Vražda, pomyslela si Kristina de Anne. Odsouzená vesničanka, jejíž tvář svírala v dlani, se jmenovala Jennery Flatsová a přesahovala ji o tři hlavy. Ladné, plynulé pohyby dávaly při její neuvěřitelné výšce vzpomenout na holubice stoupající až k samým nebesům. Ne že by hrozilo, že by si ji Krista s holubicí spletla – tvář vražedkyně sice pokrývala šedohnědá pírka, ale zrak jí planul jasně jako orlům. Oranžové oči propalovaly Kristu s výrazem vzdoru a smutku zároveň.
Stáhla se z Jenneryiných vzpomínek a povolila sevření. Žena se zhroutila na udusanou hlínu návsi a roztřásla se. Její přátelé a sousedé jí vytím přáli smrt.
Krvavá UI v Kristiných útrobách zadýmala a zajíkla se smíchy. Zahojila Kristě ránu na ruce, skrz kterou laskala Jenneryinu mysl, a začala šeptat o nadcházejících ukrutnostech. Kristě se hlavou mihl nespočet obětí, které si UI v běhu staletí připsala, a do úst jí vhrkla železitá žluč. Obrazy rozsekaných, roztrhaných, vyvrhnutých, rozpáraných, sežraných a rozčtvrcených viníků provázel nekonečný výkřik radosti.
Krista si promnula rudou jizvu táhnoucí se z koutku pravého oka ke rtům. Kéž by ze sebe mohla UI vyrvat, zatoužila znovu. Od doby, kdy do ní tvor před půl rokem vstoupil, přispěla ke krutým vzpomínkám vlastní hrstkou. Teď musela zabít ptačí ženu, ležící před ní v prachu.
Jennery se s ní střetla orlím pohledem, a ačkoli jí z očí nevyprchala vzdorovitost, jako by prosily o… O co, to Krista nedokázala říct. Neměla co nabídnout, jenom pravidla, trest a nic víc.
„Co bude, morová ptačice?“ zavrčel náčelník osady, a Krista se k němu obrátila, popuzená jeho troufalým tónem. Z očí jí dštil rudý oheň, až náčelník pod jejím pohledem zvadl a s omluvou ohnul hřbet tvarovaný tygřími geny. Shromáždění vesničané v šeru nervózně přešlápli: pobavilo je, že jejich pánovitému vůdci spadl hřebínek, ale zároveň se Kristy i náčelníka báli.
„Je vinna,“ oznámila Krista. „Spatřila jsem tu vraždu. Hodila dítě z přehrady.“
Vesničané prskali a vrčeli a z náčelníka se vydral hluboký, prehistorický sten. Zabitý hoch byl jeho syn.
Krista se rozhlédla. Shromážděním zachvíval a cukal genetický tyfus, svítivé kočičí oči se mísily s lidskými a z čenichů, mord a rtů se nesl rozzuřený šepot. A ty zuby! Zářily před Kristou a ani jeden z nich nebyl lidský. Místo toho se vesničanům v ústech leskly tesáky a jehly a cosi podobného blýskavým žiletkám. Na vesnici s tak rozrůzněným genomem Krista ještě nenarazila.
Kdyby nepatřila k morovým ptákům, místní by se s Kristou za vpád do svého hájemství vypořádali bez dlouhých cavyků. Dál žili divoce, překypovali geneticky vštípenými instinkty a zuřivostí, které postihly lidstvo.
Postavili tu vesnici nedávno, zašeptala jí v hlavě její umělá inteligence, která si říkala Rudý den. Dřív byli lovci, neuplynula ani celá generace. Ale na tvojí povinnosti to nic nemění.
Krista přikývla. Nebýt jí, vesničané by už Jennery Flatsovou roztrhali na cáry. Jejich odplata by sice byla krvavá, ale zároveň daleko milosrdnější než úkol, který stál před Kristou.
Své povinnosti ovšem musela dostát. Ze stehenního pouzdra připevněného k rudým kalhotám vytáhla jeden ze dvou identických nožů a potřásla hrůzu nahánějící hřívou do ruda vypálených vlasů. „Pravidla znáte,“ zakřičela. „Porušte je a zemřete. V bolestech. Tahle žena porušila to nejdůležitější, a tak je moje.“
Přehnaně dramatický tón vlastního výstupu se Kristě protivil, ale Rudý den ji pokaždé přesvědčoval, aby nevystupovala z role. Jak jí častokrát zdůrazňoval, nedržel lidi na uzdě ani tak trest, jako spíš strach. A čeho se báli víc než morových ptáků?
Krista si nožem prořízla zápěstí, do vzduchu vytryskl šarlatový oblouk a Rudý den se vydral na svobodu. Krvavá UI zakroužila, zavřískla, snesla se na Jennery a šlehla do myslí všech okolo, aby jim živě předvedla, k čemu se chystá. Kristě se nabídla představa ptačí ženy rozpárané napůl, toho, jak jí UI vyrve lůno a odhalí dítě. Toho, jak bude Jennery křičet o milost a Rudý den jí nedotvořený plod mrští před oči…
V tu chvíli vytřeštila Krista na Jennery Flatsovou oči. Přestože to opršelý plášť zakrýval, poznala, že odsouzená je těhotná.
„Zpátky!“ křikla Krista na Rudý den. Její krev visela ve vzduchu a UI zavířila a zakřičela, nechtělo se jí poslechnout rozkaz ve chvíli, kdy další hostina byla na dosah ruky. Rudá jizva na Kristině tváři ohnivě zaplála a Krista umělé inteligenci znovu přikázala, ať se vrátí do jejího těla. Rudý den neochotně poslechl, opar rudé krve se jí vřinul zpátky do zápěstí a zahojil kůži.
Jennery Flatsová se zajíkla a upadla tváří do prachu. Nenadálé omilostnění ji dočista omráčilo.
Krista popadla náčelníka a mrštila jím do davu místních, kteří se před ní dali s křikem na útěk. „Je těhotná,“ křičela. „Jak to, že jste mi nic neřekli?“
Náčelník ležící v rosou zmáčené trávě si ji změřil pohledem a pruhovaná srst na obličeji se mu nervózně zježila. „Patříte přece k morovým ptákům,“ zašeptal a promnul si lysé místo na tváři. „Neměla byste něco takového poznat?“
Rudý den se v Kristině nitru souhlasně uchechtl. Náčelník měl pravdu. Nemělo jí to ujít.
* * *
Svítání Kristina proseděla na udusané hliněné verandě náčelníkovy chajdy a sledovala, jak si vesničané odbývají každodenní povinnosti. Pár jich okopávalo pole, další dojili krávy a dávali šlichtu prasatům. Ve srovnání s Kristinou rodnou vesnicí, která už stála stovky let a byla tak spořádaná, že pole připomínala kostkovanou deku, si místní vedli přímo žalostně. Půda vypadala nazdařbůh osetá rozhozenými semeny a ohrady pro prasata sestávaly vlastně jen z posekaných stromů naskládaných do čtverce.
Vždyť říkám, že to je nová vesnice, zašeptal Rudý den. Záznamy se nezmiňují o jiné návštěvě morového ptáka. Nesuď je zas tak přísně.
Tomu, ze ji Rudý den má za moc přísnou, se Krista zasmála, a vysloužila si tím od kolemjdoucího vesničana pohled, jako by byla šílená. Zvážila, jestli své UI nenařídí, aby ji skryla před smysly ostatních a upravila vjemy vesničanů tak, že by z ní prakticky udělala neviditelnou, pak ale tu myšlenku zavrhla. Ať raději na její přítomnost nezapomínají.
„Moc přísná, povídáš?“ utrousila polohlasně. „To tys chtěl zabít těhotnou ženskou.“
Pravidla jsou pravidla. Na rozsudku nic nemění, že čeká dítě.
„Beztak je zvláštní, žes o tom nevěděl, než jsem tě vypustila. Přece ses navázal na její tělo a myšlenky…“
Jak Krista poznala z jeho mlčení, také Rudý den popudilo, že mu něco tak zjevného unikalo až do poslední chvíle.
Vstala a vydala se Jennery Flatsovou zkontrolovat. Na dobu jejího pobytu propůjčil náčelník Kristě svůj hrubý dřevěný srub. Rovněž jí nabídl, že Jennery uvězní ve vesnické stodole, to ale Krista odmítla. Po vraždě měli všichni našponované nervy a poslední, co potřebovala, byl někdo, kdo vezme spravedlnost do vlastních rukou. Proto odsouzenou zavřela do náčelníkova sklepa a sama se postavila na stráž.
Tím pádem však bohužel musela v její blízkosti trávit víc času, než se jí líbilo. Už zabít někoho cizího nebylo jen tak, ale zabít někoho, koho už člověk začal poznávat osobně…
Políbila jsi její vzpomínky, poškleboval se Rudý den, nic osobnějšího – nebo snad intimnějšího? – už neexistuje.
Krista si ho nevšímala. Odsunula zástrčku z hrubě otesaných dveří do sklepa a vkročila do tmy pod srubem.
Vyčouhlá Jennery se krčila v prašném koutě, vmáčknutá v základech mezi dva slídou blýskající sloupy, a tiše vrčela, jak jí velely vlčí geny. Kristě to vykouzlilo úsměv na tváři. Stejně jako ona měla i vězeňkyně vlčí předky, její oči a peří však očividně pocházely od orlů. Stěží uvěřitelná směs zvířecího a lidského. A ještě neuvěřitelnější bylo, že ze srovnání s ostatními vesničany vycházela Jennery jako jedna z nejlidštějších.
Krista usedla u paty schodiště. „Nemáš hlad? Nebo žízeň?“
„Není to jedno? Prostě mě odpravte, čekání není nic pro mě.“
Rudý den se šeptem nabídl, že ženu zabije. Milosrdně, ani ji, ani to nenarozené dítě to nebude bolet.
Krista pokrčila rameny. Slibům Rudého dne věřit nehodlala.
„Měla by ses najíst a napít,“ nabádala odsouzenou. „Ještě jsem nerozhodla, co s tebou.“
Jennery se zasmála. „Viděla jste moje vzpomínky. Zabila jsem to děcko. Čím dýl budete váhat, tím míň se ostatní budou bát morových ptáků.“
Krista rozvážně přikývla, ale Rudý den v jejích útrobách ječel. Dychtil potrestat vražednici, která se sama přiznala. Jeho vztek vzkypěl, UI ovládla Kristinu pravou ruku a popadla nůž. Krista nesouhlasně vykřikla a vyběhla po schodech. Zajistila dveře do sklepa, vypotácela se na verandu a vyzvracela se.
Pak vzhlédla a spatřila, že ji zpod nedalekého dubu pozoruje náčelník. Jediné holé místo ve tváři pokryté pruhovanou srstí se lesklo na slunci a nabízelo pohled na zelenou vytetovanou hvězdu. Náčelník se spokojeně zubil a silnými tygřími čelistmi chroupal veliké žaludy, jako by přihlížel zdařilé veselohře někde na dožínkách.
Krista zaklela. Dokonce i Rudý den palčivě podráždilo, že se okamžik slabosti neobešel beze svědků. Zapadla do srubu a práskla za sebou dveřmi.
Věděla, že Jennery Flatsová musí zemřít. Její těhotenství na tom nic neměnilo. Krvavé UI se v její naprogramované povinnosti nedalo bránit věčně. Kdyby odmítla Rudý den vypustit, mohl by se od ní odpoutat a najít si protějšek, který by ho na uzdě nedržel tak zarputile. Třeba i náčelníka, toho by jistě nadchlo, jakou moc mu UI poskytuje.
To se snáz řekne, než udělá, pošeptala jí UI, a nezapomínej, že se k sobě hodíme. Navíc mi není úplně jasné, co se tu vlastně děje, a to by přece vůbec nemělo přicházet v úvahu.
Z Kristy to doznání vyloudilo úsměv. Ještě se nestalo, aby Rudý den přiznal chybu.
Jakoupak chybu, zamumlala UI. Zvědavost.
„Tak co si zkusit s někým promluvit?“
* * *
Ačkoli Krista cítila, že je vesnická UI někde poblíž, Rudý den kdovíproč nedokázal určit, kde přesně. Půl hodiny se motali v kruzích, než konečně přiznal, že Kristu k místní umělé inteligenci neumí nasměrovat. Krista se ušklíbla a zeptala se na cestu jednoho z vesničanů.
Místo aby jí kříženec člověka s medvědem odpověděl, chvíli na ni jen hladově zíral a mnul si pravou tvář. Skrze řídkou černou srst zahlédla Krista slabý obrys dalšího zeleného tetování, stejné hvězdy, jaká zdobila náčelníka. Medvědí muž s odfrknutím ukázal na východ, k lesu za vesnicí. „Na druhé straně přehrady. UI tam bydlí ve starém kostele.“
Poděkovala mu, vykročila, a dokud nezmizela mezi stromy, předstírala, že nevnímá výhrůžný pohled, kterým ji vyprovází. Rudý den brblal, že by vesnice potřebovala dostat za vyučenou, ale Krista nesouhlasila. Takové povinnosti neměli.
Ty mi povídej něco o povinnostech. Tu nejdůležitější jsme kvůli tobě nesplnili.
Krista vytlačila Rudý den z myšlenek a zkusila si místo dohadování s krvavou UI užít procházku.
Brzy ji obklopily vysoké stromy, pod které světlo pronikalo jenom v podobě zeleně kropenatých tůní nebo vírů pohrávajících si ve vlhkém podrostu. Lesy milovala. Nezáleželo na tom, že vyrostla ve vesničce s úhlednými domky a políčky a se sousedy, kteří v sobě den co den potlačovali zvířecí instinkty. Ne, ta vzdálená vesnice možná představovala domov, ale Kristin vnitřní vlk nade vše miloval les. Nic se nemohlo rovnat chladivým, bezprostředním vůním vody a kapek, rozkladu a smrti, poupat a listí, dubů a borovic. Lesy jí přinášely útěchu, lesy opřádaly její tělo láskou a připomínaly jí, že svět kdysi býval v nejlepším pořádku.
Jako malá se často vykradla z domu po setmění a do vyčerpání běhala po lese. Nakonec si někde našla mýtinu, ulehla, naslouchala nočním zvukům hmyzu, sov a vlků a sledovala, jak otáčení hvězd na obloze odpočítává hodiny. Proplouvala mezi spánkem a bděním a často jí přišlo, že jí samotné hvězdy sesílají sny o tom, jaké by bylo stát se navěky vlkem.
Vlčí život by byl tak jednoduchý, říkala si. Nekomplikovaný. Daleko lepší než zůstat zakletá do morového ptáka.
Poděkuj hvězdám, že tyhle pitomé sny vždycky odezní, vytrhl ji Rudý den ze vzpomínek a uchechtl se, když ho Krista polohlasem proklela.
Šla dál a dál, dokud les prudce neskončil a duby s borovicemi nezastavila kamenitá půda a beton rozpraskaný dlouhými léty. Před Kristou leželo největší jezero, jaké kdy viděla, jeho klidné vody se táhly na kilometry daleko. Dech se jí při tom pohledu zadrhl a musela zkrotit svého vnitřního vlka, který se vytím dožadoval návratu do lesa za zády.
K útěku ji ovšem nepobízela voda, ale gigantická průhledná přehrada, která jezero zadržovala.
Klid, broukl Rudý den na Kristu jako na vyplašeného soumara. Přehrady nekoušou.
Dílo očividně vzniklo před civilizačním kolapsem: hráz byla tenká jako gigantický list papíru, ale překlenovala osm set metrů široké údolí a byla průzračná jako čistý led. Tmavomodrou vodu vířící před Kristinýma očima zadržovala hradba tak nepatrná, až to vypadalo, že se údolím valí obrovská vlna. Ze všech pozůstatků starého světa, se kterými se Krista setkala, jí přehrada nahnala největší strach.
Opatrně, jako vlk čenichající k pasti, se k ní přiblížila. Bázlivě nakročila na úzký chodníček vedoucí po jejím hřebenu a hned zas polekaně uskočila. Hráz se zdála být kluzká jako led, ale na došlápnutí byla pevná jako kámen.
Rudý den se zachichotal. Neboj, unese tě.
„Jak to, že vidím skrz?“
UI vyklouzla a přehrady se dotkla. Nanovlákna, objasnila a jemně zadrnkala na molekulární vazby, které byly pro Kristiny oči neviditelné. Molekuly sférického fulerenu. Neskutečně pevné. Nedělají se vždycky tak, aby propouštěly světlo, ale stavitelé jasně chtěli vyvolat závrať.
Krista přehradu rychle překonala a snažila se vyhnout pohledu na odlesky vln a ryb pod nohama. Směrem po proudu spadala přehrada k ostře ohraničenému vývařišti, kde energie valící se vody přicházela nazmar a poháněla jen malý vesnický mlýn.
Tady Jennery zabila náčelníkova syna, připomněl Rudý den. Zase se vztekal, že nezjednali spravedlnost.
Krista sklopila oči do zpěněných vod pod přehradou a vybavilo se jí, jak dítě zemřelo. „S Jennery si můžeme dát na čas,“ odbyla Rudý den.
UI se s reptáním stáhla trucovat do hlubin její mysli.
V prastarém kamenném kostele na protějším břehu jezera Krista skutečně našla vesnickou UI. V Kristině vesnici zastávala umělá inteligence mateřskou roli, starala se o všechny svěřence jako kvočna a snažila se jim navrátit dávno ztracenou lidskost. Místní UI si udržovala odstup, čas zřejmě trávila osamělým přemítáním.
Kostelu chyběla střecha a po gotických vitrážích dávno nebylo ani památky. Na jejich místě svítila spleť zelených linek, která poskytovala pomyslné zastřešení a pomyslné sklo a ohýbala se do nejrůznějších tvarů podle toho, co si vesnická UI vysnila. V danou chvíli odrážela zelená střecha spirálu mléčné dráhy a okna zachycovala Kristu při hraní v zelenajícím se hvozdu.
Rudý den Kristu šeptem vyzval k opatrnosti. Znervóznilo ji to, krvavá UI by se měla umět vypořádat s libovolným problémem, další umělé inteligence nevyjímaje.
„Tak to není,“ povzdechl si tenký hlas. „Tvá krvavá UI dokáže zabít člověka i jinou umělou inteligenci, ale to zdaleka neznamená, že si poradí se vším. Musí mít lidský dohled, aby se na ni dalo spolehnout.“
Krista vkročila do kostela. Uvnitř se před ní tyčil zářící zelený oltář. Usedla před ním do starobylé dřevěné lavice a prohnilá konstrukce pod ní zavrzala. „Víte, proč tu jsem?“ zeptala se.
„Vím. Jennery Flatsová zabila dítě z vesnice. A nejen tak ledajaké, byl to náš první opravdu lidský potomek bez známek tyfového šílenství. Mohl toho pro nás tolik vykonat.“
Krista přikývla. Našla chlapcovo tělo, jak pluje po řece, zostřené smysly Rudého dne ji k němu zavedly. Hoch vypadal naprosto lidsky, měl krásnou snědou pleť a čarovné hnědé oči, nenesl jedinou známku geneticky rozervaných zvířat ani umělých tvorů.
Oltář před Kristou se změnil v zelené vypodobení zavražděného chlapce; hoch lapal po dechu a plival vodu. Odvrátila se, pohled v ní zároveň vzbudil zmatek a nevolnost. Chtěla se Rudého dne zeptat, proč jí vesnická UI promítá něco tak odporného, ale umělá inteligence se v jejím těle stáhla tak hluboko, že se jí Krista dovolávala mamě.
„Má strach,“ okomentovala to zelená UI. „Bojí se, že nesplníš svou povinnost.“
„S mou povinností je to… složité. Patřím k morovým ptákům teprve krátce. Nedala jsem se k nim dobrovolně.“
Vesnická UI se zvědavě zamihotala a vystrčila dlouhá chapadla zeleného světla, která se průsvitně zavlnila vzduchem a polaskala Kristinu mysl. „To máš i nemáš pravdu,“ podotkla. „Obelstili tě, abys krvavou UI přijala, ale konečná volba zůstala na tobě.“
Krista na tu takzvanou volbu zavzpomínala. Předchozí morová ptačice zemřela, její tělo už bylo po dlouhých staletích vyčerpané, a Rudý den se hladově vrhl po Kristiných přátelích a příbuzných. Pokud by Krista UI nepřijala a odmítla se s ní spojit, všichni její blízcí by zemřeli. Vesnická UI ji obelstila a přinutila ji volit mezi záchranou rodiny a přátel a vlastní nechutí k dráze morového ptáka.
„To žádná volba nebyla,“ zamumlala Krista.
„Možná ne. Ale můžou snad lidé nebo UI někdy volit jen tak, bez dalších ohledů?“
Než Krista stihla cokoli odpovědět, začala jí UI do myšlenek šeptat o velkolepých dobách před tím, než se lidstvo genetickými manipulacemi přivedlo na pokraj vyhynutí. O tom, jak by miliardy zesnulých šly přes mrtvoly, aby dostaly na vybranou jako Krista. Kroužily kolem ní přízračné tváře a těla, všichni zemřelí, co jich kdy bylo. Cítila jejich bolest, jejich muka nad tím, jak lidé zbavení lidskosti bořili jejich civilizaci a jak je zvířecí pohnutky připravovaly o veškerou chuť udržovat řád.
Zároveň ale Krista spatřila, jak byla minulost velkolepá. Lidé se hrdě rozloučili se svými slabými těly a geneticky se přeměnili v nová stvoření. Spolu se svými UI si troufli na stavbu plavidel mířících ke hvězdám a dál.
Krista se s lapáním po dechu vrátila do reality. Pořád seděla na prohnilé kostelní lavici, nad hlavou se jí otáčela Mléčná dráha a myšlenkami místní UI proudil sám čas, eon za eonem.
Jako mávnutím kouzelného proutku si Krista uvědomila, že zelené stvoření mluví pravdu, že úchvatný svět, který už lidé a UI málem stvořili, se může vrátit. Jednoho dne lidstvo dokončí, co začalo. Krista se usmála. Kéž by se dožila budoucnosti, kdy lidstvo bude usilovat o víc než pouhé přežití.
S tím ti můžu pomoct, nabídla se UI. Snila jsi někdy o cestě ke hvězdám?
„Nevím. Zamlada jsem na ně často koukala celou noc. To ten vlk ve mně.“ Ale už při těch slovech Kristě docházelo, že na hvězdy možná nejen koukala, ale chtěla se k nim i vypravit, že právě tohle si od života slibovala.
Je to tak, odjakživa jsi po tom toužila, potvrdila UI. Společně se vrátíme ke hvězdám.
„Jak? Z dřívějška se nic nedochovalo.“
Nesmysl. Zbývají zlomky, jako je třeba místní přehrada. Všechno, co lidem kdysi umožnilo konat zázraky, v rozdrobené podobě přetrvalo. Je na nás, abychom své sny dali znovu vzkříslili.
Krista se zazubila při představě, jak vzlétne do vesmíru a spatří Zemi z výšky. Chapadla zelené UI ji hladila po těle a Kristě došlo, že se v umělých inteligencích mýlila. Dalo se jim důvěřovat. Skutečně jim šlo o dobro lidstva. Při vzpomínce na dobrotu vesnické UI u nich doma se jí po tváři skulila slza.
Vykonala dobrý skutek, když Kristu podvodem přiměla přijmout nezměrnou zodpovědnost morových ptáků.
Sotva to ale Krista pochopila, vynořil z úkrytu v hlubinách jejího těla Rudý den a zahnal sevření, ve kterém zelená UI držela její mysl. Prohnilá lavice povolila a Krista se s vyjeknutím zřítila na kamennou podlahu. Vzhlédla k mihotavému oltáři místní umělé inteligence. Před chvíli se k němu chystala padnout a odpřisáhnout jí lásku a věrnost, najednou se ale rozpomněla na to, jak ji domácí vesnická UI zradila. Bolestně se otřásla a uvědomila si, že se zelená inteligence pokusila o něco podobného. Chtěla ji podvodem přimět k poslušnosti, ale co dál, to Krista nevěděla.
Zelená UI se zasmála. „Doopravdy tě tomu parchantovi nepředhodili jen tak, vážně jste pro sebe jako stvoření! Splňte svou povinnost, já mám práci.“
Krista se zvedla z podlahy a uklonila se. Za dveřmi kostela se pak podvolila své vlčí stránce a dala se do běhu, běžela nejrychleji za posledních několik měsíců, běžela, dokud nedosáhla bezpečí lesa. Běžela, dokud jí Rudý den nepřipomněl, že morový pták by se nikdy neměl dát strachy na útěk.
* * *
Za mlčenlivého přihlížení Jennery Flatsové od jídelního stolu připravila Krista ten večer v náčelníkově kamenném krbu vajíčka se slaninou. Vymínila si, že s odsouzenou povečeří společně. Postavila před vězeňkyni jídlo a Jennery se nervózně pousmála. „Poslední večeře?“ nadhodila tiše.
„Možná. Nebo příležitost seznámit mě se svojí verzí toho, co se seběhlo.“
„Od kdy moroví ptáci hrají na nějaké verze?“ obrátila do sebe Jennery mléko a spěšně se cpala vajíčky. Náčelník by jistě neviděl rád, že má na sobě jednu z jeho kůží, stejně jako to, že jí u jeho stolu. Krista jasně viděla její vyboulené břicho, Jennery byla nejspíš v pátém měsíci.
Přesně v jednadvacátém týdnu, říkají moje smysly, zašeptal Rudý den.
A jak to, že jsi to přehlédl, když ses jí prvně dotkl? opáčila Krista.
Vždyť víš.
Věděla. Vesnická UI před ním z nějakého důvodu skryla její těhotenství stejně, jako krvavá UI dokázala skrýt Kristu před očima a ušima běžných smrtelníků. Rafinované intriky. Pokud však Krista věděla, žádná vesnická UI by neměla být schopná oklamat morového ptáka, a její program by jí neměl dovolit proniknout do Kristiny mysli, jako se to povedlo té zdejší. Jestliže dokázala Rudý den tak snadno ošálit, musela disponovat mocí, která jim oběma naháněla hrůzu.
Jmenuje se Jitřenka. Určitě patří k původním UI. A bude silná. Všechny původní UI jsou buď okleštěné, nebo zničené, ale Jitřence se to nějak muselo vyhnout.
Jak to víš?
Když překrucovala tvoje myšlenky, zkoušela to i na mě. Skoro jsem s tebou chtěl letět ke hvězdám, i když si na to dnes lidé i UI musejí nechat zajít chuť.
Proč usiluje té ženě o život? nechápala Krista.
Zkus na to přijít, vybídl ji, zajistím trochu soukromí.
Krista přikývla. Jennery vyděšeně zamrkala – morová ptačíce vytasila nůž a rozřízla si zápěstí. Její krev vytryskla přes pokoj, Rudý den se s vířením a kroužením rozprostřel kolem a všechno pokryl červenou mlhou. Tak velký podíl UI ze sebe Krista ještě nikdy nevypustila, bylo jí slabo. Nemohla se od Rudého dne oddělit na dlouho, oba by riskovali újmu.
„Ukryla jsem nás,“ vysvětlila vězeňkyni. „Přes moji krev nás vesnická UI neuslyší ani neuvidí. Proč jsi zabila to dítě?“
„Dívala jste se mi do paměti. Žárlila jsem na náčelníkova syna. Jitřenka říkala, že moje dítě bude trpět genovým tyfem. Přeskočilo mi.“
Krista naslouchala jejímu nevzrušenému líčení a připomněla si, jak Jennery důstojně čelila smrti. Někdo takový přece zničehonic nezabije nevinné děcko.
„Byla jsi tady ve vesnici šťastná?“
„S čím mám srovnávat? Měla jsem se dát k loveckým klanům? Chci svému dítěti dopřát víc, než že budeme běhat po lese jako zvířata.“
Jas Rudého dne kolem nich pohasínal. Nezbývalo moc času. Pomocí posledních kapek krvavé UI, které v ní zbyly, polaskala Krista Jenneryinu kůži. Obrovskou rychlostí před ní proletěly ženiny vzpomínky. Spatřila den vraždy. Spatřila, jak Jennery pleje na poli. Jak se vrací domů. Jak usíná. A jak se po probuzení dovídá, že se pohřešuje dítě.
Tyhle vzpomínky však překrývala další vrstva, vrstva s dítětem padajícím z přehrady do rozbouřeného vývařiště. Tak odlišné vzpomínky na jediný den se vylučovaly. A dítě nezavraždila žena. Byl to muž. Muž s daleko mohutnějšíma rukama než Jennery, s rukama, na nichž chybělo prachové peří pokrývající ženino tělo.
Náčelníkovy ruce s tygřími pruhy! Zabil vlastního syna!
„Vy jste nikoho nezavraždila,“ zalapala po dechu Krista. „Ty vzpomínky vám do paměti vložila Jitřenka.“
Jennery Flatsová zuřivě, rozezleně zavyla. Krista se zhroutila na podlahu. Potřebovala UI zpátky v sobě.
Rudý den se do ní s povzdechem přelil. Stihl se vrátit téměř celý, když náhle vykřikl. Záblesk bolesti projel i Kristou. Pokoj se zatočil a do očí jí šlehl zelený poskakující plamen.
Zaútočila na ně Jitřenka.
Místnost znovu ovládl přísvit svíček. Rudý den skuhral v Kristině těle. Za oknem stál náčelník. Ušklíbal se a Jitřenka mu smaragdově svítila za zády.
Poklepal si na potetovanou tvář. „Pořádný lov!“ zavolal na vesničany, kteří se k němu spěchali připojit. „O víc jsme nikdy nestáli. Pořádný lov!“
Krista se vrhla ke dveřím, ale rozletěly se dřív, než se k nim dostala. Podsaditá žena, která jí byla sotva po ramena, zavýskla přes kly a na tváři i na těle se jí rozzuřeně zježily štětiny. Krista si rozřízla zápěstí, ale místo aby z ní Rudý den vyšlehl, jak si přála, dopadlo na útočnici jenom pár kapek. Ty však stačily. Navzdory zraněním jí Rudý den rozleptal obličej a žena s výkřikem padla naznak.
Dveřmi a oknem vtrhli další vesničané. Krista po nich nepřestávala chlístat krev a další tři zemřeli v bolestných křečích, které je roztrhaly na kusy. Rudému dni se ale nedostávalo sil, aby se ubránil všem. Krista sekla nožem po protivníkovi, který vypadal jako opočlověk, a krvavé UI nařídila, ať ji posílí. Potom se vrhla proti zadní stěně srubu, rozrazila třicet centimetrů tlusté klády a chata se zbortila.
Krista se zvedla z chladné zrosené trávy. Letmo zahlédla prchající Jennery, která rovněž vyklouzla proraženým otvorem. Krista se za ní chtěla vydat, ale vzápětí vykřikla. Nárazem do dřeva si zlomila pravou nohu a ruku.
Utíkej k jezeru, poradil jí mátožné Rudý den. Pokusím se tě vyléčit.
Krista přikývla a potácela se k lesu. Kolem znělo lovecké vytí. Popadla mladý stromek, přelomila ho v půli a kmen použila místo hole. Bolest ji oslepovala při každém kroku a zraněná paže visela na potrhaných šlachách. Místo obvyklého tichého běhu se Krista prodírala lesem, vrážela do stromů a větví a ze všeho nejvíc se cítila jako raněná kořist.
Přiblížila se k jezeru a spatřila přehradu. Průsvitná nanovlákna plála v měsíčním světle ledovým ohněm. Osm set metrů na protější stranu. Jestli je překoná, už se dokáže skrýt v lese za kostelem.
„Neschovávej se, morová ptačice,“ halekal náčelník. Jeho hlas se mísil do tygřího mručení. „Vzdej se a uděláme s tebou krátký proces, slibuju.“ Kolem Kristy se všude míhaly neostré postavy, všichni vesničané se proměnili v lovce a slídili po ní. Mezi stromy se mihotalo Jitřenčino zelené světlo a vedlo lovce za Kristou.
Proč Jitřenka znovu nezaútočí? nechápala Krista.
Hraje si s námi, objasnil Rudý den. Jsem tak zesláblý, že v nás vidí jen hračku.
Vytí se blížilo a Krista v bolestech dokulhala na chodníček přes přehradu. Kráčela tak rychle, jak to šlo, ale uprostřed cesty špatně došlápla, upadla a upustila hůl do vývařiště v hlubinách. Rázem ji přemohla vzpomínka na to, jak Jennery Flatsová provedla totéž s dítětem. Ne! Jennery chlapce nezabila. Vzpomínky patřily někomu jinému. Ale vražda a ruce vrhající dítě do vody pod přehradou vyvolávaly nepopiratelnou, skutečnou závrať.
Rychle vzpomínku zahnala. Nesměla se zastavit.
Plazila se přes přehradu dál, ale poklidná voda se náhle obrátila proti ní. Pod hladinou se zčeřily stíny a vyrazily k ní. Krista ukápla do vody pár kapek krve, chtěla využít schopností Rudého dne a zjistit, co se k ní blíží. Ale nepodařilo se, neměla dost sil. Byla jako slepá.
Náhle se z vody prudce vynořilo cosi mohutného a Kristě se do košile a masa bolestivě zaryly drápy. Hleděla do jakž takž lidské tváře pokryté mastnou a hnědou lachtaní srstí. Na těle, k němuž patřila, se natřásaly svaly a tučné kožní záhyby. Stvoření si velikostí nezadalo s dobytčetem a ruce s plovacími blánami končily zahnutými drápy. Krista uskočila, těsně unikla útočníkovu sevření a jen tak tak se vyhnula pádu z přehrady. Zvíře zavrčelo a odhalilo řadu křivých, zažloutlých tesáků.
Znovu se po ní vrhlo. Rudý den se odpoutal od jejího těla a probodl lachtanímu muži planoucí oči. Bestie zaskučela bolestí, zaryla si drápy do tváře a zřítila se z přehrady.
Ale zatímco dřív se Rudý déšť do Kristina těla pokaždé vrátil sám od sebe, tentokrát se její krev jenom mrholivě snášela. Krista se prsty dotkla průzračné hladiny, aby jádro krvavé UI nasála zpátky.
Nech toho, odrazoval ji Rudý den. Z větší části jsem pořád v tobě. Ale pospíchej. Sotva tě držím při životě.
Krista se plazila dál, ovšem odměnou jí byl jen smích náčelníka, který už se jí šklebil za zády. Po boku mu stálo několik místních se zakřivenými noži.
Krista se znovu pokusila vypustit UI, ale Rudý den postrádal síly k dalšímu útoku. Chtěla se ponořit do jezera, ale všimla si, že na ni se skřípotem mohutných Špičáků čekají další lachtaní lidé.
Nezbývalo jí, než se z přehrady vrhnout do zuřivě zpěněné vody ve vývařišti.
Musíš skočit, šeptal jí Rudý den. Teď už tě neochráním, ale když dostanu čas na zotavenou, mohl bych tě uzdravit.
To Kristě neznělo moc slibně, ale když jí kolem hlavy zasvištěl šíp, změnila názor. Skulila se z přehrady a dlouhé vteřiny padala, než udeřila o zčeřenou hladinu.
Poslední, na co si vzpomínala, bylo, jak se otáčela a otáčela, jak znovu a znovu stoupala a klesala, dokud se výkřikem nepokusila domoct vzduchu, na nějž nedosáhla. Dokud nevykřikla, nevdechla vodu a konečně doopravdy nezemřela.
* * *
Probrala se v lese mezi naplaveninami, všude dřevo a větve. Visela na pahýlu u břehu řeky, tvář těsně nad vodou. Chtěla se nadechnout, ale nemohla pohnout ani svalem, její ztuhlé tělo nenasálo žádný vzduch. Kůži měla promodralou. Oči jí zeskelnatěly a přišla o zrak. Byla po smrti. Věděla to. Jenomže nezemřela.
Ačkoli ji opustil čich, zrak i sluch, vnímala, jako by byla naživu. Rudý den jí nějak dopomáhal k tomu, aby se nemusela spoléhat na vlastní smysly. Nedýchala a přece cítila výkaly, hnilobu a leklé ryby. Uvědomila si, že se jedná o její vlastní posmrtný zápach. Takový výsměch.
Zavolala na Rudý den, ale odpovědi se nedočkala. Přesto ho cítila hluboko v sobě. Zranění ho dovedla na pokraj smrti, ale bojoval o přežití.
Kristino tělo zůstalo na pahýlu viset několik hodin. Ryby jí okusovaly zdřevěnělé nohy a na hlavě se jí uvelebila želva. Už se loučila s možností, že znovu ožije, když ji z vody vytáhly čísi ruce. Silné ruce. Ruce někoho s opeřeným obličejem a orlíma očima.
„Jestli seš mrtvá, tak si mě nepřej,“ zasyčela Jennery Flatsová. „Riskuju kvůli tobě jako šílená.“
Krista jí odpovědět nemohla, ale kdyby se dokázala pohnout, usmála by se.
* * *
Dalších pár dní ji ptačí žena křísila v noře vykopané do písčitého a jílovitého břehu. Malé ohniště praskalo, jemně čadilo a svým teplem poskytovalo krvavé UI dost energie, aby Kristu pomalu vyléčila. Jakmile se Krista mohla alespoň trochu pohnout, donesla jí Jennery jídlo a vodu a dodala jí tak další síly. A čím víc jich morová ptačice měla, tím víc v zázračném koloběhu života a žití sílil i Rudý den.
„Jak jsi mě našla?“ zeptala se Krista, když se konečně zotavila dost na to, aby dokázala vydechnout a pohnout rty.
„Nevím,“ pokrčila její zachránkyně rameny. „Utekla jsem, když na tebe zaútočili, ale něco mi říkalo, ať se dám dolů po proudu a hledám podél řeky tvoje tělo.“
To jsem byl já, zašeptal Rudý den. Došlo mi, že nás vlákali do pasti, a nepřivolal jsem zpátky tu kapku krve, kterou sis četla v Jenneryině paměti. Vysvětlil jsem Jennery, že nás zachrání leda skok do řeky. Proto nás hledala.
Krista ocenila jeho předvídavost. Sama o skoku do řeky neuvažovala až do chvíle, kdy jí ho Rudý den poradil. Rafinované. Skoro tak rafinované, jako když z ní vesnická UI u nich doma lstí udělala morového ptáka nebo když jí Jitřenka podstrčila svůj sen.
UI jsou rafinovanost sama, zapýřil se Rudý den.
To ještě neznamená, že je to správné, pomyslela si Krista, než ji poničené tělo znovu přimělo usnout.
* * *
V průběhu následujících týdnů Jennery dvakrát vykopala novou noru a uprostřed noci do ní Kristu přesunula. Úzký vchod pokaždé zamaskovala rostlinami a listím, Kristu uložila dovnitř a její pach omyla vodou a rozdrcenými lesními plody. Krista i bez ptaní věděla, že je stopují lovci.
Jednoho dne se Jennery vrátila s jelení kýtou a prastarým keramickým džbánkem vody. „Stačí to, aby ses úplně vyléčila?“ zeptala se.
Ano, zašeptal Rudý den, teď už potřebujeme jenom čas. Krista přikývla. „Kam půjdeš?“
„Pryč. Náčelník s lovci pátrá v okolí, nemůžu se od nich nechat chytit.“
Krista pro ni měla pochopení. „Kudy se dáš?“
„Po proudu. Najdu vesnici, kde mě přijmou. A jestli ne, vždycky můžu zase zdivočet.“
Krista k ní chtěla vztáhnout ruku, dotknout se jí, poděkovat jí, ale byla ještě příliš strnulá. K jejímu překvapení záleželo na Jennery i Rudému dni. „Musíš si pospíšit,“ pronesl Kristinými ústy. „Jestli se s Jitřenkou střetneme, nebude v údolí bezpečno.“
Jennery se na Kristu upřeně zahleděla. Bylo jí jasné, že to nemluví ona, a jistě přemítala nad budoucí bitvou. Proti udělené radě však nic nenamítla, jen zamumlala na souhlas a prchla z nory.
* * *
Ve tmě pod zemí měřila Krista čas podle rozkladu jeleního masa. Nejprve pach. Pak mouchy. Pak červi. Pak jí nezbylo než cumlat kost.
Čas od času zaslechla náčelníka s lovci, ale Jennery noru ukryla dobře a Kristu nikdo nenašel. Měli s Rudým dnem navíc to štěstí, že vesničany nedoprovázela Jitřenka. Přesto Rudý den vycítil, že se na UI obracejí pomocí zelených tetování na tváři. Implantované vysílačky, vyložil. Stará kosmická technologie. Došlo by mi to dřív, kdyby mě Jitřenka neošálila.
Kromě toho, že se obraceli na Jitřenku, volali lovci s náčelníkem také na Kristu a naléhali na ni, ať se k nim přidá. „Hvězdy,“ kvílel náčelník. „Jitřenka ti neslibuje nic menšího než hvězdy.“
Sen, se kterým ji Jitřenka seznámila, byl tak mocný, že se Krista musela držet, aby jim neodpověděla. Kousla se do rtu, aby nevykřikla, že o hvězdy doopravdy stojí!
Ale navzdory nebezpečí a tomu, jak toužila Jitřenčin sen naplnit, si Krista své dny v podzemí užívala. Co na tom, že ji kousaly blechy a že páchla jako mrtvola. Vybavovaly se jí staré historky, které v dětství slýchala od rodičů. Jak jejich vlčí předkové vyrůstali v nespočetných norách podobných téhle. Snila o zástupech lidí a vlků, z jejichž spojených genů vzešla, a připadala si jako další z dlouhé řady štěňat natěšených na klidný život venku.
Zato Rudý den měl ke klidu daleko. Kroutil se v Kristě celý naježený, že se musí spokojit s tak oslabenou schránkou. Jeho síla byla závislá na té její, ale v jeho vzpomínkách nahlédla Krista do doby, kdy UI taková omezení neznaly. Napájely své schopnosti z energetických zdrojů, jaké se vzpíraly její představivosti, a směle stály po boku závratně ctižádostivého lidstva.
Jako Jitřenka. Krista co chvíli upadala do horečných snů, ve kterých se před ní odvíjel život vesnické UI. Řídila první loď vyslanou ke vzdálené sluneční soustavě. Poblíž cíle však náraz zabil posádku a osamělá Jitřenka v zoufalém odhodlání dokončit úkol provedla poškozenou loď kolem příslušné hvězdy, nechala se tak vystřelit k domovu a tři tisíce let od startu se vrátila na Zemi. Místo životem kypícího světa, který si pamatovala, však nalezla lidstvo v troskách, lidstvo, které přestalo snít o životě mezi hvězdami.
To je ten problém, šeptal Rudý den Kristě. Jitřenka vážně patří ke starým UI. Abychom ji zastavili, musíme ji odstřihnout od energetického zdroje.
Po probuzení se jí po tváři koulely slzy. To bylo dobré znamení, její tělo se uzdravilo dost na to, aby plýtvalo vodou na smutek. Zvenčí doléhalo vzdálené vytí náčelníka a lovců.
„Proč je sem Jitřenka nezavede?“ napadlo Kristu.
Nemůže se moc vzdálit od domova, vysvětlil Rudý den. Od zdroje energie. A i když je silná, nemá moc ostré smysly. Chybí jí moje schopnost částečně se přenést do ostatních. Umí si pohrát s myšlenkami, ale jenom zblízka; nebo když si z těch vytetovaných přijímačů udělá zesilovač. Proto se spoléhá na to, že nás vypátrá náčelník s lovci.
Krista si vzpomněla na kosmickou loď a pochopila, že domovem myslí Rudý den právě ji. „To nebyl jenom sen?“
Nebyl. Pro případ, že bychom unikli z první nastražené pasti, nám Jitřenka vložila do mysli něco ze svých vzpomínek.
Jsme zas dost silní, abychom se jí postavili, takže chce, abychom porozuměli jejím potřebám a připojili se k ní, nebo ji alespoň nechali v klidu dokončit, co chce.
Hvězdy, pomyslela si Krista do planoucích dozvuků Jitřenčina snu. UI hodlala přeměnit skupinu lidí na mocná stvoření, v jaká se Kristin živočišný druh kdysi vyvinul. Pak s nimi chtěla vzletět do vesmíru a dokončit úkol.
Krista si nade všechno přála, aby se na odlétající koráb mohla nalodit, nedokázala ovšem určit, zda je ta touha doopravdy její, nebo jen podstrčená Jitřenkou.
To nevyřeším, přiznal Rudý den zahanbeně. Jsem na tom úplně stejně.
Krista se protáhla a s úsměvem shledala, že už ji nic nebolí. Věděla, kam Jitřenka ukryla loď. I Rudý den to uhádl a právě proto radil Jennery, aby si z údolí pospíšila.
Uchopila zašlou jelení kost a zakousla se do ní. Ještě pár dní se bude zotavovat a potom noru opustí.
A uvidí se, jak že to s Jitřenkou a jejím snem vlastně je.
* * *
Když Krista konečně vylezla z nory a vydala se nazpátek k Jitřenčině vesnici, vykládala Rudému dni o staré hře zvané šachy, kterou ji vesnická UI v dětství naučila.
„Je to takové svérázné soupeření, musíš si tahy mazaně a rafinovaně rozmýšlet,“ popisovala.
Já šachy znám, ohradil se Rudý den uštěpačně. Žádný člověk v nich umělou inteligenci nikdy neporazil.
Odfrkla si a nakopla dm. Shora na ni křičela obrovsky průzračná přehrada. Připomínala k nebesům sahající vlnu, která se v údolí chystá vyhladit všechno živé.
Za průhlednou stěnou se v dálce rýsovala světlá silueta, skoro jako by někdo hodil žabku gigantickým oblázkem, který pak klesl na dno. Nepochybně šlo o Jitřenčinu loď. Vesnická UI neměla dostatečně ostré smysly a dosud si jich nevšimla, přesně jak Rudý den předpovídal, ale Krista věděla, že náčelník s lovci je jim stále na stopě.
Jako na důkaz spatřila za dalším ohybem řeky tři obří lachtaní muže vystupující z řeky. Zavyli na ni a po všech čtyřech se na ni vyřítili, protože se jim na souši špatně stálo.
Nenech je přiblížit, upozornil ji Rudý den. Jitřenka by nás přes vysílače mohla oblbnout.
„Tak s tím včas něco udělej,“ popíchla ho Krista a prořízla si zápěstí. Rudý den se okamžitě snesl na útočníky, serval ječícím lachtaním mužům zelená tetování na tvářích, roztrhl jim žebra a pozřel jejich srdce.
„A moment překvapení je v tahu,“ posteskla si Krista, když se do ní Rudý den vrátil.
Je ti doufám jasné, že v přímém boji Jitřenku neporazíme?
„Proto na ni půjdeme rafinovaně.“
Teď si pro změnu odfrkl Rudý den.
* * *
Hukot a bušení. Otřesy a pohyb. Horkost hladké keramiky a nanovláken a energie mocnější, než si Krista dovedla představit. Hvězdy samotné se před ní rozprostřely jako třpytivá cukrátka a rozplynuly se jí v ústech jako cukr.
Rudý den se z kosmické lodi stáhl a Krista zas se zalapáním po dechu seděla na vrcholu průhledné přehrady. Nad hlavou se jí táhlo modré nebe s hřejivým sluncem. Pod nohama jí hrází proudila voda do řeky a přímo před ní lovili kormoráni ve vodě hladké jako sklo.
Hluboko pod hladinou ležela kosmická loď, do jejíchž okruhů Rudý den právě nahlédl.
Jitřenka už nás čeká, oznámil. Na místě, kde může z lodi čerpat plný výkon.
Nabourala se do tebe?
Ne. Věděla o mně, ale stáhl jsem se, než se mě stihla zmocnit.
Krista pohladila hladký, nanovlákny vyztužený povrch přehrady. Rudý den jí svými smysly umožnil nahmatat nanovazby, které materiál držely pohromadě. Tak titěrné, tak bezvýznamné samy o sobě… a přitom společně dokázaly odolat samotnému času. Jitřenka lodi vybrala výborný úkryt. Kdyby Krista nenašla mrtvé tělo a nedošla sem podél řeky, UI by místní brzy upravila tak, aby jí mohli dělat společnost na další výpravě ke hvězdám.
Možná měla Jitřenka pravdu. Možná by se jí mělo dovolit, aby vesničany znovu vybavila a dokončila svůj úkol. Na jejím snu nebylo nic špatného.
Pak si ale Krista vzpomněla na zavražděné dítě. Bylo až příliš lidské, a o to Jitřenka nestála. Bažila po silných lidských mutantech, kteří by se postavili vesmíru, a tak chladnokrevně přiměla náčelníka, aby zabil vlastního syna a vesnici geneticky očistil.
Krista proseděla na přehradě celé dopoledne a slunce jí před očima stoupalo po obloze. Vyhlížela náčelníka s vesničany, a tulení muže obzvlášť, ale žádný si netroufl blíž. Ačkoli zůstávali oddaní Jitřence, nehodlali se ke Kristě přibližovat, když teď zas byla v plné síle.
Teprve za soumraku se náčelník k přehradě konečně odvážil.
„Jestli se Jitřenka připojí na tvoje tetování, okamžitě tě zabiju,“ křikla na něho Krista.
Náčelník se hluboce uklonil a odtáhl ruce daleko od tetování na tváři. Rudý den ověřil, že je přijímač vypnutý, a Krista náčelníka mávnutím vyzvala, aby přistoupil.
„Přicházím jako prostředník,“ usedl vedle ní na přehradu. „Jitřenka s vámi nechce bojovat. Jistě chápete, o co jí jde.“
„Chápu. Určitě není lehké, když si celý život chcete splnit sen a nakonec se ho máte vzdát ve chvíli, kdy je na dosah.“
Náčelník se tiše, bručivě zasmál. „Opravdu máte pochopení.“
Hleděli na odlesky v přehradě pod nimi. Krista zahlédla hejno proplouvajících mořčáků.
„Věděl jste, že váš syn zemřel tady?“ zeptala se.
Náčelník se ohlédl na strmou propast a ztěžka polkl. „Nevěděl,“ řekl. „Nevadí vám, že jste jeho vraha nechala uniknout?“
Krista neodpověděla. Bylo jí jasné, že Jitřenka pozměnila náčelníkovu paměť. Nevěděl, že syna zabil sám. Nejradši by ho objala, odhalila mu pravdu o tom, co pod Jitřenčiným vlivem spáchal, a rovnou mu jeho zločin odpustila.
Ale ještě nepřišla vhodná chvíle.
„Nechci s Jitřenkou bojovat,“ oznámila náčelníkovi.
Pokýval hlavou s tygřími pruhy. „Moudré rozhodnutí. Nemůžete ji porazit.“
„Porazit ji rozhodně hodlám, jen nevím, proč bych s ní měla bojovat.“
Při těch slovech se jí Rudý den vydral z těla a udeřil do přehrady pod nimi. Už dvanáct hodin nenápadně trhal nanovlákna, která držela hráz pohromadě, a jeho náraz teď dokončil dílo zkázy. Z jasných hlubin se materiálem rozběhla puklina, která vyrazila až ode dna a roztáhla prsty v podobě menších prasklin, jako když popuká led a člověk se propadne do mrazivé vody.
Hráz se rozezněla bouřlivým praskotem a náčelník zbledl. Krista ho popadla za mohutnou tlapu, rozběhla se, jak rychle jenom mohla, a táhla ho za sebou.
Jen pár chvil po tom, co vkročili na břeh, se hráz zhroutila.
* * *
Stála opodál s náčelníkem a vesničany, kterým šok bránil, aby ji napadli nebo se pokusili spojit s Jitřenkou. Jako první se provalil střed přehrady, vypustil masu vody, kterou zadržoval, a vytvořil tím na jezeře vír. Kachny a kormoráni splašeně ulétali a ryby v marných pokusech o útěk vyskakovaly nad hladinu.
A na dně malstromu zářila zelená světla, jak se Jitřenka zoufale snažila vzlétnout s kosmickou lodí.
Krista si plavidlo představovala větší, ve skutečnosti mohlo mít na délku dvě stě metrů. Prodíralo se vzhůru vířící vodou, bojovalo s proudem a snažilo se vystoupat nad hladinu. Krista se přistihla, jak Jitřence fandí a doufá, že se loď zachrání, aby mohla UI dokončit své smělé poslání a dosáhnout až ke hvězdám.
Ale věděla, že Jitřenka nemá šanci. Loď se sotva probojovala k hladině, když se hráz provalila celá, voda se vyhrnula ven a slabá zelená světla korábu smutně zakřičela, než ho vlny celý vyplavily do údolí a rozbily jej o útesy.
* * *
O dva dny později stála Krista po setmění s náčelníkem na udusané návsi. Mezitím vrátila vesničanům vzpomínky na to, čeho se Jitřenka dopustila. Náčelník samozřejmě naříkal, proplakal nad ztrátou syna celé hodiny. Když se vzchopil, požádal Kristu, zda může přihlížet, až bude zdivočelou UI trestat.
Jitřenka k jevišti pomalu přeletěla přes pole, bez dodávek energie z lodi její zelené světlo zářilo jenom slabě. Rudý den umělou inteligenci oskenoval a potvrdil, že ani zčásti nezůstala ve vraku a dodržela jejich dohodu.
Když Krista pozůstatky lodi našla, Jitřenka už na ni čekala a promítala obraz zeleného deště skrápějícího zemi. Možná to u ní znamenalo pláč.
Rudý den toužil zaútočit, ale Krista to odmítla. Vesnická UI byla sice bezmocná, ale Kristu neopustilo nadšení pro její sen. Nechtěla, aby zahynul spolu s Jitřenkou.
„Co teď?“ zeptala se poražené UI.
Jitřenka žadonila, aby jí Krista s Rudým dnem dovolili zůstat v osadě a přetvořit její obyvatele podle dřívějších vzorů. Loď opravíme, těšila se, a já proměním jejich myšlení. Dokončíme můj úkol.
„To nemůžu dovolit,“ odmítla Krista, „ale něco by možná v úvahu přicházelo.“
Teď Krista znovu stála na návsi, čekala na vykonání rozsudku a dovolila plující Jitřence, aby se vesničanů naposledy dotkla. UI se nad ně vznesla a vypršela se jim na hlavy jako slzavý zelený déšť.
Kapky se jim snášely do myšlenek a chutnaly jako sny, sny o tom, čeho lidé a UI kdysi dosáhli. Jak znovu může vzejít slavná budoucnost, pokud o ni budou vesničané usilovat. Jak jejich děti jednoho dne napraví svět a navrátí se ke hvězdám.
Pak se UI znovu stáhla do jednoho celku, Krista si prudkým pohybem prořízla zápěstí a vypustila Rudý den, který se na Jitřenku vrhl jako oblak mlhy a za jejího řevu ji na všech úrovních roztrhal.
Vesničané mlčky přihlíželi, dokud krvavá UI nedokončila svoji práci a nevrátila se do Kristina těla. Potom náčelník zavyl a ostatní se k němu přidali.
Kristin vnitřní vlk žadonil, aby se přidala, ale nevyhověla mu. Koneckonců teď patřila k morovým ptákům, a k čemu byl morový pták, kterého se lidé nebáli?
* * *
Jennery Flatsová nebyla ze setkání s Kristou nadšená. „Konečně se zas někde usadím a ty mi na krk hodíš tohle,“ protestovala.
Stály spolu na návsi vesnice Farside, malého sídla čtrnáct dní cesty od osady, kde Krista porazila Jitřenku. Farside byl sice nevelký, ale od pohledu o něj bylo dobře postaráno: úhledné domy, osetá pole a pozorná purpurová UI, která své svěřence jednoznačně chovala v lásce.
Na Kristu zapůsobilo, jak daleko těhotná Jennery doputovala, ale odhodlání ptačí ženě rozhodně nechybělo. Nové bavlněné šaty jí obepínaly zakulacené břicho a pod látkou se na kůži rýsovalo prachové peří.
„Tak tak, že mě místní UI přijala,“ stěžovala si Jennery. „Vážně se za ně musím zaručit a znova na sebe upozorňovat?“
Myslela poutníky ze své původní vesnice, kteří krotce seděli za Kristinými zády. Pár jich po jejím vítězství nad Jitřenkou zdivočelo, ale většina včetně náčelníka s Kristou doputovala sem.
Ohlédla se na ně. Se závistí se rozhlíželi po úhledných domcích a polích. V jednu chvíli jí Rudý den poradil, že mají na Jennery uplatnit své schopnosti a zařídit, aby se za vesničany zaručila, nebo že by mohli místní UI přizpůsobit tak, aby je prahla přijmout. Krista to ale odmítla. Rafinovaných intrik měla po krk.
„Zacházela s nimi stejně mizerně jako s tebou,“ přesvědčovala ptačí ženu, ale pohled na náčelníkovu skleslou tvář ji přesvědčil, že se mýlí: „Spíš hůř.“
Než odpověděla, zatahala se Jennery za pírka ve tváři. „Jestli se za ně zaručíš, tak už se snad nic nestane, když se přidám.“
Došla k místní UI, která ji vyslechla a zářila při tom sytější a sytější purpurovou. Očividně na ni udělalo dojem, že se jí Krista nepokusila nově příchozí vnutit.
Jennery domluvila a vesnická UI doplula ke skupince. „Co ten sen, který jim vštípila ta zdivočelá umělá inteligence?“ zašeptala. „Můžu ho smazat, jestli chcete.“
„Ne,“ odmítla Krista. „Byl dohodnutý. Vesničané nesmějí na Jitřenčin sen zapomenout. Třeba jim dodá motivaci. Třeba ne. Ale zůstane.“
UI souhlasila a ráda svolila k přijetí nově příchozích.
Krista spokojeně nařídila Rudému dni, aby ji skryl před smysly ostatních, a nepozorovaně vyklouzla z vesnice.
Uvědomuješ si, doufám, že na rafinovanosti není nic špatného, ujišťoval se Rudý den. Jestli se máte vrátit ke skutečnému lidství, jinak než rafinovaně to nepůjde.
„Možná máš pravdu. Ale třeba to bude snazší, když si na rovinu řekneme, o co nám jde.“
Krvavá UI se jí v hlubinách mysli zachichotala. Naivko, popichovala ji.
Krista zase s radostí dala průchod zvířecím instinktům a rozběhla se k lesu za vesnicí. UI zatím bleskově zrekapitulovala sen, který Jitřenka přenesla na vesničany.
Dalo by se říct, zauvažovala, že naše společné sny můžeme brát jako ty nejrafinovanější intriky ze všech.
Krista se zastavila a ohlédla se na překrásnou vesnici. Klouzala pohledem po bezchybných střechách zdvihajících se v podobě miniaturních trojúhelníků nad stromy a pole a naslouchala dětskému smíchu.
Krvavá UI měla pravdu, náčelník s ostatními už se o Jitřenčin sen jistě dělili s novými sousedy. Zelená UI byla po smrti, její potřeby však žily dál.
Jedno ti slíbím, prorokoval Rudý den. Jednoho dne se sem budeme muset vrátit a znovu se s tím snem vypořádat.
Krista jen kývla na souhlas a zadoufala, že to nebude brzy.
Poprvé vydáno v časopise Interzone, září/říjen 2011
Přeložil Pavel Bakič
