„Papriko, ty ale krásně tančíš,“ volal Satoši uchváceně každé ráno, a jeho pochvala Papriku vždy potěšila, i když ji slyšela už po kdovíkolikáté. A tancovat uměla, opravdu uměla. Ne jako někteří staří, kteří strávili milénia cvičením svých nesmrtelných těl v záplavě půvabných pohybů. Ale i tak tancovat uměla. Balet. Twist. Bhangru.
Někdy se zmenšila tak, že byla velká jako Satošiho dlaň, a celé hodiny vytáčela piruety na jeho pracovním stole, zatímco on vytvářel z nana nádherné, dávno ztracené hračky. Jindy tančila ve své skutečné velikosti – dětské velikosti, jak by řekl Satoši. Ale Paprika velmi dobře věděla, že se podobně depresivní slova před zákazníky říkat nesmějí. Pokaždé si vytvořila nařasenou sukni lehenga – vždy té nejzářivější zelené barvy – a tancovala v ní za výkladem. Točila se a točila, až ji celou přemohla radost a ona protancovala oknem až do vnějšího světa, aby tam skákala a točila se a točila s fiktivními partnery, ukláněla se jim a usmívala na chlapce a dívky, kteří však nikdy nepřišli. Létala opuštěnými ulicemi a vcházela a zase vycházela ze vchodů dokonale zachovaných domů obklopujících Satošiho obchod.
Ale pokaždé, když přišel na návštěvu někdo z těch nemnoha starých, co ve městě ještě zbyli, zůstala Paprika jen sedět u svého stolku ve výkladní skříni. Ne, že by byla na prodej – pokud si ji nějaký zákazník občas spletl s něčím jiným, než čím byla, Satoši mu to dal vždy dosti zřetelně najevo. Paprika věděla, že její mladé dívčí tělo a radostná nevinnost pomáhají Satošimu prodávat víc než všechny ty pestrobarevné hračky, kterých měl plný obchod. Prodávala nostalgii. Šťastné vzpomínky na dávno zmizelá dětství.
A pokud to byla právě nostalgie, co Satošiho pomáhalo udržet naživu, tak s tím Paprika problém neměla.
Jednoho dne navštívila obchod jedna stará, kterou dosud neviděla – a to bylo co říct, protože jich ve městě zbývalo už jen pár set. Zářivě rudé vlasy ženě splývaly a pableskovaly od hlavy až k pasu a její pečlivě vymodelovaná tvář se za těch kdovíkolik prožitých let stáhla do tvrdé masky podrážděného hněvu. Paprika si ženiny vlasy okamžitě zamilovala. Nejraději by si vlastní kadeře v tu ránu spředla do jejich dokonalé imitace, bála se ale, že by si tak mohla znepřátelit jednoho ze vzácných zákazníků. A tak prostě jen seděla u stolku u okna a četla si jednu z těch starých papírových knížek, které čas od času našla v prázdných domech ve městě.
Žena došla až k pracovnímu pultu a zazvonila na drobný holografický služební zvonek, přestože Satoši stál přímo před ní.
„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se Satoši vyrovnaným hlasem, který se nikdy nezvýšil ani nezachvěl, ať už byl zákazník jakkoli nepříjemný.
Žena ruku před sebe natáhla se vzhůru obrácenou dlaní, která se třpytila všemi barvami duhy. I když Paprika seděla v úhlu, ze kterého nedokázala přečíst data očima, její jádro se s datovým tokem dokázalo snadno spojit. Ženina ruka obsahovala zprávu od Satošiho, ve které zákazníkovi vzkazoval, že vláček, který si objednal, je už hotov.
„To je úžasné,“ prohlásil Satoši. Takovou radost, jakou měl v hlase on, u žádného ze starých nikdy neslyšela. „Bál jsem se, že si ho pan Tanner nebude moci vyzvednout sám. Když si vláček objednával, byl tak… vzrušený by bylo patrně nejvhodnější slovo.“
Paprika hned poznala, že je něco špatně – podle toho, jak žena sevřela své mladistvě přetvořené ruce. Satoši se ale ocitl v osidlech své představivosti a ničeho jiného si nevšímal. Rychle přešel na druhý konec obchodu a rozvířil přitom prach a nevázané nanobity. Zastavil se nad modelem vlaku, který si pan Tanner objednal – replikou dieselové lokomotivy Lionel 2333, kterou Paprika zkopírovala z pár zbývajících vzpomínek pana Tannera na dětství. Paprika si dobře vzpomínala na potěšení ve strnulých očích pana Tannera, když popisoval vlak, který byl pozůstatkem dávné minulosti už v době, kdy byl pan Tanner ještě malý kluk.
Satoši zvedl vláček ze země. Přední strana lokomotivy červeně zářila, zadní část se stříbrně leskla, a Paprice připadalo, že by vlak dokázal profičet celým vesmírem rychleji než světlo či sen. Byla trochu zklamaná, když zjistila, že vlaky jezdívaly jen po kolejích, ale když Satoši model dokončil, stejně ji bavilo dívat se, jak krouží dokola – okruh za okruhem, hodinu za hodinou, dny a dny.
„Je to zázrak replikace,“ vysvětlil Satoši ženě, když položil lokomotivu zpátky na koleje a připojil za ni nákladní vagon a červený služební vůz. Klepl na ovládací panel a vlak se rozjel po kruhové trati. „Vagony jsou z navázaného nana, to samé křišťálové srdce pohánějící lokomotivu,“ pokračoval hrdě. „Ale koleje a kola – chtěl jsem dát panu Tannerovi víc času, než by šlo jen s navázaným nanem. Takže ty jsou vyrobené z původních nanovláken. Nikdy nerozpletených. Nikdy neznehodnocených. Může nechat vlak jezdit bez přestávky klidně příštích sto tisíc let.“
Satoši byl tak šťastný ze svého výtvoru, že si ani nevšiml, když ženě vyhrkly slzy. Paprika už z předchozích rozhovorů věděla, že slzy jsou špatné znamení, ale ať se snažila upoutat Satošiho pozornost jakkoliv, jejích varovných signálů si nevšiml. Popsal láskyplně celý vlak do posledního detailu i to, jak věrně zachytil původní dětskou vzpomínku pana Tannera. Teprve poté zahlédl pláč.
„Chápu,“ řekl Satoši rozpačitě. „Kvůli tomu dnes pan Tanner nepřišel, že?“ –
„Je mrtvý. Jsem jeho pravnučka, Aňa.“
„Chápu,“ zopakoval Satoši. Paprika byla ráda, že se nezeptal, co se stalo. Až na pár vzácných případů většina starých umírala při omlazovacím ošetření. Případně, ale ne tak často, ztratili touhu žít a vůli přimět svá těla k dalšímu pokračování – což pro většinu starých bylo totéž, co nehoda, jen šlo o nehodu mysli a duše.
Žena se dotkla ovládacího panelu vláčku a zastavila ho. „Omlazení se nezdařilo,“ vysvětlila. „Nakonec, když se Tanovo tělo zhroutilo, bylo to jediné, co si ještě na Zemi přál, tento vláček. Ale má rodina neholduje zbytečné nostalgií.“
Satoši smutně pokýval hlavou a Paprika začala plakat spředené kapky světla, které mizely ve stolní desce. Kdyby to bývali věděli, tak by se Satošim vláček panu Tannerovi určitě přinesli. Nic by jim nezabránilo vykonat něco tak šlechetného, ať už by na to rodina říkala cokoliv.
Papričiny slzy propadávaly stolem, pak se ale rozhodla, že pro tuto příležitost iluze nestačí. Přetvořila slzy na hmotu, takže teď dopadaly na stůl a cákaly a tancovaly na desce tak, jak by to měly pořádné slzy dělat.
Ana Tannerová pleskání slz zaslechla – určitě měla vylepšené smysly jako všichni staří – a vážně pokývala hlavou. Takovýto úctyhodný projev smutku žena rozhodně schvalovala.
„Chcete vláček i přesto?“ zeptal se Satoši. „Pan Tanner by si určitě přál, aby si ho jeho rodina vzala.“
Aňa znovu rozjela lokomotivu, která dál pokračovala v kroužení po kolejích i s nákladním vagonem a služebním vozem. Přešla k Paprice a prohrábla se prsty jejími přízračnými vlasy. Paprika věděla, že je neslušné nezpevnit v takovémto případě tělo, aby se jí žena mohla dotknout, ale stejně to neudělala. I když jí bylo líto, že pan Tanner svůj vláček nedostal, nechtěla, aby se jí tato stará dotýkala.
„Kopie Tanových vzpomínek a jeho já jsou nyní uložené v někom jako ty,“ řekla Aňa. „Možná, že ho anděl času zachránil celého. Ale i tak…“
Paprika se zadívala na své slzy na stole a pak je zase proměnila v iluzi. Nepřála si mluvit. Nepřála si probírat povinnost, kterou tak málokdy vykonávala. A kromě toho, ta žena byla stará. I když žila mnoho set tisíc let, i tak byla stále jen člověk. Jak by mohla chápat Papričin život? Jak by mohla porozumět vzpomínkám a mapám vědomí šesti lidí, lapených do Papričina autonomního kapesního vesmíru? Jak uložené vzpomínky a záblesky vědomí rozechvívaly Papričiny nekonečné dny. A jak neustále bojovala s naprogramovanou potřebou kopírovat vědomí každého starého, kterého potkala.
Ale o tom Aňa nevěděla nic. Místo toho si stará jen povzdychla. Určitě Papriku vnímala jen jako potenciální nádobu na svou vlastní nesmrtelnost. „A právě kvůli tomu moje rodina odmítá nostalgií,“ prohlásila Aňa. „Nic z ní neplyne. Jen přízraky.“
Ani Paprika, ani Satoši neřekli nic. Jak si Paprika za mnoho let své existence všimla, takové výlevy, jaký teď předváděla Aňa, byly u starých často posledním pokusem o ospravedlnění, před tím, než si nějaká vzpomínka – vytlačená z mysli na myriády let – vymohla návrat na svět.
Když znovu nabyla sebejistoty, vrátila se Aňa k vláčku a pohladila prsty lesklé kolejnice.
„Vzpomínám si na zeleného medvídka,“ pronesla tiše. „Ne moc dobře, ale myslím, že se na něj ještě stále trochu pamatuji. Dokážete ho najít?“
Satoši mírně přikývl. „Jestli ve vaší mysli existuje, i kdyby jen jako nejmlhavější náznak vzpomínky,“ potvrdil, „Paprika ji dokáže probudit.“ Paprika si se spokojeným úsměvem zpevnila tělo a vyskočila z výkladu. Chytla Aňu za ruku a odvedla ji ke křeslu, kterému se Satošim říkali křeslo vzpomínek. Hned, jak si žena sedla, začala se Paprika přízračnými prsty probírat ženinými myšlenkami a hledat mezi nimi zeleného plyšového medvídka.
Teď, když byla Aňa jednou z nich, přestaly dotyky Paprice vadit. Aňa možná byla stará, Paprice ale přišlo, že je teď o něco méně stará než ještě před malou chvílí.
* * *
Na počest pana Tannera nechala Paprika vláček jezdit dalších několik tisíc let. Celé dny a noci vlak kroužil na svých kolejničkách a čelní světla mu slabě zářila. Někdy, když se Satoši soustředil na nějaký projekt, si Paprika zrychlila vnímání času tak, až se z vlaku stal žhavý rudý prstenec, který se točil dokola rychlostí světla. Jindy si zase smysly zpomalila, takže se vlak mezi jednotlivými údery svého křišťálového srdce zastavoval a jeho kola musela pokaždé snad celou věčnost čekat, až je další pohyb posune o kousek dál po nekonečných kolejích.
Ale s tím, jak se staletí měnila v tisíciletí a těch pár set starých zbývajících ve městě jeden po druhém umíralo, navštěvovalo Satošiho krámek stále méně zákazníků. Satoši samozřejmě bral nedostatek zákazníků se svou typickou lehkostí. „Mysl si prostě po nějakém čase zvykne nepracovat,“ pravil jednoho dne.
Paprika se zamračila. I když Satošiho stroje dokázaly vytvořit všechno, co potřeboval, jídlo, vodu i nekonečný proud hraček, staří jako on nedokázali existovat navěky bez nějakého cíle, ke kterému by mohli směřovat. Jejich mysl uvadla a jejich vůle k životu zeslábla.
Paprika se pokusila Satošiho povzbudit. Vyčesávala vzpomínky na hračky ze šesti životů, které už do svého kapesního vesmíru zkopírovala. Ale i když Satoši hračky z těchto vzpomínek pokaždé vyrobil, hry a hopsající míčky a pyramidu z kostiček, která se neustále sama přestavovala, už do toho nevkládal srdce. Paprika se bála, že když nebude mít Satoši nějaký cíl, vytratí se jeho přání žít. Že by se podvolil smrti.
Jedné noci, když Satoši spal, Paprice došlo, jak je vlastně sobecká, když si přeje, aby život jejího přítele neskončil. Jsi anděl času, zpívali jí v mysli jiní andělé času. Jejich slova k ní doléhala ze všech možných míst po celém světě a ozvěnou nesla proklamace jejich originálního naprogramování. Dovol mu umřít, abys mohla zachránit jeho vzpomínky a já. Všechno, čím je, bude žít věčně, v klidu a v bezpečí až do chvíle, kdy se zhroutí samotný vesmír.
„Možná nechce, abych ho zachránila,“ namítala šeptem. „Jsme přece přátelé. Má mě rád kvůli tomu, kým jsem, ne kvůli tomu, co pro něj mohu udělat.“
Co to říkáš? vykřikli andělé času. Chceš snad zklamat? Copak necítíš, co zachránili ostatní andělé času?
A ona to cítila, opravdu cítila. Když nebyla se Satošim, otevíralo ji její naprogramování ostatním andělům času. Milionům a milionům starých, které zkopírovali a uchovávali. Na Zemi teď zůstalo tak málo starých, že se mnoho andělů času rozhodlo další lidi nevyhledávat. Místo toho se zapustili do kamene a půdy, aby jejich kapesní vesmíry byly chráněné, zatímco oni budou ponoření do spánku zrychleného času.
Ještě není pozdě, křičeli ostatní andělé času rozhněvaně. Zachraň Satošiho. Spas se.
Hněvivá slova jí proudila a Paprika se ve svém okně kolébala dopředu dozadu a hleděla ven na prázdnou potemnělou ulici a prázdné potemnělé domy prázdného potemnělého města. I když věděla, že otázce, která se v ní tvořila, by nikdy neměla propůjčit hlas, protože učinit tak by bylo příliš nebezpečné, nedokázala se překonat. Nenáviděla to, jak byla naprogramovaná. A byla unavená. Tak unavená z neustálého sekýrování, že má konat svou povinnost.
„A co je tak skvělého na tom žít věčně v prázdném kapesním vesmíru?“ vyšlo z ní.
Hněv a naléhání ostatních andělů času i jejího interního naprogramování ztichly, protože neznaly odpověď. Paprika se zašklebila, potěšená tím, že konečně řekla nahlas něco, nad čím už tak dlouho přemýšlela.
Potom se ale toto potěšení změnilo v obavy, jelikož mlčení pokračovalo. Ani ostatní andělé času, ani její interní naprogramování se proti otázce nepokusili nijak protestovat. Mlčení trvalo po zbytek noci a pokročilo i do dalšího dne. Slunce vyšlo a zapadlo a Paprika se odmítala pohnout ve strachu, že i jediný pohyb by ji mohl zničit. Mlčení přešlo s mizejícím sluncem opět do noci a na Papričin neklid bezstarostně zářily hvězdy.
Nakonec, když nadešlo už druhé ráno, mlčení skončilo. „Dám jí lekci,“ oznámil jeden hlas.
Paprika přikývla. Byla ráda, že mlčení skončilo, ale byla také zvědavá, jestli to promluvilo její naprogramování nebo některý z ostatních andělů času, a čeho přesně se ta lekce měla týkat. Ale neexistoval žádný způsob, jak to zjistit, tak se postavila, protáhla a vrátila do obchodu, aby zjistila, čím se Satoši posledních pár dnů zabýval.
* * *
Když žádná lekce nepřišla ani příštích sto let, přestala Paprika přemýšlet, o co vlastně mělo jít. Místo toho si začala dělat starosti o Satošiho a nedostatek zákazníků. Ve snaze zabránit Satošimu, aby ztratil vůli k životu, začala se Paprika toulat starobylým městem a pátrat po starých. Pátrat po někom, kdo by stále toužil po hračkách, které dokázal vyrobit jen a jen Satoši.
Pokoušela se předstírat, že jen tancuje jako vždy, že ji jen pouhá radost vynese z obchůdku pokaždé ven, Ale Satoši to stejně poznal.
„Nemusíš si dělat starosti, Papriko,“ prohlásil jednoho dne, když zametal nanoprach. „Pokud existují lidé, kteří touží po tom, co jim mohu dát, pak přijdou.“
„Možná potřebují trochu připomenout, co jim můžeme nabídnout.“
Satoši se zasmál, poprvé za několik desetiletí. „Teď jsi promluvila jako skutečný anděl času.“
Paprika se zamračila, dokud jí nedošlo, že Satoši má pravdu. Byla jen sama sebou.
Uklonila se Satošimu a vyrazila do města.
* * *
I když se před Satošim Paprika tvářila statečně, bylo pro ni těžké zůstat šťastná, když teď kráčela téměř prázdným městem. Neviděla nad sebou lesknoucí se věže tyčící se do výšky dvou kilometrů, místo toho jí před oči vyskakovaly její kapesní vzpomínky a nutily ji vzpomínat na doby, kdy byly mrakodrapy plné lidí. Šest lidí, které zkopírovala, milovalo šum konverzace, který se nepřetržitě linul z jejich rtů i úst všech kolem – rozhovory a sny a plány, které kdysi vypadaly tak důležitě, ale nyní zněly stejně prázdně jako samotné město.
Pokaždé, když si Paprika vybavila podobné vzpomínky, musela si připomínat, že nejsou její. Její vzpomínky byly oddělené, uchované jejím naprogramováním, kdežto tyto vzpomínky pocházely z jejích kapesních vesmírů.
Ale držet je takto odděleně někdy znamenalo, že se Paprice chtělo samou bolestí křičet. V jednu chvíli tančila mezi obřími sochami zapomenutých hrdinů v Parku paměti a v dalším okamžiku viděla park takový, jaký byl před třemi sty tisíci lety, plný lidí – a dětí, každodenními zástupy smějících se, přešťastných dětí – jak sledují souboje papírových draků. Zírala ohromeně na červené trojúhelníky a neonově modré čtverce a rozzářené látkové krychle, při jejichž stoupání a vývrtkách dav jen jásal a vzdychal.
Při jedné procházce parkem už bylo vzpomínek příliš a Paprika se zhroutila do měkké přegenované hihňavé trávy. Tráva k ní natáhla stébla a polechtala ji na tváři. Několik šeptajících dubů nad ní přeměnilo jemný vánek na přívětivou změť pradávných slov a konverzací. Udeřila zpevněnou rukou do trávy a proklela ji za to, že ani neví, že všichni ti lidé, které kdysi tak vítala, už jsou dávno pryč. Ale tráva se pod jejím úderem jen ohnula a vůbec se nestarala, že by si snad Paprika přála její smrt.
„Je ti dobře, Papriko?“ zeptal se známý hlas.
Paprika vzhlédla a zjistila, že nad ní stojí Ana Tannerová. Rudé vlasy staré plápolaly v tlumeném světle soumraku. Aňa držela zeleného medvídka, kterého pro ni Satoši vyrobil. Medvídek zamával chlupatou pacičkou na pozdrav a Aňa se posadila vedle Papriky do trávy.
„Co se děje?“ zeptala se Aňa. Medvídek se zadíval Paprice do očí – také byl zvědavý, jak se má jejich kamarádka.
Paprika si utřela obličej, i když ani nevytvořila slzy. „Bolí to,“ sdělila. „Vzpomínám si, jaký býval tenhle park tehdy. Chci říct, že ti lidé ve mně vzpomínají.“
Aňa si povzdychla a pohladila prsty stébla přegenované trávy, která jí odpověděla zašustěním znějícím jako tichý, vzdálený dětský smích. Medvídek začal po hihňavé trávě válet sudy a k vánku se přidával další a další smích.
„Vím, co máš na mysli,“ přitakala Aňa. „Snažím se nezabývat moc tím, jaké to bývalo. Ale někdy vzpomínky stejně přijdou. Třeba teď, když tě tady vidím. Připomínáš mi všechny ty děti, které si už v parku nehrají.“
Paprika se posadila a chytila Aňu za ruku. Za ty tisíce let, co Aňu znala, začala mít tuhle starou opravdu ráda. Především proto, že odmítala nechat se dát zkopírovat a uložit do kapes těch pár andělů času, kteří městem stále procházeli.
„Proč už žádné děti nejsou?“ zeptala se Paprika. I když měla přístup ke vzpomínkám na děti těch šesti lidí, které zkopírovala, nikdy žádné nepoznala osobně.
„K čemu jsou dobré děti, když můžeš žít věčně? Když máš možnost se zkopírovat a žít dál i potom, co zemřeš?“
„Ale co když to není skutečný život?“ Už ve chvíli, kdy Paprika otázku formulovala, začalo na ni její programování křičet. Proklínat ji za troufalost zpochybňovat svou jedinou povinnost a účel.
„Co tím chceš říct?“ zeptala se Aňa.
„Myslím tím,“ přinutila se Paprika mluvit přes všechen hněv svého naprogramování, „co když ty vzpomínky a mapy vědomí, které my, andělé času, dokážeme zachránit, jsou jen mrtvé kopie toho, kým vlastně jste? Nikoli souhrn toho, jací jste a jací jste byli?“
Aňa napřáhla ruce a Papriku objala. „Myslím, že si děláš moc velké starosti, můj milý anděli času. Lidem pomáhá vědět, že jejich vzpomínky a vědomí mohou žít dál. Že nikdy nezmizí. Právě kvůli tomu lidstvo anděly času vytvořilo. Pokud jsou díky tomu, co děláš, lidé šťastní, proč se starat o hlubší aspekty toho, co přesně vlastně zachraňuješ?“
Paprika se při těch konejšivých slovech usmála a přimáčkla se k Aně ještě těsněji. „Dělám si starosti o Satošiho,“ zašeptala. „Nemáš nějaké hračky, které by pro tebe mohl vyrobit?“
Medvídek se zamračil. Bylo jasné, že při pomyšlení na nějaké nové hračky žárlí, ale Aňa se natáhla a podrbala mu zelenou srst. „Nic se neboj, Bů, nikdo ti mě nepřebere.“ Aňa si potom zaťukala na hlavu. „Vzpomínám si ale na jednoho nádherného draka, který létával tady v parku. Ale musíš mi slíbit, že mi nic jiného v té staré kebuli nezkopíruješ. Nejsem si jistá, jestli tam zbývá něco, co by stálo za to uchovávat pro potomstvo.“
Paprika se zachichotala, natáhla přízračnou ruku k Aně a rychle v ní nahrábla zářivou vzpomínku na modrého, plachtícího draka.
* * *
Jak je snadné zapomenout na čas, když ho máte tolik. A to platilo i pro Papriku a Satošiho. Potom, co se Paprika potkala s Aňou v parku, nevyšla pár milénií vůbec z obchodu. Vrátili se se Satošim ke své obvyklé rutině, kdy Paprika tancovala a Satoši vyráběl hračky.
Pak ale přišel rok, kdy si Satoši začal dělat starosti. Starosti začaly v zimě, kdy prázdné město zahalil první sníh, a narůstaly víc a víc s příchodem jara, když z prasklin na ulici před obchodem vyrazila čerstvá hihňavá tráva. Paprika prahla po tom zeptat se, co je v nepořádku, ale raději neříkala nic. Takovéto věci stejně nakonec vyjdou na povrch.
A tak jí to jednoho horkého letního dne Satoši pověděl.
„Jde o Aňu Tannerovou,“ prohlásil šeptem, když seděl v křesle vzpomínek a díval se na koleje vláčku. „Myslím, že zemřela.“
Paprika se okamžitě natáhla do městské informační sítě, která přes svůj věk a zbídačený stav stále šuměla proudícími daty. Před očima jí vyskočil Anin usměvavý obličej a prohlásil: „Nebuď hloupá, jsem právě tak živá jako vždycky.“ Ale Paprika věděla, že skutečná Aňa by se nikdy tak hloupě neusmívala. Byl to jen jeden z avatárů, které Aňa měla. Ke komunikaci je používali všichni staří. I když byla planeta téměř opuštěná, miliony avatárů spolu stále klábosilo, smálo se a klevetilo, zatímco sítě kolem nich se třepily a praskaly v předzvěsti neodvratného zániku.
„Půjdu se za ní podívat,“ prohlásila Paprika, vyskočila a rozběhla se ke dveřím. Přála si teď, aby nečekala, až jí to Satoši sám poví. Možná ještě mohla Aně pomoci.
„Měla bys tu zůstat,“ naléhal Satoši. „Není nic, co bys mohla pro Aňu udělat. Jestli žije, tak žije. Pokud ne, tak je už pozdě.“
Paprika se u dveří zastavila. Tělo se jí třáslo, jak přecházela z přízračného stavu do pevné formy tam a zase zpátky. Běž za Aňou, křičelo její naprogramování. Zkopíruj ji dřív, než bude pozdě! Paprika se pokoušela se svým nutkáním bojovat. Přesvědčovat samu sebe, že se chce jen zastavit u své kamarádky.
„Není ti něco?“ zeptal se Satoši.
Místo odpovědi Paprika prošla dveřmi a rozběhla se ulicí. Běžela kolem vysokých budov, které stále působily jako nové, na oknech se odrážela zářivě modrá obloha a po stěnách míhalo duhové víření. Běžela kolem prázdných domů, které měly kypět lidskými životy.
Když se ale Paprika zastavila a podívala se blíž, uviděla v nanu praskliny. Černou vozovkou prorůstal trs trávy. Dveře na rámu byly o kousek posunuté. Silný nános špíny a plísně na budovách, jejichž nano ztratilo své odpuzující vlastnosti.
Paprika věděla, že město už nevydrží víc jak půl milionu let. Ne bez lidí, kteří by se o ně starali.
Došla k malému domku na východní straně města, ve kterém Aňa Tannerová bydlela. Domy tady představovaly zvláštní směsku. Jejich nanozdi a ulice byly stále v perfektním stavu, zářily barvami a měly nablýskaná okna. Ale dvorky, které si Paprika vždy pamatovala jako důkladně geneticky udržované, nyní zarůstaly mohutnými stromy a hustým křovím. Když dorazila k Aninu domku, zjistila, že přední dveře zablokovaly kmeny několika šeptajících dubů, jejichž listy přijaly tvar, díky němuž ve větru prohánějícím se korunami kolem dokola opakovaly: „Papriko, Papriko.“ Paprika si pomyslela, že je to zvláštní – Ana neměla nikdy v šeptajících dubech zvláštní zálibu, proč by tedy přepracovávala genetickou paměť stromů tak, aby šeptaly zrovna její jméno? I štěbetavé veverky žijící na stromech se na Papriku dívaly a opakovaly ve svém většinou nesrozumitelném jazyce znovu a znovu její jméno.
Paprika se zachvěla. Téhle genetické manipulace se někdo dopustil úmyslně. Měla to být její lekce?
Protože se kvůli stromům nemohla dostat do dveří, prolnula jimi a vyděsila tak veverky, které ji za to potrestaly ještě urputnějším brebentěním jejího jména.
Uvnitř objevila, že okna a dveře jsou stále zavřené, takže do domu pustily jen tenkou vrstvičku prachu. Jídelní stůl nebyl prostřený a poličky a stěny byly plné pohyblivých obrázků lidí, kteří na Papriku kývali, aby přišla blíž a prohlédla si je. Z jedné fotografie na ni mával pan Tanner. Na další se smála Ana v dětském provedení a papíroví draci v Parku paměti nad ní sváděli své bitvy.
Stejně jako všechny domy starých, i tady se nacházel základní omlazovací přístroj. Stroj o velikosti postele by každého, kdo by se na něj položil, vzal do mohutného, vřelého objetí pseudotkání a rychle přetvořil a doplnil poškozené části těla. Tento přístroj už ale nefungoval. Růžové maso, které ho obalovalo zvenčí, bylo probodané a pořezané, s dlouhými ranami, kterými stroj vykrvácel a poté zemřel.
Někdo na něj zaútočil. Paprika se natáhla ze své podstaty a zavnímala, jestli je v domě ještě někdo. Byla tu ale sama. Došlo jí, že k útoku došlo nejspíš už před mnoha staletími. Dům byl také zabezpečený zevnitř, což znamenalo, že ať už to udělal kdokoliv, nikdy odsud neodešel.
Nebo, napadlo ji, ať už to udělal kdokoliv, nepoužil dveře.
Paprika pokračovala, nyní už ostražitěji, ve svém pátrání.
Na jediném neustlaném lůžku v domě našla mumifikované tělo s vybledlými rudými vlasy. Ale zatímco v životě se Anina tak často omlazovaná tvář usmívala jen zřídka, teď se na obličeji mumie rozhostil škleb, jako by smrt byla ta nejšťastnější věc, která se kdy Aně přihodila.
Až na to, že smrt nebyla to, čemu se Ana šklebila. Když se Paprika probírala prsty Aninými rudými vlasy, ucítila jemné magnetické pohlazení jiného anděla času. Jeden z jejích bratrů či jedna ze sester zkopírovali Aniny vzpomínky před tím, než její kamarádka zemřela.
Papričino naprogramování zlostně zaječelo: To jsi měla být ty. Jsi neschopná. Měla bys umřít. Naprogramování vřískalo tak hlasitě, až se Papričino tělo rozpadlo na přízračné kousky a ty se rozptýlily po pokoji.
Než se dala konečně zase dohromady, uplynulo několik let. Když dokázala dát svému tělu pevný tvar, postavila se a políbila svou mrtvou kamarádku na čelo.
V ohybu lokte mumie spočíval zelený medvídek. Kývl na Papriku a napřáhl k ní tlapky, jako by ji chtěl obejmout.
Paprika medvídka zvedla a objetí opětovala.
* * *
Přestože byla Paprika pryč jen pár let, na Satošim se ty roky silně podepsaly. Tělo mu ztuhlo natolik, že musel chodit s hůlkou, a když se ho Paprika pokusila odvést k omlazovacímu stroji, zjistila, že je zničený, právě tak jako byl Anin.
„Udělal to jakýsi anděl času,“ vysvětlil Satoši smutně. „Působí mladě, stejně jako ty, ale v jeho chování je něco navýsost krutého.“
„Ale andělé času lidi nezabíjejí,“ řekla v šoku z toho, co se přihodilo. „Naše programování to zakazuje.“
„No však on mě taky tak docela nezabil, že? Jen poškodil přístroj, který jsem čas od času potřeboval, a to není tak úplně totéž.“
S těmito argumenty bohužel Paprika nic nenadělala.
Té noci seděla ve svém výkladu a na hrudi svírala Anina zeleného medvídka. Natáhla se myslí ke svému naprogramování a ostatním andělům času. „Omlouvám se,“ pronesla. „Opravdu se omlouvám za to, že jsem zpochybňovala svou funkci. Prosím, povězte mi, co můžu udělat, abych Satošimu pomohla.“
Její naprogramování neodpovědělo. Místo toho se ozval stejný hlas, jaký slyšela už dřív, ten, který sliboval, že ji bude učit, a zasmál se. „Ty víš, co musíš udělat,“ pravil hlas, ve kterém se ozýval stejný magnetický mráz, jenž zanechal otisky na zničených omlazovacích strojích u Ani i Satošiho.
„To neudělám,“ odmítla.
„Tak to udělám já.“
S pomocí obrovské energie, která držela její kapesní vesmír pohromadě, vytlačila Paprika hlas ze své mysli. Potom se rozběhla do Satošiho pokoje, kde se její přítel převaloval ve spánku, jako by prožíval nějaký příjemný sen.
Postavila se vedle Satošiho postele a nepohnula se, dokud se neprobudil, pevně rozhodnutá nedovolit žádnému jinému anděli času se k jeho životu byť jen přiblížit.
* * *
Příštích několik set let Paprika Satošiho chránila. Cítila druhého anděla času poblíž, ale věděla, že nebude riskovat přiblížení k Satošimu, když u něj bude ona. Místo toho se motal na okraji jejího vědomí jako padající hvězda, tak daleko, že Paprika někdy dokonce pochybovala, jestli vůbec existuje, ale dost blízko na to, aby mohl Satošiho snadno sledovat.
Prohledávala město, jestli nenajde nějaký fungující omlazovací stroj, ale nepodařilo se jí to. Ty, které dříve fungovaly, byly poškozené, stejně jako v Anině domě. Nenašla taky žádné jiné staré. Všichni byli pryč. Zůstal jen Satoši.
Při jednom ze svých pátrání ucítila, jak se druhý anděl času pohybuje kolem Satošiho obchodu. Vyrazila tryskem zpátky domů, kde zahlédla jakéhosi malého kluka těsně před tím, než vkročil do dveří.
Je můj, zaječelo Papričino naprogramování a její síla okamžitě narostla tak, že zaplnila celou ulici a celá se černorudé blýskala hněvem, tím nejčistším hněvem. S vytím se celou svou silou na anděla času vrhla. Místo toho, aby se jí ale postavil, se kluk jen zašklebil a zprůzračněl, jako by mu udělalo radost, jak snadno Paprika podlehla svému naprogramování. A zmizel zpět na okraje jejího vědomí.
* * *
Poté jednoho dne Satoši oznámil, že si přeje umřít.
„Mám pocit, že bude lepší uznat, že můj čas nadešel,“ řekl, „než se pomalu sám sobě ztrácet, až bych nakonec ani nepoznal, že smrt přichází.“
Paprika přikývla. Tušila, že Satoši ví, že ho chrání a že ji to pomalu vyčerpává, že pomalu ztrácí vůli bojovat proti svému naprogramovanému smyslu pro povinnost. Paprika se s tímto okamžikem smířila už před dávnou dobou, takže jen zašla do dílny a o chvíli později z ní přinesla křeslo vzpomínek, ve kterém lidé sedávali, když se jim prsty probírala myslí. Připadalo jí vhodné, aby v něm Satoši seděl, až bude kopírovat všechno, čím byl, do svého kapesního vesmíru.
„Kdepak, moje drahá, nehodlám jít s tebou.“
Teď se už Paprika rozplakala doopravdy, tekly jí slzy, které nedokázala kontrolovat, které získávaly a ztrácely na pevnosti bez ohledu na to, jak moc se je pokoušela zastavit. Vždycky počítala s tím, že než zemře, zkopíruje do ní Satoši svůj život. Že bude žít dál spolu s kopiemi dalších lidí, se kterými se dělila o svůj život.
„Odpusť mi to,“ řekl Satoši, „ale nechci tě zatěžovat svým hloupým životem.“
„A co když si právě tuhle zátěž přeji?“
Satoši se usmál a chytil ji za drobnou ručku, přitom ale mírně zavrtěl hlavou.
Paprika objala Satošiho a nepřestávala plakat. „Prosím,“ požádala ho naposledy. „To je to, k čemu mě lidstvo stvořilo.“
„Vždycky je něco, k čemu jsme stvořeni,“ pronesl Satoši. „Tohle ale nemůžu dovolit.“
„Budeš pak ale žít věčně.“
„A ty tomu opravdu věříš?“
Paprika se odmlčela. Přála si říct, že ne, že vzpomínky a mapy vědomí, které se kopírovaly do jejího kapesního vesmíru, by nebyly to samé co Satoši, se kterým strávila takovou spoustu let. Že Satošiho život v krámku s hračkami, ve kterém tvořil zázraky a Paprika přitom plná radosti tancovala, by už nikdy nebyl stejný, že by zůstal jen pouhou kopií onoho člověka.
Ale její naprogramování se při těch zakázaných myšlenkách rozechvělo, takže pravdivá odpověď zůstala viset nevyslovená na Papričiných rtech. „Zkopíruji a zachráním všechno, co jsi,“ řekla místo toho a zopakovala lži, které andělé času říkali pokaždé. „Tvoje vzpomínky a život nebudou zničeny.“
Satoši stiskl Paprice ruku. „Ale to už přece mám.“
Papričino tělo se otřáslo. Nebyla si jistá, co Satoši myslí. „Když vyrábím hračky pro lidi, vzpomínky, které vytvořili, přetrvají ještě dlouho poté, co už tu nebudu,“ vysvětlil. „A díky těm vzpomínkám budou ti lidé žít své životy tak, že ten můj dotyk nebude zapomenutý tak docela nikdy.“
„Ale vždyť už přece nikdo nezůstal. Všichni, pro které jsi hračky vyráběl, jsou dávno mrtví. Jejich vzpomínky teď existují už jen jako kopie uvnitř andělů času.“
„To není pravda. Vzpomínky na mě a mé hračky žijí dál v tobě. Ne ve tvé kapse – ve tvé mysli. Ve tvém životě.“ Paprika přikývla a na tváři se jí rozhostil tichý úsměv, ačkoliv její naprogramování na ni nepřestávalo křičet a hněv ostatních andělů času na ni dorážel a vyhrožoval jí, aby se to neopovažovala udělat. Jí to ale bylo jedno. Satoši měl pravdu. I když možná vzpomínky a životy v jejím kapesním vesmíru nikdy nezemřou, jsou vlastně mrtvé bez ohledu na to, čeho všeho ti lidé na tomto světě dosáhli.
Satoši už nic dalšího neřekl. Paprika ho držela za ruku celou noc až do chvíle, kdy krátce po úsvitu vydechl naposledy.
* * *
Potom už Paprika nedokázala v obchodě vydržet.
Tělo si ponechala pevné a navíc si ze své podstaty vytvořila batoh, do kterého nastrkala několik Satošiho hraček spolu s Aniným zeleným medvídkem. Trochu ji lákalo vzít i vláček, rozhodla se ale, že ho nechá jezdit. Vzala křeslo vzpomínek, postavila ho vedle vláčku, potom do něj přenesla Satošiho tělo a nechala ho tam sedět.
Tak to má být, pomyslela si, zatímco vláček kroužil před Satošiho shrbenými pozůstatky. Když odešla, nechala dveře krámku otevřené. Věděla, jak rychle se lidská těla rozpadají, když nejsou uzavřená v domech a budovách – za pár století ze Satošiho nezbude nic než prach. Ale jeho vláček bude jezdit dál a dál a dál. Možná se tu zastaví štěbetavé veverky nebo jiná zvířata a krása té hračky se jich bude dotýkat ještě dlouho poté, co člověk, který ji vytvořil, zemřel.
Když odcházela z domu, zahlédla stát na protější straně ulice anděla času. Drobná chlapecká tvář i tělo se mu chvěly vztekem.
„Tys ho nezachránila,“ obvinil ji. „Umřel. A je pryč. Úplně pryč.“
„Tak si to přál.“
„Nejsi hodná toho být andělem času,“ vykřikl na ni chlapec a jeho slova se odrážela ozvěnou v hlasech ostatních andělů času. Chlapec se jí na okamžik ztratil před očima, ale vzápětí narostl do neuvěřitelné velikosti, nafouknutý silou a hněvem.
Paprika si nikdy nedělala starosti s tím, co by jí anděl času mohl udělat, protože jeho síla byla pouhým zrcadlem toho, co dokázala ona – pokud by bojovali, byli by si silou rovni. Tentokrát se ale chlapec naplnil mnohem větší silou, než jakou měla ona. Paprice došlo, že si bere energii od ostatních andělů času z celého světa. Až tak urazila jejich smysl pro povinnost a účel, že se všichni spojili v přání zničit ji.
Vůbec poprvé tak Paprika pocítila skutečný strach. Ne však strach z toho, co by se mohlo stát těm šesti lidem zkopírovaným do jejího kapesního vesmíru, což by podle jejího naprogramování měl být jediný strach, na kterém záleželo. Ne, Paprika se bála o sebe. Kdyby zemřela, nezůstal by nikdo, kdo by se pamatoval na Satošiho.
Chlapec se k ní napřáhl. Mohutné vlny energie se chystaly roztrhat její jádro na kusy a zničit dokonce i její kapesní vesmír. Místo boje se ale Paprika prostě jen rozplynula, prošla Satošiho hračkářským krámkem a vystřelila přes město a dál krajinou, dokud chlapec neztratil její stopu.
* * *
Od té doby Paprika kráčela. Nemohla zůstat na jednom místě nikdy déle než pár měsíců, protože pak ji chlapec a ostatní andělé času pokaždé našli.
Podle toho, v jaké zeměpisné šířce se nacházela, obešla zeměkouli každých pár let. Někdy zůstala v pevném stavu a kráčela po dně oceánu, jindy zpřízračněla a kráčela po vlnách. Tak či tak ale znovu a znovu kroužila po planetě, od dalekého severu kolem polárního kruhu až po právě tak mrazivý, větrem umetený led Antarktidy.
A jak kráčela, nikde nezahlédla žádné další staré. Všechna města byla právě tak prázdná jako to její. Všechny domy a budovy byly pusté.
Aby se něčím zabavila, vytáhla čas od času z batohu Satošiho hračky a hrála si s nimi. Zelený medvídek jí zpíval a ona k tomu tleskala a tancovala. Když zavřela oči, bylo to skoro, jako když byl Satoši naživu.
Ponořila se také do životů šesti lidí ve svém kapesním vesmíru. Jejich mapy vědomí a vzpomínky v ní seděly jako chladné a nepohnuté výtvory – prakticky naživu, ale přesto tak naprosto nepodobné lidem, kterými kdysi bývaly. Došlo jí, že se Satoši nemýlil. Byl velký rozdíl mezi člověkem žijícím v tomto světě a základními součástmi téhož člověka, uchovanými po celý čas beze změny.
Byla v pokušení jejich životy jednoduše zničit – nechat svůj kapesní vesmír zhroutit v explozi spoutané energie, která jí umožňovala uchovat je netknuté. Věděla ale, že by to vůči těm šesti lidem bylo neuctivé.
Místo toho sdílela jejich vzpomínky. Mnoho jich implantovala do mysli zeleného medvídka, který se chichotal, když si zničehonic vzpomínal, jak žil v pradávných pozemských městech a hrál si jako dítě s vlastními medvídky. Vzpomínky vložila také do přegenovaných zvířat, která teď na planetě žila, například do štěbetavých veverek, které napodobovaly lidskou řeč. Věděla, že dávní genetici, kteří tyto druhy vytvořili, by ji za to, co dělá, nenáviděli, už ale nebyl nikdo, kdo by si stěžoval. A vždycky si dávala pozor, aby zvířata obdarovala jen šťastnými vzpomínkami a geny, obvykle takovými, které nějak souvisely s hraním a hračkami.
Přepracovala dokonce i geny šeptajících dubů, do jejichž omezené paměti implantovala radost ze Satošiho hraček. A když skončila, vítr v jejich listech šeptal stále dokola právě jeho jméno. Pokaždé, když někdo stál poblíž jejich kmenů, zůstala v něm palčivá potřeba jít a zažít nekonečnou hravost lesa.
* * *
Vždycky, když Paprika zahlédla jiného anděla času, většinou toho kluka, ale někdy i jiné jako on, zprůzračněla a ztratila se tak rychle, jak to jen šlo. Ale pokaždé, když takto unikla, cítila, jak jsou jejich spojené síly stále blíž a blíž k tomu, aby ji nakonec chytili.
Trvalo by jen pár století, než by ji dostihli.
A tak se Paprika vrátila do Satošiho obchůdku s hračkami. Nechodila sem, protože věděla, že ho andělé času budou sledovat. Ale teď už jí na tom nezáleželo.
Satošiho krámek stál po těch pár tisíci letech, co byla pryč, stále tam, co dřív, ale nano budovy zesláblo a přestalo odpuzovat špínu a prach. Ulice venku se už také úplně rozpadla, takže obchod zarostl stromy a popínavými rostlinami. A co ji překvapilo nejvíc – rozbil se výklad, za kterým tolik století sedávala. Přemýšlela, jak se to mohlo stát, a pak si vzpomněla na anděla času v podobě kluka. Udělal to nejspíš on, ze vzteku, že se mu ji nepodařilo zabít.
Paprika vstoupila do obchodu. I když dveře zůstaly stále otevřené, rostliny a stromy se moc daleko dovnitř nedostaly, protože jim scházelo slunce a déšť. Všechno pokrývala tlustá vrstva prachu, do které byly vytlačené drobné otisky tlapek rodinek štěbetavých veverek, které se tu zabydlely.
Uprostřed obchodu stál stůl s vláčkem, který po kolejích stále vykrajoval jeden okruh za druhým. Paprika došla ke stolu, na kterém se žádný prach neusadil. V křesle poblíž ležely Satošiho kosti, uspořádané do úhledné hromádky nějakou dobu poté, co se zbytek jeho těla rozpadl.
Paprika se usmála. Nečekala, že vláček bude ještě stále fungovat. Bylo jasné, že někdo z kolejí odklízel špínu a prach a staral se, aby Satošiho kosti neroznesla zvířata.
„Přišlo mi to zdvořilé,“ prohlásil chlapec, který vyšel ze staré Satošiho ložnice. „Kvůli tobě je to nakonec všechno, co po něm ve vzpomínkách zbylo.“
Papričino naprogramování na okamžik zasyklo a připomenulo jí zavrženou povinnost, pak ale opět ztichlo. Už dávno se naučila ignorovat vše, co jí její naprogramování říkalo.
„Jestli chceš, aby si na Satošiho někdo pamatoval, měl bys mě nechat naživu. Mám spoustu vzpomínek na dobu, kterou jsme spolu strávili.“
Anděl času sebou škubl, jako by se mu z Papričina rouhání dělalo zle. „Tvoje vzpomínky na toho člověka jsou zavrženíhodný hnus,“ prohlásil a napřáhl se do celého světa k ostatním andělům času, z nichž každý mu poslal trochu své energie. „Pokud slíbíš, že znovu neutečeš, můžeme odsud odejít, než tě zabiju. Nemám důvod, proč ničit zároveň dědictví tvého přítele. I když je tím dědictvím jen jedna jediná hračka, která si nad starými kostmi probíjí cestu prachem.“
Paprika se rozhlédla po obchůdku, od pultu, za kterým Satoši čekával na zákazníky, až po jeho magický ponk u okna, vedle kterého byla zvyklá sedávat. Přes tvář ji přelétl úsměv, zatímco v hlavě se jí honily vzpomínky. Ale bez ohledu na to, jak milovala všechen ten čas, který tu se Satošim strávila, její vzpomínky nezávisely na tom, jestli obchod existuje nebo ne.
„Víš, co jsem si uvědomila?“ zeptala se. „Co se týče síly, kterou máme. Proč s tebou v tuhle chvíli dokážou ostatní andělé času sdílet jen malý kousek ze své energie?“
Chlapec potřásl hlavou, protože netušil, kam to celé směřuje.
„Došlo mi, že naší energie dokážeme sdílet právě jen tak málo, protože jí je většina vázaná na kapesní vesmíry v nás.“
Chlapec zbledl a otevřel ústa jakoby na protest, jako by chtěl Papriku poprosit, aby nedělala to, co se právě chystala udělat. Tentokrát ale neměl čas povědět ani jediné slovo. Bez dalšího přemýšlení Paprika sáhla do svého bytí a zničila energetické vazby, které držely pohromadě její kapesní vesmír. Energie se nahrnula do Papričina jádra, vyživila její sílu, vyživila její duši, která bez váhání zamířila proti chlapci. Ten sotva začínal chápat to esenciální rouhání, kterého se Paprika dopouštěla, když do něj narazila vlna energie.
Ve chvíli, kdy uvolnila síly poutající její vesmír, zpomalila Paprika zároveň své vnímání času. Viděla, jak se všechny části chlapcovy esence jedna po druhé rozpadají. Viděla, jak se pokouší rozplynout dřív, než ho pohltí energetická vlna. Viděla, jak jeho vlastní vesmír imploduje i se všemi uloženými vzpomínkami a mapami vědomí. Viděla, jak se červený kroužící vlak mění ve světlo. Viděla, jak se exploze rozpíná až k horizontu a Satošiho kosti a krámek a město kolem mění v energii.
Když k Paprice dorazila protiexploze, vyvolaná zničením chlapcova vesmíru, rozprostřela veškerou sílu, kterou teď měla k dispozici. Vyrazila na energetické vlně ven z města a tancovala na jejím hřebeni tak, jako kdysi tancovala v Satošiho obchodě.
* * *
Andělé času už potom Papriku nikdy neobtěžovali. Byli zděšení tím, co udělala – nejen, že zničila svůj vlastní vesmír, ale navíc s sebou vzala i toho kluka a zničila tak tisíce životů, které zkopíroval. Paprika se andělům času pokusila vysvětlit, že oni to samé měli v plánu udělat s ní, nedokázali ale pochopit, v čem je to stejné. V jejich očích byla Paprika zvrácená a zničení si zasloužila. Chlapec pouze vykonával svou povinnost jako správný anděl času.
Ale i když andělé času nechápali její zdůvodnění, teď se jí i báli. Když nyní nemusela udržovat svůj vlastní kapesní vesmír, měla Paprika víc síly než všichni ostatní andělé času dohromady. Pokud by se také nezbavili svých kapesních vesmírů – to by ale nikdy neudělali.
Místo toho souhlasili s tím, že nechají Papriku na pokoji.
A tak plynul čas.
* * *
Prvních pár století Paprika léčila město. Ne, že by dokázala znovu vybudovat to, co zničila. V rukou ale nosila hlínu a kamení a kousek po kousku zaplňovala mohutný kráter, který tu vzniknul. Vysadila šeptající duby a hihňavou trávu a dokonce přivedla zpět rozčilené štěbetavé veverky, aby se tu zase usadily.
Když kráter zmizel, dala dohromady ty největší kusy rozbitého nana, které se jí podařilo najít, a postavila z nich obrovskou pyramidu, která vypadala jako hračka, kterou Satoši kdysi vyrobil. Pyramida stála na místě starého Satošiho obchodu. Dokonce na její boky vyryla jeho jméno.
Když byla Paprika se svým dílem konečně spokojená, shodila batoh a vytahala z něj hračky. Jako s prvním si pohrála s medvídkem, pak s míčky, hrami a hlavolamy. Potom sáhla dovnitř do sebe a vytvořila nový kapesní vesmír. Nebyl tak mocný jako ten předchozí, ale postačil. Naposledy se objala s medvídkem a vložila hračky do svého nového vesmíru, kde měly zůstat v bezpečí.
Potom si urychlila vnímání času, aby běžel stále rychleji a rychleji, až přestala vnímat noc a den a zůstal jen jejich šedivý, nepřetržitý, splývající sled. Stromy rostly rychle jako břečťan a břečťan se hýbal jako zvířata. Roční období míjela okamžik po okamžiku. Vegetace a půda šplhaly vzhůru po pyramidě a nakonec zakryly i Satošiho jméno. Když ale napnula síly, dokázala to slovo stále vnímat a utěšovalo ji, že z jeho života něco zůstalo.
Zrychlila své vnímání času ještě víc, až zem začala praskat a kameny se valily jako vodní vlny a během jediného nádechu uplynuly tisíce let. Když zavřela oči, kolem jejího těla se navršily hlína a kamení. Cítila po celém světě ostatní anděly času, kteří už dávno předtím podlehli naprogramovanému nutkání ke zrychlenému spánku. A i když věděla, že sama už nikdy andělem času nebude, byla ráda, že není sama.
Cítila, jak jí mysl začíná kamenět. Cítila, jak se její myšlenky blíží ke konci a jak odumírá její já. Povzdechla si, spokojená v blaženosti prázdnoty. Cítila svůj konec… když vtom něco upoutalo její pozornost.
Pyramida se změnila. Něco ji odkrylo.
Paprika zaváhala – tolik toužila poddat se rozmlžené prázdnotě zrychleného času. Přijmout závěrečné požadavky svého naprogramování, jež tak dlouho odvrhovala.
Ale musela vědět, o co jde.
A tak se probudila.
* * *
Svět se změnil a zároveň se vlastně nezměnil. Po probuzení zjistila, že se nachází v hájku stromů, které vypadaly jako šeptající duby, ale slova jimi pronášená zněla zvláštně. Za milióny let, které uplynuly, začaly stromy tvarovat vítr na něco víc než pár jednoduchých slov – hovořily nyní ve větách a dokonce dokázaly vést rozhovory. Natáhla se a dotkla jednoho ze stromů. Zaplavil ji pocit míru. Cítila ale také silný vjem hry – radosti ze vší zábavy, která jen čekala, až ji na tomto světě někdo zažije.
Z lesa před ní se zvedaly pozůstatky pyramidy. Přesně tak, jak vnímala během zrychleného spánku, nebyla na kamenech ani stopa po stromech a vegetaci, zato všude kolem paty se dařilo chichotavé trávě. Když došla blíž, uviděla, že prastaré vazby se už rozpadly a mnoho kusů nana bylo popraskaných a rozlámaných. Na nejnižších kvádrech pyramidy leželo něco, o čem předpokládala, že to jsou hračky. Dřevěné kuličky a kostičky. Draci vyrobení z vyřezávaných dřívek a velkých listů. Medvídci vymodelovaní z usušené hlíny.
Pyramidu zjevně někdo čistil a celou okolní oblast udržoval.
Usmála se a prozkoumala své smysly. Ucítila pozůstatky andělů času, zapuštěné hluboko v zemi. Jejich dávno zkamenělé mysli už jen bezduše chránily své kapesní vesmíry plné neměnných životů, zatímco samotní ochránci propadávali zrychleným spánkem do věčnosti. Vnímala také celou planetu. Stále tu nebyli žádní staří. Po celém světě ale žily nové druhy organismů. Jejich geny chutnaly podobně jako štěbetavé veverky, které si pamatovala. Jen byly větší a mnohem chytřejší.
A v každém případě si moc rády hrály.
Znovu se dotkla stromů. Pojď si hrát, říkali jí, když myslí zpracovala jejich nový jazyk. Pojď. Hraj si s námi.
Šťastně se usmála. V novém jazyce stromů znělo slovo pro hru podobně jako „Satoši“.
Rozhlédla se po lese a všimla si, jak ji potomci štěbetavých veverek sledují. Schválně tak, aby viděli, co dělá, otevřela Paprika svůj kapesní vesmír a vytáhla z něj hračky, které do něj předtím uložila. Zelený medvídek se protáhl a zazíval. Hry a draci a míčky a hlavolamy napjatě čekaly, až si s nimi někdo začne hrát.
Položila hračky na spodní kvádry pyramidy, vedle už přítomných hraček. Potom, když si pár štěbetavých veverek trouflo blíž, aby si její dárky prohlédlo, odtančila Paprika stranou a začala ve vzduchu kroužit piruety, zatímco se slunce a stromy smály v melodii šepotu: „Satoši! Satoši!“
Poprvé vydáno v časopise Interzone editora Andyho Coxe v listopadu/prosinci roku 2013
Přeložil Karel Makovský
