Ostrov se rozvaloval uprostřed modrých a zelených vln, čerstvý a nevinný. Loď, kotvící v klidné vodě jednoho z přívětivých zálivů, byla vojenská a nijak to neskrývala. Naopak; tvářila se vyzývavě vojensky, skoro jako by si na něco hrála.
„Tak jsme tady,“ řekl kapitán Jandacz.
„Tady,“ opakoval poručík Juanou znechuceně. „Ten ostrov vypadá zatraceně domorodě. Cizí invaze? Pch.“
„Hele, ta skála. Trčí jako maják,“ poznamenal Zoimir od počítače. Tiše tam tvořil něco, z čeho možná bude užitečný program, ale spíš nová hra (když už se konečně dočkal velitele, který ho nechával na pokoji). „Někdo tam postává. Vlaje ve větru…“
„Tolik poezie, Zoi?“ Spojařka Flodi zaujala pózu s vypjatou hrudí a Zoimir i Juanou svorně polkli. „Spíš nás vyhlíží náš anonymní zdroj.“
Strčili nám ji, protože na mimozemských výpravách rušila, napadlo kapitána Jandacze – nikoli poprvé. Chlapi kolem ní blbnou… „Nojo, prověřujeme každé udání,“ broukl. „Bezpečí Země atakdál.“
Do dveří vpadl technik, pověřený dohledem nad vykládáním. „Pane! Viděli jste toho muže? Tam na té zřícenině?“
„Vidíš, Flo, mám skvělý zrak!“ Zoimir se zašklebil a posunul si na nose obrovské multifokální brýle (kontaktní čočky na jeho oční vady nestačily a operace mu nepomohla). A už se hrnul na palubu, s nezvyklou odvahou opouštěje bezpečí monitoru a klávesnice.
Všichni věděli, že se na tuhle nanejvýš otravnou misi přihlásil kvůli inspiraci reálnými zážitky. Hry podle skutečných událostí poslední dobou úspěšně válcovaly vymyšlené fantasy. (O tom se Juanou přesvědčil před Vánoci, když vybíral dárky pro své dva pubertální potomky. Pořád to vyšlo mnohem levněji než matky těch kluků, kdyby si býval některou vzal.)
Kapitán zaostřil triedr na postavu na skalním majáku. „Jako domorodec nevypadá,“ řekl konečně a podal triedr Flodi, která už se po něm natahovala.
Přeostřila a tiše mlaskla. „Hubený, ale vypracované svaly,“ zamumlala a Juanou zpozorněl. Konkurence? „A ty vlasy…“ Uchichtla se. „Nemám hojit prověřit?“
Kapitán si tiše povzdechl. „Nejdřív tábor.“ Ohlédl se po technikovi. „Worne! Jak jste na tom s vykládáním?“
* * *
Noc na ostrově na rozdíl od civilizovaných krajů oplývala tmou a hvězdami, ale k těm kapitán Jandacz neměl nijak romantický vztah; širý, nekonečný vesmír ho vskutku neokouzlil, a že z něj poznal víc než kdo jiný. Kdyby si mohl vybrat, šel by radši na ryby. Někam, kde se po ránu převaluje hebká, chladivá mlha, holínky čvachtají a v rákosí skřehotají žáby. V kapse hřeje placatice s brandy… Nebo s rumem? Whisky? Převaloval se na lehátku ve stanu a řešil otázku nejvhodnějšího obsahu placaté lahvičky na ranní rybářskou výpravu. Už mi to leze na mozek, pomyslel si. Nesnáším tyhlety upocené ostrovy. Nebylo nám lip na Marsu? Nebo i na Asiande?
Hej, co to? Tohle byl cvrček nebo zip? Prudce se posadil, lehátko pod ním zasténalo. Už dávno překročil maximální hmotnost účastníka vesmírných bojových misí… A zůstal sedět na zadku na Zemi.
„Klid,“ promluvil zastřený hlas. Zvuk se ozval znovu, jak za sebou nezvaný host zapínal vchod. „Co u nás mají na práci Hledači?“
Kapitán pomalu spustil nohy z lehátka. „Co chcete?“
„Kapitán Jandacz?“ zeptal se vysoký muž s dlouhými bílými vlasy. Vypadal docela zdatně.
Hm, jakpak by mně slušela taková symbolická bederní rouška, zauvažoval kapitán. „Znáte mě?“ Přistrčil návštěvníkovi stoličku z tenkých hliníkových trubek. (Což mělo svůj utajený smysl.)
„Byl jsem v Legiích X na Asiande.“ Neznámý se poslušně posadil. Stolička se zakymácela, musel si ji přidržet; ano, právě splnila svůj úkol.
„Asi jsem byl v Legiích populární,“ zavrčel kapitán Jandacz. „Na vás si ale nepamatuju.“
„Obyčejní maníci nejsou nápadní. Tady mi říkají Heskri.“
„Přišel jste vyzvídat?“ zeptal se Jandacz věcně.
„Vaše loď má na boku logo Oddílů pro prevenci a prověřování skryté mimozemské invaze. Toho zubatého červa pozná každý. Víte, náčelník má televizi a šaman internet.“ Návštěvník se ušklíbl. „Asi jo, přišel jsem vyzvídat. Co tu sakra chcete?“
Kapitán přikývl. „Prověřujeme tady udání. Třetí stupeň.“
„Cizí forma života?“ přeložil si okamžitě Heskri.
(Ovšem, je to bývalý legionář. A má pozorné oči. Chlapi s takovýma očima neodcházejí z legií kvůli špatnému zdraví.)
„Nic podezřelého jste nepozorovali?“ zeptal se Jandacz oficiálním tónem.
„Na to se musíte vyptat domorodců, já jsem tady v podstatě na návštěvě,“ odpověděl Heskri. Znělo to… ostražitě.
„Jasně, pro domorodce vezeme náklad korálků,“ zamumlal Jandacz.
Návštěvník jeho vtip neocenil. „Na cizích planetách jsme na domorodce stříleli,“ řekl nečekaně a jako by uvnitř pohasl, vlasy mu zplihly a ze svalů se vytratila pružnost.
Bohužel vojáci opravdu stříleli, to jen Juanou s domorodkami šukal, pomyslel si kapitán, však proto ho vyrazili. „Moji lidé ne!“ prohlásil tvrdě. Vybavil si dramatické okolnosti svého odchodu.
Ten šok, když si omylem pustil jeden z těch masakrů na videu, na to v životě nezapomene… Následujícího dne zrušil plánovanou akci a odvedl své oddíly z planety. Potom byl zbaven velení a udělali z něj exemplární případ (a masakry civilů na kolonizovatelných světech pokračovaly).
„Slyšel jsem.“
„Musím vás zadržet,“ promluvil tiše kapitán Jandacz. „Než si všechno prověřím…“ Natáhl se po pistoli; nedělal si iluze, že by se návštěvník nechal odvést na loď dobrovolně.
Jenomže Heskri už byl na nohou, udeřil ho napjatým nártem do brady, druhou nohou skoro současně odkopl opasek s pistolí pod lehátko, protáhl se vchodem a zmizel dřív, než si kapitán stačil ověřit, že má hlavu ještě pořád na krku.
(Kdysi jsem to uměl zrovna tak hbitě. Jo, kdysi.)
Bolestně se zašklebil, opatrně se zvedl. Kruci. Mohli si v klidu popovídat, ať už je ten chlap dezertér nebo ne, nemusel hned vyrukovat se zadržením. No nic, z ostrova neuteče…
Zažíval, ale na spaní to nebylo, spíš dostal hlad. Zabloudil očima k minichladničce, sáhl si na břicho a nešťastně se zašklebil. Ne. Ne!
Radši vyšel ven, aby se optal stráží, proč ksakru na stanovišti chrápou. Zastihl je bdělé a v pohotovosti, jenomže se dívali směrem k moři, ne k lesu.
„Ty vlny,“ hlesl vojín Femin a zamrkal světlými řasami, které se pod reflektory ohrady zdály úplně bílé. „Něco s nima je… Jako by vylézaly ven.“
Kapitán se zahleděl na pláž, ale černé, ploché vlny mu připadaly úplně normální.
* * *
První zásadní objev na ostrově učinil Juanou, když si ráno odskočil do přírody, místo co by použil stísněné přenosné WC.
To místo mělo tmavou barvu a půda tam byla měkká, jako čerstvě nasypaná, a nad ní se vznášel puch, který mu připomněl něco z dětství, možná hrobeček na zahradě, kam postupně pohřbil křečka, pár akvarijních rybiček, bílého potkana a ptáky, kteří padli za oběť jeho tréninku s prakem.
„Hnůj,“ vyjádřil se šéf laboratoře z lodi (musel ho vzbudit a přitáhnout skoro násilím) a nakrčil nos. „Udělali si tady hnojiště. Nic mimozemského.“
A jak se asi pozná mimozemský hnůj od domácího? pomyslel si Juanou, ale nehádal se a šel na snídani.
Terénní pracovníci s vojenským doprovodem vyrazili na průzkum. Pročešou ostrov jako hřebínkem všiváčkem, nic jim neunikne. Jako druhý krok předpisy přikazují kontakt s domorodci, povzdechl si Juanou. Se špinavými, špekatými a mastnými domorodci (vždycky jsou takoví), hrdými na svůj život v souladu s přírodou (zatracená zelená osvěta!). A mezi nimi musíme najít autora negramotného dopisu, který došel na ústředí okružní lodní poštou s kdovíjakým zpožděním.
Vůbec se mu do vesnice nechtělo, mnohem víc ho lákala tajemná jáma, plná divné, měkké hlíny, které v duchu říkal pohřebiště. A jelikož do návratu průzkumníků stejně neměl co na práci, sehnal pár hochů a minibagr a pustil se do vlastního pátrání. Hned z první lžíce bagru vytáhl minci, skoro novou; beztak v nějakém zapadlém koutě Země ještě platila.
A tím to začalo.
Do sběrných beden pršely mince, kovové knoflíky, zlaté zuby, hrnce, stříbrné příbory, pistole i vystřelené náboje, žiletky, plnicí pera, pouzdra na cigarety, náušnice, prsteny, obroučky brýlí, hřebíky a nejrůznější součástky kdovíjakých strojů.
Netříděnej kovověj šrot, vyjádřil se kdosi.
Od tábora se přivlnila Flodi, sehnula se, prohrábla bednu. „Jejda. Tuhle si nechám…“ Držela na dlani náušnici, nejspíš zlatou.
„Nesahej na to!“ sykl Juanou. „Nevíme, odkud ty krámy pocházejí –“
Upustila šperk zpátky do bedny a zatřepala mu před očima prsty v tenké rukavici. Oddechl si. Dává si pozor, aby něco nechytla.
„Tohle přece není mimozemský artefakt,“ řekla. Přivinula se k němu a zašeptala mu do ucha: „Kdybys k ní našel druhou do páru… Hmm. Teď musím vyplnit a odeslat hlášení, ale až budu hotová…“
V jejím podání znělo smyslně, i když mluvila o hlášení. Vzdychl. Už věděl, že bude do večera prohrabávat kořist a zuřivě hledat druhou náušnici.
* * *
Heskri odložil břitvu a přejel si bříšky prstů po tváři. S břitvou se už docela skamarádil – člověk se obejde bez většiny vymožeností civilizace. V duchu se vrátil k rozhovoru ve velitelově stanu.
Měl jim to říct. Mohl velitele přidržet pod krkem a dát mu jednu radu, stručně a jasně. Neměl tak zazmatkovat. Pohlédl na mapu, kterou si připíchl na stěnu svého příbytku ve větvích. Jo. Na nejbližší ostrov se přeplavíme na vorech. Už brzo.
Protože oni sem shodí bombu a všechno spálí.
(Jako tehdy na Asiande, bývalé kolonii. Domorodci se jenom bránili a válce se učili od dobyvatelů – a rychle. Neznámo… Nedorozumění… Strach… Pekelná trojice na cizích světech.)
Převaloval se na lůžku vycpaném suchými řasami, čekal, až přijde jeho víla a princezna a vysvobodí ho ze zajetí vzpomínek. Konečně se dole ozvaly lehké kroky. Aňila-rien vylezla po žebříku a políbila ho. Líbat ji naučil sám, a kdykoli takhle ochutnával plody svého pedagogického úsilí, musel se pochválit.
„Nemáš chodit ven potmě,“ vyčetl jí jemně.
„Ještě je trochu vidět. A já běhám rychle…“ Zalechtala ho vlasy. „Ve dne se po mně všichni koukají, když jdu za tebou.“
„Chudinko,“ zasmál se. A přitáhl si ji blíž, a ještě blíž.
Náčelníka by ve snu nenapadlo zakazovat dceři pletky s cizincem, vždyť nebyla vdaná, a i kdyby, žádný manžel by se nepohoršoval nad štědrostí své ženy, pokud by se dostalo i na něj. Za těmi divnými pohledy bylo něco jiného: místní lidé nechápali, jak jim to mohlo tak dlouho vydržet. Tříletá věrnost, když o Aňilu je takový zájem? Nevídáno.
„Pořád ještě nestojíš o jinou?“ zavrněla mu u ucha.
„Leda až mě budeš mít dost,“ řekl s ústy na její šíji. „Pojď ke mně. Úplně… Tak.“
A noc bude krátká. Krátká-noc se zákazem vycházení až do svítání, protože venku jsou teď ti druzí. Plíží se po pláži, mezi stromy, mezi domečky a kůlnami, a kradou… A Hledači na sobě nosí spoustu kovu, kila kovu… Otřásl se.
„Není ti nic?“ Aňila-rien mu znepokojeně položila dlaň na čelo.
Vzpomněla si, jak ho našli na pláži, v bezvědomí, s horečkou, až pálil… Nikdo netušil, jak se na ostrově octl, až později moře vyplavilo ve Špinavé zátoce zbytky motorového člunu. Heskri k tomu nedoplnil nic, ani když se uzdravil. Tvrdil, že si nic nepamatuje – a nikdo na něj nenaléhal, místní lidé si na výslechy nepotrpěli.
„Musím zítra zajít za vojáky a vysvětlit jim, že nemají v noci chodit ven.“
„A poslechnou tě?“ Mrskla sebou jako hbitá rybka, tak lehoučká, že se postel pod ní ani neprohnula.
„To opravdu nevím.“
* * *
„Otisky na židličce byly slušné,“ hlásil šéf laboratoře. „Vaše sedačka je báječný lapač zločinců, kapitáne.“
„Zločinců?“ zavrčel kapitán. „To tvrdí Velká databáze Legií?“
„Heskemar Istevelin,“ četl vědec z monitoru (ironie mu zcela unikla). „Na Asiande měl být postaven před vojenský soud… Odmítl bojovat, zahodil zbraň a ochranný oblek, pokusil se o útěk. Odsouzen nebyl, nestihli to; onemocněl neznámou infekcí, upadl do kómatu… Převezli ho do satelitní vojenské nemocnice. Odtamtud uprchl, od té doby je nezvěstný.“
„No paráda.“ Kapitán Jandacz si uhladil řídké vlasy nad čelem. Uprchnout ze satelitu, to už chce kapku vynalézavosti a technických znalostí. Ukrást raketoplán a uřídit ho… Nebo se do něj vetřít jako černý pasažér, když se tam sotva vejde sama posádka? A pak se ztratit v přistávacím hangáru sběrné lodi… Hm. Přestal se stydět, že ho ten chlap přemohl tak snadno.
„Zatknete ho?“ Vědec měl výraz dychtivého laboratorního šimpanze.
Jandacz naneštěstí věděl, kolikrát se ten kripl mizerná mamě hlásil do armády, do Legií X (čti ‚ex‘, což zřejmě komusi přišlo jako dobrý vtip, dokud se ještě nevědělo, co všechno na ně extraterestriálně čeká), nebo aspoň ke koloniální policii, a také proč ho nevzali ani do mimozemských útočných oddílů, kde je určitý stupeň psychopatie vítaný. Blb s nadměrným IQ a zeleným mozkem děsil i seržanty, a k tomu ten jeho únavný rasismus… Tak ho šoupli na loď a poslali na bezvýznamnou expedici podřadné oceánské odnože OPP.
„Ještě s tím počkám,“ zachmuřil se kapitán. Heskemar Istevelin je zrovna takový zločinec jako já, myslel si. Když mu došlo, co se děje na planetách, vhodných ke kolonizaci, nechtěl s tím mít nic společného. Mimochodem, co asi má Velká databáze na mě?
Propustil šéfa laboratoře a znovu pohlédl na poručíkovu zprávu. Popravdě, ani ji nemusel číst, cinkání a řinkot od jámy doléhaly celý den až na loď.
Pohřebiště kovového šrotu. Na ostrůvku uprostřed oceánu! Tady ksakru nemá železný šrot co dělat! Natož zlatý nebo stříbrný. Mosaz i hliník a čertvíco. Juanou měl ještě dnes vyslechnout domorodce, co o tom vědí. Kde ten chlap ksakru vězí? Měl se už dávno hlásit. Ani průzkumníci se neohlásili, žádná z osmi dvojic. Kapitán tušil, že by měl být znepokojen, ale místo toho zíval. To je tím demoralizujícím vedrem. Chtělo by to pivo! Hektolitry piva…
Aspoň zašel za Zoimirem a zjistil si polohu průzkumníků.
V pořádku, postupovali podle plánu. Nejspíš už zalehli, možná popili něco nelegálního… Měli nám to pivo normálně povolit. Legalizace měkkých drog bývá většinou ku prospěchu věci. Znovu zazíval, pusa se mu div neroztrhla.
„Signál tady stojí za starou belu,“ vysvětloval Zoimir. „Jako by ho něco rušilo. Nějaká magnetická anomálie nebo co.“
„Jak to, vždyť jde přes satelit,“ namítl kapitán.
„Porucha je tady u nás, dole,“ řekl Zoimir. „Pracujeme na ladění.“ Nejistě si odkašlal, protože zpoza pultu s přístroji se vynořila rozcuchaná hlava. Aha, to je ta na pohled stěží zletilá osůbka s certifikátem z kurzu NTŘ (Nouzových technických řešení), Dolores nebo Dorotka… Že by tihle dva…? V duchu se uchechtl; vždycky byl přející.
Drobná dívka si odhrnula krepaté blond vlasy za uši. „Musíme nějak dobastlit filtry. Tyhle přístroje jsou přesné, ale ne dost robustní, vadí jim každej prd. Pardon,“ omluvila se.
Takže je všechno na dobré cestě a v dobrých rukou, uklidnil se Jandacz, malých, ale šikovných… A co budou ty ručičky dělat, až to dobastlí, není moje starost.
Přespím na lodi, rozhodl se. Nebudu potmě škobrtat o šutry na pláži. Nebudu zkoumat, jestli Juanou náhodou nespí ve stanu u Flodi… Jen ať si mládež užije výlet.
* * *
Juanou tedy nespal, zdaleka ne. Ta noc začala báječně. S Flodi to bylo přesně takové, jak si představoval (a kolik nocí se mu o tom zdály divoké sny), možná ještě lepší. Zato teď…
Vytřeštěnýma očima zíral, jak se mu cosi velkého a temného sápe po noze. Zrovna po té, v níž měl po komplikované zlomenině dva dráty z nemagnetické oceli (na té planetě tehdy bylo tolik úrazů, že felčarům došel titan).
Vystřílel do té věci celý zásobník, a jí to ani v nejmenším nevadilo. Valila se na něj jako tank. Už… Nejdřív necítil bolest, jen tah a jakoby sání.
Flodi zaječela. Ve svitu měsíce, který se blížil úplňku, viděla, jak se kolem nich stahuje kruh. Viděla, co se stalo s jeho nohou. A připadalo jí, že střely z její zbraně těm obézním krátkonohým ještěrkám chutnají.
Juanou konečně začal řvát, byla to skoro úleva, bylo to normálnější než předchozí zalehlé, zadušené ticho. Mlátil kolem sebe rukama, dokud mohl, ale hroudovité obludy si toho nevšímaly. Systematicky ho hltaly a nic je neodradilo.
Flodi ustupovala k blízké skalce. Napadlo ji, že odteďka už to nikdy nebude dělat na pláži, a v tom se tedy opravdu nepletla.
Zahlédla tmavou masu, která se převalila přes skalku a rozvážně a neodvratně se k ní blížila. Znovu zaječela, divoce se rozhlížela, kudy uprchnout, jenže nebylo kam, obklíčili ji. Zalili ji jako hutné vlny, pokoušela se vyhrabat a přelézt přes jejich těla, ale nemohla se vytrhnout, přisáli se jí k botám, a než ji napadlo zout se, něco ji drželo za opasek a tahalo za knoflíky. Připadala si jako přilepená.
S tichým mlaskáním ji polykali, vtahovali do obrovských jícnů, užasle si vybavila měňavku, obtékající kořist panožkami. Brzy se octnu v obrovské trávicí vakuole, blesklo jí hlavou těsně předtím, než o ni přišla.
Neměli obratné lidské prsty, takže jí neuměli rozepnout náhrdelník, stáhnout prstýnky a náušnice, ty krásné náušnice, které jí přinesl poslední milenec. Pistoli jeden z nich zhltl i s rukou, jež ji křečovitě svírala. Potom tu byly kovové knoflíky, chutná přezka na opasku… Z těla mnoho nezbylo.
* * *
Ve vesnici se v noci narodilo dítě. Náčelník se přišel podívat, neboť bylo velmi pravděpodobné, že otcem je jeden z jeho synů. Novorozeně energicky křičelo, žádné tenké kňourání; pěkný, statný chlapeček.
„Vypadá… úplně normálně,“ hlesla jeho matka a vyčerpaně se usmála.
Náčelník napůl pokývl, napůl potřásl hlavou. Cítil, jak se magnet v jeho kapse zachvěl, jako by se chtěl honem přisát k tomu čerstvému tělíčku.
Vyšel z domku, který jeho syn pro novou rodinu postavil – dřevo bez jediného hřebíku; nikoli podle zděděných tradic, ale podle návodu, který šaman našel na webu. Syn, o hlavu vyšší než on, vyklouzl za ním. Neodvážil se víc než na dva kroky ode dveří; jeho generace se většinou už nemohla v noci odvážit mimo příbytek. Zastavil se pod plastovou stříškou, kterou mu před půl rokem na objednávku přivezla poštovní loď.
„Tak co?“
Náčelník vzdychl. „Vypadá krásně, ale ani nebudeme zapínat rentgen. Nebude smět v noci ven.“ Poklepal si na kapsu s magnetem.
Pod stříškou nastalo dusné, husté ticho.
„Neříkej jí to,“ požádal náčelníka jeho (skoro určitě jeho) syn.
„Povíš jí to sám,“ kývl náčelník. „Později.“
„Co Aňila?“
„Pořád nic. Šamanova žena někde četla, že vojákům dávají dlouhodobou antikoncepci. Něco, co se zašije do těla.“
„Implantát,“ vyslovil čerstvý otec (velmi pravděpodobný otec) s úctou.
„Tak tomu říkají. Ta věc se za pár let vstřebá a přestane působit.“
„Přál bych si, aby Aňila měla s Heskrim normální děti,“ řekl mladík. „Ona přece může v noci ven.“
„Ale neříkej jí to,“ pousmál se náčelník. Poplácal syna po rameni. „Běž domů, k ženě.“
* * *
Ráno bylo svěží, ze vzduchu na chvíli zmizela únavná horká vlhkost, jenomže poručík Juanou se pořád nehlásil a Flodi jakbysmet, a to bylo nejen proti předpisům, ale i divné. I kdyby spolu strávili divokou noc, teď už by museli být dávno vzhůru.
Kapitán stál nad jámou, vyhrabanou v hnoji, a rozpačitě se drbal na bradě.
„Kapitáne,“ zavolal na něj strážný od plotu z teflonové mřížky. „Domorodci! Nahatí, podívejte!“
Na kraji lesa se objevili dva lidé. Heskri a mladá domorodka, a nebyli úplně nahatí, ale moc do toho nescházelo. Ta dívka… Hm. Páni. Uff.
Vykročil k nim.
„Pořád mě chcete zatknout?“ zeptal se obezřetně Heskemar Istevelin.
„Ne, ale… Neměl byste se tady moc ukazovat, Isteveline,“ sykl Jandacz.
„Ještě se vám nikdo neztratil?“ zeptal se Heskri tichým, vybledlým hlasem. Ruka, kterou objímal dívku kolem ramen, sebou neklidně škubla. „Spočítejte si svoje lidi, a… Neopouštějte v noci svoje příbytky, kapitáne.“
Jandacz stiskl čelisti. Tohle nesnášel. Strašidelné pověsti, tajemství ostrova… A jemu se neohlásil ani jeden z průzkumných týmů, neobjevil se Juanou… Měl toho vážně dost. Chystal se zvýšit hlas, ale vtom promluvila ta dívka. Kultivovaně a bez přízvuku, jako by chodila do opravdové školy. Vzdělávání po internetu od mých mladých let dost pokročilo, uznal v duchu.
„Ještě chvilku mlčte, kapitáne,“ řekla. „Posaďme se, probereme to. Heskri vám nemůže říct víc, protože toho moc neví. Noční zloději lidem nechtějí ubližovat.“ Pokynula, a jako by to bylo nějaké magické gesto – kapitán se okamžitě uklidnil a všichni tři se usadili na trsy tuhé trávy na kraji lesa. Jandacz si stáhl propocenou košili. No tak mám břicho, a co?
„Oni jenom kradou,“ pokračovala.
Kapitán napjatě přikývl.
„Kradou kovy.“ Sepjala ruce v klíně. „Když u sebe nemáte nic kovového, nevšimnou si vás. Totiž… Tak se to u nás povídá. Já to nezkoušela. Víte, jak jsme Heskriho našli? On si nic nepamatuje, měl horečku, blouznil.“
Heskri se naklonil dopředu, na čele se mu zaleskly kapičky potu (a kapitán pocítil jisté zadostiučinění; taky se potíš, hubeňoure).
„Šli jsme se ráno koupat,“ vyprávěla Aňila-rien a dívala se na Heskriho. „Ležel jsi na pláži, na sobě jenom cáry.“ Koukla na kapitána. „Z uniformy.“ Znovu upřela pohled na Heskriho. „Jak jsme se blížili, rozběhly se od tebe na všechny strany nějaké stíny. Drobné a rychlé, s pavoučíma nožičkama.“
„Počkej,“ vyhrkl Heskri. „Kovožrouti jsou přece pořádně velké potvory.“
Dívka potřásla hlavou. „Jenže… Měls roztrhané šaty… Chyběly knoflíky, zipy, cvočky, přezky…“
„Proč by se tak namáhali?“ hlesl Heskri. „Vaši přece tvrdí, že lidi hltají vcelku a kovy si vytřídí až pak!“
„To nevím,“ pokrčila rameny.
Kapitán Jandacz zamrkal. „Ksakru, chcete říct, že nás sežerou kvůli knoflíkům?“
Heskri stočil pohled k dívce. To já? Já sem zavlekl žrouty?
„Ano, třeba kvůli knoflíkům,“ odpověděla kapitánovi na otázku a Heskrimu pevně stiskla ruku. „Zhltnou každého, kdo zůstane v noci venku. Mimo příbytek.“
„Ale co je podle nich příbytek? Co stan?“
„I stan,“ kývla Aňila-rien. „Poznají to.“
„A když někdo vyleze ze stanu a jde se vyčůrat do křoví…“
„Jestli má u sebe něco kovového, a jestli je nablízku žrout…“
„Tak ten anonym nekecal,“ vydechl Jandacz.
„Jak se k vám to udání dostalo?“ zeptal se Heskri.
„Dopis, přišel lodí,“ upřesnil kapitán.
„Jak vypadal?“
„Upatlaně,“ odpověděl Jandacz. „Psaný na psacím stroji. Starožitnost. Tak do vitríny v muzeu.“
„Psací stroj,“ ušklíbl se Heskri a obrátil se k dívce. „Takže je to jasné. Psací stroj z předminulého století. Na ostrově je jen jeden.“
„Počkej, v tom domě žije víc lidí,“ namítla Aňila-rien.
„Jenomže jen Ama-reňa se dost bojí. O ty svoje rozjívené kluky,“ dodal na vysvětlenou ke kapitánovi.
Ten si otřel košilí obličej. Pot po něm tekl proudem. „Sakra,“ zamumlal. „Něco si tady šmejdí a sbírá šrot… Dokáže jít přes mrtvoly, a nejspíš se prochází i po mořském dně… Jak by se sem jinak dostalo tolik krámů?“
Aňila-rien a Heskri se na sebe podívali. Neřekli nic.
„A kořist ty potvory ukládají do toho… hnoje, jo?“
„Ukládají sebe,“ opravila ho dívka. „Když jsou plní, jdou na to místo, lehnou si a rozloží se. Naši starší je pozorovali.“
„Kruci,“ hlesl kapitán. „Proč jste s tímhle nepřišli včera? Chudák Juanou, možná i průzkumníci. Za pár dní v jámě přibudou jejich knoflíky a zipy!“
„Chtěl jste mě strčit do vězení.“ Heskri odvrátil pohled.
„To je fakt,“ uznal Jandacz. „Předpisy. Nemám ponětí, kdy jsem se tím nakazil…“ Nadechl se. „Musíme do večera najít všechny průzkumníky. A odchytit jeden exemplář.“ Podrbal se ve vlasech. „Tak jak vypadají?“
„Jako ten had, co spolkl slona bez kousání,“ zamumlal Heskri.
„Slona?“ Aňila-rien se zachmuřila. „Tohle není legrace. Vypadají jako bachraté, skoro beznohé ještěrky. Tak do dvou metrů na délku. Necelých sedm stop,“ dodala pro jistotu. Upírala na kapitána hluboké teple hnědé oči. Studánky v podzimním listí, napadlo ho poetické přirovnání. „Chci, abyste se báli, víte? Pomůže vám to. My lidé bychom si měli pomáhat.“
Kapitán se bezděčně usmál. Zvláštní, od ní to vůbec nezní pitomě. Kdybych něco takového vypustil z huby já… Vstal a otřel si zmačkanou košilí pro změnu krk. „Tak díky za varování. No, a možná byste nám s tím hledáním mohli pomoct.“
Rolf se choulil na úzké skalní plošině a ještě pořád byl v šoku. Třásl se tak, že to kámen pod ním snad nemohl vydržet, musel se každou chvíli rozdrolit jako při zemětřesení.
Pamatoval si, jak Femin řval a střílel. Celý zásobník, a ještě stačil podruhé nabít. Femin měl za úkol chránit civilního zaměstnance, tedy jeho, Rolfa, a taky že to dělal. Rolf z toho skoro oslepl, když vylezl jenom v trenýrkách ze stanu; bylo to jako ohňostroj, jenomže ti krokodýli nebo co (ne, na krokodýly neměli správný tvar, leda by byli enormně přežraní) lezli pořád k Feminovi, plazili se a odstrkovali těma křivýma nožkama, otevírali obrovské tlamy… Kulaté, bez zubů, spíš jako u pijavic… A prostě na něj vlezli, zavalili ho a žrali, bez kousání, vtahovali ho do sebe, vsrkávali jako ústřici…
Stál tam neschopen pohybu a věděl, že je na řadě. Pak nastalo ticho – zmlkl strašný řev i zvuky sání a srkání. Až teprve v tom okamžiku se dal na útěk. Moc si ze svého zběsilého běhu nevybavoval, měsíc zašel, byla skoro tma, cítil, jak se mu do bosých nohou zarývají kameny, ostré úlomky, potom ho zase šlehaly větve, drásalo trní, nevnímal bolest, i když věděl, že krvácí. Přitáhne je krvavá stopa?
Neměl ponětí, jestli ho pronásledují. Doufal, že jsou pomalejší než on. Pak se vydrápal na tu skálu a přemítal, jestli sem vylezou. Možná umějí šplhat. Třeba se přisají ke kameni a šinou si to nahoru, za sebou nechávají cestičku ze slizu jako slimáci. Fuj.
Od té nešťastné chvilky, kdy se Femin probudil a šel se vyčůrat, uplynuly celé věky. Ale nakonec se rozednilo a Rolf byl na skále sám – a zaboha netušil, jak se mohl dostat tak vysoko. Každopádně nevěděl, jak dolů.
Nohy měl samý šrám, celé zakrvácené, a už to začínalo pořádně bolet. Udělalo se vedro. Skála pálila. Zdálo se mu, že má horečku, že už umírá na sepsi. Nebo gangrénu. Jak se to vůbec liší? Měl šílenou žízeň.
Musím dolů, přesvědčoval sám sebe. No tak pár metrů spadnu, pořád lepší než se tady upéct.
Když ho domorodci našli, visel za ruce, nohy měl asi dva metry nad zemí a bál se pustit. Vylezli k němu, pomohli mu dolů a odnesli ho na nosítkách z větví k lodi. Neposlouchali, co o překot vykládá; nepotřebovali to slyšet. Ani mu neřekli, že mu ve skutečnosti nic nehrozilo.
* * *
Mike postavil stan spíš z povinnosti, ani se neobtěžoval do něj naskládat všechny detektory, které s sebou celý den vláčeli (a zbytečně; ostrov se choval příkladně, žádné mimozemské látky, nic podezřelého pod zemí, dokonce ani nebyl radioaktivní a neskrývala se v něm potenciálně nebezpečná sopka), naházel je prostě na hromadu a šel nasbírat trochu roští na ohýnek. Ohýnek byl důležitý, oba ho měli rádi. On i Mari, jeho kráska, která přijala jeho ochranu.
A rádi spali pod širákem, když nepršelo. Byli spolu už leckde, ale opravdové ohrožení ještě nezažili. Vzrušení si obstarávali jinak, jemněji a příjemněji.
Právě se k němu pořádně přitiskla, rozepnul jí háček na podprsence (proč to nosí, vždyť to nepotřebuje…), pohrdavě ten kus oděvu odhodil (dostane za to vynadáno, ale až později) a zaútočil na kalhotky. Mari se tiše chichotala a šátrala po přezce na jeho opasku.
Vtom zhasl oheň. Vážně. Jako by se přes něj přelila hustá čemá vlna, a pak z ní bylo neforemné tělo, které přeteklo na úlekem strnulou dvojici, a za ním další, další, ale to už neviděli. Nemohli křičet, měli ucpaná ústa, ale beztak by vlastní křik neslyšeli, něco jim zalehlo uši. Nemohli dýchat.
Mari před očima vybuchovaly ohnivé kruhy a rozplývaly se v modročerné tmě. Pak to přestalo, přestalo úplně všechno.
Potom se probrala, v napůl ztuhlé kaši z popela a krve. Když jí došlo, v čem se to válí, zaječela a ječela až do ochraptění, ale ostrov to nezajímalo.
Do svítání se ve stanu střídavě třásla hrůzou, mělce usínala a s trhnutím se budila. Ráno se odvážila vylézt. Na místě, kam Mike večer nedbale uložil vybavení, se válely kusy plastových pouzder a pár skleněných střepů. Našla svoji podprsenku, bez háčků. Držela ji a nechápavě na ni zírala; nemohla si vybavit, k čemu tohleto slouží.
Potom se vydala k pobřeží a tam ji objevil místní pátrací oddíl, oblečenou v kalhotkách, krvi a popelu.
* * *
Worn o sobě vždycky prohlašoval, že je zbabělec, a na tuhle výpravu se přihlásil právě proto, že vypadala tak nesmyslně, nic než oživlá byrokracie, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Vlk, alibismus úředníků, sežvýká zprávy a hlášení Hledačů (totiž Oddílů pro prevenci a prověřování skryté mimozemské invaze), spokojeně si odříhne, a koza v podobě neúspěšných, přestárlých nebo duševně nevyrovnaných vojáků a civilů s podobnou kvalifikací v klidu odkráčí na dovolenou.
Nevadilo mu pochodovat celý den, měl pohodlně rozšlápnuté boty a žádný předpis ho nenutil nosit ty příšerné kanady, vhodné možná na nějakou chladnou, nepřátelskou planetu. Na krku mu visel minigeiger, zařízení na opasku samo zaznamenávalo změny magnetických a dalších polí, obruč detektoru kovů se mu vznášela na silonových vláknech ve výši boků jako krinolína. V batohu si nesl jen lehký spacák se sítěnou kuklou proti hmyzu a hadům, vodu a balíčky s jídlem – a rezervní prádlo, to skoro nic neváží. Turistiku měl vždycky rád.
Se zbraněmi a stanem se dřel Solak, jeho ochránce v těžkých botách a nepohodlné kombinéze.
„Počkej,“ zafuněl Solak. „Podrž mi batoh. Sundám si aspoň vestu.“
„Co kdyby na tebe někdo vystřelil?“ otočil se Worn a přimhouřil oko.
„Běž někam,“ broukl znaveně Solak. Napůl se vysoukal z kombinézy, strhl si neprůstřelnou vestu a rukávy si svázal kolem pasu.
Pochopitelně nic zajímavého neobjevili a po setmění si ve stanu pustili na přehrávači z elektronického papim zakázaný film – pornohoror o mimozemských vetřelcích s ohromnou chutí na blond pozemšťanky. Worn se potom hrozně bál, zvlášť když Solak začal chrápat a on pořád slyšel podezřelé zvuky zvenčí. Co to sakra je, to divné šourání a mlaskavé plazení, doprovázené jakýmsi škrábáním? Schoulil se, přetáhl si přes hlavu kuklu a pokusil se sám sebe přesvědčit, že jde jen o výplod jeho fantazie, podrážděné hororem.
Ráno pokračovali po určené trase (podle GPS na Solakově opasku) a z vysokého útesu se jim konečně podařilo navázat spojení s lodí. Hlas, který jim nařizoval okamžitý návrat do tábora, se skoro ztrácel v poruchách, ale i tak zněl pěkně vyděšeně.
* * *
Po čtvrtém týmu zbyl jenom stan a po pátém ani to ne. Jandacz vyslechl hlášení záchranné výpravy a zachmuřeně pokýval: jistě, Theo z pátého týmu zásadně odmítal plastové kolíky na upevnění a bral si hliníkové, asi mu připomínaly jeho skautské a horolezecké časy.
Šestý tým byl v pořádku. Tedy jak se to vezme; našli je nahé a zmateně pobíhající po loučce u potůčku, kde chlapci usilovně hledali svou rusalku. Vyšlo najevo, že odpoledne narazili na mladou domorodku, která sbírala z nízkých keřů pod skalami zelené bobule. Dala jim ochutnat. Bylo to opravdu dobré, vysvětloval Hainc rozpačitě, když si událost vybavil. Potom byli najednou všichni svlečení, výstroj nechali někde ležet a honili se v trávě a vyváděli jako štěňata. Hainc ani jeho parťák Frik si nevzpomínali, kdo koho vlastně ošukal, ale klonili se k názoru, že to bylo tak nějak vzájemné.
* * *
Heskri se vrátil se dvěma domorodci a přinesli v plachtě zbytky dvou těl. „Nevím, proč je nezhltli vcelku,“ řekl. „Neví to ani náčelník. Možná toho kovu na sobě neměli tolik.“
„Čtvrtý tým. To byl Zamb,“ ukázal Jandacz na kosti s cáry šlach a masa. „Jeho náboženství mu zakazovalo nosit na těle kovy kromě zlata, asi měl jenom prsteny a přívěsek na kožené šňůrce a možná nějaký amulet v kapse.“
„Tak ho jen zlehka ohlodali,“ hlesl Heskri. „No jasně.“
„Jeho parťák Omar se tím nakazil, dokonce měl nepovolenou plastovou pistoli,“ pokračoval kapitán Jandacz, „asi ho dostala ta titanová destička v hlavě. Po starém úrazu.“ Druhé tělo bylo skutečně téměř neporušené, jen mu chyběla hlava. „Proč sakra nemohli sedět ve stanu?“
Heskri se zahleděl na mapu na monitoru s vyznačením polohy posledních týmů. „Tyhle dvě dvojice už se pohybují na zakázaném území. Tam nikdo z místních nepůjde.“
„Tabu!“ Kapitán zvedl oči k nebi. „To nám ještě scházelo!“
„Jdu za šamanem.“ Heskri vyběhl z velitelského stanu a mířil k bráně v plotu.
Čekala tam na něj Aňila-rien. Rozdělili se, když tak úspěšně vystrašili velitele lodi a Heskri vyrazil organizovat záchranné výpravy, ale teď by se jí radši vyhnul. Měla to říct jemu; a už dávno! Rozhodně dřív než cizímu chlapovi. Jak se teď má vyrovnat se skutečností, že sem na ostrov přivezl nějaké mimozemské potvory?
Zastoupila mu cestu, dotkla se jeho ruky. „Nezlob se. Nechtěla jsem ti ublížit.“
„Tak to se ti nepovedlo,“ odsekl.
„Vážně jsem ho musela vyděsit.“
„Ale je to pravda? Já sem přivezl žrouty?“
„Ne, žrouti tady byli dřív než ty! Tamti pavouci vypadali úplně jinak.“
„Tak co to sakra bylo?“ Vzdychl. Tihle ostrované. Mohli ho utopit jako slepé kotě, ale neudělali to, dobráci. Taktně mlčeli a čekali, co jim poví. Jenže on neměl co říct, protože nic nevěděl.
Aňila-rien ho znovu vzala za ruku a ukázala na sloupek brány. Heskri si ho zblízka prohlédl, pak kývl. „Vyměníme je za dřevěné, jen co najdeme ty lidi. Jsou někde za skalním kruhem, na Hoře.“
„Tam nemůžeme!“ vyhrkla. Sevřel jí dlaň, podle toho poznala, že už se nezlobí.
„Šaman nám poradí. A vůbec, proč se žrouti na ty sloupky v noci nevrhli?“
„Asi měli dost práce jinde.“ Pokrčila rameny. Ten pohyb ho nikdy nepřestal okouzlovat, a co teprve stráže za plotem, těm málem vypadly oči (jako by je hoši neměli už tak dost vykulené – když jim tady postávala Aňila, mohli jim klidně za zády ukrást celý tábor i s kapitánem).
Zasmál se té představě, dívka se na něj tázavě zamračila. „Jsi krásná a málo oblečená,“ vysvětlil jí. „Nejsou na to zvyklí.“
„Myslela jsem, že když koukají na všechny ty věci v televizi…“ To už se rychle vzdalovali od tábora.
„Jenže tamto není skutečné.“ Znovu se zasmál. „Víš, že bláznivá Bobulka dva z nich zachránila? Nakrmila je svým zbožím a pohrála si s nimi. Ani nevěděli, kam zahodili šaty.“
Aňila-rien vyprskla. „A její máma pořád nadává, že je k ničemu.“ Dala se do běhu. „Neloudej se!“ zavolala na něj, ale jemu se vůbec nechtělo dohánět ji, klusal hezky zvolna za ní, střídal běh s rázným krokem, a hlavně se díval a užíval si výhled.
Generátor v mělké jámě ve stanu uprostřed vesnice tiše hučel; šaman dřepěl u počítače. Asi použil nějakou magii, protože měl na monitoru tutéž mapu jako velitel výpravy – což Heskrimu ušetřilo vysvětlování.
Když vstoupili do jeho domku, zvedl se. Heskri si všiml, že má dlouhé tenké copánky svázané do ohonu a odložil všechny amulety, dokonce ani nebyl pomalovaný, takže vůbec poprvé pořádně viděl jeho obličej. Nepodobal se domorodcům. Příliš ostrý nos, výrazná brada a hranatá čelist, pronikavé oči zapadlé, čelo klenuté…
„Tak jdeme, ne?“ štěkl šaman. „Ať to stihneme.“
Aňila-rien se nehádala, když ji nechali doma. To bylo divné, jenže Heskri už v té záplavě podivností ztrácel přehled a nedošlo mu to. Aspoň vrátil šamanovi to úsečné pobídnutí: „Odkud vlastně jsi?“
„Domorodec ze Země,“ ušklíbl se šaman. „Na rozdíl od tebe, emzáku.“
Heskri zamrkal. Obvykle říkal, že pochází ze Skandinávie – vyrůstal V Norsku, jedné z mála zemí, kde přijímali uprchlíky z mimozemských kolonií. V době, kdy se jeho rodiče konečně rozhoupali a opustili téměř vylidněnou osadu na Asiande, už tam začínala válka a skoro po celé Evropě a v USA, dokonce i ve většině asijských států utečence strkali do táborů, protože nevěděli, co s nimi. Ano, ta kolonizace se zatraceně nepovedla. Vlastně to byl kolosální průšvih. „Nikdo to o mně neví,“ hlesl chraptivě.
„To víš, magie,“ odsekl šaman.
Spíš internet, pomyslel si Heskri. Když máš proti normálnímu smrtelníkovi pár šikovných hesel navíc… Nahlas to neřekl. Proč také, šaman mu právě v podstatě prozradil, že ho sem někdo nasadil, a ten někdo nahoře jistě věděl, co dělá. „Jandacz a Prevence a prověřování o tobě nevědí?“
„Ti nám tady tak scházeli,“ zavrčel šaman. „Ta nána Ama-reňa!“ Propašovala ti dopis pod nosem, agente, co? bavil se v duchu Heskri, ale mlčel a šlapal. Nabrali ostré vojenské tempo, zjevně měli oba stejný výcvik. Vesnice zůstala daleko za nimi, vzdálili se i od roztroušených chatrčí samotářů, minuli Bobulčinu chatku u vodopádu. Začali stoupat. Svah byl stále strmější, místy ho deště a větry oholily až na skálu.
Heskri ukázal k severu. „Tamhle by měl být sedmý tým.“
„Dvě holky,“ kývl šaman. „Vidíš ten stan?“
„Ne. To máš orlí zrak od přírody, nebo nějakou úpravu?“
„Úpravu,“ přiznal šaman klidně. „Nejsou tam. Nechaly uvnitř vysílačku s lokačním zařízením. Asi je nosiči vyděsili, když se šinu li na zakázané území.“
Heskri si uvědomil, že šaman neřekl žrouti, ale nosiči.
„Žrouti sem nesmějí, aspoň myslím,“ odpověděl mu šaman na nevyslovenou otázku. „Ty ženské určitě prchaly nahoru, teď už budou v kráteru.“
„Netušil jsem, že tady byla sopka,“ vyhrkl Heskri. Šaman se dal do běhu, musel za ním. Nahoru, pořád nahoru, do zvětralých skal, jež ujíždějí pod nohama a hrozí sesuvem.
„Nebyla,“ zavolal šaman shora. „Něco sem dopadlo. Z velké výšky. A z velké dálky.“ Uklouzla mu noha a na jeho společníka dopadla sprška kamínků. „Promiň.“
Za ty tři roky jsem pěkně zlenivěl, připustil si Heskri, ale jak dlouho je tady on? Drápal se do svahu, který mu připadal málem kolmý, hledal úchyty pro ruce a oporu pro nohy. Konečně chytil správný rytmus (nebo možná druhý dech), dohonil šamana a na vrchol dospěli oba současně. Pod sebou měli široký kráter, ale nikoli sopečný, spíš po dopadu meteoritu. A došlo k tomu už dávno – na stěnách kráteru rostly keře a stromy, a u jednoho z nich, ve změti uzlovatých kořenů, úporně přisátých k nerovné půdě, se choulili čtyři lidé. Dva týmy sem slezly z různých stran a setkaly se.
Kousek pod nimi Heskri uviděl ústí jakéhosi tunelu. Okrouhlé, něco přes metr v průměru, hladké, jakoby ošoupané. Tudy sem lezou ti nosiči, pomyslel si. A tam dole… Dno kráteru bylo zarostlé křovím, ale ne, nebylo to křoví, spíš napnutá síť, která měla zmást lidský zrak, a pod ní se něco lesklo.
„Přestali si dávat pozor,“ zamumlal šaman. „Asi už je to na spadnutí. Konec idylky, kamaráde. Tohle je jejich…“
„Loď?“ vydechl Heskri.
„Houby. Oni nechtějí odletět. Chtějí tady zůstat a tohle je jedna z jejich základen.“
* * *
Aňila-rien seděla na posledním voru, přidržovala nakvap sbalený a nepořádně upevněný ranec se svým skrovným majetkem, a plakala a plakala. Úplně potichu, protože ostatní lidé na vorech měli své starosti a nikomu z nich nebylo právě veselo.
Otec jí položil ruku na rameno. „Musíme pryč. Mělo mě napadnout dřív, že šaman…“
„Vždyť je tady, co pamatuju.“ Utřela si nos rukou a umyla si ji ve vodě.
„Tolik toho zase nepamatuješ,“ pousmál se. „Tvrdil, že pochází ze sousedního ostrova a učil se tam u jejich starého šamana. Objevil se krátce po tom, co sem spadla hvězda.“
„A Heskri?“ zahuhňala a popotáhla. „Ten není žádný vyzvědač!“
„Ne,“ souhlasil s ní. „Ale stejně patří k nim. A teď už nejspíš všechno ví.“
Zavrtěla hlavou. Dokázala si představit, jak je všechny, všechny z ostrova zavírají do klece, ale nevěřila, že by tomu Heskri přihlížel a nic neudělal. Na druhou stranu, co by asi tak mohl udělat? Proti zbraním, proti moci?
Zvedl se vítr, muži na vorech rozvinuli plachty. Vory letěly po vlnách s bouřkou v zádech a rychle se blížily k sousednímu ostrovu, k jeho vlídným plážím, které neohrabaným plavidlům neublíží. Ale tam se nezastavíme, věděla Aňila-rien, od téhle chvíle jsme uprchlíci bez domova. Položila si ruku na břicho. Můj maličký uprchlíku.
* * *
Bouře je zdržela. Po svahu hory se hrnuly proudy vody a podrážely jim nohy. Museli se schovat v mělké jeskyňce a počkat, až se liják přežene. Sotva se do ní všichni směstnali. Bylo tam teplo, vlhko, dusno, a brzy se začalo ozývat znavené pochrupování.
„Takže jsi špión,“ prohodil Heskri konverzačním tónem.
„Já na sebe myslím spíš jako na strážce,“ pravil upjatě šaman. „Tahle role mi vážně přirostla k srdci. A tenhle ostrov.“ Opatrně, aby nebudil spící, napřáhl ruku. „Gint Mano.“
„Tak co bude dál?“ zeptal se Heskri. „Na co jste vůbec čekali? Až bude základna vetřelců hotová?“
Gint Mano se tiše zakuckal smíchem. „To těžko poznáme, jestli je hotová. Kolik už jsi viděl mimozemských základen?“
Heskri zůstal potichu, přemýšlel. „Nebýt toho udání, seděl bys tady dál a vyčkával? Sledoval žrouty nebo nosiče, jak sem kdovíodkud tahají všechny možné kovy? Jak stavba postupuje?“
„Za tři roky pokročila až dost,“ sykl falešný šaman. „No nekoukej se tak, stavební roboty jsi přivezl ty. Ty osobně.“
„Cože?“ Heskrimu došel dech.
„Domorodci je viděli. Hmyzí design, nejšikovnější ve vesmíru, aspoň co my známe. Tipnul bych si, že tě sem navigovali oni, proto si nic nepamatuješ.“
„A kde se schovávali?“
„No, zapoj fantazii,“ ušklíbl se Gint Mano. „Nebo ne, radši si to nepředstavuj. Ta nemoc, ta infekce… To byli oni. Následky jejich přechodného pobytu ve tvém těle.“
Heskri se tiše otřásl. „Měl jsem umřít.“
„Nepochybně. Pár podobných případů už jsme měli, ale spojené výzvědné služby to utajily. Nikdo z přenašečů nežil dost dlouho, aby náklad doručil… Až ty.“
„Bioroboti,“ zašeptal Heskri. „Jsou biologičtí, co? Rostou, možná se i rozmnožují. Třeba začínají jako bakterie nebo prvoci, malí paraziti…“
„Ano,“ souhlasil Gint Mano. „V tom smyslu vyznívají vědecké hypotézy.“
„Jako malý jsem prodělal asiandskou horečku,“ řekl Heskri. „Sestra na ni umřela. Měli jsme to prý všichni, celá poslední skupina kolonistů, když jsme utíkali z planety.“
Falešný šaman zvedl obočí, ale mlčel.
„A já blbec se nechal naverbovat do Legií a vrátil se tam,“ dokončil Heskri. „Recidiva.“
Gint Mano zvedl obočí ještě výš, pak pomalu kývl. „Obsadili tě. Kolonizovali.“ Ušklíbl se, jak výstižně to zní. „Ale tys měl proti nim obranu, protilátky nebo co, což byla pro ně vlastně klika, protože tak jsi je dopravil na místo – a pro tebe jakbysmet, protože jsi přežil.“
V koutě jeskyňky se pohnula jedna ze schoulených postav. „Co si to pořád špitáte?“ broukla nevrle. „Ještě prší?“
„Leje,“ přitakal šaman. Venku zaduněl hrom, jako by to chtěl potvrdit.
„Nesežerou nás?“ zamumlala žena.
„Ne, ještě je den,“ ujistil ji.
Úlevně vzdychla a hlava jí klesla na sousedovo rameno. Heskri zjistil, že se během rozhovoru přesunuli do ústí jeskyňky. Asi půl metru od ostatních, víc to nešlo. „Jestli se to do večera nepřežene…“
„Za hodinu musíme vyrazit, i kdyby se čerti ženili,“ pokývl Gint Mano. „Jinak to k nejbližšímu příbytku nestihneme.“
„Tím příbytkem myslíš Bobulčinu chajdu?“ uchechtl se Heskri.
„Obydlí jako obydlí, tedy pro ně.“
To bude noc, pomyslel si Heskri. Jestli Bobulka něco vařila, budeme mít z těch výparů pěkně divoké sny. Jindy by se tou představou bavil, jenže teď se mu v hlavě honila jakási nepolapitelná myšlenka, která ho hrozně znepokojovala. Jako by na něco zapomněl. Něco důležitého.
* * *
Vzpomněl si, až když řídnoucím deštěm doklouzali k Bobulčině chatrči. Slunce už nejspíš zapadlo, i když mraky to skryly. Nejdřív ho skoro ochromil intenzivní pocit ohrožení. Někdo je v nebezpečí. Někdo…
Sloupky! Ty nešťastné sloupky! Ti amatéři Hledači, směšná kamufláž skutečné stráže, si zaručeně nedají dvě a dvě dohromady, a teď na to dojedou.
„Mají v plotě kovové sloupky,“ řekl Gintovi. „Běžím tam. Pokusím se… neopozdit.“
„Jdu s tebou.“ Gint už zase vypadal jako šaman, i když zmoklý a nepomalovaný. „Nemám na sobě žádný kov. Po mně nepůjdou.“
„Zato po nich…“ Heskri se otočil a houkl na čtveřici zachráněných: „Zůstaňte tady, nevystrkujte nos až do rána, jasné?“ Nečekal na odpověď a dal se do běhu. Gint za ním.
Jejich sandály, to byly místní výrobky, poctivé, solidní, šité na míru jejich nohám i ostrovu, a běželo se v nich dokonale. Ti dva muži byli rychlí, ale soumrak je předhonil.
* * *
Ve skutečnosti nevypadali jako had, který spolkl slona. Spíš jako hadi, kteří zhltli vepře. Ti tlustší se ubírali přímo k jámě a mizeli v ní. Menší ještě neměli dost. Rozhlíželi se, měsíční světlo klouzalo po jejich neforemných tělech, mokrých po dešti. Pak jako by kdosi z nich vydal povel, obrátili se a zamířili k táboru.
„Dostali chuť na naše knoflíky,“ šeptl kapitánovi strážce na stanovišti za plotem. „Ještěže jsme za plastovou ohradou.“
Jandacz si sundal infrabrýle a narovnal se. Proč se vlastně krčíme? Oni nás zaručeně nevnímají zrakem, mají jiné smysly. Čidla. Senzory, tak se to říká, když jde o roboty. „Mají teplotu shodnou s okolím,“ konstatoval. „Co jsi to povídal? Ale do prdele!“
Žrouti zaútočili. Vrhli se na sloupky brány. Jandacz si opožděně uvědomil, že jde o nějakou hliníkovou slitinu, lacinou, lehkou a pevnou, potaženou tenkou vrstvou plastu. Kruci, tohle nám nedošlo. Do hajzlu. Za blbost se platí!
Fascinovaně sledovali, jak se neforemná těla přisála na sloupky a začala je odspodu vtahovat do sebe. Hnusné. Plot kolem brány se zakymácel a začal se skládat k zemi. Kapitánovi připadalo, že slyší dychtivé mlaskání, ale možná se mu to jen zdálo.
„Do nich!“ zařval do mikrofonu přilby a namířil na nejbližší temnou, hrbolatou siluetu plamenomet.
V táboře nikdo nespal. Teoreticky by měli být ve stanech v bezpečí, ale nikdo netušil, jestli teď, po zboření plotu, budou žrouti ještě považovat stany za příbytek. A tak lidé vybíhali do řídkého bláta plně oblečeni a ozbrojení.
Vypuklo peklo – ačkoli peklo si člověk zpravidla nepředstavuje tak vlhké a bahnité. Žrouti neměli žádné sebezáchovné instinkty a nelekali se ničeho, šinuli se tam, kde cítili kovy, což představovalo i zbraně. Obránci tábora brzy zjistili, že rosolovitá těla útočníků jejich střely bez problémů pohlcují a ani silná palba je nezpomalí. Vlastně se nedali zničit jinak než úplným spálením. Zjevně neměli žádné řídící centrum, hlavní nervovou uzlinu či mozek; dokázali přežít i rozřezaní na kusy. (Třeba se množí dělením, ty kousky dorostou, a je z nich z každého nový žrout! pomyslel si kapitán s hrůzou a odporem.) Lasery na ně neúčinkovaly. Navíc žrouti v boji zrychlili tempo. Jejich slimáčí loudavost byla tatam. Pohybovali se po hrbolaté půdě jako expresní rychlík po kolejích. A zabíjeli.
Nedělají to schválně, říkal si Jandacz, zatímco odjišťoval a házel granáty, v pořadí druhou zbraň, jež prokázala účinnost. Kdo by neměl na sobě trošku kovu! Leckterý bývalý legionář má půlku kostí vyspravenou titanem nebo ocelí… Dobře, že je tak mizerně vidět. Ze nevidím, jak hltají lidi. Stačí ten křik… Proč oni nedělají hluk? Jenom tak jako šustí a mlaskají…
Přes zhroucený plot se dlouhým skokem přenesly dva stíny a ve světle reflektorů se změnily ve dva muže v úsporném domorodém oděvu. Ten oděv klamal; oba byli vojáci. Okamžitě se zorientovali, a už se hnali ke skladišti. Vzápětí Heskri držel v jedné ruce plamenomet a druhou táhl kapitánovi náhradní náplň, jeho společník si chladnokrevně stoupl nad bednu s granáty, shýbl se, odjistil, hodil… a zasáhl. A čekal, až další žrout přileze blíž.
„Proč nesežrali loď?“ houkl kapitán na Heskriho. Z rukou mu stejnoměrně šlehal oheň. „Proč, ksakru? Myslel jsem, že je ohrožená víc než tábor!“
„Je to obydlí!“ křičel Heskri. Spálil žrouta, který se k nim blížil z opačné strany. „Proč jste nezůstali ve stanech?“
„Nevěřili jsme… že nás ochrání! Co ten plot?“ řval kapitán do třesku a štěkání palby. „To není obydlí?“
Asi ne, pomyslel si Heskri, ale neřekl nic, protože v té chvíli mu cosi měkkého zezadu narazilo do nohou, upadl do bláta a plácal se v něm, zatímco přes něj přelézalo těžké slizké tělo a bezzubá, kruhová tlama polykala jeho zbraň. Teď mi vcucne ruku, napadlo ho; studená, mrazivá představa. Žrout mu tiše, lepkavě ocumlal prsty a couvl, slezl z něj a pokračoval dál za jiným cílem.
Kapitán Jandacz tu scénu pozoroval, znehybnělý úděsem. Oheň z jeho zbraně se už zase scvrkl na malý plamínek. Náplň! Nečum tady jako tele, vynadal si a rozběhl se ke skladu. Vzápětí znovu strnul na místě.
Ve světle poslední lampy viděl škubající se roztrhaná těla žroutů, neznámého domorodce nad prázdnou bedýnkou od granátů a shrnutou plachtu skladu. Na ní a pod ní se hemžili žrouti a likvidovali zbytek zbraní, střeliva a dalšího materiálu včetně přístrojů, které sem vyložili z lodi.
„Pozor, za tebou!“ vykřikl kdosi. Heskri? Není mrtvý? Vždyť ta obluda byla přímo na něm!
Kapitán se ve srovnání s rychlostí žroutů obracel neskutečně loudavě, a tlustý zabiják už roztahoval tlamu. Heskri vší silou kopl nohou v sandálu do jeho neforemného černého těla. Žrout na chvíli ztratil směr, zarazil se, jako by se oklepával z podivného útoku.
„Svlíkněte se! Zahoďte všecko kovové!“ zařval Heskri. Prudké vykopnutí a náraz do nečekaně tvrdého těla žrouta ho připravily o rovnováhu, dopadl na záda a držel si nohu. Au, au, bestie, něco jsem si zlomil! A už zas se přes něj něco převalilo, ucítil slabý pach kovu.
Zahlédl kapitána, jak nedůstojně poskakuje, vykřikuje rozkazy a současně ze sebe rve uniformu, vyšperkovanou smrtícím kovem.
Pokusil se postavit na nohy, ale bolest v nártu mu je znovu podrazila. Po čtyřech se odplazil k lesu a proměnil se v diváka. Naštěstí měsíc zašel a byla tma.
* * *
Ráno nad lesem zahrčel vrtulník z lodi a muži, kteří z něj vyskákali, prohledali pobřeží. Heskri pomalu vykulhal z lesa, opřel se o kmen a čekal na ně. Nechal se naložit na nosítka a odnést na loď. Na ošetřovně mu na nohu přiložili dlahu, přidělili mu vojenský pracovní oděv bez výložek a berle a zavedli ho za kapitánem Jandaczem.
Kapitán ho ve své kajutě přivítal přátelským pokývnutím. „Zachránil jsi mi život. Mně, a ještě pár klukům, co se svlíkli… Jakživ bych nevěřil, že ignorujou mou ctěnou osobu i potom, co jsem jich dvacet spálil… Že jim jde ksakru fakt jen o ty knoflíky!“
„Já se vám to snažil říct.“ Heskri se složil na kapitánovo lůžko. „Co teď? Nesnáším vojenský soudy.“
„Nebude soud,“ řekl Jandacz suše. „Příjemný pobyt na psychiatrii.“
„Myslíš, že mám šanci přežít lékařskou péči?“
„Tam, kam tě povezou, mám známé,“ odpověděl kapitán Jandacz. „Mimochodem, domorodci zmizeli. Nemáš představu, kam a proč vlastně?“
Heskri zavřel oči. Viděl před sebou Aňila-rien, štíhlou, něžnou a nepochopitelně věrnou… Proč? Bez rozloučení, bez posledního polibku… K něčemu takovému musela mít pádný důvod. Nic menšího než záchranu života nebo svobody.
„To opravdu netuším,“ odpověděl.
* * *
Kapitán Jandacz byl ze zdravotních důvodů uvolněn z velení oddílu Hledačů. Pracoval přechodně v administrativě a bavil se sháněním informací o ostrově a návštěvami v nepříliš známé léčebně.
„Zkoušeli žrouty spálit,“ vykládal Heskrimu, který se choulil v pochybném bezpečí postele, oči ještě nepříčetné po posledním hypnotickém sezení. „Vzali to důkladně, jenže další noc se přištrachali noví. A tak dál. Po týdnu to vzdali. Teď popojíždějí po ostrově s detektory kovů, s ultrazvukovýma sondama, prý dovezou zařízení na analýzu výbuchem. Sranda, co?“
„Chm,“ odkašlal si Heskri. „Bezva. Nevíš náhodou, na co mě tady léčí?“
Bylo mu jasné, že Gint Mano ani jeho nadřízení těmhle průzkumníkům neradí. Nechávají je v tom plácat a zpovzdálí sledují, co bude. Chtějí nepřítele vyprovokovat k činu, jímž se nějak prozradí? Zjistit víc o jeho úmyslech?
„To bude dobrý, věř mi. Přidělili ti nejblbějšího hypnotizéra ve vesmíru.“
„Jo, to jsem poznal.“
„Pak přijde skupinová terapie,“ Jandacz spiklenecky zamrkal. „Samí legionáři, a každej má nějakej vroubek. Budou se ti líbit.“
* * *
S poslední zprávou o ostrově se Jandacz nemusel namáhat, stačilo zapnout televizi.
„Dej mi s tím svátek,“ protestoval Heskri. Už postoupil na otevřené oddělení, takže byl v civilu, oholený, v pokoji na úrovni středně slušného motelu u vedlejší silnice.
„Jen koukej,“ řekl přísně Jandacz. „Je to o mimozemšťanech.“
„Mimozemští organičtí roboti sbírali v širokém okolí, snad po celém světě, všechny dostupné kovy a v podzemí ostrova z nich budovali jakousi výzkumnou stanici,“ vykládala komentátorka. Obrazovku vyplnil záběr disku, zvedaného soustavou jeřábů ze známého kráteru.
„Jo!“ vyhrkl Heskri. „Tak to nakonec našli!“
Jandacz na něj vrhl ukřivděný pohled. „Mohlo mě napadnout, že o tom celou dobu víš,“ řekl chladně.
„Výzkumná stanice? Nebo základna?“ pokračoval Heskri. „žrouti nasbírají materiál… Až se jejich těla rozloží, odnesou ho nosiči. A jiný typ robotů ho zpracuje a…“
„Dívej se!“ Jandacz soustředěně sledoval obrazovku. „Tadyhle to rozřízli, aby se dostali dovnitř. Pochopitelně z vnitřního zařízení nikdo není chytrej… Našli tam třetí typ robotů. Montéry… Podívej!“ Heskri sevřel opěradla křesla. Drobná těla, hmyzí, článkované končetiny… A záběr zvenčí. Už lezou, nosiči, ještěři s delšíma nohama… Ale jsou mezi nimi i žrouti, naši známí přecpaní hadi. Když jim vybagrovali pohřebiště, nezbylo jim než se trmácet až do tunelu a k základně. Kolik jich na Zemi ještě je?
Na obrazovce se střídaly záběry žroutů, nosičů, montérů a vědců, pronášejících rozpačité hypotézy i suverénní stanoviska. Komentátorka vykládala o lapání mimozemských robotů do silonových sítí, a vzápětí se diváci mohli přesvědčit, že to funguje.
„Pak je dali do keramických nádob, a ty potvory jako by ochrnuly,“ doplnil Jandacz televizní komentář. „Nevím, co do té hlíny přimíchali, ale vypadá to, že je postupně pochytají všechny.“
„Třeba jim stěny nádoby připadají jako cihly. Nebo panely, prostě obydlí.“ Heskri si objal rukama kolena a upřel zrak na podlahu. Prý pochytají všechny… Jen je otázka, jestli tu po sobě nezanechali… nějaké stopy. „Neměli by tu věc vrátit zpátky na Asiande?“
„Přednesu to jako tvůj návrh,“ řekl vlídně Jandacz.
Heskri zvedl hlavu. „Kdo by sakra poslouchal zrovna tebe?“ Najednou se jeho pohled zaostřil a zavrtal Jandaczovi do očí. „Ty jsi mluvil s Gintem, co? Nakonec je dovedl na správné místo, že jo?“
„Hm.“ Jandacz se zatvářil kysele. „Není to nic příjemného, zjistit, že skutečnou práci dělají jiní a my jsme jen… kouřová clona. No, však ty víš, o čem je ve vesmíru řeč…“
„O strachu,“ řekl Heskri. „Mně je vesmír trochu velký, radši zůstanu na Zemi. Až mě odtud jednou pustí, musím najít Aňila-rien.“
„Vím ještě o někom, kdo by ji a její lidi rád našel.“ Jandacz stiskl tlačítko komunikátoru, vzápětí se otevřely dveře a vstoupil bývalý šaman Gint Mano. Nakrátko ostříhaný, autoritativní osobnost každým coulem.
„Za dva za tři měsíce jsi na svobodě,“ prohlásil. „Třeba se ti Aňila ozve.“
„Ale proč bys ty lidi hledal?“ Heskri podezíravě přimhouřil oči. Protože hledá ty stopy, hledá, co tu mimozemšťané zanechali, odpověděl si vzápětí sám. Vnášet své zárodky do našich těl, to oni umějí, že?
„Přirostli mi k srdci,“ odpověděl hbitě Gint Mano. „Měl jsem tam taky ženu…“
„Jenže teď už ti nebude věřit ani ona.“
Vyměnili si pohledy, ostré jako nože. Potom Gint pomalu řekl: „Musíme je prostudovat.“
„Studovat vliv soužití s mimozemskými… biologickými stroji? Ten zákaz vycházení za nocí, co?“
Gint kývl a Jandacz měl najednou poplašený výraz.
„Ty a já jsme mohli v noci vycházet,“ pokračoval Heskri a upřeně se díval agentovi do očí. „Starší kmene také. Mladí nesměli. Ale věděli vůbec proč?“
„Jenom ti, kterých se to týkalo.“
„Těm jste to řekli,“ pokývl Heskri zamyšleně. „Aňila nevěděla nic. Jen to, že některé děti schováváte – přede mnou, i před ní…“ Najednou se mu prudce, bolestivě zastesklo.
„Jde ti to dobře,“ řekl tiše Gint Mano. „Pokračuj. Skoro mám chuť tě naverbovat.“
„Nemůžou žít mezi ostatními lidmi, protože už nejsou jako oni.“ Agent vyhodnotil jeho výraz a konstatoval: „Ty nám nepomůžeš. Že bych tě tu nechal zavřít na doživotí?“
„To už by mi stálo za to někoho zabít,“ pravil chladně Heskri a Jandacz se ponuře zachechtal. Bylo jasné, jak by tu událost jako svědek vylíčil a na čí stranu by se postavil. Kupodivu vůbec nezapochyboval, že by Heskri dokázal holýma rukama zabít cvičeného agenta. Ani Gint Mano o tom nepochyboval.
„No jistě,“ pokusil se také o chladný tón, ale moc přesvědčivě mu nevyšel. Jeho profesionálním výrazem jako by se prodíral strach.
„Radši půjdu.“ Zaklepal na dveře a div neporazil stráž, když se otevřely.
„Nic neudělá,“ prohlásil Jandacz s jistotou. „Stydí se, protožes mu nahnal strach, člověče. Jak jsi to dokázal?“
„Ten hypnotizér možná není úplný blbec.“ Heskri si podepřel bradu dlaněmi. „Na něco si po těch sezeních postupně vzpomínám. Na útěk ze satelitního špitálu. Měl jsem v sobě ty roboty, jejich zárodky. Naučili mě to: vyděs lidi, ať tě radši nevidí. Ať si jako přetáhnou deku přes hlavu, a bubák je pryč.“ Tiše se zasmál. „No, zbytek už jsem musel zvládnout sám, oni jen určili směr.“
„Takže…“ hlesl Jandacz, „utečeš a staneš se psancem, jako náš ztracený kmen?“
„Ještě nevím. Uvidíme.“
* * *
Jandacz měl pravdu, agent Gint Mano nic zvláštního nepodnikl. Jestli za to mohlo zahanbení vlastním strachem, to už se Heskri nedozvěděl. Jeho prostě po necelých třech měsících propustili z nemocnice, a současně oficiálně i z armády. Magické formule psychiatrů splnily svůj účel. Nebyl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání… Přechodná duševní porucha způsobená neznámou infekcí… Tak nějak.
Právě v době, kdy začal shánět peníze na cestu, Aňila-rien porodila syna. Stalo se to na ostrově, hodně vzdáleném od domova jejího kmene, ale místní velmi dobře chápali nechuť svých hostů ke všem druhům vězení a klecí. Čerstvý dědeček náčelník po nějaké době sebral dceru, její dítě a celý kmen a na vorech všichni odpluli domů, po krátkých úsecích, z jednoho ostrova na druhý. Mezitím se u nich doma všechno uklidnilo, mimozemský artefakt si armáda odvezla, odešli reportéři, pro televizi ostrov přestal být zajímavý. Dokonalý úkryt. Nikoho nenapadne, že by se uprchlíci vrátili právě sem.
Byla to pomalá, složitá cesta, ale i Heskri putoval a plavil se po moři dlouho, klikatě a v utajení – pracoval jako číšník, jako tlumočník, na jedné luxusní lodi hrál s kapelou (na bicí – vlasy měl obarvené na stříbrno, se zlatými a měděnými prameny), několik týdnů dělal osobního strážce bázlivému boháči na cestě kolem světa (ale uprostřed oceánu dal výpověď, skočil do vody a doplaval k malému zelenému ostrovu, kde počkal na poštovní loď, a to už byl skoro doma; posádka ho poznala a vítala ho tajemnými úsměvy). Nikdo ho nesledoval. Nebo se všem agentům úspěšně ztratil.
Když opustil poštovní loď a došel do vesnice (jak předpokládal, postavili si novou, přímo ve starém kráteru po dopadu mimozemského přistávacího modulu s prvním typem biorobotů) a konečně se setkal s rodinou, jeho syn se už batolil a v úsměvu mu předvedl dvě řady hezkých zoubků z bílého kovu, načež si spokojeně strčil do pusinky ručku s mrňavými zlatými nehtíky.
