dýchal rychle a nepravidelně.
Čtrnáct minut. Zahleděla se na spojovací terminály před sebou. To by se dalo zvládnout. Jak rychle stihnou na Darkside dát dohromady posádku? Na regulérní let protoimpulzní lodě to stačit nebude, ale ta zřejmě ani nebude zapotřebí. Odpor, který při odletu musí překonávat Beáta, jim tentokrát přijde dokonce i vhod. Pět, možná šest minut, pokud bude rezervní tým v pohotovosti. Tím pádem budou mít osm minut na to, aby přes most vyslali nejvýkonnější pomocnou raketu, jaká bude zrovna po ruce. Kdyby stihli včas odpálit raketu s klasickým protoimpulzním pohonem, stačilo by to, aby to Beátu odklonilo z dráhy. Při rychlosti sedmnácti tisíc kilometrů za vteřinu by i středně silné šťouchnutí mohlo přinést skvělý výsledek. Mohlo by to i zabrat. Museli by ovšem znovu dobít Beátu a Tessa si nebyla jistá, jestli generátory na orbitální stanici dokážou vyvinout takový výkon, aby během pouhých pěti minut zvládly vyslat další gamma záblesk. Darkside sice čeká pěkná honička, ale mohlo by to zabrat.
Začala přeprogramovávat časové spínače, kde vymazala ‚třicet dní‘ a zadala údaje pro oněch skrovných pět minut…
Počkat.
Její rukavice se zastavila nad blikajícím terminálem.
„Loránde,“ řekla tak bezvýrazně, že to stejně dobře mohl být i její elektronický hlas.
„Poslouchám.“
„My ten most otevřít nemůžeme.“
„Cože? Ale mně to tady hlásí, že je všechno v pořádku. Dokonce i…“
„Loránde,“ zopakovala důrazněji. „To nesmíme dopustit. Kvůli té gravitaci. My ji sice nevnímáme, protože se k ní řítíme volným pádem, ale jestli otevřeme červí díru zpět na Darkside…“
Gravitace. Přitažlivé působení osmnácti celých sedmi desetin hmotnosti Slunce by prošlo mostem a rovnou ven z Alenky. Darkside by to nejspíš přežila, ale co by se stalo s většími tělesy, jako je třeba Měsíc nebo Země? Jedenadvacet vteřin, během nichž se z orbitální stanice bude valit nepřirozeně pokřivený prostor rychlostí světla… Nejspíš se nějaký gravitační efekt projevil už při odletu, i když to bude dlouho trvat, než někdo přijde na to proč. Jenže teď se k tomu tělesu řítí rychlostí bezmála dvaceti tisíc kilometrů za vteřinu a jeho gravitační síla bude narůstat exponenciálně. Během těch čtyř hodin, jež uplynou mezi příletem a odletem, zesílí určitě několiksetkrát. Jaké škody může napáchat přitažlivost osmnácti celých sedmi desetin sluneční hmotnosti během jedenadvaceti vteřin? Zemětřesení? Tsunami? Kolik lidí při tom zemře?
Oba mlčeli, ale Tesse zaléhaly uši Lorándovým přerývaným dechem. Na zlomek vteřiny se jí zamžilo před očima, jak si uvědomovala – jak vnímala – prázdnotu kolem nich a vzdálenost bilionů kilometrů, které je v této mrazivé nicotě dělily od domova. Vybavil se jí táta, jak seděl v salonku pro piloty, a výraz na jeho tváři, když řekla „naprosto, neodvratně sám“. I se zavřenýma očima cítila, že obloha kolem ní postupně šedne, jak se do zadních řad potichu vkrádají stále další a další hvězdy, aby přihlížely té podívané.
„Tess?“
„Jo.“
„Jsi přece machr na fyziku,“ řekl. „Vymysli něco.“ A pak, tišeji: „Musíš náš dostat zpátky.“
Popustila si záchranné lanko a vydala se k několik metrů vzdáleným propulzním terminálům. Věděla, že ji Loránd v záři reflektorů dobře vidí. Upřela svou pozornost na terminály, na nabité baterie, a pustila se zpaměti do výpočtů. Váha kruhu. Reakční hmotnosti. Tah motorů.
„Emtéčko,“ řekla, „vypni všechny Beátiny motory. Potvrď to, Loránde.“
Tentokrát nic nenamítal. „Emtéčko, vypni Beátiny motory.“
Poprvé za osmdesát let vydaly terminály příkaz k zastavení činnosti motorů. Loránd zakašlal a znovu požádal emtéčko o otření helmy. Tessa byla ráda, že na něj přes reflektory nevidí.
„Hele, Tess, já mám hroznou třesavku.“
„Předtím jsi mi vyprávěl o Dni díkůvzdání. To se ale v Brazílii neslaví, ne? Kde jsi vlastně vyrůstal?“
„Vyrůstal jsem v Campinasu, ale když mi bylo deset, odstěhovali jsme se do Kalifornie. Marith se narodila taky v Kalifornii, ale potkali jsme se až na Darkside. Vědělas, že si zrovna dodělává doktorát? Zbývá jí necelý rok a už teď má všechny zkoušky na výbornou. Říkali jsme si, že si najdeme podnájem na Luně a budeme tam i s dítětem, dokud mi nevyprší smlouva. Pak se asi vrátíme do Kalifornie. Na Měsíci by si naše dítě moc kamarádů nenašlo.“
Usilovně pracovala, zatímco mluvil. Sestavila vyčerpávající přehled všeho, co na sobě Beáta měla, od výkonu jednotlivých motorů až po celkovou hmotnost nýtů.
Když na konci návštěvy vyprovázela otce chodbami orbitální stanice, narážel do všeho kolem stejně jako každý jiný nováček v beztížném stavu. Pomáhala mu srovnat kurz, zatímco sama bez námahy proplouvala chodbou a jen tu a tam se zlehka odrazila od příčlí na stěnách. Doprovázela ho ke stanici raketoplánu a ve volné ruce držela jeho malou tašku s věcmi. „Máma měla pravdu,“ uchechtl se, když napřáhl obě ruce, aby se nesrazil s blížící se zdí. „Tohle poletování by jí nedělalo dobře.“ Tessa ho zlehka postrčila kruhovým průlezem.
Jednou ji viděl, jak odlétá. Její myšlenky k němu pak zalétaly celou tu dobu, co byla na Beátě. Ten let jí tehdy přišel snazší; vřelý, ne chladný, a dokonce si ani nepřipadala tak daleko. Po povinném předletovém vyšetření ho našla, jak sedí v čekárně. Usmíval se, ale bylo na něm vidět, že je nervózní a že si nejspíš během její čtyřhodinové absence dal v salonku pro piloty víc než jen jednu skleničku. Neřekl však ani slovo.
Když dopluli do hangáru, už se to všude hemžilo lidmi, kteří připravovali raketoplán k odletu. Podala otcovu tašku nejbližšímu dělníkovi, který ji nejdřív nepoznal, ale pak si uvědomil, o koho jde, napřímil se a zakřičel: „Vrchní pilot na palubě!“ Třicet různých činností rázem ustalo, aby se muži i ženy všech hodností a věkových kategorií mohli něčeho chytit a pozdvihnout nataženou dlaň k čelu. Její otec se chvíli rozhlížel kolem, než zaregistroval, že jediná Tessa nestojí v pozoru. Pousmála se koutkem úst. „Pohov,“ prohodila klidně, leč rozhodně. V hale okamžitě zavládl původní ruch. Otec přelétl očima od ní k technikům a zpátky k ní, potřásaje hlavou, na tváři nezadržitelně se šířící úsměv. Objala ho, přičemž zjistila, že i ve stavu beztíže mu z nějakého důvodu sahá pořád jen po ramena. Když se otáčel k nástupnímu poklopu raketoplánu, střelil po ní pohledem zpod pozdviženého obočí, nehlasně vydechl. „No teda!“ a nemotorně se vsoukal do průlezu. Dívala se, dokud raketoplán ladně nevyplul na oběžnou dráhu.
Něco nebylo v pořádku.
Zahleděla se na propulzní terminály, které zrovna dokončovaly soupis. Na Beátě všechno fungovalo tak, jak mělo. Ale něco přece jen…
Loránd přestal mluvit.
„Loránde?“ zašeptala. Pohnula jazykem, aby znovu vyslovila jeho jméno, ale nedokázala se k tomu přimět. Stiskla zuby a šeptla: „Emtéčko, přepni mě na interní kameru.“ V zorném poli se jí zhmotnila pilotní kajuta, která se točila v souladu s pohyby jejích očí. Loránd seděl ve svém křesle, ruce bezvládně předpažené. Průzorem helmy bylo vidět, že má zavřené oči a pootevřená ústa. V helmě mu blikalo červené světlo.
„Emtéčko,“ zašeptala znovu, „vypni můj holodisplej a vypni veškerý přívod tepla do skafandru kapitána Delaga.“
Teď už byla úplně sama.
* * *
Popustila si záchranné lano o další kus a vydala se po okraji kruhu zpátky k MT. Její podrážky při každém přilnutí k Beátiným nýtům tiše klapaly. Vnímala povrzávání skafandru a svůj vlastní dech narážející na hledí helmy. Po návratu do lodi opatrně obešla reflektory a spatřila Loránda na zadním sedadle pod střešním průzorem. Vydala příkaz ke snížení tlaku v kajutě a odpojila z motoru hadičky chladicího zařízení. Pak otevřela dvojici ventilů v hrudní části jeho skafandru a škubla sebou, když z nich vytryskla sprška tekutiny, která okamžitě zkrystalizovala. Vzniklé krystaly měly červenou barvu. Nasunula hadičky do ventilů, co nejhlouběji to šlo, smýkajíc přitom jeho bezvládným tělem. Skoro to až vypadalo, že se ji snaží odstrčit. „Emtéěko, odkloň od motoru veškerý přívod chladicí směsi.“ Zarazila se, když se jí začal chvět hlas, a odmlčela se. „Dá se to udělat tak, aby chladicí směs proudila jenom k žebrování?“ Emtéčko potvrdilo instrukci a Lorándův skafandr náhle zbytněl, jak chladicí tekutina zaplavila helmu a v proudu bublin mu vnikla do úst. Bude celý poleptaný, a až ho oživí, přijde o zrak. Složila mu do klína ruce nadnášené beztížným stavem a ochlazované kolující směsí.
Jakmile znovu vyšla ven, průzor ve střeše lodi se zatáhl. Ujistila se, že stojí pevně na povrchu kruhu, pak nabrala dech do plic a křičela v helmě tak hlasitě, až jí začalo zvonit v uších.
Hvězdy mlčky přihlížely.
Popotáhla nosem a zapnula mikrofon mozkotřasu. „Emtéčko, kolik času zbývá do opětovného navázání spojení?“
„Jedna hodina třicet dvě minuty.“
„Začni s odpočítáváním. Ve standardních intervalech.“ Znovu popotáhla, silněji, a zahleděla se na hvězdné pole před sebou. „Emtéčko, ukaž mi tu singularitu.“ Modrý křížek. Zatnula zuby, až to zaskřípalo. „Teď mi ukaž diagram se znázorněním místa, kde ji protneme.“ Zamířila zpátky podél kruhu, zatímco jí emtéčko vykreslovalo na sítnici křivku obtáčející v ostrém úhlu nepatrnou tečku, k níž se následně zprudka vracela a střetávala se s ní. Beáta sice neměla namířeno přímo k černé díře, ale její přitažlivá síla by ji stejně roztrhala, až kolem ní bude prolétávat.
„Emtéčko, vypočítej mi sílu potřebnou k odklonění Beáty na únikovou dráhu kolem tohoto tělesa mimo dosah slapové síly schopné způsobit rozpad lodi.“
„Dvě stě tisíc kilonewtonů.“
Tessa zamrkala. K takovému výkonu by se iontové motory nedokázaly ani přiblížit. Došla ke spojovacím terminálům, všimla si zaschlé krve z nosu na své rukavici a seškrábla ji.
„Emtéčko, jaká je podle Dopplerova posuvu naše současná rychlost?“
„Dvacet jedna tisíc kilometrů za vteřinu.“
Zadívala se před sebe.
„Co kdybych Beátu otočila o sto osmdesát stupňů? Aby neletěla ve směru působení té síly, ale proti němu? Jaký účinek by to asi mělo na gravitaci vyzařující z Alenky v okamžiku navázání spojení?“
„Zakřivení časoprostoru by přemostěním prošlo v neztenčené míře.“
Tessa sice nic lepšího neočekávala, ale stejně jen přemýšlela nahlas. Jak jinak zastavit vyzařování gravitace tunelem? Náhlým zrychlením Beáty během letu – moc zbrklé a krátkodeché. Zrychlení kopíruje gravitaci, takže vrhnout se plnou parou do gravitační studny… Možná by stačilo otevřít přemostění jen na desetinu vteřiny, kdyby se jím nechali z modulu katapulovat v pravý okamžik. Má přece k dispozici Beátiny čerstvě nabité baterie, motory, počítače i MT s veškerým vybavením. Mimořádně silný náraz by mohl protáhnout i samotnou červí díra a minimalizovat následky. Vyžádala si od emtéčka propočet. Jen asi třináctiprocentní snížení.
„Kdybychom nastavili iontové motory na plný výkon, a to bez ohledu na bezpečnostní limity, připočetli k tomu plný výkon motorů MT a vymysleli, jak zbytek Beátiny energie uvolnit v jediné explozi, o kolik by to snížilo intenzitu vyzařování?“
„Šestnáctiprocentní snížení intenzity gravitačního přenosu.“
„No tak…,“ zaprosila potichu. Shlédla dolů na reflektory modulu a pomyslela na všechnu tu drahocennou energii, která kvůli nim přichází nazmar. „Emtéčko, vypni reflektory.“ Světla pohasla a náhlá temnota ji vyvedla z míry. Beáta, MT i její vlastní ruce se pod náporem hvězdného pole proměnily v černé siluety. Přepadla ji nevýslovná závrať, jako kdyby ji někdo roztočil. Někde za ní byl mezi tím nespočtem hvězd domov. „Emtéčko, zapni reflektory!“ zaječela, načež se poopravila: „Jenom jeden a na desetinu jasu.“ Zdroj světla poslušně zablikal a hvězdy se stáhly.
Na Darkside věděli, že se při odletu něco pokazilo. Pokud se jim nepodaří navázat spojení podle rozvrhu, možná se o to pokusí znovu.
„Když se Darkside pokusí otevřít červí díra a my neodpovíme, za jak dlouho to vynulují a zkusí znova?“
„Zhruba za třicet minut.“
Kdyby se jí alespoň povedlo dostat kruh na únikovou dráhu, mohla by tím získat čas. Pak by mohla odhadnout, kdy se orbitální stanice pokusí znovu navázat spojení, a načasovat si odpověď naslepo… pokud přijde na to, jak změnit kurz bez pořádného motoru.
„Emtéčko, kdybych roztočila Beátu jako gyroskop, řekněme rychlostí dvaceti obrátek za vteřinu, jak velký odpor vůči letové odchylce dostaneme s přihlédnutím k zakřivení prostora v okolí singularity?“
Rozdíl byl sice nepatrný, ale byl tam. I jeden ze zrekvírovaných spojovacích počítačů s ní souhlasil, ale na odklon na únikovou dráhu to pořád ještě ani zdaleka nestačilo. „No tak, Beáto,“ pošeptala hladkému kovu. „Nesmíš umřít. Prostě nesmíš.“ Mysli. Započítala výbušnou dekompresi pilotní kajuty, explozi přehřátých baterií a přesměrování následné tepelné reakce do přídavného motoru emtéčka, a dokonce i své vlastní tělesné teplo. Displej ukázal hypotetické jedenadvacetiprocentní snížení.
„Do opětovného otevření mostu zbývá jedna hodina.“
Plynutí času si byla dobře vědoma. Na jednom spojovacím displeji stálo 0:59:57.
„Emtéčko, můžeš mi spočítat celkovou hmotnost Beátina vybavení, které není bezpodmínečně nutné pro zprovoznění mostu? Nepočítej do toho kabely, počítače a nic, co se dá z kruhu dočasně odstranit.“
„Výpočet probíhá. Začínáte se odvodňovat. Napijte se, prosím.“
Tessa se napila ze struku vestavěného do helmy a pocítila, jak jí recyklační okruh skafandru odvádí vlhkost z pokožky.
„Čtyři tisíce osmdesát jedna kilogramů.“
„A celková délka všech Beátiných kabelů položených vedle sebe?“
„Sedm set metrů.“
Prak. Beátina masa se rozdělí na dvě části. Půlka bude samotná Beáta a druhá půlka vše ostatní svázané dohromady sedmi sty metry kabeláže. Zpětný ráz výbuchu na konci praku by mohl odklonit Beátu. Vyšlo jí, že by mohla explozí dosáhnout a využít dostatečné síly, kdyby kabely…
Na terminálu se objevila jedna prostá číslice. Kabely by se přetrhly.
Zadala nové údaje pro variantu s kabely přeloženými napůl. Ty by sice náraz vydržely, ale byly by příliš krátké a potřebného zpětného rázu by s nimi nedosáhla. Udeřila dlaní do Beátiny slupky.
„Do opětovného otevření mostu zbývá čtyřicet pět minut.“
„No tak,“ zašeptala znovu. Před ní se nehybně prostírala chladná šedivá obloha. Modrý vlasový křížek tiše blikl a znehybněl.
„Emtéčko, jelikož Beáta v podstatě jen ukotvuje obrovský časoprostorový záhyb, dala by se využít k ukotvení pokřiveného časoprostoru v okolí černé díry?“
Emtéčko nemělo ponětí. Věděla, že ho nebude mít. Zuřivě a tak rychle, jak jen to v rukavicích šlo, vyťukávala na klávesnici údaje ve snaze zjistit, jestli by Alenka mohla po navázání spojení vyvinout vůči Beátě odpor – ten mechanický odpor, který se vždy snažili minimalizovat –, aniž by se most uvedl zcela do provozu. Vyzkoušela i zkrácenou verzi toho kyvadlového řešení zahrnující několik explozí a otáčky zvyšované postupně v průběhu několika minut.
„Do opětovného otevření mostu zbývá třicet minut.“
„Já přece vím, kolik je hodin!“ zaječela.
Před očima jí na dvou obrazovkách blikal technický nákres Beáty, v němž hledala cokoliv, co by na několik vteřin dokázalo zakřivit prostor. Jenže ohýbání prostoru měla na starosti Alenka. Beáta jen ukotvovala most. Vrátila se k té myšlence otočného kyvadla. Kdyby se jí podařilo vyždímat z Beáty aspoň slabý tah nebo zpětný ráz, aspoň trochu s ní pohnout, mohla by zbytek dohnat nějak jinak. Proti své vůli připočítala v duchu i Lorándovy kilogramy a našla aspoň částečnou útěchu ve zjištění, že by pořád ještě zůstala hluboko pod potřebnou hranicí.
Hlášení emtéčka o zbývajících patnácti minutách ji zaskočilo. Zvedla hlavu od terminálů a pokusila se několikrát zhluboka nadechnout. Pak upřela pohled na světlemodrý vlasový kříž a snažila se uklidnit. Zničehonic měla pocit, že se jeho nehybná modř zachvěla a pohnula.
„Emtéčko,“ řekla tiše, „vypni zaměřovač singularity.“
Křížek zmizel. Dlouhou chvíli se nic nedělo. Pak jedna hvězda zakolísala, protáhla se a zhasla. Hned vedle ní třpytivě zablikala další. Singularita. Gravitační čočka. Děsivě krásný pohled. Natáhla ruku.
„Šupito presto.“
Blikající hvězda se pod jejím pohledem pozvolna zúžila do nepatrné křivky, svinula se do hala a znovu se vynořila nejprve jako křivka a posléze jako bod.
Náhle se jí průzor helmy zamžil jejím vlastním dechem.
„Emtéčko! Musím se odsud dostat pryč! Potřebuju odněkud získat dalších osm tisíc kilojoulů! Udělej něco!“
„Přeformulujte dotaz, prosím.“
Uvést kyvadlo do pohybu, třeba v okamžiku, kdy se most začne otvírat, a pak přerušit spojení manuálně, jen co začne přemostění klást odpor, ale předtím, než se spojení zcela naváže. A ve stejnou chvíli odpálit vše na protějším konci. Postrčit Betty – odpočet na terminálu ukazoval 0:11:13 – tak, aby černou díru obloukem minula. Když se jí nepodaří dosáhnout ideální únikové dráhy, mohla by si aspoň oběžnou dráhu prodloužit, a až se Darkside pokusí o další spojení, mohla by Tess místo zpátečního přesunu…
„Do opětovného otevření mostu zbývá deset minut.“
… využít druhý tranzit k opětovnému posílení odporu. Ale jak tolik spojení vůbec načasovat? Poslat na stanici zprávu během prvního pokusu o spojení. Zakódovat ji přímo do ukotvení. Zamítnout žádost o ukotvení – 0:07:24 – několika ťuknutími po sobě. To by mohlo zabrat, nebo by jí to aspoň mohlo poskytnout dost času na druhý pokus, až se první oběžná dráha začne hroutit. Vzhlédla nahoru a už ani nepotřebovala zaměřovači kříž. Šňůra hvězd změnila barvu a zatetelila se, načež se protáhla. Jako kaz ve skle. Její skafandr se leskl potem. Zavrhla kyvadlovou variantu. Už by to stejně nestihla dát všechno dohromady. Radši se zaměří na zpětný ráz dekomprimovaného emtéčka a explodujících baterií. Třeba jen něco přehlédla.
„Do opětovného otevření mostu zbývá pět minut.“
No tak! Cítila to jako nějaké oko, jediný pohyb tam venku. Širé lány a čerstvě posečená tráva. Vlahý letní větřík a ruce umazané od trávy. Mysli!
„Emtéčko… Emtéčko, připrav se zrušit spojení na můj povel.“
„Ke zrušení spojení je zapotřebí souhlas obou pilotů.“
Sáhla po kombinačkách, které měla za opaskem, a vypáčila jimi kryt terminálu. Mysli. Co třeba zapálit lithiovou slupku a vzniklé teplo přesměrovat…
„Do opětovného otevření mostu zbývá šedesát vteřin. Připravte se…“
„Sklapni!“
Displeje terminálu se začaly přepínat do spojovacího režimu. K životu se probírala další světla a některé kabely se daly do pohybu, jak se kruh připravoval na nadcházející nápor. Strhla kleštěmi zadní stěnu skříně hlavního terminálu.
„Do opětovného otevření mostu zbývá třicet vteřin.“
Odhodila kombinačky, aby se mohla nůžkami na drát zabořit do útrob terminálu. Mysli! Vymysli něco! Čelisti nůžek se sevřely kolem dvojice přívodních kabelů.
„Do opětovného otevření mostu zbývá dvacet…“
Navození několikanásobného tahu – přesměrováním – Mysli! Třeba to ani tou červí dírou nebude vyzařovat! Třeba se to – roztočením opačného konce…
Deset.
Hrbila se nad terminálem, o nějž se opírala helmou. Vnímala vibrace, jak se Beáta chystala na přemostění. Prsty umazané od trávy.
Stiskla rukojeť a cítila, jak dráty povolují.
„Beáta hlásí nezdařený pokus o spojení. Pokus se opakuje,“ zazněl nevzrušený hlas emtéčka.
„Spojení se nezdařilo. Pokus se opakuje…“
„Spojení se nezdařilo. Pokus se opakuje…“
Nepohnula se, dokud neuslyšela: „Spojení se nepodařilo navázat. Beáta ukončuje pohotovostní režim.“ Otevřela oči a dívala se, jak jí nůžky na drát pomalu vyklouzávají z ruky a odplouvají pryč.
Pomalu se narovnala, zkontrolovala, jestli magnetická podrážka bot funguje, jak má, a otočila se k Beátině zádi. Všude kolem ní se rozprostírala tatáž šedá obloha. V okolí Mléčné dráhy byla sice o něco hustší, ale jinak ji vyplňovala jen nepřerušovaná hvězdná mlha.
„Emtéčko, ukaž mi Slunce. Ukaž mi Ohio.“
Vlasový kříž se přitřepotal k naprosto nevýrazné žluté hvězdě.
„Zamiř komunikační anténu ke Slunci.“
Emtéčko potvrdilo instrukci. Upřeně se zahleděla na tu nepatrnou hvězdu. Ze vzdálenosti dvou a půl světelných let viděla vlastně staré světlo. Zavzpomínala na to, kde tehdy byla, co dělala před dvěma a půl roky, když na ni to světlo poprvé dopadlo. Emtéčko potvrdilo přesměrování komunikační antény. Ze všeho nejvíc teď toužila po tom, aby si mohla alespoň otřít oči.
„Tady kapitánka Tessa Bruncsaková z MT 1, mise č. 973. Kapitán Loránd Delago zemřel na následky zranění utrpěných při odletu. Teď už jistě víte, že červí díře se nepodařilo navázat spojení kvůli poruše na Beátině straně. Objevili jsme totiž v blízkosti její letové dráhy singularitu a po příletu se ukázalo, že budeme prolétávat příliš blízko ní, než abychom si mohli dovolit znovuotevření mostu. To já jsem vyřadila Beátin spojovací terminál. Nepodařilo se mi změnit letový kurz.
Kapitán Delago odvedl navzdory těžkým zraněním obdivuhodnou práci. Jeho poslední slova patřila jeho ženě Marith.“ Odmlčela se a dvakrát zaťala zuby.
„Očekávám protnutí singularity za přibližně deset minut. Ráda bych poděkovala všem státům, díky nimž se tento projekt mohl uskutečnit. A také bych ráda poděkovala své matce a svému otci za podporu, kterou mi poskytovali během mé účasti v něm.“ Zase začala zatínat zuby.
„Emtéčko, pošli to.“
Když se otočila, byla už singularita zřetelně vidět. Prostý černý kruh prázdnoty obklopený pokroucenými, mihotajícími se tvary deformovaného hvězdného světla. Vyrazilo jí to dech a musela začít zhluboka dýchat, aby se neudusila.
„Emtéčko, kolik zbývá času k mezní hranici?“ Samotnou ji překvapilo, jak to málem vykřikla.
„Tři minuty osmnáct vteřin.“
A její chatrná tkáň povolí ještě dříve. Řítila se přímo do té černi, která se viditelně zvětšovala a tyčila se nad ní, pokřivujíc světlo. Zapřela se v kolenou a narovnala záda, zatímco se před ní rozevřela výpusť mořského dna. Oči se jí rozšířily úžasem.
„Dobrá,“ zašeptala. „Drž mě za ruku, tati.“
* * *
Pracoval zrovna na zahradě, když ta zpráva dorazila.
Během těch dlouhých dvou a půl roku, jež uplynuly od selhání hvězdného mostu, analyzovali vědci z celého světa dostupná data, dokud z nich nesložili kompletní obraz. Mohli jen doufat, že se posádce podařilo ještě odvysílat radiodepeši. Dorazila v den, kdy ji očekávali.
Poslechl si ji spolu s Tessinou matkou v jejich obývacím pokoji, kde jim ji přehráli dva pánové z úřadu pro letectví a kosmonautiku. Chtěli jim ji pustit dřív, než obletí celý svět. Zhroucená hvězda bude oficiálně pojmenována Bruncsak-Delago. Vyjádřili svou soustrast a zdvořile se rozloučili. On se pak vrátil k práci na zahradě.
* * *
Pole byla ztichlá ještě dlouho poté, co ulehl do postele a pozoroval Měsíc, jak ladně sjíždí po okenních tabulkách.
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF v únoru 2006
Přeložila Daniela Orlando
