Dnes v noci se mi opět zdálo o ženě se světlými vlasy. Snažila se mi sdělit něco důležitého, ale já si po probuzení pamatuji vždy jen její plavé vlasy, nic víc. Ty vlasy jsou jasné jako sluneční záře, dlouhé jako vodopád a rovné jako stromy, co rostou na Planině. A ještě si pamatuji její oči, jsou průzračné a modré jako Tůň nedaleko Močálů.
Ale co mi žena říká, si vybavit nedokážu.
Dnes ráno jsme se se Sovičkou vydali na lov k Močálům. Vstali jsme ještě před svítáním, ohřáli si zmrzlé dlaně uhlíky z ohniště, vyzbrojili se lukem, šípem a pastmi, a vyrazili.
Na Močálech je jedna věc divná: není v nich žádná voda! A přece v nich lidé mizí beze stopy. Nechodím tam rád. Ale nic jiného nám nezbývá, když máme hlad, a to je často. Močály jsou jediné místo, kde ještě žijí zvířata a ptáci. Pravda, některá jsou jedovatá, jiná nemocná, a všechna bez výjimky bojují o svůj život stejně jako my lidé. Mému příteli ukousl ulk palec u nohy, a podle toho dostal jméno. Jiní přátelé měli menší štěstí, stali se sami potravou úlků nebo medojedů. Nebo mrchožroutů. Jak je nenávidím! Mají lidské oči, ale tím podoba s námi končí. Chovají se jako zvířata! V době nouze požírají svá vlastní mláďata, žijí v tlupách a jejich zvyky jsou spíše opičí. I jejich inteligence. Nejsou tak chytří jako Palec nebo já. Ale je jich víc, mnohem víc…
Sovička jde přede mnou a našlapuje tak tiše, že slyším jen vlastní dech. Vidí i v noci a dokáže napodobovat noční ptáky, což je náš smluvený signál pro případ nebezpečí. Já umím napodobit jen jeleny v říji… Sovička o mně říká, že jsem až příliš chytrý. Prý mezi ně nepatřím. Prý jsem musel spadnout z nebe. A prý na hlavu, takhle, buch!
Vždycky, když to předvádí, směju se jako blázen.
Jsem padlý na hlavu…
Ale možná má Sovička pravdu. Zdají se mi divné sny a jsem chytřejší než ostatní. Předčím dokonce i Palce, a to je nejzkušenější a nejzručnější lovec našeho kmene. Palec umí napočítat do dvanácti a při hře na lov si pamatuje deset zvířat. Já si jich pamatuju dvacet. A počítám do dvaceti devíti. Zvládl bych i víc, ale nevím, jak se řekne to následující číslo. Nikdo z našeho kmene to neví, ani stařešina Šedý vlk. Náš kmen čítá dvacet devět a osm mužů žen a dětí. Znát větší čísla by se mi hodilo… Nikdo ani neví, odkud se vzali mrchožrouti a jestli dřív byli lidmi a jestli se s nimi nestalo něco zlého… Mrzí mě, že nevím, co jsou to hvězdy a proč vlastně svítí. Nevím ani, proč se všechny na nebi otáčejí, vycházejí na obzor a zase zapadají, až na skupinku sedmi hvězd přímo nad hlavou. Ty jsou stále na stejném místě. A nevím, kdo byly ty podivné bytosti, co z nich podle pověstí přilétly a navštívily můj kmen ještě dřivé, než jsem se narodil…
Ale jednou na to všechno přijdu.
Slibuju.
***
Přitiskla jsem čelo k chladnému plexisklu. Za ním už bylo jen vakuum kosmického prostoru, myriáda hvězd a mezi nimi šest jasně zářících O ‚Neillových světů – deset kilometrů dlouhých stanic ve tvaru válců, na něž se lidstvo uchýlilo po Velké Katastrofě. Každý z nich se stal útočištěm dvanácti milionů lidí.
Ale co je to proti devíti miliardám před dvěma staletími…
O něco níž se odvíjelo od naší Stanice Jedna třicet centimetrů široké fullerenové lano, které zdánlivě mizelo v temnotě, ale ve skutečnosti sahalo až na povrch modrobílé planety pode mnou.
Země… Je tak nádherná, jako drahokam…
„Alice!“
Leknutím jsem se otočila.
„Zase se na ni díváš?“ zeptal se Michael. Neznělo to vyčítavě, spíš odevzdaně.
Ani jsem si nevšimla, že přišel. Neochotně jsem se obrátila k Zemi zády a přešla k baru. Mé apartmá mělo jako jedno z mála výhled přímo do vesmíru, privilegium, za které vděčím svému otci, respektive jeho bývalému postavení v čele Akademie věd.
Jen jsem pokrčila rameny a otevřela si červené víno. „Dáš si něco?“
„Ne, děkuji.“
Z toho, jak rozpačitě přešlapoval ve dveřích, jsem okamžitě pochopila, co se mi chystá říct…
„Zasedání skončilo,“ začal můj muž a nervózně se poškrábal na bradě schované v hnědých vousech. „Rada se rozhodla jednomyslně.“
Najednou mi zase byla zima. Otřásla jsem se a obrátila do sebe celou sklenici.
Michael konečně vešel dovnitř a objal mě svými medvědími tlapami. Je dobře o hlavu vyšší než já.
„Moc mě to mrzí…,“ zašeptal mi do ucha.
***
Nastražili jsme pasti nedaleko Tůně, kam se chodí napájet vysoká zvěř, a také na Jetelové mýtině. Pokud nám bude přát štěstí a vyhnou se nám mrchožrouti, za soumraku najdeme v osidlech srnku, menšího ulka, zajíce nebo alespoň koroptev.
Do té doby budeme čekat v úkrytu z listí. Většinu času jen ležím, vychutnávám omamnou vůni zralých ostružin a pozoruju oblaka. Fascinuje mě, jak mění tvar. Jaká síla je žene vpřed a dokáže je takhle rozcuchat? Sovička mezitím hlídá, protože nedokáže spát. Je to její vada, pro kterou ji chtěli v kmeni před časem utratit. Byl jsem tehdy proti. Snad proto mě má tak ráda…
Šedý vlk mi říká Adam a prý to nějak souvisí s bájným počátkem lidstva. Příliš o tom nepřemýšlím. A pro ostatní jsem jednoduše Lysák, protože mám na těle méně chlupů, a ty jsou ke všemu světlé. Rodiče jsem nikdy nepoznal, a tak se o mě od narození staral Šedý vlk a za matku mi sloužily všechny ženy kmene. Ale Šedý vlk je už příliš starý, aby dokázal uspokojit mou nehasnoucí zvědavost. Téměř nic si nepamatuje, jen polehává nebo spí, a odbývá mě skuhráním, že jej nesnesitelně pálí v kloubech, a ať mu tedy místo řečí raději přinesu nějakou léčivou bylinu…
Smířil jsem se s tím, že na své otázky si musím najít odpovědi sám, stejně jako se sám starám o svou obživu. Jsem přece dospělý –
A jednou budu hlavou celého kmene…
***
Orbitální zdviž LI je naším posledním poutem se Zemí. A zítra bude definitivně ukončen její provoz.
Tak rozhodla Rada.
Zdviž nebyla použita už dvacet let a náklady na její údržbu jsou příliš velkou zátěží pro společenství Stanice, která se musí zaměřit na řešení důležitějších problémů souvisejících s přežitím lidstva. Naše základny na Měsíci bojují o přežití. Na Stanici 4 došlo k povstání a bylo s ní ztraceno spojení. Naše stanice trpí nedostatkem nerostných surovin, nemocemi a přelidněním. Navíc již nelze doufat, že by zdviž mohla být použita kýmkoli ze Země.
Tolik oficiální zdůvodnění.
Pokusila jsem se potlačit příval slz, které se mi draly z očí.
Marně.
Bylo mi teprve osm, když do stejné zdviže nastoupili mí rodiče, aby se zúčastnili projektu Úsvit.
Pro někoho úsvit, pro jiného děsivý soumrak…
Dvanáct vědců, doprovázených stejným počtem vojáků, se tehdy dobrovolně nechalo vysadit na zemském povrchu s cílem zjistit, zda se podmínky na Zemi zlepšily. To byla otcova Teorie návratu: podle ní uběhlo od Velké Katastrofy tolik času, že zmutované formy pozemského života prošly přírodním výběrem, při němž byly ty nejhorší mutace vyhlazeny a zemský ekosystém se stabilizoval natolik, že návrat lidí na povrch je opět možný. Většina lidstva vymřela krátce po katastrofě, a ti, co přežili, se rozdělili do dvou skupin. U té první došlo k regresi v evoluci druhu Horno na úroveň pravěku. A ta druhá skupina… Mulbeckeerův virus z nich stvořil polozvířecí mutanty, kteří převzali vládu nad světem…
Podle nejnovějších výzkumů už neměl být M-virus lidem nebezpečný. Nikdo se však nepokusil vkročit na Zemi po celá dvě století, ačkoli čas od času byla situace na povrchu monitorována roboty, kteří se na Zem dostávali zdviží. A přiváželi zpět velmi znepokojivá data…
Máma, slavná genetická, mi při nástupu do kabiny vesele zamávala, jako by se nic zvláštního nedělo. Táta byl z jiného těsta, ten se tvářil vážně a věnoval se spíše svým kolegům.
„Vrátíme se nejpozději za měsíc,“ tak zněla jeho poslední slova, když jsem se chvíli předtím na chodbě rozplakala. „Neboj se nás s mámou, my si poradíme…“
Od té doby uběhlo dvacet let a zdviž zůstávala nehybná.
Zdola se neozval jediný signál.
Že něco není v pořádku, jsem pochopila po dvou dnech, když spojení s výzkumnou skupinou zůstávalo i přes veškeré úsilí mrtvé. Po měsíci se na chodbách šeptalo o neúspěchu a neštěstí. Po půl roce ustal i šepot.
Dvacet čtyři životů bylo očividně ztraceno. A s běžícími léty zbývající zrnka pochybností mizela, až se proměnila v pochmurnou jistotu. Na Stanici 1 už nikdo v návrat vědců nedoufal.
Jenom já…
***
Původně jsem se z Ceremoniálu omluvila. Ale nakonec mě stejně přemohl sentiment…
U zdviže se shromáždila téměř celá Rada Stanice včetně guvernéra Frederika Jollieta. Byl tu i nejlepší otcův přítel a kolega Vladimír Sérge, nynější předseda Akademie věd, dostavili se další známí vědci a politici. Můj manžel byl jediným členem Rady, který zde chyběl, protože měl neodkladné jednání v Zásobovací sekci.
Snad to bez něj zvládnu…
Když jsem se k nim přiblížila, hovor ztichl a muži i ženy mi utvořili místo téměř uprostřed. Guvernér třímal v ruce kleště, kterými za pár minut symbolicky přestřihne poslední pupeční šňůru s naší matičkou Zemí. Přítomna byla samozřejmě i horda novinářů a několik televizních štábů.
Do zahájení ceremoniálu zbývalo dvacet minut. Věděla jsem, že guvernér nejprve přivolá výtah, který v současnosti dlí v bezpečné výšce tří kilometrů nad povrchem. Až výtah přijede, technici jej demontují. Všechny stanice se potýkají s nedostatkem kovů, a ani výtah nemůže přijít nazmar, ačkoli jde jen o pár tun železa, mědi a hliníku…
A pak dojde k přerušení fullerenového vlákna. Navždy.
Sbohem, Země…
Guvernér zmáčkl červené tlačítko. Kontrolní místnost zdviže zaplnilo mechanické bzučení. Výtah se rozjel.
Moment!
Zamrkala jsem na ovládací panely.
Mám vidiny?
Výtah se rozjel, ale dolů!
Někdo přivolal výtah! Někdo ze Země!
***
Ulovili jsme pět koroptví a jednu veverku. Sovička si vesele pískala a já se nemohl dočkat, až předvedeme svůj úlovek celému kmeni. Večer se bude jeskyní linout vůně pečeného masa a v žaludku ucítím příjemné teplo…
Ale osud rozhodl jinak.
Nejprve nás varoval les. Byl zvláštně tichý, jako by byla nejhlubší noc, a přitom jsme se vraceli ještě za světla, hvězdy ani Měsíc dosud nevyšly. Potom jsem zaslechli tlumené skřeky, ze kterých nám naskočila husí kůže.
A pak Sovička vpředu zahoukala jako výr…
Stalo se to nejstrašnější, co si člověk může představit.
Mrchožrouti objevili naši jeskyni!!
Skryli jsme se do kapradin. Sovička se ke mně přitiskla celým tělem a třásla se tak, že jsem se začal bát, že nás ti prašiví vetřelci odhalí.
I v padajícím soumraku jsme rozeznali hemžení černých postav mezi kmeny bříz a buků. Mrchožroutů musely být desítky! Pohybovali se tiše a v předklonu, někteří po čtyřech, jiní po dvou, skoro jako lidé, až na tu jejich srst a medvědí tváře, z nichž jen oči byly lidské, ale bez jakéhokoli výrazu nebo citu. A že to vím, protože jsem se s několika setkal tváří v tvář. Naštěstí většina z nich neumí používat luk ani nůž, nosí nanejvýš kamennou sekeru. A tak jsem neměl problém je zabít…
Mrchožrouti postupovali strání nahoru, tam, kde končil les a začínala skalní bariéra s jednou nenápadnou malou puklinou, která se uvnitř masivu rozšiřovala na prostornou jeskyni…
Jak se o nás dozvěděli?!
„Musíme je varovat!“ zapípala Sovička.
Zavrtěl jsem hlavou. Černé hřbety se míhaly na pozadí skal a vrhaly dlouhé, pochmurné stíny.
„Už je pozdě,“ zašeptal jsem. A přidal jedno slovo, které mě naučil Šedý vlk.
„Amen.“
***
Všichni jsme se nahrnuli co nejblíže k obrazovkám.
„Možná došlo jen k náhodnému elektrickému impulsu v obvodech. K nějakému zkratu…,“ pokusil se zmírnit všeobecné nadšení jeden z inženýrů.
„Nemohlo to spustit nějaké zvíře?“ zamumlal někdo.
„Myslíte, že by zdviž mohl přivolat třeba pták? To se mi nezdá pravděpodobné,“ odpověděl další hlas.
„Za jak dlouho dosáhne zdviž povrchu?“ zeptal se Sérge.
„Asi za sedmdesát sekund, pane.“
„Fungují ještě identifikační procedury?“
„Ano, pane. Spustí se, jakmile člověk vstoupí do zdviže. Včetně testu ĎNA.“
Na okamžik se rozhostilo ticho.
V myšlenkách jsem se přenesla na Zemi, na místo stejně tajemné a neznámé jako nejvzdálenější končiny vesmíru. Spustil výtah někdo úmyslně? A kdo je ten někdo? Co se vlastně stalo se zbytkem lidstvem tam dole po dvou stoletích? Žijí ještě, vymřeli, nebo pokračují v smrtelném tanci genetických mutací jako většina fauny a flóry?
„Jen aby to byl člověk…“ zabručel někdo a mimoděk tím vyjádřil obavy všech přítomných.
Zdviž zastavila a téměř okamžitě se zase rozjela vzhůru.
„Ach…“
Za tak krátkou dobu do ní nemohl nikdo nastoupit. Technik měl pravdu. Zdviž jen zareagovala na nějaký náhodný elektrický šum…
Zklamání se přeneslo i na ostatní, dokonce i jinak věčně dobře naladěný Jolliet se přestal usmívat. Všichni klopili hlavy zasmušile k zemi.
Bože, proč mě takhle trápíš? Nevytrpěla jsem snad za ty roky dost?
„Identifikační procedury zahájeny,“ ohlásila obsluha zdviže.
To mě překvapilo. Pokud je zdviž prázdná, není co identifikovat…
„Máme pozitivní výsledek!“ vykřikl někdo od přístrojů. Srdce mi poskočilo z hrudi až do krku.
„Ve zdviži je jedna osoba!“
***
Už tři dny a noci přežívám sám uprostřed Močálů. Je mi zima, trápí mě hlad, žízeň a noční můry…
Ještě pořád mi zní v uších křik, nářek a smrtelné kvílení členů našeho kmene. Myslím, že tu noc nepřežil nikdo. Šedý vlk odešel za svými předky, společně se svými ženami, dětmi a dalšími lovci.
Zůstal jsem jen já a Sovička.
Jenže Sovičku zasáhl při útěku od jeskyně zbloudilý šíp těsně pod lopatky. Pohřbil jsem její tělo do jedné z bažin, aby na ně mrchožrouti nedosáhli.
Na celém světě, který jsem znal, zůstal naživu už jen jeden člověk.
Já sám…
***
Na chodbě před zdviží vyrostlo improvizované vědecké pracoviště se spoustou počítačů, obrazovek, monitorů, optických kabelů a snímačů. Objevili se tu technikové, inženýři, genetici, historikové, psychologové i odborníci na komunikaci. Každý z nich se snažil přispět ke zdárnému konci této výjimečné situace radou nebo pouhou přítomností. Muži a ženy u přístrojů mezitím v horečném tempu shromažďovali údaje.
„Máme první ID našeho cestovatele!“ zvolal jeden z techniků.
Všichni jsme se nahrnuli k monitorům. Ceremoniál i televizní štáby byly pro tuto chvíli zapomenuty. Rameno na rameno se tu mačkal guvernér s uklízečkou a reportérem…
„Je to člověk, muž, hmotnost sedmdesát tři kilogramy.“
„Věk?“ zvolal někdo.
„Moment…“
Zavládlo napjaté ticho.
Tátovi by dnes bylo třiašedesát. Bože, ať je to on!
„Potvrzeno: muž, věk devatenáct let!“
„Cože? Devatenáct?“ vyhrkla jsem. „To nedává smysl…“
Opustila jsem své místo v hloučku zvědavců a přešla ke galerii, která sousedila se sekcí zdviže. Obrazy mě odjakživa uklidňovaly.
Tady můžu v klidu přemýšlet. A vstřebávat zklamání…
Vladimír si musel všimnout mého odchodu, protože mě za pár minut následoval svým rozvážným krokem. Po odchodu rodičů se stal mým oficiálním poručníkem. Vychoval mě a i v dospělosti se mi snažil pomáhat. Možná proto, že neměl vlastní rodinu. Jen díky němu jsem vystudovala a našla si současnou práci v Biologickém ústavu. Zastavil se kousek přede mnou, zamyšleně na mě pohlédl a pokýval šedivou hlavou, jako by došel k nějakému závěru. Jeho světlé oči se ještě více rozjasnily.
„Naopak, Alice,“ řekl. „Myslím, že to naprosto dává smysl,“ kývl paží k vědcům. „Pojďte, podíváme se, jestli už nemají DNA našeho návštěvníka.“
***
V Močálech se vyskytuje zvěř, ale není tu voda k pití. Nejbližší zdroj vody je v Tůni, jenže tam mohou číhat mrchožrouti. Proto musím až k řece pod Černým vrchem. Od dětství jsem o něm slýchal neuvěřitelné množství pohádek. A všechny do jedné byly strašidelné…
Černý vrch je sídlem démonů, kteří občas dělají nevysvětlitelný rachot a vysílají podivné světlo, které má zřejmě zmást lovce a přivést je démonům do spárů. I během dne tam srší blesky a démoni vystupují z Vrchu na nebe anebo sestupují z nebe dolů na zem. Jeden z lovců našeho kmene kdysi u ohně vyprávěl roztřeseným hlasem o svém setkání s jedním takovým démonem. Mluvil prý lidskou řečí, ale jeho postava nebyla ani trochu lidská… Démoni občas roztrousí po okolí podivné předměty, jejichž účel je naprosto neznámý. Jeden z těch předmětů dokázal mluvit i zpívat, slyšel jsem to na vlastní uši! Já sám jsem se tam dvakrát nebo třikrát vydal. A přinesl si odtud nůž. A ne ledajaký. Je tak ostrý, že jen nepatrné říznutí vede k vykrvácení. Nepouštím jej z ruky ani ve spánku. Jsou na něm vyryty nějaké značky, snad kouzla. Nikdo neví, co znamenají. Pro mě znamenají mnoho: můj život. A démonů se nebojím. Ani Šedý vlk na podobné povídačky nevěřil. Jednou v zimě mi vyprávěl o nepozemských bytostech, které prý na tom místě sestupují z nebes, aby se podívaly na nás a náš svět. Nejsou zlé a chtějí nám prý pomoci. Dokonce navštívily i náš kmen, ale nezůstaly u nás dlouho. Nakonec se ztratily v lesích a nikdy se už neukázaly, až na jednu světlovlasou ženu, která pak s kmenem žila téměř rok. Možná je to ta, co se mi o ní pořád zdá…
Černý vrch je strašidelný i za dne, natož v noci. Ale bez vody bych zemřel žízní, a proto tam musím.
Ale Černý vrch podivný je, o tom žádná… Kromě barvy, která se do zelených lesů vůbec nehodí, je podivně souměrný, asi jako kola na hladině Tůně, když do ní spadne kámen. A nahoře, přímo na špici, stojí ten nejzvláštnější strom, jaký kdy kdo viděl. Má tenký, úplně černý kmínek, který je tak vysoký, že není možné dohlédnout jeho konce. Ta věc ve mně probouzí zvláštní zvědavost. Moje hlava by to místo ráda prozkoumala. Ale nohy říkají „ne“. Je to zakleté místo. A já mám jiné starosti. Potřebuji vodu. A ta teče na úpatí Vrchu, ne ňa jeho vrcholu.
Čím víc jsem se blížil k Černému vrchu, tím větší brnění jsem cítil v kloubech a na rukou mi naskakovala husí kůže…
Jenže prázdný měch s vodou a sucho drásající hrdlo mě pokaždé popohnaly vpřed. Už jsem slyšel řeku, její typické hučení a ještě blíže vzteklý řev, který vydávala při zběsilém běhu přes kameny. Do západu slunce už mnoho nechybělo. Musím nabrat vodu a vrátit se do bezpečí Močálů ještě za denního světla. V noci by se mohly stát Močály osudnými i mně…
Řeka je tak široká, že by ji nepřeklenul ani ten nejvyšší smrk, pokud by přes ni spadl. Pod Vrchem však vytvářela meandr, v němž se bouřlivé vody uklidňovaly a člověk nemusel mít strach, že jej strhne proud. Sešplhal jsem prudkým srázem pokrytým kapradinami a lopuším. Dole jsem nabral chladivé tekutiny až po okraj měchu, teprve potom jsem se napil.
Voda chutnala báječně.
Zažehnaná žízeň poněkud otupila mou ostražitost. Vychutnal jsem si třpytivé odlesky slunce na hladině a znovu se napil. Neměl jsem tam sedět tak dlouho. Když jsem vyšplhal lopuším nahoru, v dálce se ozvalo tlumené mručení. Zježily se mi chloupky na zátylku.
Mrchožrouti jsou tu!
Dal jsem se do běhu.
Nevím proč, ale nohy mě samy nesly nahoru…
První z prašivých mi zkřížil cestu už po prvních krocích. Poslal jsem jej do pekel bodnutím nožem mezi žebra. I tak mě ale stačil zdržet. A každý okamžik mohl mít cenu života…
Prchal jsem vzhůru skrz větve bříz a buků, po svažité klouzající hlíně, která snad kdysi bývala kozí stezkou, a za mnou se sléval proud téměř dvou tuctů chlupatých černých hřbetů, dychtivých mého masa a krve…
Nikdy jsem neběžel rychleji…
Ale co pak, co až budeš nahoře?
Na to teď nemysli a utíkej!
Tak jsem se soustředil, abych neklopýtl nebo neuklouzl, že jsem přehlédl dva mrchožrouty, kteří mi mezitím nadběhli seshora.
První na mě seskočil ze stromu. Před očima se mi mihla černá skvrna, instinktivně jsem se přikrčil a uskočil stranou. Mrchožrout mě zasáhl do ramene. Ztratil jsem rovnováhu. Nepřítel dopad také neustál a zapotácel se nad okrajem srázu. Prudkým kopnutím jsem jej poslal dolů mezi jeho soukmenovce.
A ten druhý mě mezitím praštil zezadu kamenem…
Hlava mi explodovala. Země se roztřásla a vše kolem se rozostřilo.
Z úst mi vyšlo zaúpění. Pokusil jsem se otočit, ale nohy mě neposlechly, jako by byly ze dřeva… Svět ztratil barvy, zvuky utichly, vše se zpomalilo. Padal jsem na zem téměř věčnost, a přitom jsem nemohl pohnout rukou ani nohou. Mrchožrout mi skočil na hruď a jeho ohavná tlama se na mě zašklebila ze vzdálenosti dlaně.
Nikdy jsem žádného z těch tvorů neviděl z větší blízkosti. Opravdu měli lidské oči, a tenhle je měl dokonce modré jako já. Ale tím veškerá podobnost s lidskou tváří končila. Místo nosu měli tmavé opičí nozdry, v tlamě pak řezáky, za které by se nemusel stydět ani vlk. Vlasy i uši postrádali, nahrazovala je hustá černá srst páchnoucí zkaženým masem…
„Chcípni…,“ zavrčel mrchožrout.
Nikdy jsem neslyšel, že by mrchožrouti dovedli mluvit! To mě tak překvapilo, že jsem zapomněl na veškeré nebezpečí. „Ty mluvíš! Jak to?“
Tvor se zašklebil a na okamžik byla jeho tvář téměř lidská. Pak zvrátil hlavu, zavyl a jeho otevřená tlama s řezáky se hladově sklonila k mému krku…
Na poslední chvíli jsem dokázal vrazit mezi smrtící čelisti nůž. Jenže ten se vzpříčil a nešel vyndat!
Sakra!
Někde za mnou se ozvalo vítězné mručení. Další mrchožrouti nemohli být dále než pár kroků!
Udeřil jsem toho svého pěstí do hlavy, ale mrcha mě nepustil a strhl mě s sebou do propasti na druhé straně, od řeky k černému Vrchu. Kutáleli jsme se přes pařezy a výmoly, oba jsme při tom hekali a naše kosti praštěly a útroby sténaly. A pak jsme narazili do skály. Ale znělo to, jako bychom udeřili do něčeho kovového. Podařilo se mi v posledním kotrmelci otočit prašivce tak, že do kamene udeřil hlavou a nůž v zubech mu probodl čelisti. Vytryskla odporně páchnoucí krev barvy žluče.
Mrchožrout zaškubal nohama a jeho sevření povolilo.
Byl jsem volný.
Vyškrábal jsem se na nohy. Moje situace byla zoufalá. Stál jsem v jámě obklopené příkrým srázem ze tří stran. A z té čtvrté byla nepropustná skála.
Žaludek mi poskočil až do krku.
Odtud už není úniku…
***
Neochotně jsem ho poslechla. „Vladimíre, vy víte, kdo by to mohl být?“
„Mám takové tušení…,“ opáčil s úsměvem, „které se ovšem opírá o fakta.“
Zatřásla jsem hlavou, až mi vlasy spadly v hustých praméncích do očí. „Ať je to, kdo chce, nikdo z mých rodičů to není.“
„Ne, to jistě ne,“ přikývl vědec „Ale i tak by to pro vás mohlo být zajímavé.“
Téměř jsem netrpělivostí poklesla v kolenou. „Tak mě prosím dál nenapínejte!“
Sérge se plaše usmál. „Nechci ve vás vzbuzovat falešné naděje, Alice. Raději se svým soudem počkám do doby, než si svou domněnku budu moci ověřit.“
Došli jsme zpět k vědeckému týmu a Vladimír se ztratil někde mezi lidmi. Zastavila jsem se u nejbližšího muže v bílém plášti.
„Máte DNA cestovatele?“ zeptala jsem se.
Sotva na mě pohlédl. V brýlích se mu odrážely řady čísel. „Ještě ne, paní Rossová. Ale pracujeme na tom. “
„A za jak dlouho můžeme očekávat příjezd zdviže?“
„Za třicet čtyři minut.“
„Fajn.“
Postavila jsem se čelem k oknu, čelem k celému vesmíru.
Tohle bude nejdelších třicet čtyři minut mého života…
***
Couval jsem, dokud jsem na zádech neucítil kovový chlad. Tahle skála byla opravdu železná!
A to je můj poslední objev na tomto světě…
Opřel jsem se o ni a čekal na smrt. Toho prvního dostanu, možná i druhého a třetího. Ale pak nastane neodvratný konec…
Pod prsty levé ruky jsem něco ucítil, nějakou věc, která vystupovala ze skály a dala se otočit. Zatáhl jsem a vtom proti mně skočil nejbližší mrchožrout!
Náraz mnou mrštil dozadu proti skále, která k mému velkému překvapení povolila! I prašivce to zaskočilo, hmátl mi prackou s drápy po krku, ale moje pravačka byla rychlejší. Nůž zajel do černého masa, neomylně našel krční tepnu a přeťal ji s lehoučkým mlasknutím…
Mrchožrout ještě stál, ale jeho srdce už dotlouklo. Hleděl na mě vytřeštěnýma očima. Smrt si pro něj přišla při dalším nádechu. Svalil se bezvládně k podlaze a přitom udeřil paží do červeného výčnělku, který jako krápník stoupal z podlahy.
Zůstal jsem sám v přítmí té nejpodivnější jeskyně, jakou kdy viděly lidské oči. Nahoře prosvítalo světlo, a přitom se tam měl klenout masivní strop. A nebyl tu jediný východ. Zdálky sem doléhal vzteklý řev prašivců.
Byl jsem opravdu uvnitř skály!
Ale jak je to možné?!
V šeru jsem postřehl schody. Vedly nahoru. Bylo to nad slunce jasnější. Ať jsem kdekoli, musím jít tam, kam mě zavedou…
Stoupal jsem po schodišti, vřískot mrchožroutů vystřídalo hluboké monotónní hučení, skoro jako by nitrem Vrchu tekla řeka. Obloha nade mnou se rozšiřovala a v jejím středu rostl ten podivný tenký strom. Schody vedly k němu.
Co se stane, až tam dojdu?
Budeš vědět, co máš udělat, ujistil mě vnitřní hlas, o kterém jsem dosud neměl tušení. Musel patřit té ženě, co se mi zjevovala ve snech!
Ničeho se neboj a ničemu se nediv, řekla, nech se vést…
Najednou jsem všechno pochopil. Právě tohle se mi snažila říct ve snech! Jenže při probuzení jsem na to vždycky zapomněl!
Vydal ses na dlouhou cestu, řekla. A ta cesta tě zavede k cíli…
Když jsem stanul až úplně nahoře, byl jsem si tím jistý.
Tenhle kovový vrch nevytvořila příroda, ale nějaká zázračná moc. Možná to bylo dílo andělů, možná démonů, v každém případě mě zachránilo před smrtí. Kochal jsem se úžasným výhledem na krajinu, která mi ležela u nohou, když na mě padl stín. Shora se po tenkém kmínku blížilo něco velkého.
Potlačil jsem strach. Vrchol byl široký sotva deset kroků, uhnout nebylo kam.
Ničeho se neboj… A nech se vést…
***
Když zbývalo do příjezdu zdviže posledních dvacet sekund, nahrnuli se všichni k oknům. Fullerenové vlákno se odráželo na pozadí oblačnosti nad Afrikou a Středozemním mořem. A na vlákně, ne větší než zrnko pepře, se k nám blížila černá kabina orbitálního výtahu.
Ani jsem si neuvědomovala, jak silně mačkám dlaně v pěsti…
Kabina se zvětšovala, nejdřív to byl korálek na niti, pak koule velká jako balon a nakonec vyplnila téměř celý obzor. Nikdy jsem ji neviděla takhle zblízka. Byla opravdu majestátní a vešlo se do ní najednou až dvě stě padesát pasažérů. Teď měla jen jednoho…
Tiché cvaknutí oznámilo zakotvení zdviže na Stanici Jedna. Motory ztichly. Ze zdviže se vstupovalo do přetlakové komory a poté do karanténní místnosti. Sérge a ostatní akademikové se shodli, že návštěvník zůstane na pozorování právě zde. Teprve až se potvrdí, že není nositelem žádné závažné infekční choroby, bude z karantény propuštěn.
Přes dvě skleněné stěny jsme sledovali, jak se dveře zdviže pomalu otevřely a ven se vyvalily husté chomáče kondenzační mlhy. Myslím, že jsme v té chvíli všichni zapomněli dýchat…
Z mlhy se váhavě vynořil podivný tmavý stín, přízrak, noha, ruka a pak zbytek mužského těla oděného jen ve zvířecí kůži…
***
Skočil jsem do záhadné koule na poslední chvíli. Mrchožrouti se dostali až sem nějakou jinou cestu. Přitom divoce vyli, zřejmě je dráždilo, že jim kořist neustále uniká.
Neměl jsem na vybranou…
Skočil jsem dovnitř, rozplácl se o podlahu a koule se za mnou neprodyšně zavřela právě včas, aby zabránila jedné rozběsněné tlamě sežrat mě zaživa…
Obešel jsem kouli dvakrát dokola, ale nebyl zde žádný východ, žádná úniková cesta. A co hůř, mé smysly přestávaly správně fungovat. Zdálo se mi, že se pohybuji, a přitom jsem stál na místě. Připadalo mi, že je čím dál chladněji, a přitom nesněžilo. Neviděl jsem slunce, a přece tu byl dostatek denního světla…
Nakonec jsem rezignovaně usedl na lavici u zdi. Ruku jsem položil na podivně měkkou opěrku, a vzápětí mě cosi píchlo do předloktí!
Vyskočil jsem na nohy.
Na podlaze se rozstříklo několik kapek krve. Otřel jsem poraněné místo kožešinou.
Co je to za věc, že kouše?
Raději jsem se od ní držel dál. Ale nebyl jsem dost opatrný. Strčil jsem ramenem do nějakého kolíku, co trčel ze zdi, a část jeskyně najednou zmizela!
Zastínil jsem si oči před ostrým slunečním svitem. Venku bylo nebe černé jako noc a poseté tolika hvězdami, až oči přecházely…
Zvědavost mě přiměla přijít blíž. Hvězdy se nacházely opravdu všude a zářily jasněji než kapky po dešti! A co teprve dole! Dole byla obrovská modrobílá koule! Nic podobného jsem na obloze nikdy neviděl!
Co to je? Že by taky hvězda?
Naklonil jsem se, abych lépe viděl, a přitom jsem čelem narazil do něčeho neviditelného. To mě překvapilo. Zkusil jsem na to opatrně zaklepat ukazováčkem, a pak jsem zatlačil celou dlaní. Ale prázdnota stále kladla odpor.
No tohle! Další div! Že by to byl zkamenělý vzduch!?
Koule dole se zmenšovala. A já pochopil, že mč smysly neklamaly.
Tahle jeskyně mě od ní nesla pryč.
Ale proč? A kam?
***
„Neuvěřitelné!“ vykřikl vedoucí genetiků. „Máme shodu v mitochondriální DNA s někým na Stanici! A dokonce dvé shody!“
Jaké překvapení…
Domyslela jsem si to už před čtvrt hodinou. Nepotřebovala jsem analýzy DNA, abych pochopila, kdo stojí za sklem jen pár metrů přede mnou.
Vladimírovo tušení bylo správné…
Na první pohled to byl mladý jeskynní muž se světlými vousy a vlasy, jeden z těch, které postihl evoluční regres. V pravačce svíral nůž z chirurgické oceli. Ze střenky nože ještě kapala krev. Krev měl i ve vlasech. Ten nůž se k němu absolutně nehodil. Ani jeho bystré oči a rovný jemný nos…
Muž provinile stáhl nůž za záda s nepatrným pokrčením ramen.
Jak mi to gesto připadalo povědomé!
Zdání klamalo. Ve skutečnosti k němu nepatřila ta kožešina! Přede mnou nestál pravěký člověk, ale moderní muž!
A usmíval se na mě úplně jako táta…
***
Za průhlednou hmotou stála žena mých snů! Byla ještě krásnější, než jsem si pamatoval. Natáhl jsem k ní ruku, ale mé prsty opět narazily na neviditelnou překážku.
Žena se usmála a zvedla dlaň, jako by mě zdravila.
Napodobil jsem její gesto.
Podivné zařízení, které mě sem dopravilo, se zase zavřelo. Vlevo byla zeď a vpravo vedla úzká chodba z neviditelných stěn. Vydal jsem se mezi ně. Žena mě doprovázela na druhé straně jako můj stín. Nikdy dřív jsem si neuvědomil, jak je mi podobná. A nepřestávala se na mě usmívat.
Zvláštní.
Usmívala se, a přitom se jí na tváři leskly slzy…
