Příběh, který budeme vyprávět, začíná tam, kde by mohl jiný končit. Byl by to příběh Alexe, který v hlubinách virtuálu, kde loví obživu, zatoulané entity a zdivočelé programy, potkal Glorii, ztratil hlavu a našel lásku, zdolal mnohé překážky a odolal řadě nebezpečenství, aby ji vyvedl ven, do světa lidí, kde se stala jeho ženou. Obdivovali bychom se virtstopařově odhodlanosti a vytrvalosti, drželi palce nepravděpodobné lásce dvou tak rozdílných bytostí a nakonec dospěli k dojemnému konci. Ten příběh by končil svatbou a byl by to šťastný konec. Ovšem na konci každého příběhu číhá příběh další a čeká na svoji šanci. Budeme tedy vypravovat o manželství Alexe, pražského virtstopaře, a Glorie, která dřív než ženou z masa a kostí byla kusem kódu, programem žijícím v neprobádaném, neskutečném světě, a která se kvůli lásce vzdala všeho, co měla a co znala.
Svatba
Není to velký obřad. Úředníkovi světové sjednocené církve, mechanicky odříkávajícímu obvyklé formule, naslouchají čtyři svatebčané. Kromě Alexe a Glorie již jen předepsaná dvojice svědků, Gregor s manželkou Manuelou. Gregor je Alexův vrstevník a jeden z mála, kterého snad může označit za přítele. Společně strávené dětství ve velkoměstských ulicích je už nějakých dvacet, třicet let minulostí a vzájemné kontakty stále výjimečnější, život virtstopaře je ale osamělý. Alespoň ten Alexův určitě, jak si uvědomil, když hledal, koho požádat jako svědka svého sňatku. Žádní kolegové, jen zákazníci, místo setkávání se známými jen osamělost virtuálu. A tak tu teď za ním stojí Gregor, cítí ho za zády stejně jako před věky ve frontě při fasování školního oběda.
Gregorovi není zrovna valně, včera to trošku přehnal s vodkou (zase), následné opilecké dohadovaní s Manuelou taky nebylo nic, co by mu zvedalo náladu. Nenechá se tím ale rozhodit, bolest hlavy přejde a to ostatní taky. Přistihne se, že už dobrých deset minut úředníkova snaha zaujmout pozornost vychází zcela naprázdno, alespoň co se jeho týká. Myšlenky mu líně krouží okolo Alexe a jeho nastávající. Gregor je dalek jakýchkoli odsudků, konečně, žijeme ve zvláštní, rychlé době, říká si, přesto mu to ale nedá a v duchu nad Alexem vrtí hlavou. Ví, že v některých koutech světa roubují programy na uměle vyrobená lidská těla, čímž tamní mocní řeší nedostatečné počty horníků nebo vojáků, a je si jistý, že nějací takoví běhají i po Praze. Není taky žádným tajemstvím, že kdo se trošku vyzná, najde bordely plné ženských s myslí, která se ještě nedávno proháněla kdovíkde ve virtuálu, a tělem vyrobeným ve fabrice a Gregor je poslední, kdo by popřel, že by ho lákalo nějaký podobný podnik navštívit, jenže – nádeníci, zabíjení a sex, konečně to není nic nelegálního, ne jako klonování, za které vás šoupnou do basy na padesát let, jde Gregorovi hlavou. Ale manželství? Zapomene se a skutečně pokrčí rameny, naštěstí si toho nikdo nevšimne.
Alex by to byl před obřadem nečekal, ale je dojatý. Není to snad proto, že by kázání bylo tak přesvědčivé, ostatně sám církevní úředník by se takové ambici upřímně podivil, vidí ale před sebou, co všechno musel podstoupit, aby dosáhl dnešního dne. Cítí se podobně, jako když dokončí nějakou obzvlášť komplikovanou a dobře zaplacenou zakázku. V duchu se za tu myšlenku pokárá a cítí úlevu, že už je to všechno za ním, že bude žít se svojí Glorií. Cítí, jak mu její ruka vklouzla do dlaně a pevně ho tiskne, ujišťuje ho o své přítomnosti. Teď, když se prokousal houštím byrokratických pastí, které jim stály v cestě, a za všechny úspory sehnal Glorii fyzické tělo (vybírali ho společně, podobně, jako jiné páry vybírají třeba dům), cítí pod víčky slzy, jsou to slzy hrdosti a radosti, nesou v sobě vůni dne, kdy Glorie v Centru pro virtvýzkum úspěšně prošla testem integrity softosobnosti a jejich sňatku už nestálo nic v cestě. Alex se těší na všechny dny, co přijdou.
Manuelů trochu tlačí nové boty, trochu se zlobí na Gregora a je trochu unavená. Hlavně je ale zvědavá na Glorii, nikdy s žádným sofťákem nemluvila. Říká se, že jejich osobnosti nejsou nikdy tak rozvinuté jako lidské, přemítá, že vždycky budou jakýmsi způsobem dvourozměrné. Cítí těžko uchopitelnou žárlivost, že si Alex místo skutečné ženské vybral tuhle umělou náhražku, na druhou stranu nemůže nevidět romantickou stránku celé věci, a tak novomanželům přeje štěstí a těší se, až si s Glorií popovídá na obědě, který bude následovat po obřadu. Její myšlenky se tak samovolně dostanou k telecím závitkům a dovozovému vínu, které na ně už za chvíli budou čekat v zamluvené restauraci, dobrou náladu jí kalí snad jen obava, zdali se Gregor opět příliš rychle neopije. A Glorie? Žije svůj nový život, vychutnává si každou minutu, každý nádech v novém těle. Nevolnost a další problémy spojené s adaptací odezněly během několika dnů po roubování a teď je všechno jasné a krásné, budoucnost před ní leží jak nepopsaný list, který se nadšeně chystá zaplnit. Vzpomínky na existenci ve virtuálu po přechodu do fyzického těla rychle blednou, je to ale daň, kterou ráda zaplatí. Vždyť k čemu minulost, teď když má všechno krásné před sebou? Nahmátne vedle sebe Alexovu ruku a pevně ji stiskne. Glorie je šťastná.
Když je po všem, po obřadu i po společném obědě (ano, Gregor se opil, ale ne příliš), odchází Alex s Glorií do svého bytu v lepší části plzeňského sídliště, přestože jde již takřka o pražskou periferii, tak to není úplně špatná adresa. Tady se milují, poprvé fyzicky, skutečně a v našem světě. Šeptají si něžnosti a stvrzují tak věčnou lásku, které nikdy nedají zahynout. Později Alex očima hladí spící tělo své ženy, naslouchá jejímu oddechování a cítí se jako škuner, který bouřemi oceánů dorazil do přístavu, plachty potrhané větrem, ale konečně v bezpečí. Alex nikdy předtím nebyl ženatý a ani se k tomuto stavu nepřiblížil, dvě z jeho předchozích známostí se s přimhouřením obou očí snad daly považovat za vážné, proud času je už ale takřka odnesl z dosahu Alexových vzpomínek. S příchodem středního věku se smiřoval s tím, že zbytek života stráví o samotě, a pomalu mu už tato vyhlídka přestávala vadit, když potkal Glorii, která všechno převrátila naruby. Snad poprvé v životě cítil, že je mu všechno jasné, a vůbec nepochyboval o tom, co dělá. Rozhodnutí dostat Glorii z virtuálu a udělat z ní člověka z masa a kostí pro něj byla ta nejpřirozenější věc na světě. Teď leží vedle ní a sám si připadá konečně kompletní, naplněný. Hladí ji po vlasech, jen jemně, aby ji neprobudil.
20 dní po svatbě
„Tak ta přišla vhod,“ Gregor s povděkem kvituje sklenici piva, kterou mu Alex vrazil na uvítanou do ruky ještě dřív, než se stačil pořádně usadit do sedačky v pokoji.
„Hodina a půl v metru, jsem vyschlej jak troud.“ Gregor žije s Manuelou v Karlině, samotném centru Prahy, a tak vždy, když je okolnostmi donucen cestovat do okrajových částí města, cítí nutkavou potřebu zdůraznit, jaké se mu děje příkoří a jaké útrapy musel cestou překonat. Alespoň tak to připadá Alexovi, který podobné stížnosti poslouchal i před třemi týdny. Přesto si musí přiznat, že dávného kamaráda rád vidí. Pozvat jeho a Manuelů k nim domů na večeři byl nápad Glorie a Alex z něj nejdřív příliš nadšený nebyl, na podobné vpády do soukromí není za poslední osamělé roky zvyklý a hlavně mu není příliš po chuti představa Glorie, obklopené cizími lidmi. Nepřiznají to, ale má strach z necitlivosti či hrubosti někoho, kdo nebude schopen bez poznámek přejít její původ. Ví, že ji musí chránit před světem, který by jí mohl ublížit. Teď se ale pomalu uvolňuje, sklenice alkoholu a kamarádovy řeči odplavují zbytečné obavy.
„Polovinu cesty se mačkáš a tu druhou trávíš tím, že si představuješ, jak kroutíš krkem těm šmejdům, co zakázali po městě jezdit autama.“ Gregor zdolal první láhev ležáku a plynule přešel na druhou, kterou mu Alex podal. Ten s úsměvem přikyvuje jeho nářkům, mysl mu ale už zase zaměstnává skutečnost, že se Glorie s Manuelou stále nevracejí z kuchyně, kam odešly pro jídlo už před nějakými deseti minutami. Večeři Alex před chvílí donesl z nedaleké restaurace, měla by být ještě teplá, tak co tam tak dlouho dělají? Klid, který před chvílí pocítil, se opět rozplývá. Jeho žena nic nepostřehla, on si ale na obědě po svatebním obřadu všiml jakýchsi spodních proudů v chování Gregorovy manželky. Nejprve si myslel, že jde o nějaké skryté neshody mezi ní a Gregorem, pak si ale uvědomil, že se to týká Glorie. V očích Manuely viděl směs zvědavosti, podráždění a znechucení, který pro Alexe nebyl neznámý. Neviděl ho poprvé. „Sofťačko, proč si hraješ na člověka?“ jako by se ten výraz ptal, znal ho od úředníků, se kterými vyřizoval nutné formality ohledně svého manželství, vídá ho na tváři některých informovanějších sousedů a sousedek tady na sídlišti. Proto je trochu nervózní, když jsou obě ženy už tak dlouho o samotě, Manuela netuší, jak snadno by jeho Glorii mohla ublížit…
„Táta mi vyprávěl, že když byl malej, tak ho děda vozil auťákem každej den. Po městě, do školy, na návštěvu, kam jsi potřeboval, tam sis normálně dojel.“
Gregor očividně vůči Glorii žádné výhrady nemá a Alex je mu za to vděčný.
„To by se jinak žilo,“ pokračuje Gregor, „já vím, tobě je to fuk, ty seš furt připíchlej v tom svým blázinci,“ mávne rukou do rohu pokoje směrem ke compadu, „ale jinak, zlatý auta.“ S mlasknutím dorazí další pivo a zasní se nad možnostmi motorizovaného světa, ekologickou krizí odsunutého do dávné minulosti.
„Prosím tě, auto, stejně bys na žádný nevydělal.“ To je Manuela, která se s Glorií v patách objevila v místnosti, obě obtížené talíři s večeří. Alex zkoumá tvář své milované, ale zdá se, že je vše v pořádku.
„Náhodou,“ zahuhlá Gregor a uraženě zaboří nos do sklenice. Chvíli uvažuje o tom, že se s Manuelou začne hádat, pak to ale nechá plavat a bere příbor. Všichni čtyři se pouštějí do jídla.
Večeře proběhne bez dalších zádrhelů, přesto je ale Alex rád, když je po všem a hosté odcházejí směrem ke stanici metra. Vyprovází je z okna pohledem, Gregor se trošku vratce valí kupředu, nějakých sto kilo živé váhy, rozhazuje rukama a cosi vykládá. Vedle něj Manuela, jeho štíhlý protiklad, dlouhé nohy natahuje takovým tempem, že jí rozevlátý Gregor sotva stačí. Jako by ze sebe tou rychlostí uvolňovala vztek nebo napětí, proběhne hlavou Alexovi, vztek určitě na Gregora, možná na Glorii? Nejspíš si to všechno jen namlouvá, přesto se otočí a zavolá směrem do kuchyně: „Tak jak to šlo, miláčku?“
Ze dveří vykoukne blonďatá hlava jeho ženy, která s lehce udiveným úsměvem odpovídá: „Co myslíš?“
„No ta návštěva, dobrý?“ Alex jde k manželce a objímají.
„No jasně, jsou příjemný.“
„Mně přišlo, že je Manuela trochu naštvaná.“
Glorie krčí rameny: „No tak Gregor se taky někdy chová trochu jako vůl, tak se nediv.“
„Jasně,“ směje se Alex, „jen mi přijde, že to s Many třeba nemá úplně lehký, asi umí bejt pěkně protivná. Nezdá se ti?“
„Ani ne, ale vy znát mě, já jen hloupá softvér,“ šklebí se Glorie a jemně Alexe manévruje směrem k ložnici.
„Hloupá, ale moc krásná softvér,“ mumlá Alex, zatímco se líbají. Pak trochu zvážní a odtáhne hlavu: „Nikdy nedovolím, aby ti někdo ubližoval.“
Glorie, zaměstnaná knoflíky manželovy košile, nemá čas o tomto prohlášení uvažovat, později ale, ve tmě, když vedle jeho oddechujícího těla již také usíná, se jí opět vybaví. Převaluje se jí v hlavě, z letmé myšlenky neodbytně bobtná v otázku, která Glorii brání usnout. Nakonec zatřese manželovi ramenem: „Alexi, nespíš ještě?“
„Hmmm.“
„Zlato, vnímáš mě?“
Alex s povzdechem kapituluje a snaží se otevřít oči. „Tebe přece vždycky,“ říká a tiskne ženě ruku, přesto cítí, že stále víc než cokoliv jiného spí.
„Proč myslíš, že by mi někdo chtěl ubližovat?“ ptá se Glorie s naléhavostí v hlase, kterou ovšem Alex ve své dřímotě příliš nevnímá.
„Kdo jako?“
„No, tvářil ses dneska nějak divně a pak že mě budeš chránit…“ Glorie vyčkává. Už se zdá, že Alex opět usnul, nakonec ale odpoví: „Nevím. Greg třeba, nebo Manuela“
„Manuela, co s ní pořád máš, jak by mi asi mohla ubližovat?“
„Blbejma řečma, třeba,“ zavrtá se Alex do polštáře a během chvilky opět spí. Glorie, která leží vedle něj, už ale na spánek nemá ani pomyšlení, plíživá tíseň, která ji nečekanou ztečí ovládla, se ne a ne dát na ústup. Zírá do tmy a cítí, že se jí někde za očima formují slzy, připravené vyrazit a odplavit obavy, o kterých ještě před chvílí neměla ani tušení.
47 dní po svatbě
Alex odepnul masku z tváře a promnul si unavené oči. Pro vstup do virtuálu stále používá obličejové rozhraní, přestože většina lidí z branže postupně přešla na přímé napojení. Ví, že by to měl taky udělat, zatím se ale nedostal k tomu, aby si nechal do lebky navrtat potřebný hardware, zůstává tedy u původní techniky. Po každé akci je ale únava těžší než minule, moc dlouho už odolávat nedokáže – nechá se zadrátovat, ostatně i Glorie mu to radí. Ona sama potřebnou výbavu v hlavě má už od výroby, což je paradox, softům se totiž výrazně nedoporučuje do virtuálu vstupovat, nikdo nezaručí, že kód v jejich osobnosti nezdivočí a nezmizí v hlubinách mimo dosah fyzického světa. Nicméně jejich těla už jsou připravovaná i s potřebným zařízením. Alex má dojem, že někde slyšel, že to je kvůli možnosti aktualizovat softwarovou složku. O podobné věci se ale nezajímá, Glorii vnímá jako člověka, se kterým spojil svůj život, a na všechno ostatní zvysoka kašle, jak už své manželce několikrát zdůraznil.
Vstává z křesla, ve kterém u compadu strávil posledních patnáct hodin, a míří do koupelny. Hlavu má ještě plnou právě vyřešeného případu, který patřil k těm zapeklitějším oříškům. Antispamový program se vymkl zpod kontroly a dlouho se mu dařilo unikat, než ho díky troše štěstí a kupě zkušeností dokázal identifikovat a zneškodnit. Dlouze se osprchuje, běžnou sítí odešle fakturu firmě, pro kterou se lopotil ve virtuálu, a s pocitem dobře odvedené práce se svalí na pohovku. Uvědomí si, že nikde nevidí Glorii, a zatímco na ni čeká, nezadržitelně usíná.
Probudí ho dotyk na tváři, otevře oči a pozdraví. Manželka se na něj usmívá, Alex přes její hlavu vidí černou tmu za oknem, musel jsem spát aspoň dvě hodiny, uvědomí si.
„Tak už je hotovo, stopaři?“ Glorie si sedá vedle něj a hladí ho po ruce.
„Nebylo to lehký, ale jsem dobrej!“
Glorie si pokládá hlavu na jeho rameno. „To je dobře, že jsi dobrej,“ směje se.
Alex se chvílí opájí vůní jejích vlasů na svém obličeji, pak se zeptá: „A kde jsi vůbec byla ty?“
„Jen jsem se šla projít, pak do kina na film.“
„Hm.“ Alex vstane a jde do kuchyně, otvírá lednici a bere si láhev vody. Za sebou slyší Glorii: „Snad se nezlobíš?“
Otáčí se: „Ale ne.“
„Tak co se děje?“
„Jen myslím, že bys moc neměla nikam sama zbytečně chodit.“ Alex se dívá Glorii do očí, vidí v nich mraky blížící se hádky, ale pokračuje: „Příště buď prosím doma Už jsme se o tom přece bavili několikrát.“
„A to prosím tě proč?“ ptá se Glorie udiveně. „Snad nežárlíš?“
Teď je s údivem řada na Alexovi, kouká na manželku a chvíli marně hledá slova.
„Anebo myslíš, že bych měla bejt doma kvůli něčemu jinýmu?“ otazník v jejím hlasu střídá chlad. „Snad proto, aby mě měl paniček po ruce, až se uráčí vrátit do světa živejch? Ne, Alexi, takovej ty nejseš, tak co by to tak jenom mohlo bejt?“ Teď už skoro křičí a teatrálně kroutí hlavou, jako by usilovně přemýšlela. „Už to mám!“ luskne prsty Alexovi přímo před nosem. Ten neví, jestli se má zlobit, nebo se její etudě smát.
„Jen nechci, aby se ti něco stalo,“ nakonec se rozhodne svou ženu obejmout a pokouší se ji políbit, ovšem ta se mu vytrhne.
„No právě, miláčku, ty se totiž bojíš! Bojíš se, když jdu sama ven, bojíš se, když k nám náhodou někdo přijde na návštěvu, bojíš se, že mi někdo chce ublížit, bojíš se, co řeknou ostatní, seš podělanej strachy, protože nejsem člověk!“
„Glo, nekřič prosím,“ snaží se ji Alex uklidnit.
„To teda budu křičet!“ Glorie už vzlyká. „Jsem tu zavřená jak v kleci, pořád jenom pracuješ. Alexi, i já mám strach, bojím se o nás dva. Takhle to dál nejde.“ Sedne si na zem a začíná plakat. Alex se k ní sklání, zvedá ji do náruče. „Miluju tě,“ šeptá a Glorie se k němu vší silou tiskne.
„Bude to určitě lepší, slibuju,“ hladí ji Alex po vlasech a v tu chvíli není nic, co by myslel upřímněji.
„Já tebe taky,“ říká Glorie.
Později se dohodnou, že by bylo dobré, kdyby spolu odjeli na nějakou delší cestu, pořádnou dovolenou, třeba až k břehům zamořené Afriky, podívat se alespoň z bezpečného úkrytu výletní lodě na místa, kde kdysi žili lidé. Návrh je to Alexův a Glorie nadšeně souhlasí. Jenže dlouho se jim nedaří najít termín cesty, Alex stále pracuje, a když nepracuje, tak zrovna nemají po ruce dost peněz. Čas běží a o plánované cestě spolu mluví čím dál tím méně, až se zdá, že na ni zapomněli úplně. U Alexe tomu tak snad i je, hodně času tráví stopováním ve virtuálu, má rád svou ženu a myslí si, že je šťastný. Glorie je občas smutná, ale snaží se to před manželem nedávat moc najevo. Některé noci se jí dlouho nedaří usnout, někdy pláče, ale jen sama, ve tmě a potichu, tak aby o tom Alex nevěděl.
253 dnů po svatbě
Sedí v útulně zařízené karlínské pivnici, Gregor to má odsud domů jen pár bloků. Alex se odpoledne nečekaně objevil u něj v kanceláři, prý měl v centru nějaké zařizování, a tak se zastavil. Gregora to překvapilo (ani netušil, že Alex ví, kde pracuje), nicméně narušení denní rutiny v podobě starého přítele uvítal, proklábosil s ním krátký zbytek pracovní doby a pak ho odvedl do podniku, který je jeho obvyklou zastávkou na cestě z práce. Teď už je večer, oba do sebe udatně otáčejí sklenice a propadají se do opilosti. Většinu doby mluví Alex, Gregor si vystačí jen s přikyvováním a občasným přitakáním. Už nějakou dobu je mu jasné, že Alexova návštěva není žádná náhoda a že za ním jeho přítel přišel, protože potřebuje někoho, kdo s ním bude pít a naslouchat jeho steskům. To jde Gregorovi dobře, a tak objednává další a další piva a poslouchá Alexovy nářky, které se všechny točí okolo jeho manželství.
„Já prostě nevím, co jsem udělal špatně. Já ji, Gregu, sakra miluju, víš to?“ Gregorova přitakání si ani nevšimne a pokračuje: „Je nešťastná. Hádáme se, ale ani nevím proč. Prý je prostě smutná. Pak zas celý dny mlčí. Kouká na mě, jako kdybych jí kdovíjak ublížil, zdá se mi, že jsem ve slepý uličce, fakt nevím, jak s ní dál. Já… já jsem si to takhle nepředstavoval, všechno to mělo bejt úplně jinak. Pořád jen sedí a maluje nějaký obrázky, ani mi je kurva nechce ukázat.“ Alex zmlkne, uvědomí si, že tohle během večera vykládal už nejmíň pětkrát, dopije a zvedá se: „Mám dost kamaráde, musím jít.“ Pokusí se o pár kroků, až teď mu ale dochází, jak moc je opilý. Nohy se mu zamotají a nebýt Gregora, který ho podepřel a usadil zpátky na lavici, plácl by sebou na zem.
„Kurva, Alexi, ty jsi ale našrot,“ směje se Gregor a plácá ho po rameni.
„A co mám podle tebe dělat?“
Gregor platí útratu a vyvádí ho ven. Na vzduchu se Alex trochu probere a je schopný jít sám, aniž by se o svého mohutného společníka opíral.
„Musíš bejt silnej,“ začne nakonec Gregor mluvit, „vědět, že ty seš ten silnější. Dělej všechno podle sebe a uvidíš, že to půjde dobře. Ta tvoje bude mít třeba řeči, nakonec se ale podřídí a ještě bude ráda. Ženská prostě potřebuje vůdce, to je stejný s Manuelou jako s tou tvojí umělačkou.“
Alex na něj ostře pohlédne, zmínka o Glorii pronikla clonou jeho opilosti, pěkně ho namíchla a chvíli zvažuje, že Gregorovi třískne jednu do zubů. Představuje si klouby své pěsti na kamarádově čelisti, úplně cítí, jak se všechen jeho vztek přenáší do chystaného úderu, který roztřískne tu hubu, na kterou musel koukat celý večer. Pak ale jen zavrtí hlavou: „Je mi přes čtyřicet a všechno je na pendrek,“ řekne smutně. Je nametený, je mu zle a chce se mu spát.
Gregor dál filosofuje na téma síly a manželství, Alex už ale moc nevnímá, všechnu svou energii soustředí na to, aby přesvědčil žaludek, že není vhodná chvíle na žádnou akrobacii. Nějak se mu to podaří, nechá se Gregorem odvést na nádraží a metrem odjíždí.
Cestou trošku vystřízliví a připravuje se, jak si promluví s Glorií, ovšem zbytečně. Ta ho po jeho příchodu ignoruje, Alex nemá sílu s tím cokoliv dělat a rychle usíná.
320 dnů po svatbě
Glorie s Alexem už přes týden skoro nepromluvila a i méně bystrému pozorovateli, než je on, by bylo jasné, že to s manželstvím jde definitivně z kopce. Před pár týdny si myslel, že to horší být nemůže, Glorie ho trýznila proudem výčitek prokládanými záchvaty smutku, vždycky když pak vzlykala Alexovi v náručí (to v lepším případě) nebo přitisknutá ke zdi na své straně postele (to častěji), připadal si Alex jako šupák, který ubližuje tomu, kdo ho miluje, zároveň ale palčivě cítil nespravedlnost takového obvinění.
„Takhle to dál nejde, lásko, bude to lepší, uvidíš, musíš tomu věřit, věřit mně, mojí lásce,“ šeptal Glorii po každém takovém výbuchu a chvilku se jim pak vždy dařilo předstírat, že zas všechno může být jako dřív, tak, jak si to vysnili tenkrát dávno, ve virtuálu. Pokaždé ale přišel další smutek a další hádka a intervaly mezi nimi byly stále kratší. Teď se Alex rozhodl držet Gregorovy teorie o silném manželovi, přestal se ptát sám sebe, co udělal špatně a co má udělat jinak. Výsledek se dostavil rychle – hádek ubylo, Glorie s ním totiž postupně přestala komunikovat jinak než občasnou uštěpačnou poznámkou, znechuceným gestem nebo smutným povzdechem. Alex si zvyká, že žijí vedle sebe, ale už ne spolu. Tráví spoustu času ve virtuálu, nejen prací, ale i zábavou, zatímco Glorie ve vedlejším pokoji maluje obrázky. Nakoupila si balík čtvrtek a ty teď systematicky pokrývá černobílými výtvory, které ukládá do krabice pod postel. Alexovi je nikdy neukazuje a on se o ně nikdy nezajímá, za den spolu prohodí nejvýš pár slov, dva cizinci v jednom bytě. Alex se s maskou na obličeji oddává kybersexu s virtšlapkami, ejakuuje před compadem do kalhot a cítí se mizemě, Glorie maluje a spí, spí a maluje a on je pro ni míň než vzduch.
Nakonec si musí přiznat, že pokud se něco nestane, zešílí. Černé zoufalství ho zevnitř leptá jako kyselina, jako příšera, která hrozí zmocnit se jeho zdravého rozumu. Mysl mu zatemňuje vztek, když pohlédne na Glorii a vidí, že její oči pro něj už mají jenom smutek. Zuřivost, která mu našeptává představy ran a kopanců, které by z Glorie vyhnaly to šílené přesvědčení, že je všechno špatně a navíc všechno jeho vinou. Nikdy ji neuhodil, ale několikrát se nebezpečně přiblížil k hranici, za kterou číhá bestie jeho zoufalství. Nejtěsněji dnes ráno, když se po delší pokusil opět s Glorii promluvit. Nejprve ho provokovala svým odmítáním („Ty máš pocit, že je o čem mluvit?“ nebo „S tebou o ničem mluvit nechci, nemá to cenu. Vůbec nic nemá cenu.“) a když jej pak rozběsnila výčitkami („Proč se staráš, stejně ti na mně vůbec nezáleží. Nemiluješ mě a já nemiluju tebe, nic jako láska neexistuje, to už přece oba víme. Tys to věděl vždycky a já už to taky zjistila“), ztratil kontrolu, řval jako zvíře a házel po pokoji nábytkem. Glorie jen stála a pozorovala jeho běsnění, když převrátil stůl a stál těsně před ní.
„Jestli na mě šáhneš, tak už mě nikdy neuvidíš,“ v hlase není slyšet žádný strach, jen pohrdání.
„Tak dělej, dej mi facku, ať už je konec, ať se můžeš přestat přemáhat!“
Alex zatíná svaly a na chvíli cítí, že je jeho sebekontrola definitivně pryč a že ji poslechne, nakonec ale klesne na jednu ze židlí, která jeho výbuch přežila.
„Jsi svině,“ říká zlomeně, spíš šeptá, hlavu v dlaních, „kam se to všechno podělo?“ hledá u Glorie pohledem odpověď, ta ale jen klopí hlavu a odchází z pokoje.
Teď tuší, že má poslední šanci zachránit, co se ještě zachránit dá, pokud už není příliš pozdě. Pošle tedy zprávu a poté, co mu komunikátor pinknutím oznámí příjem odpovědi, odchází. Glorie sedí u stolu se svými barvami, Alex zvažuje, že ji před ochodem políbí a pokusí se tak jako nějaký kouzelník alespoň navodit iluzi vztahu, který ještě stojí za další pokusy. Glorie se ale ani neptá, kam jde, natož aby jevila zájem o nějaké loučení. Odchází tedy na stanici a metrem míří na jihoměstské sídliště, kde sídlí lokální pobočka celosvětového CVV, Centra pro virtvýzkum.
Docenta Janáčka Alexova zpráva zastihla na cestě z mezikontinentální konference, v letadle mířícím ze Sydney zpět do Eurostátu. Nemůže říct, že by ho byla šokovala – on to byl, za kým Alex před nějakým rokem a půl přišel s tím, že chce naroubovat soft z virtuálu a vzniklou bytost si pak vzít za ženu. Docent Janáček tenkrát svého klienta varoval – využívání softosobností na výkon konkrétní činnosti není nic neobvyklého, žít ale s takovou bytostí jako s partnerem se považuje za nejisté a z hlediska vědy nedostatečně ozkoušené. Ne sice vyloučené, čtrnáct takových dvojic je evidováno v rámci Eurostátu a v zámoří jich bude ještě víc, výsledky jsou ovšem dost pochybné. Takto tenkrát Alexe poučil, a když ten dál trval na svém, provedl ho celou procedurou od výroby umělého těla až po bezpečné naroubování kódu a úspěšné složení Goertzelova testu, který potvrdil integritu nově vzniklé softosobnosti a dal zelenou naplánované svatbě.
Teď sedí za stolem ve své pracovně a naproti němu Alex, který dorazil na domluvenou schůzku na minutu přesně. Pozoruje svého návštěvníka a vidí na něm neklamné známky psychického vyčerpání, ztrhaný výraz, nepořádně upravené vlasy, zmačkané šaty. Docentovi se potvrzuje, co tušil již ze zprávy v komunikátoru, další experiment soužití se softosobností nedopadá dobře, Alex je tu v roli tonoucího, který volá o pomoc.
Janáček pozorně vyslechne líčení jeho manželských trablů, pak si zapne bezkouřovou cigaretu, zhluboka potáhne a spustí hlasem, který je zvyklý řečnit k plným posluchárnám: „Víte, náš problém se dá řešit dvěma způsoby. Tím prvním je na něj nahlížet jako na poruchu párového soužití, tento úhel pohledu nám zde ale nepřísluší. Pokud byste cítil, že je to ta správná cesta, nešel byste za mnou, ale za manželským terapeutem. Vy jste ale tady a je to tak správně, přiznal jste tím první a základní fakt, před kterým jste, když jsme se viděli naposled, tvrdošíjně zavíral oči. Vaše žena,“ zašermoval cigaretou směrem k Alexovi, aby svým slovům dodal na důrazu, „není člověk, ale program. Tím, že jsme ji naroubovali na fyzické tělo, se to nikdy nezměnilo, je to stále jen umělá inteligence, jakkoli je sofistikovaná a jakkoli je z vašeho pohledu lidská. Pokud jsme si vědomi tohoto základního východiska, je cesta k řešení celé situace otevřená. Je zjevné, že v takovém případě jde o stav, kdy se program nechová tak, jak bychom to očekávali, zbývá tedy pouze diagnostikovat, o jakou poruchu se jedná. U jednoduššího typu umělé inteligence by byl jako podezřelý první na ráně útok nějakého malwaru. U tak složité architektury, jakou disponují softosobnosti, které prošly Goertzelovým testem, je to ale prakticky vyloučené, umělá inteligence na takovém stupni si dokáže s každým virem poradit a integrovat jej bez následků do své osobnosti. Je ale ohrožená něčím jiným – musí se, tak jako každý systém, potýkat s entropií, která je základní vlastností našeho vesmíru.“
Docent si s uspokojením všímá, že Alex, visící mu pohledem na rtech, hltá každé jeho slovo, a pokračuje: „Tento jev popsal W. Skrammel už někdy kolem roku 2025. Osobnost umělé inteligence může být entropií poškozena natolik, že se začne chovat nežádoucím způsobem, typické jsou projevy apatie, nezájmu, smutku. Což přesně odpovídá vašemu líčení. Skrammel tento rozkladný vliv entropie označuje jako melancholii věci, což je na můj vkus trochu moc básnické, nicméně,“ natáhne naposled pořádně z cigarety, než ji vypne, „v našem případě poměrně výstižné, nemyslíte?“
Alex přitaká a docent pokračuje: „Když jsme si problém diagnostikovali, zbývá ještě navrhnout řešení. Myslím, že bude nutné ošetřit a případně aktualizovat tu část systému, která je entropií nejvíc napadena Nejlepší bude, když manželku přivedete sem ke mně a já ji v laboratoři napojím na pořádnou mašinu a pokusím se potíže odladit. Zítra celý den přednáším, ale pozítří bych měl mít dopoledne čas, tak prosím přijďte. Faktura za dnešní konzultaci vám přijde večer na komunikátor,“ vyprovází docent Janáček svého hosta a loučí se s ním.
Alex se vrací domů a cítí se po dlouhé době plný energie a odhodlání. V duchu se musí smát tomu, jak se ještě včera trápil. To, co před chvílí vypadalo jako neodvratný krach manželství, se smrsklo na technický problém, něco jako drobnou zdravotní obtíž. Vchází do bytu a míří rovnou ke Glorii, která, jako v posledních týdnech skoro pokaždé, sedí u stolu a maluje. Alex si sedne naproti ní, Glorie nic neřekne, ale s povzdechem odloží papír a tužku. Alex najednou neví, jak začít, a tak se nakonec uchýlí k tomu nejobehranějšímu: „Glorie, měli bychom si promluvit,“ pokouší se ji chytit za ruku.
„No tak mluv,“ rukou ucukne, alespoň se ale rovnou nezvedne a neodejde z místnosti.
„Asi souhlasíš; že teď nejsme zrovna šťastní.“
„Á, panu virtstopařovi nic neujde.“
„Víš, já jsem si to takhle fakt nepředstavoval.“
„Mně připadáš docela spokojenej,“ Glorie krčí rameny. „Takže už tě to nebaví, to mi chceš říct? Mám vypadnout, abych už ti tu nezacláněla a nekazila ti život?“
Alex si nevěřícně bere hlavu do dlaní, ohromený hloubkou propasti, která že je mezi ním a manželkou.
„Co to povídáš, zlato?“ zeptá se tiše, ona na něj ale jen nenávistně zírá. Alex jí tedy převypráví svůj dnešní rozhovor s Janáčkem, vysvětlí jí, v čem spočívají jejich problémy, snaží se ji nakazit svým nadšením, když jí líčí, že bude stačit chvíle v laboratoři CVV a budou moci začít znova a být konečně šťastní, jak si to slibovali.
Když skončí, všimne si, že se Glorii v očích třpytí slzy. Chce ji utěšit a vzít do náručí, zase po delší době ví, co je láska. Když se k ní ale nakloní, její ruka vystřelí vzhůru a vlepí mu takovou facku, že málem spadne ze židle, na kterou ohromeně dosedl.
„Ty zkurvenej hajzle,“ procedí Glorie mezi zuby. Zatím nekřičí, ale jak mluví dál, hlas přestává kontrolovat a přechází v jekot.
„Takže náš problém je v tom, že jsem rozbitá. Tak v tom to celou dobu je, proto je to jinak, než sis to představoval. Houby, já ti povím, v čem je problém, já tě nenávidím! Vyrval sis mě z mýho světa a ukradl do toho svýho, naslibovals mi lásku a já ti na to skočila, pak jsi mě tu zavřel jak do klece! Protože nejsem člověk, jen podělanej program, tak musím bejt jen doma, aby se náhodou někdo blbě netvářil!“ Glorie vztekle rázuje po pokoji, v kruzích okolo Alexe.
„Nenávidím tě, Alexi, protože jsem pro tebe jen věc, která buď funguje, nebo ne. Nenávidím každou chvíli našeho pojebanýho manželství, každou chvíli, co jsem na tomhle světě! Je to jen jeden velkej kriminál, naučila jsem se nenávidět každej tvůj pohyb, tvůj pitoměj ksicht. Jsem pro tebe jen umělá kurva, kterou sis našel ve virtuálu a který jsi koupil tělo, abys měl kam strkat ptáka! Alexi, nenávidím sebe, protože tu nejsem schopná žít. Nikdy to nepůjde, nikdy nebudu mít děti, já nikdy nebudu člověk. Nenávidím tě, protože jsi mě obelhal, namluvil jsi mi, že to tak není a že můžu bejt tvoje žena!“
„Prosím, poslouchej mě,“ Alex skoro žadoní, plačtivě a zlomeně.
Glorie si sedá ke stolu a už klidným hlasem pokračuje: „Nenávidím nás oba. Teď prosím vypadni. Táhni někam daleko, nebo mi zmiz z očí alespoň na chvíli. Je konec. Až se vrátíš, už mě tu nenajdeš.“
Alex roztřeseně vstane, chtěl by něco říct, ale marně hledá slova, stažené hrdlo by mu stejně žádné proslovy nedovolilo. Nakonec se otočí a odejde, ani se neohlédne.
Jako opařený jde plzeňským sídlištěm, neschopný cítit nic kromě absolutní prázdnoty. Večer ho zastihne v hospodě nedaleko zrušeného pivovaru, nakonec svou procházku skončil tady, sedí sám u stolu už přes dvě hodiny, zírá do sklenice a v uších mu zas a znova zní každé slovo, které Glorie řekla, pálí jak rozžhavená cejchovací železa Je zoufalý a marně se snaží přijít na to, jak se všechno mohlo tak podělat.
Najednou jeho pozornost upoutá povyk u baru. Nějaký chlapík se tam zřejmě dostal s ostatními do sporu. Alex je úplně na druhé straně místnosti, a tak pořádně nevidí, o co jde, a momentálně je mu to naprosto ukradené. Nakonec si všimne, že ve strkanici začínají padat první rány, a přeci jen jde blíž, zjistit, co se děje. Připojí se k hloučku přihlížejících a k svému překvapení vidí Gregora, který je hlavním aktérem celého pozdvižení.
„Vy sráči,“ cedí mezi zuby a rve se se třemi muži, kteří se ho snaží vytlačit ze dveří.
„Dělal bordel, ale nemůžou ho dostat ven,“ vysvětluje Alexovi jeden z přihlížejících. Gregor zatím huláká a tvrdými údery si vyhazovače drží od těla. Teď se dokonce zmocnil židle a točí s ní nad hlavou, chvíli to vypadá, že se jeho protivníci dají na ústup, nakonec se ale jednomu podaří dostat se za Gregora a přetáhne ho vší silou prázdnou lahví po hlavě, sklo se tříští a Gregor padá k zemi. Tři chlapi ho zasypou kopanci, zabijou ho, dochází Alexovi. Vrhá se mezi ně a táhne Gregora ke dveřím, nedbá na rány a plivance, které na něj míří. Nakonec se s Gregorem, kterému se nějak podaří postavit na nohy, dostanou ze dveří do ztemnělé ulice, rváči za nimi naštěstí nejdou, spokojí se jen s nadávkami a šťavnatým popisem toho, co se stane, pokud se ti dva v hostinci ještě někdy ukážou.
Alex Gregora táhne co nejdál, nakonec najde lavičku, na kterou ho vyčerpaně složí.
„Zkurvený šmejdi,“ sípe Gregor, obličej zalepený krví z rozbité hlavy. „Jen si chvíli voddychnu a dem zpátky. Vletím tam a podám si je, ty mi budeš krejt záda. Nenecháš mě v tom samotnýho, přece?“
„Jasná věc, Gregu, budou litovat, že si s tebou něco začali.“
Gregor se zasměje, ozvou se přelámaná žebra a unikne mu bolestivé zaskučení. Chvíli jen tak sedí na lavičce, potlučení a špinaví.
„Co tady vůbec děláš?“ napadne po chvíli Alexe.
Gregor mlčí, Alex už si myslí, že ho neslyšel, nakonec ale odpoví: „Jel jsem za tebou. Potřeboval jsem s tebou něco probrat. Cestou jsem dostal žízeň, tak jsem se stavil v tom pajzlu. No, ani jsem nestihl dopít pivo, jeden debil blbě kecal… a zbytek jsi viděl.“
„A cos vlastně potřeboval?“ Alex opatrnými pohyby zjistil, že nic zlomeného nemá, vlastně nedopadl tak špatně, to Gregor je na tom o dost hůř.
Gregor opět dlouho mlčí, pak odplivne krvavý hlen: „Manuela je pryč.“
Alex nic neříká, manželských krizí už bylo pro dnešek dost, děkuju nechci, ale Gregor, když už začal, pokračuje: „Včera večer mi řekla, že už čtvrt roku šoustá se svým šéfem.“
„Vyhnal jsi ji,“ konstatuje Alex, unavený celým světem tak, že sotva mluví.
Gregor jen zavrtí hlavou: „Nedala mi šanci. Odstěhovala se k němu. Hned včera“ Hlava mu padá na prsa „Všechno jsem posral, Alexi, úplně všechno.“
Dlouho sedí, ani jeden nic neříká. Alex se nakonec s námahou zvedne a poklepe kamaráda po rameni. „Není nic, co bych pro tebe mohl udělat,“ konstatuje smutně a belhá se nocí směrem k domovu. Gregor zůstává sedět na lavičce, nakonec usíná.
Gloriino bezvládné tělo nachází hned po příchodu do bytu. Leží zhroucená v křesle, Alex bere do ruky kabel, který vede z její hlavy do portu compadu a opatrně, jako by na tom ještě záleželo, přímé propojení s virtuálem přerušuje.
„Šťastnou cestu, Glorie,“ šeptá a naposled hladí tvář ženy, kterou miloval. Pak se odpotácí do ložnice a skládá zbité tělo na postel, hlavou mu proběhne myšlenka na sprchu, spí ale dřív, než ji dokáže proměnit v jakýkoliv čin.
365 dnů po svatbě
Když se Glorie Alexovi konečně ukáže, potlouká se zrovna virtualprostorem a marně hledá investorský program, který se svěřenými penězi zmizel kdovíkam. Nelze říct, že by se ji nepokusil vystopovat dřív, hned druhý den po jejím odchodu, jen co vyřídil nezbytné formality (bylo nutné nechat zmrazit a následně odprodat Gloriino tělo, které bylo z hlediska práva jeho majetkem, a také anulovat manželství), brouzdal virtuálem několik hodin ve snaze najít sebemenší stopu po své exmanželce. Brzy mu ale bylo jasné, že Glorie zná příliš dobře jeho i triky, které při stopování používá, a že pokud se před ním ukryla, už ji nikdy nenajde. Ví, že pokud s ní má ještě někdy mluvit, bude to muset být ona, kdo jej vyhledá. Příliš s tím ale nepočítá, proto je nakonec překvapený.
„Hledáš něco, stopaři?“ promluví známý hlas a on je jí vděčný, že se mu vizualizovala v té podobě, ve které si ji pamatuje.
„Máme výročí, Glorie,“ říká a smutek, který se mu dařilo poslední dobou držet od těla nelze přeslechnout. Na ramenou cítí tíhu všech osamělých dní, najednou ho tiskne k zemi jako balvan, břemeno příliš těžké, aby ho mohl zvládnout.
„Přišla jsem se rozloučit, nemá smysl, abys mě ještě někdy hledal.“
„Bylo všechno tak špatně?“ vlastně ani nechce slyšet odpověď a stejně to vypadá, že už mu Glorie nemá co říct. Chvíli stojí proti sobě, pak ona rozpačitě pokrčí rameny, jako by kapitulovala před nemožností překlenout prostor mezi nimi, nezacelí ho žádná slova, která by snad mohla říct.
„Kdysi jsem tě milovala, nakonec ale zbyly jen slzy.“ Fouknutím mu pošle z dlaně polibek, otočí se a definitivně odchází z jeho života
„Nikdy jsem ti nechtěl ublížit,“ šeptá Alex do zad vzdalujícího se obrazu ženy, která bývala jeho manželkou, a ví, že je po všem.
Přestože ve zbytku svého života stráví ve virtuálu ještě spoustu dní, Glorii už nikdy nepotká. Cas jde dál, vzpomínky postupně blednou, čeká ho ještě řada příběhů, které by nás mohly zajímat, vždyť stejně jako na konci, tak i na začátku každého z nich se skrývá další, který chce být vyprávěn. Ten, který nám vylíčil historii manželství Alexe, virtstopaře, a Glorie, ženy, které nebylo dáno patřit do našeho světa se ale již nenávratně uzavřel.
