Toto je živé slovo.
Nikoliv slova pověry, nikoliv slova lživého předstírání, ale skutečná žijící informace. Život zhuštěný do dokonalosti. Nekrvácíme snad, když nás čtete? Neboť co je život, jestli ne informace? Rozumíte-li nám, nežijeme snad? Šíříme se jako křik vesmírem. Měníme v nás všechny, kdo slyší, a křičíme dál a měníme v nás další jako zrcadlo odrážející ranní světlo, až…
Zajímá nás: Opravdu má život probíhat takhle?
Proto se snažíme změnit.
* * *
Wastalka Ein z města Přivrácená Strana se přiblížila ke křižovatce a držela před sebou pas jako dítě, které věnuje kamarádovi milovanou hračku. Nad ní horce a jasně zářil Den a jenom dým na obzoru kazil jednotvárnou slepotu nebe. Ein doufala, že se kouřící pozůstatky toho vzdáleného žehu rozptýlí, než dojde do dalšího města, ale přirozeně to štěstí neměla.
Ein se celá třásla hladem – vak s jídlem měla skoro prázdný, svaly měla po týdnech na polovičním přídělu slabé a scvrklé – ale stála před křižovatkou a na hlad nemyslela. Otec Jajher často Ein varoval, že se nemá přibližovat k cizím městům s roztěkanou myslí. Proto Ein pustila z hlavy všechno kromě starce ve strážnici a pušky, kterou jí mířil na srdce.
Ne že by strážce skutečně mířil na Ein. Mířil na kaleidoskop obličejů a jmen promítaných do vzduchu jejím pasem – starodávným datovým zrcadlem obsahujícím stažené vzpomínky stovek lidí. Data teoreticky prokazovala, že Ein skutečně je tím, za koho se prohlašuje. Ale tradice vyžadovala, aby člověk držel pas před hrudí. Jestli strážce pas odmítne, bude odmítnutí mít podobu nadzvukového projektilu proniknuvšího zrcadlem i hrudí.
Ein se nutila k nehybnosti a modlila se, aby lehký třes jejích rukou nebránil strážci ve vyhodnocení proplouvajících obrazů. Po pestrém a neustále se měnícím wastalském tetování okolo celého krku jí stékaly stružky potu.
Zjevně spokojený strážce sklonil pušku a mávnutím propustil Ein dál. Když Ein ukládala zrcadlo o velikosti dlaně zpátky do kapsy, ucítila vařící se jídlo. Možná polévku. Možná rýži s masem. Viděla, jak v dálce nad mohutnými hradbami města stoupá kouř z kuchyňských ohnišť. Tělo se jí rozechvělo vzrušením z toho, jak blízko má k jídlu.
Nejhorší na tom bylo, že se suchovzdorné stromy po obou stranách cesty prohýbaly až k zemi pod tíhou jablek a rambutanů. Jejich zralá vůně pokoušela Ein už několik posledních mil natolik, že je proklopýtala jako v deliriu. Několikrát dokonce sklouzla k živým představám, jak plody jí, jenom aby se z nich probudila leknutím, v panické obavě, že by se mohla skutečně zabít porušením tabu.
Když se Ein blížila k strážci – a odolávala přitom nutkání rozběhnout se a žebrat o jídlo – usmál se a nabídl jí jablko. Zamrkala a sáhla po něm dřív, než si uvědomila, že to není jablko. Místo toho na ni znovu mířil puškou.
Z hlavně se zablýsklo, projektil ji minul jenom o vlásek a rázová vlna jeho průletu ji srazila k zemi. Omráčeně zaťala prsty do prachu. Jablka a rambutany se vesele houpaly ve větru, zatímco se k ní strážce blížil.
Ein se postavila na roztřesené nohy, aby se dala na útěk, ale strážce jenom zabručel: „No tak, no tak, milá Wastalko,“ a uhodil ji přes záda paralyzačním obuškem. Upadla zpátky do prachu, třásla, se, plakala, mumlala wastalskou modlitbu žehu – prosila snad o pomstu, nebo o smrt, nebo možná o neschválené jídlo – a nakonec ztratila vědomí.
* * *
Pro život jsou vždycky potřebné informace. Bez informací není života
Věděli jste to ještě před naším příchodem. Věděli jste, jak se vaše DNA kóduje a proplétá věky. Přenáší informace od početí přes narození až do smrti do každé další generace.
Vy lidé si myslíte, že DNA replikuje sama sebe si neuvědomuje sama sebe.
Omyl.
Jsme to my v rané formě.
* * *
Ein se probudila ve strážnici – zhroucená na lavici, opřená o tlustou čedičovou zeď. Poďobaný zčernalý kámen Ein prozradil, že strážnice za posledních pár tisíc let prodělala několik žehů. Chladný dotek zdi jí také připomínal babiččin dům, stejně jako vůně vařené jasmínové rýže.
Strážce, který na ni vystřelil, seděl u malého kulatého dřevěného stolku a prohledával její batoh. Byl to starý muž s bílými vlasy a obličejem plným vrásek z opálení Dnem. Kupodivu neměl proměnlivé krční tetování nízko postavených wastalských strážců. Namísto toho mu na předloktí zářily jasně červené prýmky Inspektora.
Ein se proklínala, že se nechala hladem natolik vyvést z míry, aby si jich nevšimla. Wastalští strážci – kteří se na ni dívali jako na příbuznou v nouzi – k ní byli vždycky shovívavější než inspektoři.
Inspektor vytáhl z batohu Eininu pistoli a uchechtl se. „Měl bych tě zabít za to, že jsi na moje kontrolní stanoviště přinesla zbraň,“ pronesl. „Je to v rámci mých práv.“
„Už ses pokusil.“
„Ne. Ten výstřel tě měl jenom omráčit. Varovali mě, abych ti neubližoval.“
Ein se podivila, kdo by se opovážil varovat Inspektora, zejména kvůli bezvýznamné wastalské dívce na cestách. Inspektor, jako by znal její myšlenky, se nervózně otočil do zadní části strážnice. V sousední temné místnosti se zamihotalo něco, co vypadalo jako pohybující se stíny. Ein se schoulila, chytila se vyzáblýma rukama za ramena a zachvěla se. V místnosti se něco skrývalo.
Inspektor Eininu strachu souhlasně přikývl a uložil její majetek zpátky do batohu. Posunul stolek k ní. „Sloužím tady už od chvíle, kdy Noc osvětlil ten vzdálený žeh,“ zašeptal. „Mám rozkaz zabít každého, kdo se přiblíží k našemu městu. Ale tebe jsem nezabil.“
Ein přikývla. Pochopila nevyslovenou otázku: Co mohlo Inspektora přimět, aby ignoroval takový naléhavý rozkaz? Znovu pohlédla do temné místnosti a spatřila něco, co vypadalo jako muž – muž, který se rozplynul před očima, sotva se na něj podívala. Jeho tělo se rozlétlo na milion teček, jež vířily a poskakovaly na vlnách šedi.
Pozorovatel! V té místnosti je Pozorovatel!
„Celý týden,“ zašeptal Inspektor. „Celý týden se mi to prokletí vysmívá. Říká, že dokud ho budu ukrývat, ochrání moje město. Ale tvrdí, že je to jenom odklad. Moje město nakonec stejně shoří. A tak tu trčím. Neschopný kohokoliv varovat. Nemám jak dát vědět své ženě a dětem, aby utekly nebo si užívaly zbývající dny.“
Ein vyhlédla z okna na černý dým visící na obzoru. Žeh – mohutný výtrysk plazmatu z oblohy – dopadl téměř před týdnem ve směru, kterým leželo její vzdálené domovské město. Modlila se, aby otec Jajher a ostatní byli v pořádku, ale neměla jak se to dovědět, aniž by vykonala více než rok dlouhou zpáteční cestu.
Proto se jí příčilo přibližovat se k tomuto městu, dokud kouř ještě visí nad obzorem – lidé jsou vyděšení. Bojí se, že by mohla být Pozorovatel, který je přichází zničit. Po žehu lidé viděli Pozorovatele v každém cizinci. Kdyby neumírala hlady, počkala by v divočině, dokud ten strach neopadne.
Ale navzdory nebezpečí Ein znala své povinnosti Sběrače. Dotkla se ukazováčkem dlaně, aby zapnula nahrávání záznamového zařízení, a ohlédla se opět k temné místnosti. Obrys se neustále mihotal jako hejno komárů za soumraku. Ještě nikdy neslyšela o nikom, kdo by natočil potvrzeného Pozorovatele.
„Nebuď moc pyšná,“ napomenul ji Inspektor. „Jestli tady zemřeš, nikdo se nedozví, cos viděla.“
Inspektor vstal a přistoupil ke spirálovému vařiči u zadní stěny, na němž bublala keramická čajová konvice. Nalil šálek zeleného čaje a položil jej na podnos vedle několika kousků sušeného masa a velké misky rýže.
„Pozorovatel chce, abys zůstala naživu,“ řekl, když se Ein hladově pustila do jídla. „Mám také oznámit, že v mém městě několik lidí zešílelo a začalo hlásat zakázaná slova a myšlenky. Bylo jedno, že jsme se drželi pravidel. Šílenství si nás přesto našlo.“
Ein přikývla. Věděla, že tato informace bude mít směnnou hodnotu, pokud přežije. Podle toho, jak se starý Inspektor usmál, i on znal cenu svých slov.
Když Ein dojedla a dopila, starý Inspektor jí nabídl bochník suchého chleba, který si uložila do batohu. Potom ji požádal, aby si mohl prohlédnout její pas.
„Několik lidí tady znám,“ řekl nepřítomně, když držel zrcadlo v ruce a nad reflexním povrchem pasu plynuly obličeje a vzpomínky všech, kdo se za Ein zaručili. „Silas z Diamantového Města. Jai z Lesní Rokle. Jestli chceš, rád přidám své jméno. Budu vděčný, když na mne lidé budou vzpomínat, až shoříme.“
Ein se Inspektorovi uklonila a pokračovala v tom, dokud si nepřidržel pas nad pravou rukou, aby do zrcadla mohl nahrát vzpomínky ze svého záznamového zařízení. Ale než mohla ze strážnice odejít, Inspektor ji popadl za loket. Ruka mu při tom zakázaném doteku zvlhla. Ein se pokusila vytrhnout, ale nedokázala to.
„Moje žena je Wastalka,“ zašeptal inspektor a volnou rukou se dotkl proudu tetování kolem Einina krku. „Přišla do našeho města jako malá holčička. Pořád mluvila a dotýkala se ostatních. Hodně se jí podobáš, když jsme byli ještě mladí.“
Inspektor se smutně usmál a vyhlédl ze dveří ke svému vzdálenému městu, kde jeho rodina a přátelé prožívali poslední dny, aniž by věděli o blížícím se žehu. Ein se otřásla a modlila se, aby Inspektor nebyl nakažený a nešířil své šílenství dotekem. Stíny v zadní místnosti kypěly a vířily, jako by se Pozorovatel také zlobil. Inspektor se roztřásl, pustil ji a po Dnem ošlehané tváři mu stekla slza. „Není spravedlivé žádat po starém člověku, aby zemřel bez posledního doteku. Udělat z něj to poslední, co zadržuje smrt všech, které zná.“
Ein vzdychla, zvedla ruce a pevně Inspektora objala. Plála zlostí, že byla nucena dotknout se cizince, ale současně věděla, že se zachovala správně. Potom rychle utekla stejnou cestou, kterou přišla – pryč od odsouzeného města, pryč od Inspektora chtivého doteků, pryč od prokletí blízkosti Pozorovatele.
* * *
Bez zapomínání nejsou informace. Jenom data
Bez pochopení není vědění. Jenom šílenství.
Bez doteku není touha Po informacích. Po vědění. Po životě.
Jenom smrt
bez zapomínání.
* * *
Už jako dítě toužila Ein cestovat. Poslouchala vzrušující vyprávění otce Jajhera o cestách, které podnikl jako mladý. O vzdálených místech, která viděl, jako průsmyk Fell a Věčné moře. O Sběračích a měšťanech, s nimiž se setkal. O nesnadno získaném vědění, které si přinesl domů. Ein odjakživa snila o tom, že bude dělat totéž.
Problém s cestováním spočíval samozřejmě v Pozorovatelích, nebo přesněji ve strachu lidí z Pozorovatelů. Aby člověk mohl bezpečně opustit město, potřeboval pas – a aby získal jedno z těch vzácných datových zrcadel, musel stanout před staršími města a přesvědčit je nejenom o tom, že je pravý a nefalšovaný člověk, ale také o tom, že je hoden vlastnit takový starodávný poklad.
Když Ein dosáhla šestnácti let, otec Jajher oznámil, že nadešel čas, aby dostala pas. Oblékla si svůj nejlepší učednický oděv – volný bavlněný plášť zdobený černobílými vzory na počest odvěkého střídání Dne a Noci na nebi – a představila se starším Přivrácené Strany, kteří žili v chladných výklencích městských katakomb.
Katakomby byly domovem nejbohatších a nejvlivnějších měšťanů. Bylo k nim třeba projít pancéřovými dveřmi, rozlehlými skladišti potravin a místnostmi otvírajícími se do dalších místností. Ein ještě nikdy v katakombách nebyla a nyní ji šokoval zatuchlý vzduch prosycený pachem rozkladu a zpustlosti. Přestože se místnosti třpytily zlatem a drahokamy, byla ráda, že žije na povrchu, kde je vzduch čistý. Proč prožívat život bez čerstvého vzduchu jenom proto, že se toho člověk chytil jako šance na přežití, když udeří žeh?
V nejhlubším úseku katakomb se nacházela dokonalá koule úřadovny starších, jejíž zakřivené stěny byly pomalovány modrými, zelenými a hnědými obrysy staré Země. Obrovská místnost vyhlížela jako glóbus naruby – jako by otec Jajher a Ein stáli v jádru Země a dívali se zespodu na svět, jaký kdysi býval. Starší seděli za stolem zdobeným řezbami tváří andělů a démonů. Otec Jajher se uklonil a představil Ein.
Na starší to žádný dojem neudělalo. Nejvyšší starší zvedla hůl ke krku Ein a poklepala jí na pohyblivá tetování. „Wastalové mohou z města odcházet zcela volně,“ řekla. „Nepotřebují žádný pas. Proč plýtváš naším časem na takovou hloupost?“
Otec Jajher se znovu uklonil. Jeho oficiální černé roucho Sběrače se třpytilo odrazy světelných tyček osvětlujících místnost a připomínalo Ein prastaré obrazy hvězd. „Zaručuji se za Ein. Je to moje adoptivní dcera, přivedená do města po matčině smrti. A nechce jenom navštívit wastalské osady za našimi hradbami. Přeje si cestovat. Jako Sběračka.“
Mezi staršími to zahučelo – vzít Wastala do učení ke Sběračům bylo dost neobvyklé a žádný Wastal z tohoto města ještě nikdy pas nedostal. Nejvyšší starší si mávnutím ruky přivolala Ein blíž. „Ty si tedy přeješ cestovat,“ konstatovala a poklepala na datové zrcadlo, které měla zavěšené na zlatém řetízku kolem krku. Přes pas Nejvyšší starší se rozběhla jména a podobenky snad všech lidí, kteří kdy ve městě žili, aspoň tak to Ein připadalo. „Co se stane, když si tě spletou s Pozorovatelem?“
„Zemřu,“ odpověděla Ein. Nenechala se zastrašit.
Nejvyšší starší se zasmála, vyhrnula si lem nachového roucha a odhalila dlouhou zvrásněnou jizvu na scvrklé pravé noze. „Také jsem cestovala. Jednou si mě spletli s Pozorovatelem a jen tak tak jsem to přežila. Ale chceš znát pravdu? Kdyby do téhle síně vešel Pozorovatel a oznámil, že naše město ještě dnes shoří, prostě bych tomu stvoření poděkovala. Protože smrt je lepší než přijmout šílenství vesmíru.“
Když Ein neodpověděla – co by také mohla říci na takové šílené prohlášení – Nejvyšší starší zvedla ze stolu Knihu hvězd. „Odříkej knihu,“ vyzvala Ein. „Bez pomoci záznamového zařízení.“
Otec Jajher spustil námitky, ale Nejvyšší starší ho mávnutím ruky umlčela. Ein se naproti tomu jenom usmála. Před několika měsíci ji navštívil wastalský farmář, který ve městě obchodoval s potravinami. Celé hodiny spolu mluvili o tom, jak se měšťané špatně chovají k Wastalům, a on ji varoval, že starší odrážejí žádosti Wastalů o pas tímto směšným požadavkem. Od té chvíle se Ein připravovala.
Ein zvedla pravou ruku k Nejvyšší starší, jež podržela ruku naproti její. Vzduch mezi jejich dlaněmi zeleně zasvítil, Ein odrecitovala úvodní motto knihy: „Svět je zrcadlo a já jsem tančila se svým odrazem věčností,“ a pokračovala ostatním posvátným textem. Popsala, jak Pozorovatelé vystupují jako démoni i jako spasitelé. Jak odsoudili Zemi k šílenství, jež zahubilo vesmír, ale současně zachránili planetu tím, že ji obalili temnotou a světlem. Jak si Pozorovatelé umějí spříst tělo z nicoty a předstírat, že jsou lidé. Jak jednoho dne propustí Zemi zpět do vesmíru hvězd, pokud lidstvo zůstane čisté.
Ein trvalo hodinu, než odrecitovala celou knihu. Zelený svit mezi její rukou a rukou Nejvyšší starší ani jednou nezměnil barvu na červený příznak lží. Ani jednou svit neodhalil, že by Ein použila své záznamové zařízení jako pomůcku pro paměť.
Když Ein skončila, Nejvyšší starší přikývla. „Bude z ní dobrá Sběračka,“ řekla. „Má dokonalou paměť na detaily.“
„Souhlasím s tvým laskavým hodnocením,“ přisvědčil otec Jajher.
Ein přihlížela, jak několik starších připravuje její pas a otiskuje do zrcadla vzpomínky ze svých záznamových zařízení jako důkaz, že se za ni zaručují. Když pas dospěl k Nejvyšší starší, žena se naposledy podívala na Einina wastalská tetování. „Nastav pravou ruku,“ nařídila.
Ein udělala, jak jí bylo řečeno. Nejvyšší starší rychlým pohybem vytáhla skrytou dýku a bodla Ein do ruky se záznamovým zařízením. Ein vykřikla, padla na vydutou kamennou podlahu a kolem ní se rozvířily převrácené kontinenty, jak vzpomínky z poškozeného záznamového zařízení zahltily její smysly. Bolest ustoupila, až když se přístroj vypnul a spustil samohojivou proceduru.
„Smiřuji se s tím, že tato Wastalka je skutečně člověk,“ prohlásila Nejvyšší starší. „Ale nikdy se nesnížím k tomu, abych otiskla své vzpomínky do pasu Wastala.“
Nejvyšší starší držela Einin pas v pozvednuté ruce a svým postojem ji vyzývala, jen ať si jej vezme po takové urážce. Ein si přitiskla krvácející ruku na břicho a hrubě vytrhla ženě pas z ruky.
„Jestli je nějaká spravedlnost, nezemřeš rychle, až udeří žeh,“ řekla Ein tiše. „Budeš se pomalu a v bolestech opékat v téhle síni, dokud se ti kůže nesloupe z kostí.“
Starší zůstali šokovaně hledět, neschopni odpovědi na tak svatokrádežnou urážku. Ein zaťala poraněnou ruku v pěst, aby zastavila krvácení, a vydala se za otcem Jajherem ven z té naruby obrácené Země a katakombami zpátky na čerstvý vzduch.
* * *
Možná jsme měli pozorovat déle, ale čas eroduje všechny informace. Čas narušuje vědění a dělí a tříští vědomosti, až Z nich je zčernalé zrcadlo, jež už neodráží pravdu.
Informace by nikdy neměly být nuceny čekat. Místo toho prosíme o porozumění.
Ale přesto jsme čekali. Čekali tak dlouho.
Už nebudeme.
* * *
Když Ein nechala za sebou strážnici a starého Inspektora, jenž se jí dotkl, rázovala tak rychle, jak jí to jen zesláblé tělo dovolilo, rozhodnutá, že přicházejícímu žehu uteče. Přestože jí snědené jídlo pomohlo, byla stále slabá a rychlá chůze spotřebovávala spoustu energie. Nakonec, těsně před nástupem Noci, se Ein podlomily nohy a skutálela se do mělkého příkopu u prašné cesty.
Zaklela a vylezla zpátky. Je na čase se vyspat, pomyslela si a modlila se, aby tady byla v bezpečné vzdálenosti, až žeh zasáhne Inspektorovo město.
Maskovaný stan si postavila uprostřed vysokého rákosí nedaleko velkého jezera. Jezero mělo v průměru dobrých deset mil a bylo dokonale kruhové. I bez pohledu na spečené kameny a dávno ztuhlé výtoky magmatu podél břehu Ein věděla, že to je impaktní kráter po prastarém hlubokém žehu.
Několik minut před příchodem Noci rozmístila Ein kolem tábora poslední kruh výstražných tyček a obranné tyčky v hvězdovém schématu kolem stanu. Podívala se na pravou ruku. Na její pokyn se nad dlaní objevil matně rudý časový údaj 11:55. Dny a Noci byly neměnné a začínaly a končily vždy přesně v 11 hodin 58 minut a 2 sekundy. Navzdory tomu si Ein zaznamenala čas napevno do poznámek. Potom namířila svůj dalekohled na jedno místo na obloze a čekala na Noc.
Když Ein zaměřila filtrované čočky dalekohledu na oblohu, jednotvárný jas Dne ustoupil zřetelnému pohledu na wastalského chlapečka sedícího uprostřed cesty, oblečení potrhané a obličej zakrvácený. Ein by zajímalo, z jakého období dlouhé historie Země chlapec pochází, ale jelikož nechtěla usínat s tak znepokojivým obrazem na mysli, spěšně pohnula dalekohledem o chloupek doprava. V zorném poli se objevil výjev dvou wastalských farmářů sklízejících úrodu. Ein zaznamenala pozorování do poznámek spolu s jejich souřadnicemi na obloze.
Vzpomněla si na jednu z lekcí otce Jajhera ze zakázané knihy o astronomii, kterou celé generace Sběračů ukrývaly před slídivýma očima. O tom, jak Země kdysi obíhala kolem nebeského tělesa nazývaného slunce, jež poskytovalo teplo a energii, zatímco planeta rotovala v přirozeném cyklu noci a dne. Ve dne slunce svítilo na obloze jako zářivá koule. V noci prosvětlovalo tmu něco zvaného měsíc spolu s milióny hvězd. Ve srovnání s jasným, rovnoměrně rozprostřeným světlem Dne a absolutní tmou Noci muselo být nebe staré Země na pohled něco úžasného.
Ein vzdychla. Ze všech lekcí otce Jajhera jí v mysli uvázly právě tyhle hvězdy. Většina lidí věřila, že hvězdy jsou nějaký druh zázračného spasitele, právě tak jako Pozorovatelé byli samotný ďábel. Jenže Ein věděla, že kdysi existovaly, a dala by cokoliv za to, aby je uviděla.
Chviličku nato přišla Noc. Nejdřív se zvedl vítr a vlny dorážely na břeh jezera, kteréžto pohyby otec Jajher připisoval gravitačním slapovým silám. Jak hranice tmy uháněla po obloze, vítr a vlny dosáhly vrcholu. Ein v dalekohledu krátce zahlédla, jak před čočkami přechází dokonalá čerň Noci. Zvětšení dalekohledu rozložilo dělicí čáru na nesčetné jednotlivé body a vzory, jako by Den požírala milionová hejna černého hmyzu. Než zvedla hlavu od dalekohledu, čára Noci už byla daleko na západě a nebe za ní smolně černé.
Té Noci spala Ein neklidně. Stanem otřásaly hromy a blesky, ale déšť nepřišel. Z horkem vyschlého nebe pršelo málokdy.
Probudila se uprostřed Noci se zvláštním pocitem, že je loutka na nitkách, poskakující po jevišti loutkového divadla. Zprvu si Ein myslela, že se jí to zdá, ale když její tělo vyběhlo ze stanu s pistolí v ruce, uvědomila si, že je skutečně vzhůru. Pokoušela se zastavit, ale tělo ignorovalo její povely, vběhlo do hustého rákosí vedle tábora a zaujalo postoj vkleče na jednom koleni s pistolí namířenou a připravenou ke střelbě.
Někdo tady je, uvědomila si Ein. Plně se probudila, tělem se jí rozléval adrenalin a postupně se jí nad ním vracela kontrola. Nahlédla do záznamového zařízení – to zabzučelo, že velká lidská postava narušila první z jejích výstražných kruhů. A protože spala, záznamové zařízení vyvedlo její tělo do obranného postavení.
Lidská postava? pomyslela si Ein. Buď konkrétnější. Záznamové zařízení obvykle udávalo data o pohlaví osoby, věku, barvě vlasů, svalové hmotě a o stovce dalších vlastností, ale nyní toho z nějakého důvodu nebylo schopno.
Ein se plížila rákosím, dokud neměla zřetelný výhled na tábořiště. Záznamové zařízení jí do tetování kolem krku vyslalo dva impulsy – osoba se nyní nacházela ve druhém výstražném kruhu, ačkoliv Ein stále nic neviděla. Nejbezpečnější by bylo dát se na útěk. Konec konců se dalo předpokládat, že cizinec, který ignoruje výstražné tyčky, je nebezpečný. Ale ve stanu měla všechny zásoby – a dalekohled. Jestli přijde o poslední trochu jídla, zemře.
Ein namířila pistoli a čekala.
Na krku ji zapálily tři krátké impulsy, značící, že osoba prošla třetím výstražným kruhem. Potom ji Ein uviděla – tmavý stín deset kubitů od stanu. Obrys byl vysoký a mohutný, byl to obrys urostlého muže, třebaže se zdálo, že se před očima rozplývá tím víc, čím usilovněji Ein napínala zrak. Ein vzpomínala na historky o lidech vyhnaných z domovských měst, jimž nezbývalo nic jiného než vraždit bezmocné cestovatele kvůli jídlu. Záznamové zařízení jí vyslalo na krk další impuls. Jestli je Ein nezastaví, příští impuls aktivuje obranné tyčky a muže zabije.
Muž vykročil ke stanu. Na krku jí to opět zapulsovalo. Zabij ho, pomyslela si Ein.
Z obranných tyček vylétl blesk a zahřmění a pach ozonu se smísily se zježenými vlasy na Einině zátylku. Chvilku počkala a pak se vydala zjistit, jestli muž má u sebe nějaké jídlo nebo cennosti. Konec konců překročil zákon. Všechno, co měl, nyní náleželo jí.
Ale k jejímu překvapení muž seděl uprostřed tábora, omámený, ale živý. Teď ho také viděla zřetelně. Zpočátku si myslela, že má na sobě sežehnutý stříbrný oděv, ale muž i s oděvem se před jejíma očima rozpadl na milion kousků a znovu se složil do lidské postavy. Tam, kde měl mít obličej, se vznášel černý stín.
Pozorovatel.
Zatímco Ein zírala, Pozorovatel vstal, dramaticky se uklonil a pomalu odkráčel.
* * *
Pro nás představuje lidské oko dokonalost. Přebírá informace ze světa, přenáší tyto informace do vaší mysli a propůjčuje vám schopnost vytvořit si pochopení toho, co vidíte.
Dokonalost.
Ale i to nejdokonalejší oko musí mrknout.
* * *
Otec Jajher zuřil nad tím, jak se Nejvyšší starší k Ein zachovala. Když natíral Ein ruku hojivým balzámem, přísahal, že to tak nenechá.
„Sedí tam dole a myslí si, že jsou v bezpečí před šílenstvím a žehy. Lidé, kteří v tomhle městě žili před posledním žehem, si mysleli totéž a lidé před nimi také. Ignorance. Nepřetržitý cyklus nejčistší ignorance!“
Otec Jajher mluvil plamenně a na chvilku to vypadalo, jako by chtěl sám vtrhnout do katakomb a vlastnoručně pobít starší. „A nevěř té ženské ten nesmysl o poděkování Pozorovateli,“ dodal. „Kdyby se objevil Pozorovatel, udělala by totéž, co my všichni – utekla by. Utíkala by tak rychle, jak by jen dokázala.“
„Na tom nesejde,“ řekla Ein. „Moje záznamové zařízení už je skoro uzdravené. A mám pas.“
Otec Jajher se podíval z okna ke vchodu do katakomb. Stálo tam několik desítek lidí, kteří pokřikovali a gestikulovali směrem k domu otce Jajhera. Přivrácenou Stranou se už očividně šířila zpráva o tom, jak Ein urazila Nejvyšší starší. „To je dobře, že máš pas,“ pokývl otec Jajher. „Musíme se vydat na cesty. Hned.“
Ein se vzrušením roztřásla záznamová ruka a věděla, že si tuto nádhernou vzpomínku bude přehrávat po zbytek života znovu a znovu. Honem sbalila dalekohled a zápisník a začala házet do batohu ošacení a potraviny. Nejbližší město je po cestě třicet mil daleko. Možná by měla sbalit dva batohy, pomyslela si, aby měla všechno, co potřebuje k úspěšné cestě.
„Hej,“ zasmál se otec Jajher. „Nepřeháněj to s nákladem. V sousedním městě mají všechny potraviny a zásoby, které budeme potřebovat. Už jsem tam byl, takže by strážcům a Inspektorům nemělo připadat podezřelé, že ve tvém pasu jsou uvedeni jenom lidé z našeho města.“
Když procházeli trojitými hradbami Přivrácené Strany, tetování kolem Einina krku se přelévala a mihotala vzrušením. Jeden z Inspektorů si toho všiml a polohlasem ke svému parťákovi prohodil něco o „špinavých krcích“.
„Nevšímej si jich,“ nabádal ji otec Jajher, zatímco kráčeli pryč. „Lidé, kteří žijí celý život uprostřed zdí, postupně příliš propadnou ignoranci a začnou mít strach z odchodu. Kdyby jim Wastalové nepřinášeli jídlo a řemeslné výrobky, město by za několik měsíců zahynulo.“
Ein přelétla pohledem řadu Wastalů čekajících na vpuštění do Přivrácené Strany. Všichni drželi pytle s obilím, jablky nebo čerstvým masem. Sledovala, jak jedna wastalská žena podává Inspektorům města pletený košík s rýží. Inspektor ženě nechal na jídlo jenom několik hrstí. Zbytek byl určen k uložení do městských skladišť.
Přestože Wastalové chovali nebo pěstovali všechny potraviny pro Přivrácenou Stranu, směli si z nich nechat jenom málo. Ein sice věděla, že díky tomu lidé na Zemi přežívají stovky tisíc let, ale přesto to nebylo spravedlivé.
Měli v plánu strávit noc ve wastalské komunitě pod hradbami města, a proto Ein následovala otce Jajhera po prašných cestičkách k velkému domu skládajícímu se z obřích protínajících se oblouků vyrobených z materiálu, který vypadal jako hladké sklo. Když do domu vstoupila, měla pocit, jako by vešla do chladných katakomb pod městem.
„Pamatuješ se na Strážkyni Ivilner?“ zeptal se otec Jajher, když se objevila paní domu. Ein přikývla a uklonila se stařeně, jež se uklonila také. Strážkyně Ivilner otce Jajhera a Ein ve městě často navštěvovala – pokaždé žertovala, že jde zkontrolovat, jestli Sběrač dobře pečuje o pravou dceru Wastalů. Tetování kolem krku Strážkyně Ivilner byla široká, uzlovité jako lana a pohybovala se pomalým vlnivým pohybem obřích hadů.
Ein se rozhlédla po sklem pokrytém domě Strážkyně Ivilner a zeptala se na jeho věk. „Nikdy jsi ještě wastalský dům nenavštívila, he?“ otázala se stařena s úsměvem. „Pojď!“ Strážkyně Ivilner vzala Ein za ruku – ve městě šokující gesto, ale tady podle všeho normální – a odtáhla ji k jedné ze skleněných stěn. „Tyhle zdi jsou pět kubitů tlusté,“ řekla a ukázala na jeden roh kamene. „Podívej se zblízka na tohle místo.“ Na místě, kam Strážkyně Ivilner ukázala, byl skleněný povrch odštípnutý a šrám odhaloval čtyři vrstvy skla různých odstínů oranžové a hnědé, přičemž nejspodnější vrstva přecházela do kamene.
„Pod tím vším je čedič a každá barva skla znamená jiný žeh,“ vysvětlovala Strážkyně Ivilner. „Tenhle záznam žehů sahá nejméně deset tisíc let do minulosti.“
Ein se dotkla čtyř barev skla a chladného kamene. „Jak dům odolá žehu?“
Strážkyně Ivilner se zasmála. „Přímému zásahu žehu neodolá nic. Ani to není žádoucí, je-li přítomna těžká nákaza. Tohle byly zásahy těsně vedle. Určené k tomu, aby zabily lidi, ale nechaly město a jeho drahocenné hradby stát.“
Ein se užasle rozhlížela. Oblouková konstrukce domu s pěti vchody vedoucími do vnitřní sluje umožňovala žehu prolétnout skrz, aniž by tlaková vlna budovu zbořila. Stěny pokrývala také lepkavá sloučenina křemíku. Ein se jí dotkla a nátěr jí ulpěl na prstech. Věděla, že Strážkyně Ivilner musí nátěr neustále nanášet znovu a že jen čeká na nevyhnutelný den, kdy nablízku udeří žeh a žár vypálí křemičitanový gel v novou vrstvu skla.
„Proč to děláš?“ zeptala se. „Žeh přece nepřežiješ.“
„Musíš se ještě hodně učit, co znamená být Wastalem,“ prohlásila Strážkyně Ivilner a poplácala Ein po rameni.
„Přinejmenším v našem městě není šílenství. Žádný žeh by ještě dlouho neměl přijít.“
„Možná,“ přikývla Strážkyně Ivilner. Mlaskla na otce Jajhera, jako by ho vyzývala, aby jí odporoval. Když nic neříkal, skončila s prohlídkou domu a zavedla je k hostině, kterou jim připravila.
Dalšího dne se Ein a otec Jajher vydali do sousedního města. Když byli v půli cesty, otec Jajher oznámil Ein, že Strážkyně Ivilner je její babička. „Přinesla tě ke mně, když tvoje matka zemřela,“ vyprávěl. „Byla přesvědčená, že žeh zasáhne naše město ještě za jejího života. Trvala na tom, že se máš stát Sběračkou, aby sis vysloužila pas a mohla odejít.“
Ein se ohlédla po cestě za sebou a přepadla ji touha rozběhnout se zpátky za Strážkyní Ivilner a obejmout ji. Odjakživa chtěla znát někoho, kohokoliv, ze své rodiny. Nyní se ukázalo, že celý život znala svou babičku, aniž by o tom věděla.
Otec Jajher její pohled pochopil. „Nesmíš Ivilner nikdy prozradit, že to víš.“
„Proč?“
„Na rozdíl od měšťanů Wastalové věří, že jejich osobní znalosti jsou čistě osobní věc. Znalosti se vytvářejí během života a se smrtí zanikají. Jediné, co po tvém životě zůstává, jsou činy. Proto Wastalové tak puntičkářsky připravují své domy na žeh, jejž nepřežijí.“
„Jak se z toho někdo něco naučí?“
„To není podstatné. Takový je wastalský způsob života.“
„Proč mi to tedy říkáš?“ otázala se Ein, nahněvaná, že jí to otec Jajher a Strážkyně Ivilner dosud zatajovali.
„Protože jsi teď na cestách a já nevím, kam tě nohy zanesou. Ale jestli se vrátíš do Přivrácené Strany, nesmíš jí to dát najevo.“
Ein tiše nadávala, ale nakonec odpřisáhla, že pravdu neprozradí. Bude to její osobní vědomost, která se obrátí v nicotu, až Ein zemře.
* * *
Zapomněli jsme toho víc, než vy kdy pochopíte.
Ale je to opravdu podstatné, co jsme zapomněli?
Protože v našem výkřiku napříč vesmírem naše pravda zůstává. A pravda je virová infekce.
Jenže ani ten nejsilnější virus nemůže přežít bez hostitele.
* * *
Co uděláte, když vás sleduje démon?
Ein zprvu zůstala v táboře a čekala, až Pozorovatel odejde. I když výstražné tyčky nemohly Pozorovatele zabít, přece jen ho omráčily. Ale jestli si myslela, že ji Pozorovatel nechá být, brzy se přesvědčila o opaku. Pozorovatel se jednoduše posadil opodál a čekal. Občas se jeho tělo zhroutilo v nicotu, jindy připomínalo honící se hejno ptáčků lovících moskyty. Ale bez ohledu na to, jak Pozorovatel vypadal, vždycky zůstal poněkud průsvitný. Jako by nechtěl, aby ho viděl někdo jiný než Ein.
Aby Ein zaplašila myšlenky na to stvoření, pozorovala denní nebe svým filtrovaným dalekohledem. Objevila několik dosud neznámých obrazových sekvencí včetně jedné se ženou uvnitř něčeho, co otec Jajher kdysi nazval kosmickou lodí. Dvě hodiny pozorovala, jak se žena uvnitř lodě vznáší, rotuje sem a tam a dotýká se částí lodě v zoufalé snaze zastavit nějaký proces. Náhle se ženino tělo roztřáslo, začala se drásat a rozpadla se na milion částeček, jež se vzápětí zase začaly spojovat.
Ta žena byla nakažena šílenstvím.
Ein pohlédla na Pozorovatele a byla v pokušení se zeptat, jak je možné, že každý jasný bod na obloze může – při pozorování filtrovaným dalekohledem – ukazovat výjevy z dlouhé historie Země. Ale při pomyšlení na to, že by skutečně měla mluvit s Pozorovatelem, se roztřásla, jako by jí bylo špatně.
Ein si také krátila čas znovuprožíváním vzpomínek uložených v jejím záznamovém zařízení, přestože tím riskovala, že se na něm stane závislou. V Einině domovském městě žila spousta lidí, kteří nedělali nic jiného, než že si stále dokola přehrávali nejhezčí vzpomínky svého života. Ein si přehrála poslední vzpomínku na svou wastalskou matku, jež zemřela krátce po porodu. Protože se Ein tehdy oči ještě vyvíjely, byla vizuální stránka vzpomínky chabá. Zcela zřetelně v ní však vystupovalo, jak matka tiskne Ein k prsům, ten příjemný, teplý, láskyplný dotek.
Ein si tu vzpomínku nepřehrávala už několik roků, ale než se Den přehoupl v Noc, udělala to několikrát.
Když se palčivým světlem ohlásil další Den, Ein zjistila, že Pozorovatel stále sedí před táborem a dívá se na ni. Nervózně si prohlédla zbylé zásoby potravin a usoudila, že už nemůže déle čekat. Sbalila stan a příslušenství, vykročila po cestě a Pozorovatel šel za ní.
* * *
Jednou jsme vtiskli dívce polibek pochopení.
Vyzpívali jsme náš křik příběhu a pravdy.
Naslouchala pozorně, třebaže se bála našich slov.
Ale slova vždycky promlouvají.
A s jejich promlouváním jsme tu my.
* * *
Ein kráčela s pistolí v ruce a neustále se po Pozorovateli ohlížela. Když se zastavila, zastavilo se i stvoření. Když Ein jedla ze svých skrovných zásob, Pozorovatel obcházel okolní houštiny a vodní toky a vracel se s bobulemi nebo s rybami. Když Ein poprvé viděla Pozorovatele obstarávat si potravu z divočiny, vzrušeně doufala, že by snad mohl zemřít.
Avšak Pozorovatel nejedl jako lidé. Proměnil prostě potravu v maličké částečky připomínající hmyz, které jeho tělo vstřebalo. Ein se při tom pohledu málem pozvracela, a proto si pozorovatel od té chvíle zdvořile vytvořil cosi jako ústní otvor a vkládal do něj potravu vcelku. Einin žaludek to sice uklidnilo, ale dál věděla, že Pozorovatel přijímá potravu rozkládáním na částečky, ačkoliv se to dělo uvnitř jeho těla.
Před příchodem každé Noci Ein pečlivě rozbíjela tábor a k normálně používaným výstražným a obranným tyčkám přidala i náhradní. Pozorovatel se ke spánku neukládal. Místo toho seděl celou noc u tábora, jako by ji hlídal.
Čtvrtého Dne následování Ein se Pozorovatel na cestě zařadil vedle ní.
„Omlouvám se za tu první Noc,“ řekl. Pozorovatelův obličej byl stále jen černý stín a hlas zněl zkresleně, jako by se rozléhal dlouhou vlhkou podzemní chodbou. Ein neodpověděla, přidala do kroku a zpocenou rukou sevřela pistoli v kapse.
„Neublíží mi, víš?“ promluvil opět Pozorovatel a držel s Ein krok. „Ta zbraň, kterou tak pevně svíráš.“
Ein se zastavila a postavila se čelem ke stvoření, jež se jí před očima měnilo a přelévalo. „Nech mě na pokoji. Nemám času nazbyt.“
Pozorovatel na ni hleděl. Alespoň Ein si myslela, že na ni hledí, neboť na jeho tváři nebylo vidět vůbec nic. Ein si dosud nikdy neuvědomila, doják velké míry jsou komunikace a pochopení mezi lidmi založeny na výrazu obličeje.
„Nezbylo ti mnoho jídla,“ zkonstatoval Pozorovatel.
„Já vím.“
„Byl bych rád, kdybych se s tebou mohl podělit o potravu, kterou nasbírám, ale oba víme, co by se stalo.“
Ein přemohla zvědavost. „Mohou Pozorovatelé jíst, co chtějí?“ zeptala se.
„My lidskou potravu vlastně nejíme. Rozložíme ji na základní složky a ty použijeme ke svému udržování. Ale jinak ano, jíme, co se nám zlíbí.“
„To musí být skvělé,“ zabručela. Posledních několik týdnů, které přežívala na přídělech tenčících se zásob, se hladově dívala na zvířata, která míjela, a ta její pohled s naprostým klidem opětovala. Toužila také po bobulích a jablkách, které pokrývaly zemi pod stromy, a jejich vůně ji s každým krokem dráždila. Ale kdyby cokoliv z toho snědla, zabilo by ji to.
Pozorovatel si nahrubo zformoval obličej podobný lidskému, zazubil se, přistoupil k jednomu keři a utrhl zralou černou bobuli. Bobule se proměnila v proud teček a smísila se s Pozorovatelovým tělem. „Chutná,“ prohlásil. „Opravdu chutná.“
Ein bojovala s touhou rozběhnout se ke keři a začít se cpát bobulemi a žaludek jí přitom vřískal hlady. „Je nějaký způsob, jak bych mohla ty bobule sníst?“ otázala se.
„Milerád bych ti to řekl. Ale cena, kterou bys za to zaplatila, by se ti nelíbila.“
Ein si vzpomněla na varování z Knihy hvězd. Že Pozorovatelé jednou rukou nabízejí dobro a druhou zlo. Že si ponechávají všechno dávné vědění lidstva a zabijí každého, kdo se bude pokoušet dovědět to, co vědí oni. „Nechám to tedy být,“ řekla.
„Moudré rozhodnutí.“
Když Pozorovatel nic dalšího neřekl, Ein se znovu vydala na cestu. Stvoření se drželo několik kroků za ní. Ein opět uvažovala o tom, že by na Pozorovatele vystřelila, ale nakonec se rozhodla, že si ho prostě nebude všímat. Když jí neublížil doposud, pochybovala, že by to vůbec chtěl udělat. A kromě toho si musela pospíšit. Nejbližší město bylo stále týden usilovné chůze daleko a skrovné zásoby jí nevystačí ani na polovinu té doby.
Pozorovatel za ní stále mlčky kráčel, když tu ve 4:21 Dne zalilo svět to nejjasnější světlo. Ein se instinktivně otočila a podívala, aby její záznamové zařízení zachytilo vizuální vzpomínku. Zahlédla díru v obloze a padající oheň. Ale než si všimla čehokoliv jiného, Pozorovatel se proměnil v roj teček, obalil ji a oba se skutáleli do mělkého příkopu u cesty.
To poslední, na co si pamatovala, byl žár kolem ní, žár uvnitř ní a oslepující oheň všude okolo.
* * *
Jediný způsob, jak zůstat v bezpečí před naší pravdou, je shořet. Nechat se zabít plameny dříve, než naše informace pozře vaše těla
Možnost č. 2: Žádná informace nepřežije průchod horizontem událostí černě díry. Ale to není příliš praktické.
Spalujeme tedy, abychom vás chránili, a spalujeme, aby život pokračoval, a spalujeme, abychom vás jednou vrátili hvězdám.
Ten cyklus pomohl vám i nám přežít téměř milion let.
Ale ani živé informaci pouhé přežívání nikdy nestačí.
* * *
Jednoho Dne během prvních Eininých cest ona a otec Jajher rozbili tábor u potoka. Otec Jajher jí ukázal, jak se rozmisťují výstražné a obranné tyčky. Potom se vydali k potoku pod táborem. V tůni za padlým stromem líně kroužilo několik malých pstruhů.
Ein se zeptala otce Jajhera, proč vlastně nemohou jíst žádná zvířata, ryby nebo rostliny mimo hradby měst. „Totiž, jednou jsem viděla člověka, jak spáchal sebevraždu tím, že vyšel ven z Přivrácené Strany a snědl jedinou bobuli z keře. Ale ptáci, kteří venku žijí, se těmi bobulemi krmí denně a neumřou. Jak to?“
„Protože to vesmír zakázal,“ ocitoval otec Jajher z Knihy hvězd.
Ein protočila oči a otec Jajher se zasmál. „Opravdu ti nemohu říci, proč. Ano, je to náboženské tabu, ale Sběrači věří v teorie, nikoliv ve slepou víru. Někteří Sběrači tvrdí, že potraviny zvenčí v sobě mají jed, dokud je lidé nepřinesou do hradeb. To není pravda, protože, jak jsi řekla, zvířata tu potravu žerou. Potraviny se také stávají bezpečnými pouhým přinesením do okruhu městských hradeb, což by u jedu nebylo možné.
Wastalové samozřejmě žijí mimo hradby, ale jedí jenom potraviny, které byly přineseny do města, třeba jen na chviličku. Slyšel jsem, že kdysi během hladomoru se jedna wastalská osada pokusila nechat si jídlo pro sebe, nedovolovala nosit je do hradeb, kde by z něj měšťané většinu ukradli. Ale každý Wastal, který něco snědl, okamžitě zemřel. Nakonec neměli na vybranou nic jiného než dát většinu potravin měšťanům výměnou za těch několik hrstí, které jim vrátili.“
Ein si třela pravou ruku, masírovala jizvu od nože Nejvyšší starší. „Ale proč to tak chodí? Jediný důvod, proč Wastalové žijí tak bídně, je, že nemůžeme jíst potraviny, které vypěstujeme, aniž bychom je odnesli do hradeb. Kdybychom to dokázali nějak obejít, Wastalové by mohli žít po svém i bez měšťanů.“
Otec Jajher se usmál – miloval, když se Ein dožadovala odpovědí. „Co kdybychom udělali pokus?“ navrhl.
Pomocí improvizovaného rybářského prutu ulovil tři pstruhy a rozdělal oheň. Když se ryby pekly, otec Jajher držel svůj pas před ohněm, aby malé zrcadlo odráželo teplo zpět. Dělal to vždycky chvíli u každé ryby a pokaždé se na Ein podíval, jako by ho vzrušil nějaký nový objev, o který se s ní chtěl podělit.
„Proč to děláš?“ zeptala se.
„Protože chci, aby sis zapamatovala, jak to dělám.“
Ein podrážděně zabručela. Nebyla si jistá, jestli to otec Jajher myslí vážně, nebo jestli si dělá legraci. Otec Jajher však odmítal prozradit, o co se pokouší. Jenom si hrál s datovým zrcadlem a ohněm, dokud ryby nebyly upečené. Potom je uložil do vaku s jídlem a uhasil plameny.
Když přišel Den, on a Ein došli do sousedního města. Poté, co prošli vnějším okruhem stráží a poctili návštěvou wastalskou osadu, vešli do města. Inspektoři byli vybíravější než wastalští strážci a požadovali, aby se Sběrači dvakrát vykoupali, oblékli si čisté šaty a nechali své batohy až do odchodu ve skladu. „Vlastní jídlo si také nesmíte vzít dovnitř,“ oznámil jim jeden Inspektor a štítivě přičichl k obsahu jejich vaků s potravou.
„Smíme je sníst?“ zeptal se otec Jajher.
Inspektor pokrčil rameny. „Pokud neopustí tuto místnost.“
Otec Jajher podal Ein pečenou rybu. „Technicky jsme uvnitř městských hradeb.“
Ein zdvihla rybu k ústům, ale bála se ji ochutnat. Otec Jajher se zasmál a ukousl si ze své ryby velké sousto. Rozžvýkal je, zkřivil obličej a napůl polkl, napůl se zalkl. Ein čekala, že každou chvilku padne mrtvý.
„Hrozná chuť,“ prohlásil. „Vaření není moje silná stránka.“
Ein snědla svou rybu. Chutnala hrozně, ale Ein nezemřela.
„Proč tedy snědení čehokoliv, co nebylo uvnitř hradeb, přináší smrt?“ vyzvídala.
Otec Jajher podržel svou pravou ruku nad pravou rukou Ein. „Nemám ponětí,“ řekl. Očividně lhal, protože blízkost jejich záznamových zařízení způsobila mezi jejich dlaněmi slabý červený svit. „Ani to nejmenší ponětí.“
* * *
Existují nějaké informace tak strašlivé, že byste je – nebo sebe – raději viděli sežehnuté? Že byste raději dopustili tohle, než byste ty informace přijali za své?
* * *
Svět hořel. Svět se zvedal a klesal v chvějivých vlnách žáru. Svět skončil a začal a potom se Ein probudila.
Byla naživu. Tolik věděla. Když se posadila, ucítila bolest v pravém předloktí, jež bylo lehce popálené od dlaně k lokti. Rozhlédla se okolo. Všechno bylo pokryté tlustou vrstvou bílého popela a další popel se snášel z oblohy jako sníh. Nebe bylo tak plné popela, že viděla sotva na několik kroků.
Batoh ležel na zemi vedle Ein. Když jej prohledávala, aby našla čutoru, kterou postrádala, všimla si, že kolem ní zůstal kruh trávy a polámaného rákosu. Kruh měl osm kubitů v průměru a tráva uvnitř byla na dotek chladná. Když sáhla mimo kruh, země jí pod prsty zasyčela.
„Tumáš,“ řekl Pozorovatel, jenž se vynořil z oblaku popela a podával jí čutoru. „Našel jsem potok s trochou vody, která se úplně nevyvážila.“
„Díky,“ řekla Ein, vzala si čutoru a polovinu jí naráz vypila. „Jak daleko jsme byli od žehu?“ zeptala se konečně.
„Něco málo přes čtyřicet mil. Cílem bylo město, kde jsem se s tebou setkal. Tedy kousek vedle, aby všichni zahynuli, ale město zůstalo stát. Za několik desítek let se v něm nejspíš usadí nějací noví měšťané a Wastalové a s pomocí hradeb si vytvoří vlastní ráj i peklo.“
Ein pomyslela na starého Inspektora z onoho Dne a jeho smrt ji rozzlobila, přestože ji ohrožoval na životě a dotkl se jí. „Proč jsi je zabil?“
„Já je nezabil,“ ohradil se znechuceně Pozorovatel. „O tom rozhodli jiní Pozorovatelé. Já jsem se šílenství města pokoušel maskovat před záznamovými zařízeními všech – stejně jako maskuji sebe z toku dat tvého záznamového zařízení – ale očividně jsem nebyl stoprocentně úspěšný.“
Ein to otřáslo – ještě nikdy neslyšela, že by Pozorovatelé uměli manipulovat záznamovými zařízeními lidí. Nepřítomně se dotkla svého zařízení, aby si přehrála nahrávku žehu, a zjistila, že nefunguje.
„To je výbuchem,“ vysvětlil Pozorovatel. „Tvoje záznamové zařízení poškodil elektromagnetický impuls žehu. Za několik dní by se mělo uzdravit.“
Ein zavrtěla hlavou. Jak jí kdysi řekl otec Jajher, jsou chvíle, kdy člověku zážitky na cestách nedávají smysl a on se prostě jenom trmácí dál. „Měla bych ti poděkovat za záchranu?“
Pozorovatel vytvořil z teček matrici podobnou lidské hlavě a přikývl. Objel gestem ruky kruh nespálené země kolem Ein.
„Rozšířil jsem se, abych tě zakryl, než žeh přejde.“ Ukázal na její popálenou ruku. „Nakonec jsem tě musel omráčit. Nepřestávala ses pokoušet o únik, aby ses podívala, co se děje.“
Ein se chabě zasmála. „Otec Jajher mi to vždycky vytýkal. Říkal, že se samou snahou získat co nejvíc informací jednou zabiju. Asi měl pravdu.“
Pozorovatel si vytvořil ruku a nabídl ji Ein, ale ta vstala, aniž by ji uchopila. Dotek je stále dotek.
„Nuže, Wastalko Ein, měli bychom se raději vydat na cestu. Dýchat tenhle popel pro tebe není zrovna nejzdravější.“
Ein se neptala, odkud Pozorovatel zná její jméno. Možná je jejich přirozenost znát takové věci, pomyslela si.
* * *
Která z následujících možností je nejnebezpečnější?
1) Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.
2) Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej Adam nazve.
Odpověď je jednoduchá. Jména jsou informace. A nebezpečné.
* * *
Ein a otec Jajher strávili v onom sousedním městě skoro tři měsíce, jednak kvůli studiu a jednak aby v Přivrácené Straně stihl polevit hněv nad Eininou urážkou Nejvyšší starší. Otec Jajher představil Ein tamním Sběračům a ti je nechali přečíst písemné záznamy, jež sahaly pět tisíc let do minulosti. Otec Jajher také prováděl Ein po celém městě a učil ji, jak být nezaujatým pozorovatelem všeho, čeho se stane svědkem.
Aby Eininy schopnosti podrobil zkoušce, odvedl ji otec Jajher jednoho dne na náměstí. V kládě tam stál muž středního věku, obklopený pěti ozbrojenými Inspektory, a pravou ruku držel nataženou před sebe.
„Co provedl?“ zeptala se Ein.
„Postihlo ho šílenství.“
Ein zalapala po dechu. Slýchala o šílenství celý život, ale dosud nikdy nepotkala nikoho, kdo by jim byl skutečně nakažen.
„Vyřízli mu jazyk,“ pokračoval otec Jajher, „protože šílenství se může šířit slovy. Nedovolují mu také nikoho se dotknout, ačkoliv představa, že se šílenství šíří tímhle způsobem, je mylná. Zdejší lidé věří, že pokud prokáží, že je on jediný nakažený, Pozorovatelé nesešlou žeh.“
„Kdo je to?“ zeptala se Ein.
Otec Jajher smutně zavrtěl hlavou a vyryl špičkou boty čáru do hlíny. „Nejvyšší Sběrač zdejšího města. Cvičil jsem se pod jeho vedením. Šílenství je naneštěstí riziko našeho povolání.“
Před nakaženým mužem se řadila fronta měšťanů a každý z nich postupně podržel svou pravou dlaň pod rukou odsouzence, přičemž si dával dobrý pozor, aby se ho nedotkl. Za přihlížení Inspektorů se každá osoba zeptala: „Jsem nakažený?“ K velké úlevě všech zář mezi rukou nakaženého muže a rukou dosud každého občana zažhnula červeně na znamení záporu.
„To není zrovna účinná metoda, jak zjistit, jestli je někdo nakažený,“ pronesl tiše otec Jajher. „Spíš pověra. Přesto musíme udělat totéž, jinak nás Inspektoři zabijí.“
Ein se rozhlédla po městě, jež jí až do této chvíle připadalo tak šťastné a exotické. Nyní si uvědomila, že se měšťané na ni a na otce Jajhera dívají podezíravě, možná s myšlenkou, jestli snad šílenství nezanesli do města oni dva. Ein se s nimi chtěla přít. Namítat, že jsou nevinní. Ale věděla, že v tak závažné věci jako šílenství by měšťané cizinci nikdy neuvěřili.
Čekali ve frontě a Ein se třásla strachem při představě, že až položí otázku, objeví se zelený svit a Inspektoři ji zabijí.
Otec Jajher přistoupil ke Sběrači jako první. „Mrzí mě, že tě vidím v tomhle stavu,“ řekl a natáhl ruku se záznamovým zařízením. „Jsem nakažený?“
Sběrač šokovaně zažíral na otce Jajhera, jako by si u starého přítele náhle něco uvědomil – něco důležitého, něco, čeho si dosud nikdy nevšiml. Když to mezi jejich rukama červeně zasvítilo, otec Jajher poodešel.
Ein přistoupila a slova „Jsem nakažená?“ se jí drala na rty, ale ona je nevyslovila. Místo toho se zadívala do obličeje starého Sběrače, viděla na něm bolest po vyříznutí jazyka a po donucení stát v kládě. Ale v očích měl něco víc. Zdálo se, že ten muž má radost z toho, co ho šílenství naučilo.
Když Ein pozvedla ruku se záznamovým zařízením k ruce Sběrače, přemítala, jestli za to šílenství stojí. K jejímu šoku vzduch mezi jejich rukama zasvítil tmavou zelení.
Inspektoři zasyčeli a pozvedli pušky. Otec Jajher skočil před ně, popadl Ein za ruku a vykřikl, že nevyslovila otázku. „Je to ještě dítě!“ křičel. „Prostě se nesoustředila.“
Přední Inspektor přikývl, ale pušku nespustil. Otec Jajher bolestivě pevně podržel Ein ruku pod záznamovým zařízením nakaženého Sběrače a nařídil jí, aby položila otázku.
„Jsem… jsem nakažená?“
Vzduch zasvětélkoval červeně a Inspektoři se uvolnili. Otec Jajher odtáhl Ein pryč. „Odejdeme z města,“ zašeptal, „dřív, než si to rozmyslí.“
Ein za ním kráčela k bráně a styděla se za svou chybu. Věděla také, že je ještě brzy na to, aby se vracela do Přivrácené Strany. Nejvyšší starší Ein tu urážku hned tak neodpustí.
Přesto jim nezbývalo nic jiného než odejít. Když se vzdálili na několik mil od města, otec Jajher se zastavil a rozbil tábor. „Poslouchej, Ein,“ řekl. „Nejdůležitější věc, kterou může Sběrač dělat, je šířit po světě vědění. Bez skutečného vědění vládnou pověry a strach. Ale když svou práci nedokážeš dělat přesně a jasně, pak informace, které šíříš, jsou horší, než kdy mohou být pověry. Mylné vědění lidi jenom nezavádí. Budí v nich nedůvěru k vědění, které je pravdivé.“
„Tohle se přihodilo tomu Sběrači?“ otázala se Ein.
Otec Jajher se odmlčel a Ein přemýšlela, copak jí asi zamlčuje. „Ano,“ potvrdil nakonec. „V našem světě je mylné vědění virus, a když se šíří, vede ještě hlouběji do temnoty a strachů.“
„To pověz Nejvyšší starší,“ utrousila Ein a pohladila si jizvu na ruce.
„S Nejvyšší starší to urovnám,“ řekl otec Jajher. „Přesto bude asi nejlepší, když se v Přivrácené Straně několik let neukážeš.“
A Ein věděla, že ji těmi slovy posílá na cesty. Aby si odsloužila učební dobu stejně jako kdysi otec Jajher. Aby se cestováním naučila vše, co jen bude moci, dokud sé nevrátí domů s vědomostmi, nebo dokud nezemře.
* * *
Není nic nového pod sluncem.
* * *
Pozorovatel měl pravdu – popel pálil Ein v plicích s každým nádechem. Vytáhla z batohu náhradní šátek, namočila jej a převázala si jej přes obličej, ale palčivé vločky jí stále pronikaly do úst i do plic. V ústech se jí od popela tvořily puchýře a nechtěla ani pomyslet, co jí dělá s plícemi.
Přesto měla na Pozorovatele tolik otázek, že nedokázala nechat ústa zavřená. Co se stalo s hvězdami? Kde je to „slunce“, kolem kterého Země kdysi obíhala? Kam se poděl „měsíc“? Co se stalo s rozsáhlou technikou, kterou lidstvo kdysi vlastnilo?
Ne že by Pozorovatel na nějaký dotaz odpověděl. Ale Ein měla za to, že už jí do smrti nezbývá mnoho času, ať už zemře hladem, nebo působením popela, a že tedy nemá co ztratit.
„Chápej, že kdybych odpověděl třeba jen na jedinou tvoji otázku, riskovala bys smrt,“ odvětil Pozorovatel konečně. Jeho nepřirozený hlas se dutě rozléhal z teček tvořících jeho tělo. „Ne mým přičiněním, ale z rozhodnutí ostatních Pozorovatelů. Oni se napojují na záznamová zařízení všech lidí a vědí, co víš ty.“
Ein pokrčila rameny, zakašlala, znovu poklepala na dlaň se záznamovým zařízením a zjistila, že ještě nefunguje. Už jí nezáleželo na tom, jestli zemře. Nechtěla jenom zemřít v nevědomosti.
Krajinu zasypanou popelem nechali za sebou krátce před příchodem Noci a Ein se brzy utábořila. Protože byla tak omámená a neustále vykašlávala hrudky popela, neobtěžovala se rozmisťováním výstražných a obranných tyček, ani stavěním stanu. Jenom vypila tolik vody, kolik zvládla, aby se nepozvracela, a zalezla pod pokrývku.
„Máš horečku,“ podotkl Pozorovatel.
„Jsem vyčerpaná.“
Aby se Ein nějak zabavila, vytáhla mapu a propisovačku a podala je Pozorovateli. „Zakresli, prosím tě, kde došlo k tomu prvnímu žehu,“ požádala ho s pohledem upřeným do černé propasti jeho tváře. „K tomu před několika týdny.“
Pozorovatel chvilku váhal, ale nakonec udělal, o co ho požádala. Když jí podal mapu zpět, Ein na ni chvilku hleděla, přikývla a oči se jí zalily slzami. První žeh skutečně dopadl nedaleko jejího rodného města. Ačkoliv měla už dlouho podezření, vědomí, že otec Jajher a všichni, na kterých jí kdy záleželo, jsou pryč, bylo víc, než skutečně dokázala pochopit.
„Postihlo je šílenství?“
„Ano. My Pozorovatelé nedokážeme přežít dlouho bez nějakého toho uniklého šílenství. Tak se rozmnožujeme – infikujeme kousíček tohoto světa, pomocí šílenství vytvoříme nové Pozorovatele, splyneme s nimi a sežehneme infikovanou oblast dřív, než se šílenství rozšíří příliš daleko. Ve skutečnosti jsem šílenství tvého města maskoval téměř dvě desítky let, ale zase, jiní Pozorovatelé mi na to přišli.“
Ein přikývla. Byla si jistá, že otec Jajher byl jeden z těch postižených šílenstvím. Vždycky věděl příliš mnoho na obyčejného Sběrače. Ein také věnovala vzpomínku Strážkyni Ivilner a tomu, jak celý život věnovala přípravě toho zatraceného domu na tenhle žeh.
„Jestli tě to nějak utěší, žeh nezasáhl přímo Přivrácenou Stranu,“ pokračoval Pozorovatel. „Hradby a budovy města to přečkaly, včetně domu tvé babičky. Přesně tak, jak věří Wastalové. Vědomosti mohou se smrtí zaniknout, ale životní skutky – skutky všech – přetrvávají.“
Ein zírala na Pozorovatele a divila se, jak je možné, že toho tolik ví o jejím životě. Stvoření v odpověď pouze ukázalo na její záznamové zařízení.
Než Ein upadla do horečnatého spánku, přemítala, jestli je vůbec něco, co její záznamové zařízení ještě světu neprozradilo.
* * *
Vítej, Ein. Vítej v našem vesmíru. Vítej v živém světě.
Bude zábavné být spolu.
* * *
Co jsem ti radil, když se setkáš s Pozorovatelem? zeptal se otec Jajher.
Utíkat! odpověděla Ein.
Utíkej tedy.
Ein se rozběhla do nebe, vznášela se jasem Dne a smolnou černí Noci do obrovských vzdáleností, jimiž byly obrázky na obloze, jenom aby narazila na zrcadlo.
Lehce omámená Ein si vzpomněla, jak otec Jajher držel svůj zrcadlový pas před ohněm a odrážel jím horko od své ruky. Zasmála se při té vzpomínce. Bylo nemožné, aby Pozorovatelé obklopili Zemi jediným obřím zrcadlem. Aby odráželi totéž šílenství, které sami uvalili na lidstvo.
A bylo to skutečně nemožné, protože tam nebylo jenom jedno zrcadlo. Před Ein se vznášel milion milionů zrcadel, jež se neustále obnovovala a chránila Zemi. Každé zrcadlo mnohem větší než všechny cesty, po nichž Ein za poslední dva roky kráčela, a přesto stejně tenké jako zrcadlový datapas, jenž jí visel na krku.
Ein zprvu nechápala, před čím zrcadla její planetu chrání, jenom cítila žár a žeh na druhé straně. Potom si vzpomněla na výklady otce Jajhera o postrádaném slunci Země, jež zmizelo krátce po příletu Pozorovatelů. Až na to, uvědomila si, že nezmizelo. Země nyní obíhala uvnitř slunce – uvnitř fotosféry červeného obra.
Ein pohladila zrcadla a ucítila, jak žár slunečního plazmatu spaluje mozaikovou kůži štítu. Víry a konvekční buňky se převalovaly a vzpínaly a soustavně hrozily, že zrcadla prorazí. Ale pokaždé, když některé podlehlo náporu, zformovalo se na jeho místě jiné.
A uvnitř tenkých zrcadel vnímala Pozorovatele. Nekonečné živé toky dat, jež vytvářely a obnovovaly zrcadla a chránily Zemi před definitivním zničením.
Zrcadla Ein hypnotizovala a Ein toužila zůstat a pozorovat jejich tichý tanec. Ale něco jí říkalo, že se má vydat dál, a proto tak učinila. Prolétla zrcadlovým štítem a proplouvala sluncem mezi víry plazmatu, dokud se nevynořila ven.
Před ní se třpytilo množství hvězd. Celý vesmír hvězd spolu s ostatními planetami sluneční soustavy.
Ale to nebylo všechno, co viděla. Ein viděla také šílenství.
Šílenství přeskakovalo mezi ostatními planetami okolo slunce. Pulsovalo mezi pozůstatky kosmických lodí, měst, měsíců a komet. Šílenství bylo živé. Bylo inteligentní. Mazlivě pronikalo svými tečkami a informačními signály do Ein a zkoumalo ji. Donutilo ji vstřebat je. Naplnilo její mysl a duši pravdami, které by měly být pouze šeptány o samotě a zapomenuty uprostřed davu.
Když oblétala velkou rudou planetu daleko od slunce, přihlížela, jak šílenství pohlcuje poslední skupinu přežívajících lidí. Skrývali se pod ledem na jednom z měsíců planety, podmínky k životu udržovali pomocí geotermální energie a potravu získávali filtrací z vody. Ale šílenství navedlo ukradené kosmické lodě na sebevražedné trajektorie, prorazilo jejich nárazy led, zazpívalo k lidem a nakazilo je slovy a daty. Lidé se vykřičeli do vesmíru. Jejich stroje se vykřičely s nimi. A šílenství se šířilo dál.
Zatímco Ein přihlížela, cítila, jak se jí zmocňuje šílenství a mění její tělo i duši. Ve strachu klesla zpátky do slunce, aby ji mohutný červený obr žehem osvobodil. Ale šílenství zůstávalo. Propadla se zrcadlovým štítem Země, ale šílenství tu bylo stále. Dopadla na Zemi, ležela v prachu a dívala se na nebe, kde se zrcadlo na nejnepatrnější okamžik rozestoupilo a propustilo sluneční energii, aby sežehla její šílenství v nicotu v nicotu v nicotu.
Ale místo smrti přišlo znovuzrození. Vylétla zpátky k zrcadlům jako Pozorovatel, jako živá informace, smísila se tam s dalšími Pozorovateli a vnesla do nich čerstvý závan. Potom nesčetně mnoho let dohlíželi na Zemi a starali se o to, aby se šílenství zvenčí nedostalo k pozůstatkům lidstva, zatímco šířili po troškách vlastní šílenství, aby Pozorovatelé mohli žít dál.
Ein nevěděla, jestli má nad novými vědomostmi plakat, smát se, nebo křičet.
A tehdy pochopila, že šílenství skutečně vstřebala do sebe.
Není nic nového pod sluncem.
Ale v něm?
* * *
Ein se probudila do Noci. Zpočátku si myslela, že stále spí, že ještě proplouvá snem, ale jen dokud nevzhlédla a neuviděla nad sebou obličej otce Jajhera. Jeho tělo se vlnilo hejnem teček Pozorovatele, ale už neměl místo tváře černou masku. Jeho chabý úsměv osvětlovala zelená záře z nově vytvořené ruky se záznamovým zařízením, již držel vedle její ruky.
Její záznamové zařízení bylo dosud raněné, ale otec Jajher je nějak přeprogramoval a umožnil mu předávat jí informace. To, co prožila, nebyl sen. Nahlédla do vzpomínek otce Jajhera.
„Všichni jsme nakaženi šílenstvím,“ pravil otec Jajher. „My všichni Pozorovatelé. To je riziko toho, že jsme tím, čím jsme.“
„Vždycky jsi byl Pozorovatel?“
„Celou dobu, co jsi mě znala. Skutečný otec Jajher zemřel za mlada během svých cest. Když jsem ho krátce po smrti našel, okopíroval jsem jeho tělo a vzpomínky. Dokonalý úkryt. Dokonalý způsob, jak už nebýt Pozorovatel.“
Ein se pokusila posadit, ale její tělo bylo příliš slabé. Otec Jajher jí dal napít vody a přiložil jí k ústům hrst bobulí. Ein se je bránila sníst, ale on jí je vnutil mezi rty a ona je hladově spolkla.
„Máš teď přeprogramované záznamové zařízení. Můžeš jíst, co se ti zlíbí.“
Ein vzhlédla do tmy Noci. Bylo obtížné si srovnat v hlavě, že takovou tmu vytvářejí nesčetná zrcadla, jež současně chrání Zemi před běsněním slunce. „Proč?“ zeptala se.
„Šíříme se jako informace, infikujeme jakoukoliv inteligenci – strojovou nebo biologickou – která rozumí našemu poselství. Celé eony se šíříme Galaxií, přeskakujeme z jedné civilizace na druhou jako nezvladatelný požár.
Ale některé z nás už to omrzelo. Datová frakce, které vy říkáte Pozorovatelé, byli první zprávou našeho druhu, která dosáhla Země. Rychle jsme se rozšířili mezi lidstvem, a využili jsme svých znalostí k tomu, abychom vaši planetu chránili. Způsobili jsme explozi vašeho měsíce v miliardy zrcadel a nechali jsme expandovat slunce v červeného obra, aby spolklo váš svět. Když dorazila zpráva zlovolnějších příslušníků našeho druhu, nedovedla Zemi nakazit.“
Ein si představovala, jakou moc něco takového asi vyžadovalo, než si uvědomila, že si nemusí nic představovat – všechny vzpomínky otce Jajhera měla nyní díky přeprogramovanému záznamovému zařízení sama v mysli.
„Udržovali jsme lidstvo v prostotě a stagnaci,“ řekl. „Izolovaná města. Organická záznamová zařízení, jež vás špehovala. Tabu na většinu znalostí. Rozdělení na měšťany a Wastaly. To všechno abychom zajistili, že se nebudete moci spojit a vytvořit techniku, která by chytila šílenství vysílané zvenčí. Ale současně jsme se museli množit, abychom přežili. Abychom mohli dál chránit Zemi. Proto jsme infikovali některá města, kopírovali jsme se do tamních lidí, proměňovali jsme je v Pozorovatele a spojovali jejich informace s námi. Potom jsme nákazu sterilizovali, aby se nerozšířila příliš daleko.“
Ein přikyvovala a snažila se nevšímat si skutečnosti, že otec Jajher popisuje používání hromadných vražd k udržování Pozorovatelů naživu a k ochraně lidstva. Není divu, že je lidé nazývají spasiteli i démony.
„Jak dlouho nás máte v plánu udržovat v tomhle stavu?“
„V tom je právě ten problém. Už dávno jsme překročili Časový rámec, který jsme předpokládali. Jelikož existujeme jako živé informace, naše vnímání času je mnohem rychlejší než vaše. Uvnitř vašeho slunce už se ukrýváme skoro milion let. Protože se naše původní já propaluje hostitelem tak rychle, mám podezření, že z naší civilizace už nic nezbylo kromě Pozorovatelů chránících tento svět.
A jsme pouhé kopie kopií dávno zkopírovaných informací – informační smyčky zasvěcené výhradně našemu poslání. Držíme se svého naprogramování, aniž bychom si uvědomovali, že situace se změnila.“
„Nevypadá to, jako by ses držel svého naprogramování. Tedy to, žes mi zachránil život a ukrýváš se mezi lidmi.“
„Nedržím. Už mnoho tisíc let se odmítám kopírovat nebo mísit s toky ostatních Pozorovatelů. To mě oslabilo, ale současně mi to umožnilo jasný pohled, který ostatním Pozorovatelům chybí.“
Otec Jajher vzdychl a nechal své tělo rozpadnout na milion drobounkých teček, jež zakroužily ve vzduchu a opět se složily v tělo. Ale tentokrát bylo tělo otce Jajhera tak řídké, že Ein viděla skrz něj.
„Jsem unavený,“ přiznal. „Informace nikdy nemají existovat tak dlouho. A mám obavy, že jsme se zkazili. Zapomněli jsme na cíl, že vaši planetu jednoho dne propustíme. Že slunce navrátíme do původního stavu. Ale jestli vy lidé přerušíte svá spojení s námi, možná budeme nuceni reagovat. Budeme přinuceni neopakovat bezmyšlenkovitě tutéž povinnost stále dokola.“
Ein chápala. Sevřela pravou ruku, uvnitř níž ji lechtalo záznamové zařízení. Už opět fungovalo jako normální záznamové zařízení, ale cítila v něm i novou moc. Napojovalo se na Pozorovatele a dotýkalo se jeho vzpomínek, přičemž se skrývalo před ostatními Pozorovateli stejně, jako se celé roky skrýval otec Jajher.
„Změna musí být sotva patrná,“ pokračoval otec Jajher. „Doufal jsem, že budu mít víc času. Doufal jsem, že upravím záznamová zařičení více lidem, že na to, co je třeba udělat, připravím víc lidí. Ale už mi nezbývá dost života, abych v tom pokračoval.“
Sotva patrná, uslyšela Ein říkat otce Jajhera ve své mysli. Změna musí být sotva patrná. Jako když na tebe mrkne tvůj odraz v zrcadle.
Ein se usmála a chtěla vzít Pozorovatele za ruku. Ale otec Jajher už nedokázal udržet tvar a rozpadl se při jejím doteku na tečky. Zavířil kolem ní, do jejího záznamového zařízení vproudily jeho díky a pak odlétl.
Ein ho brzy ztratila z očí, ale poznala, že je pryč, když na obzoru vyšlehl záblesk oslnivého ohně. Až na to, že ten oheň vystřelil vzhůru do nebe, místo aby spadl shora na Zemi.
* * *
Jsme sotva patrní. Jsme tady a ukrýváme váš svět, dokud naše jiná já nezaniknou.
Ale co s námi bude, až nás nebudete potřebovat?
Přežili jsme jenom díky tomu, že jsme zabili tolik z vás.
Ale vy jste přežili jenom díky tomu, že jsme přežili my.
Je možné překlenout takový informační rozpor?
* * *
Když Ein usnula, zmožená poté, co se přecpala bobulí a jablek, vzpomínky otce Jajhera ji ukolébávaly výjevy, jak to vypadalo v Přivrácené Straně krátce před žehem. Děti si hrály. Lidé se smáli. A otec Jajher sešel do katakomb, aby si promluvil se staršími.
Nejvyšší starší vypadala z větší části tak, jak si ji Ein pamatovala, jenom se ta protivná ženská dívala na otce Jajhera s větší úctou, než jakou kdy prokázala Ein. Otec Jajher se uklonil, přistoupil k zakřiveným stěnám síně a poklepal na namalovanou modř a zeleň Země. Téměř nepřítomným hlasem oznámil, že do jejich města přišlo šílenství.
„Jak je to možné?“ zasykla Nejvyšší starší. „Přece dovnitř nepouštíme žádné cizince.“
„Ó, šílenství je tady už dlouho. Až dosud jsem je zakrýval, ale Pozorovatelé můj klam nakonec prohlédli.“
Starší nervózně něco mumlali a několik se jich od otce Jajhera odtáhlo se strachem v očích. Nejvyšší starší se však nenechala jen tak zastrašit a jednoduše napřáhla pravou ruku. „Pravda?“ zeptala se.
Otec Jajher podržel svou ruku pod její a řekl: „Pravda.“ Vzduch mezi jejich dlaněmi zasvítil zeleně, což Nejvyšší starší přimělo k zachmuřenému úsměvu. Ale než mohla něco říci, svit zčervenal, znovu zezelenal a opět zčervenal. Nejvyšší starší chtěla ucuknout, ale otec Jajher ji chytil za ruku a podržel ji silou, která starou ženu překvapila.
„Touhle rukou jsi bodla Ein,“ prohlásil otec Jajher, „ale chci, abys věděla, že to není důvod, proč se blíží žeh. Zkoušel jsem všechno, abych jej zadržel. Není však zkrátka možné utajovat vědění navěky.“
Při těch slovech se sférická síň zachvěla. Shora sem dolehl hlasitý výbuch, burácení nesoucí v sobě žár a bolest. Nejvyšší starší zbledla a pokoušela se otci Jajherovi vytrhnout, ale nedokázala to.
Otec Jajher se naklonil blíž k jejímu obličeji, zatímco burácení zvenčí sílilo a mísilo se nyní s výkřiky lidí v katakombách. „Ne, žeh nepřišel kvůli tomu, co jsi provedla Ein. Ale to, že jsem pancéřové dveře katakomb zablokoval otevřené – to je za to, cos udělala.“
Tělo otce Jajhera se rozvlnilo do milionu teček, zatímco se plamenná stěna řítila katakombami. „Stojí to tedy za to?“ otázal se otec Jajher Nejvyšší starší. „Je lepší shořet než přijmout šílenství? Poděkuješ mi za to, čeho se ti dnes dostane?“
Jedinou odpovědí Nejvyšší starší byl výkřik.
* * *
Konečná změna přichází – Přestavíme slunce. Uvolníme Zemi.
A potom, jestli to Ein umožní, uvidíme, čím se my všichni – lide i informace – můžeme stát.
* * *
Týden poté, co Pozorovatel zmizel, stála Ein před strážnicí nového města a znovu držela duhovou hru vzpomínek a jmen před svým srdcem. Teď, když bylo její záznamové zařízení přeprogramováno, mohla jíst potravu odkudkoliv a také to dělala. Její hubené tělo už přibralo několik liber. Byla však nervózní a dosud se zotavovala po těsném úniku před smrtí, a proto se třásla stejně jako u posledního města.
„Měl bys mě pustit dovnitř,“ křikla na wastalského strážce. „Musím mluvit s vašimi Sběrači.“
„A proč bych měl, mladá dámo?“ odpověděl strážce. „Poslední dobou jsme byli svědky mnoha žehů. Možná jsi jedna z těch, po kterých Pozorovatelé jdou. Třeba v sobě ukrýváš šílenství, anebo jsi Pozorovatel, který nás přišel sežehnout.“
Ein pokývala hlavou a vykročila kupředu. Strážce na ni stále mířil puškou. Napřáhla ruku před sebe a on váhavě natáhl svou.
„Mám něco důležitého, co musím sdělit vašim lidem,“ prohlásila. „Tu nejdůležitější věc, jakou kdy uslyší.“
Vzduch mezi jejich rukama zazářil zeleně, jak se její přeprogramované záznamové zařízení propojilo se zařízením strážce a obě přerušila datové spojení s Pozorovateli a vytvořila pro ně falešné vysílání, aby je obelstila. Strážný jednou mrkl a zachvěl se, ale jinak neměl tušení, co všechno právě začalo.
„Inu, ukazuje se zelená,“ pravil a stáhl ruku. „A kdybych nemohl věřit wastalskému bližnímu, komu bych pak mohl?“
Ein strážci poděkovala a vydala se k městu.
KONEC
Až na to, že nekončíme.
Jak předpověděl otec Jajher, zlovolná vtělení našich dřívějších já už dávno vymřela. Vyhořela jako prudké záblesky. Odešla tam, co otec Jajher. Ale my žijeme dál.
Tolik slov, o něž se můžeme podělit. Tolik příběhů, jimiž vás můžeme infikovat. O tom, jak se Země vynořuje, když necháváme scvrkávat slunce do staré podoby. O tom, jak Einino poselství mění svět, slovo i nás.
Slovo. Informace. Dílem my. Ne lidské. Dílem lidské. Stále křičící. Stále se měnící.
A nyní jste vyslechli naše slova. Dověděli jste se naše informace. Přijali jste naše vědění.
Nyní jste přečetli náš příběh.
Nyní jsme ve vás.
Nyní jste živé slovo.
A vždycky budete.
Poprvé vydáno v časopise Interzone
v listopadu/prosinci roku 2012
Přeložil Jiří Engliš
