Vánoce přicházejí pouze jednou ročně. Podle Johannese Cabala tím jen vystavují na odiv pobuřující familiárnost a špatné vychování.
Celá zima pro něj byla jedno utrpení, protože odváděla jeho pozornost od práce a nutila ho věnovat se údržbě domu, sotva rtuť teploměru klesla a trubky hrozily při prvních mrazících prasknout. I když byl jeho dům (tříposchoďová budova, kterou jako by někdo ukradl z řadové zástavby pozdně viktoriánských domů a odhodil nedotčenou na vzdálený kopec včetně malé zahrádky před domem i za domem, kůlny a zažraných sazí) v dobrém stavu a zajištěný před prosincovými mrazy, nemohl toho z pracovního hlediska dělat víc než aktualizovat poznámky a plánovat nové experimenty pro příchod tání. Přece jen je velmi obtížné vykrást hrob, když hlína zmrzne. Johannes Cabal se věnoval analytické nekromancii.
Tohle povolání nebylo mezi lidmi milované, ba ani trpěné. Kdykoli prchal před davem s pochodněmi, připadalo mu ironické, že lékařů si lidé tak váží pro jejich škobrtavé a krátkodobé pokusy o léčbu, ačkoli on nechtěl nic jiného než překonat jejich největší výkony. Člověk, který se snaží vyléčit rýmu, je pro ostatní hrdina. Zato muže, jenž se snaží porazit smrt, honí od čerta k ďáblu. Chápal, že praktické aspekty nekromancie mohou být pro některé lidi nestravitelné, ale vážně, co je tu a tam vykradený hrob či vyvolaný démon v porovnání s potenciálním úspěchem? Jenže ono ne. Veřejnost se nikdy nedokázala přenést přes občasné a nevyhnutelné chyby a ustavičně blábolila, jak je nekromantská věda skrznaskrz prohnilá, čistě proto, že pár nejkřiklavějších nezdarů teď bloumá po venkově a spaluje je touha po lidských mozcích. Jsou to svatouškovští tupouni, všichni do jednoho.
Ale stejně, Štědrý den, pomyslel si Cabal při pohledu na kalendář na krbové římse v salonu. Čas na rodinu. Jeho samotářský způsob života nebyl jen nutný pro jeho výzkum, ale obvykle mu navíc velmi vyhovoval. Ale někdy, jen někdy… Zhluboka si povzdechl. Technicky vzato nebyl úplně sám. Zahradu obývali jistí tvorové a další bytosti přechovával v kůlně, ale radši by si otevřel žílu, než by je nechal trousit záhrobní prsť a skřítčí prášek po kobercích. Před časem byl nucen zakročit proti Zálištním lidičkám, takže mu už vlastně zbývala jen ta bytost v dřevěné skříňce. Zadíval se nahoru na dřevěnou skříňku, která ležela na hluboké polici nad krbem.
„Veselé Vánoce,“ prohodil.
Po chvíli začala skříňka pohvizdovat melodii koledy Dobrý král Václav v melancholické, nikoli však nepříjemné tónině. Cabal sklonil hlavu a pár taktů naslouchal. Přes rty mu přeběhlo něco jako úsměv doprovázející šťastnou vzpomínku, ale možná se mu na tváři jen mihotaly plameny, zatímco se venku snášel soumrak.
Zničehonic se ode dveří ozvalo energické zaklepání. Cabal trhl hlavou a namísto přízračného úsměvu se mu na pevně sevřených rtech vmžiku rozhostil obvyklý znechucený výraz. Neměl vůbec ve zvyku přijímat návštěvy, zejména proto, že se jich ke vchodovým dveřím mnoho nedostalo. Zahradní lidičkové – skřítci, šotci a elfové, z jejichž jednání by Enid Blytonová byla hodně smutná – to obvykle nedovolili.
Na zápraží trpělivě čekal Parkin. Předtím sněžilo a on byl zachumlaný v teplém oblečení. Vůbec ho nepřekvapilo, že ke Cabalovu domu vedou jen jeho stopy; právě naopak. Zlehounka se zhoupl na patách a vyfoukl šedivý obláček dechu. V jednom záhonku u jeho nohy se pohnulo cosi malého, vražedného a nevýslovně zlého.
„Ahoj synku,“ pronesl Parkin. Ani se neuráčil shlédnout dolů, jako by ten pohyb zachytil sonarem. „Ještě než uděláš nějakou pitomost se skřítkostřílem nebo něčím podobným, měl bych tě asi upozornit, že mám boty pobité cvočky ze studeného železa.“ Přísně se zadíval dolů. „Jestli si na mě něco zkusíš, bez váhání tě jimi rozdupu na prach. A teď,“ jeho výraz roztál do naprosto neupřímného úsměvu, „čímpak můžu posloužit?“
Po nervózní odmlce se ze zasněžených živých plotů a okrajových záhonů ozvalo sborové a rozechvělé: „Veselé Vánoce, seržante Parkine.“
„A i já vám přeju šťastné saturnálie. A teď vymajzněte, nebo s vámi zametu.“
Dveře se otevřely a v nich stanul Johannes Cabal. Byl to vysoký, štíhlý muž, kterému táhlo na třicet, měl plavé vlasy zastřižené rozumně nakrátko a modré oči, v nichž dlouhou dobu nebyl nic než chlad.
Na sobě mel bílou košili, ale jinak byl skoro celý v černém – kalhoty, ponožky, černý svetr na zapínání. Jeho garderobu doplňovaly kostkované bačkory a mohutný revolver.
„Herzliche Weihnachten, Parkine. Promiňte mi tu pistoli, úplně jsem zapomněl, že vás mám očekávat.“
„Vůbec se mi nemusíte omlouvat, Cabale. Jen jsem tu klábosil s vašimi okouzlujícími zahradními trpaslíky.“
„Nejsme trpaslíci!“ vykřikli zahradní lidičkové, zhrození takovou urážkou, ale to už Parkin vešel dovnitř.
***
Parkin se usadil v salonu a Cabal šel zatím pro každoroční úplatek. Po návratu zastihl Parkina, jak se skříňkou zpívá Kdysi v městě Davidově.
„Tak skříňka má dobrý hlas,“ prohodil Parkin nevzrušeně, když si všiml, že ho Cabal ze dveří sleduje. „Co v ní vlastně je?“
„Nic, co byste chtěl znát, natožpak slyšet.“ Cabal mu podal obálku naditou bankovkami. „Váš, ehm… Připomeňte mi, jaký pro to vlastně máme eufemismus?“
„Váš velmi laskavý příspěvek do policejního dobročinného fondu,“ opáčil Parkin a zastrčil obálku do kapsy kabátu. „Možná vás pobaví, že tam ve skutečnosti opravdu jde osmdesát procent té částky. Zbytek si nechávám jako vánoční prémii, koupím za to něco pro děti.“
„Vaše poctivá nepoctivost mi připadá nekonečně fascinující, Parkine.“
„No jo. Jde jen o míru, ne? Spousta lidí ve vesnici se naježí při každé zmínce o tomhle domě. Ale mně a těm pár mým dříčům je to jedno, protože v tomhle okrsku sekáte dobrotu. Jinde sice ne, ale to se dá zase napravit tímhle,“ poklepal na bezpečně zastrčenou obálku. „Popravdě řečeno, připadá mi, že neděláte nic moc horšího než někteří doktoři ve městě. Jde jen o míru. Mno,“ začal si natahovat rukavice, „už bych měl zase jít.“
V Cabalovi se něco probudilo. Možná to bylo ročním obdobím a vzpomínkami, možná Parkinovým nepředpojatým postojem ke Cabalově práci a nečekaným útokem na samolibé členy odporného lékařského stavu, ale Cabal náhle pocítil, že potřebuje společnost, někoho, s kým by si po soumraku mohl popovídat.
„Nemohl“ Cabal se chvíli plácal ve víceméně neznámých vodách sociální interakce. „Nemohl bych vám nabídnout něco k pití, ještě než půjdete? Do vesnice je to přece jen pořádná dálka.“
Parkin se zarazil. Chvíli si Cabala měřil pohledem, pak si povzdychl a řekl: „Ale nechcete mě otrávit, že ne? To by bylo velmi nepředložené.“
„Otrávit?“ Cabala to zaskočilo. „Ach, nein! To by mě ani… Já zabíjím jen v sebeobraně.“ Zasmál se. Parkin v životě neslyšel Cabalův smích, skoro by ho nenapadlo, že je smíchu vůbec schopen, a jeho nenucenost ho velmi uklidnila. „Moje laboratoř je na zimu řekněme zakonzervovaná právě proto, že v tomhle ročním období je velmi náročné shánět vzorky.“ Zavrtěl hlavou. „Nemáte se čeho bát, seržante Parkine. Já nezabíjím jen tak. Smrt se mi hnusí.“
A protože se Cabalovi smrt hnusila, nabídl hostovi vodu života. Konkrétně čistou sladovou whisky, která byla seržantovi velmi po chuti. Cabal si chtěl pro sebe uvařit čaj, ale Parkin nechtěl pít sám, a tak se Cabal podvolil, ale k Parkinovu hranému zděšení nedal jinak, než že si ji zředí trochou vody, ačkoli po několika panácích se Cabal rozhodl vody zříci, a tak pokračovali a o něco později bylo mnohem později a chviličku potom bylo později ještě víc.
***
Došlo k tomu v přirozeném tichu, když Parkin dovyprávěl zvláštní historku o běsnícím býku, vyděšeném konstáblovi a zbrani, kterou se obvykle rozbíjí blok motoru unikajícího auta. Plné dvě minuty seděli a poslouchali zvučné tikání pendlovek v hale. Tou dobou už whisky došla a oni si vychutnávali dobrý koňak. Cabal ani nevěděl, že ho doma má, ale zkušený detektiv Parkin ho vyšťáral i se speciálními koňakovými skleničkami. „Takže,“ zeptal se nakonec, „jaké je to být nekromant?“ Alkohol Cabala příjemně zahřál, ale opilý pořád ještě nebyl a na tuhle otázku se mu nechtělo odpovídat. Místo toho opáčil: „Vyprávěl jste mi tu několik příběhů z války. Nechtěl byste si pro změnu poslechnout jeden můj?“
Parkin se svým policajtským instinktem poznal, když se mu někdo snažil vykroutit z odpovědi, ale ta ho vlastně stejně moc nezajímala. Tohle znělo mnohem poutavěji a on to taky řekl.
„No dobře.“ Cabal dolil skleničky a mezitím si v duchu poskládal dávné události do soudržného příběhu. „Když jsem se rozhodl pro tohle povolání“
„A proč jste to vlastně udělal?“ skočil mu Parkin do řeči. „Proč jste se rozhodl stát se nekromantem, a ne třeba, já nevím, mašinfírou?“
„Z osobních důvodů,“ zavrčel Cabal a nezvyklá dobrosrdečnost z něj lehce spadla.
Parkin stejně neposlouchal. „Já jsem chtěl hrát profesionálně kriket,“ pronesl nostalgicky při vzpomínce na sběratelské kartičky z dětství.
Cabal přesto pokračoval. „Když jsem se rozhodl pro tuto dráhu, neměl jsem plán. Nekromanti žádné kariérní plány nemají. Člověk prostě musí hádat. Improvizovat. Rozhodl jsem se do toho problému pustit z jedné strany. Ne přes patologii těla, ale přes dlouhověkost duše. Rozhodl jsem se stát lovcem duchů.“
Parkin se na něj podíval úkosem. „Má to být prolog k duchařské historce, Cabale?“
Cabal lehce pokrčil rameny. „Proč ne? Vánoce jsou pro duchařské historky jako stvořené a ta moje je navíc pravdivá.
Kde začít? Možná jedním postřehem. Slovo je slovo je slovo. Ale slova mají moc a ve své profesi jsem se už dávno naučil přistupovat k nim opatrně a s respektem. Ta moc zčásti vyvěrá z paměti. Jediné slovo může člověka zavést zpátky do jiné doby a na jiné místo, tak jako vůně květiny dokáže oživit ztracené léto ze sépiových hlubin minulosti. Jiná slova ovšem mohou zmrazit srdce a přenést člověka zpátky do ošklivých časů a na děsivé místo. Můj příběh začíná takovým slovem.“ Řekl to pomalu, s vynaložením viditelného úsilí, kdy každou slabiku nutil přes rty, jako by jazykem vyháněl z úst šváby. „Bur-les-ka.“
***
Odvážnou inscenaci Matky Husy v provinčním divadélku bych si za normálních okolností nevybral k trávení volného času pár dní po Vánocích (vykládal Cabal). Tohle divadlo ovšem mělo zajímavé aspekty. Konkrétně ztráty na životech.
Herci se rádi vyjadřují květnatě, přehánějí a nadsazují, ale když mluvili o umírání na jevišti v Alhambře, rozhodně tím nemínili umírání divadelní. Za dvacet let tu na scéně zemřeli čtyři herci, každý jinak, ale všechny způsoby byly dramatické a po některých zůstal svinčík. K aktuálnímu případu došlo těsně před Vánoci. Zápletka burlesky – což je eufemismus pro přehršel mizerných slovních hříček, špatných písniček a chabého humoru – se točila kolem Dámy, již hrál muž a která prodá kouzelnou husu výměnou za krásu. Svou chybu si uvědomí a zbytek nekonečného představení padne na její pokusy opětovně opeřence získat. Je to Faust pro batolata. Protivníkem jí je Král démonů, opilec v červených punčocháčích a se zakroucenými špičkami knírů.
Onoho prosincového odpoledne, kdy měla obloha barvu zoxidovaného magnézia, dospěla hra do okamžiku, kdy si Dáma v pochmurném Temném lese pošetile třikrát nahlas přeje krásu. Jejímu přání se dostane sluchu a Král démonů se zjeví v záblesku a obláčku žlutého kouře.
Čistě mezi námi, povolávání démonů je časově náročná a nimravá práce. Myslím, že v tomhle ohledu hra diváky nemístně zavádí. Ale to odbíhám.
Tentokrát se zablesklo, zjevil se obláček, ale nezhmotnil se žádný pekelník. Jen se ozval zdušený výkřik a zvuk, jako když někdo tne do trouchnivějícího pařezu. Z postranních kulis se ozvalo mumlání. Na jevišti Dáma improvizovala, jak už to dokáže chlap v róbě tváří v tvář školákům ze základky, kteří zatraceně dobře vědí, že se něco děje. Pak vyšel na jeviště principál, květnatě se omluvil a prohlásil, že vzhledem k vážné technické závadě se hra ruší, peníze za lístky budou vráceny a vedení divadla se omlouvá za nepříjemnosti.
Skutečně došlo k vážné technické závadě. Pokud nejste obeznámeni s tím, jak funguje takováhle divadelní eskamotáž, pak vám to vysvětlím.
Záblesk a kouř mají hlavně odvést pozornost od toho, jak Král démonů vejde na scénu propadlem, přesněji řečeno hvězdným propadlem. To v Alhambře má osmiúhelníkový tvar. Každá strana osmiúhelníku má své vlastní trojúhelníkovité padací dveře a vrcholy všech dílů propadla se sbíhají uprostřed. Trik spočívá v tom, že bleskurychle vyjíždějící plošina herce propadlem prakticky vymrští. Při kontaktu s temenem hercovy hlavy jednotlivé listy odskočí jako okvětní plátky rozkvétající květiny, herec vystřelí otvorem na jeviště a ještě trochu do vzduchu, listy propadla využijí příležitosti a zapadnou zpátky na místo a herec na nich zlehka přistane, doprovázen jekotem diváků na předních sedadlech hlediště a výkřiky nekritického obdivu z balkonu. To vše zakryje kouř a oslepivé světlo záblesku.
Snadno nahlédneme, že plošina (která je vcelku malá, respektive ne o moc větší než otvor hvězdného propadla) musí vyvinout nemalou rychlost, má-li se dosáhnout kýženého efektu. Hercovo bezpečí závisí pouze na tom, že se listy snadno odklopí nahoru, když na ně narazí. Jak jistě tušíte, tentokrát k tomu nedošlo.
Při ohledání místa se zjistilo, že se nepohnuly ani o fous. Ani když na ně herec narazil, ani když vykřikl v krátkém okamžiku překvapení, který mu byl dopřán, ani když se mu zlomil vaz, ba ani když se jeho lebka rozdrtila.
Byla to záhada. Propadlo se každý den samozřejmě kontrolovalo a vždy fungovalo zcela bezchybně. Policie nenašla jedinou známku po úmyslném poškození ba ani nikoho, kdo by snad propadlo poškodit chtěl. Divadlo bylo na dva týdny uzavřeno a během té doby se propadlo znovu a znovu a znovu zkoušelo a policie pátrala po podezřelých, motivech a tak dále. Nenašli nic, a co se hvězdného propadla týče, inu, ve vědě platí axiom, že neopakovatelný výsledek znamená žádný výsledek. Okolnosti tragické události se nedaly zopakovat a nikdo neměl nejmenší tušení, co se mohlo stát.
Až na mě. Teď jsem potřeboval potvrdit si své podezření. Bylo mi jasné, že se tu děje něco nekalého. Náhoda může stát za mnoha podivuhodnostmi a výjimečnými shodami okolností, ale pochyboval jsem o tom, že by se čtyři smrtelné nehody daly připsat pouhé smůle. Ne když je od sebe pokaždé dělilo přesně dva tisíce tři sta dní.
Jak už jsem uvedl, Alhambra byla malé provinční divadlo, které ještě před pár lety bezpochyby fungovalo jako kabaret. Teď mělo v repertoáru Shakespearovy kusy, kočovné hry o strašných mordech a pochopitelně burlesky. Soubor žil z ruky do úst a uzavření na dva týdny (a to i včetně dní, kdy by kvůli Vánocům muselo být stejně zavřeno) mu pustilo žilou víc, než by dokázal dlouhodobě zvládnout. Čekal jsem, že majitel z toho bude zoufalý, a v tomto očekávání jsem nebyl zklamán. Když jsem se představil panu Currymu, nešťastně seděl celý zpocený za stolem a působil jako člověk, jehož děsí klepání exekutora i ve snu. Fyzicky vypadal jako oholená panda.
„Jste herec?“ zeptal se, když jsem se mu představil. Vzhledem k tomu, že jsem během představování přesvědčivě lhal prakticky v jednom kuse, mi připadalo technicky přesné připustit, že skutečně herec jsem, a dodal jsem: „Přišel jsem kvůli té neobsazené roli.“
Úplně ztuhl. „Víte,“ zeptal se opatrně, „co se stalo poslednímu člověku, který tuhle roli vzal?“
Bezstarostně jsem pohovořil o tragické nehodě, o tom, že propadlo bylo důkladně zkontrolováno, a skončil jsem prohlášením v tom smyslu, že představení musí pokračovat.
„Je to velká role,“ řekl, jako kdyby šlo o Leara, „a musíte se toho hodně naučit. Máte vůbec…“
„Ho ho hrí,“ zanotoval jsem. „Jsem Král démonů! Jdu z pekel horoucích a přináším zlobu! V tomhle okamžiku by publikum mělo bučet a syčet. Podle scénáře můžu další repliky improvizovat.“ Curry se na mě vyjeveně zadíval. „Půjčil jsem si výtisk scénáře. Mám skvělou paměť. Naučil jsem se to jedna dvě.“ Curry vytáhl ze zásuvky scénář s oslíma ušima, pomalu si namátkou vybral stránku a přitom ze mě jedinkrát nespustil oči. Nakonec sklopil zrak a přečetl: „Ztrať se, ty pošetilče!“
„Až dolů odletím, Matko Huso, na zádech ponesu si tě. Jinak bych padáka riskoval a navíc kopanců mrtě!“
Lpím na své důstojnosti a dobře to o sobě vím. Ale nouze naučila Dalibora housti a tak dále.
Ukonejšený Curry zavřel scénář. „Potřebujete trochu zapracovat na přednesu.“
„Dokážu to přednést jedna báseň. Uspořádejte generální zkoušku a já vám to ukážu.“
A taky že ji zorganizoval. Generálka nebyla žádný umělecký triumf. Nevěděl jsem, jak a kam se mám na scéně pohybovat, a došlo i na improvizaci nad rámec původního scénáře. Navíc se zbytek účinkujících zdráhal ke mně vůbec přiblížit. Snad si mysleli, že tu roli teď provází smůla. Lidi od divadla jsou skutečně pověrčiví až hanba, a navíc jsou marniví, hloupí a na štíru s hygienou.
Ale třeba byli zamlklí jen kvůli mému výkonu. Ačkoli jsem tehdy teprve začínal a přísně vzato jsem tou dobou ani nebyl nekromant, pořád jsem měl to velmi malé štěstí potkat pár démonů. Jeden se vykračoval a omlouval, ale z toho druhého vyzařovalo, jak hrozně by z mých kostí chtěl pomalu sedřít všechno maso a mou duši si dát jako dezert. Z každé jeho slabiky ukapávala trpělivá zloba skrývající schopnost páchat kruté činy. Prostě jsem ho napodobil. Když jsme se klaněli hledišti, v němž seděl pouze pan Curry, principál pomalu a nejistě zatleskal. „Pane Cabale,“ řekl, „nemohl byste trochu ubrat? Je to velmi dobré, velmi… originální, ale není to na děti přece jen příliš?“
Dostalo se mi výsady vlastní šatny. Popravdě řečeno si myslím, že zbytek účinkujících na tom trval. Na jeviště jsem se skoro vždycky dostával propadlem a moje šatna se příhodně nacházela ve sklepě, vedle skladu rekvizit a plošiny propadla. Vzduch tam byl zatuchlý a smrděl po myších, ale já u divadla nehodlal zůstat dlouho, jen dokud nedovedu pátrání do konce. Ten nápad s hraním jsem dostal celkem náhle a hned od začátku se mi líbila jeho elegance. Curry se měl na pozoru před reportéry, kteří by mohli kydat špínu na bezpečnost divadla, a s čumily a všetečky by se vypořádal ještě rychleji. Kdyby jen tušil, že se mu uličkami mezi sedadly prochází začínající nekromant, inu… nedopadlo by to se mnou dobře.
***
Můj premiérový výkon byl myslím triumf, pokud se tedy triumfy Krále démonů měří počtem ječících dětí, které se musí vyvést ven za ručičku. Jinak byla odezva dobrá. Curry se po očku podíval za oponu. „Ještě bych trochu ubral, ale už ne moc,“ poradil mi. „Trochu víc báječného rozechvění a trochu méně hrůzy, ze které se člověk pochčije strachy, pane Cabale.“ Vypadal teď vůbec nejšťastnější, co jsem ho kdy viděl. Rád jsem mu vyhověl, když mě na oplátku nechali v divadelním sklepě bez dozoru.
***
(Cabal si povšiml, že Parkin si ho zkoumavě prohlíží přes vršek své skleničky na koňak. Cabal přimhouřil oči. „Vy si mě představujete v těch červených punčocháčích, že jo?“
Parkin zavrtěl hlavou a otřepal se ze zasnění. „Ne, Cabale. Naopak se co nejusilovněji snažím takové představě vyhnout, když už o tom musíte vědět.“ Po chvíli dodal: „A zpíval jste?“ Cabal ho ignoroval a pokračoval.)
***
Byl jsem si jist, že v Alhambře straší, ale ne ti obvyklí podezřelí chřestící řetězy. Viděl jsem tu výraznou pravidelnost, práci velmi metodické mysli. Jednotlivá úmrtí od sebe dělilo úhledných 2300 dní. Když se to poměřuje roky, je to ošklivý rozestup – zhruba šest let a čtyři měsíce a pár dní navíc –, ale 2300 je z esoterického hlediska významný interval. Třiadvacet krát sto. Ne, tady působila zvrácená a zkažená magie propůjčující moc duchovi, kterého podle mě bavilo zabíjet. Jenže člověk nemůže teoretizovat bez údajů.
Zdejší inspicient působil dojmem, že tu je od té doby, co divadlo stojí, možná i déle; jeden si snadno dokázal představit, jak ho staví kolem něj. Zastihl jsem ho v jeho kancelářičce hned vedle dveří na pódium. Popravdě řečeno to nebyla víc než budka s oknem a přepážkou, která mu umožňovala sledovat, kdo přichází a odchází. Popřál jsem mu dobrého rána a on si mě změřil pohledem jako drak ze severské ságy – připomínal hada a halil ho dým z bryerky.
„To byl včera pěkný výkon, pane,“ prohodil s pohledem upřeným na šmouhu na skle mezi námi. „Ty malý pacholky jste tak vystrašil, že se podělali až za ušima.“
„Dávám do toho všechno, pane Pensey, a děkuji vám, vašeho názoru si vážím. Za ta léta jste tu musel vidět pěkných pár představení. Jak dlouho tu vlastně jste?“
„Už od klukovských let,“ opáčil Pensey, aniž by na otázku doopravdy odpověděl. Zkusil jsem to tedy jinak. Povšiml jsem si za ním dvou regálů s knihami, z nichž každá byla datovaná. Vypadaly jako nějaké divadelní záznamy a já se ho na ně zeptal. „Ach, ano,“ řekl, pomalu se otočil a zadíval se na ně. „Moje pečlivě vedené záznamy.“ Zase se pomalu otočil ke mně. Kdovíproč mi to připomnělo mrtvolu otáčející se na provaze. „Nikdy jsem si nenechal ujít představení kvůli nemoci, nehodě nebo dovolené.“
„To musí být fascinující čtení,“ pokračoval jsem.
Zase se pomalu otočil. „To je. Bádám nad nimi celé dlouhé hodiny.“ To mi k němu sedělo. Mnohem hůř si člověk dokázal představit, že někdy z malé pracovny vůbec vyjde.
„Celá ta historie.“ Obdivné jsem zavrtěl hlavou. „Tak mě napadá, nemohl bych se třeba najeden svazek podívat, pane Pensey?“
Tentokrát se obrátil na židli, aby se na mě zadíval, jen pomalu a zlověstně otočil hlavu. Přísahal bych, že jsem slyšel, jak se o sebe třou šupiny. „Vy… se chcete podívat do mých záznamů?“
„Čistě pro zajímavost.“ Ukázal jsem najeden konkrétní svazek. „Třeba tamten? To je rok, kdy jsem se narodil. To by mě zajímalo, co se hrálo toho týdne o mých narozeninách.“
Pořád se na mě díval podezřívavě, ale teprve teď jsem poznal, že je to ve skutečnosti žárlivost. Zjevně mu nebylo po chuti, že by někdo jiný listoval jeho anály, a kdo mu to mohl vyčítat? Přesto ho můj bezelstný zájem přesvědčil a on knihu vytáhl. „Kdy jste se narodil?“ zeptal se a olízl si palec.
Udal jsem mu datum, které nebylo datem mého narození, a on jednu nekonečnou minutu pomalu listoval. „A,“ řekl. „To vám byl zajímavý týden.“
„Vážně?“ předstíral jsem nevinný zájem. „Jak to?“
„Přišli jsme o jedno dějství. A navíc v polovině sezóny. Velmi nepříjemné.“
Jemně jsem ho zmáčkl, dokud mi ten příběh nevyklopil. Tou dobou tu zaměstnali jakéhosi iluzionistu, který si říkal Maleficarus Nádherný. Když vezmeme v potaz Penseyho zdrženlivé vyjadřování, šlo o pozoruhodného propagátora jevištních kouzel i mikromagie. „Odjel do Cíny a Indie,“ řekl Pensey, „a tam se učil triky od fakírů a dalších pohanů. Určitě si z toho něco vzal, protože já už viděl desítky triků, pane, a ani jeden nesahal Maleficarovi ani po kotníky. Ten utratil celý majlant za to, aby bylo všechno k jeho spokojenosti, takže tehdejšího ředitele Rumbelowa překvapilo, když se Maleficarus jednoho dne neobjevil na odpoledním představení. Na přivátu zůstaly všechny jeho věci, ale nikdo nevěděl, kam odešel. Policie dokonce nechala pročesat řeku. Ani ťuk. Byla to velká škoda. Jezdili na něj lidi z daleka a všem jsme museli vracet vstupné. Velmi smutné.“ Pensey upíral oči kamsi do dálky, ztracený ve vzpomínkách. „Když člověk pracuje na téhle straně orchestřiště, může se z něj stát hodně velký cynik. Vidíte, jak tu paní přeříznou vejpůl, jak Peter Pan létá, vidíte všechnu tu truhlařinu, dráty a výztuže, díky nimž magie funguje. Ale z Maleficara se člověku točila hlava, pane. V životě jsem neuhádl, jak dělá ani polovinu svých triků, a to i když jsem je viděl z postranních kulis.“ Tím se zase dostal do současnosti a zaklapl knihu. „Některé jeho kousky vážně otřásly paradigmaty.“
„Čímže otřásly?“
„Paradigmaty, pane. Konceptuálními rámci. Z řeckého para, což znamená vedle či mimo, a deiknynai, což se překládá jako vědět. Bude to všechno, pane?“
***
Teď už jsem si byl jistý, že jsem přišel na příčinu těch paranormálních jevů. Datum, které jsem udal ctihodnému Penseymu jako den mého narození, bylo přesně dva tisíce tři sta dní před první zdejší smrtí. Divadelníci zmizí co chvíli, obvykle utečou před dluhy a nikdo z toho nedělá žádnou vědu. Pochyboval jsem ale, že tohle je ten případ. Pokud si vzpomínáte, Maleficarus investoval do své kouzelnické praxe v Alhambře „majlant“, takže v penězích to podle mě nebylo. Taky mě znepokojoval jakýkoli iluzionista, který si dá jméno maleficarus. Doslova to znamená „zlosyn“, ale přeneseně se to používá k označení čarodějnic či čarodějů, tak jako v názvu knihy Malleus Maleficarum, Kramerovy a Sprengerovy třeskutě zábavné příručky pro začínající inkvizitory. V Orientu se najdou záhady, se kterými si není radno zahrávat, a tajemství, která chrání nelítostní a ne vždy lidští strážci. Napadlo mě, že Maleficarus třeba strkal nos do věcí, do kterých mu nic nebylo, při tom něco probudil, to něco se za ním vydalo až sem a vypořádalo se to s ním. A pak tu kdovíproč zůstalo. Bylo potřeba získat mnohem, mnohem víc informací.
Vrátil jsem se do své šatny a uvažoval nad dalším krokem. Vzpomínám si, že jsem seděl u toaletního stolku a s bradou v dlaních zíral upřeně do zrcadla – snad jsem čekal, že můj odraz napadne něco chytrého. A při tom přemítání se dveře za mnou otevřely.
Teplota nijak nepoklesla, nezmocnil se mě zvláštní pocit, nedostal jsem žádné varování a za dveřmi taky zjevně nikdo nebyl. Prudce jsem se obrátil, ale dveře stály otevřené, mezi futry nikdo nebyl a ani za nimi nebyl nikdo vidět. Pomalu jsem se zvedl, tiše jsem přešel ke dveřím a vyhlédl jsem ven. Nikdo nebyl na schodech ani kolem mechanismu propadla, žádný zvuk a ani stopa po nějaké aktivitě. Panovalo nezvyklé ticho. Obvykle mi někdo chodil nad hlavou po jevišti, nebo uklízečky rachotily v hledišti, anebo přinejmenším ve stínech šmejdily myši. Ale teď se neozýval vůbec žádný zvuk. Zapochyboval jsem o svých smyslech a začichal, abych procvičil i další. Suterén byl obvykle zatuchlý, páchl po prachu a hlodavcích, teď byla ale jeho vůně zcela neutrální. Cítil jsem chladný vzduch v nosní dutině a to bylo všechno. Dotkl jsem se tváře a obličej mi připadal jako plátno, cítil jsem ho rozmlženě a nezřetelně. Nevím jak, ale věděl jsem, že vjemy ke mně pronikají přes filtr vnímání čehosi jiného. Čehosi ne úplně mrtvého, ale zdaleka ne živého. Sledovalo mě to, očichávalo a ochutnávalo. Připomínalo mi to hroznýše, kterého jsem kdysi sledoval, jak si ležérně prohlíží potkana, než ho uchvátil a sežral. Tenhle ale jen tak pokorně neležel, zatímco jsem ho zkoumal – to on si naopak pečlivě prohlížel mě.
Tak jako s démony jsem prozatím udělal nějakou zkušenost s duchy jen dvakrát v životě, Parkine. Ten první byl politováníhodný tvor, vajgl tragédie. Litoval jsem ho. Ale z tohohle… z tohohle mi vstávaly všechny chlupy na těle. Vyzařovala z něj rozvážná, potměšilá zloba, která mi dělala starosti, ale ještě víc nahnáno jsem měl z jeho mučivé trpělivosti. Jakých zázraků by mohl i ten nejprostší řemeslník dosáhnout, kdyby dostal tisíc let? A jaké ničemnosti by mohl vymyslet i ten nejslabší zlý duch, když by pro něj čas nehrál roli? Náhle mi došlo, že Maleficarus sem nějakého strážce nepřivedl náhodou. Přivedl sem něco záměrně a draze zaplatil za svou pýchu. Nedokázal jsem si představit, jaké plány by teď mohl mít. Ať už ale byly jakékoli, podle všeho jsem do nich zapadl.
Dveře skladu rekvizit se pomalu otevřely. Neměl jsem moc na vybranou. Buďto mi to chtělo něco ukázat, nebo mi to chtělo ublížit. I v druhém případě bych se o tom něco dozvěděl. Opatrně jsem nahlédl dovnitř, ale tma byla tak naprostá, že byla skoro hmatatelná. Zkusil jsem rozsvítit, ale stařičký bakelitový vypínač pod mým prstem mamě cvakal a chrastil a jeho ozvěna se hlasitě rozléhala v tichu. Už jsem měl příležitost vejít do několika hrobek, ale v tomhle skladu bylo ticho ještě větší.
Vrátil jsem se nahoru do Penseyho kanceláře a vypůjčil si od něj svítilnu, velmi praktickou pomůcku v gumovém pouzdru, která vypadala, že by se navíc klidně dala použít jako obušek. Její baterie už ale potřebovaly vyměnit a slabé žluté světlo, které se z ní linulo, moje obavy při vstupu do skladu příliš nerozptýlilo. Sklad rekvizit jakéhokoli divadla skýtá fascinující pohled, ale díky eklektičnosti provinčních divadel jsou jejich rekvizitárny ještě pestřejší. Během několika minut jsem prošel kolem práchni vějícího holičského křesla Sweeneyho Todda, čínského draka, sádrového monolitu a sady francouzských oken. Stála tu spousta truhlic a beden, srolované rytířské praporce a skládací piano, Yorickova lebka v kulatém akváriu a z trámu se houpal milenec vévodkyně z Amalfi. To vše bylo svým způsobem zajímavé, ale nic z toho se ani nejmenším způsobem nevztahovalo k tomu, co jsem dělal. Už jsem chtěl odejít, když se dveře s třísknutím zabouchly. Ani jsem neměl čas zareagovat a už mi zhasla baterka, stejně snadno, jako by někdo sfoukl nestřeženou svíčku. Najednou jsem se ocitl ve tmě. Naneštěstí jsem nebyl sám.
„Cabale,“ zašeptal mi hlas v uchu. Byl jemný a samohlásky pronášel sykavě. To lidským hrtanům moc nejde.
„Dobré odpoledne,“ odpověděl jsem. „Ty nejspíš budeš Maleficarus, že?“
„Tvoje cesta vede jinudy, Cabale,“ pronesl hlas. Všiml jsem si, že mi neodpověděl na otázku. „Nepleť se do toho.“
„Hledám jen vědění.“
„To tu není. Jen smrt. A teď běž.“
Možná je to charakterová vada, ale nesnáším, když mě někdo komanduje, aniž by se mi byť jen představil. „Proč zrovna teď?“ zeptal jsem se. „Co se má stát?“
Tentokrát jsem ale odpověď nedostal. Svítilna se mi blikavě rozsvítila a dveře se prudce otevřely. Audience byla u konce. Tedy, vím, že tohle je charakterová vada, ale odmítám přijmout varování, aniž se dozvím něco o reálném základě hrozby. Pokud fantom Alhambry chtěl, abych odešel, pak na to šel úplně špatně. Teď jsem věděl, že k příštímu kroku duchova plánu dojde velmi záhy a že tedy už nebude následovat obvyklá dlouhá přestávka. Z toho plynulo, že plán spěje k vyvrcholení, a na to už se mi vyplatilo počkat bez ohledu na nějaké varování.
***
Tahle verze Matky Husy byla pro Krále démonů přímo snová. Po třeskutém příchodu hned na začátku, kdy vyjedná obchod, a kratším vystoupení o něco později, když ho Dáma požádá o vrácení husy a on ji odmítne, se král těší třeskuté nepřítomnosti na jevišti, rozhodně dost dlouhé na to, aby zaběhl na růžek na pivo a spláchl staré naděje na vážnou hereckou kariéru, načež se lehce vrávoravě dostaví na jeviště na velkolepé finále. I to mi bylo užitečné, neboť jsem v mezičase mohl prolézat zákulisí, aniž bych tam narazil na příliš mnoho lidí, kteří by měli čas vyptávat se mě, co tam pohledávám. Když jsem toho večera podruhé odešel z jeviště, vypravil jsem se do Penseyho pracovny. Jako obvykle byl nadšený, že mě vidí. „Ne abyste se moc ožral. Vraťte se tak, abyste měl pořádnou rezervu, než přijde vaše narážka, pane.“
„Já ale neodcházím z budovy,“ opáčil jsem a vychutnal si jeho mírné překvapení. „Ne, jen jsem tak uvažoval o něčem, co jste řekl o Maleficarovi Nádherném. Zmínil jste se, že při přípravě svého kouzla utratil majlant. Co jste tím myslel?“
„Pan Maleficarus byl perfekcionista, pane. Nebyl spokojený se zdejším vybavením, takže si zaplatil vylepšení z vlastní kapsy.“
„To se jistě nestává moc často.“
„Je to výjimečné, pane, přinejmenším v dějinách Alhambry. Měl ale pravdu, nic jako to propadlo jsme rozhodně neměli.“
„Myslíte to hvězdné propadlo,“ ověřoval jsem si, i když jsem moc dobře věděl, že je tomu tak.
„Ano, pane. Nechal si ho postavit od nejlepších jevištních mistrů v zemi. Chtěl, aby bylo dokonalé. Nádherná řemeslná práce, vždycky fungovalo jedna radost. Tedy přinejmenším do té doby, než vašemu předchůdci rozbilo hlavu na kaši.“ Jak vidíte, Pensey a takt nikdy nebyli moc dobří kamarádi.
„Ale on to propadlo navrhl.“
„Ano, pane.“ Pokrčil nos, jako by si myslel, že chci vyvést nějaký dětský trik. „Jak jste to věděl?“
„To byl takový poučený odhad.“ Odešel jsem od Penseyho dolů do suterénu s hrdostí, na jakou se jen vzmůže člověk v červených punčocháčích, plášti a s falešným knírem. Jo, a s těmi zatracenými rohy. Kolik jen padlo lihového lepidla na to, aby pořádně držely, kat aby je spral.
Bedlivě jsem si to hvězdné propadlo prohlédl. Bylo nepřekvapivě velmi čisté. Hned po poslední „nehodě“ se na ně určitě sesypala celá horda mechaniků. Vyhledal jsem si fakta o předchozích třech úmrtích a ta nebyla ani zdaleka tak působivá. Ve všech případech ovšem herci umírali na pódiu, podle úmrtních listů dvakrát na mrtvici, jednou na infarkt. Povšiml jsem si, že všichni tři zkolabovali ve stejné čtvrtině jeviště. Klidně bych vsadil menší obnos, že těsně před smrtí všichni přešli po zavřeném hvězdném propadle.
Mechanismus propadla vypadal přesně tak, jak byste si ho představovali; relativně jednoduchý, ale skvěle řemeslně zpracovaný. Našel jsem kontakty, které vyvolaly záblesk s kouřem na jevišti v okamžiku, kdy plošina projela kolem daného bodu, a které se daly nastavit v závislosti na pasažérově výšce. To nebyl žádný velký objev – už před první generální zkouškou i mě kvůli propadlu změřili, i když jsem až do té doby nevěděl, jak tu informaci využili. Našel jsem proutěné koše s pytli písku, které měly za úkol herce vyvážit a vymrštit ho propadlem. Nalezl jsem geniální spouštěcí mechanismus, který mohl spustit jak herec na plošině, tak kulisák, který stojí za rámem plošinového výtahu, nebo dokonce v zákulisí pomocí elektrického relé. To všechno bylo moc chytré a naprosto nepodstatné. Na propadlu toho muselo být víc, než jsem viděl, ale já na to ne a ne přijít.
Na Maleficarovo tajemstvíčko jsem nakonec přišel, když jsem zkoumal objímku ze dřeva a kovu, která vyztužovala vrchol konstrukce hned pod samotným propadlem. Připadalo mi to prostě příliš, a čím bedlivěji jsem se na objímku díval, tím nadbytečnější vypadala. Za pár vteřin se mi podařilo odšroubovat vnitřní dřevěnou objímku a obnažil jsem kovovou obruč vsunutou mezi ni a další vnější dřevěnou objímku. Vypadala jako z mosazi, ale já měl podezření, že jde o mnohem vzácnější slitinu. Nenacházel jsem žádný svar ani spoj, ale přece jen se tu našly kazy; drobné výstupky, které byly tak tak viditelné v matném světle baterky a daly se nahmatat, když člověk jemně přejel po kovu bříšky prstů. Vrátil jsem se do šatny a vytáhl papír. Vnitřek obruče jsem vyložil papírem a jemně ho vystínoval tužkou na oči. Nedívejte se na mě tak, Parkine. To je naprosto normální divadelní proprieta.
Po pár minutách práce jsem získal mapu výstupků. Ty samy o sobě nic neznamenaly, ale já ty nejsilnější objel tyčinkou s líčidlem, vrátil se do šatny, přidržel papír ke světlu a prohlédl si ho ze zadní strany. Víte, ty výstupky se nacházely tam, kde se kov vyboulil, když do něj z druhé strany vysekávali dlátem znaky. A to jedním konkrétním typem dláta vysvěceným v rituálu, jehož detaily v příběhu vyprávěném o Štědrém dni nelze opakovat.
Znaky se daly snadno rozeznat a já je navíc očekával od té doby, co jsem spatřil obruč s charakteristickým leskem kovu z Lengu. K tomu kovu se člověk jen tak nedostane. Nedokáže ho vyrobit žádná kovárna na světě. Musíte jít… jinam. Je opravdu nezbytný pro některé účinky, které jsou odporné i na nekromantské poměry. Té kovové obruči se říkalo Chřtán clathiků. Takový clathik, kdybyste to chtěl vědět, je ohavné zvíře s tělem býka, tváří květopase bavlníkového a kůží, kterou lze popsat jedině jako krabatou. Živí se duchovní energií, doslova a do písmene vysávají duše svými trubkovitými ústy. Název té obruče byl metaforický jen zčásti; její funkce byla v zásadě stejná. Jednou za 2300 dní se obruč probudila k životu a začala hledat duši, kterou by mohla pozřít. Stát na ní bylo stejně smrtelné jako v ní cestovat. Nainstalovat ji pod pódiem bylo nápadité. Tyhle věci vždycky fungují lépe s publikem, obvykle s příslušníky kultu. Má to co do činění s empatickou rezonancí – čím víc pozorovatelů máte, tím lépe. Nechat si od nebohého divadelního publika vytvořit empatickou vlnu byl geniální tah, to se mu musí nechat.
Ach ano, Maleficarus se na cestách rozhodně přiučil pár novým trikům. Iluzionisté zpychnou mnohem častěji, než byste si mohli myslet. Obvykle začnou mladí a k úžasu svých rodinek předvedou to či ono nenáročné zmizení či menší transmutaci. Na úžasu publika je cosi opojného. Je to nejslabší záchvěv síly. Pár jich jde dál – iluze jsou velkolepější, publikum větší. Nakonec jim za vystupování začnou platit, ale skutečnou odměnou je jim lapání po dechu a nevěřícné vzdechy, mírně nervózní smích lidí, kteří vidí neuvěřitelné věci. Jenže kouř a zrcadla mají své meze a člověka začne napadat, čeho by mohl dosáhnout skutečnou magií, když obecenstvo obdivuje takovéto podvody. Oč větší by bylo obecenstvo, oč hlubší by byl obdiv?
Bylo to pochopitelně šílené. Zahrávat si s tak nesmírnými a nebezpečnými silami čistě pro vlastní uspokojení je čiré bláznovství, něco horšího než sebevražda. Ale marnivost tohle s člověkem udělá a Maleficarus podle všeho takový člověk byl. Vytáhl příliš mnoho králíků z příliš mnoha klobouků; pohltilo ho šílenství.
Ukažte mi salonního kouzelníka, který si cení děl Johna Deea více než Jeana Houdina, a pojednání od Šimona Mága dává přednost před Johnem Maskelynem, a já vám ukážu časovanou bombu. V tomto případě tato bomba již bohužel vybuchla před dvěma desítkami let.
Dveře šatny se prudce otevřely a za nimi nikdo nebyl. Vypadalo to, že zesnulý kouzelník mě povolal na další rozhovor.
I když pokud se má podezření potvrdí, „zesnulý“ byl ve velmi volném smyslu toho slova. Ještě než jsem vyšel ven, přeložil jsem kus papíru a strčil si ho do kalhot. Dveře rekvizitámy se již otevíraly, když jsem vzal elektrickou svítilnu u mechanismu hvězdného propadla a vydal se do tmy. Svítilna nebyla prakticky k ničemu, její unavený žlutý kužel světla vůčihledně slábl a baterky mlely z posledního.
Mágův duch neplýtval časem na nějaké zdvořilosti. „Já tě varoval,“ zašeptal mi skřípavě do ucha.
„Ano. To myslím souhlasí.“
„Zemřeš.“
„To my všichni, Maleficare. Dokonce i ty, třebaže jsi vynaložil velké úsilí, aby se tak nestalo.“ Zdálo se mi, že tohle nebude jedna z těch tlachavých seancí. Rozhodl jsem se odejít a beze spěchu jsem zamířil ke dveřím.
Zrovna jsem sahal po klice, když jsem mezi lopatky schytal mohutnou ránu. Síla úderu mě nadzvedla a proletěl jsem tři čtyři metry, než jsem zase dopadl na podlahu. Je těžké popsat povahu síly, která mi tu ránu uštědřila. Ačkoli připomínala útočícího býka, neudeřila hned. Měl jsem pocit, jako by mě do vzduchu zvedl prudký vítr, a připadal jsem si spíš jako papírový drak než oběť, než jsem se rozplácl na podlaze. Během vteřiny jsem byl zase na nohou a obrátil se k otevřeným dveřím rekvizitárny. Ale nic tam nebylo.
„Já tě varoval,“ opakoval hlas a jeho vztek mi rval kosti. Připadalo mi pošetilé se s ním hádat. Místo toho jsem vyběhl ke schodům. Nedostal jsem se k nim ani na dosah.
Síla Maleficarova hněvu se mi ovinula kolem nohou jako kočka z živého stříbra a já znovu upadl. Tentokrát si mě přidržel a táhl zpátky po podlaze. Jak jsem se mamě snažil tomu vláčení zabránit, povšiml jsem si koutkem oka jakéhosi pohybu. Umíte si představit pochodující pytel s pískem, Parkine? Tak to vypadalo. Jako by se v nich hemžily krysy a teď se klátily z jedné hromady v rohu na druhou hromadu na kolíbce hvězdného propadla. Až po chvilce mi došlo, co tím Maleficarus sleduje, ale pak jsem zdvojnásobil úsilí nějak se osvobodit. Váha kolébky byla pečlivě vypočítána tak, aby mě vymrštila právě takovou silou, abych propadlem dramaticky vylétl na scénu, a nic víc. Příliš velká váha znamenala přílišné zrychlení. Kdybych narazil na hvězdné propadlo příliš rychle, rozdrtilo by mi to lebku dřív, než by listy mohly odskočit. Maleficarus chystal další nehodu. Tuhle neměl naplánovanou a k naplnění jeho ambic přispěje bezpochyby méně účinně než předchozí oběti, ale myslím, že tou dobou mu to bylo celkem jedno. Takřka na hranici slyšitelností se teď ozývalo rytmické dunění samohlásek, zaklínání pojaté tak melodramaticky, jak to může pokládat za nutné pouze estrádní umělec. Probouzel Chřtán. Nejenže mě chtěl zabít, ale navíc hodlal spálit mou duši pro svou větší slávu.
Jsem nekromant. Tehdy jsem byl nekrotolog. Rozdíl je pro nezasvěcené spíše technického charakteru a já vás nebudu nudit definicemi. Již tehdy jsem měl ponětí o mnoha různých metodách „kříšení z mrtvých“ (lidově řečeno) a rovněž jsem si byl moc dobře vědom jejich nedostatků. Maleficarus náhodou objevil techniku získání nesmrtelnosti a usoudil, že ona velká cena je pro něj přijatelná. Koneckonců ji přece neplatil on sám. Čaroděj, který hodlá využít Chřtán, je obvykle závislý na spolehlivých sloužících, kteří budou po dlouhou dobu provádět rituály a přinášet oběti, aby sám získal druhý život. Historicky se prokázalo, že sloužící raději seberou peníze a utečou, než by se nechali zatáhnout do vleklé série vražd. To je mimochodem velmi rozumné. Maleficarův nápad byl bezpochyby geniální – služebníky nahradil strojem umístěným tak, aby si oběti dobrovolně vystály frontu na to, až za něj zemřou.
Neznal jsem do detailu rituál, který používal, ale vzít si duši každých 2300 dní zjevně zvyšovalo jeho účinnost. Kdyby se mě rozhodl zabít tisíc dní po zahájení cyklu, jistě by mě s takovým nadšením nechtěl dorazit ve Chřtánu. Vzhledem k tomu, že od posledně uplynulo jen pár dní, mu zjevně nevadilo použít ho a pak začít od začátku. To se může stát jenom mně.
Náhle mě to vtáhlo do vzduchu a chvíli jsem se tam v tom absurdním kostýmu směšně točil jako korouhvička, načež jsem byl po hlavě odhozen do konstrukce hvězdného propadla. Povedlo se mi zkroutit, abych si nerozbil hlavu o nosníky a aby rána šla spíš do horní části zad. Z nich se ozvala prudká bolest a mně hned došlo, že v nich něco prasklo; jak se ukázalo, byla to moje lopatka. Penseyho baterka mi vypadla z rukou – úplně jsem zapomněl, že ji držím – a rozkutálela se přes plošinu. Bylo zvláštní, že ještě okamžik před smrtí, zatímco jsem pozoroval, jak se ochranný kryt přes páku propadla zvedá, aniž by na něm byla nějaká ruka, tedy, bylo zvláštní, že přemýšlím o baterce pana Penseyho a její pozoruhodně robustní konstrukci. Když Maleficarus zatáhl za páku, pohnul jsem nohou a odkopl svítilnu, až se odkutálela k nosníku u okraje plošiny. Západky se uvolnily a plošina vystřelila vzhůru.
A vyletěla o celých dvanáct centimetrů, než baterka narazila na spodní stranu nejnižší vodorovné rozpěry a celý výtah se prudce zastavil.
Ležel jsem tam mlčky, jen jsem ztěžka dýchal, jak jsem byl nacpaný v konstrukci propadla. Maleficarus byl zticha a jeho zuřivost čišela ze vzduchu jako ozon. Z prostoru nade mnou jsem slyšel pleskání nohou herců, smích davu. Za mnou se ze šatny ozývalo slabé bzučení: signál, že mám jít na scénu. Pak jsem z prostoru přede mnou, z otevřených dveří do rekvizitárny zaslechl klepání.
Nemělo mě to překvapit. Všechny tyhle nesmysly – skoro jsem řekl burleska – sloužily k získání nesmrtelnosti. Nesmrtelnosti bytosti z masa a krve, nikoli ducha. Bylo logické, že si tělo schoval někde poblíž. Cítil jsem, jak jeho přítomnost ve vzduchu slábne a jeho parodie na duši se koncentruje a sráží v těle, které tu před jednou generací zanechal. Mám takové tušení, že plánoval triumfálnější návrat do své smrtelné schránky než ten spěšný, který jsem mu vnutil, ale zjevně se nedalo svítit.
Zkusil jsem vstát, ale bolest v rameni byla tak drásavá, že jsem se zhroutil na zem, kde mě přestala mučit. Málem jsem z ní omdlel a to by se mi poněkud nehodilo, když jsem měl každou chvíli čelit šílenému ožilci. Ve skladu rekvizit přešlo klepání v bušení. To jen potvrdilo moje podezření, ačkoli bych dal možná přednost méně hrozivé podobě souhlasu. Rozhodl jsem se bez ohledu na zranění vstát a vypadnout odtamtud a opatrně jsem začal vylézat z klece propadla. Sotva jsem začal, když bušení ustalo a odkudsi z nejtemnějšího kouta skladu se ozvalo, jak někdo zvrací na divadelní bednu. Vypadalo to, že se Maleficarovi konečně podařilo dostat ven. Ještě intenzivněji jsem se snažil osvobodit.
Těmi dveřmi jsem slyšel vše: vrávorání a pád, když se neohrabaně štrachal ven a jeho tělo nebylo ani zdaleka tak pohotové, jak si ho pamatoval; pomalý šouravý postup, kdy se napůl vlekl a napůl kráčel ke dveřím; jeho syčivý hlas, když se mu plíce suché jako korál na poličce v muzeu nadouvaly vzduchem. „Varoval jsem tě! Varoval jsem tě!“
No ano, varoval. Bylo ironické, že jsem neměl v úmyslu zastavit jeho experiment. Jen jsem chtěl pochopit, co tu dělal, pozorovat ho, jak se mu daří, a pak ho nechat být, možná ho jen čas od času navštívit. Jeho stávající námaha a moje zlomená lopatka byly výsledkem nedorozumění a Maleficarova ukvapeného závěru, že ho chci zastavit. Hlupáček jeden.
Rozedraná, zpola mumifikovaná ruka sevřela futro rekvizitárny; skrz vysušenou kůži prosvítala zažloutlá kost. Nechápal jsem, jak by jakékoli další oběti mohly napravit škody, které na něm napáchal čas, ale vytušil jsem, že zrovna tohle Maleficarus nijak zvlášť důkladně nepromýšlel. Možná chtěl vypadat jako strašák. Lidé jsou koneckonců různí.
Něco mi velmi důrazně říkalo, že se situace velmi rychle a velmi nepříjemně zvrtne. Podařilo se mi na podlaze klece dostat na všechny čtyři – lépe řečeno všechny tři – končetiny a začal jsem se plazit ven. Moc dobře jsem si uvědomoval, že se dostávám do přílišné blízkosti Chřtánu; leskl se a pod duhovým povrchem kovu plavala světýlka. Rovněž to vypadalo, že Chřtán slintá, ale to mohl být jen optický klam. Když už jsem byl z půlky venku, vzhlédl jsem a spatřil Maleficara, jak se na mě hrne. Vypadal příšerně; hned po jeho dobrovolné smrti mu tělo tu a tam přešlo do kapalného skupenství, jak už se to u hnijícího masa stává, a to mu na šatech nadělalo ošklivé skvrny. Přirozeně se rozhodl uložit do hrobu v kouzelnickém kostýmu. Byl jsem rád, že postrádá cylindr, zato měl na sobě smoking vhodný pro méně důležitého hodnostáře na diplomatické recepci a večerní plášť se stříbrnou sponou. Chyběly mu naopak celé pruhy kůže, svalová tkáň, rty a oči. Podle všeho nic z toho nepotřeboval, ale pokud očekával, že díky nesmrtelnosti získá se svou vizáží stálé angažmá v Palladiu, tak všechny lidi připravil o čas a pár ještě o život úplně zbůhdarma.
Přestože byl mrtvý, dokázal nabrat slušnou rychlost a mně došlo, že se svým zraněním nemám nejmenší šanci mu uniknout. Místo toho jsem zůstal na místě a sledoval, co hodlá udělat. Kdyby si z rekvizitárny přinesl něco těžkého či špičatého, býval by mě mohl zabít na místě, ale jak bylo z celého jeho plánu zjevné, měl sklony k utkvělým myšlenkám. Probudil Chřtán a tak jsem měl zemřít. Rozběhl se na mě a já se zvedl do sedu, abych mohl lépe čelit jeho útoku. Pak jsem si to rozmyslel a uhnul jsem.
Maleficarus mě zasáhl v plné rychlosti a holení mi štrejchl o rameno. To nebylo příjemné. Cítil jsem, jak se mi v zádech třou o sebe dva kusy kosti, které teoreticky měly být spojené. Naklonil jsem se dopředu a vypadl z klece, přičemž jsem tvrdým úderem vyrazil vzpříčenou Penseyho baterku. Když začala plošina stoupat, měl jsem na ní pořád ještě kus nohou, ale trup už mi ležel na podlaze a cítil jsem, jak mi plošina škrábavě přejela po nártu a už beze mě pokračovala nahoru.
Maleficarus přirozeně ještě v ní. Jakožto poloviční kostra přirozeně vážil méně než já a plošina byla opatřena protizávažím na mou hmotnost. On navíc ještě přidal další pytle s pískem, a tak plošina vystřelila nahoru jako minometný granát. A Chřtán přirozeně čekal.
Maleficarus měl se Chřtánem dohodu. Čas od času ho nakrmí a ten mu zase předá většinu nashromážděné energie, přičemž si z ní nechá něco pro sebe jako zálohu. Tato dohoda ovšem vůbec nepočítala s tím, že by se sám Maleficarus kdy stal potravou Chřtánu. Chřtán pozřel jeho duši a pak mu z ní podle dohody většinu vrátil. Potom mu ji opět vzal a zase dal většinu zpátky. A znovu a znovu a znovu. Vždycky jsem pokládal za malý zázrak, že diferenciální počet umožňuje nekonečné množství operací v konečném časovém intervalu, že Achilleus nakonec může dohonit želvu právě včas, aby vyšplhali po asymptotě.
Uvádí se, že pohlcení Chřtánem je neuvěřitelně trýznivé. Sami si můžete vyvodit závěry, jaké to asi je, když vás sežere nekonečněkrát během přibližně čtvrtiny vteřiny. Tož sbohem a šáteček.
***
„Jak dopadl?“ zeptal se Parkin.
„Cože? Když vyšel druhým koncem Chřtánu? Přece vystřelil hvězdným propadlem a zasypal celé jeviště a první tři řady obecenstva vyschlými kusy těla. Rodiče si stěžovali.“ Cabal se zadíval na láhev. „A. Už nám došla i brandy.“
„Moc se omlouvám, Cabale.“ Parkin se narovnal a protáhl se. „Vypil jsem vám všechny zásoby.“
„Ale to nestojí za řeč.“ Cabal se už nemohl dočkat, až ulehne do postele. Cítil, že bude spát dlouho. „Řekl bych, že to bylo příjemné a pro mě očistné. Nemám zas tolik příležitostí rozebírat svou práci.“
„Ne, to nejspíš ne. Bylo to zajímavé. Děsivé, ale zajímavé.“ Cabal ho vyprovodil ke dveřím. Parkin si na prahu natahoval rukavice a při tom se díval na černou oblohu, na níž se hvězdy v mrazivém vzduchu třpytily stejně pronikavě jako skleněné střepy. „Dobrou noc, seržante Parkine,“ popřál mu Cabal a potlačil zívnutí.
Parkin popošel pár kroků a vychutnal si, jak mu zmrzlý sníh krásně křupl pod podrážkou. Mrkl na hodinky a zvedl obočí. Bylo po půlnoci. „Veselé Vánoce, Johannesi Cabale,“ odpověděl, když se obrátil. Ale dveře už byly zavřené a on slyšel slabé cvakání západek. Za okamžik už světla v přízemí začala pohasínat. Parkin se usmál. „Doufám, že jednou ty veselé Vánoce skutečně zažijete, Cabale. Vážně doufám,“ zamumlal si pro sebe. Pak se obrátil k vesnici a vydal se na dlouhou cestu domů, k teplu rodinného krbu.
Poprvé vydáno v H. P. Lovecrafťs Magazíne of Horror #3 roku 2005
Přeložil Viktor Janiš
