Laddar pečlivě uzamkl miniraketoplán a vykročil po známé pěšině, lemované elektricky nabitým plotem – co když ještě všechny šelmy nevyhynuly? Nebo je mohl někdo vzkřísit v genetické laboratoři, a krvelačnější než původně. Plot z umně proplétaného drátu zdobily zlaté a růžové lampičky; když procházel kolem, mrkaly na něj jako očka. Jako Lančina očka. Už se nemohl dočkat.
Vyšel z lesa, který naprogramoval kdosi s hlubokými mezerami ve vzdělání: snoubily se tu palmy a cedry se smrky a mohutnými jedlemi; zahlédl lesklou kůru buků, nad pěšinou mávl větví modřín a javor měl podzimně křiklavé listí. Podrost tvořily věčnězrající maliny a jahody. Už tu chybí jen hříbky a červené muchomůrky, pomyslel si. A trpaslíci.
Bizarní les nechal za sebou a zahleděl se na dům – spíš hrad – na nevysokém kopci. Stavba se ladně pnula k večernímu nebi, vystavovala sloupky z bílé oceli, zlatého eloxovaného hliníku, okna s různobarevné tónovanými zprohýbanými skly. Od minule přibylo pár věží. Paní domu zkoušela různé tvary, oblé, hranaté i spirálovité. Celou tu nádheru chránila vysoká ohrada z několika nezdolných vrstev, která perleťově planula v soutěži s oblohou. Lanka kvůli tomu v jedné ze svých podzemních laboratoří vypěstovala mutantní mlže – jako vedlejší produkt tím kromě lastur získala překrásné perly. Prakticky pravé. Povzdechl si. Nezbyl nikdo, kdo by ohrnul nos a řekl: Kýč! Do svahu skoro běžel. Brána se bez prodlení rozevřela a za ní čekala Lanka, jako vždy světlá, zářivá a křehká, a všechno kolem ní vlálo a vlnilo se; šaty s krajkami a volánky, její něžné kudrlinky a lokýnky, růžová ústa a modré oči, a to vše měl vzápětí v náručí a věděl, že ho čeká nádherný měsíc.
* * *
Lanka se protáhla na rozlehlé kruhové houpací posteli a zničehonic si sedla, až se Laddar polekal, že snad nebyla spokojena. Jejich společný měsíc se chýlil ke konci a zmocňovala se jich nálada loučení. Ale Lanka se usmívala.
„Můj omnimedik říká, že klonování nic neřeší,“ pravila vážně. „Jako optimální navrhuje variantu klonování plus tradiční rozmnožování.“
„Chceš vypěstovat svět, jaký býval dřív?“ přeptal se. Tohle mu k ní, dceři jednoho z Generálů Ničitelů, moc nesedělo.
„Lepší svět,“ zasmála se a ukázala drobné zoubky. „Bude lepší, když ho budu sama řídit.“
Trpaslíci, napadlo ho. Hříbečky a muchomůrky. No to mě potěš. „A jakou úlohu v tom mám já?“
„Milovat mě,“ vydechla a přitáhla ho k sobě.
O chvíli později, když nabrala dech, doplnila: „Obnovila jsem si měsíční cyklus. Teď mám ovulaci. Otěhotním a za devět měsíců porodím dítě. Možná ho pak hned naklonuju, bude to veselejší.“ Už zase mu vytanuli na mysli sádroví trpaslíci – naneštěstí pamatoval z minulého světa víc než ona. „A tak to chceš opakovat víckrát?“
„Ovšem. S tvou pomocí.“ Lichotivě se k němu přivinula. „Však tebe to nestojí žádnou námahu…“
„Ne, to jistě ne,“ zamumlal s pusou plnou jejích voňavých vlasů.
* * *
Raddal vyskočil z miniraketoplánu a zkontroloval, zda má všechny zbraně a nezbytný široký černý plášť. Zamkl dálkovým ovládáním, ovladač ukryl do dutiny staré vrby, kterou tam kdysi s Rankou zasadili. Čekalo ho prodírání lesem, jehož jediným úkolem bylo působit ponuře a tísnivě. Této noci do něj Ranka vypustila své mutantní šelmy, vlky, obří krysy, tygrolvy (o velikosti rysa, aby neměli problémy s terénem) a ptakoještěry. Zadoufal, že se jí ani tentokrát nepodařilo vytvořit nic, co by chrlilo oheň (krátký život těch tvorů zatím vždy skončil samo vznícením).
Sekal větve a šlahouny mačetou a málem nepostřehl, že na něj skočil vlk; až když jeho hlava dopadla vedle větve, jež se kroutila jako had. Natáhl ruku, vzápětí v ní držel pochodeň. Rančin strážný robot byl nablízku a připraven.
Strom, který má místo větví hady. Šílené. Strčil vlčí i hadí hlavu do plastového saku, zapnul jeho antigravitační pole a plahočil se dál. Rance se víc líbil s mečem, jenže mačeta byla praktičtější. Její monomolekulární ostří sekalo tlapy, pařáty, křídla i hlavy všemu, co na Raddala zaútočilo. Bestie byly pokaždé nové; ty staré by si ho pamatovaly a radši by se schovaly. To už vyzkoušeli. Ranka je původně chtěla klonovat, ale i klony měly z Raddala hrůzu a zalézaly, sotva ho ucítily.
Postupoval na své namáhavě vražedné pouti a pomalu se vžíval do šílenství tvůrkyně dravců. V plastovém vaku, jenž za ním vlál na volném popruhu, přibývalo trofejí. Konečně spatřil hrad, temný, gotický, ze záměrně zvětralého černého kamene s umělecky rezavým kováním na částech z dubového dřeva a ebenu. Na hradbách, v oknech i na věžích s cimbuřím planuly věčné pochodně.
Těžká brána se rozlétla a v ní stála Ranka, bledá, s divoce nalíčenýma temnýma očima, v upjatých černých šatech s korzetovým živůtkem a vlečkou.
Sotva si stačil přehodit přes ramena plášť a vyměnit mačetu za meč. Pro případ, že by chtěla nadcházející společný měsíc zahájit soubojem. Pak uviděl, že drží v ruce číši s rudým vínem; rudým jako krev.
Poklekl najedno koleno a přitáhl si ranec s trofejemi. „Pobil jsem cestou tyhle zrůdy, má paní,“ pravil obřadně.
Podala mu ruku a stejně obřadně mu pomohla vstát. „Napij se, můj rytíři.“
Poslechl. Jejich nádherný, divoký, šílený měsíc začínal.
* * *
„Jsi tak silný, můj rytíři,“ zavrněla Ranka, když se po překrásném souboji dýkami pomilovali (a ušpinili ložní prádlo krví z několika šrámů, které jim omnimedik za pár minut zhojí). „Zasloužíš si syna, takového jako ty. Nebo dceru podobnou mně.“
Zalapal po dechu, což se naštěstí dalo přičíst předchozí činnosti. „Vážně?“
„Jistě chceš namítnout, že se připravím o kousek věčnosti,“ pravila zamyšleně. „Ale je to jen devět měsíců. Podle mého omnimedika je mi biologicky pětadvacet. Můžu si dovolit i několik dětí, přirozených dětí. Nakloňovat je dám až potom. Na světě bude veseleji, nemyslíš?“
„Nepochybně,“ přitakal galantně. „Tvoji potomci jistě budou mít úžasné nápady.“
Rozzářila se. „Náš měsíc se chýlí ke konci. Musíme si pospíšit.“
Zatvářil se drsně (protože jí se to líbilo). „Až se pořádně najíme, drahá. Co takhle nějakou zvěřinu?“
* * *
Miniraketoplán se obratně vnořil do hangáru, momentálně v polovině výšky Věže, jež spojovala Larův geostacionární satelit se zemským povrchem. Lar čekal v přechodové komoře; jako hologram nepotřeboval vzduch. Měl sice v zásobě několik klonovaných těl, ale trápily ho nedostatky v převodu vlastní paměti z počítačové sítě satelitu do čistého mozku. „Tak co, Rale?“ vybalí z reproduktoru. „Je tam bezpečno?“ Ral v lehkém skafandru jen lehce pokývl. Měl rád obě jména, která si vymyslel, ale to původní, nejkratší, bylo pohodlné jako bačkory. Zaslechl syčení vzduchu a sundal si přilbu. „Jen přirozené pozadí,“ řekl. „Měřiče ani nepíply, ani když jsem pochodoval nechráněný po lese.“
„Co štíty těch holčičích sídel?“ zajímal se jeho holomentor. „Vybledlé, spotřebované,“ zazubil se Ral. Dveře se otevřely, vstoupil do výtahu. „Mohl bych se tam zabydlet natrvalo, nejen na měsíc. Experti jejich generálských tatíků propočítali pokles záření dokonale. Divná představa, že zrovna dva nejstrašnější generálové dokázali uchránit své nejdražší poklady…“
„A kterou z těch dvou pokladů by sis vybral?“ ušklíbl se hologram.
Ral potřásl hlavou. „Po tolika staletích hibernace a následné izolace v chráněných sídlech jim oběma pěkně hrabe. A teď, když se chystají porodit potomky…“
„Každý neměl tu kliku, že by vypil poslední dávku elixíru nesmrtelnosti,“ prskl Lar. Nemohl svému společníkovi a příteli zapomenout tu nešťastnou příhodu s elixírem, který si on sám před poslední bitvou schoval do láhve od whisky. Jak mu záviděl, když se jeho vlastní těžce ozářené tělo začalo rozpadat zevnitř! „Cože?“ dodal pobaveně, když si v duchu (tedy, nic jiného ani neměl) přehrál Ralova poslední slova.
Výtah se řítil Věží vzhůru. Ral věděl přesně, jakou rychlostí, a radši na to nemyslel.
„Lanka holčičku, Ranka chlapečka. Pokaždé se zastavím ve tvé staré laboratoři na selekci spermií. X pro Lanku, Y pro Ranku.“
„Ty…,“ Lar nemohl najít správné slovo, ale široce se usmíval. „Netušil jsem, že se v mém zařízení tak dobře vyznáš!“ Vystoupili z výtahu do pohodlnějších prostor stanice. Strohé kovoplastové vybavení Ralovi připadalo útulné a jeho očím, unaveným množstvím barevných vjemů ze Země, se okamžitě ulevilo.
„Po všech těch hypnopedických sezeních? Musel bych být retardovaný, abych sinic nezapamatoval!“
„Jistě, jistě,“ zamumlal Lar. „Ty ani netušíš, jakou mám radost. Přemístíme stanici na povrch. Musím pohnout s tou implantací paměti. Zdá se, že je z tebe dospělý vědec, tak mi pomůžeš…“
„Už jsem ti to nabízel stokrát,“ pravil nedůtklivě Ral. „Pořád dokola ti vykládám, že máš jenom mě, když se ostatní nesmrtelní vypařili v epicentru výbuchu.“
„Já vím…,“ Lar se ho pokusil holograficky obejmout. „Pochop to, chlapče! Lidstvo je zachráněno! Nevyhyneme!“ Ral vzdychl. „Jo. Bezva. Poslouchej… Nevíš tam dole ještě o nějaké ženské?“
