Za stupínkem trůnu se tyčily vysoké zlaté dveře. Za nimi se, jak se tradovalo, ukrýval Hlavní Můstek Soumraku Bohů, temná a rozlehlá komnata s mnoha oltáři a drahokamy zdobenými ovladači před temnými zrcadly Počítače. Úřadujícímu Kapitánovi Westonu Druhému připadala komnata depresivní a rovněž se mu nelíbilo, že ho tam sledují záhadná temná zrcadla Počítače, a tak mu za audienční síň už po mnoho let, od smrti jeho otce, sloužila tato bílá, vysoká komnata před zlatými dveřmi.
V komnatě bylo zlatobílé čtvercové dláždění a podél bílých stěn stály v pravidelných odstupech zlaté sloupy. Mezi nimi visely obrazy výjevů z míst na lodi, která Kapitán nikdy nenavštívil; pole zelených rostlin, některé vyšší než člověk, rostoucí z nějakého důvodu na palubě a ne na policích podél stěn. Na těch obrazech byla paluba pokroucená a polámaná, stoupala a klesala v pozvolných obloucích (možná v důsledku poškození Zbraní Nepřítele) a byly na ní silné úniky vody. Úřadující Kapitán Weston nikdy neviděl, ani si neuměl představit tak velké nákladní prostory nebo lodní přepážky, jaké byly ty, ve kterých se tyto výjevy odehrávaly; stropní přepážky byly vymalované na světle modro a měly na sobě bílé kazy, které vypadaly jako vznášející se oblaka páry. Na mnoha obrazech byl modrý strop narušen velkou žlutou paprskovitou explozí, snad také jakousi Zbraní.
Na většině obrazů byly ovce nebo jiná zvířata a mladí členové posádky, muži i ženy, bez uniformy, kteří s blaženým výrazem ignorovali explozi nad svými hlavami a nijak se nesnažili zastavit obrovské úniky vody, z nichž na jednom dokonce plavaly kachny.
Úřadujícímu Kapitánovi Westonovi Druhému ty obrazy připadaly uklidňující a zneklidňující zároveň. Častokrát ho napadalo, zda se umělec pokoušel poukázat na křehkost a bláhovost lidí, když tak bezstarostně putují svým kratičkým životem a nedbají na exploze a zkázu všude kolem. Možná i proto dával – přednost tomuto předsálí.
Jaký byl původní účel a jméno této komnaty ve dnech dávno minulých, žádný člen Kapitánova Dvora nevěděl, dokonce ani jeho scvrklý a starý Početník.
Komnata byla nyní prázdná, až na Početníka, který přistoupil k trůnu a poklekl před Westonem. „Můj pane,“ oslovil ho. Tvář měl vrásčitou a ztrhanou, jednoduchý, hrubý oděv přepásaný kusem provazu. Početníkovy oči byly červené a vyjevené, nepochybné znamení dlouhých nocí probděných v sevření svaté drogy, která jeho cechu umožňovala komunikovat s Počítačem.
„Proč ke mně přicházíš nepozván?“ otázal se stroze Weston. „Víš, že někoho očekávám.“
Početník odvětil „Abych vás před ním varoval, proto přicházím.“
Úřadující Kapitán zdvihl ruku, ale Početník spěšně vyhrkl, „Nevyzývejte mě k odchodu! Leda nehodláte-li v této věci dbáti vůle Počítače, Počítače, který zná vše, ano, vskutku, i věci nejskrytější a hanebné.“
Kapitán se s chmurným výrazem na tváři znovu zapřel do opěradla trůnu. Jeho ruka svírala přední okraj drahokamy posázeného pláště, jako kdyby se snažil něco ukrýt – snad náhrdelník pod tunikou?
„Hanebné?“ opáčil.
„Každé dítě zná příběh o Prstenu Poslední Vlády,“ řekl Početník. „O tom, jak když Šestá Clona zničila osvětlení a napájení druhých dvou set palub a Zbraň Nepřítele otevřela v trupu Velkou Propast, která sahala od hvězd v hlubině skoro až k tisící palubě, první Kapitán, Valdemar, kapituloval před Nepřítelem a dovolil Nalodovací Četě nalodit se z Prázdnoty pod Trupem. Paluby Tři sta až Sedm set sedmdesát se vzbouřily a následovaly skvělého Alverina do bitvy proti zrádnému Kapitánovi. Jenže Kapitán zmizel a Prsten Poslední Vlády byl ztracen. Prsten, o kterém se říká, že dokáže znovu probudit všechny Počítače a vyslat do Prázdnoty Zbraně Soumraku.“
„Dětské pohádky,“ mávl rukou Kapitán.
„A přesto vás, domnívám se, lákají,“ odvětil Početník.
Kapitán mlčel.
„Vězeň, kterého obr přivádí, má s sebou prsten s vepsanými obvody, že? Prsten, který popisem odpovídá Prstenu Vlády? Sníte o tom, že poznáte Tajné Slovo, které prsten ovládá, že dobudete svět, že vyženete z horních palub vysoké elfy, kteří si tam létají bez tíže, že si podmaníte pokroucené trpaslíky ze Strojního a jednou, kdo ví, třeba i vyženete Ničitele a služebníky Nepřítele, kteří zamořili mnoho palub proti rotaci, a odmrštíte je zpět do Prázdnoty, odkud přišli. Sníte sen sprosté pýchy; jste nakažený pokušením.“
Kapitán rozhněvaně vstal z trůnu. „A dost! Myslíš, že tě tvůj svátý úřad ochrání před mým hněvem? Kdyby existoval prsten, o jakém hovoří legendy, ovšemže bych se ho zmocnil pro sebe. Kdo by se odvážil mi ho upírat? Ty? Ty?“
Ale Početník se ve vší pokoře uklonil, řka: „Můj pán ví, že žádný takový prsten neexistuje. Prsten, který by probudil Počítače, to jistě! Naše víra říká, že Počítače nespí, že jejich obrazovky nejsou temné, ne pro oči, které si uchovaly víru. Já a mí bratři s nimi komunikujeme každou noční hlídku a dostává se nám od nich tajných znalostí.“
„Můj otec mi řekl, že obrazovky Počítačů svítily kdysi pro oči všech a promlouval z nich hlas, jako je hlas člověka, a každý, i poslední, z posledních mohl tomu hlasu naslouchat. Viděl jejich svit a slyšel ten hlas v mládí, před Pátou Clonou.“
„Lidé v těch časech tolik nehřešili, můj pane.“
V tu chvíli se ozval ode dveří před nimi, ne od zlatých dveří Můstku, ale od stříbrných dveří vedoucích do vnějších částí paláce a do chodeb a bludišť velkého města Forekomkonského, hluk. Stříbrné dveře se rozletěly a dovnitř nakráčelo dvacet modrostříbrně oděných kopiníků Vstupní Stráže s obrem, který měl na sobě šat převážně šedozelené barvy, pradávné námořní pěchoty.
Obrova ramena převyšovala hlavu vysokého muže, zato vlasy a vousy měl bílé stářím. Byl totiž posledním svého rodu, zrozeným pro službu v Námořnictvu, stvořeným zaniklým uměním Lékařského Domu v dobách, kdy byl Soumrak ještě mladý. Jmenoval se Karadok.
V jedné ruce držel Karadok bytelnou zbraň podobající se oštěpu, vyrobenou dávnými a zapomenutými postupy. Zbraň fungovala podobně jako mušketa, ale dalo se z ní pálit mnohokrát za sebou a kulky přitom nedokázaly proniknout přes lodní přepážky ani poškodit zařízení. Její používání se tak nevzpíralo Zbraňovému zákonu.
V druhé ruce držel Karadok řetěz. Na něm, spoutaného a v okovech, vedl zvláštního snědého muže ve stříbrno-bílé uniformě, kterou Westonova tradice neznala. Muž měl světlé vlasy jako elfové z horních palub a byl, stejně jako oni, vysoký. Byl však snědý a zjizvený radiací jako trpaslíci ze Strojního nebo jako ti, co žili v blízkosti Velké Propasti, Malé Propasti a Díry anebo v okolí kteréhokoli jiného místa, která ve světě vyhryzaly Zbraně Nepřítele. Svaly měl jako trpaslík ze spodní paluby, větší, než jaké kdy Weston viděl, snad s výjimkou těch Karadokových.
Poručík Vstupní Stráže předstoupil a mimo pořadí zvolal: „Můj pane! Pokorně prosím, neudílejte mu audienci o samotě! Má sílu za tři muže.“
„Tak ho spoutejte řetězy pro tři muže, ale mluvit s ním budu o samotě.“
Vězeň ve stříbrno-bílém oděvu stál s nehnutým výrazem ve tváři a díval se na Kapitána. Rysy měl nehybné a chování klidné. Nepůsobil ani domýšlivě, ani pokorně, ale jako člověk stojící uprostřed obrovského, mlčícího, otevřeného prostoru, kde se před ním nic nemohlo skrýt a nic se k němu nemohlo přiblížit, aby mu ublížilo.
Jakmile nepoklekl, kopiníci ho násadami svých kopí udeřili zezadu pod kolena. Jenže svaly na vězňových nohách byly silné a údery ho nepodlomily. Tři kopiníci mu položili ruce na ramena, aby ho stlačili k podlaze. Vězeň je rozvážně pozoroval, ale ani se nehnul.
„Nechte ho stát,“ přikázal Kapitán. Muži ustoupili. „Kde má nějaká zranění?“ zeptal se Kapitán. „Nevidím žádné čerstvé jizvy. Přikázal jsem ho poslat na mučidla. Přiveďte mučitelova učně.“
Ale poručík řekl: „Sire, mučitelův učeň uprchl potě, co jste Mistra Mučitele rozkázal umučit na smrt. Potom už se nikdo z mladších mučitelů nechtěl k tomuto vězni přiblížit. Odmítli vykonat váš rozkaz.“
Početník stál stále poblíž trůnu. Naklonil se a zašeptal: „Sire, proč byl dle vašeho rozkazu Mistr Mučitel podroben výslechu? Snad vězeň nevypověděl, že vyzradil Mistrovi Mučiteli slova, která ovládají prsten? Mistr Mučitel to popřel. Pojal jste závistivé podezření v obavě, že Mistr Mučitel lační po prstenu a zná Slovo, hádám správně?“
Kapitán vstal. „Ven! Všichni, krom mého obra, ven! Ty taky, Početníku!“
Poručík řekl: „Sire, máme přivést i druhého vězně? Toho slepce, kterého jsme našli bloudit ve Vnitřní Chodbě?“
„Co je mi po potulných žebrácích? Odejděte, všichni!“
Početník by sám neodešel, kdyby ho Vstupní Stráže neodvlekly. Vřeštěl: „Střež se té věci, po které prahneš! Střež se jí! Je prokletá! Dychtí po ní každý, kdo ji nemá! Přivede tě k šílenství. Donutí tě obrátit se proti tvým věrným, jako jsi už zničil Mučitele! Střež se té věci! Zbav se jí! Počítač se jí stejně ovládnout nedá!“ V tu chvíli ale Vstupní Stráže jemně vytáhly starce z komnaty a zavřely za sebou dveře.
Úřadující Kapitán Weston Druhý znovu usedl na trůn a upřel pohled na snědého zjizveného muže před sebou. Muž se nevrtěl, neošíval, jen klidně stál a mlčel. Obr stál za ním a vyčkával.
„Mluv!“ nařídil Weston.
Muž odvětil: „Víc nemám co.“ Hlas měl měkký a příjemný na poslech.
„Starý Zákon žádá, abys vyššímu důstojníkovi odpověděl. Jaké je tvé jméno, místo a služba?“
„Jmenuji se Henwis, syn Himdallův. Pocházím z Hvězdné Šachty. Mám hodnost Hlídače. Přišel jsem podat hlášení skutečnému Kapitánovi.“
„Žádní Hlídači neexistují; jejich řád zanikl. Po Nalodění Nepřítele byl celý vnější Trup zpustošen. Ne, ty nejsi Hlídač. Připadáš mi jako záďový farmář.“
„Nenarodil jsem se jako Hlídač, to je pravda, ale jako farmář ve vsi Zadní Střižná v jádru druhotného motoru, blízko Osy, kde svět nemá váhu. Mládí jsem strávil pečováním o různé druhy rostlin a jinou rostoucí zeleň, z níž pochází náš vzduch a život. Ale zajal mě nepřítel a nějaký čas jsem byl otrokem. Uprchl jsem a skrýval se pod palubami, kde má každý krok zdrcující tíhu a vzduch je nakažený radiací Sedmé Clony. Služebníci Nepřítele měli z radiace strach a nedokázali snést tíhu, a tak mě nestíhali. Po čtyřech jsem se plazil stále hloub, až mě to málem rozmačkalo. Pak jsem dorazil na místo, kde pode mnou nic nebylo, jen hvězdy.
Tam mě našel Himdall, poslední z Hlídačů, uprostřed vší té opuštěnosti a prázdných chodeb; v osvětlené komnatě plné sladkého vzduchu, všude kolem temnota a zmar.
Himdall mi vrátil zdraví a naučil mě svému umění. Ukázal mi Hvězdnou šachtu, na jejímž hlubokém dně se vám pod nohama točí hvězdy, stále dokola a dokola. Stal se ze mě skutečný Hlídač a Himdall mě adoptoval za syna. Dlouhé roky jsem hlídal hvězdy Nepřítele a viděl jejich pomalé, chmurné pohyby.“
Weston se zeptal: „A věříš těm kacířským bludům, které tvrdí, že hvězdy, které se pohybují, nejsou jen pouhá barevná světla, ale Lodě, v nichž v dávných dobách přišel Nepřítel?“
„Ano. Avšak mezi těmi světly jsou i čtyři Lodě, jež jsou nám přátelské, vyslané, stejně jako my, v dávných časech, ze Země. Jejich jména jsou ti, myslím, známá: Gotterdámmerung, Apokalypsa, Armageddon a Ragnarok.“
Weston se neklidně zavrtěl na trůnu. „A já ti říkám, že původní Kapitán zradil posádku a uprchl. To se stalo, když byl můj otec ještě chlapec. A můj otec byl pak Úřadující Kapitán. Teď jsem Úřadujícím Kapitánem já.“
„Jakým právem se tak nazýváš?“
„Právem rodového následnictví!“ vzkřikl rozhněvaně Weston. „Jestli máš podat nějaké hlášení, tak ho musíš podat mně.“
„Dobrá tedy,“ souhlasil Hlídač Henwas a odříkal znovu všechno, co řekl, když ho před Westona přivedli poprvé: „Osmá Bojová Clona, která se už tolik let blíží, se stočila stranou a chce teď zasáhnout Armageddon. Rakety a čluny této Clony zasáhnou za dvanáct let cíl a bombardování potrvá rok nebo dva. Vrcholit bude za čtrnáct let a pak zeslábne. Nás palba nezasáhne; vládcové Nepřítele podle všeho vědí, že se k nám nalodilo šedesát armád Vyloďovacího sledu z bitevní lodě Kzalcurrang-Achai, jejíž jméno v naší řeči zní Vskutku Lačná Bitvy.
Dále hlásím, že naše doprovodné lodě, Msta a Vendeta byly před třinácti až sedmi lety zničeny strážnými loděmi vyslanými z Tzazalkiurung, jejíž jméno v naší řeči zní Milerádapůsobí těžké škody. Tato loď se v současnosti nachází čtyři světelné minuty od naší levé přídě, kde setrvává už sedmdesát let a nepochybně vyčkává, zda nebude muset poskytnout pomoc Kzalcurrang-Achai.
Hlavní peruť Ničitelovy flotily už nás minula a žádné škody nám nezpůsobila. Jsme uprostřed přibližně osmdesáti bitevních lodí a čtyř pohyblivých planet. Jejich Korunní lodě nejsou od nás dále než osm světelných minut a neučinily dosud žádný manévr, aby se nám nějak podstatně vyhnuly. Všude kolem nás jsou asteroidy z rozbité planety zvané Válečná Bouře a ty nás zřejmě zakrývají před hlavním jádrem Nepřítele a před Korunnimi Loděmi, které nás ignorují a pokračují směrem k Armageddonu a Gdtterdámmerungu. Po Apokalypse není už třicet: let nikde ani stopy. Ragnarok se ukrývá za velkým světlem; buď manévruje, nebo vší rychlostí ustupuje.“
„A ty tomu všemu věříš?“ otázal se uštěpačně Kapitán. „Tomu, že osud našeho světa závisí na pohybech těch malých barevných světýlek?“
„Ještě jednu věc musím nahlásit. Doprovodná loď Hermes Trismegistus z Gdtterdámmerungu vstoupila na oběžnou dráhu planety Nepřítele zvané Příslib Zkázy. Manévruje bez zážehů a Nepřítel ji nezpozoruje. Oběžná dráha k nám Herma Trismegista přinese ještě před koncem dekády. Hermes je záchranná loď. Až důstojníci z Herma vstoupí na palubu, energie a světlo se vrátí do všech sekcí, jejich znalosti vyléčí všechny zraněné a nakažené; a ti, kdo ztratili víru, budou potrestáni. Jsi-li něčím vinen, budeš předveden před Válečný Soud.“
Kapitán se ušklíbl. „Když jsem byl malý, chůva mě strašila pohádkami o Válečném Soudu a Soudném Dni, který nastane, až se v Nebesích pod námi objeví Pozemšťané. Ale jak je to doopravdy, to už se ty nedozvíš, leda by lékařské umění Pozemšťanů dokázalo křísit mrtvé.“
Hlídač prostě odvětil: „Žil jsem v blízkosti záření vnějšího trupu. Mám Chorobu. Vím, že hodina mé smrti není daleko. Proč bych se jinak uvolil nosit ten prokletý prsten?“
Weston sáhl na řetěz na svém krku a zpod drahokamy posázeného pláště vytáhl prsten. Byl zlatý, s jemnou sítí obvodů a se zasazeným šedým kamenem. Uprostřed kamene se lesklo podivné světlo, které bylo známkou toho, že prsten stále žije.
„Pověz to slovo, které ovládá prsten.“
„To mohu říct jen Kapitánovi.“
„Já jsem Kapitán! Já jsem on! Žádný Kapitán Valdemar neexistuje! To je mýtus! I kdyby takový člověk kdysi existoval, byl by už dávno mrtvý, od té doby uběhlo sto nebo více let! Skutečný Kapitán jsem já!“
„Skutečný Kapitán by použil svou moc ne pro sebe, ale aby dokončil úkol a vystřelil Velezbraně, které, jak říkají pověsti, náš svět nese ve své Ose,“ odporoval Hlídač tiše.
„A kdyby to bylo mým záměrem…?“
„Tak bys mě nedal spoutat,“ dokončil Hlídač a zachřestil okovy.
Kapitán zůstal sedět, dokud neucítil, jak v něm vychladl hněv. Potom promluvil tím nejmírnějším a nejvyrovnanějším hlasem, jakého byl schopen. „Hlídači, kdybych tě dokázal přesvědčit, že v Prázdnotě pod naším světem nevisí žádné další světy, žádné bitevní lodě Nepřítele, neexistuje žádná válka, až na tu, kterou vedeme s Nepřítelem na palubě naší Lodi, odtud směrem ke Středové Chodbě Tmy a ve směru rotace k Malé Propasti, co potom? Jestli mimo náš svět neexistuje žádný další, žádné přichystané Zbraně, jaký důvod bys pak měl, abys mi upíral Prsten Poslední Vlády?“
„Žádný,“ odvětil hlídač. „Kdyby pod námi neexistovaly žádné světy, předal bych velení prstenu tobě.“
„Pak zvaž toto: Jestli máš pravdu a v prostoru pod námi zuří válka, pak byla tato loď a všechno, co nese na palubě, do této války poslána, aby bojovala a možná byla i zničena, a to všechno proto, aby před naším Velkým Nepřítelem bránila loď jménem Země.“
„Země není loď. Země je planeta. A je naruby, protože tamní posádka žije na vnějším trupu a vzduch k nim přichází zvenčí. I gravitace je na Zemi obráceně, přitahuje je k ose, takže stojí nohama na trupu a hlavy jim směřují dolů ke hvězdám.“
„Ať je to jak chce, podstata je taková, že Pozemšťané posílají tyto obří lodě do vesmíru, aby bojovaly v jejich válkách, je to tak? A dělají to vědomě a záměrně, s vědomím, že i ten nejrychlejší přelet prázdnotou trvá celé generace, je to tak?“
„Tak jest.“
„Tak se tě, ve vší upřímnosti, ptám: jak je to možné? Kdo jiný než blázen by posílal své armády do boje kamsi za Prázdnotu, vy sílal je na bojiště tak vzdálené, že jediní vojáci na poli bitvy mohou být jen vnukové vyslaných vojáků?“
„To nevím: ale tak to je.“
„Zanechat nás v nevědomosti o tom všem? Hvězdy Nepřítele, které nikdo nikdy neviděl, ani je neznáme? Jak došlo k tomu, že jsme na to tak brzy zapomněli?“
„Můj mistr jednou řekl, že Počítač promlouval ke všem dětem, učil je. Když Počítač utichl, na palubě nebyly žádné psané dokumenty, ze kterých by se děti mohly učit. Mnoho jsme zapomněli, o mnoho přišli ve válečném chaosu a se ztrátou světla. To, co víme, víme z ústního podání; ale v minulosti znali kněžské umění všichni, každý uměl číst znaky.“
Weston netrpělivě máchl rukou, jako kdyby Hlídač nemluvil k věci. „Slyš mě. Vedl jsem muže do bitvy, nejednou, ale mnohokrát, jak proti buřičským elfům, tak proti Nepříteli. Věříš mi, když ti řeknu, že žádnou bitvu nelze vybojovat, žádnou sílu nelze ovládnout, pokud nejsou vojáci ochotni zemřít jeden pro druhého, nebo pro své domovské chodby?“
„Věřím.“
„Pak tedy: kdo je na palubě této lodi ochoten zemřít pro Zemi, kterou nikdy nikdo neviděl, nebo zemřít pro ty na palubě jiných lodí, o kterých hovoří mýty; Gdtterdámmerungu nebo Apokalypsy?
Jsou posádky a lidé těchto mytických světů ochotni umřít pro nás? A pokud ano, proč? Možná jejich pradědové kdysi dávno na Zemi, ještě než nás stvořili, znali naše pradědy, ale kdo je zná teď? Chápeš? Válka v takovém časovém rozpětí není možná.“
Ale Hlídač odvětil: „Lékařství oněch dávných dob bylo mnohem vyspělejší než naše a lidé se dožívali mnoha stovek let, díky věcem, které si vkládali do těla; věcem, které my nemáme a které naším omezeným věděním nedokážeme vytvořit. Válka, jedno jak dlouhá, ubíhá nesmrtelným rychle.“
Kapitána na okamžik zachvátily pochyby. Zrak mu spočinul na obrovi; člověk stvořený do velikosti a síly vědou, která, jak Kapitán dobře věděl, byla navždy ztracena. Stejně dobře znal staré báje, ve kterých se říkalo, že než byl během Druhé Clony zničen Lékařský Dům, všichni důstojníci byli mladí, nestárnoucí, ve tmě viděli jako kočky, silní byli jako trpaslíci a ze všech zranění a otrav se okamžitě vyléčili.
„I kdyby ta válka byla skutečná,“ pokračoval pomalu Kapitán, „kdybychom, jak říkáš, vězeli hluboko na území Nepřítele a nikdo by si nás nevšímal, odpálit v tuto chvíli naše Zbraně by znamenalo zničit tento svět, když ne hned, tak našim dětem.“
V tu chvíli vypukla za stříbrnými dveřmi velká vřava. Trubači zatroubili na poplach. Následovalo zabušení na dveře a dovnitř vpadl s taseným mečem poručík.
„Sire,“ vykřikl, „rebelové z horních palub útočí ve velkém počtu! Vede je samotný Alverin! Zasáhlo ho už tucet šípů, ale on je pokaždé jen vyškubne a směje se. Muži… muži říkají, že je Pozemšťan!“
„Shromážděte mužstvo. Spusťte velkou bránu na Veřejné Vidlici v Rotosíni a v Podcestí. Zatopte olejem schodiště k palubě Osm třicet šest. Potom stáhněte muže za Velkou Bariéru a zavřete Vysoká Vrata. Ručními pumpami vysajte část vzduchu z kruhové přístupové chodby; pak už se žádným beranidlem přes žádné dveře nedostanou.“
„Ale co když má s sebou nezákonné zbraně? Výbušniny?“
„Hlupáku. Alverin Zákon o Zbraních nikdy neporušil, ani žádný pakt, a nikdy nezalhal. Proč si myslíš, že je na tom ta jeho rebelie tak mizerně? Museli se zbláznit, že na nás teď útočí.“
„Postavíte se do čela obrany?“
„Za chvíli; teď mám jiné starosti. Jdi!“
Když muž zmizel ve dveřích, Weston se obrátil k Hlídači Henwasovi. „S tímto prstenem mohu vyzvat Počítač, aby kdykoli zavřel nebo otevřel kterékoli dveře, zhasl světla, vysál z chodeb vzduch. Pověz mi ta Slova!“
Ale Henwas odvětil: „Nenapadlo tě prsten schovat, když vešel tvůj poručík. Viděl ho. Jestli touží po jeho moci stejně jako ty, začne shromažďovat muže, aby vytáhl proti tobě a zmocnil se prstenu.“
„Už není čas na řeči. Pověz ta Slova, nebo nařídím svému obrovi, aby tě roztrhl jako motouz!“
„Kletbě prstenu neunikneš. Prahne po něm každý, kdo ho nemá. Tak to mému mistrovi Himdallovi svěřil neznámý slepec, který mu ho kdysi předal.“
„Neznámý slepec?“
„Možná si myslel, že se kletba zmírní, když se prsten dostane do rukou tak zapadlého poustevníka, jako byl můj mistr.“
„A řekl ti mistr, jak ten muž vypadal?“
„Mnohokrát, neboť jeho výzor byl vskutku prapodivný. Ten slepý poutník měl dlouhé vlasy, jako ti na spodních palubách, avšak v ruce berlu, jako člověk z horních palub, který není uvyklý na naši tíhu. Na hlavě měl klobouk s širokým okrajem, jako lidé ze Skleníků, kde ovládání světel nikdy neztlumí jejich prudký svit; avšak před očima nosil černá sklíčka, jako temnozemci tam, kde ještě světla svítí. Na každém rameni mu seděl pták, jako lidem, kteří se bojí otrávených chodeb a prchají, když se jejich zvířátka klátí k zemi.“
„Karadoku! Jdi říct Vstupní Stráži, ať přivede druhého vězně! Popis se shoduje; je to on.“
Když byl obr u dveří a promlouval se stráží, Hlídač napjal mohutné svaly a řetězy kolem jeho zápěstí povolily. Sklonil se a trhl za řetězy obepínající mu kotníky; články se ohnuly a praskly; v tu chvíli ale postřehl jeho počínání obr, vrhl se zpět přes celou komnatu a plnou silou dopadl na Hlídače.
Chvíli spolu zápasili, končetiny propletené, naběhlé svaly.
V síle si byli rovni, leč starý obr byl v umění zápasu protřelejší
– zkroutil se, švihl Hlídačem o zem a sám dopadl na něj. To už přiběhly ode dveří stráže a obstoupily je s napřaženými píkami. Bodnout do změti těl se neodvažovaly, aby nezasáhly obra.
Když obr vstal, držel Hlídačovy paže bolestně zkroucené za zády. Ušklíbl se. „Jsi zdatný protivník,“ zasupěl.
„Ty také,“ uznal Hlídač a po tváři mu crčela krev.
Chvíli nato vstoupila do komnaty druhá eskorta rytířů a kopiníků přivádějící starce v širokém černém klobouku. Stařec se při chůzi opíral o hůl; na náramenících jeho dlouhé peleríny seděli dva černí ptáci. Pelerínu měl sepnutou ocelovým ornamentem ve tvaru zubatého kola.
„Poručíku! Proč přede mě předstupuje nespoután, neoděn do žádné uniformy a s holí v ruce? Cožpak mu tyto věci nebyly u dveří jeho cely odebrány?“
„Sire!“ zakoktal poručík, „našli jsme ho až teď, nebyl ve své cele, ale kráčel po chodbách vedoucích k paláci a zpíval nějakou koledu.“
„Koledu?“
Neznámý muž zdvihl hlavu. Jak se okraj klobouku vychýlil nahoru, Weston spatřil, že muž má před očima kolečka černého skla. Neznámý zapěl: „Běda, můj synáčku. Smutek mě láme. Zrozený do světa, kde tíhy není žádné! Země ho rozdrtí, domů už se nevrátí, a tak už na věky bezvzduším hlubokým bez tíže poletí!“
„To je velmi stará píseň,“ řekl Weston.
„Já jsem starý muž,“ odvětil neznámý.
„Myslím, že jsi Valdemar,“ hádal Weston.
„Tak proč nesalutuješ?“
„Valdemar byl zrádce!“
„Tak proč mě neobejmeš, bratře spoluzrádče?“
„Jaké zrady jsem se podle tebe dopustil?“
„Stejné jako já; prahneš po prstenu. Avšak já ho použít nemohu; když se Hlavní Technik Alberak dozvěděl, že jsem pustil Nepřítele na palubu, svázal všechny hlavní okruhy Počítače pod jeden příkaz a ten příkaz vetkl do prstenu, který držíš v ruce. Všechny ostatní systémy nechal na automatice. Lauren, Lodní Psychiatr, a já jsme cestovali do Strojovny, ubohého Alberaka oklamali a zmocnili se prstenu. Jenže Alberak byl mazanější, než jsem tušil, a naprogramoval prsten tak, že všechny ostatní sekce Počítače věděly, kdy, odkud a od koho příkazy přišly. Pokud by byl na palubě nějaký Nepřítel, napjal by všechny síly k tomu, aby se ho zmocnil. Chápeš? Moc prstenu je neomezená, ale použít ho může jen ten, kdo se nebojí zemřít. Kde najít takovou absolutní oddanost službě? Po mnoho let jsem pátral v síních této veliké lodi, od Ventilačních Šachet, kde na obřích létajících dracích piráti brázdí hurikány od jedné paluby ke druhé, až dolů k bažinám páchnoucích Splaškařů, kteří tiše odebírají vše mrtvé a v temnotě svým tajným uměním recyklují vše zkažené zpět na vzduch a světlo. Našel jsem jen jednoho člověka, který neopustil své místo; Himdalla, posledního z Hlídačů, toho nejvěrnějšího. Obklopeného nepřítelem, opuštěného, samotného, a přesto věrně zastávajícího svou službu. A hle! Zde, jeho syn, stejně věrný jako on. A stejně tak prokletý.“
Henwas zvolal, „Kapitáne, hlásím, že Korunní lodě Nepřítele jsou blízko. Domnívají se, že náš svět je dobytý a opuštěný, a v tuto chvíli jsou vydány našim zbraním napospas!“
Několik rytířů s bázní v očích hledělo na muže v černém plášti. „To je Valdemar!“ vykřikl jeden. „Kapitán!“ zašeptal druhý a třetí hlesl: „Je to možné?“
Jeden z kopiníků uvnitř místnosti upíral pohled, ne na Valdemara, ale na Westona. Tento kopiník promluvil, řka: „Můj pane? Vy máte Prsten Vlády?“ V jeho očích planula zášť a vykročil k trůnu. Jeden rytíř, jenž byl celý oděný v pentlích a vzácných šatech, však tasil svůj rapír a dotkl se holou čepelí kopiníkova ramene. Ten se polekal a zastavil. Rytíř oslovil Westona: „Zvěsti o prstenu přilákaly Alverinaajeho dlouhány. A tenhle starý slintal, jestli je to Valdemar, se taky nechal přivábit jeho mocí. A řekl bych, že zavalití a mrzutí trpaslíci, kteří slouží tlustému Pánu Techniky, rovněž nebudou daleko. Ten prsten je nesporně prokletý, můj pane. Bylo by lepší, kdybyste ho hodil do Díry.“
Druhý rytíř, vysoký chlapík z Nákladního, řekl: „Můj pane! Tenhle cizinec toho hrozně nažvaní. Chce nás zdržet. Možná to táhne s Alverinem.“
Obr oslovil neznámého: „Kapitáne Valdemare. Jsem Karadok, syn Kormakův. Můj otec zahynul v bitvě o Přední Sedmý Prostor a zabil při tom velkého šampióna Nepřítele. Můj otec byl Pozemšťan, zrozený pod modrou oblohou, a neopustil své místo ani v hodině své smrti. Jeho jménem a náhradou za pomstu, kterou vám dlužím za jeho smrt rukou Nepřítele, kterému jste dovolil vstoupit na palubu, se vás ptám: proč?“
„Široká otázka. Proč co?“
„Proč jste se vzdal Nepříteli a dovolil mu vylodit jeho šedesát armád do našich komor?“
„To je vše, co chceš vědět? Nechceš se také zeptat, proč se, v den Posledního Zážehu, naše pohonné jádro najednou náhodně vznítilo? Proč střed plavidla Nepřítele zasáhla sto mil dlouhá ohnivá čára a sterilizovala polovinu jejich vnějších palub? Proč tu až do dnešního dne nepřistálo tisíc dalších armád a proč stěží dokážou zásobit zbraněmi a potravinami svou říši proti rotaci od nás, a to díky strážným lodím, které až donedávna držela v šachu Pomsta, naše doprovodná loď? Proč se neodváží udělat ze Soumraku hořící trosky, ze strachu, že vybombardují vlastní armády? A proč, a to je na tom nejlepší, Císař Sildar na palubě této lodi, syn Vůdce Vyloďovacího sledu, svým pánům nahlásil, že má loď pod kontrolou? Tuto poslední otázku mohu zodpovědět: Ničitelé by totiž nade vši pochybnost toto plavidlo anihilovali, kdyby se dozvěděli, že jsme stále naživu, že bojujeme a že panujeme nad vnitřními palubami po rotaci až do Vodojemu, až k přídi až ke Vzduchové Komoře a Zelenému Poli.“
„Hlídači,“ pravil obr, „když mi slíbíš, že neutečeš, pustím ti jednu ruku. A budu tvému slibu důvěřovat, protože vím, že ze všech řádů a hodností jsou Hlídači ti nejpoctivější a nejdůvěryhodnější; jelikož osud lodi závisí na pravdivosti jejich hlášení.“
„Proč potřebuješ pustit mou ruku?“ zeptal se Hlídač.
„Abych mohl salutovat svému Kapitánovi, jak žádal.“
„Dobrá,“ souhlasil Hlídač. A Kaiadok zdvihl mohutnou ruku a Valdemarovi zasalutoval. V obrových očích se leskly slzy.
Weston zuřil. „Pověz mi Slovo, které uvolní moc prstenu! Mluv! Nebo, přísahám, v tomto okamžiku zemřeš, zrádce!“
Valdemar řekl: „Znám mnoho tajných slov nejvyšší Vlády; slova, která otvírají dveře nebo spouští okruhy, které se dají otevřít jen mým hlasem, dveře vedoucí do tajných chodeb, přístupových cest a šachtic, které nebyly stavěné pro lidské tělo. Znám každý centimetr všech tisíci palub této obří lodě, a to proto, že je moje, a já se nikdy nezřekl nároku na ni. Znám slova, která zhasínají světla, zastaví povětří, nebo ho znovu rozproudí. Jedno slovo však neznám: to, které Himdall našeptal prstenu, když si ho přivlastnil.“
V tu chvíli vstoupila do komnaty skupina dvanácti Početníků. Nesli hole a klacky. Kopiníci ve stříbromodré zbroji spustili kopí, ovšem rozpačitě; někteří jimi mířili na Početníky, někteří na muže v černém a jeden nebo dva na Hlídače, kterého držel v sevření obr. Tři kopiníci se výhrůžně vydali k trůnu, ale když na ně poručík ostře zavolal, trojice zaváhala a zůstala nerozhodně stát.
Hlavní Početník stál nedaleko stříbrných dveří. Zamával holí a zvolal: „Westone! Vzdej se prstenu! Je falešný a nemá žádnou moc! Přestaň snít o tom, že bys mohl ovládat dveře, světla a zbraně světa! Tyto věci může ovládat jen Počítač a ten dbá toliko našeho svátého řádu!“
„Je tomu skutečně tak?“ ozval se muž v černém. Ukázal holí na stříbrné dveře a vydal ze sebe jednu drsnou slabiku. Stříbrné dveře se v tu ránu pohnuly a západky s rachotem zapadly. Početník byl nucen před zavírajícími se dveřmi uskočit. „Je nepochybné,“ sykl Valdemar, „že tyto dveře reagovaly samy od sebe, z obavy, aby snad z chodeb nenafoukal dovnitř další humus a smetí.“
„Edgale! Sindalae! Garvorisi!“ zavolal Weston na tři své rytíře, „okamžitě zabijte Valdemara! Když nezná slovo vlády nad prstenem, pak mi není k užitku.“
„Zato znám jiná slova,“ pravil nevzrušeně Valdemar. Vykřikl; komnata se propadla do naprosté tmy. Během té chvíle, jak pohasínala světla, Henwas zahlédl, jak Valdemar lehce, s obratem, vyskočil do vzduchu, kolem sebe velký šedý kruh svého pláště a své dva pištící létající miláčky. Ve výskoku jednou rukou vytáhl z límce dýchací trubici a nasadil si ji na nos a ústa; druhou rukou tasil čepel ukrývající se v jeho holi. Konec hole, pochva, odpadl v obláčku dýmu k zemi. Valdemar udělal obrat a kopem skrytými noži, které se rozevřely z ostruh, vyvrhl jednoho z útočících rytířů. To vše jediným plynulým pohybem; výskokem se vyhnul kopím dalších dvou přiřítivších se rytířů. Na jednoho z nich hodil plášť. Rytíř se zamotal do těžké sítě ukryté pod pláštěm a Valdemar ho úderem své blyštící čepele, kterou držel po způsobu slepých bojovníků pod dlaní, zapřenou o předloktí, usmrtil.
Potom nastala tma. Ozval se hluk, následovaný zdrcujícím výbuchem světla. V záblesku exploze šlo na krátký okamžik zahlédnout mrtvolu rytíře stojícího poblíž místa, kde zůstala kouřící rukojeť hole – bez hlavy, samá krev, máchající ruce padajícího těla. Dutá trubice obsahovala nějaký šrapnel, který se rozprskl mezi kopiníky a stráže. Jejich prsa a tváře byly od krve. Ozývaly se první výkřiky. Jeden muž brečel jako malé dítě. Henwas zaslechl sykot a ucítil omračující zápach jedovatého plynu linoucího se z rohu komnaty, kde předtím stál Valdemar.
Všude hluk, křik, troubení rohů, tma, zmatek; pach krve a jedu.
Míra destrukce vzbudila v Henwasovi úžas. Byl Kapitán skutečně slepý?
Potom další záblesk světla; v poručíkově pěsti zasvítila nějaká ilegální ruční zbraň, brunátný obličej, rysy stažené výrazem vražedného hněvu. Zařval: „Nestrpím, aby dýchal, kdo porušuje Zbraňový zákon! Kdo zabíjí loď, zabíjí vše…“ To, že Kapitán-zrádce použil jedy a výbušniny, které mohly poškodit vzduchové filtry a přepážkové těsnění, připravilo poručíka o všechen zdravý rozum; nezákonnost jeho vlastní zbraně ho nijak netrápila.
Ornament, který Valdemar používal jako sponu pláště, bleskl temnotou a zasáhl poručíkovu ruku. Kolečko bylo ostré jako břitva; useklo poručíkovi prsty. Ruční zbraň spadla na zem. Znovu nastala tma.
„Karadoku!“ zařval Weston. „Zachraň Hlídače…,“ načež zaúpěl velikou bolestí, neboť svým zvoláním prozradil svou polohu.
Někdo se po Henwasovi zahnal holí; Henwas natáhl volnou ruku (druhou stále svíral obr) a zachytil útočící paži. Kosti zapraskaly pod silou jeho prstů. Nejdříve se divil, a taky zlobil, protože nepředpokládal, že by se v komnatě našel někdo, kdo by se odvážil riskovat jeho život; v ruce ucítil hrubě tkané roucho Početníka.
Vzápětí ho obr strhl stranou. Henwas zaslechl třesk čepelí a chrčivý výkřik v místě, kde před okamžikem stál. Obrovo sevření nepovolovalo.
Snad vůně či zvuk nebo tlak v blízkosti ruky Henwasovi napověděl, že Valdemar je nablízku, němá postava v temnotě.
Obr mu stále držel jednu ruku, ale Henwas se i tak neodvažoval pohnout ani promluvit, z obavy, aby ho někdo nezaslechl.
V temnotě kolem nich se ozývalo řinčení zbraní. Početnici nebo kopiníci se pod pláštíkem temnoty vzbouřili, pomyslel si, aby se zmocnili prstenu.
Ze tmy vyklouzl Valdemarův hlas: „Karadoku, jménem tvé starodávné přísahy tě žádám, abys mi teď byl poslušný a zavedl Hlídače k trůnu, za Westonem. Zmocníme se prstenu. Když na něj zavoláš ty, odpoví ti, protože bude počítat s tvou věrností.“
Henwas žasl, jak může někdo, kdo na palubě Lodi použije výbušniny, vyslovit slova jako ‚přísaha‘ či ,věrnost‘ a nebýt vzápětí zardoušen. Obával se nadcházející tragédie; Karadok a Valdemar byli oba odhodlaní, nebojácní mužové. Věděl, že obr zachová věrnost Westonovi, který, jakkoli je toho nehodný, byl jeho pán. A stejně tak věděl, že Valdemar, který sice může obra obdivovat, ale ani na okamžik nezaváhá, aby ho podvedl, oklamal nebo i zavraždil, jakmile by mu to mělo napomoci v jeho ambiciózním plánu.
Obr mlčel. Henwase to nepřekvapovalo.
Valdemar znovu promluvil: „Nešťastná věc, že musíš zradit Westona, který je tvůj pán, já vím, ale cíl mise to vyžaduje. Netrap se; zrada je trpká jen napoprvé. Duše si snadno zvykne…“
Karadok vymrštil bajonet své zbraně k hlasu. Bodl do prázdna. Valdemar nějakým trikem docílil, že jeho hlas přicházel odněkud, kde nebyl.
„Henwasi!“ zašeptal Valdemar a znělo to velmi zblízka. „Ozvi se, abych slyšel, kde obr stojí, a mohl ho zabít.“
Jenže Henwas nechtěl, aby obr zemřel, a tak neodpovídal. „Henwasi, Karadoku! Oba jste v době války neuposlechli mého přímého rozkazu; s okamžitou platností vás za to odsuzuji na smrt. Teď vypustím smrtící látku. Dýchejte a zhyňte…“
Henwas věděl, že je to lest, která je má přimět k pohybu nebo k činu, a tak mu neuvěřil a dál se nehýbal; obr v tom zřejmě také viděl úskok, ale riskovat to nehodlal.
Karadok vystřelil přímo nad sebe. V krátkém fialovém záblesku se ukázal Valdemar, jak se krčí, podoben velkému černému netopýrovi, u podlahy, v ruce bílou čepel, špička meče vznášející se nad Valdemarovými zády jako žihadlo škorpiona.
Obr spustil hlaveň a vystřelil znovu. Valdemar poklesl a zůstal bezvládně ležet. Obr vystřelil ještě mnohokrát.
V tu chvíli se ukázala škvíra ve velkých zlatých dveřích za trůnem. Z Hlavního Můstku za nimi prosvítalo slabé světlo, pochmurně modré servisní osvětlení, věčné světlo, říkalo se. Proti světlu uviděl Henwas obrys klopýtající postavy Úřadujícího Kapitána Westona, pobodaného a krvácejícího.
V úzké štěrbině světla ode dveří šla rozeznat shrbená postava hrozivě krvácejícího Valdemara. „Přijmi mou kapitulaci,“ zachrčel Valdemar, „neb jsem smrtelně raněn.“
Obr udělal krok vpřed. „Jaký žal, že když jsem konečně nalezl muže hodného mé služby, skutečného Kapitána ze samotného mládí světa, poskvrnil si on ruce nezákonnými zbraněmi. Vaši kapitulaci přijímám, pro památku na šlechetnost, se kterou jste kdysi vládl.“ Odmlka, a potom: „Slyšíte mě?“
A když se sklonil nad zahalenou postavu, Valdemar, po zvuku obrova hlasu, vystřelil ruku vzhůru, vbodl otrávenou dýku do obrových otevřených úst a probodl mu patro.
„Válka nic nezákonného ani šlechetného nezná!“ vřískl Valdemar.
Bělovlasý starý obr se zapotácel a drtivou vahou přepadl na roztažené tělo Kapitána Valdemara. Je možné, že při dopadu pod sebe napřáhl ruce nebo nůž, protože Valdemarovo tělo bylo rozdrceno a už se nepohnulo.
Než obr dopadl, Valdemar vykřikl poslední slovo vlády a zmlkl navždy.
V okamžiku, kdy ho obr pustil, se Henwas skokem přenesl k Westonovi. Z šera, jako duch, před ním vyrostl rytíř ohánějící se rapírem; avšak radiací zjizvený Henwas beze strachu postupoval dál. Utržil bolestivou ránu do ramene, ale zasáhl pěstí rytířovu lebku.
Už měl ruce skoro na zraněném Westonovi, který se, vzlykaje, plazil zlatými dveřmi do rozlehlé komnaty za nimi, když rána kopím zezadu zasáhla Henwase do svalů na noze a poslala ho k zemi. Kopiník ho v tu chvíli popadl za vlasy a přitlačil mu dýku k hrdlu. To už se ale Henwasovy prsty zaklesly kolem náramku a dalších ozdob na Westonově botě.
Weston vytáhl zkrvavenou ruku zpod drahokamy posázeného pláště. „Toť má smrtelná rána,“ zasípal a s děsem v očích zíral na krev na své dlani, „Zavraždili mě…“
Mezitím zaúčinkovalo Valdemarovo poslední slovo. Ozval se zvuk, jako když se vysouvají závory; obrazy lemujících stěny komnaty se zhouply v rámech a z půltuctu tajných dveří k nim začalo proudit světlo a troubení.
Z těchto tajných otvorů najednou vstoupili do komnaty vysocí bledí muži z Nadpalubí, všichni v zeleném, někteří s náprsními krunýři a helmami z leštěné oceli, v rukou luky, dlouhé oštěpy a štíhlé rovné meče.
Rytíři z horního světa byli vysocí, světlovlasí a hrozní napohled. Zpívali válečný chorál. Ani jeden z nich nebyl poďobaný od neštovic, zjizvený ani nevykazoval jakékoli známky nemoci z ozáření, které ti, co žili na nižších palubách, ke svému neštěstí znali až příliš dobře. Před sebou nesli bílou Alverinovu korouhev.
Mnozí nesli kuše, neboť ačkoli měli Nadlidé nohy a těla slabší než jiní lidé, jejich paže byly šlachovité a zrak pronikavý.
V čele kráčel samotný Alverin, uniformu zelenou jako listí, a z širokých ramen mu povlával skvostný bílý okřídlený plášť, který ti, co žili v Ose, používali k řízení letu. Vlasy měl žluté jako obilí, které jeho lid pěstoval v Greenholdu; oči modré a jasné, zářící světlem nelítostného odhodlání.
Alverin pozdvihl štíhlý rovný meč a vyzval obyvatele komnaty ke kapitulaci slovy: „Ti, kdo složí zbraně, budou ušetřeni a propuštěni na svobodu, to přísahám, bez újmy na zdraví a cti!“
Protože pověsti o Alverinově cti a laskavosti byly obecně známé, rytíři a kopiníci střelhbitě odhodili meče a hole. Nikdo nenašel odvahu k boji, vida jak jejich vůdce, Weston, leží v mdlobách a život z něj kvapně prchá. Zbraně s třeskotem dopadly na podlahu komnaty.
Jeden z Početníků však popadl kopí a zasáhl Alverina přímo do prsou. Alverin, srdce a plíce probodnuté, zavrávoral. Ve stejný okamžik proklály paži, která kopí hodila, tři šípy. Nebyly to špatně mířené rány; neboť Alverinovi muži měli ve zvyku nežli bojovat, prve rokovat, nežli zabít, prve ranit.
Alverin vytáhl ze zkrvavené hrudi hlavici kopí a setřel řinoucí se krev. Rána se zatáhla do jizvy a Alverinova hruď byla zase čistá a hladká. Odhodil krvavé kopí. „Jsem Pozemšťan; narodil jsem se pod modrou oblohou!“ zvolal. Zraněnému muži řekl: „Moudrost těch, kteří vytvořili celý tento svět, mě učinila takovým, jakým jsem, a vaše drobné zbraně mě nemohou zabít.“ A nařídil svému lékaři, aby ošetřil zraněné na poli nepřátele, dokonce i může, který na něj zaútočil.
Alverin se otočil k Valdemarovi ležícímu bez hnutí, tělo rozdrcené padlým obrem. „Takže to nebyla past,“ zašeptal, „ty tajné stezky, které jsi nám ukázal. Že bys s námi pro jednou sehrál čestnou hru, ty starý prolhanče? Pokud ano, kde je prsten?“
Znovu se otočil. Na prahu zlatých dveří vedoucích k Hlavnímu Můstku se stále hrbil kopiník a jistou rukou držel u Henwasova napjatého hrdla dýku. Henwas krvácel z ramene a z nohy, ale výraz jeho tváře byl klidný a odtažitý, jako kdyby ho žádná zranění ani bolest netrápily.
Alverin udělal několik kroků a: ve stínu dveří se mu ukázala ležící postava umírajícího Úřadujícího Kapitána Westona II.
V jeho krví zbrocené ruce ležel prsten.
Za ním ležel Můstek, velký, tlumeně osvětlený katedrální prostor obklopený po všech stranách potemnělými obrazovkami Počítače.
„Kopiníku,“ zaskřehotal Weston. „Jestli tenhle samozvaný král udělá další krok, prořízni Hlídačovi hrdlo.“
„Westone,“ pravil stroze, leč tiše Alverin. „Vydej mi prsten. Vrátím celému světu světlo, energii a spravedlnost, která nám právem náleží. Dávám ti své čestné slovo, že všem tvým mužům se dostane spravedlivého zacházení.“
„Měl bych věřit vzbouřenci? Zradil jsi Valdemara,“ procedil unaveně Weston.
„Poté, co se vzdal Nepříteli. Svobodní mužové následují své vůdce do bitev a propůjčují mu tak moc Vlády, pokud on vykonává jejich vůli při vedení spravedlivé nebo obranné války. Tato moc Vlády, neschopná destrukce, se navrátila do rukou svobodného lidu této lodi v okamžiku, kdy se jí Valdemar zřekl. A spravedlivou a nevynucenou volbou tohoto lidu mi byla tato Vláda nabídnuta a tak jsem Kapitánem já. Tuto důvěru držím v posvátné úctě; vydej mi prsten a já se postarám, aby tento svět vzkvétal.“
„Vzkvétal? Cožpak nejsme obklopeni světy nepřátel?“ zachrčel Weston.
„Nestojíme jim za pozornost,“ odvětil Alverin. „Pokud je nebudeme obtěžovat, nebudou si nás všímat.“
„A když použijeme prsten na spuštění bájné Zbraně v Jádru Světa?“ Weston se zdvihl na lokti. Tvář měl bílou jako těsto, oči horečnaté a divoké.
„Pak svět zemře, když ne v této generaci, tak v další.“
Poručík, kterému vysoký bledý lékař ovazoval ruku, vyhrkl: „Sire! Vydejte prsten Alverinovi! Vždyť i my, tolikaletí nepřátelé, uznáváme jeho spravedlnost, moudrost a upřímnost. Pokud si někdo zaslouží vládnout naší říši, tak muž právě takový, jako je on!“
Ale Henwas, který ho stále držel za kotník, nevzrušeným hlasem pravil: „Modlím se, Sire, abyste ve své poslední chvíli konal jako pravý Kapitán. Použijte prsten, anebo mi ho vydejte, a naplňte poslání Soumraku Bohů. Oba umíráme, vy na své zranění, já na otravu a chorobu z ozáření. Máme v takové chvíli opustit svá místa a žadonit o mír? Celý tento svět byl stvořený pro boj.“
„Kopiníku, ustup. Tady máš, Hlídači; vezmi si tu proklatou věc. Konej svou povinnost; zab všechny mé nepřátele, vás, je, všechny. Všechny vás proklínám.“ S kletbou na rtech vklouzl Weston do náruče smrti a jeho chladná raka podala prsten Henwasovi.
Henwas se zvedl na kolena a odstrčil kopiníka z trůnu. Měl v paži takovou sílu, že muž odletěl o několik metrů. Alverin s elfy náhle vyrazili, ale Henwas se vyklonil ze zlatých dveří, natáhl ruku a dotkl se temného, chladného a lesklého rohu nejbližší z mnoha obrazovek Počítače, které vyplňovaly rozlehlý, černý můstek.
„Oddanost navěky. Jsem navždy věrný,“ pronesl. Všechna zrcadla vzplanula životem a rozzářila se tím nejčistším světlem. Na všech obrazovkách se objevily obrazy, slova, symboly, podivná písmena a rovnice a… tisíce zářivých světel všech nepřátelských hvězd.
Čistý a dokonalý hlas, jaký nikdy nevykouzlily rty ani jazyk člověka, zahlaholil: „PŘIPRAVEN.“
Několik Početníků zapištělo strachem, několik vyjeklo nadšením. Jeden poklekl na koleno a zvolal: „Ach, já dožil se toho dne!“ Dokonce i Westonovi rytíři a stráže, i Alverinovi dlouháni oněměli úžasem, oči dokořán.
Hlavní Početník je však okřikl, aby odvrátili zrak, „To je lest Nepřítele! Počítač nemůže promlouvat k lidem, jedině naším prostřednictvím!“ Jeden z rytířů ho srazil pěstí k zemi. Hlavní Početník zůstal ležet na zemi, utíral si ústa a plakal. Znovu promluvit se však neodvažoval.
Jeden z nadlidských rytířů zdvihl luk a hebkým, jasným hlasem pravil: „Ctihodný lorde Alverine! Slyšeli jsme slovo, které dokáže ovládnout prsten. Jedna střela a všechna slova budou vaše!“
„Ne, Elromire,“ odvětil Alverin, „Ani kdybych získal mnoho říší, nedám vypustit střelu takovou, na člověka zraněného a neozbrojeného.“
Klečící Hlídač řekl: „Počítači! Jsou zbraně v jádru tohoto světa připravené udeřit proti našim nepřátelům?“
„VŠECHNY ZBRAŇOVÉ SYSTÉMY V POHOTOVOSTI. CÍLE ZAMĚŘENY. PALEBNÉ SEKVENCE PŘIPRAVENY KE SPUŠTĚNÍ. REŽIM POHOTOVOSTI.“
„Hlídači, zapřísahám tě, zadrž!“ zvolal Alverin. „Rozpoutáš ohnivou bouři! Na této lodi není krom mne nikoho, kdo by byť jen pamatoval prapůvod této války, její cíl nebo její příčinu. Proč chceš odsoudit k záhubě všechny národy, kraje a lid zde, na palubě Soumraku? Mysli na ty, kteří se narodili bez viny, dlouhé roky poté, co byla tato strašlivá loď vypuštěna. Náš Kapitán nás zradil; my jsme se vzdali; nechť zůstane při tom.“
Henwas odvětil: „Když ten neznámý muž, o kterém nyní vím, že byl Valdemar, dal mému mistrovi Himdallovi tento děsivý prsten, učinil tak s těmito slovy: Jen ty jediný poznáš, kdy bude čekání u konce, kdy poleví ostražitost nepřítele a on nás bude považovat za mrtvé. Teprve teď, po všech těch letech, ba ještě před mým narozením, chápu Kapitánův záměr. Ostatní lodě, které známe jen jako slavná jména, jsou silně obléhány nepřítelem, který tak dávno zdevastoval a převrátil naruby náš svět; a náš skutečný svět, Země, ačkoli jsme na ni zapomněli, k nám stále volá, abychom se postavili za její obranu. Kapitán chtěl, abychom za slávu flotily bojovali a zemřeli, zemřeli, bude-li to nutné, celý Soumrak aby zemřel, pokud by to mělo urychlit splnění našeho úkolu, splnění naší povinnosti.“
„Ale ti lidé na palubách ostatních lodí… proč k nim cítíš tolik lásky a loajality, že jsi ochoten seslat zkázu na celý náš svět, pro někoho, koho jsi nikdy neviděl a koho ani neznáš?“
„Spásy se nedožiju, avšak vím, že přijde,“ odpověděl Henwas. „Nepoznal jsem ty, kteří slouží na palubách oněch lodí; avšak vím, že jsou na nich takoví, kteří by pro mě s radostí učinili totéž, co teď já činím pro ně. To vědomí mi stačí.“
Jeden z rytířů, který si evidentně uvědomil, že se Henwas chystá vykonat něco, co vyprovokuje nepřítele ke zničení světa, se sehnul, sebral odhozenou dýku, a než si kterýkoli z Alverinových mužů stačil uvědomit, že je záhodno mu v tom zabránit, hodil. Dýka se zatočila ve vzduchu a přistála přímo uprostřed Henwasových zad. Henwas, záda prohnutá, oči zaslepené bolestí, vykřikl: „Počítači! Zavři tyto dveře!“
„POTVRZUJI. VŠECHNY STANICE UVĚDOMENY
O POZICI HLAVNÍHO VELENÍ.“
Muži v místnosti se jako příboj nahrnuli vpřed, ale bylo pozdě; zlaté dveře se pohnuly také a zavřely se jim před nosem.
Alverin zdvihl ruku a vykřikl mocným hlasem, aby shromáždil své muže. „Alberakova kletba právě vyjevila všem obrazovkám Počítače, kde se ukrývá prsten! Nepřítel teď celou tuto oblast vypálí, a když bude potřeba, zničí i všechny paluby pod námi! Jdeme! Musíme pryč! Už teď může být pozdě…“ A nařídil mužům rychlý přesun z komnaty. Se svými bludnými rytíři pak zůstal stát na stupínku před zlatými dveřmi, neochoten odebrat se dřív, než budou všichni jeho muži venku.
Jak tam tak stáli, zpoza dveří se ozvalo hlasité zvonění a nelidský hlas zahlaholil: „ZBRANĚ UVOLNĚNY. ZAHAJUJI ODPALOVÁNÍ. HLAVICE VYPUŠTĚNY.“
Ozval se zvuk podobný hromobití a zazněl mocný hlas odrážející se od všech stěn; byl to hlas Hlídače, strašlivě zesílený a znějící všemi chodbami všech národů velkolodi. Slyšeli Hlídače zvolat: „Spatřil jsem to! Já to spatřil! A nebesa pozřelo světlo!“
Nato ten mocný hlas o poznání tišeji řekl: „Otče! Jestli to vidíš, tak víš, že jsem vytrval na svém místě…“
A pak, ještě tišeji: „Počítači, teď znič tento prsten, ať skončí jeho kletba a všem funkcím navrať jejich původní místa a ovládání…“
Světlo se navrátilo do síně, v níž stáli, a oni zaslechli, jakoby zdálky, vzdech nesmírného úžasu, jako kdyby nespočet lidských hlasů, blízkých i vzdálených, najednou společně vykřiklo. A oni věděli, že se světlo navrátilo do temných míst, kam už po nesmírně dlouhou dobu nezavítalo.
Jeden z rytířů zatahal za Alverinovu kápi. „Sire, pohleďte!“ a ukázal na místo, kde ležel Obr Karadok.
Po Valdemarově těle nebylo ani památky. Zmizelo.
„Pohleďte tam.“ Další z rytířů užasle ukazoval vzhůru, kde se mezi hlavami sloupů choulily dvě krákající hromádky černého peří.
„To jsou jeho straky,“ pravil tiše Alverin. „Vždycky měl tyhle ptáky ve své blízkosti, i v dávných dobách, kdy ještě nebyl slepý, aby mu připomínaly to, na co se neodvažoval zapomenout.“ A sám pro sebe zabručel: „A možná, pokud toto všechno zosnovala jeho ďábelská mysl, možná jsem to já, kdo je slepý, nebo kdo zapomněl…“
Jeden z černých ptáků zaskřehotal a promluvil hlasem podobným lidskému: „Ať to stojí, co to stojí. Úkol musí být splněn. Ať to stojí, co to stojí.“
Druhý pták zaskřehotal a vyslovil: „Ve válce se může všechno. Všechno se může. Všechno se může.“
Alverin a jeho muži se odebrali z onoho místa a již se neohlédli.
Poprvé vydáno v antologii Federations (ed. John Joseph Adams) v roce 2009
přeložil Ivan Krabatý
