„Vypadám jako něčí vnuk?“ zeptal se Daniel napůl zrcadla a napůl té ženy, která s ním v podstatě neměla nic společného – jen tu jedinou noc.
Zatvářila se nechápavě a přemýšlivě, obojí současně. „Každý je něčí vnuk, ne?“ Zívla a opřela se o loket. „Skoro každý,“ dodala. „Radši se obleč. Takhle po ránu to není ono.“
Napadlo ho, že by se mohl urazit, ale vlastně na to neměl náladu. Bylo šero, spíš tma, bylo brzo na zlobení a vůbec na všechno, a stejně si nemyslel, že vypadá špatně. Tak proč ho sakra v tom baru balila? Zaváhal, nebyl si jistý, jestli nebalil on ji. Smutek, tma, předvánoční výčitky, že se nebavím a nejásám… Možná jsme to chytili jako virus od svých počítačů, u nichž se choulíme za osamělých nocí. A teď jen čekáme, až nám nákaza poničí hardware. Je to jen otázka času.
„Jasně. Já mizím,“ řekl. A napadlo ho, že třeba čekala něco jiného.
„Já taky,“ ozvala se potichu. „Stejně už přetahuju.“
Nevěděl, o čem to mluví, ale byl rád, že od něj tak lehce a bezbolestně vyvanula.
* * *
Fialovej hnus, myslela si Martina, vstávat za tmy, vyrážet za tmy, bez snídaně, protože to by se mi do pěti minut udělalo šoufl, kafe do termosky, rohlík do tašky, nejradši by si nalila do kojenecké láhve krupicovou kaši a v autobuse ji cucala po hutných doušcích, jenže tu ostudu by babča nepřežila. Protože tyhle zájezdy, to je hlavně důchodcovské chlubení.
Fotky vnoučat a které to kam dotáhlo nebo dotáhne, naše Věruška má samé jedničky, Jituška je nejlepší v baletu, bude mít vystoupení na besídce, naše Růženka už hraje na klavír Pro Elišku, náš Bohoušek bude hokejista, jeho oddíl letos postoupil… A to se rozumí, že synové a dcery jsou bankéři a manažéři a diplomati a právníci, jezdí po světě a bydlí v luxusních hotelích.
Chudák babča. Vnučka Martina možná odmaturuje, možná ne, studovat do ciziny nepůjde, ovšem za babičku se nestydí, ne, babi, ani za ty stokrát přepočítané drobné. Akorát že by radši seděla na zadku a netrmácela se po nákupních zájezdech, nazvěme to pravým jménem, o to divadlo nebo prohlídku zámku po cestě vůbec nejde.
S nechutí se nacpala do sukně – ve všech vypadám tlustě a ke všemu to chce sedět opatrně a nepomačkat si ji, a zkuste si to v obyč autobuse, kde to smrdí naftou a sedadla spořivý majitel potáhl vikslajvantem. Svetr přidá další kila; začínám uvažovat o výhodách mentální anorexie. Až tenhle příšerný výlet skončí, to bude úleva! Zasmála se na sebe do zrcadla, ale zrcadlo se ošklíblo.
* * *
Pan Hanák při nastupování uklouzl a upadl, ani se moc nepraštil, měl tlustou čepici, ale stejně byl trošku mimo a paní Kubásková si dala pauzu od nadávání na ty spratky, co mají tu klouzačku na svědomí, a pomyslela na otřes mozku. Ovšem pan Hanák si předvánoční prolézání speciálně vybraných výprodejů nedá vzít, má šest vnoučat a nikdy mu nedojde, že o jeho dárky nestojí.
Paní Kubásková (ta s vnučkou Věruškou) pana Hanáka (dokonalý vnouček Bohoušek, vnučka Dášenka z Francouzského gymnázia, vnouček Patrik, nadaný tenista… a tak dál) usadila dozadu k oknu. Bez opěrek to bude nepohodlné, agentura slibovala lepší autobus, ale co člověk může chtít za ty peníze.
Paní Maňáková, které se zářivá rtěnka nehodí ke kníru, každému předvádí příruční taštičku s inzulínem a chlubí se, jak si musí píchat třikrát denně, jako by cukrovka byla nějaká zásluha… „Prý půjdeš na medicínu,“ obrátila se nečekaně na Martinu.
Jo, tam už na mě čekají. Martina vrhla vyčítavý pohled na babičku. „To záleží na známkách,“ řekla neutrálně.
„Náš Honzík půjde na práva,“ na to paní Maňáková. Jasně, a bude celej nalevo, až najde pod stromečkem pyžamo. Vždycky je tam pyžamo. Že by nějaká tajemná potřeba děti umravnit? Když se na noc pořádně oblečou, třeba je minou všelijaké ty erotické problémy…
„Naše Boženka je na Obchodní akademii.“
„Naše Pavlínka se chystá na farmacii.“
Další a další chlubivě hlasy. Ještě jsem do té rachotiny nevlezla, a už je mi zle, pomyslela si Martina, a vtom ho uviděla.
„Anča Hlávková!“ zajásala babička. „S tou je legrace, umí všechny písničky!“
Martina zvedla oči k nebi, skrytému v šedi váhavého svítání, při představě písní, kde se chodí na čekanou, zauvažovala, jestli Anča hodlá cestou secvičit chorál Bejvávalo, a zjistila, že ten kluk, který se klackuje za ní, se zatvářil podobně. Jo, a vypadal už plnoleté. Jako někdo, komu můžeš dát pusu, aniž by ti hrozil trest za pohlavní zneužití. Teda, kdyby si to dal líbit. Daniel. Tak ho představila paní Hlávková, můj vnuk Daniel, a už se hrnula do autobusu jako velká voda a přívalem řečí by málem smetla i průvodkyni z Agentury. Agentura se pochopitelně nějak jmenuje, ale babča si to nepamatuje. Nejspíš si to z těch důchodců nepamatuje nikdo. Snad si aspoň schovali do kredence doklad o zaplacení. Co když nás odvezou do hustého lesa a nechají nás tam jako přestárlé Jeníčky a Mařenky?
Divné nápady mám, pomyslela si. Fakt divné.
* * *
Za zadýchaným, oroseným a špinavým oknem ubíhal hustý les. Martina v existenci hustých lesů v srdci Čech nevěřila, ale stromy na ni nedbaly, vypínaly se k šedému nebi beze slunce a tlačily se do silnice, tísnily ji a strašily všechno, co po ní jelo. Autobus škytal a škrundal a škubal, cestujícím se kymácely hlavy, jen upadnout. Babička se dala do řeči s Ančou a Daniel se otočil na Martinu.
„Těšíš se?“
„To byl sarkasmus?“ přeptala se kysele.
Zazubil se. „Hezká, bez piercingu, a ještě umí cizí slova! Paráda.“
Zato zkušenosti s klukama nula, pomyslela si. „Jak tě k tomuhle donutili?“ řekla nahlas.
„Máma chce, abych babičku pohlídal. Veze s sebou celej důchod…“ Šeptal; Anča zřejmě nebyla úplně hluchá, i když tak halasila.
„Já bych celý svátky zrušila,“ vyhrkla upřímně.
„Boží hod ani slunovrat nezrušíš,“ ušklíbl se – a slušelo mu to. Proč nejsem trošku sexy, zazoufala si. Jo, osud. Ten si šlape po svém a nekouká napravo nalevo.
„Ani nechci. Jenom nesnáším nakupování, když člověk nemá za co.“
„Jasně, souhlas,“ přisvědčil a chvilku spolu v hlubokém souznění mlčeli.
Pak se les neochotně rozestoupil, a už tu byl zámek, první zastávka. Studené podlahy, průvan, řezavý hlas průvodkyně a kašel různého stupně ze všech stran, prostě kulturní dědictví, jenomže, přemítala Martina, kultura není zrovna to, co postrádáme nejvíc, nám by se hodil spíš jiný druh dědictví.
„Bezvadná postel,“ zašeptal jí Daniel, nic tím nemyslí, ujišťovala se, ale přitom si hrozně přála, aby s ní někdo flirtoval, protože osmnáctiletá, nezkušená je totálně out. A ta postel byla opravdu bezvadná, vysoko nastlaná, rozměrná, a určitě by zevnitř voněla, kdyby ji občas vyvětrali. Pan Chrást na ni koukal přímo chtivě, asi měl doma válendu z bazaru, tělesné pohodlí jako v klášteře. Nebo ve Spartě. Vychováváme z našich důchodců bojovníky.
Prohlídku máme za sebou, majitelka či správcová zamyká deset zámků, závor a řetězů, no co, proč si nepřivydělat mimo sezonu, a do autobusu, hleďme, pan Hlávka ještě spí, hlavu opřenou o sklo, bude tam mít proleženinu. Opřeninu.
Daniel naskakoval do autobusu málem za jízdy, řidič dělal, že mu zavře před nosem, ale pak otevřel a jen se zašklebil. Martina se mu nedivila, že se chudák baví po svém; jestli s takovým osazenstvem jezdí celý prosinec a možná i kus listopadu, to aby se zbláznil. Daniel strčil do kapsy mobil a dosedl. „Uf. Musel jsem se hlásit mámě.“
Vtom mu na rameno dopadla oprstenovaná ruka krásné, jen poněkud přezrálé průvodkyně. „Tohle mi musíš odevzdat, chlapče,“ pronesla hlasem tygřice. „Nečetl jsi pokyny? Žádné mobilní telefony.“
„Proč?“ podivil se.
„Protože ruší,“ odvětila rázně a hmátla po telefonu. Pak se sehnula a šeptala mu do ucha. Martina zaslechla něco o chudých, kteří na to nemají… Na mobily? U nás na dědině je mají i nezaměstnaní. Především nezaměstnaní. Když člověk nemusí do práce, má čas vymýšlet, kde by si přikradl. Měděné dráty z nedokončených rekreačních vilek, nějaký ten poklop od kanálu, dřevo z lesa…
„Jeníček a Mařenka,“ zamumlala. Když Daniel zamrkal, dodala: „Chtějí nás nechat někde v lese. Bez telefonů.“
Zasmál se. „Spíš si paní majitelka hojí mindráky.“
Proč mindráky, vždyť je krasavice a na důchodcích si vydělá na mejkap i plastiky. Asi vypadala nechápavě a Daniel dodal:
„Moc. Moc nad lidmi.“ Najednou jí připadal starší, mnohem starší než ona.
* * *
Sešlá barabizna restaurace uprostřed lesa. Oběd dtto, sešlý, tuhý, žluklý. Nepoživatelný. Babča zlobně syčí něco o rozmazlených spratcích, když Martina s Danielem odcházejí od talířů a jdou ven.
„Určitě jdou kouřit,“ poznamenala paní Hroudová, které příjmení (po posledním manželovi, který jaksi nevydržel) dokonale sedne. Důchodci udatně žvýkají.
„Je to horší než ve školní jídelně,“ svěřila se Martina.
„Krásná Karolína vybalila svačinu, něco z Mekáče,“ poznamenal Daniel a trhl bradou směrem k terase, kde za špinavým sklem sedí majitelka s řidičem. „Aby jim cholesterol cévy zanesl, hajzlíkům.“
„To je ošklivá kletba,“ zamračila se. „No, mně troška diety neuškodí.“
„Projdi se,“ vybídl ji.
Poslechla, beztak jí bylo zima, potřebovala se hýbat, ale bylo by jí trapné nahodit svoji nejlepší chůzi, protože chodit, rovně a ladně, to uměla. Nejspíš proto, že se to dneska od holky nežádá, leda by chtěla být miss nebo modelka, a na to musí mít metr osmdesát. Kde by se vzalo v naší rodině. My se držíme při zemi.
„Dobrý,“ ozval se za ní. „Jako proutek, i v tom kabátě. Klidně se můžeš ládovat hamburgrama s čokoládou.“ Dohonil ji a chytil kolem pasu. „Mám někde v tašce tatranku…“
„Do autobusu nás během Zastávky nepustí.“ Vydolovala z kapsy kabátu pokyny a pravidla, našla příslušný řádek.
„Porušují lidská práva,“ zamumlal.
„Normální lidi nemají lidská práva,“ namítla. „Ty mají jenom zločinci a příslušníci menšin.“ Kdyby něco takového vypustila z pusy doma, dostala by vynadáno. Ale Daniel přikývl.
* * *
Paní Maňáková nadělala kolem svého inzulínu divadýlko, třikrát střídala brýle a hlasitým šeptem si stěžovala na mládež, která nepomůže. Daniel se jí drze zeptal, kdo jí to dělá doma (a znělo to docela dvojsmyslně), dostal od babičky Anči symbolickou facku a už vážně dodal, že taková věc chce špetku cviku.
Krásná Karolína všechny odstrčila a ujala se toho úkolu – k blaženosti paní Maňákové, načež řezavým hlasem oznámila, že zbyly dva obědy, když nepočítáme to, co nedojedu tady mladí. Kdosi vysvětlil, že pan Hanák stále spí, jiný soudil, že šetří síly na nákupy. Zmatená paní Králíková se zvedla a ukázala na prázdné sedadlo vedle sebe. „Já… chtěla jsem sedět u okýnka,“ vyhrkla nakřáple, „on mě nechtěl pustit…“ Vyšlo najevo, že vedle ní seděl pan Chrást. Od zámku ho nikdo neviděl.
„Zdržel se u té postele,“ šeptl Daniel Martině. Seděli vedle sebe, babičky si chtěly povídat a paní Hlávková by si otáčením zablokovala krk. „Možná v ní teď sladce spí.“
Tiše vyprskla a honem se odvrátila k zamlženému oknu a začala si na něm dělat průhledný kroužek. Ve skle se mihl odraz paní Maňákové. Hlava se jí zvrátila dozadu, brada poklesla. Chrápání nebylo slyšet, motor hučel a důchodci se dohadovali, co se stalo panu Chrástovi.
Krásná Karolína se vrátila dopředu, jeli dál. Ke světlým nákupním zítřkům – i dneškům. Protože za lesem se rozkládá pláň a na ní stojí rozlehlá montovaná budova se střechou, jakou větší nadílka sněhu hravě promáčkne, ale to majitelům nevadí, protože mají vyděláno už za první měsíc.
Hyperdiskont, řekl Daniel a Martina kývla. Je vůbec možné, abych si s někým takhle rozuměla? Zastavili na hyperparkovišti a všichni se dychtivě vyrojili ven. Jejich loužička modrých a červených silonových bund se přede dveřmi jako vrata do stodoly vlila jako malý přítok do řeky natěšeného davu spotřebitelů.
Daniel chytil Martinu za ruku a vedl ji kolem ošklivého nádobí a kuchyňských spotřebičů, štosů ložního prádla v upadaných a potrhaných obalech, ušmudlaných ručníků, prádla vězeňských barev, prošlých potravin a obuvi, která nepadne žádné noze na světě, ani jí nepřišlo, že ji drží a že je to vlastně důvěrnost, připadala si jako zachraňovaný trosečník v oceánu upocené, křiklavé vánoční výzdoby, ne, hračky ne, těch je mi líto, musela bych tady někoho zabít, a Daniel – jako by ji slyšel – zahnul do sportovních potřeb.
Ulevilo se jí. Lyže, sáně, pekáče na klouzání, brusle, čepice, a Daniel se dává do řeči s otráveným prodavačem, probírají jakési pistole, co to má být?
„Mají tady paintballové hřiště, levnější variantu,“ culí se prodavač a Daniel chápavě kývá. „Snobárna. Jezdí sem úředníci, co se už vidí na vysokých postech. Holej zadek a ambice.“ Tihle zákazníci mu očividně leží v žaludku a Daniel mu přizvukuje.
„Docela bych si to zahrál,“ obrací zbraň v rukou, „ale ne v rámci týmbildingu, to je pakárna.“
Babička už má v košíku pyžamo, důkladné košilky a trička o tři čísla větší, psychologie prověřená věky bídy je zřejmá: co kdyby ty děti ještě vyrostly? Martina se k ní přidala a poradila jí s výběrem šamponů, sázka na jistotu. Neřekla, že už neroste a zaručeně z ní nic nebude, ani v tom největším tričku. Plány do budoucna? Přežít tenhle zájezd. Přežít hrůzy Vánoc. A zocelena prožitým utrpením vstoupit do nového roku, ještě horšího než minulý.
Daniel zarejdoval s vozíkem paní Hlávkové k nim. „Karolína chybí,“ oznámil.
„Však ona sem jezdí dvakrát týdně,“ řekla jeho babička. „Odpočívá, ne?“
„A viděly jste Hanáka?“ zeptal se Daniel.
Martinina babička se zachmuřila. „Ne… A tak se na to chystal!“
„Babi,“ ozval se Daniel, „co kdybych si koupil tu pistoli na paintball? Jsou fakt levný…“
Paní Hlávková se zatvářila trochu zaraženě. Jako by se pod jejím obličejem schovával ještě jeden a ten byl kdovíproč vystrašený. „No jo,“ broukla. „Určitě to dělá kravál, co?“
„Ani ne,“ řekl Daniel a odběhl. Pružně a elegantně, pomyslela si Martina. Atleticky. To je to slovo.
* * *
V autobuse chyběli pan Hanák a paní Maňáková. Karolína všem oznámila, že odjeli domů – panu Hanákovi nebylo dobře a paní Maňákové nějak nesedl oběd, sama jsem jim volala taxíka. Ale my jedeme dál, teď nás čeká Praha a kultura.
Čekala je ošuntělá ubytovna s pokoji pro osm lidí a záchodem na chodbě, ve čtvrti, kde převládaly posprejované ohrady a domy s vymlácenými okny, tu a tam se za bytelným plotem mihl sklad, který vypadal funkčně, a kolem štěkali psi. Špína a Smír, bída a zmar, ale důchodci jsou nezmaři a hrnou se na svačinu (prošlé bagety v celofánu; Daniel se s Martinou dělí o tatranku), pak obklopí automat na kávu a kapučíno a studují návod, půjčujíce si brýle, načež se hodí do gala (naftalínová paráda z hluboké skříně nebo umělina od pokleslejších vietnamských stánků) a nedočkavě stepují před autobusem, než se vynoří nevrlý řidič.
„Sss! Marti!“
Martina se otočila a vyjekla. Ne že by byla neoblečená, ale česala se a s vlasy z čela vypadala hrozně. „Něco pro tebe mám!“ Daniel vklouzl do předsíňky dámských sprch (Martina měla jako jediná potřebu hygieny, babča konstatovala, že ona se tedy v hovínkách nehrabala, tak co by se myla) a podal jí mrňavý balíček. Byla v něm úžasná tenoučká vestička, akorát k bokům, aby zakryla ty příšerné špeky, nenápadně stříbroleskle pruhovaná, vertikálně, to zeštíhluje, a hodí se i k té děsné modré halence.
„Ale to si nemůžu vzít!“ vyhrkla.
„Sluší ti to. Někdy se i v hyperdiskontu najdou hezký věci.“ Daniel ji přidržel v pase, oddálil od sebe, jako by si ji chtěl prohlédnout z dálky – a měl dost dlouhé ruce, to je pravda. Pak ji zase přitáhl k sobě a jemně ji líbí na tvář.
„Nedokážu ji už svlíknout,“ připustila. „Pak ti ji vrátím.“
„To se naštvu,“ řekl.
„Dobře. Ale až později, jo?“
Podíval se na ni, jako by teprve teď objevil, že umí mluvit. „To byl vtip?“
Pokrčila rameny. „Nejsem blondýnka, no.“
„A co to teda je za odstín, co máš na hlavě?“
Zamyslela se. „To je… divoká myš.“
Smáli se ještě v autobuse. Řidič nadával na pražský provoz a Martina zaznamenala další prázdná místa – dvojsedadlo o dvě řady vpředu.
„Lupínkovým se nechtělo,“ vysvětlila jí Anča Hlávková. „Karolína povídala, že tady poblíž mají nějaké příbuzné, tak asi šli k nim.“
A o nic nepřišli, myslela si Martina. Neměla ráda divadlo. Připadalo jí nucené, hlučné, amatérské a přehnané – a tohle představení uvedené složky obsahovalo s předponou nej– a Daniel s ní souhlasil. Babči kolem nich tleskaly, staříci spali a jejich chrápání podbarvovalo patetické dialogy na jevišti. O přestávce se vzbouřil pan Kotlář a dal si v bufetu pivo. Karolína na něj vletěla jako fúrie a ječela, ať si přečte pokyny. Pan Kotlář se vykrucoval, ale ono to tam fakt bylo, žádný alkohol kromě přípitku při večeři.
Zaraženě se vraceli do sálu, Karolína si ještě vzala Kotláře stranou a důtklivě k němu promlouvala, šofér stál za ní a zíval.
„Pan manžel se nudí,“ komentoval to Daniel.
„Manžel?“
„Jo. Tohle poznám.“ A zase na chvíli vypadal starší.
* * *
Na večeři v salonku podřadného podniku, kde se loupal strop a omítka padala na stoly tak rychle, že to personál nestihl uklízet, pan Kotlář nebyl. Karolína vysvětlila, že se dobrovolně zřekl další účasti. Pronesla krátkou řeč o škodlivosti alkoholu a zdravé životosprávě, která prodlužuje věk, staříci moudře pokyvovali a Martině už se zase dělalo zle, ne od žaludku, ale od duše. Babička jí zabavila přípitek – stejně to byl nejlevnější aperitiv, samý cukr a lep. Daniel si šel přiťuknout s Karolínou a chvilku s ní vykecával, Martině skoro připadalo, že ji balí. No, proč ne? Karolína je krásná, i když má na sobě trochu moc mejkapu, proč by ji nebalil. A manžel? Představila si, co by jí na to Daniel řekl: To je věc dohody, kamarádko.
Pak se Daniel vrátil k Anče, to znamená, že seděl vedle Martiny a bavil ji, a to maso jí už nepřipadalo tak šíleně překořeněné. Zato v noci se jí udělalo zle a záchod byl trvale obsazený, strašně to tam páchlo a všichni zvraceli, vyběhla na dvůr, ale někdo ji chytil za rameno a neurvale s ní škubl. „Nikam, slečinko! Tady budeš!“ Řidič alias manžel.
„Pusťte mě! Je mi zle… budu zvracet!“
„Počkáš ve frontě na hajzl!“ houkl. „Kdo ví, čím ses zfetovala!“
Tak ho pozvracela. Zbil ji, ale ne moc, asi jako táta, když se napil a potřeboval si vylít zlost, protože nenáviděl celý svět.
Kupodivu se jí po tom všem docela ulevilo, vlezla do sprchy, pak si vyčistila zuby a hezky do postele a spala až do rána, zatímco kolem ní sténaly důchodkyně a střídavě odbíhaly na záchod.
Babička ráno vypadala přepadle a vykládala, jak chtěla zavolat pohotovost, ale telefon v hale byl hluchý a Karolína měla zamčeno, ale určitě tam byla, a ne sama – a ne s manželem, protože ten seděl ve vrátnici a nikoho nepouštěl ven.
Ovšem důchodci jsou houževnatá cháska, po zlé noci se otřepali a odhodlaně vyrazili na nákupy. Autobus je dovezl k metru a Karolína měla kázání.
„Držet se ve skupinkách, jasně,“ zabrumlal za ní Daniel a Martina skoro vyskočila úlekem. Pak se zamračila. Musel to být on, v noci u Karolíny. Kdo jiný? Manžel hlídal, po personálu se slehla zem. Jo, a ještě po paní Hráškové. Možná proklouzla nějakým tajným východem a došla si na tu pohotovost. Teď leží ve špitále a vykládá doktorům o otravě jídlem. Hm, a proč tady teda ještě nejsou – hygienici nebo co?
Odtáhla se od Daniela. Koutkem oka zahlédla, jak se zatvářil. Smutně, snad i trošku nešťastně. Ale ne, to si jenom přála. Muži nestojí o nezkušené holky, protože ty jim neposkytnou patřičné služby. Jak psal pan Plzák v knize, kterou jí zakazovali (jinak by si ji nepřečetla) – manželství je jenom vzájemné poskytování služeb. Asi to platí i pro nelegální vztahy.
Drželi se ve skupince, Anča Hlávková, babička, Martina a Daniel. Ještě se k nim přidal pan Doležal, ale ten zapadl do první hospody a ujistil je, že trefí. Martina se zakoukala do výlohy s bižuterií – pro ni nedostupnou stejně jako pravé brilianty, a odtrhla se, až když Daniel vyjekl. Bylo to sprosté slovo, které neměla ani znát. Prosklenou stěnou kavárny bylo vidět, jak k panu Doležalovi přistoupil statnější a mladší muž, chytil ho, zvedl na nohy a zatřásl s ním. Šofér. Manžel. Spolumajitel. Pan Doležal se zdál křehký, jen se přelomit, a nechal sebou třást. Pak se nechal odvést, někam pryč.
„A my zbaběle prchneme,“ zašeptal Daniel. Podívala se na něj. Opravdu ho to rozhodilo. Nebo měl jenom vztek? V obchůdku se zlevněnými látkami se od nich odpojil, ale než vyšly, už na ně čekal venku, podle Martinina odhadu to mohlo trvat maximálně čtvrt hodinky, jenomže pak zjistila, že už je jedna. Když ženská prohlíží hadry, čas ubíhá rychleji. To je axiom. Nebo jak se tomu říká.
Babička se chystala po létech zase šít, už plánovala, jak promaže stařičkou Ladu a pustí se do toho, Anča Hlávková jí přizvukovala a jedním okem znepokojeně sledovala Daniela. Asi jí vrtá hlavou, kde byl.
Brouzdali městem pod cingrlátkovou výzdobou, Martině se líbily ty lesklé stěny jako z malinkých korálků, které zářily a třpytily se i za dne, ale až se setmí, promění se ve světelné vodopády a světlo bude prýštit ze všech okapů jako vytrvalý déšť a město v něm utone. Přišlo jí líto, že důležitý je obsah obchodů a cenovky na zboží, ne záclony třpytu, ale zdálo se, že nikdo kromě ní se nenechává okouzlit, všichni se ženou za nákupy. Stiženi horečkou.
V Kotvě na ně zahlíželi strážci v oblecích, kteří každému zrentgenují peněženku speciálním zařízením v kontaktních čočkách, a k chudým se pak chovají neurvale a snaží se je nějak vytěsnit. Martina se neměla s tou skvělou teorií komu svěřit, tak to vypleskla před Danielem a ten se zasmál. „Jsem rád, že se mnou zase mluvíš!“
„Žárlivost je ošklivá,“ řekla přemýšlivě. „Já jsem ošklivá. Karolína je krásná. Tak to prostě je.“
„Je to úplně jinak,“ zakroutil hlavou. „Věř mi.“
„A. co ti jako mám věřit?“
„Ničeho sis nevšimla?“ Ohlédl se. Obě babči slintaly nad nějakým nádobím, cenově zcela mimo jejich možnosti.
„Že je tenhle zájezd úplný peklo?“ Pokrčila rameny. „A cos čekal?“
Ucouvl, protože se na ně valil jeden ze strážců. „Pojďme odtud.“
„Nejdřív musíme babičky odtáhnout od cibuláku,“ řekla střízlivě.
Strážce mumlal něco o žebrácích a Daniel se tiše zasmál. „Za jeho plat bych určitě nedělal. Podívej, tu košili má od Vietnamců, a ještě se slevou.“
Najednou si všimla, že Daniel je oblečený jen zdánlivě jako ostatní výletníci z autobusu.
Kde oni měli lacinou směsovou látku, u něj vládla bavlna nebo len. Mrkla na Anču Hlávkovou. Ne, ta měla na sobě poctivou chudinskou umělinu.
Ty jsi někdo jiný, pomyslela si a odvrátila se, aby jí to nevyčetl z očí.
* * *
Karolína už čekala v autobuse. Oznámila jim, že se pan Doležal opil a odmítl se s nimi vrátit, a paní Koubkovou zatkli při krádeži v Bílé Labuti.
„Většinu z nás naštěstí nechytili,“ zamumlal Daniel, Martina se zasmála a dostala od Karolíny facku. Bolelo to, tu čelist jí už v noci pohmoždil řidič – hlídač. Karolína porušuje lidská práva. Je do ní Daniel zamilovaný? Babička se vnučky nezastane, myslí si, že Karolína má pravdu. A že bít lidi je v pořádku. Daniel se mračil.
„Ty!“ ukázal na něj řidič. „Ukaž tašku! Hajzle!“
Teď se k němu překvapeně obrátili oba, Daniel i krásná Karolína.
„Má pistoli,“ sdělil řidič přítomným. „To je nezákonné. Zavolám policii.“ Něco v něm uvnitř chrčelo, jako by potlačoval chraplavý řev zuřivosti.
Daniel skočil ke svému sedadlu, hmátl po tašce a vysypal ji, klekl si k té změti a vytáhl pistoli. „Tohle? To je na paintball. Koupil jsem to v tom diskontu.“
Řidič rozhrnul botou věci na podlaze. Nejpodezřelejší byl holicí strojek. Ten by popřípadě mohl posloužit k oholení protivníka. Statný muž se vypjal, ale nebyl vyšší než Daniel, jen širší – a starší. Plešatící. S pneumatikou kolem pasu a Karolínou na krku.
Takže – jedeme. Bez Hráškové, Doležala a Koubkové. Nějak nás ubývá.
* * *
Anča Hlávková se skutečně dala do zpěvu, i když trochu roztřeseně. Někteří se přidali, babička nutila Martinu, aby zpívala s nimi, ale jí to nešlo. Měla strach a v krku knedlík. Jsem blbá hysterka, nebo se děje fakt něco divného?
„Zmlkněte, dementi!“ zařval najednou řidič, zajel ke kraji a zastavil. Vyskočil, jako by ho něco píchlo do zadku, a rozběhl se uličkou mezi sedadly. Polekaní cestující mu uhýbali, krčili se, někdo – aha, popletená Králíková – brečel jako mimino. Řidič se vrhl k Anče, ta se krčila jako ostatní, ale Daniel mu stál v cestě.
„Vraťte se na místo,“ řekl mírně. Šofér se rozpřáhl pěstí, Daniel ráně uhnul, druhou nějak odrazil, nastavil předloktí, rozmáchl se levou rukou a srazil zešílevšího (co jiného?) řidiče na podlahu autobusu. Vzadu někdo vřískal. A vpředu někdo vystřelil.
Všichni se tam podívali. Karolína měla v ruce pistoli, velkou, černou a olezle kovovou. „A ven,“ promluvila hlasem, který zněl jako ta pistole. „Hezky poběžíte, a já se do vás budu trefovat, zajíčci!“
„Karolíno,“ hlesl Daniel. „Ty…“
„Ty taky,“ zasyčela na něj. „Možná jsi dobrej v posteli, ale nebudeš mi otloukat manžela!“
„Ty jsi cvok,“ dokončil řeč, chytil bundu a chystal se vyrazit ke dveřím.
„Kabáty zůstanou tady,“ přikázala Karolína a zamávala pistolí.
Daniel se bleskově sehnul, hmátl po té hračce na paintball a… nevystřelil, neměl nabito. Místo toho zbraní po Karolíně hodil. Dobrá trefa, dostala to do ramene, zavrávorala, ale neupadla, namířila a vystřelila na něj. Svezl se na kolena a koukal úplně nechápavě.
Myslel si, že mu nic neudělá, pomyslela si Martina. Postrčila babičku ke dveřím. Doufala, že jí ta strašná ženská nechá aspoň svetr. Pak kývla na pana Mládka, který vypadal celkem zdatně. „Pomozte mi s ním.“ Vzali Daniela pod rameny a táhli ho ven.
Kolem silnice ležel mokrý sníh, v lese ho bylo poskrovnu, ale Martinu zaskočila zima. Od včerejška se muselo hodně ochladit. Tohle nepřežijeme. Rozhodně ne všichni.
Instinkt jí velel dostat Daniela z dostřelu. Neměla ponětí, jak moc je zraněný a jestli to není smrtelné, ale zatím nebyl mrtvá váha, hýbal nohama a snažil se pomáhat. Nějak přelezli mělký příkop a postupovali do lesa. Zahřměl výstřel – fakt zahřměl. Pan Mládek se chytil za prsa a padl tváří do sněhu. A další, drobná bábinka s vlasy hodně nakrátko, která skoro nic nenakoupila.
„K zemi!“ zachrčel Daniel. Asi byl na vojně – a ještě to nestačil zapomenout. Někteří poslechli. Některým to přišlo nepochopitelné, absurdní, nebo prostě byli pomalí. Pár jich padlo a dva nebo tři se nehýbali ani nekřičeli.
Karolína střílela a vykřikovala vulgární nadávky, tak sprosté, že jim Martina opravdu nerozuměla. Potom střelba zmlkla; došly náboje. Uslyšeli zakašlat motor autobusu. Kašel, chrchlání, chrapot, a konečně ten správný řev. Autobus odjel.
Martina se zvedla, zběžně se oprášila a šla se podívat, kolik mají mrtvých. Nějak jí to ještě nedocházelo. Za chvilku budu v šoku, myslela si. Pan Mládek měl udivený pohled a na hrdle žádný tep. Ta drobná babča totéž. A tři další. Než to obešla, umlkla i paní v hnědém svetru, který s tmavě červenou krví na břiše vypadal ještě odpudivěji než předtím.
Daniel se zvedl. Byl trochu do zelena, ale to byli všichni. „Jen mě to škráblo po žebrech,“ odpověděl Martině na tázavý pohled. „Bolí to, nic horšího.“ Zvýšil hlas. „Vrátíme se na silnici a půjdeme směrem k domovu. Teď zvedneme raněné. Kdo má dost síly, ke mně.“
Ovázali si krvácející rány kapesníky a šátky, vyškrábali se na silnici a šli. Jednu paní nesli na nosítkách z větví. Nevypadala dobře, pusa jí modrala. Průstřel plic, přemítala Martina a litovala, že už není na té medicíně, aby věděla, co s tím. Nosiči se vystřídali, přihlásila se do další dvojice. Pochodovali, někdo naříkal, paní Králíková nechápala, co se děje.
Silnice zatáčela ostře doprava, čert ví proč, žádná překážka tu nebyla, jen les. Už byli v zatáčce, když se proti nim vyřítil autobus. Martina zahlédla za volantem známý obličej šoféra, pašerácký rozchechtaný. Uskočila s nosítky, jenže druhý nosič nebyl tak hbitý, autobus ho srazil a s ním pár dalších.
Martinu náraz autobusu do nosítek odstrčil do příkopu. Najednou seděla na sněhu a nevěděla, kde je a proč. Trvalo to asi pět vteřin, pak si vzpomněla. Na silnici leželo něco strašného a krvavého, okamžitě se jí udělalo zle.
„Tak po silnici to nepůjde,“ řekl tiše Daniel.
Babička Martinu zvedla a na pár vratkých kroků ji podepřela. Drželi se vedle silnice. Namáhali se až dost, ale i tak jim začínalo být hrozně zima. Přituhuje, říkala si Martina pořád dokola. Chvílemi se jí okolí ztrácelo, mlžilo a rozmazávalo. Otřes mozku, jasně. Neupadnout. Nezakopnout.
„To je ta restaurace,“ ozval se zepředu Daniel.
* * *
Budova byla opuštěná a plná pavučin – to ovšem zjistili, až když Daniel loktem vyrazil tabuli skla na terase, zbytky odlámal a všechny je protáhl dovnitř. Kde se tady vzaly pavučiny? Telefon nefungoval. Všude prach, souvislá vrstva, jako by tady včera vůbec nebyli.
„Já to nepoznávám,“ zašeptala paní Hroudová tak tence, jak byla tlustá.
„Tady je!“ zajásala paní Králíková a hrnula se k pultu, kde jim včera vydávali jídlo. Nemotorně se sehnula a zvedla náušnici s modrým kamínkem. „Už jsem myslela, že ji nenajdu!“ Vypadala šťastně.
Daniel přelezl pult a zkoumal kuchyň. „Tady se nevařilo nejmíň tři měsíce.“
Martina koukla na stopy po jeho rukou a kolenou v prachu. Byly jediné. Toho pultu se hodně dlouho nikdo nedotkl. „Musíme zatopit,“ řekla věcně a potlačila zachvění. Otřes mozku se nějak vstřebal, myslelo jí to normálně. Nebo by správně měla šílet a ječet? „Najít deky nebo nějaké oblečení…“
Kývl a otevřel dveře za dvojitým sporákem. Vykročili chodbou. Pavučiny, prach… a vzdálený štěkot. Ne, teď už blízký štěkot. Na konci chodby se něco mihlo. Martina si ani nestačila nic pomyslet. Vrhly se na ně bestie baskervillské, až na to, že tyhle nesvětélkovaly. Jeden ze psů Martinu povalil, měl větší váhu, tak osmdesát kilo, stál nad ní, slintal a šklebil se. Najednou se ozval tupý zvuk, z jakého se vám udělá na omdlení, psí obličej zmizel. Daniel se rozmachoval kusem dřeva a psi s vytím utíkali, ale ne zpátky. Hnali se do jídelny.
Štěkot, řev, zoufalý křik, hluk padajícího nábytku, ostrý třesk plastových židlí, rozbíjených v pádu – asi už toho měly dost za sebou.
„Zůstaň tady!“ houkl Daniel na Martinu. Neposlechla, zrovna jako ty holky ve filmových hororech, běžela za ním, v kuchyni si vylezla na sporák a chytila obrovskou pánev, která visela na zdi nad ním. Neodvážila se dolů, i když si nadávala do zbabělců, protože Daniel mlátil psí útočníky urvaným kusem pultu a snažil se je odehnat od krvácejících důchodců. Paní Králíková pištěla, jako by ji napadla myš, a ne metrákový pes, kdosi ze starých pánů se oháněl židlí – a hele, teď zasáhl, pes kvičí prasečím hláskem, učte se cizí řeči, zvířátka! Někdo se válí na podlaze v louži krve. Anča Hlávková se krčí v koutě a třeští oči na štěkající potvoru, před sebou svoji prehistorickou kabelku, jo, ta bude těžká, do něj, Ančo!
Zahlédla babičku, jak stojí na stole a kope psa do čenichu, pes řve, to není štěkot, tohle nejsou psi, ale převtělení vrazi, pes skáče a babičku poráží… Vystartovala, pult pro ni najednou nebyl žádná překážka, pánev nic nevážila, a bum! Teď máš otřes mozku ty, vrahu chlupatá!
Daniel padá, v tom pádu je jasně vidět, jak má na boku zakrvácený svetr, a pes už se na něj vrhá, zuby jako nože, čelisti rudé, a najednou výstřel! Pes Daniela dočista zavalil, zaškubal se a znehybněl. Z chlupaté hromady se prodírá ruka, další výstřel, druhý pes se svíjí na podlaze. Najednou je jasné, že psiska jsou jen čtyři a jedna z hlídacích bestií se ještě motá po ráně pánví.
„Kdes to vzal?“ sykla Martina na Daniela.
„V botě,“ řekl nevinně.
„Mohl jsi Karolínu zastřelit!“ Uvědomila si, že by jí to připadalo přiměřené. Přiměřená obrana, jasně.
„Byl jsem… trošku v šoku. Nestihl bych to,“ vysvětlil. Asi mluvil pravdu. Není superman, kdeže. „Uhni.“ Jakoby mimochodem, dočista chladnokrevně zastřelil psa, který se motal pod stolem. Čtvrtý utekl. Pak se Daniel nemotorně zvedl a šel zavřít ty nešťastné dveře. Martina se rozhlédla. Kolik nás ubylo?
Přežili všichni, ale někteří dost krvácejí. Nebyly včera na těch stolech ubrusy? Zašlé, oprané, ale přece jen ubrusy? Rozhlédla se. Ano, tady jsou. Skříně ve zdi a v nich budou…
„Danieli?“
Obrátil se k ní, podíval se a ztichl. Ztichli všichni. Někteří možná i na chvíli přestali krvácet.
Martina vytáhla ze skříně ubrusy, čisté, trochu zatuchlé, ale o infekci se teď starat nebudeme. Jenom pozor, pozor, nezavadit o to tělo.
„Ta slečna stála za pultem,“ ozvala se paní Králíková. „Dala mi málo brambor.“ Očividně jí přišlo správné, že dotyčnou někdo strčil do skříně k ubrusům a nechal jí na krku ošklivé fialové stopy.
„To je šílený,“ hlesl Daniel.
„Musíme obvázat raněné,“ řekla Martina a utrhla pruh z prvního ubrusu. Daly se dobře trhat, byly vetché.
„Ta holka je mrtvá nejmíň tři dny,“ pokračoval Daniel a Martina si zakázala ho poslouchat.
Venku zahučel motor. Autobus to nebyl; tohle znělo jako něco menšího. Ano, dodávka, zahlédla ji oknem. Nebo mikrobus. Vystoupil jejich známý řidič, zamířil k restauraci, odemkl si klíčem. „A hele, zlodějíčci,“ pravil pobaveně. „Tak honem ven a nastupte si!“
Několik lidí se váhavě pohnulo ke dveřím. Muž se postavil mezi veřeje a napřáhl ruce. „Pomalu. Nechci ty zakrvácené. Ušpinili by mi potahy.“
Anča Hlávková sevřela kabelku, vrhla provinilý pohled na Daniela a vykročila. A byla puštěna ven, Martina oknem viděla, jak jde k dodávce, viděla ruku, která jí otevřela zadní dveře. Za ní se hrnula paní Hroudová, také netknutá, a pán, který se tak zdatně oháněl židlí. Potom pan Hruška, toho znala z brigády v obchodu, bydlel na samotě a jezdil do vesnice na kole. A paní Mrzinová, která se cestou chlubila endoprotézou v koleně a zážitky při operaci. Babička rázně chytila Martinu za ruku a táhla ji za sebou.
„Tu ne,“ zamračil se šofér. „Je celá od krve.“
Měl pravdu, umazala se, když obvazovala ostatní. Poslušně couvla. Daniel muže provrtával pohledem, ale ten dělal, že ho nevidí.
„Zavolám pomoc,“ šeptla Martině babička a protáhla se kolem chlapíka ven, rozklepala se zimou a pospíšila k autu. Zase ta otevírající ruka, jíž jako by chybělo tělo.
„Ještě Lojzička,“ ozvala se paní s ovázaným předloktím a postrčila kamarádku dopředu. „A tahle dáma,“ ukázal nenápadný stařík na paní Králíkovou. Ta se zmateně usmála.
„Vážně? Já taky?“
Řidič dodávky přikývl. „Vy taky, šup, ať už se pohnem.“
Martina si podezíravě změřila staříkův obvaz na stehně. Prosakoval. To byl fakt ošklivý kousanec, snad ti hlídači nemají vzteklinu…
Dveře se zabouchly, zarachotil zámek. Zbytečné, však jsme se sem nějak dostat museli, pomyslela si. Podívala se na zamlklé důchodce. Šest, sedm. Plus Daniel a já. Babička zavolá pomoc… Pokud ovšem někam dojede.
Vyrazila na terasu a zahlédla v zadním okně dodávky rozšklebený obličej. Karolína.
„Tohle…“
„Nevypadá dobře,“ dokončil Daniel a zezadu jí položil ruce na ramena. „Poběžím pro pomoc. Zůstaň tady a hlídej je.“ Ohlédl se na staříky, kteří si posedali na plastové židle a přitáhli si je co nejblíž k sobě – asi jim to dávalo jakýsi pocit bezpečí.
„Chci s tebou! Děsně se bojím!“ zanaříkala potichounku, aby ji nikdo jiný neslyšel.
„Já se taky děsně bojím,“ přiznal bez okolků. „Čekal jsem… no, podvod, zlodějnu, křivárnu, ale tohle…“
„Co jsi zač?“ zeptala se unaveně. Skoro na tom nezáleželo. „Policajt?“
Přikývl. Přikývla také. Však ji několikrát napadlo, že mu bude víc než osmnáct.
„A bojím se taky o tebe,“ dodal, sehnul se a dal jí pusu, ale pořádnou, takovou ještě nedostala.
Za nimi se někdo tence zachichotal. Paní Hradilová. Hádala se v tom diskontu s babičkou o jediné menší číslo odporně zeleného trička a nakonec tu jedůvku vyhádala. Nemohla moc chodit; Karolína ji zasáhla do lýtka, i když jen mělce, a ruku jí pokousal pes, ale i tak se bavila.
Daniel se protáhl dírou po rozbitém skle a vykročil po silnici. Za parkovištěm zahnul do lesa.
„Vždyť pro nás přijedou,“ mínila paní Hradilová. „Odvezli tolik lidí… Někdo z nich určitě nezapomene.“
„Na to bych nespoléhala,“ řekla Martina.
***
Neutíkalo to a byla čím dál větší zima, tady uvnitř sice ne na zmrznutí, ale na zápal plic ano. Zabalili se do ubrusů a choulili se k sobě, pach vlastní krve a potu už nevnímali. Pan Mrázek pořád krvácel a začínal ztěžka dýchat. Už byla tma a Martina si představovala, jak modrá.
Napůl viděla, napůl cítila, jak si tiskne pěsti na hrudní kost. Infarkt, napadlo ji. Může ho dostat prostě jen proto, že má v oběhu málo krve…
Zapomínala na hlad, žízeň necítila vůbec, všechno přehlušil chlad a strach.
Podle hodinek paní Hradilové byla půlnoc, když na terase cosi zašramotilo. Už si pro nás jdou, pomyslela si Martina malátně. Z posledních sil se zvedla a vrávoravě vykročila, jako by chtěla tu zbývající hrstku staříků chránit. Otevřela dveře na terasu, zavanulo odtud zimou – ještě větší zimou než uvnitř; přece jen to kapku zadýchali, jako ten vůl a oslík.
Vetřelec se plížil terasou. Zoufale hledala nějakou zbraň, ale už byl u ní. Objal ji.
„Danieli…“ Rozbrečela se, protože byl cítit stejně jako její ranění, potem, krví a námahou. „Proč ses vrátil?“
„Protože jsem nikam nedošel. Chodil jsem v kruhu, chápeš?“ Začichal. „Ta mrtvola děsně smrdí.“
„Ani mi to nepřišlo, my smrdíme taky,“ pravila bezelstně.
Uchechtl se. „Narazil jsem na nějakou polosamotu. Taková dědina z roztroušených chalup. Byla tam telefonní budka, ale nemám ponětí, kam jsem se dovolal. Než mi došel kredit na kartě.“
„S někým jsi mluvil?“
„Jo. Meziměsto nešlo. Na budce viselo nějaké číslo… Nevím, jestli jsem ho přečetl správně, svítila tam jediná lampa, taková bludička… Baráky byly opuštěné, v oknech tma…“
Sedli si na stůl, stulili se k sobě a zachumlali se do ubrusu.
„Proč jste nikoho nepřivedl?“ ozvala se hašteřivě paní Hradilová.
„Protože je tady kolem pusto. Liduprázdno,“ řekl Daniel. Ani se nenaštval. „Mluvil jsem s nějakou ženskou. Zřejmě ji to přišlo jako fór, smála se, snad byla trošinku nalitá…“ Jeho hlas se pomalu vytratil.
„Tohle není vtip, mladíku,“ pravila paní Hradilová přísně.
„Ne, to není,“ souhlasil s ní. S někým souhlasit, to mu šlo dobře.
Někdo nás zaklel, pomyslela si Martina. Cítila, že Daniel usíná únavou. Zívla. Možná už se neprobudíme, ale zmrznutí aspoň nebolí.
***
Probudila se bolestí hlavy; krk jí ztuhl v nepřirozené poloze a z týla ji bodaly jehly až do čela a do očí. Kromě toho se jí už zase dělalo špatně, žaludek se kolébal jako loď na neklidném moři a okolí se pomalu otáčelo. Něco cítila. Plyn, napadlo ji, ty sporáky v kuchyni…
Opatrně odstrčila Daniela, něco zabrumlal a nešikovně se složil na stůl. Ťapala kolem ostrůvku židlí se schoulenými důchodci ke kuchyni. Už slyšela syčení. Nebo si to jen představovala? Ale vzduch houstl a nedal se dýchat. Zemní plyn není jedovatý, ale blbě se vám z něj udělá a k dýchání rozhodně není. Kromě toho… vybuchuje!
Vrhla se ke sporákům, snažila se nahmatat ovladače a zavřít je – ale dost možná je otevírala ještě víc. Dnešní člověk není zvyklý fungovat ve tmě.
„Uděláme světlo,“ promluvil tichý, známý hlas vedle ní. Z toho hlasu se jí zježily všechny chloupky na těle.
Škrtne sirkou. Nebo cvakne zapalovačem. Výbuch, a je po mně. Úplně se rozklepala novou, ještě neokoukanou hrůzou. Jenže… zabije to i jeho!
Ne, neškrtne a necvakne, dokud nebude mimo ohrožení, ve dveřích.
Zaječela jako siréna: „Veéén! Honeéém! Na terasu!“ Vedle se něco pohnulo, kdosi se malátně rozkřičel, zařinčelo sklo – derou se ven, správně. „Danieli! Vypadni!“ ječela dál.
„Hrdinka,“ komentoval hlas ve tmě její výkon. Ucítila závan, jak otevřel dveře. Skočila, ruce s prsty zahnutými jako drápky, zaťala mu je do masa, nechala se vléct.
Cvak. Zapalovač. Ohlušil ji výbuch, někam ji to hodilo. Přistála na měkkém – no, relativně. Na záškodníkovi. Hekl, ale hbitě ji odstrčil a hnal se chodbou, hrnula se po čtyřech za ním, po dvou jí to nešlo. Za ní něco hučelo. Dveře budou na třísky… Lezla. Pak si vzpomněla, jak se chodí. Běžela, psi ji neděsili, vlastně zbyl už jen jeden… Na dvůr. Venku vzduch voněl lesem a mrazem, chvíli dýchala, konečně se jí trochu pročistila hlava a začala myslet.
Řidič sabotér je v tahu, beztak bych ho nepřeprala a pouta si člověk na vánoční nákupní výlet nebere. Leda snad Daniel, ale… Kde je? Kde jsou? Povedlo se jim utéct?
Obešla křídlo budovy po zamrzlé hlíně zahrady, prodrala se jehličnatým živým plotem, a už je tu terasa, celá, i když s rozbitými okny, a na ní v kalném předjitřním šeru pár lidí. Zčistajasna se rozbrečela.
„Martino!“ zavolal Daniel a už běžel k ní, boty mu skřípaly ve střepech, nemotorně se kolébal, určitě ho bolela ta rána v boku. Ale objal ji pevně a jakoby definitivně.
„Všechny nás zachránila,“ zamumlala paní Hradilová. Táhlo to od ní zvratky. Jasně, otrava zemním plynem.
„Zůstal tam Mrázek,“ zašeptal tlustý pán, jehož jméno si nepamatovala. Přišel o čepici a bílé vlasy mu ve tmě zářily. „Nevím, jestli byl ještě naživu.“
Martina těžce vzdychla a přikrčila se. Na terase to profukovalo. „Ten chlap zdrhnul,“ řekla. „Neviděla jsem ho.“
„Zase náš řidič?“ zeptal se Daniel.
„Asi jo.“ Přitiskla se k němu. „Tady já teda nezůstanu. Jdeme dál?“
***
Plahočili se po silnici, zabalení do ubrusů, které přežily jen s mírným očouzením, takže teď jejich skupinka ke všemu páchla kouřem a spáleninou. Byli ve střehu – tedy aspoň ti, kdo si uvědomovali situaci. Při zahučení motoru hup do lesa! Daniel to zopakoval nejméně pětkrát, než vyrazili, a co chvíli to říkal znovu, až pan Roubal, relativně mladý, ovšem v invalidním pro obezitu už od padesáti (jak zjistila babička hned zkraje výletu), podrážděně vrčel. Martina mu vysvětlila, že to je upevňování podmíněného reflexu a že to Daniel nedělá kvůli němu, ale kvůli zapomnětlivým staříkům. Ani nevěděla, proč ho utěšuje. Za obezitu si mohl sám; viděla ho dvakrát jíst a nebyl to hezký pohled. Jeho stolování nemělo ani eleganci prasátka u žlabu. Aspoň jí prasátka připadala půvabnější.
„Vždycky se na tu silnici musíme zase vrátit,“ řekl jí Daniel šeptem. „Ta se snad nestáčí do kruhu.“
„Ouroboros,“ špitla. „Nebo Moebiova páska. Pořád mě napadají takové věci.“
Došli k benzínové pumpě. Cestou tam ji Martina nepostřehla, ale na tom by nebylo nic divného. Víc vadilo, že stojany obrůstalo nějaké popínavé houští. Možná na něm zjara vyraší růžičky. Nikde ani noha, nikde ani světýlko, telefon na stěně hluchý. Roubal si sedl rovnou na beton. To není dobře. Radši zmrznout vleže, ať se jim vejdem do těch šuplíků v márnici… Byli zticha, nikdo neměl co říct.
To auto se prostě objevilo, snad ani nepřijelo. Najednou stálo u stojanu, šedé jako dnešní ráno, ojíněná skla neprůhledná. Daniel se k němu obezřetně přiblížil s pistolí v ruce. Byla to opravdu malá pistole a Martina si vzpomněla, jak jí brácha říkal, že s tak krátkou hlavní se prakticky nedá zamířit. Tohle je pistolka místo nože, pro boj zblízka, vysvětloval jí.
Daniel sáhl na kapotu a ucukl, v obličeji udivený výraz. Copak, byla horká? Ne, to by ucukl rychleji. Ne, pomyslela si Martina. Je studená. A neslyšeli jsme motor.
Dvířka na straně řidiče se otevřela, vystoupila krásná dáma, zachumlaná v kožešinové štóle. Oči studánky, pleť broskev, ústa jahodová, vlasy, ach jé, dokonce pod závojíčkem, ale pořád je to ta chutně pšeničná barva, zlatá jako babiččina vánočka… „Natankuješ mi?“ oslovila Daniela sametově. „Nechci se ušpinit.“
Ona mu tyká… Znají se?
Zalomcoval hubicí hadice na stojanu, očividně nečekal, že se mu ji podaří vysvobodit. Pak ji zasunul do ústí nádrže – Martině to připomnělo něco úžasně erotického, ale to bylo asi tím, jak na něj ta dáma koukala. Spustil tankování a odpočítávání litrů a peněz, ozval se známý hukot a hrkot. Ukazatel litrů se začal otáčet, peníze zůstaly na nule. Po chvíli se hrkot zastavil.
Kráska se usmála. „Můžeme jet. Nastupte si, všichni.“
„Asi se ti tam nevejdeme,“ zamumlal Daniel.
„Uvnitř je spousta místa,“ řekla a pokynula.
Pan Roubal nastoupil. Za ním paní Hradilová. Paní Kokešová. Pak ta hodně pokousaná, které nebylo do řeči kvůli oteklému rtu, po ní paní Zatloukalová. Nakonec pan Šmíd. Martina zjistila, že je řada na ní, zamrkala.
„Daniel si sedne ke mně,“ pravila dáma a usedla za volant.
Tak jo. Martina se sehnula ve dvířkách. Uvnitř bylo tma, nic neviděla, ale slyšela dech a cítila pach, který se pro zbytek jejich výpravy stal typickým. Sedla si a skoro se propadla do měkkého čalounění. Teplo. Klid.
Řidička nastartovala, motor tiše zapředl, vyjeli bez sebemenšího cuknutí, úplně hladce. Okny nebylo vidět ven a Martina nemohla přijít na to proč. Jako by ta potíž spočívala v jejích očích. Začala podřimovat…
A pak stáli. Dvířka se z obou stran otevřela průvanu, někdo do ní šťouchal, ať vyleze. Vylezla a za ní spousta lidí, fakt spousta, na takové docela normálně velké auto. Rozhlédla se po návsi a konečně poznala Smíšené zboží. A telefonní automat. Byli v Dolních Myslovcích, pár kilometrů od domova.
Daniel se loučil s řidičkou. „Já mizím, stejně už přetahuju,“ říkala kráska smutně a halila se do své kožešiny. „Budou naštvaní, ale já na ně kašlu.“
Daniel se nezeptal kdo, takže to možná věděl. „Mrzí mě to,“ hlesl a podle tónu hlasu asi nekecal. „To… předevčírem ráno.“
Dáma na něj naposled upřela lítostivý pohled, skoro jako by ho chtěla pozvat, ale netroufala si, pak nasedla, auto se hladce rozjelo a vzápětí zmizelo v ranní mlze.
* * *
Nikdo ze záhadně zachráněných si nic kloudného nepamatoval; staříci byli po té jízdě dočista vyřízení a ty bláboly, které z nich ohleduplní policisté za pomocí psychologa dostali, nedávaly smysl. Martina prodělala otřes mozku, možná dva, což dokazovaly boule, schované ve vlasech, a nikoho moc nepřekvapilo, že od té havárie (musela to přece být havárie, ne?) na zpáteční cestě si na nic nevzpomíná, jen na nějakou zavřenou hospodu a nekonečnou cestu po silnici. Dozvěděla se, že na trase, kterou jeli, žádné zavřené podniky nejsou. Ani ji nenapadlo hádat se s nimi. No, na Velký pátek se otevírají poklady, a před slunovratem zase divné silnice.
Zmizelí staříci byli řádně oplakáni (i když někteří ne docela upřímně, lidi jsou sobecké bestie a dědictví je dědictví – tedy kromě toho kulturního) a Daniel nesplnil úkol; moc ráda by věděla, co vlastně navykládal svým nadřízeným, ale nečekala, že by se ještě někdy objevil.
* * *
Nenáviděla silvestrovské zábavy. Seděla, nikoli v koutku, ale normálně u stolu, a nikdo ji nevyzval k tanci, protože tady byli všichni spárovaní a ona žádná sexbomba. Zdá se, že podmínkou vážné známosti je podprsenka minimálně číslo čtyři, přemítala mrzutě a upíjela kolu, jen nepatrně říznutou rumem, protože rodiče bděli. Rodičům vadí, když dcera začne s někým chodit. Rodičům vadí, když dcera s nikým nechodí. Sedící dcera jim ubírá na prestiži, ach jo.
Daniel přišel před půlnocí, střízlivý a studený zvenku. Hodil bundu na židli a řekl: „Ještě stihnem poslední taneček.“
Tak tohle jsem fakt nečekala, pomyslela si Martina.
Tančili a rodiče se mračili, protože ten chlap tu byl cizí. Martina usilovně přemítala, kde se tu vzal, až z ní nakonec vypadlo: „Ty jsi šel za ní, ale došel jsi sem.“ Nechtěla, aby to znělo tak vyčítavě, ale stalo se.
„Ne, chtěl jsem dojít sem, za tebou. Rozloučit se.“
Nedokázala se bavit o loučení, tak se místo toho zeptala: „Ty… majitele jste nechytli?“
„Zmizeli. Fungovali asi měsíc a z jejich zájezdů se vždycky ztratilo pár lidí.“ Pustil ji, protože hudba přestala hrát a kdosi na pódiu odpočítával vteřiny. „Které v podstatě nikdo nepostrádal.“
Ten člověk na pódiu dopočítal. Vypuklo veselí, všichni jásali a objímali se. Martina nikdy nepochopila, co je na téhle chvíli mezi dvěma roky veselého. Chvíle jako chvíle. Nebo ne? Co kdyby Daniel řekl, že se mnou chce chodit? To by byla chvíle!
„Nesnáším záhady,“ řekl. „Chtěl jsem to vědět. Pochopit.“
„A už jsi to pochopil?“
Potřásl hlavou, usmál se (a vypadal zase starší, ale na to už si u něj zvykla) a pozval ji k baru. A pak k tanci. Tančili, trochu popíjeli a drželi se rodičům z očí, líbali se na lavici v koutě, kam se nikdo nedíval, a na návsi, když se šli zchladit. Až do rána, a to už všechno ve vesnici spalo, v postelích nebo pod stoly –
„Ale teď už přetahuju,“ povzdechl si Daniel a zahleděl se do tmy, šednoucí mlhou a vzdálenými lampami. „Musím jít.“
Věděla, že ji s sebou nevezme, a ráda by věděla, jestli nesmí, nebo kvůli té krásné paní. A možná to znamená totéž. Běž už, někdo na tebe čeká… Taky bych chtěla, někdy… někoho… Kšc! Život ženskou naučí i tajemství převlékat do tepláků.
Radši se otočila zády a dělala, že neslyší motor.
