Permanentní bouřevír nad Řípem se zase jednou přesunul nad Prahu (těch pár kilometrů, co je to pro bouřku?) a řádil. Déšť dštil, no vážně, lítaly blesky, kroupy bubnovaly a bušily do oken, až se skla prohýbala. Na autech sedm pater pode mnou se dělaly důlky a ďubky jako po neštovicích, ale beztak to byly vraky, které už nikdy nikam nepojedou.
„Dobrá řemeslná práce vydrží až do konce světa,“ poznamenala s pohledem na drnčící okna slečna s ošklivou červenou vyrážkou a podrbala se v blond kadeřích (alergie na barvu; kdekdo teď zkouší věci, jaké dosud nevyzkoušel, a takhle to občas dopadá).
„Možná i déle,“ odpověděla jsem druhou polovinou televizního sloganu.
TV ze záhadných důvodů ještě funguje. Třeba se vládci po fúzi s mafií rozhodli, že hvězdy šoubyznysu zase tolik nepotřebují, a strčili místo nich do kryoarch medvědy. Nebo delfíny. Hvězdy zůstaly napospas živlům jako obyčejní smrtelníci… Tak se aspoň producírují v televizi.
Ukázala jsem osypané slečně na monitoru seznam lékáren, které podle našeho intranetu ráno ještě měly a vydávaly léčiva. Chtěla to vytisknout, já zavrtěla hlavou. „Dochází papír. Použijte paměť.“ Místo receptu dostala mrňavý lístek s názvy léků a mastí a razítkem, zbytek záleží na domluvě s lékárníkem.
Do dveří strčila hlavu lejdy Ála, původně staniční z interny pod námi (tedy než se oddělení promíchala a v baráku zbylo pár ambulancí a sály, kde se operuje cokoli, co nepočká, jo, a rodí se tam – a všechny zdravé, donošené děti jdou šupem do arch. Naděje, jasně. Divili byste se, jak málo jich je…).
„Zapíchnem to, jde se chlastat!“ Zamávala umělými řasami. Než se zbláznily satelity, byla to fúrie, ale teď mi přijde celkem fajn.
„A šukat, děvče!“
Krátce jsem to zvážila. Prostopášníci patří podle Danta do prvního kruhu pekla, ne? To není tak špatné. A lepší nápad jsem stejně neměla. Jenže v tu chvíli mi v kapse zavrněl telefon. Ála přimhouřila strašidelně řasnaté oči. Mobily totiž už tři týdny nefungují, není signál, operátoři to vzdali, nebo je spláchla nějaká povodeň.
„Budík,“ pokrčila jsem rameny. Nemusí vědět o síti ,Vědci sobě‘, založené na zbytkových funkcích satelitů, posledních poslušných ostrůvcích v jejich psychotické počítačové mysli, která se teď zabývá vyvoláváním zemětřesení, tsunami, probouzením spících sopek, udržováním bouřevírů (což je něco trochu jiného než tornádo, ale vypadá to dost podobně), a také se snaží – se střídavými úspěchy – aktivovat kdejakou pečlivě uskladněnou jadernou zbraň. „Přijdu,“ slíbila jsem a řasnatka vypadla.
Koukla jsem na mobil. Jo! SMS, na kterou jsem čekala.
Pavel&Naďa. Dobrou noc! Druhá dnešní zpráva. První přišla ráno: Nashle v prvním kruhu. Mates.
Tak jsem vyrazila. Převléknout. Důkladné oblečení, nindžovská výstroj. Všechno hutné na opasek, za pás, křížem přes rameno. Co že je nutné? Blbá otázka, samozřejmě zbraně. Venku to šílí i v lijáku, bouřce a krupobití. Poslední běsnění života. Poslední vzepětí adrenalinu v krvi, kterou vzápětí prolijeme. Poslední… atakdál. Jestli přežije nějaký básník, napíše to.
Zjistila jsem, že přidávám do kroku, že chvátám! Lhostejnost a odevzdanost ze mě spadly. Pavel je v arše, a k tomu s Naďou, dali se zase dohromady, jasně, objali se na troskách světa, za nimi rudě planulo zapadající slunce… Tak nějak by to pojali v Hollywoodu. Teď se ukládají k dlouhému spánku v oficiálním záchranném kryocentra. Oficiálním, protože jsou oba mladí, zdraví (vzhledem k drobným úpravám v záznamech, které zařídil někdo z Matesova týmu), inteligentní, vzdělaní – zkrátka perspektivní a potenciálně plodný pár. To si pište, že jim předem spočítali vajíčka a spermie…
Takže, bum, z mého mateřského srdce se skulil kámen jako hrom. No, a Mates, Kryštof Mates, tituly by zabraly půl řádku a stejně si všechny nepamatuju, už asi spí v jiné arše, té ilegální, Trucarše ‚Vědci sobě‘. Nevyvolení se zvolili sami.
„Chápej, jestli se tenhle svět skutečně vzpamatuje, k čemuž podle posledních prognóz dojde za několik desítek až stovek let, bude potřebovat pár lidí s přehledem a nadhledem, nejen vzdělaných, ale i zkušených, lidí, co vidí a vědí a chápou…“ Tak nějak mi to řekl v té pizzerii u Palmovky. Pili jsme kafe a já dloubala do klínku pizzy, která mi připadala hrozně kalorická. Síla zvyku. Jako by to nebylo fuk, kilo sem, kilo tam, když se blíží konec našeho světa.
„Zkušenost, selský rozum, něco jako… moudrost,“ dodal trochu rozpačitě. Kryštof nerad velká slova. Krom toho mě tím pasoval do role moudré vesnické stařeny až vědmy, a byl si toho vědom. Ale já se neurazila. Procesy zmoudření a zdementnění bohužel u většiny lidí probíhají jaksi paralelně, a je fakt klika, když ten první dorazí do cíle dřív. Hezké, že právě mě takhle hodnotí někdo tak chytrý jako Kryštof Mates.
A pak mi dal ten obtisk, zelený list. Zasmála jsem se. Konopí, nedoceněný a byrokraty a horlivci zakázaný lék.
„Přilepí se to na břicho,“ vysvětloval. „Asi tam, co je apendix. Na hodinu, to stačí. Vydrží to málem jako tetování. Půl roku bezpečně.“
Uf, pálilo to snad týden, ale měl pravdu, po třech měsících žádná změna, hezký kousek vědecké magie a poznávací znamení, vstupenka do Trucarchy.
Takže. Pepřový sprej, dámská zbraň na méně divoké útočníky. Mačeta. Trénovali jsme s Pavlem sekání hlav na dýních v opuštěné zahrádkářské kolonii. Porazili jsme i pár soušek a udělali si poslední táborák… Kdo na mě bude zlej, přijde o končetinu nebo hlavu. A pistole po dědovi, funkční a nelegální starožitnost. Prý se správně jmenuje luger, ale radši jí říkám parabela, je to tak latinsky elegantní.
Auto stojí venku, z podzemní garáže se nedá vyjet, příliš mnoho aut bez majitelů, viz pouliční zločinnost, sebevraždy, nedostatek benzinu… Ne že by se ve vchodu kupily hromady mrtvol, ale na mrtvé lidi narážíte pořád. Jsem otrlá zdravotnice, ovšem děti, to mi vadí strašně moc. Mokvající uzlíčky, volně pohozené na chodníku. Rozlámané jako panenky, zneužití plyšáci, autíčka s vylámanými dvířky…
Komu stály za tolik násilí?
Moje auto je malé, staré, ošklivé a benzinu je v něm akorát na poslední cestu. Doklusala jsem k němu a modlila se, aby fakt nikomu nestálo za vykradení a poničení. Tloukly do mě kroupy, a vypadaly jako krupky z babiččiny uzené polívky, kterou jsem jako malá nesnášela a posledních dvacet let se mi po ní stýská. Potloukly i střechu mého vozítka, ale zatím držela. Nasedla jsem, nastartovala – a popepřila chlápka s tyčí v ruce, který se ke mně rozběhl od stříšky nad popelnicemi. Zaječel hlasitěji než moje pneumatiky.
A teď co nejšikovnější cestou k masivu skal, který se táhne podél železniční trati od Prahy až po Kralupy (babička mu říkala Hrombaba), a tam, kousek od Řeže, je utajený vchod do ilegálního mrazáku.
Když mi Kryštof Mates (tituly vynechávám) poprvé nakráčel do ordinace, byly věci ještě normální a nikoho nenapadlo, že to dlouho nevydrží. Držel si tvář a každou chvíli sebou cukl. Neuralgie trojklanného nervu, diagnóza ode dveří. Jsou na to léky, jsou drahé a spořiví soukromí lékaři je tudíž nepíšou.
Nám ve špitálech je to jedno, beztak nám nikdo žádné odměny nedá, ty si rozdělí menežment.
Nemusela jsem se s ním bavit, stačilo strčit mu recept a Další! Místo toho jsem se zeptala, co dělá, čím se živí – prostě mě zajímalo, jak k tomu přišel. Prozradil mi, že tráví hodně času ve speciálním skafandru. Protože pracuje v mrazu a s mrazem. Napadlo mě, jestli mu do helmy třeba nevhánějí studený nebo přesušený vzduch, na té straně, kde ho to bolí. Vykulil na mě oči, škubl sebou – zabolelo ho to.
„Nojo!“ vyhrkl.
Za dva týdny mi přišel říct, že je to lepší a že změnili konstrukci ochranného obleku. A pozval mě na kafe, a tak jsem se dozvěděla, čím se jeho mizerně placený tým zabývá. Stručně řečeno, zaměřovali se na vše, co mělo v předponě kryo- a bio- a drželi krok se světovými špičkami. Mělo to být tajné, ale utajujte si něco v tom našem postsocialistickém bordýlku. Postupně mi při kafi nebo vínku nebo nad předraženým šlehačkovým dortíkem, když už jsem po něm (samozřejmě po dortíku) moc a moc toužila, vyzradil všechna tajemství. S aktualizací tak dvakrát do roka, měl málo času a já se zase snažila uživit sebe a Pavla, který střídal zaměstnání a hledal v IT něco, co by mu fakt sedlo…
A pak najednou jejich výzkum získal sponzora, a ne ledajakého. Šílený boháč a vizionář, předpovídající konec světa, v rámci už zmiňovaného splynutí vlád s mafiemi získal od státu absurdní zakázku na kryoarchy. Kryštof Mates se stal vedoucím projektu a dostal neskutečný plat a pravomoc. Během jediného roku se jeho tým vyšvihl na špičku a za další rok překonal všechno, co bylo ve světě k mání. Tak o deset let, tvrdil Kryštof.
Brzy na to se projevily první známky chronické apokalypsy, ale trvalo dalších pár let, než si to důležití lidé uvědomili. Kryštofovi géniové to samozřejmě odhadli s předstihem, upozornili na drobné poruchy různých funkcí satelitů – a spustili nový, vlastní projekt. Velký šéf a sponzor o něm věděl, tiše ho schvaloval a dal jim volnou ruku pod podmínkou, že do svého tajného mrazáku umístí i jeho s rodinou. Vlastně až tak moc šílený nebyl; věděl, koho si najal.
Kryštofovi lidé začali provádět vlastní výběr a jejich vyvolení se hodně, hodně lišili od těch oficiálních.
No jen se koukněte na mě. Postarší mizerně obarvená ženská, s krasavicí si mě spletete jedině zezadu, a ještě na vysokých podpatcích, co zůstaly někde doma ve skříni; a ten autovrak, který řídím, by taky žádnou soutěž krásy nevyhrál, nicméně se oba pozvolna kodrcáme po rozbitých silnicích, přes most, který při nejbližším otřesu (nikoli zemětřesení, kdeže, český masiv je pevný a drží, ale občas někam dopadne zbloudilá raketa a pěkně bouchne) spadne do rozčilené, rozvodněné Vltavy, vzduté přívaly z puklých přehrad nebo prostě jenom přívaly z lokálních průtrží někde v horách, a po dalších děravých silničkách, z kopce, do kopce, po kolejích, když to zrovna jinudy nejde, a míříme k záchraně, kterou si podle úřadů a odborných komisí nezasloužím ani náhodou.
„Vyber si sen,“ řekl mi Kryštof v té pizzerii (už neexistuje, dopadla na ni nějaká blbá raketa kdo ví odkud, kterou vzbudil mizerný bláznivý satelit). „Bude se ti zdát hodně dlouho, tak ať je příjemný.“ A plaše mě pohladil po ruce.
Napadlo mě, že se známe skoro deset let, dalo by se říct, že jsme spolu zestárli, a přitom jsme se ani nepolíbili. A uvnitř jsme si tak blízko, až se tomu musíme bránit hustou, fakt hustou ironií. Vlastně ani nevím, proč se bráníme. Možná… Možná jen čekáme, co bude potom. Jestli bude nějaké potom.
Ale můj sen nebude o něm, ten vykutám a vyhrabu z hlubin, z nejhlubšího suterénu paměti, dávno zasypaný a nebezpečnější než všechny možné konce světa.
Je o Pavlovi, ale ne o tom, který teď doufám usíná v nějaké legální arše celé kilometry pod pražskými protiatomovými kryty. O jiném Pavlovi.
Bylo jaro a já byla nešťastně vdaná a právě mi začínalo docházet, jak moc nešťastně. Seděli jsme s manželem v denní vinárně, mladí, úplně pitomí a zachmuření, spolu, ale každý sám. Pavel si přisedl se svým vínem ve skleněném džbánku, dolil nám a začal nás bavit. A nejvíc ze všeho se přitom bavil sám. Já si všimla, že si z nás napůl utahuje, Milan – můj manžel – nikoli. Ten házel očkem po blondýně u vedlejšího stolu, která vypadala jaksi poloprofesionálně. Proč ne? Krčila jsem nad ním rameny a lámala hůl. Nebylo co zachraňovat.
Pavel navrhl změnit lokál. Někam, kde se tančí, vysvětlil a kývl na blondýnku, ať se přidá. Tanec mi vždycky chyběl; Milan netančil, leda naležato, jak obvykle zdůrazňoval, a mně už to šlo na nervy. Ty jeho věčné inovace a krkolomnosti. Čím komplikovanější, tím větší nuda. Nesnáším tělocvik, už od školky.
Pavel na rozdíl od Milana tančil, a zjevně rád, přirozeně a prostě, žádné složité figury, nic na efekt, jenom splývání s rytmem, pohupování a snění, ať si ti kolem poskakují a divočí, my si najdeme v hudbě svoji pomalou, klidnou vlnu, teplou, hřejivou… Milostnou, no vážně. Už je to tak, říkala jsem si a byla jsem z toho na větvi; dávno po mně nikdo nevyjel, a ještě k tomu takováhle slušňácká klasika…
Milan se vytratil s blondýnou a my se vytratili hned nato. Úplně pryč, nejkratší cestou do parku a dlouho, dlouho jsme tam chodili, povídali si a smáli se, už nevím čemu, a k ránu si Pavel položil prst na rty – pššt – a kusem cihly nakreslil na asfaltový chodník tajemné znaky, snad matematické vzorce, ale docela jistě to nebyla pozemská matika, možná šlo o kouzelné hieroglyfy, protože nás chodník vzápětí zavedl do garsonky v polosuterénu otřískaného činžáku.
Té otřískanosti, nepořádku a mohutného houbového porostu na zdech jsem si všimla až později, mnohem později. Postel měla zasedlé povlaky, ale přísahala bych, že před chvílí jsem na nich viděla vzory z růží a jejich lístky mě hladily a voněly na přivítanou. Pavel měl dlouhé vlasy, skoro tak dlouhé jako já, krásně se nade mnou pohupovaly a svádivě lechtaly; chtělo trochu odvahy nechat si je takhle narůst – v době, která vlasům nepřála a spatřovala v nich protest. Ani nevím proti čemu, v tehdejší vládnoucí paranoie se těžko orientovalo a já měla jiné starosti. Třeba takové, že milování s Pavlem je jedinečné, krásné a… normální. Že je to něco, co by mělo vydržet napořád. Aspoň do smrti.
Když jsem o pár dní později hledala tu komůrku napůl pod zemí, ten oprýskaný a omšelý barák, nenašla jsem ho. Prochodila jsem okolí – přece jsem si pamatovala, kudy jsme vyšli z parku – á nic. Ten dům neexistoval.
Ale Pavel si mě našel sám. Seděl na schodech, když skončily přednášky, a holky po něm pokukovaly; ne že by byl krasavec, ale vypadal zajímavě. Šli jsme na zmrzlinu, pak do kina, inteligentně jsme se hádali o filmech a knížkách, dělali jsme si plány na emigraci, až se pořádně doučíme němčinu a angličtinu (Pavel přidával francouzštinu, pro jistotu, já tvrdila, že je to moc, tři řeči nezvládnu), vyprávěla jsem mu, jak jsem ráno potkala doma v kuchyni tu Milanovu blondýnu a jak jsme si v pohodě uvařily kafe a pokecaly, on mi vyprávěl, jak buzeruje domácího kvůli té houbě, jenže on je to soudruh a na ty bacha, a semleli jsme páté přes deváté, pak Pavel zase nakreslil na zem ty svoje klikyháky a našli jsme cestu k němu domů.
Ne, to nebyl domov, jenom útočiště.
Řekla jsem, že ráže nemám moc ráda, a postel hned voněla po fréziích, ty jsou vážně hodně jarní a strašně, strašně pomíjivé. Zeptala jsem se, jak najdou cestu domů ostatní nájemníci. Podíval se na mě a zvážněl, nesmál se už ani trošku. Řekl, že mě sem pustí, jen když je to bezpečné. Ostatní nejsou ohroženi, nemají s ním nic společného.
„Bezpečné? To jako že po tobě jde bezpečnost?“ zašeptala jsem hlasitě a teatrálně.
„No, spíš nebezpečnost,“ kývl a už se zase smál.
Nenašla jsem cestu ani podruhé, ani potřetí, a už mi začínalo vadit, že musím čekat, kdy se objeví. Pavel trval na tom, že mě nechce ohrozit. A tak jsme spolu chodili i nechodili, hádali se a smiřovali, bylo to všechno nejisté a krásné, brečela jsem a podala žádost o rozvod, Pavel mi slíbil věčnou lásku a já mu věřila i nevěřila, a potom rozkvetly kaštany.
„Svíčky,“ řekla jsem ten večer v parku. „Tolik svíček, kam se podíváš.“
„Měly by svítit.“
Najednou se dal do běhu, po trávě obíhal mohutné kaštany a do večerního větru šeptal a prozpěvoval slova, která zněla jako šelest listí, kapky deště a hukot zkroceného ohně v babiččiných kamnech. Pak se vrátil ke mně. Stála jsem pod svěšenou větví kaštanu s pyšnými bílými květy. Natáhl ruku a ulomil kousek větve. Podal mi ji. A květy se rozsvítily.
Svítily nám na cestu domů – do útočiště s proměnlivou vůní a houbou na zdech. Obyčejná váza se stala svícnem, a když jsme se milovali, tančily nám po tělech teplé stíny, úplně jako od svíček. Teď asi svítí celý park, myslela jsem si, a lidé se diví a píšou stížnosti. Bohužel je mezi lidmi jen malá menšina básníků.
Nemluvilo se o tom, noviny o tom nepsaly, ani ty místní. V té době se divné věci tajily nebo ignorovaly. Nevím, proč tehdejším vládcům to či ono připadalo nebezpečné; jak už jsem řekla, paranoia. Nevyléčitelná duševní porucha.
Pro mě se ale něco změnilo. Když jsem si uloupla kaštanový květ, našla jsem cestu. Našla jsem ten dům, tu komůrku, našla jsem svého milence. Objal mě a já poznala, že mi nelhal, že teď má o mě opravdu strach. Té noci jsme byli spolu a nic zvláštního se nestalo. Byla jsem hloupě šťastná. Žádné mraky nad hlavou jsem neviděla.
***
Tak, a silnice definitivně skončila. Vzala ji voda. Asi se při nějakém otřesu udrolila, spadla do Vltavy a ta ji zhltla. Zvltla. Vystoupila jsem a koukla na svah, zpevněný křovím, osikami a akáty. Tamhle je pěšina. Pěkně strmá, ale kamzík by to zvládl, takže člověk taky.
Nad tunelem číhali v malé jeskyňce dva chlapi. Neměli tady co ukrást, určitě ne poutníkům jako já, spíš se jen nudili a chtěli se povyrazit. Byli zhulení, oči měli podlité krví z chlastu, motali se.
„Co chcete?“ zeptala jsem se.
„No tebe, kočičko!“ vycenil zuby ten s větším břichem. Zaručeně vychlastal něco s metanolem, možná domácí lavórovici značky Bílá hůl, když mi říká kočičko… Druhý se tlemil taky, ale jen tak necíleně, asi nebyl úplně při smyslech. Ale blížili se.
Tak jsem vytasila mačetu a pokusila jsem se toho prvního setnout. Nebo stít? Každopádně dekapitovat bude správně. Skoro se mi to povedlo, i když hlava mu neupadla, ale z krku moc nezbylo, zato té krve! Druhý se na to díval, díval, a najednou začal zvracet. Skopla jsem ho ze svahu – ale abych se nechlubila, nejspíš by stejně spadl sám od sebe.
Déšť zase zesílil a vítr mi hučel v uších do rytmu s adrenalinovým tepem. Normálně jít se po cestičce nedalo, hrabala jsem se po čtyřech, klouzala v blátě a opakovala si, že se každým zdolaným metrem blížím k cíli. Pěšina se ztratila, tady déšť s větrem skálu hladce oholily, všechna hlína se svezla dolů do řeky. Opatrně jsem přelezla plochu načervenalého kamene a najednou jsem byla na kraji, pode mnou se otevřela propast.
V návalu paniky jsem se něčeho chytila – nějakého kořene, jo, na svahu stál strom, už trochu šikmo, ale pořád se držel. Zamžourala jsem do deště. Nebyla to propast, spíš díra. Zahlédla jsem pár opuštěných aut a konečně jsem měla správnou perspektivu. Nejbližší auto, červené, stálo tak tři metry pode mnou. Pevně jsem se přichytila oběma rukama a spustila se níž, a ještě níž, chvilku jsem visela, a pak jsem se odvážila skočit.
Dopadla jsem dobře. Jenomže ouha, z aut vyskákali lidé, celá banda mladých, a začali řvát: „Občanská hlídka! Stát! Kam jdete?“
„Na houby!“ odsekla jsem. Nic lepšího mě nenapadlo.
Mladík s promočenou kapucí na krátkém jakoby skinhedském strništi vystoupil dopředu. „Do ilegální archy, co? Takových už jsme tu pár odchytili. Zasraný inteligenti!“
„Ruce nahoru!“ zařval další, pořízek s vodovýma očima. Dva hoši se hrnuli ke mně. Šel z nich strach; každý z téhle občanské hlídky měl víc síly než já, a bylo jich…
Nespočítala jsem je, protože jsem uviděla mrtvé. Leželi v blátě, zablácení, takže v tom věčném dešti splývali s pozadím. Trapně polosvlečení – ti dva, na které jsem jakžtakž dohlédla, měli obnažená břicha. Zelený list.
Než jsem si to stačila pomyslet, měla jsem v ruce mačetu a sekala a sekala. Jste dýně! Pro mě jste jenom dýně! Hodně strachu. Vztek. Nenávist. Skvělá pohonná směs! Pár jsem jich asi fakt hodně posekala, někdo to možná nepřežil, ani nevím, protože jsem se hnala pořád dopředu, proběhla jsem mezi nimi, v uších mi zněl řev, něco mlaskavě padalo do bláta. Asi ty uťaté údy. Hlavy. Dýně. Cokoli.
Zastavila jsem se, když jsem už nemohla. Nikdo za mnou neběžel, křik zanikl v dunění hromu nesynchronním s blesky; bouřka se stěhovala o dům dál. Vydýchala jsem se, zkontrolovala mačetu. Žádné zuby, spousta krve. Snad jsem za svou praxi zachránila dost Udí, aby se to srovnalo… Blbá úvaha.
Plahočila jsem se dál, pod nohama bláto nebo něco, co byl původně mizerný asfalt, ale teď to s gustem požírala nějaká hnusná slizká plíseň. Blé.
Skoro přestalo pršet. Rozhlédla jsem se, jestli náhodou nejsem v oku… no, toho, co se tady kolem točí už pár týdnů. Bouřevíru. Tohle jméno vyhrálo v televizní soutěži. Jo, mně se taky líbí.
Protože najednou nastalo nezvyklé ticho, uslyšela jsem ty hlasy a stačila jsem odvrávorat do houští, mokrého, zabláceného, pocuchaného a povlečeného slizkou plísní. Vypadala jsem úplně stejně jako to křoví, neviděli mě. V klidu a pohodě si vykládali, jak mě zabijou.
Tedy, ne přímo mě, ale každého, kdo projde přes Občanskou hlídku. „Musíme působit jinak než oni. Důvěryhodně,“ prohlásil jeden. Jiný nad tím potřásl hlavou, ale já v duchu přikyvovala. „Když se někdo prostřílí nebo pronindžuje až sem, bude čekat uvítací výbor a doprovod, jasné?“
Ano, mně to bylo úplně jasné, ale proč to dělají?
„Nevezmou nás tam,“ řekl ženský hlas.
„Tebe bezpečně vezmou,“ zasmál se ten první. Všichni měli kapuce, byli pod kabáty štíhlí a kráčeli pružně. Zdraví, mladí, průbojní. Ideální materiál na přežití. Hajzlíci.
Povzdechla jsem si. Ukážou ve vstupní hale moje tělo. „No a tady vedem náhradu, však máte jeden mrazák volný…“ Velitel (první energický hlas) postrčí plaše se zardívající dívku před sebe. Strážce brány do příštího života zjihne a mlčky pokyne.
Dívka, která se podle mého krátkého katastrofického scénáře měla plaše zardívat, se zeptala: „A budeme mít dost mrtvol?“
„Jo, ty seberem Občanům,“ zavrčel další hlas zpod kápě, drsný jako cirkulárka.
Zalezla bych hlouběji do porostu, kdybych se nebála hlasitého mlaskání bláta. I z těchhle šel strach, jen hustší a mrazivější.
„Hlavně musí mít na sobě ty listy,“ bručel drsoň. „To konopí.“
„Kaštany,“ opravila ho další žena. „Je to list kaštanu.“
Je divné, jak si tak v zabláceném, slizkém křoví programu – ju sen. Nejspíš na něj nedojde, protože tihle ostří hoši a holky provedou vtipnou výměnu tělo za tělo, ale… Poručte snům. Nejde to. Ta ženská vyslovila narážku. Trigr.
Vzpomínka se rozjela a klopýtala k cíli.
Šla jsem s kaštanovou svíčkou k tomu domu, k té garsonce. Zazvonila jsem, ale otevřít mi nepřišel Pavel. Byl to policajt v civilu. Tajný. Za mnou byl najednou ještě jeden, chytili mě a vedli ven, kde stálo šedé auto.
Cestou na stanici tajných – normální panelákový byt, jen s lepší izolací, protože jsem vůbec neslyšela sousedy – si vykládali sprosté vtipy. Hodně sprosté, většině jsem ani nerozuměla. Připadala jsem si jako nevinná panna, fakt. Potom mě vyslýchali.
O výsleších u tajných se vykládalo leccos, samé hrůzy. Mně vlastně neudělali nic. Jenom mě drželi kdovíkolik hodin v jedné místnosti, nepustili mě na záchod, dokud jsem se nerozbrečela, a pak šel jeden se mnou a nechal otevřené dveře. Nedali mi napít. A svítili na mě, pořád, a ta lampa pálila. Potom jsem měla kolik týdnů zkroucené vlasy, nemohla jsem je rozčesat, a bolela mě kůže na čele. A pořád se ptali a musela jsem odpovídat, dokola, do úplného zblbnutí. Kouřili, v jednom kuse kouřili, nedalo se dýchat. Nevětrali. Ne, ani se mě nedotkli, nebili mě, to vůbec ne.
Řekla jsem jim všechno, co jsem věděla – vlastně skoro nic. Až mě děsilo, jak málo o Pavlovi vím, a děsilo mě, že tohle mi přece nemůžou uvěřit, vždyť jsem s ním chodila, ne? Jo, zmínili se, ať s rozvodem nepočítám. Tehdy jsem pochopila, že můžou všechno, a myslela jsem si to ještě dlouho po tom, co mě pustili.
Nevyhodili mě ze školy. Ne že by nechtěli, ale táta zašel za svou dávnou kamarádkou z gymplu, která seděla v ÚV KSČ, pak za kamarádem z vojny, který seděl zase někde jinde, a bylo to. Já o svého kamaráda, přítele a milence přišla. Už nikdy jsem ho neviděla. Byla jsem nemocná, a taky těhotná. Milan se k tomu postavil čelem. Počkáme, jaký to bude mít oči.
Když jsem na podzim chodila už s břichem v parku pod kaštany, přišly na mě halucinace. Vážně. Ž padajících zelených ostnatých koulí se nelíhly normální kaštánky, ale roztomilá hnědá zvířátka na špejlových nožkách, a hbitě se schovávala za členité hnědozelené listy na trávě. Hemžilo se jich tam spousta. Ty potvůrky prchaly před dětmi, které se je snažily chytit, všechno kolem mě se honilo a výskalo a vřískalo a pištělo, viděla jsem, jak malá holka chová v ušpiněné pacce malé kaštanové prasátko a něco mu šeptá, a vůbec to vypadalo, že tady nepřeskočilo jenom mně. Sebrala jsem zvířátko – ježečka. Nechala jsem ruku na zemi, aby mohl odcupitat, jen jsem si ho chtěla prohlédnout zblízka. Kolem přehopsal kaštanový jelínek a za ním se kolébala kachnička nebo husička. Děti ječely a maminky s kočárky i bez se držely opodál a měly strach.
Já ne, jenom jsem nemohla zarazit slzy.
Nikde se o tom nepsalo ani nemluvilo a věřím, že všichni přítomní na to rychle zapomněli. Takové věci se nestávají.
Až na to, že… No, někdy ano. Pavlík mi pod kaštany vždycky nejlíp usnul, jinak byl nespavec. Vozila jsem ho v kočárku tou alejí a moc jsem se nerozhlížela, byla jsem unavená, nevyspalá a nešťastná, protože jsme se s Milanem rozváděli a já věděla, že už se nikdy znovu nevdám, protože ten pravý už tu byl, a není. Až jednou, bylo pod mrakem, šero, a nade mnou se trošku rozsvítilo. No jasně. Jak jsme jeli pod kaštany, rozsvěcely se na nich svíčky.
* * *
Konečně zašli za skálu, jejich hlasy doznívaly v tichu mezi odkapáváním dešťové vody a bláta z větviček a zubožených listů. Vyhrabala jsem se na cestu. Neměla jsem ponětí, kdy dorazí k Občanské hlídce. K tomu, co z ní zbylo, ať už je to živé nebo mrtvé nebo něco mezi. Nemrtvé.
Tak jsem spěchala, i když mě nohy po vší té námaze nechtěly poslouchat. Zahlédla jsem křivý strom s useknutou větví (překážela nad tratí); jedno ze znamení. Následuje tříbarevná skála, čemobílooranžová jako májové kotě. Podle Kryštofa se kočce podobá i tvarem… Skoro jsem ji v tom chvatu minula, ale ano, tady je, teď přes koleje a pod pletivem, které brání padání kamenů na trať, jsou připravené schody ze starých pražců.
Vylezla jsem po nich na plošinu, odkud byl výhled na změněné vltavské údolí. Hnědá řeka se valí a uhlodává kusy země, odnáší stromy, které podemlela, a dalším krade půdu pod kořeny. Doráží na lidské stavby, mosty, koleje a silnice, které se odvážily moc blízko.
Podlomily se mi nohy, ale za to mohl otřes, ne únava. Zem se chvěla a třásla – a tohle nezavinila jedna raketa nebo bomba. Představila jsem si, jak se kus zemské kůry odlamuje a volně se sune po spodních vrstvách (ve škole nás učili ty názvy, SiAl a SiMa, čert ví, jestli to ještě platí, věci se mění; ovšem ve škole vám lžou, dneska stejně jako před léty). Z toho by se jednomu vážně udělalo šoufl.
Uvítací výbor se potácel zrovna jako já. A nebyl pravý. Mladík neměl čelenku se zeleným listem, dívka si stáhla do čela kapucu, taky bez listu. Ti praví se ztratili. Že by to už zapíchli? Že by bylo pozdě?
Poslední zkouška.
Připadala jsem si jako beruška, kam poletíš, do nebíčka, do peklíčka? Vykročila jsem jim naproti.
„Ahoj,“ pozdravila jsem. Zamumlali odpověď. Nezeptali se na heslo. „Mám jít hned dál?“ Ukázala jsem k bráně, zamaskované sítí a větvemi.
Dívka mi jen pokynula. Jasně, projdu kolem nich a zezadu mě sejmou. Asi ten kluk, holka vypadá bledě jako sedmikráska, ta na to nemá…
„Asi bych vám měla odevzdat zbraň, co?“ pokračovala jsem a snažila se stát na rozhoupané zemi co nejjistěji. Vytáhla jsem z ploché kabely přes rameno dědovu pistoli. „Hele, tady to chce zajistit, já už na to nemám sílu v prstech,“ obrátila jsem se k mladíkovi. „Cestou jsem potkala divný lidi…“
Natáhl se po zbrani, ani mu nedošlo, jak ji držím. Zastřelila jsem ho. Na půl metru se trefí každý, i já, a kde mají lidi srdce, to si ještě pamatuju.
Čekala jsem, že holka zdrhne, jen co se mládenec zhroutí, ale ne, chtěla se na mě vrhnout a vyškrábat mi oči, vlastně ne, vyříznout, držela v ruce nůž. Vystřelila jsem, jenže ruku jsem měla ještě roztřesenou po zpětném rázu, škráblo ji to do stehna. Ani si toho nevšimla. Tak jsem upustila pistoli a druhou rukou hmátla po mačetě. Jsem původně levák a většinou je mi jedno, kterou ruku používám – tohle byla levá. Moje potenciální náhradnice v mrazáku to nečekala, a už vůbec ne ránu levačkou a bekhendem, neuhnula a ostří se do ní zakouslo jaksi šikmo, jak jsem ho nestačila správně nastavit, a bylo to jako o zabíjačce.
Hnala jsem se k bráně. Za mnou někdo vřeštěl, něčí boty dupaly a mlaskaly, někdo na mě střílel, ale netrefil se, byl to jen rozčilený amatér, žádný voják. Vrhla jsem se na zem, podle instrukcí pro případ nouze nadzvedla maskovací síť a skulila se do mělké brázdy pod ní. Brána nade mnou se začala otevírat, síť brala s sebou. Byla obrovská, jako z Mordoru, a za ní stáli vojáci. A Kryštof. Pomohl mi vstát a táhl mě do třpytivě bílé chodby (co to je za kov?), současně mi páčil z prstů mačetu – nějak jsem se nemohla dostat z bojového modu.
Výtah. Lesklá krabice, uhánějící děsivou rychlostí dolů. Není to ještě volný pád, ale moc neschází. V letu se svlékáme, úplně, to je hloupé, ani zamlada jsem nebyla žádná modelka a Kryštof taky nic moc, hrbí se z vysedávání u počítače a na posilovnu nikdy neměl čas, jak taky, když měl v hlavě záchranu aspoň kousku svého světa…
„Proč už nespíš?“ vypravila jsem ze sebe.
„Už to začalo,“ odpověděl. „Stráže to chtěly zabalit, ale já je zdržoval… Věřil jsem, že to stihneš. Jedou hned za námi, další kabinou.“
Jen co postřílí ty vrahounské mizery, pomyslela jsem si. Nebo spočítají, kolik je dole volných míst, a doplní je dostupným materiálem. Třeba by i skvělý nový svět po katastrofě potřeboval násilníky a vrahy. Kvůli rovnováze, ne?
Pořád jsme padali. Začalo se mi dělat špatně, asi už mi ty bojové hormony vyšuměly.
„Fakt se šoupou ty desky… zemská kůra?“ hlesla jsem.
„Už ano,“ kývl. „Ve většině světa to vypadá jako na Venuši, vulkány a ohnivé bouře. No a ještě obří vlny, výbuchy podmořských sopek, úžasné divadlo, než nám vyplivly všechny kamery, geofyzikové jen slintali…“
„Jak to ty satelity dokázaly?“ zamumlala jsem a potlačila nával na zvracení. V té malé kabině by to bylo… no, pěkně nepříjemné.
„Vlastně to nevíme, ne úplně,“ přiznal. Očividně byl na tuhle rychlost zvyklý. „Nějaká elektromagnetická záležitost, v kladném i záporném smyslu, na jedné straně narušení zemského magnetického štítu, na druhé vysílané impulzy… A navíc těm družicím jako by někdo dodal hmotnost, ale jakoby zápornou. Promiň, tohle není můj obor…“
„Jako černé díry,“ vyhrkla jsem a málem jsem si překousla jazyk, jak výtah prudce zabrzdil. Divže jsme nevyletěli až ke stropu, bylo to skoro jako stav beztíže.
Neodpověděl mi. Nestačila jsem se zeptat, jestli jde o sabotáž (náš svět vždycky oplýval cvoky a šílenci) nebo akci zlých emzáků. Dveře odjely stranou a lidé v bílých skafandrech (na těch mám zásluhu!) nás vlekli do sprchy a dezinfekce nebo co, Kryštof se mi ztratil a brzy mi to začalo být jedno, po těch injekcích, co do mě napíchali.
Už jsem ležela v rakvovité postýlce, která mi připadala teplá, i když podle všeho nebyla. A on se ještě přišel rozloučit, sehnul se a políbil mě. Poprvé. Možná i naposled. Netvářil se právě radostně. „Už se ukládáme všichni, včetně techniků,“ řekl. „Modlíme se, aby nic neselhalo.“
„Ani předpovědi,“ zašeptala jsem.
„Jo. Nech si zdát svůj sen. Naše zařízení indukuje snění. Sny jsou důležité, to víme určitě.“ Ušklíbl se. „I když nevíme proč.“
„Aby mozek nezapomínal,“ řekla jsem, možná nahlas, snad jen v duchu. „Nezapomínat, na tom záleží.“
Nemůžu zapomenout, jak se Pavlík batolil pod kaštany, jak se zelené slupky otevíraly a hnědá zvířátka hopkala a ťapkala kolem něj. Chytal je baculatýma ručkama, dýchal na ně, asi aby jim nebylo chladno, a povídal jim něco ve své dětské řeči.
Bylo to tak každý rok, dokud nevyrostl a nezačal být samostatný, pak už mi žádné zprávy o svých kaštanových podzimech nepodával. Ale jednou, před pár lety, a to už byl dospělý, jsem na něj náhodou narazila v parku v hlavní aleji. Dřepěl pod stromem a kolem něj rejdila kaštanová zvířátka. Natahoval ruce a opatrně se jich dotýkal prsty a v obličeji měl výraz nekonečného úžasu.
