Tonatiuh prolétá jiskrné koma Dotyku nebes a obloukem se blíží na přistání. Pardina holografická náhrada mi ovíjí skafandr a líbá mě na hledí. „Prosím, dej, ať sestra Dusty přežije,“ modlí se náhrada úpěnlivě a popírá tak činy skutečné Pardy, která právě teď vede naši loď na kolizní kurs s kometou.
Jenže já zrovna nemám čas na Pardu ani na její náhradu. Doplnila jsem si do skafandru vzduch, otevírám tedy vnější dveře přechodové komory, až všude přede mnou víří bílá tma, kvůli únavě vidím v ledu a prachu duchy. Nekonečné zástupy kometárních duchů. Ledová strašidla mě prosí, ať se smířím s osudem.
„Když vyskočíš teď, jsi mrtvá,“ šeptá mi náhrada svůdně do ucha. „Nezachrání tě ani všechny modlitby na světě. Počkej, dokud nebudeme blíž.“
Přikyvuju a skoro zapomínám, že tohle není skutečná Parda.
Jenže autonomní umělá inteligence je téměř dokonalou nápodobou mé nejlepší přítelkyně, naprogramované vědomí náhrady mi obsadilo skafandr a na hledí helmy holograficky promítá přelud jejího těla. Náhrada má bílé šaty a bosa stojí v otevřených dveřích přechodové komory, jako bych zase byla s Pardou na Floridě a běhala s ní po bílých písčitých plážích.
Pro mě je tohle pravá Parda.
Jako by mi četla myšlenky, udělá Parda piruetu a bez ohledu na beztíži vytančí z otevřené přechodové komory do ohonu. Se štíhlýma snědýma rukama pevně sepjatýma v modlitbě se točí a kroutí ve smršti ledu a prachu, zelené oči ze mě ale nespouští.
„Přestaň!“ zasyčí skutečná Parda z rádia, její hlas se mísí s počítačovými hlášeními a varováním před srážkou. Měla jsem vědět, že Parda sleduje, co její náhrada dělá. Přelud se naštvaně stáhne do přechodové komory, oči sklopené, jako by se styděla za to bezstarostné vyvádění v tak závažném okamžiku.
„Měla by ses připojit k mým modlitbám, sestro Dusty,“ říká z rádia skutečná Parda. Nečeká na odpověď a začíná: „Požehnaní ti, kdo přijmou svůj osud, neboť oni uzří nebe. Požehnán buď jediný osud Boží, neboť přivádí lidstvo do ráje.“
Její slova mi do skafandru sypou led. Je to modlitba mučedníků, kterou říkají Hledači připravení za svůj osud zemřít.
„Nemyslí to vážně, Dusty,“ šeptá náhrada. „Miluje tě, Dusty.
Tvá smrt je jen nežádoucí nepříjemnost na její cestě za osudem.“
Na to mlčím, i když mám sto chutí nadávat a křičet. Třeba ten inteligentní program věří, že jeho slova dokazují Pardinu lásku. Třeba věří, že počítačově generované modlitby dovedou zažehnout zázraky, stejně jako skutečnou Pardu svedl náboženský zápal na cestu mučednictví.
Vím, že mi dochází čas, a šourám se blíž k otevřeným dveřím. Špinavá kometa přede mnou se natahuje po Tonatiuhu.
Parda naši loď vedla na téměř horizontální přiblížení k Dotyku nebes, vzájemná rychlost je jen deset metrů za sekundu. Ani tolik ale naše křehká loď nemůže přestát.
Parda ještě dvakrát zopakuje modlitbu mučedníků a zklamaná, že jsem se nepřipojila, vzdychne: „Nezapomeň, že budu navěky tvá přítelkyně, miláčku. To je svátá pravda.“
Holografická náhrada na dotvrzení těch slov přikývne a tolik připomíná skutečnou Pardu, že bych ji nejradši praštila za to, co dělá její předobraz.
„Neměj strach, Dusty,“ haleká náhrada a povrch komety se řítí přímo proti nám. „Vím, že mě Bůh slyšel. Ty to dokážeš. Postavíš ledovou loď a uvidíš vesmír!“
Neodpovím. Od srážky nás dělí sekundy. Stačí zůstat v přechodové komoře a budu mít rychlou smrt. Když vyskočím, prodloužím si život přinejlepším o pár dní.
Mumlám, že takhle jsem umřít nechtěla. Ne sama. Ne s tím, že mě zradila nejbližší přítelkyně.
„Nejsi sama, Dusty,“ vzdychne láskyplně náhrada. „Máš přece mě. Navždycky.“
Přikývnu. Mám přece Pardu. Navždycky.
Skáču do mlhy.
* * *
Tou náhradou mě snad Parda chtěla utěšit. Dala mi inteligentní program a to možná dokazuje, že jí na mně stále záleží; i když pilotovala Tonatiuha přímo proti kometě, něco v ní mě chtělo dál utěšovat a střežit.
To se jí ovšem nepovedlo. Parda mě uvěznila v hlavní přechodové komoře, když jsem se vracela z pravidelné kontroly antén. Zradu jsem pochopitelně nečekala. Když mi Parda pomáhala do skafandru, naopak se vesele zubila a slibovala, že mi po návratu uvaří pořádnou večeři. Tomu ubohému vtipu jsem se zasmála – při ohřívání balíčků syntetické stravy nemůže být o vaření řeč –, ale sotva se zavřely dveře komory, vypadaly ty vyceněné zuby najednou hrozně vážně. Napadlo mě, že se o mě bojí, ale když jsem se vrátila zvenku, vnitřní dveře přechodové komory jsem našla zablokované a najednou silně pobožná Parda vyhlásila svůj osud.
„Promiň, Dusty,“ pronesla tenkrát. „Je jedno, že chceme něco jiného. Proti Boží vůli jít nesmíme.“
Mamě jsem ji proklínala. Ředitel naší firmy Pardu prosil ze Země, ať si to rozmyslí. Když to nezabralo, předala firma nerada velení NASA, takže po rádiu začali Pardu uklidňovat Johnie Acaba a další astronauti, s nimiž jsem dřív pracovala. Nic platné. Byla jsem v pasti, Johnie a všichni ostatní strašně daleko, Pardinu snu o mučednické smrti tak nestálo nic v cestě.
Poskytla mi ale svoji náhradu.
A to snad nakonec něco znamená.
* * *
Vyskočila jsem z Tonatiuha, ve slaboučké gravitaci jsem vylétla vzhůru a vyplýtvala většinu paliva v nouzových manévrovacích tryskách skafandru jen na to, abych kometu dolétla. Náhrada měla pravdu – kdybych vyskočila dřív, nedokázala bych to.
Hned po mém přistání do uhlově černého povrchu dochází k nárazu lodi. Tonatiuh se trhá a kroutí, vystřeluje automatické úvazy a kotvy, i když se rozpadá na kusy. Odlamuje se fólií obalený vzácný náklad, kokpit exploduje prudkou dekompresí. Představuju si, jak Parda křičí a v očích se jí vaří slzy.
Když místo srážky konečně zahalí oblak plynu, v zoufalství hledím na Dotyk nebes. Ztroskotali jsme na neosvětlené straně komety, což znamená, že se hned neupeču ani mě to neodfoukne do vesmíru. Potácím se po černém povrchu, každým krokem se bořím do nestabilního ledu a nechávám za sebou špinavou stopu kouřících perel. Mlžné koma nade mnou halí oblohu jiskřivým závojem.
Dotyk nebes je kometa s nízkým periheliem o průměru dvacet kilometrů. Měly jsme za úkol ukotvit Tonatiuha ke kometě a vytáhnout z ní dost vody na stavbu ledové lodi. Času bylo málo – jen pár týdnů, než se kometa přiblíží ke Slunci tak, že by práce nebyla bezpečná ale mise slibovala takovou odměnu, že jsme s Pardou bez váhání přijaly.
Jenže Parda své skutečné plány tajila.
Z místa srážky ještě skoro hodinu uniká plyn, než se kometa uklidní tak, aby bylo loď zase vidět. Tonatiuh vypadá relativně nepoškozený, i když pravoúhlá struktura nosníků a propojených modulů se zčásti zhroutila. Zblízka vidím v kůži lodi, lesklé jako zrcadlo, rozsáhlé trhliny. Dírou v hlavní kajutě vidím, jak se v kyslíku unikajícím z hlavní nádrže třepetá můj spacák do beztíže. Přechodová komora, v níž jsem byla uvězněna, náraz rovněž nepřežila.
Jediná dobrá zpráva je, že záložní komora stále funguje. Otevřu ji a vstoupím dovnitř. Je maličká, sotva se do ní ve skafandru vejdu. Nouzové baterie ale dávají proud a záložní nádrž znamená, že mám alespoň týden odkud dočerpávat vzduch. Kdybych jím chtěla plýtvat, mohla bych dokonce komoru natlakovat a sundat si helmu.
Ne že by to na věci něco měnilo. Když z komety neodletím, zásoba vzduchu na týden nic neznamená.
Opatrně vyskočím na Tonatiuha – nechci v nízké tíži vyletět příliš vysoko – a prohledám trosky. Na holografickém rozhraní hledí naskakují duhovými čísly údaje o zásobách jídla, vybavení a dalších položek nezbytných k životu. Požádám systém, aby našel další zdroje vzduchu, ale žádné už nejsou.
Výbuchem červených zdravotních údajů a blikajících šipek mě hledí nasměruje k Pardině mrtvole.
Potřebuju ji ještě naposledy vidět, tak jdu ke kokpitu, který se odlomil a leží desítky metrů od ostatních trosek. Parda je připoutána v pilotním křesle, na sobě bílý hledačský hábit, který splývá s kometární mlhou. Musela si na něj střihnout z podšívky spacáku, bílá barva značí, že naplnila svůj životní osud. „Svatá pravda?“ zabručím a kopnu do už ztuhlé mrtvoly. Plakala bych, ale ve skafandru není jak si utřít slzy.
Při pohledu na rozsekanou kosmickou loď naivně věřím, že Pardiným cílem bylo zmařit naši misi. Zabránit nám postavit první dlouhověkou kosmickou loď v dějinách lidstva.
Mýlím se.
* * *
Špatné zprávy jako obvykle přináší Johnie Acaba.
„Máme problém, Dusty,“ vysílá z orbitální stanice na nízké oběžné dráze Země, jeho hlas po těch milionech kilometrů ruší praskot výbojů. „Naprala to do pípáku.“
Tím má na mysli drobné jaderné zařízení, které NASA vypustila před rokem a umístila na kometu. I když se při tomhle průletu Dotyk nebes Zemi zdaleka vyhnul, přílišné přiblížení ke Slunci změní jeho dráhu. Až se za dvacet let vrátí, existuje vysoká pravděpodobnost ničivé srážky. NASA pípák sestrojila tak, aby explodoval v místě nejbližším Slunci a o pár milimetrů změnil dráhu komety. Z krátkodobého hlediska by to mnoho neznamenalo, ale po dvaceti letech by se Dotyk nebes Zemi bezpečně vyhnul.
„Kde je pípák?“ ptám se a dlouhé vteřiny čekám, až naše vysílání překoná tu dálku.
„Padá do Slunce. Parda ho vyrazila jako kulečníkovou kouli z ledového stolu.“
Nad tím jeho přitroublým příměrem se zašklebím, i když je přesný. Tohle je zlé. Moje mise byla financována ze soukromých zdrojů, ale naše firma měla navíc pro NASA na dálku zkontrolovat pípák a ověřit, že ještě funguje. Při pohledu na kyslík a další plyny unikající z Tonatiuha si ovšem uvědomuji, že tohle se mě už netýká. Když neuteču z komety, za pár neděl nebudu naživu, natož za dvacet let. Alespoň je jasné, o co Pardě šlo.
„Hledači tady na Zemi se můžou pominout,“ hlásí Johnie. „Prohlašují, že kometa je Boží vůle. A že nebudou-li se lidi kát, Dotyk nebes zničí svět.“
„Tak to dopadne, když si na důležitou práci najmete subdodavatele,“ zavtipkuju a hned bych ta slova vzala zpátky, protože si je spousta lidí na Zemi špatně vyloží. Neptám se, jestli NASA dokáže ke kometě vyslat další pípák – odpověď znám. Kvůli protitechnickým církvím jako jsou Hledači neměla NASA málem dost peněz ani na první pípák. Proto také najímala subdodavatele.
Kromě toho už není čas. Dráhu velké komety lze nejsnáze ovlivnit v periheliu. Bez pípáku už tuhle příležitost nemáme. Až se kometa za dvacet let vrátí k Zemi, bude nesmírně složité změnit její trajektorii.
„Teď bych nechtěla být na tvém místě,“ říkám, když si představím, jak budou po tomhle debaklu na Zemi panikařit a hledat obětní beránky.
„Je to ještě horší, než si myslíš,“ přisadí Johnie. „Než Parda s Tonatiuhem havarovala, nahrála mu něco do systému. A tohleto… něco nám brání v přístupu k řízení lodi.“
Ačkoli mluvil obecně, pochopila jsem, že má na mysli Pardinu náhradu. Boj o život mě tolik zaměstnával, že jsem na umělou inteligenci úplně zapomněla. Když měla náhrada přístup k mému skafandru těsně předtím, než jsem skočila, je vcelku jasné, že se dál schovává někde v mých systémech.
„Jsi tady, Pardo?“ ptám se. Rádiový šum se chvíli hihňá. Johnie mě žádá, ať opakuji sdělení, tak vysvětluju, že náhrada mi už nakazila skafandr. Mlčí a mně je jasné, co to vypovídá o mé naději na přežití.
Mrknu na třpytivě bílé nebe. Stojím na kometě a se Zemí mě pojí jen slabé rádio skafandru, ve vesmíru teď není osamělejšího člověka. Pokud náhrada opravdu pomohla Pardě zničit Tonatiuha, nemyslí to tak dobře, jak jsem se původně domnívala. Možná by dokonce mohla nad mým skafandrem převzít vládu. Stačilo by jí vypnout mi chladiče nebo vzduchotechniku a mám to spočítané.
„Mám to zlý, co?“ bručím. „Ale za dvacet let to budete mít zlý vy.“
Johnie se nehádá, což mu přičítám k dobru. „Ty se starej o sebe, Dusty. Kometa se třeba se Zemí nesrazí. A dvacet let je hodně dlouho.“
Hodně dlouho, přikyvuju. Mnohem víc času, než mám já.
* * *
Poberu co nejvíc zásob, doplním si kyslík a pár hodin se vyspím v přechodové komoře. Zavřu sice dveře ven, ale skafandr nesundám. Žaludek na mě štěká a kňučí – za dva dny jsem snědla akorát jednu vysokoenergetickou proteinovou tyčinku, víc jídla si do skafandru obvykle nebereme. Abych mohla jíst, musela bych natlakovat komoru a sundat si helmu. Ale kvůli kručení v břiše nebudu plýtvat kyslíkem.
Neklidně usínám, Dotyk nebes se tetelí a odpařuje. Každé zachvění ve tmě přechodové komory zaduní a připomíná mi, jak prudce se do nás Slunce opírá. Jestli mi dřív nedojde vzduch, časem se upeču zaživa nebo mě z komety odmrští plyn.
Krásné představy. K usínání ty nejlepší.
Nakonec se mi usnout podaří, ale zdá se mi o prvním setkání s Pardou před dvěma lety ve firemním výcvikovém středisku nedaleko mysu Canaveral, Během výcviku a pak na palubě Tonatiuha jsem měla dojem, že jsem našla sestru, kterou jsem nikdy neměla. Byly jsme dokonalý tým a o potřebách té druhé jsme věděly dřív než o svých vlastních.
Jednou se mi při výstupu z lodi zachytil skafandr na anténní soustavě. Nic jsem nehlásila, přesvědčená, že se z toho dostanu sama, ale to už u mě byla Parda s řezákem. Nějak jí došlo, co se děje, i když jsem neřekla ani slovo.
Odřízla kus kovu, který mě držel, strčila mě do přechodové komory a zasmála se. „Dusty, Dusty, co ty by sis beze mě počala.“
Probudí mě zvlášť silný výron plynu. V helmě se mi ozvěnou odráží vlastní dech, slyším Pardu šeptat. Omlouvá se. Říká, že je pořád moje přítelkyně.
Posílám ji někam a zase usínám.
* * *
Když pak konečně otevřu dveře přechodové komory – ještě víc vyčerpaná, hladová a naštvaná – zamířím k lodnímu skladu, který vypadá nepoškozený. Otevřu ho ručně. Mechaničtí pavouci uvnitř jsou v pořádku, stejně jako veliký balík s látkovou skořápkou ledové lodi.
I přes to, co Parda provedla, můžu ledovou loď postavit a uniknout na ní z Dotyku nebes. Mám tu všechno, co potřebuju, abych rozpustila led a naplnila obří látkovou skořepinu. Náraz přežily i jako paže dlouhé rakety na pevné palivo, které ledovou loď odpoutají od komety.
Má naděje ale umírá, když vidím splasklou sluneční plachtu; při nárazu ji propíchl jeden nosník. Pohladím stříbřitou tkaninu rukavicí. Plachta byla na našem úkolu to nejháklivější. I když bude všechno ostatní fungovat, bez ní se ledová loď nedostane zpátky k Zemi. Usadí se na dlouhé orbitě jako tahle kometa a já umřu úplně stejně, jako kdybych tady zůstala.
Zanadávám si a vezmu kotvicí pistoli, kterou se věci přitloukají k ledu. Dojdu do zničeného kokpitu a vystříhám z pásů Pardinu ztuhlou mrtvolu. Do hledí mě studí její zamrzlý svatouškovský pohled. Kotvicí pistolí jí přitluču ruce a nohy ke kometě, poslední kolík jí nastřelím do srdce. Doufám, že jejího ducha ta potupa raní. Doufám, že se smaží v pekle, když mě takhle zradila.
Po té námaze funím a nadávám si, že jsem na takovou blbost plýtvala časem a vzduchem, kterých mám tak málo. Snažím se rozhodnout, co dál. Ledovou loď postavit můžu, ale s tou budu jen nazdařbůh plout vesmírem, dokud mi nedojde jídlo. To raději umřu tady. Prostřelím si skafandr kotvicí pistolí a je to.
Když po ní ale bezmyšlenkovitě sahám, zjeví se Parda. Stojí na ledu bosa, bílá říza se jí třpytí v deštíku ledových krystalků, které jsem zvířila.
„Nazdar, Dusty,“ povídá a špulí krásné rty, jako by mě chtěla políbit na helmu.
Leknutím vyskočím několik desítek metrů vysoko. Nouzové trysky mě vrátí na povrch komety.
Přistanu vedle Pardiny prošpikované mrtvoly, bílý hábit má kropenatý černým prachem. Kopnu ji do nohy a cítím, jak zmrzlé maso praská.
„Nazdárek,“ opakuje Parda.
Otočím se, stojí přede mnou. Nasadí ten otravně spokojený úsměv jako vždycky, když ví něco, co já ne. I když je mi jasné, že je to náhrada, natáhnu se k ní. Má rukavice projde jejím tělem.
„Nejsi skutečná,“ říkám spíš sobě než jí.
„Asi stejně skutečná jako ty.“
Vzpomenu si, že podle Johnieho pomohla náhrada Pardě zničit loď, a zakleju. Volám ho rádiem a čekám několik dlouhých minut, mnohem déle, než světlu trvá zpáteční cesta k Zemi. Ticho.
„Johnie už ti nic nepoví,“ promluví nakonec Parda, hnědá pokožka jí září na pozadí bílé řízy a kometárních mlh. „Nelíbilo se mi, co o mně říká, a tak jsme teď spolu samy.“
Civím na náhradu, a ta tolik připomíná skutečnou Pardu, že mám sto chutí ji obejmout za to, že je naživu, nebo ji praštit za to, co provedla. Firma postavila věrné kopie všech svých astronautů, aby umělá inteligence mohla náhrady vyzkoušet v různých misích. Parda si svoji náhradu nejspíš okopírovala a vzala s sebou.
Pokouším se znovu ovládnout komunikační modul svého skafandru, který mi na hledí promítá její hologram, ale nedostanu se k němu. Náhrada si očividně nepřeje, aby se mnou mluvil ještě někdo další, takže mi nezbývá než poslouchat ji.
„Copak to děláš, Dusty?“ ptá se Parda při pohledu na černý led a trosky naší lodi.
Pevně svírám kotvicí pistoli. Můžu se vším skoncovat. Vypadnout zkratkou. Jenže Pardina náhrada mi připomíná, jak strašně jsem na ni naštvaná. Ani ona, ani ty hledačské nesmysly mě o život nepřipraví.
Strčím pistoli do pouzdra a usměju se. „Stavím ledovou loď. Chceš mi pomoct?“
* * *
„Obdivuju tvoji vůli k životu,“ řekne Parda. V holografické projekci sedí na ledu a staví sněhuláka. „Nepřekvapilas mě. Tvůj osud je mezi hvězdami.“
Kašlu na ni a zapínám pavouky naštosované ve skladu. Vypadají jako obří hmyz a na stavbách jsou k nezaplacení, neuvěřitelně silní a přitom přesní.
Jednoho zkouším a Parda po mně mrští špinavou sněhovou kouli. Uhnu, protože instinkty ještě nepochopily, že Parda a všechno, co dělá, je jen holografická projekce v mé helmě. Už jsem projela diagnostiku a náhrada je hluboko zahrabaná ve všech systémech skafandru, jak jsem ostatně předpokládala. Dokud mě ale chce jen otravovat řečmi a obrazy, ne ničit životně důležité přístroje, nic se neděje.
Nechám pavouky vytáhnout ze skladu kotel, v jeho brázdě z černého povrchu Dotyku nebes srší plyn. Kotel, malý reaktor, usadím pár set metrů od trosek. Hned do komety zapíchne roury a začne rozpouštět led na stavbu lodi.
„Jaderná energie?“ podiví se Parda, když si kotel prohlédne. „To od tebe není moc zelené.“
Zasměju se. Náhrada dokonale napodobila Pardin ubohý smysl pro humor. „Ono tu není moc zeleně. Proto jsi taky zmrzlá jak mamut.“
Parda se podívá na svoji mrtvolu, stále přitlučenou k ledu. „Tohle sis mohla odpustit.“
„A ty jsi nemusela rozbít naši loď.“
„Ale já ji rozbila. Byl to můj, její osud. Neříkej, že jsi nic netušila. To jsi ani nepřemýšlela o tom, proč se z nás staly tak dobré kamarádky?“
Přikyvuju a zapomínám, že mluvím jen s inteligentním programem. Vidím, že si budu muset dát pozor – čím jsem utahanější, tím míň si uvědomuju, že nemluvím se skutečným člověkem.
Jenže náhrada má pravdu. Kvůli nenápadným drobnostem jsem Pardu dlouho podezřívala, že je Hledačka. Kvůli slůvkům a pohybům, kterých si všimne jen ten, kdo v té protitechnické víře vyrůstal. A jak byla až příliš přesvědčená o svém životním osudu.
Poznala jsem to, protože jsem taky vyrůstala jako Hledačka, i když ne moc poslušná. Pořád jsem četla tu ďábelskou science fiction a na bohabojnou protitechnickou holku jsem měla až moc ráda stíhačky a kosmické lodě.
Pochybnosti ohledně Pardy jsem si nechávala pro sebe, protože jsem si pamatovala problémy, které jsem ve vesmírném programu měla sama jako odpadlice od Hledačů. Když se o mém původu dozvěděli v NASA, vykopli mě, jako astronautka jsem se chytila jen u soukromých firem. Myslela jsem si, že Parda je na tom stejně, že utíká před svou minulostí. A taky jsme byly kamarádky. Nejlepší kamarádky.
Spletla jsem se.
„Co tu chceš?“ ptám se jí. „Naplnila jsi svůj osud. Zničila jsi pípák, takže kometa narazí do Země.“
Parda se hihňá. Leží na zádech a dělá v ledu sněhového andílka. „Třeba ti nevěřím. Třeba si myslím, že se ti nějak podaří odvrátit osud, za který jsem položila život.“
Náhrada buď nechápe moji situaci nebo lže. „Zabiješ mě?“
Parda na mě upře veliké nevinné oči. „Co tím chceš říct?“
„Chystáš se dotáhnout, co Parda začala? Jestli ano, tak do toho.“
Parda se tváří jako ztělesnění lásky. Její holografický obraz se ani nehne, zato můj skafandr začne promítat varovná hlášení. Chladiče přestaly pracovat. „To by mohlo být zajímavé,“ šeptá Parda. Polije mě horko. Už si představuju, jak teplota ve skafandru stoupá.
Vtom se ale chladicí čerpadla zase rozběhnou. Třesu se, ovšem závan chladného vzduchu na těle za to nemůže.
„Mohla bych tě zabít,“ potvrdí tiše Parda. „Snadno. Jenže já nejsem tamta Parda. Jen se, prosím, nemontuj do mého osudu.“
Mračím se a snažím se pochopit, jak může mít kopie osobnosti a vzpomínek mrtvého člověka vlastní osud. Nebo jen mluví o osudu skutečné Pardy? Ať tak či onak, zabručím, že se do něj montovat nebudu.
„Slibuješ?“ dožaduje se náhrada.
„Svatá pravda,“ ucedím přes zuby.
Když člověk lže počítačovému programu je na tom opravdu bledě.
* * *
Na ledové lodi pracuju tři dny v kuse bez jídla a skoro bez spánku. Piju recyklovanou vodu ze skafandru, až z ní už systém nedokáže dostat pachuť moči. Záložní zásoba vzduchu v přechodové komoře se stále tenčí, led pod nohama se nepřetržitě třese, protože energie slunce způsobuje na opačné straně Dotyku nebes silné výrony.
Ledová loď přesto rychle roste. Pavouci vyklidili nedaleko Tonatiuha rovnou plochu a rozbalují na ní prstenec, já sestavuju izolované potrubí, které povede vodu z kotle do pláště lodi.
Jaderný reaktor je jankovitý, jak se dalo čekat. Když napumpuje moc vody, trubky odletí, sprška hned zamrzne a znovu napojit potrubí je o to těžší. Všechno ale zvládám a zesílená tkanina pláště lodi se rychle plní.
Látka je vyrobená tak, aby naplněna vodou vytvořila toroid o průměru sto metrů. Bude tak připomínat rotující orbitální stanice ze staré science fiction. Uprostřed toru, za pět metrů mocnými ledovými stěnami, bude víc obytného prostoru než na všech kosmických lodích a orbitálních stanicích za celé minulé století dohromady. Obří loď dokáže na desítky let ubytovat přes sto lidí.
S nápadem na ledovou loď přišel už ve dvacátém století jaderný inženýr Anthony Zuppero. Moje firma jeho konstrukci vylepšila sítí z uhlíkových nanotrubiček nataženou mezi stěnami pro zpevnění prstence. Jakmile v pletivu zamrzne voda, budou stěny dost pevné, aby mohl prstenec rotovat a vytvářet umělou gravitaci. Silná vrstva leduje zároveň dokonalou ochranou proti všemu tomu ošklivému záření, které na nás ubohé človíčky vesmír posílá.
Ještě jednou se dívám na jiskrné koma kolem Dotyku nebes – pomalá rotace komety zase o kousek přiblížila hranici mezi světlem a stínem, která mlhu krájí napůl. Rychle se blížíme ke Slunci a ledová loď láká čím dál víc.
* * *
Čtvrtého dne zase usnu, v přechodové komoře mě přemůže vyčerpání. Hlad mi otupuje tělo, zato hlavou mi víří tisíce věcí, které musím udělat, aby ledová loď odstartovala. Z recyklovaného puchu ve skafandru se mi zvedá žaludek, ale na napuštění komory nemůžu plýtvat vzduchem.
„Spíš?“ ptá se Parda.
„Pokouším se.“ Sama nevím, jestli spím a zdá se mi o skutečné Pardě, nebo jsem vzhůru a zase mě otravuje její náhrada.
„Uvědomuješ si snad, že nešlo o tebe,“ říká Parda. „Myslím můj osud.“
„A to mě má utěšit? Zradila jsi mě. Všechny jsi zradila. Svatá pravda.“
Parda si mlčky sedne vedle mě, bílá říza jí povlává větru, který na Dotyku nebes nefouká. „Myslela jsem si, že to pochopíš.“
Vyhrknou mi slzy. Chci Pardu obejmout. Říct jí, že se nic neděje. Že jsem jí všechno odpustila.
Parda rošťácky povytáhne obočí, což zaživa dělala dost často. „Vzpomínáš na ten den na pláži? Jak k Johniemu zezadu připlaval žralok?“
Při té vzpomínce se musím usmát. Léta jsme byli s Johniem kamarádi, ale je to tak plakátový astronaut (ostré rysy, krátký ježek, svaly z posilovny), že mi občas leze na nervy. Tehdy na pláži ale jako chlapák totálně ztroskotal. Plavali jsme tak deset metrů od břehu, když kolem nás proplul malý žralok hnědý. Johnie v panické hrůze utekl z vody a my s Pardou se mohly potrhat smíchy.
Chtěla bych se vrátit do těch šťastných časů, beru Pardu za holografickou ruku a sním, že zase blbneme pod modrým floridským nebem.
„Svatá pravda,“ říká Parda. „Kdybych tě chtěla zabít, mohla jsem nechat skutečnou Pardu narazit do pípáku v plné rychlosti. Přesvědčila jsem ji, že by tak mohla minout cíl. Dovedeš si představit, jak těžké bylo narazit do komety a nezničit loď? Udělala jsem to, abys mohla přežít.“
Dívám se jí do očí a strašně moc jí chci věřit. Ale opravdu mi zachránila život náhrada, nebo to udělala skutečná Parda a tenhle program mi jen lže? Pravdu se už nedozvím.
Přechodovou komorou otřese další výron plynu z komety a hodí mě na dveře, až mi v helmě zapraští. Nadávám jako vzteklé děcko, chci se vrátit na Floridu, kde jsem věděla, kdo je můj přítel.
„Vždycky budu s tebou,“ šeptá do tmy Parda. „Navždy.“
* * *
Pátý den je už prstenec naplněný a zmrzlý. Připojím kotel k pytli na vodu – bude viset uprostřed toroidu jako veliký balon – a nechám pavouky namontovat tkané solární panely, aby napájely systémy lodi.
Stojím před zrcadlovou kůží toroidu a na odrazu hledám, jestli nemám poškozený skafandr, když vtom Parda promluví: „Všechno je marnost.“
„Co je marnost?“
„Pokoušet se popřít osud, který ti Bůh dal.“
Ohlédnu se po mrtvole skutečné Pardy a otřesu se hlady. Je mrtvá. Ale při pohledu na černou krajinu, zvláště na vzdálený kruh ledových prstů, které vytvořila tisíciletí opakovaného tání a zamrzání, si uvědomím, že pro ducha je tohle ideální svět. Strašidelná kometa.
„Co ty víš o mém osudu?“ ptám se jí.
„Tvým osudem je sahat po hvězdách.“
„To jsi už říkala. A hele, jsem tu.“
„Ne. Abys opravdu dosáhla hvězd, musíš na Dotyku nebes obletět slunce a pak zamířit dál, než se kdy člověk dostal.“ Zasměju se. „To bys chtěla? Zůstat se mnou na kometě? Vrátit se na Zemi a zničit hříšné? To by se ti líbilo, ne?“
„Moc ne,“ utrousí smutně Parda. „Ale skutečná Parda mi jednou řekla, že to je tvůj osud.“
Nejradši bych si odplivla. Parda byla přesvědčena, že jejím osudem je napálit tuhle kometu do Země, tak si pochopitelně myslela, že tím mým je cestovat s ní, mrtvá a zmrazená. „Jestli tomu věříš, proč jsi mi zachránila život?“
„Protože jsem nevěděla jistě, jestli Parda mluví pravdu. Možná se ve tvém osudu mýlila.“
„To asi brzo uvidíme.“ Nějak nevím, kam náhrada tenhle rozhovor vede.
„Přesně tak!“ říká náhrada a samým vzrušením tleská. „Tys to pochopila! Boží plán s tebou poznáme jen podle toho, jestli přežiješ!“
Už jí chci říct, ať sklapne, že mě teď nezachrání boží osud, ale moje vlastní práce. Než se ale stihnu dát do hádky, kontrolky skafandru mi oznámí, že čerpadla kotle se vypnula, nejspíš je zanesla ledová břečka. Jdu je opravit, ale špatně si načasuju přistání, zpomaleně se poroučím k zemi, až mi v helmě zaduní. Nadávám, otáčím se, pokouším se vstát.
Parda se objeví vedle mě. Drží mě. Utěšuje mě. Jako za těch dlouhých měsíců, kdy jsme byly na lodi samy. „Měla by ses vyspat. Něco sníst.“
Odstrkuju ji, jenže padám, protože moje ruka projde tím, co jsem měla za její tělo. Z vyčerpání a hladu jsem se zbláznila, ale je mi to jedno. Dopotácím se ke kotli, abych ještě uvolnila ucpanou rouru, než si půjdu odpočinout.
Na ovládacím panelu kotle vidím, že čerpadlo zastavila automatika. Ohnu se přes ně, odjistím rouru, ta mi vystřelí z rukavic a do skafandru mě udeří proud vody. Parda šťastně výská, protože mě výbuch v nízké gravitaci vystřelil vysoko a roztočil, téměř vyčerpané trysky skafandru mají co dělat, aby mě zastavily.
Po několika chabých pšoucích jim dojde palivo. „Omlouvám se, ale musím to vědět,“ říká tiše Parda, její obraz v mé helmě roní slzy a ty jí tančí kolem obličeje. „Teď se ukáže, jestli tě Bůh opravdu chce mít naživu, nebo jestli je tvým osudem zemřít.“
„Nech mě být!“ ječím a snažím se soustředit na vlastní záchranu. Parda se maličko ukloní a zmizí.
Spěšně zhodnotím situaci. Trysky sice mé stoupání zbrzdily, ale přesto ještě nabírám výšku. Dvě stě metrů. Čtyři sta. Povrch komety mizí v mlhách, které víří kolem mě. Když si nedám pozor, ztratím orientaci.
Přede mnou koma protíná ostrá linie slunečního žáru. Až vyletím ze stínu komety, budou mít chladiče skafandru co dělat, aby mě udržely naživu.
Jsem mrtvá. Umřu sama, budu se navěky vznášet v bílé mlze. „Je-li to tvá vůle, prosím, nech sestru Dusty žít,“ šeptá Parda. Souhlasně přikývnu, natáhnu se po kotvicí pistoli a nastavím ji na plný výkon. Vystřelím do vesmíru kolík, pak druhý, zbývají jen tři. Dva. Jeden.
Kolíky brzdí můj let, možná mě dokonce obrátily na cestu zpátky ke kometě. Jenže v mlze nemám jak poznat, jestli padám, nebo ještě stoupám. Odmrštím pistoli, abych nabrala poslední trošku hybnosti, a už jen odpočívám. Nic víc dělat nemůžu.
Parda se napřed nervózně zahihňá, až pak se zjeví, její hologram objímá můj skafandr. Pořád se modlí, prosí Boha, ať mě zachová, úplně jako její náhrada těsně před zničením lodi. Vznáším se v moři mléka mezi ledovými zrníčky a moje popletená hlava z nich zase dělá duchy.
Hodiny ve skafandru odměří dvacet minut, než mlha zřídne a já uvidím, jak se blíží špinavý povrch jádra komety. Bez trysek je to tvrdé přistání, kutálím se po ledu a jen se modlím, aby skafandr nepraskl.
Když zvednu hlavu – potlučená, ale živá – stojí přede mnou Parda. Usmívá se, shýbá se ke mně a líbá mě na helmu.
„Jsem ráda, žes to zvládla. A teď, sestro Dusty, známe pravdu. Bůh si přeje, abys žila.“
* * *
Prohlídnu kotel a dojde mi, co Parda udělala. Promítla mi na hledí falešný ovládací panel. Roura se neucpala a čerpadlo nezastavil automat. Když jsem povolila ventil, voda vybuchla.
Sice mi nezbývá moc vzduchu, ale odpočinek a jídlo potřebuju. Vsadím všechno na jednu kartu, vlezu do přetlakové komory a natlakuju ji. Odšroubuju si helmu, aby na mě Parda nemohla. Piju čerstvou vodu a cpu do sebe jeden balíček jídla za druhým, přičemž je mi úplně jedno, na jakou chuť si hraje. Nakonec se vyspím, nejlíp v životě.
Za deset hodin mě vzbudí elektronika komory. Nastrkám do skafandru zásobní pytlíky jídla i vody a našroubuju si helmu.
Parda čeká. „Nemáš moc času,“ pohání mě. „Zbývá ti dvanáct hodin vzduchu. Pospěš si.“
„Co budeš dělat ty? Pomáhat mi nebo škodit?“
„Jsem tvá kamarádka. A když už víme, že ti Bůh přisoudil život, udělám všechno, abych ti pomohla.“
Náhrada je stejný magor jako skutečná Parda. Už jí to chci říct, když zničehonic zmizí a vystřídá ji holografický diagram s podrobnými plány ledové lodi. Jsou ovšem upravené, vodní pytel uprostřed toroidu je na nich připojený ke kotli.
„I když odstartuješ,“ říká Parda, „bez sluneční plachty k Zemi nedoletíš. Ale když připojíš k nádrži na vodu kotel, tryskající pára tě zbrzdí. Podle mých výpočtů se dostaneme k Zemi dost blízko, aby z NASA vyslali záchrannou misi.“
Procházím Pardiny diagramy a čísla, zdá se, že všechno sedí. „To by mohlo fungovat.“
„Napadlo mě to, když tě kotel vystřelil z komety,“ zubí se uličnicky Parda.
Náhrada si se mnou hraje, protože přesně po těchhle slovech jí nemůžu věřit. Její plán ale vypadá dobře. A jestli dospěla k přesvědčení, že je mým osudem z Dotyku nebes uniknout, snad mi nebude házet klacky pod nohy. „Dáš mi slovo, že mi s tím plánem pomůžeš?“ ptám se. Vzpomenu si totiž, jak ze mě náhrada vymohla slib, že se nebudu montovat do šeredného osudu, pro který umřela skutečná Parda.
„Co na tom záleží?“ odpoví mi otázkou. „Bránit ti není můj osud, ne?“
„Ne, není.“ Otevírám přechodovou komoru a vracím se do práce.
* * *
Parda vidí sebe samu jako pravou věřící. Napadá mě, jestli by si náhrada neměla naopak přiznat šílenství.
Náhrady jsou přece určené jen do simulací, ne do skutečného života. Ať je používá NASA, soukromá kosmická společnost nebo právě založená hi tech firma, všichni náhrady prohánějí jednou simulací za druhou a je to nijak neopotřebuje. Ale skutečný život… kdo ví, co ten s nimi udělá.
I kdyby naše myšlenky, vzpomínky a osobnost napodobovala sebevěrněji, náhrada není totéž co originál.
Po Pardě její náhrada zdědila lásku ke mně, kterou projevovala až do své zrady. Pardě se ovšem podařilo před firmou utajit své skutečné vzpomínky a víru v mučednictví, jinak by ji nenechali létat do vesmíru. Takže když Parda pořizovala tuhle náhradu, vytvořila jen nepřesnou kopii. A když ji upravila, aby sloužila jejím zájmům, posunula program ještě dál od toho, čím kdysi sama bývala.
Téhle verzi Pardy nemůžu věřit o nic víc, než jsem mohla věřit skutečné Pardě.
Ale taky nechci umřít sama. A jinou Pardu teď nemám.
* * *
Spolu s pavouky do ledové lodi montujeme hlavní přechodovou komoru a stěhujeme dovnitř těžké přístroje. Podle původního plánu mise jsme s Pardou měly malými raketami zvednout ledovou loď nad kometu, připojit k ní Tonatiuha, zapnout její systémy a s pomocí sluneční plachty ji navést na oběžnou dráhu Země.
To poslední je vyloučeno. Ale jestli vyjde Pardin plán, třeba to nebude vadit.
Loď je napojená na kotel, a tak mám dost energie pro všechny její systémy, dokud ji neodpojím od kotev. Zasouvám do ní poslední hadici a nechávám kotel jak pumpovat vodu, tak vyhřívat interiér lodi. Až mi dojde vzduch ve skafandru, bude tam zima, ale aspoň tam budu moci přežít.
Naposledy prstem hladím splasklou sluneční plachtu. Na pavučinkové zrcadlo by byl krásný pohled, kdyby se skutečně roztáhlo přes plánované kilometry. Plachta je ale poškozená tak, že loď pohánět nemůže. Nařídím několika pavoukům, aby ji odtáhli. Ostatní na loď dál nakládají zásoby a připojují kotel k velikému žoku ledu zavěšenému uprostřed toroidu.
Když je atmosféra v lodi konečně k dýchání, zbývá mi ve skafandru vzduch sotva na hodinu. Projdu přechodovou komorou a stanu v rozměrné zahnuté chodbě. Prostor osvětlují tlumená světla. Po životě ve stísněných kajutách orbitálních stanic a mrňavých kosmických lodí nedovedou moje oči tolik prostoru pojmout.
„Měla bys tu být,“ říkám Pardě. „Tohle je první krok ke skutečnému průzkumu vesmíru.“
„Já tu jsem.“
Chci se hádat. Připomenout náhradě, že ne, že žena, jejíž je kopií, leží mrtvá na ledu a čeká, až ji výron plynu vymrští do slunce.
Místo toho raději odšroubuju helmu a zhluboka se nadechnu ledového vzduchu.
„Věděla jsem, že to dokážeš,“ povídá Parda a její hlas je z helmy slyšet jen jako šepot. „Myslíš, že nás stihnou zachránit?“
„Snad. Jestli ne, přijmu ten osud mezi hvězdami, o kterém jsi mluvila.“
Parda se šťastně zasměje.
Já taky, a snažím se, aby to vyznělo bezstarostně. Náhrada je dost chytrá, tak nechci, aby odhalila poslední část mého plánu. „Pardo, můžeš naposledy projet celý start krok za krokem?“ požádám ji. „Manévrovací rakety původně neměly zvednout celou loď i s kotlem. Nechceme, aby se něco zvrtlo.“
„Všechny možné výsledky jsem už analyzovala. Mám to snad udělat znovu?“
„Prosím.“
Náhrada div že nepřede štěstím, když se pustí do důkladného rozboru. Věnuje se něčemu jinému a já mám helmu ještě pod paží, mohu ji tedy pootočit tak, aby mi její kamery neviděly na ruce. Náhrada si tudíž nevšimne, jaký úkol zadávám pavoukům.
Většinu jich beru s sebou. Odpoutají ledovou loď a zachytí se na jejím plášti, až nás manévrovací rakety zvednou nad kometu. Pavoukům, které tady nechám, jsem ovšem svěřila jiný úkol. Mám sto chutí o svém plánu říct Pardě. Jenže už vím, že jí nesmím moc věřit.
Za minutu Parda hlásí, že podle jejích výpočtů jsme připraveny odstartovat, a ptá se: „Co uděláme?“
„Vyzkoušíme můj osud. Uvidíme, jestli Bůh pořád chce, abych žila.“
Parda se zahihňá jako holčička, když dostane dárek. Našroubuju si helmu a obejdu celý toroid, aby Parda viděla, jakou loď jsme postavily. Je ohromená, obdivuje každičký čtvereční metr interiéru.
„Odpustila jsi mi?“ ptá se. „Třeba bychom se mohly obě poddat osudu?“
„Třeba,“ odtuším, pavouci oddělí loď od ledu a rakety nás vykopnou do vesmíru.
* * *
Pět měsíců. Pět měsíců se ledová loď točí naslepo.
Parda je ze zdařeného odletu nejprve tak šťastná, že mě nechá mluvit s Johniem a všemi ostatními doma, aby věděli, že jsem naživu. A mohli chystat záchrannou misi. S pomocí pavouků také napevno připojím kotel k pytli zásobní vody uprostřed prstence. Když je z něj primitivní parní stroj, zbrzdím ledovou loď dost na to, aby k nám mohla doletět záchranná loď ze Země.
Pardě vydrží nadšení až do chvíle, kdy dorazí telemetrické údaje o změněné dráze Dotyku nebes. Johnie a ostatní na Zemi nic nechápou, tak musím přiznat, že jsem pavoukům, kteří zůstali na kometě, nařídila roztáhnout sluneční plachtu na deseti čtverečních kilometrech jejího povrchu. Jak se Dotyk nebes blížil periheliu, odrážela plachta tolik sluneční energie, že kometa chrlila mnohem méně plynu, než se předpokládalo. Její dráhu to ovlivnilo víc, než by dokázal pípák. Dotyk nebes už Zemi nikdy neohrozí.
Parda pochopitelně běsní. V záchvatu dosti bezbožného vzteku zničí komunikační systémy lodi i všechny senzory a týden se mnou nemluví. Já ale vím, že NASA je na cestě. Otázkou zůstává, jestli to ke mně stihne dřív, než mi dojde jídlo.
Cekám dlouho, sama a o hladu.
* * *
„Přišel tvůj den,“ hlásí Parda, když se probouzím. Jsem v kokpitu ledové lodi. Je tu chladno, nepodařilo se mi spustit všechny solární panely, ale dobře izolovaný skafandr mě hřeje. Protože mu dávno došel kyslík, nosím ho s pootevřenou helmou, abych mohla dýchat vzduch v lodi. Jinak se v něm ale cítím podobně jako na Dotyku nebes.
Parda mi navíc může dělat společnost. Abych nebyla nejosamělejší člověk ve Sluneční soustavě. Proto mi pokaždé připomene, že si mám dobít akumulátory, a když hlavní okruh skafandru nakonec klekl, obešla ho tak, abych dál viděla její holografickou projekci.
Po jejích slovech se pokusím posadit, ale spadnu zpátky na palubu. Jídlo mi došlo už před pár týdny. Jednou jsem se Pardy zeptala, jestli ze mě bude duch jako z ní, ale neodpověděla mi. Moje morbidní řeči nesnáší.
Ucucávám ze zásobníku vody ve skafandru a sleduju Pardu u řídicího pultu, hábit stejně jiskřivě bílý jako dřív. Když se dozvěděla, že jsem zkazila osud skutečné Pardy, mohla se vzteknout. Ale časem mi odpustila, jak to dovedou jen opravdoví přátelé.
„To jsi říkala i včera,“ hlesnu, „a taky nepřiletěli.“ Koukám z okýnka. Bez rádia a telemetrie mi nic jiného nezbývá. Parda se mi denně omlouvá, že systémy zničila, ale teď už s tím nic nenaděláme.
„Dnes už to bude,“ slibuje optimisticky. „Dneska pro tebe přiletí.“
Usměju se a vezmu ji za ruku. Pomilionté zapomínám, že to nejde. Obě známe orbitální mechaniku. Loď ze Země má jenom krátké okno, kdy k nám může dorazit. A to se brzy zavře.
Zase usnu a zdá se mi o jídle, o rýži a o pivu a o kuřeti a o koření a o koláčích, prostě o hostině, za jakou bych dala všechno na světě. Kdykoli se vzbudím, mele Parda o tom, co podnikneme, až nás zachrání. Má strach, že nás nenechají spolu. Že se mezi námi všechno změní. Než zase usnu, ujišťuju ji, že se nic změnit nemůže.
Naposledy se probírám, je ticho a ledová loď se maličko třese. Je to jen chvění, ale vím, že se něco děje.
„Co to je?“ ptám se. Několik displejů barevně bliká, ale na to, abych se posadila a podívala se zblízka, jsem moc slabá. „Pardo? Jsi tady?“
„Jsme kamarádky?“ ptá se tenoučkým hláskem. Poprvé za celou dobu mám dojem, že je náhrada nervózní. Že má strach.
„Vždycky budeme kamarádky.“
„Nelžeš?“ Stojí u řídicího pultu a žmoulá lem bílé řízy. S hrůzou hlídá dveře do kokpitu.
„Nelžu,“ říkám a už přede mnou stojí Johnie ještě s jedním astronautem. Volají na mě a sundávají mi helmu, Parda zmizí v záblesku světla. Johnie mi z tuby tlačí mezi rty proteinovou kaši. Lačněji polykám.
„Pardo!“ křičím a doufám, že mě ještě slyší. „Neboj se. Vždycky budeš moje kamarádka.“
Když člověk lže počítačovému programu je na tom opravdu bledě.
Poprvé vydáno v časopise Asimov ‚s SF v srpnu 2012
Přeložil Robert Tschorn
