„Tak tebe, mladej, zajímá, jak to bylo, když se to semlelo s emzákama, Invazí, a to všechno vokolo? No jestli vydržíš sedět vedle starýho dědka, co si cintá pentli, tak jen do toho. Já už stejně nemám, kam bych šel, a sám sebe si vždycky rád poslechnu, že jo. Tak se chytni půllitru a mně taky ještě jeden přihraj, protože to bude dlouhý povídání a při takovým pokecu jednomu vyschne v krku.
Za mýho mládí spousta starejch kořenů vyprávěla, že přesně ví, co zrovna vyváděli, když slyšeli, že umřel Chaplin, že vodkráglovali Lennona nebo třeba Kennedyho. Takovejch lidí bylo dost, ještě daleko víc jich ti vodrecitovalo na chlup akorát, kde byli a na co mysleli, když to prásklo do dvojčat nebo když šlo do luftu Tokio, Dost často to byly jen řeči, aby člověk vypadal zajímavější, a já jim to nikdy moc nežral. Ale věř na beton tomu, že každej z nás, kdo zažil začátek Invaze, na ty chvíle nikdy nezapomene. I když vono je to dost jednoduchý, byla tenkrát noc, takže většina lidí chrněla v pelechu, alespoň teda u nás, Amerikáni třeba měli poledne. Takže, jak jsem řek, byla noc, ale já k tý většině, co byla zakutaná pod duchnou, nepatřil, nasával jsem totiž s Benym U Panděra, což byl takovej pajzlík ve Vršovicích, trochu podobnej putyce, ve který právě sedíme, akorát byl votevřenej celou noc a smělo se tam kouřit. Jo, valíš voči a nevěříš, ale tenkrát, před těma nějakejma třiceti rokama, byly ještě místa, kde si člověk směl zapálit a neskončil v lochu. Takže tam tak s Benym sedíme, vono se to správně jmenovalo nějak jinak, ale nikdo tomu neřekl než takhle, podle přezdívky majitele a výčepáka v jedný osobě. U stolu s náma byl ještě nějakej typ, Benyho kámoš, takovej chytrolín v brejličkách, moc jsem ho neznal a nijak moc mi ani neseděl – spousta moudrejch řečí, ale kdyby šlo do tuhýho, tak bych mu nevěřil ani za zlámanou grešli. A že se to v pajzlech nad ránem někdy pěkně mlelo, vo tom žádná, ale to je pořád stejný, znáš to. No ale že ho přived Beny, tak jsem nic neříkal, protože Benyho jsem znal snad vod mateřský školky, dva fakani s nudlí u nosu, co táhnou zajeden provaz. Benyho máma dělala v cukrárně, tenkrát, když jsme byli prckové, což bylo fajn a dost jinejch prcků mi proto kámošení s Benym závidělo. Teď už jsme ale byli velký, ke třiceti rokům, a jako spousta lidí v tý podělaný době bez pořádný práce, víc po hospodách než kdekoliv jinde, a u stolu s náma kromě chytrolína byla ještě Valerie. To byla holka, co k nám patřila už dost dlouho, nádherná a chytrá, taky na rozdíl vode mě a Benyho měla stálej flek někde na úřadě a já ji prostě žral. Kdysi dávno, to jsme byli ještě skoro děti, jsme spolu nějakou dobu tak jako chodili, pak se ale všechno zamotalo a já skončil s jednou úplně jinou, voženil se a za pár let šťastně rozved. Val nakonec padla do náruče Benymu, on byl stejně vždycky tak nějak lepší než já, tak jsem jí to přál a jasně, že i jemu, byl to přece můj kámoš. Takže jsem tak seděl zakloněnej v židli, cucal pivko, koukal na Valerii uvelebenou vedle Benjamina, hlavu opřenou o jeho rameno, tak trochu si představoval, jaký by to bylo bejt na jeho místě, cejtit vůni jejích vlasů a to všechno, a hlavně přemejšlel, jestli zorganizovat přesun někam jinam, nebo jestli už to pro tuhle noc stačilo. Brejloun pomalu vodpadával a ani Beny s VaLnevypadali, že by se jim někam chtělo, chystal jsem se teda mávnout na starýho Panděra, že ještě poslední a pak pudu, když se to stalo. Ve výčepu byla ohromná televize, na který jsme občas sledovali fotbal, Panděro se mi jednou svěřil, že právě v tomhle přístroji spočívá tajemství úspěšnýho podniku. Pivo může stát za starou bačkora, vobsluha taky, ale plazma, ta musí bejt jak hovado. Tohle tvrdil a já neměl důvod mu nevěřit, konečně z nás dvou byl hospodskej von. A je fakt, že když dávali zápas, tak se v lokále tísnilo vo dost víc chlápků než jindy, takže jeho teorie nejspíš fungovala. Teď byla ale vobrazovka černá, teda než se rozsvítila a na nás z ní koukal normálně klasickej ufon. Ty starý záběry jsi už asi párkrát viděl, takže je zbytečný ho nějak popisovat. No jelikož vypadal jak z filmu z minulýho století, spousta zelenejch tykadel a chapadel, tak jsem prostě myslel, že Panděro zmáčknul ovládání a pustil nám filmík na dobrou noc. Jenže pak přišel ten zvuk, mimozemšťan měl proslov a jeden ho slyšel přímo v mozku, jako by slova nešly zvenku ušima dovnitř, ale rodily se ti přímo v hlavě. Cejtil jsem se jak malej kluk, kterýho kárá jeho spravedlivej učitel. Že prej jsou zástupci galaktickýho prostora a že bylo lidstvo vyhodnocený jako nebezpečí pro všechny rozumný druhy vokolo a že se s tím musí něco dělat. A že s náma není domluva, že přes všechny varování a výstrahy svý vzorce chování neměníme, tak už přišel čas k akci. Ale že se nemusíme bát, nepřicházejí jako naši kati a že jen právě během tohohle vysílání na každým zástupci lidský rasy provedli drobnej zákrok a že se vlastně nic neděje, akorát už nikdy nebude počatý žádný dítě. Nechají nás v klidu dožít na naší planetě a všichni budou spokojený, voni, že už se nebudeme se svojí agresivitou roztahovat do vesmíru, a co se týká nás, nezkřivili nám na hlavě vlásek, tak jakýpak copak. Plazma zhasla a já jsem si řek, že mám naváto víc, než bych čekal, a že je čas padat. Jenže pak se telka zase rozblikala a byl na ní americkej prezident, bledej jako stěna, přestože to tenkrát byl černoch. Spustil roztřeseným hlasem, ale tentokrát normálně, z reproduktorů a anglicky, pod ním běžely titulky, na tý obří obrazovce perfektně čitelný, že prej se nejspíš naše planeta stala obětí útoku z vesmíru a že armáda i vědci horečnatě pracujou na zjištění skutečnýho stavu, nicméně že podle současnejch informací to vypadá, že výhrůžky těch potvor jsou založený na reálným základě. A tohle běželo pořád dokola, jako smyčka. Benyho chytrolínskýho kamaráda to úplně probralo, vykřikoval, že to je podfuk a že už jednou takhle v rádiu napálili celý júesej, když hlásili, že je přepadli Marťani, ale byl to tenkrát jen fór. Já ale na všech vokolo viděl, že ten hlas uvnitř svý hlavy před chvílí slyšeli taky, stejně jako já, a že stejně jako já tuší, že se děje něco vopravdu divnýho. Všichni byli potichu, jen televize vysílala pořád stejný repete a brejloun do toho hystericky povykoval, až se Panděro natáhnul přes pult a jednu mu tou svojí tlapou ubalil. Ten chudák letěl přes půl lokálu a zastavil se až na stole partičky v rohu, kterej povalil, a pak se to začalo mydlit, napětí a strach se přetavily v násilí, ke kterýmu U Panděra nebylo nikdy moc daleko, a už to jelo. Já měl taky cuky se do tý taškařice zapojit, jenže pak jsem zmerčil Benyho, jak tlačí Valerii ven z lokálu, do bezpečí prázdný ulice, tak jsem se pustil za nima a zdrhali jsme pryč, protentokrát bez placení.
Dalších pár dnů bylo hodně divnejch, a tak jako jsem říkal, že si každej přesně pamatuje na tu chvíli, kdy se probudily všechny televize a monitory na světě, tak se vsadím, že ty další dva tři dny si detailně vybaví málokdo. Alespoň mně splývaj do jediný šmouhy, nějak podobně jako parádní kocovina, kdy se nemůžeš pořádně zvednout z postele a jen se pokoušíš zjistit, jestli vůbec ještě někdy budeš schopnej fungovat, a svět za voknem je tak daleko, jako kdyby se nacházel v jiný galaxii. Každej jen seděl u netu a snažil se nachytat co nejvíc informací, běžnej život se úplně zastavil. Nakonec se docela rychle ukázalo, že Intergalaktickej svaz (to byl ten emzáckej spolek, kterej k nám tak jímavě pohovořil tenkrát v noci), je ve spojení s NASA už od doby, co lidi začali vystrkovat nosy z rodný hroudy a rozhlížet se po vesmíru. Tajnůstkářský Amíci vo tom nikomu neřekli, přestože se je cizinci během těch let snažili dost důrazně přesvědčit, že nás mezi sebe prostě pustit nemůžou, dokud se nedáme trochu do čajku a nepřestaneme se furt navzájem mydlit. Vědátoři si ale mysleli, že svý kamarády z hlubin kosmu nějak přečůraj, povoděj a všechno pořešej, i americkej prezident se vo tom dozvěděl až na poslední chvíli, když už bylo jasný, že mimozemšťani jsou dost nakrknutý a že brzo spadne klec. No a pro nás spadla právě ve chvíli, kdy jsme zabíjeli noc U Panděra, v úplně stejnej moment jako pro všechny lidi na světě. Každej dostal stejnou zprávu od stejnýho ufona, kdo náhodou nebyl poblíž žádný vobrazovky, tomu se prostě objevil před očima hologram. Jasně, že naši kamarádi nevypadali jak zelený bandasky s chapadlama, tuhle podobu si vzali z nějakýho starýho kina, vyhodnotili ji jako univerzálně srozumitelnou pro většinu lidí na světě. Měli nás proanalyzovaný skrz naskrz, takže bych řek, že to docela trefili, i když Beny pozdějš tvrdil, že je věčná škoda, že nezkusili něco originálnějšího, třeba Maxipsa Fíka nebo Tondu Panenku. Ale daleko důležitější než to, jak vypadali a co říkali, bylo, co s náma provedli. Když se potvrdilo, že chlápci z NASA celou dobu věděli, že se to může stát a emzáci jsou fakt schopný nás uvnitř takhle pomíchat, tak se černošskej prezident spokojenejch států úplně složil a jeho místo vůdce a naděje celýho lidstva zaujal generál James P. Clockerdale, však ho znáš z učebnic, a ten, třetí den po Invazi, protože tak se bude ta chvíle vodteď už nazývat, na všech webovejch kanálech, televizních programech a rádiovejch frekvencích světa voznámil, že zásahem z vesmíru došlo během toho povedenýho vysílání ke změnám v genetice každýho jedince a že to vypadá, že už nikdy nikdo nepočne dítě a že ty mrňousové, který jsou teď schovaný ve svejch těhotnejch maminách, budou posledním pokolením lidstva.
Na tuhle novinu lidi reagovali různě, ale kupodivu to nebyla až taková divočina, jak by jeden čekal. Clockerdale byl na vobrazovkách pečenej vařenej, burcoval každýho, kdo byl vochotnej ho poslouchat, že nejlepší vědci celýho světa pracujou na záchraně lidstva a další excelentní mozky komunikujou s těma, co nás do týhle šlamastyky dostali, a zkoušej je nějak ukecat, aby to zas vzali zpátky. A že svět má šanci, jedině pokud všichni budeme dál pracovat a žít tak jako předtím. Dávalo to docela smysl a spousta lidí to brala. Jasně, že bylo i hodně těch, co všelijak vyváděli, jako by jim ten blížící se konec světa udělal spíš radost než co jinýho. Všichni ti proroci a věrozvěsti apokalypsy, za kterejma se táhli ti, co nadšeně zahodili majetek, rodiny a další starosti a věnovali se přípravám na definitivní konec, tak tyhle bandičky postupně mizely z měst, kde vo ně nikdo nestál, obsazovaly vopuštěný statky a farmy a ztrácely se z dohledu. Některý slabší kusy se zas rozhodly zabalit to rovnou a mezi nima i dost přesvědčenejch, že nejlepší bude vzít pár dalších s sebou, ale vojáci a policajti fungovali dál, a tak se snad ani žádný velký masakry nekonaly. Po prvotním šoku se lidi voklepali a chvíli se zdálo, že nastává další sexuální revoluce, jako by se každej rozhodnul prubnout, jestli zrovna von to neplodný prokletí nezlomí, jenže jak Clockerdale často připomínal, pohlavních nemocí nás žádnej mimozemšťan nezbavil, takže i vlna promiskuity dost rychle vopadla a svět se vrátil do vyjetejch kolejí, jen jako by všichni byli takový trochu apatičtější, na každým jsi viděl, že se mu v hlavě honí, proč by se měl ještě někam cpát a vo něco se pokoušet, přeci jen jsme ale rádi věřili povzbudivejm řečem o naději, který do nás Clockerdale pral, takže nakonec šlo všechno dál. Pro nás s Benym to znamenalo spoustu vysedávání po hospodách, to nám šlo vždycky dobře, občas jsme vzali nějakou fušku, aby bylo na živobytí, jinak ale nic a já si říkal, že dokud bude někdo vařit a prodávat pivo, tak ten konec lidský civilizace nebude tak zlej, alespoň, co se mojí maličkosti tejká. Jenže pak můj klid a mír zbořila Valerie. Jednak furt ryla do Benyho, že uchlastat se dřív, než vymřeme, nemá žádnej smysl, a snažila se nás burcovat k nějaký aktivitě pro záchranu lidstva, jenže naštěstí neměla tuchu, co by to mělo bejt, takže se nic neměnilo, i když jsem na Benym viděl, že už ho to nasávání tak netěší. No a druhej důvod byl ten, že jsem si konečně naplno přiznal, že ji miluju. Homo sapiens odchází ze scény, tak už si přeci nebudu sám sobě lhát, mudroval jsem v duchu nad sklenicí, miluju ji, miluju, miluju. Sladká Val, válel jsem to v duchu na jazyku, zatímco každá pusa, kterou přede mnou dala Benymu, byla jak ledovej rampouch do žaludku. Když vodcházeli z hospody domů, nebyl jsem schopnej je doprovázet, ale musel zůstat ještě na dvě tři další a pak se vodpotácet do prázdnýho bytu a doufat, že se mi o ní bude alespoň zdát. Takhle to šlo dál a dál a já si najednou uvědomil, že víc než s Benjaminem, mým kamarádem životním, sedávám sám nebo s jinýma ochmelkama, Ben se z toho pravidelnýho cyklu mezi postelí, kocovinou a hospodou začal nějak vytrácet. Nakonec jsme na sebe narazili někde na Žižkově, von prej, že mě hledal a že má novinu, budou se s Val brát. To bylo jak dvě stě dvacet do mojí ubohý, chlastem a láskou týraný palice. Snažil jsem se blekotat něco jako, že teď přece nemaj takový akce žádnej smysl, nedal si ale říct. Rozhodli se s Valerií alespoň takhle vyjádřit přesvědčení vo tom, že všechno dobře dopadne a že jednou budou mít děti. Že je nutný se týhle špinavý době postavit minimálně takovýmhle symbolickým aktem osobního vzdoru, no jako bych slyšel Val, jak to do něj hustí. Tak jsem mu to vodkejval a za dva tejdny i na úřadě dosvědčil, ouřada vypadal, že je to naprostá normálka a možná i byla, lidi prostě žili dál, některý se milovali a brali, jiný zůstávali sami, jako tomu bylo vždycky. Po svatbě jsme šli jen ve třech do nějaký lepší restaurace na jídlo, což bylo fajn, páč to zatáhnul Ben, já byl zrovna dost švorcovej, tak se to hodilo. Jenže jak jsem na ty dvě hrdličky koukal, tak jsem cejtil jen takový studený prázdno uvnitř mozku, jako bych byl někde jinde a všechno jen z dálky pozoroval, nešťastná láska mě dočista vochromovala. Znal jsem na to jedinej recept, stejně jak na všechno vostatní, klopil jsem do sebe dvanáctku za dvanáctkou, za chvíli už jsem byl na plech, moc si toho nepamatuju, jen pár výjevů, řvu starý fotbalový chorály, rozpačitej Ben a naštvaná Valerie, pak držím pingla pod krkem, nakonec mě Ben z lokálu dostal pryč, snad jsem toho ani moc nestačil rozflákat. Každopádně jsem všechno pokazil, ti dva nakrknutě odkráčeli a já pokračoval k Panděrovi, kde jsem pár známejch pumpnul vo nějaký panáky a nakonec jsem se za kuropění probral ve škarpě nedaleko zrušenýho vršovickýho nádraží, zmrzlej, špinavěj a šíleně smutnej. Jak jsem se tak potácel domů, uvědomoval jsem si, že tohle je dno, a pokud se dostanu ještě hloubějc, tak už se nikdy nevyhrabu. Šněroval jsem si to vedlejšíma uličkama, sem tam poslal na chodník něco z tenčícího se obsahu svýho žaludku, rozhodnutej, že tu dálku dojdu pěšky, neměl jsem sílu čelit vohrnutejm nosům lidí v tramvaji. V půli cesty mi ale došly síly, dovlek jsem se k lavičce, na kterou jsem se vděčně natáhnul a chvíli odpočíval. Probudilo mě sluníčko pálící přímo do ksichtu, chvilka se protáhla na pár hodin. Malátně jsem se posadil, protřel si oči a snažil se zhodnotit situaci. Lidstvo píše poslední kapitolu svý bohatý historie a já jsem stejně bez perspektivy jako celej můj druh. Bez peněz, bez práce, bez Valerie. Kdyby šlo jen o ty dvě první věci, tak bez nich bych se obešel, tak jako doteďka. Jenže láska k Valerii všechno měnila, věděl jsem, že už je v jiným světě než já, pokud vůbec kdy byla někde jinde. Bylo mi jasný, že se všechno musí změnit, a v tu chvíli jsem si připadal, jako bych prozřel, jediný, pro co ještě chci na tomhle světě žít a dodejchat spolu s celou tou naší poslední generací, je Valerie. Jestli se k ní nedokážu přiblížit, tak to můžu zabalit rovnou. V kocovinový bolesti jsem nechápal, kde ostatní berou sílu pokračovat dál, když nám ty parchanti vzali všechnu budoucnost i naději. Zahrozil jsem pěstí k nebi a hulákal nadávky, lidi mě opatrně obcházeli. Zatočila se mi hlava a padnul jsem na kolena, s námahou se zase dostal na nohy a šel dál, jako mantru si opakoval jméno milovaný Val, mýho majáku v temnotě, mý kotvy, která mě držela na tomhle světě, ačkoliv o tom neměla ani tušení.
Když jsem mu tvrdil, že už skoro nepiju, bylo na Benym vidět, že mi nevěří, i když to byla pravda. Dostal místo prodavače v jednom větším kšeftu s potravinama v centru, čímž získal to, o čem každej vršovickej ochmelka snil a zároveň se toho bál – stálou práci. Ta znamenala jistej a pravidelnej příjem, ale taky neúprosnou každodenní povinnost, která nebrala ohled na kocoviny a propitý noci. To ale Benymu nevadilo, už to dávno nebyl ten kumpán z nonstopu U Panděra, za pár měsíců manželství s Valerií se hodně změnil. Byl to čistej, voňavej a vymydlenej páreček, na chlast v jejich životě nezbejvalo místo. Žili jeden pro druhýho, pro práci a pro naději, kterou je krmil generál Clockerdale. Valerie opravdu věřila, že se lidstvo dokáže z týhle šlamastyky vyhrabat, a Ben s ní držel krok. Já musím přiznat, že jsem tenhle jejich optimismus nechápal, ale o to víc jsem ho předstíral, jasně, že kvůli Valerii. Od toho posvatebního průšvihu jsem se dal celkem do latě, vynechával jsem hospodu, co to šlo, a když bylo kde, tak jsem pracoval. Dařilo se mi tak motat se kolem Benyho a Val, občas společnej vejlet, dvakrát třikrát do tejdne večeře, buď někde venku, nebo u nich doma, což bylo vzhledem k mý nedávný minulosti jistější. Konečně i Ben si dřív vypil svoje, tak myslím, že nás Valerie tímhle domácím vyvářením ráda držela z dosahu pokušení. Pro tyhle chvíle jsem žil, chytal jsem každej její úsměv nebo náhodnej dotyk jako životodárnou manu, která mi dávala sílu přežít další šedivej den, což teda musím přiznat, že bylo jinak bez chlastu pořádně těžký. Byl jsem toho schopnej jen díky Valerii a fakt byly chvíle, kdy jsem si říkal, že jsem šťastnej a že pokud to takhle půjde doklepat až do konce, tak si nebudu stěžovat.
Jasně, byly i horší momenty, noci, kdy jsem nemohl usnout, na jazyku chuť piva a před očima Valerii, tak blízkou a zároveň vzdálenou, zapovězenou. Vstával jsem pak nevyspalej, rozklepanej a v hlavě počítal minuty do dalšího setkání s Val. Pokud bylo daleko, tak jsem zašel někam do nálevny, ale jen na chvilku, vždycky tak, abych byl fit, až budu zas s ní. No jak povídám, většinou to šlo, i když potažený takovým tupým, tíživým smutkem, kterej byl ale v tu dobu u většiny lidí častým hostem. Clockerdale musel přiznat, že pomalu, ale konstantně stoupá počet sebevražd, a bylo jasný, že pokud se něco nestane a lidstvo opravdu končí, tak ten konec nebude žádnej velkej mejdan, ale pomalý, smutný vymírání.
Přišlo to přesně 450 dní po Invazi. Clockerdale zas jako obvykle na všech možnejch kanálech, jenže tentokrát se místo obvyklýho vážnýho mračení kření a stěží zadržuje úsměv. Oznamuje světu velkou novinu, americkejm géniům diplomacie se podařilo emzáky obměkčit, lidstvo bude dál pokračovat, budeme se zase množit a dál pinožit, navíc jako nový členové veleslavnýho Intergalaktickýho svazu, aleluja! Stačí k tomu jen maličkost, jako důkaz loajality musíme poslat deset miliónů vojáků na nějakou zapadlou planetu, kde vede svaz jednu ze svejch mnoha válek. Vrtalo mi hlavou, proč ufouni, který jsou schopný jedním vysíláním v bedně zneplodnit celou populaci, potřebujou takový kvantum chlapů, a vsadím se, že jsem nebyl sám, koho to napadlo. Jenže všechny pochybnosti byly smetený vlnou nadšení a euforie, z celýho světa spadla deka, která dusila a tížila všechny bez rozdílu. Val úplně zářila, její víra v obrat k lepšímu se potvrdila, a byla tak krásná, že jsem ani nemohl mluvit. Jasně, ta první chvíle nefalšovaný radosti byla rychle trošku zkalená tím, že bylo třeba dát dohromady deset mega zdravejch mužů, který se nechaj nalejt do kosmický války, vo který jsme ještě včera nic nevěděli. Jenže bylo jasný, že pokud před lidi postavíte budoucnost celý rasy a životy generací, který se můžou jen díky chlapský statečnosti narodit, tak vo dobrovolníky nouze nebude. Clockerdale taky hned druhej den zveřejnil kvóty, kolika vojákama musí která země přispět, a začala vohromná náborová masírka, přesvědčování vo tom, že nejlepší, co můžete udělat, je nechat si jít usmažit zadek někam do horoucích pekel. Sám jsem tak nějak počítal s tím, že se nechám naverbovat, nakonec to ale všechno dopadlo trochu jinak. Já vím, že až ti povím, co se všechno semlelo, tak ti budu připadat jako hajzl, snaž se mě ale pochopit – já fakt neměl na světě nic jinýho než Valerii, holku, co nebyla moje, takže jsem prostě asi jen všechno vsadil na jednu kartu. Ale nemysli si, že bych to nějak chladnokrevně propočítal, vlastně až ve chvíli, kdy jsme s Val stáli vedle sebe a naposled mávali Benymu vyšňořenýmu v uniformě, tak až v tenhle okamžik mi naplno došlo, že je to fakt takhle a že jsem udělal, co jsem holt udělat musel.
Přihlášky jsem stáhnul z netu, pro sebe i pro Benyho, a navečír s tím zaskočil k nim domu. Na starým kamarádovi bylo vidět, že se mu moc nechce, a i Valerii budovatelský nadšení poněkud opustilo, když šlo vo jejího milýho. Já jsem ale spustil verbířskou tirádu vo povinnosti, kterou dlužíme těm, co jen díky nám dostanou šanci juknout na svět, a výsledek musel bejt takovej, jakej byl. Vyplnili jsme ty lejstra s tím, že je zejtra vodnesu na náborovou stanici, a šli jsme to zapít, všichni tři. Zmastili jsme se jako za starejch časů, Valerie se celej večír tiskla k Benymu, hladově se s ním loučila, a když se vodebrali domů, ještě chvíli jsem zůstal, tentokrát to ale nebylo jako jindy, nemučily mě představy vo tom, co spolu právě prováděj, zatímco já jsem sám jak ten v plotě kůl. Místo toho se mi v duši rozhostil takovej zvláštní klid a já najednou věděl, že mám zas pro jednou budoucnost á štěstí ve svejch rukách. Vyndal jsem z kapsy pečlivě vyplněnou přihlášku s mým jménem, položil ten papír do popelníku, zapálil a koukal se, jak hoří. Než plamínek zhasnul, stihnul jsem si vod něj připálit cigaretu.
Povolávák Benymu dorazil hned v pondělí, rukoval den nato. Mně nepřišlo nic, zřejmě jsem se nevešel do kvóty nebo co, mudroval jsem před ním a před Valerií, voba bledý strachy, ruka, ve který držel svůj osud černým na bílým, se mu trochu třásla. Ztěžka polknul a pak se usmál, že mu holt aspoň dám pozor na Val, já na to že jasně, aspoň nebude tak sama a smutná, však ty se určitě v pořádku a brzo vrátíš. No a pak už přišel ten slavnej den, spousta vobjímání a pláče, rozklepaný rekruti a ubulený manželky, Valerie se k Benymu tiskla jako klíště, brečela a šeptala, jak je na něj hrdá, na chvíli jsem se mezi ně vmáčkl a domluvil si s ním po válce pivko U Panděra, jasná věc, starej parťáku. Pak už za ním zapadly dveře autobusu, jednoho z tý strašný spousty, co tenkrát během měsíce navážely ty kvanta rekrutů na kosmodromy, kde už si je měli přebrat naši drazí spojenci. Myslím, že nikdo moc neměl šajna, co bude dál, jakým způsobem je chtějí dostat tam, kde je potřebujou, no brzy jsme se to měli dozvědět.
Uplynul tejden a já s Valerií skoro nepromluvil. Byla konečně sama a já se k ní nedokázal přiblížit, něco se ve mně zablokovalo. Ukázalo se, že ukrást ženskou jedinýmu kámošovi, kterej je navíc pryč tak trochu i díky mýmu podrazu, nebude úplně lehký. Připadal jsem si jako sketa a navíc netušil, jak to navlíknout, tak nějak jsem si maloval, že jakmile bude Ben z dohledu, bude stačit držet se poblíž ní a přijde všechno, co přijít má, teď jsem jí ale nedokázal přijít na voči. Zároveň jsem po ní toužil, naprosto šíleně, bez přestávky, nezvratně. Miloval jsem ji. Umíral jsem zevnitř a znal jediný řešení, chlast. Propil jsem první den, druhej, třetí, pokaždý si sliboval, že až se zmátořím z kocoviny, seberu se, půjdu za ní, vezmu na večeři, koupím kytku. Nic takovýho se ovšem nekonalo, další den mě zastihnul zas v jednom ze zakouřenejch pajzlů, kde na nepřetržitě puštěný telce běžely záběry vlaků a busů, který vezly rekruty kdoví kam. Hospody byly vo něco prázdnější, protože část jejich osazenstva právě jela do války, nicméně násosků, co jako já radši zůstali doma, se našlo taky dost. Když se to stalo, šlo vo takový moje soukromý dejá vu, protože zas byla noc a já U Panděra, i když tentokrát sám, ne jako tenkrát kdysi s Benym, chytrolínem a sladkou, nádhernou, vzdálenou Valerií, a zas všechny uzemnila Panděrova plazma. Vobjevil se na ní Clockerdale a věř mi, nefalšovaně bulel. Chvíli se mamě snažil dát se do kupy a začít mluvit, mezi vzlykama jen něco nesrozumitelně mumlal a pak normálně vytáhnul bouchačku a před zrakama celýho světa si v přímým přenosu ustřelil makovici. Zíral jsem na to celej tumpachovej a řeknu ti, teda nebyl jedinej, kdo z toho nebyl moudřej, když po chvíli střih a z plazmy na nás koukal stejnej ufoun jak tenkrát, když to všechno začalo. No a hezky natvrdo nám vysvětlil, že pokud chceme bejt členama Intergalaktickýho svazu, tak nesmíme představovat pro mírumilovnej zbytek vesmíru nebezpečí, a když jsme je teda ukecali, tak holt s náma pudou do party a nechaj nás dál existovat, ale předtím se musej trochu pojistit. Tak nám nakukali báchorku vo nějaký vesmírný válce, páč z jejich analýz vyplynulo, že hlavníma nositelama lidský agrese jsou jedinci mužskýho pohlaví, kterejm se říká vojáci. Takže všichni tihle týpci, co se na ten jejich fígl nachytali a dobrovolně se přihlásili do fronty na zabíjení, museli bejt zpacifikovaný. Bezbolestná a okamžitá likvidace před pár hodinama proběhla, teď už teda lidstvo není nebezpečný a není důvod, proč by dál mělo bejt v platnosti použitý bezpečnostní vopatření. Můžeme se dál rozmnožovat, navíc jsme vod teď pod vochranou svazu, kterej už se postará vo naše bezpečí. No a pak zmizel a bylo to vopravdu tak, že lidi už vod tý chvíle byli zas schopný plodit potomky stejně, jako tomu bejvalo dřív. Jenže v tu chvíli na to nikdo nemyslel, alespoň U Panděra teda na tuty ne. Do hrobovýho ticha se po chvilce vozvalo nelidský zařvání a prázdnej půllitr roztřísknul plazmu, mrsknul ho sám Panděro, kterej teď jen zíral před sebe a vší silou se držel pultu, chápal jsem ho, páč do války hrdě vodkráčeli voba jeho synové. Ale i já tam měl jistý ztráty, věděl jsem, kam musím jít.
Valerie se mi vrhla kolem krku, zabořila mi hlavu do ramene a řvala jak želva. Dlouho jsem ji hladil po vlasech a snažil se mumlat útěšný slova, tiskla se ke mně, její vůně, blízkost, cejtil jsem to pružný tělo namáčknutý na moje a připadal si jak největší bídák pod sluncem, páč se mi normálně postavil a hele, fakt to vypadalo, že to zvládnu, jenže nezapomeň, já už byl kolikátej den pod parou a zblblej touhou, ruka mi sjela z vlasů na tričko a pak pod něj, neměla podprsenku a pak už to nešlo zastavit, chápej to. Když si uvědomila, co se děje, tak jen nevěřícně vytřeštila voči a snažila se mě vodstrčit, no nenechal jsem se, začala vřeštět, škrábat a kopat, nic hezkýho. Nebudu to zbytečně prodlužovat, nakonec jsem ji uzemnil poctivou vožraleckou fackou, vodlítla na gauč, skočil jsem na ni, pořádně si ji přidržel a silou si vzal to, co jsem si zasloužil a na co jsem měl za všechnu tu lásku právo, alespoň tak mi to tvrdil můj alkoholem zkalenej rozum. Když jsem byl hotovej a slezl z ní, ležela stočená do klubíčka, nic než dlouhý vzlyky, točila se mi hlava, chvíli jsem čekal, jestli se něco bude dít, pak jsem to vzdal a vypotácel se ven. Přímo naproti byl malej krámek, pořád votevřeno, uplakaná prodavačka mi přes jWt podala třetinku rumu, taky tam někoho měla, manžela nebo bráchu, možná voba, na syna byla ještě moc mladá. Venku jsem se složil na chodník a tu flanděru normálně vyžahnul, pak jsem se vyškrábal na nohy a potácel se zpátky za Valerií, kam jsem měl jít? Pořád ležela na gauči, už nebrečela, spala, lehnul jsem si vedle ní a snažil se jí vysvětlit, že jsem nechtěl všechno takhle posrat, nemohl jsem ale skoro mluvit, tak jsem se jen chvíli litoval a pak usnul. Když jsem se probudil, bylo skoro poledne, strašně jsem se bál na ni podívat, nevěděl jsem, co jí řeknu, a snad jsem si ani nebyl jistej, co všechno se přesně seběhlo, pak jsem se k ní ale votočil a viděl, že leží v zaschlý rudý kaluži a že už spolu nikdy mluvit nebudem. V tu chvíli jsem přesně viděl před sebou, co se vodehrálo, a taky jsem věděl, že zatímco jsem před barákem chlastal rum, láska mýho života si podřezala zápěstí, a když jsem se vrátil, tak byla nejspíš už mrtvá.
Tak hele, ptal ses na Invazi, tak tady to máš, takhle si ji pamatuju já, vo těch letech potom už se mi mluvit nechce, i když ti dost maníků řekne, že nakonec nebyly tak špatný, všude spousta ženskejch, co potřebovaly utěšit, na každýho pořádnýho chlapa několik. Po světě běhá i pár mejch děcek, nezapomeň, lidstvo muselo jít dál, zapomenout, a ta podělaná láskaje na to holt nejlepší lék. Nějak se to povedlo a je fakt, že svět se vod tý doby asi změnil k lepšímu, války už znáš jen z dějepisu, každej ví, že pokud se mezi sebou zas začnem řezat, tak by nám naši kamarádi z vesmíru mohli znova pustit nějakej výživnej večerník.
Ale já nezapomněl nikdy, a jestli si myslíš, že existuje den, kdy bych nepomyslel na Val nebo Benyho, tak se pleteš. Svědomí nevypneš jak Panděro plazmu, dá se jedině na chvíli utopit, a to ještě jen na zatraceně krátkou chvíli, tak nečum a podej mi další, mám fakt ukrutnou žízeň.“
