Z halloweenské oslavy se vraceli bez masek, které už dávno odložili. Pil jenom Harold a ten neřídil a nebyl ani zlitý do němoty. Jenom trochu líznutý, takže nedokázal sedět rovně a místo toho ležel na zadním sedadle, kde se z jakéhosi neznámého důvodu pokoušel odrecitovat přísahu věrnosti vlajce, kterou si nepamatoval zrovna nejpřesněji. Míchal do ní verše z hymny Spojených států a skautského slibu, který si matně vybavoval z dob svého působení v oddílu, než ho vyloučili za paličství.
William, který řídil, a Jim, sedící vedle něj, byli sice střízliví tak, jak už to o sobě baptisté tvrdívají, ovšem byli rozjaření a veselí, povykovali a halekali a Jim si spustil kalhoty, aby mohl vystrčit zadek na černou rachotinu plnou jeptišek.
Černé auto nevypadalo jako vůz ž nějakého autosalonu. Nemělo vzhled žádné značky, kterou kdy Jim viděl. Působilo jako skládačka z různých typů aut a připomínalo mu staré filmy s gangstery řezajícími zatáčky, až pneumatiky kvílejí. Zdálo se být větší než ve skutečnosti a mělo vysoká okna, za nimiž byly vidět jeptišky nebo aspoň jejich hábity; ve vedlejším autě se vezl hotový sjezd tučňáků.
Probíhalo to tak, že když je dojeli, Jim prohodil k Williamovi za volantem: „Zajeď k nim, vole, ať jim můžu ukázat prdel.“
„Jsou to jeptišky, vole.“
„A to je na tom to srandovní,“ trval na svém Jim.
William stočil volant doprava, zatímco Harold vzadu mumlal: „Velký kaňon. Velký kaňon. Ukaž jim Velký kaňon… Ach, pověz, zda zříš…“
Jim si stáhl kalhoty, otočil se vkleče na sedadle, nahrbil se, aby mohl přitisknout zadek na sklo, a když míjeli jeptišky, William zmáčkl tlačítko elektrického stahování oken, která zajela do dveřního panelu. Jimův zadek se vynořil do noci jako rozechvělý Měsíc.
„Dívaj se?“ chtěl vědět Jim.
„Ale jo,“ opáčil William, „a nejsou moc nadšený.“
Jim si honem natáhl kalhoty, posadil se a otočil se, aby na ně viděl. O nějakém nadšení opravdu nemohla být řeč. Pak se stalo něco zvláštního, když mu jedna z jeptišek ukázala zdvižený prostředník a ostatní ji napodobily. Jim prohlásil: „Tyhle jeptišky jsou teda pěkně voprsklý.“
To už je viděl zřetelně i navzdory tmě, protože světlo reflektorů stačilo k tomu, aby mu ukázalo tváře tvrdé jako bachaři a ošklivé jako převařená smrt, zatímco kolem nich projížděli. Nejhůř vyhlížela řidička, jejíž pohled by dokázal zastavit nástěnné hodiny a přetočit ručičky nazpátek nebo přimět hovno, aby se kutálelo do kopce.
„Viděli jste, jak mě vyfakovaly?“ naléhal Jim.
„Já jo,“ odpověděl William.
Harold si konečně vybavil správný text Hvězdnatého praporu a teď ho prozpěvoval pořád dokola.
„Prokrista, Harolde, zmlkni už,“ neudržel se William.
„Představte si,“ ozval se Jim s pohledem upřeným do zpětného zrcátka, „mně přijde, že zrychlujou. Snažej se nás dohnat.
Do pytle. Co když si zapíšou espézetku? Třeba už ji mají zapsanou. Zavolají poldy a táta mi pak ten zadek vlastnoručně zmaluje.“
„No, jestli si ji ještě nezapsaly,“ pronesl William, „tak už si ii nezapíšou. Tahle mašina sebou umí pěkně hodit a dostane nás odsud.“
Šlápl na plyn. Auto zamručelo, jako kdyby právě prožilo orgasmus, a vyrazilo skokem. Harolda to srazilo ze zadního sedadla na podlahu. „Hele, jdi někam,“ zaprotestoval.
„Máš mít zapnutej pás, ty debile,“ usadil ho Jim. Williamovo auto hltalo silnici před sebou. Přeletělo kopec, sklouzlo po svahu dolů jako sviňucha unášená vlnou a Jim si pomyslel Sbohem, tučňáci, načež se ohlédl. Nahoře na kopci byla vidět světla černého auta, které zrychlovalo a pohybovalo se trhaně, jako kdyby proskakovalo prostorem ve zlomcích vteřiny.
„Sakra,“ komentoval to William. „Ta jejich kára má taky slušnej výkon a plyn sešlápnutej až na podlahu.“
„Jaký je to auto?“ chtěl vědět Jim.
„Černý.“
„Cha! Promluvil expert.“
„Tak se předveď ty.“
Určit značku bylo nad Jimovy síly. Obrátil se, aby lépe viděl. Auto s jeptiškami už je mezitím dohnalo; obrovský automobil se za nimi držel jako přilepený a vnitřek Williamova vozu zářil v jeho světlometech jako kabaret v kasinu.
„Na co jim to sakra jede?“ žasl William. „Na hyperpohon?“
„Tyhle jeptišky se s tím neserou,“ přidal se Jim.
„Nechápu, jak se na mě můžou takhle lepit.“
„Zkus je vybrzdit. My jim ukážeme.“
„Takhle zblízka ne. Když to udělám, ukážeme jim leda, co máme ve střevech.“
„Takhle se chovaj jeptišky?“
„Tyhle jo.“
„Aha,“ utrousil Jim. „Už chápu. Halloween. To nebudou opravdický jeptišky.“
„Tak jim dáme co proto,“ ozval se Harold a když je jeptišky začaly předjíždět zprava, vydrápal se z podlahy na sedadlo a stáhl okénko. Zadní okénko černého auta sjelo dolů, Jim se k němu otočil a jeptiška, no, ošklivá tedy rozhodně byla, ještě ohyzdnější, než si zprvu představoval. Vypadala jako mrtvola a hábit neměla černobílý, ale fialovobílý, nebo mu to tak aspoň připadalo v záři světlometů a měsíčním svitu. Když ohrnula rty, ukázaly se dlouhé zuby, hnědé jako od tabáku. Jedno oko připomínalo shnilý karbanátek a chřípí měla rozšířené jako prasečí rypák.
„To není žádná maska,“ vydechl Jim.
Harold se vyklonil z okna, zamával rukama a houkl: „Vypadáš tak hnusně, že i ke svejm spoďárům se musíš plížit zezadu.“ V podobném duchu pak pokračoval dál a občas to dokonce skoro dávalo smysl, ale pak se jedna z jeptišek vzadu, ta u okna, nahnula a vyklonila se ven s kusem dřeva v rukou. Hábit se jí přitom shrnul k loktům a Jim si všiml, že má ruce tenké jako klacíky, bílé jako rybí břicho a sukovité lokty se jí ohýbají v opačném úhlu, než je obvyklé.
„Zalez,“ okřikl Harolda.
Harold zamával rukama a vypálil další šleh, načež se jeptiška ohnala prknem, které v jejích zvláštních rukou zasvištělo pod nečekaným úhlem a šleh Haroldovi oplatilo, když mu s třesknutím narazilo do lebky. S mladíkem to trhlo dopředu, takže přepadl horní půlkou těla přes okraj okenního rámu a narazil zvenku do dveří. Klouby prstů si rozdíral o asfalt, zadkem vězel v autě, jednu nohu měl opřenou o podlahu a druhou komíhal ve vzduchu.
„Ta jeptiška ho praštila,“ pronesl Jim. „Prknem.“
„Cože?“
„Seš hluchej, majzla ho.“
Jim si rozepnul pás, zaklonil se, chytil Harolda za lem trička a trhnutím ho vtáhl do auta. Haroldova hlava vypadala, jako kdyby mu ji zmáčkli ve svěráku. Byl celý od krve. „Ty vole, von je asi mrtvej.“
PRÁSK!
Jim sebou při tom zvuku trhl. Sklouzl zpátky na sedadlo a ohlédl se po jeptiškách. Přiblížily se natolik, že už mohly třískat prknem do Williamova auta; řidička na ně najížděla tím černým monstrem.
Další mávnutí prknem a boční zrcátko se rozletělo na kusy.
William se jim snažil ujet, ale černé auto se drželo stále vedle něj a tlačilo ho doleva. Srazilo je z dálnice do škarpy, kde jejich auto udělalo akrobatický přemet, sklouzlo po srázu a sjelo do lesa ve spršce bláta, listí a uschlého jehličí.
* * *
Jim procitl venku u auta. Jakmile se pohnul, všechno se kolem něj roztočilo, pak se pomalu zase ustálilo a dostalo pevné obrysy. Vyhodilo ho to ven stejně jako Williama, který ležel opodál. Z auta byl vrak převrácený na střechu, který pořád ještě rotoval a zpod kapoty mu unikala pára v obláčcích bílých jako bavlna. Nakonec se přestal točit jako staré hodinky, které nikdo nenatáhl. Čelní sklo bylo vysypané a troje ze čtyř dveří ležely poházené kolem.
Jeptišky zaparkovaly nahoře na silnici. Dveře auta se otevřely a jeptišky vystoupily. Byly čtyři nezvykle vysoké a kolena se jim při chůzi ohýbala podobně jako lokty na opačnou stranu. Kvůli hábitům, které měly na sobě, to nešlo poznat s určitostí, ale rozhodně to tak vypadalo a vzhledem k jejich loktům by to i sedělo. Ve světle měsíce byly bledé a těstovité jako tvaroh a čelisti měly snad ještě mohutnější, než když je Jim viděl předtím, nosy jako čarodějnice, až na ty obrovské prasečí nozdry, a záda prohnutá jako dlouhé luky. Jedna z nich pořád ještě svírala prkno.
Jim se přisunul k Williamovi, který se pokoušel posadit.
„Dobrý?“
„Snad jo,“ odpověděl William, který si ohmatával krvavý šrám na čele. „Těsně předtím, než to do nás napálily, jsem si rozepnul pás. Nevím proč. Asi jsem se chtěl hlavně dostat ven. Nějak mi to nemyslelo.“
„Podívej támhle,“ ukázal Jim.
Oba vzhlédli ke srázu. Jedna z jeptišek už scházela z dálnice ke zdemolovanému autu.
„Jestli se můžeš hejbat,“ podotkl Jim, „tak bychom sebou asi měli hodit.“
William se vyhrabal na nohy. Jim ho chytil za paži a napůl ho odtáhl do lesa, kde se opřeli o strom. „Všechno se točí,“ stěžoval si William.
„Hned to přestane,“ uklidňoval ho Jim.
„Musím si dát voraz, jinak to se mnou sekne.“
„Vydrž.“
Osamělá jeptiška, která sešla dolů, se sehnula za Williamovo auto, kam na ni už neviděli, a pak ji zahlédli, jak táhne Harolda za kotník zpátky do kopce. Jeho tělo sebou bezvládně pleskalo, jako kdyby měl zpřelámané všechny kosti.
„Proboha, viděls to?“ vyjekl William. „Musíme mu pomoct.“
„Je mrtvej. Rozrazily mu hlavu prknem.“
„Do prdele, člověče, to nemůže bejt pravda. Jsou to jeptišky.“
„Neřek bych. Rozhodně ne ten typ jeptišek, kterej máš na mysli.“
Jeptiška vytáhla Harolda nahoru, kde ho upustila u velkého vozu. Další jeptiška otevřela kufr auta, sáhla dovnitř a něco v něm nahmátla. Připomínalo to složené lehátko, jenom ne tak úhledné. Jeptiška to trhnutím vytáhla ven, hodila to na zem a bez meškání to nakopla. Složená věc se začala s klapáním a skřípěním rozkládat. Nejdřív se z ní vynořila dokonale kulatá hlava rotující na jakémsi stříbrném čepu. Když se přestala točit, zůstala na správném místě a ve správné pozici, jen maličko nakloněná doleva. Místo očí, úst a nozder měla obyčejné díry, jimiž prosvítalo měsíční světlo. Pak začala stoupat vzhůru, podpíraná rameny jako z věšáku na oblečení a klec připomínající hrudí pod nimi. Hrudník vypadal skoro jako ty staré konstrukce, na kterých se šily šaty, nebo možná jako klec určená pro cosi, co by v žádném případě nemělo utéct. Skřípot a klapot doprovázel i kostnaté boky a nakonec dlouhé vyzáblé nohy s ohnutými koleny a masivními, kovem orámovanými chodidly. Dlaně hůlkovitých rukou se pohupovaly až pod koleny a s cinkotem narážely do nohou jako větve stromu otírající se o okenní sklo. Celé to měřilo minimálně dva metry deset a podobně jako jeptišky to mělo obrácená kolena i lokty.
Jeptiška stojící u kufru opět sáhla dovnitř a vytáhla z něj něco velkého, co v nočním vzduchu tlouklo křídly. Svírala to jednou rukou za nohy zakončené spáry, zatímco věc zuřivě klapala zobákem, jak hledala, co by mohla klovnout. Volnou rukou pak jeptiška s pomocí pantu otevřela hrudník skládacího muže a když se dvířka klece rozletěla, vložila do ní tu černou okřídlenou věc, která se cukala jako srdce po koňské dávce adrenalinu. Díry, které měl skládací muž místo očí, se zalily rudým svitem, ústní otvor obrostly červovité rty, noc olízl jazyk dlouhý jako užovka a tmavý jako prsť, a pak se ozvalo hlasité popotáhnutí, jak nozdry nasály vzduch. Jedna z jeptišek se sklonila a nabrala hrst hlíny, kterou přitiskla k pažím skládacího muže; hlína se po nich šířila s rychlostí jedovaté pomluvy do všech směrů, vyztužila skládacího muže tělem země a obalila celou jeho kostru. Jeptiška, která ho vytáhla z auta, zvedla Harolda za kotník, jako by to byla jen nafukovací panna, zakroužila jím nad hlavou, mrskla jím do tmy kufru, pak zaklapla víko a zadívala se ke stromu, u něhož se ještě pořád vzpamatovávali Jim s Williamem.
Pak promluvila, ozvalo se něco mezi slovem a zakašláním, a skládací muž začal klopýtavě scházet po svahu. Jeho klouby při pohybu vydávaly zvuk nenaolejovaných pantů a zbytek těla chrastil jako plechovka se závěsnými šrouby. To vše doprovázel rachot šatních ramínek ohýbaných silnými pažemi.
„Utíkej,“ pronesl Jim.
* * *
Jim už začínal cítit bolest a došlo mu, že je pohmožděnější, než si myslel. Bolel ho krk. Bolela ho záda. Jedna noha bolela opravdu hodně. Asi si o něco narazil koleno. William, který běžel vedle něj a vyhýbal se stromům, si postěžoval: „Moje žebra. Asi je mám zlomený.“
Jim se ohlédl. V dálce, na kraji lesa, byl vidět skládací muž orámovaný měsíčním svitem. Pohyboval se zvláštními přískoky, jako kdyby v sobě měl pružinu, a postupoval rychle. „Nesmíme se zastavit. Blíží se.“
* * *
Les se táhl nížinou, v níž stála voda promísená s listím, takže teď běželi čvachtavým rozbředlým terénem a za sebou slyšeli jeho, skládacího muže, jak se přibližuje s praskotem končetin a vrzáním pantů a při běhu kolem sebe rozstřikuje vodu. Když sebrali odvahu aby po něm hodili okem, zahlédli ho, jak se hbitě proplétá mezi stromy jako nedílná součást lesa a uhání slušnou rychlostí na člověka, nebo snad věc své velikosti, dokud neseběhl až na samé dno nížiny. Tam už se jeho velká chodidla bořila hluboko do bahna a znovu se z něj vynořovala se zvukem, jako když celý vesmír nasává vzduch. Za několik okamžiků se však opět dostal do tempa, jeho pohyby nabraly na plynulosti a kroky znovu zrychlily.
Jim s Williamem nakonec doběhli k zalesněnému hřebenu, kde se jim podařilo vyprostit se z té břečky a vydrápat se nahoru, aby se mohli pohybovat volněji, i když to byl náročný výstup, při kterém se museli přitahovat za stromy vyrůstající z úbočí srázu. Když stanuli nahoře a ohlédli se, udivilo je zjištění, že se jim podařilo nepatrně zvýšit náskok před tou věcí. Pořád ještě byla notný kus vzdálená, kropenatá měsíčním svitem, a proplétala se houstnoucí stěnou stromů a podrostu. Stále však postupovala za nimi, pořád dál, neúnavně. Jim s Williamem se předklonili, opřeli se rukama o kolena a zhluboka se nadechli.
„Na druhým konci tohohle kopce je starej hřbitov,“ nadhodil Jim. „U vrakoviště.“
„Tam, cos pracoval loni o prázdninách.“
„Jo, tam. Hřbitov není tak zarostlej a dá se k němu rychle doběhnout. Zdrhneme na vrakoviště. Tam, co bydlí starej Gordon. Vždycky má u sebe pušku a navíc má toho psa, Trhače. Ten mě zná. Uvidíš, jak tu věc sežere.“
„A co já?“
„To zvládneš. Jsi tady se mnou. Tak pojď. Už tuším, kde jsme. Na ten hřbitov a do týhle části lesa jsem si chodíval hrát. Musíme sebou hodit.“
* * *
Postupovali čím dál rychleji, jak se Jim dostával do stále povědomějšího terénu. Nacházeli se blízko míst, kde bydlel jako malý a kde trávil hodně času pobíháním po okolí. Pak dorazili na lesní mýtinu vypálenou bleskem. Půda tam byla černá, nerostly na ní žádné stromy a do vzniklé průrvy se linul stříbrný měsíční svit jako rtuť vtékající do šálku.
Uprostřed mýtiny se znovu zastavili, aby se vydýchali, a William poznamenal: „Mně se snad rozskočí hlava… Hele, už to ani neslyším.“
„Je to tam. Podle mě si to nedá pokoj, ať už je to co je to.“
„Kristepane,“ ulevil si William a opět se zhluboka nadechl. „Nevím, jak dlouho to ještě zvládnu.“
„Ale zvládneš. Musíme to zvládnout.“
„Co to vůbec je, Jimbo? Co to sakra může bejt?“
Jim potřásl hlavou. „Znáš tu starou historku o černým autě?“ William zavrtěl hlavou. „Babička mi vždycky vyprávěla o černým autě, co křižuje Jihem po dálnicích a okreskách. V žádným okrese se nezdrží dlouho, ale vždycky tam někde venku je. O Halloweenu má prej špičku. A vždycky kdovíproč po někom pase.“
„Kecy.“
Jim s rukama opřenýma o kolena zvedl hlavu. „Tak si slez tam dolů a řekni tomu chrastítku, že jsou to všechno jenom kecy. Uvidíš, jak to dopadne.“
„Vždyť to nedává smysl.“
„Babička říkala, že to bejval černej kočár, předtím, než se z toho stalo černý auto, a předtím postava v černým na vraníkovi, a předtím jenom stín, co klapal, cvakal a skřípal. Říkala, že když se někdo ztratí, dostane ho to černý auto, černej kočár, ta věc na koni nebo ten oživlej stín. Ale vždycky je to jedno a to samý, akorát to vypadá jinak.“
„A ty jeptišky? Co byly zač?“
Jim zavrtěl hlavou, narovnal se a zkusmo se nadechl. „To nebyly jeptišky. Spíš něco jako… já nevím… antijeptišky. Jestli měla babča pravdu, může ta věc vypadat všelijak. Pojď. Tady nemůžeme zůstat.“
„Ještě chvilku. Jsem děsně utahanej. A myslím, že jsme to setřásli. Už to ani neslyším.“
V tu chvíli se jako na povel ozvalo chřestění, povrzávání a lupání končetin. William loupl očima po Jimovi, načež se oba beze slova rozběhli přes bleskem vypálenou mýtinu ke stromům. Jim se ohlédl a už to tu bylo, přebíhalo to mýtinu zalitou stříbrným měsíčním svitem, stále se to přibližovalo a neustávalo.
Utíkali. Před nimi se vynořily bílé kameny. Většina z nich byla nakloněná na stranu nebo povalená, jak je ze země vytlačily rostoucí stromy a prodlužující se kořeny. Byli u starého hřbitova a Jim věděl, že vrakoviště je tím pádem na dosah stejně jako Gordonova brokovnice a jeden hodně zlý pes.
Terén se opět začal stoupat, a to už William klesl na všechny čtyři a vyzvrátil nějakou černou kaši. „Panebože. Nenechávej mě tady, Jime… jsem vyřízenej… nemůžu ani… dejchat.“
Jim měl před Williamem nepatrný náskok a teď se otočil, aby mu pomohl. Jakmile uchopil Williamovu paži, aby ho vytáhl na nohy, přichrastil si to skládací muž, sevřel Williamův kotník a vytrhl mladíka z Jimova sevření.
Skládací muž s Williamem zatočil jakoby nic, třískl jím o strom, pak zavířil na místě a trhl jím jako bičem s takovou silou, až mu zlomil vaz a z Williamovy lebky vyletěla oční bulva. Poté udeřil Williamovým tělem do jednoho z ještě nepovalených náhrobků. Ozvalo se křupnutí, jako když upustíte skleničku, pak se skládací muž roztočil a mlátil Williamem o okolní stromy tak prudce, až z kmenů odletovala kůra a z Williama oděv a maso.
Jim vystřelil pryč. Utíkal tak rychle jako ještě nikdy, až konečně vyběhl z lesa a ocitl se na půdě zdrsnělá štěrkem.
Za ním se mezi stromy prodíral skládací muž, který se blížil velkými kroky a za sebou za kotník táhl Williamovo ztýrané tělo.
* * *
Z místa, kde stál, už Jim matně rozeznával vrakoviště a říkal si, že by to k němu mohl stihnout. Areál vrakoviště byl však obehnaný dva metry vysokým hliníkovým plotem. Žádná malá ohrádka. Pak si ale Jim vzpomněl na platan, který rostl u plotu na pravém konci vrakoviště. Starý pan Gordon pořád vykládal, jak ho jednou porazí, protože se bál, aby po něm někdo nepřelezl na vrakoviště a neukradl některý z jeho drahocenných autodílů, přestože kdyby to udělal, už by tam na něj čekala Gordonova brokovnice spolu s mohutným chrupem jeho psa. Jim naposledy viděl starého pána před půl rokem a doufal, že nepodlehl ambicím, že strom stále ještě stojí.
Když přiběhl blíž, uviděl, že platan vytrval a tiskne se k lesklému pásu plotu ohraničujícímu vrakoviště. Přes rameno zahlédl skládacího muže, jak se pohybuje přískoky jako nějaký králík na baterky a za sebou táhne Williamovo tělo, které nadskakovalo na zemi, když se ta věc hnala neúnavně vpřed. Tímhle tempem ho doběhne za pár vteřin.
Jim ucítil v boku bodnutí bolesti a napůl čekal, že se mu rozskočí srdce. Sebral veškeré zbytky sil, které v sobě měl, a jen doufal, že nezakopne.
Doběhl k plotu, vyšplhal na strom jako veverka, seskočil na střechu nějakého starého auta, od ní se odrazil a vrhl se k matnému přísvitu v okně boudy ze dřeva a hliníkového plechu, která stála mezi starými autovraky a haldami šrotu.
Když se k boudě přiblížil, vyřítil se mu s vrčením v ústrety Trhač, napůl pitbul, napůl prostě jen obyčejný velký hafan. Nebylo to nic lehkého, ale Jim se přinutil zastavit, sklonit se k němu, natáhnout ruku a oslovit psa jménem.
„Trhači. Ahoj, kámo. To jsem já.“
Pes zpomalil, sklonil hlavu a zavrtěl oháňkou.
„Správně. Tvůj kámoš Jim.“
Pes přiklusal k němu a Jim ho poplácal. „Hodnej pejsek.“ Pak se ohlédl přes rameno. Nic.
„Poběž, Trhači.“
Jim přiskočil k boudě a zabušil na dveře, které se vzápětí rozletěly. Za nimi stál pan Gordon v montérkách, jejichž šle se mu z jednoho ramene svezly na holé předloktí. Byl starý a skoro bezzubý, podsaditý a umaštěný jako vnitřek aut zaparkovaných na jeho vrakovišti.
„Jime? Co tady hergot děláš? Vypadáš příšerně.“
„Něco po mně jde.“
„Něco?“
„Je to za plotem. Zabilo to dva moje kamarády“
„Cože?“
„Zabilo to dva moje kamarády.“
„To? Nějaký zvíře?“
„Ne… To.“
„Zavoláme šerifa.“
Jim zavrtěl hlavou. „Volat šerifa už nemá cenu, než dorazí, bude pozdě.“
Pan Gordon se zaklonil a vytáhl z boudy brokovnici ráže dvanáct, kterou nabil pohybem předpažbí. Pak vyšel ven a rozhlédl se.
„Seš si jistej?“
„A jak. Ano, prosím. Jsem si jistej.“
„Tak to snad abys to šel omrknout se mnou a s mojí dvanáctkou.“
Gordon zamířil napříč vrakovištěm, rozhlížeje se napravo i nalevo. Jim se mu držel u levého lokte a Trhač klusal poblíž. Chvíli kráčeli mlčky. Potom se zastavili u řady havarovaných vozů a začali se rozhlížet. Kromě plotu, který se třpytil ve svitu měsíce na obou koncích řady, u níž stáli, nebylo vidět vůbec nic.
„Třeba je to pryč, ať to bylo cokoliv nebo kdokoliv,“ poznamenal Gordon. „Jinak už by po tom šel Trhač.“
„Podle mě to není cítit jako člověk ani jako zvíře.“
„Neděláš si náhodou ze staříka šoufky? To je nějakej halloweenovej for?“
„Kdepak. Dva moji kamarádi jsou mrtví. Ta věc je zabila. Je skutečná.“
„Tak co to teda ksakru je?“
Jako v odpověď se ozval zvuk připomínající skřípot obřího otvíráku na konzervy, pak se plotem protáhla dlouhá tenká paže skládacího muže a následoval další trhavý zvuk, když se začala zvedat a párat kov. Velký kus plotu vzal zasvé a odhalil tu věc zalitou měsíčním svitem, která pořád ještě za kotník svírala zbytky Williamova rozdrásaného těla.
Jim s panem Gordonem zůstali nevěřícně stát.
„Kurvafix,“ ulevil si Gordon.
Trhač zavrčel a rozběhl se k ní.
„Trhač si s ním poradí.“
Skládací muž pustil Williamův kotník a předklonil se. Když po něm pes skočil, chytil ho, otočil si ho, zabořil mu dlouhou ruku mezi chňapající čelisti a začal z něj vytahovat vnitřnosti. Ty pak rozmetal do všech směrů, jako když se rozhazují konfety ze sáčku. Nakonec obrátil psa naruby.
Když už v sáčku nic nezbylo, skládací muž se sklonil a připevnil si splasklého mrtvého psa na hák vyčnívající vzadu z toho, co měl místo kotníku.
„Bože můj,“ hlesl Gordon.
Pak ta věc opět zvedla Williama za kotník, udělala krok a zastavila se.
Gordon zvedl brokovnici. „Pojď si pro nakládačku, ty hajzle.“
Věc naklonila hlavu na stranu, jako by zvažovala jeho návrh, a pak se k nim šouravě rozeběhla s rachotem, skřípěním a mrtvým psem, který se jí pleskal kolem nohou. Její ústa, nic než otvor opatřený červovitými rty, se poprvé za celou tu dobu zkřivila do nápodoby úsměvu.
„Zdrhej, chlapče,“ vyzval Jima Gordon. „Tohle zvládnu.“
Jim neváhal. Otočil se, zakličkoval kolem aut k mezeře mezi dvěma fordkami s vypuštěnými koly zarostlými trávou, vklouzl za jednu z nich a schoval se. Natáhl se na břicho pro případ, že by z této polohy bylo něco vidět. Pod autem bylo trochu místa, a když vyhlédl mezi podvozky několika sousedních vozů, spatřil Gordonovy nohy. Ty přešláply do rozhodného postoje a Jim v duchu viděl, jak si starý pán opírá brokovnici o rameno.
V tu chvíli puška zaburácela a pak znovu. Ticho následované zvukem, jako když někdo trhá silný karton, pak křik a další trhavé zvuky. Jimovi se zatočila hlava a uvědomil si, že nedýchá. Zalapal po dechu a vzápětí strnul, jestli náhodou nezasípal moc hlasitě.
Panebože, proletělo mu hlavou. Utekl jsem, nechal to na panu Gordonovi a teď… Znejistěl. Třeba ty výkřiky vydával… on, skládací muž? Zatím však nebylo slyšet ani jeho supění, natož nějaké hlasové projevy.
Proplazil se po břiše jako ostřelovaný voják až k okraji podvozku a vyhlédl ven. Skládací muž rázoval mezi řadami aut a za sebou táhl za kotník to, co zbylo z Williamova těla. Ve druhé ruce, pokud se tomu tak dalo říkat, třímal pana Gordona, teď už značně pohublého, protože mu chyběla velká část vnitřností. Trhačovo tělo měl stále ještě napíchnuté na drátěný hák na patě a jak postupoval, vláčel jej po zemi.
Jim se odtáhl a začal se mezi auty plazit zpět. Když se odplazil dost daleko, zvedl se do podřepu a vyrazil pryč užší řadou, o níž měl za to, že by mohla skládacího muže zbrzdit; vlastně to byla spíš mezera než řada a když se mu podaří dojít až tam, kam se skládací muž nevejde, tak…
Ozvalo se hlasité zaskřípění a Jim se stále ještě v podřepu otočil, aby zjistil, odkud ten zvuk přichází. Skládací muž sevřel jedno staré auto, nadzvedl je za kapotu, zatímco zadek vozu stále spočíval na zemi, a teď se na něj díval. Když ho teď Jim viděl takhle zblízka, všiml si, že skládací muž je větší, než se původně zdál být, a taky zahlédl pružiny, obrovské pružiny, jež měly v měsíčním svitu stříbrnou barvu, jak vibrují těsně pod objemným trupem nestvůry. Skládací muž se musel natáhnout, aby auto uzvedl, a pružiny byly nyní vidět i v ohbích jeho kolen; tvořila ho směs dílů a součástek, jaké bývají běžně k dostání v autobazarech.
Jim na okamžik zkoprněl. Skládací muž otevřel ústa dokořán, víc, než u něj Jim dosud viděl, a uvnitř se mihla rotující ozubená kola spolu se záblesky jisker. Vzápětí už Jim běžel, utíkal mezi auty, skákal z kufru na kufr, drápal se po střechách a za ním uháněl skládací muž, který zvedal auta a odhazoval je s takovou lehkostí, jako by šlo o pouhé hračky.
Na protějším konci areálu byl vidět plot, k němuž Jim mířil. Když se přiblížil, myslel si, že už má vyhráno. U plotu zahlédl zaparkovanou starou chevroletku a byl si jistý, že dokáže vylézt na střechu, odrazit se, zachytit se plotu a seskočit na druhou stranu. Tím sice nezastaví tu věc, kterou má za sebou, ale třeba mu to poskytne chvilku, aby získal náskok.
Za zády slyšel skřípění a chrastění, které stále sílilo.
Před sebou měl řadu aut. Musí vyskočit na kapotu prvních pár, přeskákat po několika dalších, pak seskočit, zahnout doprava a pokračovat rovnou k chevroletce u plotu.
Něco ho zprudka srazilo na zem a on zjistil, že nemůže popadnout dech.
Pak ho něco znovu bolestivě udeřilo do prsou.
Chvíli mu trvalo, než se zorientoval, ale pak pochopil, že leží mezi dvěma auty a nad ním stojí skládací muž, který se po něm rozmachuje dvojicí mrtvol, jako kdyby to byly mokré ručníky. To ona ho srazila, těla sloužící jako biče.
Jim zmobilizoval síly, o kterých ani nevěděl, že je má, a vyškrábal se na nohy, zrovna když vedle něj narazilo do země tělo pana Gordona. A to už zase běžel, jen kolem ucha mu ještě prosvištělo Williamovo tělo, které ho o vlásek minulo.
Před ním se vynořil chevrolet. Vyhoupl se na kapotu, pomáhaje si přitom rukama i nohama, a vyskočil na střechu. Ucítil, jak ho něco zatahalo, ale hned se tomu vytrhl, ani se nezastavil. Skočil ze střechy, zachytil se na plotě a natáhl ruce přes horní okraj pletiva. Drát se mu zařízl zespoda do paží, ale Jim se tím nenechal odradit a vytáhl se nahoru. Najednou byl na druhé straně a seskakoval na zem, ani nevěděl jak.
Dopadl s pocitem, jako by mu pravé chodidlo prostřelila kulka. Došlo mu, že je na pravou nohu bosý a že to zatahání byl skládací muž, který se sápal po jeho chodidle, ale nakonec z něj jen stáhl botu. V tuhle chvíli mu však mnohem větší starosti dělala ta bolest. O žádnou kulku nešlo. Při dopadu na zem špatně došlápl a zlomil si nohu. Strašně to bolelo, ale přesto pokračoval dál a po několika krocích už kulhal, hrozně kulhal.
Před sebou viděl dálnici, slyšel, jak plot za ním povoluje a věděl, že je po všem, že už je po všem, protože mu došel benzin, měl píchlou pneumatiku a každou chvíli se mu zavaří motor. Dýchal přerývaně a v lebce mu bušila krev jako rabiát snažící se prorazit ven.
Pak zahlédl světla, která se rychle sunula po dálnici. Velký kamion značky Mack se k němu řítil s větrem o závod. Možná by Jimovi někdo pomohl, kdyby se mu podařilo kamion zastavit, možná.
Dopotácel se doprostřed dálnice, přímo do světel kamionu, zamával rukama, střelil pohledem doleva…
… a uviděl ho. Skládacího muže. Byl jen dva metry od něj.
Kamion byl jen o něco málo dál, ale pohyboval se rychle, a to už se po něm skládací muž natáhl a zásah kamionem byl jistý a Jim se odrazil dobrou nohou, uskočil a uslyšel rachot, jako když ze schodů spadne krabice s nádobím.
* * *
Jim ucítil závan, jak se k němu hnal kamion, ale stihl to včas. Skládací muž ne. Když Jim uskakoval, mimoděk se otočil a uviděl, jak to skládací muž schytal.
Do všech stran se rozletělo dřevo, pružiny a čepy.
Kamion přejel skládacího muže a přešel do smyku, jak řidič šlapal na brzdy, které nebyly sestrojené pro rychlé brzdění. Z gum se kouřilo, brzdy kvílely a zadek kamionu sebou smýkal.
Jim dopadl na krajnici, zvedl se a odkulhal do přilehlého křoví, kde o něco zakopl, padl na zem a svalil se na záda. Zadkem vězel ve škarpě, zády se opíral o sráz a vyhlížel přes nízké keře, které rostly v příkopu, Po obou stranách dálnice se tyčilo několik lamp, takže byla dobře osvětlená, a Jim viděl, jak na vozovce leží skládací muž nebo spíš jeho součásti rozeseté všude kolem. Vypadalo to, jako kdyby se tady rozsypalo nějaké zaneřáděné železářství. Uprostřed dálnice leželi William, Gordon a Trhač.
Mohutný trup skládacího muže, který nějakou záhadou přestál náraz kamionu, se zachvěl, rozlomil a Jim spatřil, jak se z něj se zaskřehotáním vznesla ta okřídlená věc. Sevřela těla Williama i pana Gordona, každého jedním spárem, zobákem napíchla psa a navzdory faktu, že by při své velikosti nemohla takovou váhu unést, uskutečnila nemožné a vzlétla s nimi k noční obloze, kde ihned splynula s tmou.
Jim natočil hlavu. Viděl dálnici, viděl, jak řidič vylézá z kamionu a rázným krokem se blíží k místu nehody. Stále přitom zrychloval, a když k němu došel, sklonil se k součástkám skládacího muže. Zvedl jednu z pružin, prozkoumal ji a pak ji odhodil. Zahleděl se ke škarpě, v níž ležel Jim, ale chlapci se zdálo, že ho asi nevidí přes křoviny, které měl před sebou.
Už se chystal vykřiknout, když řidič kamionu zařval: „Málem jsi mě zabil. Málem jsi zabil i sebe. Možná jsi fakt zařval. Jestli mi přijdeš pod ruku, tak zařveš každopádně, ty blbče vypatlanej. Vytřískám z tebe duši.“
Jim se ani nepohnul.
„Vylez, ať tě můžu dorazit.“
Bezva, pomyslel si Jim, nejdřív skládací muž a teď mě ještě chce zabít kamioňák. Kčertu s ním, kčertu se vším, načež položil hlavu na zem, zavřel oči a ztratil vědomí.
* * *
Řidič po něm nakonec nepátral, a tak když se Jim probudil, byl už kamion pryč a obloha se začínala projasňovat. Kotník ho bolel jako čert. Sehnul se a prohlédl si ho. Ve tmě toho moc vidět nebylo, ale přišlo mu, že je velký jako kanalizační trubka. Řekl si, že až se trochu vzpamatuje, mohl by vykulhat nebo se vyplazit na krajnici a stopnout si pomoc. Někdo mu přece zastavit musí. Zatím na to byl však příliš zesláblý. Znovu se natáhl a už se chystal zavřít oči, když zaslechl nějaký hukot.
Vyhlédl na dálnici a uviděl světla blížící se ze stejného směru, z jakého předtím přijel kamion. Strach mu přeběhl po zádech jako pavouk. Přijíždělo černé auto.
Vůz zarejdoval ke kraji dálnice, zastavil a jeptišky vystoupily. Větřily, vyplazovaly dlouhé jazyky a olizovaly mizející tmu. S neskutečnou rychlostí a hbitostí posbíraly součástky skládacího muže do pytle, který položily doprostřed vozovky.
Když byl pytel plný, jedna z jeptišek do něj vsunula dlouhou nohu, aby jeho obsah udusala, pak ji zase vytáhla, zašněroval pytel, roztočila ho nad hlavou a několikrát jím udeřila do vozovky. Pak pytel pustila a poodstoupila. Další jeptiška ho nakopla. Jiná ho znovu otevřela, sáhla dovnitř a vytáhla z něj skládacího muže. Jimovi vynechalo srdce. Skládací muž byl zase sestavený dohromady. Jeptiška ho však nerozložila. Otevřela kufr auta a hodila skládacího muže dovnitř.
Pak se otočila, zadívala se jeho směrem, natáhla ruku a zůstala stát. Z posledních zbytků temnoty se vynořila ta okřídlenost, která jí přistála na ruce. Pořád ještě svírala v drápech těla Williama i pana Gordona a v zobáku držela psa. Všichni tři bezvládně viseli, jako by nebyli těžší než obyčejné hadry. Jeptiška uchopila ptáka za nohy a přihodila ho i s jeho nákladem do kufru. Pak zaklapla víko. Zahleděla se do míst, kde ležel Jim. Vzhlédla k nebi a otočila tvář k vycházejícímu slunci. Pak trhla hlavou zpátky k Jimovi a natáhla dlouhou paži, z níž se jí shrnul hábit. Ukázala na něj kostnatým prstem a mírně se předklonila. V téhle pozici pak zůstala, dokud se k ní nepřipojily ostatní, aby rovněž ukázaly Jimovým směrem.
Bože můj, pomyslel si Jim, ony o mně vědí. Vidí mě. Nebo mě větří. Nebo mě vycítily. Ale vědí o mně.
Obloha zesvětlala a jeptišky přestaly ukazovat, když se na okamžik vyrýsovaly proti ní.
Spěšně nastoupily do auta. Vypadalo to, jako by poslední zbytky tmy vsakovaly do půdy a ustupovaly červánkům. Dušičková noc byla u konce. Motor zaburácel a auto se rozletělo. Jim sledoval, jak ujelo prvních pár metrů a pak už najednou nebylo vidět. Rozplynulo se jako mlha. Zůstal jen rozbřesk a vycházející slunce.
Poprvé vydáno v antologii Haunted Legends sestavené Ellen Datlowovou a Nickem Mamatasem roku 2010.
Přeložila Daniela Orlando
