Pršelo. Nebe jak mrtvej televizní kanál, ušklíbl se v duchu Rejmund při pohledu z okna, do kterého urputně bušily veliké kapky. Nebo tak nějak, ale tohle je skutečnost, žádnej vilík géčko mi tady nepomůže.
Klekl si na zem, zíral na Ludvíkovu mrtvolu a věděl, že lítá v průšvihu. Průšvih, problém, průser, polízanice… míhalo se mu hlavou, jako by si chladnokrevnější část jeho mysli, ta, která mu před chviličkou citovala klasiku, snažila udržet odstup a hledáním dalších výstižných termínů na pé nějak odrazit realitu, ztělesněnou nemilosrdným pohledem Ludvíkova vypouleného oka. V tom druhém vězel nůž na papír, který se zpravidla povaloval na pultu v blízkosti pokladny, nyní ovšem až po střenku zaražený do mozku svého majitele. Pomalu se postavil a rozhlédl se po krámu, bušící srdce závodilo s žaludkem, kdo první vykoukne na ranní vzduch. Zavrávoral, chytil se pultu, pohledem přejel po svazcích vyrovnaných v regálech, nohy jak z měkkého tvarohu, svalil se na židli, vedle které ležel Ludvík, tuhnoucí tělo až obscénně rozcapené. Rejmund svíral hlavu v dlaních a snažil se vymyslet, co dělat, ani nevěděl, jestli ten směšný konekt, který má k dispozici, stačí, aby měl právo volat policajty, a navíc se mu s nimi opravdu mluvit nechtělo. Policie, to je další péčko, který znamená ten největší problém ze všech, ozvalo se mu v hlavě, co si ale počít v malém antikvariátu, když jeden sedí za kasou s mrtvolou vlastního šéfa pod nohama?
Otevřely se dveře, v nich muž v hnědém pršiplášti. Vešel do místnosti, oklepal vodu z klobouku a tvrdýma očima přejel celou scénu, Rejmunda zhrouceného na židli nad Ludvíkovou mrtvolou zhodnotil úšklebkem. Rej věděl, že je to fízl, ještě dřív, než k němu chlápek přistoupil a máchl ídéčkem.
„Seš v průšvihu, sráči. Půjdeš se mnou, počítám, že máš co vysvětlovat,“ spíš než výhrůžně to znělo otráveně.
Řekni mi něco, co nevím, pomyslel si Rejmund, pak mu sebekontrola definitivně vypověděla službu a poslal obsah žaludku policajtovi na boty. Ten se rozzlobeně rozpřáhl a poslední, co Rej toho smutného rána viděl, byla pěst ozdobená masivním prstenem, řítící se na jeho hlavu.
* * *
Rejmund znal Ludvíka tak půl roku, poprvé ho potkal ve strašnické nálevně, předtím celé odpoledne vyčerpávající hádka a nakonec se unaveně proštěkali do další slepé uličky. Tentokrát to byl on, kdo první nevydržel tíseň vězení čtyř stěn jejich chudě zařízeného mrňavého bytu, teď dřepěl na zadku, srkal hnusnou desítku a ve svých sedmadvaceti se cítil na sto padesát. Jeho bytí zabalené v lepkavé přikrývce šedivého bezčasí, už jen vzpomínal na dobu, kdy bylo jinak a on snad opravdu žil. Ve škole eupanáci jen čekali na příležitost se ho zbavit, stejně jako každého, kdo neprojevoval dostatečné provládní nadšení. Tím, že se tenkrát nechal sebrat, jim situaci hodně ulehčil, vyloučení z univerzity na sebe nenechalo čekat ani do konce semestru. Přitom on se o politiku vlastně nezajímal, arabáci mu byli ukradení, v tomhle prašivém systému prožil většinu svého života a nic jiného nečekal. Při cestách krajinou vlastních vzpomínek se mu doba studií jevila jako jiná epocha, přestože uplynulo jen pár let. Měl v sobě tenkrát méně hořkosti a víc síly, možná mu ji dodávaly knížky a muzika, tehdy to prostě fungovalo, třeba to bylo jen mládí. Byt po rodičích sdílel s Gabrielou, nastěhovala se k němu po pár týdnech známosti. Nalhávali si tenkrát, že natrvalo, na to byli ale asi příliš rozdílní. Ona sršící elánem a touhou po úspěchu, on plné ruce snahy vyvzdorovat si svůj klid na železných kleštích moderní reality, které jen nerady povolují stisk. Ale láska, tenkrát opravdová a bez podmínek, ta všechno přebíjela, a dokud jí nedošla energie, držela je spolu všemu navzdory.
Nemůžeš žít někde mimo, to mu ozřejmil šéfík oborové studentské rady hned v prváku, starý dobrý s náma nebo proti nám pořád platí, hašašíni čekaj na hranicích, a tak si žádnou slabost nemůžeme dovolit… nějak ho tenkrát odbyl, čtyři roky se mu dařilo slušně přežívat na studentském konektu, všichni včetně něho ale věděli, že diplom nikdy nezíská, stejně jako spousta dalších, konečně nejnovější pokyn eurovlády zněl jasně – z hlediska bezpečnosti je nutné povolit vzdělání jen těm prověřeným a spolehlivým. Když pak v Záběhlicích cestou z hospody přišel ten průšvih s pomočeným pomníkem obětem terorismu, byla z toho policejní hlídkou vyražená čtyřka vlevo dole a taky konec akademické dráhy. Ztratil status studenta a stal se nezaměstnaným, s takovým záznamem v registru se ale obživa nehledala snadno. Další rána přišla, když primátor spustil akci za čistou Prahu – pro Rejmunda to stejně jako pro stovky dalších podezřelých a rozvracečských živlů znamenalo drastické omezení konektu, stal se tak z něj občan druhé kategorie, bez šance připojit se k jiným aplikacím než těm naprosto základním. Pracovní trh k nim nepatřil, jedinou šancí zůstala docházka na burzu nekvalifikované práce, zoufalá dražba levné pracovní síly, konala se každé ráno zhruba v místech, kde stávala Kohinoorka. Občas se na něj štěstí usmálo v podobě nějaké krátkodobé nádeničiny, za kterou dostal pár bodíků a teplý oběd, až příliš často se ale vracel s prázdnou, zoufalý a hladový.
Doma hledával útěchu u Gabriely: „Co teď sakra budu dělat?“ tiskl jí ruce a zoufale se vpíjel do jejích hlubokých očí, ani si ale nesnažil namluvit, že by čekal odpověď.
„Bez káčka se nikam nedostanu a jak k němu mám přijít, když neseženu práci…“ Připadal si jako v kleci, do které ho zavřeli a vyměřili doživotní trest, bez spravedlivého soudu a především bez zločinu, který by mohli takto odměnit.
Ve tváři jí četl hlavně soucit, láska, kterou tam byl zvyklý vídat, tak ta se někam pořádně schovala, zahnaly ji jeho nálady a špatné opice, beznaděj a smůla, co se ho drží jako klíště. Bez šancí a bez vyhlídek, jen lodička vyřezaná z kůry, smýkaná peřejemi a zátočinami potoka, ve kterém se ocitla.
Gabriela ho opustila jednou v úterý, zrovna končil třídenní fušku, podařilo se mu urvat záskok za chlápka, co uklízel ve špitále a teď sám marodil, odpoledne našel na stole lístek, odcházím, co potřebuju, to jsem si vzala. Zmuchlal ho a zahodil, byt byl ještě cítit její vůní a zároveň taková prázdnota, najednou jak lis. Asi ji měl vyrazit hledat, ale nešel, zůstal doma, sám. Vrátila se v neděli, nikdy nesebral odvahu zeptat se, kde byla, a ona mu to nikdy neřekla, všechno ale bylo jasné, prostě něco nevyšlo, nebo možná už úplně všechno. Večer potichu plakala, na své straně postele, na druhém konci galaxie. O tom, co bylo, se už nebavili a čas odnesl většinu bolesti, z trhlin, které v chladnoucí lásce oba poslední měsíce svědomitě vytvářeli, se ale za těch pár dní stala propast, už ji dokázaly překlenout jen výčitky a vztek, jinak byli jeden pro druhého zoufale nedosažitelní, nešťastní, oba.
***
Probrala ho ledová voda v obličeji, zamžoural, před ním poskakuje vytlemený fízl s vědrem v ruce. Rozhlédl se kolem sebe. Strohá místnost, zašlé stěny, dva stoly a pár židlí, on sedí na jedné z nich. Kromě chlápka, který ho před chvílí probral a ve kterém poznal ranního návštěvníka antikvariátu, byl v místnosti ještě další muž. Prošedivělý a zachmuřený, seděl za psacím stolem na druhém konci místnosti a mžoural do monitoru.
„Zlej polda a ještě víc zlej polda,“ zamumlal Rejmund.
Ještě víc zlej polda nespokojeně sykl, oči v brýlích zvedl od obrazovky a znechuceně se na něj podíval, jako by zkoumal obzvláště nepříjemný exkrement, který se mu ráno cestou do práce přilepil na podrážku. Pak opět sklonil hlavu k monitoru, zatímco zlej polda odložil kbelík a tvrdou fackou srazil Reje ze židle.
Sklonil se k němu: „Válíš se po zemi jako prase, ty hovado. Teď si pěkně sedni, protože spolu máme co vyřizovat a tady pan inspektor nemá čas se s tebou srát až do večera.“
Rej se vyškrábal na židli, točila se mu hlava.
„No vidíš, vole, že máš rozum,“ fízl ho poplácal po tváři, pak mu přiložil pěst k nosu a začal tlačit. „Ale ty poblitý boty spolu ještě probereme.“
Rej se snažil uhnout tlaku té tlapy, pod oko ho bolestivě tlačil prsten, se kterým se jeho hlava seznámila už ráno, zoufale zakláněl hlavu, začínal mít pocit, že opět ztrácí vědomí.
„Tak konec zábavy, budeme chvilku pracovat,“ zvedl se od stolu starší muž a Zlej polda konečně povolil.
Inspektor kývnutím poslal kolegu ke stolu: „Jdi to psát, Béďo,“ a přistoupil k Rejmundovi. Ten si všiml, že policajt drží jeho ídéčko, zřejmě ho prošacovali, když byl mimo sebe. Plastová kartička mu přistála v klíně, inspektor lítostivě vrtěl hlavou. Mluvil starostlivě, skoro otcovsky.
„Prověřil jsem si tě a musím říct, že to, co jsem zjistil, mě nepotěšilo. Podvratný živel, vyhozen ze školy. Konekt nestojí za řeč, i kriminálník, co vyleze po pěti letech z lochu, má snad víc bodů než ty. To se vůbec nestydíš? Takový mladý kluk a takhle ten život promrháš.“
Obešel židli, na které Rej seděl, takže se k němu jeho hlas nesl zezadu. V kombinaci s hučením v uších, které bylo následkem předchozí Béďovy péče, to byl hodně nepříjemný pocit. Měl sucho v krku, žízeň násobená úzkostí dnešních událostí, strachy skoro nemohl polknout. Inspektorova slova se k němu s obtížemi prodírala mlhou paniky.
„No a teď ještě tohle. Vražda. On ten Janovský byl podobný zmetek jako ty, žádná velká škoda, ale víš, jaká je to pro nás otrava, patlat se tu s tebou?“
„Já ho přece nezabil!“ chtěl vykřiknout, stěží ale zasípal. Inspektor Reje opět obešel, stoupl si těsně před něj a zíral mu ze vzdálenosti dvou decimetrů do tváře, připomínal entomologa zaujatého neobvyklým druhem mouchy.
„Možná zabil, možná ne. Jak dlouho jsi ho znal?“ otázka jak prásknutí bičem, otcovský tón tentam.
„Nepamatuju se přesně, jen těch pár tejdnů, co pro něj dělám. Teda – dělal jsem,“ polkl Rejmund.
„Dělal – to znamená přesně co?“
„Pomáhal v krámě. Občas je taky potřeba zajet pro nějaký knížky, tak jsem trochu i řidič.“
„Jaké jeho známé jsi potkal?“
„Nikoho, fakt. Po práci jsem mazal domů, do krámu za ním nikdo nechodil, vono tam vůbec moc lidí nechodilo, žádnej velkej kšeft…“
Inspektor si opět povzdechl, jako by náklad, který svět na jeho bedra nakládá, byl pro jeho možnosti příliš.
„Ty ulhaná, zasraná svině!“ zařval, až se okenní tabulky zatřásly. „Jasně, že to nebyl žádnej kšeft, ty vaše posraný knížky taky nikoho normálního nezajímaj!“ Popadl židli, sedl si proti Rejmundovi a viditelně se nutil do klidnějšího tónu.
„Já se vám divím. Mohamedáni všude kolem, nebýt nás,“ rozmáchlým gestem obsáhl místnost, na mysli měl ale zřejmě celou policii, celý stát, Evropu, „tak už se tu třeba takhle nevybavujeme, protože celá civilizace by byla v háji. Chráníme vás, staráme se o vás, konektu co hrdlo ráčí… a vy? Co vy byste vlastně chtěli?“ Pozorně se díval na Reje, jako by ho odpověď zajímala z celého srdce.
„Já… asi vám nerozumím.“
„Ale rozumíš, to víš, že rozumíš. Leibner, Hamerle, Váňová, mám pokračovat? Celou tu vaši partičku máme v merku, pořádně, důkladně. No a taky Janovský – a teď mu někdo vrazí perořízek do oka, ošklivá smrt, řeknu ti. Najdeme tam tebe, sedíš a klepeš se, a pak tady Béďovi zničíš obuv. Takové pěkné polobotky, máš ponětí, kolik za ně vysolil konektu? Víš, co bych normálně udělal? Zvedl bych se a odešel, projít se, tak na hodinku, na dvě. Zůstal bys tu s Béďou, který má teď kvůli tobě po náladě.“
Rejmund si nemohl pomoci a vrhl rychlý pohled na druhého policajta, který si ho měřil s očividnou nenávistí. Hrál si s kovovým boxerem, a když si všiml Rejová pohledu, beze slova mu tou věcí zamával.
„A až bych se vrátil, měl bych na stole papír s tvým vlastnoručně podepsaným doznáním. Ty už bys byl někde na cele a doufal, že ti kosti srostou a ty to nakonec přežiješ. No a pak – třicet, čtyřicet let tvrdé basy, nastavovat zadek těm nejhorším vrahounům… líbilo by se ti to?“
Rej mlčel, netušil, co říct, aby situaci ještě nezhoršil.
„Ale já to neudělám. Neudělám to, protože nás pan Janovský zajímal ještě o něco víc než ti ostatní šašci. A jsem zvědavej. Fakt by mě zajímalo, kdo mu tu kudličku vrazil do kebule, a nějak se mi nezdá, že bys to byl ty. Běž mezi ty svoje kamarádíčky, ptej se a dívej se kolem sebe. Máš týden, pak se tu opět sejdeme a ty nám povíš, co zajímavého jsi zjistil.“ Naklonil se k němu, pohled tvrdý jako dýka. Cvrkl prstem do ídéčka, které Rej žmoulal v roztřesených rukách. „Máš tam na týden nastavený slušný konekt, pozornost od ochránců zákona. Chci jméno toho, kdo to udělal. Je to tvoje jediná šance, jak se vyhnout kriminálu.“ Strčil Rejovi do ruky kartičku se svým jménem a vidfon adresou.
„A nezkoušej nepřijít, opravdu bych byl nerad, aby tě kolega musel někde hledat, je to všechno jasné?“
* * *
Konektbody, získané za otrockou nádeničinu, stačily na vstup jen do těch nejlevnějších putyk. V jedné z nich tenkrát Rejmund seděl, v místnosti plné lidí a přece sám. Jen vzdáleně vnímal halas ostatních pijáků, většinou beznadějných ztroskotanců, neměli mnoho na vybranou. Pamatoval, jaká to byla sláva, když politici před patnácti lety zrušili v celé Evropě peníze a místo nich přišel konekt, ta nejlepší měna ze všech, každému měla zaručit spravedlivý podíl na bohatství eurocivilizace. Nejvíc se pochopitelně radovali ti, co byli s penězi na štíru, lidé, co nikdy nic neměli a mít nemohli, nešťastní chuďasové a taky flákači a pobudové, co se práci snažili vyhýbat. A ono to fungovalo, ídéčko nastavené na tu správnou úroveň konektu člověku otevřelo dveře, kam potřeboval, respektive kam potřebovat měl podle úradku Státního bodovacího úřadu, který jednotlivcům konekt přiděloval. Hořce se rozhlédl, v zakouřeném vzduchu cítil vztek a agresivitu, ale také únavu a rezignaci, to vše vyzařovalo z chlápků, kteří zde trávili svůj čas, tady a v jiných zaplivaných, špinavých špeluňkách, do lepších podniků je jejich konekt prostě nepouštěl. Z rozhodnutí úřadu, policie, systému. Měli tak málo bodů, že se stěží protloukali, ti, kteří byli ostatním nepohodlní, ať už pro své chování, či názory. Mísili se tu zloději, notorici, závisláci všeho druhu a násilníci s těmi, kteří se neuměli podřídit, s hledači svobody a spravedlnosti, co nedokázali uvěřit. Z pajzlů jako tenhle bylo do vězení blíž, než by Rejmundovi bylo milé, neměl ale kam jinam jít. Tak seděl, pil a na displeji u výčepu sledoval, jak mu bodíky z karty pomalu odtékají.
Ludvík si k němu přisedl někdy okolo čtvrtého piva, nevysoký, rozložitý chlap ve středním věku, světlé vlasy stažené do ohonu převázané řemínkem, zarputilá tvář, ostré rysy a patrné vrásky. Dali se do řeči, pili spolu. Rejmund se postupně dostal do té příjemné fáze opilosti, která předchází úplnému odtržení od světa a pádu do alkoholového kómatu. Okolí jako by bylo za jakýmsi sklem, na dosah a zároveň příjemně vzdálené, svět se smrskl na sklenici na stole a chlápka sedícího proti němu, vyklubal se z něj příjemný společník. Rej mu vykládal o svém osudu, plkali o společnosti, ve které musí žít, cítil, že narazil na člověka, kterému nemusí nic vykládat, který ví, jak to je. V lihovém rauši se mu celá ta neutěšená zahulená nálevna najednou zdála být místem plným bezpečí a kamarádského tepla, ostrůvkem svobody v moři útlaku. Pil dál, řval na celý lokál, z plných plic posílal nejdřív ženské a pak i všechny eupanáky do prdele, v opileckém hluku zástupu prolitých hrdel si toho málokdo všiml, přesto ho jeho společník raději vystrkal ven na chodník, svítalo, mávnutím se rozloučili, Rej se potácel domů.
Za pár hodin se probudil oblečený na zemi vedle postele, ze které se zřejmě svalil, pokud se na ni v noci vůbec dokázal dopravit. Nebo mu na zem pomohla Gabriela, ožralého dobytka si do postele nepustím, s tím nepočítej, klidně to tak mohlo být. S bolavou hlavou, úpícím žaludkem a utkvělou představou, že se včera odehrálo něco důležitého, na co by bylo záhodno si vzpomenout, se odpotácel do kuchyně, kde narazil na Gábinu a její mlčenlivé pohrdání. Roztřesenýma rukama si připravoval kávu a týral zmučený mozek, přehrával si včerejší vzpomínky, v útržcích pijácké noci mu začínala prosvítat pravda a nakonec ji skutečně objevil. Našátral v kapse peněženku a opravdu – kromě ídéčka ještě kartička z tvrdého papíru s prostým sdělením: Ludvík Janovský – Antikvariát – Knihy, Books, Livres a pod tím nuselská adresa.
„Mám práci,“ vydechl Rej, zapomněl na kafe, zamířil zpátky do ložnice a padl do postele, kde ve snaze zastavit ten kolotoč zaryl hlavu do polštáře a opět usnul.
* * *
Dlouhými kroky se vzdaloval od policejní stanice, pořádně nemohl uvěřit, že se dostal ven, bylo dost takových jako on, kterým se to v podobné situaci nepoštěstilo. Zase pršelo. Cítil, že si potřebuje odpočinout a srovnat v hlavě události dnešního šíleného dne, automaticky zamířil k domovu. Když ale míjel Pampelišku, luxusní bar, do kterého se nikdy nepodíval, vzpomněl si na inspektorovy řeči o policajtském konektu. Přiložil ídéčko ke snímači ve dveřích a tiché cvaknutí mu potvrdilo, že ho policista netahal za nos. Myslel to všechno vážně, bohužel, pomyslel si a zamířil do poloprázdné místnosti. Možná dvě desítky od pohledu prachatých chlápků v menších skupinkách u jednotlivých stolů, všiml si také několika draze oblečených žen. Pár lhostejných pohledů jeho směrem, vybral si jeden z malých izolovaných boxů. Zapadl do pohodlného koženého křesla, chvíli studoval nabídkové menu, které svítilo na stolní desce, kromě jídla a pití nabízel v sekci příhodně nazvané „Dal ší rozptýlení“ i objednávku žen a drog. Nasucho polkl, o takových podnicích se mezi lidmi s káčkem sotva na přežití často vyprávělo, jeho podobné řeči ale nikdy moc nezajímaly, nebyl to jeho svět a nikdy být neměl. Dotykem vybral neznámý drink s exotickým názvem a největší z nabízených steaků. Čekal jen chvilku a u stolu se zjevila dlouhonohá servírka, blýskla úsměvem a položila před něj talíř a sklenici plnou červené tekutiny. Rej ji mávnutím poslal pryč a hltavě se pustil do jídla, až při pohledu na šťavnaté maso si uvědomil, jak strašný má hlad. Jídlo bylo lahodné, pořádnou porci spořádal během čtvrthodinky, pak se uvelebil v pohodlném křesle a dnes poprvé se cítil jako člověk. Panika a stres z něj odcházely, vytlačené čtvrtkilem hovězího, úleva, kterou pociťoval, byla přímo hmatatelná. Pro jednou bylo vše v pořádku, alespoň na chvilku. Pohledem zavadil o nabídku diskrétně poblikávající na stole, která inzerovala tělesné rozkoše nejvyšší intenzity, a uvažoval, zda by objednanou službu poskytla přímo servírka, líbila se mu. Prstem líně kroužil nad položkou menu a málem ji skutečně stiskl, víc ze zvědavosti než kvůli chtíči. Nakonec jen v duchu mávl rukou a nechal to plavat, místo erotických požitků objednal silnou brazilskou kávu. Zhluboka nasál aroma horkého nápoje, musí se probrat a přemýšlet. Ačkoliv by to na něm na první pohled snad ani nebylo znát, je pořád ve stejném průšvihu jako ráno, a zatím netuší, jak z něho ven.
* * *
Práci v Ludvíkově obchodu s použitými knihami se rychle naučil vnímat jako ostrov bezpečí, pevný bod, který stabilizoval vratké základy každodenního přežívání. Občas nějaká pojížďka otřískanou dodávkou na skromný firemní konekt, jinak běžná práce v obchodě, kde byl Ludvíkovým jediným zaměstnancem. V době, která tištěnou podobu informací vytlačila na periferii zájmu jako něco zastaralého a nepoužitelného, byl antikvariát přístavem, do kterého se uchylovali obdivovatelé knih, staromilci i sběratelé kuriozit, kteří věřili v zajímavý kup pro další zhodnocení. A také, jak si Rej nemohl nevšimnout, lidé, kteří nezapadali.
Postupně získával Ludvíkovu důvěru a ten jej představoval mužům a ženám s těžkými problémy s konektem i uplatněním, údělem, který Rej sám dobře znal. Přesto se mu ve srovnání s ním samým zdáli nezlomení, neohnutí, svobodní. Alespoň si to tak namlouval, když je pohledem vyprovázel do zadní místnosti, která sloužila jako Ludvíkova kancelář, a Rejovi bylo brzo jasné, že tady se odehrává to, o co jde v tomto baráku především, knihomolové a sběratelé v krámu byli pouhou kulisou. Scházeli se tak dvakrát týdně, a jak Rej zjistil, když ho po pár týdnech Ludvík pozval mezi ně, hodně mluvili, smáli se, hádali a dost pili a hlavně žili, dýchali volně, alespoň na chvíli. Šlo o pestrou směsici mužů a žen, kteří většinou nepracovali a více či méně dobrovolně živořili na okraji, mimo. Někteří tvořili, prohlašovali se za umělce, psali, malovali, jiní se jen poflakovali a dováděli k dokonalosti umění přežít s konektem tak nízkým, že se to zdálo být nemožné. Ludvík (a teď i Rej) byl v tomto ohledu se svým antikvariátem výjimkou, mohl se snad považovat dokonce za podnikatele.
Ukázalo se, že setkání u Ludvíka jsou pouhou intelektuální předehrou k něčemu, co pro Reje zpravidla skončilo někde v půli cesty mezi vydařeným večírkem a zoufalou, prochlastanou nocí, po které jeden myslí tak akorát na sebevraždu.
Z antikvariátu se obvykle lehce rozjařená společnost přesouvala k Robertovi, charismatickému chlapíkovi, ze kterého Rej vnímal autoritu šéfa celé skupiny, přestože si to možná většina jeho nových známých ani neuvědomovala. Byl vysoký, tmavé oči orámované nemoderními brýlemi s masivní obroučkou, na ostatní shlížel s jakousi směsicí zvědavosti a lehkého despektu, zdálo se Rejovi. Ačkoliv nepracoval, díky vztahu s jednou vysoce postavenou, nicméně vdanou státní úřednicí užíval relativně prostorný byt na Vinohradech. Původně šlo pouze o místo jejich diskrétních schůzek, nakonec se mu ale podařilo získat zde trvalou střechu nad hlavou. Dotyčnou dámu Rej nikdy neviděl a nepředpokládal, že by se tak mělo někdy stát – Robert měl svůj životní rytmus jednoznačně vyřešený. Milenka ho navštěvovala výhradně pres den a nepravidelně, pouze tak, jak jí to pracovní povinnosti dovolily. Pokud nedorazila, Robert vyspával, večer a v noci už dlela bezpečně u manžela a on mohl, vybaven solidním káčkem, další z pozorností jeho milé, vyrážet do ulic či pořádat večírky. Nejprve se tedy sešli v antikvariátu – první hosté se trousili již během odpoledne, a kolem šesté, kdy Ludvík s Rejem zavřeli, už bývala zadní místnost slušně zaplněná. Rozlévalo se levné víno z kartonů, žvanilo o knihách, o umění i o politice.
Reje vždycky zajímala hudba i literatura, navíc měl díky těm několika semestrům na univerzitě poměrně solidní přehled o oficiální kultuře, debaty s Robertem, Ludvíkem, jeho nastávající Violou a dalšími mu ale otevíraly úplně nové obzory. Malíř Hanuš zaníceně propagoval pouliční tvorbu, pár lesbických literátek diskutoval o moderní arabské poezii, čert ví, jak se k ní dokázaly dostat, Rej se jich nikdy nezeptal, nechtěl vypadat jako balík. Do antikvariátu docházela i řada dalších, někdo často, další jen zřídka. Z pravidelných návštěvníků zaujal Ludvíka ještě Petr, ostatní ho oslovovali profesore, což se zřejmě vztahovalo spíše než k nějakému skutečnému akademickému titulu k erudici, se kterou se vyznal v míchání a užívání různých jedů a opojných látek. Sedával v nejvzdálenějším rohu stolu, a zatímco ostatní mluvili (čím méně vína zbývalo, tím byl jejich hovor hlasitější a nekompromisnější) on v tichém soustředění připravoval malé balíčky z těch nejlevnějších léků, které byly na trhu k dispozici. Příprava drog byla v jeho podání malým obřadem, snad až uměleckým snažením, jehož výsledek zájemcům pak nad ránem rozdával. Toho už se ale při vědomí Rej nikdy nedočkal – jakmile došlo připravené víno a společnost byla kompletní, zdvihli se všichni a odkráčeli směrem k Robertovu bytu, kde již čekalo hostitelem předem nakoupené jídlo a hlavně spousta dalšího vína a kořalky.
Při první návštěvě zde Rej vcházel do Robertova bytu natěšený, nabuzený zajímavými hovory předchozího posezení, s lehkým šimráním v žaludku a s pocitem, že se účastní něčeho velkého, konspirace proti systému, vždyť tohle už nejde vydržet, konečně. Místo toho se ale jen zase pilo, víc a pořádně, chlapi dál žvanili, ale už jen proto, aby udělali dojem na mladé holky. Pár jich tu nikdy nechybělo, každou hloupost kvitovaly zvonivým chichotem, a když přecházely mezi čtyřmi místnostmi Robertova bytu, vrtěly koketně zadky. Po chvíli si Rej se zděšením uvědomil, že když se rozhlíží kolem sebe, vidí rozjařenou společnost lidí, kteří se baví a nic jim nechybí. Zoufalí se těžko mohou smát, nepatřím sem, uvědomil si. Namlouval si, že i ostatní tady stravuje stejný černý plamen, jaký on důvěrně znal, byla to ale jen iluze. Snad jen Ludvík, zamračeně něco hučící do Violy, která otráveně obracela oči v sloup, se nevezl na kolotoči euforie, ostatní řvali, zpívali, radovali se. To Rej prostě nedokázal, uměl si s tím ale poradit – obracel do sebe sklenici za sklenicí, odplouval od hlučících společníků někam daleko. Kolem půlnoci se zvedl, vyvrávoral z bytu, po schodech dolů na ulici, profackovaný studeným vzduchem se ploužil tmou k domovu.
Doma pak krátká hádka s Gábou, na chvíli začala doufat, že se snad jejich život obrací někam k lepšímu, když si Rej konečně našel práci, ale pořád stejná bída. Zbytek nevnímal, odcházel do opileckého limbu, pak se snažil líbat ji a víc, záchvat opilecké síly, vysmála se mu, s odporem a snad i krůtě, nakonec upadl a usnul, na koberci, už zase. Ráno pak kocovina, těžký smutek. Byl přesvědčený, že tento jeho první večírek s Ludvíkem a jeho známými byl i jeho poslední, už nikdy, umiňoval si – ale za pár dnů se už zase opíjel u Roberta, zas a znova, pravidelně, stále stejná beznaděj.
Z Pampelišky dorazil domů dvě hodiny po poledni. Gabriela byla v práci, naštěstí, neměl sílu, každé slovo mu připadalo jako nadlidský úkol. Jak se jen mezi nimi mohlo všechno takhle změnit? Než aby nad tím dumal, natáhl se raději a zavřel oči, aby si všechno promyslel a dal odpočinout znavenému tělu.
Když se vzbudil, skoro se stmívalo. Vyhrabal se z postele, stála ve dveřích do kuchyně. Chladný pohled, nevyřčená otázka. Došlo mu, co si nejspíš myslí – že přišel o práci. Konečně, obvykle chodíval domů až za tmy (jestli ses teda nenalil u Roberta, to až za světla, řekla by mu s trpkým úšklebkem, pokud by spolu ovšem zrovna mluvili) a teď ho našla v posteli za bílého dne, tak co jiného než další korálek na náhrdelník jeho debaklů. Věděl, že by jí měl všechno vysvětlit.
„Někdo zabil Ludvíka, dneska,“ začal tedy rovnou, bez okolků.
Odfoukla si vlasy z čela, čekala.
„Toho chlápka, co mi dělal šéfa…“
Lhostejné pokrčení rameny: „Všichni máme svý problémy.“
Byla ledová jako rampouch, zrovna dneska, sakra. Tolik by právě teď potřeboval, aby ho chytla za ruku, všechno vyslechla, tak jako to dělávala dřív. A ona se chce hádat, jak jinak, vždyť je to jediný společný koníček, který jim zbyl. Nikdo mu nemusel říkat, že je to dost smutná bilance šesti let společného života.
„To by mě zajímalo, jakej problém máš zrovna ty,“ odsekl, když to chce, má to mít.
„Vážně to chceš vědět?“ Kdyby mohlo pohrdání kapat jako med, stáli by na pěkně ulepené podlaze.
„No jo, tvůj problém jsem já, viď? No tak se polituj, ať to zas máme za sebou…“
„Jsem těhotná,“ řekla potichu, přesto ta věta Rejovi zazněla jako výstřel z pušky.
„Ale… to přece není možný…“
Dívala se mu do očí, vlastně už ne pohrdavě a nepřátelsky, ale smutně, uvědomil si. Čekala, až mu to dojde.
„To…,“ slova se mu najednou zadrhla někde v krku, ježíš to ne, zrovna dneska, „nemáš se mnou, viď?“ Šeptal, hlavně proto, že nechtěl brečet.
Nemusela odpovídat, její mlčení bylo za všechny věty, co snad mohla říct.
„Tak takhle to všechno končí, už definitivně.“ Poslední dobou už bylo z lásky jen trápení, přesto cítil v hrudi ohromnou díru, přiletěla dělová koule a provrtala ho skrznaskrz.
„Definitivně. Je mi to líto, moc,“ promluvila konečně. Hlas se jí netřásl, ale snad nelhala, prozradila ji jedna jediná slza, která si našla cestu z krásného hnědého oka a kolem nosu a rtů, co tolikrát líbal, utekla někam pryč, z dohledu. Definitivně.
Sedla si ke stolu, k Rejovi zády, zírala z okna, možná se jí trochu třásla ramena. Nezkoumal to. Hodil přes sebe bundu a vzal za kliku.
„Musím si něco vyřídit,“ spíš k sobě než k ní, vždyť už je sám.
Neohlédla se, asi ho ani neslyšela.
* * *
Viola byla nevysoká blondýnka, tak o deset let starší než Rej. Otevřela mu na šesté zazvonění, na sobě obnošené džíny a triko, které pamatovalo lepší časy. Z koutku úst jí výhrůžně trčela cigareta, skelný pohled Rejovi prozradil, že pro tentokrát nebude poslem špatných zpráv, o smrti svého snoubence už očividně slyšela. Bydlela s Ludvíkem kousek od antikvariátu, vlastně hned ve vedlejší ulici, proto taky věděl, kde ji hledat. Kývnutím hlavy ho pozvala dál, posadil se ke stolu. Roztřesenou rukou mu nalila do sklenky lacinou kořalku, sama si dopřála hlt přímo z láhve, jistě ne dnes poprvé ani naposledy. Lámal si hlavu, jak začít, vlastně se nijak zvlášť neznali, nakonec ho předběhla.
„Ty sviňáci už tu byli,“ chraptěla a hlas se jí třásl, s jistou zuřivostí zadusila nedopalek v popelníku, „naše slovutná policie pracuje rychle. Prej mám bejt ráda, že se se mnou vůbec zahazujou, když nemám káčko.“
Polkl štiplavou tekutinu, alkohol projel hrdlem jako rašple. Následovala jeho příkladu, zase rovnou z flašky, pak se nejistě postavila. Došlu mu, že je opilá jak zákon káže. Vyhrnula si tričko až k ňadrům a chvíli ho nechala zírat na ploché břicho, ozdobené velkou fialovou modřinou.
„Prej že mám zaplatit jinak. Flusla jsem tomu hnusákovi do ksichtu. Pak mě jeden chytil, druhej vytáhnul pendrek a vykládal mi, jaký prasečinky mi s tím krámem provede. Nakonec mě jen třísknul a vypadli. Že se vrátí, když večer nesežene žádnou štětku.“
Sedla si a opět zvedla poloprázdnou láhev, ta jí vyklouzla z ruky a spadla na podlahu, ránu ztlumil ošoupaný koberec. Oba apaticky sledovali potůček, který z jejího hrdla směřoval někam pod stůl. Nakonec složila hlavu do dlaní a začala brečet, nejprve potichu vzlykala, pak pláč propukl plnou silou. Rozpačitěji pozoroval, cítil se prázdný jak ta rozlitá flaška. Nakonec zvedla hlavu: „Hajzl zkurvenej.“
„Ser na něj, na fizláka. Mě si dneska taky pěkně podali.“ Zírala na něj opilýma, uplakanýma očima, jako by vůbec nechápala, o čem mluví.
„Já ale myslím Ludvíka, ne toho impotenta!“ S ožraleckou energií se vymrštila ze židle a začala kolem Reje rázovat, vztekle rozhazovala rukama.
„Podívej, jak jsme tu žili! Taková díra, byla jsem jak žebrácká, ten šmejd jeden lakoměj, ulhanej!“
„Hele, neblbni, co měl asi dělat, víš, jak mu policajti zatápěli, copak mohl za tenhle podělanej svět?“ přihlouple filozofoval Rej, cítil potřebu zastat se Ludvíka.
„Co to kecáš, ty cucáku,“ zasyčela. „Myslíš, že sem ty dva parchanti přišli jen proto, aby mi čuměli na kozy? Něco hledali, a když vodtáhli, tak jsem to našla já. Já totiž nejsem blbá a věděla jsem, kam si schovává věci, o kterejch nemám vědět!“ Zavrávorala, pak se natáhla na poličku nad Rejovou hlavou a hodila na stůl bílou obálku. Nebyla nadepsaná.
„Ještě včera to tam nebylo,“ řekla tiše, možná trochu zahanbeně, „koukala jsem se tam každej den, když odešel do práce,“ po chvilce ještě zavrtěla hlavou, „měl na hajzlíku ve zdi jednu volnou dlaždici, vůbec mi nevěřil. Smutný, co?“
Rejovi bylo trapně, nejraději by hned vypadl.
„Hele, já vím, že tě měl rád.“
„Neměl, právě že ne. Byla jsem mu úplně fuk, jako vzduch. Vzduch – fuk,“ zaveršovala opile, pak si sedla na stůl a bosou nohu nenuceně položila Rejovi na koleno.
„Jednou jsme zbyli jen my dva a Robert, víš, u něj, v noci. Sedla jsem si Robertovi na klín, asi takhle,“ svezla se na něj ze stolu, dřepěla na něm obkročmo, jejich nosy se skoro dotýkaly.
„A tahle zašeptala,“ přitiskla ústa na jeho, cítil, jak mu její jazyk rejdí v puse, a vnímal alkoholický puch, zřejmě spousta pití od rána. Odtáhla se od něj: „A víš co Ludvík? Úplně jsem viděla, jak ho ztříská, nafackuje i mně, konečně mu spadne ten jeho klid a póza, že je mu všechno jedno,… ale jen tam seděl, chroupal nějaký zasraný tyčinky a“ hlas se jí zlomil, zase brečela, zabořila mu hlavu do ramene, objal ji.
„Teď si ten hajzl zkape a nechá mě tu na všechno úplně samotnou,“ vzlykala. „Kdo ti to udělal, lásko moje?“
Odpovědět nedokázal, pláč postupně ustával, cítil, jak mu její tělo v náručí vadne, za chvíli slyšel pravidelné oddechování. Odnesl ji do ložnice a položil na postel. Spala s otevřenou pusou, opilá, nešťastná ženská, které život sebral kromě mládí i spoustu dalších hezkých věcí.
Zavřel dveře do ložnice a než odešel z bytu, podíval se ještě ke stolu, na kterém ležela Violina obálka. Otevřel ji a vypadl na něj tučný štos zelených, voňavých bankovek, poznal je i on, přestože něco takového viděl poprvé v životě. Držel v ruce pořádnou hromadu pravých amerických dolarů. Chvíli je zamyšleně otáčel v ruce, pak ten balík strčil do kapsy. Zavřel za sebou zlehka.
* * *
A potom hotelový pokoj, z dobrodiní fízlovského konektu, oprýskaná omítka volala po malířské štětce. Objednal si pět nocí, nemohl domů, neměl sílu ji potkat. Vlastně netušil, zda by tam Gabu našel, jestli ji tam vůbec někdy uvidí, nedokázal ani říct, jestli on sám ještě otevře dveře a překročí práh.
Ztěžka dosedl na postel, opotřebovaná péra zavrzala na pozdrav. Nebo skončí všechno někde jinde, rozhlédl se po prostě zařízeném pokoji. Na dveřích cedulka „nerušit“, žádné knihy, žádná muzika kolem, jen čtyři zdi a proleželá postel, prošlapaný koberec a stolek se zašlým ubrusem, v rohu decentně skrytá stopa po vajglu, který kdysi minul popelník. Svalil se na záda, spát a nikdy se neprobudit, nejvroucnější ze všech přání.
Když otevřel oči, byla všude kolem tma, jen do mrňavého okna v protější stěně zíral měsíc, svou kulatou, šmíráckou hlavu bezostyšně cpal skrz sklo. Otočil se na bok, tady fakt není nic k vidění. Neměl sílu pohnout rukou, natož vstát. Spál dál a zase se budil, hodiny se měnily v dny, nedokázal opustit náruč postele. Jen ta představa, zvednout se a přejít pokoj, tak neskutečná, že se mu chtělo skoro smát zoufalstvím. Jen on a jeho smutek, dva dny a dvě noci s ním obcoval v tom nejvášnivějším ze všech spojení, pral se s ním a miloval a nic si nepřál tak jako okamžitý, nevratný konec, nakonec ale kapituloval. Z postele ho zvedl prázdný žaludek, dovlekl se do koupelny, ani ne tak špinavá, jak by se dalo čekat, zaregistroval kupodivu, pak proud ledové vody, osušit a nasoukat se do zmačkaného prádla. Ven, přes ulici levné bistro, pach mastného jídla jako direkt do nosu a prázdného břicha.
Za trochu káčka miska guláše, ládoval ho do sebe na stojáka u jednoho z dlouhých pultů, vymetený žaludek přepepřené jídlo vítal jako životodárnou manu. Zatímco jedl, v hlavě mu naskočila slova jedné ze starých písniček, která vyprávěla o tom, že náš svět je jedno velké vězení, ve kterém jsou někteří z nás vězni a jiní bachaři. Žvýkal tuhé maso a věděl, že to je přesný obraz jeho života. Pořád v base, vždycky vězeň. Jen lapáš po vzduchu a doufáš, že skrz mříže zahlídneš světlo, znají to všichni? Určitě ne, jsou tu ještě dozorci, ti, kteří ty mříže zamykají. Gábina je takový bachař, přemítal, i když kdysi to viděl jinak a snad správně. Byla někým zvenčí, tajemným zachráncem, který vykopl bránu kriminálu, postřílel strážné a odemkl katr, podala mu ruku a táhla ho ven, na svobodu, pryč. Jenže on se nedokázal udržet, té ruky se pustil a neodpustil si i pár kopanců, ze zachránce je cizinec, z milenky nepřítel, křivé zrcadlo vlastních selhání. Věděl, že ji miloval a že ona milovala jeho a že je všechno nenávratně pryč a špatně, najednou tlak v očích a konečně slzy, poprvé za celý ten šílený kolotoč. Smrkal do kapesníku, zvědavé pohledy ostatních, ale nebylo jich moc, další šílený ochlasta, takových je na podobných místech dneska plno.
* * *
Nusle dusil těžký smog, na dveřích antikvariátu čekal Rej policejní plombu nebo možná barevnou pásku, která odděluje místo zločinu od světa, ale asi to byly jen představy ze starých filmů. No, alespoň že bylo zamčeno, nějaká dobrá duše taky nezapomněla na ceduli s jedním slovem – ZAVŘENO – načmáraným tužkou na obyčejném kartonu. Přiložil ke snímači ídéčko, zámek s klapnutím povolil. Vešel do místnosti, která byla poslední dobou něco jako jeho druhý domov, kam jinam měl jít? Pohledem pohladil zaprášené hřbety knih smutně vyrovnaných v regále, jako vojáci na posledním nástupu před ztečí. Nabral do plic zatuchlý vzduch, posadil se za pult. Na zemi si všiml nějakých skvrn, možná od krve, nedokázal si vzpomenout, jestli tam vůbec nějaká byla, to ráno, kdy Ludvíka našel. Nejspíš ano, kde se zabíjí, tam se i krvácí. Ze zamyšlení ho vyrušilo vrznutí dveří kanceláře, s leknutím se otočil.
„Rejmunde, vlastně jsem doufal, že tě tu najdu,“ Robertova ústa zahrála úsměvem, oči se však nepřidaly. Vysoký elegán se na chvíli opřel o dřevěnou zárubeň, pak zamířil za Rejem.
„Jak ses sem dostal?“ Srdce mu přeřadilo na vyšší rychlostní stupeň, sledoval, jak se k němu Robert blíží. „Na vstup je nastavený jen Ludvíkovo a moje ídéčko.“
„Třeba jo a třeba ne,“ pokrčení ramen a další krok, Robert zamyšleně obcházel kolem pultu, o který se Rej opíral. „Třeba Ludvík nastavil povolení i pro mě, nebo to prostě máte rozbitý…“
Z toho, jak se snažil kroužícího Roberta sledovat, začínalo Reje bolet za krkem, animální pocit nebezpečí mu nedovoloval pustit ho z očí.
Robert se zamračil, pak odněkud vykouzlil průkaz, položil ho na pult a prstem kartičku poslal směrem k Rejovi, na toho se z ní mračila Ludvíkova fotka.
Zvedl oči a zjistil, že hledí do hlavně drobné pistolky, kterou Robert vylovil z kapsy. V jeho velké ruce vypadala jako hračka. A možná i byla, Rej ale neměl náladu to zkoumat. Mlčel a čekal, ptát se Roberta, kde přišel k Ludvíkovu průkazu, se už jevilo jako zbytečnost.
„Vzals něco, co patří moc nebezpečnejm lidem. A ty to chtěj vrátit,“ řekl, jako by konverzoval o počasí.
„No tak, ráno jsem mluvil s tou ožralou krávou,“ dodal, když viděl Rejův nechápavý výraz. Ten nakonec sáhl do kapsy a obálku plnou bankovek položil na pult. Skoro už zapomněl, že ji u sebe má. Robert po ní sáhl, líně peníze přepočítal. Pistolka už byla zase tatam. Podíval se na Reje, vypadalo to, že se mu něco chystá říct. Nakonec jen kývl a zamířil ven.
„Kvůli tomu jsi ho zabil?“ Otázka namířená na Robertova záda, zdálo se, že zůstane bez odpovědi. Nakonec se otočil a vážně se na Reje podíval, tvář náhle jako smutná maska, takhle bude vypadat za dvacet let, až všechen elán vezme čas, napadlo Reje.
„Zjistil jsem, že práská fízlům. Mělo mi to dojít dřív, myslíš, že by mu ty svině jinak dovolily vlastní antik? Tyhle peníze maj za sebou dlouhou cestu a ještě delší před sebou, zase pryč z tohohle zkurvenýho kontinentu.“
„Myslel jsem, že jste byli kamarádi.“
„Byli. Ale tady to bylo kdo s koho. Opravdový obchody se daj dělat jen s lidma, co maj opravdovou škváru. A takový jsou taky opravdu nebezpeční,“ poklepal na kapsu, do které nacpal dolary.
„A nebo jsou to všechno kecy!“ Rej rozzuřeně zamířil k Robertovi, ten překvapeně zamrkal a pravačka mu zamířila ke kapse saka.
„No tak mě taky sejmi, nečekej!“ křičel Rejmund. „V tomhle světě je přece zabít kamaráda úplně normální, žvaníš vo obchodě, a třebas jsi ho zabil kvůli Viole.“
„Drž hubu, ty idote,“ zasyčel Robert, „tady jde vo kejhák, tak sem netahej žádný kraviny. Je ti asi jasný, že tyhle prachy nám neposlal Ježíšek jen proto, že jsme byli hodný kluci. To mi řekni, proč jsi je vůbec bral? Co jsi s nima chtěl dělat?“
„Třeba mě zajímalo, komu budou chybět a kdo je přijde hledat,“ vrátil se za pult, klesl do židle.
„No, tak ses dočkal.“
„Myslel jsem, že tady je to něco jinýho,“ zavrtěl hlavou.
„Tady, jo?“ Robert se s opovržením rozhlédl po plných policích, „ty seš fakt kretén,“ dodal skoro laskavě. „Kšefty s káčkem, zbraně… jasně, že tohle ti neprodávaj hodný eupanáci, tohle není žádná limonádová knížka. Mohl mě dostat na celej život do lochu… tohle není tvoje hra, to je trochu někde jinde.“ Zavrtěl hlavou, jako by se sám sobě podivoval, proč se před Rejem ospravedlňuje.
„Myslel jsem, že hledáte svobodu.“ Rejmund mluvil už spíš k sobě než k němu. Robert přesto odpověděl: „A ty mi něco říkej o kecech. Svobodu tady může mít jen mrtvej, podívej se, co s náma všema udělali. Ludvík, ty… i já. Ale tyhle prachy mě dostanou pryč, nakonec budou vždycky mocnější než všechno podělaný káčko.“
A pak už doopravdy odkráčel, šel rychle, jako člověk, který míří vstříc radostné budoucnosti. Rej ho ze své židle sledoval, hlavu v dlaních, a opět cítil tu strašnou apatii, ať děláš cokoliv, osudu se nevzepřeš a nic neovlivníš, jen čekáš facky a kopance a snažíš se odhadnout, odkud přijdou další. A přežít, nic jiného než tenhle imperativ v sobě stejně nemáš, nejsme nic víc než zvířata, co hledají potravu a bezpečí. Jenom utíkat, jen já a můj strach, lpím na téhle mizérii jak lakomec na pokladu, jsem zbabělec.
Stiskem prstu oživil firemní vidfon, ten z přiloženého ídéčka odsál něco policejního konektu a umožnil Rejovi spojení s celou Evropou. Zvolil pražskou policii a po troše vyjednávání se spojovatelským programem se mu podařilo navázat spojení s inspektorem, jeho vizitku někde ztratil, vylovil ale z hlavy správné jméno, takže ji nepotřeboval. Na obrazovce viděl, že sedí v nějaké kanceláři, klidně to mohla být ta, kde ho s tím druhým primitivem vyslýchal.
„Hm, čekám,“ z inspektorova výrazu se mu moc zájmu vyčíst nepodařilo.
„Vím, kdo zabil Ludvíka Janovského,“ doufal, že bude mluvit rázně, místo toho se mu hlas trochu třásl. Pak řekl Robertovo jméno, spíš zašeptal, stažené hlasivky pomáhaly zbytku sebeúcty bránit další z mnoha hranic, které už ve svém životě musel překročit.
„Šikovnej kluk. No to mi ale neříkáš žádnou novinku,“ krůtě se usmál inspektor, „ten hajzl si myslí, že ho odsuď ti jeho arabáci dostanou, ale plete se. Do rána ho budu mít tady.“ Očividně se bavil Rejovým nechápavým výrazem. „Vždyť jsem ti přece říkal, že vás máme přečtené, a já nikdy nemluvím do větru, nikdy, to si prosím zapamatuj. Nikdo z vás si ani neupšoukne, abychom o tom nevěděli. Takže ten, abych tak řekl, přeshraniční kšeftíček,“ pohrdavě mávl rukou, „máme od začátku pod dohledem.“
„A proč jste do toho teda tahali mě, když jste tak vševědoucí?“ chvíli mu trvalo, než našel slova. „Takhle si u vás na fízlárně představujete zábavu?“
„To ani ne a ten slovník bych si tedy vyprosil. Spíš bych mluvil o takovém malém testu. Nebo možná ochutnávce. Líbilo se ti mít konečně jednou konekt?“
Inspektor se na něj pozorně zadíval, zdálo se, že s opravdovým zájmem. Rejovi se nechtělo dělat mu radost, tak mlčel. Policista ale zřejmě jeho odpověď ani nepotřeboval.
„Myslel jsem si to. Víš, takoví lidé jako ta vaše bandička, ti budou vždy. Šlapou si po štěstí a nechápou, co je nezbytné. Dokud jen kafrají a ničí vlastní životy, tak je to v pořádku, i když tomu nerozumíme. Každý systém produkuje odpad, s tím se asi nedá nic dělat,“ povzdechl si, jako by ho to skutečně trápilo.
„Pak ale přijdou problémy. My prostě nemůžeme dopustit, aby takovéhle existence ohrožovaly bezpečnost všech ostatních. Proto potřebujeme lidi, jako byl Janovský, takové, kteří pochopí, že močit proti větru nemá smysl. Myslím, že i ty bys mohl být takovým člověkem, nezasloužíš si snad konečně žít normálně?“ zadíval se tázavě na Reje.
„Mluvíte jak kniha,“ procedil Rej, „co kdybyste mě nechali na pokoji?“
„Ale jistě, mladý příteli,“ mávl rukou v rozmáchlém gestu, velkorysost sama. „Běž si za svými kamarády, když myslíš, že na tebe čekají. Podezření z vraždy jsi zproštěn, jsi nevinný. Ale půjdeš bez konektu, bez vyhlídek, prakticky beze jména, můžeš tak leda pojít na ulici, jako prašivý pes. Myslíš, že za to stojí?“
Rej dlouze na inspektora zíral, myslel na Ludvíka a na Roberta, taky na Gabrielu a na to, co už ztratil a jak málo za to získal.
„Nestojí,“ hlesl nakonec. Zadíval se inspektorovi do očí: „Ale nevím, jestli za to stojíte vy.“
„To už si budeš muset rozmyslet sám,“ chladně se pousmál policista, „vidím, že jsi v tom vašem antikvariátu. Kolega tam bude tak za hodinku, pokud máš zájem si s ním promluvit, počkej na něj. A Rejmunde, rozvažuj dobře.“
Obrazovka vidfonu potemněla, inspektor přerušil spojem. Rej do té černoty chvíli zadumaně civěl, pak otevřel ještě jednu adresu. Přijala spojení po několika vteřinách, vypadala nádherně.
„Koukám, že se ti nevede špatně, když máš káčko na vid. To jsi vždycky uměla,“ řekl hořce, sám ze sebe znechucený, že nedokázal začít ničím jiným než další výčitkou.
Jen si rukou odhrnula dlouhé vlasy, padaly jí do očí: „Hádka?“
„Ale ne, promiň,“ kousl se do rtu.
Pousmála se. „No však ty taky asi nejseš švorc. Včera jsme se stavili u tebe doma, pro pár mých věcí. Narazila tam na nás nějaká blondýnka.“ Rej sebou při tom množném čísle cukl, ale pokud si toho všimla, nedala to najevo. „Dost zuřivě tě hledala, zřejmě jsi jí zlomil srdce.“
„Haha, to určitě. Jediný zlomený srdce je tady to moje.“
„Ale nepovídej,“ nervózní úsměv, „vždyť už dlouho bylo všechno pryč, kolikrát jsi mi to řekl.“
„Tolikrát, až jsem tomu sám uvěřil.“
„I já,“ odpověděla potichu, najednou vypadala smutně. „Chtěl bych to všechno vrátit.“
„Minulost nepřepíšeš,“ řekla a on v jejích očích četl lítost, že tuhle pravdu nedokáže popřít.
„Ale samozřejmě, že to jde,“ alespoň to zkusil. Neodpovídala, miloval ji. „Víš, já to teď beru za jinej konec. Chci bejt konečně dozorce, ne pořád vězeň.“
Usmála se: „Ráno jsem se vzbudil a v mý posteli slzy,“ zanotovala polohlasně. Dojalo ho, že si hned vzpomněla, muzika byla jednou z věcí, která tvořila jejich svět, dokud něco takového existovalo. Hleděli si dlouho do očí, a kdyby to bylo možné, snad by věřil, že za ní může okamžitě vyrazit a odvést si ji zpátky. Věděl, že se to nikdy nestane. Bylo příliš pozdě na slova, která od něj potřebovala slyšet daleko dřív.
Nakonec uhnula pohledem, pak poslední smutný úsměv: „Budu končit. Snad ti to vyjde, ať už je to cokoliv,“ a obrazovka před Rejem zase zčernala.
Mrtvý monitor volal k meditaci o tom, co bylo a někde se ztratilo v proudu dní. Naděje, sny a chuť života na jazyku, kterou znal v době, kdy byl opravdu mladý, na prahu dospělosti. Tenkrát snad měl sílu vším projít se ctí, nepamatoval se jistě. Všechna láska a to důležité, na čem záleželo, ubíhajícími lety neúprosně semleté na padrť. Čas tvé bytí ohlodá na kost, zbude jen lehký smutek se špetkou nostalgie, ta prazákladní materie, ze které je utkán svět a všechno bytí.
Rozvalil se na židli, pohodlně se opřel, nohy natáhl na stůl. Z hodiny, o které mluvil inspektor, neuběhla ještě zdaleka ani polovina. Venku pomalu končí další den a on se projednou ani netrápí, ani neraduje. Jen sedí, sbírá síly a čeká, co mu osud přinese.
