Ovce vyvedly vlky a ovčácké psy na pastvu a nachystaly se nás odstřelit.
K popravě si nás vyrovnaly do řady na starém sójovém poli. Noční mračna kupící se na obloze věstila déšť, který však nikdy nepřišel, a vítr přinášel vůni plamenů, které jsme cítili, ale neviděli. Želízka na ruce mě spojovala s Victorem Braunem, řidičem náklaďáku, kterého jsem tři dny předtím zatkla za vraždu mladé stopařky. Dopadla jsem ho nedaleko místa činu, hrabal se zkrvavenýma rukama v rozbitém motoru svého náklaďáku. Když jsem mu s namířenou pistolí nařídila, aby si lehl, nejdřív se zaculil a až potom mě poslechl. Reptal na svoji smůlu, na aušusové náklaďáky z dovozu a na to, jak je legrační, že ho zatýká ženská, která je proti němu poloviční.
„Povíš mi, jak se jmenuješ, kotě?“ protáhl, když jsem mu nasadila želízka
„Seržantka Ellen Daviesová,“ představila jsem se a za to, co provedl té nebožačce, jsem s ním hlavou napřed praštila na hrubé kamení.
Teď jsme ale stáli bok po boku, zatímco lidé, kterým jsem posledních deset let sloužila, přecházeli sem tam a probírali, jak nás nejlépe oddělat.
Pastor Albert Jones z kostela Krista Vykupitele přede mnou smutně potřásl hlavou s chomáčem zrzavých vlasů. Ještě jako náctiletou mě pokřtil, krátce poté, co se k nám do městečka přistěhoval. Když mě v jednom kázání vychválil jako skutečnou ochránkyni slabých a němých, byla jsem na sebe hrdá jako málokdy.
Teď mi ovšem přinášel smrt. Pohlédl na mě smutkem zastřenýma očima a já ho proklela. Žena po jeho boku mi za to rozhněvaně poplivala odznak. Pastor Jones jí položil ruku na rameno a poprosil ji, ať přestane, protože dnešek volá po vážnosti, a ne po malicherné mstě. Pak vykročil podél řady a všem, kdo čekali na popravu, pohlédl do tváře.
Po Victorově druhé ruce stál Buck, vyčouhlý zelenáč, který na rozdíl od všech ostatních policistů škemral o život. Já škemrat odmítla a volnou rukou jsem z odznaku otřela sliny.
„Respekt,“ ocenil mě Victor polohlasem.
Náš malý okrsek čítal jen třicet policistů, a polovina jich teď spolu s hrstkou zadržených z našeho vězení stála na starém poli se sójou. Ostatní buď padli, když jsme jako své poslední útočiště bránili policejní stanici, nebo i s rodinami uprchli. My ostatní jsme přežili jenom proto, že šerif Granville vyšel mezi tisíce rozhněvaných lidí z našeho městečka s bílou vlajkou a přesvědčil pastora Jonese, aby nám dovolil kapitulovat.
Nic tak odvážného jsem nikdy neviděla. Dav střílel, pokřikoval a vrhal Molotovovy koktejly, a nadvakrát postřelený šerif Granville stále mával vlajkou a znovu a znovu volal: „Takoví přece nejsme!“
Teď se šerif Granville musel opírat o seržanta Glossera a z průstřelů po zásazích puškou mu na nepřehlédnutelné břicho kapala krev. Pohledem drtil pastora Jonese, se kterým se přátelil od chvíle, kdy se duchovní přistěhoval. Zahanbený Jones jen hlesl, že se nedá nic dělat.
„Vždycky se dá něco dělat,“ zamumlal šerif Granville zesláble. „My to musíme vědět. Pomáhali jsme jednomu každému z vás.“
Šerifova slova se mezi obyvateli městečka šířila jako lavina. Několik lidí přešláplo v prachu, na který se jim pod nohama rozpadala uschlá sója – snad si vzpomněli, jak se nám podařilo vypátrat ztracené děcko nebo dopadnout zloděje. Na okamžik mi přišlo, že by šerifova slova mohla něco změnit, ale pak pastor Jones náhle vřískl nelidským kňučivým tónem, jakého vůbec neměl být schopný. Vysoko posazený radostný výkřik dál stoupal, a když se k němu připojil i okolní zástup, přešel ve slovo „Mír!“. Hlasy ostatních se nemohly Jonesovu pronikavému ryku vyrovnat, ale pištěly a trylkovaly to proklaté slovo, dokud dav dočista nepřišel o rozum a mě se nezmocnil pocit, že jsem snad nikdy žádný mír nezažila.
Zástup trylkoval a pastor Jones dál kráčel podél řady. Vytáhl z ní Bucka který pořád škemral o život, a sundal mladíčkovi pouta a strhl mu odznak. Taky propustil dva naše vězně, kteří seděli za drobné přestupky, a poručil jim, ať jdou a nikdy už nikomu neubližují. Buck se v šeru rozběhl k blízkým stromům a ani se při tom neohlédl.
Pastor Jones znovu zavřískl a dav za neustálého trylkování „Mír!“ pozvedl zbraně. V pistoli přímo před sebou jsem poznala vlastní služební zbraň. V rukou ji držela má stará učitelka z nedělní školy, paní McKenziová.
Nezbývalo mi než se modlit, že se mé varování dostalo k manželovi a že s naší dcerkou uprchl. Jako by mou nevyřčenou modlitbu uslyšel, vzal mě Victor Braun za ruku s želízky. Dlaň jsem měla horkou a zpocenou. Victorovi na ruce zaschly cákance stopařčiny krve, které si hrdě odmítl umýt.
Stisk jeho ruky mě odpuzoval. Pevně jsem mu ho oplatila
„Bacha budeme padat,“ zašeptal. A potom pastor Jones zaječel „Pal!“. A my jsme vážně padali.
* * *
Občas upadnete a ani si to nestihnete uvědomit. Upadnete a náraz ucítíte až později.
Je spravedlivé svalovat veškerou vinu na sen, když víme, že jenom osvobodil, co v nás už beztak bylo? Nebo je sen jen výmluva? Slovíčko, kterým můžeme zabavit hlavu a uniknout tak myšlenkám na hrůzy, jež lidé páchali odjakživa?
V první chvíli nám zprávy o lynčování vojáků, policistů, zločinců a násilníků nedělaly starosti. Měli jsme je za obyčejné revolty a za protesty těch, kdo chtěli něco změnit. Podobné události se různě po světě děly s železnou pravidelností.
Pak jsme ale uviděli ty záběry. Uslyšeli to pištění, při kterém tuhla krev v žilách. Viděli jsme útočící davy pištivě trylkovat „mír“, jako by to byl úchylný, zvrhlý vtip. Poznali jsme, že zástup vždy vede pár lidí, kteří kvílejí neskutečně vysoko a pouhým hlasem srocení ovládají, jako když virtuos hladí zakrvácené klávesy piana.
A sny, nesmí se zapomínat na sny. Pištci o nich mluvili s nepřítomně rozzářeným pohledem, jako by zažili něco nezapomenutelného a nechtělo se jim věřit, že by to snad šlo popsat slovy. Těch pár, kteří se rozhovořili podrobně, prý ve snu nalezlo svoje poslání. Naopak ti, které se pištci snažili zabít, mluvili o tom, že je jejich sny odvrhly.
Ještě než trylek dorazil k nám do městečka, svolal pastor Toneš kongregaci k večerní modlitbě. Seděla jsem s manželem a dcerou na tvrdé dřevěné lavici a říkala si, jestli je vážně možné, aby mě moji sousedé, moji přátelé, zabili za to, kde dělám. Barry mě držel za ruku, mozolnatou tlapu měl po celodenní dřevorubecké práci ulepenou od smůly. Lucy se o mě opírala z boku, klížily se jí oči a nejradši by šla domů.
Ale pastor Jones všechny hromovým hlasem vyzval, aby si udrželi víru, a moje obavy tak zaplašil. „Všichni jsme děti Boží,“ deklamoval. „Nezapomínejte, kdo jste. Nenechte si tím zlým snem ukrást duši.“
„Amen,“ řekli jsme všichni, ale od nikoho to neznělo srdečně. Když se pak věřící trousili ven, připojil se pastor Jones k nám. „Jeden až zapochybuje,“ zašeptal mně a Barrymu, „jestli skutečně káže pravdu.“ Můj manžel se jeho melodramatickému tónu zasmál a poslal naši dceru, aby si šla hrát s kamarády.
„Vážně se bojíte?“ zeptala jsem se, když Lucy zmizela z doslechu. Dávno jsem věděla, že za letmo utroušenými poznámkami se často skrývají hluboké úvahy. Pastor Jones se na mě zadíval jako člověk, který by rád něco řekl, jenomže se to bojí vypustit z úst. „Mám o tebe a tvou rodinu strach, Ellen,“ přiznal. „Měla bys utéct, než k nám ta podivnost dorazí.“
Pevně jsem ho vzala za ruku a ujistila ho, že si jeho názoru vážím. „Stejně jako vy tu mám povinnosti,“ řekla jsem. „Jak jste kázal, stačí, když si udržíme víru.“
Vypadalo to, že je pastor Jones na pochybách. Hromový hlas a šarm z kazatelny byly ty tam. Zmizely. Než jsem se ho ale začala vyptávat, zavolala na něj naše stará učitelka z nedělní školy, paní McKenziová, a dožadovala se, aby rozsoudil teologickou disputaci o snech, kterou vedla s přítelkyněmi. Pastor Jones se nervózně zasmál a šel k nim.
Od té doby uplynulo jenom pár týdnů a já bych se pastora Jonese ráda zeptala, co nám chtěl tehdy doopravdy říct. Co mu doopravdy dělalo starosti. Jestli si pištci jako on vůbec připouštějí, jakým zlem jejich sny zaplavují svět.
* * *
Dolů do škarpy – výkřiky a jekot a řev – do vody hluboké jen třicet centimetrů, za hradbu orobinců a trávy. Do těl mrtvých a raněných se zakusovaly kulky a světlo baterek. Dav na postavy v bahně střílel znovu a znovu. Neprůstřelné vesty nám nesundali, takže hodně policistů první výstřely přežilo a zabily je až kulky do hlavy nebo projektily z kulovnic, které rozedraly kevlar i maso.
Ale Victor Braun zašeptal „budeme padat“, a tak jsme při zvuku výstřelů padli a odkutáleli se tam, kde byla voda v příkopu hlubší a kde nás skryly vysoké orobince. V noze mě pálila střelná rána a v hrudi mi tupě mravenčilo, jak náboj zastavila neprůstřelná vesta.
Mlčeli jsme a nehýbali se, protože zvuk a pohyb by náš úkryt prozradily, ale hluboký, znělý hlas šerifa Granvilla se i z příkopu pořád poškleboval našim katům. První salva šerifa nezabila, a tak se teď zdivočelému davu smál a proklínal jeho slabost a hloupost, dokud si v příkopu nesmočil nohy sám pastor Jones a nestřelil ho do temene. Sáhla jsem po služební zbrani a až potom si uvědomila, že už ji nemám.
A tak jsme leželi, dokud strašidelné trylkování neutichlo, dav se postupně nevytratil a po prázdném sójovém poli nad námi se neproháněl jen vítr. Zkusila jsem se odplazit k padlým kolegům, ale pořád jsem byla připoutaná k Victorovi, který se odmítal hnout.
„Čekej,“ šeptl. „Pár jich tu mohlo zůstat a hlídat, jestli někdo nepřežil.“
Ohlédla jsem se po něm. Byl promočený, zabahněný, zmrzlý a vyděšený stejně jako já. Jenže byl oproti mně daleko statnější: o hlavu vyšší a minimálně o čtyřicet kilo svalů těžší. Kdybychom se s želízky na rukou porvali, možná by vyhrál. Já ale nehodlala čekat a hned jsem chtěla zjistit, jak dopadli mí přátelé.
„Kdyby se někdo díval, tak utečeme,“ zašeptala jsem. „Nebo ho zabijeme.“
Victor mi pohlédl do očí a zabijáckou tvář mu prořízl zlovolný úsměv. Tyhle krvelačné řeči se mu určitě líbily, parchantovi. Proplazili jsme se příkopem k ostatním policistům, jejichž odznaky se leskly v měsíčním světle a vyjímaly se na hnědých uniformách proti tmavším skvrnám od bahna a krve. Všechna těla jsme zkontrolovali, ale nepřežil nikdo.
Mrtvé jsem v práci viděla mnohokrát, ale nikdy mezi nimi nebylo tolik přátel. Hledala jsem zbraň nebo klíč k želízkům, případně mobil, ze kterého bych zavolala manželovi a dcerce, ale pastor Jones nás po naší kapitulaci prohledal opravdu důkladně. Z důvodů, které nejspíš nějak souvisely s tím zpropadeným pištěním, se dav choval jako omámený, ale z pastora Jonese doslova sálalo výhrůžné soustředění. Nic takového jsem u něj ještě nezažila.
Upozornila jsem Victora, že budeme muset vyrazit s želízky na rukou, ale gestem mě umlčel. Rozhlédla jsem se, odkud na temném poli hrozí nebezpečí, Victor měl ale na mysli něco jiného. Cosi se ozývalo. Lapání po dechu. Tichý kašel.
„Támhle,“ zašeptal Victor a nasměroval nás k tělu šerifa Granvilla. Šerif byl odjakživa mohutný chlap, vysoký jako Victor, jenomže dávno dovolil svalům, aby se roztekly v tuk. V očích i ve tváři mu zůstal odhodlaný výraz, se kterým se posmíval svým katům, a ten pohled mě málem rozplakal.
Ozvalo se tiché zaklení. Chopili jsme se s Victorem šerifova rozměrného těla a odvalili ho. Ležel pod ním seržant Glosser, který předtím našeho zraněného velitele podpíral. Chtěli jsme ho s Victorem odtáhnout, ale pořád byl k šerifovi připoutaný želízky, takže jsme je z příkopu vytáhli oba a dali se s nimi přes pole k blízkému lesu.
„Nestalo se ti nic, Glossi?“ zeptala jsem se. Byl promáčený krví, ale podle všeho jen šerifovou.
„Parchant mi chtěl zlomit čelist,“ řekl.
„Cože?“
„Když začali střílet, šerif mi natáhnul takovou, že jsem o sobě nevěděl.“
Vylíčila jsem mu, jak se šerif po první palbě posmíval zdivočelému davu. „Uspal tě, aby tě mohl schovat,“ vysvětlovala jsem. „Kryl tě pod sebou v bahně. Posmíval se jim, aby si tě nevšimli.“
Glosser přikývl a mlčel. Nikdo nedokázal nic říct, jen jsme hleděli na šerifovo tělo. Věděl, že umře, a stejně bojoval jako lev o záchranu jednoho ze svých podřízených.
Náhle se po sójovém poli mihly automobilové reflektory. Bouchly dveře a vystoupilo několik mužů a žen s baterkami.
„Musíme zmizet,“ pošeptala jsem Glosserovi. „Máš klíček k želízkům?“
Poklepal na kapsy uniformy a zavrtěl hlavou. Victor a já jsme mohli společně utíkat i spoutaní, ale Glossera jsme nejdřív museli osvobodit od šerifova těla.
Posádka auta vykročila k příkopu. Zahlédla jsem brokovnice a pušky. „Mír,“ zapištěl někdo ze skupinky, a pak znovu a znovu pálili do mrtvol.
„Nechte mě tady,“ zašeptal Glosser. „Padejte pryč.“
Obrátila jsem se na Victora. Byla jsem připravená se s tím vrahem pohádat, že Glossera neopustíme, ale jen mi zdviženou rukou naznačil, abych počkala. Seděl, hluboce se soustředil a tiše dávil.
Trylkaři si všimli krvavé uválené stopy, která zůstala za šerifovým tělem. Namířili paprsky baterek k okraji lesa a vykročili k nám. Glosser nás beze slov pobízel, ať jdeme, ale Victor mi znovu pokynul, ať čekám. Pak přestal dávit a mezi rty se mu vynořil konec klíčku k želízkům.
Rychle nás všechny tři osvobodil a prchli jsme hluboko do temného lesa
* * *
Pištci jsme jim říkali podle jejich pokřiku při zabíjení. Bylo to snazší než o nich mluvit jako o přátelích, sousedech, partnerech a členech rodiny a připomínat si, že se lidé, kteří nám kdysi byli tak blízcí, mohou dopouštět něčeho takového.
Klopýtali jsme nocí a vyhýbali se lidské společnosti. V dálce jsme viděli plát několik ohňů a slyšeli jsme výkřiky a střelbu. Smrt hrozila každému, kdo se před nástupem snu nezříkal násilí, ať už proto, aby ublížil ostatním, nebo proto, že podle něj bylo občas nezbytné v sebeobraně a při ochraně ostatních. Pištci je kdovíjak dokázali okamžitě rozeznat a pořádali na ně hon.
Nezajímalo je, že si při tom počínají daleko hůř, než si kdy mohly počínat jejich oběti.
Po ránu jsme u postranní cesty našli napůl vyhořelý přívěs a schovali se v něm. Ležely před ním mrtvoly muže a ženy, které pištci zastřelili na útěku před plameny. Těla jsme nechali být a uvnitř jsme nabrali jídlo a vodu, která pořád ještě tekla z kohoutků. Vymyla jsem si povrchové zranění na noze a obvázala si ho. Bolelo, ale abych se vyhnula závažnějším potížím, stačilo ho snad jen chránit před špínou. Díky nalezeným šatům jsme se s Glosserem taky převlékli do civilu, ale neprůstřelné vesty jsme si pod oblečením nechali, pro jistotu.
Victora pobavilo, když mě uviděl v džínách a flanelové košili.
„Co je?“ podráždilo mě to.
„Já jenom že se tím mění rozložení sil,“ vysvětlil. „Jeden se nestačí divit, jak s uniformou a bez ní působí všechno jinak.“
Glosser Victora bedlivě pozoroval ze začazené kuchyně přívěsu. Střelné zbraně jsme nenašli, ale Glosser měl v ruce mačetu a podával mi sekeru. Victor se rozhlédl, jako by se ptal, kde je zbraň pro něj, a potom pokrčil rameny.
„Zajímavý trik s tím klíčkem,“ ocenila jsem ho. „Jak dlouho jste ho v krku schovával?“
„Vždycky si ho dám do pusy, než vyrazím na lov. Když mě chytí, částečně ho spolknu, a když musím, zas ho vykašlu. Naučil jsem se to už před nějakou dobou.“
Přehmátla jsem po topůrku sekery. Při vzpomínce na mladou stopařku mi bylo okamžitě jasné, jaký lov Victor myslí. Břicho a hruď měla dívka otevřené jediným tahem nože. Odřezaná prsa Rána v hrdle zela tak široce, že bych tamtudy mohla prostrčit ruku a uchopit jazyk.
Na odpudivější místo činu jsem se v životě nepřipletla dokonce ani když jsem před pár lety vyšetřovala vraždu a sebevraždu v opuštěném hotelu v centru. Tam pachateli přeskočilo pod vlivem drog, a když si teprve na dojezdu naplno uvědomil, co svému nejlepšímu kamarádovi udělal, zhrozil se a spáchal sebevraždu.
Zato Victor věděl naprosto přesně, co té dívce provádí.
Po zatčení jsem u něj v zadní kapse našla vlastnoručně vyrobené kožené rukavice, na jejichž prošitých dlaních se vyjímalo vytetované srdíčko. Se šerifem jsme měli podezření, že Victor je sériový vrah, a rukavice jsme kvůli testům DNA sbalili do sáčku. Předpokládali jsme, že jde o trofej z další odporné vraždy, než jsme ale stihli vyšetřit víc, začalo našemu světu šplouchat na maják.
Victor si všiml, že na něj koukám, a předvedl úšklebek, kterým by většině lidí vpálil hrůzu až do morku kostí. „Nebyla to má první oběť, jestli tě zajímá tohle.“
„Jste na to ještě hrdý, co?“ zeptal se Glosser roztřeseně. Vždycky mu dělalo potíže brát práci bez emocí, a Victor se toho přirozeně chytil.
„Nech mě hádat,“ řekl. „Uráží tě už moje samotná existence, takže se samo sebou hned začnu ptát, co asi skrýváš. Možná sem tam koketuješ se zločinem… nebo jsi třeba před nástupem k policii vyváděl věci, na které nejsi moc pyšný.“
Málem jsem zaklela Nejen, že byl Victor nebezpečný, navíc mu to ještě pálilo. Přečetl Glossera až moc rychle. Než se Glosser dal k policii, zapletl se ještě jako teenager do několika vloupaček, a dokonce do jednoho přepadení. Měl nakročeno k daleko horším věcem, ale šerif Granville se ho ujal a postaral se, aby si v první řadě dodělal střední školu. Když Glosser dostudoval a pár let se do ničeho nenamočil, šerif mu vroubky z mládí odpustil a zaměstnal ho.
Na spáleném linu za zády jsem slyšela Glosserovy kroky a zahlédla jsem blýsknutí mačety, kterou se chystal Victorovi setnout hlavu. Pohybem ruky jsem ho zarazila
„Chytrá,“ pochválil mě Victor. „V tuhle chvíli mě potřebujete.“
„Proč?“ chtěla jsem vědět.
„Protože ať tady teď řádí, co chce, jde to po nás všech. Po ovčáckých psech i po vlcích. Po všech, co někdy sáhli k násilí.“ Glosser si znechuceně odfrkl, ale já věděla, že je to tak, jak Victor říká. Ovčáckými psy a vlky myslel policii a zločince. A rozhodně to vypadalo, že nás něco touží dostat.
„Victor má pravdu,“ souhlasila jsem. „A v jednotě je síla“
„Proto jsem taky pořád s vámi,“ přikývl vrah. Vlastně tím říkal, že nás opustí, jakmile mu to bude připadat bezpečné. Spustila jsem ruku se sekerou a posadila se naproti němu k ohořelému stolu.
„Proč jste si tím klíčkem neodemkl dřív?“ zajímala jsem se. „Nedala jsi mi příležitost k útěku.“ Chmurně jsem se jeho lichotce usmála a podala jsem mu sekeru.
* * *
Když padla tma vyšli jsme z přívěsu prosyceného dusivým kouřem a dali se k městu. Drželi jsme se pod stromy vysázenými u plotů v zadních uličkách a sem tam jsme u zdemolovaných aut nebo vypálených domů naráželi na mrtvá těla. Většina příbytků ale vypadala jako vždycky a propůjčovala noci podivné zdání obyčejnosti. V náklaďácích a osobních autech nás ještě k tomu míjely skupinky, které jako by měly namířeno na grilováni nebo na večírek.
Ve skutečnosti však byly na lovu. Viděli jsme, jak před dřevem obloženým domem zastavila tři plná auta. Pištci budovu obklíčili a křikem se dožadovali, aby muž uvnitř vyšel ven. Majitel domu místo toho začal pálit z kulovnice a dva z nich dostal, ale pištci střelbu opětovali a jeden hodil zápalnou láhev. Muž střílel, dokud celou budovu nezachvátily plameny a kromě výkřiků, se kterými uhořel, se rozhostilo ticho.
Pištci krátce vyčkali, aby se ujistili, že nepřežil, a pak nasedli do aut a odjeli. Jeden z postřelených odjel s nimi, ale druhá oběť byla po smrti a její tělo zůstalo ležet tam, kde padla. Vyběhli jsme k mrtvole, jakmile zmizely reflektory aut. Její brokovnici sice odvezli, ale zůstala pistole a v kapse mobil. Glosser mi zbraň podal, byla to skoro bezcenná kapesní pistole: Colt ráže .32. Pořád ale byla lepší než nic, takže jsem si ji při návratu do lesa strčila do kapsy.
Glosser okamžitě zavolal manželce. Zvedla to po prvním zazvonění a oba se rozplakali. Ukrývala se s dvojčaty doma v podkroví a společnost jim dělala šerifova žena jeho snacha a vnoučata Když se Glosserova manželka zeptala na šerifa Glosser jen mlčel. Co mohl říct? Jeho žena ho dobře znala a porozuměla.
Slíbil jim, že je brzy vyzvedneme. „Už bude ráno a musíme se schovat,“ řekl. „Vydržte do večera fajn?“ Slyšela jsem, jak mu manželka šeptá, že ho má ráda a pak se připojili oba synové.
Glosser si otřel tvář a telefon mi podal. Zavolala jsem Barrymu a s každým zazvoněním se modlila, aby to ten hromotluk konečně zvedl. I když jsem spadla do hlasové schránky, odmítala jsem věřit nejhoršímu. Nechala jsem mu vzkaz a zas mu zavolala Pak znovu. Nic. Když mi to nebral Barry, měla telefon vzít má dcerka
„Možná teď nemůžou mluvit,“ ozval se Victor s pochopením, které bych u sériového vraha nečekala „Nejspíš jsou někde zalezlí.“
Odmítla jsem mu na to něco říct a strčila telefon do kapsy.
* * *
Sen mě navštívil při několika krátkých zdřímnutích s hlavou na stole, kterým jsem podlehla nad papírováním ohledně Victorova zatčení. Victor zachmuřeně posedával v blízké cele. Vůbec bych před ním klímat neměla, ale v místnosti bylo teplo a já padala únavou, takže mě snění přemohlo, ani jsem nevěděla jak.
Seděla jsem na prosluněné louce a v trávě a sedmikráskách kolem šuměl voňavý větřík. Barry seděl vedle mě, svou obrovskou dlaní mě držel za ruku a oba jsme přihlíželi, jak Lucy zkouší na představení třeťáků. Na sobě měla kostým pastýřky, šila jsem jí ho nesmyslně dlouho. Ale zatímco skutečný kostým se pastýřskému kroji nanejvýš vzdáleně podobal, ve snu jako by vypadl z té nejnablýskanější verze Ovčáků čtveráků. Jako bych snad měla čas patlat se s kostýmem, za který by se nemusela stydět ani nějaká vybájená představa o nejlepší mamince na světě.
Barry se na mě s úsměvem obrátil a Lucy se šťastně točila dokolečka. Vánek mě pevně sevřel v teplé náruči. Cítila jsem naprostý, dokonalý pokoj a mír.
Ale právě když jsem si ten pokoj a mír uvědomila vánek zesílil a pak ještě víc, až z něj byl řezavý vichr, vichr, který se stočil do vzdušného víru a ochutnal moje vzpomínky. Poznal, kdy jsem v minulosti musela použít násilí. Uviděl, že bych k němu beze všeho přikročila i v budoucnosti.
„Kéž by to šlo i jinak,“ povzdechl si vítr a zněl při tom dočista jako pastor Jones. „Kéž by pro nás byla projednou hrdinka přijatelná. Bohužel nemám dovoleno si vybírat.“
Chtěla jsem se hájit, vysvětlovala jsem, že člověk občas musí zvednout pěst a zabránit lidem, aby ubližovali ostatním. Jenomže vítr moje slova rozdrobil na kousky. Louka kolem mě zmizela. Má dcerka polekaně vykřikla a ztratila se spolu s Barrym. Nejmírumilovnější chvíle, kterou jsem kdy prožila, zase surově pominula. Cítila jsem, jak mě sen zavrhuje, a spolu se mnou i manžela a dcerku – za to, že ke mně měli tak blízko.
S výkřikem jsem praštila pěstí do stolu a vzápětí si uvědomila, že jsem pořád na služebně. Vedle v cele Victor zuřivě lomcoval mřížemi a ve tváři se mu mísila bolest a pocit ztráty, které mu zbyly po vlastním mírumilovném snu, ať už vypadal, jak chtěl. Pořád cloumal železnými pruty, když se před budovou zvedlo pištivé trylkování. Tiše skučené slovo „mír“ se vysmívalo snům, do nichž jsme oba krátce nahlédli.
„Teď by byla fajn chvíle na útěk,“ usoudil Victor.
Měl pravdu. Jenomže mně to došlo, až když jsme k sobě byli připoutaní želízky a padali do kulkami kropeného bahna v příkopu.
* * *
Hodinu jsme s Victorem a Glosserem promarnili bezvýsledným hledáním auta, které by se dalo ukrást. Výsledek byl, že slunce vyšlo dřív, než jsme po městě stihli ujít dvanáct bloků. Ve většině domů dál fungovala elektřina a párkrát jsme zahlédli, jak se ozbrojení lidé vybavují se sousedy. Štvanice na nás násilníky očividně pokračovala. Museli jsme se schovat.
„Buck,“ nadhodil Glosser.
„Co?“ nechápal Victor.
„Myslíte kdo,“ opravila jsem ho. „Je to ten policajt, jak ho pastor Jones propustil, než na nás začali střílet. Bydlí o ulici dál.“
Victor zavrtěl hlavou. „Tomu se nedá věřit. Ten kněz ho nenechal jít jen tak.“
V kostech jsem cítila, že má pravdu, ale Glosser od sebe vraha odstrčil a špičku mačety mu namířil na hrdlo. „Naser si,“ zašeptal. „Buck je polda My mu věříme.“
Vždycky jsem byla v Buckově přítomnosti rozpačitá, protože mi nepřišlo, že by se zrovna zázračně hodil na policajta, ale přece jen jsme poslední rok sloužili spolu, takže jsem se přidala na Glosserovu stranu. Museli jsme mu věřit.
Než jsme k Buckovým zadním dveřím dorazili, okolní domy zalilo vřelejší sluneční světlo, než si zasloužily. Několik budov v okolí vyhořelo a zbortilo se, na betonových základech zůstal jen popel a oharky. Ve čtvrti žila slušná řádka policistů a požárníků. Nechtělo se mi myslet na to, co se s nimi a jejich rodinami stalo.
Glosser vzal za Buckovy dveře, ale bylo zamčeno. Několikrát zaklepal, než se Buck konečně přišel podívat z okna a uviděl nás. Jenomže neotevřel.
„Hajzl,“ zavrčel Glosser. Znovu zabušil, na můj vkus sakra hlasitě, a já se rozhlédla, jestli se nedívají sousedé. Po pár úderech nám Buck otevřel.
„Vy tady nemáte co…“ nadechl se, ale to už jsme se kolem něj prodrali do jeho doupěte. Victor za námi zavřel a zamkl. Všude byly stažené rolety a zhasnuto.
„Takhle ty zdravíš kamarády?“ zdvihla jsem obočí.
Buck nervózně sklopil oči ke koberci. „Promiň,“ omluvil se. „Myslel jsem, že mě jdete zabít.“
Victor prošel celý dům a nahlédnutím do pokojů a kumbálů se ujistil, že jsme v něm sami. Já s Glosserem jsme civěli na Bucka a snažili se v tom rozklepaném, ustrašeném klukovi zahlédnout nováčka kterého jsme tak dlouho cvičili.
„Slyšel jsem výstřely,“ řekl. „Přežil ještě někdo?“
Ani jsme nemuseli odpovídat. „Co bylo potom s tebou?“ zeptala jsem se.
Vyprávěl, jak se do rána ukrýval v lesích. Když se pak vracel do města uviděla ho skupinka pištců, ale jenom mu zamávali a šli dál. „Z toho mi došlo, že mi nic neudělají.“
Victor si v kuchyni dopřával sklenici mléka a vrtěl nad Buckovými slovy hlavou. Ne že by mladík lhal, ale ta jeho historka… Něco se mu na ní nezdálo.
Nechápala jsem, jak můžou pištci poznat, kdo je rváč a koho můžou v klidu nechat jít. Obyčejný sen jim takové schopnosti propůjčit nemohl. Vzpomněla jsem si na snový hlas pastora Jonese. Kdo ví, jakou to všechno mělo příčinu, ale přirozená určitě nebyla protože umožňovala nahlédnout do lidské paměti a navíc určit, jak se člověk může zachovat v budoucnosti. S tím se teď ale nedalo nic dělat, a do západu slunce jsme nehodlali nikam vyrážet. Zeptala jsem se Bucka jestli má zbraně, ale řekl, že ne, takže jsme si museli vystačit s mačetou, sekerou a mojí kapesní pistolí. „Budeme spát na střídačku,“ oznámila jsem chlapům. „Victore, my dva a Buck se prospíme první. Gloss má hlídku.“
Glosser přikývl. Věřila jsem mu, a on zase mně.
Vysílená jsem usnula. Znovu se mi zdálo o Lucy v kostýmu pastýřky, ale tentokrát jsme nebyly na mírumilovné louce. Místo toho jsme se ocitly ve školní aule, kde Lucy po pódiu proháněla maškary oveček. Pastor Jones seděl kousek ode mě a okouzlující výkon mé dcerky ho nutil řičet smíchy, tleskat a po každé naučené replice pokývat zrzavě porostlou hlavou. Ale místo aby hra skončila jako ve skutečnosti a já Lucy objala, má dcerka najednou zpanikařila a dala se naší čtvrtí na útěk. Jones a pištci jí byli v patách a mně se hlavou rozléhalo: „Mír, mír…“
Při vzpomínce na to, jak hlas pastora Jonese v mém prvním snu odsoudil Lucy jenom kvůli mým vlastním činům, jsem začala žadonit, aby jí duchovní neubližoval. Se zmučeným výrazem na mě pohlédl a řekl, že se mi vynasnaží pomoci.
* * *
Když mě Glosser probudil, abych šla na hlídku, znovu jsem zkusila zavolat Barrymu. Nezvedal to. Můj dům ležel jen o tři kilometry dál než Glosserův. Až vyzvedneme jeho rodinu, stavíme se i pro moji.
Sedla jsem si v Buckově doupěti do lenošky a zkoušela si vyčistit povrchové zranění na noze. Bolelo víc než předtím, určitě kvůli všemu tomu běhání.
V půlce hlídky se vynořil Buck. „Už nezaberu,“ postěžoval si a zaletěl pohledem k mé zkrvavené nohavici. „Jestli si to chceš opláchnout pod sprchou a zafačovat, vezmu to tady za tebe.“
Zaváhala jsem, ale co jsem mu mohla říct? Buck byl policajt. Kdybych odmítla, znamenalo by to, že mu nevěřím. „Jen na pár minut,“ vstala jsem.
V koupelně měl staré rádio. Točila jsem ladicím knoflíkem a hledala zprávy, ale všechny místní stanice vysílaly nahranou řeč pastora Jonese. Poslechla jsem si ji při sprchování.
„Nastává mír,“ protáhl Jones to slovo dlouhým trylkem. „Vím, jak obtížné je naše konání. Jsou to přece lidé, jež milujeme! Už příliš dlouho nás ale zloději okrádali, vrazi zabíjeli a vojáci napadali, a policisté jen předstírali, že nás ochraňují. Ve skutečnosti jsou všichni stejní. Jsou jeden a tentýž násilník.
Až vymizí, mír bude náš. Překováme meče v pluhy a budeme dlít v ráji opravdového, věčného míru.“
Hozeným mýdlem jsem rádio s hlasitou ránou srazila na podlahu.
Osušila jsem se, obvázala si ránu gázou z Buckovy lékárničky a oblékla se. Pak jsem vyšla z koupelny a uviděla jak Victor drží pistolí v šachu Bucka který krvácí z přeraženého nosu.
Vytasila jsem kapesní pistoli a namířila ji na Victora „Zahoď to!“ křikla jsem dostatečně nahlas, aby se Glosser v zadní ložnici probral a začal se drápat na nohy.
„Napráskal nás,“ syčel Victor vztekle a držel Bucka na mušce. „Načapal jsem ho, jak volá pištcům.“
To už stál Glosser s mačetou v ruce vedle mě. Přejela jsem pohledem z Bucka na Victora. Sama jsem s Buckovým výcvikem pomáhala a Glosser ho školil v terénu. Buck by nic takového neudělal. Odmítala jsem tomu uvěřit.
Ale pak mě praštila do očí pistole, kterou měl Victor v ruce. Viděla jsem z ní Bucka pálit u nás na střelnici. Victor blýskl zlovolným tenkým úšklebkem. „Byla pod matrací,“ řekl. „Panáček asi lhal, když říkal, že žádné zbraně nemá.“
Buckova zkrvavená tvář zbledla a začal prosit o milost, jako když jsme stáli seřazení k popravě. „Dal jsem slib pastoru Jonesovi,“ vzlykal. „Slíbil jsem, že zůstanu na straně míru. Dokonce se mi o tom i zdálo. Zdálo se mi o opravdovém míru.“ Glosser zaklel, vzal Bucka přes hlavu jílcem mačety a omráčil ho. Mladík se sesul na koberec a za roletami blýskly reflektory aut. Victor vyhlédl před dům.
„Dvě auta,“ hlásil. „Sedm lidí.“
Vyhlédla jsem a z jednoho vozu uviděla vystupovat pastora Jonese.
„Seržantko Daviesová,“ ječel, „nemáte se kam skrýt. Myslete na dceru. Na rozdíl od vás se nemusí dát stezkou násilí. Slibuji, že jestli budete hodná, dostane ode mě darem opravdový sen o míru.“ Při zmínce o dcerce jsem ztuhla, ale Glosser ukázal na další čelní světla blížící se ulicí. Nezbývalo moc času, než nás obklopí celý dav pištců.
„Mizíme zadním východem?“ navrhl Glosser.
Otočila jsem se na Victora a ten pokývl k předním dveřím. „Ne,“ řekla jsem, „vezmeme je útokem. Ať se rozklepou strachy. V tomhle stavu jim utečeme, jen když se budou bát nás pronásledovat.“ A tak jsme je vzali útokem.
Victor zastřelil dva pištce, starý manželský pár, který jsem si pamatovala, protože vždycky na Vánoce v kostele čarokrásně zazpíval Tichou noc. Glosser rozsekl mačetou tvář mladé dívky a já zastřelila pošťáka, který nám nosíval dopisy. První výstřel z kapesní pistole ho sice nezastavil, ale druhý mu v ruce roztříštil zapálený Molotovův koktejl a obalil ho zběsile tančícími plameny. I přesto pošťák dál trylkoval „mír!“ jako ostatní.
Zkoušela jsem střelit po pastoru Jonesovi, ale jeho zrzavé vlasy jsem jen krátce zahlédla ve světle reflektorů třetího brzdícího auta. Vzápětí se skrčil za karoserii, a my už tou dobou skupinkou pištců prorazili a utíkali ulicí.
„Nepronásledují nás,“ volal Glosser.
„Ale budou,“ odpověděla jsem. „Počkají si a pak po nás půjdou, až seberou odvahu a posily.“
A tak jsme běželi ke Glosserovým a modlili se, aby si pastor Jones nespočítal moc brzo, kam máme namířeno.
V okolí domu nešla elektřina. Opodál se odehrál útok na hasičskou zbrojnici a při jejím požáru vybuchla vedle stojící rozvodna. Já s Victorem jsme hlídali. Glosser se řítil po schodech a volal svoji rodinu. Spustili schody vedoucí na půdu a padli mu do náručí. Dvojčata ho objímala a manželku přemohl pláč. Mě obstoupila žena šerifa Granvilla s jeho snachou a vnoučaty. Vzala jsem jeho manželku do náručí. Otírala si slzy; o šerifově statečnosti jsem jí nemusela nic říkat, bylo jí jasné, že bojoval až do konce.
Glosser rychle popadl sportovní tašku a házel do ní jídlo a zásoby. Já a Victor jsme otevřeli jeho sejf se zbraněmi a vytáhli z něj brokovnici a automatickou pušku, které Glosserovi zbyly po službě u naší zásahové jednotky. Victor mi podal pušku a zásobníky a já jemu zas jednu z Glosserových starých neprůstřelných vest. Victor nabil brokovnici, uvázal si opasek s pouzdrem a zastrčil do něj Buckovu pistoli.
„V garáži je dodávka a staré SUVěčko,“ řekl mi Glosser. „Vezmeme obojí, naložíme tvoji rodinu a padáme.“
Zajímalo by mě, jaké místo v tom zaujímal Victor. Celou dobu jsem počítala s tím, že se od nás někdy oddělí. Nechat ho volně pobíhat se mi nechtělo, ale jiná možnost nebyla.
Obrátila jsem se na něj a chtěla se zeptat, kam má namířeno, ale uviděla jsem, že upřeně zírá na Glosserovu ženu.
Tvářil se zahanbeně, jako bych ho přistihla v kompromitující situaci. Přestože jsem u Glosserovy ženy byla snad stokrát na návštěvě, dlouhé vteřiny mi trvalo, než j sem pochopila, co Victor vidí. Vypadala jako stopařka, kterou Victor zabil, jen o něco starší.
„Co je?“ zeptal se Glosser podrážděně. Najednou jsem byla ráda, že neviděl ani dívčino zkrvavené tělo, ani úděsné fotky z pitevny.
„Cíl cesty,“ zamumlal Victor a silou vůle svůj šokovaný pohled odtrhl. „Budete se muset někde na chvíli zahrabat. Mám vlastní dům.“
Glosser vytáhl mapu a Victor mu ukázal, jak se dostane na jeho pozemek. Ležel asi devadesát kilometrů za městem, muselo se překonat několik kopců a projet pár polňaček. „Mám tam zásoby jídla, hlubokou studnu a dům z kamení a betonu, co by nedobyla ani armáda A hlavně málokdo ví, že tam vůbec je.“
Glosser na něm ulpěl očima. Stejně jako mně mu muselo být jasné, proti komu byl dům opevněný a k čemu mohla jeho odlehlost Victorovi sloužit. „Nevím…“ zdráhal se.
„Já tam nepojedu,“ slíbil Victor. „Dám se na druhou stranu. Vy a já spolu, to by neklapalo.“
Protože jsme neměli představu, kam jinam se dát, kývli jsme na jeho plán. Naložili jsme dodávku i SUV a jeli ke mně domů.
* * *
Barry ležel u nás kuchyni, v žilách mu nezbývala ani kapka krve. Před domem jsme našli tři mrtvé pištce, další dva leželi uvnitř. Brokovnice ležící vedle mého manžela měla prázdnou komora a vypadalo to, že než Barryho zastřelili, s někým se popral.
Paprsek mojí baterky se zablýskl na spletenci zrzavých vlasů ve ztuhlé pravačce. Barry ho vyrval pištci, se kterým se rval.
Victor nad mrtvým tělem mého manžela zavrtěl hlavou a kopl do skříně, až odletěly třísky. „Tohle se nemá dít,“ řekl. „Vždyť jsou všichni ti lidi ovce. Nesnáší násilí. Nechávají se chránit od lidí jako vy, bojí se lidí jako já, a nic jiného vlastně nedělají, jenom se bojí a kecají a žijí.“
Chápala jsem, co se snaží říct, a kdybych si dokázala myšlenky lépe uspořádat, řekla bych mu, že má pravdu jen zčásti. Že není chyba, když lidé chtějí žít v míru, nechat se chránit ostatními. Že pro mě byla čest se toho ujmout. Ale zrovna v tu chvíli jsem byla stejně rozhněvaná jako on a chtělo se mi zabít pastora Jonese a všechny jemu podobné. A musela jsem najít svou dceru.
Vzpomněla jsem si na Jonesovu poznámku o tom, jak Lucy ukáže skutečnou cestu k míru. Někde mou dceru držel. Věděla jsem to.
Glosser dorazil s dodávkou ke mně před dům. Vzadu se krčil mladík s dívkou a dodávku provázelo další auto. „Dva vojáci, co znám, plus jejich rodiny,“ vysvětlil Glosser. „Nemohl jsem je tady nechat.“
Byla jsem na něj pyšná. Byla jsem pyšná na to, jak se navzdory ubohému dětství dokázal sebrat, a na to, že jsem s tak dobrým a slušným člověkem sloužila. Při otázce na Barryho jsem jen zavrtěla hlavou a požádala Glossera, aby všechny vzal do Victorova úkrytu. Já se chystala najít svou dceru. Když budu mít štěstí, připojím se k nim později.
„A co on?“ zeptal se Glosser a namířil pistoli na Victora.
Victor zamručel, že taky mizí. Rád by se z města vypařil. Já to ale hned odmítla a oznámila mu, že jde se mnou.
Zaujalo ho to, ale chtěl vědět, co si od toho může slibovat.
Nic jsem neřekla, jen jsem zabubnovala prsty na olejnatě se lesknoucí pušce.
* * *
Kostel Krista Spasitele stál až na samém okraji nevelkého středu našeho města Bylo mu už sto let, a kdyby pastor Jones a pištci dosáhli svého, mohl ještě dalších sto let vydržet jako památník toho, jak se lidstvo konečně oddalo míru. Mě by ale do svého snu o nenásilí nepustili.
Jak jsem očekávala kostel zároveň sloužil i jako maják pro pištce z okolí. Lidi nakazilo cosi, po čem se sami od sebe táhli za takovými jako Jones. Vzpomněla jsem si, jak jsem četla o tom, že k podobným událostem dochází všude po světě, ale pak jsem si připomněla, že se mám soustředit na svůj momentální cíl.
Úsvit rozhodil po městě svoje nechutné světlo a já s Victorem vklouzla do starého hotelu, ležícího ve stejné ulici jako kostel. Postavili ho za prohibice a už několik desítek let byl opuštěný. Většina lidí se velké chátrající budově prolezlé úzkými chodbami a zaprášenými pokoji vyhýbala, ale já tam několik dlouhých dní vyšetřovala tu ohyzdnou vraždu se sebevraždou a dům jsem znala jako své boty.
„Dobrá obranná pozice,“ uznal Victor, „ale pořád nechápu, proč bych s tebou měl zůstat.“
Znovu jsem zavzpomínala na vyšetřování a říkala si, jestli jsem svůj plán vážně schopná uskutečnit. Victorovu otázku jsem jakoby přeslechla a po schodech vystoupala do čtvrtého patra, odkud se malým otvorem ve venkovní zdi dalo nenápadně vyhlížet na kostel.
Dívali jsme se celé dopoledne. Pištci vířili kolem, pěšky i v autech. Pokaždé, když zvon z vysoké dřevěné zvonice oznámil, že někdo zahlédl další oběť, nasadil pastor Jones svůj vysoko posazený jek a ovládl jím myšlenky ostatních pištců, kteří nadšeně sedali do aut a vyjížděli za kořistí.
V kostele drželi několik zajatců, samé děti. Kostelním oknem jsem viděla Lucy a sedm dalších potomků místních policistů, hasičů nebo vojáků. Všichni se tvářili vystrašeně. Vzpomněla jsem si na svůj sen a na to, jak Lucy odsoudil jenom proto, že se narodila matce, která se dopouštěla násilí.
„Jasná past,“ zhodnotil situaci Victor. „Chtějí nalákat zbývající nepřátele.“
„Možná. Nebo pastor Jones vážně věří, že v sobě ta děcka nemají ten sklon k násilí, co se ho pištci snaží zlikvidovat. Možná se je pokouší zachránit.“
V tu chvíli pastor Jones vkročil do kostela. Rozměrnými okny jsem viděla, jak k dětem promlouvá. Netušila jsem, co jim říká, ale nesouhlasily s ním a Lucy se ho dokonce opovážila odstrčit. Pastor Jones podrážděně zavrtěl zrzavou hlavou a zase vyšel ven.
Sevřela jsem v prstech automatickou pušku. Má dcera se mi až příliš podobala, pištci ji dlouho naživu nenechají. Musela jsem jednat. V první řadě jsem ale potřebovala zjistit, co Victor.
„Kdybych vás o to požádala, pomohl byste mi zachránit dceru?“
„Ne. Doteď platilo, že v jednotě je síla ale v tuhle chvíli už si líp poradím sám. Nic osobního, takhle já prostě pracuju.“
Přikývla jsem. Tuhle odpověď jsem čekala „Nevím, jestli vám věřím,“ zapochybovala jsem nahlas. „Jestli jste takový samotář, proč jste Glosserovi prozradil svůj úkryt? Mohl jste se tam probojovat sám. Chvíli na sebe neupozorňovat.“
„Ani to není můj styl. Mám na kontě dvacet osm vražd. Většinou ženy, ale taky pár chlapů. Lidi je najdou a začnou se bát, jestli nezabíjela některá ovce od nich. Soused. Kamarád.“ Nervózně jsem na pušce přehmátla za poslední dva dny mě ale Victor mohl zabít kdykoli. Moje ostražitost z něj vymámila obvyklý zlovolný úšklebek.
„My dva jsme si tak podobní,“ řekl. „Rozumíme zlu, jen na něj reagujeme každý jinak. Ty ovce venku nemají o ničem páru. Nesnášejí ovčácké psy, berou vás na milost, jen dokud jsme my vlci nablízku a než zas zmizíme ve tmě. Tak je to přirozené. Tak mi to vyhovuje.“
Rozhlédl se po pištcích obklopujících kostel a zavrtěl hlavou. „Nemůžu tvrdit, že se mě ten boj netýká. A jsem zvědavý. Zajímá mě, kam až zajdeš, abys zachránila svou dceru. Ale krk kvůli tobě nasazovat nebudu.“
To bylo jeho poslední slovo. Chtěl přihlížet, ale pomáhat ne. Jeho zmatený proslov nedával tak docela smysl, ale kdybych se nějakého pištce zeptala na jejich hesla o míru, novém světě, pitomém snu, který je navedl, dokázali by je snad sladit s tím, co dělali? Šílenství kolem nás mělo až příliš hlubin a vrstev.
Jenže já Victora potřebovala. Takže jsem se spolehla na vraždu se sebevraždou, které jsem tu před deseti lety vyšetřovala. Znala jsem totiž tajemství, za které by mi svou pomoc poskytl. Mohla jsem mu nabídnout něco, na co beze mě nemohl ani pomýšlet.
Podala jsem mu svoji útočnou pušku a vyrukovala s návrhem.
* * *
Dokázal ode mě odvést pozornost zatraceně důkladně.
Z úkrytu ve čtvrtém patře prohibičního hotelu střílel pištce automatickou puškou, pěkně jednoho po drahém. V ulicích centra se rány mezi budovami vracely matoucí ozvěnou, a tak než pištci zjistili, odkud Victor pálí, dostal je čtyři. Jakmile ale pochopili, kde ho najdou, hned se všichni hrnuli k hotelu.
Jeho vyhlídky byly nadějné, stačilo, když se bude řídit mou radou. Pištcům zabere věčnost, než ve starém hotelu prohledají všechny pokoje, a pak… Na to jsem radši nemyslela.
Proplížila jsem se dozadu do kostela. Lomoz Victorovy pušky a odvetné palby přehlušil moje kroky víc než dostatečně. Pastor Jones s nějakým ozbrojencem zůstali hlídat děti v kostele, ale ležérně vyhlíželi z oken. Ozbrojence jsem zastřelila a poznala v něm pana Hillsburyho, ředitele mé střední školy. Na pastora Jonese jsem namířila brokovnici.
„Není ti nic, Lucy?“ zavolala jsem.
Moje dcerka se usmála „Povídala jsem pastora Jonesovi, že nás zachráníš. Nevěřil mi, ale já jsem to říkala!“
Ráda bych jí za tu důvěra provolala slávu, ale místo toho jsem jí řekla ať odvede ostatní děcka do zadní místnosti kostela a počká tam na mě.
Zvenčí dál zněla Victorova puška ale všimla jsem si, že pištci už pronikají do hotelu. Victor se brzy bude muset skrýt, a já nechtěla, aby se pištci vrátili a našli nás tady.
Pastor Jones vyprovázel děti smutným pohledem. „Je to má chyba“ kál se. „Sny jejich rodičů je sice poskvrnily, ale já je nedokázal zabít, i když jsem měl. Asi jsem také poskvrněný. Lidmi, jako jste vy. Nedokázal jsem obyčejně splnit rozkaz.“ Nervózně jsem se zasmála tomu, co z jeho slov vyplývalo. „Jak dlouho vám to trvalo nachystat? Myslím lidem jako vy?“ Pastor Jones se usmál. „Začalo se ještě před mým příjezdem do městečka A výrazem ‚lidé‘ nás označujte jen opatrně, je nepřesný.“
Zachvěla jsem se. Kdo přede mnou stál doopravdy? Ale bylo mi jasné, že takoví Jonesové řídí sny a pištce po celém světě. Že je nutí k věcem, které by se třeba jinak zdráhali udělat.
„To ta lidská mysl,“ pravil Jones. „Tak tvárná… Většina z vás si neuvědomuje, jak moc vás svazuje vaše kultura a touhy ostatních. Všechno jste nám jen usnadnili.“
„Vzpomínáte, jak jste mě křtil?“ zeptala jsem se. „Chválil jste mě za moji práci. Jsem stejná jako tehdy.“
Přikývl. „To jste. Síla vaší osobnosti na mě odjakživa dělala dojem. Proto jsem patrně nedokázal zabít ty děti. Napadlo mě, že třeba právě já se mám postavit šílenství, které můj rod vnesl do vašeho světa. Že třeba právě já něco změním, podobně jako vy.“
V tu chvíli mi skoro přišlo, že přede mnou zase stojí starý pastor Jones, kterému upřímně záleží na věncích a na všech místních. Pak jsem si ale připomněla zlo, které on a jeho rod vnesli do mého světa
„Až lidé zjistí, že jste je zmanipulovali, nebudou se s vámi mazlit,“ varovala jsem.
„Dejme tomu. Ale stezka míru se už obejde bez vás.“ Přestože byl pastor Jones neozbrojený, všechno ve mně křičelo, že ho mám zastřelit. Že ho mám nechat, aby v slzách pomalu vykrvácel na kostelní lavici, jak to on udělal Barrymu. Jenomže nejsem Victor. Přiměla jsem pastora Jonese, aby si klekl, a pažbou brokovnice jsem ho praštila do hlavy, až ztratil vědomí. Pak jsem se rozběhla dozadu a vyvedla děti do bezpečí.
* * *
Sedm měsíců jsme prožili v míru. Kromě lidí, které jsme zachránili s Glosserem, jsme našli i další uprchlíky. Vojáky, policisty, požárníky a jiné, zkrátka ty, kdo chápali, že v zájmu spravedlnosti je občas nutné přikročit k násilí. Nevzýváme ho, ale ani se ho nebojíme.
Skrývali jsme se ve Victorově útočišti a na pár místech v okolí, pištci nám už ale velké problémy nedělali. Pokud na nás nenarazili tváří v tvář, jako by zapomněli, že nás pár zůstalo naživu. Ale ne mnoho. Vítězoslavné proslovy mírumilovných pištců jsme rádiem chytali z celého světa Sen, který za jejich chování mohl, už sice dohoříval, takže méně a méně lidí pištělo a trylkovalo a méně a méně jich umíralo, jenže to vlastně bylo jedno.
Pištci zvítězili. Jejich mír byl na dosah ruky.
Jednou v zimě bylo tak chladno, až drkotaly zuby, a já zrovna držela denní hlídku poblíž našeho útočiště, když se na polní cestě objevil osamělý chodec. Když se přiblížil, poznala jsem podle zlovolného úšklebku Victora.
Vykročila jsem z úkrytu a namířila na něho brokovnici. „Nezdržím se,“ řekl. „Slyšel jsem, že větší sranda je v tom bungalovu u cesty.“
Pousmála jsem se. Pár kilometrů od nás se podobně jako my dali dohromady různí vrazi a zločinci. Většinou jsme se od vlků drželi dál, ale měli jsme od nich slíbeno, že se k nám přidají, kdyby pištci někdy zaútočili se vším všudy.
„Tak proč sem vůbec chodíte?“ zeptala jsem se.
„Ze zvědavosti. Řekla jsi o té naší dohodě někomu?“ Neřekla. Popravdě řečeno jsem se styděla. Nabídla jsem mu tehdy výměnou tajný bar, který byl v hotelu ukrytý z časů prohibice. Kromě pár policistů, kteří se účastnili vyšetřování té vraždy se sebevraždou, neměl nikdo o skrytých místnostech ani tušení. Vysvětlila jsem Victorovi, kde bar najde, a popsala, jak vyšinutý feťák pomalu zabíjel svoji oběť a nikdo ho při tom neslyšel ani neviděl. Okamžitě pochopil, jaké to otvírá možnosti. Nabídla jsem mu, že jestli bude střílet po pištcích, zatímco já budu zachraňovat svou dceru, bude potom mít k dispozici dokonalou skrýš. Dokonalou příležitost, jak ovcím připomenout, co je skutečný strach.
„Zůstal jsem tam tři měsíce,“ vykládal mi. „V noci jsem lezl ven. Chytal jsem pištce a tahal si je zas dovnitř. Užil jsem si náramnou legraci. Daleko lepší než s tou stopařkou.“
Pevně jsem sevřela brokovnici a potlačila nutkání toho darebáka zastřelit. „Proč sem vůbec chodíte?“ zeptala jsem se znova „Zajímalo mě, jestli jsi ostatním prozradila, co jsi mi dovolila. Jen mě to zajímalo, nic víc.“
Řekla jsem mu, a brokovnici jsem při tom nesklonila, že má jít po cestě dalších šest kilometrů á dát se po skryté příjezdové cestě pod srostlými duby. „Vezmou tě mezi sebe,“ ujistila jsem ho. „Řekni, že jsem tě poslala já.“
„Určitě. A děláš dobře, abys věděla, že mě nezastřelíš. Budete mě ještě potřebovat.“
„K čemu?“ zeptala jsem se, zaletěla pohledem dál po cestě a jen se modlila, aby hned za ním netáhl pastor Jones s tlupou pištců. „Pištci se zklidňují. Sen polevuje.“
„Zamysli se nad tím. Ten sen, způsob, jak váš pastor ovládal ostatní, to nebylo normální. Teď, když ovčáčtí psi a vlci zmizeli, budou pištci zas jako beránci. To mi dělá starosti.“
Vzal ze zadní kapsy nové kožené rukavice vlastní výroby a natáhl si je. Zrzavé vlasy se na nich leskly, jen se smály, a připomínaly všechno, co pastor Jones řekl ten večer, kdy jsme se společně modlili v kostele.
„Nemusíš být dravec, aby ti došlo, že se na ovce útočí, když jsou nejmírumilovnější,“ konstatoval Victor. „Můžeme se těšit na ty příšery, co nás tím svým snem o míru oblbly. Takže bych doporučoval mít oči na stopkách.“
Pravačkou mi zamával – chomáč zrzavých vlasů, který vykoukl na rukavici, ve větru se zavlnil – a vykročil dál.
Pevně jsem sevřela brokovnici, sledovala jsem cestu a čekala, co bude dál.
Poprvé vydáno v časopise Interzone v listopadu/prosinci 2010 Přeložil Pavel Bakič
