Experiment č. 472 byl nezdar. Nejhorší nezdar ze všech.
Takový nezdar, který přijde v kompaktním balíčku, schovává se člověku v temných koutech jeho laboratoře a trpělivě čeká na příležitost vyskočit a překousnout mu jakoukoli větší krční cévu.
Takový nezdar, kterého příliš nezpomalí ani sedm drtivých ran stojanem na křivule.
Takový nezdar, kterého člověk při pronásledování zažene na podestu podkroví, on se prosmýkne mezi sloupky zábradlí, zřítí se do šachty schodiště, ale o tři patra níže se už za chviličku oklepe, sebere se a zase někam vystřelí.
Tu chviličku nikdy nedostal. Hned za ním letěla z půdní podesty levná gypsová busta Napoleona Bonaparta, celá tři podlaží zrychlovala a po nárazu rozdrtila nezdar na nezdárnou paštiku.
Johannes Cabal – nekromant, jenž dosáhl jisté neblahé proslulosti – se naklonil přes balustrádu, z níž shodil bustu, a prozkoumal následky levné sochy na oživeném těle. Nedozvěděl se nic nového; počítal s tím, že k takové špinavé eutanazii bude muset sáhnout co pár měsíců, a rozplesklá mrtvola vypadala vždycky víceméně stejně.
Na konci podesty stála zbývající munice, dalších pět Napoleonů. Pokud se jeho experimenty budou nadále vyvíjet tak neuspokojivě, bude muset jejich zásoby doplnit.
V ostrém světle žárovky bez stínítka, která visela nad schodišťovou šachtou, vypadal Johannes Cabal starší než na svých šestadvacet let. V bačkorách měřil něco málo přes sto osmdesát centimetrů, krátké blond vlasy měl poněkud rozcuchané a potřeboval by oholit. Dále měl na sobě černé kalhoty, bílou košili (rukávy vyhrnuté k lokti), černé šle a černou kravatu, jejíž uzel se kvůli nedostatku pozornosti začínal rozvazovat. Jediné barevné zpestření skýtaly trepky s tartanovým vzorem.
Zadíval se ke světlu a zauvažoval, kolik je asi tak hodin. Až na pár krátkých zdřímnutí pracoval již skoro tři dny beze spánku, bylo mu mizerně, vypadal hůř a měl takové podezření, že touhle dobou už nejspíš smrdí. A kvůli čemu? Dalšímu důlku v parketách haly a dalším zažraným skvrnám na deštění. Byl to krušný život.
Zhasl světlo v půdní laboratoři a pomalu se vydal po schodech do prvního patra. Před koupelnou se zarazil, ale pak došel k závěru, že by nejspíš stejně jen usnul ve vaně nebo si ublížil při holení. Ne, osobní hygiena může počkat, dokud si nebude připadat stejně jako jedna z oživlých mrtvol, jimiž se profesně zaobíral.
Pro jednou si šaty před spaním nesložil pečlivě, ale nechal je spadnout na podlahu. Věděl, že to bude po probuzení urážet jeho smysl pro pořádek, ale ten mu teď popravdě řečeno mohl vlézt na hrb.
Nechal dvoubarevnou hromádku šatů na koberci, zalezl si pod peřinu, zhasl, položil hlavu na polštář, zavřel oči a okamžitě věděl, že bude mít potíže usnout. Nesnášel ty stavy, kdy byl tak vyčerpaný, že nedokázal zaklimbat. Nedalo se nic dělat; začal si v duchu konstruovat svou alternativní budoucnost od věku osmnácti let, kdyby se všechno vyvinulo poněkud všedněji. Do mdlob upadl v okamžiku, kdy se stal koncipientem v právnické firmě.
* * *
Čas ubíhal a jediným zvukem bylo tikání budíku, zvučnější cvakání pendlovek v hale a dřevěná krabice na hluboké polici nad krbem v obýváku, která si čistě pro pobavení tiše zpívala „Underneath the Arches“. Tyto zvuky byly v domě normální a Cabala nerušily.
Sedmnáct minut po čtvrté se poprvé ozvalo šepotání. Začalo jako obvykle u podlažní lišty jen pár centimetrů nad zemí a šířilo se pokojem k posteli. Jak se neslo, do naléhavé debaty se zapojily další slabounké hlasy, které lidské ucho prakticky nedokázalo zachytit.
Cabal je neslyšel fyzicky, ale psychicky – rušily ho a vzbudily ho celého nerudného. Nepotřeboval se podívat na hodiny, prostě věděl, že je sedmnáct minut po čtvrté. V těch vzácných případech, kdy ho postihly podobné návštěvy, bylo vždy sedmnáct minut po čtvrté. Dokonce zohledňovali i letní čas. Proč, to vůbec netušil.
Čekal, předstíral, že stále spí, ale v duchu zuřil a nemohl se dočkat, až to bude mít za sebou. Někdy mu řekli něco užitečného, Obvykle ho vzbudili, jen aby mu sdělili naprostou banalitu či zbytečnost. „Můžeš přivést koně až k vodě, ale už ho nedokážeš donutit, aby to ze sebe všechno smyl, Johannesi!“
„Frederick Lewis, princ velšský, byl smrtelně zraněn kriketovým míčkem!“ Báječné. Kdyby opravdu toužil, aby mu slabounké hlásky šeptaly do ucha nesmysly, býval by zaplatil poplatky za rozhlas.
Šeptání se přesunulo k posteli a ustalo na polštáři u jeho ucha. Cabal měl oči pečlivě zavřené, protože nehodlal riskovat svůj zrak. Tohle byli Zálištní lidičkové, a kdo se na ně podíval, byl oslepen. Obvykle rezavým hřebíčkem, když to jeden nejmíň čekal.
Po nekonečném otálení, které Zálištní lidičkové zjevně pokládali za dramatické, jejich zvolený mluvčí sykavě zašeptal do Cabalovaucha. „Johannesi Cabale! Johannesi Cabale! Přichází nejstudenější vítr! Tak studený! Tak studený! Studený až na dřeň, rozseká tě až na kost, Johannesi, až na kost!“
Odešli, jakmile splnili to, co zjevně pokládali za svou povinnost.
Cabal se zamračil. O čem to mluvili?
Se zavřenýma očima se posadil, a zatímco utíkali, letěli nebo se kouleli zpátky do svých domovů v myších dírách, které obývaly o dost více než tři oslepené myši, volal za nimi: „Cože? Jak to myslíte? O čem to mluvíte?“
Jeden slabý hlásek na něj zavolal: „Kostní vítr, Johannesi. Přichází Kostní vítr!“
A pak byli pryč a ozývalo se zase jen tikání. A cvakání. A ná-na-ná z krabice, která zapomněla slova třetí sloky. Cabal se opět ztěžka složil do horizontální polohy a rozmrzele vydechl nosem. Tohle bylo prostě typické.
* * *
Knihovna mu prozatím nijak nenapověděla. Vykoupaný, oholený, převlečený a nasnídaný Johannes Cabal si znovu připadal s to poprat se se světem, pokud ten na něj neposlal víc než jeden dav s pochodněmi najednou. Nebyl to ovšem šťastný muž.
O „Kostním větru“ nenacházel žádné zmínky, a to mu vadilo, protože rád znal své nepřátele. Na druhou stranu jeho knihovna nebyla nijak specializovaná na výzkum počasí, i kdyby bylo sebenadpřirozenější povahy. Neměl navíc žádnou záruku, že jde o vítr v pravém slova smyslu – mohlo to být myšleno jen obrazně. Metafory Cabala dráždily až k nepříčetnosti; proč jen lidi nemůžou rovnou říct, jak to myslí?
Vzpomněl si na bedny od čaje plné neroztříděných knih v prvním sklepě a napadlo ho, jestli by mu třeba nějaká z nich nemohla pomoct. Už dlouho je chtěl pořádně zkatalogizovat, ale kvůli naléhavým pracovním úkolům a nepoužitelnosti Deweyho desetinného třídění na témata, jimiž se zaobíral, to pořád odkládal. Cabal neměl okolkování v oblibě, ale mohl trávit jen jistý počet vteřin denně zapisováním nových tříd na okrajích Deweyho, jež někdy dosahovaly dvanácti desetinných míst. Byly to cenné sekundy a Cabalovi se jimi nechtělo plýtvat na katalogizaci knih, které patrně nikdy nebude potřebovat. Na druhou stranu všechny opravdu pocházely z různých speciálních aukcí a výprodejů po zkrachovalých kultech, takže by mu v jeho tíživé situaci nakonec mohly alespoň trochu pomoci.
Sešel tedy do prvního sklepa, který vypadal relativně nevinně. Byl tu ještě druhý, ale vchod do něj byl skrytý a tento druhý sklep obsahoval předměty, jež by místní policie patrně nepovažovala za nevinné a všední. Sundal z trojnohé stoličky džber s vyschlým škrobem, poměrně pohodlně se usadil pod zaprášenou žárovkou, zhluboka se nadechl a pustil se do první bedny.
* * *
Byla to pomalá, namáhavá práce. Několik knih nebylo ani na působivém seznamu jazyků, jimiž vládl, a pár jich bylo nejspíš sepsáno v šifrách. Ty odložil stranou k pozdějšímu prozkoumání. Ostatní byly z větší části ubohou sbírkou citových výlevů bláhových jedinců a Cabalovi připadlo, že tu plýtvá časem, který mu zbývá do záhadného zjevení onoho „Kostního větru“.
Pak skoro na dně druhé truhly našel vodou poškozený výtisk knihy s provokativním titulem.
„Cultus Meteorologicus,“ přečetl si a zašklebil se nad kombinací latiny a řečtiny. Z míchání latiny a řečtiny nikdy nevzešlo nic dobrého – vzpomeňme třeba na televizi. „Nashromážděné vědomosti Bratrstva mocné bouře“ Cabal odhadl, že kniha má tak čtyřicet stránek. Z dalšího zkoumání vyplynulo, že posledních sedm stránek je prázdných, a to i přes podbízivé záhlaví „Poznámky“. Tím se podle jeho zkušeností vyrovnala nashromážděným vědomostem většiny kultů.
Po chvíli soustředění si vybavil i osud tohoto konkrétního kultu. Jeho členové přišli na principy vyvolávání jistých bytostí spojených s počasím. S větším nadšením než opatrností a s větší radostí než rozumem pak rychle uspořádali rituál. Ten vyšel skoro podle plánu, nebýt chybky ve výpočtu rozsahu zaklínání. Namísto vyvolání entity zhruba ve velikosti sněhuláka se dočkali Wendiga. Ještě několik týdnů poté místní policisté vyprošťovali zmrzlé mrtvoly z korun stromů.
Cabal se zvedl k odchodu. Jestli bude muset číst výplody bandy sociopatů posedlých meteorologií, pak to aspoň může udělat v pohodlí.
* * *
Vešel do obýváku a usadil se s knihou v křesle. Nejdřív přišel zdlouhavý úvod, který představil cíle Bratrstva v přemrštěně vznosné a vyumělkované próze, s gramatickým projevem lidí, kteří jsou připraveni udělat cokoli. Když se to všechno osekalo na nejjednodušší vyjádření, cílem byly jako obvykle peníze, moc a sex. V textu se již neuvádělo, jak by jim esoterická znalost počasí pomohla v tomto chabě zamaskovaném snažení, pokud ovšem neexistovaly ženy posedlé blázny v galoších.
Cabal nasadil přezíravý výraz a četl dál. Poznámky pak detailně popisovaly, jak Bratrstvo vzalo povětrnostní magii jiných skupin a kultů a začalo zkoumat, proč funguje. To byla rozumná metodologie a Cabal tu nenacházel skoro nic, nad čím by musel ohrnovat ret. Ten ovšem nezůstal neohrnuty moc dlouho. Bratrstvo zhustilo příliš vyumělkované rituály a pak přidalo vrstvy vlastního pozlátka. Kdyby s vylepšováním rituálů tolik nepospíchali – vymysleli například zvláštní hopsavý tanec s deštníky – možná by ještě byli naživu. Vzato kolem a kolem, pomyslel si Cabal, to dopadlo nejlépe, jak mohlo.
Následovaly popisy bytostí, entit a nadpřirozených zjevení spojených s počasím: Kroupoví goblini, „mandarinská plískanice“, Purpurový mrak, Děsivý rudý sníh z Umtak Ktharlu, který rozpouští maso a vzdychá, vysrážený spriggan, parazitická mlha, Kostní vítr, kumulonemesis…
Cabal se prudce narovnal. Kostní vítr?
Heslo bylo krátké a k věci. V zásadě se v něm psalo, že pokud na někoho Kostní vítr zaměří svou pozornost, měl by uspořádat své záležitosti a co možná nejvyrovnaněji se připravit na nevyhnutelné. Cabal byl vyrovnaný jedině v bezvědomí, a tak četl dál.
Vzhledem k osudu kultu tu bylo jen ironicky stručné doporučení nevyvolávat Kostní vítr, jakkoli je to snadné. Stačilo totiž jen provést malý rituál a pak říci zamýšlené oběti, že přichází Kostní vítr. Nic víc nebylo potřeba; žádné únavné šaškování s odstřižky nehtů nebo útržky runami popsaného pergamenu. Cabal moudře pokýval nad elegancí takového kouzla, pák se však zarazil a zadíval se na podlahové lišty. Nejdřív se zamračil, poté se mu ale na tváři záhy rozhostil výraz špatně skrývané ledové zuřivosti.
„Vy hajzlové,“ zasyčel. „Vy nevděční malí hajzlové.“
Sešel dolů do sklepa pro páčidlo a namířil si to do ložnice. Podlahové lišty byly hezkou ukázkou tesařského umu, ale Cabal neváhal ani minutu. Vrazil špičku páčidla mezi dřevo a zeď a pořádně zabral, načež se ozval strašlivý skřípavý zvuk. Hřebíky vypadly a za lištou se ukázala dlouhá nízká jeskyně vykutaná do sádry a cihly za ní. Zálištní lidičkové se moudře vytratili, ale zůstalo tam po nich pár věcí, včetně několika židliček, na které by se jinak mohly posadit jen panenky, flipchart na stojanu a maličký džbánek, který soudě podle barvy obsahoval limonádu z krup s citronovou příchutí. Cabal se položil na podlahu, sáhl dovnitř a hmátl po prezentaci. Znaky na ní byly drobné a prostým okem těžko rozluštitelné.
Za okamžik už Cabal stál v jasném denním světle, které do půdní laboratoře proudilo nezakrytými světlíky, a bedlivě zkoumal jednotlivé listy prezentace klenotnickou lupou. A to už mu jejich smysl neunikl. Šlo o práci nějakého liliputského architekta znázorňující bokorys domu – jeho domu – bez fasády, aby byla vidět nově přidaná podlaží. Spousta nových podlaží a každé z nich jen o málo vyšší než podlahová lišta.
Cabal rozrazil dveře do laboratoře a zařval dolů do šachty. „Svině jedny malý, nevděčný! Já vás tu nechám žít a takhle se mi odvděčíte? Chcete to tu přestavět na družstevní dům pro skřítky pochybný pověsti? Jen přes mou mrtvolu!“
Po kteréžto myšlence vystřízlivěl. Přesně to měli v plánu.
* * *
Být předem varován znamená být předem připraven, pomyslel si Cabal, když se probíral knihami a hledal plán. Vědomosti jsou síla.
Ale on toho nevěděl dost.
Alespoň teď věděl, že Kostní vítr skutečně je vítr, ale jinak toho věděl zatraceně málo. Jakási entita, portál kamsi, který své oběti zmrazí a vytrhne z nich samotný dech života, živoucí dveře.
Stačilo vymyslet, jak je zavřít.
Ale ani po několika hodinách hledání ho nic nenapadlo. Najisto věděl jedině to, že když už přijde, nemůže zůstat po východu či západu slunce. Pokud se mu do té doby podaří přežít, pak už to přežije všechno. Vstal, protáhl se a položil ruce na stůl; před ním se rozkládalo moře otevřených knížek. Neměl na vybranou; bude muset improvizovat a doufat, že tím či oním lstivým úskokem dosáhne kýženého výsledku. Pokud ne, tak…
Cabal začal spřádat plány proti nezvanému návštěvníkovi.
* * *
O poledni se rozezněly pendlovky. Pomalé a zvučné odbíjení se rozléhalo po domě a bylo slyšet v každém koutě.
U předních i zadních dveří, zapečetěných proužky starého papyru, na nichž se ochotně snoubily egyptské hieroglyfy, oghamové runy a p’tithijské znaky. Tam ale vyzvánění nikdo neslyšel.
V obýváku a pracovně byly zástrčky na oknech obaleny voskem z proklaté svíčky a zapečetěny pečetním prstenem, se kterým se Cabalovi špatně zacházelo, protože v něm pořád vězel prst původního majitele. Ale Cabal už byl jinde.
V kuchyni se z kohoutků nad dřezem nemístně houpal přívěsek, někdejší majetek Královny Nilu, jejíž jméno vyškrtli z historie ti, kdož přežili její hrůzovládu. Dokud tam bude viset, nic neprojde vodou ani nahoru trubkou. Cabal dávno zanechal kuchyni v péči té tretky, aby mohl rozmístit další obrany.
Johannes Cabal seděl v hale na pátém schodu a vyhrnoval si rukávy košile, zatímco hodiny dál odbíjely. Dopoledne věštil a znamení byla až směšně přesvědčivá. Kostní vítr se ukáže v poledne, o tom nemohlo být pochyb. Navenek vypadal klidný, ale nemohl si pomoct a olizoval si suché rty. Kdykoli to bylo jen trochu možné, snažil se nic si nenamlouvat a teď odhadoval, že má přinejlepším padesátiprocentní šanci přežít do setmění. Ale i kdyby se měl stát obětí bandy licoměrných kapesních developerů, nevzdá se jen tak. Poškodit tlakový ventil kotle mu zabralo jen pár minut – a jestli ho někdo do soumraku neotevře manuálně, pak z domu nezbude dost materiálu ani na malou skalku a ani dost zrádných Zálištních lidiček na to, aby si je člověk namazal na suchar.
Vstal, ze schodu sebral koženou brašnu a přehodil si ji přes rameno. Jestli ho Kostní vítr nedostane do západu slunce, pak ho už nedostane vůbec. Jeho první linií obrany bylo jednoduše nepustit ho do domu. Pokud se mu to nepovede, pak se bude muset spolehnout na zbraně v brašně. Shromáždil je narychlo a pochyboval o jejich účinnosti. Jestli má mít šanci, pak dům musí obstát.
Hodiny odbily dvanáctou, poslední tón pomalu odezněl a domem se pomalu začalo šířit ticho. „No tak,“ řekl Cabal a přešel do středu haly. „Kde jsi?“
Neozvala se žádná odpověď, vůbec žádný zvuk, jen pravidelné tikání pendlovek, Cabal čekal. Jednu minutu a pětapadesát sekund pod dvanácté tikání náhle ustalo a dům se ponořil do ticha. Cabal se zadíval přes rameno na hodiny a pak na přední dveře. „Melodramatický a navíc nedochvilný,“ zavolal. „Tomu říkám příšerná kombinace.“
Kostní vítr narazil do fasády domu jako rychlík. Cabal proti své vůli ukročil vzad. Vítr skučel a křičel na zdi jako živý tvor, bušil na dveře, ostře vřískal a kvílel jako meluzína. Tyto zvuky do velké míry maskovaly sotva slyšitelný a děsivý kontrapunkt škrabání a šmátrání, jako by se tisíc kostnatých prstů snažilo prodrápat dovnitř. Dveře se zběsile otřásaly v rámu a Cabalovu pozornému oku neušlo, že se prohýbají způsobem, který není hoden anglického dubu. Ale držely, držely dobře a Cabalova sebedůvěra rostla. Pergamenové proužky, které dveře neprodyšně přilíply k futru, udělaly z fyzické překážky překážku rovněž metafyzickou; překážku, která nádherně vzdorovala pokusům větru dostat se dovnitř.
„Moje vlastní variace na kušské ochranné zaklínadlo,“ zavolal na Kostní vítr, aby se uklidnil a zároveň svého nepřítele poškádlil. „Docela účinná, co říkáš?“
Na to nedostal žádnou odpověď, všechno náhle ztichlo. Cabal doběhl k oknu obýváku včas na to, aby zahlédl cosi venku, co bylo čistý vzduch, a přesto zkreslovalo oblohu za sebou jako roztavené sklo, co bylo pokryté drobnými vířícími černými flíčky, které v mžiku vznikaly a zase zanikaly, co obsahovalo sýčky, prstní kůstky a zuby jako záblesky světla. Pak to zavířilo nahoru a on už na to neměl výhled. V mučivém očekávání se vrhl zase zpátky do haly a vyběhl do schodů. Musí být vždycky tam, kde se Kostní vítr pokusí dostat dovnitř, a postavit se mu.
Běhal od jedné podesty na druhou a Kostní vítr se na ně čím dál vztekleji vrhal, a kdekoli prolétl, světlo vypadalo řidší a poskvrněnější. Okno za oknem se otřásalo a vrzalo ve svém rámu; okno za oknem rachotilo a skřípalo, jak na jeho sklo bubnovaly kosti větu; ale všechna okna tento nápor nakonec vydržela.
Po každém nezdařeném útoku Cabalova sebedůvěra rostla.
Kostní vítr stoupal čím dál výše, dokud nebušil na podkrovní světlíky. Cabal tam stál uprostřed laboratoře se zkříženýma rukama a všechno to sledoval. I když to měl člověk přímo před očima, bylo to vidět jen z půlky. Cosi, co nemělo žádný nárok tam být, ale zneužilo momentální pohostinnosti v zemi živých.
Nakonec to přestalo útočit, zůstalo to viset ve vzduchu nad domem a zahledělo se své zamýšlené oběti přímo do očí.
„No, to tě musí frustrovat,“ řekl Cabal. Teď už mu bylo jasné, že vítr cítí jeho slova na projektivní telepatické úrovni. Zajímavé, ale nikoli neslýchané. „Zkusil jsi každé dveře a každé okno a všechna jsou proti tobě zajištěná; dopoledne jsem měl opravdu hodně práce. Neodvažuješ se ani rozbít tabulku skla. Oba víme, jaký by tě za to stihl trest.“ Kostní vítr soptil a trhal sebou. „Ale ano, víme,“ pokračoval Cabal. „Dovnitř se nedostaneš, nemáš jak.
Uzavřel jsem ti všechny dveře, všechna okna, každou skulinu ve stavbě…“ Odmlčel se. Jediným pohybem smetl modře zabarvené brýle do rukou a pod nimi se ukázaly oči se zorničkami rozšířenými překvapením a zděšením. „Ach du lieber Gott,“ vykřikl zhrozeně, „šachta na uhlí!“
V tu chvíli byl Kostní vítr pryč, vířivě se snášel dolů a kolem domu. Cabal si zatím nasadil brýle, podíval se na hodinky a počkal si. Nával hrůzy už úplně pominul. Za deset minut se vzduch nad domem zase zazmítal a Kostní vítr byl zpátky.
„Moje chyba,“ prohodil Cabal. „Kotel jede na naftu. Doufám, že jsi nehledal příliš dlouho neexistující šachtu na uhlí? Hledal? No jo, no.“ Poškrabal se na uchu. „Něco mi říká, že jsme se tím o deset minut přiblížili soumraku.“
Kostní vítr se neotřesitelně jistě a se vzteklým výkřikem spustil k domu, přímočaře jako slon. Na rozdíl od slona se ovšem odrazil. Ochranná zaklínadla na něj byla příliš silná a vítr nenašel žádnou cestu dovnitř. Cabal si přistrčil křeslo a pohodlně se rozvalil tak, aby mohl sledovat Kostní vítr světlíky. Natáhl se k pracovnímu stolu, kam předtím bezstarostně pohodil sako, a v kapse našel pouzdro na doutníky. Zapálil si tenký tmavý doutníček, který vyhledával při těch vzácných příležitostech, kdy kouřil, pohodlně se opřel a pozoroval zuřivou entitu, jež byla vyvolána, aby ho zahubila nepopsatelně úděsným způsobem. Po chvíli tichého rozjímání na něj začal vyfukovat kroužky kouře. Kostní vítr praskavé zaskučel, až se to rozlehlo po celém údolí, a zmizel.
Cabal se tiše zasmál, uvelebil se v křesle a dál si vychutnával doutník.
* * *
Čas ubíhal pomalu. I přes svou okázalou chladnokrevnost Cabal moc dobře věděl, že zůstává ve smrtelném nebezpečí, dokud Kostní vítr nebude nucen opustit hmotnou sféru a navrátit se do svého neživota. Podle almanachu mělo slunce zapadnout něco po šesté, což znamenalo, že musí přečkat bezmála pět hodin. Nebyl jediný důvod, proč by ochranná zaklínadla měla do té doby selhat, ale jen hlupák by takovou eventualitu nevzal v úvahu a Cabal nebyl žádný hlupák. Začal přepisovat nějaké experimentální výsledky do stálého zápisníku, ale brašnu jedinkrát neodložil.
Odpoledne se vleklo. V jednu chvíli slyšel, jak Kostní vítr prolétá zahradou na dvoře a plení při tom záhon s trvalkami. Ze samé frustrace se projevoval docela dětinsky a záštiplně. Cabal přemýšlel, co se s ním asi stane, až neuspěje – o čemž teď byl celkem přesvědčen – a až se vrátí, odkud přišel. Doufal, že to bude něco zlého; ten květinový záhon měl dost rád.
Něco po čtvrté se Cabal rozhodl uvařit si konvici čaje. Ještě než se ale zvedl z křesla, zarazil se a zamyslel se nad tím. Skutečně chce čaj? Po chvíli sebezpytování usoudil, že nechce. Tu touhu spouštělo něco jiného, něco zevnitř. Jeho podvědomí se mu snažilo něco říct, ale protože to bylo podvědomí, nemohlo mu to říct rovnou. Kdepak, muselo se uchýlit ke „znakům a symbolům“. Cabal se nad jeho fungováním obvykle nerozčiloval, protože koneckonců bylo na jeho straně a v minulosti mu častokrát pomohlo. Jen by si přál, aby nebylo tak zatvrzele tupé. Za daných okolností si ale nemohl pomoct a reagoval lehce podrážděně.
„Je to záležitost života a smrti, že?“ řekl sám sobě, velmi doslovně. „S čajem to nemá nic společného. Co je to?“
Touha po zbytečném šálku čaje a kusu piškotové rolády v něm rostla. „Čaj nechci a žádnou piškotovou roládu ve spíži nemám.“ Nebo že by měl? Cabal obvykle věci nezapomínal, ale měl divný paranoidní pocit, že tam možná nějaká roláda skutečně je. Lahodná roláda. Na talíři ve spíži. Co kdyby se sebral a šel se na ni dolů podívat?
„Podívej se, potřeboval bych trochu objasnit, proč můj život závisí na piškotové roládě a čaji. Kdybych chtěl čaj, tak bych si ho dal tak před hodinou ve tři. Teď je,“ podíval se na hodinky, „čtvrt na pět. Proč do toho vůbec tahat čaj? Jako neblahé znamení je to… je to…“ zarazil se a pak vytáhl z kapsy vestičky cibule. Vůbec nebylo patnáct minut po čtvrté.
„Jsou čtyři hodiny sedmnáct minut! Ach, Scheiße!“ To už běžel ke dveřím. Na horní podestě popadl bustu Napoleona a prudčeji mrštil do schodišťové šachty. Ani se nezastavil, aby vyhodnotil její účinek, a vrhl se ze schodů.
* * *
Když se za nimi v hale roztříštila busta na kusy, pár Zálištních lidiček překvapeně vyskočilo, ale zarazilo je to jen na vteřinku. Na práci měli jiné věci. Tou dobou, kdy skočil z dolní podesty a dopadl na všechny čtyři mezi sádrové úštěpky, již bylo pozdě. Jen na okamžik spatřil, jak kus pergamenu mizí pod podlahovou lištou u dveří, a uvědomil si, že útržek chránící schránku na dopisy je pryč.
Pak byl Kostní vítr uvnitř.
Chlopeň schránky na dopisy se nadzvedla a Kostní vítr se nahrnul dovnitř jako voda proraženým trupem. Obraz dveří se zdeformoval, jako by vzduch před nimi zgelovatěl. Jak se tam triumfálně tyčil zhruba tři metry od Cabala, místo srdce mu pulsovala tma.
Cabalova ruka instinktivně hmátla do hlubin brašny a zašátrala po něčem – po čemkoli –, co by mohla použít jako zbraň. Prsty se mu sevřely na skleněné nádobce a tu jedním plynulým pohybem mrštil do středu kypícího chaosu v naději, že to dopadne co nejlépe. Skleněná baňka se roztříštila o cosi, co tam ve vědeckém slova smyslu ani nebylo, a její obsah, šedý kovový prášek, se vysypal a rozhořel v závanech a poryvech, které představovaly svaly a vlákna Kostního větru.
Cabal zamrkal; baňka obsahovala Ibn Gházího prášek, který dokázal zviditelnit neviditelné. Po deset úderů srdce, po celou věčnost, se díval na skutečnou tvář Kostního větru.
„Už jsem viděl horší,“ pronesl Johannes Cabal a vyrazil ke schodům.
Kostní vítr vystřelil za ním, do strany a nahoru schodišťovou šachtou. Cabal po něm na útěku házel plné hrsti nesvatých ocelových ježků a nekromantských zaříkání, ale ty se od jeho zuřícího pronásledovatele jen neškodně odrážely. Kostní vítr ho tak dychtil dohonit, že v šachtě zrychlil a přeletěl podestu, na níž se Cabal nacházel. A než se obrátil a sestoupil, Cabala ztratil. Dosvištěl na chodbu prvního podlaží a tam visel a poslouchal. Dlouho neslyšel nic a pak se z jednoho pokoje ozvalo kovové cinknutí. Pro bytost jako Kostní vítr nepředstavovaly dveře do pokoje žádnou překážku; ačkoli byly zamčené, snadno je vyrval z pantů a shodil je do schodišťové šachty, kde skončily mezi kusy Napoleonovy hlavy. Kostní vítr se zavřísknutím vtrhl do pokoje… a zarazil se. Na rámu postele ležel řetězy připoutaný prastarý kostlivec. Po chvíli se jeho lebka otočila, zadívala se na rozbité futro a umrlec na návštěvu zamával kostnatou rukou. To gesto vypadalo spíš kamarádsky než hrozivě. Kostní vítr se zmateně vznášel na místě. Nebyl moc inteligentní a snadno se nechal zmást. V minulosti sedřel z kostlivců spoustu živého masa, ale byl na vážkách, co udělat v téhle situaci. Jeho nerozhodnost se ovšem vypařila v okamžiku, kdy Cabal vylezl z úkrytu na podestě o patro výše a rozběhl se po schodech. Kostní vítr vyrazil s loveckým výkřikem za ním. Kostlivec se opět lehce podrážděně složil k odpočinku na postel.
Cabal se dostal do půdní laboratoře s náskokem ani nejedné vteřiny. Prudce za sebou zabouchl dveře, ale okamžitě zavrávoral po strašlivé ráně, která ze zárubně vyrvala zapadací plech. Cabal zatlačil na dveře veškerou svou silou a vahou a podařilo se mu je zase zavřít. Ještě než jeho hrůzný pronásledovatel mohl uštědřit další úder, Cabal kousl do nehtu na pravém ukazováčku a záměrně ho strhl až na maso. Z prstu se okamžitě vyřinula krev. Špičkou prstu pak jako zakrváceným štětcem namaloval na dřevo dveří trojúhelník v kruhu, odstoupil od něj a vyštěkl zaklínadlo v jazyce, po kterém ho rozbolelo v krku.
Zničehonic se rozhostilo příšerné ticho. Pak se dveře pomalu, velmi pomalu pohnuly ve svém rámu nahoru. Pak zase dolů. Nahoru a dolů, nahoru a dolů, rychleji a rychleji, dokud nerachtaly a nechřestily jako zuby pacienta v horečkách. Cabal pomalu zacouval. Improvizovaná pečeť, jíž dveře zabezpečil, mohla vydržet nanejvýš pár minut a od západu slunce ho dělila víc než hodina. Musel přemýšlet, a to rychle. Rozhlédl se. Kostní vítr byl tvor smrti, brána do končin, kde si života cenili jako potravy, jediné potravy. Bažila po něm pustina smrti, už se ho nemohla dočkat.
Možná, pomyslel si Cabal, bych ho mohl otrávit.
Se zraněným prstem v puse rychle listoval zápisníkem druhou rukou. Za ním dveře vibrovaly tak rychle, že už nebyly vidět jako ostrý obraz, ale jen jako šmouha v nehybném rámu. Z vršku i spodku odlétlo pár třísek, jak se dveře začaly rozpadat. Cabal to ignoroval a o to víc si všímal křivulí a prášků, tekutin a reakčních nádob.
Dveře skučely v celém rozsahu spektra, od podzvukových k nadzvukovým tónům, což rozklepávalo úplně všechno v domě. Cabal zaťal zuby a snažil se z toho náporu zvuku nepozvracet. Připnul elektrody k oběma stranám uzavřené nádoby a nahodil bajonetový spínač generátoru jisker. Ještě pár vteřin, ještě pár…
Zničehonic frekvence dveří vystoupala a pak se prudce snížila, oscilovala ve zvláštních posloupnostech, které se vzpíraly konvenční teorii. Cabal cítil, jak se mu z nosu spustila krev, a v tu chvíli přerušil proud. Už tak zkrvavenou špičku prstu si namočil v červeném čůrku, který se mu táhl přes rty a kapal z brady. Pak otevřel víko nádoby a nechal dovnitř skanout jednu kapku. Cosi se tam natáhlo, pohyb, který spíš cítil, než slyšel. Upřeně se díval na dveře a čekal na svůj okamžik.
Dveře nevybuchly. Místo toho vibrace okamžitě ustaly a dveře stály bez hnutí a pořád ještě vyplňovaly rám. Pak se beze zvuku rozpadly na piliny. Cabal se zachmuřil; nesnášel zavěšování dveří. Tohle si někdo nebo něco odskáče. Kostní vítr se přehnal dovnitř a vítězoslavně zařval. V tomtéž okamžiku Cabal obrátil reakční nádobu k přilétajícímu netvoru a otevřel ji dokořán.
Experiment č. 473 byl úspěch. Největší úspěch ze všech. Takový úspěch, který přijde v kompaktním balíčku a vrhne se přímo na tajemný meteorologický fenomén. Takový úspěch, jejž okamžitě pozře portál mezi světem vezdejším a končinou kdesi jinde, kde si života užívají jako lahůdky. Končinou, která ještě nezažila nic jako experiment č. 473.
Pokud by bylo možné, aby měl vzdušný vír nějaký výraz, pak by Kostní vítr vypadal zděšeně. A měl na to určitě nárok. Někde v jeho nitru, někde za ním, experiment č. 473 šílel – zuřivý z toho, že dostal život, ale rozhodně se o něj teď nehodlal nechat připravit. Kostní vítr se ztišil a lehce se srazil. Cabal zvedl další nádobu a zamířil. „Mám jich tu víc,“ pohrozil. Nádoba byla přirozeně prázdná, ale to se Kostní vítr neměl dozvědět. S hrozným úpěním začal couvat.
„Vypadni z domu,“ řekl Cabal tiše. Kostní vítr se nejistě zakymácel. „Vypadni z domu!“ zařval Cabal a uvolnil zástrčku na nádobě.
Kostní vítr pomalu vycouval z laboratoře – k té nádobě, kterou před sebou Cabal nesl, měl očividně zhruba stejný vztah jako upír ke kříži nebo jako takřka kdokoli ke Svědku Jehovovu. Jakmile se přenesl přes balustrádu, rychle klesal do přízemí, přičemž mu Cabal byl celou dobu v patách. V hale se Kostní vítr přesunul ke dveřím, chvíli nešikovně zápolil s chlopní schránky na dopisy a pak se protáhl škvírou. Celé to představení bylo prodchnuté hanbou a pokořením, což si Cabal za daných okolností docela užíval. Potřel schránku vlastní krví, málem ochraptěl při opakování toho zaklínání a pak se vyčerpaně sesul na podlahu. Vzato kolem a kolem to byl velmi dlouhý den.
* * *
Přišla noc a Johannes Cabal věděl, že je před Kostním větrem v bezpečí. Na odpočinek ovšem nezbýval čas; pořád bylo potřeba leccos zařídit. Když spravil pojistný ventil kotle, zašel do kůlny a vytáhl starý bicykl. Musel do vesnice na nákup, který nesnesl odkladu. Železářství bude pochopitelně zavřené, ale pro něj otevřou. Tedy pokud vědí, co je pro ně dobré.
Do postele se Cabal dostal něco po půlnoci, ovšem neusnul, přestože zhasl lampičku a složil hlavu na polštář. Pořád bylo ještě potřeba dořešit jednu věc. Ležel a čtyři hodiny čekal, s očima zavřenýma, ale naprosto bdělý.
Sedmnáct minut po čtvrté se poprvé ozvalo šepotání. Začalo jako obvykle u podlažní lišty jen pár centimetrů nad zemí a šířilo se pokojem k posteli. Dostalo se k ní tak na metr, než se ozvalo hlasité cvaknutí a dušený výkřik. Šepotání polevilo – začala se šířit panika. Hlasy se teď šířily z jiného směru, ale takřka okamžitě se ozvalo další cvaknutí. A další. A další. Šeptání podbarvila horečnatá hrůza, jak Zálištní lidičkové jeden po druhém poslepu nakráčeli do dvou set pastiček na myši, jimiž Cabal po větší část večera zaminovával podlahu ložnice. Pozorně poslouchal, jak se sbor ztenčuje a zeslabuje, jak hlasy ubývají, dokud nezbyl jen jeden. „Opatrně,“ řekl si poslední slabý hlásek pro sebe, „dej si na čas. Jestli se jen dostaneš zpátky k liš –“
CVAK.
Cabal bedlivě naslouchal, ale jediným zvukem bylo tikání jeho budíku, zvučnější cvakání pendlovek v hale a dřevěná krabice na hluboké polici nad krbem v obýváku, která si čistě pro pobavení tiše zpívala „Spread a Little Happiness“. Tyto zvuky byly v domě normální a nerušily ho. Johannes Cabal se převalil, usmál se do tmy a usnul.
H. P. Lovecraft’s Magazíne of Horror #1 2004
Přeložil Viktor Janiš
