Slap Jack Pie blaženě vyjekne, když ho při průchodu pavučinou mezi světy chytne za koule duch markýze de Sade. Sally Moon Eyes se ušklíbne – bradavky jí ztvrdnou, když ucítí dotek ukřižované duše svátého Wilgefortise – a roztrhne si modrou halenu, než padne v modlitbě na kolena a začne vykřikovat, že nekonečné dimenze jsou samy o sobě vesmírným orgasmem. A já?
Já si nevšímám duchohlavých nesmyslů svých přátel, ve vzduchu před sebou pantomimicky načrtnu banánový koláč a k nesmírnému pobavení Andyho Kaufmana, obskurního komika z 20. století, ho po nich hodím.
To je pech! Běda mi! Proč mě musí pokaždé posednout nějaký nýmand?
Slap Jack se spolu se Sally Moon pochechtávají mojí smůle a naše loď vklouzne do radioaktivního svinstva nové Země.
„Nový svět!“ vyjekne Slap Jack. „Jako kostra vybělená obloha a naprosto mrtvé bahno. A žádní duchové ke zkopírování. Což znamená, že zahájíme odpočítávání…“
3… syčivé praskání vzduchu na spáleném mase trupu naší lodi a výkřik živého mozku lodi při přistání na tomhle nově zničeném světě.
2… obavy v očích kapitánky Couranové, když odepne bezpečnostní popruhy a kontroluje posádku… a zjistí, že polovina štítů je po smrti – usmažené mozky, skelný pohled v očích a duchové nachystaní na cestu ke svobodě.
1… a já, Slap Jack a Sally Moon se převalujeme na vyhřáté podlaze ve svých celách, sténáme, smějeme se, provokujeme, brečíme, prosíme o další dimenzionální skoky a žadoníme, aby už se nikam neskákalo.
„Super-špičkový,“ nestydatě vzdychne hned vedle mě Sally Moon Eyes. Ale mě teď víc zajímá rozruch na zádi, kde se lodní lékař sklání nad někým raněným.
„Kapitánko!“ vykřikne doktor Bonder. „Lennerová to dostala.“
Len je lodní bioložka a manželka kapitánky Couranové. Andym Kaufmanem zamlženým pohledem sleduju, jak kapitánka běží na záď a na černé uniformě se jí tetelí elektrické výboje v dokonalém souladu s nervovými impulzy naší živé lodi. Couranová se skloní nad svojí životní láskou právě ve chvíli, kdy Len dostane záchvat, její tělo sebou zmítá tak divoce, že krátké dredy zabubnují do živé tkáně podlahy jako staccato deště. Potom Len vytřeští zelené oči a podívá se přímo skrz mě – a duch nepodobný žádnému, s jakým jsem se kdy setkal, mi nadšeně zavřeští v mysli.
Překulím se na břicho a zakousnu se do podlahy tak silně, až v ústech ucítím chuť lodní krve. Ten pohled mě vyděsil. Vyděsilo mě to, protože tohle není žádná v bariéře uložená kopie člověka, který kdysi dávno žil na Zemi. Ne, tenhle duch je úplně cizí a právě velice bolestivě rve Leninu mysl na kusy.
„Požehnáni budiž světci,“ modlila se Sally Moon Eyes vedle mě, protože zjevně zahlédla totéž co já. „Neboť požehnaní jsou ti, kdo nikdy nebyli požehnáni.“
Všichni štítové milují Len, a tak na chvíli skloním hlavu v tichém souhlasu se Sallyinou modlitbou.
Potom se snažím soustředit, i když se Andy Kaufman snaží přizpůsobit moje vědomí svým potřebám. Snažím se protlačit realitu do popředí svojí mysli, abych varoval kapitánku před tím, co jsem viděl v Len.
Ale protože Andy je Andy Kaufman a na ostatní kašle, vybral si zrovna tu chvíli pro exkurzi po mých vzpomínkách. Najednou před očima vidím Len při našem předskokověm brífinku, jak tam stojí v hnědé kombinéze a mluví o tom, že tohle je moje poslední cesta v roli štítu. Div neomdlím radostí, když mě označí za dobrého člověka. A když potom řekne, že jenom ti nejodvážnější mají odvahu ztratit sami sebe, aby chránili druhé, mám sto chutí padnout jí k nohám a vzývat její věčnou slávu.
Chválit štíty se jednoduše nenosí, ale kapitánka Couranová Leniným slovům tleská, načež se dost neochotně připojí i zbytek posádky. Jenom doktora Kita Bondera Lenin projev štve. Zpraží mě pohledem. Je mi jasné, že ten hajzl už vymýšlí, jak by mě načapal o samotě a nacpal mi do hlavy zpátky všechny ty staré zločiny.
Moji duchové ty vzpomínky naštěstí vždycky rozcupují, ale při pomyšlení na to, jak mě Bonder posledně odchytil, mi stejně přeběhne mráz po zádech. Jak poručil lodi, aby mě přikurtovala na ošetřovně, a on mi mohl do paměti ládovat jednu vzpomínku za druhou. Každá vzpomínka v mihotavém hávu svědectví přímo z místa činu, abych poznal, že jsou to kopie mých vlastních činů: Že jsou to právě ty vzpomínky, které mě z nich usvědčily.
Křičel jsem a prosil Bondera, aby přestal, a on mě chytil za zarostlé tváře. Přinutil mě podívat se mu do očí a prohlásil, že je jeho svátou povinností dohlédnout na to, abych nikdy nezapomněl, jaké zlo jsem napáchal.
Že jednou lotr vždycky lotr, bez ohledu na to, kolik posádek zaštítím.
Ale když mě Len chválí, doktora Bondera ignorujira usmívám se. Len se na mě také usmívá a všichni duchové v mojí mysli z její laskavosti úplně tají.
V tom momentu vzpomínka končí. Na Andyho vůbec neudělala dojem – předstírá dávení. S komediantským úšklebkem zničí mou vzpomínku na brífink – rozcupuje Lenina laskavá slova, oloupe z mojí mysli vzpomínku na radost načež začne s mým tělem poskakovat a dělat trapné vtípky, jako bych byl loutka s-potrhanými vodícími lanky.
Kapitánka chová Len v náručí. Andy napřímí moje tělo a rozkopne dveře cely, které teď po přistání už nejsou tak pevné. Posádka začne panikařit, mají strach, že jsem do sebe nasál ducha nějakého opravdu velkého lotra. Kapitánka lidem, ale jen poručí, ať ustoupí stranou. Opatrně položí Len na zem a ochranitelsky se postaví mezi mě a svou životní lásku.
Andy zasalutuje mojí pravačkou. „Jsem tu, abych zachránil situaci,“ zparoduje mými rty myšáka Mighty Mouše. „I když – mám pocit, že Len už tomu zachraňování moc nedá – stejně jako v nejbližší době nejspíš nebude tady kapitánce lízat stehna.“
Fasáda klidu kapitánky Couranové se rozpadá. Jedinou ranou pěstí mě složí k zemi. Strčí mě zpátky do cely a přikáže lodi, aby všechny štíty spoutala pevnějšími řemeny. Potom se vrací zpátky k Len a já se zhroutím u průzoru na zádi, hřejivý organismus lodi podpírá moje tělo a pečuje o mojí duchy rozervanou mysl.
Andy se zachechtá ještě hlasitěji. Hlasem napodobujícím Pearl Pureheartovou zašeptá: „Oil Can Harry, ty jsi ale bídák!“
Dívám se ven živou tkání průzoru a světlo toho zpustošeného světa ocení Andyho nejapný vtípek pobaveným zahýkáním. Zničené mrakodrapy se uchechtnou. Sluncem vybělené kostry se zachichotají. A jako by těch fórů nebylo dost, najednou ke mně promluví Lenin duch. Povídá mi, že na tenhle den čekala. Že na něj čekala moc, moc dlouho.
Nevím, co jiného dělat, a tak se směju spolu s Andym. Len je v podstatě mrtvá. A když už nemůžu chránit Len, je mi jedno, co se mnou bude.
* * *
Říkejte mi Oil Can Harry. Všichni noví duchové mi s oblibou změní jméno. A protože se Andymu líbí Oil Can, jmenuju se tak. Vzpomenu si na to, když jsem při smyslech. Když mi Andy i všichni ostatní duchové dají šanci podívat se na svět jinak než skrze jejich zvrácenou logiku.
A ono to logiku má, nebo aspoň celkem slušný vtip. Jako ta nekonečná řada Zemí. Země tady. Země tam. Země rozeseté po celém multiverzu. Každá trochu jiná. Každá trochu stejná.
Ale dostat se z jedné zemské hroudy na druhou, jo, to je dřina. Jde to, ale dře to – znovu a znovu se odíráte do krve, sténáte, chroptíte, skřípete zuby, říkáte si, proč Zemi obklopuje slupka z duchů všech lidí, kteří kde kdy žili, a proč se nás snaží zadržet.
Nefertiti, Alexandr, Marcus Antonius, Čingischán, Johanka z Arku, Lincoln, vy, já. Slavní i zcela neznámí krouží v obrovské dimenzionální bariéře, která odděluje naši Zemi od těch ostatních.
A když se ji pokusíte opustit, duchové se do vás pustí.
Mockrát jsem slyšel, jak se vědci zapřísahají, že tenhle systém nemůže být přirozený. Konec konců, proč by bariéra duchů obklopovala jenom naši Zemi? Považuje nás snad zbytek multiverza za bídáky a nevěří nám? A co vytvořilo bariéru? Co způsobuje, že bariéra kopíruje esence lidí, až doslova praská ve švech zduplikovanými dušemi všech, kteří kdy žili?
A existuje opravdu bůh bariéry?
Právě ta poslední otázka většinu vědců vytáčí nejvíc. Konec konců proč by měli věřit něčemu, co říká pár duchy popletených štítů? Co na tom, že k nám bůh bariéry šeptem promlouvá pokaždé, kdy prolétáváme bariérou. Že chválí naši odvahu. Ze vybírá, které duchy pošle naším směrem.
Ale nakonec věří v boha bariéry jenom ti, kdo bariéře dovolí, aby si s nimi dělala, co chce. Jednou jsem dimenzemi cestoval se slavným ateistou, který s oblibou vykřikoval, že bariéru nestvořil žádný zatracený bůh ani Bůh. Neměl jsem to dělat, ale když naše loď vstoupila do bariéry a ta ke mně vrhla Tomáše Akvinského, tak jsem toho ducha světce nepřijal a místo toho mu pošeptal, jaká by to byla psina, kdyby si místo mě osedlal toho ateistu.
Bůh bariéry se zasmál a souhlasil se mnou a obdařil ateistu světcem. Po tom už se ten hajzl nezmohl na nic. Pořád dokola blekotal, že viděl Boha. Nebo bohy. Nebo že byl Bohem. Už si to moc nepamatuju.
A to je problém bariéry – její bůh si při každé cestě žádá mysl a duši někoho z posádky. A tak před každou cestou obejde posádka vězení a chudinské brlohy, slíbí nám bídákům svobodu a bohatství, když se upíšeme krví dimenzionální lodi a podnikneme s ní pět výprav. Když zaštítíme posádku a na tu krátkou chvíli, kdy se kolem lodi rojí, nabídneme sami sebe duchům na hraní. Když se obětujeme pro ty, na nichž opravdu záleží.
Pro lidi, jako je Len.
Tohle je moje pátá výprava. Při průletech bariérou mě posedlo celkem devět kopií dávno mrtvých lidí. Až se vrátíme domů, budu svobodný a o nic větší zloduch než Andy Kaufman.
Tedy ne že by toho ze mě zbylo moc, co se té svobody dočká.
* * *
Připravit na náraz. Strčit hlavu mezi kolena. Políbit si zadek ha rozloučenou.
Slap Jack, Sally Moon a já jsme poslední zbývající štíty – ostatní tři jsou po smrti, z jejich očí se vytratilo světlo, jejich mysli se roztříštily, krev a nervová vlákna se rozstříkly po lodi, která je postupně vstřebá. Posádka je v šoku, z toho, že zemřela polovina štítů, i z toho, že to schytal jeden z nich. Ale to teď mě, Slap Jacka a Sally Moon vůbec nezajímá. Vzrušeně se seznamujeme s novými duchy a převalujeme se ve svých klecích, zatímco nám lodní oči přehrávají pro pobavení kreslené příběhy Mightyho Mouše.
Jak se textura Andyho Kaufmana přehrabuje v mojí mysli, zachytím svou vzpomínku z dětství a uvědomím si, že jsem Mightyho Mouše miloval. Nevím jak, ale poznám, že je to pravá vzpomínka, nic, co by do mě zkopíroval Andy nebo některý z ostatních duchů. Kdysi jsem ty starodávné kreslené příběhy miloval.
Ale sotva ta vzpomínka vypluje na povrch, vybuchne Andy Kaufman vzteky nad tím, že je to něco, co máme rádi oba. „S pravdou je konec,“ prohlásí a zadupává moje vzpomínky do země, prožene se přes ně jako sekačka polem sedmikrásek. Místo nich mi podstrčí vlastní vzpomínky na to, jak na pódiu v Improvizovaném divadle předčítá Velkého Gatsbyho. Sedí tam a čte z té zatracené knihy, dokud po něm obecenstvo – rozzuřené, že zaplatilo velké peníze, aby pak sledovalo takovou blbost – nezačne házet preclíky. Směju se, i když to není vtipné. Většina zbylých duchů v mojí mysli pokyvuje dávno mrtvými hlavami, spokojena s novým sousedem.
Jenom chudák Aquilia Maesa protestuje, nový přírůstek do naší skupiny se jí nelíbí. Ale Aquilia nemá ráda ani mě, ani nikoho z ostatních mých duchů. Když tahle starověká římská šlechtična – která kdysi tak láskyplně tleskala rozstřikující se krvi a vyhřezlým vnitřnostem v Koloseu – poprvé vstoupila do mojí mysli a seznámila se s mými zločiny, pokusila se utéct a křičela při tom „memoria, memoria“, jako kdybych byl nějakou zlou vzpomínkou, kterou by nejradši vypudila z hlavy. Prosila boha bariéry, aby ji vysvobodil z naší společnosti. Ale musela zůstat, a tím to haslo.
Jak tak přemýšlím o násilí, na které už si nemůžu vzpomenout, zaklepe kapitánka Couranová na čirou blánu uzavírající naše klece. Blána se zavlní a rozevře.
„Musím se omluvit,“ povídá kapitánka. „Vím, že jsi nemyslel vážně, co jsi řekl.“ Napjatá tvář a hluboké modré oči se obracejí ke mně – jako břitva ostrý, pronikavý pohled, říkávala Len a přičítala to kapitánčiným drsným afghánským kořenům.
„Možná jsem to vážně myslel,“ odpověděl jsem. „Ale stejně to byl Andy Kaufman, kdo mě přinutil říct to nahlas.“
Pohled kapitánky Couranové se na chvíli rozostří, dokud organický mozek lodi nevyhodnotí zmínku o Andym Kafumanovia nesdělí ji výsledek. Ať už se od lodi dověděla cokoliv, zjevně ji to uspokojilo, takže zase zaostří přímo na mě.
„Jste vy tři v pořádku? Můžete pracovat? Musíme zjistit, co se stalo a jak se dostat domů.“
Podívám se na Slap Jacka, který krvácí z tuctu šrámů, když se pro ukojení choutek markýze de Sade zbičoval, a na Sally Moon, která si přibila ruce na zdi kabiny ve stylu svátého Wilgefortise na kříži. Její krev pomalu stéká po zdi a sytí loď.
„Jsme připraveni,“ povídám.
Slap Jack a Sally Moon se hihňají celou cestu na ošetřovnu, kde je čeká znecitlivění a ošetření. Ale Andy šeptá, že se bude chovat slušně, a tak se vydám za kapitánkou Couranovou na můstek.
Naše loď je maličká, jenom třicet metra dlouhá, narodila se před dvaceti lety. Andy žasne nad tím, co kolem sebe vidí, a já mu vysvětluju, že ostré hrany a vyspělá technika – kovy, plasty, nanotechnika a počítače – neprojdou bariérou, která obklopuje Zemi. Abychom unikli z naší planety, musíme cestovat v útrobách geneticky vyvinutých, dutých tvorů a modlit se, že si jednoho dne nevezmou do hlavy, že by nás mohli strávit.
Andy oceňuje naši moudrost, že se nechceme nechat strávit, a přísahá, že neudělá nic, čím by loď popudil.
Kapitánka Couranová mě vede na můstek – což je maličká bublina průhledných kolagenových vláken, do nichž se jen taktak vejde záložní nervové centrum lodi. Odtud s kapitánkou pozoruju radioaktivní úsvit na téhle nové Zemi. Nebo bych spíš měl říct na téhle mrtvé Zemi. Nad námi krouží úlomky rozdrceného Měsíce a všude kolem nás se jakoby v obscénním gestu vypínají k obloze čerstvě vyhořelá torza věžáků.
„Už ani nevím, na kolika mrtvých Zemích jsem byla,“ povídá kapitánka Couranová. „Ale tahle je jiná. Soudě podle radioaktivního rozpadu došlo k tomu, co přimělo lidi, aby se tu navzájem pozabíjeli, teprve před rokem.“
Okolní zkáza Andyho ohromila a slabým hlasem – mým vlastním – se ptá, proč se navzájem vyhladili.
„To je právě ta otázka,“ odpoví kapitánka. Je trpělivá, protože předpokládá, že se ptá jeden z mých duchů, „Důkazy hovoří o tom, že obyvatelstvo těch Zemí něco nakazí nutkavou potřebou navzájem se zničit. Jak se jednou nakazí, je už jedno, jestli použijí atomovky, nějakou nákazu nebo miliardu mačet. Výsledek je vždycky stejný.“
„Tak kdy odsud vypadneme?“ zazpíval jsem falešně a zavrtěl boky při nějakém Andyho nesmyslném bělošském tanečku.
Kapitánka Couranová se zhluboka nadechne, silou vůle se snaží zachovat klid. „Nemůžeme odletět, dokud nezjistíme, co zabilo ty štíty,“ připomíná mi smrt mých kolegů. „Nechci riskovat další mrtvé.“
Zármutek na mě chvíli brnká jako na prasklou kytarovou stranu. „To by se nemělo stát,“ šeptám. „Duchové nezabíjejí. Jenom se chtějí pobavit. Rozlousknou vás jako ořech. Nahradí vaše vzpomínky a vědomí svým vlastním. Ale nezabíjejí.“ Kapitánka Couranová přikyvuje, těší ji, že jsem natolik při smyslech, abych chápal její dilema.
„Tak co budeme dělat?“
Myslím na Len. Duch ji zasáhl poté, co jsme prošli bariérou, což by se nemělo stávat. Navíc jenom naši Zemi – ze všech, které jsme zatím navštívili ~ obklopuje bariéra. Takže jenom kolem té naší žijí kopie duchů někdejších obyvatel. Přesto se ten duch Len zmocnil poté, co jsme vstoupili do blízkosti tohohle světa. Znamená to, že tenhle cizí duch nepotřebuje bariéru, v níž by žil – ani boha bariéry, který by jej ovládal? Že by na nás čekal? Andy se rozhodne nám pomoct a obejme mou mysl – a šeptá, že je ten cizí duch posedlý zlobou a nenávistí. Že se pokusil žít ve třech štítech, ale nelíbilo se mu, že by se měl dělit o tělo s lidskými duchy, a tak je zabil, než se usadil v Len.
Začínám se třást. Vyju. Našlo nás tady něco hrozného, něco, čemu se nechci postavit.
Andy se hihňá a nařizuje mi, abych se vzchopil. „Musíme se jít zeptat té Len,“ hlásí Andy hlasem starodávného televizního imigranta jménem Latka. „Je duch, to ano, ale duch jako žádný jiný.“
* * *
Tohle je výhradně moje vzpomínka. Vzpomínka, kterou nechávají všichni, duchové na pokoji. Je to vzpomínka na to, jak jsem poprvé prošel bariérou – a jak jsem poprvé mluvil s Len.
Pokud vím, neměla kapitánka Couranová vůbec radost, když mě přidělili ke službě na její lodi. Dobře věděla, kolik lidí jsem zabil, a štít neštít, nechtěla nic riskovat. Proto mě zavřela do klece a ještě poručila lodi, aby mě pevně spoutala řetězy ze svalových vláken. Oznámila mi, že sice věří ve vykoupení, ale není hloupá. „Uvidíme, jak to půjde,“ sdělila mi. „Když se tvoje chování po posednutí změní, dostaneš stejnou svobodu jako ostatní štíty.“
Ležel j sem na masité podlaze lodi, doktor Bonder kontroloval moje životní funkce a přikyvoval na znamení souhlasu s kapitánčinými slovy. Když kapitánka odešla, Bonder se ušklíbl a naklonil se ke mně: „Dlouho jsem sledoval tvoji práci,“ – prozradil mi. „Škoda, že si nebudeš pamatovat, co jsi udělal. Ze všeho nejdřív rozcupují duchové ty nejhorší vzpomínky.“
„Proč?“.
„Počítám, že se jim asi nechce žít v tak zlé mysli. Lidi jako ty samozřejmě nemají v hlavách nic než špatnost. Nejspíš nezbude vůbec nic, až rozeberou všechno to špatné.“
Bonderův vztek mě nepřekvapoval – šeptandou se ke mně doneslo, že jeho manželku zavraždili při službě na klinice v nějaké chudinské díře. Vzápětí se ukázalo, že kapitánka Couranová udělala moc dobře, že mě nechala přikurtovat. Kdybych měl volné ruce, Bondera bych na místě zabil. Rozmlátil bych mu hlavu na krvavou kaši.
Když se doktor Bonder uvelebil v křesle a pustil se do oběda, aniž by tušil, jak blízko byl smrti, položil mi sousední štít ruku na břicho. „Smutek, smutek uvnitř,“ zamumlal. „Brzo už smutek neucítíš.“
Odvrátil jsem hlavu, už jsem si nebyl jistý, že tak moc stojím o svobodu.
Tehdy jsem uviděl Len. Předtím jsem ji krátce zahlédl na předletovém brífinku a věděl jsem, že je manželkou kapitánky a lodní bioložkou. Ale to byla v mojí mysli jen jakási abstraktní znalost. Len byla prostě jen členkou posádky, kterou jsem slíbil chránit výměnou za to, že jednoho dne získám svobodu.
K mému překvapení se ale Len, zatímco se loď připravovala ke skoku, zvedla ze svého křesla a otevřela klec. Klekla si ke mně jako předtím Bonder, ale na rozdíl od něj neměla v očích hněv.
„Nepotřebuju utěšovat,“ řekl jsem jí.
„To je dobře. Nic takového nenabízím.“
Len mluvila se silným přízvukem, což byla zřejmě upomínka na nějakou chudinskou díru, ve které vyrůstala. Chvíli se na mě upřeně dívala a usmívala se, jako by se jí líbilo, co vidí. „Máš štěstí,“ oznámila mi. „Byla jsem ještě dítě, když moje matka zabila člověka. Když k nám potom do bytu přišla policie, máma mě krátce objala a poslala mě ven. Výstřel jsem uslyšela právě ve chvíli, kdy mě policie předávala sociálce.“
Chápal jsem ji – chudinské čtvrti byly hrozné, ale žádná nebyla tak strašná jako přelidněné vězeňské peklo. Často bylo lepší si vzít život než trpět ve vězení – což bylo v podstatě totéž, pro co jsem se rozhodl já. „Muselo to být těžké,“ nadhodil jsem.
„Možná. Ale to je život. Jenom bych si přála, aby moje máma dostala stejnou možnost, jakou jsi dostal ty. I kdyby duchové zničili většinu její mysli, část z ní by přežila.“
Přikývl jsem. To byl důvod, proč jsem do toho šel. V panice před blížícím se skokem jsem na to úplně zapomněl.
Usmál jsem se a Len mi pěstí ťukla do svázaných rukou. „Předem nikdy nevíš, jak to dopadne,“ povídá mi, „třeba z tebe velká část zůstane.“
„Přesně tak.“
„Tak čeho se bojíš?“
Ničeho, uvědomil jsem si, když loď skočila. V tu chvíli jsem poprvé uslyšel temný, oduševnělý smích boha bariér, který mi hluboko do mysli hodil ducha. Můj život a myšlenky popraskaly jako bubliny z bublifuku a já začal zpívat nesmyslný popěvek z dětství, rýmovačku ze starých kreslených seriálů, na něž jsem se díval vždy, když mě nechala máma samotného v našem chudinském brlohu.
Mighty Mouše. Ten seriál jsem jako dítě zbožňoval. Jsem tu, abych zachránil situaci!
Len se zasmála, když naše loď přistála na nové Zemi. „Třeba se ti tvé nové já bude líbit,“ poznamenala. Uvědomil jsem si, že už se mi líbí. A líbila se mi i tahle laskavá žena, která měl odvahu vidět v mrzkém štítu lidskou bytost.
* * *
Na ošetřovně leží Len v jedné z léčivých kójí, zahalená chvějícími se hřejivými záhyby lodní tkáně. Ale Len neutrpěla žádné fyzické poranění, které by loď mohla uzdravit. Hledí na nás nelidskýma očima. Nebo spíš na nás z jejích velmi lidských očí zírá něco nelidského.
Doktor Bonder nařídil lodi, aby Leninu kóji uzavřela průhlednou izolační blánou. Nevím proč, ale jsem rád, že se jí nemůžu dotknout. Andy i ostatní duchové v mojí hlavě se mnou šeptem souhlasí.
„Jsem tu, abych zachránil situaci,“ deklamuje Andy pisklavým hlasem Mighty ho Mouše, ale nikdo se nezasměje.
„Tak co?“ zeptala se kapitánka Couranová.
Nevím. Chtěl bych vědět. Chtěl bych zazpívat odpověď, ale žádná mě nenapadá. Na rozdíl od Slap Jacka a Sally Moon, pro něž je to teprve druhá cesta, jsem jich zažil už pět a devět duchů. Většina štítů odpadne po první cestě, bojí se, kolik ze sebe by mohli ztratit, když se jim do mysli derou další a další duchové. Ale já už se nebojím, že bych mohl sám sebe ztratit, A tak jsem se nechal posednout hned devíti duchy a ten poslední, Andy, je právě úplně nahoře. Takovému posednutí duchem rozumím.
Ale to, co posedlo Len, není lidský duch, který vám sice může všemožně přeorganizovat vědomí, ale pořád je to kopie vzpomínek a života nějakého člověka. To co posedlo Len, přesahuje moje, Andyho i číkoliv chápání.
„Zopakuj to,“ vytrhne mě ze zamyšlení Lenino zašeptání plné bolesti. „Jsi tu… zachraňuješ…“
Nechápavě se dívám na kapitánku, ale Andy dobře ví, co chce, a je rád, že má obecenstvo. „JSEM TU!!!“ zazpívá hlasitě, „abych zachránil situaci!“ Len se zasměje. Část mého já, kterou nikdy žádný duch nenahradil ničím jiným, si na tu písničku z dětství vzpomíná a říká si, jestli to je důvod, proč mě bůh bariéry obdařil Andym Kaufmanem. Protože oba milujeme Mightyho Mouše a sníme o tom, že zachráníme situaci? –
Nevšímám si nelidského pohledu a sžíravého vzteku v Leniných očích a vidím tu pobledlou tvář, kterou jsem z povzdálí uctíval. Na zlomek okamžiku Leninu tvář zakryje obličej jiné ženy, tvář plnou krve a prosí mě, abych ji nezabíjel, zatímco se nůž v mojí ruce zarývá hluboko do jejího masa. Postupně se objevují další tváře – desítky lidí, které jsem zabil, než mě chytili. Několik mých duchů začne plakat a já je prosím, aby ty vzpomínky zničili. Chci se zcela zbavit zla, které jsem kdysi napáchal.
Andy ty vzpomínky se smíchem spolkne. Ostatní duchové zajásají a mně se vybaví vzpomínka z předchozí výpravy. Na to, jak kapitánka s Len stály vedle mě a líbaly se při západu slunce nad prašnou Zemí, na niž nikdy předtím člověk nevstoupil. Když jsem tenkrát sledoval jejich štěstí, strašně moc jsem si přál, abych nebyl sám sebou.
„Nejsi,“ pravil Andy mým hlasem, „Nejsi to ty.“
Kapitánka a doktor Bonder se na mě užasle dívají, nechápou, o čem mluvím. Ale z izolační kóje mi Len tleská a usmívá se.
„Dokud jsem si nezačal podmaňovat lidi, nechápal jsem humor,“ povídá. „Jsem tu, abych zachránil situaci. Hehe. Nikdo z vás nic takového nedokáže.“
„Zabil jsi ostatní štíty?“ ptá se chladně kapitánka Couranová. „Zeptej se tady vtipálka.“
Kapitánka po mě střelí pohledem a Andy zašeptá, že je to pravda.
„Ať jsi kdokoliv,“ povídá kapitánka, „musí ti být jasné, že tě zpátky do našeho světa nevezmeme. Tím, co děláš, ničeho nedosáhneš.“
Len se překulí a rukou se opře o izolační blánu, která ji od nás odděluje. „Tahle tělesná forma už není Len, ale některé její části se ještě zachovaly. Pamatuješ, jak jste se potkaly?“ Kapitánka Couranová obezřetně přikývne.
„Oslavovaly jste Mardi Gras v New Orleans,“ říká Len. „Kolem krku jsi měla tisíc korálků. Kolem tebe byly tisíce lidí. Ale vypadalas tak osaměle. Tak osaměle v tom davu. Tak daleko od vysokých hor, kde ses narodila.“
Cítím, jak se kapitánka Couranová vedle mě chvěje, vidím, jak bezděčně zatíná ruce v pěsti.
„Potom jsi potkala Len. Na první pohled se do tebe zamilovala. Šeptala ti do ucha, že se do ní také zamiluješ. Věděla, že ji v tom povykujícím davu sotva slyšíš, ale stejně to řekla.“
Oči kapitánky Couranové se maličko zamží. Ano, pamatuje si to.
„Co kdybych tu vzpomínku zničil. Nechal ji navždy zmizet.“ Kapitánka Couranová vykřikne a vrhne se na izolační blánu a já s doktorem Bonderem ji musíme silou držet zpátky. Bonder nařídí lodi, aby do atmosféry v izolační kóji přidala uspávači plyn. Len se ale jenom zasměje a my s Andym jenom žasneme nad její dokonalou krutostí a ve strachu před ní couváme.
Len si se smíchem zaryje nehty do holé kůže na břiše a řeže jimi jako pilou, hlouběji a hlouběji, až jí vyhřeznou vnitřnosti. Doktor Bonder nařizuje ztrojnásobení dávky uspávacího plynu, ale nemá to vůbec žádný efekt, a tak můžeme jen s hrůzou sledovat, jak Len roztírá vlastni střeva po izolační bláně. Průzračná živá stěna zčerná, odumře a rozpadne se, aby vypustila na svobodu čiré zlo.
A tím nemyslím zlo formátu Andyho Kaufmana. Myslím zlo, které dalece přesahuje jeho nejnejapnější vtípky.
Kapitánka Couranová namíří na Len ruku v rukavici a vzduchem zapraská elektrický výboj, ale ani to Len nezastaví. Natáhne ruce k doktoru Bonderovi a sotva se ho dotkne, celý ztuhne a začne řvát. Potom se Len obrátí ke mně, oči se jí lesknou, olizuje si rty. Chytí mě rukama za krk, jako by mě chtěla uškrtit. Nemám sílu vzdorovat, naopak cítím, jako bych se stával Len. Jako kdybych škrtil sám sebe, protože myslí mi proudí Leniny vzpomínky. Temnota, která se zmocnila Bondera, se začíná sápat i po mně, ale bytost uvnitř Len ji odvolá.
„Ještě ne,“ zašeptá Len. „Tebe si nechám na konec. Ale zatím mám pro tebe dárek.“
Tím myslí Bondera, který zase zavřeští a zlomí se bolestí v pase. Natahuje ke mně prosebně ruce. Nejspíš žadoní o pomoc, Nemůžu pro něj nic udělat. Vypotácím se z ošetřovny a říkám si, proč mě ta bytost ušetřila. Kapitánka Couranová unikne hned za mnou a zapečetí průlez.
Přes monitorovací čočky sledujeme, jak Bonderovi černá a praská kůže, jako by hořel zevnitř. Jako poslední vyhasne jiskra v jeho očích, jako kdyby Len chtěla, aby všichni viděli, jak strašnou bolest zakouší. Asi by mě měl pohled na Bonderovo utrpení těšit, ale přitom bych mu spíš chtěl říct, že to přejde. Že bolest trvá jenom krátce, než navždy zmizí.
Když se Bonderovo tělo bezvládně zhroutí na zem, začne se temnota z něj rozlézat po živé tkáni lodní podlahy a stěn. Třaslavá pavučina černých virálů nenasytně pokrývá celou ošetřovnu. Kapitánka Couranová zalapá po dechu, když jí díky těsnému nervovému propojení projede pronikavá bolest lodi. Chytnu ji a protáhnu skrz uzávěr, kterým se loď snaží izolovat infekci.
Když se za námi začne zavírat uzávěrová chlopeň, všimnu si Slap Jacka a Sally Moon, kteří nás v panice pozorují. Černá pavučina se už dostala z ošetřovny, úžasnou rychlostí se šíří dál a moji přátelé ječí hrůzou, když je virus pokryje. Okamžitě si začnou zuby nehty drásat vlastní těla.
Potom se chlopeň uzavře a já se díky ní už nemusím dívat, jak moji přátelé umírají.
* * *
Kromě Slap Jacka a Sally Moon, kteří se jako štíty více méně nepočítají, jsme ztratili sedm členů posádky, než se lodi podařilo Len izolovat. Vnitřníma očima lodi sledujeme, jak posádka propadá šílenství, řeže a seká do sebe a útočí jeden na druhého. Do jisté míry jsem takové chování viděl u lidí posedlých duchy, ale nikdy v takové smrtící a nenávratné podobě.
A po celou dobu toho běsnění stála Len před hlavním okem lodi a usmívala se na nás. Nelidský duch v ní doslova žhnul a černé vnitřnosti jí visely z břicha ven.
Kapitánka Couranová se vrhá do nervové soustavy lodi, aby zjistila rozsah škod. Když se odpojí, tváří se dokonale klidně a vyrovnaně, což mě i moje duchy děsí ještě víc.
„Len se chystá s lodí skočit,“ povídá kapitánka Couranová. „Ta zčernalá místa, to není odumřelá tkáň lodi. To si Len tak mění živou tkáň a nervové sítě na technologii, kterou dokáže ovládat. Dobrá zpráva je, že ten duch dokáže zřejmě jen v omezené míře ovládat organickou techniku. Ale to ho na dlouho nezdrží.“
Kapitánce před obličejem víří krásná barevná duha – to jí loď šeptá, že činnost nelidského ducha zapadá do kontextu údajů, které nasbíral bezpočet expedicí na dalších mrtvých Zemích. Dokonce i ve své duchové popletenosti chápu, že ona bytost nebo jiné jí podobné mají na svědomí zkázu, kterou jsme viděli na předchozích světech. Každá z nich nakazí lidstvo jako virus a vyvolává v lidech vražedné šílenství.
„Nedala by se situace nějak zachránit?“ ptám se. Andy se šklebí nad mým chabým pokusem o vtip.
„Musíme zabít loď,“ povídá kapitánka Couranová. „Tím té bytosti znemožníme dostat se na naši Zemi.“
„V čem je problém?“ ptám se, protože jestli moje vzpomínky z Andyho života něco potvrzují, tak to, že na strmé cestě k úspěchu vždy leží mnoho překážek.
„Problém je, že loď můžeme zabít jenom tak, že zničíme hlavní i záložní nervová centra.“
Zanadávám si. Hlavní nervové centrum je umístěné v zaštítěné místnosti kousek od nás – prořezat se k němu nebude jednoduché, ale půjde to. Problém je, že k záložnímu centru se dá dostat jenom z můstku, a ten je v infikované části lodi. Dostat se tam by se dalo jenom tak, že by se někdo odvážil postavit Len a jejímu duchovi, nebo mohl Len obejít venkem přes radioaktivní ruiny tohoto světa.
Kapitánka mávla na zbývající dva členy posádky. „Všichni tři budeme mít co dělat, abychom se prořezali přes štíty hlavního centra. Když se ty pokusíš dostat na můstek, my se prořežeme tudy.“
Podíval jsem se průzorem ven na rozžhavený vzduch zamořený radiací.
„Můžu ti to přikázat,“ pokračuje kapitánka. „Jako štít jsi souhlasil s tím, že za tuhle loď položíš život. Ale Len by mě nenáviděla, kdybych takový rozkaz vydala, takže si můžeš vybrat.“
Přikývnu, kapitánčina ohleduplnost mě dojímá. Nadechuju se, abych jí řekl, že to udělám – ale Andyho šílené zavytí mi v tom zabrání. Říká mi, abych nezahazoval život pro nějaký hloupý ideál. Ostatní duchové mu přizvukují, většina z nich nechce podruhé zemřít. Bojí se zemřít ve světě, který nemá žádného boha bariéry, který by zkopíroval jejich podstatu a zachoval ji na věky věků.
Proti jejich spojenému odporu bych nic nezmohl, kdyby se na mou stranu nepostavila Aquilia Maesa. Klasickou latinou zašeptala, ať zmlknou. „Jsme vzpomínky,“ oslovila je tiše. „Kopie lidí, kteří kdysi žili. Není důležité, jestli žijeme, nebo jsme mrtví. Ale když tohle uděláme, může to být důležité.“
Za všechna ta léta, co se mnou Aquilia Maesa žila, se nikdy nepokusila prodrat se do popředí mojí mysli, jako to dělávali ostatní moji duchové. Teď se však ostatní duchové před jejími vznešenými slovy a vzpomínkami sklánějí. S úsměvem, který mi připomíná Len, mi Aquilia říká, abych pokračoval.
„Uděláme to,“ oznamuji kamarádce, která mě zná dost na to, aby se neptala, proč mluvím v plurálu.
* * *
Kapitánka Couranová poručí lodi, aby mě zabalila do improvizovaného přetlakového obleku ze své tkáně, a když ji Andy požádá, aby vypadal jako Elvisův kostým s nabíranými rukávy, kousne se kapitánka do rtu a zařídí to. Z vlastní kosti mi také loď vyrobí jako břitva ostrý nůž. Kapitánka mě nutí, abych znovu a znovu opakoval plán, aby se do jeho memorování zapojili všichni moji duchové: vystoupím z lodi horní přetlakovou komorou, přeběhnu přes hřbet lodi a prořežu si cestu na můstek. Potom zničím záložní mozkové centrum.
Když svůj úkol splním a kapitánka se zbylými dvěma členy posádky zničí hlavní nervové centrum, naše mise tím skončí. Všichni zemřeme v troskách tohoto světa.
Když se chlopeň přechodové komory začne otevírat, kapitánka Couranová se na mě usměje. Na okamžik mě zaplaví vlna nostalgie. Najednou jsem Len, stojím na přelidněné ulici v New Orleans a poprvé se setkávám s kapitánkou Couranovou. Zrudnu, když vidím, jak se pronikavé, modré oči Couranové dívají na Len. Cítím ryzí štěstí, když se během noci ty dvě líbají, mluví spolu a objímají se.
Andyho ta vzpomínka vyděsí, povídá, že nás muselo něco nakazit, když se nás předtím Len dotkla. Aquilia kontruje, že tohle nevypadá na infekci. Spíš se zdá, jako by nás posedl další duch. Chvíli se brouzdá mojí myslí, až mi se smíchem – vůbec prvním, který jsem od ní za celou dobu slyšel – ukáže zcela nový soubor vzpomínek, které se uhnízdily v mých synapsích. Len. Kousek Len se usadil ve mně.
Poprvé od chvíle, kdy jsem vyšel z vězení, se mi do očí nahrnuly slzy. Kapitánka Couranová se ptá, jestli jsem v pořádku. „Nic mi není,“ odpovídám a přemýšlím, jestli nějaká část Len toužila zachovat tuhle vzpomínku. Jestli do mě vstoupila, aby ji uchránila před tou nenávistnou bytostí, která ji ovládla.
Kapitánka Couranová mi zasalutuje a zavře za mnou přechodovou komoru.
Vysoukám se ven a rozběhnu se po hřbetu lodi, Andy falešně zazpívá při každém překrbčeném obratli jeden tón hudební stupnice. I přes tlakový oblek cítím vnější žár, radioaktivita mi zahřívá celé tělo. Nebo je to možná jen psychosomatické, zdá se mi, že je mi horko, protože vím, že mě radiace pomaloučku rozpéká dokřupava.
Kolem lodi se tísní zničené budovy, mrakodrapy, domy a skuteční duchové – rozzlobení duchové, kteří kdyby byli skuteční, křičeli by a kousali, protože je nikdo nezkopíroval do nějaké bariéry, jež by je zachovala. Ne, tohle byli duchové nenávratně mrtvých, přízraky těch, co se nemůžou vrátit jako kopie Zachovalých duchů. Cítím vzpomínky na lidi, které jsem kdysi dávno zabil – ne tak silně, abych je viděl, ale dost intenzivně na to, abych věděl, že jsem ta zvěrstva skutečně spáchal – a zapřísahám se, že nedovolím, aby moji Zemi potkal takový osud.
Na úrovni můstku se prořežu čirými kolagenovými vlákny a vsoukám se dovnitř. Kapitánka Couranová dala lodi rozkaz, aby poslouchala moje pokyny, takže když si svléknu rukavici a dotknu se záložního nervového centra, najednou chápu, jak se Couranová cítí. Loď je další duch. Žije teď ve mně a odkopne Andyho, Aquiliu i všechny ostatní do nejzazších částí mého vědomí.
Přes filtr lodní mysli vidím Len. S vyhřezlými vnitřnostmi stojí uprostřed zčernalých zbytků ošetřovny. Stále ještě přeměňuje řízení lodi k obrazu svému, její virový dotek mění krev, nervy a kosti v tvrdou pseudotkáň, kterou dokáže ovládat. Je frustrovaná – tenhle nelidský duch má radši strojovou techniku a počítače. Zřejmě se dostala do nějaké slepé uličky, protože ječí a dupe po výbuchlých pozůstatcích doktora Bondera. Snažím se spojit si ten pohled s něžnou vzpomínkou na líbání s kapitánkou Couranovou, kterou mi Len předala, ale prostě to nejde.
V tu chvíli zahalí Len černotou oči lodi – jako kdyby věděla, že ji pozoruji. Loď vykřikne bolestí, když jí interní oči popraskají a nervovými vlákny proletí zpětná vazba. Náraz mě odhodí na druhou stranu můstku.
„Jde si pro nás,“ šeptá Andy, vlastně jen opakuje, co nám loď ukázala. „Přechodové uzávěry ji dlouho nezadrží.“ Andy zní rozhodně, skoro statečně, a já i ostatní duchové mu dáváme za pravdu. Vytáhnu nůž a rukou bez rukavice pohladím záložní nervové centrum. Loď pláče bolestí a strachem. Nechci spáchat další vraždu – byla to dobrá loď ale potom krátkým, rychlým švihem zabodnu nůž do nervových vláken, řežu jím a otáčím, probíjím se lepkavou hmotou, až se po rameno zabořím do mozku.
K mé nesmírné úlevě loď nekřičí. Jednoduše zemře, mysl, která už nemá na co myslet.
Vyčerpaně se sesunu do kapitánského křesla a moji duchové jásají. Nejspíš je to úplně zbytečná námaha, ale natáhnu si zpátky rukavici od obleku. Získám tak na tomhle radioaktivním světě trochu víc času.
Vtom si uvědomím, že loď stoupá k nebi.
Kostry mrakodrapů a radioaktivní prach mizejí dole pod námi a loď se škrábe výš a výš. Tohle jsem už zažil mockrát. Předskokový let. Jakmile vystoupáme dost vysoko, abychom měli jistotu, že nenarazíme do nějaké hory nebo budovy, skočíme.
Loď je mrtvá, a přesto se chystáme skočit.
Než se stihnu zeptat Andyho a ostatních, co to má znamenat, uzávěr za mými zády zčerná, popraská, mrtvá tkáň se rozpadne a Len vstoupí na můstek.
„Díky,“ povídá a mezi řečí si omotává střeva kolem prstů. „Loď se mnou tvrdě bojovala. Ale nůž…“ Len pohladí rukou místo, kudy jsem se prosekal do mozku lodi. „Jak víš, nůž si poradí se vším. Možná jsme si nakonec my dva podobní.“
Andy zavyje vzteky, je to ta nejčistší emoce, jakou jsem u něj zaregistroval. Najednou chápu, proč mě Len nezabila, když se mě předtím dotkla. Chtěla mě využít. Měl jsem ji osvobodit. Měl jsem jí pomoct zabít loď.
„Jsem tu…,“ povídá Len s úsměvem, potom se rozchechtá a zamáčkne mě zpátky do kapitánského křesla. „I ti nejhorší komici potřebují obecenstvo. Tak sleduj a uč se, vtipálku.“
Aquilia chce na Len plivnout, ale Andy a ostatní vědí, že se za Leninými slovy skrývá ostří hrozby. A tak jen sedíme a díváme se, jak naše loď proplouvá mezi světy.
* * *
Když se blížíte k bariéře, která obklopuje Zemi, není vidět nic zvláštního. V jedné chvíli jste na své Zemi, v té následující jste na jiné planetě.
Ale ten okamžik mezi tím se může protáhnout – drží vás a nechce vás pustit, jako když tenkrát Len poprvé potkala Couranovou. Drží vás, líbá vás a šeptá vám, že jste s bariérou navždy zajedno, že nezáleží na tom, co potká tělesnou schránku, že je to jenom dočasná starost, i když se to teď zdá nesmírně důležité.
Když vstoupíme do bariéry, cítím, jak se čas natahuje. Ale v místech, kde nás předtím vždy obklopili duchové, je teď jen prázdný prostor bariéry. Bůh bariéry se z nějakého důvodu drží stranou. Chybí mi jeho smích. To, jak vždy věděl, kterého ducha poslat do mojí ubohé náhražky mozku.
Vedle mě se Len usmívá, ale není to stejný úsměv, kterým obdařila Couranovou tenkrát při karnevalu Mardi Gras. Tohle je zlý úsměv. Nenávistný úsměv. Úsměv, který říká, že už se nemůže dočkat, až na Zemi rozpoutá peklo. Až proti nám obrátí všechny naše kovy, plasty, nanotechnologie a počítače. Až překroutí naše mozky k obrazu svého vzteku na všechno živé. Jde o úsměv podobný tomu, který se jednou usadil na tváři Andyho Kaufmana, když jeho vtípky sklouzly na nesprávnou stranu tenké hrany mezi legrací a krutostí. Mezi vztekem a smíchem. Andy uvnitř mojí hlavy nadává a omlouvá se, ale na tom nesejde. Protože vím, že Len chce mít publikum. Zničí můj svět a já se budu muset dívat. Budu všechno sledovat a uvědomovat si, že v konečném důsledku dopadnou všechny ty hrůzy, které Len napáchá na mém domovském světě, desateronásobně na mou hlavu.
Len se chechtá, těší ji, že jsem konečně pochopil její obscénní vtip.
Ale když se přiblížíme ke konci bariéry, ztuhne Len úsměv na rtech. Zalapá po dechu, když se z ničeho nic bariéra zavlní a sáhne po nás. Tlačí se nám do vědomí a pravda najednou vychází najevo. Bariéra je Len. Nebo spíš bůh bariéry je duch podobný tomu, který posedl Len.
Bůh bariéry stojí před námi, prostupuje dimenzemi, které bych neviděl, ani kdybych v nich stál. Bůh bariéry je stejně mocný jako Lenin duch. A stejně starý. Ale zatímco Lenin duch celou věčnost zabíjel ostatní živé bytosti, duch obklopující Zemi zasvětil svou existenci ochraně života.
Bůh bariéry se ovine kolem lodi, aby se napřed přesvědčil, že nemáme na palubě žádnou techniku, která by té bytosti uvnitř Len umožnila se zreplikovat a přežít. Když s uspokojením najde jenom maso a krev, zmocní se Len a připraví ji o veškerou moc. Potom Lenina ducha roztrhá na kusy. Zpřetrhá jeho pouta s vesmírem, jenž mu dodává sílu. Vysaje z něj veškerou moc do poslední kapičky, a pak se zase změní v to, čím byl předtím – v bariéru.
Len vykřikne a padne mi k nohám. Skloním se k ní a přemýšlím, jestli už je Len zase jenom Len, když vtom zahlédnu v jejích očích záblesk toho ducha. Ale než se stačí duch vzpamatovat, obklopí Len všichni lidští duchové, které kdy bariéra zkopírovala. Nefertiti, Alexandr, Marcus Antonius, Čingischán, Johanka z Arku, Lincoln, vy, já. Sesypeme se na Len a rozerveme to starodávné zlo na kousíčky. Společně rozcupujeme veškeré vzpomínky na zabíjení a vraždění, až z ducha nezbude vůbec nic a zůstane jen tělo Len, které se v bolestech svíjí na zemi.
A potom se s výbuchem světla a syčením vzduchu vrátíme na naši Zemi. Dopadneme do moře daleko od břehu, loď se pohupuje na mírných vlnách a po modré obloze uhánějí bílé mraky.
Strhnu si přilbu a vyříznu v horní části trupu velkou díru. Rychle vytáhnu Len nahoru. Chci ji dostat ke kapitánce dřív, než zemře. Ale bez ducha, který by jejímu zdevastovanému tělu dodával sílu, křičí bolestí. Snažím se jí udržet vnitřnosti v dutině břišní, ale při tom křičí ještě víc. Vím, že už jí moc času nezbývá. Sednu si vedle ní na trup lodi a pevně ji držím.
Fouká čistý, sladce vonící vítr. Nakláním se k ní a doufám, že duch nezničil úplně všechno, co jsem na své kamarádce miloval. Příjemně mě překvapí, když se usměje.
„Vmáčkla jsem to tam,“ vydechla sotva slyšitelně. „Když jsme se dotkli. Máš to ještě?“
Přikyvuju. Pořád tu vzpomínku mám. Z pohledu Leniných očí je mi jasné, že už si nepamatuje, jakou vzpomínku mi předala, že jenom ví, že to bylo něco důležitého, co nechtěla, aby ten duch zničil.
„Dobře to dopadlo,“ konejší ji Aquilia mým hlasem, „nakonec se nám přece jenom podařilo zachránit situaci.“
Len se zasměje, obrátí oči k nebi a přestane dýchat. Držím ji a loď se houpe na vlnách. Kapitánka Couranová se zbytkem posádky otevřou přechodovou komoru a pospíchají k nám. Couranová obejme Len a rozbrečí se, v pronikavých očích nemá nic než bolest.
Vážně jsme to dokázali, šeptám Andymu, Aquilii a všem ostatním. Vážně jsme zachránili situaci.
Andy se to pokusí obrátit v žert, ale s hanbou musí přiznat, že ho nic legračního nenapadá. Tak jen pokrčí rameny a odejde z jeviště do zákulisí mojí mysli.
Jak tak sedím na radiací rozpáleném trupu naší mrtvé lodi a dívám se na plačící kapitánku Couránovoú, vím, že ve správnou chvíli jí řeknu o té vzpomínce, kterou jsem zachránil. Že Len na té vzpomínce lpěla víc než na vlastním životě.
A také vím, že jsem sice jako štít absolvoval už tolik výprav, že si zasloužím svobodu, ale na příští cestu se kapitánce přihlásím jako dobrovolník.
Ne proto, že by mi na těch ostatních Zemích nějak záleželo. Ale proto, že chci znovu vstoupit do bariéry kolem našeho světa. Chci se vydat všanc bohu bariéry a duchům, kteří nás chrání – nechám je proudit mojí myslí, krást mi vzpomínky a nahradit mojí duši svou esencí.
A když tahle odpověď nebude kapitánce Couranové stačit, když se bude ptát, proč se svobodný muž nabízí do služby jako štít, možná jí řeknu pravdu. Že se před každou cestou budu modlit, aby mě posedl duch Len. Že chci Len vrátit tu vzpomínku, kterou tak milovala.
Že tomuhle zatracenému vesmíru chci zoufale dokázat, že nejvíc se smějou ti, co přežijou.
Poprvé vydáno v časopise Interzone, listopad/prosinec 2010.
Přeložil Tomáš Jeník
